Jacques Prévert

(Doba vzniku 1992 ,kdy mi bylo 15let.)

Smrt si mě našla
teď musím jít
nebudeš tomu rozumět
,ale budu tě v srdci svém
vždy chovat a ctít

V holoubka se proměním
za tebou já poletím
poznáš mě viď
viď že mě poznáž viď

Smrt je také ženského plemene
nikdo ji však odtud nevyžene
máme se rádi a to je hlavní
možná že spolu vyzrajeme nad ní

Drž mne lásko má v pevném obětí
nebo duše má rychle odletí.
a bude fuč.
Už ji nikdo nenajde ,
ale my dva spolu
alejí v obětí jdem.

Lásko ty jsi byla
vždy mým snem
který vždy věděl
kde já jsem

Jednou,ale
odešels mi
a já bloumala
mezi stromy sama.

Komu já svou lásku dám
psovi který věrně
mou lásku hlídá.
Ne to nedokážu

A proto se ptám
kočce která se pořád lísá
půjdu sní k oltáři
a ona mě škrábne

Ne to nedokážu
budu milovat stromy
kterými jsem chodila
když odešels mi

Smrt je jako velký čáp
odnáší duše a přináší nové
Ale proč vzala mi
zrovna tebe.
Proč?

Lásko slyšíš mě?
Lásko!
Lásko spíš?
Lásko nespi!

Nemohu ti pořád platit daň
že jsem tě opustila
už jsem zaplatila
dost zaň

Už jsem si i odpustila
my dva už nejsme jeden
už jsme dva
a ty mě pořád
obdarováváš jedem.

Ale já jsem tvůj kamarád.
Já vím nebylo to lehké
Před rokem jsem tě opustila
Nejdříve ti chleba
mazala medem
a zbyly jen včely
a vyschlý jíl

Už neuvidím tě nikdy
a nechci to poslouchat
už nechci nikdy slyšet
ta slova mám tě rád

Kam zmizels mi
lásko kde jsi?
Jsi ještě na zemi
nebo už nejsi?

já stále mám tě ráda
budu ti to říkat
nechci být jenom kamarád
to budu radši kat
chci být milována
a né umírat.

Naše láska umřela
ale já chci žít
ne naříkat.
Napsala jsem ti
spoustu dopisů
jen jeden,ale je
a v tom rostly
naděje
Už však nerostou
už nebudou tu zrát
až já pod tvým oknem
budu stát a zpívat.

Jeden polibek a zemřu
už nebudu tu žadonit
už nebudu tě prosit
a zemřu.

Zemřu a už mě neuvidíš
zemřu
a až se nasytíš
samoty
která tě táhla k vraždě
přijď.

Přijď já nebudu se zlobit
Přijď,ale musíš si mě dobít
a mé srdce
-až se ti to povede-
zaplesá
a to mé srdce dovede
přijď

Má láska je jak holoubek
který vrká na střeše
miláčku,ty jsi krásný
tak hory třeste se!

Máš mne možná rád
možná i k zbláznění
já však musím spát
a to se nezmění.

Znals mě jenom rok
když jsem ti zemřela
a ty jsi pak plakala
a na hrob jsi mi chodil
a rád

Já však se neměla
k návratu
a tak budu bloumat
po státu
a vzpomínat
jak nám bylo
když jsme byli spolu
a venku lilo
přijď za mnou
čekám.

Mé srdce
když tě zří,
tak po tobě hned
zatouží

A divoce se rozbuší.
Můj klín se tajnou
touhou zachvěje,
když ráze svitne
naděje

A ty se na mě usměješ,
ale ty jak sám dobře víš,
tak na sebe jen pohlížíš.
A na mě nehledíš.

A jen o sobě přemýšlíš
a mě to bolí.

Chtěla bych vědět
o kom se ti v noci zdá,
když neklidně spíš.

Která že ti ruku dá
na kterou tak zbožně
pohlížíš?

Chtěla bych vědět
Kdo dopřává si tě
rozkoše.

A ve snu uléhá
k tobě na lože.
Zatím co já
s očima rudýma
zahazuju tvé fotky
do koše!