Miky

Hvězdy

Když přichází noc
na schodech stojím a naslouchám
hvězdy se v zahradě rojí
a já stojím ve tmě.
Slyš slétla hvězda a sní zvuk!
Bosýma nohama nechoď tu v trávě,
má zahrada je plná střepů.

Bylo to nádherné

Kdyby se všechno ukázalo,
jako zbytečné,
jako nic -
chybně vytočené číslo,
hloupá náhoda,
nepřesná trefa,
uzavřený vchod,
slepá ulice,
nedostavěná dálnice,
slova do větru,
kdyby z nás nakonec zbylo málo,
vlastně nic,
holá věta
horečka a tečka,
stejně cítím v plachtách
bušit vítr
a i tma mi světelkuje před očima
bodavými záblesky
jakési naděje.

Dobře jsem jenom žhavé vlákno
kterým prošel tvůj pohled (proud)
ale bylo to nádherné.

Dokázali jsme na zlomek vteřiny
prosvítit noční krajinu,
že byla čitelná jako obraz
Vincent Van Gogh
mistra vysokého oblačného nebe
na rozbouřeným mořem
co chceš víc?

Hvězdná noc

Marné útrapy
marné čekání
jako tvůj smích prázdný je svět.
Padají hvězdy-
chladné a nádherné noci květ
Láska se ve spánku usmívá,
láska o věčnosti sní...
Marné obavy,marná bolest
menší než nic je svět četnosti,
z dlaně lásky do hlubin klesá
prsten věčnosti.

Objev

Tvoje láska zatemňuje mou hvězdu-
měsíc v mém životě schází
Moje ruka není doma
ve tvé dlani
Tvoje ruka je žádostivá
moje ruka je toužení

Triumf Být

Čeho se bojím? Jsem součást nekonečna.
Jsem součást velké síly vesmíru,
svět osamělý mezi miliony světů,
podobná hvězdě první velikosti,
která hasne poslední
Triumf žít,triumf dýchat,triumf být!
Triumf cítit čas,jak ledově tepnami teče
a slyšet tichý tok noci
a pod sluncem stát na vrcholu hory.
Chodím po slunci,stojím na slunci,
neznám nic jiného než slunce.

Proč mi byl život dán

Proč mi byl život dán,
abych v triumfálním voze
jako blesk projížděla kolem všech lidí,
nedostižně jako osud
bez rozumu ,bez vůle,
s ještě větší touhou?


Proč mi byl život dán,
abych rukama plnýma prstenů
uchopila pohár
ten kouzlem vyvolený pohár
s ještě větší žízní?


Proč mi byl život dán,
abych jako magická kniha šla
z ruky do ruky proplouvajíc dušemi všech
lidí
s ještě větším žárem?

Jsi moje oběť(Dopis na rozloučnou)

Jsi moje oběť
kterou kladu na olář "Poezie"
chléb z černých myšlenek a
kalich hořkosti v druhé ruce.
Jsi všechno,co musím opustit
pro lásku k básním jež se
teprv narodí.
Zanech mě osudu a nevracej se
až se dozvíš,že mě umlčelo pití
nebo ostnaté dráty některého
z letovisek
pro nevyléčitelně nemocné
nebo jen obyčejně spackané manželství.

Ne
nevracej se
tak jako se nevrací čas
zabíjení v hotelových kavárnách,
čekání na něco velkého
co stejně nikdy nepřijde.

Jsi daň všem promarněným dnům
v jejichž atmosféře nebylo možné
cokoliv střízlivého napsat
žádný záblesk inspirace
žádná romantika
žádný tragicky tragický pocit
se neobjevil v těch vlekoucích se
hodinách
jen bezedná špína fabrik
v začouzených velkoměstech
otrávenými řekami a lidmi
na odstřel

Jsi ztráta,
která mě postihla
a prázdno co tu po tobě zbylo
je teď mým jediným tvůrčím
bohatstvím.
Už se naše zázračná nahota
bez komplikovaných duševních stavů
už né tvé polibky,tvé doteky
už né tvůj hlas
jen ticho provokuje mé srdce psát
dál pro svou vlastní úlevu a radost
zapomeň na mě
na ty mé věčné maléry a vnitřní boje
zapoměň na mě jako na smrt
která je vždycky stejná
banální a ubohá

Jsi pláč
pláč
jenž se o mě pokouší
ale neboj se
nezanechal jsi ze mne zlomenou trosku.

Začínám znovu tvrdě pracovat
usilovně hledám slova
abych opět našla sama sebe,
protože ty si mě
až příliš změnil

Já je někdo jiný

Dveře pootevřené jako rty
jež chystají se říct -
"ANO"
do prachu na stole napsáno
TY
dál jenom hudba
pavučin

takový je to dům

mluví o něm se mnou
jen můj stín

Proti samochvále

Bůh ví kolik myšlenek,domněnek,citů
nápadů
v nás žije,dříme
zhasíná v nezralé podobě

aniž se dostaly mezi nás
bez pevné souvislosti
zbaveny tíže ozvěny

Nikdy si nemůžeme být jisti
sami sebou.

Zánik metafory

Můj kruh absolutní víry
se zužuje
Dále kolem tohoto kruhu se rozkládaji
kruhy pravděpodobného,
sporného
málo pravděpodobného
a nepravděbodobného

Zbývá jediný bod
kterému věřím
protože
dosud nevím,
že je to klam.

Už?

Pomilujem se
až začne svítat
Čekám
čekám
čekám
kdy vyklouzne sĺunce

Já ten film viděla taky

Poznám ti na očích,že podvádíš!
Jsi naivní,zkoušíš na mě triky,
které nezaberou
Zabal to ,já ten film viděla taky

Herci byli dokonalý
málem jsem se rozbrečela.
"Láska je jenom slovo,lásko
důvěřuj mi"
Detaily slz a blesky pohledů
a dialogy "jako ze života"

Tyhle finty si strč za klobouk.
Zkoušej je na někoho jiného,
komu je jedno,jestli všechno ztratí
Už chápeš?
Já ten fim viděla taky


Dáváš mi zoufale málo,
a přitom kolik sil tě to stálo-
chci balík,nechci směšné papírky,
chci muže,nechci věčné výčitky,
prosby,hrozby,slzy,zlost.
mám toho dost.

Se školou seknu,
peníze si nech,
máš pech tvá budoucnost je v tahu,
žádný kredit,žádné postavení,
vyrážím pryč.
Je to nádherný pocit,
vyjíždět bez cíle,
zahodit vyzitky,odhlásit adresu
vezmu roha,
volná noha,
co je svoboda?
Jen se odhodlat!

Jsem kámen

Zimní den
v temném prosinci
Jsem sama
a koukám z okna
dolů na ulici.
Jsem němá
právě napadaná deka sněhu
Stavím zeď,skvělou pevnost
do které nevede žádný vchod.
Nech si své přátelství,
přátelé bolí.
Pro lásku mám jen kruté vtipy.

"Miluji tě..."
- tak tyhle řeči,jsem
už slyšela stokrát.

Vymazala jsem je ze vzpomínek
a nemám chuť rozdírat staré rány.
Kdybych nikdy nemilovala,
byl by svět čistý,
jednoduchý
nic by mě neničilo.

Chrání mě mé knížky
mé básně
to je má naděje,
můj ocelový štít.
Zavřu se v pokoji
jak v nedobytném sejfu,
tady jsem v bezpečí.
Nedotýkám se nikoho,
nikdo se nedotýká mě
Jsem kámen,jsem ostrov.

A kámen nic nebolí
a ostrov nikdy nepláče.

Dost!

Přestaňte
chci jít domů.
Strhat ze sebe tyhle modelové hadry,
umít líčidla
a rozčesat si vlasy,
odejít z představení,
nečekat na konec.
Vždyť se tady vlastně
celou dobu přetvářím
jen abych zjistila,
jestli jsem si opravdu
všechnu tu samotu
zavinila sama.

Opravdová láska neznamená
stopu

Tak jako šál mlhy
nenechá žádnou stopu
v tmavé zeleni kopce,
tak ani moje tělo
nenechá jedinou jizvu na tvém.
Jen tamným rámem okna
prochází tam i zpět
nenarozené děti,
šipky vystřelené zbůhdarma,
pouta uplácaná ze sněhu.

Opravdová láska nezanechá stopu
protože já jsem ty
a ty jsi já
ztrácí se v našem
horkém sevření,
jako se hvězdy rozplívají
v prudkém slunečním žáru
Má hlava se uloží
na tvoji hruď
a má ruka zaboří
do tvých vlasů
zlehka,
tak jako podzimní list
při svém pádu,
na okamžik ... ve vzduchu

I noc ,ale může být bezhvězdná,
mnoho dlouhých nocí
může být bezhvězdných
a i já budu muset žít
dál bez tebe
a ty beze mne
až se jeden z nás
otočí mlčky,
k tomu druhému zády.

Nechala jsem ho odejít

Kdysi jsem ho mohla objímat,
tisknout se k němu celou noc.
Chtěl být pořád se mnou,
chtěl se mnou žít
Jenže já se cítila spoutaná
a klidně jsem ho nechala odejít

Kdysi jsem měla hory na dlani,
řeky se dali přejít suchou nohou.
Čekal na mě ,volal mi -
co lepšího muže holka chtít ?
Jenže mě to připadalo bezcené
a s klidem jsem ho nechala
odejít.

Teď vím že ta láska byla všechno,
bez ní jsem jako korek v dravé řece
k čemu mám soutěžit
a toužit po úspěchu,
nekam se pachtit,zas nepachtit
Zachovala jsem se jako sebevrah.
Když jsem ho nechala odejít.

Bez lásky nevydržíš,
hledej,hledej muže,
který tě potrápí,
který ti nechá klid.
To není žádná nesvoboda,
žádná pověra
Nepokaž to neudělej chybu
Lepší je umřít než ho
nechat odejít

Teď vím ,že ta láska byla všechno,
bez ní jsem jako korek v dravé řece.
k čemu mám soutěžit
a toužit po úspěchu,
nekam se pachtit,zas nepachtit?
Zachovala jsem se jako sebevrah.
Když jsem ho nechala odejít.

Bez lásky nevydržíš,
hledej,hledej muže,
který tě potrápí,
který ti nechá klid.
To není žádná nesvoboda,
žádná pověra
Nepokaž to neudělej chybu
Lepší je umřít ,
než ho nechat odejít

Čekám

Hledám kluka
který by mi zachránil život.
Hledám kluka
kterýho život párkrát sejmul
a umí si vážit holky,
která nelže.
Je na čase, aby ses objevil
Už čekám dluho,dlouho.

Zestárni se mnou

Zestárni se mnou,
všechno je ještě před námi.
Nebudu ani já a nebudeš ty.
Budou jen dvě větve
jediného stromu.
Den končí,slunce zapadá,
dívám se na tu rudou záplavu
bez strachu,bez lítosti
cokoli trapného nás potká,
láska vymaže
zestárne se mnou
všechno je ještě před námi.

Dva světy

Hraju o výhru,která je nicotná,
ztratit však můžu všechno
všechno co mám,
co mi zbylo

chodím po tenkém ledě

Jako by nebyl tenký,
jako by to nebyl led,
jako bych neviděla a neslyšela

a přece jsou chvíle
kdy žena cítí
že nemohla jinak,
že musela udělat svoje chyby,
že se čas opakuje podle
vznešené logiky,
podle které se chvěje
pírko na křídlech sojky
a ----- praská hruška avokáda

Temno
rozechvělá kůže bubnu -
drnčí,
netopýr i jeho odraz ve skla okna
odlétá každý svým směrem,
kapsy noci se nadouvají
a z tunelu černých děr
dolehne občas,šum,nářek,
zvolání někoho vzdáleného,
kdo je mi zrcadlově podoben.

Už dost

Už dost už žádné příběhy
Příběh je zeď
ohozená deštěm

Už žádné osudy
osud je leknín,
který se zachvěl v chladu

Už žádná slova
víš o tom,
to stačí.

Závist

Hřiště přetíná bílá čára

Na jedné straně dusá ragbista
býčími skoky k metě

na druhé
za čarou

hru pozoruje
jeho ochrnutá sestra
pusu pootevřenou napětím
bezvládnou nohu
sešněrovanou v bandáži

Chceš taky něco říct

Chceš taky něco říct,
ale slova tu vychází jen
ze čtyř rohů krychlového pokoje,
pokašlávají tu jiné bytosti
a jiné prsty ladí kytaru,
někdo nasazuje hlas,
ale né z tvých hlasivek
říká ty,ale nemyslí tebe,
říká ano,ale ty víš že ne!
Říká ,jsem sám,ale ty nejsi osamělý.
Říká ,ale ty máš ve skutečnosti
lyrickou duši,chtěl bys litovat-líbat
jenže křídla mají zas jenom oni!

Krev,pot a slzy

Vím že moje tempo je zběsilé,
nedám ti klid,
nepohladím ani při milování,
mluvím v samoznacích,
jsem nestálá,
jako by mě poháněly
zrychlené vnitřní hodiny;
jako by mi půdu pod nohama
pálily laserové svazky,
jako by příroda kolem,zasněžená obrnou
zvolňovala náhle růst a lenivě uléhala
zatím,co roznětka mého nabitého
hrudníku

syčí,hoří,uhýbá
věř mi ,ale miláčku,
že pořád vnímám tvé horké tělo,
že jako kardiograf zapisuji
údery tvého srdce
a vyměňuji si s tebou kyslík,
vůně,
pachy,
pocity,
jako si nenarozené dítko,
vyměňuje krev s matkou a vysává zní
s ledovým klidem vlkodlaka
všechny živyny,
aby ji za ně dalo
naději a bolest

Zavřené oči

Láska je skoro nic
tak jako duše
Lehké slovo

Skalice,která taje ve vodě
a barví
modrý déšť

víme o sobě všechno
a přece pořád hledáme
s úpornou,neoblomnou jistotou
jiného člověka,
kterého jsme kdysi dávno
důvěrně poznali
a bez kterého nemůžeme žít.

Zas tam

Den uběhne rychle,
nemám čas ani se najít
koláč dne napřed pečlivě
rozřežu na dílky
a pak je do sebe naházím
jeden přes druhý

To ,ale
není všechno
ještě jsou tu prostory snu
ve kterých se znovu otvírají stejné
dveře,
přicházejí stejní lidé,
přidávají k mému dni
další nekonečná léta.

Objev v noci

Když jsme si řekli
všechno tvrdé ,s čím se dá řezat sklo
a všechno ledové ,co mrazí na kost.
Když už nebylo co dodat,jen znovu
pra znovu prošlá
deska výčitek

Otevřela jsem náhodu
šuplík se svými poklady
a našla pod naší společnou fotkou
dopis,psaný tvým písmem.
Když tenkrát poprvé vyznal
jsi mi lásku.
Zabušilo mi srdce
pár smotků krve,tiše.
Nemohl ses vzbudit
Věděla jsem ale ,že jsme zase čistí
lásko.

Odloučeni

Chtěla bych tě vidět,
co asi děláš ?
Stačí snad zvednout telefon,
ale to je těší
než vstoupit za zrcadlo.

Myslím na tebe,
na koho jiného teď myslíš?
stačí zvednout telefon,
ale to je těší než,
projít zdí.

Nezvyknu si,že k tobě nepatřím.
Milujete se právě teď?
Stačí snad zvednout telefon,
ale to je těší
než vstát z mrtvých.

Láska chce občas pustit žilou
Sežehnout ,jako v pralese
Vykolejit a utéct,
přes řeku mezi stromy.
Nech to být.
Bít přes prsty.
Být němá,drsná
a broky se solí
Pak vstane?
Můj milý.....
vždyť už je v tahu,
nic ji nebolí

Potkáváme se,rozcházíme

V tomhle stisku,holka
neobstojíš
ani on
ještě je tvůj
celý
i když odpovídá jen samohlásku
a taky né vždycky,
i když si svůj den půlí
na díl kam nesmíš
a na díl,který stráví lásku.

Jak štíhlá krotitelka mezi slony
a nebo racek mezi zvony
a nebo dítě mezi domy
bravurně vtančila lhostejnost
ta třetí žena.

Láska není jen krásná

Prohrávám s osudem
svou vlastní sázku
Pomalu ztrácím mou
největší lásku
On mě miloval,teď však chce žít.
No a já pokorně nechám ho jít.
Chce dýchat život plnými doušky.
Začíná období té nejtěší zkoušky.
Trápím se nad tím,co bude dál.
Proč osud mi jedinou lásku
mou vzal...?

Když večer usínám a v noci sním,
na koho vzpomínám?
Verši to nepovím

Již nechci o tobě jen snít
ve svých rukou chci tě mít
Tvé srdce bude-li v mém
srdci tlouci.
Splním jeho každé přání vrouci,
nechci lásku platonickou
nýbrž blízkou,zkrátka lidskou

Proč na dálku milovat?

Touha po člověku,
který touží též po tobě
Je krásná v každém věku
i v jakékoli zlé době

Ze všeho nejvíce se těším snad,
až budem spolu chodit spát
ať v noci nebo ve dne,
budu s tebou a ty u mne.

"You Said" (Řekl jsi)

Probudila jsem se a hledala
úsměv na tvé tváři,
ale všechno co jsem viděla
byla prázdnota ve mě samé.

Proč nevěřila jsem
tvému sbohem?

Řekl jse,že je pro tebe svoboda vším,
ale kde jsou představy,ve kterých
nikdy nepřichází konec?

Řekl jsi:
Musím odejít,
protože tak nikdy nezradím
tvé srdce,které mi slibuješ
Tvá láska je tak pravdivá
až se ji bojím
Bojím se citů
a proto teď
musím odejít

Poslední rána

Rozostřeným objektivem
očích plných soli
jen stěží cvaknu snímek
téhle chvíle
Po klidném letu
nachovou modří nebe
padám ve spirálu
rovnou
do podzemní díry.

Nestálost

Čekáme na lásku,
tobě však přes oči dala pásku jistota.
Příliš si věříš,žárovka na sliby
Až příliš si věříš,
jenomže nejsi bez chyby.

Do tváře lásku teď vyju
ti pochyby
a dlaně stromů ptají se
"CO KDYBY" ?

a voda mizí,
strom stává se kamenem,
jak květina uvadlá
z vázy se na mě díváš.

Touha tě zabije,
vzkřísí tvou nestálost
Chceš mě?
Smůla je prevít!

A čekání není má parketa
Nerada tancuju s všedností
Nechci s tebou dál čekat na lásku.
Na lásku s nestálostí.

Odcházím

Odcházím k ránu a ty spíš,
mé tiché kroky neslyšíš.
Je to pár hodin,co tě znám,
co šla jsem s tebou domů k vám.

Když svlékala jsem ti košili
lehkou jak křídla motýlí,
byl jsi nedočkavý jako dítě
a já do ticha šeptala "Miluji tě"

Nenapadlo tě,
že pokaždé říkám tyhle slova
Kolika klukům šeptám každou noc,
že jsou krásní,že je mám ráda moc
a potom se za úsvitu
potají plížím z jejich bytu.

Byl jsi vážně dobrý,
ale bylo to stebou nudně stejný

Ráno možná budeš mě hledat
Nepiš,stějně bych to nečetla
a nevolej,nechci slyšet zas,
tvůj smutnej ,vyčítavej hlas.

Že bychom se měli brát?
Tak o tom si nech raději zdát!
Mě svědomí nehryže
a jestli máš nějaký potíže
tak problémy vyřeší tvůj plat.

A já?
Půjdu večer k jinýmu spát...

Píšu

Křídou píšu tvoje jméno,
na zeď,na stůl,na podlahu
Nebo jen prstem do písku,
aby déšť, co jej smije,věděl

Píšu tvé jméno do prachu,
který větrem zmizí.
Těch pár písmen
Čmárám i na oblohu,
ale přesto jsi mi cizí.

Píšu tvé jméno špičkou boty,
do bláta,do hlíny.
Bříšky prstů do zamlženého zrcadla
a zas tužkou na cár papíru
Tvoje jméno a s ním tebe
Zapoměl si!

Ideál

Jsi jako slunce,
jsi jako jezero
jsi kapka vody,co stéká
po mém těla,
co míjí mou šíji a teče dál
Hledá ty místa,
kde by se mohla schovat
být se mnou.
Vnímat mé teplo,mou vůni,
mou touhu,mou lásku.
Být se mnou,
než se navždy ztratí.
Chladit má ústa
mé oči a něžně říkat
"Mám tě rád"

Moje láska

Bojím se tmy a bojím se
velké lásky
nemám však strach z tebe.
Co kdybychom sundali z tváří masky,
a ukázali sebe?
Naše city bez přetvářky,
bez povrchu a bez pokrytectvý
To co cítíš ke mě a já k tobě,
upřímě a od srdce,
to co chceš říct v téhle době.
Chytni mě,za ruku a mluv!
Já tim říkám,že tě miluju
a chci lásku,a spojuju
a nevím co na to ty.

Chybíš mi

Cítím se opuštěná,
sanitní sirény v uších mi zní
Já jsem tě milovala,
jak jsi mi mohl odejít

Cítím se podvedená,
stále vidím tvou krev,
já jsem tě milovala
nezastavily tě ani mé prosby,
ba ani né můj řev.

Co máme psáno ve hvězdách

Tak mnoho věcí na světě,
k němž člověk klíč nemá
A všem těm jeho otázkám
je vždy odpověď němá
čím srdce mé zhořelo
že v něm je tolik smutku,
že věčně jen se loučit mám...

Zdá se mi ,že všechno víš,
co povědět ti toužím
Mé city znáš nezapomeň
já bez tebe se soužím.

Tak psáno jest
a den a noc se věčně minou
jen chvilkové jim políbení
když večer v jedno splynou.

Teď už vím

Zbloudila duše,
co zanikla ve stenu jiný
Černá ovce,
co ztratila se v přítmí skal
Nepotřebný,
co kdysi pro nás bylo cenný
zmačkaný papír,
co odhodíš a jdeš dál

Špatná vzpomínka
a z mysli se ztratí
Lehčí,
co na duši tolik tížilo
Myšlenky,
co večer nedají ti spáti,
dřív bez tebe se mi líp žilo.

Dvojhlas

Dřív umřeme než navyknem životu
Než odvyknem lásce
Než je spoutáme čelem
a ústy k sobě

Tak je to lepší
než když srdce zhadrovatí
a za živa jsou z lidí
mrtví,svatí.

Póly

Bývala jsem věrná zimě tak,
že ses mě bál
Ríkals mi
v tobě se něco šíří chladem
podívej že smíš
vezmi si mou
světelnou kůži na pomoc!

Pak vniklo léto do mých cév
Slince úplné jako zpěv

i měsíc úplný

i tma s krásnou nocí.

Říkala z nouze

Není to asi příliš dokonalí
když ti zjevím na tom
dlouhavém bále
jak jsem nedokonalá

Smiř se a vyplač jako na funuse
kde iluze dokonale skonaly

To je má prosba-hrozba
a teď začnem znovu
ode dna kde se taky daří lovu.

Odevzdej se

To je ten den nejmilejší můj
kdy si nás nepodstatně nevšímá
tebou jsem a ty mnou

To je ta noc velkého nadechnutí
něčeho nad námi a pod námi
jsme vlnami i hlubinou

A to je chvíle kdy se rozhrnují
záclony v oknech a v očích
aby už úsvit mohl počít...