Pocity, postřehy, snáze a stráze při cestování po Íránu, Pákistánu a Indii.

Pokyn č.1: Při cestování po Asii nikdy, nic a nikde nehodnoťte očima člověka ze Západu.
Pokyn č.2: Smiřte se s tím, že plnit pokyn č.1 jde většině z nás pěkně ztuha.

Írán

Země, kde jsme prožili pouze týden (více nám totiž naše tranzitní vízum neumožňovalo) nás doslova chytila za srdce. Už jenom příjezd k turecko-íránské hranici, kdy se na jedné straně tyčí zasněžený biblický Ararat se svými 5165 metry a na druhé straně stoupá z íránské kotliny asi 15 kilometrů dlouhý klikatý had vytvořený pouze a jen umaštěnými automobilovými cisternami naplněnými naftou. Rychlostí 100 metrů za hodinu šplhají do kopce k hranici namačkané tři i čtyři vedle sebe. Námi očekávané obavy z přechodu do této země, vyznávající islám v dosti ryzí podobě, se až tak nenaplnily. Přes celní a pasovou kontrolu jsme se protáhli dříve, než čekající poutníci do Mekky. Bylo to ale hlavně zásluhou nezištné pomoci staršího muže z jakési cestovní agentury s kanceláří přímo v celnici. A tak zatímco my se přejídali v nedalekém bufetu, naši jinak pohodoví spolucestující se potili při důkladných prohlídkách prováděných jejich vlastními lidmi od náboženské policie. První, čeho jsme si všimli po příjezdu do prvního města, byl fakt, že na večerní ulici zcela chybí ženy a naopak je zde spousta mužů, kteří se procházejí zavěšeni jeden do druhého a přitom si nás zcela bezostyšně s ústy dokořán prohlížejí. Jak jsme záhy pochopili a poznali i v následujících zemích, jde o jev naprosto běžný. V těchto zemích cosi, jako je v nás zakořeněný sociální odstup jednoho metru, neexistuje. Ač si to neuvědomujeme, jsme lidé s nadbytkem prostoru kolem sebe. Dotyky či polibky mezi muži jsou v Asii stejně časté jako podávání rukou a přitom se v tom nevidí ani nehledá nic erotického. Jsou to pouze intenzivnější projevy přátelství při vzájemné komunikaci. Naopak velkým tabu nejen v Íránu, ale i v Pákistánu, je žena. Že zde jsou, jsme záhy poznali. A že jsou i přes zahalení velice hezké. Zejména půvab Íránek nás okouzlil, stejně jako jejich letmě zvědavé pohledy a úsměvy při pohledu na nás, zarostlé tuláky. Bohužel, jakákoliv komunikace se ženami na veřejnosti je většinou mužům zapovězena. V autobusech mají vyčleněná sedadla a na ulici nabýváte dojmu, že jsou zde za jakési služky bez jakýchkoliv vlastních práv. Na druhou stranu, když jsem je pozoroval při nákupech šatů a šperků, měl jsem dojem, že sice na veřejnosti vládnou muži, ale v domácnostech se to až tolik od našich lišit nebude. Zvěčnit krásu místních žen na citlivou vrstvu filmu je téměř stejně riskantní, jako vstoupit do mešity v šortkách a tílku. Celkově je lepší fotografovat pouze se svolením a nejlépe ještě v doprovodu místního hostitele, který si vás bez obav vždy a všude najde. Írán na mne zapůsobil nejenom svojí pohostinností a lidmi s někdy až dotěrnou snahou pomáhat, ale hlavně přírodou. Na výběr je moře, poušť a velehory. K tomu všemu perfektní systém služeb za směšné peníze. Není divu, že je veškerá doprava tak levná (včetně na vnitrostátních linkách létajících špičkových Airbusů), když se ceny benzínu pohybují při přepočtu kolem 40 haléřů a u nafty 10 haléřů za litr. Írán je země pomalu a neochotně se otevírající cestovnímu ruchu, ale s obrovskými možnostmi pro vyžití nenasytných turistů. Takový turista se ale musí podřídit zdejšímu režimu. Ženy turistky nesmějí chodit samy a musí být náležitě zahalené. Měsíční pobyt v Íránu by s veškerými myslitelnými náklady vycházel asi na 200-300USD.

Pákistán

Po příchodu do této země se dostaví pocit, že je všechno jinak. Chaotický provoz na silnicích, kde se jezdí vlevo. Vše za stálého troubení a křiku, horka a prachu. Kolem spousty staveb se tyčí vysoké betonové ohrady s horní hranou osázenou střepy nebo hřebíky. Domy se většinou odlévají celé z betonu a až do úplného dokončení je ukrývá hustá síť z dřevěného lešení zdánlivě popírající zákony statiky. Potkáváte lidi s lehce skelným pohledem ve svých snědých tvářích, jež často způsobují všudypřítomné a neuvěřitelně levné varianty hašiše, který zde dokonale nahrazuje naše civilizační drogy, jakými jsou tabák a alkohol. Oblečení mužů je silně uniformní. Nosí se plandavé plátěné kalhoty, košile ke kolenům, kolem hlavy nebo krku nezbytný ručník. Vše pouze v odstínech hnědé, modré nebo šedé. Nejpoužívanější obuví, stejně asi jako v celé Asii, jsou gumové pantofle "žabky" a proto u drtivé většiny populace jsou běžné ploché nohy. Pohled pro bohy nastával v okamžiku, kdy jsme při cestě přes pákistánskou světlehnědou krajinu vystoupili spolu s desítkami ostatních spolucestujících z vlaku, využívaje tak zastávky k vykonání malé potřeby. Šlo jen o to, dostat se k nejbližšímu křoví nebo plotu, stoupnout si člověk vedle člověka a ulevit si. Ovšem my jsme tuto potřebu prováděli "po našem", tedy vstoje a Pákistánci zase dle místního zvyku vsedě. Trochu jsme tak vyčnívali z řady. Pohyb v Pákistánu je relativně bezpečný. Autostop funguje skvěle (stopujete levou rukou), je ale dobré se předem ujistit, že vás svezou bez placení. Zastaví vám nejpozději druhé auto. Vyjímkou je Karakoram Highway (KKH), kde zejména v její poslední části je hustota provozu velmi, velmi malá. Právě tam jsem zažil nejbizarnější stopy. Traktor jedoucí rychlostí 60 km za hodinu, černý vládní mercedes s neprůstřelnými skly a řidičem neumějícím číst, ale ovládajícím kromě volantu a místních jazyků také angličtinu a francouzštinu. Zde jsem se také svezl na otevřené korbě pick-upu rychlostí 170 km/h. Autobusy jezdí často a za poměrně nízké ceny a přitom dostatečně šíleně, než abyste si mohli při jízdě odpočinout, fotit nebo se jenom tak oddávat přírodním krásám. Ceny ostatních služeb jsou mírné a koupit se dá doslova vše. Od úplavice, přes český krůtí lančmít až po kalašnikov. Je nutné ale o všem diskutovat a smlouvat (stejně však nakonec proděláte). Na měsíční pobyt počítejte asi 150 USD. Ekologie je v Pákistánu (v Indii taktéž) snad ještě před početím. Jde prostě jen o barbarské drancování přírodního bohatství země. První, co budete řešit, je kam s odpadky a protože nikde žádnou popelnici nebo odpadkový koš neobjevíte, začnete se chovat podle vzoru místních. Odhodit vše pod, před nebo za sebe. Jako člověka přicházejícího ze světa, kde se pomalu bude brzy pokutovat za odhozený nedopalek, mě šokovaly pohledy na pálení plastových věcí na ohromných haldách s množstvím kolem pobíhajících dětí. Za odstrašující příklad často uvádím jednu uličku v Gilgitu. Dlouhá je snad 200 metrů a tvořená po obou stranách ze samých dílen na demontáž transformátorů. Povalují se jich tam desítky rozebraných a vytéká z nich zcela bez ostychu jejich náplň, kterou je velice toxický olej. Ten pokračuje v předem pečlivě vykopaných kanálcích do nedaleké řeky. Běžná byrokracie, se kterou se setkáte v osobních soubojích, má na indickém subkontinentu své velké kouzlo. Je zpodobněno v osobě obtloustlého úředníka s pohledem směřujícím skrze vás. Na čele se mu rosí krůpěje potu a kolem krku má nezbytný ručník. Sedí u stolu v tmavé kanceláři vybavené vrtulí u stropu. Další ventilátor je na stole namířený na úředníka. Před ním leží obrovská kniha, do které pomalu zapisuje vše, včetně čísla vašich bot, což bude v lepším případě. Máte-li smůlu, je pro něj důležitější činností věnovat se ovládačům zmíněných ventilátorů. Dalším, trochu pro nás ostudným překvapením je zjištění, že všichni Pákistánci mluví alespoň třemi jazyky a angličtina mezi ně jaksi automaticky patří. Pákistán je oproti Indii zemí zase ne až tolik turisticky "profláklou", když ale i tato skutečnost se rychle mění. Zejména v odlehlejších oblastech hor je turista pro domorodce stále ještě raritou. Je tak reálné obdržet pozvání do prosté domácnosti na meruňková povidla nebo šálek osoleného čaje s kozím mlékem či se zúčastnit skromného oběda ze společné mísy, jak mohu z vlastní zkušenosti potvrdit. Bohužel, pro člověka vzpřímeného fotografujícího (Homo erectus fotograficus), jsou to chvíle, kdy by sice bylo možné získat jedinečné snímky, ale zcela by se tím rozbila křehká atmosféra okamžiku. Pohybuje-li se člověk v těchto oblastech mimo hlavní sezónu, může se mu dostat stejného překvapení, jako mně, když jsem kráčel jedním zastrčeným údolím stavějíc pro zábavu z kamenů mužíky sloužící ke snazší orientaci. Šlo o klidné místo kde jedinými lidmi, které jsem potkal (kromě pastevce koz a jeho svěřenců), byli dva bílí muži odkudsi "from Prague". Ještě jedna věc k Pákistánu. Město Lahore, poutní místo muslimů s nádhernou starou architekturou a hlučnou poutí s atrakcemi jak ze třicátých let, kde uvidíte mořskou pannu, motocykly jezdící po stěně obřího sudu a papouška tahajícího váš osud z kola štěstí. Město, kde se vám v horkých červnových dnech rozteče svíčka ještě než ji zapálíte. Tak právě z tohoto města vede rovná silnice přímo do nedaleké Indie. Stává se proto pro svoji polohu centrem většiny podobných poutníků ze Západu, ale také shromaždištěm všemožných podvodníků a zlodějů, lidí většinou jinde v Pákistánu nevídaných. Ve všech průvodcích se dozvíte, že se zde velmi krade. Dávali jsme si setsakra pozor, ale naše zkušenost je taková, že v Lahore vás okrade snad i mrtvola.

Indie

Mezi Indií a Pákistánem není až takový rozdíl. Veškeré jejich společné sváry od doby jejich rozdělení v roce 1947 jsou do velké míry způsobeny jejich vůdci, kteří vlastní všemocnou propagandu. Dosáhlo se tak paradoxu, kdy prvotní myšlenka o vytvoření států s jednotným náboženským vyznáním vzala dnes za své. Pákistán spolu s Bangladéší mají sice populaci z 95 % muslimského vyznání, ale v samotné Indii v současnosti žije muslimů více, než v obou "odpadlících" původního impéria. Indie pro většinu z nás představuje duchovní centrum světa, kolébku vegetariánství a idylku klidného běhu života pod tropickým sluncem. Samozřejmě i já jsem se vydal do této země s přáním, abych se utvrdil, jak je můj život prost duchovních hodnot a prožívaný v rychlosti za tlaku technologií a informací. Představa reálná tak před 100 lety, ale ne v dnešní době, kdy vzdálenosti nic neznamenají. Dnes je tedy i svatá Indie součástí naší západní kultury. Kultury udávající směr na celém světě. Takže jedna z prvních věcí, která vás při příjezdu překvapí, je skutečnost, že za tolik vytoužené duchovno budete muset buď velice dobře zaplatit nebo putovat neznámo kam. Na myšlenku, že dosáhnete osvícení při individuální meditaci kdesi v ústraní, můžete s klidem zapomenout. Důvodem není měnící se počasí ani všudypřítomní komáři, ale to, že právě tolik potřebné soukromí nebudete mít. I na tom nejodlehlejším místě si vás nejdéle do půl hodiny nějaký ten zvídavý Ind najde. A položí vám, stejně jako desítky před i po něm přicházejících Indů otázky. Jak se jmenujete, odkud jste, co děláte, kolik vám je, proč nejste už ženatí atd.? Bude-li to Ind vlastnící jejich obvyklou bezprostřednost, zeptá se vás, jak často se myjete. Odpovíte-li, že asi jako oni, tedy dvakrát denně, nebude chápat, proč tedy tak zapácháte. Tento pro nás zahanbující fakt mohu jedině potvrdit. Skutečně i ten nejnuznější Ind nezapáchá tak, jako bílý treveler po dvou dnech cestování. Půjde-li o Inda podnikavce, bude se vám snažit jistě něco prodat. Od kamínků, které leží vedle vás, přes zaručeně pravé ruční koberce a starožitnosti, až po magické houby a trávu-konopí. A tak za chvilku nabudete dojmu, že máte u nosu druhý diamant Kooh-i-noor, koberec musí minimálně létat, starožitnosti by vám i v Náprstkově muzeu záviděli, a že do Indie jezdí lidé ze Západu jenom za psychedelickými zážitky. Asi největší štěstí pro vás bude, potkáte-li Inda obyčejného, který ve vás nevidí možný zdroj jakéhokoliv příjmu. Jenom od něj se (po úvodní sérii obvyklých otázek) dozvíte něco více o jeho starostech, radostech a zvycích. Nakonec možná právě tohle se může stát jistou formou osvícení. Možnost srovnání způsobu života. Najednou se totiž většina našich problémů stává neskutečně malichernými, a vyvolanými snad jenom proto, abychom se měli čím trápit. Také přitom poznáváme, jak jsme ztratili dětskou hravost a naivitu, kterou zdejší lidé ještě v dospělosti vlastní a jak nás právě tohle maličko dráždí. Nedostaví-li se ale žádný z Indů, potkáte zaručeně někoho vám podobného. Hledače jako jste vy. S tím rozdílem, že bude ze Států, Británie, Německa, Polska nebo dalších zemí. Lidé ze Západu se do Indie sjíždějí již hezkou řádku let a objevit kout, kam dosud nevstoupila noha bělocha, je i v téhle obrovské zemi nadlidský úkol. Samotný pobyt v Indii je bezpečnou záležitostí za cenu minimálních nákladů. Jde jen o to, jak moc je člověk ochoten slevit ze svých nároků na vlastní pohodlí. Při mém dvouměsíčním putování státy Kerala, Karnataka a Tamil Nadu v jižní Indii činila útrata v průměru 3 USD denně. Abych dosáhl takové "výšky" svých nákladů, spával jsem v nejlevnějších hotýlcích, ale zase ne v žádných myších dírách. Vždy se dal dříve nebo později najít pokoj s oknem a vrtulí u stropu za cenu kolem 1 USD. Stravování probíhalo v těch nejlevnějších restauracích, které jsou zde na každém rohu nebo nákupem na tržištích ve večerních hodinách. Pil jsem pouze vodu, ale jenom balenou a k tomu ještě kupovanou na nádražích, kde byla levnější. Všude jsem chodil pěšky. Na delší úseky jsem používal obyčejné, velmi levné linkové autobusy nebo vlaky s označením "passenger", ve kterých jsem záhy zjistil nepřítomnost průvodčích. Tyto vlaky jezdí sice pomalu, ale pokud nikam nespěcháte, je to způsob, jak se nejlépe seznámit s místními lidmi. Protože jak je známo, cestování lidi neobyčejně sbližuje. Cestovat dnem i nocí mezi lidmi v uličce vagónu, hrát s nimi karty, přijímat od nich jídlo a ve spánku sdílet stejnou podlahu je nesdělitelným zážitkem. Autostop je v Indii problematický, většinou totiž chtějí řidiči za svezení peníze. Rikši a taxíky nejsou sice tak drahé, ale pro maximální úsporu nákladů jsou zcela nevhodné. Jízdné v městských autobusech je velmi nízké a je-li člověk patřičně drzý, lze se i tady placení vyhnout, což je ale pro většinu Indů nemyslitelná věc. Také přítomnost žebráků je faktorem, který může soucitného člověka dosti finančně vyčerpat. Vše při původně dobré snaze pomoci všelijak postiženým lidem, na které není někdy opravdu pěkný pohled. Jenže jejich hustota a počet vzrůstá úměrně s atraktivitou místa. Pro další úsporu je dobré se na všechno zeptat a koupit si cokoliv až po zjištění ceny u konkurence za rohem. Je možné, že úplatky, pozornosti a bakšiše vám otevřou snáze dveře, jak se dá dočíst v průvodcích. Já ale podobné nutkání nepociťoval a i přes to, pravda někdy sice těžko, dosáhl žádaného. Tolik vytoužený klid se také obtížně hledá, protože hladina hluku je na ulicích po většinu dne neobyčejně vysoká. Velice se mi proto osvědčily pro klidnější cestování a spaní špunty do uší, bránící nejen hluku, ale i průvanu při jízdě autobusy bez oken. Podobným pomocníkem k nezaplacení mi byla i silná kobercová páska, kterou lze při troše šikovnosti opravit téměř vše. Ale ani tito dva skvělí pomocníci nejsou účinní proti komárům rojícím se po setmění. Pomáhají jenom různá zde běžně dostupná vykuřovadla, ze kterých ale zase bolí většinou hlava. Vynikající věcí je moskytiéra. Jenže ta zase zabírá místo v batohu, ve kterém vám pro normální cestování stačí mít jen to nejnutnější oblečení, prostěradlo na přikrytí, něco na psaní poznámek, visací zámek, šňůru a kolíčky na prádlo. Zbývá na hlavu nasadit čepici s kšiltem, na krk pověsit kapsičku s doklady, cestovními šeky a penězi, na nohy obout dobré sandále a to je opravdu vše, co vám pro štěstí v Indii stačí.

Výkřiky o Indii

Indie, to jsou lidé, spousta lidí, spěch a troubení, které vám ale bude vadit jen do té doby, než vás porazí první netroubící skůtr. Smog, odpadky, obrovské billboardy, dotěrné děti s nudlí u nosu, často s praky, které jsou běžně k zakoupení. Je dobré dát si pozor při večerních toulkách na nenavazující chodníky s odkrytými kanály. Časté jsou výpadky elektřiny, a tak všude rachotí agregáty. K dostání je více druhů banánů, některé jsou silné a červené, jiné zase mají obvyklou barvu, ale velké jsou jako prst a do kilogramu je jich 35-40 kusů. Spousty druhů koření. Ostrá jídla, kterých je v Indii dostatek, a které Indové jedí pouze pravou rukou, protože levá je pro ně rukou nečistou, používanou na tu část těla, kde my použijeme papír. Kamkoliv jsem tak naběhl se svojí lžící, protože jíst rukou mi zrovna dvakrát dobře nešlo, byl jsem doslova atrakcí a bavil tím přítomné. Rozbijí-li se vám hodinky, pak se stačí dívat kolemjdoucím po rukou, protože hodinky vlastní většina z nich. Dobrat se ale přesného času, je nemožné. Pro Indy je čas velice relativním pojmem a nějaká půl hodina sem nebo tam nic neznamená. Všimnete si zvláštního způsobu pití z láhve, kdy ji Indové nepřikládají ke rtům, ale nalévají tekutinu přímo do úst. Překvapením je konzumace tvrdého alkoholu v nečekaně velké míře i přes prohibici, vyhlášenou v některých státech, z nichž některé v jižní Indii mají ještě k tomu levicovou vládu. Spatřit proto výzdobu s převládající rudou barvou a obrazy Marxe, Lenina a dalších, vás určitě vrátí do naší země z doby před deseti a více lety. Běžné je neustálé plivání slin, často rudých od žvýkání betele. Početné jsou zde oční vady a pokud náhodou zahlédnete nápis upozorňující na výskyt lepry není důvod panikařit. Většina žen je poněkud plnoštíhlých a pohybujících se kolébavou chůzí ze strany na stranu, proto je těžké takovou ženu na ulici předejít. Velmi často ženy provádějí těžké pomocné práce na stavbách, ale jsou přitom jako vždy pečlivě upravené a oblečené do hábitů pastelových barev. Toulavé krávy, kozy, psi a opice patří nezbytně ke zdejšímu koloritu, proto je dobré dívat se občas kam šlapete. Po setmění jsou jako zjevení z jiného světa netopýři s půlmetrovým rozpětím. Můžete se toulat kdekoliv, protože běžně v Indii hada, tygra nebo slona nepotkáte.

" ...taky jsem měl strach, že až se vrátím a budu o všem vypravovat, že každý řekne, že to není prauda, jelikož vrdloužu, ale je to prauda, sám pan maharadža je svědek a ostatní hoši taky." (K. Poláček, Bylo nás pět)

Sahib