Nabíjení LI-ION článků
(Pozor, toto jsou z velké části informace z minulého století, ale to nic nemění na tom, že tenkrát platily beze zbytku. Dnes je již vše dokonalejší a snazší.)
Tyto články mne fascinovaly svojí obrovskou kapacitou již v začátcích jejich kariéry. Je to už nějaký ten rok a od té doby urazily kus cesty k dokonalosti. Nejprve jsem je jen tak nějak pasivně používal a občas při pokusech o amatérské nabíjení jednotlivých článků (získaných z poškozených sad do počítačů a mobilních telefonů) spolehlivě ničil jeden za druhým. Výrobci dokonale tajili veškeré informace a internet mělo tenkrát jen pár vyvolených. Proto jsem nakonec zvolil metodu "špion". Na jednom článku v akumulátorové sadě do notebooku, jsem měřil proudy a napětí během jejich nabíjení a vybíjení. Samozřejmě přímo v notebooku, což si vyžádalo vyvedení vodičů ven. Tak jsem se dozvěděl vše potřebné a články, které by jinak končily v koši, jsem začal nabíjet a používat. Nejprve samozřejmě ke zcela prozaickým účelům. Teprve někdy začátkem roku 1999, když jsem se po letech vrátil k modelařině, napadlo mne, zda by články nebyly vhodné i pro pohon motorů řady 280, později i výkonnějších. Byly, a jak! Někdy tou dobou jsem přece jen ověřil amatérsky a pracně získané informace na www stránkách výrobců. Moje pocity po jejich nalezení byly smíšené. Na jedné straně to byla radost, protože jsem dávno do puntíku věděl vše, co informace doporučovaly, ale na straně druhé jsem si uvědomil, že jsem vlastně jen pracně objevoval Ameriku. Ale co, hlavní je výsledek a tady je:
Nabíjení lze provádět na stabilizovaném zdroji napětím 4,2V/článek (já dávám až 4,25V/článek) při nastaveném proudovém omezení na cca 0,5C. Nové články Panasonic snesou údajně až 1C, přičemž článek by měl být nabitý za cca 2 hodiny. Ovšem to není můj styl. Pokud nespěchám, nastavím proud třeba jen 0,3C a nabíjím pomalinku celou noc. Je třeba upozornit na skutečnost, že se články při správném nabíjení vůbec nezahřívají. Po chvíli přestane pracovat proudové omezení a proud začne sám klesat. Až klesne k nule, je nabito. To už člověk tak nějak vycítí, nebo si prostě změří proud, který by měl být pod 10mA. Při použití tohoto postupu nelze článek přebít, pokud se můžeme spolehnout na zdroj. Články není nutné po nabití odpojit. I kdyby zůstaly připojené třeba rok, nic se nestane. Takovou bezpečnost nabíjení nenabízí žádná jiná technologie.
Pokud je třeba použít více, než jeden článek v sérii, doporučuji postupovat tak, že vybereme kusy se stejným napětím s přesností alespoň na 0,01V. Ovšem nikdy ne z různých sad, pokud nemáme možnost přesně změřit jejich vybíjecí charakteristiky při různých (minimálně požadovaných) odběrech!!! Tyto nabijeme každý zvlášť naprosto stejně a znovu vybereme podle napětí. Články necháme ležet do druhého dne. Potom znovu měříme a oddělíme zrno od plev. Zrno můžeme použít do solidní sady, plevy budou dobré třeba do svítilny, kde o nic nejde. To je vše. Dalším nabíjením se pečlivě párované články nerozejdou. Toto jsem ověřil na dlouhodobě používaných sadách.
Uvedený postup lze použít u článků nových, případně u kusů, které byly použité krátký čas a výhradně spolu v jedné, originální sadě. Taková kvalitní, profesionální sada se totiž vyznačuje zejména dokonalou elektronikou, která pečuje o články s vysokou bezpečností a šetrností. Pokud máme články neznámého původu, je nutné znát co nejpřesněji jejich vybíjecí charakteristiky. V krajním případě můžeme začít s výběrem podle výše uvedeného postupu a následným spojením do sériové sady. Po připojení na zátěž, která bude mít spotřebu podobnou požadované praxi, měříme současně na všech článcích napětí. Podle požadavků na aplikaci sady pak musíme zvážit, jestli nárokujeme jen to, aby během provozu žádný článek netrpěl, případně aby se po celou dobu vybíjení nerozešly o více než třeba 3%. Zde se již těžko obejdeme bez záznamu a srovnání průběhů na počítači.
A nyní něco z praxe. V modelu o letové hmotnosti 300g s motorem řady 280, převodem 4:1 a vrtulí FSK 236/230 dosáhne proud na plný plyn na zemi hodnoty pod 3A. To zajišťuje například při použití sady složené ze dvou článků 1300mAh chod motoru na cca 50 minut při rozumné manipulaci s plynem, kdy jen při startu je třeba využít plný tah. Takový model je ještě dost živý (asi jako se "šestiapůlčlánkem" NI-CD). Ovšem články si poradí i s těžšími letouny, což mám ověřeno až do cca 450g. Potom ale jde skutečně o "maketový let" a s tím je třeba počítat. Další důležitou skutečností je podstatný pokles účinnosti měkčích článků při vyšších odběrech. Po jejich zdánlivém vybití v akrobatu s třílistou vrtulí a letu na plný plyn do stavu, kdy už se letadlo sotva vleče, v nich "chybí" jen třeba 50% kapacity. Pokud však létáme úsporně s dvoulistou vrtulí a malým, lehkým větroněm, kdy motor neběží pořád, nebo jen na půl plynu, lze články vybít "do mrtě". Proto se doba motorového letu může značně lišit. Současné verze tvrdých článků se však chovají mnohem lépe, než tomu bylo před pár lety, kdy technologie Li-Ion nebyla zdaleka tak vyspělá.
Při pokusu o záměrné zničení jsem kdysi zkratoval jeden článek přes ampérmetr a cca 20cm vodiče o průřezu takřka žádném (nějaký vodič z PC, který mi zrovna padl do ruky). Naměřil jsem 8A s klesající tendencí, přičemž napětí kupodivu poměrně drželo a vodič čoudil a kroutil se. Nechal jsem toho, až téměř nebylo lze článek udržet v ruce. Vždy po částečném vychladnutí jsem zkratoval článek několikrát, až do stavu vybití. Nic se mu nestalo. Z vodiče zbyla jen jakási zuhelnatělá věc. Důležité je správné nabíjení, jinak co nabití, to článek v koši!!! Při překročení napětí cca 4,5V/článek se tento tiše přeruší a je navždy konec. Výrobci však uvádějí maximální napětí 4,3V/článek. Není pravda, že může článek vybuchnout při překročení napětí! Je to mýtus, jenž má tuhý kořínek a vůbec nechápu, kde se vzal. Výbuch může nastat pravděpodobně pouze přehřátím, tedy při vybíjení, nebo nabíjení velkým proudem. Rovněž není pravda, že se článek trvale poškodí, pokud se vybije pod 2,5V. Ještě při vybití na napětí 1,8V se mi dařilo nabíjet bez problémů a známek následného samovybíjení. To však nastane bezpečně při nižších napětích (viz. níže uvedený efekt kojící matky). V každém případě rozhodně nedoporučuji zabývat se podobnými pokusy, pokud nemáme plnou krabici článků, které si můžeme dovolit zničit a položit je, coby oběti, na oltář vědění. Pravděpodobnost zkrácení životnosti, nebo zhoršení parametrů je při uvedených pokusech velmi vysoká a nezapomínejme, že stejně, jako u ostatních typů akumulátorů se zde ve značné míře uplatní pravidlo - co kus, to originál.
Jen pro úplnost dodávám, že paralelní řazení LI-ION článků je nejen možné, ale dokonce běžně používané. Proto je lze s výhodou využít i pro pohony třeba řady 400/6V. Pokud máme (ale dobře párované viz. výše) paralelně spojené dvojice článků například 1400mAh a tyto zapojíme do série (raději ne naopak), dostaneme tedy čtyřčlánkovou baterii s vlastnostmi "šestiapůlčlánku" NI-CD o kapacitě cca 2800mAh a hmotnosti 140g!!! Kolik by asi vážilo byť i jen šest článků NI-CD s touto kapacitou? Ale opět je lépe se pohybovat v oblasti co nejnižších odběrů, kvůli efektivnějšímu využití poskytnuté kapacity. To by neměl být s převodovkou problém a odměnou nám navíc bude dlouhá životnost pohonu. Samozřejmě musí být dokonale sesouhlasené všechny články v sestavě, jinak může dojít k jejich okamžitému, nebo alespoň předčasnému zničení. Rozhodně nestačí spárovat třeba vždy jen dva články. Zejména je třeba dát pozor na napětí paralelně spojovaných článků. Pokud není naprosto stejné, dojde k jeho rychlému vyrovnání velkým proudem a následnému prudkému přehřátí článků. Když už jsme v situaci, že máme pouze články malinko rozdílné co se týče kapacity, nespojujme je rozhodně do série, ale po srovnání napětí raději paralelně. Při sériovém spojení nestejných článků ještě mnohem víc hrozí přebíjení, nebo nepřiměřené vybití některého z nich, než při paralelním spojení.
A zde je schémátko primitivní kapesní nabíječky za pár korun. Je vhodná pouze pro dva články zapojené v sérii! I když je to řešení nouzové, skutečně funguje.
Myslím, že princip je zřejmý. Nutné je samozřejmě použití kondenzátorů proti zemi na vstupu i výstupu stabilizátoru. Z jakéhokoli zdroje stejnosměrného napětí v rozmezí cca 12V - 35V (tedy i autobaterie) stabilizujeme prvkem 7809 na napětí 9V. Toto srazíme vhodnou diodou na 8,4V (maximálně 8,6V, což je technologické maximum dle výrobců článků) a dostatečně výkonově dimenzovaný odpor (hodnota může být nižší, než je uvedeno na obrázku) ochrání nabíječku proti mžikovému zkratu a akumulátory proti proudovému přetížení. Vlastní úvahou lze dojít k zapojení s obvodem 7805 podepřeným proti zemi třeba zenerovou diodou, odporovým děličem.... Jde prostě o to, získat stabilizované napětí 8,4V (respektive 4,2 pro nabíjení jednoho článku). Osobně preferuji spíše 8,7V pro dvoučlánek a namátkovou kontrolu nabíjení, pokud použijeme toto primitivní zapojení. Vyšší napětí urychlí počáteční fázi nabíjení a díky odporu není problém uhlídat konečný stav v rozmezí 8,4 až 8,6V. Sám jsem toto řešení dlouho používal implantované přímo do síťového adaptéru (schopného dát proud 1A), pokud jsem byl na cestách.
Samotný stabilizátor je samozřejmě přišroubován na odpovídající chladič. Při nabíjení je třeba měřit proud, případně i napětí, pokud chceme vědět, zda je nabito. Pokud nespěchám, nechávám to prostě připojené přes noc. Důvěru v tento krok je třeba získat měřením, já jsem navíc nabíječku vybavil indikátorem ze starého magnetofonu, který má nastavenou maximální citlivost zenerovou diodou a trimrem kolem hodnoty 8,4V. Napětí mé nabíječky je 8,85V naprázdno a občasným pohledem na indikátor odhadnu napětí. Stalo se mi, že jsem omylem ponechal zařízení ve funkci dva dny a nic se nestalo. Tím nechci říct, že je to v pořádku a že to doporučuji. Rozhodně je to nouzové řešení.
Mnohem lepší je ale použít kupříkladu obvod L200. To není z mé hlavy (bohužel), ale jeden kolega modelář mne na tuto možnost upozornil. Tento obvod je pro danou aplikaci jako stvořený a je neodpustitelné, že mne to hned nenapadlo. Pokud by se někdo chtěl do "stavby" nabíječky s tímto obvodem pustit, zde jsou všechny informace, které může potřebovat. Rozhodně je to lepší, než moje původní řešení s obyčejným stabilizátorem a přitom jednodušší, než použití originálních čipů určených pro nabíjení LI-ION článků. Využít lze zapojení uvedené na obrázku č.7. Odpor R3 jsem dal na zkoušku 1,5 ohmu na asi 2W. Proud vyšel něco přes 400mA, tak jsem to tak nechal. L200 je třeba umístit na dostatečný chladič.
V každém případě je jedinečnou nabíječkou spolehlivý, dostatečně dimenzovaný stabilizovaný zdroj s proudovým omezením. Během roku 2000 však došlo na našem trhu takřka k převratu v této oblasti a firma BEL má novou verzi nabíječe BEL2000! Nemít již BEL610, určitě bych sáhl po této nabíječce, která umí vskutku vše, na co si člověk vzpomene, včetně LI-ION. Pokud už člověk slušnou nabíječku NI-CD má, lze levně pořídit u firmy ESOTOP od pana Hlávky kapesní verzi nabíječky LI-IONek. Ovšem prvním na trhu byl asi pan Potenský, který modul nabíječky pro LI-ION a LI-MH prodává už delší dobu. Snad jsem kdysi také trochu přispěl k popularizaci LI-IONek, když jsem pořád každému v dosahu povídal o svých poznatcích a dobrých zkušenostech s těmito články. Je jasné, že pro svůj větší vnitřní odpor, než mají "konvenční" akumulátory se asi nedočkáme jejich soutěžního využití (zatím), ale stejně jsou podle mne skvělé. A to se již zase objevily jejich nové mutace.... Pokud máte o zájem jakékoli další informace, napište.
Charakteristické (současné, pro rok 2000) vlastnosti článků LI-ION:
1. takřka netrpí samovybíjením (cca 10% / půl roku)
2. nemají paměťový efekt (chovají se spíše jako kondenzátor)
3. jsou velice lehké, vzhledem ke kapacitě
4. nemají typické vybíjecí "koleno" jako NI-CD, napětí klesá plynuleji
5. ale pozor - v mrazu nejsou schopny dát větší proud!!!
Zde jsou přiložené namátkou vybrané (dnes již staré) informace od výrobce, kde se dozvíte vše, co jsem ve svém textu neuvedl. Například rozměry:
A na závěr něco málo z praktických zkušeností a nových poznatků, které budu postupně doplňovat:
Zatímco od jara do podzimu létám se svými staršími, měkkými LI-IONkami ve větroních kolem 50ti minut a v akrobatech kolem 20ti minut motorového času (ne do vypnutí regulátoru, pouze do znatelného poklesu tahu), stalo se mi někdy na Nový rok při teplotě cca -8°C toto: Přinesl jsem svého Ještěra na pole, tedy asi 5 minut cesty pěšky byly akumulátory vystaveny mrazu. Ještěr má články podvěšené pod trupem a jsou tedy přímo ofukovány proudem vzduchu od vrtule. Odstartoval jsem a létal asi tři minuty, navíc dost těžkopádně. Potom vypnul regulátor, což jsem zažil asi potřetí, jinak létám spíš podle citu, viz. výše. Tytéž baterky jsem (tak jak byly "vybité") vložil do Fleka, kde jsou kapotované. Létal jsem takto asi 5 minut při o malinko větším výkonu (subjektivně) a pak zase vypnul regulátor. Když jsem tyto články donesl domů, vytáhnul jsem z nich ještě skoro 1200mAh, přičemž jejich kapacita je teoreticky asi 1250mAh, prakticky většinou až 1500mAh. Proto se zdá, že v mrazu jsou tyto články použitelné jen omezeně, možná spíš do vysílačů, nebo jako přijímačové. Prostě všude tam, kde není hlavním požadavkem velký proud, ale pouze velká kapacita. Ta zůstává mrazem nedotčena, pouze se "přiškrtí ventil".
Začátkem února 2001 použil moje články náš nebojácný kolega v Hornetovi. Tedy klobouky dolů. Napsal mi, že je s nimi vrtulník sice lenošnější, nežli se sedmičlánkem, ale na druhé straně prý dokáže spolehlivě stoupat 10 minut a ve visu vydrží 15,5 minuty. Nejsem vrtulníkář, tak jsem se musel optat, co to vlastně znamená. Prý je to velmi slušné. Musím se přiznat, že jsem byl spíše malé mysli a kolegu od tohoto pokusu zrazoval. Měl jsem obavu, že se jeho Hornet vůbec neodlepí od země. Nedal na mne a dobře udělal.
Víte, jak z takřka dokonalých LI-IONek udělat věc, která se chová, jako kondenzátor s paralelně připojeným odporem? Velice snadno. Moje manželka to dokázala. Do takzvaného "kojícího světýlka", jsem jí dal dva paralelně spojené články, které bohužel sloužily jen asi dva měsíce. Vydržely jí bez nabití vždycky tak na týden, nebo i o něco déle, než začal svit slábnout. Jednou jaksi neopatrně usnula a ponechala již skoro vybitou lampičku svítit až do rána, takže žárovka už asi jen žhnula a v denním světle tento jev zcela zanikl. Lampičku tudíž ani potom nikdo nevypnul. Večer jsem byl požádán o výměnu žárovky, protože prý nesvítí. Ale to již bylo zle s články, ne tedy se žárovkou. Po odpojení od zátěže sice váhavě vytvořily jakési napětí, ale při nabíjení do nich neustále tekl proud a někam mizel, aniž by se ukládal a měnil v použitelný náboj. Po odpojení od nabíječky šlo napětí ihned rychle dolů a články na LI-IONkový hřbitov. I vytvořil jsem novou sadu a ta opět k plné spokojenosti slouží již další dva měsíce. Udělal jsem manželce její vlastní nabíječku a poučil ji o tom, že články může dobíjet třeba denně, čímž jim neublíží. Ona je sice technicky založena, ale má praxi jen s NI-CD a NI-MH články, takže se před poučením podle toho chovala i k LI-IONkám, které poctivě cyklovala od dorazu k dorazu, až to jednou přehnala. Takže pozor na kojící matky!!!
Nastalo jaro a já jsem se rozhodl provětrat opět Ještěra, ale tentokrát s tříčlánkovou sadou, tedy napětí naprázdno bylo 12,6V. Jelikož jsem v tomto směru již nebyl průkopníkem a navíc mám v Ještěrovi tak děsně starý motor, že by ho nebyla příliš velká škoda, ani jsem nic neměřil a rovnou jsem startoval. Funguje to. Díky vyššímu vnitřnímu odporu těchto článků zřejmě dochází k dostatečné "stabilizaci proudu", takže motor, ani regulátor se nepekou. Výkon motoru je vyšší, ovšem za cenu přírůstku 35g hmotnosti. Tak se zdá, že tohle není marná cesta. Možná, že by se dala použít i pro Horneta. Ale v tom případě bych přece jen doporučil uskutečnit nejprve nějaká měření na zemi a věnovat zvýšenou pozornost teplotě motoru. Vlastně raději všemu.
Pozor, novinka! Na podzim roku 2001 jsem otestoval nové články LI-ION o kapacitě 1800mAh (dále v textu uvedeny jako "větší"). Jsou těžší (cca 44g/článek) a mají o něco větší průměr, ale mají zřejmě nižší vnitřní odpor, než například stará varianta 1250mAh. Dosavadní měření tomu jednoznačně nasvědčují. Už při proudu 1,5A je rozdíl v napětí 0,1V na článek ve prospěch větších a se stoupajícím proudem se jejich tvrdost projevuje ještě víc. Škoda jen té větší hmotnosti, ale zvýšená kapacita jistě přijde vhod.
Ano, vlastnosti článků 1800mAh jsou skvělé. I v chladném ovzduší podzimu umožňují minimálně hodinové lety s vhodným modelem při neustále zapnutém motoru. Poletování ve výšce očí je skvělou zábavou. Pro jednotlivá nastoupání s odpočinkem při vypnutém motoru v kluzu se ani neodvažuji pokoušet o nějaký rekord v délce letu. Větší tvrdost článků vyrovná jejich větší hmotnost, takže model neztrácí živost oproti článkům 1250mAh, ale kapacita navíc je přitom k poznání. Už se pracuje na stavbě modelu, který vlastností těchto článků využije s menší shovívavostí, než lehounký větroň. Bude letoun Děs tím pravým? Možná ano, uvidíme... (dnes, po již mnoha odlétaných hodinách lze říct, že ano)
Konec roku 2001 přináší další novinky, kterými jsou články 1950mAh a 1400mAh. Oboje vykazují opět velmi slušné vlastnosti. Je patrný pokrok v oblasti snižování vnitřního odporu článků i odolnosti vůči chladu. Ani při nerovnoměrném odběru mezi 3A až 5A nedochází k jejich nadměrnému ohřevu. To posouvá oblast použití LI-IONek k ještě vyšším zátěžím a tedy k pohonům s větší spotřebou při možnosti odebrání podstatnější části náboje.
Protože čísla si člověk mnohdy špatně představuje, pro ilustraci přikládám graf záměrně značně rozdílných dvoučlánkových sad. Zátěž je při použití v modelu s motorem řady 280 v praxi vždy podstatně nižší a její rozložení složitější, ale takto je to zase přehlednější:
Všimněme si zejména žlutých křivek. To jsou charakteristiky mé nejstarší sady. Články byly takřka dva roky používány v notebooku a po jejich vyřazení mi sloužily ještě skoro tři roky k pohonu, kde absolvovaly kolem 80ti startů v různých modelech (dlouho jsem si vedl poctivě letový deník ke všem motorům, akumulátorům a modelům, pak jsem toho nechal), což odpovídá při průměrně půlhodinovém chodu motoru přibližně čtyřiceti hodinám čisté práce. Reálná doba letu byla samozřejmě výrazně delší (celkem cca o 30%, tedy kolem 52 hodin), v závislosti na typu modelu. To je docela příjemné. Na stejný výkon by potřeboval obvyklý sedmičlánek akumulátorů s kapacitou kolem 300mAh určitě přes 450 startů, což je tím pádem takřka 12x více cyklů, starostí a času utopeného v manipulaci nutné k zajištění provozu. Tím se podstatně rozvažuje poměr letového času vůči přípravě na něj v neprospěch létání (zdaleka ne tak, jako u spalovacích motorů, že?). Upozorňuji, že jde o hrubá čísla, jen pro představu. Výhodou NI-CD článků je ovšem na druhé straně znatelně vyšší výkon, na což nezapomínejme. Bez klasiky se prostě mnohdy nelze obejít, to se nedá nic dělat.
Jen tak pro pobavení uvedu, že tuto "žlutou" sadu jsem v době uskutečnění testů ještě používal a teprve grafické porovnání s ostatními výsledky mne přimělo ji vyřadit. Přitom mi přišlo na mysl rčení o kovářově kobyle. V praxi mi však ještě sloužila dostatečně. Při reálném odběru dosahovaly motorové lety stále časů kolem půl hodiny. Markantní byl spíše úbytek tahu při plném plynu.
Modrá křivka znázorňuje průměrnou sadu použitých článků, červená pak sadu nepoužitých článků s vyšší kapacitou, jak praví legenda grafu.
Již několik měsíců (od začátku roku do konce jara 2002) testuji články LI-ION Panasonic CGR18650A s kapacitou 1950mAh a myslím, že nastal čas je blíže představit. Napájel jsem jimi Extru, Transalla a Vážku, co se mých modelů týče. Radim má za sebou několik hodin ve vzduchu s modely Hellcat, Zero a Dromader, rovněž s popisovanými články na palubě.
Sady byly zatěžovány proudy od 2,5A po maximálně 5,5A (měřeno na zemi a počítáno na článek) v letadlech a předtím krátkodobě proudy do 8A v laboratorních podmínkách. S proudy nad cca 6A je třeba nakládat jako se šafránem. Krátkodobě neuškodí, ale jakmile se článek přehřeje, ztrácí kapacitu a narůstá mu vnitřní odpor. Výsledky zatím ukazují, že tyto "pytle" energie za sebou nechávají ostatní články s velkým náskokem a to jak využitelnou kapacitou, tak i tvrdostí.
Popíšu jen praktické zkušenosti, nebudu unavovat teorií. Pohony řady 400 jsou s těmito články (paralelně 2+2) opět malinko lenivější, nežli se sedmičlánkem kvalitních NI-CD článků, jak se dalo čekat. Nicméně jako příklad použití uvedu jeden konkrétní letový den s Vážkou:
Po pěti nastoupáních minimálně do 200m a poměrně rychlém vytrácení výšky, jsem prováděl krátká stoupání asi do 40m s následnými rychlými průlety v hladině pod 2m. To jsem opakoval asi 15 minut, nicméně těžko říct, kolikrát. Předpokládám, že by mohlo vycházet jedno nastoupání s průletem průměrně na necelou minutu. Energie bylo i po uvedeném "pumpování" stále dost, ale tah zjevně poklesl. Následovalo ještě trojí pozvolné stoupání do možná 100m a po vytracení výšky přistání. Tomu ještě předcházelo několikeré přiblížení na přistání, dokud jsem si nebyl jist, že sednu "k noze", což u mne znamená do 10m od sebe. V té chvíli ukazovala časomíra 65,5 minut letu. Motor docela hřál, akumulátory byly jen vlažné.
Radim má v Hellcatu o hmotnosti přes 400g nainstalovaný Speed 280Race. Po dvaceti minutách jemného poletování zalétne z vodorovného letu "nekonečný" počet přemetů, po čtyřiceti minutách už ne, ale model stále s rezervou létá. Pokud vím, o delší lety, než necelých 50minut se Radim doposud nepokoušel, zejména z obavy o motor. V závislosti na okolní teplotě a stylu letu lze dosáhnout poměrně vysoké teploty motoru. Při "normálním" poletování a teplotě vzduchu kolem 25°C je motor jen rozumně teplý a akumulátory vlažné.
Akumulátory CGR18650A lze považovat za skok kupředu ve vývoji "kapesních elektráren", ovšem jedná se o poměrně úzký profil. Daří se mi je sehnat jen výjimečně.
Do své Eclipse7 jsem vložil tříčlánek LI-IONek 1800mAh. Vybral jsem záměrně měkké kousky, aby moc netrpěl koncový stupeň vysílače a napětí zpočátku rychleji klesalo. Na tom není nic zajímavého. Po nějaké době mi však připadalo obtížné nabíjet buďto doma na laboratorním zdroji nebo nepohodlně přes soustavu "udělátek". Jednu chvíli jsem uvažoval o koupi nabíjecího modulu do BEL610. Jenže nakonec, jsa obklopen svými "ubastlenými" nabíječkami, zvítězila lakota a já jsem jeden z modulů osazených L200 přenastavil na cca 13,0V (počítáno s ochrannou diodou ve vysílači) přilepil jej oboustrannou lepící páskou na dno mého Belu610 a vyvedl další, nezávislý výstup na přidané zdířky v čelním panelu. Nyní mám tedy vpředu tři páry zdířek. Nový výstup lze použít i pro napájení (i současně!) dalšího modulu pro nabíjení LI-ION článků. Samozřejmě už jen dvou. Protože k podobnému účelu lze využít i vstupy pro napájení nabíječe z autobaterie, lze po připojení na 230V a zvolení rozumných proudů současně nabíjet například tři sady LI-IONek a dvě sady NI-CD (nebo je vybíjet, či obojí). Vše nezávisle. No která nabíječka za 2800Kč tohle dokáže?
Ověřil jsem možnost velmi výhodného použití tříčlánků Li-Ion v součinnosti s malými synchronními motory MEGA. Jedná se zejména o typy 16/7/17 a 16/7/12 bez převodu, případně verze s nižším počtem závitů a převodem. Pokud vybereme takovou vrtuli, se kterou se na zemi dostaneme s odběrem někam k technologickému maximu článků (případně těsně nad něj) bude to ve vzduchu to pravé. Odběr za letu klesne a pokud nepoletíme stále naplno, pak se průměrná spotřeba dostane na nečekaně nízké hodnoty. Výsledkem je pak na jedné straně dynamický a na druhé straně dlouhý let. Zlepšení a vyvážení vlastností pohonu jsou ovšem markantní!
NOVÉ! V poslední době (konec léta roku 2003) se často setkávám s žádostmi o radu, co udělat s novými články Li-Pol před jejich prvním použití v modelu. Tyto články jsou často dodávány v naprosto nevhodném stavu - nespárované, ba dokonce i z jiných výrobních sérií. Rozdíly v napětí jednotlivých článků někdy činí až několik desetin voltu! Tato nedbalost se týká nezanedbatelné části dodávek, ať již prodaných v ČR, tak i dovezených například z USA, tedy třeba E-Tech, Sony, či Kokam. Popsaná anomálie není pro zkušeného uživatele překážkou, začínajícímu modeláři však může přinést nepříjemná překvapení ve formě nečekaně nízké kapacity sady, její krátké životnosti a v nejhorším případě dokonce zničení některého článku. Nebezpečí roste s počtem článků v sadě. Proto rozhodně doporučuji veškeré zakoupené články minimálně napěťově sjednotit podle návodu (původně se týkal jen technologie Li-Ion) uvedeného výše na této stránce. Určitě se to malé zdržení vyplatí.
Další věcí je vyšší rozcházení článků v sadě během jejího používání, než je běžné u Li-Ionek. Proto je pravidelná kontrola sady na místě a to nejen v nabitém, ale i ve vybitém stavu. Optimální je však občasné porovnání napětí na jednotlivých článcích v sadě i během nabíjení a vybíjení, což ukáže i rozdíly ve vnitřních odporech článků. Takovou kontrolou lze předcházet stavu, kdy by při provozu docházelo k hlubokému vybíjení, či přebíjení článků.
Pro doplnění informací přikládám graf měření tří různých článků. To jen tak pro velmi hrubou orientaci v problematice pro začátečníky:
... další zase někdy příště ...