Zpět na rychlejší a větší

Stín

15.9.2001. Protože jsem zatoužil po větších rychlostech a obratnosti (při zachování skladnosti modelu), rozhodl jsem se pro stavbu nového elektrovětroně s pohonem řady 600. Trup a kostru výškovky jsem použil z rozebraného Šídla, na kterém jsem ověřil alespoň uvedený pohon (detaily jsou přímo na stránce Šídla). Pevnou směrovku jsem vyrobil z prkének balzy tloušťky 1,5mm a připravil ji pro zabudování serva výškovky. Křídla jsem jako polotovary (polystyrenové jádro, potah balza, pěkný půdorys) získal od Pavla. Bylo třeba jen vyrobit křidélka, hnízda serv, trochu vytmelit a obrousit "skladovací neštovice" a potáhnout je (viz. dále).

Trup bylo nutné značně rozvrtat. Původně byl s křídly spojen dvěma dráty 3,5mm, nyní jednou kulatinou o průměru 6mm. Dále bylo nutné zhotovit otvory pro kabely serv a zajišťovací kolíky. V oblasti kýlovky jsem naopak zaslepil otvor po bowdenu, ale na opátku vytvořil jiný pro kabel serva výškovky.

Zhotovil a protahal jsem kabeláž pro všechna tři vzdálená serva (všechno krouceným vodičem), vyrobil hnízda serv a ostatní drobnosti. Model byl připraven k potažení. Na to jsem použil Oracover v tmavě modré a bílé barvě. Spodní plochy křídel jsou celé tmavé, protože jsem mockrát na vlastní kůži (vlastně spíš oči) měl možnost porovnat, jaký je rozdíl hledat vysoko na obloze světlý, nebo tmavý model, třeba po krátkém pohledu na displej vysílače. U větroně jsou bílá křídla sice hezčí, nebo spíše decentnější, ale někdy je to o nervy.

Serva křidélek jsou zcela schovaná a kapotovaná ze spodní strany křídel. Směrovka je příliš tenká, takže servo výškovky "leze" z jedné strany takřka celé ven, což vypadá příšerně a byl jsem za to opakovaně peskován (samozřejmě plným právem) manželkou. Ale co s tím? Nedá se na to dívat, to je pravda, ale doufám, že při ploše směrovky se snad ta "krabice" z hlediska aerodynamiky ztratí. Možná ani nebude příliš hvízdat.

Abych nezapomněl, poprvé jsem použil (s obavami) zavěšení křidélek jen na potah. Prostě jsem po požehlení obvodových lišt přišpendlil křidélko na místo v požadované poloze (pochopitelně podložené distančním páskem balzy 0,7mm) a potáhl celou plochu křídla. Potom stačí odříznout po stranách, objet žehličkou a hotovo. Shora je to ještě jednodušší, než zespodu. Když se horní a dolní potah potkají, což ani jinak nejde, je folie jednak dvojitá a navíc smrštěná, takže je závěs dostatečně houževnatý. Nakonec se mi to nezdá vůbec špatné. Uvidíme, co na to praxe. Náhony řídících ploch jsou provedeny ocelovou strunou 1,00mm. Jsou krátké, takže to snad stačí.

Křidélka jsou namixována i jako brzdy při jejich současném vyklopení nahoru, spolu s potlačením výškovky. Lze je vyklápět současně i dolů, ale zatím mám vyzkoušeno, že u modelů této koncepce bývá výsledkem "vztlakování" křidélky zejména snížená ovladatelnost. No, uvidíme. Skutečně potřebné a užitečné výchylky a jejich vzájemné poměry ukáží až letové zkoušky. Doufám.

Protože v tomto případě se vlastně žádná skutečná modelařina nekonala, byla "stavba" hotova asi za šest večerů (odhaduji to na 25 až 30 hodin poklidné práce u televize), včetně rozborky Šídla.

 

22.9.2001. A zde je Stín už na fotografii:

 

V mých očích je to model střídmě elegantních tvarů, hlavně díky křídlům. Prostě pěkné letadlo. Nic drsného, ale ani žádná zmoklá slepice. Navíc jsem zatížen na co nejmenší vzepětí, což křidélka umožňují. Bohužel z fotografie není patrný sympatický půdorys křídel. Jemná lomení náběžné i odtokové hrany a zešikmení konců křídel opticky maskuje potah a úhel pohledu.

 

Vybavení je obvyklé, tedy motor MIG600BB Turbo na přímo, vrtule 230/120, jedno miniservo GWS v kýlovce a dvě další v křídlech. Reguluje Jeti 350 ECO. Přijímač je sedmikanálový MZK. Směrovka není ovládaná.

 

Parametry:

Rozpětí:            1860mm

Délka:                 998mm

Hmotnost:           1240g (to platí pro 7xNI-MH 2000mAh, s články 7xNI-CD 1700mAh je to ještě horší)

Profil:                asi E205

 

Z hmotnosti mám trochu obavu, plošné zatížení vychází kolem 50g/dm^, což je na mne dost. Rozdíly proti Šídlu jsou však poměrně malé: Přibližně o 100mm větší rozpětí, velmi malé vzepětí, o nějakých 100g vyšší hmotnost, dva a půl metru kabeláže navíc. Pokud jsem neudělal chybu ve výpočtu a není nic zkrouceného (nezdá se), pak by Stín snad mohl uspokojit mé požadavky. Jako vždy s obavami očekávám první let. Zatím mi v něm brání neustále deštivé počasí. Trvá snad už měsíc.

 

29.9.2001. Tak jsem včera zahodil Albatrosa a dnes se chystám zalétat Stín. No, to tedy na klidu nepřidá. Ale musím to přece nějak zvládnout. Tak dobře - nabil jsem akumulátory, znovu všechno vyzkoušel a zkontroloval výchylky i mixy. Vše fungovalo, tak jsem po zapnutí motoru Stínem mrštil do vzduchu. První okamžiky se neobešly bez problémů. Model šel hned do pravého náklonu a současně zvedal nos rychleji, než bych si přál. Urychleně jsem zapáčkoval a vyvedl model do bezpečné výšky, kde jsem jej vytrimoval do rovného kluzu. Se zvedáním nosu jsem počítal, protože jsem ponechal těžiště trochu víc vzadu. To se potom projevilo vynikajícím kluzem. Náklon mne však docela vyvedl z míry. Po přistání byla křidélka dost "mimo profil". Asi jsem ne zcela přesně usadil jeden zajišťovací kolík křídla a tím mělo každé trochu jiný úhel náběhu. Vyvložkoval a převrtal jsem tedy otvor pro kolík levého křídla o nějakou desetinku nahoru. Trimy jsem vynuloval a očekával s napětím další let.

 

30.9.2001. Tedy znovu nahoru. Ještě to malinko táhlo na pravou stranu, tentokrát už podstatně méně. Možná je trošku zkroucené některé křídlo, ještě se na to podívám (nebo to dělá servo ve směrovce?). Srovnal jsem to trimem, nastoupal do přibližně 150 až 200 metrů a jal se jemně dolaďovat letové režimy pro akrobacii, optimální kluz a minimální rychlost. Pro čtvrtý režim zatím nemám využití (do budoucna možná přelet s lehce nadzvednutými křidélky?). V prvním režimu model letí přesně tam, kam jej namířím, tedy nemá chuť vyplavat. Drží vysokou rychlost a zpívá hlasem meluzíny adrenalinovou píseň. Na zádech se musí ještě tlačit, kvůli použitému profilu. Přemety i výkruty zalétne slušně, zde je překážkou jen pilot. V optimálním kluzu je rozumně rychlý a velmi málo opadá. V režimu minimální rychlosti už jde spíše o přípravu na přistání a zdá se, že Stín takto lépe "cítí" termiku. Při přetažení se neprosedá, jako třeba Borůvka, ale spadne po nose. To ovšem už musí letět moc pomalu a s hodně přitaženou výškovkou. Nejedná se tedy o nečekaný pád, jaký s chutí předváděl Python. Ten navíc zásadně padal po křídle.

Posledním krokem bylo seřízení brzd. Za letu jsem vstoupil do menu vysílače a nastavil jsem nulové klopení a klonění při vysouvání křidélek nahoru. Mimochodem, bez brzd je na přistání potřeba opravdu moc místa a musí se s ním začínat někde v nedohlednu. Se zvednutými křidélky Stín zjevně klesá. S přibližující se zemí stačí pomalu vracet křidélka do roviny a výškovkou držet model co nejdéle ve vodorovném letu těsně nad zemí. To mi ještě moc nejde, ale když se podaří bez kolébání a houpání proletět třeba čtyřicet metrů ve výšce do třiceti centimetrů, vypadá to moc pěkně. Rychlost je potom už přijatelná a model po dosednutí nijak zvlášť neposkakuje po poli.

Nastavení křidélek dolů (jako vztlakové klapky) jsem ještě neřešil. Zatím je to trochu překompenzované výškovkou. Ale to nespěchá. Musí se přece také létat a ne jen nastavovat.

Pohon je dostatečný. Je ale vidět, že model nestoupá tak živě, jako Šídlo. Větší rozpětí a nárůst hmotnosti je přece jen znát. Ovšem kluz je o tolik lepší, že se to výrazně vrátí v době letu, respektive v poměru doby motorového letu a kluzu. Jsem velmi spokojen. Stín v sobě spojuje klady Pythona (vynikající kluz a elegance), Borůvky (poslušnost, viditelnost a dobré brzdy) i Šídla (skladnost a nízká hmotnost), zatímco záporné vlastnosti uvedených modelů zůstaly potlačeny. Konkrétně není jankovitý, ani neskladný, ani příliš křehký a hlavně není ovládán jen směrovkou a výškovkou. Ve spojení s možnostmi Eclipse je to prostě atraktivní letoun. Snad mi chvíli vydrží.

 

30.10.2001. Manželka mne přistihla a vyfotila, když jsem se vracel z létání v husté mlze, za sychravého počasí. Proto nemá fotografie žádné pozadí. Viditelnost nebyla větší, než asi šedesát, až osmdesát metrů, teplota maximálně 6°C. Létal jsem si jen tak kolem hlavy. Po přistání jsem vybíjel motorem zbytky energie a zkoušel funkce, tak jsem si manželky ani nevšiml. Možná i proto se netvářím zrovna oduševněle. Tím ovšem nechci říct, že by to jindy bylo znatelně lepší. Je to první fotografie, kterou kazím svou osobou a tady je:

 

 

 

Začátkem roku 2003 jsem Stína z důvodu nedostatku místa musel prodat. Hodně mne to mrzí, ale na druhé straně je nový majitel (Pepa Hlávka) určitě lepším pilotem a nebude rozšiřovat již tak dost bohatou sbírku šrámů.

 

Snad si zase jednou postavím takového pěkného "šviháka" pro pořádné polétání.

A to už je opravdu vše.