nový

Goldingovo podobenství II

"V hrdle jen žár, rty žhavý cár,
žádný smích, slzí proud.
Hlas, co v nás byl, se vysušil.
Hryzal jsem paži, svou krev pil,
Abych moh křiknout: „Loď!“
(T. S. Coleridge, Píseň o starém námořníkovi, překl. Petruše Máchová, 1984)

William Golding se do světové literatury zapsal svým prvním románem Pán much (1954, česky 1968, v nakl. MAŤA 2003), podobenstvím, jímž naboural obecné vnímání pojmů (nejen) britské chrabrosti a vlastenectví. Kromě toho však vznesl důležitou otázku, co je to vlastně civilizace a do jaké míry je v nás ona tzv. civilizovanost zakořeněna. Příběhem chlapců z prestižní školy, kteří ztroskotali na opuštěném ostrově, dokázal, že nijak zvlášť a že stačí poměrně málo, aby se z lidského společenství stala smečka vlastními pudy ovládaných jednotlivců.

Jak na jednom místě knihy říká jeden z hochů: „Co je lepší – mít pravidla a snášet se mezi sebou, nebo lovit a zabíjet?“ a o kus dál zazní klíčová odpověď: „Zabijem zvíře! Podřežem! Ať krev stříká pod nožem!“ Že se pronásledovaným zvířetem velmi snadno může stát i člen takového společenství, je nasnadě.

Ačkoliv tuto knihu původně odmítlo čtyřiadvacet nakladatelství (převážně kvůli přílišnému pesimismu a nevíře v axiom, že člověk je v podstatě dobrý), stala se ihned po svém vydání v roce 1954 bestsellerem a podnítila množství diskusí o morálce, etice a hodnotách civilizace vůbec. Nadčasový význam Pána much potvrdilo v roce 1983 i udělení Nobelovy ceny Williamu Goldingovi, ačkoliv očekávaným, a takřka jistým laureátem byl Graham Greene. O aktuálnosti tématu svědčí i film z roku 1963 režírovaný Peterem Brookem a jeho remake z roku 1990 v režii Harryho Hooka.

William Golding se narodil 19. září 1911 v St. Columb Minor v britském Cornwallu v rodině, která mu nijak nebránila v rozvoji jeho zájmů, a tak v podstatě s pochopením přijala i fakt, že původně zvolený obor fyziku při svých studiích na univerzitě v Oxfordu (1930–1934) po dvou letech změnil na obor anglické literatury.

Příklon k literatuře, především staroanglické poezii, byl první důležitým zvratem v Goldingově životě – výsledkem bylo v roce 1935 vydání básnické sbírky s prostým názvem Básně (Poems). Druhý takový zvrat byl nedobrovolný, ale z hlediska literatury mnohem významnější. Započatou dráhu učitele základní školy a poklidný rodinný život (v roce 1938 se oženil s Ann Brookfieldovou, v roce 1940 se jim narodil syn David), přerušila druhá světová válka.

Roky 1941–1945 strávil u námořnictva Jejího Veličenstva. Sloužil na křižnících a minolovkách v severním Atlantiku, účastnil se honu na německý křižník Bismarcki vylodění v Normandii. Na konci války byl již velícím důstojníkem v hodnosti nadporučíka na raketové lodi. S rostoucím postupem ve armádní hierarchii a přibývajícími válečnými zkušenostmi však postupně mizely Goldingovy iluze o člověku a formovalo se hlavní téma, kterému se ve svých knihách opakovaně věnoval: chování člověka v mezních situacích. „Když jsem byl mladý, před válkou, měl jsem o člověku bláznivé představy,“ řekl v jednom rozhovoru.

„Ale prošel jsem válkou a ta mě změnila. Válka mě toho o ostatních, mně podobných, hodně naučila.“

William Golding se vrátil k učitelství, k rodinnému životu (v roce 1945 se jim narodila dcera Judith Diana) a přestěhoval se do Salisbury. V roce 1952 začal psát knihu Vetřelci zevnitř (Strangers from Within), která po úpravách vyšla v roce 1954 jako Pán much (Lord of Flies). Další následovaly v rychlém sledu: Dědicové (Inheritors, 1955, česky 1996), Ztroskotání Christophera Martina (Pincher Martin, 1955, česky 2005) a Volný pád (Free Fall, 1959).

V příběhu z blízké budoucnosti Pán much, strhávajícím masku civilizovanosti, v románu z dávné historie Dědicové, v němž evolučně vyšší, „nadřazený“ druh homo sapiens využívá svou intelektuální převahu k vyhlazení „nižších“ neandrtálců, i ve Volném pádu, jehož děj je zasazen do zajateckého tábora, ve kterém si německý psycholog zahrává s psychikou mladého malíře Sammyho Mountjoye a vrhá ho do dantovského pekla lásky a neukojené sexuální touhy – tam všude jsou přítomny válka, boj a násilné chování člověka vůči člověku.

Zatímco však hrdinové těchto knih, podobenství či mýtů i přes všechna utrpení mají jakous takous naději, hlavní postava Ztroskotání Christophera Martina už od počátku žádnou podobnou naději nemá. Zde je vyvržena na pustý, nehostinný útes v oceánu, kde je jakákoliv snaha ulehčit si svůj úděl již dopředu zmařena. Člověk, „Pán tvorstva“, jenž se ještě před malou chvílí kochal svými životními „úspěchy“, není náhle ničím víc než jedním z mnoha dýchajících živočichů uprostřed nekonečných vod, pouhou hříčkou v rukou živlů, zcela závislý na závanu větru, vzedmutí vln, intenzitě slunečních paprsků, náladě racků, dostupnosti vilejšů a slávek.

Pokud by však tato výchozí situace jiné autory vedla k napsání díla o hrdinském boji s přírodními živly a nepřízní osudu – například jako přibližně ve stejné době vznikající Hemingwayova kniha Stařec a moře (The Old Man and the Sea, 1952, č. 1956) –, je to vlastní válečná zkušenost, která stojí v pozadí Goldingova příběhu a jež čtenáře již v zárodku zbavuje všech romantických představ. A když postupným rozkrýváním minulého života poznáváme Christophera Martina jako člověka zcela antihrdinského, navíc pak i jako bezpáteřního, poživačného a sobeckého, povstává před námi vpravdě obrazoborecký výjev ze života „Pána tvorstva“.

Tělo vlnami zmítaného námořníka v záchranném kruhu, jehož oči nedohlédnou dál než k dalšímu hřebeni běžící vlny – kolik takových temných metafor „velikosti“ člověka v literatuře existuje? Golding však v boření robinsonovských a hrdinských mýtů obecně jde ještě dál. Goldingův trik v závěru knihy ruší i základní princip „hrdinského eposu“ – román začíná Martinovou smrtí a jeho smrtí také končí – proto první americké vydání knihy v roce 1957 neslo název Dvojí smrt Christophera Martina (Two Deaths of Christopher Martin). Byl to však právě Goldingův trik, který poměrně brzy po vydání způsobil sestup z piedestalu „kultovní knihy“ u universitních studentů a odsunul ji z hlavního proudu čtenářského zájmu.

To, co se odehrává mezi dvojí smrtí Christophera Martina, nabízí množství interpretací. Záleží na čtenáři, se kterou z nich se ztotožní.

Princip Goldingovy knihy bývá někdy přirovnáván k povídce Ambroce Bierceho (1842-1914) Případ na mostě přes Soví řeku (An Occurrence at Owl Creek Bridge, 1891), v níž si odsouzenec na smrt oběšením představuje v okamžiku mezi otevřením propadla a stažením smyčky svůj útěk na svobodu. Dalším logickým závěrem je chápat pasáž mezi úmrtími jako filmový sled významných okamžiků Martinova života ve chvíli umírání, záznam duševních pochodů, kdy zbytky vědomí opouštějí (zde v obrácené křesťanské symbolice po sedm dnů) umírající tělo a v pudu sebezáchovy před cestou do černé nicoty se chytají vzpomínek, které by měly být pro ono tělo, pro onen ubývající život pevným bodem.

Virginia Tigerová, která vedla s Williamem Goldingem letitou korespondenci, ve své knize William Golding: The dark fields of discovery (1974) míní, že kniha „je zprávou o duši v očistci, nikoliv příběhem ztroskotavšího námořníka na osamělé skále. Golding mi řekl, že ji chápe jako rozsáhlé vykreslení komplexního zákona: ,Kde chybí vize, lidé umírají.‘ V posmrtné halucinaci si Martin vytváří skálu ze vzpomínek na bolavé a nyní chybějící zuby a tápavě se snaží ovládnout to, co je v jeho mysli iluzí.“ A dále dokládá, že kniha není záznamem zkoušky „Martinovy schopnosti přežít, ale zkouškou jeho víry, že hodnotu lidského druhu definuje jeho vůle a inteligence.“

Jejímu názoru oponuje Leon Surette ve svém eseji A Matter of Belief: Pincher Martin’s Afterlife (1994), když dokládá, že celá Goldingova kniha není ani vyprávěním „v okamžiku smrti“, ani halucinací, ale vyprávěním post mortem. Jako záznam stavu duše po smrti označil svou knihu i sám Golding.

Vlastně teprve zpětně, když je čtenář poslední větou příběhu přinucen knihu projít ještě jednou, se v textu objasní některé narážky, které se původně zdály přinejmenším zvláštní (ať již puchýřky z horka nebo humrovité ruce). Teprve tehdy se vyjasní, že Martina celou tu dobu sleduje jeho vědomí (duše), jež se zpěčuje opustit tělo.

Surette podotýká, že pokud tu prochází víra nějakou zkouškou, pak to není ta Martinova, ale čtenářova.

Knihy Williama Goldinga jsou v podstatě moralitami a zvlášť tato nás drastickým způsobem staví před klíčovou otázku: „Co jsem já? Kdo jsem?“

„Jak mohu mít úplnou identitu bez zrcadla?“ ptá se sám sebe na jednom místě Martin a pokračuje:

Golding nám žádnou útěchu nenabízí. Mrtvé, vyplavené Martinovo tělo se stává jen položkou v seznamu pohřešovaných, jen dalším důvodem k panáku kořalky pro námořníky, kteří jeho tělo odvážejí.

Jak to u všech takových knih bývá, pustili se kritici ve své snaze nalézt i ty nejmenší pohnutky a skutečnosti, které Goldinga přivedly k napsání tohoto faustovského – jak zní také jedno z přirovnání – mýtu. A tužili se i Goldingovi biografové, takže dnes víme, že kniha není jen výplodem autorovy imaginace, ale že má i reálný základ.

Skála, na níž se Martin „zachránil“, má údajně předobraz v útesu Rockall v třetině cesty mezi Irskem a Islandem.

Další podobnost lze nalézt u lodi Wildebeeste. Původně nákladní americká loď jménem West Ekkonk byla postavena v roce 1918, Anglii byla předána na počátku roku 1941 a přejmenována na Empire Wildebeeste. 24. ledna 1941 byla torpédována v severním Atlantiku.

Větší debaty se však vedly o podobnostech jednotlivých literárních a reálných postav.

Jisté je, že postava Nathaniela má předobraz v celoživotním Goldingově příteli od dob studií na Oxfordu, Adamu Brittlestonovi (1911 – 1989), který byl v mnoha případech Goldingovým pravým opakem. Adam Brittleston byl oproti spíše ateisticky založenému Goldingovi stoupencem učení Rudolfa Steinera a antroposofie. Právě on Goldingovi během společných studií pomohl k vydání jeho básnické sbírky. Témata jejich diskusí se promítají i do témat Goldingových knih. Ve Ztroskotání Christophera Martina Nathaniel připomíná Adama Brittlestona svou prostotou, excentričností, výškou postavy a nekoordinovanými pohyby a bezvýhradnou vírou. Adam Brtittleston však na rozdíl od knižního Nathaniela ve válce nikdy nebyl.

Tento fakt samozřejmě vedl k úvahám, zda Golding do postavy Christophera Martina nepromítl sám sebe. To Golding vždy příkře odmítal. Jsou zde sice jisté styčné body, zvláště v pasáži o neočekávané Nathanielově návštěvě, ale to je asi tak vše. Golding takové úvahy nelibě nesl, neboť se s postavou Martina, člověka tak sobeckého, jehož vášeň a nenávist nepřímo i přispěla ke zkáze lodi a zmaru mnoha životů, nijak neztotožňoval.

Goldingovo dílo se snad může zdát temné a bezútěšné, nevybočuje však z kontextu anglické (anglo-americké) experimentální literatury své doby. Tématem smrti a životem po smrti se zabýval jak William Butler Yeats, tak i James Joyce, jehož Plačky na Finneganem (Finnegans Wake, 1939) zpracovávají (nejen) mýtus zmrtvýchvstání. Leon Surette dále připomíná Cantos Ezry Pounda, poezii T. S. Eliota, Becketův antiromán Malone umírá (Malone Meurt, 1951, č. 1997) či takřka šestisetstránkový „apokalyptický epos“ Jamese Merrila Proměnlivé světlo v Sandoveru (The Changing Light at Sandover, 1980).

A ve všech najdeme odkazy na Homérovou Odysseu, Dantovu Božskou komedii či Miltonův Ztracený ráj.

Surette dále upozorňuje na názorový soulad v otázce nesmrtelnosti, života po smrti mezi Goldingem a Aldousem Huxleym, jak je prezentoval ve své Věčné filosofii (The Perennial Philosophy (1946, č. 2002):

V Goldingově Ztroskotání Christophera Martina je množství skrytých citací a parafrází Shakespearových děl (např. z Jindřicha IV. a Richarda III.), které by stály za bližší prozkoumání, ale není bez zajímavosti alespoň zběžně porovnat Goldingovo dílo s Coleridgeovou Písní o starém námořníkovi (The Rime of Ancient Mariner, 1798, č. 1896 jako Skládání o starém námořníkovi) a Eliotovou částí Pusté země.

Coleridgův námořník, jenž zabil albatrosa a způsobil tak smrt svých druhů, platí daň samotou v zajetí vlastní děsivé obraznosti, je metaforou odvěké lidské touhy objevovat neznámé světy. Tato touha však v sobě nese i akt násilí namířený proti přirozenému řádu, za což je třeba zaplatit trest, v tomto případě trest v podobě věčného bloudění.

Goldingova námořníka je oproti tomu možno chápat jako symbol lidstva propadlého pocitu, že je pánem světa. Jeho pád tudíž musí být o to hlubší a beznadějnější a jeho trest o to horší, že žádné vykoupení nenastává.

Coleridgův hrdina budí čtenářův soucit („Sedm dní a nocí trpěl jsem, a přece nezemřel!“), neboť jeho trest se zdá za jedno jediné pochybení (ač se jedná o protivení se přirozenému řádu věcí) příliš velký. Je to samozřejmě dáno i tím, že neznáme námořníkovu minulost, takže pokud jde o ztotožnění se s ním, naší fantazii se meze nekladou. Golding nám však ztotožnění se s námořníkem Martinem ztěžuje právě jeho průhledy do klíčových okamžiků minulosti.

Stejně tak lze Goldingovo podobenství chápat jako temnou variaci na Eliotovu ,Smrt utonutím‘ v Pusté zemi (The Waste Land, 1922, č. 1947):

            „Féničan Flébas, mrtvý čtrnáct dní,
            zapomněl na křik racků, na vzedmuté moře,
            na zisky, ztráty.
                                   Podmořský proud s šepotem
            obíral jeho kosti. Stoupaje a do hlubin se noře,
            ve víru prodělal si výjevy
            z mládí i starších let.
                                   Ty u kormidla, křesťane či žide,
            ó štíhlý, krásný, který hledíš k návětrné straně,
            pomysli na Fléba, jejž obdivovali tak jak tebe lidé.“
                                    (Pustina, překlad Jiří Valja, 1967)

I tak by se dal shrnout i příběh Christophera Hadleyho Martina.

Tato část Eliotovy Pustiny před radikálními Poundovými redakčními škrty zpracovávala motivy Homérovy Odyssey, Coleridgovy básně a Dantovo Peklo. Samotný Féničan Flébas odkazuje k mýtu o králi Rybáři, strážci svatého grálu, jehož nemohoucnost (jejíž důvody se v legendách liší) způsobila to, že krajina kolem jeho hradu se změnila v pustinu. Jeho vysvobození a nápravu věcí mohl způsobit pouze „Vysvoboditel“, člověk s čistou duší. Takovým se stal „Féničan Flébas“, který obětuje vlastní život k záchraně krále a jeho země.

Christopher Martin jako symbol Lidstva tvrdošíjně setrvávajícího na pozici všemocného, Bohu rovného však žádné takové dobrovolné oběti schopen není, taková myšlenka jej ani nenapadne:

Koneckonců, považuje-li se člověk za Boha, kdo potom může vykoupit Boha?

Zatímco Flébas zůstává navěky v myslích lidí jako varování, co by se mohlo stát bez jeho oběti, po Martinovi nezůstává nic (vyjma plechového identifikačního štítku), jen pustina moře.

Tak jako lze postavu Christophera Hadleyho Martina brát coby odvrácenou tvář sympatických hrdinů z výše zmíněných knih, je třeba zmínit ještě temnějšího Martinova následovníka, a sice postavu z románů Williama S. Burroughse.

Ten ve svých knihách, např. Lístek, který explodoval (The Ticket that Exploded, 1962) a Nova Express (1964, č. 1994), vytvořil z postavy Kupce Bradleyho –

„Nejlepší agent přes narkotika v celé branži... Je tak anonymní, šedý a přízračný, že si ho překupník vůbec nezapamatuje. Takže zametá jednoho za druhým...“

– ze svého románu Nahý oběd (1959, č. 1994) a z Goldingova pana Martina, chápaného jako metafora viru snahy ovládat, dvojitou entitu Pana Bradleyho pana Martina, též známou jako Ohyzdný duch. Pan Bradley pan Martin charakterizovaný v těchto knihách jako kápo Gangu Novy, organizace pokoušející se vyhodit Zemi do povětří, přerůstá v pozdější knize Ohyzdný duch (Ghost of Chance, 1995, č. 1995) v symbol člověka jako zlého živočicha, „který ničí zeměkouli a je uvnitř plný sedmi smrtelných hříchů“.

Na závěr ještě několik poznámek k názvu knihy, Pincher Martin. Anglické slovo pincher v sobě skrývá množství významů a bylo Goldingem zvoleno bezpochyby po zralé úvaze.

Etymologie slova pinch se odvíjí snad od latinského „punctum“, bod, a „punctim“, propíchnout, probodnout (angl. pierce). Od 14. století znamená též lakomý i mizerný, bídný, od 17. století pak i štípnout, čmajznout, ukrást. Od 13. století je také zaznamenán výskyt anglo-normanského slova pincher, jako varianty francouzského pincier, odvozené z vulgárního latinského pinctiare, z něhož pochází dnešní anglické prick: bodnout, píchnout, ale i vulg. penis, odvozeně pak hajzl, parchant.

Slovníky současné angličtiny udávají jeho význam jako štípnout, sevřít, skřípnout (odtud pak pincher v technickém významu štípací kleště). Jako podstatné jméno pincher znamená i člověka, který svírá, tísní, je zdrojem strádání, tedy „utiskovatele“, ale zároveň znamená i nouzi, tlak, nedostatek, a také špetku, ždibec, malé množství. Fráze be in the pinch znamená „být ve srabu, v úzkých“. Z dalších významů je zajímavé použití slova ve významu zkřivit, svraštit (tvář), křeč či být ochromený křečí, ale také i slangově prásknout, shodit či tahat za nos, anebo také sebrat, zavřít (do kriminálu).

Suma sumárum, máme tu Lumpa Martina, Kriminálníka Martina, Hamouna Martina, Utiskovatele Martina, Chudáka Martina a Nicku Martina.

Stěžejní však pro název knihy byl původ slova v námořnické hantýrce. Pinch znamená „střídavě stáčet k větru a odpadat od větru“, podle jiných slovníků pak „natočit loď po větru tak, až ztratí vítr z plachet“. Námořník Martin, Plavec Martin.

Přezdívka „Pincher Martin“ má ale zřejmě i reálný základ u sira W. F. Martina, který jako kapitán lodi Prince Regent sloužil ve flotile kontradmirála sira Charlese Napiera a jako admirál pak v roce 1860 působil na jedné z britských základen ve Středozemním moři. Svoji přezdívku si pro sebe a své jmenovce vysloužil posedlostí trestat všechny možné přečiny a přestupky.

Připomeňme jen, že takových přezdívek se v britském (ale i kanadském či americkém) námořnictvu vyskytuje spoustu: např. Daisy Bell nebo Dinger Bell, Nobby Clark(e), Jimmy Green, Taffy Jones, Dusty Miller, Spud Murphy, Nosey Parker, Spike Sullivan, Buck Taylor, Knocker White anebo Tug Wilson.

Domnívám se, že český název Ztroskotání Chritophera Martina tak výstižně charakterizuje veškerou tragičnost osudu Goldingova „hrdiny“.

William Golding zemřel 19. 6. 1993 v St. Columb Minor v Cornwallu.