Indiánská lidová vyprávění jsou v pečlivých a odborných překladech dostupná ve velkém množství poměrně úzkému publiku. Velká většina z nich je v této podoběì půvabná a dokonce i ty s tématem neobeznámené studenty uchvátí natolik, že se začnou zajímat o etnografické údaje či hledat nějaký celosvětově rozšířený motiv. Jen zřídkakdy se vytratí jejich smysl, ale téměř vždy je znát, že jde o příběhy přeložené a zapsané. Jaime de Angulo vytvořil knihu, která není etnografická a není, přísně vzato, ani překladem lidových vyprávění, nýbrž veskrze indiánským a skutečně vyprávěným, nepsaným příběhem.

Jeho rámcem je putování Medvěda, jeho ženy Antilopy a děìtí Lišáčka a Křepelky, z něhož lze poznat, že se odehrává v severní Kalifornii. Během tohoto poměrně realistického putování napůl lidských a napůl zvířecích postav, ke kterým se postupně přidávají přátelé a příbuzní, je vyprávěno dalších osm historek.

Indiánské příběhy nebyly psány s úmyslem předložit čtenáři dokument: „Tyto příběhy jsem napsal před několika lety pro své děti, když byly malé. Některé jsou z mé vlastní hlavy. Na některé jsem si vzpomněl – alespoň na kousky z nich, a ty jsem pospojoval a propletl. Některé části jsem téměř slovo od slova skutečně přeložil ze svých poznámek… Smíchal jsem dohromady kmeny, které k sobě nepatří... Takže si tím nelamte hlavu.“ Lámat si s tím hlavu se zdá sice netaktní, ale těm, kteří přišli k Indiánským příběhům s břemenem znalostí a zájmu o kalifornský folklor, nezbude nic jiného. Naleznou, upřímně řečeno, příběh, který mohl být vyprávěn Indiány o opravdovém putování skutečných lidí skutečným územím, prošlý sítem nìkolika generací, přičemž skuteční lidé byli smícháni s polozvířaty z lidové slovesnosti.

Podle odkazů na Chalimatoto (Hromovládce) v obřadu Kuksu je možné odhalit totožnost Medvědovy rodiny s kmenem Pomo. Jeho domov se nachází poblíž Čistého jezera. Rodina vyráží navštívit sestru Antilopy, která se provdala k Jeřábím lidem, a cestuje územím Sokolích lidí, Pazourkových lidí, Travnatých, Ohnivých a Vodních lidí – tyto nelze ztotožnit s žádným kmenem. K Medvědově rodině se cestou přidává dědeček Kojot, medvěd Grizzly se svou dcerou a skupina Antilopích lidí. Přicházejí do zemì Jeřábù, což jsou jednoznačně Jurokové a později Karokové, a jdou do Katiminu, skutečné karocké vesnice na řece Klamath, kde sledují Tanec bílé jelení kůže a Obřad obnovení světa. Antilopa je zklamána svou sestrou, která se „velmi změnila, pořád mluvila jen o křivdách a o oplatách za křivdy a o penězích a o korálcích a cennostech“.

Po tomto naprosto věrohodném setkání se skupinka vydává na severozápad kolem hory Shasta k jezeru, které by mohlo být Travnatým jezerem, odkud se Antilopy vydávají na zpáteční cestu do svých domovů za horami. Potom překročí dole na jihu řeku Adzummu (řeku Pit) u vesnice Dalmooma, která je obsazena Vlky. (Dalmooma byla ačomawskou vesnicí.) V Dalmoomě sledují zápas Vlků s Rysy (Modokové) a poté s vlčím chlapcem cestují domů přes údolí řeky Sacramento do Pobřežních hor. Zpátky v kraji Medvěda prochází Lišáček iniciací Kuksu. Po mírné zimě skupina opět vyráží na sever, ale než dorazí do země Jeřábů, domněnka se stává skutečností: Lišáček se (následkem iniciace?) „polidšťuje“, Kilelli (nová postava v příběhu) úspěšně získává „ochrannou sílu“ a Lišáček se svou kamarádkou Pěnkavou zakončují příběh odmítnutím uvěřit v existenci vypravěče, pana de Angulo.

Některé detaily naznačují, že de Angulo opravdu smíchal dohromady různé kmeny, ale v přátelských přích o úrovni šamanismu Jeřábù a léčebných metod Vlků a v dalších vedlejších námětech se na povrch dostává spousta antropologických údajů. Osm příběhů vyprávěných během cesty přidává látce na objemu a na složitosti. Jde mimo jiné i o dva mýty o stvoření: jeden vypráví dědeček Kojot o svém předkovi (nebo o sobě samém, to není vůbec jasné) jako o kulturním hrdinovi, a druhý vypráví jeden z Vlků, přičemž Kojot v něm vystupuje jako šejdíř, a Stříbrný Lišák (ačomawská postava) jako stvořitel. Další příběhy obsahují typicky severokalifornský materiál, ale v takové směsi je hledání kořenù nepřínosné, stejně jako nepředstavitelné. Člověku se zdá, že jde o zcela původní příběhy.

Stylisticky vyvolává vyprávění užíváním velkých písmen, opakováním a napodobováním zvuků (zvuk cestování: křup… křup… křup…) dojem „ústního podání“ a nabývá ošidné jednoduchosti. Na některých místech jazyk vyprávění upadá, jako například když Medvěd „těžce, jak by příslušelo starému muži, vstal“, což ukazuje sklon k „literárnosti“, který sílí ke konci knihy. Do textu je začleněna spousta básní či „písní“. Několik stránek „Šamanských písní“ Starého Kojota obsahuje pár krátkých básní, které se svou přesností a hutností přibližují haiku.

Snad nejdůležitější a zcela jistìě nejzáhadnější postavou celé knihy je Starý Kojot. Ten je Medvědovou skupinkou probuzen z bezvěkého spánku: