Napříč Přední Indií

Čenda se vmísil do hovoru a pravil, že by se také rád do Indie podíval, jelikož tam kyne mnohé poučení, ale že to nejde. Protože v té daleké a horké krajině snadno by mohl zhřešiti, buď ze zlosti či roztržitosti, z pýchy či lakomství, jelikož v takové divočině se nalézá mnoho světských marností. A nejhorší jest, že by se ani nemohl vyzpovídat, protože Indie jest země pohanská, kde roste pouze koření, pohané, jakož i divá zvířata. Na to mu pan Jirsák pravil: " Jen si jdi hochu. Mladý člověk má poznat svět a jeho mravy. Poznáš-li svět, budeš si více vážit domova. Zapakuj si pořádně všecka svoje fidlátka, aby ti nic nechybělo, a až bude čas, jdi si do té safraholtské Indie, máš mít moje požehnání na tu cestu." (K. Poláček, Bylo nás pět)

Proboha, proč zrovna do Indie?!

To byla nejčastěji pokládaná otázka většiny našich známých. Nemělo cenu vysvětlovat, že nejen potřeba cestovat se skrývá za rozhodnutím návštívit indický subkontinent, ale také poznat na vlastní kůži asijskou realitu, kulturu, náboženství a mystiku, o které se bláhově domníváme, že na nás dýchne z každé pohozené banánové slupky. Tyto dojmy v nás vytváří záplava informací týkajících se právě Východu se všemi jeho filosofiemi, léčebnými praktikami, náboženstvími a dalšími "zaručeně pravými věcmi". K těmto věcem se naše (nemohu říci jinak než zhýčkaná) civilizace západního světa obrací jako k východisku a řešení vlastních potíží. Není to však poprvé v historii, kdy v nás sílí touha usednout v lotosové pozici pod strom a prožít zbytek života v nebytí meditace v zahradě plné kvetoucích keřů a za zpěvu pestrobarevných ptáků . Rozhodnutí vydat se na Východ padlo v listopadu 1997. V lednu 1998 jsme s kamarády Jirkou a Danem roztočili kolotoče preventivního očkování, důkladného plánování, dokupování výbavy, studia veškeré dostupné literatury a map. Podobně jako většinu lidí, kteří se rozhodli navštívit asijské končiny, dokázali přežít nechápavé pohledy okolí a pozorně si vyslechli "zaručené" zprávy o tom, jak vás tam na každém rohu přepadnou, okradou a zmrzačí, nás překvapila skutečnost, kolik návštěvníků "ze Západu" už tam opravdu bylo. Započali jsme také rozplétat byrokratické uzly na vyslanectvích námi vytoužených zemí. Úspěšné získání víz se ale neovlivnitelně prodlužovalo. Bylo to nejen pro sanitární dny spojené s malováním, které nám připravily nejedno zklamání ze zbytečné cesty do Prahy, ale také v tu dobu probíhající hinduistické a muslimské svátky neuvedené v běžně dostupných kalendářích a nerespektující naše úřední dny. Poslední dubnový den jsme konečně drželi v rukou cestovní pasy se všemi potřebnými razítky. Rozloučení s blízkými neměla konce, hlavně proto, že jsme si pro cestování nestanovili žádná časová omezení. 4. květen 1998 se stal pro nás tím dnem D, kdy jsme se i my, balíci ze severu (Čech), vydali do jiného světadílu za všemi jeho pouštěmi, nebetyčnými horami a nedozírnými mořskými obzory. Snad nejtěžší věc z celého putování, vykročit, se stala skutečností.

Kudy, kam, za kolik a jakým způsobem.

Protože jsme se chtěli dostat s vynaložením nejmenších nákladů co nejdále, rozhodli jsme se pro cestu po zemi. Přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Turecko, Írán a dále. Také ale proto, abychom si pomalu přivykali na nové kraje a jejich mravy. Jedním z takových levných způsobů je autostop, který ale v našem případě jako skupiny více lidí, nepřipadal v úvahu. Druhou variantou je využití vnitrostátních vlakových a autobusových spojů právě projížděné země. Úseky se pak volí od hranice k hranici, kterou lze potom překročit pěšky, stopem či občas jezdícími lokálkami. Tato varianta je mnohem levnější než jízda mezinárodními vlaky, kde platíte podle jiných tarifů příplatky v nemalé výši. Určitě jde o způsob zcela jistě bohatší na překvapení a také mnohem závislejší na štěstí, jaké lidi právě potkáte a jak se vypořádáte s nástrahami pro vás připravenými. Nyní při zpětném pohledu zjišťujeme, že při nás anděl strážný snad ani nestál, ale přímo nám ty naše batohy nesl a ještě jinak se moc nadřel. Veškeré celní a pasové kontroly jsme přešli bez jediné důkladnější prohlídky našich zaprášených věcí a svršků. Celníci nám většinou kromě razítek věnovali také více či méně shovívavý úsměv. Před Modrou mešitou v tureckém Istambulu jsme tak stanuli již 8. května. Dosavadní výdaje na cestování a jídlo nepřesáhly 100 DM na jednoho. Pro srovnání, vlaku jedoucímu z Prahy tamtéž cesta trvá sice jen dva dny, ale za bezmála trojnásobné jízdné. Most přes Bospor spojující Evropu s Asií jsme překročili usazeni v pohodlných sedadlech autobusu jedné z mnoha linek směřujících do íránského Teheránu. Cesta trvala dva dny a stála pouhých 25 USD. Vše proběhlo vcelku klidně a to hlavně díky obětavosti, ochotě a pohostinnosti vytvořené společností našich íránských spolucestujících. Do ulic Teheránu, města pod vysokými horami, jsme vstoupili 11. května. Následoval odpočinkově-poznávací pobyt u Kaspického moře završený 14. května odletem z Teheránu do pouštního města Zahedánu za směšných 22 USD. Zahedán je poslední větší město před hranicí s Pákistánem s dotěrnými taxikáři před letištní halou, velkým množstvím policejních kontrol na silnici vedoucí k hranici a vražednými 45 stupni Celsia. Ve stejný den jsme vstoupili oběma nohama, prostí všech zkušeností a tak pomyslně nazí a bosí, do třetího světa. Náhle se nacházeli v Balučistánu, pravděpodobně nejnehostinnější a nejchudší části Pákistánu. Šok při přechodu hranice nevylepšilo ani pomyšlení, že jde o zemi vlastnící atomovou bombu. Zemi kde ještě navíc celá společnost stále funguje na principu hierarchií a jiných těžko pochopitelných vazeb v rodových klanech. Další trasa putování vedla za využití vrakovitých autobusů a přeplněných vlaků přes bizarně kamenitou poušť do města Quetta a dále pak do nížin řeky Indus, až do hlavního města, dvojměstí Islamabad-Rawalpindi. Ve zdejším nesnesitelném horku jsme v místním kempu čekali více jak týden na prodloužení víz, které by nám umožnilo delší pobyt v horách na severu, ve výběžku Himáláje a pohoří Karakoram. Čekání jsme si zkracovali několika kratšími sólovými výjezdy autostopem. Šlo o výlety až k "horké" linii s Kašmírem spojenými s potulkou v okolí městeček Murree a Nathia Gali. Dalším sportem pro zabití času bylo shánění nového vařiče. Náhrady za ten, který jsme zapomněli v autobuse z Turecka do Íránu. Přitom ten ztracený jsme si koupili teprve týden před odjezdem za "nemuslimské" peníze, ale zato spalujícím vše s obsahem alkoholu nad 50 %. Věrným průvodcem těchto dnů nám byla úplavice pořízená z jinak vynikajícího nápoje z cukrové třtiny, zakoupeného na jedné z ulic Rawalpindi. Po překonání veškerých uvedených nástrah jsme stanuli na pomyslném počátku silnice nazývané velkolepě Karakoram Highway a směřující do vytoužených hor.

Cestování a rozchody

Do autobusu jsme ale usedli pouze dva, já a Jirka. Dan se rozhodl pro návrat do Čech. Na otázku, proč tak záhy, je odpovědí, že jako za většinou podobných rozhodnutí je i v tomto případě třeba hledat ženu. Při jízdě autobusem, doslova se řítícím světlem i tmou nad kaňonem řeky Indus bez jakékoliv změny stylu a rychlosti jízdy, jsme nabyli pocitu, že se přeci jen zázraky dějí. Bylo to v hrubém rozporu s přírodními zákonitostmi o přilnavosti a odstředivých silách. Technický stav autobusu byl bližší spíše k vrakovišti, ale ne vhodný pro takovou svižnou jízdu. Vše k tomu na vozovce s parametry lehčího tankodromu, zejména za právě probíhajících deštů. V časných hodinách 27. května jsme provedli výsadek u Raikotského mostu vybudovaného přes nezkrotnou řeku Indus s nadmořskou výškou kolem 1100 m. Stal se nám výchozím místem pro dosažení Fairy Meadows (3200 m.n.m.), travnaté plošiny se skvostným pohledem na Nanga Parbat (8125 m.n.m.). Po celodenním vyčerpávajícím pochodu se nám podařilo vinou mlhy, deště a následného bloudění dojít až do Beel campu, plácku se sruby asi o 300 výškových metrů za zmíněnou Pohádkovou loukou. Do dnešních dnů nám nejde na rozum, jak jsme mohli zvládnout těch dvaapůl kilometru převýšení v docela náročném kamenitém terénu, většinu cesty bez vody a k tomu ještě obtěžkáni čtvrtmetrákovými bágly během 12 hodin. Hlavně však můžeme mluvit o štěstí, že nás neskolila výšková nemoc. Následující dny jsme přesto dokázali prožít v magickém objetí zdejších velehor oplývajících drsnou, ale podmanivou krásou. Veškeré naše síly jsme vložili do pokusů návštívit základní tábor pod Nanga Parbat nalézajícím se ve výšce 4000 m.n.m. Bohužel se nám to pro nadbytek sněhu na stezce vedoucí přes Velkou morénu nepodařilo. Další postup bez náležitého vybavení by se tak stal dosti riskantním podnikem. Po sestupu zpět k Raikotskému mostu jsme si dopřáli několikadenní odpočinek ve městě Gilgit pro načerpání chybějících sil, aby potom následoval přesun do oblasti zvané Hunza. V tamních hnědých horách jsme podnikli několik společných i sólových treků v okolí vesniček Gulmit, Passu a Sost a jim blízkých ledovců. Posledně jmenovaná vesnička Sost, je skutečně poslední pákistánskou vesnicí před hranicí s Čínou. Po návratu 17. června do Islamabadu jsme využili pohostinnosti jednoho místního dobrodince a 22. června nás přivítala Indie jako vedrem zmožené, upocené osoby. Další dny nás bylo možno zastihnout ve městech Amritsar s přívětivými sikhy ve svatostánku, metropoli Dillí, staré Agře s kdysi bělostnou hrobkou Taj Mahal, městě Gwalior pyšnícím se rozlehlou pevností nacházející se na skále ve středu města a Jhansi jako důležitou dopravní křižovatkou. Naší poslední společnou zastávkou se stala vesnice Khajuraho s nebývale zachovalými a udržovanými hinduistickými chrámy. Za výzdobu těchto staveb slouží převážně pikantní výjevy jako z Kámasútry. Na tomto místě se 7. července uzavřelo naše společné cestování. Jirka se vydal podél posvátné řeky Gangy do Kalkaty, o které se říká, že je nejindičtější z indických měst. Po její návštěvě se rozhodl vydat domů. Ke svému návratu použil ruských aerolinií, aby do dveří rodného domu vstoupil bez jakéhokoliv předchozího ohlášení 31. července.

Kam se vrtnout?

Na rozdíl od Jirky cestujícího na východ, jsem zamířil na jih. Dne 10. července po 1900 km jízdy vlaky a autobusy, přes nekonečně fádní zelenočervenou indickou rovinu jsem stanul na břehu Arabského moře ve státečku Goa, které se podobně jako Káthmándú v Nepálu na přelomu 60. a 70. let stalo centrem hnutí hippies. Pod 14. stupněm severní šířky jsem se pohyboval po celé dva následující měsíce. Tento čas byl vyplněn poznáváním zdejších pro našince tolik vzdálených krajů, pobyty mimo turisticky atraktivní místa, nespočtem setkání s obyčejnými lidmi a seznamováním se s jejich (pro nás) neobyčejnými životy a osudy. Za význačný den považuji 17. srpen, kdy se mi podařilo dosáhnout nejjižnějšího cípu Indie, mysu Kanyakumarí, který je cílem většiny indických poutníků. Odtud dále na sever, přes několik vysočin s čajovými plantážemi a ananasovými sady, do poutních hinduistických míst jakými jsou například město Madurai nebo skvostný ostrov Rameswaram nacházející se necelých 20 km od Srí Lanky, ale také třeba malebná vesnice Mahabalipuram u Madrasu. Další moje kroky vedly do hlavního města státu Tamil Nadu, Madrasu, mezi jehož šesti miliony obyvateli se člověk doslova ztratí. V tomto lidském mraveništi, po neúspěšném pokusu o prodloužení víza, vzhledem k tenčícím se financím, ale také náhlým zdravotním problémům, došlo k rozhodnutí pro návrat do Evropy. Než jsem i já, stejně jako o dva měsíce dříve Jirka, mohl využít služeb Aeroflotu, musel jsem opět projet indickou rovinu při zpáteční cestě do Dillí. Pak už zbývalo jenom zakoupit letenku za 290 USD, dárečky pro blízké a usednout do letadla. I když měl let do Moskvy 10 hodin zpoždění, přípoj do Prahy se nechal relativně v klidu stihnout. Stověžatá matička mě přivítala navečer 30. září, pro mne, již přivyklému tropickému pásmu, velice chladným počasím. Stačilo už jen vyměnit pár dolarů za koruny (což byl nečekaně velký problém) a vystát cestu posledním linkovým autobusem. Příchod domů byl samozřejmě neohlášený a nečekaný, ale o to více překvapivější, radostnější a dojemnější. Bylo to právě 150 dní od chvíle, kdy jsem vyrazil tam, na Východ...

Sahib