"Kdybys kraj světa šel, takové krásy bys nenašel" - chtělo by se parafrázovat slova básníkova každému, kdo zámek Orlík alespoň jednou spatřil. Ti, kdo jej již navštívili a poznali více, pak o slovech básníkových nepochybují vůbec. Kouzlo zámeckých interierů, podmanivá krása okolní krajiny, kvalita sbírek a hlavně neopakovatelná atmosféra celého sídla, dýchající teplem domova a přirozenou zabydleností místností, splývají každému návštěvníkovi v jeden mohutný, krásný dojem. Není zde nic vyumělkovaného, ani bombastického. Na první pohled je zřejmé, že Orlík sloužil svým majitelům neokázale, účelně a spolehlivě - byl domovem, útočištěm, místem práce i odpočinku. A přece jej jeho majitelé, příslušníci starodávného rodu Schwarzenbergů, museli v nepříliš vzdálené minulosti dvakrát nedobrovolně opustit. Poprvé se tak stalo za protektorátu, kdy pro zásadové a říši nemilé postoje Karla VI. byla na panství uvalena nucená správa, podruhé pak po únoru roku 1948, kdy byl veškerý Schwarzenbergský majetek znárodněn. Spravedlnosti zadost bylo učiněno až v roce 1992, kdy byl v restituci majetek, včetně zámku, vrácen Karlu VII. ze Schwarzenbergu.

Rod Schwarzenbergů a Orlík patří neodlučně k sobě již od počátku 19. století, kdy se zámek stal sídlem mladší větve rodu. Zakladatel orlické schwarzenbergské dynastie, maršál Karel Filip, byl osobností světového formátu - na své řádné historické zhodnocení však stále čeká. Proslavil se nejen jako schopný diplomat /například zprostředkováním sňatku mezi Napoleonem a Marii Luizou, dcerou rakouského císaře Františka I./, ale též na poli vojenském, zejména pak v bitvě u Lipska /1813/, kdy jako velitel koaliční armády porazil v tzv. bitvě národů Napoleona. Za maršála prošel Orlík významnými změnami - prvořadě byl zvýšen o celé patro, aby měl Karel Filip kde ubytovat svůj štáb. Obohaceny byly mimořádně i komnaty zámku - ze své diplomatické mise v Paříži si maršál přivezl empirový nábytek, který musel dříve zakoupit jako součást vybavení rakouské ambasády. Díky této skutečnosti se Orlík může pochlubit /a to bez přehánění/ nejkvalitnějšími a nejhodnotnějšími zámeckými empirovými interiéry v této republice. Pronikavě se v uvedené době začalo měnit i bezprostřední okolí zámku, kde pod přímou patronací manželky Karla Filipa, kněžny Anny, byly položeny základy dnešního parku. /Osobnost kněžny Anny by si ostatně sama zasloužila pojednání - bez jejího vlivu a přispění by například Adalbert Stiffter zřejmě nezačal svou spisovatelskou dráhu/ V době maršálově Orlík také často vítal významné hosty - například císaře Františka I, či ruského cara Alexandra.

Dědicem a pokračovatelem schwarzenbergské tradice na Orlíku se stal druhorozený syn maršála, Karel II., který, stejně jako oba jeho bratři, podstatnou část svého života věnoval vojenské službě císařskému domu. I on zastával vysoké funkce - byl vrchním vojenským zbrojmistrem, ale jeden čas také rakouským místodržícím - napřed v Miláně, později v Sedmihradsku /kde jsou mu dodnes zavázáni za rozvoj vzdělanosti, neboť díky němu zde bylo založeno první rumunské gymnázium/.

Dalším v řadě orlických osobností rodu byl Karel III. Schwarzenberg. Jako první z rodu se již plně nevěnoval vojenské karieře - ani ostatně dost dobře nemohl, neboť musel na panství zastupovat svého nepřítomného otce. Zato se plně věnoval hospodářství a otázkám kulturním a politickým. Stál u zrodu Národního divadla, jehož založení spolu s hrabětem Clam-Martinicem inicioval - stýkal se i proto s uměleckou generací, která se na výzdobě divadla podílela /to vysvětluje i původ cenného Ženíškova portrétu Karla III., který zdobí jednu z místností zámku/. Na objednávku Karla III. také místní řezbář Teska opatřil jednu ze zámeckých komnat vzácným kazetovým stropem, který od té doby patří k unikátům tohoto řemesla.

Další dva pokračovatelé schwarzenbergské linie na Orlíku měli v osudu vepsaný předčasný skon. Karel IV., politicky činný na půdě parlamentní, zemřel na následky otravy krve, která vzešla z drobného poranění. Jeho syn, mladý Karel V., zemřel zakrátko po svém otci na následky úplavice, kterou byl postižen na počátku I. světové války na bojišti v Bosně.

Karel VI., otec současného majitele, brzy vynikl jako znalec historie a heraldiky. Jeho práce "Česká heraldika" dosud patří mezi základní studijní literaturu tohoto oboru. Orlík, jak již bylo řečeno, musel opustit po dvakráte. Poprvé za německé okupace pro svůj zjevný odpor k velkoněmecké říši, podruhé, definitivně, po únorovém převratu v roce 1948. Jeho prvorozený syn Karel VII., který po sametové revoluci zastával funkci kancléře prezidenta Havla, rodový majetek zrestituoval v roce 1992 a pečuje o něj dosud..

Novogotickou fasádu, kterou dnes na Orlíku spatřujeme, získal zámek za schwarzenbergské přestavby v polovině minulého století. Současný zjev budovy však o jejím stáří nevypovídá přesně. Orlík totiž patří k nejstarším dochovaným historickým objektům v Čechách. První písemné zmínky o Orlíku pocházejí již z roku 1253, kdy je zmiňován v souvislosti s vybíráním cla z plavby po Vltavě. Jisté je, že v počátcích Orlík sloužil jako správní centrum královské moci a jako jeden z jejich opěrných bodů. V rukách českých králů zůstal Orlík až do roku 1357, kdy jej císař Karel IV. převedl v ušlechtilé manství svému kancléři Dětřichu z Pordic, zřejmě jako projev uznání za nemalé osobní zásluhy Dětřichovy při císařské korunovaci Karla IV. v Římě. Dětřich se souhlasem krále převedl Orlík na svého synovce, který byl půrkrabím na pražském Vyšehradě. Roku 1369 Karel IV. opět udělil Orlík v ušlechtilé manství, a to Hyncíku Pluhovi z Rabštejna. Hyncík, pozdější oblíbenec krále Václava IV., vyměnil Orlík se Zikmundem Hulerem za jeho statky na Chebsku. Huler, ač měšťanského původu, se stal favoritem Václava IV, který jej pověřil úřadem podkomořího a člena královské rady. V té době na Orlíku Václav IV. velmi rád pobýval, rád zde lovil a vyřizoval zde i některé panovnické povinnosti. Roku 1405 byl Huler obviněn z padělání zápisů v zemských deskách a když nebyl schopen svou nevinu prokázat /aniž král učinil jakékoliv kroky pro jeho záchranu/, byl následně téhož roku na staroměstské radnici sťat. O dva roky později, roku 1407, prodal Hulerův bratr Ondřej Orlík Petru Zmrzlíkovi ze Svojšína. Rovněž nový majitel Orlíka patřil k nejvyšším zemským úředníkům - byl nejvyšším mincmistrem království. V okruhu krále patřil Petr Zmrzlík k straníkům Jana Husa - také jemu a jeho manželce Anně poslal Hus z Kostnice v červnu 1415 své poslední pozdravy. Rovněž Petrovi synové Václav a Jan patřili k husitům - jejich hostem na Orlíku býval i Jan Žižka, který odtud adresoval svůj pověstný "List domažlickým". Od Zmrzlíků, za nichž byl hrad postižen těžkým požárem, panství roku 1514 zakoupili Švamberkové. Ti Orlík v letech 1514-20 od základů opravili a významnou měrou rozšířili - rovněž jej zvýšili o jedno patro. Petrovi Švamberkovi byl však Orlík /jakožto jednomu z vůdců stavovského povstání/ po bitvě na Bílé hoře zkonfiskován a krátce připadl Adamu ze Šternberka. Po jeho smrti v roce 1623 Orlík kupují Eggenbergové, jejichž veškerý majetek však již roku 1719 dědí po skonu kněžny Marie Arnoštky její synovec Adam František Schwarzenberg. Orlík v té době slouží jako sídlo panské správy. Nové dějiny Orlíka začínají se psát teprve počátkem 19. století, kdy se stává sídlem mladší linie rodové, representované maršálem Karlem Filipem Schwarzenbergem, který rovněž zámek zvelebuje a jak již bylo řečeno zvyšuje o další patro. V úpravách sídla pokračují i další generace rodu - poslední novogotická přestavba zámecké budovy byla provedena podle plánů profesora pražské Akademie Bernarda Grubera v letech 1849-1860 - v téže době i zanikl poplužní dvůr před zámkem.

Zámek, dříve vysoko strmící nad údolím Vltavy, obklopují od šedesátých let ze tří stran vody přehradní nádrže, která patří k největším u nás. Po vodě lze i pohodlně cestovat parníkem na nedaleký Zvíkov /rovněž rodový Schwarzenbergský majetek/, na hráz přehrady, či do některého z mnoha přilehlých kempů.