Kristýnka

Mlha

Je mlha a v dálce stojí postava.
Je to snad žena nebo koukám na vraha
dnes v ranních novinách napsáno bylo,
že muž v černém plášti zabil mimino.
Je kolem půlnoci a měsíc není vidět.
Mám velký strach.
Možná z té postavy nebo snad
....cítím nůž v zádech a padám k zemi
je všude krev a kolem hlavy
cítím jak střepy,vlétly mi do oka
Jsem další obětí,jsem další prokletá
a v ranních novinách napsáno jest,
že dívka v mlze zabitá.

Jsem sama v obrovské místnosti,
přestávám myslet a nemám starosti.
Upadám podél zdi s jehlou v dlani
nemyslím na svět.
Matka mi s úsměvem řekla "TÁHNI".
Tak tu jsem sama v obrovské místnosti
v očích strach umírám bolestí.
Je tu jen tma,špína a prach.
Ležím tu v koutě a chce se mi spát.
Modraj mi ruce,modrá mi obličej
přestávám dýchat....konec umírám!

Mám v sobě kousek místa,
snad cit se tomu říká.
Možná k tobě něco cítím
ale nejsem si jistá.

Ve vlasech mám růže,
ale v těle trní.
možná jen ty něco zmůžeš,
možná to nic není.

Óda na skinheady

Když jsem potkal skina zrána
tak to byla velká rána.
Nemoh jsem jít do práce,
byla to však legrace.
Nechtěl mi dát cigáro,
poslal jsem ho na áro.
Na sobě měl bombra
a vohrnutý džíny,
nesnáším a zneškodnil bych
ty posraný skíny.
Koupil jsem si u stánku
chlebíček a tácek,
pak se ale otočím
stojí u mě nácek.
U stánku je prázdno na zastávce taky
to je tím,že je ráno
snad bych se posral strachy.
Vytáh z kapsy bejsbolku
myslel si,že zdrhnu.
Já vytáh z kapsy řetěz
a nikam se nehnul.
Praštil jsem ho přes držku
nebral to jak urážku.
Vrátil mi to klackem,
tak jsem se hned po ránu,
popral s ňákým náckem.

Óda na pankery

V uších mi krásná hudba zazněla,
otočím se a uviděla jsem pankera.
Měl v uchu spínák,na krku řetězy.
Prohráb si číro,snad si ho nezkazí.
Vlasy měl zelený a bradku žlutou,
asi táhne na pařku za svojí tlupou.
Měl drsnej výraz a milý rysy.
po krku se mu proháněj dvě krysy.

Mám nohy na stole a hlavu pod ním
někdo mě volal,proto se skláním.
Nechci být vidět,nechci se usmívat.
Mám v ruce papír,který se potrhal.

Smrt

Ležím na dně řeky
přemýšlím jestli život smysl má,
pak vzpoměl jsem si na Tebe
ty děvko jedna zkurvená.

To tys mě hnala do záhuby
a já podříz jsem si žíly
já nikdy nechtěl fetovat
přežil jsem i chvíli,
kdy vrazila jsi do mě nůž,
a zařvala jsi:"tak táhni už!"

V tu chvíli jsem chtěl zabít tebe
ty jedno podělaný tele.
Mohla sis žít jak v bavlnce
tys dala lásku panence.

Tobě bylo ještě šestnáct.
Když jsi prvně zhřešila.
To jsi byla asi sjetá
nebo si se opila.
Teď je pozdě omlouvat se
teď šňupeš někde v koutě.
Vypadáš dost blbě a
nesměj se tak hloupě.

Nicota

Je právě tolik,kolik svět chce
a nikdo se neptá na neviné oběti.
Je právě tolik,koli musí být
proč mezi lidmi vládne napětí?
Napětí,strach a bezmoc
vždyť takle se se přece nedá žít,
Ať umíraj si lidi,ale ne zabitím,
ať vzbudíme se a zázrak stane se přes noc,
tak spadni na zem a přikryj se napětím.
Co vládne tu všude a má černou barvu,
i to,že má motýlek svou larvu.
Pomalu v osnově ve škole zaniká
a nenávist mezi děti proniká.
I to,že je láska a vše co k tomu patří,
zarůstá pavučinou,nezvaná zášti.
Tak probuďte se všichni a otevřete oči,
rozpadá se svět a přece se točí,

Den tmou končí a světlem počíná
a k ránu vstávat se nám nechce,
je to snad něčí příčina,
že umírá i ten,kdo nechce.

Snad bůh řekl:"My žijem"
Kdo nechce žít ať umře.
A jaký důvod měl,když pověděl,
že žena bude rodit.
Proto snad aby zabíjel
i nevěřící lidi.

Pátek

Je pátek a zítra můžu dlouho spát
dneska půjdu někam chlastat a nemusím lhát,

Je pátek a to má mnoho významů,
až se vrátim,snad se trefim klíčem do domu.

V ten den slunce svítit může,
a nebo plakat z oblaků.

Může mě stáhnout chlast z kůže,
nebo drogy mě vzít do drápů.

Až půjdu v sobotu spinkat
možná bude mi špatně nebo budu blinkat

Pak pařit celý týden nebudu
a v pátek,to se zase ožeru.

Zeď

Chtěla bych být zdí ve tvém pokoji
a koukat se na každý tvůj pohyb,
na to jak v noci usínáš,jak
oddechuješ,jak se svlékáš.
Ráda pozoruji Tvé myšlenky a...
Snažím se i překonat to,že sis
na mé tělo nalepil fotku svojí holky,
ale nejde to,tečou mi slzy,,
ale ty mezi tím dobíháš do třetího
patra s myšlenkou,že vás někdo
vytopil.

Je jen jedno místo pro pravdu

V rohu pokoje leží na zemi tužka,
je to ta,kterou si mi psal poslední dopis,
a pak zlostí hodil do kouta.
V roku pokoje leží na zemi tužka,
jen ta jediná ví,co na tom papíru
bylo.(Nechtěl si aby se ti někdo smál,
za tvoje pocity)
Když o mě každej tvůj kamarád věděl,
co jsem chtěla abys věděl jen Ty.
Jsi jako všichni ostatní.
Dokážeš říct pravdu jen jednou a to
tomu kdo ti stejně nepomůže.
A ti,kteří by to dokázali už slyší
jen samé lži.

Stereotipní pohoda

Na dlažební kostky dopadá popel dohořívající cigarety,
a podemnou prochází lidé bez tváře.
Na druhé straně ulice se něco děje
hned hlouček lidí se tam cpe.

Zapálil jsem si další cigaretu
a zaslechl zvonek u dveří,
Kdo mě to ruší při pohledu na zmatek.
Kouknu do kukátka a očím nevěřím.
Odmykám zámek a beru za kliku,
paní zezdola si stěžuje,že pálím jí listy muškátů.

Vracím se na balkón a odklepávám,
a v tom zdola na mě někdo mává,
Zahledím se a vidím žebrekáka.
Hodím mu pár cigaret a drobný,
utíká zpátky do hloučku,
kde přepadly nějakou ženu
a shání další drobný do kloboučku

Nechci slyšet houkánní sirény,
proto zavřu dveře a padám do křesla
Zavírají se mi oči a zdají se mi sny
...jak stojím na balkóně a odklepávám cigaretu
na dlažební kostky.
Přinesl jsem od kamaráda a prohlížím si její obal.
v tom mi kazeta vypadne a padá a padá.
Á,zasekla se v pátém patře,a né... jenom se
zahákla o další muškáty a zase padá.

Probouzím se s potem na čele,co řeknu kamarádovi,
jdu na balkon a zapaluji si cigaretu.

Jen ty

Ty nejsi můj stín
jsi moje světlo.
něco ve tvém srdíčku se spletlo.
Chodím tu zmatená
ulicí městem
jen tebe v hlavě mám
chodím jen v přetvářkách,
s namyšleným gestem.
Nechci,aby na mě koukali
všichni ti co mě mají bez tváře.
Snaž se být jiná než jsou všichni,
ale dej bacha na lháře.
Nenech se ovlivnit,nenech se zmást
nenech se překecat a začít krást
Stačí jen srdce a myšlenky.
Až nebudeš tady nikoho mít,
pak vrať se o krok zpátky
Já tu pro tebe vždycky budu.

Hádka

Tobě vadí,že už nemůžeš tahat za provázky.
Už někdo jiný dal scénář.
Snažím se stavět na vlastní nohy
a nevěřila jsem,že zrovna Ty mi je
budeš podrážet.
Nejsem ta za kterou mě máš,nebo
chtěla mít.
Mám vlastní styl i názory a pusu
umím taky otevřít.
Je chyba,že se tady spolu hádáme,
já radši půjdu,aby jsi měla větší
prostor na scéně pro svoji roli,ale
koho budeš buzerovat teď,to opravdu
nevím,protože ten mladší člověk
tě má omotanou kolem prstu a
stačí zatáhnout za lanko a ty
skáčeš.Tvůj scénář je už jen fraška.

Nerozumím jí a přitom jsem po ní,
nutí mě žít podle sebe,ale já chci být sama sebou.
Nechci umřít v jejím klíně,ale nad hrobem
svého dítěte.
Proč mě bije a nedává mi jíst.
Sekla mě po obličeji ostrým nožem,
krev mi neteče,copak jsem ze dřeva,
asi jo,mám myšlení mé malé sestry,
přitom ona je po otci.
Venku se zatáhlo a začalo pršet
matka vyběhla ven a nechala na sebe
padat studené kapky podzimního deště.
Najednou slyším řev z pokoje
nademnou,to zas jen bratr znásilňuje
mou sestru,mě to čeká večer.
Nenávidím svojí rodinu,donutili mě,
zabít moje dítě,dítě mého bratra.
Miluji svoje ruce,nikdy neudělaly
nic špatného,vždycky se snažily
mě zachránit,ale pokaždé je někdo
svázal.
Na půdě spadla židle,najednou
řev a další pád.Vybíhám po
schodech nahoru a
...dělá se mi mdlo
moje sestra vysí na laně a
z nohou jí kape krev

Miluji svojí rodinu.