U Oty

Charakteristika jednoho hracího večera z pohledu toho, kdo u Oty nebydlí

Začněme tím, že u Oty bydlí toliko Ota, jehož funkce je tudíž zcela odlišná od úloh nás ostatních, pouhých návštěvníků. Zatímco my se přicházíme pouze bavit a odpočinout si, Ota to zdaleka nemá tak jednoduché. Jeho aktivity spojené s běžným hracím večerem začínají již v pozdních odpoledních hodinách, kdy ostatní v klidu dojídají chutné večeře a shlíží televizní zpravodajství. Ota tou dobou přijíždí zcela vyčerpán ze Švamberka, což je statek téměř patřící jeho rodičům, jimž vzorně vychovaný Oťas o víkendech pomáhá s namáhavou velkostatkářskou dřinou. Sotva batoh plný nejrůznějších věcí opustí Otakarova ramena, chápe se jeho majitel basy s prázdnými lahvemi od lahváčů a kvapí do večerky opatřit zásobu pěnivého moku, nealkoholických žblažbluněk, chleba a balicího tabáku. Když zvládne tuto část přípravy, musí rychle poschovávat jídlo, které zamýšlí pozřít až jindy a sám, jinak mu ho někdo najde a nekompromisně sežere. Když Ota splní tyto nepsané povinnosti, s úlevou se svalí do křesla a ubalí si zaslouženou cigaretu. V okamžiku, kdy vdechne první šluk, rozdrnčí se zvonek, ohlašující prvního návštěvníka...

Ota se vyklání z okna a hází klíče do trávy, plné psích hoven.
Nutno podotknout, že se většinou slézáme jako švábi na pivo a ještě nikdy se nestalo, aby všichni ohlášení dorazili v předem určenou hodinu. Je dobré dorazit včas, protože Ota a PJ (šéf dobrodružství), obsazují křesla, další dva gauč a na ostatní zbývají rozličné nepohodlné židle, například koženice. Několik desítek minut trvá tedy naše shlukování, což bývá provázeno úlevnými výkřiky radostí překypujících hráčů, nadšených z opětného shledání, Toastovým nevrlým bručením, slastným klokotáním popíjeného piva, šustotem balených cigaret a poznámkami typu:
„Kurva, kde je ten Duch?“
„Jak to bude dneska dlouhý? Já musim ráno vstávat.“
„A co Zrzek, příde?“
„Někdo zvoní. Že by Duch?“
„Deš do kuchyně? Tak mi taky vem pivo.“
„Tak kurva, kde je ten Duch?“
„Otóó, můžu si zavolat?“
„Tak by se snad vozval, kdyby nemoh přijít. Přece neni blbej.“
„Začnem bez něj.“

Druhá část večera započíná dnes již klasickou hláškou Pídžejovou, kterou obřadně zahajuje nové dobrodružství a oznamuje hráčům, čí kontakt si na ně vzpoměl.
„Pepo, zvoní ti telefon.“ , „Oto, zvoní ti telefon.“ nebo „Zrzku, zvoní ti telefon.“, případně „Duchu, zvoní ti telefon.“, ještě tak „Lukáši, zvoní ti telefon.“, méně již „Toaste, zvoní ti telefon.“ a zcela ojediněle „Žabo, zvoní ti telefon.“, je skutečně výrok, jímž začíná dobrá polovička našich dobrodružství.. Volaný , ubezpečiv se předně o tom, který z jeho přístrojů zvoní, pak zpravidla přikládá ruku s pomyslným telefonem k hlavě a tradičním „Haló.“ oznamuje skutečnost, že vzal Pídžejovu snahu na vědomí. Následně se ještě nějaký nenechavý šťoura zeptá, co je za den, načež Pepa vytahuje svůj mystický sešit se statistikami dobrodružství a Pídžej určí datum úvodního telefonátu. Tím je tradicím učiněno zadost a vlastní dobrodružství se pomalu rozjíždí.

Nejprve se tvořivé a paranoidní postavy snaží dopátrat všech souvislostí, spojených s případem, zatímco destruktivní postavy (např. Shotgún), dělají bordel na nevhodných místech a jednosměrně střelecky zaměřené postavy (Hank) si skrze své hráče čtou pravidla, prohlíží obrázky, nebo dokonce poklimbávají. Krušné chvíle nastávají těm Pídžejům, kteří nedrží otěže průběhu hry pevně ve svých rukou, nebo je naopak přitáhnou příliš. V obou těchto případech se většina hráčů začne bavit stupidními keci, příhodami a vtípky, což se zpravidla zvrhává v bouři všeobecného veselí, gradující nezřídkakdy záchvaty smíchu určitých jedinců, hraničících s poškozením bránice.
Tato mezihra dává šanci opozdilým hráčům, kteří doráží s omluvami typu:
„Musel sem ještě vyvenčit psa.“
„Usnul sem.“
„To je v prdeli.“
„Sorry, dřív sem to nestih.“ a podobně.
Jejich postavy pak bývají zapojovány do děje, což je provázeno vysvětlováním doposud odehraného úseku ostatními hráči a Pídžejovi to dává ideální prostor pro domyšlení si podstaty celého dobrodružství.
Většinou někdy tou dobou zavolají Otovi rodiče a nervózní pán domu s pobledlou tváří a prosbami o klid zvedá telefon a s vážnou tváří vyřizuje rodinné záležitosti. Ostatní se zatím, jak jinak, výtečně baví na jeho účet a různými grimasami a gesty se snaží navzájem rozesmát, aby u rodičů vzbudily dojem prázdného bytu. Po několikaminutovém rozhovoru pokládá Ota se zvoláním „Kreténi, nemůžete chvíli držet huby?!“ telefon, zdrceně se svalí do křesla a hra může pokračovat.

Dříve či později nastane okamžik, kdy u hráčů převáží zájem o vlastní ran a začíná se skutečně hrát. Vymýšlí se plány, pije se pivo a kola, někteří jedinci kouří a všichni se snaží zapojit do hry. Zlomový moment nastává tehdy, když dojde k prvnímu hromadnému použití kostek k jiné činnosti, než je hod na inteligenci. Tehdy se začne odstraňovat přebytečný bordel z malého stolečku mezi hráči, knihy pravidel se přesouvají na zem, prázdné lahve do basy a poloprázdné na okraj stolku tak, aby se daly při prvním neopatrném pohybu shodit. Rozlité pivo následně vzbouzí u většiny přítomných radostné úšklebky a jediný Oťas s nehezkými nadávkami poskakuje kolem a snaží se zabránit nejhoršímu. Jeho vzteklé grimasy a ohroublé poznámky, vztahující se zpravidla k inteligenci nešikovného spoluhráče, přetváří úšklebky na otevřené záchvaty smíchu a počet Otou zatracovaných lidí se úměrně tomu zvyšuje.

Zatím Pídžej zjišťuje, že jím vymyšlení nepřátelé jsou na naše postavy příliš dobré, nebo naopak hráči provedou něco zvláště důmyslného a snaží se na to pružně zareagovat. Po první konfrontaci s nepřítelem přichází vlna úlevy či zděšení, provázené v obou případech zvýšenou chutí k jídlu u téměř všech zúčastněných hráčů. Nastává útok na Otovu lednici. V první linii vyráží Zrzek či Duch, následováni Pepou a Toastem. Kvartet nenasytných obléhá kuchyni a ozývají se výkřiky:
„Jé, hele mazací sejra s nivou!“
„Hele, Ota tu má housky!“
„Otóó, můžu si vzít?“
„Hele, ten kečup má na sobě něco zelenýho!“
„Oto, jak dlouho tady je to máslo?“
Ota se chvíli chabě brání, a poté podléhá přesile a s přidušeným zvoláním : „Nechte mi aspoň něco k snídani.“ dává plenitelům zásob zelenou. Jen Žabiš s Lukášem si nosí svoje jídlo, aby chudák Otakar nezemřel hlady. Lukáš si k tomu ještě vaří mátový čaj, který pije ke všemu, včetně piva a stává se tak terčem nekončící záplavy více či méně zdařilých vtipů. Zrzek si zase vaří čaj z obyčejných pytlíků, které nechává hodiny koupat a udivuje následně svou statečností, když vzniklý produkt s předstíranou chutí konzumuje. Když jsou žaludky vystresovaných hráčů alespoň zčásti zaplněny, pokračuje dobrodružství dále. S přibývajícím časem se zraky všech stále častěji stáčí k hodinkám a ozývají se výkřiky zděšení méně šťastných jedinců, které čeká brzké vstávání.

Bez ohledu na to, zda se začíná v pět či v osm, dobrodružství kolem druhé hodiny raní graduje ke svému konci. Všichni zuřivě počítají karmu svých postav a snaží se co nejdéle udržet je naživu. Pak konečně umírá poslední soupeř a všichni po sobě s úlevou pokukují, balí se poslední cigarety, Pídžej hodnotí dobrodružství a přiděluje karmu a někdy i peníze. První spěchající se zvedají k odchodu, Ota se snaží vyinkasovat alespoň nějaké peníze za piva a dohaduje se další ran. Nutno podotknout, že se většinou nic nevyřeší a ponechá se to na Otovi s Pepou, jak to dohodnou. Bývají pak za to plísněni, vzhledem k nevhodnosti příštího termínu, ale to je jiná kapitola. Následuje hromadný odjezd výtahem, který se zpravidla nezdaří vzhledem k přepravním schopnostem tohoto zařízení, a tak Ota musí pěšky, aby nám odemkl barák. S úlevným zaklapnutím za námi zavírá a vrací se do svého bytu. Obývací pokoj a kuchyň, prostory obětované našim radovánkám, je nutno poklidit, leč toto zanechává Ota na ráno. S představou mytí talířů, narovnávání sedačkových přehozů, uklízení prázdných lahví a luxování Toastových lupů, usíná Ota neklidným spánkem, zatímco Toast se se smíšenými pocity odebírá k emocemi věčně kypícímu domovu, Lukáš si to sviští přes celou Prahu do postýlky a Žabiš Hein veze Zrzka Heinomobilem do Troji a těší se na noční setkání s jízdní hlídkou dopravní policie.

A tak jsou na tom nejlépe Duch s Pepou, kteří to mají domů kousek, většinou je tam nic špatného nečeká a občas, ale opravdu jen občas, když mají chuť, si ještě před spaním skočí k Bélle na “jedno“...