Dianne tráví volný čas

Dianne měla vždy sklony k výstřednosti. Její duše vždy toužila po pozornosti celého okolí, Dianne ráda šokovala okolí, obzvlášť pokud to bylo schováno za nějakou uměleckou činnost. Tentokrát měla obličej natřený jasně oranžovou barvou. Vlastně už jen zbytky oranžové, co nešly tak rychle smýt. Bylo po akci a Dianne s Lucy kráčely domů. Zrovna začínalo pršet, barva začala pomalu stékat po hranách Diannina obličeje. Zrovna procházely kolem supermarketu, kde pracuje Jonathan, a Dianne nenapadlo samozřejmě nic obyčejnějšího, než schovat se na chvíli dovnitř. Procházely mezi regály, hledaly něco, do čeho by mohli investovat část obsahu jejich peněženek. Pak Lucy zahlédla Jonathana jak znuděně markuje nákup nějaké ženy. Najednou si Dianne uvědomila, že on zřejmě její sklony nezná a že by se mohl vylekat, ale už nebylo cesty zpět. Co nejnenápadněji se snažila dostat do fronty. Přestalo se ozývat pípání kasy. Dianne se pomalu naklonila a spatřila Jonathanův vyděšený pohled. Vypadal jako by byl z kamene, nehýbal se, v rukou hlávku zelí, kterou se chystal přiblížit ke čtečce. Dianne rozpačitě pokrčila rameny. Jonathan byl naprosto vyveden z míry. V zamyšlení, co se to Dianne vlastně stalo, smíchal dohromady nákupy dvou zákazníků. Začal se omlouvat, prohlašovat, že je zřejmě přepracovaný, Dianne se v tu chvíli musela začít smát. Musela uznat, že ta Jonathanova roztržitost byla dost roztomilá. Když se dostala na řadu, Jonathan se opřel o opěradlo své nepříliš pohodlné židle a očekával vysvětlení.
“Víš, my jsme měli takovou výtvarnou akci...”
“Dobře, měli jste výtvarnou akci, ale pořád to nechápu…” Dianne se začala opět nezadržitelně smát a vysvětlovat mu dění celého dne. Po chvíli se musel smát i Jonathan. Po chvíli za Dianninými zády nervózně přešlapovali další zákazníci. Jonathan ještě Dianne rychle oznámil, že by byl rád, kdyby s ostatními šla na konci týdne večer na diskotéku. Dianne nesnášela diskotéky už od svého mládí, ale takto zpříma to Jonathanovi říci nechtěla. Řekla tedy, že si to ještě musí rozmyslet. Rychle se rozloučili a Dianne spěchala domů odpočinout si po tak vysilujícím dnu.

Další den Dianne na Jonathana v jeho práci nenarazila. Štěstí ale stálo na její straně, a tak znenadání potkala Jacka. Bavili se jako běžně a nenápadně z něj dostala, že Jonathanovi nebylo dobře a až do konce týdne si vzal dovolenou. Dianne se zdála vyplašená, vzala si dovolenou na další týden a teď se jí začaly hroutit všechny plány.
“No, tak doufám, že spolu příští týden něco podnikneme.” Dianne doufala, že se přes Jacka dostane k Jonathanovi bez větších obtíží.
“Vždyť jsem ti říkal, že jedu do Francie.” Dianne se zhroutily všechny plány. “A proč se nedomluvíš s Jonathanem? Už se přece znáte celkem dost, můžete někam vyrazit spolu.” Jack byl doopravdy pohotový. Možná ani tenkrát nevěděl, o čem rozhodl.

Dianne počkala do konce týdne. Věděla, že se nemůže ozvat dříve než v sobotu, protože by ji Jonathan jinak donutil jít na diskotéku. Dianne nesnášela diskotéky už od puberty, stísněný prostor, spousta cizích lidí a hlasitá hudba, kterou nemohla snést ani z rádia, jí nedělaly vůbec dobře. A tak se dočkala sobotního večera, zvedla telefon a vytočila číslo, které jí mělo rozhodnout o volném čase.
“Jonathan u telefonu.” Spoustě lidí se v telefonu rapidně změní hlas, ale ne jemu. Dianne se začala usmívat stejně, jako když je s ním. Chvilku spolu konverzovali, pak se Jonathan zmínil, že by se k němu mohla za chvíli přidat a jít s ním na diskotéku. Dianne to trochu popudilo, ale nechtěla mu zpříma říct, že tam ji nedostane. Jonathan argumentoval i tím, že má Michael narozeniny, a tak by mu Dianne měla alespoň popřát. Ale nepřesvědčil ji. Domluvili se, že se uvidí další den na tréninku a poté spolu někam zajdou.

A tak Dianne další den popadla Kathy a spěchala na trénink. Kupodivu tam tentokrát nebylo mnoho lidí. Nebyl tam dokonce ani Brian. Není divu, že vše rychle uběhlo a brzy Dianne seděla po boku Jonathana společně s Michaelem a Kathy v blízké restauraci. Byl to příjemný večer, všichni se dobře bavili, smáli a sbližovali. Když odešel Michael, zvedli se i zbylí tři k odchodu. Dianne se ještě nechtělo loučit, rozhodli se tedy, že s Jonathanem půjdou doprovodit Kathy domů a pak ještě chvíli spolu budou sami. Večer dál rychle ubíhal, s Kathy se bavili dobře, ale sami ještě lépe. Moc se ještě neznali, ale rozebírali spolu naprosto otevřeně témata, o kterých se často nebaví ani dobří přátelé. Probírali lásku, rodinné zázemí i otázky víry. Svěřovali si svá tajemství, nalezli jeden v druhém někoho, komu můžou naprosto důvěřovat.

Dianne si s Jonathanem domluvila na další den schůzku. Rozhodli se jít k Michaelovi a podívat se na několik videokazet. Po cestě se zastavili i pro Kathy. Než dorazili do Michaelova bytu, Kathy se už pro ty dva cítila přebytečná. Dianne by si sama s Jonathanem naprosto vystačila. Smáli se na sebe, dotýkali se a laškovali. Kdykoli se Kathy pokoušela něco jim vyprávět, po chvíli mluvila aniž by ji poslouchali. Dianne se cítila v bezpečí. Byla šťastná. U Michaela se nic nezměnilo, Dianne neustále dováděla s Jonathanem a Kathy a Michael je důkladně sledovali.

Uběhlo několik dní, během kterých si Dianne vyřizovala vše, co bylo zapotřebí. Dianne si možná neuvědomovala, jak moc jí Nathan chyběl. Ano, nikoliv Jonathan, ale Nathan. Dianne měla totiž jeden zvláštní zvyk. Každému vymýšlela přezdívky. A tak se záhy objevil Nathan, Nathánek, Natty, Johny. Možná se mu spousta oslovení nelíbila, ale kdo by vzdoroval Dianninu rošťáckému úsměvu. Dianne se zřejmě nepřipustila, že jí Nathan chybí, ale během těchto několika dní cítila uvnitř jakousi prázdnotu. Až do doby, než se rozezvonil její telefon.
“Tady Jonathan… Dianne?” Opět ten jeho nezměněný hlas, Dianne se musela usmívat. Volal jí, jestli by nechtěla jít zase k Michaelovi. Dianne byla samozřejmě pro, u Michaela doma se cítila příjemně. Chtěl zatím jen předběžně vědět, jestli spolu půjdou, slíbil, že jí ráno udělá budíček a zavolá jí přesnější informace. Dianne se začala neuvěřitelně těšit.

Ráno se Dianne vzbudila dávno po tom, co měl Jonathan volat. Lekla se, a tak zvedla sluchátko a vytočila známé číslo.
“Ano?” To nebyl hlas, který znala.
“No… Dobrý den, je doma Jonathan?” Jiný hlas ji vyvedl z míry.
“Syn šel ráno k doktorovi, už měl být doma. Mám mu něco vzkázat.” Dianne mluvila s Jonathanovou maminkou. To ji dost překvapilo. Bylo to poprvé, co byla v kontaktu s nějakým jeho příbuzným.
“Jen mu, prosím vzkažte, že mu volala Dianne a aby jí zavolal.” Už chtěla rozhovor skončit.
“Dianne? To jste měla říct hned. Jonathan mi o vás vyprávěl.” Dianne v tu chvíli málem vypadlo sluchátko z ruky. Tohle rozhodně nečekala.
“Oh, tak díky. Nashledanou.” Zavěsila a ještě chvíli se dívala někam do neznáma. On o ní vyprávěl mamince. Jak si to Dianne jen měla vysvětlit.

Po nějakém čase jí Nathan zavolal s omluvou, že dřív nemohl, čekání u doktora se trochu protáhlo. Okamžitě se domluvili na schůzce a doopravdy za chvíli spolu byli venku. Jonathan ji seznámil se svým nejlepším kamarádem. A pak se opakovala ta samá situace co s Kathy. Smáli se a laškovali, vypadali spokojeně. Jonathanův kamarád je ale po čase opustil a šel si svou cestou.
“Tak jdeme k Michaelovi, nebo budeme ještě chvíli venku?” Dianne věděla, že její otázka je naprostou bezpředmětná, obě varianty byly perfektní.
“No, ještě chvíli tu zůstaneme, musíme počkat na Briana.” Dianne se cítila trochu podvedená. Věděla, že Jonathan a Brian jsou přátelé, ale ještě se necítila, aby byla s oběma zároveň. Věděla, že kvůli Brianovi nemusí mít žádné výčitky, ale stejně se této konfrontace trochu bála. Ale po chvíli se opět oddala dovádění s Jonathanem. Zrovna se bavili na Brianův účet, když ho viděli přicházet. A stejně tak dobře viděl on je. Zdál se překvapen tím, co viděl, chystal se na pánskou jízdu a zatím tu našel kamaráda s dívkou, se kterou by ho asi čekal ze všech nejméně. Pozdravili se a vyrazili na cestu.

Vše probíhalo podle stejného scénáře: cesta plná úsměvů a dovádění, Michaelův zkoumavý pohled, Brianovy nechápavé pohledy. Lidé se na Jonathana a Dianne dívali jinak než na jiné dva známé. Jako by věděli něco, co ti dva zatím netušili. Dianne s Jonathanem a Brianem se už zvedali k odchodu, když se Michael zeptal, jestli půjdou na konci týdne na diskotéku. Dianne naskákala husí kůže, diskotéky doopravdy nesnášela, Jonathan se projevoval, jako že jde stoprocentně, Brian ještě nebyl tak docela rozhodnutý. Čekalo se na Dianninu odpověď. Jonathan ji přemlouval už několik týdnů, ale zřejmě neměl správnou taktiku. Prohlásila, že ještě neví a začala si zavazovat boty.
“Já stejně nevím, jestli ty budeš moct tancovat. Podle mě, se nebudeš moct soustředit.” Michael měl něco zalubem, Jonathan ale nechápal. Michael tedy pokračoval. “No, má přece přijít ta holka – je fakt perfektní. Myslím, že se budeš věnovat jí a na tancování se vykašleš.” Dianne se snažila vypadat, jako by se nic nedělo. Ale bylo to poprvé, co si uvědomila, že žárlí. Utahovala si boty tak, že si málem zastavila přívod krve do nohy. Narovnala se a čekala na další vývin rozhovoru. Jonathan se snažil vypadat, že on takový není, ale během chvíle od svého postoje upustil. Michael se nepřetržitě a od ucha k uchu smál na Dianne. Michael je pozoroval až moc důkladně. Michael už nic netušil. Michael věděl…