Velka ručička na mých hodinkách právě ukazovala na jedničku, jako již podruhé za tenhle den, a malá se pomalu blížila k osmičce. Bylo brzké odpoledne a místo toho, abych seděl ve škole nebo v práci jsem stál tady - v nemocnici, nervózní a zmatený. V tu chvíli ke mě přišla sestřička a líbezným hlasem se mně zeptala, jestli se taky nechci podívat na malého. Neváhal jsem ani vteřinu a vydal se za ní. Ona už ležela na lůžku a na obrazovce se pohybovaly malé skvrnky, které se skupily a dohromady vypadaly jako malinký tvoreček. Muj počáteční strach rychle vyprchal a na tváři se mi zableskly slzy štěstí. Vyšetření trvalo ještě asi čtvrthodinku, ale pak jsme se oba vydaji ven, U východu jsme se chytli za ruce a vkročili společně do dveří.

Byla ještě tma a ulice byly prázdné, jen sem tam přeblikly semafory na křižovatce. Tne klid byl až udivující na tuhle dobu. Radniční hodiny právě odbíjely 7 úderů. Přes veškerý ten klid jsem měl v sobě jakýsi pocit chaosu a připadal jsem si jako v největší zácpě, jakou Praha zažila. Spěchal jsem, abych to stihnul včas. Z auta jsem vyběhl jako splašený a vběhl právě do oněch dveří, ze kterých jsme před čtyřmi měsíci vyšli. Po chvíli jsem se vrátil s pomocí a jí odvezli na sál. Neměl jsem co dělat a tak jsem nervózně posedával a co chvíli popíjel kávu z automatu, který stál vedle mě. To čekání snad trvalo věčnost, ale stálo to za to. Přišel doktor a odvedl mě za ní a "naším" malým. Byla vyčerpaná, ale bylo na ní vidět, jakou má z malého Petříka radost. Ten její výraz ve tváři se mi vtiskl do paměti, byl tak láskyplný, jak jen to šlo...

Vykračovali jsme se všichni tři po chodníku, přiroda všude okolo se zelenala, svítilo nám k tomu sluníčko a tak jsme se vydali na zmrzlinu. Bylo vidět, že i Petříkovi se to líbí. Normálně nebýval tak tichý, ale dnes vůbec nezlobil. Zastvili jsme se u kašny na Karlově Náměstí a ona ho vzala do náručí. Vrhnul na ní nevinný pohled a pronesl "mami". To bylo jeho první slovo. Podíval jsem se na hodiny, co stály na rohu a pak se už jen nechal unášet krásou okamžiku. Večer jsem si akorát do deníčku připsal poznámku - "16:24 Petříček řekl své první slovo..." a usnul jsem s ním v ruce.

Vstal jsem dřív, protože dnes má Petřík své 12 narozeniny. S maminkou jsme se mu konečně rozhodli mu říct pravdu. Měl jsem ho vždycky rád jako vlastního, ale pravdu si zaslouží vědět. To, co se před 13 lety událo se mi už asi z hlavy nikdy nevytratí, ale taky nebudu nikdy litovat toho, co jsem udělal. Ta věta "Miluju Tě a pokud mi to dovolíš, tak bych ho rád vychovával s tebou." mě změnila život. Možná jsem byl tehdy mladý a nezodpovědný, ale i do teď věřím, že naděje a láska překonají i velké překážky.