RC soupravy a jiné vybavení
Mou první soupravou byla spolehlivá a odolná Varioprop S6. Koupil jsem ji někdy kolem roku 1985, jako dost "použitou" automobilovým závodníkem. Během doby, kdy mi bezchybně sloužila, jsem dvakrát řádně vykoupal celé vybavení, když jsem utopil plachetnici. Vždy stačilo jen vylít vodu ze šedých serv, přijímače a servozesilovačů. Druhý den (po vysušení) vše zase chodilo, jako po másle. Bez obav jsem soupravu používal i ve větroni. Byla instalovaná i v motorovém letadle na MVVS 1,5D, ale to bylo zničeno ještě předtím, než ochutnalo závrať výšek. Padlo na něj cosi v garáži a oprava neměla smysl. Souprava Varioprop nikdy nezklamala, nikdy ani necukla servem. Vysílala na kmitočtu 27MHz a nebyla homologovaná, což se stalo nepřípustným. Ještě v roce 1999 ji používal syn znovu k ovládání plachetnice a motorového člunu na čtyřstovku. Regulátor pro motorový člun jsem si vyrobil sám, nic jsem nestínil a motor jsem neodrušil. Kabeláž jsem vedl dost lehkovážně v různých změtích, navíc tenkým vodičem. Přece to byla jenom loď, tak co? A přesto nic nerušilo! Potom jsme se už museli definitivně rozloučit, ale stále s nostalgií vzpomínám.
Jako druhou soupravu jsem si zakoupil neméně spolehlivou, avšak již počítačovou krasavici HITEC FLASH 5. Softwarové vybavení bylo pro mě tak velkým posunem k pohodlí a různým možnostem nastavení, že jsem nikdy ani na okamžik nelitoval vynaložených prostředků. Původně jsem chtěl koupit co nejlevnější čtyřkanál a na programování jsem ani nepomyslel. Nakonec mě mladý pan Reichard přesvědčil, že bych měl hledět trochu kupředu, abych za měsíc nelitoval. A nelitoval jsem, za což jsem mu vděčný.
Počítačová souprava Flash 5 byla pro značnou část modelářů snad dostatečné rádio. Při koupi jsem volil mezi ní a přibližně stejně drahou MC-10. Jelikož Flash měla digitální trimy, nějaký mix a funkci navíc, byla již v ceně osazena pátým kanálem a potřebnými přepínači, nebylo o čem přemýšlet. Protože mi více sedí "palcové" ovládání, které jsem používal i u Variopropa (kde to ovšem nebylo tak pohodlné), vyhověl mi i tvar skříně Flashe. A to ani nemluvím o tom, že MC-10 se při pevném uchopení a zakroucení celá rozvrzala a rozvlnila, jako bomboniéra. Hitec (a nyní i Eclipse) se naopak jevil jako jednolitý, houževnatý blok. Přijímač dodávaný s touto soupravou (HFD-07RA) měl dvojí směšování a byl skvělý. Nikdy jsem neměl problémy s rušením, či záškuby serv, přičemž vodiče k motoru procházely kdysi z důvodu mé neopatrnosti těsně kolem něj. Časem jsem se rozhodl pro využití pátého kanálu pro vyklápění křidélek pod značným úhlem nahoru, kvůli usnadnění přistání. Proto jsem použil mix K3 od pana Černého. Do té chvíle mi tento neproporcionální kanál sloužil pouze k různým malichernostem, jako třeba k rozsvěcení reflektoru.
Časem jsem dokoupil ještě dva přijímače pro pomalolety. Byly to MZK PICO 7 a MZK NANO 4. Nemohu o nich říct nic jiného, než že byly rovněž bez problémů. Dokonce jsem PICO 7 používal i ve větším elektroletu až na hranici viditelnosti a vše fungovalo dobře.
Serva používám Hitec, Graupner, Euroline a GWS od standardních, až po pětigramová. Zatím jsem se setkal s problémy pouze u serv Graupner C141. Konkrétně dvě serva měla už od koupě tak děsné vůle, že jejich poloha byla takřka orientační a jedno se dokonce hned při prvním zapnutí rozběhlo a začalo rachotit. Naštěstí nakupuji vždycky všechno a zásadně u firmy Reichard v Brně, kde jsem nikdy neměl problém s jakoukoli reklamací i když šlo třeba o výměnu zboží, které jsem koupil vlastní vinou špatně a teprve doma zjistil, že jsem chtěl vlastně něco jiného. O ochotě a trpělivém poskytování dobrých rad ani nemluvím. Prostě všechno, jak má být.
Ovšem při druhé závadě (zase C-141, viz. Transall) již bylo zboží po záruce, takže reklamace nepřipadala v úvahu. Proto nezbývalo, než servo rozebrat a určit důvod problémů osobně. Zde se mi moc hodila moje krátkozrakost, díky které jsem schopen fungovat bez brýlí, jako slabší mikroskop. Přívodní vodiče signálu a kladného pólu napájení byly jen zasunuty do kalafuny v plošném spoji. Z druhé strany se spoje jevily jako zapájené. Stačilo však upřímně zatáhnout a zůstaly mi oba v ruce. Je s podivem, že se problémy neprojevily dříve. Po "opravě" se servo chová dobře. Mimochodem, použil jsem je původně pro výškovku záměrně, protože jediné z pěti kousků, které mám, nevykazuje vůle větší, než zbytek soustavy (páky, lanovody, panty...).
Po nepříjemném zážitku, kdy mi bouchnul jeden článek v pohonné sadě při nabíjení, jsem zakoupil nabíječku BEL 610, která mne doposud nezradila a naprosto spolehlivě vždy vypnula jak NI-CD, tak NI-MH články a to bez ohledu na jejich počet. Její dva výstupy jsou k nezaplacení, protože kromě nezávislého nabíjení umožňuje i nezávislé vybíjení a kombinace obojího.
Novější typ BEL2000 už umí nabíjet i LI-ION články (kromě mnoha jiných služeb), což bych jistě ocenil.
Regulátory používám výhradně Jes a to od 050, přes 180 až do 350. Zatím bez jediného zaváhání a problému. Prostě o nich vůbec nevím a tak to má být.
Motory mám MIG a jednu čtyřstovku Speed (pan Matyáš ji nedělá). Takový MIG 280 se mi ještě nepodařilo zničit ani po skoro sto hodinách provozu. Nedám na něj dopustit.
Protože mi již nevyhovovala klasická kuchyňská váha, kde bylo lze hmotnosti v podstatě jen odhadovat, zakoupil jsem si tohoto digitálního mazlíčka.
Váží s přesností na 2g maximálně do 2000g. Zatím mi to vyhovuje.
Nic netrvá věčně, ani láska k RC soupravě. A tak jsem dne 17.5.2001. po dlouhém, nekonečném čekání koupil přenádhernou a pro mne asi zbytečně dokonalou soupravu Hitec Eclipse7. Ne snad z důvodu nedostatečnosti Flashe, ale spíše jen z rozumem nevysvětlitelné touhy po nové krasavici. Moje původní Flash5 přešla potom do vlastnictví začínajícího kolegy. První dojmy po prosurfování nesrovnatelně bohatších menu nové soupravy jsem nejprve nabyl dojmu, že ji nebudu schopen použít ani pro jednokanálové házedlo. Tak moc se mi to všechno zdálo složité. Samá páčka, každá mění funkce podle momentálního režimu a polohy jiných páček, všude samá volba závislá na oněch páčkách a jiných volbách... Nakonec jsem přece jen nahlédl do manuálu a začalo mi pozvolna svítat. Mimochodem, dodaný návod by se dal při troše představivosti srovnat s některým jeho kolegou od mikrovlnné trouby. Proč? Tam také bývají přiložené recepty. Ano, návod k Eclipse obsahoval nejen strohé informace o funkcích, ale i konkrétní příklady naprogramování letadel a vrtulníků. A aby toho nebylo dost, tak autor přiložil detailní popisy trimování.
O mechanickém provedení soupravy lze mluvit jen v superlativech. Skříň působila, jako ze žuly (ne tak těžká, ale pevná). Páky měly příjemný a jednoznačný chod bez vůlí, LCD zobrazoval zřetelně. Digitální trimy výrobce vyřešil snad ještě lépe, než u Flashe. Jen jsem měl obavu, jak dlouho vydrží lesklý, stříbrný povrch. To ukáže čas....
Přiložené servo HS 422 lze myslím považovat za velmi slušnou klasiku a přijímač HFD-08RD je menší a lehčí, než jeho předchůdce, přičemž má o kanál víc. Jediným zklamáním (ale já to tušil) byly vložené akumulátory. Stejně, jako u řady souprav Flash, koukaly na mne po odklopení víčka na zadní straně vysílače NI-CD články o kapacitě pouze 600mAh. Později jsem však zjistil, že s nimi běží Eclipse skoro dvakrát déle.
Mimochodem, k tak pěkné soupravě jsem si koupil i originální popruh Hitec. Asi je to snobské a zbytečné, ale když mě se tak moc líbil. A nebyl ani příliš drahý. Ještě musím koupit nějaký hliníkový kufr na svůj nový poklad. Snad to finančně unesu.
Jen tak pro zajímavost: Nekupuji stavebnice, nemám žádné drahé motory a vůbec se snažím omezovat a zvážit každou koupi byť i prkénka balzy. Přesto jsem v okamžiku nabytí Eclipse nechal u Reichardů už (zatím) přes 60000Kč. Tedy za dva roky, kdy vše poctivě počítám. To je varování pro ty, kdož tvrdí svým manželkám, že modelařina je levnější, než navštěvování hostinců. Není. Určitě ne. Abych nezapomněl - ten kufřík už taky mám.
Abych mohl nabíjet i v polních podmínkách, vytvořil jsem čtrnáctičlánek NI-MH o kapacitě 4500mAh. Uvedený počet článků jsem volil proto, že je to maximální počet, který umí automaticky vybíjet a nabíjet můj BEL 610. Jde mu to bez problémů. Sadu doma nabiji, venku ji připojím do vstupu pro autobaterii na zadním panelu BELu a nabíjím pohonné sady. Pro nabíjení sedmičlánkové sady proudem 2A je díky velikosti napětí čtrnáctičlánku třeba odebírat jen 1,3A. To je vyloženě odpočinkový proud. S klesajícím napětím zdroje bude proud samozřejmě stoupat. Teoreticky je možno předat do sedmičlánků dohromady asi 9000mAh mínus ztráty, které odhaduji maximálně na 40%, tedy asi 5400mAh. To pro ilustraci odpovídá například prolétanému odpoledni s modelem poháněným články 800mAh, které používám. Pokud máme dvě sady a obě dopředu nabijeme doma, máme ještě dva lety navíc. To vše při použití cihličky o hmotnosti 700g (ta zelená příšerka na obrázku):
Nevypadá moc pěkně, ale je festovní. Zasmrštil jsem ji do lahve od olivového oleje, takže opravdu docela drží pohromadě. Doposud jsem tento zdroj energie používal spíše jaksi chaoticky. Zatím maximálním, takřka kontinuálním využitím bylo nabití sad 800mAh, 1700mAh a 2000mAh. Každá byla nabita jednou a to v časovém rozpětí téměř jednoho týdne, takže musíme připočíst ještě samovybíjení. To mi myslím zatím stačí...
17.9.2002. Tak už je doma nový přírůstek do rodiny. Zamiloval jsem se totiž. Už delší čas jsem v časopisech a na internetu toužebně hleděl na obrázky překrásného, stroze elegantního nabíječe Graupner Ultra Duo Plus 30. Jednalo se o následovníka UDPII, ovšem s papírově lepšími parametry a mnohem univerzálnějším použitím. Posuďte sami:
První výstup: 1-30 článků NI-CD a NI-MH
1-10 článků LI-ION a LI-MH
2-12 článků Pb
Nabíjení 0,1A až 7A (max. 150W)
Vybíjení 0,1A až 5A (max. 50W)
Druhý výstup: 4-8 článků NI-CD a NI-MH
Nabíjení proudem 50mAh až 500mAh
Napájení 10,5V - 15V
Vestavěný měnič.
Na dvouřádkovém LCD se zobrazuje vše potřebné. Nabíječ je malinký a lehký, perfektně provedený, vybavený výkonným ventilátorem. Prostě dokonalý hardware. Takhle vypadá:
Ihned po obdržení tohoto krasavce jsem jej začal zkoumat a seznamovat se s ním do všech detailů. Po mechanické stránce se mu nedalo naprosto nic vytknout jak zvenčí, tak zevnitř. Před tvůrci konstrukce této dokonalé mašinky je třeba smeknout v hlubokém předklonu. Byl jsem naprosto unesen vším, od gumových nožek, až po zlacené banánky.
Tím ovšem výčet dokonalosti končí! Hned první testy ve mně vyvolaly podezření, že něco není v pořádku. Později se potvrdilo, že není v pořádku leccos. Software pracuje v rozporu snad se všemi katalogovými údaji!
Návod se chlubí dokonalým řízením chodu procesorem RISC, který zaručí vynikající a šetrnou nabíjecí charakteristiku. Nic takového jsem však nenaměřil. Nabíječ je pouze zdrojem konstantního proudu s D-PEAK na konci. To znamená, že pokud do sedmičlánku mikrotužek TWICEL 700mAh pustíme 7A, tak je tímto proudem nabíječ pravděpodobně šetrně usmrtí a hotovo. V lepším případě zjistí, že toho není schopen a upeče je ještě šetrněji proudem třeba jen 5,5A. Pro nabíječ to není až takový problém, pokud jsou články v dobrém stavu. Dokáže dát napětí až 55V.
Návod také píše o testování během nabíjení a informacích o průběhu testů na LCD. Nic takového jsem opět ani nenaměřil, ani neviděl. Proto se tedy nedočkáme ani žádné změny v nabíjecí charakteristice.
Návod ještě píše něco o testovacích a formovacích rutinách. Ty však plně nefungují a v některých případech (při formování, respektive cyklování například jednoho článku) mohou vést až k explozi článku vlivem jeho přehřátí. Rutiny totiž po nabití zjistí nulovou kapacitu (nesmyslně!) a pokud následují další formovací cykly, dojde k opakovanému nabíjení až k přehřátí článku, tím znemožnění detekce D-PEAK a definitivnímu upečení akumulátoru. Výsledky testů kapacity jsou rovněž nesmyslné. Automatické vybíjení je chybné a ničí články buďto nedovybitím nebo naopak příliš hlubokým vybitím. Formováním třeba tříčlánku v lepším případě dosáhneme stále nižší kapacity a vypěstování paměťového efektu. Je to dáno tím, že nabíječ není schopen poznat počet článků v sadě.
Návod uvádí, že nabíječ umí nabíjet články LI-ION a LI-MN. Ovšem LI-IONky nabíjí na 4,1V/článek, což je nepoužitelné. Autor zřejmě čerpal z nějakých historických pramenů. Dobrá, budeme je tedy nabíjet programem pro LI-MN. Ten už nabíjí na 4,2V/článek. To už je lepší, ale po nabití a následné připojení na laboratorní zdroj nastavený na stejnou hodnotu teče do článků zpočátku až 450mA a je dodáno ještě asi 10% kapacity.
Nabíjení probíhá pulzně plným startovacím proudem s měřením poklesu napětí během krátkých odpojení. To je metoda, při které je po určitou část nabíjení (v závislosti na kvalitě článku třeba i 90% času) článek přebíjen, ale nakonec není úplně nabit.
Ventilátor se nelogicky pozdě zapíná při nabíjení menšího počtu článků, kdy nabíječ nejvíce trpí a je vyloženě rozžhavený. Zato poběží nepřetržitě třeba dvacet hodin, pokud bychom formovali (cyklovali) deseti cykly proudem 100mA. To je sice všechno ledové, ale prostě se chladí.
Programy pro NI-MH neobsahují formovací rutiny, což mne spolu s ostatními indiciemi utvrdilo v tom, že autor software si ještě dnes myslí, že tato technologie netrpí paměťovým efektem.
Pb články jsem nabíjet a vybíjet zatím nezkoušel. Třeba to funguje. (Pozn: Kdepak - nefunguje, jak bylo zjištěno později a je dále v textu uvedeno.)
Tak to shrneme. Co tedy nabíječ umí? Nabít články NI-MH a NI-CD v manuálním režimu konstantním proudem. Šetrnost je přímo úměrná způsobilosti uživatele. Dále umí články v manuálním režimu vybít. V automatických procedurách umí v některých případech články ničit. Dále dokáže téměř nabít LI-IONky rutinou pro LI-MN. Doufám, že umí Pb. Na tom snad není co pokazit. To je vše, co dokázal programátor firmy Graupner vytěžit z hardware, který mu byl dán v plen! Hotové neštěstí, za které jsem zaplatil několik tisíc korun a do kterého jsem investoval kromě peněz týden (Pozn: Dnes již měsíce) času, spoustu svých i cizích akumulátorů a nervy.
Momentálně čekám na vyjádření výrobce. Nejsem takto postižený sám, neboť těchto nabíječů bylo prodáno jak v zahraničí, tak u nás již dost. Je mi záhadou, proč si doposud nikdo u výrobce nevšimnul jeho částečné nepoužitelnosti. Na zahraničních (zejména německých) fórech však má UDP30 již dávno svoji přezdívku - "NiMh killer". Po zveřejnění výše uvedených otřesných zjištění se mi však ozvalo několik českých a slovenských uživatelů, kteří moje testy v rámci svých možností zopakovali a výsledky potvrdili.
16.10.2002. Mám v rukou vyjádření výrobce
k UDP30
Od poloviny října 2002 mám v rukou vyjádření výrobce k uvedené věci. Ten se nakonec (bohužel s velkým zpožděním) přece jen ozval jednomu z majitelů UDP 30 a poslal mu své stanovisko ke sporným bodům, zjištěným během testování (totéž tou dobou potvrdil i generálnímu dovozci, firmě Hobbyteam).
Podle výrobce došlo skutečně ke změnám v software nabíječe Ultra Duo Plus 30 ještě před uvedením výrobku na trh (bez rozdílu v jazykové mutaci). Proto byly objeveny rozpory mezi skutečností a informačními zdroji výrobce (návod, PDF na stránkách výrobce, krabička, tištěný katalog). Jelikož si výrobce jakékoli změny oproti uvedeným materiálům vyhrazuje, nelze proti tomu oficiálně nic namítat. Nedokážu posoudit, kde přesně končí právo na změny výrobku oproti reklamě a kde začíná klamná reklama, takže to nekomentuji. Stručně a v bodech jde o níže uvedené záležitosti. Vše bylo již uvedeno, nebudu proto zjištěné skutečnosti opakovat. Tedy:
Výrobce dále uvádí, že ve výše uvedených intencích je nabíječ naprosto funkční a mnohdy je překračuje (takto formulováno to již souhlasí a výsledky mých testů nejsou v přímém rozporu s tímto tvrzením - prostě stačí dodatečně upravit papírové parametry dle skutečnosti a je to). Tento závěr údajně potvrdila i německá armáda a testovací laboratoře v Německu.
UDP 30 je podle vyjádření výrobce vhodný a vzhledem k poměru ceny a uvedených parametrů vynikající pro naprostou většinu běžného modelářského použití.
Z výše uvedeného vyplývá, že nabíječ je tedy úplně jiný, než ten, který byl výrobcem popsán a propagován. Problém uživatelům nastane tehdy, pokud si tento výrobek zakoupili z důvodu inzerované možnosti výběru a testování jednotlivých článků (bohužel, mimo jiné, i můj případ). To mi připadalo při dané ceně nabíječe a použitelných proudech bezkonkurenční. Byla mi v této souvislosti nabídnuta možnost vrácení peněz a odstoupení od koupě. Vzhledem k hardwarovým parametrům a provedení nabíječe jsem toto odmítnul a volím cestu čekání na slíbený vývoj české verze software od Vladimíra Louly (Pozn: Ani po několika letech nebylo dosaženo globálně aplikovatelného výsledku, viz závěr). Pokud někdo požaduje pouze nouzové nabíjení a vybíjení článků s možností naměření velmi orientačních výsledků, snad nabíječ vyhoví. Nelze víc očekávat a také nikdo víc nedostane.
Jako dovětek ještě uvedu detaily, které chyběly a na něž jsem narazil v průběhu dalšího používání nabíječe.
Nabíjení Pb pracuje zdánlivě uspokojivě. Nabíječ většinou rozpozná počet článků (pokud není akumulátor již po smrti) a nabíjí na napětí odvozené z uvedené detekce. Nabíjení je občas přerušeno a na LCD se zobrazí nápis „TEST“. Toto mělo být podle návodu součástí programu pro NiCd, ovšem podle nových informací výrobce (viz výše) bylo naopak z programu vypuštěno, či má nějakým způsobem pracovat od čtyř článků NiCd. Zřetelně však došlo spíše k nějaké třetí variantě. Po ukončení nabíjení je toto oznámeno zvukovým signálem a informací na LCD, načež přejde program do udržovacího režimu a trvale pak dobíjí akumulátor přednastaveným proudem. Dodaný náboj před přechodem do udržovacího režimu je vždy znatelně nižší (stejně, jako při nabíjení technologie „Li-xx“), než lze dosáhnout pomocí stabilizovaného zdroje. O kolik, to závisí na nabíjecím proudu a stavu akumulátoru.
Zajímavý úkaz se však objevuje při pokusu o vybíjení, či testování Pb akumulátoru. Vždy po pár vteřinách od spuštění programu dojde k rozsypání „obrazu“ na LCD a resetu software. To celé je někdy doprovázeno podivnými zvuky. Nabíječ většinou znovu sám naběhne, přičemž v některých případech dochází i k vymazání uživatelských nastavení. Toto jsem konzultoval tentokrát pouze se dvěma majiteli nabíječe a obdržel jsem jen jedno potvrzení tohoto chování. Rozhodně se tím nemíním dále zabývat. Pb sady lze pochopitelně vybíjet všemi ostatními programy bez problémů, takže o vadu hardware ani v tomto případě asi nepůjde. Opět někdo nedokončil práci na software.
Během používání nabíječe jsem si později všimnul, že nastavení kapacity nabíjených „Li-xx“ článků (důležitý údaj pro odvození nabíjecího proudu) je omezeno na hodnotu 5000 mAh. V návodu je však psáno 6000 mAh. Tato hodnota se tedy opět liší a navíc má vliv na rychlost nabití článků.
To je myslím už opravdu všechno. Snad jsem na nic nezapomněl a informace o nabíječi jsou tedy již kompletní.
A na závěr uvedu několik příkladů z praktického užívání UDP30:
1čl. Li-Ion Panasonic 1400mAh (nový) odevzdal při
odběru 1,5A a vybíjení do 3V:
1. po nabití na zdroji - 1472mAh
2. po nabití na UDP programem pro Liion - 1179mAh
3. po nabití na UDP programem pro Limn - 1319mAh
2čl. Li-Ion Panasonic 1950mAh (takřka nový, po cca 10ti cyklech):
Po plném nabití na zdroji a po letu dlouhém 6,5 minuty při průměrném odběru cca 2,5A dodal UDP30 programem Li-Mn 9mAh a ohlásil, že je nabito.
2čl. Li-Ion Panasonic 1400mAh (takřka nový, po cca 5ti cyklech):
Po plném nabití na zdroji a po letu dlouhém 12 minut při průměrném odběru cca 2A dodal UDP30 programem Li-Mn 88mAh a ohlásil, že je nabito.
3čl. Li-ion Panasonic 1400mAh (nový):
Po plném nabití na zdroji a po letu dlouhém 42 minut při průměrném odběru cca 1,8A dodal UDP30 programem Li-Mn 680mAh a ohlásil, že je nabito.
6čl. Pb Panasonic
7Ah (velmi starý a neudržovaný) odevzdal při odběru 3,0A a vybíjení
do 11V:
1. po nabití na zdroji (týden po nabití) - 3248mAh + dovybito 720mAh
proudem 0,8A
2. po nabití na UDP30 (max. hodinu po nabití) - 1971mAh + dovybito 552mAh
proudem 0,8A
Poznámka: Vybíjeno bylo programem pro NI-CD, neboť Pb vybíjecí program působí havárii a restart UDP30!
12čl. NI-CD 1300mAh (z vrtačky, velmi zanedbaný):
1. po formování různými proudy a s různou citlivostí D-PEAK na UDP30 - maximálně odevzdaná kapacita - 963mAh.
2. po dvou cyklech na BEL610 - odevzdaná kapacita při stejných podmínkách - 1150mAh
5čl. NI-CD 3000mAh (z kamery, velmi zanedbaný):
1. po formování různými proudy a s různou citlivostí D-PEAK na UDP30 - maximálně odevzdaná kapacita - cca 2000mAh.
2. po dvou cyklech na BEL610 - odevzdaná kapacita při stejných podmínkách - cca 2500mAh
5čl. NI-CD 1200mAh (z kamery, velmi zanedbaný):
1. po formování různými proudy a s různou citlivostí D-PEAK na UDP30 - maximálně odevzdaná kapacita - cca 850mAh.
2. po dvou cyklech na BEL610 - odevzdaná kapacita při stejných podmínkách - cca 1130mAh
7čl. NI-CD 500mAh (dobře udržované Sanyo N-500AR):
Doby chodu motoru S400 zatíženého vrtulí při stejných podmínkách (4 okamžitě následující cykly v teplotě kolem 0°C ihned po nabití až do odpojení regulátoru, bez dovybití):
UDP30: 1. 86 vteřin; 2. 65 vteřin; 3. 35 vteřin; 4. 12 vteřin
BEL610: 1. 95 vteřin; 2. 79 vteřin; 3. 73 vteřin; 4. 68 vteřin
Tyto údaje jsou dost děsivé a musí asi vypadat nepravděpodobně, ale jsou bohužel pravdivé! Byly vybrány z bohatšího seznamu, který obsahuje například i testy a formování jednoho, až tří článků NI-xx. Tam už jsou hodnoty úplně nesmyslné.
Poslední informace o vlastnostech UDP30
Během vývoje několika verzí nového firmware bylo bohužel zjištěno, že hardware tohoto nabíječe není rozumně použitelný k původně zamýšlenému účelu. Vzhledem k tomu, že jsou nevídaně nepřesná veškerá měření (napětí, proudy i čas, tím pádem kapacita, DP...) a to navíc u každého kusu s jinak pokřivenou nelinearitou, není prakticky možné bez kalibrace a softwarové linearizace každého jednoho kusu nabíječe napsat optimální firmware! Chyby činí až desítky procent.
Jak to tedy vypadá s vývojem české verze firmware? Dospěli jsme do stavu, kdy můj nabíječ umožňoval téměř "snové" možnosti. Nabíjel i vybíjel veškeré myslitelné i zatím nemyslitelné technologie akumulátorů (naprosto uživatelsky volné způsoby ukončení nabíjení a jejich neomezené kombinace, doby náběhu, napětí na článek, určení počátečního a konečného proudu nabíjení a vybíjení, modifikace menu, paměti...) jak zcela ručně, tak i plně automaticky a to ve třech úrovních tvrdosti automatiky! Nabíječ byl po zapojení sady dle požadavků uživatele a konkrétní modifikace menu schopen položit snad deset zpřesňujících dotazů, či naopak začít rovnou pracovat na úkolu daném pro TUTO sadu, případně se zeptal třeba jen na proud...! Prostě plně podle vůle a zdatnosti uživatele pro danou technologii obecně, či zcela volně pro jakoukoli programovatelnou paměť. To znamená, že teoreticky nebylo možné narazit na technologii, kterou by nebylo lze nějakým způsobem nabít, či vybít. Nabíječ měl rovněž dva programy formování, které bylo možné volitelně spustit následně po sobě. Tak mohl program snadno a bez zásahu obsluhy například naformovat sadu třemi cykly proudem 0,1C a potom přidat dva tvrdé cykly v plné automatice, či daným proudem (platí jak pro nabíjení, tak i pro vybíjení). Vyvinuli jsme některé zcela nové a šetrné technologie automatického vybíjení s ohledem na různou tvrdost článků v sadě, totéž i pro nabíjení Li-xx sad. Vladimír pro tento účel dokonce podle mých neustálých připomínek vypracoval matematický algoritmus pro předpoklad vývoje napětí na článcích na tři vteřiny dopředu, tedy jakýsi věštecký proces! Tak bylo možné jakkoli tvrdé články vybíjet a nabíjet maximálně možným, ale zcela bezpečným proudem pro daný okamžik. Dokonce napsal vývojové prostředí, ve kterém jsem zase já psal jednotlivá menu a jejich větvení (a že jich nebylo málo!), kalibrace a některé další drobnosti. Firmware komunikoval česky na LCD a posílal data o průběhu nabíjení do PC, měl možnost čtení a nastavení vlastností z PC... Jenže co je to platné, bylo-li nutné pro každý počet článků a různou teplotu (byť na jednom nabíječi) přepočítávat nelinearitu převodníků... bylo-li by nutné psát software znovu pro každý kus na zakázku, kvůli zcela odlišným vlastnostem jednotlivých nabíječů... Nakonec byla vyvinuta úplně nová verze hardware. Ale to už je jiná pohádka. Vývoj na UDP30 tímto končí. Můj kus jsem prodal na součástky. Není chuť, není čas, nejsou na to nervy. Ale stejně je mi toho všeho docela líto.
Nyní, začátkem května 2007 zvažuji koupi nabíječe POWER PEAK INFINITY 3 BID - 12V.
Dne 10.6.2007 k tomu došlo! Je můj. Nabíječ je úžasný a tentokrát nejen po mechanické stránce, jako tomu bylo v případě UDP 30. Naprosto splňuje mé představy o takto deklarovaném zařízení. Ačkoli firmware nezvládne možná ani polovinu toho, co uměla naše poslední verze programu pro UDP 30, pracuje na vynikajícím hardware a tudíž nabíjí i vybíjí v celém rozsahu napětí i proudů tak, že funkci nelze nic podstatného vytknout. Technologii Li-xx zvládá takovým způsobem, že se plně vyrovná laboratornímu zdroji, což považuji za nejvyšší dosažitelnou metu. K tomu perfektní grafický displej s přehlednou a pohodlnou obsluhou... Že bych zase jednou napsal důkladný test do časopisu? Zatím jsem si jen párkrát zalétal...
