Má cesta (ve zkratce)

"Tak se tady mějte, já jsem za pár let zpátky.“ Rozloučil jsem se s rodiči a nasedl ke dvěma řidičům velké avie, která vyrážela do Maďarska. Nejtěžší část své cesty jsem už měl za sebou. Tím bylo pevně se rozhodnout a sbalit se s vědomím, že až se vrátím, může být spousta věcí jinak.

První stop mi zajistil kolega, který v té době dělal ve spediční firmě. Pak to vše odsýpalo jak má. V Rumunsku mě vzal český řidič kamionu, jenž mě svezl až do Ankary. Pak bez zdržování přímo k íránským hranicím. V Tabrízu ani v Teheránu mi neprodloužili krátké tranzitní vízum, takže rychle napříč Persií, a než jsem se nadál, byl jsem v Pákistánu. Vyrazil jsem napříč Baluchistánskou pouští. Jenže můj organismus zhýčkaný sterilní hygienou se nedokázal poprat s kvalitou místní vody a nástrahami nižšího hygienického standardu. Musel jsem se týden zotavit v nemocnici v Lahore. Zanedlouho v Indii mohlo být navázáno další přátelství s nemocničním personálem. Nehoda tomu chtěla, že jsem si naštípl zápěstí a celá ruka po konečky prstů šla do sádry. To mi zkomplikovalo nejen podepisování cestovních šeků. Následující zdravotní potíže už nestály za řeč a mohl jsem bezstarostně objevovat Indii. Přitom jsem se utvrdil, že země se neposuzuje podle atrakcí v turistických průvodcích, ale podle lidí, které člověk při putování potká.

Z Indie jsem se přesunul do Thajska. Navštívil jsem tamní horské kmeny a v oblasti Zlatého trojúhelníku jsem přešel do Laosu. Dva dny jsem se plavil po Mekongu a pak začal cestovat po krátce otevřeném Laosu. Vrátil jsem se do Siamu a zamířil na jih země. V Phuketu jsem se po marinách poohlížel po nějaké jachtě, jež by mi přiblížila Austrálii. Zkontaktoval jsem se s kapitánem, který nedávno sháněl posádku. Jenže to už měl na své jachtě více lidí, než je pohodlný počet. Takže z toho nebylo nic. Omrkl jsem pár pěkných pláží a dojel na ostrov Penang v Malajsii. Naskočil jsem na trajekt a doplul na Sumatru. Projel jsem rovník a pokračoval na další ostrovy Indonésie. Na mystické Sumatře jsem pozoroval orangutany a navštívil kmeny bývalých lidožroutů. Na Jávě jsem vyšplhal na pár sopek. Na turistickém Bali jsem znovu naháněl nějakou jachtu. Žádnou k stopnutí jsem nenašel, a tak jsem pokračoval dále po ostrovech až k Timoru. V Kupangu jsem našel jachtu, která se vracela do Austrálie. Starší pár nic neměl proti pomocné ruce na palubě. Problém byl v tom, že čekali, až jim bude opraven motor a vyráželi by asi za měsíc. To už bych se nestihl dostat do Austrálie před vypršením doby ke vstupu. Podíval jsem se na válkou zničený Východní Timor a z Dili jsem se krátkým letem dostal do Darwinu.

A byl jsem v Austrálii. Nebylo to tedy stoprocentně po zemi, ale dostal jsem se tam alespoň vůbec nejkratším možným letem. Měl jsem rok na to, abych poznal další části tohoto jedinečného koutu země. Přitom jsem se snažil dokrmit své pohublé prasátko s úsporami a ušetřit na další část své cesty. Pracoval jsem na farmách a pomáhal při sezonních sběrech ovoce. Po roce byl čas definitivně přezout boty pracovní za své toulavé a vrátil jsem se zpět do Asie. Přistál jsem na Borneu, v malém sultanátu Brunej. Ze sousedního Sabahu jsem se dostal trajektem na Filipíny. Procestovat tuto ostrovní zemi celou by bylo určitě zajímavé, ale délka víza diktovala redukovat počet navštívených ostrovů. Ze sedmi tisíc jsem navštívil čtyři. Vrátil jsem se zpět na Borneo, abych dokončil svůj přerušený let do Thajska. Udělal jsem si postranní výlet přes Malajsii do Singapuru, ostrovního města na rovníku.

Se začátkem nového roku 2005 jsem vstoupil do Kambodži. Poznal jsem jak věhlas Khmérské říše, tak Kambodžu zjizvenou genocidou Rudých Khmérů. Sousední Vietnam jsem prostopoval od Saigonu po Hanoj, živý skanzen komunismu. Poté následoval oříšek téměř nerozlousknutelný. Pár zubů jsem si vylámal, než jsem přišel na to, jak stopovat po Číně. Sen cestovat po této zemi, kde nikdo neslyšel o angličtině, o autostopu a spaní venku, se v začátcích změnil v noční můru. Doslova jsem si oddychl, když jsem v Šanghaji dostal do pasu výstupní razítko a nalodil se na trajekt do Japonska, se svou studentskou průkazkou, kterou jsem si nechal zhotovit v ulicích Bangkoku, jsem dostal studentský tarif.

Po dvou dnech plavby jsem vystupoval v Ósace. Země samurajů a gejš sice doznala řadu změn, ale i tak to bylo vzrušující. Japonsko není jen jednou z nejbezpečnějších zemí, ale také jednou z nejdražších. Zkoušel jsem si tam proto přivydělávat pouličním prodejem svých fotografií. Během mého šestitýdenního pobytu v Zemi vycházejícího slunce mi prodej pokryl veškeré tamní náklady a ušetřil jsem si na lodní lístek do Koreje.

V Koreji mě už čekal v přístavu kámoš, s nímž jsem se potkal v Austrálii. U protinožců jsem se seznámil se spoustou Korejců a Korejek a tak mé cestování byla spíše přátelská jízda. Korea je také země, která se dá bez váhání označit za stopařský ráj. Člověk mávne a jede. Když už má jó smůlu, tak jede až autem druhým.

Po Koreji jsem se doplavil zpět do Číny. Mrkl jsem se k Velké čínské zdi a jednou opuštěnou a polorozpadlou částí jsem prošel. Mířil jsem pak k Mongolsku. Stopem jsem projel bezcestnou poušť Gobi a dorazil do Ulánbátaru. Po Mongolsku příliš aut nejezdí. Proto jsem se na místo stopu vydal na čas pěšky podél řeky do údolí a pak do hor k starému klášteru. Míjel jsem sporadicky rozeseté jurty a býval zván na občerstvení. Po návštěvě země Čingischána jsem se postavil na start stopařského maratonu. Projel jsem ze severu Číny do jižní oblasti Yunnan. Pokud se mi první návštěva Číny zdála být trestem, tak teď bych rád uvítal vízum delší. Oproti Šanghaji se tentokrát jednalo o Čínu starou a tradiční.

Laosem jsem se vrátil zpět do jihovýchodní Asie. V horách u hranic s Čínou žije spousta horských kmenů. Návštěva jejich vesnic je oknem do minulých století. Když jsem chtěl projít hranice do Thajska, tak jsem zjistil, že díky podvodu laoského konzula v Ulánbátaru jsem zůstal v Laosu bez víza. Zažil jsem horké chvíle na hranici a ještě žhavější zpět ve Vientiane na imigračních úřadech.

Z jihovýchodní Asie jsem po dalším roce stráveném v Asii zamířil znovu do Austrálie.

Odtud už jsou pravidelné články uložené ve Zprávách z cest.

Když jsem před léty vyrážel na cestu, tak jsem neměl ponětí, kudy a kdy se vrátím. Nechával jsem se unášet větrem osudu a náhody. Vše jsem bral jako výzvu a ničemu jsem se nebránil. Co však bylo nejpodstatnější, vůbec jsem se nestaral o návrat. Nevěděl jsem, co bude za měsíc, za rok, ani kde složím večer hlavu. Byl jsem přesvědčen, že když přijde čas návratu, že to poznám. Do té doby jsem tomu nechával volný průběh a bezstarostně se toulal světem.

A tak jsem cestoval rok, dva, šest. Od cestování jsem si občas odpočinul na australských a zélandských farmách. Jednu dobu jsem laškoval s myšlenou, že bych tu mou cestu vzal kolem dokola. Jenže už jsem byl na cestě šest let a pořád jsem se jen motal mezi Asií a Austrálií. A to je ještě spousta míst, kam bych se chtěl podívat znovu a nespočetně více míst, kam se mi ještě nepodařilo se podívat vůbec. Připadám si jako žabař v porovnáni třeba s takovými Japonci, kteří zvládnou ve čtrnácti dnech procestovat celou Evropu. Sebekriticky uznávám, že k takovému výkonu nejsem schopen se ani vzdáleně přiblížit.

Vzít to dále přes Pacifik tedy rozhodně není akce na jeden či dva roky. A zkoušet něco po vzoru Japonců určitě nechci. Přišel jsem tedy s nápadem podívat se také do země, odkud jsem v roce 2002 vyrazil na svou pouť. V té době byl ještě prezidentem Havel. Od té doby se toho hodně změnilo. Rodiče začali šedivět (prý ze mě), prarodiče už jsou na tom hůř a ještě by mě chtěli vidět a děcka v příbuzenstvu už na mě zapomněla úplně. A tak padlo rozhodnutí. Letos zavítám domů.

Stejnou pozemní cestou, jakou jsem před léty vyrážel, jsem dostopoval domů.

Na své cestě jsem strávil necelých sedm let.