Greta Luisa Gustafssonová se narodila ve Stockholmu krátce poté, co se sem přistěhovali její rodiče, kteří oba pocházeli ze starého selského rodu. Rodina nežila v nijak luxusních poměrech. Ulice Bleking i čtyřpatrový dům č. 32 byly spíše chudé. Greta měla dva starší sourozence, bratra Svena a sestru Alvu. Ve škole příliš nevynikala a ráda četla.
     Greta byla silně citově fixována na otce, jehož skromná a mlčenlivá povaha jí vybavila do života prvními známkami uzavřenosti. Matčin temperament obdařil dceru zase pevnou vůlí a vytrvalostí. Když Gretin otec zemřel, těžko se dostávala z tohoto životního úderu. Přestože Gretina otce pokořovala nemoc, byl do poslední chvíle laskavý a jemný. Zachoval si lidskou důstojnost a naučil ji, aby si ji zachovala i ona.
     Greta proti přání své matky opustila krátce po otcově smrti školu. Často ji to táhlo k divadlům a muzikálům nacházejícím se v lepších čtvrtích. Nikdy se ovšem neodvážila postoupit dále, než k zadním vchodům pro účinkující. Když dovršila svých patnáct let, stala se učednicí v holičství a mydlila hosty čekající v křesle, až je mistr začal holit. Díky malému výdělku si mohla občas zajít do varieté na Carla Brissona.
     Zakrátko se jí ovšem podařilo získat lepší místo. Stala se děvčetem pro posílky v kloboučnickém oddělení obchodního domu PUB. V roce 1921 vydal PUB reklamní katalog zboží, ve kterém můžeme nalézt tvář Grety Garbo pod různými modely klobouků. Ve stejném roce se objevila v několika reklamních filmech, které na objednávku obchodního domu natáčel režisér Lasse Ring. V té době už Greta neběhala s posílkami, ale byla prodavačkou. Kdyby jí zaměstnání nebránilo v natáčení filmů přes den a občas i mimo Stockholm, ráda by se herecké práci více věnovala...
     Jednoho dne se v PUB objevil režisér filmových frašek Erik Petschler. Přišel se svými dvěma herečkami vybírat kostýmy pro chystaný film. Greta obě dámy obsluhovala a zeptala se jich, jak se člověk dostane k filmu. “Jděte za ním a požádejte ho,” odpověděly jí se smíchem. Greta si nakonec dodala kuráže a vydala se za Petschlerem. Ten ji obsadil do jedné z rolí ve filmu Tulák Petr, kde on sám hrál dvojroli. Tento debut rozhodl o příští životní dráze Grety Gustafssonové.
     Chvíli se ještě rozhodovala a váhala mezi kariérou prodavačky a filmové komediální hvězdy. Marně žádala ředitelství obchodního domu o dovolenou kvůli natáčení. Když jí ředitelství odmítlo vyhovět, rozhodla se dát výpověď.
     Hledání angažmá ovšem bylo beznadějné. Znovu se objevila u Petschlera, který jí doporučil jevištní průpravu a školu.
     Greta se stala studentkou Dramatens elevskola. Získala tak možnost studovat dikci a gesta ve studiu při velkém divadle a večer účinkovala ve sboru. Koncem srpna 1922 se objevila ve zkušebně Dramatického divadla. Držela se v pozadí, nezúčastňovala se příliš společenských akcí - brzy byla označena za žačku “s nedostatkem iniciativy a sebedůvěry”. Plachosti se nikdy nezbavila. Když přišlo první vystoupení na jevišti kamenného divadla, div se v nepatrné roli neudusila...
     Na jaře 1923 ji pozval na zkoušku slavný švédský režisér Mauritz Stiller. Greta moc dobře věděla, jak je tento filmový klasik nesmiřitelný ve svých nárocích. Nakonec ji i přes výhrady scenáristy Hylténa-Cavallia a kameramana Jaenzona obsadil Stiller do filmové adaptace slavného románu Selmy Lagerlöfové Gösta Berling.
     Během natáčení byla Greta podrobena nekonečné zkoušce nervů. Stillerovy záběry byly vypracovány do nejmenších podrobností. Začátečnice Greta těžce nesla, když křičel na tak slavné herce, jakými byli Lars Hanson či Gerda Lundequistová. Ke Gretě byl ale Stiller překvapivě citlivý a trpělivý. Vymyslel jí také nové jméno podle španělského slova Garbo vyjadřujícího “půvab”.
     Přijetí snímku ve Švédsku bylo chladné. Stiller byl nucen původně třiapůlhodinový film zkrátit a obětovat tak mnohé. Greta v optimistickém závěru byla velmi jímavá. Kritik dr. Idestam Almquist tehdy napsal: “Greta Garbo nedokázala využít mnoha příležitostí. Duševně nenaplnila svou roli vůbec, ale je tak krásná ve svém empirovém kostýmu, že navzdory svému matnému výkonu představuje zlatý hřeb filmu.”
     Sama autorka, Selma Lagerlöfová, byla filmem zklamána. Přesto měl snímek velký úspěch v zahraničí, zejména v Německu. Tamní distributor filmu Trianon-Film angažoval Stillera i Gretu Garbo pro svůj nový film, který se měl natáčet v Konstantinopoli.
     Oba odjeli společně s kameramanem Jaenzonem do Turecka. Než ovšem mohlo k něčemu dojít, firma Trianon zkrachovala a Švédové se vraceli domů. Udělali přestávku v Berlíně, kde se ocitli v rukou režiséra Georga Wilhelma Pabsta. Ten viděl Göstu Berlinga a nyní chtěl pro svůj film získat Gretu Garbo!
     V Pabstově snímku Ulička, kde není radosti hrála Garbo krásnou počestnou dívku, na níž závisí osud její měšťanské rodiny. Zahrála si po boku Asty Nielsenové a v malé roli se ve filmu objevila také Marlene Dietrichová.
     Během pobytu v Berlíně nezahálel ani Stiller. Setkal se s Louisem B. Mayerem, americkým producentem, který zrovna v Evropě hledal talenty. Mayer, bývalý obchodník se železným šrotem, začal svou filmovou kariéru jako promítač, později si založil filmovou společnost a v roce 1924 se stal spoluředitelem hollywoodského rozsáhlého podniku Metro-Goldwyn-Mayer. Společnost MGM potřebovala nové objevy, aby se mohla stát konkurenceschopnou vůči takovým společnostem, jakými byly v té době Paramount nebo United Artists.
     Když Mayer viděl Göstu Berlinga, nabídl Stillerovi výhodnou smlouvu a přislíbil angažmá také Gretě s gáží 350 dolarů týdně. Oba tedy odjeli do Ameriky, která v té době pohlcovala mnohé evropské filmové tvůrce.
     Během cesty Mauritz Stiller hodně pracoval. Působil náladově a exaltovaně. Nikdo netušil, že je vážně nemocen.
     6. července přistáli za úmorného vedra v New Yorku. V kanceláři MGM nejevili o novou “star” zájem. Stiller prosadil natočení několika zkušebních záběrů, ale nikomu se nelíbily. Za chvíli byla Greta znechucena a unavena. Chtěla se vrátit do Berlína.
     Stiller vnutil produkčnímu šéfu Irvingu Thalbergovi Gretiny fotoportréty, které stále nosil u sebe. Vynutil si natáčení nových zkušebních záběrů a po deseti týdnech dostala Garbo své první americké role. Její první film Žena upír měl režírovat přirozeně Stiller, druhý, Moderní Carmen, méně známý režisér Monta Bell. Jejím partnerem v tomto snímku byl Ricardo Cortez, ve filmu Žena upír Gretě sekundoval Antonio Moreno.
     Natáčení Ženy upíra se ale vůbec nedařilo. Stiller neustále přitahoval potíže: hádal se nejen s kameramanem, ale i s ostatními členy štábu. Tak se přihodilo, že prvním americkým filmem s Gretou Garbo se stala Moderní Carmen, přestože se začala natáčet později než Žena upír. Tento film Stiller pro stále trvající neshody nedokončil a producenti pověřili jeho dotočením Freda Nibla.
     Film Moderní Carmen se setkal s obrovským úspěchem. Americké časopisy se stále více začali zabývat “záhadnou Švédkou” a “mystickou cizinkou”. Reklamní kampaň dosáhla svého vrcholu, když byl dokončen další Gretin film s příznačným názvem Tělo a ďábel. Režisérem tohoto snímku byl Clarence Brown, který se nadále stal nejčastějším Gretiným spolupracovníkem. Hereckým partnerem jí byl John Gilbert, který se do Garbo na první pohled zamiloval.
     Ukázalo se, že MGM měla šťastnou ruku. Film Tělo a ďábel se setkal s mimořádným úspěchem. Ale Greta se po konzultacích se Stillerem rozhodla vynutit si větší práva rozhodovat o svých filmech. Začala dostávat samé hloupé scénáře, ve kterých odmítala hrát. Mayer a Thalberg jí pohrozili zastavením gáže. Greta neustoupila a po šesti měsících této soukromé války producenti kapitulovali. Předložili novou smlouvu, jejíž pasáže sama herečka diktovala.
     Stiller v té době dokončil druhý film s Polou Negri, ale uprostřed natáčení dalšího filmu ho nemoc přinutila k odjezdu do Švédska.
     První předlohou, kterou si Greta stávkou vybojovala, byla Anna Kareninová. Jde o její nejlepší němou roli, přičemž Vronského ztvárnil opět John Gilbert. Kritika připustila: Není to sice Tolstoj, ale jsou to Garbo a Gilbert! Sebevražedný závěr filmu zůstal pouze ve verzi určené pro evropské trhy, americkým divákům byla místo toho nabídnuta svatba.
     Dalším filmem se stala Božská žena. Greta zde spolupracovala se švédskými krajany, režisérem Victorem Sjöströmem a hercem Larsem Hansonem, a konečně nemusela hrát osudovou ženu. K těmto rolím se ovšem vrátila ve snímku Dáma z lože č. 13, kde hraje ruskou špiónku Táňu, která se prodírá slabomyslným dějem. Krátce po natočení tohoto snímku navíc dostala Greta Garbo zprávu, že Stiller zemřel ve stockholmské nemocnici na tuberkulózu.
     V té době se již objevil zvukový film a v hereckém táboře propukla panika. Filmové společnosti byly nuceny přestavět své herecké soubory. Jednou z ohrožených se stala i Greta Garbo. Domluvila se sice anglicky, ale měla silný švédský přízvuk. Proto i nadále natáčela němé filmy, jak dlouho to šlo. V roce 1929 měly premiéru čtyři poslední: Žena bez studu, Divoké orchideje, Rozpoutaná vášeň, Polibek.
      Zapeklitá situace se vyřešila tak, že Garbo sehrála hlavní roli ve filmu natočeném podle divadelní hry Eugena O’Neilla Anna Christie. Tato hra byla o děvčeti, které mluví švédským přízvukem a tak mohla Greta začít natáčet zvukový film.
     Anna Christie byla natočena ve dvou verzích. Sama Garbo hodnotila svůj výkon v anglické verzi jako hrozný a spokojena byla jen s verzí německou, kterou český filmový historik Karel Smrž považoval za dosavadní vrchol její tvorby. Tisk přivítal Gretu Garbo palcovými titulky: Garbo Talks!
     Její altově zabarvený hlas byl příjemný a přispěl ke zvýšení její popularity hned od počátku. Naopak, John Gilbert kvůli skřípavému tenorku, který se nehodil k jeho mužnému zjevu, propadl mezi outsidery.
     Po tomto úspěchu byly natočeny průměrné filmy Romance a Inspirace v režii Clarence Browna. Nad tento průměr vystupuje snímek Zuzana Lenoxová, v níž se objevil na začátku své strmé kariéry Clark Gable. Ve filmu Mata Hari si zahrála opět vyzvědačku.
     Po několika kýčích si Greta Garbo vysloužila zase o něco hodnotnější roli. Zkušený londýnský divadelník Edmond Goulding, se kterým se setkala již předtím na němé verzi Anny Kareninové, s ní natočil Oscarem oceněný film Lidé v hotelu.
     Hollywood zažíval období hospodářské stability, Rooseveltův program New Deal překonával důsledky krize, ale v oblasti filmu to nevedlo k uměleckému rozkvětu. Stabilizace prospěla trustům, které upevnily kontrolu na celou kinematografií. Za pomoci Mravnostního zákoníku byly scénáře přidrženy v patřičné vzdálenosti od společenských problémů. Typ záhadné ženy, ztělesněný Gretou Garbo, se vzdaloval potřebě obecenstva po aktivní hrdince.
     Salka Viertelová napsala pro Gretu Garbo historické melodrama Královna Kristina. Záhadná, osamělá, něžně citová, ale přísně ukázněná vladařka, která v osmnácti letech převezme vládu nad jednou z nejskvělejších říší Evropy, spojovala dráždivým způsobem mýtus filmové postavy a její představitelky. Režisér Rouben Mamoulian obklopil herečku atmosférou světelných kostýmů, sošných postojů, hry světel a stínů, světelné stylizace. Původně se měl po jejím boku objevit anglický divadelní herec Laurence Olivier, ale roli nakonec dostal její dávný přítel John Gilbert, který byl po nástupu zvukového filmu mimo zájem producentů a propadal alkoholu. Vytvořil zde svou poslední roli většího rozměru.
     Salka Viertelová se podílela ještě na dvou dalších předlohách. Pestrý závoj byl adaptací novely Williama Somerseta-Maughama. Natáčení se ujal zkušený divadelní pedagog Richard Boleslawski. Poté ztvárnila Greta Garbo znovu postavu Anny Kareninové pod režijním vedením Clarence Browna. Film se setkal s úspěchem, roli Vronského ztvárnil Fredric March.
     Další skvělou roli přinesl Gretě následující film Dáma s kaméliemi (Violetta). Markéta Gautierová je snem mnoha hereček. Po boku Grety Garbo se objevil Robert Taylor v roli Armanda. Greta si dobře při práci rozuměla s režisérem Georgem Cukorem. Byl úžasně pracovitý a uměl vytvořit báječnou pracovní atmosféru. Greta k němu přilnula s důvěrou, vycítila jeho nezištnost a humor. Film se setkal právem s úspěchem.
     Greta Garbo odjela do Švédska převzít vysoké vyznamenání Litteris et artibus, které jí udělil švédský král. V Evropě nebyla od svého odjezdu do USA. V té době se nad Evropou stahovaly mraky. Berlín ovládli nacisté, ve Španělsku se válčilo, antifašisté hledali v Americe práci i zastání.
     Docházelo k novému dělení Evropy. Greta Garbo veřejně projevila svou nespokojenost s rolí v sentimentálním kýči Hraběnka Walewská podle polského románu. Greta naznačila, že ji úlohy osudových žen již netěší a že už léta čeká na svou šanci ve veselohře. Příští film by měl být komedií.
     Producenti natočili komedii Ninočka s protisovětským akcentem. Mnohé časopisy v době premiéry veselohry hlásili: Garbo se směje! Herečka dostala možnost vystavět celou roli v komediální poloze, její velký talent byl bohužel objeven pozdě a na nepravém místě. Diváci v té době již příliš nežádali typ záhadné ženy, chtěli vidět ženu - kamarádku do nepohody. Producenti se pokusili převést Gretu Garbo na jiný typ rolí. Ale k tomu již nedošlo.
     Válka v Evropě uzavřela trhy, z nichž měla Amerika obrovské zisky. George Cukor, tvůrce Violetty, natočil podle staré německé frašky film Žena dvou tváří. Tento film od samého počátku provázela smůla. Nejdříve byl odložen jako “nemravný”, pak byla stanovena premiéra na Silvestra 1941, ale několik dní předtím Japonci zaútočili na Pearl Harbour.
     Greta Garbo, deprimována neúspěchem, se rozhodla odejít - alespoň po dobu války, od filmu.
     K filmu se však už nikdy nevrátila a v šestatřiceti letech ukončila svou kariéru. V roce 1951 jí bylo uděleno americké státní občanství a v roce 1954 obdržela zvláštního Oscara za “nezapomenutelné filmové výkony”.
     I po válce měla mnoho nabídek, ale žádnou nepřijala.