Alpskému poháru ani tentokrát nepřálo počasí
V neděli 11. července startoval v rakouském Nauders druhý a poslední
závod letos znovu obnoveného Alpského poháru - Radmarathon Dreilander
(11. ročník). Trať závodu přes 2 Alpská sedla, z nichž první - passo
Stelvio má nadmořskou výšku 2757m.n.m. a druhá dvoutisícovka na trati -
Offenpass nedosahuje sice délky ani převýšení Stelvia, jeho často měnící
se sklon stoupání ale dokáže potrápit i zkušeného cyklistu. Délka delší
trati - A je "pouhých" 172 km, celkové převýšení 3300 m. Kratší trať
pak vynechává obávané passo Stelvio, je o 35 km kratší s převýšením málo
přes 2000 m a hlavním oříškem na ní je stoupání na Offenpass.
Jaký byl letošní ročník?
Letošní ročník proběhl zejména ve znamení dvou zásadních skutečností
- letos poprvé byl tento závod zařazen do Alpského poháru - což
způsobilo "vyprodání" startovních čísel již několik měsíců dopředu i
přesto, že limit počtu startujících byl zvýšen na 3000. Opět extrémně
špatná předpověď počasí a přívalové lijáky a bouřky předchozích dní pak
způsobily, že se na start už postavily "jen" necelé 2 tisícovky
cyklistů. (ze 41 příhlášených čechů to pak bylo 32 statečných).
I pro nás bylo počasí "černou můrou", když nás den před závodem v kempu budila už ráno silná bouřka, černá obloha a silný liják, moc jsme si nevěřili. Alpy ale nejsou Praha a počasí se tady dokáže měnit hodně rychle - při špatné předpovědi je to sázka do loterie. Váhání jestli "dlouhá" nebo "krátká" za nás vyřešili organizátoři. U prezentace všude velké nápisy - všichni jedou krátkou trať, start pro všechny 8:30 h. Důvod - na Stelviu 400 m pod vrcholem na silnici sníh. Jinými slovy - neuvidíme jeden z nejkrásnějších alpských průsmyků, ale pravděpodobně přežijeme. Navíc sobotní odpoledne už nebylo ve znamení deště, ale svítilo ostře sluníčko, foukal studený vítr a na okolních horách ležel krásný nový sníh - jako po přechodu studené fronty.
Ráno bylo ale opět ve znamení zatažené oblohy, ze které vytrvaale pršelo. Předpověď zněla - odpoledne bude líp. V důsledku deště většina závodníků vynechala nezbytné rozjetí, postupné ustávání deště těsně před startem však vypadalo optimisticky a mnozí na startu svlékali pláštěnku a odkládali ji do kapsy pro případ, že by bylo hůře. Valná většina "místních" ale neodložila zimní rukavice, přizpůsobila jsem se také a v první hodině jízdy (zejména sjezdu) jsem rozhodně nelitovala. Teploměr ukazoval 8 C a proudy vody stříkaly od kol soupeřů zejména v první části závodu docela vydatně.
Vše se ale změnilo ve stoupání na Offenpass, uschly silnice,
vysvitlo sluníčko. Při samotném průjezdu průsmykem už sice z tmavé
oblohy začalo sice padat něco ledového, ale nemělo to dlouhého trvání.
Občerstvení v Zernez pod průsmykem pak bylo ideálním místem k odložení
teplých věcí a větrovek a doplnění tekutin.
Následujících téměř 50 km už bylo ve znamení roviny a vzájemné
spolupráce až ke zhruba 6 km kopci těsně před cílem. Pořadí jezdců na
tomhle kopci v podstatě už bylo totožné s pořadím v cíli - následoval
jen krátký ¨rovný sjezd a klasická "fronta do cíle". Tohle je prostě
specifikum Alpského poháru - pořadatelé se asi kloní k minimalizaci
nákladů na časomíru a k názoru, že pokud "na to máte" , můžete soupeřům
odjet kdekoliv ve stoupání, Alpská sedla k tomu dávají dostatek
příležitostí, terén ani pořadatelé zřejmě nejsou nakloněni spurtům na
cílovou pásku.
Ještě bych chtěla zmínit jedno specifikum zahraničních závodů -
většinu té 50 km roviny před cílem jsem jela ve více než 100 členném
balíku cyklistů, zabrali přesně svoji půlku vozovky, každý jel na svém
místě, téměř nikdo neměl potřebu měnit svoji pozici v rámci skupiny a
nebezpečně předjíždět. Tady zřejmě daleko více než u nás unesou prohru
ti poražení v kopcích, bojuje se hlavně ve stoupáních, sjezdy a roviny
jsou výrazně bezpečnější než na našich závodech. Dalším specifikem ve
srovnání s našimi závody je pak ještě počet startujících žen, kterých se
zde sešlo 113.
Organizační zázemí poskytoval obrovský stan, postavený na louce za
městem. Organizaci závodu nebylo opět možno téměř nic vytknout. Na 137
km byly připraveny celkem 4 bufety a při takovém počtu občerstvovaček
pak závod už není o tom, kdo vydrží déle bez vody, ale víc o tom, kdo
rychleji dokáže šlapat do pedálů a o čem jiném by vlastně měla
amatérská cyklistika být? Trošku nešikovné bylo snad jen již zmiňované
měření času ručním snímáním čárových kódů ze startovních čísel,
umístěných na řídítkách, které často způsobovalo "frontu do cíle".
Čas nejlepšího 3:49 h, nejlepší z našich - Libor Bujáček projel cílem v čase 4:30 h, což stačilo na 198 místo v prestižní kategorii. Oficiální internetové stránky a kompletní výsledková listina – http://www.dreilaendergiro.com/ . Příští - 12. ročník cyklomaratonu Dreilander se koná 3.7.2005.
Náklady?
Startovné 45 EUR zahrnovalo památeční dres, balíček od firmy Enervit,
občerstvení na trati, 1 jídlo v cíli a poprvé také možnost využití
masáží po dojezdu. Ubytování - apartmán - cca 30 EUR osoba a noc, kemp
přímo v místě startu není (nejbližší cca 5 km). Vzdálenost Praha -
Nauders cca 700 km. Problémem u "vyprodaných" maratonů je nutnost platby
předem a poplatky v našich bankách za tuto transkakci se pohybují
nehorázně v řádu 500 až 800 Kč. Jednodušší a hlavně levnější je platba
z rakouského účtu, nebo složení hotovosti v jakékoli rakouské bance, či
poště - to lze ale většinou učinit pouze ve všední den.