Dávejte pozor na své blízké!!!
Člověk nikdy neví, co se může stát. Můj menší (dnes již prostřední) synek od narození vyrůstal se strýcovým, stejně starým německým ovčákem (oba měli tenkrát něco přes dva roky). Až koncem května roku 2003 se cosi stalo a pes bez jakéhokoli podnětu na chlapce zaútočil se zjevným úmyslem jej zabít. Po několika dnech, když Marka propustili z nemocnice, vypadal ještě pořád takto:
Nebýt okamžitého zásahu mé babičky, už jsme dnes chlapce asi neměli. Takto mu pes stihnul jen potrhat tvář, hlavu zezadu, pohmoždit oko a lehce lýtko. Co si chudák kluk vytrpěl, to nepřeji nikomu. Dívat se do tlamy zběsilého zvířete a vidět zuby, které se člověku zarývají do tváře a trhají maso, to by dost dobře neunesl ani dospělý člověk. A stát v nemocnici nad postýlkou, kde leží přikurtované vlastní dítě ve zkrvavených obvazech... To už vůbec ne.
Díky šikovnosti lékařů v brněnské dětské nemocnici si snad životem neponese příliš patrnou památku na tuhle příhodu. Proto využívám této příležitosti a dovoluji si poučovat - buďte opatrnější. Člověk opravdu nikdy neví...
11.7. 2003. Chtěl bych moc poděkovat všem těm, kdo se ozvali a popřáli Markovi brzké uzdravení. Už je to téměř zase ten náš malý grázlík. Jen někdy, když slyší sirénu sanitky, utíká se schovat do náruče a ptá se, jestli nejede pro něj. V prvních dnech, až týdnech po návratu z nemocnice občas detailně popisoval incident, prohlížel si ruce a mluvil o tom, jak byly od krve. Zpočátku se několikrát i bezdůvodně rozplakal. Nyní se zdá být v pořádku, pouze trpí až panickou hrůzou ze psů, které předtím naprosto miloval. Také se i několikrát za noc budí s křikem. Ale to všechno se jistě postupně samo spraví. Chce to čas, stejně jako jizvy. Na přání některých návštěvníků mých stránek sem umísťuji fotku z období asi měsíc po zranění:
A opakuji - nikdy neříkejte, že tenhle pes nikoho nekousne. Nic nebolí tak, jako bolest a zoufalství vlastního dítěte.
27.4.2005. Na stále ještě četné dotazy odpovídám, jak se dále vyvíjel zejména duševní stav Marka. Noční neklid pozvolna ustával asi rok. Bylo to tedy déle, než bych původně čekal. Jizvy za značné snahy manželky při masážích různými mastičkami (mimochodem v úhrnné ceně několika tisíc korun, ale peníze vem čert) povolily a změkly. Zejména ta na tváři po půl roce vytvořila tvrdý vystouplý provazec a hrozila ohnutím nosu do strany. Paní doktorce to působilo dlouhé měsíce vrásky. Uvažovala dokonce o laserovém zákroku, což by asi u takto malého dítěte a v poměrně těsné blízkosti oka prý nebylo bezpečné. Nyní je toto nebezpečí snad zažehnáno. Marek si ještě dodatečně zažil dost nepříjemných chvilek, protože reakce na léčbu mnohdy nebyla úplně pozitivní.
A to už je opravdu vše.
... Snad jen zajímavý citát otce spolužáka našeho nejstaršího syna: "Pes je zvíře a jako takové má ve společnosti lidí místo pouze jako potrava".