Česko-saské Švýcarsko 2006
V sobotu 15. dubna, čili naprosto ve stejný čas jako minulý rok, jsem letos vyrazil do Českosaského Švýcarska. Na rozdíl od loňska jsem však nejel sám, ale s Pavlem a navíc s námi jel ještě jeho kamarád Martin.
Setkali jsme se na nádraží v Ústí nad Labem a přes Děčín dojeli do Jedlové. Tradičně hlavně na mé přání jsem museli na Tolštejn. Nějaký sníh jsem sice čekal, ale na cestě ho byla docela silná, rozšlapaná vrstva.
Jako hrad mě Tolštejn, i když nevím proč, trochu zklamal, ale kopec a pohled z něj je to opravdu působivý. Ze zříceniny jsme šli další zasněženou cestou na Jedlovou (774 m), třetí nejvyšší vrchol Lužických hor. Supěli jsem s batohy do kopce, když nás začal předbíhat jeden běžec za druhým. Měli tu nějaký závod a vypadali podstatně hůř než my.
Z rozhledny jsme šli z větší části po červené do Kyjova. Potkali jsme i mé staré známé krávy z loňska, tedy pokud neskončily na pultech supermarketů. Stezka kolem Kyjovského hradu, neboli Objektu u Kyjova v terminologii doktora Durdíka, stojí za projití. V některých rozsedlinách měli kluci problém projít s batohem na zádech.
Deštivou noc jsme strávili na hrádku a ráno pokračovali liduprázdným údolím. Vlčí hrádek opět zůstal opomenut. Přes hraniční přechod v Zadní Doubici jsme vešli na krátkou návštěvu do Německa. První lidi jsme potkali až u přístavu výletních loděk Obere Schleuse, kde však na turisty teprve čekali. Ty jsme potkali teprve na přechodu Zadní Jetřichovice, kudy projela velká skupina na kolech. Hned mě chytla závist, jak jim to pěkně jede:)
Hlubokým dolem jsme vystoupali k Malé Pravčické bráně a znovu sestoupili k Šaunštejnu, který okupovala dav většinou německých turistů. Z hradu jsem pokračovali stejnou cestou jako jsem šel loni: přes Vysokou Lípu, kde jsme si v restauraci dopřáli pozdní oběd, k Dolskému mlýnu a dál do Jetřichovic. Cestou trochu sprchlo.
Došli jsme až na Falkenštejn, ale na hradní skalisko vylezli jenom kluci. Ještě dnes nemám z loňské návštěvy dobrý pocit. Převisy hradního skaliska přímo zvaly k přenocování, ale bylo ještě brzo, takže jsme přes rozcestí Na Tokáni došli až na Chřibský hrádek, který pravděpodobně také hradem nebyl. Na hrádku přestalo pršet akorát abychom mohli postavit stan.
Ráno začalo trochu pršet, až když jsem procházeli Chřibskou. Z ní jsme šli po modré do České Kamenice. Výstup na Studenec jsme si odpustili, protože by stejně skrz mlhu nebylo nic vidět. Trochu se vyjasnilo až v Kamenici, kde kluci zapadli do hospody, ale já se musel podíval alespoň na jeden z blízkých hradů. Kamenický byl blíž.
Znovu jsme se setkali kousek od nádraží. Martina odtud jel domů přes Liberec, takže už jenom s Pavlem jsme dojeli do Děčína, kde jsem se rozloučili i my.
Publikoval Salim, 22. 5. 2006 v 22:16