POŽEHNÁNÍ.

Co ví dnešní mladý člověk o požehnání?

Možná ví, že rodiče žehnají dětem na cestu, či se také říká dávají požehnání na cestu,

ať již skutečnou, nebo na cestu do života.

Možná ví, že je možné rozžehnat se s někým, obvykle s přítelem,

a je-li opravdu zvídavý v této věci, ví třeba i o biblickém požehnání

otce Izáka synu jeho Jákobovi i o důsledcích jeho.

Pokud to však neví, pak mu jistě neuniklo, že by se hloupý Honza

bez matčina požehnání nikdy králem nestal!!

Ano, je to věc zásadního významu, nutná podmínka životního úspěchu!!!!

Co tedy to požehnání vlastně je?

Vyjadřuje vztah dvou lidí k sobě navzájem a ve srovnání s přáním dobrého dne,

nebo přáním k svátku má nadčasový význam,

a to buď omezený (požehnání na cestu),

nebo trvalý (požehnání rodičů dětem, dávané, obvykle při svatbě, rodiči dětem).

Jinak dávají takové požehnání rodiče dětem, zdárným dětem,

(t.j: nejenom milovaným, ale také milujícím dětem,)

v čas své smrti.

Je tedy vidět, že sama možnost, udělit milovanému člověku duchovní vysvědčení

se známkou výbornou, či velmi dobrou o své milosti,

či duchovní průvodní list o své milosti,

patří k nejcennějším duchovním schpnostem a majetku každého člověka,

i toho nejchudšího, toho nejubožejšího, toho posledního žebráka.

Nemůže ho však použít pro sebe, může ho však darovat tomu člověku, kterého má rád,

který si jeho lásku zasloužil,

ať již službou, či jiným dobrým skutkem.

Je to duchovní síla, kterou člověk může získat od jiného člověka

jako dar, jako odměnu.

Požehnání je tedy druh milosti, druh přízně, projev a výrazový prostředek lásky, kladné lásky,

kterou může milující člověk udělit člověku milovanému jako jej neustále provázející, nikdy se nevyprazdňující dárkový koš, plný všeho dobrého, plný Lásky!!

Nezná omezení co do věku, ani pohlaví, času ani vzdálenosti.

Láska člověka jest jako teplota jeho milujícího srdce.

Je nerozluštitelným tajemstvím Božím skutečnost, že jeho "teplota"

je v týž okamžik různá vždy podle toho toho, o jakého člověka se

v tomto vztahu jedná.

Jednoho člověka můžeme k smrti milovat,

druhého k smrti nenávidět. Láska umí tedy jít i pod nulu!!!!

A to, jak vidět, pořádně!

Poznáváme, že kromě požehnání existuje jeho protiklad: Prokletí.

Mimo tato dvě požehnání, řekli bychom kladné a záporné, která

jsou požehnáními lidskými, existuje též požehnání a prokletí Boží.

Pán Bůh se s člověkem rozešel ve zlém a člověk s Pánem Bohem

v nemilosti Boží skrze hřích, který Adam v ráji učinil tím, že přestoupil přikázání Boží a jedl zakázané ovoce. Tímto skutkem získala lidská duše, duše prvního člověka Adama vlastnosti,

které jí nepříslušely, na které tak říkaje "nebyla stavěná".

Touto krádeží duševních vlastností v dílně Boží, totiž v ráji, nezkazili Adam s Evou jenom duše své, ale i duše všech svých potomků z nich narozených. Proto církev mluví o hříchu dědičném.

Avšak nejen to: stalo se mnohem víc:

Tímto činem zmařil člověk všechny plány Boží s člověkem, a tak byl, coby zmetek,

vyhozen z dílny Boží s hněvem Božím na něm zůstávajícím.

To je ono prokletí Boží základní za všechnu tu zkaženou práci Boží na člověku a o člověku, t.j. o přirozených cílech a smyslu lidského života, jaké byl Pán Bůh člověku před jeho smrtelným hříchem přisoudil a jež se již ani nikdy nedovíme.

Proto smrtelným, protože skrze tento hřích přišla smrt na člověka. Člověk byl stvořen jako bytost nesmrtelná.

Proto, po mnoha generacích lidských, žijících v utrpení, vytvořil a provedl Pán Bůh svůj

plán záchrany člověka:

je to lidská oběť, mučednická smrt hříchuprostého člověka, neboť vtěleného Syna Božího, na kříži.

Touto svou obětí, touto svou poslušností Boha Otce všemohoucího a to až k smrti křížem, usmířil Syn Boží hněv Boha Otce na člověka a pokolení jeho za neposlušnost jeho, a tím zmařenou svou práci, a tak, jako skrze jednoho neposlušného bylo lidstvo uvrženo do dědičného hříchu, do hněvu Božího, a tím do nesmírného utrpení, vytvořil Pán Bůh, skrze jednoho poslušného, totiž skrze Syna svého jediného, spásu a záchranu pro každého člověka, kterýž by v Něho uvěřil.

Který by uvěřil v Pána Ježíše Krista ukřižovaného a z mrtvých vstalého. On jest cesta, pravda i život, On jest světlo Požehnání Božího nového každému člověku takto věřícímu a skutky dle slov evangelia činícímu.

On, totiž Syn Boží, jest cestou návratu k usmířenému Bohu Otci.

Takový člověk smí již žít v Milosti Boží posvěcující, s Požehnáním Božím.

K čemu je to požehnání dobré?

Každý člověk žije a pracuje ve své vlastní kombinaci požehnání Božího a požehnání lidského:

Pracuje-li s požehnáním, pracuje jakoby s větrem v zádech.

Pracuje-li za stavu prokletí, je to peklo. Je v pekle již za živa.

Pracuje jako námořník na lodi za bouře dle míry svého provinéní a dle velikosti prokletí svého jakoby za stálého protivětru životního.

Věci pro jiného snadné jsou mu obtížností, ne-li nemožností a velikým úsilím získává málo,

nebo nic.

Obvykle ztrácí jednu životní šanci i posici za druhou a končí obvykle v bídě a úpadku.

Stojí-li mezi oběma těmito stavy, pracuje sám.

Smysl a význam požehnání je z řečeného zřejmý.

Je obrovský:

může buď život velmi usnadnit, nebo jej v opačném případě velmi ztížit.

Není jedno, po jaké cestě životem jdeme: zda po dobré, přímé a rovné,

či cestou hrbolatou a pořádně do kopce!!

Smyslem správně žitého života jest užitečnost jeho!!

Podobenstvím řečeno má požehnání tu moc,

že se skrze ně člověk může dostat do situace,

kdy buď sám přenáší těžký náklad vysokohorskou stezkou,

nebo řídí sám plně naložený kamion, uhánějící dálnicí.

A protože na konci té cesty, na konci té cesty života svého,

nebude člověk tázán jakým způsobem svůj náklad dopravoval,

ale kolik nákladu za svůj život přepravil

a podle toho pak vezme svoji mzdu, svoji odplatu Boží na věčnosti,

pak i slepý vidí, že rozhodující pro člověka jest usilovat o vytvoření životních podmínek řidiče kamionu jedoucího dálnicí !!!

Běda však člověku, o němž se zjistí, že se po té dálnici proháněl sám

a ve sporťáku a jen pro své vlastní potěšení!!!!

Avšak k takovému hodnocení života může člověk dospět jen za toho předpokladu,

že jej posuzuje s hlediska nadčasového,

že jej posuzuje s hlediska života věčného!!

Ale dopracovat se k takovémuto názoru na život a k takovémuto chápání jeho

bez víry v Pána Boha Otce,

bez víry v Pána Ježíše Krista a

bez víry v Pána Boha Ducha Svatého

je nemožné!

Proč ještě v Pána Ježíše Krista bylo sice již naznačeno výše, ale vzhledem k tomu, co bylo řečeno

o prokletí,

je nutno se vší naléhavostí zdůraznit varování a příkaz evangelia každému člověku:

"Nezlořečte, ale dobrořečte,

neproklínejte, ale žehnejte!"

Neproklínejte ani v největším hněvu svém a spravedlnost přenechte Pánu Bohu, neboť bylo řečeno:

"Mně pomsta,

Já odplatím člověku jednomu každému dle skutků jeho!!"

Nezlořečte jednak proto, že hněv vůbec není dobrý rádce, vždycky nadělá více škody, než užitku

a v hněvu by člověk nikdy neměl nejenom trestat, ale ani cokoliv jiného činit.

Vždy až po uklidnění a důkladném rozumovém zhodnocení příčiny svého hněvu!!!!

Jednak proto, že slovo jest skutečnost,

slovo je prvopočáteční čin!!!!

Slovo je jako semeno v sobě zavřeného významu,

jejž jsme mu při vyřčení jeho dali,

jako semeno,

z něhož časem svým vzejde strom budoucího činu,

neboť bylo řečeno:

"Na počátku bylo Slovo a to Slovo bylo u Boha

a to Slovo byl Bůh a skrze toto Slovo všechno bylo stvořeno

a není nic, co by skrze Ně nebylo stvořeno."

Jednak i proto, že zlo nelze vyvrátit zlem,

ale jedině dobrem!!

Kdo se zlem bojuje zlem,

přilévá oleje do ohně

a jen drásá vlastní ránu!!

Co tedy musím udělat,

abych si toto požehnání zasloužil?

Požehnání je v té věci ošidné, že nezbytně vyžaduje ničím nezkalenou radost

požehnání dávajícího člověka.

Proto je nezbytné tuto radost také náležitě připravit.

Základním momentem této přípravy jest myšlenka:

"Milovati budeš bližního svého, jako sebe samého!",

kterou lze též vyjádřit příslovím:

"Vyrovnané účty, dobří přátelé!".

To platí pro všechny ekonomie bez výjimky,

tedy i pro ekonomii lásky!!!

Vyrovnat účty s těmi, kdo mají rádi nás, s těmi, kteří milují nás,

s těmi, od nichž se nadějeme požehnání dostat!!!

Rodiče, tito nejblíže nám stojící lidé, si, pracujíce pro nás, museli mnohé odříci, mnohé obětovat, aby nás ve zdraví přivedli na svět,

s velkou námahou vychovali, vzdělání dali, i vším potřebným opatřili a pro život vybavili!!!!

A my, my už zase něco chceme????

To tak nanejvyš budí hněv!!!

My musíme předem dokázat, že jsme nejenom děti milované,

ale také děti milující!!!!

Láska jest vztah vzájemnosti!!!!:

jednou ty, podruhé zase já.

Pokud toto vzájemné dávání a toto vzájemné braní není vyrovnané,

nebo dokonce, pokud toto dávání a braní není ani vzájemné,

pak nelze vůbec mluvit o lásce, ale o příživnictví!!!!

Znamená to tedy, že

"prve je třeba zaplatit otevřený dluh,

a teprve potom kupovat další zboží"!!!!

Člověk, který se touto zásadou řídí, bude šťastný na světě a

požehnání a milost Boží jej budou provázet a nemusí se obávat,

že by se s požehnáním rodičů svých minul!!!!

Milující člověk je vidoucí, vidí potřeby toho, kterého má rád,

protože ta jeho láska k němu ho nabádá, aby si jich všímal

a láskyplnou službou jemu je uspokojoval.

Nejnižším stupněm vyrovnávání účtů člověka s druhým člověkem

jest děkování.

Děkování jest povahy základní

a bez něho je jakýkoliv vztah lásky nemožný!!

Druhá podmínka základní a nutná ve vztahu dětí k rodičům jest služba.

Svou láskyplnou službou, obětavou službou oplácet rodičům svým, zejména ve stáří,

láskyplnou a obětavou službu jejich.

Skutky naší láskyplné služby rodičům svým jsou mocnými přímluvci našimi

u Pána Ježíše Krista a zdroj požehnání Božího nám!!

Další způsob splácení našeho dluhu lásky rodičům a nejbližším našim jest

hmotná a finanční pomoc jim.

Dostáváme jako děti kapesné?

Usetřme část jeho, abychom z něho mohli dělat lidem radost. Máme však málo.

Můžeme proto dělat radost jen lidem nám nejbližším, rodičům našim.

Kupme jim našim možnostem odpovídající dárek.

Vyděláváme si již?

Pak si musíme hned od počátku své výdělečné činnosti být dobře vědomi toho,

že splnivše ten životní úkol svůj, postavit nás ekonomicky na vlastní nohy,

jsou velmi finančně vyčerpaní a mnohé jest,

co potřebují, po čem touží, ale co si nemohou koupit,...

protože úspory jejich, to jsme my!!!!

Proto si nemůžeme morálně dovolit spotřebovat všechno, co si vyděláme, ale je třeba

učit se obětovat mnohou radost svou obětem rodičů svých, radosti rodičů svých!!!!

Oběti za oběti, radost za radost!!!!

Co přidat čtvrtého?

Kromě děkování, služby a hmotné pomoci je to ještě pomoc duchovní:

- modlit se za rodiče své a

- s láskou na ně myslit,

- vděčně na ně myslit a

- provázet toto myšlení své štěstí přející myšlenkou,

štěstí přející představou.

To jest ona duchovní podoba požehnání našeho jim.

Když rodiče zestárnou, je pomoc modlitbou za zdraví jejich velmi cenná a konečně i

nezapomeneut ani nechat sloužit mši svatou za zdraví jejich.

Mše svatá zmnohonásobuje duchovní úsilí naše:

v tu chvíli, kdy se jeden Otčenáš pomodlím já, jich na oltář Boží vstoupí tolik,

kolik věřících se jej v onu chvíli na mši svaté modlí se mnou.

A nejenom touto kvantitou, ale i kvalitou,

neboť Pán Bůh skrze ni spravedlnost činí a odmění jim mnohé skutky jejich

pro mnohá opomenutí vděčnosti naší!!!!

Když pak odešli rodiče na věčnost, je vzorná služba jim v čas jejich smrti věcí zásadní,

stejné jako modlitba a vysluhování mší svatých, za ně obětovaných.

V této souvislosti ještě několik slov o vděčnosti a hřbitovu:

Tím, že sem nosíme květiny, stavíme pomníčky a pomníky, sloužíme tomuto místu posledního odpočinku našich drahých a modlíme se tu, nosíme sem tímto vším konáním tu svou námahu, s níž jsme tyto věci opatřili, nebo vykonali.

Každá námaha je druh utrpení. Jsou to tedy naše nepatrná utrpení, jimiž symbolicky splácíme celoživotní utrpení jejich pro nás. To je rovina ekonomie utrpení.

A to místo směny této jest jejich hrob.

Proto cesta s Láskou žitého života nemůže místa posledního odpočinku našich drahých míjet!!!!

Tedy s myšlenkou trvalého napomenutí o povinnosti účinné vděčnosti

k našim drahým, k našim nejbližším, zejména k našim rodičům,

smíme je v čas významných životních událostí jejich,

nebo svých, vždyť jsou společné!, poprosit o požehnání.

Je to neodmyslitelná a nutná součást správně a spravedlivě žitého života!!

Jde-li o svatbu,

děkuje dle starých obyčejů muž, ženich, nejprve rodičům nevěsty své za svou ženu,

za vychování a vzdělání její a všechnu námahu, starosti a utrpení,

za všechnu tu lásku rodičovskou, s níž ji připravili pro život.

Podobně poděkuje i rodičům svým za sebe.

Teprve potom, co byl prve takto poděkoval, poprosí rodiče své nevěsty a rodiče své

za požehnání pro svou ženu a pro sebe, za požehnání tomuto právě uzavřenému manželství.

Je-li toto požehnání dáno, nezapomene za ně poděkovat!!!

Bez poděkování není požehnání!!!!

Jde-li o úmrtí některého z rodičů, či nejbližších příbuzných,

je nezbytně nutné, nejprve pečlivě a svědomitě a s láskou sloužit jeho tělu a jeho dohasínajícímu životu a vytvořit a připravit vhodnou časovou oasu posledního rozloučení, v němž není hlavní prosba za požehnání,

ale prosba za odpuštění všeho zlého, jímž jsme se proti tomuto drahému svému provinili a

nešetřit slovy poděkování,

upřímného poděkování za všechno utrpení, které on, či ona, pro nás za života svého musel podstoupit a oběti vytrpět,

aniž jsme věděli, aniž jsme tušili, jaká cena byla zaplacena za naše nasycení, ošacení, čistotu,

za klid a bezpečí domova,

aniž jsme věděli, co stojí ta jeho Láska,

co stojí ta její Láska,

kterou nám denně nosil, kterou nám denně nosila a dávala,

a to zadarmo dávala, zadarmo dával....!!!!

Co člověk zadarmo bere,

toho si neváží,

cenu toho nezná,

a za málo,

skoro za samozřejmé nic toho sobě považuje!!

Mnoho času musí uplynout a mnohá utrpení nutno přestát,

aby člověk dokázal pochopit cenu rodičovské lásky,

aby dokázal pochopit, co to vlastně je ono přikázání Boží:

"Cti otce svého a matku svou, ať naplní se dnové Tvoji na zemi!".

Teprve potom, co byl člověk takto, t.j. službou a slovem poděkoval,

smí poprosit milovaného umírajícího svého

o požehnání, pokud to ještě psychický stav jeho dovoluje.

Co musím udělat, jestliže jsem požehnání dostal?

Především poděkovat!!

Je-li toto požehnání dáno,

nezapomene za ně poděkovat!!!

Bez poděkování není požehnání !!

Bez poděkování požehnání není !!!!

A za udělené požehnání se děkuje třikráte:

Nejprve tomu, kdo je dal.

A poděkovat pěkně a pokorně!!

Potom Panně Marii,

jako nejvyššímu z lidí a Královně nebes

a za třetí Pánu Bohu!

Nyní vím, proč je požehnání třeba a nač je dobré.

Ale proč je požehnání nutným předpokladem spravedlivě žitého života?

To proto, že žádný člověk ve svém životě nezačíná od nuly.

Vždycky již něco má, ani když tak říkaje nemá nic,

zdaleka to neznamená, že by opravdu neměl nic.

I když nemá ani korunu v kapse, ani střechu nad hlavou, má morální, vzdělanostní a kulturní zázemí svých vlastních předků a svého národa jako svou významnou a vše poskytující duchovní výbavu.

Navíc jedna generace vytváří druhé stále lepší předpoklady materielní existence.

Odtud ono biblické rčení:

"Jiní jsou pracovali, a vy v práce jejich jste vešli."

Vytvoření těchto "startovacích" výchozích podmínek našeho života stálo předchozí generace mnoho, velmi mnoho práce, dřiny a lopoty a to těžší té, která čeká na nás!!!!

Ti naši předkové, bližší i vzdálenější těžce dřeli, oběti přinášeli svým tužbám,

pro jejichž uskutečnění se jim za jejich života nedostávalo sil.

Jejich sen, jemuž obětovali svůj život, se nesplnil.

Ale vytvořili předpoklady, nashromáždili výchozí materiál stavby a umírali v naději,

že jejich syn, jejich dcera, pokračujíce v té práci, tento sen uskuteční!!

Život je jediná, nikdy nekončící štafeta:

Děd nesmírně dřel, celý život se lopotil pro splnění svého snu:

mít vlastní střechu nad hlavou.

Více než devadesát let života nebylo dost času,

sil jednoho člověka nebylo dost....

Neumíme si vůbec představit velikost odříkání,

velikost utrpení a oběti jeho i jeho rodiny!!

Ale plod tohoto celoživotního úsilí byl pozemek,

vlastní pozemek!!

Stejné celoživotní úsilí synovo dokázalo jen shromáždit materiál na stavbu.

Avšak teprve vnuk postavil dům, o němž děd snil.

A nejen to:

Naši předkové to jsou, kteří svýrn vlastním těžkým utrpením zaplatili nejenom za chybná myšlení a skutky své vlastní, ale i za chybné činy svého vlastního národa.

Za toto poučení z chyb vlastních i národních,

zaplacené jejich utrpením a

mnohdy i jejich krví,

jsme jim povinni věčnou úctou,

t.j. věčným vděkem!!,

t.j. jsme jim navždy dlužni!!,

neboť ze všeho tohoto utrpení

vykoupili oni

utrpením svým vlastním

nás!!!

Jejich kříže značí naši cestu:

Jejich kříže varují: tudy ne !!!! Tudy cesta nevede !!!!

Dějepis, to je utrpení a krev a

smyslem jeho jest naše poučení !!!!

Je dobré vědět, jakou cenu má rada a napomenutí:

má cenu zmrzačeného života, krve a smrti !!

To je cena,

jíž bylo nutno zaplatit

za všechna nám daná !! poučení a rady,

jichž si tak krutě nevážíme !!!!

cena za vlastní a národní zkušenost !!!!

Proto člověk,

který jde a drze chce jen brát ze všeho dobrého, co se tak těžce zrodilo,

aniž by vzdal úctu tomuto utrpení, jímž to vše bylo zaplaceno,

jest nejenom ohavný před Pánem Bohem,

ale i přede všemi těmi,

kdo pro tento pohodlný dnešek náš byli přibiti na kříž spolu s Ním,

pro nás!!!!

Proto jest požehnání nutností spravedlivě žitého života,

protože vzavše skrze ně všechno toto dobré, bereme současně i povinnost platit!!

a splácet všem těm, kdo založili a vytvořili předpoklady a výchozí

podmínky našeho dnešního života.

Požehnání je majetek, a to velký majetek nadčasového trvání.

Kdo vzal požehnání, vzal velký duchovní majetek.

Tak, jako každý velký majetek dává trvalý výnos,

tak je též třeba, aby požehnání dávající měl ze svého dání

náš trvalý vděk!!!!

Vietnamské přísloví nás učí:

"Kdo jíš ovoce, vzpomeň toho, kdo sázel strom!!!",

a nejenom vzpomeň, ale též ucti!!

A co to znamená uctít? Co to znamená platit?

Je-li ten člověk ještě v těle,

tedy v rovině fysického života člověka požehnání dávajícího,

je tímto placením vděk náš projevovaný

- děkováním jemu,

- láskyplným a štěstí a vše dobré přejícím

myšlením na něho

a o něm a o potřebách jeho,

- skutky lásky, tedy službou jemu a pomocí naší jemu

věcnou i finanční dle potřeb jeho,

a to nejen těch, o něž on sám nám řekne.

Tito lidé jsou skoupí v řeči o svých potřebách.

Jde zejména o ty potřeby jeho, které naše láska k němu, naše jej milující srdce uvidí.

Láska je vidoucí, jen vášeň je slepá!!!!

- modlitbou za něho a vysluhováním mší svatých,

ve stáří jeho pak zejména za jeho zdraví.

Pakliže odešel již na věčnost,

tedy v rovině života člověka mimo fysické tělo, je to především

- stálým láskyplným a lásky přejícím myšlením na něho a

- modlitba za něho a vysluhování mší svatých,

za tohoto člověka výslovně obětovaných a

- péče o jeho hrob, t.j. jeho zvelebením a ozdobením,

a tím oslavením místa jeho posledního odpočinku, jakož i

- slovy díků jemu ! ! ! !

Zpět !