Dušan Malíř: Slunce v Arles
Šátky a pomeranč
Podával slepému modré šátky a říkal:
„Tohle je obloha!“
Rozřízl pomeranč a šťávu vymačkával do úst:
„Sladké jsou mraky!“
Dýchal mu zblízka na zuby:
„Vítr znáš!“
Někdy prší
A to se celé město rozmaže
Jako když černou rukou hladíš bílou zeď
Pak svítí slunce
To se smějeme
Zvonil mu zvonky kolem hlavy:
„Takhle se směješ ty... A takhle já –“
Vzal rašpli a chvíli chrčel o dřevo
Duha je veliký most mezi deštěm a sluncem
ale nedá se uchopit...
Ne...
Duha se nedá vysvětlit
Provazochodci
Chodil po provaze
Ale vzhůru k nebi napnutém
Na zemi divný stín stále se zvětšoval
Mezi zvířetem a bohem člověk balancoval
Mraky svým tělem prorazil
O krok blíž k výšce Světlo jsem
Za zády lesy mám a pod sebou
Moje cesta se tyčí oblohou
Tajemství očím odkrylo se
Vítám tě mezi lidmi na provaze
Jdou sami sebou ve svých představách
Hledají konec nebo aspoň uzel
Cíl se jich dotýká
Z marných snů lana si splétají
Po krůčku k bohu stoupají
Tahle cesta je příliš vratká
Vede jen kupředu a nebo Pád
Nemůžu celý život hledat
Mlčivým andělům naslouchat
Nemůžu stále jenom věřit
Chci jednou spatřit slyšet Sáhnout si
Otázky vychrlit a z odpovědí žasnout
Chci!
Chodím po provaze
Tam a zase zpátky
Váhavě
Posezení s Monetem
Malujte svět jako by nebyl skutečný
Věci prchavé jsou Dojmy
Z vodní hladiny se na ně dívejte
Z řeky krajinu vyvolávejte
Ať proudy promluví
Lesy v odlescích jezera ukryté
Baletky plné vln a nádraží
Barvami rozprchnuté Cítím
Zářící stíny katedrály vržené
Světlo do kamene vtažené
Lekníny nedozírné Maluji
Z kopců průhledné plátky krájím
A na slunci je opékám až Modrou
Topoly s nebem spojuji
Paprsky v kupkách sena hledám
Do pláten bodám
Vteřiny vstřeluji