Veronika
Život
Dusot koňských kopyt
A prach zvedající se od nich
Prach co zakrývá nám skutečnost
Že čím vic o mě víš
Tím jsem zranitelnější
Já záludná
Neskutečně chladná
Zasněná
Vítr jenž láme stromy
Přehluší mé zavolání
Na Tebe
A klamné Tvé úsměvy
mne znovu přesvědčí
Hořkými slovy řekneš mi
Žít to je to nejtěžší.
Ostny
Krev kapající mi z dlaně
-Chtěla jsem pohladit ježka-
mi stéká po prstech
byla jsem zvědavá
nevěděla jsem ,
že ježek píchá
a na ostnech
je vidět ještě,moje krev
ZASCHLÁ
Budu tam stát
Loučíš mě rty na čelo,
na tváře
a taky
na rty
umíráš
umíráš ve škrtivém objetí
zelených žížal.
Propadáš se kamsi ,za hlasitého
troubení růžových slonů
Sníš,rád a často
o světě bez válek
o šumící trávě
někdy o loďce na koupališti
o větách
, že snad tě potkám
když budu stát
tam ,kde jsme spolu stáli
občas ti snad i chybím
počítám s tebou
a čekám odvetu
tu ,co's mi slíbil
Propadnem se spolu
vírem alkoholu
až na dno
až tam,kde návrhy ti dávám
a budem vyhrožovat si
nikdo znás to však nesplní
Pak tupé rány v hlavě
připomenou mi
že jsem byla až na dně
hrabala se v kalu
zřejmě tam jěšte
párkrát budu
a svět nás bolí
a naše srdce nás bolí
pro trochu něhy
přestože nás nikdo na kříž
nepřibíjí
jsme schopni rozplakat se
pro tenhle zasranej svět
nechte mi,prosím
aspoň kousek místa
na slunci
Stoupej si do oblak
ale pak
až nastane volný pád
modli se trošku
aby sis příliš nerozbil
držku
Celej den se zaobíráš
myšlenkou
,že tenhle svět stojí
občas za hovno
večer pak utápíš se
ve své vlastní chuti
a je ti fajn
si blbá
Uzamčeni v komnatě
mlčanlivosti
hledíme tiše na sebe
ještě nikdy jsme si to neřekli
víc než právě teď
Máme strach se jeden druhého
jen dotknout
co kdybychom skončili jako
kapky deště dopadající do
prachu cest
Skřivánek už dozpíval
umrzl
byl blbej
nevšim si že přišla
ZIMA
Už jsme zase
v tom tmavym koutě
stojíme proti sobě
s trochou chtíče
spoustou vzpomínek
jenže u nás to nemá
Happy End!
Hledíme ke hvězdám
pláčeme, ubližujeme
konejšíme
provokujeme, utíkáme
mlčíme
Rozhozené vlasy na polštáři,
nebo snad růže?
voní stejně
Stojím před propastí mlčení
která mě nutí
alespoň se dotknout,
přestože zraním
Ostny mé sobeckosti
zkrvaví Tvé teplé dlaně
Ve slabé chvilce (nebo až
příliž silné) by mohli
pak zanechat stopy
na mém hrdle a ramenou
a
vůbec nebylo fér ptát se mě
co od Tebe chci
co od Tebe potřebuji
To ty sis začal !
?
Roztříštím
se jako kapka vody
o mramor
až se ti vzdám "lásko"
Bolíš
tak jak to jen ženy dokážou
neznám tvůj pláč,ale znám tvůj optimismus
a tvou depresi.
Bolíš
tak jak to jen ženy dokážou
A já vím že tě chci "lásko"
Poplašené
myšlenky stočené
do klubíčka poletují kolem
mě a narážejí do mé hlavy
jako můry do žárovky.
A ty jsi sám!
Vidím své
svědomí zakalené
v černém plášti,jak předemnou
zdrhá.
Pomalu
otvíráš dveře mých
myšlenek a snažíš se
nahlédnout oknem do mého
srdce.
Dej si pozor!
-necítí lítost
bere po čem touží
ale nedá nic
Sálá žárem
-spálí vše co nabídneš
spálí tvá křídla na popel
A Ty nejsi Fénix
vlastně si nevybereš
jako bych byla
ožratá
na mol
potácím se mezi svými
pocity.
Stojím na
tenkém ledě
který mi při každém
sebemenším pohybu praská
pod nohama.Jo, to
bude průser až se
propadnu.Ne!
Já nebudu ten kdo ztratí!
Schodů je
příliš a já
už jsem unavená.
Proč mám pocit,že už
to všechno zase stojí
za hovno.
Tvé srdce
svými pocity
rozřežu na kusy
Duši rozdrtím v kleštích
chtíče,jako když
meleš maso,
mozek udusím nenávistí
a k ránu se
rozbrečím
pozlacená
slovíčka jak
skleněná cingrlátka
mizí ve tmě a Tvá
upřímnost
mě dostane tam,kam
chceš
MOŽNÁ
co takhle aspoň mě
políbit.
Můžeš mi
spočítat
vrásky
-jen ty od smíchu
Šedivých vlasů se nedohlédneš -
-obarvila jsem je
Píšeš mi
prstem na záda
"velká" slova,
jichž se sám trochu bojíš
Jsi si jistý ,že nepatří někomu
jinému
Utíkáme po
cestách pocitů,ze kte-
rých jsme si loni vyzbíraly
kamínky,abychom
nezakopávaly
Jenže nějaká svině je tam navozila zpátky
Nevadí
Poradíme si
budeme přes ně skákat
U srdce to bolí
Hledám příčinu
bolesti
někde v oblasti kolem
srdce
Jsi to ty?
To Ty brousíš ty nože
ztupené neustálím řezáním
na stejném místě?
tam někde v oblasti kolem
sdrce
Nám
Polykáš slzy
co tě mrzí?!
co tě mrzí?!
Nevíš kam jít
Nevíš co máš
Nevíš co dáš
Nevíš co cítíš
zamilovaná
nenávidíš
okouzlená
sama sebe míjíš
Lituješ?Nebo jsi nasraná
Co vlastně víš
Že když mu dáš
tak ublížíš
Manželství
pulsující srdce
plné bolesti
a stesku
dřív toužící po lásce
dnes už po
"SVOBODĚ"
Nic už si
nepovíme
Protože motýl bez křídel nelétá
Nic už si nepovíme
Už proto,že Merkur je má planeta
Nic už si nepovíme
Kytka bez vody,ta přeci uvadá
nic už si nepovíme
Tak jako v době,kdy byla jsem
pro Tebe záhada
Nic už si nepovíme
A já už jsem prostě taková
Nic už si nepovíme
Ne ,nic už si nepovíme
Tvůj jediný
pohled
CHCEŠ MĚ?
... a dech se zrychluje
CHCEŠ MĚ?
Každé tvé obětí,jímž zdůrazňuješ
že tu jsi a nic za to nežádáš
-pálí
CHCEŠ MĚ
stačí však k tomu,aby se mi dech
zrychlil
byť jen na chvíli
CHCEŠ MĚ?
CHCI TĚ!
Bez
Tváří
Až jedinečnost té chvíle
pomyne,zemřeš ve mě.
Nikdo už nikdy neprobudí
v Tobě tu vášeň s bolestí
hraničící
Nikdo pro Tebe nezapláče
tak jako já.
Zabils mě
a za to si musel zemřít
nemůžu Ti dát víc.
Maska
propůjčené tváře přátel
masky,které nejdou
odlepit od ksichtu
zrůdy
jsem přítel
jsem zrůda
Potkávám Tě
někde
na cestě mezi snem a
skutečností
Dáváš mi moc a
ještě víc si bereš.
Povídej mi o tom jak
moc mě chceš a já
Tě budu trápit.
Ostří Tvých
slov zabodává
se mi
do očí
a já nemohu plakat
do krku
a já nemohu dýchat
do břicha
a já musím jíst,aby
to tolik nebolelo
do nohou
a já padám na kolena,
- krvácí
dlaněmi pak mi z nich stíráš
krev a otíráš mi je
o tváře
již mokrých od slz,
protože už konečně
mohu plakat
Po stichlých cestičkách
mého snění přešlo
stádo slonů.
S pocitem šílenstvý
z každého Tvého doteku,který
nemá nikdo vidět,
beru so do srdce Tvou bolest
z toho,že jsem...
Nutí mě to později vracet se
v myšlenkách k okamžikům
prchavých chvil euforie.
Cítím slabost v kolenou
a mírný tlak...
...jo kdyby jen mírný.
Opírám se o zeď,která jako
by byla gumová odráži mě
zpátky ne do myšlenek
o prchavých chvílích,
ale přímo k Tobě až
do "postele"
Vrať mi můj klid
nevím jestli až procitnem,
tak nám to dojde,ale
vím,že až se rozední
bude nám hůř
v kapkách
v kapkách
na Tvé srdce padám
a stejně jako voda
dopadající na rozpálený
plát
měním se v páru
Shořely pocity,shořely na prach
hajzlové šmejdi
jděte do...
já chci ŽÍT.
Zbourám zdi hněvu,
projdu pavučinou chuti
a budu myslet na to,
jak si Tě "vezmu"
Probouzím se zasypaná prachem
shořelých vzpomínek
jež rozpalují
Sfoukni ho a zlíbej
každý kousek mého těla,
ráno budeš prosit o totéž
Ztrácím se v labyrintu
Tvých doteků
Rozpouštím se v moři
slov
topím se v hloubce
snů
umírám v bažině
výčitek
pod tíhou Tvého pohledu...
...stejně Tě chci
Postrádám teplo Tvých slov
nemluvě o dlaních
řezavost doteků
a pohostinost
myšlenek
prostě mi
CHYBÍŠ
Chtěl's mě chránit
A ty sám teď
ostřím svých slov,
hroty mlčení i gesty,
děláš značky na mé
duši
Počkej
zůstaň
neodcházej
bude tu prázdno
přijdeš ještě?
nechám si zdát
a počkám
Nesu si v sobě
kousek Tebe
co jsi mi půjčil
nebo daroval?
A opíjím se pocitem
nenaplněného
který mě kdo ví proč
uspokojuje
Sluneční paprsky stažené
do jednoho místa,skrz
sklo potěšení vypaluje cejch
na Tvou kůži
a čas?
Ten je nemilosrdný
V NIRVÁNĚ
světla svíc
a vůně
je já vím le tue pelle
v bouři
i po bouři
aspoň ještě jednou v životě
ne to ne
mockrát
chtěl bych
Z druhé strany ideálních
vztahů trčí ostří rozkoše
z nepoznané vůně
cizího těla
mizí
trápení
stesky
pochybnosti
zlost
pýcha
zoufalstvý
ve chvíli,kdy mě svých
úsměvem odzbrojíš
a já
dobrovolně skládám
zbraně
Zapoměl jsi dokonce
i jak voněla
Nezůstalo po ní
nic,
snad jen myšlenka,
jestli ti to ta další
taky tak
udělá.
Nejsem anděl,přec
v oblacích se toulám
a nebe krvácí z mých slépějí.
Rudý déšť na tváře stéká,na
ruce dopadá i na šaty.
Prosákne skrz a vpije se
do kůže,přes žíly.
Jedová jedovatá a s jedem
v žilách bez krve a přec
tak lákavá a přec se s ní
vzneseš v pouhém pousmání
a v těch očích...
Nikde nenajdeš tolik něhy,
propůjčuje Ti veškerou sílu,
jíž mrháš jak pramenitou
vodou.A pravda bolí.
A řeže v srdci i mozku.
Ztratil ses mi v písku
přesýpacích hodin,jež tak
nemilosrdně odměřili čas
výkřikům rozkoše
umlčených v polštářích.
Sepse
Pohřbila jsem ho
do prachu všedních dní,
aby zesednul a rozpadl se
na nejmenší zrníčka bytí,
protože ledové zdi kolem něho
propálily kráter do mé
duše.Rána by mohla začít
hnisat a já nechci zemřít!
Vášeň ta děvka špinavá
co stáhne tě
vždycky do bláta,
ta usadila se ti v těle.
Dostals chuť na krev
TAK PIJ ! NEČEKEJ.
Zítra už tu nemusím být.