PERPETUUM DEBILE

(NECHUTNÉ)

Slyšel jsem poprvé ta slova od tatínka a moc se mi líbil jejich zvuk. V souvislosti s chválou na Profesora. Lidi ho milovali, nechtěl po nich nic složitého. Dostal se k moci po noci zlomených tužek. Tvrdil, že jenom pisálci můžou za všechny problémy a předchozí hladomor. Národ se obejde bez všetečných šťouralů s hloupými otázkami. A přemýšlení je hrdelní zločin. Nechal zavřít školy. Děti stejně nebaví se učit. Nikdo z nás si už neuměl představit knihy ani noviny. Tatínek sice tvrdí mamince, že ho v mládí rozčilovaly štvavé články o Profesorovi, který zná na všechno odpověď, ale tajně si prohlíží nějaký sešit. Jednou jsem ho přistihl v kadibudce a tvrdil, že o tom nesmím mluvit s nikým, i když to jsou jenom nějaké comicsy.

Po noci zlomených tužek byly ulice hlavního města plné lidí označených velikým písmenem I na prsou, aby se policie mohla lépe trefit do srdce během případných nepokojů. Ostatní je mohli beztrestně bít podle nálady. Člověk se uklidní a je pak vlídnější na svou rodinu. Časem se někam vytratili nejtlustší z odsouzených k ponížení a později je následovali ostatní. Do země přijížděli bohatí cizinci se slávou a nakupovali majetek, co po nich zbyl, ale odjíždět je nikdo nespatřil. Profesor se smál a tvrdil při shromážděních na hlavním náměstí, že jsou to jenom cizáci. Co je národu po nich? Všichni jsme se smáli jejich lačnosti a přijížděli další a další. Společnosti se začalo dařit. Skoro všechno bylo dovoleno. Pak se chvíli střílelo a Profesor slavnostně vyhlásil soutěž v hmotnosti obyvatel na oslavu vítězství. Jednou za rok bude národní vážení a všichni nad sto padesát kilogramů budou odměněni řádem a výletem do Supermarketu, kde prý jiskří hvězdy. V obchodech je velký přebytek masa a od dnešního dne bude zadarmo. Všichni tleskali a několik maminek omdlelo dojetím. Začalo se rodit hodně dětí a nikdo nikoho neodháněl od stolu. Způsob úpravy masa se stal námětem všech rozhovorů a syrový mozeček byl nejskvělejší delikatesa ve zmrzlinovém nálevu.

Profesor povýšil tatínka na nejvyššího dozorce v Supermarketu. Měl velkou radost a při oslavě se občas přitulil k mamince. Pohladil ji po zadečku a tvrdil se zalíbením v očích, že je k sežrání.

K narozeninám jsem dostal svou první postel. Už nemusím spát se sestrami i bratrem a nechat si líbit nepříjemné věci. Tatínek s maminkou tvrdili, že je to normální. Co se v mládí naučím, později víc vychutnám. Zaučovali nás do tajů podle nálady. Sešlo se hodně gratulantů a chválili mě za faldíky tuku při hostině na dvorku. Jednou se určitě stanu šampiónem při vážení.

Tatínek se smál nejhlasitěji. Pak se trochu rozčílil nad plíčky se smetanou a tvrdil, že navrhne, aby se zakázalo kouření. Nic kloudného z toho není, jenom otrávený vzduch i jídlo.

Soused se opil a vykřikoval hlouposti o Profesorovi. Prý je vegetarián.

Maminka zavolala pohotovost a popřála mu šťastnou cestu v káře s mřížemi. Dostala veřejnou pochvalu a pusu na náměstí plném lidí. Na tváři ji zůstal otisk zubů a všichni provolávali slávu Profesorovi. Pohladil mě a tvrdil, že mě vzorně krmí k obecnému blahobytu. Je vzorem pro všechny maminky. Zaslouží si Řád plného břicha při slavnostním vážení.

Tatínek měl hodně práce. Skoro všechen čas trávil v zaměstnání. Celý týden nebyl k vidění, ale v pátek večer donesl nejvíc čerstvého masa v tomto roce.

Po nedělním obědě vyprávěl příběh o starých časech. Vymyslel ho kvůli mně, abych se poučil. Dřív prý lidi žili mnohem déle a doktoři je nelidsky mučili kvůli nějakému hloupému slibu. Jednou prý uvidím v Supermarketu, až se stanu šampiónem, za čím se honili celý život před hladomorem. Měl jsem na jazyku otázku, ale porušil bych zákon a přivolal neštěstí na celou rodinu.

Profesor zakázal chodit do lesů bez ozbrojeného doprovodu. Potuluje se tam banda kanibalů. Mezi lidmi to vyvolalo bouři hněvu. Slušný člověk žije spořádaně a krmí se ve městě. Radikálové požadovali trestnou výpravu proti nestydatým lupičům.

Stal jsem se svědkem vytržení jazyka.

Nějaký starý člověk vykřikoval, že je pamětník. „Profesor není vzdělaný znalec všech odpovědí, ale je to šílený…“

Nestačil dopovědět. Soused z davu vytáhl ostrý nůž a rychlým řezem se postaral o výkřik bolesti. Odhodil jazyk na stůl a všichni jsme se smáli křečovitému škubání. Na trhu je často veselo. Minulý týden tam prodejci zapálili paní, na kterou se převrhla nádoba s petrolejem. Potřebovala ho na odvšivení pěti dcer a byla nešikovná při nalévání. Připomínala grilovaný špekáček. Někdo zavolal televizi dřív než úřady.

Tatínek se doma večer rozčiloval, že všechno musejí vyžrat první bez labužnického vychutnání. Před kamerou jenom chvatně přežvýkají každé sousto a hltavě polykají jako kreteni.

Pak v nějakém rozmaru rozhodl, že už jsem skoro dospělý podle váhy a umím držet jazyk za zuby. Dal mi napít piva. Má ve sklepě velké zásoby. Maminka pila s námi a oslavovali jsme dlouho do noci.

Ráno mě bolela hlava a pronásledoval mě podivný sen.

začátek

TLOUŠTÍK

Franta mi půjčil dvě stovky.

Koupil jsem si knížku o elektronické poště a Outlooku, abych se pokusil vyřešit potíže s mailem pro Martinu, krabičku cigaret a zamířil do hospody U Labužníka nedaleko náměstí.

Mám problém.

Jdu městem. Potkávám známé tváře jako celá desetiletí a najednou mi jsou cizí výrazem.

Není to věkem, co brázdí kůži s drásavostí hladových šelem a mění pevné kozatky v rozbahněný terén. Procházím podivným panoptikem. Majitel zbankrotoval a figuríny chřadnou nezájmem. Nánosy barev se odlupují a prozrazují podvod. Obnažují víceúčelový skelet. Krásná Karolína s vystouplými lícními kostmi už není sexy jako vyhladovělá liška na výpravě za potravou. Pronásleduje ji Venda buldok a kocour Milan honí ptáka Nikolaje. V horkem odpoledni je pohled vstupenkou za všechny prachy do podstaty kasovního úspěchu.

V hospodě se chrochtá i hýká, občas někdo zabučí. Měsíc je v polovině a po výplatě se nalívá panáky jako poupě. Sedám si ke stolu s baziliškem. Známe se od vidění v normální minulosti. Je tradičně švorcový a osamělý.

„Některý mladý holky jsou schopný utratit hrozný prachy v posilovně, aby se zbavily každýho zbytečnýho deka a vůbec se jim nedivím od jistý doby. Kila nad váhu jsou někdy hodně nepříjemný a komplikujou život. Můžu si ještě zapálit?“

Na okamžik se odmlčel.

Krabička cigaret s nápisem: KOUŘENÍ MŮŽE ZABÍJET zůstala na jeho polovině stolu. Je půvabné, s jakou lehkostí věci opouští majitele zaskočeného vlídností.

„Na Velikonoce jsem si kvůli obžerství málem zničil záda. Zavolali mi z vrátnice, ať přijedu s postelí. Dobrej vtip! Kluci si asi myslí, že jsem opilej. Za pět minut volali znovu a doktor ze záchranky se rozčiloval, že hasiči chtějí odjet, ať sebou hodím. Nebyla to sranda. Na podlaze sanitky ležel chlap a musel mít nejmíň čtyři metráky. Zadek auta byl pár centimetrů nad zemí a dědek celej plesnivej od pasu dolů. Dvanáct hasičů mělo co dělat, než ho přeložili do postele. Pak tlusťoch zachrčel a umřel. Přál bych vám vyzkoušet, jak taková mrtvola dá zabrat. Hasiče jsme museli volat ještě několikrát. Před kremací jsme ho uložili do bedny od zásilky nějaký mašiny, rakev by neměl kdo zaplatit, a zavolali odtahovou službu s jeřábem. Pane vrchní, nechte tady jedno pivo, pán to potom zaplatí.“

Několikrát jsem polkl na sucho a odstrčil talíř s držkovou polívkou. Nejedl jsem od včerejška, ale osvítil mě nápad jak odměnit vypravěče. Děda potrefený Pepkou mi francouzskou holí často v mládí vysvětloval rozdíl mezi nevychovaností a slušností.

Našel jsem ji v autě pod sedadlem. Zaprášenou s vykotlaným vrškem. Jsem sběratel vysloužilých podivností po tátovi. Věděl jsem, že jednou najde uplatnění. Schoval jsem ji dlaně levé ruky a přidržel palcem. Dárek musí překvapit obdarovaného, aby dárci nezkazil radost.

„Do krematoria vezli bednu s tlusťochem na podvalníku. Pak zjistili, že neprojde dvířkama od pece a museli chlápka rozsekat na několik kusů.“

Civěl smutným pohledem do prázdného talíře.

Nenechal mi nejmenší držku a talíř vytřel rohlíkem.

„Víte, pane, kolik z něho zůstalo popela? Dvanáct uren!“

Zaplatil jsem účet i s pivem a před odchodem si dal alespoň lok, abych zahnal pocit lítosti nad našim osudem.

Vytržená stolička skončila na dně nedopitého půllitru a nenápadně si hověla.

Začalo mi kručet v žaludku.

Na rozloučenou jsem mu nabídl poslední cigaretu, poděkoval za příběh ze života a omluvil se nedostatkem.

Vypadal spokojeně a kynul o pumpnutou padesátikorunu. Cesta mě odmění bufetem s koninou.

Mezi dveřmi jsem zaslechl povědomý hlas.

„Seš kokot, Kaňoure? To je ten šílenej spisovatel, co si z nás furt jenom utahuje!“

začátek

ZABIJU VÁS

Z čumění do obrazovky mě rozbolely oči a mozek odmítl pracovat.

Posbíral jsem okousané nehty z podlahy a prázdné lahve z plastu odkopal pod kuchyňskou linku, aby mě dcery nehubovaly při náhodné návštěvě, že mám v bytě bordel. Umravňují mě z posedlosti čistotou.

Z věšáku u dveří jsem sundal vodítko a dostal ránu čenichem přímo do brady.

Zapotácel jsem se pod návalem vděčnosti.

Budu relaxovat pohledem do psího zadku, až mě potáhne městem.

Do kapsy jsem nacpal piškoty jako úplatek.

Jen díky němu mě nezmrzačí letem po schodech.

Tři patra za deset kousků a další před domem.

Venku je vzduch přijatelnější, než jsem doufal.

V houštině pod břízou si dva stíny zvlhčovaly jazyky.

„Dobrý večer…“

„Zdravím, Markétko! Tebe neznám, kluku, včera ji muchloval jinej!“

Smějí se.

Rocky taky.

Napnul vodítko, až se mu obojek zařízl do svalnatého krku, a vyrazil k silnici.

Svaly zadních nohou srší energií, zvednutý prut s květem a řiť jako pevný bod v nekonečném prostoru.

Květ je bílá špička ocasu.

Čumák u země a bystré oči kontrolují okolí.

Je to psí atlet a filosof.

První zastávka.

Zvednutá packa a hladká kůra bukového kmínku.

Důstojně močí a vysílá signál pro ostatní psy.

Nevstupovat, území rváče!

Táhne mě dál a trochu se uklidní, když pokálí křoví. Na trávník to neumí. Je pod úroveň bojovníka vystavovat se okolí v trapné pozici.

Přeběhneme státní silnici. Vrhne se k plotu, kde proti němu vyrazí statný vlčák.

Hlasitě si spílají a doráží na sebe. Jejich pravidelná zdravice. V kontaktu jim zabrání plaňky a vodítko.

Pak se zklidní a máme za sebou úvodní rituál.

Může přemýšlet.

Začíná letní noc. Ulice a terasy před restauracemi jsou plné lidí. Vedro je přestalo trápit, jsou vlídnější a sdílnější.

Přecházíme do jiné části čtvrti a vzhled okolí se mění. Za námi pulsuje normální život, zde buší krev do spánků. Bez Rockyho bych sem v tuto dobu ani nepáchl. Obyvatelé jsou krajně nedůvěřiví a nevlídní k příchozím.

Je to jejich chyba?

Těžko říct.

Život na dně společnosti je cítit nejen nosem.

Temné kouty, odpadky a skupiny lidí posedávajících na chodnících. Podivné obchody bez obvyklé kulisy. Zboží se nevystavuje. Pochází z krádeže. Ceny nejpřijatelnější. Opilý muž se rozčiluje. Uchopí násadu od krumpáče a vyhrožuje jinému.

Křik.

Náznak boje.

Sbíhají se početné rodiny napadeného i útočníka. Divadlo přímo na ulici. Režíruje tradice a osvětlovačem je měsíc. Nevymění ho za výbojky.

Blýsknou se nože?

Kdo je aktér a kdo divák?

Všechno se neustále mění.

Kus znenadání končí bez aplausu a děkovačky.

Pro blázna nejzajímavější část města v tuto hodinu. Díky Rockymu mě tolerují. Neruším, jen nasávám atmosféru.

Červený kostel a jeho okolí.

Trh s nejkvalitnějším heroinem.

Bývalo.

Nehty olámanými v křeči absťáku škrabou do drogy omítku, aby okradli další narkomany.

V parku na lavičkách vysedávají i polehávají trosky.

Muž s přehrávačem v ruce kouká na blikající kontrolku se šílenstvím v očích.

Znal jsem ho jako výborného kuchaře v prestižním hotelu.

Vychrtlá holka odpočívá s rukama v klíně.

Už nic neochrání, je vyrabováno spodinou.

Kdysi byla krásnou zdravotní sestrou a mou kamarádkou.

Pozdravím ji, nevnímá.

Třeba se stydí…

Z hospody U Tlusťocha zní hudba.

Rána jako z lodního děla.

Přebíháme rušnou ulici a Rocky vykouzlí piruetu.

Chce si pohrát s vodítkem nebo tančit?

Živá kapela.

Čtyři dorostenci.

Ságo, klávesy, kytara a romština.

Úžasná muzika.

Nakukuji obrovským oknem a nohy se můžou zbláznit. Rocky se taky předvádí.

Rváč?

Houby, tanečník!

V tónech zní duch bídné čtvrti.

Mladíci se předvádějí s nástroji. Nezáludní, pravdiví a čistí…

Lidi poslouchají a skoro vůbec nepijí.

Nejsou love!

Desetiletý kluk se v kole pyšní s babičkou a ostatní se smějí. Každý tančí, jak cítí. Jsou na stejné vlně s muzikanty. Vzájemně se provokují k dokonalejšímu projevu.

Zaplaví mě obdiv.

Toužím být s nimi, ale obtěžoval bych je.

Jsem žebrák a oni bohatí.

Stojím s Rockym na ulici, šmíruju je oknem a připadám si jako před oltářem se vzácnou relikvií.

Hrají nám nadané děti ještě nezkažené nízkým kalkulem.

S chutí a radostí. Kam se serou Stouni!

Chtěl bych je ochránit.

Je to hovadina.

Všichni jim ojedou zadky.

Rád bych zařval: „Zabiju vás, cigoši, jestli začnete hrát za prachy o duši!“

Mlčím.

Ale vy budete.

Znáte hnus života v bídě.

Musíte bejt slavní!

Prachatí!

začátek

SINICE

Každoročně zbarvily jezero do zelena a média těhotná okurkami vybíjela informační sadismus na veřejnosti paralyzované tropickými vedry. Letos se sinice obešly bez nadprůměrných teplot a jejich atak na začátku prázdnin zaskočil novináře i rekreanty.

Návštěvníci kempu se slunili na pláži a nedůvěřivě pozorovali vlny. Šířily se od výletní lodi s nápisem Hynek na přídi. Mířila k přístavnímu molu.

Vítr dnes nehnal plachetnice po hladině a robustní šlapadla skřípala dotykem železných zubů jako miniaturní kolesové parníky s upachtěnými lodníky pod blankytem protkaným tekoucím zlatem.

V místě dotyku s pokožkou zanechávalo puchýře.

Ležel jsem v trávě pod břízou a koukal do rákosí. Ptáci podobní vrabcům se proháněli mezi stébly a čmeláci sáli nektar z květů rostlin. Nevýrazných s neznámým názvem.

Odmítl jsem zábavu.

Trpím na bolest koulí v hlavě.

Manžel krásky s drnem v rozkroku asi něco vytušil a uvěznil ji v komfortu.

Tři dny jsem nejedl, abych ušetřil na benzín.

Sbíral jsem sílu pod stromem a děkoval listí za ochranu před sluncem. Ve stínu jsem potkal ještěrku. S vyplazeným jazykem tvrdila, že připomínám mrtvolu loňského léta.

Nájemci občerstvovacích kiosků jej vysáli s miniaturním ziskem a ve zlostné opilosti na rozloučenou pak zahrabali do písku.

Sním o spánku, ale ruší mě cinkot půllitrů od stolů před gigantickou obrazovkou umístěnou na kurtu, aby zprostředkovala divákům vzrušení ze sportu. Mistrovství Evropy v manipulaci s emocemi. Za vítězství je miliarda ztracených iluzí.

Ženy nikdy nechápou slabosti manželů.

Srkají chlazené nápoje a vyměňují si typy na módní tetování. Hitem renomovaných salónů je šedá myš prchající do řitního otvoru.

Děti připoutané opičí láskou k zmrzlinovým pohárům si mléčnými zoubky ohryzávají faldíky tuku a olizují kapky krve. Fascinuje je slanost v moři cukru, ale čeká je život na splátky.

Za dluhy rodičů.

Časem protrhnou cílovou pásku.

Odměnou jim bude samostatnost.

Pyrhovo vítězství.

Budou se mstít?

Zaskočila mě obava.

Se zběsilostí feny pokousané vzteklou liškou.

Zaháněla mě do jezera.

Na hladině vypukl požár.

Přiběhl básník, aby ho uhasil žízní.

Zemřel na zápal plic.

Bezděz se zahalil do sinic.

Po obloze plula letadla se smrtonosnou vizí a zdobila nebe kříži kondenzačních par.

začátek

MALÁ NOČNÍ

V Pekle jsem trávil celé noci na baru a pozoroval návštěvníky. Svého času se jednalo o podnik s vyhlášenou kuchyní a démonickou obsluhou.

Měl pestrou klientelu.

Večer přicházeli nejnudnější.

Muži s neforemnými postavami se předváděli mnohem mladším ženám a opíjeli je úspěchem. Snažili se být pozorní i vtipní. Připomínali ropuchy mezi rosničkami. Před odchodem do nedalekého penziónu se měnili v nadržená psiska a okázalé pouštěli chlupy. Pokud někdy zavítali s rodinou, plýtvali škrobem a netykali si s personálem. Šťourali se v položkách účtu se snahou rozplakat obsluhu spropitným, aby nepopudili rosol s pohledem mamby.

Po desáté se nahrnuli štamgasti z okolních restaurací. Dorazili se několika panáky a odpotáceli k domovům s manželkami v natáčkách za dveřmi a válečkem na nudle v hrsti.

Kolem půlnoci Peklo ožilo figurkami z podsvětí a kšeftovalo se snad se vším za zlomek původní ceny. Kasy hracích automatů se nadouvaly k prasknutí a neúspěch vystřeloval zoufalce s otlačeným palcem do tmy.

Holky z trasy přibíhaly na drink i kus žvance mezi pichy s movitými turisty a na toaletě si chladily rozkroky, aby je nezadřely. Policajti se opíjeli s gaunery a vzájemně se ojížděli marnými přísliby i výhružkami. V oblacích cigaretového dýmu se převalovaly osudy a život tloukl po zadku fantazii pisálků.

Číšník Skalický připomínal stopadesátikilového tučňáka a maskoval růžky nad čelem přehazovačkou. Baletil mezi stolky s naditou prkenicí. Zářil při ukládání tisícovek a snil o uměleckém zážitku.

Těleso talentovaných hudebnic z Východu si dopřávalo jídla i pití, zatímco dirigent prohrával gáži v pokeru s Rómy. Zcela nahý uspořádal koncert na přání pro číšníky i kuchaře.

Skalda si vybral flétnistku a vyžádal si oblíbeného Rauchmaninova. Skvostným sólem ho dostala do stavu naprosté blaženosti. V kruhu aplaudujících milovníků dobrého vkusu vyhodil ke stropu svazek bankovek a nechal je pršet všem do vlasů.

Nad ránem se strhla přestřelka mezi ochránci prosperity.

Umlčela Múzy.

Samaritáni dávali betonové obklady smolařům v základech rozestavěného domu.

Nad čajem o páté zhruba po měsíci jsem vychutnával finále v podání humoresky.

Skaldova opeřence vyšetřili odborníci s renomé na mokvavé vředy.

Zdrtili ho výrokem.

„Je to mnohem horší předpokladu! Pro milovníka sladkostí...“

Umění polidšťuje.

začátek

ODPAD

Zazvonil telefon.

„Tomáši, mám pro tebe kšeft. Bereš?“

„Jo.“

„Dostav se okamžitě.“

Mladík zavěsil sluchátko.

„Kam zase letíš?“ zeptala se matka.

„Musím něco zařídit!“

Nasedl na kolo a zamířil na okraj města, kde stála nemocnice.

Vstoupil do šatny a navlékl na sebe šprcku.

Byl to jeho slangový výraz pro pracovní oblek chránící před infekcí jako prezervativ.

Zamířil do umývárny.

Vzal hadici a pustil se do práce.

Cítil hluboký smutek.

Odmítnutý ctitel.

Vysmívaný i obávaný pro slabost sloužit potřebným.

Jeho společnice se s tím nemohla smířit a vyčetla mu to cestou z posilovny, když ji doprovázel. Posadila se za volant sportovního vozu a bez slůvka rozloučení vyrazila k obzoru. Burácející motor mu připomínal umíráček.

Zakládala si na vzhledu a názoru lidí ze svého okolí. Obyvatele výstavní čtvrti pohraničního městečka spojovala touha po dokonalosti povrchu dopravní tepny na výsluní zájmu veřejnosti.

Neuměl ležící dívce vysvětlit, že to už dávno nedělá jenom pro výši odměny, i když byla původním motivem. Bůh jej neobdaroval výmluvností. Dopřával mu smutek z pravdivého pohledu.

Věřil, že se stává součástí rodiny, když ji zastupuje, a snažil se odvést svědomitý výkon, aby ušetřil blízké děsivého zážitku. Nebyla to láska k neschopným překročit stín ba ani nenávist k slabochům s pokryteckými gesty. Chtěl jenom vyplnit nějaké vakuum.

Chyběl mu rozměr věrohodné úcty a její smysluplný projev u lidí v nejbližším okolí.

Odložil hadici a pozoroval narůžovělou vodu mizející v odtoku.

Jenom několik tmavých stříkanců rušilo chladný vzhled dlaždic.

Uchopil houbu a pokračoval v práci.

Nezasvěcenému pozorovateli by její dotyky připomínaly laskání milence, který oddaluje pohlavní styk, aby něhou vyburcoval slast k šílenství.

Toužil vzdát hold životu v křečích orgasmu ženy.

Znenadání si uvědomil marnost svého počínání.

Tiše se rozplakal.

Cítil se všemi opuštěný v márnici lidských osudů.

Připadal si jako flák rozervaného masa v dokonale čisté kobce s odrazem světla od lesknoucích se kachliček a unikal mu důvod i smysl pocitu.

Do reality ho vrátil telefon.

„Jak to vypadá?“

„Je to hotový.“

„Zastav se pro peníze.“

Zabouchl dveře chladícího boxu, zamkl vchod, nasedl na kolo opřené o stěnu budovy a vydal se zpátky k domovu.

Pochopil dlouhý pohled matky při loučení.

Uviděl nesklizené pole a hejno havranů kroužících mezi mraky s otazníkem na konci nepoložené otázky na smysl lidské existence bez milosrdenství.

začátek

MYSTIKA

Dopsal jsem povídku Kamarádi a vnitřní hlas mi vyčítal, že jsem to přehnal, když jsem vložil sprosté slovo do úst Boha.

Omlouval jsem se stylistikou.

Chabá výmluva pro opovážlivost člověka.

Za sedm dní jsem byl na vrcholcích hor.

Svítalo.

Slunce slibovalo nádherný den.

Červnové ráno zbrocené rosou vybízelo k procházce.

Vzal jsem Rockyho na vodítko a vyběhl ze dveří.

Tajemná síla mě uchopila a mrštila se mnou o zem.

Hlava se mi málem rozskočila.

Klíční kost ztratila kontakt s pravým ramenem.

Krev z oděrek stékala na asfalt.

Vůbec jsem nechápal, co se přihodilo.

Rocky mě pozoroval s vyplazeným jazykem.

Tichem se nesl zpěv ptáků.

V zrcadle jsem uviděl hlavu s boulí o velikosti holubího vejce nad čelem a rameno začalo natékat.

Zhluboka jsem se nadechoval, abych se ubránil šoku.

Voda příjemně chladila a umožnila přemýšlet.

Musím se dopravit do nemocnice.

Zvládl jsem to bez problémů.

Lékař mě poslal na rentgen.

Po návratu prohlížel snímek a objednal mě na úterý. Pro nutnost konzultace s traumatologem. Asi mě čeká operace, ale zatím to chce ledové zábaly.

Pak se zeptal, jak se mi to stalo.

Vyhnul jsem se širším souvislostem.

Je to pracovní úraz.

Spisovatel potrestaný…

začátek

ZABÍJENÁ

Láska je jako první nadechnutí po vynoření.

Někdo do vás strčí v nějakým kvaltu a žuchnete do žumpy.

Propadáte se do svinstva a zavíráte oči i pusu v domnění, že se ubráníte hnusu, když ho neuvidíte a nedáte si lok. Máte plnej nos smradlavý břečky a pochopíte hloubku přísloví, až se s ním zaryjete do bahna na dně.

Ve snu často běžím a nemůžu pochopit, proč se nevzdaluju pronásledovatelům. Nohy jsou neposlušný mrchy. Zmocní se mě noční běs a tiskne mi hrdlo těsně pod ohryzkem. Probuzení má příchuť orgasmu a jenom kroutím hlavou při pohledu na ptáka, kterej napíná látku. Většinou je problém trefit se do otvoru mísy klozetu, ale po vymočení se uvolní celej člověk. Občas to odnese prkýnko.

„Mužský jsou čuňata, ale ty si úplně jinej!“

Modrý oči a ňadra připomínající dva hrozny nalité k prasknutí dovedou člověka přinutit k blbostem. Vůně ženskýho těla prosycená vlhkostí klína se stává revolverem s hlavní zasunutou mezi rty a propletené jazyky si pohrávají se spouští. Každým číslem posouváte náboj se snahou vystřelit si mozek z hlavy.

„Nikdy bych nevěřila, že je to tak úžasný, lásko moje.“

Jsem ješitnej chlap.

Dlouhý vlasy a opálené tělo s nohama od sebe v očekávání napínají tětivu sebedůvěry až k prasknutí.

„Chci tě úplně nejvíc navždycky!“

Svět mění rozměr i vzhled v báječnou lež. Pot chladí a ústa jsou plná tělesných tekutin. Roky osamělosti se stávají podzimním listím v Máji. Paradoxy kvetou půvabem. Život se stává šťavnatým soustem. Touha vlastnit přenáší do otroctví a víra našeptává nesmysly. Ruka hladí sametovou kůži a vyhledává cizí dlaň. Všechno důležitý je rázem nepodstatný a jistý je pomíjivý.

„Zlato, co chceš k snídani?“

Pokus obdarovat je dojemný.

Při zrodu nového jsme čistší i velkorysejší. Nechceme se odloučit a hýříme polibky. Den bez milované bytosti se neuvěřitelně vleče a účty za telefonní rozhovory šplhají do rekordních výšek.

Zavěšeni do sebe a vzájemně propleteni nevnímáme pohledy jiných. Sbíráme perly v šedi každodenního vzhledu okolí.

Čas plyne.

Koleje a vyšlapané cesty do sobectví.

Hádky pro malichernosti.

Na otázky nehledáme odpovědi.

Pach piva a období migrén.

Navlékáme železné košile.

Milování pozvolna přechází v šukání.

Neupřímné pohledy a lži.

Smrt iluzí.

Cizí boty za dveřmi.

začátek

KAMARÁDI

Kokot Beňo s Pičusem se ploužili ulicemi a povídali si o ženských.

Za tratí v bufetu Pod Viaduktem se namazali laciným pivem s řídkou pěnou a příchutí postřiku na filcky.

Tvrdil to Pičus.

Byl za frajera ve dvojce připomínající starověké mudrce. Na rozdíl od Kokota Beňa to měl za sebou. Před rokem ho připravila o panictví Černá Lola. Chytil od ní všechno, co se zavrtá do kůže, uhnízdí na chlupech a zaleze do pindy. Z několika neduhů byli felčaři na větvi a hledali pojmenování v zaprášených spisech univerzitní knihovny. Nad jednou uznale kroutili hlavou a tvrdili, že našli vzácnýho mutanta s původem v Orientu. Pastevci dováděli s oslicemi, aby si ukrátili dlouhou chvíli v odloučení. Pičus jim byl vděčný za pravidelnou stravu, čistou postel a vanu s horkou vodou, ani injekce ho nesraly. Celou zimu pokládal doktory za spojence a v máji vzal roha, když oschly meze.

„Až udělám velký šrouby, pozvu tě na ginýze Pod Palmu!“ sliboval Kokotu Beňovi, který netušil, co je to za ládovačku, ale věřil Pičusovi a pozvání pokládal za poctu.

Táhli káru se železnou kolejnicí. Byla jejich pokladem.

Vylovili ji ze dna slepého ramena Labe a docela se zapotili, než od ní oddělili chlápka s dírou za uchem. Ruce měl svázaný ostnatým drátem a připoutaný řetězem k zátěži. V náprsní tašce našli dvě stovky a kreditní karty. Pičus si vzal jednu s tím, že ji rozstříhá na trsátka. Budou zlatý, až se naučí hrát na kytaru, kterou si jednou pořídí. Chvíli koukal na papíry a kroutil hlavou.

„To je divný, tenhle Viky prej vzal šmíra na Bahamy, ale s pravdou je to teď ňáký kožený!“

Pustil to z hlavy, jakmile začali s rachotou. Orosily se jim čela, než dostali kolejnici do káry na břehu.

Příjemně unaveni se rozvalili do heřmánku a s pohledem upřeným do oblohy snili. Pak zahlédli staříka. Plul po nebi na mraku a culil se na povaleče.

„Jak jde život, kamarádi?“

„Dědku, teď už je to dobrý. A co ty?“

„Poslední dobou mě nějak serou lidi!“

„Nic si z toho nedělej, nás občas taky. Vydrž, časem se to změní.“

Pičus chlácholil vousatého staříka v staromódním hábitu a zlatou kreditní kartou mu posílal prasátka pro potěšení.

Stařík se bavil.

Pak se plácl do čela, až mu povyskočil kruh nad hlavou.

„Málem bych zapomněl spustit boží mlýny. Mějte se, jak umíte, musím začít makat.“

Prstem zahrozil na Kokota Beňa.

„Nepřeháněj to s honěním péra!“

Odplul někam za horizont.

„Jak to ten dědek ví?“ kroutil hlavou Kokot Beňo a obrátil se na Pičuse. „Žes mě naprášil?“

Pičus byl mimo a drmolil: „Vole, je to divný. Připomněl mi fotra, kterýho jsem nikdy neviděl, protože vzal roha před mým narozením.“

Kokot Beňo si prohrábl vercajk v rozkroku a dobrácky dodal: „Vyprdni se na dědka. Zvu tě na točený.“

„Kdes vzal prachy?“

„Půjčil jsem si od Vikyho, jednou mu je vrátím v pekle!“

Pičuse to rozladilo, ale nehodí se odmítnout pozvání.

Propili obě stovky s Koňskou Hlavou a Křivákem.

Teď je to mrzelo.

začátek

SPERMA A ŘEV

Démon láme vaz andělovi

Zpívá song o duši, pohřbení tančí

Holubi klovou do srdcí za potlesku křídel netopýrů

Labutě za ostnatým plotem líbivých lží teskní a naříkají

Peklo je nekonečné umírání strachem z vidiny smrti

Jsem šílený touhou po nevinnosti

Sahám po sté na rozpálené plotny

Zalykám se smíchem a souložím se životem

Raněný dospělostí krvácím spermatem a oplodňuji papír

Oheň spálí slova a zrodí se pocit

Stávám se vrahem i obětí, když vrtám sondu

Do svého nitra

začátek

MEZI NEBEM A ZEMÍ

Často prchám před obsílkami s modrým pruhem do mraků, kde medituji.

Cestou se modlím, aby auto vydrželo prudké stoupání na vrcholek hory a povídám si s Rockym. Rozvaluje se na zadním sedadle se samozřejmostí generálního ředitele firmy pro bankroty a chroupá dětské piškoty. Motor dosluhuje, musím ho šetřit. Mám čas pozorovat okolí a přemýšlet. Je o čem. Cestou míjím stovky oken. Za některými se mihnou dívky a mávají. Jsem potěšen jejich pozorností. Za obzorem číhá staří a člověk umí ocenit zájem mladých žen.

Mávám taky a dívky se smějí.

Jarní slunce vykouzlilo krátké sukně a hluboké výstřihy.

Útěky z města mi přisoudily seznámení s mnoha novými tvářemi, i když jsem dosud neměl příležitost prohodit slovo se všemi. Je jich hodně. Nikam nespěchají, zatímco já mířím k nebi.

Během cesty se snažím uhodnout osudy podle výrazu a přisoudit nositelkám profesi.

Nehýří pestrostí.

Občas jim úsměvy trnou v masky, když nereaguji na lákavé posunky.

Na parkovišti před hotelem Rozmarýn stojí černovláska už od zimy před stánky se šikmookými prodejci.

Nechal ji tam zapomnětlivý kavalír.

Stahuji okno a křičím: „Něco nového?“

„Ani nezavolal.“

Zacílím pohled na stále znatelnější bříško.

„Už máš vybrané jméno?“

Nezpomaluji, je to rituál.

Křičí: „Martin, Rolf, Sven, Steve, Ho, Li…“

Rychlost se vzdáleností ubírají na srozumitelnosti jmen, ale vím, že přibylo další. Nemohu tvrzení opřít o fakt, musel bych zastavit, ale cítím to jako morek vysátý z holení kosti během oběda.

Konec snění.

Hotel se nejmenuje Rozmarýn a ten, kdo ji zapomněl, nebyl kavalír. Dal ji do zástavy za prohru v ruletě. Kulička se zastavila na černé planetě. Dítě půjde do ústavu, aby potěšilo adoptivní rodiče.

Podél silnice uhání bystřina a Rocky ňafá na muflona. Probudil se v něm teriér a zahnal buldoka. Touží po štvanici v houštině. Zneklidňuje mě kvílením, ale je to hlas krve. Na zádech má zježený pruh srsti. V serpentinách s domečky se uklidní a pokukuje do prosklených stěn.

Žijí v nich ženy, které neholdují tajemství.

Je to o mase bez řeznictví.

Šťavnatém telecím i podešvi ze staré krávy utahané životem.

Na vývěsním štítě je nápis: Pension Iluze.

Parkoviště okupuje nablýskaný harley a pokukuje po hondě. Slunce se prohání na kapotě a v podobě oslepujících odrazů vysílá zprávy o průběhu jízdy.

Zápraží dalšího domku zametá hospodyně ve frivolním oblečení. Pracuje se zaujetím a pohledem kontroluje výsledek. Má smysl pro pořádek a čistotu. Je to pohled do intimního zákoutí. Představuji si, s jakou láskyplností vypraví děti do školy, manžela do zaměstnání a věnuje se živnosti. Asi se jim daří. Za přístavkem stojí černé BMW.

U odbočky na lesní cestu postávají žínky a pokuřují. Pohledem hledám borůvky či houby, ale pak mi dojde, že je konec května. Holky jsou za školou. Přehání s líčením tváří. Hodí se do nočního klubu na výpadovce z města. Má originální název. Peklo. Taky jsem tam občas zabrousil a vyměnil pozdrav s personálem. Bývalo tam hodně veselo.

Jsem pomalu před vrcholem a vítají mě mlhavé cáry z oblaků v poslední zatáčce. Okolí silnice se vylidnilo. Rozsvěcuji mlhovky. Stromy ztrácí kontury se vzdáleností i hustotou mraků a připomínají zástupy. Nevím odkud jsou a kam míří, ale tváří se zatvrzele. Zápasí s vichry a nečasem o přežití. Oživí je pasekou, kam občas zavítá slunce a pohladí mě nápadem.

začátek

HEY JOE

Zvuk připomínal pramínek vody deroucí se na povrch puklinou ve skalním masivu.

Ze vzduchu někdo vytuneloval kyslík.

Srdce mlátilo do žeber z posledních sil.

Větve šlehaly do obličeje a měsíční světlo nedostatečně osvětlovalo stráň. Padal jsem a opět se zvedal.

Zvuk byl stále silnější a pronásledoval mě jako stín.

Hystericky jsem se rozesmál, abych překonal strach.

Bolestný řev znásobený ozvěnou se rozléhal v sevření soutěsky, ale neznámý zvuk nepřehlušil.

Z koruny borovice vzlétl pták a rozmrzele zanaříkal.

Klouzavým letem se snesl do údolí a zapadl do tmy.

Zvuk mě přiváděl k šílenství.

Připomínal slovo na jazyku.

Důležité pro nevyřčenost.

Blízké stejnou vzdáleností.

Úděsné přítomností nevyjádřeného.

Zahodil jsem revolver.

Uklouzl jsem na jehličí a narazil si rameno o balvan.

Dopadl jsem na dno potoka s průzračnou vodou.

Sevřela mě do chladného náručí tůně.

Hladina znachověla.

Zvuk plaval se mnou.

Chytal se stejných křovisek.

Prodíral se houštinou.

Do bot nalil olovo.

Zaslechl jsem psy.

Směs dychtivosti a krvelačné touhy umocnila destruktivní účinek zvuku.

Běželi po stopě.

Strhal jsem ze sebe cáry oblečení.

Nahota mě neosvobodila od děsivého pronásledovatele.

Něžným dotekem vzduchu pohladila kůži na zlomek vteřiny.

Mech pod nohama se zavlnil jako tobogán.

Měsíc se stal tlamičkou kapra a spásal ostrou trávu v lesním průseku pod splávky hvězd.

Na posedu seděl Jimmy Hendrix a mířil na mě kytarou.

V jeho pohledu jsem četl marnost.

Komár konejšivě sál do poslední kapky krve.

začátek

KOPRETINA

„Má mě ráda, nemá…“

Trhám okvětní lístky.

Pokaždé to vyšlo jinak a na dosah už není další květina.

Vánek rozhýbal stébla vysoké trávy do zelených vln.

Přelévají se po rozlehlé kotlině a rozbíjejí o stěnu lesa.

Je listnatý.

Koruny stromů se osahávají větvemi a v porostu kvílí motorová pila.

„Nemá!“

Rozhodilo mě to.

Někdo za mými zády hlasitě říhl.

Ivan přežvykuje stonek rozrazilu a zapíná si poklopec.

„Za chvilku seš na řadě.“

Veronica agrestis.

Mívá modré malé květy, téměř přisedlé.

Zvedl láhev k ústům.

„Chceš napít?“

Zakroutil jsem hlavou, na tváři měl kapky.

Došlo mu to.

„Přemek byl narvanej jak bejk!“

Přejel po obličeji rukávem košile.

„Hrozný vedro!“

Za týden končí prázdniny a zas mě čeká město.

Motorová pila se odmlčela a ticho zaplnil smích.

Postavil jsem se a celé údolí měl na dlani.

Přijde podzim, vystřídá ho zima.

Představa se stane balvanem.

Nehybný zadek Přemka připomíná vojáka padlého v marném boji.

Předčasná ejakulace nepřidá na mužnosti.

Tvář z bílého mramoru a slzy kluka.

Přemek prchá do houštiny a nahý zadek svítí jako terč.

Karel s Tondou hulákají. Jsou opilí a zdárně prošli zkouškou.

Honící psi pronásledují srnu.

Masturbují ve stoje.

Vsadili se o flašku.

Kdo dál dostříkne je vítěz.

Helena je opálená. Prostředníkem si tře poštěváčka a vyzývavě na mě kouká. S kůží postříkanou kapkami semene.

Podle kalendáře je mladší, ale podle zkušeností ne.

Bydlí v Praze.

Drobná kozlátka jsou z plyše.

Upírá na mě pohled a vlní se v bocích.

Jsem zmatený.

Toužím ochutnat, ale ne v podobných podmínkách.

Jak z toho?

Na stráni s pařezy jsem zahlédl pohyb.

„Zmije!“

Asi ji vyplašil Přemek.

Z křoví vylézá šmírák s dalekohledem a nadává.

Uslintaný Karas.

Klukům vadnou ptáci.

Ivan se hlasitě směje.

Helena se choulí do klubíčka a civí na kopretinu.

Má mandlové oči.

začátek

TEPLÁ ŽENSKÁ A ZAMRZLÝ PIVO

Chodníky jsou prosolené jako šunka před uzením.

Led hlasitě puká.

Na parkovišti taxikář políbil zem s dunivým žuchnutím. Pasažér odmítal zaplatit předražený účet a dostal ránu pěstí. Zub vyražený při odvetě se zapíchl do závěje a karmínové krůpěje oživily barvu sněhu.

Po návratu z vycházky jsem osprchoval Rockyho a začal mazat mastí polštářky pacek, aby nepopraskala jemná kůže mezi prsty. Zaskočila mě vzpomínka stará dvanáct roků.

Předváděli jsme zázračný balzám ve venkovský hospodě.

Praskala ve švech.

Osmý div světa až z Hongkongu a každý ho potřeboval. Léčil všechny nemoci a líbil se pro exotický obal. Stál pouhých devět stovek. Šéfovali nám Němci. Rozjížděli v Čechách podnikání a měli zkušenosti s přímou reklamou i hloupostí zákazníků na trhu vyprahlém po zboží.

Namazaní návštěvníci s medem kolem huby nám rvali zázrak z ruky a platili kořalky jak mourovatí. Dvě servírky nestačily obsluhovat. Kolega se naparoval, že příště přivezeme akvarijní labutě pro fajnšmekry. Párek za deset tisíc korun i s hedvábnou sítí, aby neposraly koberce při okružním letu bytem. Na účtenku zapisoval pořadí prachatých idiotů toužících po extravaganci. Furianti nabízeli zálohu, ale nebral ji. Ze šaškárny by vznikl špatný vtip.

Postrádáme snahu stát se podvodníky, ale hlupáci přímo žebroní o lep na posezení. Smějeme se ještě v autě.

Zastavili jsme se pro našeho řidiče ve vinárně U Maruš a Jarušky.

Je opilý a dělá do drobné blondýnky.

Maruš se mračí. Zná mužský a žárlí. Nosí kalhoty, abychom neočumovali dlouhý nohy a neotravovali nemístnými nabídkami. Přitahuje nedostupností. Jako namyšlení samci odmítáme přijmout její sexuální orientaci, ale nenahlodává to kamarádství ani toleranci k odlišnosti.

Jaruška se nebrání občasným hrátkám s penisy, ale Maruš nikdy nedovolí smyslný dotyk a občas vyvolává touhu vyplenit zakázané území. Je inteligentní a zvládá situaci s elegancí, ale jednou jsem ji zahlédl v akci. Zaútočila na agresivního hosta se zuřivostí kočkovité šelmy a rozdrásala mu tvář nehty.

Objednáme si večeři a vyprávíme zážitky z cest za obchodem.

Vybíráme komický.

Přicházejí štamgasti a nešetří na honoráři.

Dostáváme panáky whisky.

Není kam spěchat, spíme v hotelu naproti.

Jsme potulní obchodníci, jedna ruka s neřestí.

Kolem půlnoci mi trnou lícní svaly, náš řidič zvrací do dlaní a společník klátí lehkoživku na stojáka za závěsem v herně s hracími automaty.

Gamblerům to nevadí.

Světýlka blikají, mince kovově cvaknou při dopadu na dno kasy a jenom občas zachřestí při vyplácení výhry.

Hity duní.

Svět se smotá do jediného klubka a ráno mě probudí kutání permoníků v mozkovém laloku.

Ležím v posteli a jsem oblečený.

Kde se tu vzaly neznámý holky?

Budím ostatní.

Jednohlasně hlasujeme pro pivo k pozdní snídani a bereme schody rovnou po pěti.

Prcháme před špatným svědomím a bližním odpouštíme hříchy.

Chlast a ženský jsou zas na koni.

Máme svobodné povolání v přítomnosti totalitního myšlení.

Na ulici budíme pozornost vzhledem i povykem a šedivý ksichty vyzáblý nudným životem se protahují nechutí. Jsme trnem v představě o škatulkování. Úspěch netkví jenom ve vycíděných polobotkách a upraveném zevnějšku. Je to o odvaze zvednout zadky a poprat se s okolnostmi. Milujeme rozruch. Máme pěkný příjmy a rozvrácený rodiny. Holedbáme se úspěchy.

Pádný důvod k nevraživosti od zařazených do lajny.

Ve vinárně U Maruš a Jarušky bušíme na dveře zadního vchodu pro personál a dodavatele zboží.

Dlouho se nic neděje.

Jaruška má zarudlé oči, ale neprotestuje. Ví, že se vyplatí nechat pít bouřliváky.

Z kocoviny nás vyprostí lahvovým pivem.

Je lahodné a z Plzně.

Všichni chlapi jsou násilníci a sviňáci.

Pivo nám zamrzlo v hrdle.

Ticho sténá.

Maruš leží v nemocnici. Má přeraženou čelist a natrhlou pindu od magora, kterému nebyla po vůli cestou domů v noci.

začátek

DÉŠŤ

„Zase chčije!“ říkával otráveně táta, když posekal trávu a potřeboval slunce.

Koukal do nebe.

Provazci deště se připoutalo k zemi.

Nevěděl jsem koho myslí a hledal na obloze ptáka nebo pipinu, abych to rozeznal alespoň podle pohlaví.

Viděl jsem jenom mraky a někdy černotu s blesky i hřměním.

Byl jsem v letech, kdy mě souvislosti zajímaly ze studijních důvodů.

Na konci zahrady rostly keře ptačího zobu. Tvořily houštinu, kam jsem vodil holky z naší ulice. Stahoval jsem jim kalhotky a klacíkem roztahoval puklinku v klíně. Podvědomě jsem tušil, že mě na ni jednou dostanou. Potřeboval jsem vědět, co se v ní skrývá.

Proč můj silnej táta sténá, když v noci naráží na maminku, a ona naříká?

Rodiče mysleli, že spím, ale pokaždé se prozradili už večer.

Měli oči jenom pro sebe.

Táta se pokoušel o vtipy, nikdy se mu nepodařilo mě rozesmát, a maminka tvrdila, že si uděláme koupací den.

Naštvali mě.

Uprostřed týdne.

Koupacím dnem byla vždycky sobota!

Táta přinesl do kuchyně velkou plechovou vanu a ohříval vodu v prádelním hrnci na kachlových kamnech.

Napřed vykoupali mladší sestru, pak mě, uložili nás do ložnice, a pokračovala maminka. Poslední koupel ve stejný vodě odskákal táta. Pozoroval jsem je klíčovou dírkou, ale jenom když sestra usnula, jinak by to na mě řekla a nastal by malér. Klíčovou dírkou šmírují jenom pobožný baby jako naše podnájemnice vdova Konrádová, která roznáší drby po celé ulici a chce na našich, abych chodil ministrovat do kostela na náměstí u školy.

Maminka měla veliká prsa a chlupatý klín. Táta zase srandovně velkýho čuráčka. Kdybych ho měl po něm, nevejde se mi do trenýrek, hotový neštěstí.

Holky ze sousedství měly v holých pipinkách nějakou nohavičku, nechápal jsem co s tím. Lehl jsem si pod dřevěné schody, nechal se překračovat dospělými ženami a koukal jim pod sukně.

Nic moc.

Většinou bombarďáky a divný pachy. Chodily pracovat do nedaleké Rybeny.

Holky voněly jasmínem, když jsem je zatáhl do houštiny, kde kvetl, a sluníčko se klouzalo po oblouku při čůrání. Ve školce mě nachytali s jednou v koutě zahrady.

Musel jsem k soudružce ředitelce.

Vyptávala se na neznámý věci a měla přísný oči.

Nejsem na takové mazlení zvyklý. Táta tvrdí, že se chlapi nehladí, a maminka mě občas při oblékání se smíchem zatáhá, že jde o divný zvoneček, když nezvoní.

Ředitelka se obrátila na tetu.

Bavily se neznámými slovy a tvrdily, že jsem něčím posedlý, když často stahuji holčičkám kalhotky.

Neuměl jsem jim vysvětlit, proč zrovna já.

Holčičky jsou taky zvědavý, ale nebojí se mě. Vzorného Kamila jo! Byl zlý, pokud se tety nedívaly. Strkal jim do pipinek klacíky i prsty. Křičely, že je to bolí, a Kamil se poškleboval, že jsou kurvy po mámách.

Zeptal jsem se maminky, jestli je kurva.

Opatrně.

Jednou Kamil řekl mámě, že je kráva, a když jsem to opakoval po něm doma, táta mě seřezal řemenem.

„Rocky, nevěřil bys, jak dlouho bolí zadek po výprasku od silnýho táty. Dodnes cítím rány. Měl svaly z kosení trávy. Dlouhý roky si přivydělával sušením sena.“

Maminka nemohla popadnout dech.

Zakázala mi použít takový výraz před otcem, aby mě nezmrzačil, a mně došlo, že tohle slovo musí být hodně nebezpečný.

Ředitelka se mě zeptala, jestli vím, jak se rodí děti.

Samozřejmě.

Tatínek se přitiskne k mamince a tlačí se na ni tak dlouho, až ji z toho naroste bříško. Doktor ji píchne špendlíkem a miminko je na světě.

Kroutila nade mnou hlavou.

Pak mi daly pokoj.

S tím deštěm je to zajímavý.

Lidi nadávají, že je horko k zalknutí. Na poli jsou vrásky v zemi, úplně jiný pukliny, než mají holčičky v klínech. Tátové chodí a škrábou se ve vlasech, mají nějaké vši. Tvrdí, že musí zapršet.

Pak jednoho dne začne padat déšť. Po vedrech osvěží, vzduch je jako maminčiny vlasy po koupeli, na ulici vzniknou louže, potůčky, stane se z nich Nil a stejný lidi začnou nadávat.

Dospělým se nikdo nezavděčí. Chtěli by jen poroučet.

Větru i dešti.

Vítr umí nadzvednout sukně jako uličník a odfičet.

Jen Kamil by si troufl zadržet ho.

V osmé třídě přivázal spolužačku k bříze za městem a střepem vyřezal kosočtverce do ňader.

Oba křičeli bolestí, ale nerozuměl jsem slovům.

začátek

SPOLEČNOST HERODES s r. o.

Neon zářil nad celým městem do noční oblohy a lhal. Jednalo se o neomezené ručení. Už mě neděsil chladem výbojky jako před lety, když jsem byl sám. Podmanivým světlem přitahoval nedospělé jako noční můry. Šikovali se pod ním do nejrůznějších formací s podivnými jmény a terorizovali ostatní. Začalo to pálením dětských knih a plyšových medvídků hned po instalaci.

U nohou se mi rozvaloval Rocky a spal s rozevřenými čelistmi. Vyplazený jazyk mu dodával komický výraz. Občas se probral a šel napít vody. Pohledem zkontroloval situaci a rozmrzele vyhledal pohodlnější pozici. Oheň v krbu nepraskal, kde by se vzal v panelovém domě. Mráz pomrkával mihotavým třpytem hvězd a pohrával si s koly aut na nedaleké silnici v serpentinách. Občas vítězoslavně zakvílel houkačkou sanitního vozu nebo policie.

Dnes jsem zahlédl jednatele společnosti a cítil, že se schyluje k něčemu, co opět nějak změní můj život. Nedělal jsem si iluze. Tak to zkrátka chodí už od mého narození. Jen jsem se přikrčil a čekal, odkud rána přijde.

Poprvé jsem o něm uslyšel v lůně maminky a babička to sdělovala šepotem. Vyhrožovala s ním dědovi, pokud nepřestane s pitím borovičky. Neminula se s úspěchem. Setkal se s ním mnohokrát. Zoufale odmítal další kontakt. V podobě donského kozáka ho jednou posekal šavlí až v Haliči.

Na vlastní oči jsem ho uviděl v dětství, když se dvořil mamince. S vybraným vkusem. Maminka byla krasavice. Lákal ji do auta s diplomatickým číslem a sliboval odvoz k Mysu Dobré Naděje. Odvolával se na velkou lásku před jeho útěkem do Anglie a mně se nelíbil žádostivý výraz v očích. Vřískal jsem ze všech sil a bojoval, až se proutěný kočárek otřásal. Ve stáří těsně před smrtí se mi maminka svěřila, že nám to tehdy zachránilo život. Trosky letadla s posádkou nikdo nikdy nenašel. Ale nám jeho návštěva otrávila život tíživým tajemstvím. Někdy jsem měl pocit, že mě tatínek podezírá a víc straní sestře. Narodila se dva roky po leteckém neštěstí. Mýlil se, ale tak to už chodí, když nedostaneme odpovědi na nepoložené otázky.

V dospělosti se mnou často vysedával po hospodách jako veselý kumpán v různých podobách a učil fíglům i ochraňoval. Nadělal jsem se vylomenin a pokaždé to spravil pouhý šrám na duši. Na oplátku mi poradil jak čelit fyzické bolesti. Tvrdil, že jenom nejsilnější muži zdobí jizvami tělo. Obdivoval jsem dar jeho výřečnosti. Decentně se vytratil, když mě okolí zahrnulo výčitkami o sobectví.

Ve snu jsem s ním opět flámoval a utahoval si z jeho pajdání. Znal jsem důvod, jednou si zul boty v mé přítomnosti. Flundrám z nočních podniků defekt nevadil. Znal nespočetné finty s jejich orgasmy a byl marnotratný. Občas na někoho vytasil nějaký úpis a jinému zase půjčil podle potřeby. Nikdy však nelichvařil. Ve slabší chvilce se pochlubil, že ještě nezažil takový úspěch ve svém podnikání. Globálně rozhodil sítě se sloganem o šanci pro citově ožebračené. Řev nejbídnějších je jeho hlasem. Podařilo se mu proniknout i do církve a oslovil řadu významných osobností zadečky baculatých ministrantů. Nabídl mi práci zprostředkovatele a plýtval procenty při provizi. Mluvil o pozdějším partnerství, ale až uvidí, jaké budou výsledky umělce s chutí tvořit na zakázku. Realita nabízí největší drama v historii. Ukazoval smlouvy s různými médii a vůbec mě nepřekvapil. Stejně jsem tušil nějaké spojení. Pouze jsem nechápal jeho nezištný vztah k mé osobě. Jsem jediný, za koho kdy platil účty a neměl zájem o úpis. Odvezl mě Rolls-Roycem do nového sídla firmy. Vybudoval ho v protiatomovém krytu a nešetřil s komfortem. Rozhodl se zdokonalit svůj vzhled. Na výplatní pásce má odborné lékaře i roj právníků sršících schopností dokázat černotu běloby před jakýmkoli zákonem. Politici s úředníky ho velebí za smysl pro pořádek. Řádně uplácí nejvýznamnější a přelévá daně na Ďábelské Ostrovy. Doporučil, abych se zbavil Rockyho. Pro psa není místo v podobném podnikání. Strká čumák do výkalů. Odmítl jsem s námitkou, že mě naopak fascinuje jeho ostrý čich. Na lumpy. Každý člověk by se mohl přiučit nezáludnosti a život by byl snesitelnější. Odměnil mě smíchem odpovídajícím jeho společenskému významu.

Rocky mě nemohl probudit.

Vlasy jsem měl přilepené k čelu slinami, jak mě ohleduplně olizoval.

Cítil jsem se rozlámaný.

Sen mě vyčerpal.

Otevřel jsem okno dokořán.

Mráz za oknem povolil a vzduch proudící do pokoje nás osvěžil.

Neonový nápis nesvítil. Ohyzdná spleť trubek a drátů připomínala sklad kovošrotu uprostřed mraků. Den většinou zbaví vidiny nádechu mystiky. Rocky mi dával najevo častým odbíháním ke dveřím, že je čas vyrazit do polí, ale rozhodl jsem se změnit trasu a připoutal ho na krátké vodítko.

Ošíval se. V přírodě jsme se cítili svobodněji a užili si volnosti mnohem víc.

Cestou k opuštěnému krytu uprostřed sídliště jsem přemýšlel o odpovědi jednatele na otázku, proč si vybral zrovna mne.

Tvrdil, že pro odvahu hledět smrti do očí. Všechny narozené děti se rozkřičely touhou po životě hned po prvním nadechnutí, ale já jsem se zarazil a pochyboval o smyslu dýchání.

Vzpomínka vydolovaná ze dna vědomí to vysvětlila.

Postrádal jsem tlukot matčina srdce a své neslyšel. Vadil mi ostrý dotek chladného kovu při uvítání. Ušmikli pupeční šňůru a dali lekci o sounáležitosti k jinému člověku. Od té doby jsem už stříhal sám, snad abych částečně zmírnil následný šok. Nemá to nic společného s odvahou, je to pouze o překonaném strachu ze samoty a ostřejším vnímání.

Zdržely nás policejní manévry u zdevastovaného domu s nezvanými nájemníky. Omámeni kouřem z ohně založeného ve stohu marihuany se smáli připoutání ke komínu. Těžkooděnci se šikovali s vážnými úmysly ukázat, zač je loket pro existence, které rezignovaly po letech ztracených marnou nadějí. Srocení alkoholici jim tleskali a nenávistně pokřikovali na rozesmáte rebely. Feministky spílaly všem mužům bez rozdílu a proklínaly nemoc šílených krav.

U pahorku z hlíny navršené na betonové velrybě, Jonášové v ní jednou přežijí hysterii atomů, jsem zaslechl varovaní vnitřního hlasu, ale zvědavost člověka připomíná buldozer mezi sněženkami.

Rocky naježil srst a zpozorněl.

Psí výkaly z trávníku parku vystřídala lejna lidí ověnčená útržky novinového papíru v křoviskách okolo vchodu s železnými vraty jako do trezoru. Neznámý bankéř je však nezavřel.

Protáhli jsme se do podzemí a vyplašili tlustou kočku.

Přežrala se potkanů, nebo byla v očekávání?

Protáhla se nabízenou ústupovou cestou s neochotou domácí a nevraživě prskala. Zmizela za kontejnerem přetékajícím odpadky. Vodítko vyhrožovalo prasknutím.

V betonové kobce panovalo přítmí.

Zamířili jsme k světlu na vzdáleném konci.

Pocházelo z voskovic pod nápisem přes celou stěnu.

No Future!

Barva připomínala zaschlou krev a vosk stékající ze svící vytvářel rozsáhlou kaluž. Kapky vody dopadaly na dno nějaké nádoby a narušovaly hrobové ticho v rytmu neviditelného chronometru.

Rocky zavrtěl prutem a hrnul se ke změti hadrů na podlaze.

Spal v nich neupravený stařec s vrásčitou ženskou v náručí. Zíral jsem na nahá a ošklivá těla. Zoufale se k sobě tulila. Dojemná obžaloba pokrytectví i humanismu. Zvědavost potlačila nepříjemné výčitky z pohledu na stáří zneuctěné životem. Zatoužil jsem uslyšet lidský hlas. Odpovědělo mi zahvízdání v nose a táhlé uniknutí vzduchu z řitě.

Kolem lůžka se povalovaly prázdné lahve a ohlodaná kost trčela z kotle nad otevřeným ohništěm. Rocky se zarazil a nespouštěl z ní pohled. Morda se zaplnila slinami. Kanuly do špíny jako slzy ze živočišné žravosti.

„Co šmíruješ, šmejde?“

„Jen tak… Jsem tu náhodou.“

„Odpal!“

Uchopila láhev a snažila se zamířit.

Rocky vystartoval bez varování.

Vodítko zadrnčelo, když se vzepnul na zadní.

Zaječela hrůzou.

„Nic vám neudělá. Netropte hlouposti.“

Stařec otevřel jedno oko a pak je zavřel. Mrtvý brouk je výhrou v tombole pro jiné.

„Odprejskni, vole. I s tou bestií. Neobtěžuj slušný lidi!“

Jeho hlas zněl nevzrušeně.

„Přišel jsem na kus řeči.“

Posadil se a měl pohled jako ostny z planých růží.

„Si cvok? Nikdo o tebe nestojí. Vezmi si kost pro svýho psa a vypadni dřív, než zavolám ochranku. Jsou to démoni, vole!“

Nabídl nám odchod se ctí.

Rocky popadl kořist. Na jednom konci měla kloub s kopytem.

Maso ožrali bezdomovci.

Jednatel společnosti s neomezeným ručením projevil smysl pro recesi.

Jeho smích duněl i z nejmenších puklin betonu. Usmívaly se i záhadné bytosti a odhalovaly střepy zkažených zubů. Strach z bídy a hladu je čertovsky potměšilý a nemiluje svobodu, ale ony s ním stále zápasily.

Na rozdíl od jiných.

Zamířili jsme domů.

Rocky byl v sedmém nebi. Hrdě svíral kost v zubech a našlapoval jako šampión. Pobaveně jsem sledoval, jak se s ní vláčí. Doma do ní vyvrtám otvory a naučím ho pískat na ni jako na flétnu. Může se stát psem krysařem.

Nevěděl nic o mých záměrech.

Pošilhával po okolí jestli vůbec někdo ocení jeho trofej.

Všiml si nás hlouček dětí u vraku auta vybrakového sběrači kovů a růžolící chlapeček se zeptal: „Kolik je hodin?“

Podíval jsem se na hodinky.

„Bude šest.“

Chlapeček se zadumal.

Přemýšlel jsem o kontrastu mezi vzhledem odrostlého Jezulátka a neschopností poděkovat, když vtom se obořil na jednu z dívenek.

„Musíme domů, kundo!“

Vyrazil mi dech, ale ovládl jsem se a zeptal: „Víš, co to slovo znamená?“

Rozjíveně vykřikl: „Má ji mezi nohama!“

Okamžitě jsem zareagoval: „Asi myslíš pipinku?“

Následoval pobavený řev předškolních špuntů a zařadil je do smečky.

Rocky naježil srst a vycenil tesáky.

Netušil, že slyší bolestný křik. Znal jenom kňučení štěňat.

Někdo nemilosrdně ukřižoval děti na plácku mezi věžáky a do tmy zářil neonový nápis.

začátek

SBOHEM ARMÁDO A NASRAT

Vysvětloval jsem Rockymu, jak zhrzené city, nedbalost a sugesce dovedou ovlivnit jednání lidí, když zazvonil telefon.

„Prosím?“

Sluchátko nabídlo ticho, vteřinu dvě se nic nedělo, pak zazněl vzlykot.

Sestra přemáhala pláč a skoro nesrozumitelně tvrdila o mladším synovci, že se válí v posteli a umírá.

Musím přijet.

Co nejdřív!

Rozloučit se.

Vzhledem k jeho stavu je každá minuta pozlacená.

Spojení se přerušilo a sluchátko mě odmítalo pravidelným tutáním při dalších pokusech dozvědět se podrobnosti.

V letu po schodech jsem srazil násilnického souseda, v opilosti ho škrtila cizí žena, a na chodníku zmatený Rocky utrhl nohu pod kolenem drbně z protějšího domu, aby potěšil drobnou pozorností sestřiny zuřivé psy. Na rozdíl ode mne nosí dárky, když zavítá na návštěvu.

V krvi proklínala zoofily.

Před několika lety jsem pro ni byl pedofil, a když mě manželka s dcerami opustila, vysloužil jsem si nálepku homosexuála.

Na současné poměry vzdělaná to žena ohledně cizích výrazů!

A sečtělá.

Bulvární tisk zná sílu slova.

A zloba po odmítnutí je bezedná.

Noha v autě příšerně smrděla.

Necelou stovku kilometrů jsem vygumoval v zatáčkách, když jsem je řezal hlava nehlava. Myšky mi záviděly eleganci, s jakou jsem se protahoval mezi nákladními auty. Řidiči jedoucí v protisměru ježili vlasy obdivem.

Co se přihodilo synovci, který by mohl lámat skály holýma rukama?

Jaká náhoda ho uzemnila?

Ve smyku jsem se zastavil o nový plot před rodným barákem a zamčenou branku zdolal jedním skokem jako za mlada.

Z obývacího pokoje zněl cinkot skleniček a bujarý smích.

Podivný způsob jednání, když smrtka obchází kolem.

Vtrhl jsem dovnitř, dveře vyrazil kopnutím.

Synovec rozléval šampaňský a nesrozumitelně drmolil slova na uvítanou.

Sestra byla opilá.

Na stará kolena nám nepěkně zvlčila.

Švagr je racek chechtavý.

Neteř husopaska.

Na uvítanou mě láduje šiškami z mletého masa, hranolky, tatarskou omáčkou a vypráví.

Jídlo je dobrý a nezdravý.

Tomáše pozvali k odvodu do armády.

Těsně před prohlídkou Mudři krabatili čela nad zdravotní dokumentací a kroutili hlavami.

„Kdo tě, chlape, pozval? Už jsi měl být po smrti!“

Nahý Tomáš nechápal, oč běží.

Vrhli se na něho odborníci.

Z jejich řeči vytušil, že mu běží o život a zadek se stáhl v předsmrtný křeči.

Žádný prst nepronikl do řiti.

Stažené hrdlo odmítlo špachtli pro vyšetření mandlí.

Srdce tlouklo zběsile v boji o existenci, z tlakoměru zrobilo pouhý šrot.

Jejich domněnky se potvrdily.

Je dezertér!

Utíká smrtce z lopaty.

Vojenští byrokrati jsou nakloněni spravedlnosti.

Dají mu poslední šanci.

Ale pokud dobrovolně neumře sám do měsíce, postaví ho ke zdi a vnitřnosti naloží do lihu v zájmu vědeckého zkoumání!

Tomáš žadonil, lomil rukama, plakal.

Jenom udatná armáda má šanci udělat z něho chlapa.

Chce sloužit republice ve zbrani.

V partě bude jinak za Emana Štáckripla.

Vykopli ho elitáři, ať si sám nějak poradí.

Přišel domů s tváří v barvě khaki a odmítl komunikovat s rodiči.

Ulehl do postele v pravé poledne, aby naslouchal šelestům srdce. Nechtěl propásnout kolaps ledvin. Játra tvrdla nečinností a strach řezal závity do mozku. Zvedla se mu teplota.

Nikdy netušil, jak je těžce nemocný, ale když to tvrdí lékaři.

Rozplakal se lítostí.

Začal trpět nechutenstvím.

Zvracel úzkostí.

Celé rodiny se zmocnil smutek.

Nejhůř to nesla sestra.

Důvod odmítnutí překonal nejděsivější představu.

Při ondulování plakala zákaznicím do vlasů.

Nepřežije smrt dítěte.

Zachránil ji telefon až následující odpoledne.

Komisní hlas zavelel vzkaz pro brance Tomáše.

Armáda mu poskytne další šanci stát se vojákem a padnout v zájmu stáda.

Pod Kábulem nebo Bagdádem?

začátek

STIGMA

Vyprávěl jsem Rockymu sen, pronásledoval mě od dětství.

Táta byl fašoun, máma humanistka, geniálního bratra s velkou hlavou zavraždila zdravotnice nějakou injekcí, sestra zešílela touhou konat dobro a já byl od každého kousek, všech prokletí.

Těšil jsem se na Vánoce.

Táta pobil králíky a napytlačil ryby v sousedním rybníku.

Příbuzní zavítali na svátky.

Strejda komunista, teta židovka, jejich smradi, každýho ojebali ksichty barokních andílků, alkoholik děda, čarodějnice babička a strejda lampasák, tátův brácha, co přežil syfla díky siru Flemingovi. Měl radost ze života, klopýtal jím, střídal ženský, bavil společnost, smál se zajíkavě, když jiní šíleli hrůzou a nenáviděl se s otcem. Občas se i porvali. Táta vždy vyhrál. Byl zkušenější z válečných rvaček a nejsilnější ze všech lidí pod sluncem. Strejda lampasák vyplivoval zuby a proklínal Stalina, že nezabral New York s Jižní Amerikou. Šel by do toho s ním a pobil všechny nácky uprchlý z Evropy. Jednoho svět zbaví!

Vyndal z kapsy bouchačku a chlapi se o ni přetahovali nejmíň hodinu.

Ježíška vždy někdo postřelil.

Ženský postřelenýho Ježíška uložily do vany, krev by nám zasrala koberce vyšůrovaný kvůli jeho příchodu, a bratranci nakukovali do zavazadel, co přivlíkl na Zem z nebe.

Většinou to odflákl. Samý potřebný věci.

Táta okamžitě zahrabal pistoli do hnoje na zahradě. Nezapomněl ji zabalit do voskovaného papíru pro strýčka Příhodu. V lednu si pro ni strejda lampasák pokaždý přišel a škemral, že ji musí vyčistit i naolejovat, aby se měli o co přetahovat příští Vánoce. Otec nechtěl ani slyšet, ale když se spolu ožrali rybízovým vínem, změkl a oba se pak hrabali v hnoji s nadávkami, že to byl nejblbější loňskej nápad. Srdečně se nenáviděli dál, ale v lednu se nestřílelo v obýváku. Stromeček se válel na hromadě popela v koutě zahrady.

Dospělí rokovali nad flaškou, jak to navlíct s postřeleným.

V padesátých letech se jednalo o děsnej malér. Mohlo se střílet pouze na diverzanty, co utíkali z republiky. Hranici jsme měli asi kilák od domu, občas zněly nocí hrozný šupy a lítaly rachejtle.

Nikdo se to nesmí dozvědět. Co by tomu řekli sousedi, kteří se nedočkají? Pánbíčkáři by řádili, jako když jim zašili faráře hodně dlouhou nití.

A dárky pro ostatní lidi taky nejsou k zahození, když se už stala ošemetná věc.

Sestra u vany oplakávala způsobené rány. Několikanásobný průstřely dlaní rozpažených rukou, nártů zkřížených nohou a tak… Kdo by to zkoumal! Chlapi, když začnou střílet, s jednou ránou neskončí.

Ježíšek nic neříkal, jenom šplíchal krví, smutně civěl a tvářil se zaraženě, byl zvyklý na hřeby s křížem. Asi ho mrzelo, že zapříčinil trable lidem, ale dárky, vážně, nic moc. Pro mě galoše s kousavými tepláky. Možná bylo po nějaký válce i v nebi, druhý nebeský, po který se komunisti rozlezli na všechny strany.

Dospělí se nemohli dohodnout co s Ježíškem.

Ženský, když začnou kecat, nejsou k zastavení.

Pomlouvaly ho za oblečení, rozježený vlasy a neoholený fousy. Sandály jsou lehkomyslnost v takovým mraze, určitě by se nachladil, dostal zápal plic a umřel v horečkách. Vlastně měl kliku, když ho chlapi postřelili. Může se válet ve vaně a v pohodě krvácet, zatímco lidi musí řešit problém, co s tím před večeří. Takovou jim dala práci a všechno jídlo vychladne.

Bratranci si stěžovali na zlatý prasata. Začala jim ohryzávat palce vykukující z ponožek. Jedno jim slíbili, pokud vydrží bez jídla celý den, a seběhlo se jich mnoho.

Babičku napadlo, že by mohla dezinfikovat rány panenskou močí a děda si vzpomněl na pavučiny. Zabraly, když se v lese posekal sekerou a nebyly prachy na doktora ve městě.

Strejda komunista je však zarazil, osvítil ho nápad.

Musí to být tajný agent Vatikánu maskovaný štědrostí k dětem. Přišel rozvracet lidově demokratické zřízení a zaslouží si svůj osud. Necháme ho vykrvácet! Z Moskvy pošlou dědu Mráze na soudružkou výpomoc za smolku do atomových bomb. Narafičí se to jako nehoda, kterou si způsobil neopatrností, aby sousedi moc neremcali.

Vyrazil všem dech.

Maminka, teta a babička byly okamžitě proti. Měly pro to různé důvody. Pro údajně lidský původ ho bránila maminka, tetě pomáhal přežít v koncentráku a babičce to přikázala moudrost bylinkářky, ale nechaly se ukecat. Tvrzení o Ježíškovi a dárcích zavánělo ideologickou diverzí.

Chlapi vyhnali sestru z koupelny a zamkli se s ním. Nemohli si nechat ujít možnost trochu se pobavit cizím utrpením. Sázeli se, jak dlouho ještě vydrží. Občas do něho dloubli prstem a baterkou mu svítili do očí. Nějak se mu nechtělo umřít a čekání je začalo nudit. Uslyšel jsem tupé rány a chroptění. Strejda komunista mu nadával zadejchaným hlasem do houževnatých sviní.

Bratranci vyrabovali zavazadla s dárky.

Ježíšek byl mnohem velkorysejší k jiným. Vláček na klíč s kolejemi, špuntovka, mrkací panna, tříkolka, houpací kůň.

Pěkně mě naštval.

Pod můj stromeček galoše s kousavými tepláky a jiným hračky!

Přestal jsem ho litovat.

Strejda dostal nápad ještě skvělejší.

Nešťastná událost se navlékne jako sebevražda. Ježíška přitlučou na vrata družstevního chléva, hřebíky zamaskují průstřely a do ruky mu vtisknou kladivo.

Vyvlekli ho z koupelny, svlékli do naha a povedlo se. Babička mu přehodila šátek kolem pasu, aby nepohoršoval slušný lidi nahotou.

Děda se ničeho nezúčastnil, jenom chlastal a chlastal. Občas se i pokřižoval a obracel oči k nebi. Tekly z něho vločky a konejšivě usedaly do závějí. Byl to dobrej rok na sníh a třeskutej mráz.

Ježíšek s kladivem v ruce vypadal věrohodně. Jenom trny nesehnali. Bučení hladového dobytka tomu dodalo říz.

Pak nahlásili nález úřadům.

Strejda komunista mluvil do rádia, psali o něm v novinách.

Schopný člověk.

Nastal hroznej zmatek. Lidi se sjížděli ze všech stran, křičeli: „Stal se zázrak, z Ježíška je úderník!“ a houfně vstupovali do strany.

Strejdu vyhodili z partaje a odsoudili, že kradl ze společnýho.

Od lidí se nedá čekat vděk!

Tak to chodí po našem.

Ještě, že existuje spravedlnost.

Na starý kolena se ze strejdy stal vážený katolík a odbojář. Dostal i nějaký vyznamenání za odvahu promlouvat s Ježíšem na konci padesátých let.

Z rodiny jsme zbyly se sestrou jediný. Roky a různý tragédie si vybraly svý. Žije daleko. Občas zajdu na návštěvu do domova důchodců a poslouchám strýce.

Mluví jako kniha o lidech, životě, hříchu a odpuštění.

Moudrý člověk.

Pohled ho však prozradí.

Je to k zešílení.

začátek

ZOMBIE

Někdy po půlnoci dráhy musely zašantročit železniční přejezd z minulého století. Šraňky s oprýskanou barvou připomínaly stažené kalhoty a vlak trpěl zácpou. Dopředu jsme nemohli a nechtělo se mi couvat několik set metrů zpátky hlubokým úvozem.

Tak jsme tam trčeli.

Rocky zíval.

Pustil jsem rádio.

Dávali trhák s názvem PITOMCI V RANCI.

Nejnovější muzikál. Devadesátej v řadě dalších. Příběhů vykradených z knih. Chlubili se cizím peřím a pakovali.

Dokonalý vytí.

Okolní prostor se zaplnil mlžným oparem.

Kolem nás kroužily bezduché příšery a dotíraly na Lucii. Petr se někde ožral ze zoufalství. Zatím měla kliku, dva pásci ji před nimi chránili. Haťapka s Horákem. Bušili do ní najednou i na střídačku. Ojížděli ji ze všech stran. Vychutnávala si to a ječela.

Z huby jí lítaly jejich koule.

Příšerám ne.

Běsnily, až se z nich loupala kůže zbavená vrásek plastickými operacemi.

Vyslaly na ni nejznámější živou mrtvolu s rancem.

Zpívala o lásce největší a vyznělo to jako kouření prdele.

Rocky zavyl.

Nesnášel hovna.

Pokud na ně narazil při olizování moče čubiček v trávě, znechuceně odskočil.

Lucie se v nich začala válet.

Bučela a mečela.

Po technický stránce to nemělo chybu, ale koule se rozplizly v přiblblým názoru.

Posluchači ji odměnili neutuchajícím dusotem kopyt.

Stala se jednou z nich.

Z rance se sypaly barevný konfety.

Lucie ve finále roztáhla nohy, aby se nechala ojet jako štětka napravená v trendu doby.

Ale pizda jí chyběla. 

Živý mrtvoly se bez ní obejdou.

Nemilujou. Jenom se vzájemně ohryzávají.

Za ranec.

Usral jsem si, aby měly o zloducha víc.

Rocky se do mě pustil, co jsem za hovado.

Závěrečný takt udal nejslavnější zombie a zapěl o lásce tak věrohodně, až mu vylezly hemeroidy.

Rozkvetl mu zadek v líbivé křeči pro tupé konzumenty.

Vypnul jsem rádio.

Na kolejích zadunělo.

Kolem projela lokálka. Za okny dřímaly mastný flákoty.

Dráha si natáhla šraňky a mohli jsme vyrazit.

V hrobovým tichu jsme projížděli temným úvozem a na jeho konci na nás vybaflo slunce.

Svět lidí je v řiti, zabydlují se v něm mrtvoly!

začátek

KLASIKA

Nejdřív mi přišla esemeska, pak se ozval telefon.

Odesilatelem byl Comenius.

Volal Palacký.

Kecal jako vždy.

Jungmann se rozčiloval na pevné lince a do řeči mu skákal Dobrovský.

Proč všichni najednou a podrážděně? Dlouho nedali o sobě vědět. Jako rozzuření sršni se na mě vrhli a co teď s tím? Nestačil jsem odpovídat, natož psát géniovi.

Ti mi dali díl!

Mail mi poslal Lojzík Jirásek.

Prej jsme proti všem.

Nejvíc natvrdlí a namyšlení.

Co si o tom má myslet?

Vůbec jim nerozumím.

Oni intelektuálové.

Já buran.

Rocky přiběhl z balkónu a v tlamě svíral svitek papíru se vzkazy dalších velikánů.

Životy zasvětili boji za respekt k chytrosti, aby nás okolní země nepokládaly za národ pradlen, sluhů a kočích. Je nutné mít zlaté ruce, mnohem potřebnější však bystrý mozek, aby plody práce sklízela především naše společnost.

Pozor na prodejné lidi u moci!

Nepoučitelní Češi.

Věčné Lipany.

Masarykovi se pošklebuje stařičký mocnář, Hitler si dělá šoufky z Beneše a Konrád si mne ruce. Klement vystrkuje hlavu z řitě Josefa a jízlivě se směje. Co všechno nevyrostlo z jeho semena? 

Proč jsem dal ano vstupu do Evropy a hatím jejich práci jen pro žebrácký groš slibovaný Unií?

Nebo třicet stříbrných?

Kdo je dostane?

Jejich slova se měnila v údery.

Vyrážejí mi dech.

Nemám z podobných voleb radost, je to dilema.

Co počít, když si neumíme vládnout sami?

Politici se chovají jako kluci, místo do kuliček cvrnkají do emocí a za několik let nás všechny připravili o majetek celé společnosti. Budou ve slavné knize rekordů za neodpovědnost a diletantství. Snad pomohli sobě, ale z národa udělali žebráka ve vlastní zemi.

Komunisti se pošklebují do hrstí.

Mléko z krávy dojené dřív jimi občas zrudlo krví, ale hoši zvoleni demokraticky jí vemeno uřízli a prošmelili.

Bez výčitek svědomí.

Je kráva a oni humanisté.

Jezdí po světě a ještě se tím chlubí.

Dostávají čestné tituly a řády.

Jako tupý skot spásáme trávu a do stažených opasků vrtáme další díry.

Už dávno nejsme včely.

Máme vosí pasy.

Žihadla vytahovat se zatím nenosí.

Vrháme se na odpadky od stolu Evropy.

Milujeme pohádky.

Cizí byrokraty jako trumfy do velký hry pro jiný.

Sorry.

Comenius je Komenský.

začátek

ALTE HURE TÓPRÁ MUTI

Rocky není normální pes.

Mohl by mě zabít v zlomku vteřiny, ale baví se pocitem mé nadřazenosti a nikdy na mě nezaútočí.

Mám ho rád.

Když má ješitnost a slepota překonají únosnou míru během půlnoční procházky městem, vyžádá si vodítko a vyměníme si role. Neznásilňuje mě obojkem, o košíku ani nemluvě.

„Jak jdou kšefty, Dominiko?“ ptá se mladé prostitutky, která si neléčí syfilis.

Nemůže to být nemoc, když člověka nic nebolí!

Odpoví, že dneska to docela jde. Podrbe mě na hlavě a pochválí, že jsem hodnej. Otočí se ke zmalované kurvě s kozami u kolen.

Stojí u silnice spojující sever s jihem odnepaměti a pocestní s erekcí řvou slastí o zlatých ručičkách. Není nad nejstarší řemeslo a dno.

„Pojď si ho taky pohladit, je krásnej a dobře stavěnej!“

Významně koukne k mému rozkroku.

„Lecjakej mužskej by mu záviděl!“

„Dej mi s tím pokoj! Už se těším do Evropy, založím odbory a fond pro vysloužilé prostitutky!“ ohradí se oslovená a nevzrušeně si pudruje vrásčitou tvář pod pouliční lampou.

„Ale…“

„Nechci ani vidět přirození. Dnes se mi vykadil na břicho ředitel banky, ňadra pochcal právník z pojišťovny, politik ohryzal rty, televizní magnát nacpal pipoše do hlavy a tiskový mluvčí natrhl konečník. Jsem pěkně nabuzená a pořádný chlap na mě nevlít. Vyhoním si kačenku před policajty, až si přijdou pro výpalný.“

„Mluví slušně jako kniha!“ prohodí obdivně Dominika, „Její máma skoro dva roky hlídala v kriminále nějakou profesorku!“

„A taky jednu slavnou doktorku, než ji pak oběsili!“ dodala stará kurva pyšně.

„Kdo napsal Hledání ztraceného času?“ zazněl hlas z parkoviště.

Podsaditý chlápek luštil křížovku v časopise rozloženém na střeše embéčka.

Jen obličej netetovaný.

„Na kolik písmen?“

„Kdo by to spočítal!“

„Marcel Proust!“

„To je jeho opravdický jméno nebo si tak jenom říká jako Péťa, co chodí za sto euro?“ zeptala se Dominika a zamávala na mercedes.

Luxusní bourák s kouřovými skly přistál u obrubníku o několik desítek metrů dál.

Odběhla k němu a vklouzla dovnitř po chvilce dohadování.

„Jo a nejvíc kamarádil s Židem, ale ta holka se to nikdy nedoví, mám mrazení v kačence. Už nebudu čekat na policajty!“

Vyhrnula sukni a rukou zajela do mamutky.

Obrátila oči v sloup a rozvlnila boky s převislými špeky.

Vystouplé břicho s pupíkem jako dírou po vředu se rytmicky natřásalo a tlustá stehna okrášlená celulitidou připomínala kolos.

„Ten sviňák se snažil uchopit čas…

Oóó!

Synci ojeli maminku.

Zase!“

Automobily s cizinci začaly zpomalovat a z parkoviště byl slyšet křik. Dva pasáci si podali chlápka, potácel se domů z hospody.

Sebrali mu hodinky, stříbrný řetízek na krk a prkenici.

Byla prázdná, všechny prachy prochlastal!

Zkopali ho, že nemyslí na manželku s dětmi, a otráveni bídným lupem se vrátili k luštění křížovky.

Z centra města se přiřítil hlídkový vůz.

Mladíci v uniformách sebrali opilce za rušení nočního klidu a odvezli ho k výslechu jako nebezpečné individuum bez dokladů.

Stará kurva spustila sukni a zapálila si cigaretu.

začátek

CZECH MADE

„Tak nám zabili Ajnštajna, Rocky. Dobře mu tak, stejně si z nás jenom utahoval.“

Odhodil jsem bulvární plátek, spílalo se v něm novinářům, zvedl se ze židle a upadl na zem.

Zanedbal jsem vliv gravitace.

Rocky mi přistrčil pojízdné křeslo pro invalidy.

Vyrazili jsme do ulic komínem.

Bylo poledne a čas směřoval k ránu.

Kolemjdoucí se na nás usmívali a chodili pozpátku.

Parta učitelů dláždila chodník a mistroval Dežo s maturitou z kapsářství.

Lajnoval černou křídou čáry na asfalt a všem práce šla od ruky. Přidávala do kroku a rychle se vzdalovala. Obdivně za ní hleděli. Rychlost nebyla konstantní.

Dělníci fetovali z plastových lahví vůni romaduru a sypali si skořici na hlavu.

Zemědělci ryli brázdu na hladině potoka.

V parlamentu kouřili džointy a křesťané schvalovali potraty pro humanismus k dítěti.

Nebigotně milovali boha pro sladkost hříchu.

Zbrojaři vyráběli pro mír a Múzy oněměly dojetím.

Svět není šílený a lidi se mají rádi s přírodou.

Před stánkem s nejedlými kaštany zavládl klid.

Zloděj honil policajta.

Nic neukradl.

Vzal mu babu.

Holubice lovily jestřába.

U výčepu s čajem nezvracel doktor.

Dělal fontánu penisem.

Sestry zdravily v kanálech.

Těžká holka na bulváru přemlouvala turistu, ať ji nechá šlapat zelí vedle kádí.

Patřily docentovi.

S dudlíkem pronásledoval seniorky.

Letěly o závod s hlemýžděm.

Dětem rostly vousy a nementorovaly.

Hltaly umění a krmily se rukama.

Na všech televizních kanálech přenášeli Shakespeary, Bachy a Feuerbachy. Vůbec se přitom nenadřeli a plakali s uvěřitelnou těžkostí.

Holé lebky platonicky milovaly černochy.

Křeslo pro invalidy mi ukradli zdraví nemocní.

Nerozezněly se zvony, líbezně zahoukala děla snad stokrát.

V roztrhaných teplácích přiběhl samovládce, nedemokraticky zvolený a milovaný nemilovanými.

Co slovo to perla!

„Nepůjdeme do války, sereme na podivína fyzika. Císař je živý, ať chcípá císař! Budeme se ojebávat vlastními množinami!“

Neservilní politici to okamžitě předvedli.

Jednalo se o porno s prasátky rožněnými na vodě.

Erotika deviantů kořeněná impotencí. 

             Back to Top

Copyright © Vladimír Ondys, 2004  a wild web.
For problems or questions regarding this web contact ondys@quick.cz.
Last updated: května 01, 2007.