první závod Alpského poháru ve znamení sněhu a českého vítězství
Radmarathon Amade není mezi silničními cyklomaratony žádným
nováčkem, jeho historie vstoupila letos do druhé desítky. Už po
jedenácté, známé místo startu i cíle - Radstadt, notoricky známá trať v
malebném okolí Radstadtu s nejvyšším místem "jen" 1200 m.n.m., dlouhá
trasa "jen" 178 km s převýšením "jen" 2450 m.
Zkrátka idylka pro jarní rozjetí nové maratonské sezony a když k tomu
vyjde i počasí - co si víc přát. Bohužel ale není každý den posvícení,
ale taky nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůře. V těchto náladách
jsme po dlouhém zvažování nakonec v sobotu v poledne opouštěli Prahu.
Během balení nám na internetu změnili poslední optimistickou předpověď
počasí (zima a zataženo) na poněkud horší variantu (zima a trvalý déšť).
Jaký byl tedy letošní ročník?
Zejména ve znamení mimořádně chladného počasí. To taky sehrálo svou
roli v tom, že počet závodníků na trati byl "pouhých" 1100, tento počet
startujících měl do horního limitu pro počet startujících ještě dost
daleko. Nebyl tedy problém se přihlásit až na místě a to dokonce
nejpozději 1 h před startem.
Organizační zázemí poskytoval obrovský stan, postavený na náměstí.
Vlastní organizaci závodu nebylo opět možno cokoli vytknout, trošku
nešikovné bylo snad jen měření času ručním snímáním čárových kódů ze
startovních čísel, umístěných tentokrát na zádech závodníků (tedy vesměs
pod pláštěnkou), které občas způsobovalo "frontu do cíle".
Startovní výstřel (z dobového kanonu) zazněl přesně v 7:30, tedy
necelou půlhodinu po té co skončila velmi intenzivní ranní dešťová
přeháňka. Myslím že jsem zdaleka nebyla sama, kdo vyjížděl na trať s
vědomím, že závod má i kratší trať, pro kterou se dá rozhodnou až v jeho
průběhu a když bude nejhůř, z prvních kopců se dá docela rychle vrátit
zpět do Radstadtu, i když vzdát... , dřív mě tyhle myšlenky vůbec
nenapadaly.
Příroda byla mmilosrdná, první větší kopec - začínající téměř hned po startu nás nechala projet po suché silnici, sklon stoupání pak zahřál tělo na příjemnou "provozní teplotu" a zdálo se, že štěstí je přece jen na naší straně. Po sjezdu k údolní silnici začalo druhé větší stoupání, tentokrát s převýšením cca 500 m, které cyklisty vyvede do krásné náhorní plošinky pod Dachsteinem - v zimě pravý ráj běžkařů. Blízkost vysokého Dachsteinu dává tušit, že jestli nezmrzneme tady, pak už přežijeme všechno. V závěrečné fázi stoupání už je jasné, že s deštěm to tak žhavé nebude - z temně zatažené oblohy nekompromisně sněží. Teplota 4 st. nad nulou je ale dostatečná na to aby vločky na zemi roztály hned při dopadu a sjezd nebyl hazardem. Navíc srážky měly charakter přeháněk, takže se člověk mohl vždycky utěšovat vírou, že tahle už byla poslední. Chvíli po sjezdu nastal okamžik rozhodování - dlouhá nebo krátká? Startovní pole se rozdělilo téměř přesně na polovinu, ta optimističtější odbočila vpravo - směr dlouhá. Teď už nehrozil sníh, na cyklisty čekal už jen zvlněný profil, navíc v nízké nadmořské výšce, takže přeháňky jen dešťové a teplota o 4 stupně vyšší.
Po první občerstvovačce v Abtenau na 70 km následuje opravdu
"rychlých" 70 km ke druhé občerstvovačce - St. Johann. Tady je dobré
udržet rozumnou skupinku a sbírat síly na poslední velký kopec závodu,
který začíná hned za druhým občerstvením. Kdo tady neušetřil síly -
prohrál. Stoupání sice není nikterak prudké, cca 600 m nastoupá na 20
km, ale může ještě docela zásadně promluvit do pořadí. Krásný pohled na
jezero Jägersee na vrcholu stoupání v podstatě v srdci Radstadtských
Taur je odměnou všem - scenerie nepřehlédnutelná snad ani pro borce,
bojující o vítězství.
Posledních 20 km představuje z části sjezd od Jägersee, ze kterého
se zhruba v půlce odbočí směr Radstat. Profil mírně zvlněný, cíl blízko,
rychlost velká a každý ze zanedbatelně se zvedajících stoupání budí
dojem Everestu. Ani tady si však ještě nikdo nemůže být jistý svou
pozicí - ani do té doby vedoucí jezdec. Na všechny čeká ještě jedna
zkouška - tentokrát spíše psychiky a nervů. Cca 2 km před cílem vede
trať přes nechráněný železniční přejezd.Vydáte ze sebe všechno, abyste
"ujeli" soupeřům, podaří se vám vybudovat si hezký náskok a... na
semaforu červená a vlak zatím daleko. Rakušané jsou ale nekompromisní -
závodníci jsou povinni dodržovat pravidla silničního provozu - takže se
výběr možností zužuje na 2 - buď zastavit - a nechat se trapně dojet
všemi, kterým jste pracně ujeli a věřit že za dobu čekání na projetí
vlaku nestihnou zregenerovat více než vy, nebo projet. Sama jsem tuto
situaci zažila před 2 lety, kdy jsem zastavila, dojela me dalsi velka
skupina a pak jsem prohrala spurt o 3 místo - zamrzí. Letos jezdec
jedoucí až do této chvíle na vedoucí pozici dlouhé trati zvolil možnost
druhou a "projel". Cílem sice fyzicky projel první, pak byl ale
diskvalifikován za přejetí přejezdu na červenou a skutečným vítězem
letošního ročníku radmaratonu Amade se tak stal český cyklista Jan
Slavíček z Vella Appache týmu. Blahopřejeme!
Startovné 45 EUR při včasné úhradě (nebo rozumné domluvě při
prezentaci v našem případě) zahrnovalo památeční dres, balíček od
sponzora - firmy Power Bar (3 tyčinky a 2 gely), občerstvení na trati a
1 večeři v restauraci den před startem. Ubytování - apartmán - cca 15
EUR osoba a noc, nebo levnější varianta - útulný kemp přímo v místě
startu.