Archiv 2

29. březen 2012  Bez vody nelze žít
Ve středu jedenadvacátého vyrážím na chalupu a počasí mně opravdu přeje natolik, že po obědě jedu na kole svých patnáct kilometrů. Absence vody po návratu mi pije krev a k večeru konečně dostihnu instalatéra. Domluvíme se, že ve čtvrtek v pět přijde situaci ověřit.
Čtvrtek věnuji tedy dobývání mechu a řezání polen řetězovou pilou. Sousedů labrador Bali na mě konečně přestal štěkat, když zjistil, že jeho panička se mnou přes plot komunikuje. Instalatér je jak hodinky, v pět koukne do studny, vleze do vodárny a zapálí si drámo. Diktuje mi, co zakoupit. Tři čtyřmetrové trubky Hostalen 40x5/4, jedno koleno, tři zástřiky vnější, jeden vnitřní, sací koš Pirát a pár dalších drobností a rad, kde to pořídit. Ať zavolám, až vše budu mít.
V pátek ráno jedu dle rady do Letů, kde je prodejna a sklad KBterm. K mému překvapení vše mají s výjímkou koše Pirát. Platím 2900 korun, no nazdar. Jak odvézt Oktávkou bez nosičů čtyřmetrové trubky? Vyjmu pravý zadní sedák a sklopím zadní opěradlo, sklopím dozadu přední opěradlo spolujezdce. Kufrem prostrčím trubky až do nohou spolujezdce a ven mi kouká necelý metr. Vázací gumou s háčky zafixuji přivřené víko kufru, na konec trubek přilepím kus červeného hadru a ujíždím v pohodě domů. Vše vyložím na dvůr a volám čerpadla Horák v Berouně, zda mají Piráta pětičtvrtku a oni že ano. Hupsnu do auta a za čtvrt hodinky jsem tam a za dvě stovky je můj. Jsem opět doma a obědvám.. Volám za chvíli bratrovi, zda mi pomůže složit staré střešní tašky uložené na půdě. Po jedné hodině zvoní a jde se na věc. Z několika prken stlučeme šoupačku, já dobývám tašky z těžko přístupného půdního místa, vkládám na šoupačku, bratr zachytí a rovná hned vedle do štosu. Makáme jak černí asi tři hodiny a nakonec všech zhruba čtyřista tašek je dole. Půda si po padesáti letech konečně ulevila. Děkuji bráchovi a že někdy na revanš. Večer volám instalatérovi, že mám vše po kopě a tak že přijde v sobotu v devět a za dopoledne to zmáknem.
V sobotu ráno vše připravuji, tedy otevřít studnu, vodárnu a shromáždit materiál. Instalatér se synem stejného řemesla jsou tu přesně, mrknou na plastový materiál a že to je v pořádku. Spouštíme šestimetrový hliníkový žebřík do studny a zajišťujeme trámkem. Leze dolů a na provaze spouštím za ním nářadí v černém kýblu. Uvolňuje šrouby příruby u kolena, navazuje sací rouru, leze ven a vytahujeme k další přírubě. Opět jde povolit a horní část dáváme na trávník a vytahujeme dolní. Trubka asi do jednoho metru nad košem jen kvete a zblízka vypadá jako krajina z Marsu. Leze do vodárny a uvolní přírubu k čerpadlu. Znovu do studny, odšroubuje koleno a uvolní třmen, držící vodorovnou trubku. Strká ji otvorem do vodárny a já vyháčkuji kolem čerpadla. Nyní se mistři vrhnou na nový materiál. Spojí dvě čtyřmetrovky a osadí košem. Vezmou si míru dle starého potrubí a zatřihnou. Kratší vodorovnou osadí přírubou a prostrčí do studny z vodárny a sešroubují s čerpadlem. Do třmenu dáváme nové šrouby zkušeně ošetřené grafitovou vazelínou. Mistr osazuje vodorovnou trubku kolenem. Spouštíme do studny nové potrubí, fixujeme a zaléváne, abychom se ujistili, že sací koš nepropouští. Vše se zdá být bez chyby. Spouštíme níže a mistr spojuje šroubení. Dokončí se zalití otvorem v čerpadle a uzavírá šroubem. Jdu nahodit jistič a ten hned vypadne. Když ručně pootočím motorem a čerpadlem, které přes zimu krapet zaschlo, jistič drží a čerpadlo rychle načerpá tlakovou nádobu a voda konečně teče. Párkrát odtáčíme a kontrolujeme těsnost a nikde ani kapka. Mistři balí fidlátka a mluvíme o vyrovnání. Je rozumné a mne po obědě čeká cesta pro hotovost do bankomatu v Dobřichovicích. Jedu samozřejmě na kole a je to příjemná vyjížďka převážně cyklostezkou. Jsem zpět a u vrátek mistra a vyrovnáváme se. Práci odvedl výborně. Odpoledne ještě jedu dalších patnáct na kole ve vedru a silném cyklistickém provozu. Večer, jako vždy, musím zatopit, aby se v baráku dalo být a nenastydnout.
Nedělní dopoledne nutí mě rozmíchat Primalex a přejet oprýskané stropní kouty v koupelně a to vypadá dobře. Zkouším ještě roh v obývacím pokoji a tam narážím na problém loupající se staré malby. Zanechávám to ve stavu bílých šmouh na vhodnější dobu. Pouštím pračku s barevným prádlem. Odpoledne jedu nejdříve patnáct rovinku a po chvíli oddechu se vydávám do kopců směrem Svinaře. Až k zámku je to docela pohoda, ale náves je opravdu strmá, než vjedu na hlavní směr Řevnice. Šlapu nejdřívě mírně vzhůru a pak pořádný kopec a ještě jednou totéž. Na vrcholu mě předjíždí jeden beranista, ale na můj vkus jede moc rychle. Delší rovinka je mírně dolů, než projedu zatáčkama a kolem hřbitova padám o Řevnic. Pár stovek metrů po kostkách je příšerných a pak po mizerném asfaltu podél tratě do Zadní Třebaně také nic moc. Jsem u nádraží, na lávce, vzhůru návsí a strkám klíč do vrátek. Zbytek neděle už spíše jen relaxuji. Sousedé staví čtyřmetrovou trampolínu pro děti.
V pondělí volám na vyvážení žumpy pro dceru i pro sebe a dohoda zní na středu v devět. Sundavám prádlo ze šňůry. Na půdě jsou dva třímetrové trámy napadené červotočem a musí dolů. Jsou těžké a jen s obtížemi je spouštím na zem.  Řetězovkou jdou docela dobře rozřezat na vhodné špalky. Opět je čím topit. Uklízím koupelnu a záchod, vytírám předsíň. V poledne jedu pro vnučku do školky.
Úterý je stále slunečné a dobývám více mechu, štípám dříví a věnuji se drobné údržbě. V poledne opět do školky. a odpoledne na kolo. Konečně jsem namazal všechna ložiska vrat a vrátek. Syn píše o radu, jaký foťák do kapsy pořídit. Doporučuji Nikon za 1990.
Středa je nejteplejší den. V devět jsem u dcery na chalupě a cisterna je na místě a couvá do dvora, natahuje hadice jak noha a já asistuji u žumpy. Nejdříve rozmíchám sedlinu a potom karbuji hadicí, aby se vše vycuclo. Jde to jak na drátkách. Hadice vytaženy a jedeme ke mně na mojí žumpu, Tu se podařilo vytáhnout rovněž celou a je to za jedny peníze, bratru dvanáct stovek. Naštěstí pouze jednou za rok. Nypumpuji kola dceři a vnučce na doporučený tlak, jak stojí na pláštích. Ony by klidně jezdily na poloprázdných, hrůza. Po obědě ještě povinnou cyklistickou várku a den se tetelí příjemným teplem a vidím prvního čmeláka a je šest a zatápím. Spím jako pařez.
Čtvrtek se kaboní, jdu do krámu, snídám a pomalu balím. Konečně vše v kufru, ještě zastávka na hřbitově a svištím ku Praze. V deset jsem doma.
18. březen 2012 Slunce nedočkavě jarem svítí
Ve čtvrtek je nádherně, nakupuji dvěstělitrový plastový sud v Baumaxu, tachometr a nářadí na kolo u Lidla a vezu se na chalupu. Sud umisťuji pod okap. Barák je vystydlý na 8 stupňů, zatápím pod kotlem, dřevo dobře hoří, jen to hučí. Než se dům prohřeje, půlím tři metrová polena a řežu na cirkulárce. Vytahuji vertikulátor a část trávníku zbavuji mechu, který nosím do skleníku, aby proschnul. Mech v kotli pěkně žhne a šetří dřevo. Je poledne a ohřívám polévku a druhé jídlo. Venku je dvacet, příjemné teplo. Vytahuji kolo, peru a mažu řetěz. Oblékám cyklistický dres s dlouhým rukávem, nasedám a jedu rovinu šest a půl kilometru do Srbska. Potkávám dost jiných cyklistů, většinou na horských nebo cross kolech, beranistů jen pár. Vítr fouká lehce proti a tak tempo jen 25 až 27. Za patnáct minut brzdím u srbského mostu a sluním se chvíli na lavičce. Pozoruji říční hladinu, poslouchám ptačí zpěv. Kousek ode mě myje řidič auto vodou z řeky. Dvě obří hnědé husy valí se po pěšině. Vidím na restauraci U Kapličky obloženou koly cyklistických nadšenců. Lezu do sedla a s vánkem v zádech jedu 28 až 31 rovinou zpět. V jednom místě přišlápnu a tacho ukáže 38 a pak držím asi kilometr 35. Jak říká jeden kamarád: jsme již v kategorii povětroň a skopcař. Dorážím k vratům, ukládám kolo a dávám sušit propocené prádlo a dres. V baráku je dvacet, oknem září slunce. V sedm naperu kotel vrchovatě hlavně mechem a ráno je stále ještě přijatelných osmnáct.
V pátek ráno je ojíněné auto a na vodě v sudu půlcentimetrový led. Dopoledne věnuji opět mechu. Vertikulátor vyplivuje pásy mechu čekající na shrabání a uložení do skleníkové sušárny. Hromada utěšeně roste. Štěká na mě sousedů bílý labrador. Nacházím dvě zalepené šnečí ulity, Zdali šneci přežili ty mrazy? Druhý soused popílil smrk za plotem. Otevírám vodárnu aby vyschla. Musím sehnat instalatéra k výměně sacího potrubí, už mám nějaký tip. Lezu na půdu a shazuji další dřevěný materiál k rozřezání. S bratrem se musím domluvit na pomoci s vyklizením rezervních tašek. Snad mi dá i radu, kde koupit zavčas metrové měkké dřevo na topení. Slunce polední žene teploměr znovu na dvacet, obědvám a v jednu opět jedu cyklo rovinu do Srbska a zpět. Zbytek pátku je o údržbě uvnitř i venku. Večer stále topím a uvnitř je konečně příjemně teplo. U televize rychle usínám.
Sobotní ráno mě nutí jít do COOP krámu. Mají vše předělané, regály plné zboží. Potřebuji polévku Vitana, ale mojí oblíbenou kovářskou uzenou nemají, co je to za pořádek dnes, kdy všechno prý je! Zmizela i původní vedoucí a s ní asi i některé objednávky zboží. Chudší je výběr uzenin. Snídám křupavé rohlíky, zapíjím mlékem a zírám do knihy, kterou jsem před čtyřiceti lety nedočetl. Tentokrát mě zaujala, to jsou věci. Jede se kvalifikace formule jedna Velké ceny Austrálie a moji oblíbenci získávají první místa. Dvůr, zahrada, dům a dopolední práci si mohu vybrat. Obědvám dříve a ve dvanáct jsem opět v sedle a za třináct minut v Srbsku. Funím na lavičce, maminka naproti obouvá malému synkovi inline brusle, nasazuje helmu a všechny možné chrániče kolen, loktů a rukou. Chybí jen polštář na zadek. Vedle se baví šedovlasé cyklistky se svými známými a plánují jakousi vyjížďku. V dálce štěká pes a slunce na to všechno svítí jak o závod. Zvedám kostru a svižně jedu zpět. O chvíli předjíždím ty dvě holky v rozpuku, mě míjí řada rychle jedoucích motorkářů a v dohledu je peloton snad třicezi cyklistů. Šlapu více, abych se vymanil z jejich zajetí a mám je za zády. Na silnici ke Karlštejnu je to samé kolo, motoristi nemají nárok jet rychle. Tyhle rovinky budou o dovolených přeplněny. Přistávám doma a jdu si trochu odpočinout a převléci do suchého. Plánuji totiž první výjezd do kopců. Ve tři jedu k třebaňskému mostu a mašíruji pěšmo dle příkazu zákazu vjezdu. Voda Berounky líně plyne, kroky pěšáků duní, kachny plavou, labutě letí, rybáři chytají, vlaky duní, podchod zrovna nevoní a jsem opět na silnici hned vedle nádraží Zadní Třebaň. Cesta k přejezdu je děsně rozsekaná a to se mému silničnímu vůbec nelíbí, ale za kolejemi se již mazlí s lepším asfaltem. Projíždím návsí a jedu rovně podél potoka mírně do kopce, abych na křižovatce odbočil vlevo na Svinaře. Tady nic nejezdí, kromě jednoho auta, dvou párů cyklistů a mé maličkosti. Trasa je zrádná, mezi lukami mírné stoupání, k lesu pak těžší, u parku krátká rovinka a zase vzhůru ke křižovatce. Tam po hlavní vlevo vzhůru k zámku. Usedám na zídku mostku a sleduji rodinku na kolech, jak se radí, kudy dál. Opět nasedám a vracím se dolů ke křižovatce a zahnu vlevo směr Liteň. Mírně s kopce a zakousnu se do sílícího stoupání, kde řadím nejlehčí stupeň a funím a funím, jak umím. V nejprudší zatáčce, asi tak v polovině kopce, sesedám a uklidňuji srdce, co chce vyskočit z hrudi. Za pět minut šlapu tvrdě, než za druhou zatáčku dosáhnu mírnější část a jsem na hlavní. Vlevo přes přejezd, na dalším odbočení vpravo a kolem pumpy výjezdem z Litně prudký sešup dolů a krpálem opět vzhůru. Nohy tuhnou, dech supivý, jsem skoro na vrcholu a tak stavím a kochám se pohledem na pole, zelenající se klíčícím obilím a nějakými tuříny. Vzhůru tedy a s kopce a znovu vzhůru, než odbočím na cestu golfovým hřištěm. Ještě se nehraje, není zelená tráva a tak stoupám asi do tří čtvrtin vrchu, než nalézám nově natřenou lavičku a spokojeně usedám. Lak je naštěstí suchý, nelepivý. Je to klidné místo, široko daleko živáčka nevidět. S kopce to jede na plné brzdy, než odbočím vpravo na hlavní a po pár desítkách metrů řítím se s kopce, na tachometru skoro padesát. Znám již ta nebezpečí náhlých zatáček a špatné vozovky a včas zpomaluji, abych protisměrnou zatáčku zvládnul a drkotal se tím nejrozsekanějším úsekem dolů ke Karlštejnu. Zleva si mě prohlíží majestát hradu a náhle vjíždím na přejezd a uprostřed začne cinkat výstraha, že závory půjdou dolů. Jsem bezpečně pryč a brzdím za zádí rudého Ferari, jehož posádka se ptá na cestu k parkovišti. Jedu za nimi přes most, kolem přeplněné parkovací plochy, vinařství, pumpy, fotbalového hřiště, tenisových kurtů, skály Sypačka, horního jezu s jediným rybářem, zatáčkami k poslední rovince. Předjíždím několik rekreačně jedoucích, míjím hřbitovv, hospodu U Máni, Sokolovnu, Obecní úřad, hospodu Na Růžku a kolem ní vlevo domů. Najeto sedmnáct kilometrů. Honem do suchého, nanosit dřevo na večer a ještě pobýt na zahradě. Žvaníme se sousedem a snáší se podvečerní chlad. Na obloze první hvězdy, co v Praze nemáme šanci vidět, prostě pohádka předjarní. Roztápím kamna na šedesát, v místnosti dvaadvacet, povečeřím, pokoukám a spím jak dřevo.
Neděle začíná přenosem formule z Austrálie, kde vítězí můj favorit Jenson Button. Lezu ven a den jak vyšitý čistou oblohou. Věnuji se špinavému autu a než se naději, máme poledne. Ohřívám a jím. Připravuji pomalu vše na odjezd. Jsem na cestě a stavuji se u bratra. Jeho pes má osm měsíců a je jak tele, bernský salašnický. Málem mě porazil svojí vahou a to považuje za kamarádění. Chce se spřátelit opíráním se, skákáním, slintáním, packou podáním. Unaven v tom teplu chladí si břicho o zem. Za posledních pět měsíců pořádně vyspěl, tlapy mohutné, tělo mocné, dunivý hlas velkého psa. Prý sežere na co přijde, včetně papírových kapesníčků, Trávení má naštěstí dobré. S bratrem domlouváme, co třeba, švagrová mi balí koláčový raneček na cestu a peláším silnicemi s více cyklisty, než auty. Parkuji, zamykám, odemykám poprvé, podruhé a jsem v předsíni. Tak to byly opravdu skoro jarní dny.
1. březen 2012  Jaro je stále daleko
Včera mašíruji a je mi hodně teplo, neboť zateplené kalhoty, kožešinová čepice, šála a rukavice jsou zdánlivě tak trochu navíc. Když pak ale trčím hodinu ve frontě na Romanovce, tak jsem rád tomu zimnímu oblečení. Při dnešním pohledu z okna to vypadá, že předpověď počasí na zítra vyjde. Má být skoro jasno s teplotou až kolem patnácti stupňů. To je fajn, vždyť musím na chalupu a nařezat na cirkulárce dříví, abych měl čím topit a neodnesly to ledviny prostydnutím v nevytopených ratejnách. Musím rovněž vyřešit nákup a hlavně odvoz dvou polykarbonátových desek dvakrát jeden metr z Hornbachu. Údajně jde taková čtyřmilimetrová deska ohnout do kulata s poloměrem 70 centimetrů. Pak se do auta musí nějak vejít. Řezat se nechá zubatým nožem a to již bude snad legrace. Hlavně ať je hezky...
29. února 2012  Jednou za čtyři roky
máme rok přestupný. Čtu v britském The Sun, že jeden anglický otec, narozený 29.února 1968, slaví teprve jedenácté narozeniny, přestože je mu ve skutečnosti 44. Jeho syn se shodou okolností narodil 28.února 2001 a tak i on slaví jedenácté narozeniny. Otec i syn společně oslaví své jedenáctky. Tak to je opravdu čemu se divit.
26. února 2012  Mrazivé dny polevují
a tak jsem trávil víkend na chalupě. Elektrický kotel temperuje v době nepřítomnosti a spálí 250kW za týden při zapnutých šesti radiátorech. Jelikož nemrzne, tak na další období zůstávají zapnuty pouze dva radiátory a uvidím, jaká bude nyní spotřeba. Takže v pátek přijíždím a uvnitř je třináct stupňů. Sundavám horní tál kotle a dvě šamotové desky a pečlivě seškrabu saze nalepené na ohřevných žebrech. Vespodu odklopím plech oddělující popeliště od výměníku a vyhrabu deset litrů sazí. Nyní je zajištěna vyšší účinnost kotle. Potom vypínám elektrický kotel, přepínám ventily na klasický a zatápím dřevem. Teprve za šest hodin se voda v kotli vaří a na radiátory radno nesahat. V obytné místnosti je dvacet stupňů a když v deset večer zhasínám, je zde příjemných čtyřiadvacet. Spím jako zabitý a ráno mrknu na teploměr ukazující osmnáct. Tak opět ke kotli, na žhavý popel nějaký papír, něco borového jehličí a smrková polínka. Za pár hodin vyleze teplota na 22 a tu udržuji celý den. Prakticky denně spotřebuji metrové poleno průměru 25 rozřezané do pěti špalků rozsekaných po šesti polínkách. Za den spálím třicet polínek, kýbl smrkových odřezků, kýbl borového jehličí a kýbl rozřezaného kartonového papíru z krabic. Za tři dny je z toho deset litrů bílého popela.
V sobotu jedu na kole na hřbitov a neshledávám na hrobu žádných škod. Když se vracím domů, potkávám hodně cyklistů, užívajících si prvního slunečného dne. Neodolám a přifouknu kola na sedm barů, obléknu dlouhé zimní cyklokalhoty, triko s krátkým, triko s dlouhým a zimní zateplenou cyklobundu. Helmu mám teple vyfutrovanou, obuju tretry, na ruce bezprsté rukavice, cyklobrýle na oči, pro jistotu mobil, kapesníčky a rezervní tenkou cyklobundou do tašky pod rám, zamknu barák, vrátka a lezu na stroj. Pojedu rovinu pět kilometrů proti slunci a větru a to je makačka. Vítr mě chvílemi vytlačuje směrem do příkopu, kdo by to měl rád. Jedu tak něco mezi dvacet a pětadvacet, podle síly závanů. Závidím těm jedoucím opačným směrem rychle a bez velké námahy, však se také dočkám. Nohy docela jedou, dech jakž takž, sleduji zamrzlou Berounku a funím vpřed. Konečně pátý kilometr a zajíždím na slunné závětří jakési vedlejší cesty. Z nosu mi teče jak z pumpy a rád si krapet odpočinu. Pozoruji cyklisty v obou směrech a za deset minut jsem opět v sedle. Po větru a rovině se dá jet třicítkou a tak za deset minut brzdím u baráku. Vevnitř děsné vedro, obě trika promáčená potem, převléknout do suchého, pořádně se napít a vpamatovat z první letošní jízdy. Zbytek dne hrabu jehličí na zahradě a dělám zásobu na neděli. Večer je v místnosti 26 stupňů jak v lázních a vystydlým stoletým zdem to snad svědčí. Neděle se probouzí do vlhka, to tam je cyklistické počasí. Domácí teploměr se zastavil na dvacítce, lehce přitápím jen starým teplometem. Po desáté volám synovi a v jedenáct jsem u něho. Vnučka má zabaleny dva bágly a v třetím jsou lyže a prkno. Jezdívali jsme kdysi s taškou od vysavače a lyžemi s vázáním Kandahar a také to šlo. Dnes dělají z lyžování byznys a pak to přetěžuje děti a zejména rodiče, bez jejichž pomoci by se taková holka s tolika bágly nedostala ani omylem k autobusu školního zájezdu. Vnuk vypráví, jak se o prázdninách rodičům ztratil na tříkilometrové sjezdovce v italských Alpách a byl nalezen otcem spřátelené rodiny. Prý jezdí moc rychle, všem ujede, zahne někam jinam a neštěstí je hotovo. Umí zachovat klid, nějak to dopadne a taky že ano. Jen aby mu to vždy vyšlo. Loučíme se a já upaluji domů k obědu a je po víkendu.
17. února 2012  Nové občanské průkazy
ve formátu platební karty vyžadují zcela nový proces, který jsem absolvoval před měsícem, jak v lednu popisuji. Raději stručně popis procedury zopakuji a přidám další zkušenosti. Takže, přijdete na obecní úřad, jdete k okénku a když chcete prostou výměnu, zeptají se, zda máte sebou starou občanku a posadí vás do čekárny. Když jste na řadě, vkročíte do oddělené místnůstky, odložíte si a posadíte se na sedátko před dogitální foťák. Úřednice si řekne o starou občanku a že nejdříve udělá fotku. Zíráte na určené místo a o chvíli vidíte na obrazovce výsledek. Foto je přes celou obrazovku ve vysokém rozlišení a tak rozeznáte na svém obličeji každý pór, že to s člověkem málem sekne. Požádáte ještě o jednu možnost, žádný problém, a lekáte se té hrůzy podruhé. Raději berete tu první a může se pokračovat. Souhlasíte s uvedením, že jste ženatý, ale jméno partnerky se už neuvádí. Referentka před vás položí výtisk s údaji a člověk se musí podepsat coby vzor pro občanku. Ještě vás upozorní, že pro vyzvednutí si musíte připravit číselný pin alespoň čtyřmístný, který vložíte jako aktivační při vyzvednutí nového průkazu. Ještě sdělí, že máte přijít za měsíc a po zhruba osmi minutách jste venku. Pokud jsou před vámi jen dva lidi, je to rychlé. Když jich je deset, hodina ve frontě je zcela jasná. Ovšem dnes uplynul ten měsíc a cestou na nákup se stavuji pro novou občanku. Je tam podezřele prázdno a u okénka se dovídám, že nejde systém. Ptám se proč a že dělali nějaký upgrade a jaksi se to nepodařilo a od rána v celém Česku nic nelze vyřídit. No, občanku mají, ale vložit pin nelze a dostanu telefon, ať si zavolám později. Podle jejich zkušenosti to již dnes nebude a taky že není. V pondělí to tedy zkusím znovu, snad systém přes víkend ajťáci dají do kopy, jinak bych běhal po ulicích s propadlým osobním průkazem.
10. února 2012  Minus patnáct
Páteční ráno je opravdu mrazivé, ale slunce visí na modré obloze a k polednímu je přijatelných sedm pod nulou. Na utě leží nějakých osm čísel prašanu, který jde snadno smetáčkem setřít. Diesel naskakuje okamžitě, aby ne s novou baterkou. Vydávám se na cestu prosolenými ulicemi směrem Rudná, provoz relativně slabý. Jakmile odbočím na Nučice, tak okresky mají uježděnou vrstvu sněhu místy zledovatělou, ale dobře ošetřenou tuhým posypem. Jedu rozumně a bez problémů vyjíždím a sjíždím kopce směrem k chalupě. Tam leží zhruba stejně prašanu a nezbývá, než vzít do ruky hrablo a uklidit dvůr, než mohu otevřít vrata a zaparkovat. V domě sice temperuji na deset stupňů, ale nevětráním se odlupuje malba v předsíni a koupelně a v rozích raší plíseň. V jižním pokoji jsou vnější rohy mokré až k zemi, vypadá to neútěšně. Teprve větrání tento problém odstraní, ale až někdy v březnu. Za týden naběhlo 500 kilowathodin a to je příliš. Snad v březnu budu moci topení vypnout a pouze týdně zatopit dřevem v kotli a řádně prohřát celou chalupu. V autě mám kapalinu do ostřikovačů jako kaši, musí ven a být nahrazena směsí pro minus třicet. Hadičkou odčerpávám do lahví na teplejší období a plním správným nemrznoucím roztokem. Kontroluji vše kolem chalupy a za plného slunce si užívám cesty zasněženou krajinou, než dorazím na jediné volné místo mezi paneláky.
9. února 2012 Loreta a Pražský Hrad
Celé dopoledne mírně sněží a přemýšlím, kam jít udělat pár sněhem pocukrovaných snímků. Po obědě nasedám do 214, na Bílé Hoře přesedám na tramvaj 22 a šinu si to na Pohořelec, kde vystupuji. Procházím či spíše klouzám se kolem sousoší sv.Jana Nepomuckého směrem k praporům švédské ambasády, než zastaví mě dva mladí Izraelci s dotazem, kde najdou nějaký minimarket s nápoji a potravinami. Posílám je dále nahoru, kde nějaký obchod je. Vycházeli z hotelu Questenberk, kde je pití a jídlo samozřejmě drahé. Vracím se k Loretánské ulici a od Černínského paláce dělám první fotky věže Lorety. Pokračuji dolů až ke Klášteru Kapucínů  a hledám odtud ty nejlepší výhledy. Chodník pomalu zametá jeden šedovousý kapucín, někdo jde procházkou se psem, dvě Japonky zírají do mapy, jinak žádný pohyb, kromě drobných vloček bodajících do očí. Posouvám se zpět vzhůru a vlevo kolem památníčku padlého ruského vojáka až na Hradčanské náměstí. Po chodníku míjí mě skupinka pěti žen v černém hovořících mně neznámým jazykem. Od Masarykovy sochy shlížím dolů na město ponořené v mlhavém přísvitu, ze kterého vystupuje pouze chrám sv.Mikuláše. Hradní stráž trpělivě hledí na trousící se turisty a bez mrknutí oka stává se předmětem jejich fotografování. Sám dělám záběry zlatavého mřížoví nad branou s korunou na vrcholu. Klouzám spolu s ostatními po hladkém mramoru prvního nádvoří, než cestičky posype pískem čistící stroj. Přecházím druhé nádvoří a jsem před západním portálem chrámu svatého Víta. Jako vždy postojím znovu dojmutý tou mohutností a krásou. Třetí nádvoří je téměř prázdné, vlajka nad prezidentským balkonem líně vlaje, hradní stráž pochoduje k výměně strážných, cizkrajný pár pitvoří se před kamerou. Záběry nic moc a tak po chvíli vracím se na druhé nádvoří a dolní branou vycházím na most přes Jelení Příkop. Snímky ze severu jsou spíše pochmurné, ať otáčím se kolikrát chci, prostě tmavá šeď dosud přebíjí sněhový poprašek. A je tu tramvajová zastávka a dvaadvacítka a Bílá Hora a lokální bus klikatě jedoucí až ulici od našeho paneláku. Lehce zmožen uchyluji se do tepla domova...
8. února 2011  Michal Viewegh - Mafie v Praze
Tu knihu jsem vzal do ruky v šest ráno a odložil v jednu po obědě, jak mě k sobě připoutala. Normálně Viewegha nemusím, ale u této, téměř reportážním způsobem napsané knize, musel jsem učinit výjímku. Děj se totiž týká každého z nás, neboť se proplétá mezi lidmi známými z nedávného i současného politického života od úrovně řízení obcí či jejich částí, přes lobbystické pletivo všeho druhu až k ministerským vládním pozicím. Čtenář lehce najde paralely s tím, co se skutečně stalo a tím, co je fantazií autora či přáním lidí, aby se stalo. Kniha je čtivá a člověku často mrazí v zádech, když se dovídá, jak to na vyšších místech vypadá a chodí, jakých nástrojů se neštítí použít. Mravní úpadek mocnářů je všeobecně známý již od pradávna, tedy nic nového pod sluncem. Člověku přijde líto, kam až věci kolem nás, ty veřejné, se mohou dostat. Pocit bezmoci je zcela na místě, s tím jeden nic neudělá. Zavírám knihu a uvažuji, copak asi by nastalo, kdyby se věci vyvinuly tak, jak v posledních kapitolách tohoto poutavého čtení.
3. únor 2012  Mrzne až odchází akumulátor
Je pátek poledne, slunce svítí jak o závod, na teploměru minus osm. Chci jet na chalupu, nakládám kufr starým vysavačem, vánočním stromkem a dalšími krámy k odložení. Otáčím klíčkem zapalování a motor dieselu se líně protočí a ani neškytne. O chvíli pokus opakuji zcela beznadějně. Baterka již kroutí devátý rok a evidentně jí už nic nepomůže. Jdu domů, vytáčím servis Klokočka a technik mi dává kontakt na asistenční službu s tím, že to je ale drahé. Co se dá dělat, nebudu někde lítat a shánět a vyměňovat akumulátor a ještě něco odpálit. Za půl hodiny volá technik a že za pět minut je u auta. Mažu dolů a než se naději, přijede skříňovým servisním vozem a když vidí zevnitř zamrzlé čelní okno Oktávie, diví se, jak dlouho ta kára nejela. Je to pouhých šest dnů, co jsem ujel padesát kilometrů, ale patnáct pod nulou každou noc udělá své. Vyjímá starou baterku a obdivuje, jak dlouho vydržela. Normálně je prý po pěti letech nepoužitelná, měl jsem prostě kliku. Instaluje novou, podezřele zaprášenou, jak jí už dlouho vozí sebou. Otočím klíčkem a motor okamžitě naskakuje. Vypisuje fakturu a opravdu to není žádná legrace. Baterie Varta 74Ah za 3700, práce a kilometrovné za 1750 korun to jsou ceny s přirážkou za asistenci na místě. Chytám se za hlavu a platím v hotovosti. Technik zatím přijímá další objednávku někam do Dejvic k zamrzlému autu, prý dnes již dvacátou  Odjíždí a já zahřívám motor a škrábu uvnitř led. Za čtvrt hodiny jsem na cestě, auto jede jako hodinky. Na chalupě v době mrazů pouze temperuji radiátory, v kuchyni je deset tepla a zdá se být vše v pohodě. Elektroměr ukazuje spotřebu 325kWh za sedm zcela mrazivých dnů. Zamykám a usedám za volant a za půl hodiny jsem doma, kde pohodlně parkuji a lezu do skutečného tepla lehčí o pětapůl tisíce.
20. leden 2012  e-OP
Občanský průkaz se strojově čitelnými údaji je ve formátu platební karty. Protože nám u současné občanky zalité v plastu vyprší platnost, vydali jsme se na úřad městské části, abychom využili služeb odboru občanskoprávního ve věci jejich výměny. V půl osmé je před námi jediný člověk a tak čekáme jen pár minut. U prvního okénka ohlašujeme každý za sebe výměnu, referentka ověřuje na staré občance, že ještě je platná a výměnu lze tedy provést bez poplatku. Druhým krokem je vlastní vyřízení v oddělené místnosti, kde sedí jiná referentka u počítače a já proti ní. Po předložení staré občanky ověří platnost údajů a ptá se, zda chci nechat viditelné, že jsem ženatý. Nechávám vše jak bylo a jsem focen. Foťák trčí přede mnou a foto za chvíli vidím na obrazovce. Nechám se fotit ještě jednou, ale nakonec zůstávám u prvního pokusu. Na fotce přes celou obrazovku vypadám příšerně. Těší mě však myšlenka, že na malé kartě to nebude tak patrné. Nyní ještě zkontrolovat údaje na papírovém výtisku žádosti a podepsat se do určeného políčka na snímací podložce. Podpis opět vidím zvětšený na obrazovce. Zbývá jen podepsat zadní stranu žádosti a vyslechnout info, že pro novou občanku mám přijít za měsíc. Referentka mi vrací starou občanku a odcházím. Oba jsme prošli stejnou procedurou a je třeba počítat zhruba s pěti až osmi minutami na osobu. Venku sněží, sedáme do autobusu a jsme doma. Vše jsme stihnuli za necelou hodinu.
1. leden 2012  PF 2012
Rozeslali jsme spoustu přání lidičkám, které máme rádi. Mnoho z nich poslalo přání také nám. Některá byla veselá, všelijak rozverná, obrázková či hudební, všechna však upřímná. A to je hezké na Novém roku, že není pouze oslavován, ale že obnovuje přátelství s lidmi, co máme rádi. Tak šťastný, veselý a zdravý nový rok 2012 lidem všem!
31. prosinec 2011  Silvestr
Dopoledne v devět sedíme v tramvaji a jedeme na Palackého náměstí, vystupujeme a jdeme s proudem lidí na Rašínovo nábřeží. Zábradlí chodníku lemují lidé shlížející na vltavskou pietu Václavu Havlovi. U mola, hned vedle kolesového naleštěného parníku Vyšehrad, kotví ponton obložený květinovými dary z pietních akcí zesnulému exprezidentovi. Fotím a natáčím, než sestoupíme dolů a prohlížíme stuhy věnců a květin od státníků, velvyslanců, spolků i obyčejných lidí. Před lodí stojí čestnou stráž krojovaní zástupci spolku Vltavan pod svojí historickou zástavou. Cvakají závěrky fotoaparátů, bzučí kamery televizních reportérů, natáčí rojení davu i rozhovory. Jsme u přídi pontonu, kde je věnec Dáša Venouškovi, za ním modře laděný věnec předsedy Evropského parlamentu a pak jeden vedle druhého pocelém obvodu plavidla. Přecházíme klouzající můstek na parník a dělám další záběry. Blíží se desátá hodina a Dáša přijíždí velkým černým autem. Vltavanská vlajka se přesouvá na loď a tak rychle prcháme na břeh. Vyšehrad odráží, za ním květinový ponton a za potlesku přihlížejících pomalu plují s třemi dalšími loďmi do slunečního svitu pod jasně modrou oblohou ke druhému břehu a zdymadlům vstříc pietní cestě do Mělníka, kde květiny přijme veletok Labe. Spolu s davem odcházíme také, my s cílem rodinného oběda. Kolem třetí jsme zpět doma, bytem voní chlebíčky, z televize slyšíme každoročně opakované pohádky či staré filmy. Televizní program téměř nestojí za to sledovat, samé pokusy o nějakou zábavu, co bude mít život jepičí. Již o jedenácté burácí sídliště výbuchy petard a neustává až do jedné po půlnoci. Nový rok 2012 připlul s ohňostroji a tak to má být. Ať je k nám všem alespoň trochu přívětivý.
27. prosinec 2011  Povánoční setkání spolužáků
Před pár dny přichází sms od Vlaďky a pozváním k posezení ve mlýně se spolužáky přípravy setkání po padesáti letech. Od rána mě sice trápí zažívací problém, ale zjištění mobilem, že všichni jsou již na místě, mě rychle zvedá a sa se dvěma prášky carbo activatus svištím po dálnici. Krátce po čtvrté si padáme do náručí a usedám v kruhu přátel. Vlaďka, Jana, Lída, Jirka, Mirek, Pepa, já a ještě Luboš, co právě dorazil, tvoříme osmičku, která se má dohodnout na setkání po padesáti letech od maturity. Diskusí se proplétají různé informace, drby, události, názory či vtipy ze života našeho studentského až současného a Pepa má co dělat, abychom se drželi tématu a dosáhli shody v termínu a místu konání. Lída listuje v kalendáři a nakonec z toho vyjdou soboty 18. května pro malé setkání v Obecné škole od 17 hodin a hlavně 16. června pro výroční setkání v berounském Rudolfinu od 14 hodin. Na stole chlebíčky, cukroví, víno, čajík pro řidiče a jeden bzukot povídání o všem, co život přináší a odnáší. Luboš usedá ke klavíru a preluduje melodie našeho mládí a nostalgické vzpomínky koukají nám z očí. Mirek s Pepou a Janou se po šesté zvedají a spěchají domů. I v pěti je o čem povídat a po sedmé pomalu zvedáme se a opouštíme všichni Vlaďku s příslibem dohodnutých setkání. Tak v novém roce oslavíme půl století, co rezletěli jsme se do světa...
18. prosinec 2011  Smutná zlatá neděle
Ráno ještě netuším, kolik dalších překvapení poslední adventní neděle přinese. To první je na můj účet, když vzbouřila se střeva a nedovolí odejít z bytu. Jsem tu celé dopoledne osamocen a čtu Zrychlený tep od Higins Clarkové. Je to napínavé čtení poplatné svému titulu. Obědvám a ve čtvrt na jednu pouštím počítač a tep se mi zrychluje při zprávě, že Václav Havel dopoledne na Hrádečku zemřel. Rozechvěle čtu první reakce a hlavou mi běží vzpomínka na rok 1989, kdy sevřen davem vidím občana Havla mluvit z balkonu, řvu jako všichni a spolu s ostatními si užíváme poslední zvonění svazky našich klíčů. Tenkrát začínala jedna éra poplatná tomuto člověku a dnes on vzdaluje se fyzickému bytí, zanechávajíc výsledky své práce coby poselství budoucnosti. Je večer a média přináší stále nové zprávy o reakcích lidí všeho postavení z celého světa. Potvrzuje se, že Václav Havel byl více znám, než Česká republika. Čest jeho památce.
15. prosinec 2011  Kontrola na chalupě
Pěkné počasí dokazuje 7 stupňů nad nulou a peláším na chalupu zkontrolvat zazimování. Vozovka suchá, provoz průměrný, za půl hodinky jsem na místě. Teploměr uvnitř kazuje 15 stupňů, radiátory v obývací místnosti, jeden v ložnici a koupelně horké. V kuchyňce je vlažný, v ložnici druhý studený a stejně v předsíni. Ty studené mi dělají vrásky, potřebují odvzdušnit, ale příslušné vruty nejdou povolit, bude nutné všechny na jaře vyměnit. Temperování chalupy přijde měsíčně na 1800 korun a to je dost. Budiž útěchou, že půjde o prosinec až březen, kdy se záloha přetáhne o cca 600 korun. Ovšem ostatní měsíce ušetří právě na prodělečnou zimu. Na dvorku čeká hromada kovového odpadu, kterou nakládám na plechový vozík a vláčím k hasičárně, kde místní sbor syslí tyto dary ke zpeněžení. Ještě jednou se otočím  tentokrát s rudlem naloženým sudem plným kovu. Spokojeně zírám na uklizená místa a jdu stříhat větvičky stříbrného smrku do vánoční vázy. Za blafání sousedova psa daří se pichlavé větve zkrotit a naložit do kufru. Není co více řešit a jsem zpět mezi paneláky a v teple domova. O chvíli máme ozdobené větvičky na stole, vánoční atmosféra přichází...
6. prosinec 2011  Mikulášské dny
Víkend příliš nepřál práci venku, tak se věnuji doplnění adventní výzdoby na hrob s využitím sousedova stříbrného smrku, Věneček podzimních barev s větvičkami v kulaté misce vypadá tak, že by z něj maminka měla radost. V sobotu večer již jen upravuji výzdobu a zapaluji svíčky na obou hrobech. Ve studeném větru spěchám domů do tepla. Večer je v sokolovně mikulášská a já se dívám na televizi. V neděli se mi nedaří zalít zapadlou vodu ve vodárně a bude nutné provést výměnu sací trubky a koše. Před polednem nahazuji kotel a po obědě jedu k synovi s příspěvkem dětem na vánoce a narozeniny. Cestou v Tachlovicích mi ze silnice zleva málem vletí pod auto magor cyklista, co jel příliš rychle do odbočení vlevo a padá na vlhkou vozovku. Tušil jsem včas, co se stane a krokem projel po chodníku vida, že vstává, sbírá kolo a normálně se pohybuje. Jedu tedy dále a považuji to za varování být stále za volantem ve střehu. U syna většinu dárků mají zakoupeno a zdá se, že nešetří. Sice nechápu, nač drahé lyžáky, když z nich děti vyrostou, my byli v dětsví velmi skromní. Vnuk zkouší hrát na půjčenou kytaru a zdá se, že si s ní bude rozumět. Vnučka by chtěla novou kytaru tak nejméně za tři tisíce aniž ví, zda k hraní na tento nástroj má vlohy, které musí být přirozené. Syn mi ukazuje smontované regály a zdá se, že přesto není co kam dát. Jedu tedy domů, v Rudné bez problémů projedu měřený úsek i na jeho konci čekající policisty. Zaparkuji, probereme co třeba, najím se a pořádně vyspím a v pondělí ráno opravuji chybičky z posledního malování. Vybaven potravou navařenou na týden, vracím se na chalupu. Uvnitř je 20 stupňů a nechávám elektrický kotel zapnutý. Dnes ráno pěkně fouká, když jdu do jednoty zvané COOP pro pečivo. Po snídaní jdu zkontrolovat hřbitov, jak dopadly hroby v té fujavici. Na našem je rozbitá jedna svítilna, na kmotrů jen posunuty misky. Jsem zpět a rozhodnut, že uříznu nejsilnější větev borovice pět metrů vysoko. Nejdříve podříznu a naříznu z jedné strany a vrchu, pak totéž z druhé strany. Jakmile začne větev nepatrně povolovat, lezu dolů. Pilou na tyči dořezávám ze země, až se náhle větev zřítí do plánovaného místa a nemusím ani uskakovat. U kmene má větev dvacet čísel průměr. Odštípávám z ní větve a rovnám k dalšímu použití. Holou větev odvláčím na dvůr a rozříznu na tři kusy. Po obědě nejsilnější část větve zpracuji do polen řetězovou pilou, zbytek na cirkulárce. Lezu na půdu a shazuji prkna napadená červotočem a opět řežu. Ve tři mám hotovo a uklízím spoustu pilin do kbelíku coby nastávající palivo. Venku ledově fouká, zítra a ve čtvrtek má být vichřice.
1. prosinec 2011  Poslední měsíc
roku právě začíná. Lezu po žebříku na borovici a je z těch pěti metrů hezký rohled, hned bych si tu vystavěl nějaké hnízdo. Tak dumám, když ruční pilou pižlám tři slabší větve. Jsou dole a dělám z nich polena, větvičky a jehličí na topení. Něco zahradnickými nůžkami, něco štípačem a zbytek rovnám k cirkulárce. V miskách čekají listopadky z hrobu, co již mrazem rezatí a chtějí do země ke svým předchůdkyním, Dlabu tedy dvě jamky a je zasazeno. Obloha šedivá, čtyři stupně na teploměru, sychravo, ale neprší. Vařím polévku, mikrovlním druhé jídlo, dělám okurkový salát a pak již jenom funím s nacpaným žaludkem. Kotel chladnokrevně čeká, než oživím jej ohněm z kýblů narvaných palivem zatím na schodu vchodovém. Ještě zákusek a vzhůru do práce...
30. listopad 2011  Konečně prší
V neděli jsem u vnučky, příspívám na svátky a pak hrajeme člověče nezlob se, krtka a na závěr karetní prší. Je šikovná, hezky počítá do dvaceti, napíše své jméno hůlkovým písmem, mám z ní radost. V pondělí po obědě ještě jedu na kole svých deset kilometrů za svitu slunečního a lezavého chladna. Přesto mám propocené dvě spodní vrstvy a z nosu mi teče. Balím věci a jedu do Prahy. V úterý dopoledne maluji stěnu kolem oken, abych napravil poškozenou malbu po výměnně oken. V jedenáct sedím v autě a mastím si to po dálnici do Berouna, kde mě čekají dva nabroušené kotouče do cirkulárky. Lezu na půdu a shazuji další várku nepotřebného dřeva k zítřejšímu řezání. Ve středu jdu pro pečivo a na obchodě cedule inventurní a mažu do Zadní Třebaně, kde nakupuji potřebné. Chystám se, že půjdu zápolit s tím dřevem a ono prší. To mě neodrazuje, neb cirkulárka je pod střechou a kolem poledne je hotovo. Nabroušení je precizní, ani metrová půlená polena neodolají, vše jde jak po másle. Uklizeno a konečně obědvám. Nosím palivo ke kotli, vybírám popel a zapaluji a o hodinu mám tepla dost. Pomalu dochází listí a zbývá spálit jen to, co likviduji na zahrádce. Zítra se uvidí jak dál.
21. listopad 2011  Smutná zpráva
Večer vyzvání mobil a na druhém konci bratranec Petr, zda mluvil jsem již se sestřenicí Lenkou. Nechápu proč a ptám se, co se děje. A slyšel jsem tu smutnou zprávu, že zemřel doma na silný infarkt v sobotu večer v jedenáct hodin ve věku dvaašedesáti let bratranec Vláďa. Hodný a pracovitý chlap odešel nečekaně a rychle a jedinou útěchou může být, že nijak netrpěl. Nenechal svoji maminku, tetu Věru, tam nahoře dlouho čekat. Měl ji moc rád a staral se o ni za pobytu v domově seniorů. Vláďa zde zanechává sestru, manželku, dvě děti, nevím kolik vnoučat, a nás bratrance a sestřenice. Je druhý z nás dvanácti, který odešel na věčnost. Ve vzpomínkách zůstane však navždy.
20. listopad 2011  Vyklízení půdy pokračuje
Ta půda prastará vydává místo pokladů staré haraburdí, Vždy se zaměřím na určitý kout a vybírám, co shodit dolů a rozřezat. Kromě různých prken, překližek, dřevotřísky, bedýnek na ovoce musel jsem dostat dolů necky na rozdělávání vápna, masivní řeznický vál na prejt a zpracování masa, čela starých postelí, zasíťované rámy proti hmyzu do oken, totéž pro vchodové dveře, starý rám a původní domovní dveře snad stoleté, zbytky jakýchsi skříněk a podobné bezcennosti. Pohybuji se stále pouze na levé straně půdy a tak dva týdny ještě budu. Z pravé strany jsem vyhrabal pouzdro na vekou tahací harmoniku a papundeklový kufr, vše  plné starých not, žádné originály, jen odrbané rozpisy pro nějakou kapelu. Dvě pouzdra na housle čekají na rozhodnutí a zřejmě půjdou rovněž do kotle. Čekají stará lehátka, zkroucený dlouhý žebřík a opět dřevo všeho druhu coby prkna, latě, trámky či dokonce části jakési rozebrané mlátičky. Narážím na různé kovové předměty, z nichž jenom část je použitelná. Několik hodin třídil jsem a většina končí na hromadě do sběru, co odvezou si místní hasiči. Stále je mnoho věcí skrytých pod hromadami a budu rád, když půdu vyklidím do jara od dřeva, železa, hadrů či papíru. Jako poslední přijdou na řadu pálené tašky, srovnané v řadách při nosných zdech. Potom již pouze vysmýčit a rozhodnout o dalším osudu půdy. Je asi dán potřebou vyměnit celou vazbu a krytinu. Pak ovšem je výhodné zvednout zdi o několik řad tvárnic aby střecha byla dostatečně vysoko pro vybudování podkrovního obytného prostoru. Velký cíl však vyžaduje dokončení nepříjemných vyklízecích prací. Největším přínosem toho všeho je dostatečné zásobování kotle palivem a teplo v domě.
16. listopad 2011 Svatomartinské lampiony
Lidé zapalují světélka již od smrti svatého Martina v listopadu 397, kdy byl pochován ve francouzském Marmoutier. Tento světec je dodnes uctíván pro svoji celoživotní skromnost a zásadu, že všichni lidé bratry jsou. Ani biskupský stolec ho neodlákal ze skromného příbytku před městskými branami, kde postupně vznikl klášter, co stal se známým poutním místem. Tak proto se pečou husy, co prozradily Martina skrývajícího se před volbou biskupa. Tak proto vyplácí hospodáři svoji čeleď, aby měla peníze na zimu. Tak proto máme makové podkovy či rohlíčky, ve které měnily se podkovy jeho dupajícího koně, při návštěvě Martinic. Tak proto máme pořekadlo "Svatý Martin přijíždí na bílém koni", neboť v den jeho rozloučení sněžilo. Tak proto se pořádají lampionové průvody k výročí světcova úmrtí, jak se k tradici navrací i naše vesnice. Před pátou se začíná stmívat a lid se pomalu shromažďuje před osvětlenou bílou kapličkou. Děti postávají s rodiči a pyšní se svými lampiony a že jich je všeho druhu. Převažují sice ty skládací varhánkovité kulaté, šišaté či hranaté zdobené měsícem, sluncem, hvězdami nebo různými zvířátky. Malá holčička s lampionem ušatým zajícovitým odpovídá na otázku co že je to za zvířátko. "To je přece lampion!" A tak pozoruji tu další lampionovou fantazii, kdy na hůlce houpá se lucerna nebo pomalované sklenice se zapálenými svíčkami a podobné domácí výtvory. Pod lipami však ožívá povídání, jak to vlastně se svatým Martinem všechno bylo. Dětské hlasy střídají se s mužským tenorem podmalované živou flétnou, na loutkovém jevišti kulisy kreslí ten příběh z dávných dob. Opona padá a průvod lampionový ubírá se vzhůru návsí, kolem sokolovny a hřbitova na louku s plápolajícím ohněm a připraveným občerstvením. Dospělí hřejí si ruce i útroby sladkým svařákem šířícím vůni hřebíčku, zatím co ostatní drží se horkého čaje. Martinské rohlíčky rozplývají se na jazyku, právě když ze tmy vynořují se dva jezdci na koních a jeden v rouchu zahalený je určitě svatý Martin. Děti houfují se před nimi a hle, ten svatý z váčku rozhazuje zlaté mince čokoládové a všichni hledají v trávě to milé nadělení. Lampiony, některé rozvěšené po stromech, jiné jak bludičky po louce se hemžící, přízračný to rej vesele naladěných lidiček, lyrická atmosféra. Konící odjíždí, je dopito a dojedeno, lampiony kreslí svou cestu k domovu. "Tak zase za rok", zní tmou, a tím končí večer svatomartinský.    
13. listopad 2011 Zazimování zahradních kohoutů
Z vodárny ční 3/4 roura zakončená dvojicí kohoutků pro připojení zahradních hadic. Můj rodič kdysi vymyslel, že roura se na zimu vyšroubuje a tak zbaví vody, aby jí mráz neroztrhal. Závit je přímo v kohoutu průtokového uzávěru, Vtip je v tom, že kohout nejde zavřít a roura nejde vyšroubovat. Ovšem hnula se roura v téčku přívodu. Ale ani hlavní vodárenský kohout nejde zavřít, co teď? Nezbývá, než vypnout čerpadlo a vypustit vodu z tlakové nádoby a rour pomocí povolení té zahradní roury. Když z kohoutků již nic neteče, uvolňuji roury v téčku a nechávám zvolna vytékat do připravené nádovy, kterou několikrát vyleju, než je všechna venku. Roura je tedy vyšroubována a uvedena do čekací polohy. Nyní se musí ovšem doplnit průtokový kulový uzávěr zakoupený pro tento účel. Natírám závit příslušným tukem a omotávám lněnou cupaninou, kvůli těsnosti. Vše utaženo, závěr uzavřen, zapínám čerpadlo a napouštím vodu a raduji se z očekávaného výsledku. Horší bude operace na jaře, kdy musím zařídit výměnu kovového potrubí do studny za plastové ukončené dole vhodným košem, aby voda nezapadala. Potom vyměnit hlavní uzávěr vody za tlakovou nádobou. Ve stísněném prostoru velmi nepříjemná práce. Sám tyto dvě věci asi nezvládnu, možná s bratrem, ale určitě s nějakým řemeslníkem. Přes zimu se tedy bude plánovat...
9. listopad 2011  Viróza a co bylo dál?
Ve čtvrtek minulý týden dopoledne upravuji závěsy na záclonové tyče, ale celkově je mi těžko po těle a po obědě jedu raději do Prahy. Tu noc špatně spím a ráno mě bolí snad úplně všechno. Polehávám, posedávám, nic se mnou není. Na paneláku jsou hotová jižní a severní čela ve dvou odstínech šedi v kombinaci s cihlovou barvou. Východní a západní stěny jsou obloženy polystyrenem a postupně probíhá natahování perlinky, na kterou přijde omítkový nátěr. Balkony jsou osazeny patkami pro nová zábradlí a upraveny venkovní okraje pro pokládku dlažby. Domem se nese rámus všeho druhu a pokřik slovenský, ukrajinský či ruský, češtinu neslyšet. Vybavuji po telefonu své nedoplatky záloh elektřiny novým trvalým příkazem. O2 nabízí přechod z našeho oblíbeného Volno Plus na nějaký jiný tarif, ale odmítáme. Večer usínám velmi brzy a spím dobře celou noc již pod teplejší dekou. Sobotní ráno je podstatně lepší a tak balím nějaké krámy k odvozu na chalupu a po desáté jedu do Hornbachu. Kupuji pilku na železo za 150 a náhradní listy za 9, v bytě je postrádáme. Hlavní je ale pořízení kulového uzávěru 3/4 k zahradní přípojce, mají za 150. Ještě nakoupit nějaké potraviny v Lidlu Rudná a do oka mi padne lyžařské flísová bunda podobná cyklistické a beru ji za 190, přesně takovou dosud postrádám. V baráku je 15 stupňů a rukuji ke kotli, nakládám dřívím a za dvě hodinky teploměr ukazuje 21. Shrabuji listí a přikládám do kotle. Mám radost z vítězství našich tenistek v Moskvě, odkud si vezou Fed Cup. Opět spím dobře a ráno hlásí se chuť k jídlu. V pondělí putuje další várka harampádí z půdy dílem do sběru, dílem k cirkulárce, Dvě hodiny řežu a sousedi jistě radost nemají, ale týdenní zásoba je srovnána pod oknem. Odpoledne je nádherné počasí a teple cyklisticky se oblékám a svištím do Srbska, choroba není poznat. Dokonce lámu rekord průměrnou rychlostí 30,11 km/h. Na půdě objevuji krabici s klarinetovými plátky Charles Chedeville, Paris, z doby asi před druhou světovou válkou. Jsou v originál krabičkách sice zaprášených, ale bez poškození. Třídím je podle druhů klarinetu C a Es a vždy dvou tvrdostí a ukládám do nové krabice. Těch plátků jsou stovky a nevím co s tím. Na webu jišťuji, že ta firma již neexistuje, pouze značka, kterou koupili Američané, ale dělajů pouze špičkové klarinetové nátrubky. Posílám jim e-mail, co že jsem to našel a zdajsou následovník původní firmy. K mému překvapení odpovídají ještě ten den a mají zájem o fotky plátků, jak navrhuji. V úterý fotím a posílám a reakcí jsou díky s tím, že doplní historii své značky o výrobu plátků, o které vůbec nevěděli. Tím naše kontakty končí. Zkusím nabídnout plátky sběratelům přes internet, jinak si jich pár nechám jako kuriozitu na památku a ostatní nabídnu nějaké hudební škole. V úterý odpoledne po dohodě se sousedem hrabu jeho listí a v pytlích ukládám do skleníku a proženu komínem jako palivo. Ve středu ráno sleduji finále mistroství světa pokeru v Las Vegas, kde ze sedmi tisíc hráčů je ve finále náš Martin Staszko z Třince s Němcem jménem Pius Heinz z Kolína nad Rýnem. To že Čech překonal vítězně všechna kola a vyřadil rovněž amerického mistra Lamba, to je obrovský úspěch. Již téměř měl na lopatě i Němce, ale dvě poslední hry se zvrtly, štěstí vyšumělo a tak si veze "jen" osmadevadesát milionů korun namísto vytouženého náramku mistra světa. Skromný člověk, moc mu to přeji.
3. listopad 2011  Dušičkové dny
Od sedmadvacátého října zaplňujeme hrob rodinný a mých kmotrů květinami, věnečky a každý večer zapalujeme svíčky v barevných lampičkách. Hřbitov po setmění působí kouzelně mysticky rojem těch světýlek jakoby dušiček našich blízkých chvějících se nad místy jejich věčného spánku. Pokorně stojím na tom místě a vzpomínám rodiče, prarodiče, kmotry, ale i kamarády a známé, kteří se nedožili dnešního večera. A tak vracím se včera druhého listopadu a potkávám lidičky co míří odkud já přicházím. Mám na rukávě reflexní pásku chodeckou a věřím, že řidiči vděčně uhýbají a jistě by rádi, aby vidět byli dobře všichni pěšáci. Bohužel jsem asi jediný, kdo právě teď je takto vyzbrojen. Doma je teplo, v kotli hoří co zahrada dodá, jako třeba kýble listí nebo jehličí, které vytváří žhavý popel a dlouho drží horké radiátory. Dopoledne shazuji další dřevěné zbytečnosti z půdy a že je tam dřeva na celou zimu. Ovšem bez cirkulárky by se do kotle nevešlo. Při řezání myslím na včerejší jízdu na kole, kdy dosahuji na deseti klometrech rovinky průměrné rychlosti 29,9 km/h a to je můj rekord. Myslím také na to, že je třeba prořezat borovici a větve silné jak noha jsou vysoko a nechce se mi do té práce. Též zjišťuji zarezlé kohouty zavírací jak hlavní rozvod za vodárnou, tak menší před zahradní přípojkou. O nutnosti odebrat jedno žebro litinového radiátoru prasklého loňskou zimu ani nechci mluvit. Naštěstí pouze ukapává, ale je prostě v ohrožení a čeká na topenáře. Dny dušičkové nejsou tedy jen o uctívání zemřelých, ale též o starostech a každodenní práci na stoleté chalupě.

28. říjen 2011  Pálení bezu a vodárna
Ve středu odpoledne vytrvale prší, ale nic nebrání záměru spálit bezovou hranici. Na třetí pokus promoklé hromada větví šeříkových konečně hoří plamenem. Pobíhám kolem a formuji hráběmi větve, které plameny rychle požírají navzdory dešťové nadílce. Z dvoumetrové hranice po asi dvou hodinách zůstává hromádka popela, která je uvnitř žhavá ještě druhý den. Ve čtvrtek je sice zatažená obloha, ale relativně teplo asi 11 stupňů a tak se po obědě balím a vezu na dvoukoláku velkou listopádkovou kouli směrem na hřbitov. Už zde byli od dcery, o čemž svědčí květinová výzdoba a zapálené svíce na obou hrobech. Přidávám tedy květiny na náš a věneček na hrob kmotrů a rovněž zapaluji svíčky, vždyť se blíží dušičky. Je pátek a státní svátek zvyšuje provoz na silnicích, jak lidé v předstihu jezdí na hroby blízkých. Počasí příjemně mírné láká vyjet si na kole, ale čekající pracovní úkoly tomu nedovolí. Strop vodárny je zvenku velmi zvětralý a potřebuje ošetřit. Nejdříve ostraňuji drny z okolí a beru do rukou ocelový kartáč ve snaze očistit beton od mechu a lišejů. Jde to velmi pomalu, ale po jedné jsem hotov. Rozdělávám zbytek betonové směsi a opravuji celou zvětralou plochu. Když jsem v polovině, beton dochází. Rozdělávám jiný z písku a cementu a dílo dokončím. Je však ještě nutné zabetonovat praskliny kolem a na to praskne další kyblík betonu. Hodiny ukazují pátou, když uklízím nářadí a s obavami sleduji oblohu, aby nezačalo pršet. Ještě pozdě za tmy je sucho a předpověď dává naději, že déšť si nějaký den počká. Bolí mě celý člověk a rád zalehávám a v deset jsem v limbu.  
26. říjen 2011  Čím topit
Uhlí již dávno došlo a nové není kam dát, neboť uhelný přístřešek rok nestojí. Zahrada produkuje topivo z poraženého bezu, prořezané třešně, jehličí a šišky borovice. Připravuji borovou prořezávku, která dodá polena, chrastí a jehličí, ovšem je třeba tu rizikovou činnost několik metrů nad zemí udělat. Dalším dodavatelem je půdní prostor domku. Ač neveliká, nashromáždila půda spoustu dřeva ať starých latí, prken či kulatiny, ale rovněž rámy oken, bedny, bednění, necky a kdejaké haraburdí čekající na rozřezání. Včera zahájil jsem tedy akci vyprazdňování půdy. Hned u vchodu odebírám na deset různých beden, která otec vyrobil na uskladnění jablek. Laťové bedny, spíše bytelné hluboké lísky, nejdříve rozebírám sekyrou na jednotlivé latě, ohýbám hřebíky, abych se nezranil, a řežu na cirkulárce. Lehce se to píše, ale hůře dělá. Přesto získávám rutinu a dodržuji u každé bedny postup rozebrat, roztřídit, rozřezat, uložit, zamést. Takže desetkrát jak popisuji a to vše potřebuje čtyři hodiny nepřetržité práce. V šest uklízím i cirkulárku a zásobuji kotel získaným topivem. Kamna spokojeně brumlají, sedím v teple, zapíjím čajem, večeřím, padnu na lůžko a spím jako zabitý. Ráno mám rozlámané snad všechny klouby a vzpomínám na matku říkající "to se musí rozhýbat prací" a lezu na půdu a shazuji další várku. Stačím do oběda vše připravit k řezání, avšak déšť přerušuje to snažení. Zatápím a hřeju si polévku. Odpoledne musím zapálit hranici ze slabých větví a listí bezu. Dnes od tří je den povoleného pálení přírodního odpadu.
21. říjen 2011  Šeřík modrý
V rohu zahrady bují bez modrý od roku 1950, zasazen tátou jako malý proutek. Za těch šedesát let jsou z něho tři stromy s kmeny o průměru dvacet centimetrů a výšce čtyř metrů. Býval ve druhém rohu ještě bez bílý, ale asi jen do roku 1975, kdy jsme ho zrušili a založili tam kompost, kde se dařívalo okurkám.. Nyní dochází i na ten modrý a kácím dva ze tří kmenů a vystříhávám celé to bezové mlází. Člověk by nevěřil, jaká je to hromada a pomalu stavím hranici bezovou na ohništi. Vejdou se tam asi dvě třetiny a ta vatra má dva metry do výšky a metr průměr. Zbytek leží u plotu připraven k přikládání. Silné kusy řežu řetězovkou a pár polen proletělo včera večer komínem a výhřevnost opravdu skvělá. Z bezu zůstává jediný kmen s pár větvemi vysoko nad zemí. V půl čtvrté obloha skoro jasná a jedu se protáhnout na kole teple oblečen v podzimní cyklistické výstroji. Za těch dvanáct kilometrů potkávám čtyři cyklisty a to naznačuje, že sezóna opravdu končí. Ale po zbytek října předpovídají většinou sucho, tak snad pár kilometrů ještě přibude.
18. říjen 2011  Dříví, auto, tráva, zpětná klapka, oheň, kolo
Jak tyto věci souvisí? Jednoduše - je to o práci, která se musí udělat a za odměnu se člověk může projet na kole. Aby bylo čím topit, je třeba nařezat dříví a tak řetězovka nezahálí a polena z větví třešně a kmene jalovce jsou srovnána k vyschnutí. K zatápění je vhodné jehličí borovice a bylo ho na třicet kýblů z hromady pod stromem, výhřevnost skvělá, většina již proletěla komínem. Je nutné využít posledních pěkných dnů a proto v pátek sekám trávu, snad letos naposled. V sobotu pro změnu přezouvám auto do zimních kol, jde to dobře a za dvě hodiny hotovo a letní kola umyta a uložena. V pondělí ráno volám prodejnu čerpadel v Berouně a k mé radosti mají potřebnou zpětnou klapku k čerpadlu Sigma včetně nezbytných těsnění. Po návratu obědvám a jedu k bratrovi, kde mají nového bernského salašnického psa a kam žena přicestuje autobusem. Setkáváme se na stanici a jsme u švagrové a těšíme se s kamarádským pejskem, černou koulí téměř tříměsíční, co žere jak zjednaná a rychle roste. Pes je zvyklý bývat venku, pelech v závětří u vchodu a na dvorku velikánskou boudu. Je s ním legrace, ale je též učenlivý, bez nějakého výcviku reguje na povel sedni. Hryže venku co se dá a roztahá věci, ale v rozumných mezích. Po druhé odjíždíme do Ikea, kde kupujeme záclonové tyče, pojízdnou skřínku a úložnou krabici. Doma mě čeká vyklidit jednu skříňku v kuchyni a přišroubovat kolečka, než se postaví na nový koberec. V úterý dopoledne jsem zpět na chalupě a lezu do vodárny namontovat zpětnou klapku. Voda byla dva dny vypnutá jističem motoru a vytekla volným těsněním, ucpávkou osy čerpadla, což je dobře. Uvolňuji výtlačnou přírubu, vyjímám starou klapku a očišťuji spojovací plochy. Vkládám zpětnou 5/4" klapku s těsněním na obou stranách a opět sešroubuji přírubu. Zalévám čerpadlo, nahodím jistič a voda teče, sláva, konečně hotovo. Téměř každý z popsaných dnů jedu na kole oblíbenou dvanáctikilometrovou trať. Přeci jen je dost zima, teda na kole určitě, a tak navlékám cyklistické dlouhé kamaše a lehkou bundu a jsem na konci zpocený jako kůň. Nejlepší jízdu jsem zajel průměrnou rychlostí 28,3 km/h, nejpomalejší 27,6 a to je výsledek téměř 1600 kilometrů v sedle za celou sezónu. Dnes od rána prší a já chci dokončit úklid pod borovicí. Takže v dešti nosím na zahradní ohniště hromadu větví jalovce a zapaluji pár papíry a hoří to jedna radost bez ohledu na houstnoucí kapky. Dočistím prostor pod stromem a posledních pět velkých kýblů suchého jehličí dávám ke kotli. Kotel jen hučí a doma je příjemných třiadvacet. Z okna pozoruji, jak na borovici přiletěl strakapoud a pod strom hejno sýkorek hledajíc v nakypřené půdě něco k snědku. Včerejší teplý den byl evidentně poslední, kdy rtuť teploměru vyšplhala nad 15 stupňů. Sbohem teplé dny...
14. říjen 2011  Vodárenský den montážní
V deset mám nabarvený motor a nové čerpadlo na pojízdné desce a připravuji vše ke spojení. Mažu tukem hřídele, usazuji klínek do drážky a nasunuji čerpadlovou na motorovou hřídel. Třeba poklepat gumovou palicí a je možno sešroubovat čerpadlo s přírubou čtyřmi šrouby. Samozřejmě závity šroubů vždy nejdříve ošetřím grafitovým mazivem. aby někdo někdy za deset let neměl problém povolit je. Nyní opět váži soupravu čerpací třímetrovým řetězem, který poslouží ke spuštění té váhy do bunkru vodárny. Nakloněný kovový žebřík a hodně síly k manipulaci s břemenem příčku po příčce až je na tředí odspoda. Vše zafixuji a opatrně lezu dolů. Uvolňuji řetěz a usazuji soupravu na základní desku.   Připravuji veškerý spojovací materiál a nářadí a stojím před připojením k sacímu potrubí. Vkládám nové těsnění a stahuji příruby k sobě šrouby. Nyní zajistím alespoň dvěma šrouby motor se základem. Mezi výtlačné příruby dávám těsnění, starou zpětnou klapku a opět těsnění a stahuji šrouby. Zbývá připojit třífázový kabel a to je naštěstí jednoduché. Ještě zalít čerpadlo vodou a poprvé zkouším nahodit jistič. Vše se točí, ale voda nikde. Znovu dolů a další zalití a opět nic. Třetí pokus je již úspěšný a voda teče i když rezavá po téměř třech týdnech odstávky. Odtáčet se bude jistě dva dny, než se tlaková nádoba a potrubí vyčistí. Jediná vada na kráse je ta zpětná klapka, kterou musím co nejrychleji sehnat a vyměnit. Zpětný tlak vody totiž přetěžuje ucpávku hřídele čerpadla a voda dost rychle kape a teče čůrkem po dně bunkru a to je špatně. Takže do týdne bych to měl rád vyměněné. Je pět hodin a ještě sekám zahradu, jako relax o té vodárenské šichtě. Zítra vyměním u auta letní kola za zimní, neb od listopadu jsou zimní pneu povinné na všech silnicích. Pak snad ještě vyrazím i na kole, pokud nebude pršet.
13. říjen 2011 Vodárenský týden demontážní
Již týden se mořím s čerpadlem a navíc déšť neustále přerušuje rozdělanou práci. Bez čerpadla není vody, leda v kýblech od sousedů a užitková z okapu. První potíž je uvolnit čerpadlo z přírub sání a výtlaku, což není až tak zlé. Čerpadlo je pevně propojeno s motorem pomocí speciální příruby a váží aspoň dvacet kilo, což znesnadňuje jakoukoli manipulaci. Celý blok je stojanem motoru čtyřmi šrouby upevněn k základnímu rámu, zakotvenému v betonu podlahy vodárny. Ke šroubům pod motorem se skoro nemůže, ale po dlouhém trpělivém úsilí jsou venku a blok lehce posunut. Uvolňuji čerpadlo dalšími čtyřmi šrouby od příruby ale ouha, jde jen pootočit v ose, nikoli však vysunout ze spojky obou hřídelí. Očišťuji rez, pokapu naftou, nehne se. Zkusím pomoci teplem letlampy a nemám benzin a jedu k pumpě pro pár litrů, než jí mohu nažhavit. Zahřátí málem do červena nepomáhá a tuto metodu vzdávám. Vracím se v nepohodě do Prahy, děláme aspoň velký nákup a v Hornbachu pořizuji velikou mísu žlutých listopádek na hrob. Cestou na chalupu se stavím u bratra na poradu, jak tu osu rozpojit. Nic nového nevymyslíme, jen mi dává odrezovací sprej. Mají nového psa bernského salašnického a chvíli relaxuji s tou dvouměsíční nádhernou chlupatou koulí. Na chalupě prší a tak teprve dnes podnikám generální útok na čerpadlo. Nejdříve odpojím kabel z motoru a označuji poctivě třífázové koncovky drátů staré 44 let. Jak ale tu váhu dostat z bunkru vodárny? Podvazuji tedy třímetrovým řetězem spojovací přírubu v poloze motor dole a čerpaclo nahoře. Celou tu váhu přesunuji v rukou na třetí příčku hodně nakloněného železného žebříku a opatrně lezu ven. Stojíc nahoře pak řetězem posunuji břemeno po příčkách, než je konečně venku. Nakládám na pojízdnou desku a vezu na dvůr. Vyjmu čtyři dlouhé šrouby, držící segmenty čerpadla pohromadě. Velkým kladivem a majzlíkem oklepávám kroužek po kroužku, oběžnou lopatku po lopatce, než zůstává jenom osa čerpadla stále pevně spojená s osou motoru. Jelikož spojka je součástí osy čerpadla a je dutá, hledám možnost, jak tu spojku rozříznout v místě, kde již není osa motoru. Porovnáním se starou vyřazenou osou docházím ke 45mm a řežu pilkou na železo. Za dvacet minut úsilí je osa přeříznuta a můj odhad byl přesný. Na ose motoru zůstává kroužek spojky a hledám vhodný stahovák a nacházím. Operace stažení je těžší a velké štěstí, že je dost bytelný stahovací šroub i táhla a po usilovném pootáčení pomocí kladiva je zbytek spojky dole. Nyní očistit osu motoru, opilovat klínek, ocelovým kartážem zbavit přírubu na motoru nečistot a rzi. Rozdělávám barvu na kov a natírám jak motor, tak podstavec v bunkru vodárny. Je šest večer a dnes končím týdenní vodárenské rozebírací tažení. Zítra začnínám pro změnu montovat.
7. říjen 2011  Je vymalováno
Výměna oken a vyklizená kuchyň inspirovalo začátek týdne k malování. Místnost není veliká, ale členitá a tak váhám, jakou technologii zvolit. Strop chceme mít hodně bílý a volím tedy malířský vápenný nátěr a to jsem neměl dělat. Problém nebyl v použití válečku, ale ve špatném krytí vápenné směsi. Ani druhý nátěr nic nezlepšuje a proto jedu koupit Primalex Plus. Mezi tím přišli dělat žaluzie a bylo třeba počkat. Konečně válečkuji potřetí strop a modlím se, aby skvělá kryvost Primalexu se potvrdila. Ředím jedna k jedné a práce jde pěkně od ruky. Mokrý strop sice zatím nevypadá dobře a pokračuji stěnami, samý záhyb a nejde to bez malých štětců a rohového válečku. Aby nebylo rozruchu dost, přiváží mi kurýrní služba originální čerpadlo až z Brna, které nahradí vysloužilé na chalupě. Ukládám je rovnou do auta a odpoledne odjíždím z Prahy. Na chalupě zima, tak hlavně zatopit a dobře se vyspat na tu vodárnu. Ráno volám, jak dopadla kuchyň a že prý malba je zcela dobrá, žádné kocoury, hurá!
1. říjen 2011  Desátý podzimní den
je ve znamení babího léta. Pavouci mají natažená vlákna třpytící se v slunci všude možně a jak zavane, odlétají na jiné místo. Mají to v genech a vždy poznají, kdy jsou poslední teplé dny. Takže můžeme očekávat pomalu nějaké ochlazení. Den však začíná přáním bratrovi k jeho pětašedesátinám. Na mě čeká hromada větví prořezané třešně, ze které vytvářím jinou hromadu ke spálení, jakmile proschne listí. Silné větve skončí v kotli, aby ohřály staré kosti. Po obědě sedlám bicykl a jedu svoji oblíbenou šestikilometrovou rovinku a míjím desítky usilovně šlapajících nadšenců. Cesta zpět je podobná, počasí nádherné, téměř bezvětří. Ve čtyři lezu opět do sedla a pro změnu volím kopcovitou asi patnáctikilometrovou trasu. První úsek je táhlé stoupání, které zvládám lepší dvacítkou a na vrchu si dávám pět minut klidu. Druhý úsek se nejdříve příjemně svažuje údolím potoka, než začne otravně stoupat a zhruba v polovině chytám dech a pár minut stojím. Zbytek vyšlápnu, přejíždím trať lokálky a jsem v Litni u pumpy, kde nabírám směr Karlštejn. Třetí úsek je pěkně s kopce čtyřicítkou a hned ostře vzhůru, kdy si dávám za úkol dosáhnou vrcholu a tam vydechnout. Tentokrát ale odešly nohy a závidím dvěma beranistům, co svižně kolem projíždí. Vydávám se za nimi ve čtvrtém úseku nejdříve mírně do kopce, pak sešup a opět nahoru kolem golfového hřiště s vyhlídkou na hrad Karlštejn. Tady fotí to nádherné panorama jeden z těch beranistů. Fičím s kopce a přistávám u spuštěných závor pozorujíc teplovzdušný balon vedle mostu, chystající se k odletu. Projíždí vlak a stavím u balónové podívané a dělám pár fotek alespoň mobilem. Balon odlétá a já odjíždím přes most a kolem parkoviště, fotbalového hřiště plného běhajících barevných dresů, benzinové pumpy, skály Sypačka, jezu, hřbitova a dvou hospod, než šťastně odemykám a odkládám provhlá trika. Den to byl opravdu nádherný k překonání letošních zatím patnáctiset kilometrů v sedle.
28. září 2011  Panelákové trápení
Nejen že panelák je obklopen horami stavebního materiálu, kterého jsou též plné chodby, ale nešťastný obyvatel musí byt připravit na výměnu oken. Takže jeden den trávíme vytvářením prostoru pro řemeslníky a olepením všeho nábytku tenkou folií. Na koberec v obýváku praskne dvacet metrů papírové lepenky, neb to nesmí klouzat. V osm zvoní zvonek a od toho okamžiku jsou dveře všech čtyř bytů na patře otevřeny. První parta vyjme okna z pantů a pomocníci je odnáší. Zachraňuji jedno úzké okno s rámem na chalupu a hned poznávám jak je těžké. Druhý krok je uvolnění rámů a očištění panelů, aby bylo možné vsadit rámy nové. Jsou nanošeny a dva chlapi je usadí pomocí špalíků a vymezovacích klínů tak, aby byly svisle i vodorovně ve vodováze. Pak navrtají díry přes rám do panelu každých asi 60 cm a specialista s pistolí těsnící pěnou poctivě vyplní mezery kolem dokola. Okna máme tři a jedny dveře balkonové, takže se nenudí. Otvírací mechanismy jsou seřízeny a pěna se mírně roztahuje a tuhne a je poledne, chlapi jdou na oběd a my něco rovněž pojíme. Za třičtvrtě hodiny jsou zpět a jeden začišťuje pěnu. Druhý přinese samolepící lišty a zakrývá pěnu. Zbývají parapety, které opět vyrovnají klínky a přišroubují k rámu, když vrtají díry zvenku. Opět vyplní prostor pod parapetem pěnou. Jako poslední přijde zedník a začišťuje štukem parapet a je hotovo. Hodiny ukazují čtyři odpoledne. Snímáme asi šedesát metrů folie z nábytku a pak rolujeme lepenku do velké role. Luxujeme a vytíráme pořád dokola, pár věcí putuje na svá místa a je osm a pouštíme televizi a konečně se můžeme natáhnout. Celý den jsme vlastně prožili dílem v koupelně či vstoje coby stavební dozor. Usínám jako dřevo ještě před devátou a budím se ráno v šest. Očista, snídaně, vynášení odpadu a příprava auta na převoz věcí ke spálení a především ušetřeného okna. Stačí sklopená sedadla o lomození se s tou vahou, ale nakonec vše naloženo. Ještě nějaký nákup a ve dvanáct jsem na chalupě a pro změnu vykládám. V pondělí chceme vymalovat kuchyň, v úterý budou dělat žaluzie. Potřeba sehnat samolepící folii na okna zvenku, než se bude nahazovat barák. Také se budou pokládat dlaždice na balkoně a vždy se to neobejde bez nějakého obstarávání i asistence, uklízení a čert ví, čeho ještě. Ale to až v říjnu.

20. září 2011  Chalupářské trápení
Konečně přestalo pršet a mohu dokončit některé práce na zahradě. Třicetiletý jalovec před skleníkem stínil a řetězová pily vykonala poslední řez do téměř třicet centimetrů silného kmene. Ještě vše rozřezat a připravit ke spálení v kotli. Pod jalovcem byla kupa suchého jehličí, snad čtyři pytle, skvěle se sním topí.. Hrabu se s tím stromem po chvilkách od jara, jalovec je pichlavý a nejvíc práce dá zbavit ho zelených výhonků. Ty končí na ohništi v rohu zahrady a jednoho dne plápolá tam velký oheň co stráví tu hromadu pichlavou. Když je po všem, nacházím kolem popela žárem zčernalé slimáky, jak ještě lezou a to je šok, co ty potvory vydrží. Kolem jalovce byly vyskládány staré škvárové tvárnice a stavím z nich jednu stranu kompostu, když na druhou užívám cementové cihly z loňské bouračky. U jalovce byly rovněž dva velké sudy do poloviny plné kvalitního písku, zbytky kdysi dávno vykopaného při stavbě vodárny a žumpy. Se sudy nejde hnout a tak ten zachovalý vyprazdňuji do koleček a odvalím na nové místo a písek tam zpět lopatou naházím. Přemístění písku z druhého sudu do prvního znamená asi pět koleček, ale děravý sud je volný a připraven do sběru. Před skleníkem je nyní prostor a tak to má být. Mám dilema, co se starým německým ponkem, který je odstaven na dvoře. Po zevrubném zkoumání nosné části zjišťuji, že je zcela proděravělá červotoči a nezbývá, než ji rozřezat a to také činím. Určitě bude dobře hořet.Ale co s pracovní strašně těžkou deskou, to zatím nevím. Na staré stoleté chalupě, kde větší inovace a údržba proběhla před padesáti lety, je vše zralé na předělání, stačí si vybrat podle nálady. Radostný je každý okamžik, kdy se něco dokončí. Ve frontě však toho čeká stále příliš. Když je hezky, začínám a končím den vždy patnácti kilometry na kole a to člověku stačí k jisté pokojenosti. Hlavně ať vydrží hezké počasí, aby se věci dále pohnuly. Aby starostí nebylo dost, zateplují nám panelák a jenom uvolnění balkonu znamená dvě jízdy autem a uložení na chalupě. Čeká nás výměna oken, balkonového zábradlí a položení dlaždic na balkon, když tedy nemluvím o těch zateplovacích pracech. V paneláku je neustálý rámus a prakticky je to úděl tam být. Teoreticky by snad mělo být do vánoc hotovo.

17.září 2011  Ideální počasí
Posledních několik dnů je teplo, slunečno, téměř bezvětří. Ideální pro čmeláky, kteří vytrvale navštěvují hledíky kvetoucí na dvorku. Sedím uprostřed toho bzučení a pozoruji, jak obratně veliký pruhovaný čmelda vleze do tlamičky květu, pobere nektar a pylem ožlucený se vrhne na další a krouží tam omámený z té nádhery. Ideální pro pavouky křižáky, kteří obratně sbírají chycené mouchy, zalézají do úkrytu třeba v růžovém keři, v rohu okna či pod přístřeškem a pochutnávají si na úlovku. Však jsou z toho celí bachratí a málem nahání hrůzu. Ideální je toto počasí i k jízdám na kole. V pátek navečer jedu svoji šestapůl kilometrovou rovinku s velkým úsilím a k vlastnímu překvapení dosahuji průměrné rychlosti 28,9 km/h. Po krátké přestávce makám opačným směrem s výsledkem jenom nepatrně horším. Celkový čas činí 27 minut a patnáct vteřin. Když jsem začínal počátkem června, potřeboval jsem třicet minut. Ono se to nezdá, ale člověk musel odjezdit tisíctřista kilometrů, aby se zlepšil o tři minuty. V sobotu ve tři si pro změnu beru horské Sachs a rekreačně mířím do Černošic dílem po silnici, dílem cyklostezkou. V Řevnicích vidím cyklistku jedoucí vleže na speciálním bicyklu. Závory jsou staženy a dávám s ní řeč, jak se na tom jezdí a kam jede. Jezdit skoro vleže je prý úžasná věc, záda nebolí a dokonce jim to prospívá. Jela z Prahy do Berouna a nyní se vrací zpět. Se zvednutými závorami se loučíme a jedu rychleji přes Lety, Dobřichovice, Mokropsy až na železniční most v Černošicích, kde stojím na vyhlídce a dělám pár fotek. Za zády stále proudí cyklisté všeho věku, jako by cítili, že musí využít každého pěkného dne před koncem sezóny. Otáčím velociped a vracím se vyhřátým údolím Berounky do náruče domova. Tachometr ukazuje 24 kilometrů. Ideální počasí je rovněž na Valtickém cyklobraní, kde jede čtrnáctset cyklistů trasy 51 nebo 28 kilometrů v rámci akce Kolo pro život. Pro zajímavost se dívám, kolik potřebují vítězové na tu kratší trasu a je to necelá hodina. Můj ročník však potřebuje o dvacet minut více...

16.září 2011  Zemřel Otakar Vávra
Právě dočítám knihu Paměti aneb Moje filmové století, když se dovídám, že autor dnes v časných ranních hodinách zemřel v pražské nemocnici Na Homolce. Letos 28.února oslavil filmový režisér, profesor FAMU a scénárista Otakar Vávra úctyhodné sté narozeniny, ale zlomenina krčku při pádu na chatě mu zkomplikovala život. Činorodou prací přežil všechny režimy a nenechal jimi svoji uměleckou tvorbu nijak ovlivnit. Vždy šel tvrdě za svým, aby natočil film, který si umínil. Snažil se o filmy s takovou ústřední myšlenkou, která diváka osloví i v budoucnu. Umělecká hodnota filmů byla oceněna mnoha cenami na filmových festivalech. Sám Otakar Vávra si nejvíce cenil stříbrné Sirény, kterou mu za film Romance pro křídlovku osobně předal Federico Fellini na festivalu v Benátkách roku 1969. Režisér Vávra po sobě zanechal na šedesát filmů, se kterými se zejména v televizi setkáváme dodnes. Profesor Vávra vytvořil osnovy filmové režie, podle kterých se stále vyučuje. V závěru svých Pamětí dostává slovo jeho o čtyřicet let mladší žena Jitka Němcová a dnes je to velmi smutné čtení o jejich vzácném vztahu. A doslov Otakara Vávry se pak stává nekrologem za bohatým životem.

2. září 2011  Výlet na kole do Svinař
Nádherné počasí posadí mě do sedla, projedu vesnicí k lávce přes Berounku, ta se musí promašírovat stejně jako drážní podchod. Na nádraží jsou dva motoráčky lochovické tratě a jeden Elefant směřující do Prahay. Nechávám nádraží za zády a jedu návsí Zadní Třebaně a dále podél potoka k rozcestí, kde se dávám vlevo mezi posledními domy. Cesta asfaltová hrubšího ražení lehce stoupá lukami a lesíky, než po asi čtyřech kilometrech se mezi stromy objevuje okraj Svinař. Rozsáhlý park po levé ruce je čerstvě posekám a typická vůně posečené trávy provází mě podle šipek až málem ke vstupní bráně zámecké. Objekt evidentně velmi dlouho chátral a rozsáhlé nádvoří připomíná bývalé jednotné zemědělské družstvo. Avšak pracuje se na obnově, jak svědčí nová fasáda třetího patra, novotou zářící červená střecha i hlavní věž s blyštivým kovovým praporcem na špici. Zámecké hradby obepínají zahradu s několika sochami svatých rovněž v novém hávu. Jistě dojde na první patro, přízemí a nádvoří, aby Svinaře přitahovaly staronovou atrakcí návštěvníky. Zatím byly návštěvy zámku omezeny na víkendy prázdninových měsíců, jak uváí informační tabule. Nic více nevidět a tak znovu sedlám a sjíždím pohodlně do Třebaně Zadní, než přistanu s deseti kilometry v Třebani zvané též Přední, správně však Hlásné.  

1. září 2011 Rádio Dechovka Rudolfino končí
Nedosažení cíle dvanácti hodin průměrného poslechu za třicet posledních dnů přineslo oznámení belgické společnosti Radionomy, že ruší internetové Radio Rudolfino Dechovka a provádí výmaz databáze hudby. Původní odkaz je přesměrován na nějakou jejich stanici. Důvod je jasný, oni žijí z reklamy, co se objevuje posluchačům při poslechu. Během prvních tří měsíců se musí dosáhnout průměru dvanáct hodin streamingu za vždy aktuální měsíc. Potom dávají dalších šest měsíců na to, aby se měsíční průměr dostal na 30 hodin denního poslechu. Nejsou to krutá čísla, stačí mít příkladně stovku posluchačů, z nichž každý je denně naladěn asi deset minut.a máte těch dvanáct hodin a tak dále. Tedy čím více pravidelných posluchačů, tím méně jednotlivých poslechů a nemáte problém zdarma vysílat hudbu. Není odvolání proti zastavení vysílání, neboť takové jsou vzájemně odsouhlasené podmínky. Poděkoval jsem Radionomy za skvělé nástroje provozování rádia a tím končí tato zajímavá zkušenost.
30. srpen 2011  Výlet na kole Hlásná Třebaň - Loděnice u Berouna
Jsou dvě a venku je chladněji, většinou pod mrakem, pofukuje nepříjemný větřík. Budou-li stačit kraťasy, teplejší dres s dlouhým rukávem a pod ním bavlněné triko? První metry ukazují, že kalhoty pod kolena by byly správné řešení, ale nějak se to přežije. V Srbsku jsem za čtvrt hodinky a dávám si pět minut pauzu pod lipkou u mostu. Na lehčí převod jedu vesnicí a první zastavení v první zatáčce za posledními domy. Druhé zastavení na výhledu za protisměrnými zákrutami a třetí před závěrečným stoupáním. Došlápnout vrchol je hračkou a pak svištím dolů k Hostímu. Naštěstí s kopce mě žádné auto nepředjíždí, neb provoz je nulový. Na návsi odbočím vpravo kolem mlýna a jedu údolím Kačáku beze spěchu do Svatého Jána. Pokračování do Sedlece je mírně do kopce a stejně tak do Loděnice, známé kdysi výrobou gramofonových desek. Najít spolužačku na adrese mi pomáhá jedna dobrá duše, která ukazuje na třetí dům v ulici a jsem tam. Mladík na dvorku na dotaz volá hledanou a ta je krapet v šoku, kde jsem se tam vzal. Není divu, vždyť jsme se neviděli snad třicet let. Tak v letu probereme, jak běžely roky, kdo s kým o čem pro koho a tak podobně a je skoro pět. Loučíme se jako kamarádi a pomalu se přibližuji ulicí, devastovanou výstavbou kanalizace, k asfaltové hlavní. Jízda opačným směrem zdá se snazší až na stoupání z Hostíma, kde tradičně stojím na rozcestí do Bubovic. Jak po pár minutách nasednu, předjíždí mě beranista jedoucí ve vyšším rytmu tak dvacítkou a to je na mě moc. Šlapu svých dvanáct až patnáct a na výhledu do kaňonu Kačáku nabírám dech. Zbytek stoupání je pohoda a valím se dolů do Srbska a pak pilně šlapu rovinku do Karštejna a Třebaně. Přistávám lehce unaven u vrátek a tacho ukazuje 33 kilometrů.

28. srpen 2011  Kolo a duha
spolu zdánlivě nesouvisí, ale není to tak úplně pravda. V sobotu dopoledne se konečně rozhoduji pro zakoupení cyklistických treter a naklapávacích pedálů. Vyměnit pedály je snadná záležitost, když člověk ví, že levý se povoluje vlevo a pravý vpravo. Naklapnutí nastavuji na minimum kvůli snadnému uvolnění tretry při zastavení.  Odpoledne bylo deštivo a na kole se nedalo jet. Po sedmé hodině však vysvitlo slunce a nad vesnicí se od východu k jihozápadu klenula nádherná duha. Vybíhám ven a pozoruji tu krásu v naději, že v neděli bude pěkné počasí. Přání se splnilo a den je jako vymalovaný, modrá obloha, lehký vánek vysouší cesty, prostě ideální vyjet si na kole. Testuji tretry a pedály a jedu svých šestapůl kilometru nejdříve proti větru, než si na otočce trochu odpočinu. Zdá se, že nové obutí bude přínosem a znovu nasedám a po větru se vracím stejnou trasou. Totéž si zopakuji ještě pozdě odpoledne opět s dobrým pocitem, že jsem nevyhodil peníze zbytečně. Tretry jsou Specialized Sport MTB 6111 za bratru 2400 korun a pedály jednostranné naklapovací Author za 999. Je to snad již poslední investice do cyklistiky.   

25. srpen 2011 Lidl a kolo
spolu souvisí díky akci nabízející vše pro cyklisty. Nasedáme do auta včas, abychom stihli otvírací hodinu. U regálů s cyklo nabídkou je narváno, ceny jsou opravdu mírné a kvalita produktů vyrobených v Německu velmi dobrá. V koši končí montážní stojan, zateplené tretry, cykloponožky, dres, cyklobunda přechodní a zateplená, bombička na opravu duše, rukavice zateplené. To co zde kupuji, vyjde na 3000, ale jinde bych pořídil za více než trojnásobek. Kontrola doma odhalila jediný nedostatek a sice tlačivé tretry za 500, které musím vrátit, jinak spokojenost.

20. srpen 2011  Viróza
mě trápí již podruhé během pěti dnů. Ráno se člověk probudí s pocitem těžké kůže, bolavých svalů a kloubů, zaujetím hlavy a to je právě dnešní případ. Nakoupit musím a v osm je vše doma. Po snídani naložit pračku barevným a nechat ji dvě hodiny prát. Obloha jak vymetená a prádlu se to bude pěkně schnout. Dávám si polévku dvojknedlíčkovou a chuť k jídlu je mizerná, snad postačí hranolky s kečupem. Chvíli posedět na slunci, chvíli doma ve stínu, rozdíl teplot jsou jen dva stupně. Prádlo doschlo, krásně voní a putuje na svá místa do skříní. Nějak musím tu chorobu rozhýbat a tak odpleveluji spáry v betonovém dvorku a chodníku. Dumám, jak zamezit tomu plevelení hlavně v trávníku, kde se roztahuje mech a jitrocel. Internet radí herbicidy nebo jakési odvozené prostředky "plevel stop" a "král trávníků" co dělá FLORIA. Počkat se musí do půlky dubna až května, takže času dost. Odpočívám na zahradní židli a pozoruji malé čmeláky poletující kolem hledíků, co vyrašily na okraji dvora do fialové, červené, oranžové. Malí čmeldové nelezou do zobáčků květu jako ti velcí, nýbrž znají místo mezi stonkem a kalichem, kudy sají nektar. Jsou jak omámení z toho množství, pletou se jeden druhému a opakovaně se vrací ke stejnému květu. Je tu řada ostatního hmyzu, co má hledíky ráda, jakési štíhlounké černé včeličky a ty lezou přímo do květu. Ani vosa nepohrdne napodobit čmeláky, ale rychle ztrácí zájem. Slunce pálí, virózu však nespálí a tak pomalu vyklízím pole čmeláckému bratrstvu.

13. srpen 2011  Výlet na kole Hudlice a Nový Jáchymov
Opakuje se páteční počasí, jen je více mraků a zesílil vítr, proti kterému budu bojovat celou cestu. V půl jedné volám kamarádovi, zda mohu vyrazit a že budu vítán. Šlápnu do pedálů a jedu rovinku do Karlštejna a do Srbska, kde mě předjíždí jeden mladý beranista. Nesnažím se ho zachytit, síly budou zapotřebí v kopcích.. V Srbsku jen chvilku posedím na rozcestí u mostu a vjíždím na cyklostezku podél Berounky. Začátek je asfalt, ale u vjezdu do kempu začíná šotolina, naštěstí ta nejjemnější a silniční pláště snad tolik netrpí. Přejíždím můstek Kačáku a rozjíždím zdolání příkrého terénního výjezdu sevřeného křovím, když v cestě stojí prasátko tak padesát kilo. Naštěstí se nechalo objet, asi je zvyklé. Nahoře varuji sjíždějící, že je tam prase a oni zase říkají, že o kus dále překáží osel, no to jsou věci. Zastavuji u černého oslíka oždibujícího trávu okraje cesty. Fotím a již jedu po asfaltu s řekou po levé ruce až do Berouna. Zde volím průjezd městem a předjíždí mě ten stejný beranista, který evidentně jel hostímský a vrážský kopec, klobouk dolů. Na křižovatce ho dojíždím, zdravíme se a on potvrzuje moji úvahu a opět ujíždí. Konečně vjíždím do Králova Dvora a u bývalé hospody Na Knížecí nacházím tu správnou odbočku. Mám za sebou patnáct rovinatých kilometrů, ale ta idylka se mění na pět kilometrů dlouhé stoupání do Hudlic. Než vyjedu z města, ještě to ujde, ale za rozcestím na ves Trubská to začíná a již jsem na lehkém převodu a pot stéká do očí. Plánuji tři zastávky a činím tak, jakmile nestačím s dechem. Pár minut vždy vše napraví a odměnou jsou krásné rozhledy krajinou. Přede mnou místní cedule a uvítání v rodišti Jungmannově. Jeho prohlídku si nechávám na zpáteční cestu, projedu vsí a jsem definitivně na vrcholu, odkud vidět až do Berouna, prostě ta dřina stojí za to. Odměnou je sešup, kratší výjezd a sjezd k rozcestí do Otročiněvsi. Jedu ale rovně a za vesnicí zastavuji a volám kamarádovi, že mám asi čtvrt hodiny zpoždění. Po vysvětlení, jak ho najít, jedu ještě dva kilometry, než mě přivítá Nový Jáchymov starými činžovními domy z doby hornické slávy. Na tachu 27km, hodina a půl jízdy. Podáváme si ruce s přáteli, provádí mě krásným domečkem, sedíme a povídáme, povídáme. Po páté se loučíme a sjíždím k Otročiněvsi, potom jednou nahoru a dolů před ostrým stoupáním do Hudlic a na vrcholu fotím výhled široko daleký. Sjíždím do vesnice a v druhé zatáčce zastavuji u turistické tabule s tím, že k rodnému domu Josefa Jungmanna musím ulicí příšerně strmou vzhůru vyšlapat a jsem tam. Proti dětskému hřišti je v travnatém břehu úzká štěrkem sypaná cestička k dřevěné brance do zahrady, kde pod rozložitou borovicí stojí dřevěný domek s emajlovou tabulkou "Zde se narodil Jozef Jungmann", která je tam údajně již od roku 1860, no to je překvapení. Za povšimnutí stojí že je psáno Jozef. Ovšem na úhledném pomníku v popředí stojí vytesáno  "Josef Jungmann spisovatel narozen r.1773 dne 16.července v Hudlicích". Domek lze navštívit od dubna do října pouze od středy do neděle 9-12 a 14-17 za 20Kč dospělí, ostatní za 10 či za 50 rodinné vstupné, jak čtu na info listu. S lehkou nostalgickou vzpomínkou, co jsme se ve škole o tomto buditeli učili, blížím se ke kostelu sv.Tomáše, ce je pár desítek metrů přes cestu. Stavba není vlastně ničím pozoruhodná, snad s výjímkou pamětní desky vyvedené v němčině, kterou jsem objevil na postranní zdi vlevo od západního vchodu. Česky řečeno "Zde odpočívá Emilie Pache, poupě utržené smrtí, co ukradla milovanou dceru svým smutným rodičům a prarodičům, kteří na její památku tento pomníček vsadili. Zemřela 16.března 1818, narozena 8.října 1812." Přemítám, že za rok by měla Emilie dvousté výročí narození. Dosti pochmurných myšlenek a do sedla, čeká pět kilometrů s kopce do Králova Dvora, tak hurá jedem! Asfalt je celkem pěkný, dobře opravený a na tachu se občas objeví padesátka, ale rychleji to nepouštím. Dole jsem coby dup a šlapu městem hledaje odbočku k pěšímu to můstku přes dálnici, abych tentokrát využil nové cyklostezky vedoucí poli po břehu Litavky až k berounskému nádraží. Na obloze jdou od západu totiž mraky temné a rád bych jim tímto strategickým tahem uniknul. Jsem u nádraží a drkotám po hnusných panelech a trpím spolu s kolem, ale přežíváme a jedu přes železniční most, svádím stroj na silnici a o chvíli odbočuji k Berounce a po větru to mastím k Srbsku. Osla ani prase nevidno a bez pauzy jsem na rovině ke Karlštejnu a Hlásné Třebani, doma již krátce po šesté hodině. Po větru a častěji s kopce cesta trvala o půlhodinu méně i se zastavením v Hudlicích a na tachu stojí téměř 54km.. Pěkně zmožený parkuji velociped a ještě orosen potem volám, že jsem se ve zdraví doma.
FOTO ZDE  

12. srpen 2011  Výlet na kole Svatý Ján
Venku je teplo, obloha polojasně modrá, větřík čechrá koruny stromů. V půl čtvrté sedlám tedy kolo hodně nalehko, v Hlásné Třebani minu Českou Hospodu, projedu Karlštejnem a po rovině přijíždím do Srbska, První zastavení na návsi, kde fotím křížek, co je dvojitý jako slovenský. Cesta vsí mírně stoupá, ale to se mění za první zatáčkou a tak asi ve třetině první zastávka. Druhá je v poslední serpentině s výhledem na Srbsko a třetí na začátku rovného úseku před vrcholem. Beru si čepičku a konečně jsem nahoře a zrychluji k serpentinám, co zdobí sjezd do Hostíma. Mám za sebou poslední dvě protisměrné a jsem ve vsi na rozcestí, kde cedule ukazuje odbočit vpravo do údolí Kačáku. Profil je pouze mírně zvlněný, i když stále vzhůru a jsem ve Svatém Jánu u hotelu Obecná škola. O kousek dále po pravé straně je obecní úřad v domě, který býval základní školou, jak říká pamětní deska. Nad vchodem je zajímavý výrok jednoho malostranského gymnazijního profesora z roku 1822 vytesaný ve staročeštině: Búh co velí, bližním co dlužno, co vlasti a Králi jen, naučí tebe dům, vděk tedy mládeži dej. Přes cestu mě vítá sousoší. kde tři postavy postrádají další dvě, které čas nedochoval. Jak jinak, jednou z postav je poustevník Ivan, zvaný svatý. Přejdu mostek přes říčku a vstupuji do kostela,kde probíhá rozsáhlá rekonstrukce a vše zakryto igelitem. Pouze jeskyně je přístupná a tak do ní krátce vkročím. Při opravách byly odkryty staré fresky a památkáři se dohadují, jak s nimi naložit, tedy jaký správný postup zvolit. To vše mi říká ochotný průvodce. Vedle kostela je za smrčkem skryt Husův balvan z roku 1919. Když zvednu zraky, vidím ve skále vysoko převysoku jeskyni a nad ní na útesu kříž a vyhlídkovou terasu, kam se lze doplazit stezkou po úbočí a lesem. Jedu raději na hřbitov navštívit kapli, ve které je hrobka rodu Bergerů, kteří stavbu nechali postavit. Maxmilián byl dokonce hlavou spolku pro výstavbu Národního divadla. Pokračji stále proti proudu a dorážím do bývalého mlýna v Sedleci a zastihuji doma svoji spolužačku a probírámě živé i mrtvé. Spadne pár kapek, ale naštěstí neprší a nasedám a vracím se stejnou cestou zpět. Do Svatého Jána tentokrát s kopce a rovněž do Hostíma. Ovšem stoupání k Srbsku si mě vychutnává a dvakrát musím zastavit, abych popadnul dech. Sjezd do Srbska je rychlý a za vsí již jen rovina do Karlštejna a Hlásné Třebaně. Docela svěží přistávám doma, na hodinkách téměř šest, na tachometru 28 kilometrů. FOTO ZDE   

5. srpen 2011 Výlet na kole Košov, Popelka, Rváčov
Na rozloučenou s dovolenkovým ježděním volím výjezd směr Košov a ten je opravdu tvrdý. Náhle plíce ani nohy nestíhají a funím ve výhledu na Lomnici. Za pár minut šlapu lehký převod a první stoupání mám za sebou. Vískou Nouzov do Košova se projíždí prakticky po rovině, která končí rozcestím u hospody. Dalo by se jet rovně sešupem údolím Cidliny až někam směrem na Trosky nebo Prachovské skály, je z čeho vybírat. Zastavuji ale u křížku proti hospodě a volím odbočení vpravo úzkou asfaltkou stále tvrději nahoru, míjím vyčerpaného cyklistu a zastavuji až na dalším rozcestí zvaném Výrov a vysíleně klesám na lavičku postavenou pro podobné unavence. Rozhoduji se pro směr Morcínov, nejdříve s kopce, ale pak dlouhé pomalé stoupání až někam do polí s rozcestím. a o kus dále dalším v místě zvaném Zadní Popelka. Pokračuji po vrstevnici 590m kamenitou polní cestou pod vrcholem kopce Háj znovu do Rváčova a známým sjezdem do Lomnice a jsem doma. Ujel jsem sice jen asi 9km, ale většinou do vrchu. Půjčené tři roky staré krosové kolo Ravo v provedení Conquest sloužilo dobře. Přemykač 2x a řazení 9x fungovaly tiše a hladce, brzdy vynikající, tlumení přiměřené, pláště vhodné pro silnici i terén.. Jen posaz byl nastaven jak na ježdění pro pivo, řídítka vysoko, sedlo moc vpředu a váha stroje určitě blízko patnácti kil. V každém případě se v Lomnici najdou cyklistické trasy pro každého, i když asaltové stezky budete hledat marně... FOTO ZDE

5. srpen 2011  Výlet na kole Smetanova vyhlídka
Páteční ráno dává zapomenout včerejšímu deštivému podvečeru a sluneční paprsky vytlačují mlhový opar nad stráněmi obklopujícími město. Bedřich Smetana roku 1871 chodíval pěšky nad Rváčov a sedával v místě pěkného rozhledu. Proto vyhlídka nese jeho jméno. Na kole musí člověk vyšlápnout pořádný kopec a odbočit vlevo na polní šterkovou cestu a poprat se s nepříjemným stoupáním samý šotolinový kámen. Po příjezdu k remízku po pravé straně pak pozorně hledat směrovky na stromě, kde též vede stezka zapleveleným lesíkem ke skryté vyhlídce. Lavičky a informační tabule jsou částečně zdevastovány a místo za 140 let dozajista ztratilo příjemný ráz přírody dosud nedotčené rukou člověka dnešního pustošivého. Než jsem dorazil právě sem, projel jsem Rváčovem a fotil pomníček padlých. Zde se ptám kolemjdoucího člověka, venčícího dvojici psů, na cestu k vyhlídce. Anglická odpověď, že mi nerozumí vede ke krátké konverzací s výsledkem, že ze silnice je pěkný výhled na ruiny nějakého hradu, tedy česky řečeno na hrad Trosky. Loučíme se a jedu pár stovek metrů dále a od cedule vísky Černá skutečně  překrásný výhled na kraj s dominantou Trosky. Když hovořím o chvíli s místními o vyhlídce Smetanově, zdá se, že o jejím stavu nemají ponětí. Co by tam chodili, když z řady chalup mají rozhled ještě lepší. Vraťme se k vyhlídce, odkud chci jet někam směrem k Morcínovu, ale pletu si směr a stoupám polní cestou asi k Ředicům. Zarazí mě mobil svolávající k obědu a tak drkotám zpátky až na asfaltku a známou cestou se vracím domů s desítkou na tachometru. Máme hovězí polévku s játrovými knedlíčky a hranolky s majonézou, jako letní chuťovku rychlovku.   FOTO ZDE

4. srpen 2011  Náměstí v Lomnici
Prošli jsme mnohokrát vlastně jediné místo, kde je zde možné něco vidět, vyfotit nebo nakoupit. Bude velká rána malým obchodům výstavba Lidl supermarketu v místě bývalého pivovaru. Dominantou je radnice pyšnící se obnovenou fasádou, na které zaujmou znaky řemesel. Jmenuji alespoň cech bednářský, pekařský a kovářský z deseti zobrazených. Průčelí věžní části zdobí reliéfy země české a města Lomnice. Velké věžní hodiny odbíjí každou čtvrthodinu a připomínají, jak ten čas letí. Vlevo u vchodu radnice je bílá mramorová deska zlatým písmem vzpomínající na pobyt Bedřicha Smetany u zpěváckého spolku Bořivoj v roce 1871. Mozaiková dlažba uvádí rok 1994, kdy zřejmě byla uvedena do podoby, jak ji dnes vidíme. Na druhé straně náměstí je několik hezkých fasád, kterým však neumíme nic přisoudit. Střed náměstí zastiňují košaté stromy a lavičky přímo vybízí k posezení. V horní části je pomník Jana Husa ukazujícího nějaké místo v nějaké knize. Hned vedle je kašna zurčící jižně a severně vodní proud z chrličů lvích. V dolní části je Mariánský sloup a další malá kašna. Levý spodní roh náměstí zabírá kostel. Nesmím ovšem zapomenout městské muzeum s národopisnou sbírkou a právě probíhající výstavou polodrahokamů vytěžených nejen v regionu. Vše ostatní jsou obchody a služby. Navštívíme alespoň cukrárnu a neodoláme marcipánovým figurkám ani zmrzlině. Ještě jdeme vyfotit zbylých pár lidových domů s dřevěnými lomenicemi, co udržovány jsou majiteli ve svahu jižně nad náměstím. A tím naše dnešní procházka definitivně končí. FOTO ZDE   

4. srpen 2011  Výlet na kole Popelka
Hledám, jak zabít hodinu času před obědem a mapa říká, že bych mohl zajet k můstkům skokanským a omrknout kopce okolní s šancí na zdolání v sedle bicyklu. Sedlám tedy a jedu směr Rváčov, který je pouze do kopce. Ve městě je to fajn, za ním trochu více nahoru. Po levé ruce vidím v zahradě malé nádražíčko udělané asi pro radost dětem. Pokračuji k odbočce do sportovního areálu a šlapu hezkou asfaltkou mírně nahoru a pak ostře vzhůru až k chatkám dovolenkářů hned vedle restaurace. Jdu k výhledu na můstky a dělám pár fotek. Koruna věže velkého můstku je vyhlídková a byl jsem na ní před dvěma lety a užíval si krásný rozhled široko daleký. V sobotu a neděli zde proběhnou letní skokanské závody za umělého osvětlení a lituji, že již budu pryč. Vracím se na hlavní silnici a šlapu tvrdě vzhůru na Rváčov. Konečně zastavuji u místní cedule a plánuji, jak příště pokračovat. Obracím kolo a jedu s kopce do Lomnice, neb je za pár minut dvanáct, právě čas k obědu. Ujeto zhruba 6 km.

3. srpen 2011  Jdeme se vykoupat
Je šest odpoledne, svítí slunce a že jdeme na koupaliště lomnické, neb od šesti vstup zdarma. Dovalíme se tam autem a skutečně, platit nemusíme. Ukládáme se hned u vody a vnuk je okamžitě ve studené vodě s plavadlem na skotačení. Moje žena připravena v plavkách brázdit hladinku chvíli váhá, než si dá pár bazénů. Chodí v průzračné, ale pro mne studené vodě a obdivuji, jak pěkné koupání pro děti vzniklo rozšířením o mělkou plochu s ostrůvkem. Prolézačky a veliké plážové pískoviště dávají dětem všechny možnosti se vyřádit. Kiosek zásobuje pitím a snad i nějakým rychlým jídlem ty, kterým ve vodě vyhládlo. Je to pěkné místo zasazené v ďolíku na okraji lesa, relativně dobře dostupné. Hodina uběhla, stíny pohlcují slunečná místa, čas převléknout se a osvěženě vrátit se domů

3. srpen 2011 Výlet na kole Syřenov - Klepanda
Zírám do mapy a snažím se vyčíst profil okruhu, co doporučil soused ze zkušenosti své dcery, bývalé závodní cyklistky. Ta mě posléze přesvědčuje, že se to dá jet, obtížnost nízká, ale věřte takovému borci. Nasedám po desáté, projedu centrem Lomnice a zamířím známou klesající asfaltkou do Nové Vsi. Vesnice táhne se neuvěřitelně daleko, sledujíce údolí Popelky. Jsem za posledními domky v náručí luk a polí, opatrně za sebou nechávám železniční přejezd a na rozcestí odbočím vpravo provázen rámusem traktoru, sbírajícím balíky slámy ze sklizeného obilného lánu. Jsem u dalšího rozcestí a opět vpravo stoupám k Syřenovu. Vesnice podél cesty ve stráních koupe se ve svitu slunečním, příjemná to idyla. Zastavuji u pomníku padlých a nezvěstných 1914-18 s velkým lvem nad nápisem "My dali život, vy dejte práci a lásku". Potkávám kdekoli tyto pomníčky a člověk znovu a znovu připomíná si zlo válek. Hned vedle je úpravná vilka v průčelí nadepsaná Kampelíkův dům. Památeční deska s reliéfem Františka Cyrila Kampelíka připomíná, že toto byl první průkopník družstevního zemědělství českého. Narodil se roku 1785 právě zde v Syřenově a zemřel 1872 v Kuklenách. Nyní již vím, proč se říkalo družstevním záložnám kampeličky. Je opravdu teplo a v potu tváře šlapu stále nahoru směr Klepanda s Kumburkem po pravé ruce shlížejícím na mé snažení. A jsem na rozcestí se zájezdní hospodou Klepanda, prohlížím všechny ty turistické směrníky, když pěší opálený typický profi turista s mapou v ruce dorazí na stejné místo. Zdravíme se a již vím, že prochází vše, co Sedláček nestačil ve svých průvodcích popsat, než zamíří k Jičínu. Koukám, že do Lomnice mám ještě sedm kilometrů, když míjí mě mladý cyklista silniční beranista. Vydávám se za ním, nikoli jeho tempem, tedy rozhodně podstatně pomaleji, lesem k pasáži mezi poli s nádhernými výhledy do kotliny Českého ráje. Zastavuji ňa okraji Žďáru u Kumburka a kochám se dálavami tohoto nádherného kraje. Vousatý cyklista profrčí kolem a jsem opět v sedle drkotajíc dolů do vsi a supíc z ďolíku pěkným krpálem někam vzhůru. Vidím a slyším nadávajícího vousáče, jak pomalu zdolává kopec a zatínám zuby bráníc se pokušení zastavit. Na vrcholu skoro nemohu, ale překonávám krizi a držím tempo, než přijde další stoupání. Nohy se konečně chytají a dojíždím vousatého se slovy, jak je to zrádný vrch a prozrazuje, že přijíždí z boleslavské roviny a kopce nesnáší. Nadává kamarádům, co doporučili mu tuto trasu jako snadnou. S tím se loučíme a on s kopce již zrychluje a mizí v dáli. Dívám se výhledem na vrch Tábor s rozhlednou a sjíždím k hlavní silnici, kde na rozcestí stojí stavení s prostým nápisem Hospoda. Pokračuji vpravo a pěkná asfaltka vede mě přes trať k vyhlídce na Lomnici a zatáčkami k městu, než zastavím doma se sedmnácti kilometry v nohách. Je to moc hezký okruh. FOTO ZDE

2. srpen 2011 Výlet na kole Nová Ves nad Popelkou
Je příjemně pod mrakem a vybírám si na dolním rozcestí trasu mírně svažitou podél říčky Popelka. Projíždím viaduktem a kolem jsou pozůstatky periferie města, sběrné suroviny a pobíhající osmahlé děti. Les rozestoupí se za luka, silnice zúžená výstavbou zárodku chodníku do Lomnice. Malebná stavení a okrasné zahradnictví míjí mě, než odbočím vpravo do kopce mezi rodinné domky na cestu, co zavádí lidičky k místnímu koupališti. Bazének dětský brouzdališťový září modravě novotou, což nedá se říci o velkém bazénu s vodou blátivo hnědavou. To nevadí klukům vrhajícím se po hlavě šipkou či placákem do vodní náruče. Nový pension shora shlíží na to hemžení a vláček motorový z trati v úbocí vesele houká na pozdrav. Sedám na bicykl a vracím se na hlavní a dále po proudu k věži kostelíka, co zdraví mě zdáli. Je zde více k focení, jako památník padlým prvosvětovým či naproti u cesty panenka Maria. Smutně ze stráně dívají se dva tragicky zahynuvší na tomto nepřehledném místě. Vracím s tedy opatrně s cílem prohlédnout si zahradnictví okrasné Josefa Pánka. Procházím nejdříve záhony kvetoucími přepestře či rašící výhonky skalniček, jehličnanů, květin všeho druhu a připadám si jako v botanické zahradě. Potkávám pana Josefa Pánka, jak prozradil mi při chvále té nádhery všudy kolem. Přiznal, že všechny sochy a skulptury stvořil sám podle múzy políbení coby inspirace k vytvoření díla. Nemám zapomenout přečíst si knihu v ruce vodníka a navštívit sousoší "ve spáru moci", což rád s velkou zvědavostí činím.  Nejdříve tedy zážitek z Akce čistá Jizera, neboli Balada Hastrmanova, složil, vydal a udělal Josef Pánek, L.P.2011, jak čtu na titulní straně nerez knihy:

Když jdu takhle přes Popelku,
kouknu co se děje venku,
lomnická ta vaše hovna,
plavou shora k nám teď zrovna.

Na dno není vidět vůbec,
vymyslel to ňákej blbec,
starosta to podepsal,
že se na to nevysral.

V tomto duchu pokračuje básnická balada o šlendriánu kolem nefunkční čističky, co nikomu kompetentnímu nevadí, jak básněno je závěrem.
Přesouvám se o pár desítek metrů dále, než narazím na "Ve spáru moci". Těžko se dá popsat to sousoší a člověk si může představit ledacos, čím ho má oslovit. Své chápání vyjádřím asi takto: Spravedlnost je obklopena z jedné strany nebezpečnými našeptávači, z druhé mafiány vyzbrojenými nejen střelnými zbraněmi. Váhy se sice přiklání na stranu srpu a kladiva, ale nemají proti mocným žádnou šanci. Slyšení spravedlnosti nedosáhne žádný normální člověk, který připadá si oddělen mřížemi a připoután okovy.
S těmito pocity a obrázky všeho viděného šlapu zvolna vzhůru k Lomnici. Doma hovořím se sousedem, co minul mě cestou, a poznávám tak blíže pana Pánka coby jeho letitého kamaráda. Kdysi Josef Pánek létal jako vojenský pilot. Strojařinu uplatnil v textilce, ale i při stavbě letadélka. Měl řadu těžkých úrazu při amatérském létání i paraglidingu. S tímto životním koníčkem raději přestal a založil zahradnictví nyní vedené dcerou, sochá do dřeva, pískovce či tvoří z nerez ocele pro svoje i potěšení celé obce a návštěvníků. Tím končí den cyklistický a musím se sklonit před životní silou neobyčejného člověka. Tachometr se zastavuje na deseti kilometrech.
FOTO ZDE

2. srpen 2011 Výlet na kole Stružinec
Vyjíždím známou cestou kolem rybníka a pumpy a po chodníku jedu zadarmo do Stružince. Zde na rozcestí odbočím vpravo do vesnice a po pár desítkách metrů zastavuji u sousoší "korunování panny Marie" s památnými lipami srdčitýmu po stranách. Toto pseudogotické skulpturní dílo, vysochané do světle okrového pískovce, nechali zhotovit manželé Otmarovi roku 1855, jak uvádí podrobná info tabule. Autorem je Antonín Sucharda, známý sochař z Nové Paky. Je pozoruhodné, jaké nádherné dílo může být hned vedle silnice na zdánlivě obyčejném místě. Snad právě proto, aby každý pocestný mohl se potěšit a duchovně povznést. Udržováno je pečlivě a i to stojí za pozornost. Lezu do sedla a líně projíždím vesnicí hledaje odbočku na Nové Dvory. Poblíž prodejny radí mi jeden dobrý člověk ať jedu vpravo lesem vzhůru a za posledním stavením zahnu opět doprava. Upozorňuje, že kopec je prudký a má naprostou pravdu. Jedu lehký převod, tacho ukazuje devět a funím jak prase, když jde z bukvic. Zastavit nechci, vstát nechci a makám v sedle, až jsem náhle za posledním domkem a ejhle, cesta se rozdvojuje. Musím zastavit, neb naproti zabírá celou cestu náklaďák, co vozívá vytěžené kmeny stromů. O chvíli rozumím, proč se tuda valí, neb pila hučí o kus dále a hromada suroviny čeká na zpracování. Kousek za lesem je osamocené stavení, před kterým si někdo z domácích postavil hrad coby součást skalky. Cesta se stává polní a vzduch prosycen vůní domova vycházející z hromady hnoje vedle odpočivadla po staletou lípou na vrcholu stoupání. Které pako zde tu hromadu založilo si ani nedovedu představit. No říká se tu Na Cikánce, takže se ani nemohu divit. Zato rozhled je zde nejlepší možný na krajinu vůkol. Kodrcám se od toho odéru k Novým Dvorům a parkuji u rybníčka nevábné barvy. Zahradní sekačky koncertují a neslyšet kuňkání žabí, jsou-li v té louži jaké. Šplhám raději nahoru na kopec dříve snad asfaltkou a frčím dolů k pumpě a rybníku a otvírám vrátka a ukládám kolo k zaslouženému odpočinku.

1. srpen 2011 Výlet vlakem Nová Paka
Konečně přestalo pršet a zamračená obloha slibuje přes den se protrhat. Plán říká vyrazit na nádraží v Lomnici, nasednout do motoráčku a v devět zahájit cestu do Nové Paky. Jedno dítě do deseti za polovic, dva dospělí a důchodce, zpáteční sleva, takže bratru 115 korun a zcela bez starosti s nějakým řízením a silničním provozem. Za čtvrt hodiny je Stará Paka, železniční uzel. Musíme přestoupit a čtvrt hodinky čekáme a sledujeme hromadící se vlaky. Nakonec je jich pět do různých směrů. Až když jsou všechny a lidé přestoupeni, tak výpravčí v červené čepici dává postupně odjezd. Za chvíli jsme v Nové Pace, nádražíčko prakticky pár kroků od náměstí, nádhera. Hovořím s dvěma ženami na lavičce a zvídám, co je zde k vidění a řídíme se jejich radami. Jdeme po schodech dolů k muzeu klenotnici polodrahokamů a je zavřeno, jelikož je pondělí. Ouha, tušili jsme, ale chtěli využít příhodného počasí. O ulici níže je Suchardův dům plný fasádních maleb a soch ve výklencích. Běhám dokola a cvakám vše, abychom se později měli čím kochat. V zahradě je skleněný výklad, vlastně velikánská vitrina, skrývající zkamenělý 250 milionů let starý kmen mohutného stromu, co byl vykopán při stavbě hřiště. Nyní budí posvátnou úctu na tomto hezkém místě. Menší domek vedle je plný výroků známých osobností a poučit se chceme všichni. Nad městem se tyčí věž kostela pyšně v obnovených barvách. Stoupáme po krytých schodech a obdivujeme ocelí se chvějící vstupní dveře s klikou ve tvaru ryby pohlcující rybu jinou. Dovnitř nahlédnout nelze. Kolem křížku při cestě dolů míjíme domky i hrázděné to pozůstatky minulosti. Přes autobusové nádraží a silnici jsme u rychlého občerstvení na místní způsob a dávame si housku se sýrem nebo drůbežími nugetky, abychom v klidu poseděli na náměstí a utišili ozývající se žaludky. Máme hodinu času a tak zevlujeme a hledáme co neminout. Pomníček Jana Husa, sloup křížový Mariánský se svatými a nakonec fontánka s nedefinovanou postavou na sloupu. Rozvíjím teorie, že se jedná o zakladatele města, který se mládkovsky jmenoval Nové Pako, přičemž jeho bratr jménem Straré Pako je o městečko vedle. Jak ze jmen vyplývá, je jasné, proč se města jmenují Nová Paka a Stará Paka. Děti sice moc nevěří, ale to nevadí. Chceme si koupit zmrzlinu a tabule na chodníku mě nechá vstoupit do obchodu, kde Vietnamec nerozumí, co je to zmrzlina. Minul jsem a venku již chápu, že poutač patří cukrárně přes ulici. Vanilková a skořicová utiší naše chutě a jsme u nádražíčka. Fotíme Davídka, tedy plyšáčka spolucestovatele, ve větvích jehličnanu i náruče kytek a utrácíme čas. V záhonu rudých květin, vedle sochy Masaryka, překvapivě rostou též brambory, zajímavá kombinace. Závory padají dolů a mašinka nás veze do Staré Paky a s přestupem dále do Lomnice. Doma jsme v půl třetí plni zážitků z vláčku i městečka. FOTO ZDE    

29. červenec 2011 Výlet na kole koupaliště Lomnice nad Popelkou
V pátek odpoledne konečně počasí, kdy můžeme všichni čtyři osedlat kola a vydat se k místnímu koupališti vzdálenénu asi jeden a půl kilometru. Vnučka nás vede, neboť dobře zná cestu. Jakmile sjedeme z hlavní, dostáváme se na asfalt, co jistě nebyl opraven dvanáct let, kdy šli jsem tenkrát tudy na procházku s nejstarší ještě v kočáru. Kodrcáme poctivě i přes trať, vyšlápneme kopec a koupaliště se modrá v dolíčku pod námi. Normálně je celodenní vstup šedesát za osobu, po šesté a při špatném počasí zdarma. Žena smáčí ruku ve vodě a že by klidně šla si plávnout, což ostatní zavrhují. Jedu ještě prozkoumat stezku lesní, zda vede k areálu obory, ale pro mě schůdné není pro ostatní a tak se valíme s kopce směrem k domovu, což se nakonec v klidu zdařilo. Myslím, že všechny přešla chuť na cyklistiku, ovšem s mojí výjímkou.

29. červenec 2011 Výlet na kole Nové Dvory
Nedá mi a lezu do sedla směr místní rybník. kolem něhož se dostávám k pumpě a za ní odbočuji asfaltovou ulicí vedoucí k vrcholu stoupání příhodného názvu "Na Kopci". Dá docela zabrat a odmění se výhledem jižním na Lomnici a severním až na Krkonoše. Kdo by to byl řekl, že pětset metrů nad mořem dokáže takové divy. Přichází pocestná starší turistka a vedeme řeč, jak její muž právě toto místo miluje kvůli krkonošskému obzoru. Na kole prý též jezdívala a ráda vzpomíná lázně Třeboň, kde jezdilo se po cestičkách v rovině rybníků. Loučíme se a sjíždím do vesnice Nové Dvory s rybníčkem barvy téměř hnědé a pěknými přilehlými chalupami. Zde jinak nic není a tak vracím se stoupáním na kopec, kolem jednoho dvora s červeným veteránem moto značky Indian a zpět k rybníku. Před ním pasou se krásné ovce černohlavé kolem vůdce stáda s bimbajícím zvoncem na krku. Na hladině hejno kachen a to je asi tak vše, co s kola viděl jsem.

23. červenec 2011  Kolo pro život - Praha Karlštejn Tour
je závod horských kol pořádaných Českou spořitelnou. Na webových stránkách  zjišťuji, že je přihlášena tisícovka cyklistů, kteří odstarují ve 12 hodin z dostihového závodiště v Chuchli a vydají se na trasu 53 km vedoucí převážně po lesních a polních cestách. Studuji mapu závodu a vidím zajímavý úsek z Mořinky polní cestou k silnici na Mořinu, vlastně sledující červenou turistickou značku. Tam tedy chci být kolem půl jedné, abych zaujal pozici vhodnou pro fotografování. Vytahuji svůj starý horský Sachs přezutý na silniční pláště a vydávám se z Hlásné Třebaně po silnici vzhůru k Mořině. Tipuji, že budu odpočívat třikrát, ale to jsem se pěkně přepočítal. Oddychuji po třetí zatáčce, potom u rokle, další nad stoupáním za rovinkou, čtvrté v zatáčce s výhledem a páté dvěstě metrů před vrcholem. Táhnout do takového krpálu 82 kilo živé a čtrnáct mrtvé váhy, to není opravdu žádná legrace. Během pauz vidím v pedálech silničních strojů dva borce jedoucí docela svižně, ale mohl bych být jejich dědeček, což mě trochu utěšuje. Konečně jsem nahoře a mluvím s pořadatelem, co hlídá vjezd na silnici. O chvíli hnízdím pod malebnou křovinatou mezí, odkud vidím snad dvoukilometrový úsek od Mořinky. Tam závodníci trochu sjedou, než začnou únavně stoupat, navíc proti nepříjemnému větru. Svítí slunce, na obloze bílé mraky, teplota kolem 24 stupňů, suchá cesta s nepříjemným štěrkem. Posedávám v poli vojtěškovém a vyhlížím, kdo přijede první. Projíždí zaváděcí motocykl a ve 12:49 přijíždí čelo závodu s číslem 3 a 2 a sice pozdější vítěz Kristián Hynek a třetí Jan Hruška. S minutovým odstupem jede skupinka čtyř pronásledovatelů, kde je s čílem jedna v cíli druhý Pavel Boudný. Jak se ve výslledcích ukazuje, právě tyto dvě čelní skupinky závodníků kategorie Elite obsadily prvních šest míst. A přijíždějí další a další, nekonečný proud závodníků zdolávající závěr stoupání. Musím je obdivovat úplně všechny, vždyť mají za sebou třiadvacet obtížných kilometrů a dalších třicet před sebou. To nejde jezdit bez tréninkových stovek, spíše tisícovek kilometrů. Vpředu jede kategorie Elite a vidět jsou jména jako Hruška, Dlask či dokonce Svorada, známá z profi silnice a cyklokrosu. Vybavení kol všech možných známých značek je velmi podobné, Závodníci mají na nohou tretry zaklapnuté do pedálů, oblečeni v cyklistických dresech a kalhotách, pestrá podívaná. Ohozená záda ukazují, že ne celá trasa je na suchu, bláto na tretrách dokazuje, že někdy se musí do kopce šplhat po svých. Přijíždí většinou ve skupinkách, občas osamoceně. Jsou dvě hodiny a proud neutuchá, i když nyní jde o opozdilé, kteří to asi prostě zkouší. Přinejmenším si vychutnají krásu krajiny, která právě zde je moc pěkná. Pole a louky protkané žlutými či modrými kvetoucími ostrovy, rozhled až k brdským hřebenům, zdánlivá oáza klidu rušená zpěvem řetězů horských kol. Pomalu postupuji k silnici a loučím se s pořadateli navádějícími závodníky na silniční úsek na Mořinu, kde se trasa opět vrací do terénu. Přede mnou je tříkilometrový sjezd a užívám si ho téměř bez brzd, neboť protivítr je opravdu velmi silny. Tachometr ukazuje rychlost 46 km, projíždím rovinku, opatrněji zatáčky kolem rokle a jsem dole. Nahoru třicet minut, dolů pouhé tři, ale stálo to za to. A to je kolo pro život. FOTKY ZDE .

16. červenec 2011  Výlet na kole Hlásná Třebaň - Amerika
Den jak vymalovaný, modrá obloha, téměř bezvětří, na teploměru šestadvacet, na hodinách patnáct třicet, foťák i kolo připraveno, takže se pojedou nějaké kopečky. Od České hospody rovinou k Berounce, stinné zatáčky kolem jezu, skála Sypačka a jsem u tenisových kurtů, fotbalového hřiště kvetoucím dresy hráčů, viniční stráně a zaplněného parkoviště. U přechodu slézám s kola, neb Karlštejnem se na kole nesmí jezdit, jak asi, když cesta je plná turistů. Pěšky tedy podél potoka lemovaného stánky suvenýrů, k poště a přes můstek na hlavní ulici stoupající mezi domy, s krásnými pohledy na majestát hradu. Dolů proudí mnohajazyčný dav a nahoru se v potu tváře plahočí ti, co touží ještě stihnout prohlídku či jen kochat se rozhledem z hradních hradeb. Míjím domky malebné původní budňanské s můstky nad potokem ozdobenými girlandami květin, nejlepší to místo k malebnému foto hradu. Po pravé ruce restaurace Koruna zaplněná vysílenýmu žíznivci, kde číšníci jen kmitají. Naproti restaurace U Janů má zahradu rovněž plnou a jsem na návsi pod košatou lípou stoletou s lavičkami odpočívajících. Vlevo asfaltka vine se pod hradem údolím zvaným od nepaměti Hluboká a bublání Budňanského potoka provází mě lehkým stoupáním mezi posledními domy. Projíždím lukami a lesem a úhel vzestupu se stále zvětšuje a sil ubýbá, až v jednom stínu zastavuji a odfukuji velice. Pár minut stačí k regeneraci a pokračuji, abych si totéž ještě jednou zopakoval. Konečně na návsi a již jen mírně vzhůru kolem rybníka ke hřbitovu s kostelem, kde proti škole vstupuji vlevo na hlavní a lehce sjíždím k rozcestí a opět vlevo vstříc stoupání k Americe. Je to velmi zrádný svah a v polovině ztrácím síly, když předjíždí mě mladá cyklistka na závodním stroji a s pozdravem je pryč. To mě doráží a stojím u příkopu zahanbeně a sbírám síly. Šlapu znovu lehký převod, na tachu dvanáct, rychleji to neumím a kopec nemá konce. Ještě jednou zastavit alespoň na chvíli a odměnou je místo na vrcholu plné zaparkovaných aut a pojíždějících bikerů. Cyklistka se tam baví s někým známým o svém osmikilovém španělském kole a kde že jsem se zapomněl. Moje křížky vše vysvětlují a jdeme si po svém. Tlačím kolo k plošince výhledu a přede mnou se táhne do hloubky i dálky pověstný lom Amerika. Hladina jezera modrozeleně odráží skálu vykutanou člověkem, jen aby dost bylo kamení na stavby všeho druhu, úžasné to dílo. Vzdpomínám na rok 1962, kdy byl jsem na brigádě v lomech a s kamarády elektrikáři vydali se na Ameriku, abychom se vykoupali. Tenkrát tam nebyla ani noha, jen skalní ptactvo kroužilo nad námi. Voda byla ledová, osvěžení rychlé. Dnes snaží se jediným schůdným svahem dostat se k vodě kdekdo a pár lidí ve vodě překonává strach z neznámého. Nebezpečí padajícího kamení je značné, ale ani pár křížků obětí ty hazardéry neodrazuje. Fotím, fotíš, fotíme je heslo nás na vyhlídce a vše je zdokumentováno. Vracím se na silnici a vzdaluji se lomu mírným stoupáním s pár malými klesáními k vrcholu s odbočkou na Bubovice. Jedu v pohodě k letišti sportovnímu, rájem to hlavně pro větroně a malá letadla nadšenců. Zde si lze také splnit sen vyhlídkového letu nad Amerikou a hrady Karlštejn a Křivoklát. Sjíždím do Bubovic a na rozcestí se dávám vlevo na rovinku mezi poli a lukami k lesu, kde začíná velmi dlouhý a rychlý sjezd k Hostýmu. Vozovka se zdá tak rok dva nová, ale příšeří lesa nedává jistotu o kvalitě povrchu a tak raději přibrzďuji a nejedu více než dvaačtyřicet, v zatáčkách ovšem daleko opatrněji. Sjezdy jsou namáhavé na ruce, berany musím držet dole, aby se dalo spolehlivě brzdit, žádné pohodlí cestovních kol, kde jezdec sedí jak za stolem. Konečně zastavuji na rozcestí a sleduji ty, kteří se vydávají vzhůru. Kdo to vyjede najednou, klobouk dolů, já bych stavěl určitě desetkrát. Kopec nad Srbsko vyjedu nadvakrát. Poprvé stavím na vyhlídce do kaňonu potoka Kačáku a pozoruji kroužícího orla, a zalesněnou krajinu pozlacenou sluncem. Vyšlapat zbytek nebylo až tak obtížné, ale zastavuji jen proto, abych fotil vdálený golfový karlštejnský areál, která je rovněž na kopci o pár kilometrů vzdušnou čarou dále. Stojím mezi poli osetými řepkou s okraji lemovanými krajkou bílých kopretin. Po silnici stoupají mladé cyklistky a mají toho plné zuby. Jedu směrem dolů do série protisměrných zatáček po zánovním povrchu s pákami brzd neustále v činnosti, nerad bych si tady ustlal. Písčité jazyky v obloucích jsou nebezpečné a nesnesou vyšší rychlost. Jedu návsí srbskou do zatáčky rozcestí již zcela dole a pokračuji vlevo k Berounce, rovinatým profilem k bývalému lomu, míjím kemp u vody a sleduji první domy jakoby vrostlé do skal po levé ruce. Předjíždí mě cylista závodní, co má volnoběh se zvukem, jak když brzdí autobus motorem, no to jsem ještě nikdy neslyšel. Zahýbá ale vpravo na most a já jedu rovně k parkovišti a rovinou údolí řeky líně tekoucí do Třebaně. Na rovince mě tam předjíždí jeden trénovaný a zavěšuji se dojíždím svižně k hospodě a zabočím vlevo a vpravo a jsem doma. Tacho ukazuje 25 kilometrů a v nohách jsou pořádně cítit. Hodiny ukazují šest, tedy výlet dvouapůlhodinový, z toho v sedle zhruba hodinu. FOTO ZDE :

15. červenec 2011  Výlet na kole Hlásná Třebaň - Liteň
Na obloze pluje zamračeno východním směrem a nebe se od západu nesměle modrá při svěžím větru. Váhám, co na sebe, a nakonec kraťasy a triko s krátkým rukávem za svitu slunka odpovídají situaci. Kolem České hospody, kapličky na lávku do Zadní Třebaně, podejít železniční trať, vydat se na náves a rovně směr Liteň. Dole kolem potoka se jede dobře, ještě na rozcestí se dát vpravo a zatáčkou na táhlé stoupání. Nápis u hřbitova "Malé místo, velký odpočinek" mě inspiruje k první zastávce a foto. Šlapu dále na nejlehčí převod a zhruba v polovině prudšího stoupání lezu ze sedla, nohy bolí. A znovu do pedálů až k vrcholu a udělat pár fotek. Vidím vísku Běleč, kopec Voškov a na obzoru Hořovickou vrchovinu. Téměř rovina vede přes trať lokálky Zadní Třebaň - Lochovice až k rozcestí, kde mezi stromy lesíka prosvítá hrobka rodiny Daubkovy. Odbočím tedy vlevo a u pěkné chalupy s nápisy "Napřed, vzadu oči měj!" a "Lepší jest zdrž ho, než chyť ho." vyvedenými staročesky, vlastně švabachem, dávám se do řeči s panem domácím udržujícím právě svůj domeček. Potvrzuje, že k hrobce dojdu a že tam spí svůj věčný spánek rovněž Jarmila Novotná, největší to operní diva hned po Emě Destinové. S jeho dovolením si štít domku fotím a jdu k hrobce. Okolí je neupravené a snad jen dokonale provedená stavba odolává zubu času. Záhadou je, proč nápis na hrobce je "RODINA DOUBKOVA", když na střešních taškách máme nápis DAUBEK a také Jarmila Novotná vždy říkala Daubek. Vracím se na silnici a spouštím k pumpě a rovně na náves liteňskou a vpravo a ještě jednou k náměstíčku se školou a muzeem. Fotím pamětní desku zakladatele školy z roku 1868 F.J.Řezáče, kostel apoštolů Petra a Pavla. Pak reliéf nad vchodem s nápisem SUSCIPEREET FINIRE, což německy znamená "Beginnen und zu Ende führen" a česky snad "Začít a dovést do konce". V parku sedí s knihou Svatopluk Čech a na muzeu společném s Jarmilou Novotnou má pamětní desku Václav Beneš Třebízský. Liteň je bohatá historií a díky rodině Daubkových, známé velkovýrobou pálených střešních tašek, i starým podnikatelským duchem. Vracím se k pumpě a zahýbám vlevo s kopce nejdříve mírného a následujícím sešupem k rozcestí na Koněprusy a pak rovně prvním stoupáním k pískovně. Zde neodolám a stavím na výhledu ke golfáči, Litni a Hořovické vrchovině, obklopen kobercem chrp nádherně modrých.  Opět do sedla s kopce rozjet a zdolat krátký vrch ke golfáči a je tu poslední zastávka s výhledem na hrad Karlštejn. Sjezd do Karlštejna je dlouhý, místy prudký a někdy zrádný. Nebezpečná je protisměrná zatáčka, před níž jdu na brzdy a přesto projíždím s pocitem, jak hodně vynáší. Za ní vidím ceduli nebezpečí smyku a dumám, kde to asi bude, když tacho ukazuje 47 a raději trochu zpomaluji. A je to tady, na můstku je nános písku ze stráně a cítím, jak přední kolo lehce ustřeluje, ale hned se chytá na suchém asfaltu. Znovu snižuji rychlost, neb vozovka je v hrozném stavu, rozpukaná, samý hrbol a záplata. Ještě ke všemu mě předjíždí nákladní Tatra, skoro není kam uhnout, proklínám řidiče. kam že to asi spěchá. Ještě zatáčka a bez šlapání jsem u závor, kde Tatra pokorně čeká, dobře tak. Vlak ale jede hned a drkotám přes závory na most a vpravo kolem parkoviště, sportovního areálu, rovinou podél Berounky, zatáčkami u jezu vjíždím do Třebaně. Ještě rovina kolem hřbitova, hospody "U Máni v Třebani", sokolovny, prodejny COOP, České hospody a jsem doma. Za hodinu a půl, z toho necelou hodinou v sedle, mám na tachometru 15,8 km, krapet vyklepaný, profouklý, ale v pohodě. Relativně nenáročný výlet, pokud se zastavuje tak často, jak popisuji. FOTO ZDE .

10. červenec 2011  Výlet na kole Hlásná Třebaň - Černošice

po sedmnácté hodině, ještě za pěkného vedra, začíná přechodem lávky z Hlásné do Zadní Třebaně, přes náves vlevo do Řevnic po stále ještě částečně rozkopané silnici. Známé odbočení podél tratě k závorám a vpravo na asfaltovou cyklostezku podél Berounky na most do Letů. Zde navazuje vpravo pěkná stezka po hrázi k Dobřichovicům, kde se chvíli jede po kostkách, než se vrátí k řece u zámku. Všímám si svatojánské lípy vysazené 1728, co má nyní obvod kmene 470 cm a výšku 28 metrů. Přemýšlím, co vše asi musela zažít, než minu skupinu zpívající německé mládeže a šlapu k cyklomostu a závorám na druhé straně Dobřichovic. Jsou zvednuté a odbočuji vlevo na levý zánovní chodník, co vede k nádraží a plynule navazuje na zbrusu novou stezku asfaltovou vedoucí podél tratě. Končí napojením na silnici k nádraží Mokropsy pokračujíc až k řece pod železničním mostem do Černošic. Zde se dávám do řeči s osmahlým cyklistou a nikdy by mě nenapadlo, že je to dobře česky mluvící Mexičan. Mezi řečí poznávám, že v Praze pracuje sedm let jako obchodní zástupce ručně vyráběných šperků ze světoznámého mexického stříbra 925/1000. Volný čas tráví na kole a okolí Prahy zná daleko lépe, než já. Po čtvrt hodině povídání si podáním ruky přejeme pěkné zážitky na kole a jedeme každý svou cestou. Mírně se vracím a pojíždím k nájezdu na mostní přechod, než zastavím uprostřed a kochám se pohledem na jez, ostrůvky písčin s náhonem k bývalému Kádečkovu mlýnu. Všude hejna prázdninově, dovolenkově či jen víkendově koupajících se lidiček. Na mostě je živo, v obou směrech proudí cyklisté po svých i v sedle, dokonce nějaký dobrodruh zde tlačí motorku. Jsem na straně černošické a strmě pěšmo stoupám, než zaujmu pocici výhledovou a užívám si podvečerní pohody. Někteří borci na horských kolech vyšlápnou či sjedou ten krpál, na který nemám ten správný stroj. Nahoře pokračuje cesta evidentně k nádraží a jistě se nechá jet do Radotína, Chuchle a dále až do Prahy. Otáčím se však, sestupuji, přecházím a nasedám a svižněji se vracím přes Mokropsy, Dobřichovice, Lety a Zadní Třebaň do naší Hlásné a smývám pot a ulevuji utahanému tělu. Ujeto celkem 24 km. FOTO ZDE.

10. červenec 2011  Výlet na kole Hlásná Třebaň - Hořovická vrchovina
začíná u České hospody rovinou kolem Berounky do Karlštejna a vlevo přes most a železniční přejezd. Volba padla na tuto kopcovitou trasu, která začíná právě v těchto místech silničním stoupáním z Poučníku ke golfovému hřišti. Vpravo ve výhledech vnímám panorama hradu, ale nohy pociťují táhlý stupňující se kopec se zatáčkou na obzoru, kde musím vydechnout ještě netušíc, že takových zastavení bude muset být více. Zatáčka mě přivádí ke krajní golfové jamce a pozoruji tlupu Korejců, jak odpalují míčky někam nahoru podél cesty. Jedu velmi lehký převod a jsem šťasten, když zastavuji za vrcholem u vjezdu do golfového areálu. Na obzoru vidím Liteň, kolem obilní pole a další neobilní již zoraná. Spouštím se s kopce a ve spodní části u obce Dolní Vlence odbočuji vpravo do směru označeném Koněprusy. Přede mnou se táhne pěkně nahoru těžké stoupání a dostává mě v polovině, nohy nemohou. Skřivan vytrvale zpívá mému odpočinku a po pár minutách pokračuji a vysílen dosahuji vrcholu se zvlněným stoupajícím profilem až do vesnice Korno. Zastavuji u pěkného rybníka obrostlého rákosím s lekníny na hladině. Vlevo na mě shlíží staré modré kombajny. Projíždím zvolna návsí vzhůru kolem kostelíka a opět mírné stoupání až do vísky Tobolka. O chvíli mám před sebou samá klesání. Míjím levou odbočku na Koněprusy a svištím k pravé odbočce na Tetín. Tady musím na brzdy, abych neskončil v tom utahováku někde v poli. Ovšem sešup je to velmi ostrý, navíc zhoršený pruhy drtě, písku a hlíny po nočních bouřkách. Potlačuji nápad pustit to a udělal jsem snad dobře, když přistávám u cedule Tetín. Srovnávám tělo a připravuji se na dlouhé stoupání nad srbské lomy a opravdu si to užívám. Před vrcholem zastavuji a uvolňuji se před sjezdem, který znám a co je také velmi rychlý. Jedu tak padesát a ubírám před pravou zatáčkou vedoucí svah do lesa se zrádným střídáním sucho mokro, Takže přibrzďovat jenom na suchu a jsem u prvních domů a zatáček a závor a konečně rovinka. Nyní přes most a posadit se na lavičku odpočivadla vedle záhonu kvetoucích aster a slunečnic. Čeká mě posledních 7 kilometrů podél Berounky, vyšší rychlost motivuji dojetím jednoho borce, než si dám ještě rekreační pohov u karlštejnského mostu. O chvíli tu zaparkují jacísi výletníci v autě z půjčovny a ptají se anglicky, jak se mi jezdí na mém kolečku a vůbec jsou hodně zvědaví. Konečně mizí a dívám se na koně v Berounce plavící se v sedle s jezdkyní. Voda líně plyne ku Třebani a vydávám se tím směrem a rád zaparkuji u chalupy a těším se na polévku. Celkem najeto 26 km. FOTO ZDE .

9. červenec 2011  Výlet na kole Hlásná Třebaň - vodní dílo Suchomasty
Máme opět letní počasí, polojasno, bezvětří, teplo, co více by si cyklista mohl přát. A tak z Hlásné Třebaně to vezmu kolem České hospody směrem na Karlštejn hezky po rovince kolem Berounky, fotbalového hřiště, turistického parkoviště, rovně minu most a kemp než dorazím k bývalému lomu, co dnes vyrábí plastové bazény. A jsem v Srbsku u mostu, hotelu a na začátku cyklostezky. Nejdříve prašný povrch až za Kačák, který přejíždím po úzkém můstku, vyšlápnu krátký svah, míjím lavičkové odpočivadlo a pod koly konečně mlaská asfalt. Cyklo a inline provoz houstne, jede se převážně v rovině s několika krátkými nahoru a dolů výjímkami. Jsem na konci u jakéhosi volného parkoviště, podjíždím železniční most, co je hned za silnicí a stoupám na železniční cyklostezku, neboť vede kolem trati a dále po mostě přes Berounku. Za mostem mírné klesání a rovně prašnou na panelovou cestu. Nesnáším ty drkoťáky, zvláště když jedu bez jakéhokoliv odpružení, prostě bez tlumičů. A jsem před nádražím Beroun, kde je velmi živo a spousta lidí, co přijelo s koly přilákáno množstvím cyklostezek. Pokračuji k silnici k přejezdu pro cyklisty, čekám až nejede žádné auto a jsem na pěkné asfaltové veden podle říčky Litavky, než jí po mostku přejedu a vyjedu s polem žitným po levé ruce a říčkou a dálnicí po pravé straně. Tady se moc příjemně jede, ptáci zpívají, cvrčci cvrčí, nikde nikdo, jenom na modré obloze krásné mráčky jak od Microsoftu. Lehce stoupám k rozcestí, kde vpravo je cyklistický most přes dálnici do Berouna a Králova Dvora a vlevo asfaltová stezka dolů k Litavce s železárnami na obzoru. Tedy bývalými, žádný kouř z komínů, žádný hukot pecí, jen krásně opravené admiistrativní budovy, parkoviště náklaďáků a jakási bílá baterie jímek čert ví na co. Stezka se ovšem silně zhorší na rozpraskaný zvětralý asfalt nebo panely drkoťáky, až mně chrastí všechny kosti. Vjíždím na silnici, železniční přejezd a pod viadukt blížíc se rozcestí, kde směr Koněprusy vlevo je ten správný. Šlapu do kopce docela snesitelného, než po asi kilometru vidím kameny zahrazující přístup autům k hrázi vodního díla Suchomasty.Podle cedule je na korunu hráze vstup zakázán stejně jako koupání a jiné činnosti, ale pár lidí se tu bahní sdělujíc mi, že to nikdo nekontroluje. Hladinka je pěkná, ze všech stran chráněná lesem, takže vítr tu prakticky nemá šanci. V dáli na zelených březích vidím skupinky lidí, co z okolí se tu chodí koupat. Paní na hrází však tvrdí, že zde na betonku se hezky leží a voda hned u nosu. Dělám alepoň pár fotek, jsem znovu v sedle, tentokrát s kopce, ani nemusím moc brzdit. Cesta zpět je stejná a jen jednou na odpočivadle u Kačáku usedám a sleduji cvrkot. Cyklistů je dost na všech možných strojích, převážně horských. Občas nějaké cross, česky řečeno cestovní, ale dokonce se objeví i silniční s berany a jedno dokonce na galuskách. Náhle se na prašné cestě v drti zastaví inline bruslařka obrněná na loktech, kolenou a dlaních. Usedá a zkoumá průvodce a tak se ptám, co si ve štěrku počne. Že nic jiného nezbývá, než se vrátit do Berouna. Vypadá zkušeně a dovídám se, že v nějakém inline ráji v Německu ujela za den 90 km, projezdila kdejakou inline zaslíbenou zemi. Obuty má K2 brusle a tvrdí, že levné raději nekupovat, pokud člověk plánuje pravidelné jízdy. Kolečka 7-8 jsou nejlepší, bota musí sedět, být měkká a vzdušná, pata se nesmí pohybovat. Problém je dopravit se na cyklostezku. Pokud není auto, pak je dobrá kombinace s kolem. To se někde uloží či zamkne a jde se bruslit, návrat je však vždy nezbytný. Jiná varianta je místní doprava či v těch rajských místech sběrná doprava. Tak to mi právě stačí znát a každý jedeme opačným směrem. Vychutnávám si rovinku na silnici a držím se za cyklistkou, co to mastí na cross country mezi 27 a 30 km/h, prakticky mým tempem. Jenže já vezu 85 kilo živé váhy a ona asi tak polovinu a navíc bych mohl být její dědeček. V Krlštejně za parkovištěm to vzdává a jedu sám a za pár minut jsem ve Třebani. Najeto 34 kilometrů a bez dřiny. Zde je   pár fotek z části od Berouna dále .

6. červenec 2011  Výlet na kole Hlásná Třebaň - Všenory
Venku je lehce pod mrakem, na teploměru 26 a to stačí nechat se zlákat osedlat kolo a vyrazit do Všenor. Jdu přes lávku spojující obě Třebaně a pozoruji asi čtyři desítky žlutých nafukovacích kanoí obsazených posádkami s mexickými sombrery na hlavách, jak váhavě míří k jezu. Ještě jsem nikdy tak velký roj plavidel na Berounce neviděl. Procházím podchodem nádraží a jedu přes nechráněný přejezd Třebaň-Lochovice do centra Zadní Třebaně. Zde vlevo na hlavní do Řevnic,  trochu nahoru, trochu dolu a ještě jednou zopakovat a po rovině až do dlážděné zatáčky, kde se držím přímo podle trati až k asfaltové cyklistické a závorám právě zavřeným. Po nekolika minutách projíždí vlak Elefant a všichni čekající cyklisté zahýbají vpravo na cyklostezku vedoucí po jakési hrázi mezi lukami s řekou po levé ruce. Ta cyklostezka číslo 3 je součástí Greenways Praha-Vídeň, což je opravdu velký projekt asi zpola již hotový. Trojka vede z Prahy až do Hořovic, kde se napojuje na Eurovelo čtyřku přes Plzeň do Regensburgu. Jiná odbočka z Prahy zamíří přes Šumavu na rakouskou podunajskou cyklostezku a Vídeň. Takže si to vlastně hasím po mezinárodní dálnici do Letů. kde překonávám přechodem pro chodce silnici a směrem vlevo most a za ním vpravo a ještě jednou, než narazím opět na asfaltovou část s řekou tentokrát po pravé ruce. Opět cesta po hrázi k fotbalovému hřišti a občerstvení a rovně dále podél zahrad až k Dobřichovicům. Zde se odbočí vlevo na ulici a hned vpravo přes mostek nad potokem, asi Karlickým, mezi domy a pak vpravo na dlážděnou hlavní a po snad stovce metrů nepřehlédnout odbočku vpravo k Dobřichovickému zámku. U zámku zastavuji a fotím Sv.Jana Nepomuckého a ještě Sv.Venceslaus, než podjedu most na ten cyklistický asfaltový pruh mezi zelení. Opět rovinka jak ustřelená končící levým rychlým obloukem a napojením na ulici vedoucí vpravo k pěšímu mostu přes řeku do Všenor. Za mostem je na tachometru přesně osm kilometrů, před sebou vidím závory a kdybych ráčil pokračovat, tak za nimi zahnu vlevo a dostanu se přes Mokropsy až k železničnímu mostu do Černošic a dále do Radotína a Prahy. Ale to až někdy příště a tak šlapu do pedálů v míru a pokoji bez pauzy do Řevnic. Zde jsou dole šraňky nějak dlouho a nezbývá než podejít viaduktem po schodech na cestu a svištět do Zadní a Hlásné Třebaně, odemknout vrátka a zapadnout blízko nějakých tekutin, co tělo si žádá. Je to pěkná a nenáročná vyjížďka, kde jezdí se ohleduplně turistickou rychlostí. FOTO ZDE.

4. červenec 2011  Počasí, kolo, tenis
patří neodmyslitelně k sobě podle jednoduché zásady: prší - neprší. O víkendu se hrála obě finále tenisového Wimbledonu a to sobotní bylo obzvláště radostné, když Petra Kvitová porazila uhekanou Mariu Šarapovou. Venku pršelo a člověk mohl zápas v klidu sledovat. V neděli vyhrál Djokovič nad Nadalem a bylo vymalováno. Nastává jakési střídání stráží na tenisovém Olympu. Petra stoupá vytrvale vzhůru a Djokovič je již na špici. Venku prší a kolo musí počkat. Wimbledonští vítězové tráví nedělní večer na plese vítězů a nikde v internetovém tisku ani fotka. Nakonec něco nacházím a na YouTube ve 12:29 nahrávám video 2011 Wimbledon Winners Ball . Mimochodem, Petře to vedle Novaka moc sluší. Venku právě začíná pršet a kolo musí počkat.

1. červenec 2011  Jede se na prázdniny
a musím převzít křečka do opatrování. Vnučka mi napsala podrobný návod jak přežít s Fifinou, tak se ten chlupatec jmenuje. Beru klec, piliny, seno, vitaminy, granule, různé luštěniny a zrní a ukládám do kufru auta. Ještě poučení, co a jak často zalévat a jedu na chalupu. Fifina v kleci do verandy na pračku, vyleze a rozhlíží se na všechny strany, než opět zaleze do svého domečku. Budeme spolu trávit dva týdny a musíme oba přežít. Loni to vyšlo a letos je k tomu další příležitost.

30. červen 2011 Vysvědčení a bolavý zub
Ráno jedu obvyklách 13 km na kole a potkávám žáky svátečně oblečené bez tašek, ale s deskami na vysvědčení. Většina se tváří vesele, nejen snad z konce školního roku apěkného počasí, ale i z pěkných známek za celroční výsledky. Druhou polovinu trasy jedu na doraz a zbrocený potem, srdce až v hrdle potácím se pro suché triko a padám do křesla. Začíná se ozývat jeden zub. Obědvám a v zubu to cuká. Jedu autem do Prahy bolest narůstá. Jsem doma, vypláchnu si ústa a mažu k zubaři na žurnál. Modlím se, aby mě vzal a byl jsem vyslyšen, Jedno a druhé píchnutí anestetika, pět minut čekání a jde se na to. Musím potvrdit, že trhání špičáku zabolí, ale dá se to vydržet. Ústa vycpaná gázou, kilo za ošetření a potácím se k domovu, usedám, nhy nahoře, šťasten jak blecha, že zub o prázdninách bolet nebude.

13. červen 2011 Grand Prix Du Canada 2011
formule 1 se jela v neděli v Montrealu.  Prognóza vítězství byla jasná: opět vyhraje Vettel, následovat budou Ferrari, Mercedesy a MacLareny. Co čert nechtěl, brzy začalo pršet a děly se věci. Několikrát nastoupila Safety Car aby zabránila hrocícím kolizím. Ty však byly jak na běžícím pásu, především díky Lewisovi Hamiltonovi. Ten se nakonec velmi brzy zlikvidoval o svého kolegu Buttona. Toho pronásledovala od začátku smůla. Špatné gumy a jejich výměna v boxech, trest za větší rychlost při zpomalovacím okruhu, a pak ten střet s Hamiltonem. Aby toho nebylo málo, navezl se lehce do Alonsa, který před ním cosi nečekaného vyváděl. Byl snad osmkrát v boxech a věčně padal na 15. místo, když už se prodral vpřed. V dešti skvěle jel Schuhmacher, ale na suchu už mu to tak nešlo. Kobayashi neměnil gumy a kdyby měl dobré auto, mohl být na pódiu. Vettel si jel, již skoro na suchu, pro vítězství. Za ním se probíjel vpřed Button a jezdil rekordní časy. Co asi vyvedlo Vettela z míry, když vjel příliš rychle na mokou část dráhy a šel do lehkého smyku? Kolem se prohnal Button a překvapivě zvítězil, druhý Vettel, třetí Webber a čtvrtý Schumacher. Buttonovi vždy fandím, neboť jezdí hlavou a nerozbíjí auto. Během dešťové pauzy jsem však nad ním lámal hůl, naštěstí nespravedlivě. Z desátého místa se dostal na první a ukázal všem, že závodit umí.

8. červen 2011  Merida
je přední výrobce jízdních kol a ostrov Taiwan je místo, odkud se kola vyváží rovněž do Evropy, putujíce přes Hamburk až k nám. Snažím se trápit své tělo šlapáním do pedálů starého bytelného Sachs, se kterým zvládám pět kilometrů po rovině za 14 minut. Předjíždí mě kde kdo, většinou jsou o 30 až 40 let mladší a možná o 20 až 30 kilo lehčí, to se to pak jede. Sachs má pláště 26x1,5 palce narvané na 7 bar a jede celkem slušně. Problém je po větru či v mírném klesání, kde si těžko přišlálnu, když mám jen 7 koleček. Padla mi do oka silniční Merida Race 901-18 , devítikolečko, vybavení komplet Shimano, pláště Maxxis Detonator, co vypadají jako galusky, nahuštěné na 8 bar. Řazení Sora je integrované v brzdových pákách na beranech, kde palcem řadím dolů a vychýlením páky dovnitř nahoru. Kolo váží 9 a půl kila a vypadá velmi precizně vyrobeno. V bedně přišlo smontované, ale přední kolo, pedály a sedlo se musely doplnit. Pumpička musí mít vybavení pro galuskový ventil a dostatečný výkon ke zvládnutí 8 bar. Ve výbavě jsou potřebné odrazky k připevnění pod sedlo a na řídítka. Žluté odrazky ve výpletu kol byly již připraveny. Pak již nezbývá, než kolečko vyzkoušet. Jsem rekreační jezdec a jezdím po naší klidné cestě a neshledávám žádný problém. Šlapu tedy nějakých 7 kilometrů po lehce zvlněné rovině za zhruba 15 minut. Ať si nikdo nemyslí, že na takovém kole se člověk méně nadře, to je omyl. Jenom se jede o něco rychleji při stejném vydání energie, člověku to prostě nedá...

1. červen 2011  Radionomy
je portál, kde si můžete založit internetové rádio. Dostanete devět měsíců na to, abyste dosáhli denní průměrné posluchačské kapacity 13 hodin a mohli využívat stále všech služeb portálu zdarma. Jde zejména o poplatky hudebním svazům jako je v Česku OSA za přehrávanou hudbu. Pokud nedosáhnete potřebného výsledku, máte dvě možnosti. Buď sami platit licenční poplatky nebo stanici zrušit. Ke zrušení stačí jediné kliknutí: zrušit účet. Takže, provozovat internetové rádio si žádá jistou invenci k získání posluchačů. Moje rádio se jmenuje Rudolfino .

11. květen 2011  Co to šumí?
To mi vrtá hlavou, když se ráno v půl šesté probudím a natahuji uši, co slyším za nepatřičný zvuk. Praskla voda, záblesk pochopení a jsem na nohou a v předsíni hladinka, co přichází z prasklé hadičky spojující splachovací nádržku záchodu s rozvodem vody. Honem omotávám hadici kusem látky a snažím se uzavřít kohout a rukou to nejde. Beru klaště a o chvíli vodní proud ustává. Otvírám dveře verandy, vypáčím práh a smetákem vyháním vodu na dvůr. Hadrem vysušuji zbytky a počítám škody. Štěstí je, že voda nepřekonala práh do předsíně a nedostala se pod volně položené lino..Prohlížím prasklou hadici a je k neuvěření, že pod pancéřováním se nachází obyčejná měkká tenká gumová hadička. Za to by měli výrobce potrestat, kolik asi vytopených bytů má tento konstrukční nedostatek na svědomí. Je štěstí, že jsem zde, což zachránilo chalupu před totálním vytopením, čerpadlo před spálením a tak dále. Umiňuji si, že při každém odjezdu musím vypínat vodárnu, aby případná škoda byla co nejmenší.

2. květen 2011 Májové dny
jsou opět zde a žádné volno nepřináší, anžto Svátek práce je v neděli stejně jako Den vítězství. Čarodějnice jsou za námi, máje na návsích postaveny, ale aprílové počasí vytrvale zůstává. Fouká studený vítr, sluníčka jen tak aby se neřeklo, do toho vydatné přeháňky a tři zmrzlí muži ještě před námi. Bývaly doby, kdy šeříky kvetly kolem devátého května, avšak letos kvetou od konce dubna. Ještě ke všemu chalupa vychladlá za celou zimu a kamna musí skákat námahou, aby ty studené ratejny vyhřála. Naštěstí je čím topit, pokud rozřežu dřevo z letitých zásob, přidám jehličí tůje, šišky borovice a spoustu starého ošacení z přeplněných skříní. Teploměr u kotle ukazuje vodu ohřátou na 90 stupňů a na radiátorech nelze ruku udržet. Kolem osmé večerní je v místnosti šestadvacet a to znamená, že ráno bude přijatelných dvacet. Když každý podvečer dvě hodiny takto intenzivně do kotle nakládám, pak se zde nechá žít. Neděle odpoledne je docela pěkná a vysévám do truhlíků vitálku, boubelík a ještě nějakou letničku a svěřuji verandě naklíčení, než rostlinky budou schopny přesazení. Zahrada je posekána od pátku a nyní jen kosové poskakují tam a hledají potravu asi již pro mladé. Velká straka na ně shlíží zvědavě, než odfrčí do borovic. V trávníku je vyšlapaná pěšinka od černých kocourů, co zde u sousedů kralují a chodí se k nám vyhřívat na betonek u pumpy. Třešeň je odkvetlá a vypadá, že něco snad urodí i přes naprostou absenci včel. Kde jsou ty časy, kdy přímo hučela stovkami tohoto pracovitého hmyzu. Staří včelaři pomřeli a jejich potomci raději chodí na ryby, než by se starali o úly. Tak to je pouze něco málo z prvních májových dnů.

26. duben 2011  Již nemusím vstávat
ve čtyři ráno, jak musel jsem ještě minulý týden. Projekt mi dával zabrat a potřeboval jsem ranní klid, abych zpracoval základní reporty pro sponsory. V půl páté sedím v call centru a doluji ze serverů potřebné zdrojové informace nutné ke zpracování. Jen malá část reportů je dodavatelská a tak musím agregovat data do tabulek, kontrolovat všechny souvislosti a učinit závěry, zda vše se chová tak, jak projektová dokumentace předepisuje. V půl osmé doráží operátoři a je po klidu. Každá činnost se prodlužuje, do toho zvoní telefony a chodí maily a nic nelze odkládat. Blíží se poledne, konečně dorazily poslední údaje o kompletuji reportovací sadu. Zbývá ještě sestavit mail podle vžité šablony, zachovat distribuční list, nezapomenout přílohy a odeslat. Backupy mám hotovy, sleduji vývoj provozu, mrknu do různých zápisů, proberu nezbytné novinky, změny, aktualizace se supráky a budou tři. Jsem deset hodin na nohou, hlavu plnou starostí, tělo se brání dalšímu zatížení. Když to půjde, odvážím se v půl čtvrté odkráčet. Pokud ne, zůstávám do pěti či šesti. Úplně hotový dorážím domů, zhltnu polévku a teplé jídlo, chvíli se dívám na bednu a usínám jak dřevo. Ovšem dnes jsem si s chutí pospal...

5. duben 2011  Záda bolí
od včerejšího dne, kdy se měnilo počasí z teplé jarní neděle na sychravé aprílové pondělí. Páteř je prevít a dá o sobě znát právě v těchto tlakově proměnlivých dnech. Doma vždy platilo, že takové potíže se musí rozchodit a tak se i stalo. Ráno sice lezu z pelechu málem po čtyřech, ale podaří se vztyčit, zasednout ke snídani, umýt se, obléct a jet do rachoty. Ráno je tam klid a mohu pracovat na reportech slídíc po výsledcích minulého dne. Záda mrchy bolí klidně dál. Přichází první operátoři a asi je na mně vidět, že nejsem ve své kůži, když snažím se zvednout ze židle. Venku se pomalu rozjasňuje, ochlazení je pouze přechodné a tak by to mělo být i s mými zády. Ve dvě pomalu balím, potřebuji doma vyrovnat libelu, jak říkali jsme na vojně pokušení poležet si. Cestou myslím na kolegyni, co letí do Frisca a přeju jí v duchu klidný let a zapomenutí na práci. To bych si rovněž přál a posedávám a šilhám po kanafasu. A záda bolí...

6. březen 2011 Sčítání lidu
je celosvětový fenomen a přesto někteří odpůrci těchto statistik si nedají pokoj a hledají všelijaké pomlouvačné argumenty. Schovávají se za šetření náklady a pro jistotu i za použité metody a ochranu osobních údajů a tak vůbec. Měli by se podívat na stránky sčítání po celé Evropě a potom kritizovat starý kontinent. Kdyby se podívali na sčítání lidu v USA tak to by je určitě kleplo. Sčítá se tam totiž celý rok a to úplně všechno, včetně snad spotřeby rolí toaleťáku na osobu, tam by se zcela jistě vykritizovali na několik set procent. Jednoho dne, snad za 10 let, už budeme mít pod kůží čipy jako naši pejskové a nebude třeba sčítacích komisařů, sčítacích formulářů ani naší paměti, neboť zaregistrované bude každé naše víte co. Copak asi těmto kritikům bude vadit potom, když volají po totální elektronizaci, databázovaci a nevímjaké ještě aci. Sčítání zdar!

19. únor 2011  Ranní probuzení
je shodou okolností do bílého, sněheem jiskřícího rána a to je v Praze ta nejhezčí sobota, co mohu si přát. Jde sice pouze o poprašek centimetrový, ale právě nyní zakrývající milosrdně nevábnou šeď suché zimy. V hlavě rojí se pracovní myšlenky, ten projekt leží mi v hlavě obzvláště proto, že stále je nestabilní a nutí k mnoha improvizacím a dodělávkám. Ty čekají mě, jakmile dokončím tyto řádky, sobota nesobota. Včera prolétl jsem se na křídlech YouTube a našel hezké věci lahodící nejen sluchu ověšeném sluchátky. Takový relax je nezbytný, aby člověk zalovil v jiném rybníku myšlenkovém a stačí k tomu internet a nějaká počítadlo. Dnes asi nenajdu chvíli k foťákové procházce mezi psaním, vymýšlením, organizováním a dalšími převážně pracovními povinnostmi. Potřebuji zajet na chalupu a zkontrolovat, zda dosud nespadla. Zatím odkládám a uvidím zítra po ránu.

1. únor 2011  Únor bílý - pole sílí
říká jedna pranostika. Měli jsme v lednu hodně sněhu, který před pár týdny rychle roztál hrozíc stoupajícími hladinami řek, že snad bude jaro. To jsme se však přepočítali a napadlo nových pět čísel, pak trochu natálo a znovu zmrzlo a ještě nějaký poprašek a pole jsou milosrdně zakryta před sílícím mrazem. Pracuji denně v teple ofisu, hlavu jak pátrací balon a mráz registruji teprve cestou na tramvaj. V některé se topí, v některé je zima jak venku, asi prevence proti bezdomovcům. V Praze žádná pole nevidím a to mě mrzí, mám rád ty lány pocukrované, pokorně spící pod bílou přikrývkou. Do jara ještě daleko, ale zvědav jsem, co vyraší z matičky půdy orné, jakými barvami budu se těšit cestou na chalupu vdechujíc oknem vůni přečistou. No, musím se probudit a teplé škorně připravit, abych do roboty dopajdal se zítra opět.

21. leden 2011 Poslední rozloučení
je v Motole podle přání maminky jen v úzkém kruhu rodinném. S bratrem a manželkami podáváme si ruku s našimi dětmi a sestřenicí, co vážila s manželem cestu až ze Švýcarska. Je zde i rozvedená část rodiny. Ověřujeme si, že mamince byla do rukou vložena fotografie rodiny, jak přála si. Jdeme všichni do obřadní síně a pokládáme květiny před katafalk. Na přírodní dřevěné rakvi svými padesáti růžemi kytice smuteční stuhou loučí se "Mamince z lásky Rudolf a Jan s rodinami" a před katafalkem pak věnec jedlový žlutí se karafiáty a modrá kosatci a bílou stuhou "Babičce na rozloučenou vnoučata a pravnoučata". Usedáme a obřadní síní vznáší se hudba podle maminčina posledního přání. Toselliho serenádu zpívá Mario Lanza, snad jako vzpomínka na mládí. V doprovodu varhan slzíme při Hašlerově Ta naše písnička česká, aby nás osvěžila vzpomínka na všechny ty Chaloupky pod horami. Další dvě písničky hraje Mistříňanka a jsou rozloučením nás, dvou synů. "Keď sa já zadívám na tu dolinečku, pokaždé vzpomenu na svoju mamičku. Jenom jednu mamičku máš v světě širém, musíš si ju považovat dokaď žije. Jak jedenkrát mamku ztratíš, už ji ničím nenahradíš, všecko ztracené máš. Až jedenkrát mamko moja vaše oči zhasnú, zostaneme se vzpomínkú na Vás krásnú. Ťažko ste nás vychovala, lásce pravdě učívala, mamko, děkujem Vám, mamko děkujem Vám..." Při poslední sloce otevírá se opona a my vstáváme a vzdáváme poslední čest mamince navěky se vzdalující do onoho rajského světa klidu. A snad dívá se shora na nás s uspokojením, že všichni pospolu jsme, jak přála si, a že tak zůstává navždy v našich srdcích a vzpomínkách.

14. leden 2011 Když maminka odchází
Je páteční noc a ve snu slyším takové jako zahřmění a to mě probouzí a donutí zaposlouchat se, zda venku není nějaký nečas, ale není. Hodiny právě ukazují 2:44 a nedaří se mi usnout a v hlavě se rojí různé myšlenky. Ráno v půl osmé chystám se do práce, když zvoní telefon a paní z domova seniorů mi smuným hlasem oznamuje, že maminka v noci ve 3:15 zemřela. Zalévá mě hluboký smutek a neubráním se slzám. Přestože maminka ve svých 94 letech byla ve stavu smíření se s osudem a přála si zemřít a my byli na nejhorší připraveni, člověk je prostě zaskočen, že se to stalo. Náhle není mezi námi a je tam, kam toužila poslední měsíc se dostat. Naposledy jsme se viděli v úterý, tedy před třemi dny. Omývám mamince obličej a češu její stříbrné vlasy a ona je tak vděčná, jak se jí ulevilo. Pije s chutí výživu a s mírným úsměvem na rtech zavírá oči. Sedím vedle lůžka a držím její upracovanou ruku ve své dlani. Lehce mě tiskne a otvírá oči a usmívá se. Myslím na vše, co pro nás všechno udělala, jaké oběti přinášela a nikdy si nestěžovala. Přemýšlím, zda i já udělal vše co učinit měl jsem. Pomalu vstávám a loučíme se tvář na tváři a dostávám políbení mateřské netušíc, že již nebude žádné další. Poslední zamávání a odnáším si obrázek, který zůstane vryt navždy v paměti. Bratr Jan byl u maminky ve středu a vše probíhalo velmi podobně. A nyní jen sedím a slzy mi chladí tvář a žal svírá srdce svou chladnou rukou. Nastal čas bez maminky.  

1. leden 2011  Nový rok
jsme dosáhli ve zdraví, neboť jsme se na Silvestra docela šetřili. Zásobení pochutinami se vyplácí a tak o Silvestru sedíme doma a čučíme buď na televizi nebo do počítače. První program naštěstí uvádí staré scénky a to se našim bránicím velice líbí a nálada je proto dobrá. Chvílemi střihneme Marvana jako Anděla a s dávkou nostalgie vzpomínáme na máchání se v Mácháči a pak dokonce s rekreanty okukujeme Hrad v Jestřebí. Venku se stmívá a s pusou nacpanou chlebíčky si děláme pohodlí u placatky, tedy televize, aby nám nic neuniklo. Venku ozývají se první petardy a nad paneláky vylétají světlice různobarevně rozpustilé. Program nic moc a ukolébává k zdřímnutí a to se stává skutečností. Pekelný rachot signalizuje půlnoc a trvá hodinu, než člověk zamhouří konečně oko, poprvé v novém roce. Ráno křepce lezeme z pelechu, vyčistíme chrup a přejeme si samé štěstí, zdraví, hromady práce a peněz, to ostatní přijde samo. Připravujeme se na novoroční koncert vídeňských filharmoniků, který začíná v jedenáct patnáct na dvojce a to je milé bez reklam. Instaluji anténu, TV adaptér a jsem naladěn na duchu i počítači. Konečně zní eurovizní znělka a jsme ve zlatém sále vídeňského hudebního spolku. Nahrávám co stíhám a kde nejsou žádné ruchy. O přestávce zveřejňuji na YouTube úvodní skladbu Johanna Strausse Jezdecký pochod. Již za pár minut má desítky shlédnutí a nějaký anglicky mluvící píše "nevím sice, co jsi za blázna, ale vždyť koncert ještě ani neskončil!". Asi se nestačí divit, jak je možné tak rychle zveřejnit video. Pár lidí mi píše, kde jaké mám chyičky a tak opravuji a přidávám další čtyři kousky. Kolem páté odpolední jsme padesátí v denní hitparádě sledovanosti. Jako na potvoru zamrzla dvě počitadla, ale co s tím nadělám. Je první letošní podvečer a tma se tlačí ze všech stran. Jdeme odpočívat, kam asi? Tak šťastný a veselý lidem všem!  

25. prosinec 2010  Veselé Vánoce
tak se jmenuje moje video stejnojmenné písničky umístěné na YouTube . Všichni tu píseň dobře známe, vždyť provází očekávání Vánoc již téměř padesát let. Magda Hrnčířová, doprovázená Settlery a sborem, navodí tu správnou atmosféru. Je zajímavé pozorovat, kolik lidí si Vánoce, Vánoce přicházejí, jak alternativně se písničce říká, kolik lidí si píseň poslechne. Začátkem prosince jsou to desítky, dva týdny před Vánoci již tisíce a na Štědrý den si ji poslechlo osmnáct tisíc lidí. A poslouchají děti, střední i stará generace, docela rovnoměrně. To video jsem před dvěma lety dělal ve spěchu z náhlé intuice, když shledal jsem, že na YT není. A stačilo za měsíc udělat devadesát tisíc prohlédnutí. Dnes má téměř třikrát tolik i přesto, že na YT je již mnohokrát znovu uvedeno jinými video autory. Samozřejmě těší mě, že každý desátý stiskne palec nahoru a dává na vědomí, že se mu líbí. To video není zdaleka dokonalé, ale našlo si své posluchače a tak spolu s nimi mohu sdílet to správné vánoční potěšení.

1. prosinec 2010  Bílé nadělení
sneslo se na matičku Prahu, na cesty po nichž jezdíme a naše plechové škatule zaparkované před hnízdy člověčími. Potřebuji dojet na chalupu a musím vyhrabat auto z hromady sněhu a když se mi to podaří, vidím rozbitý pravý přední blinkr, jak nějaký umělec do něho ťuknul. Lovím střepy ze sněhu a doma slepuji a flikuji zpět, abych mohl vyrazit. Mrzne jen to praští, motor naskočí jen váhavě, ale běží a jedeme po uježděném sněhu ven z města. Ujedu dva kilometry po vedlejšce a jeden řidič na mě bliká a sděluje, že nahoře je padlý kamion a tak obracím a zajíždím si dva kilometry abych projel. Na kopcích to fouká a vítr na nás vyplazuje sněhové jazyky. Konečně je tu chalupa a deset čísel bílého na dvoře a stejně tolik stupňů uvnitř. Kontroluji vše a beru věci, co mám přivést, a začíná sněžit. Šlápnu na plyn a jedu zčerstva a ty šestileté zimní gumy fakt stále drží stopu a to je fajn. Náhle přede mnou několik aut ploužících se za obrovskými kamiony a trnu hrůzou, aby stejní pitomci nejeli proti nám, jen aby ušetřili dálniční poplatky. Máme kliku a jsme opět ve městě. Stěrače namrzají. mizerně vidím a raději nechám tvořit velké kapky a docela to jde. Poslední křižovatka a parkujeme na jediném volném místě. Obaluji stěrače novinami, jinak bych je musel zítra odsekat majzlíkem. Do rána se čeká příděl dalších deseti a s tou myšlenkou zamykám za sebou a lezu do panelákového hnízda dívat se z tepla oknem na ty, co se jim to ještě nepodařilo. A z televize slyším, že v noci bude mráz dvacítkový, no nazdar.

30. listopad 2010  Dva miliony
shlédnutí video nahrávek na mých YouTube stránkách, to byla událost v první dekádě měsíce. Denně přibývá kolem šesti tisích prohlédnutí a to člověka potěší. Největšími tahouny jsou dechovky, ale ani oldies si nevedou špatně. Ovšem vánoce přicházejí, to je hit, který se začíná zvedat již koncem listopadu a dosáhne téměř deseti tisíc o vánočních svátcích. Děkuji všem, kteří muziku mých stránek poslouchají.

2. listopad 2010  Památka zesnulých
Již od čtvrtku minulého týdne jezdí lidé na hroby svých bližních, aby vyzdobili místa posledního odpočinku a uctili svojí přítomností jejich památku. I mne se toto dotýká a v pátek s náručí květin pochoduji v paprscích podzimního slunce směrem k místnímu hřbitovu. Náš hrob leží mezi hroby rodiny mého nejlepšího kamaráda z dětsví, paní co bydlela v bývalé cihelně a holčičky, co utopila se jako malá v zimě u jezu. Mísu kvetoucích žluto-bílo-vínových listopadek umisťuji vedle košíčku, co zde již položila rodina mého bratra. Jdu ještě umýt hrob svých kmotrů a slibuji, že v sobotu večer přijdu zapálit svíčky. Hroby kolem pestře květinově upravené mlčky přijímají můj slib. V sobotu po páté opakuji cestu se zapadajícím sluncem, až jsem u hrobu a zapaluji dvě svíčky. Smekám čepici a v zamyšlení vzpomínám na tátu s jeho rodiči, kteří zde spí svůj nejdelší spánek. Hlavou mi probíhají ty nejhezčí chvíle, kterými provázeli můj život. Vzpomínám i na své příbuzné, kamarády a známé, kteří se nedožili dnešních dnů. V pokoře zapaluji světélko vzpomínek a opakuji zamyšlení u náhrobku svých kmotrů. Naposledy se rozhlížím a pomalým krokem odcházím s myšlenkou, zda učinil jsem dost na památku našich zesnulých.

28. říjen 2010  Harley Davidson
Pracuji na údržbě chalupy, oklepávám zvětralou omítku na severním rohu a v duchu spílám starým nedodělkům, co projevují se po desítkách let a dopadají na moji hlavu. Tok myšlenek přerušuje brumlání a bublání silných motorek stále sílící z nedalekého parkoviště. Se vším praštím a běžím pro foťák a v zednickém pracovním vylezu na cestu a nestačím se divit. Na parkoviště stále přijíždí další jezdci v černých kožených kombinézách na naleštěných strojích samý chrom a vlaječky. Nápis na jedné napovídá, že máme tu čest přivítat Harley Davidson Club Praha. Jeden z jezdců mi prozrazuje, že jedou Karlštejnskem takovou rozlučkovou jízdu s letošní sezónou a ve Třebani chtějí si dát oběd. Postupně parkují své silné stroje do řad a odchází do České hospody. Procházím mezi tou motorkovou nádherou a fotím a vzdychám a raduji se, že něco takového mám doslova za plotem. Troufám si říci, že tolik peněz pohromadě náš parkovací plácek dozajista nepamatuje. Některé mašiny jsou opravdu překrásné, vzbuzují respekt, i když jen tak stojí. Na mnohých nechali jezdci své helmy a nenechavci by jistě rozmysleli si cokoliv sebrat z toho hejna vyzařujícího sílu a pospolitost. Dobře ví, že by špatně dopadli a to hodně rychle. V jednotě je síla a to ti chlapi na krásných strojích dobře vědí, když za pár hodin sedlají a za mohutného bublání motorů mizí kdesi v dáli.  

26. říjen 2010  Luxusní fórek nebo realita?
Novopečený předseda vlády se zkušeným ministrem financí šli na exkurzi po státních zařízeních, aby zjistili, kde je třeba investovat.
Přišli do školy. Platy malé, jídelna nevyhovující, tělocvična žádná, učebnice nejsou, na energie se vydávají milióny, dveře i okna 30 roků staré a zpuchřelé. Ředitel školy žádá peníze... Ministr financí: "No víte, krize, peníze nejsou, nemůžeme dát..."
Následující zastávka je věznice. Nová budova, nová jídelna, tělocvična super vybavená, fitness, na celách plazmové TV. Ředitel věznice žádá peníze...
Ministr financí: "No vidím, že ještě je třeba leccos doplnit a vylepšit. Zřídit park, fontánu, cukrárnu..., dáme vám 500 miliónů."
Když vyjdou ven, předseda vlády se překvapeně obrátí na prohnaného ministra financí: "Nemůžu pochopit, škola byla evidentně stará a nedali
jsme nic a na věznici jsme věnovali 500 miliónů...?" Ministr se podívá na premiéra a praví: "Ber to jinak - do školy my dva už chodit nebudeme..." (přepsáno dle e-mailu od kamaráda)

21. říjen 2010  Dětské uvažování
se v dnešní hektické době posouvá až do úrovně dospělých, hlavně co se nápadů řešení situací týká. Tak třeba náš vnuk si ráno vyslechne laskavou připomínku svého otce, že když se večer svléká, neměl by nechávat věci pohozené a zamotané do sebe, jak mu z ruky vypadnou. A on s úsměvem odpoví, že se o nějaký pořádek nemusí starat, že má od toho sluhu. Po dotazu, kdo že tím sluhou je, s úsměvem odpoví "můj tatínek" Děti si vytváří svůj styl humorného jednání a já se té příhodě zasmál netušíc, že na mě také dojde řada. Zvoní telefon a volá vnuk, zda mám rád cirkus a já po pravdě odpovídám, že moc ne. Na otázku, zda se mi líbil jako dítěti, odvětím, že někdy ano, někdy ne. Dalšími dotazy mě zviklá a postupně připouštím, že cirkus vlastně mohu a dochází mi, že chce jít do cirkusu a nemá s kým. Vyžádám si tedy jeho tátu, tedy mého syna. Ve chvíli, kdy vnuk předává telefon tak slyším jak říká "tatínku doraž ho" a musím se smát a smějeme se do telefonu, jak to chytře navlékl. Je to hodný kluk, nemyslí to špatně a ve svých osmi má překvapivý úsudek či dokonce strategii jednání, která funguje. Někdy otupí hrot napomenutí, někdy přesvědčí dospělého. Abych to zkrátil, do ciskusu půjdeme.

1. říjen 2010  Viróza na mě skočila
zcela znenadání a bez varování v noci na včerejšek, když přijíždím do Prahy. Navíc nám vyměňují výtahy a v domě je plno rámusu a prachu, což mému rozbolavělému člověku vůbec nedělá dobře. Proto vracím se raději na chalupu v naději, že svěží venkovní vzduch udělá mi lépe, než zaprášený panelák. Roztápím kotel a brzy je na teploměru čyřiadvacet a to je ta správná teplota, kdy se mohu vyhřívat. Kapesníků přesto rychle ubývá, ale večer uléhám relativně v pohodě a zírám na televizi. Zítra mě čeká řezání vybouraného dřeva a vydláždění místa po chlívkách cihlami, co čekají ve štosu, Slyším ještě, že v basketu naše děvy porazily Austrálii až to rozplakalo Klause a s tím konečně usínám a spím jako dřevo

2.-30- září 2010  Září plné událostí

Finišuji v bouracích pracech, což znamená proházet oklepanou maltu a je jí asi dvanáct koleček, nyní uložených v sudech pro pozdější použití. Na odvezení čeká dvoumetrová hromada cihel, tašek a malty. Sháním naložení a odvoz, než najdu kamaráda Tomáše, který devětadvacátého v deset přijede a bobikem nakládá a jsou toho dva náklaďáky končící na skládce. Ve dvanáct je hotovo a do dvora je volný vchod, který vyskládám cihlami do provizorní zdi, která musí přežít zimu. Končím v šest večer a jsem naprosto grogy. Pětadvacátého v sobotu je den otevřených dveří gymnázia Beroun u příležitosti stého výročí existence. Po večerech jsem od poloviny srpna naháněl mailem spolužáky, aby jednak vytvořili něco vzpomínkového do chystaného almanachu a zúčastnili se slavnostního dne. Sešlo se nás dvaadvacet, po jedenácti z obou tříd, a bylo to krásné setkání. Navštívili jsme starou budovu gymplu na Wagnerově náměstí, podívali se do naší třídy a fotili se v aule. Potom jdeme do restaurace Maxim LaMadla, poklábosíme při dobrém pivku a jídlu. To byl světlý nepracovní vrchol tohoto měsíce. Třicátého mě čekalo vyvezení žumpy dcery i té mojí na chalupě a podařilo se to za jedny peníze, což byl zázrak. Rovněž se potvrdilo, že od příštího měsíce mám pracovat na jednom velkém projektu až do konce dubna. Suma sumárum, stihlo se toho více než dost.

1.září 2010  Škola už zase volá
děti do školy a je sice chladno, ale modrá obloha a tak ti školáčkové pospíchají, aby první den byli ve škole včas a mohli si vyměnit zážitky tak nedávno prázdninové. Obchody budou jistě praskat ve švech, jen aby se daly dohromady věci školácky nezbytné. Vidím děti s pestrobarevnými taškami za tisícovku či více, co vezmou po roce za své a koupí se nový pestrý aušus. Vzpomínám s láskou na svoji hnědou koženou brašnu provázející mě nejméně 10 let. Měla hlavní část a dvě kapsy vzadu, prostě jednoduchá, odolná a skladná. Sám jsem se divil, co všechno se do ní vejde. Kožené řemeny dobře seděly na ramenou a nosila se docela pohodlně. Kde všude se válela, odhazovala, sloužila jako nástroj klukovských bojů i obrany, všechno přežila bez následků. Dokonce myslím, že jí po mně ještě někdo nosil, když ztratila se mi z očí. Takže tenkrát osmileté náklady na tašku asi stovku, dnes při každoroční nové to může být kolem deseti tisíc, čili stokrát více. Opravdu spotřebitelská společnost nám vyrůstá z našich dětí a vnoučat...

20. srpna 2010  Bourání pokračuje
dílnou a dřevníkem, což je větší dřina, než uhelný chlívek. Začínám taškami v prvních třech řadách a pak vybourám jižní štít, abych mohl snáze tašky pokládat na zeď a pak rovnat do štosů. Používám třímetrový žebřík a na každé tři řady potřebuji dvě různé polohy, jde to pomalu. Konečně je střecha dole a tašky uloženy, trvalo to asi deset hodin. Beru delší pajcr a páčím střešní latě. ze kterých nebezpečně trčí hřebíky laťáky. Takže sundavám vždy po dvou latích, abych měl riziko pod kontrolou. Nyní používám dvě fošny mezi příčkou a krajními zdmi, abych se lépe přemisťoval při pracech nahoře. V severním štítu odebírám cihly nad dvířky, kdysi půdičky, a uvolňuji cestu ke krajnímu trámu. Rovněž odebírám dvě řady cihel na vyšší zadní zdi, než dostanu se k hlavnímu trámu. Nyní zbývá to nejtěžší, sejmout krov. Spádové trámky 10x8 jsou přibity hřeby 23,5x0,8 cm a platí na ně pouze dlouhý pajcr, se kterým pumpuji, abych celý hřeb dostal z hlavního horního trámu 13x10 cm. Začínám u zdravé jižní části zadní zdi dvěma spádovými trámy, pak učiním totéž na opačné straně. Odpáčit dolní přibití jde stejně obtížné jako nahoře a navíc je nutné trám po trámu stáhnout dolů a být opatrný kvůli trčícím 23 cm dlouhým hřebům. Když zbývají tři středové spádové trámy, vymýšlím postup, jak nestrhnout horní trám. Odpáčím horní hřeb, mírně trám nazvednu a kladivem ohnu hřeb, aby šel před hlavní trám a tak ho jistil před skulením. To učiním u všech třech spádových trámů. Slezu dolů, vezmu dlouhou střešní lať a postrčím vrchníí hranu horního hlavního trámu, by se položil svou širší stranou na zeď, což se bez problémů daří. Nyní uvolňuji dolní hřeby těch třech spádových trámů a stahuji je postupně dolů. Vše uklízím, abych měl bezpečné prostředí pro sundání hlavních trámů. Na horní se beru opět dlouhou tyč s hřebem na konci, který zaháknu za trám a pomalu stahuji, až se překulú přes okraj zdi a s rámusem přistane na krajních zdech a střední příčce. Přední hlavní trám zbavím řady cihel a jeden konec sundavám na zem a pak totéž učiním s druhým. Totéž pak provedu s původně horním trámem a celá vazba je dole. Zbývá vytlouci hřeby ze spádových trámů a zde je problém, jak vytáhnout část trčící v trámu. Uříznu si však železnou tyčku o něco slabší než hřeb a pohodlně vytloukám zbytek. U laťáků střešních latí stačí vytloukat kladivem a pak kleštěmi vykroutit zbytek. Čeká ještě překlad dveří, který je dlouhý 210 cm a při šířce 30 cm a výšce 20 cm toho železobetonu s ním skoro nejde pohnout ani pajcrem. Nejdříve pokládám na beton dvorku latě, aby překlad betonek nerozbil. Pak ubírám cihel jak jen je možné, odpáčím jednu stranu do polovičního vychýlení, přelezu příčku a odpáčím druhou stranu a je to příšerné žuchnutí, až se celý skelet chlívků zachvěje. Pomocí ocelové kulatiny přesunu překlad na místo prozatímního uložení. Ještě otloukám dobré cihly a rovnám je do štosů a to je vše, co jsem udělal sám bez cizí pomoci od úterý dvou hodin do pátku dvou hodin, tedy za zhruba 24 pracovních hodin. Ještě čeká zbourat zdi a to vidím tak na dva týdny a pak zajistit odvoz nepotřebného materiálu a tak dále...

14. srpna 2010  Článek ve Zpravodaji

Dnes ve Zpravodaji vyšel můj článek o slavnostech trubačů konaných minulý měsíc:
Slavnosti trubačů pošesté
Kalendář ukazuje čtyřiadvacátého a ten časohlídač ve tři na mě pokřikuje, abych se zvednul a šel na slavnosti trubačů, že určitě nebude pršet a přijde hodně lidí. Poslechnu tedy a mašíruji směrem ke kapličce ověnčen kartičkou vstupenkovou za seniorských dvacet. Stánky vlevo, stánky vpravo, obsazené lavice u stolů zdobených pivem, decáky, panáky, klobásami, grilovanými pochoutkami, co od pípy, lahvičky či dýmajícího grilu kdo si dopřeje. A již se prodírám a vidím řady divácké sedící i stojící se zraky upřenými na ty radosti, co program slibuje. A právě slyším hrát a zpívat gotické písničky, když hledám slušný výhled, kde mohu donutit kamerku udělat něco na památku. K tomu zatroubí modroplášťoví Karlštejnští pozounéři a dobový kolorit historickým tancem černo, modro, červeně krojovaným domaluje Ventus Danza Alegrová skupina. A jsou zde a je to pravda, Trubači hradní stráže prezidenta republiky v modrých oprýmkovaných uniformách a nasazují své pozouny a trubky a dují trubačské party, rozléhající se široko daleko, jako by chtěly navázat na tradice třebaňských hlásných v době jejich největšího významu a slávy. Nakonec každý poutník nepoutník dodnes musí projet naší tou tisíc a deset let starou vesničkou, když na hrad Karlštejn chvátá, panovníků nevyjímaje. A slyšíme klapot kopyt a ržání koní a vidíme zbrojnoše po zuby ozbrojené, předvoj to císařského kočáru s králem českým a císařem římským Karlem IV., císařovnou Eliškou a doprovodem. Rychtář s rychtářkou vítají vzácnou návštěvu usazující se v čele prostranství za oslavného volání nás poddaných. I zvon kapličkový samou radostí vyzvánět začíná a všichni cítíme vážnost chvíle, právě když císař pochvaluje povinnost hlásnou a vyzývá všechny, kdo mají co mu sdělit, ať vystoupí. A jsou to nejprve švarné zástupkyně sokolstva se svojí suplikou, co přispět má zdatnosti lidu místního. Na věc jdou zcela jinak a opravdu zgruntu Holky v rozpuku, tedy spíše zbrojnoškyně rozpukané, se zpěvnou alegorií nepřízně dotační vodovodní, hřišťovou, chodníkovou, trubačskou, co jaksi nevoní vztahům nejvyššího a výsledku je rovno něco podobné tomu perníkovému na talíři demonstrativně zakroucenému. Císař i arcibiskup slibují přímluvu tam nahoře, každý samozřejmě po svém, u toho svého nejvyššího. Avšak císař velí vzhůru k zábavě a jsme svědky soubojů rytířských, kdy hřmí štíty pod údery mečů, létají jiskry od zbraní v divokém, ale čestném zápolení udatných to chlapíků. Hradní trubači znovu dují do stříbřitých svých trumpet a zlatavých pozounů na počest odjezdu císaře nasedajícího do kočáru, co o chvíli, obklopen družinou a zbrojnoší kohortou, vrací se na sídlo své hradní karlštejnské. A nyní rozproudí se zábava volnější v rytmu třehuskových písní, jako předzvěst očekávané soutěže ve zpěvu mládkovského Hlásná Třebaň je krásná. V porotě jsou vedle rychtáře zvučná jména, jako Petr Bendl, Jiří Oberfalzer a napjatě očekávaná Eva Pilarová. Po větším úsilí je připraveno patero soutěžících. Začíná rusovlasá Anička a je opravdu dobrá. Následují modrobíle pruhovaní sourozenci coby Vančata a nasazují laťku velmi vysoko, jak svědčí nadšený aplaus diváctva. A pokračuje sympatický černovlasý zpěvák a je fakt dobrý, jen si ne a ne vzpomenout, koho že to u jezu objímá. Rodinka táta, máma a dcerka jsou převelice svérázní a taťka docela určitě všechny překřičí. A copak je to za těleso oculíkovaných nastupující k soutěži v bílých halenkách s černopentlí u krku a krátkých slušivých sukénkách a sandálech? Ano, je to tak, jsou to Babini di Třebaň vedené dirigentem s rozevlátou kšticí Bohumilem Šulínským. Nezačínají dle představ dirigenta a ten přerušuje vystoupení a vybírá dvě sólistky, evidentně jemu nejmilejší. A již si užíváme té málem hymny třebaňské a smějeme se a radujeme jak ty holky osukýnkované. Porota má zřejmě přetěžký úkol vybrat správného vítěze a tak uchyluje se ke speciálním cenám a odměněn je vlastně každý účinkující. Velký dort však zaslouženě vyhrávají Vančatí děcka a velkou radost jim určitě dělá foto s Evou Pilarovou. Soutěž vrcholí společným zpěvem účinkujících i porotců potvrzujícím, že Hlásná Třebaň je opravdu krásná. O slovo se hlásí Petr Bendl s kytarou a zpívá překvapivě dobře písničky až tklivé, vedoucí k zamyšlení. Předskokan končí a pole je tedy vyklizeno pro speciálního hosta, Evu Pilarovou, která má kapelu na cédéčkách a ujišťuje, že opravdu zpívá živě, což za chvíli jasně dokazuje. Pět písniček, jedna lepší než druhá, každá odměněná velkým srdečným potleskem. Nejen mně dělá radost směs písní semaforských, které si rádi společně zanotujeme. Na závěr si ovacemi vytleskáme stejný Montiho čardáš, ale pro změnu zpívaný čínsky, kdo umí, ten prostě umí. Paní Eva je na scéně padesát let a já pamatuji tu tenkrát vycházející hvězdu ze Semaforu v roce 1961 z představení Taková ztráta krve. Dnes těší jistě všechny, že nehraje si tady na nějakou primadonu, chová se docela prostě, jako jeden z nás. Odjíždí sice, ale zanechává zde milou stopu, stejně jako celé, již volnou zábavou končící šesté slavnosti trubačů.

12. srpna 2010  Prořezat ořech  
se má dle odborníků nejlépe v červenci a srpnu a tak balím pilu, ochranné rukavice a brýle a v deset se přesouvám se na místo činu. Čekají na mě tři větve stínící snad polovinu zahrady. V místě řezu mají dvacet až pětadvacet čísel průměr a váha to jistě je převeliká a tak musím velmi pečlivě naplánovat, kde naříznout a kde řezat. První větev celkem jde, kolem je dost místa a tak řežu až do praskání a slézám ze žebříku, neb jsem tři metry vysoko a pád nechci riskovat. Větev silněji zapraská a zůstává viset  opírajíc se o zem. Postupně odřezávám menší větve a náhle je celá hlavní část na trávníku. Ruzřežu to nadělení na menší kusy a uklidím na určené místo. Druhá větev je větší, ale stále ještě se vejde do volného místa a postup je zcela stejný. Naštěstí je poledne a poobědvám, abych nabral sil. Je dusno a dá se očekávat bouřka, jak předpověď říká. Třetí větev je skutečné monstrum a odhaduji, že zahrada nestačí a část půjde do louky za plotem. Nařezáván pár centimetrů zespoda, aby se zamezilo odloupnutí, pak naříznu hlouběji levou stranu, kam chci pád směrovat a řežu zprava shora až do zapraskání a ten kus pomaličku skládá se přesně podle odhadu. Problém je odříznout část na plotě e řežu shora, což není dobře a řetěz pilu je stlačen a smeká se z vodící lišty a je tu komplikace. Ruční pilou musím zaseklý řetěz vyříznout a rozebrat lištu a pilu uvést do provozního stavu. Napodruhé se vše daří a konečně se celá mohutná větev skládá k zemi za mohutného praskotu. Vše rozřezat a uklidit zabere další dvě hodiny a nebe od západu je černé a tlumeně se ozývá hřmění. Skládám rychle náčiní a první těžké kapky pleskají mi o hlavu a tak peláším domů a dívám se z okna, na tu mokrou nádheru.

8. srpna 2010  Ptačí manévry

mě vždy zaujmou a mám štěstí, když oknem se dívám na zahradu, kterou právě svým zobákem pročesává velký šedý pták s červenými a černými brky na křídlech, zřejmě strakapoud, hledající larvy mravenců. Rozvážně pochoduje zahradou a systematicky noří zoban do naší mechotrávy a pochutnává si na úlovcích. Náhle se to před oknem třepotá a slyším, jak nějaký pták přistál na okapu a jak tam přešlapuje, než seskočí na stříšku nad uloženým dřívím a přiblíží se mi do výhledu na dosah ruky. Přímo zkamením ani nemrkám a sleduji, jak se tato zřejmě mladá straka snaží napít z víčka plného vody. Proč právě vybírá si to ploché víčko z lahve od okurek nutící jí téměř si lehnout, aby vodu nabrala. Zřejmě jí to baví a kroutí se mi před očima, jen aby ukojila svou žízeň. Pak chvíli stojí a kouká se mi přímo do očí, ani se nehne. Vtom strakapoud na zahradě hlučně vzlétne a straka si toho všimne, zamává křídly a je pryč. Zahradou rozhostí se ticho a je po manévrech.

6. srpna 2010  Když se něco poplete

tak je obvyklé ještě repete, no posuďte sami. Jdu od lékaře s receptem, ale umíním si, že léky vyzvednu až u nás a tak sedám do tramvaje a vezu se přes celé město, než vystoupím u té naší lékárny. Dlouhé hledání lékárníkovo naznačuje, že něco není v pořádku a výsledk je oznámení, že tento lék nevedou, neb ho nikdo nevyžaduje, že nejchytřejší je vyzvedávat léky v nejbližší lékárně tam, kde sídlí lékař. Přeci nepojedu zase hodinu zpět, řešení musí existovat v dalších dvou lékárnách u nás. Ale to nefunguje, nemají a nemají co je na předpisu. A tak žena se dohodne po telefonu s jednou z těch blízkých lékáren, že lék do druhého dne zajistí. Příští dopoledne jsem v lékárně a dostanu krabičku s tím, že na předpisu jsou balení dvě a to jsme do telefonu neřekli a dostávám takový malý lísteček na vyzvednutí. Cestou domů se stavuji v obchodě Vietnamců a kupuji halenku pro naši seniorku a miniúčtenku dávám do peněženky. Dorazím domů a prosím ženu, aby vyzvedla zítra druhé balení léku a dávám jí lísteček na vyzvednutí a spokojeně odjíždím na chalupu. Dobře se vyspím, nasnídám a kolem deváté drnčí mobil a moje drahá vypráví, jak přijde do lékárny a předloží lísteček a paní lékárnice opatrně říká, že dámské halenky nevedou a má žena se dává do smíchu a vysvětluje, jak došlo k záměně. Lékárnice potěšeně praví něco ve smyslu, že legrace není nikdy dost, ale v očích má pochybnost, jací jsme to popletové. Lék vydala a já směji se do telefonu na jednu stranu od srdce, na druhou si připomínám, že nebude od věci příště nic neodkládat a hlavně vždy nasadit si brýle.  

1. srpna 2010  Pět let

slaví dnes vnučka a pořizuji dětský přívěšek na krk jako dáreček. Skleněné sluníčko s broušenými ploškami září na světle jako opravdové a vnučce, té naší parádnici, dělá velikou radost. Poskakuje vesele a sluníčko na stříbrném řetízku vesele svítí. Pokřikuje, že ještě včera jí byly čtyři a dnes to není pravda, protože je jí už pět let a za rok šest a půjde do školy. Jdeme na zahradu, prohlížíme kytky na záhonech, pozorujeme pilné včelky, motýly a zahlédneme i dvě velké vážky, které snad přivábily pablesky na krku vnučky. Houpá se na houpačce, hrajeme si s míčem, je veselá a ráda by šla k řece svlažit se v tom horku. Loučím se tedy a máváme si na cestu až rozplyneme se každý v letním oparu.

16.-29. červenec 2010  Bourat, demolish, abbauen

jsou synonyma v různých jazycích, ale pro mě denní úkol vzít do ruky několikrát každou cihlu počínaje odbouráním, přes oklepání až k uložení do štosů. Držím se plánu a tak v posledních dnech mohu postavit nouzový přístřešek na věci z dílny, kterou musím nejdříve vyklidit, než začnu se skutečným dalším bouráním. Cihly všechny cementovápnité a třicítka zeď, což je dvojnásobek uhelného přístřešku a vedle ještě jeden čekající. Pokud se člověk dívá na dělníky při podobné činnosti, tak to vypadá směšně, ale když se to provádí vlastníma rukama, je to makačka. Ale nejen rozebíráním stoletých zdí je živ člověk. Zapomněl jsem koncem června zmínit zjevení se kamarádky, co snad padesát let jsme se neviděli a já nebyl schopen si vzpomenout, když se mě zeptala, zda ji poznávám. Mnoho podobných tváří proběhlo mi hlavou v ten okamžik, ale slyším se, jak říkám, že nevím která bije, že se tedy dám podat. No byla to Věra z Kytliny, co chodila s námi v partě k jezu a zpívala s kytarou u táboráku, bože, to už snad není pravda. Žije pradávno za velkou louží na Floridě a vypadá jako tenkrát, jen z hlavy se mi vykouřila. Že si tedy napíšeme mailem, co s námi dělo se - a byla pryč. Minulou středu sedím s holandským kamarádem u Pinkasů a probíráme nějaké věci kolem společného byznysu a snažíme se najít cestu, jak si být vzájemně užiteční, Na něčem se dohodneme a po hodině kráčíme každý svou cestou. Pro změnu minulou sobotu proběhly slavnosti trubačů s klasickým scénářem navození atmosféry doby Karla IV., trubači karlštejnští a hradní stráže, příjezd císaře, supliky poddaných, turnajové zápolení, odjezd císaře, soutěž ve zpěvu písně Hlásná Třebaň je krásná, zajímavý zpěvák, tentokrát Petr Bendl, a vyvrcholení speciální host, dnes Eva Pilarová. Opravdu gradující zábava se stále skvělou paní Evou a přednesem pěti písní z velké škály jejích hitů. Nadšení ukončilo oficiální program a návštěvnici mohli posedět u bohaté nabídky dobrého jídla a pití. Včera jsme byli s Danielou na výletu parníkem, coby dárkem k mým narozeninám. Do poslední chvíle jsem netušil, jaké překvapení mě čeká a bylo to nesmírně milé, v hezkém prostředí na palubě parníčku s bohatým obědem a dalším občerstvením během plavby a ještě s krásnými výhledy na pražská nábřeží za příjemného počasí a dobré nálady. Dnes ještě návštěva v domově důchodců, potěšit naši čtyřiadevadesátiletou seniorku a vymyslet nějaký vhodný dárek. Snad se podaří sehnat pojízdnou židli, aby měla svou a mohla být denně na procházce v parku domova. Obloha se zatahuje, bude asi pršet, jdu na zahradu.

2.-15. červenec 2010  Nejen sport

poutá pozornost člověka, ale je ho nejvíce, neb mistrovství světa ve fotbale okupuje média odpoledne a večer až do neděle jedenáctého. Po vyřazení Itálie a Anglie dopadly stejně týmy Brazilie a Argentiny a ve čtyřce zůstává Holandsko, Německo, Španělsko a Uruguay. Všichni si brousí zuby na finále, ale o třetí místo poráží Německo Uruguay 3:2 a ve finále si to rozdává Španělsko s Holandskem a získává jediným gölem z prodloužení zlatý pohár mistra světa 2010. Videa natočená k těmto příležitostem vynáší mojí stránku až na 2 místo sledovanosti v ČR během jednoho dne.  Ovšem důležitější je zahájit bourání uhelného chlívku a to se daří plnit, takže zůstávají jen obvodové zdi do výše plotu.. Teď už jen sehnat odvoz nepotřebné sutě a pokračovat s dalšími dvěma.chlívky. Při vedrech 36°, která nyní panují, se jedná o hodně namáhavou, avšak zajímavou práci. Společníka mi dělá křeček vnoučat plácajících se někde na jihu v moři a nijak mě nezaměstnává, když v noci se snaží dostat z klece a přes den po té dřině spí. Vyleze jen, když ucítí mrkev, kedluben, jablko či list pampelišky, aby si je nacpal do vaků a odnesl do svého domečku. Také vozím vnučku do a ze školky a lituji, že nemůže mít normální prázdniny. Rovněž zalévám záhony a kytky u dovolenkového syna nebo navštěvuji matku v domově seniorů. Dceři vyměňuji sprchovou hadici a vytrhávám přerostlý plevel za dřevníkem, což se nelíbí sršňům zabydleným v okapové rouře a po jejich útoku vyklizuji pole s žihadlem v kotníku. Cibule však pomůže naprosto dokonale a nic neotéká a lokální bolest pomalu mizí. Doma pak trávím jediný den týdně a vybaven stravou navařenou ženskou to rukou, vracím se do kolotoče venkovského bytí. Chalupa je radost, ale hlavně starost o to větší, když na člověka doléhají požadavky dospělých dětí. A to teprve uplynula čtvrtina prázdnin.

 1. červenec 2010  První prázdninový měsíc  

začíná slunečným počasím po včerejších tropických přeháňkách. Ve staré chalupě je 23 stupňů, ale takových těch docela chladných, zcela nepodobných panelákovým. Vevnitř je prostě chládek ať je kolik je. Z borovic se ozývají straky svým skřehotáním, na anténě švitoří vlaštovky odpočívající po honbě za mouchami, u sousedů kokrhá kohout a mutují dospívající housata. Okurky ve velkých mísách na dvorku pěkně kvetou stejně jako v truhlících muškáty a petunie, nebo na zahrádce růže, Na květ nasazují hortensie, rychle rostou afrikány. Dozrávají třešně, bílý a černý rybíz. Oždibuji jediný trs lesních jahod a pozoruji plže, kterým chutnají ty modré granulky a proto se již nehýbají a nic neožírají. Krtka chytila kočka a nechala ležet zakouslého na zahradě jako trofej. Je to koloběh života v přírodě a člověk ho musí respektovat. Čtu noviny při snídani a přemýšlím, do čeho se pustit jako první. Je toho moc...  

30. června 2010  Měsíc krátkých noci

vrcholí jednadvacátého, kdy se uskuteční letní slunovrat, den je nejdelší a noc nejkratší, začíná léto a tropická horka. Na jižní polokouli se vlastně v zimě hraje mistrovství světa ve fotbale a naši slovenští sousedé poráží posledního mistra světa Itálii 3:2 a překvapivě se dostávají mezi nejlepších šestnáct. Další postup jim však zkazí Holandsko, ale prohra 1:2 přes udatný výkon je posílá domů. Nakonec doma již je Itálie i Francie a Slováci tyto velmoci překonali.   Němci poráží Anglii 4:1 a posílají to hrdé mužstvo domů a já vytvářím video , které za tři dny dosáhne 2200 prohlédnutí. Kupuji si nástroj Goalscape, jako doplněk mapování myšlenek. Po delší době se více projedu na kole za spolužákem, co nafotil královský průvod. Rovněž jdu fotit maková pole  na návrší nad Mořinou a nechávám se unést jakousi skrytou kultovní atmosférou toho čarovného místa. Vyplácí se jít pěšky těch pár kilometrů a dělat jeden snímek za druhým. Děti dostávají vysvědčení a rodiny se chystají na dovolené. Vnoučata přinesla samé jedničky a to dědům dělá radost. Přebírám křečka v kleci na opatrování a dohled nad zasetou trávou a zaléváním kytek. Navštěvuji naši nejstarší rodu v domově, kde se za ní rovněž zastavila sestřenice z Lugana s manželem s náručí růží a způsobili tím činem velkou radost. V televizi ukazují Tomáše Berdycha, jak poráží Federera a bude hrát o finále Wimbledonu. Venku zatím pěkně sprchlo a nemusím zalévat zahrádku. Slunce svítí a teploměr šplhá ke třicítce. Léto prázdninové budiž pochváleno.

10. června 2010  Slovo nového premiéra po volbách 2010

Vážení spoluobčané, rád bych poděkoval všem, kteří jste našli odvahu a volili nové tváře s odvážným programem. Zavazujeme se k řadě věcí, které se neobjevily u tradičních stran ani levého, ani pravého bloku. Ptáte se právem, jaký že to blok jsme my? Řekněme, že jsme prostě koalice, co chce dobro pro tuto zemi.         
    První, co musíme splnit, je nastavení délky mandátu poslanců na jedno období bez možnosti pozdějšího opakování. Jistě chápete, že pouze průběžná změna v osobách vámi volených zástupců, dokáže zajistit pohyb země vpřed. Nebude-li stálá změna, hned tu máme stagnaci a to si již nemůžeme dovolit.
    Poslanci ve svém slibu potvrdí, že považují roli poslance za čestnou, ze své pevné mzdy si musí uhradit vše, nesmí po svém zvolení vykonávat žádné funkce mimo parlament a ponesou tu nejvyšší odpovědnost za své činy. Při jednání parlamentu nesmí poslanec opustit své místo a bude se věnovat jen a jen projednávanému předmětu. Osobní napadání a střety nejsou přípustné během jednání. Jednací řád a povinnosti musí být viditelné ze záznamů pro veřejnost a údajů prezence. Poslanci musí pracovat vždy tak, jako by to byl jejich vlastní podnik. Za to budou skládat účty a jen dobrými výsledky a parlamentní morálkou si udrží své pozice. Vážné přestupky proti morálce a zákonům budou znamenat jediné, a sice odstoupení. Každé ukončení mandátu, ať zákonné, dobrovolné či nucené, bude bez odstupného. Pouze, dle již řečeného, tak stane se role čestnou, orientovanou na službu své zemi.
    Již tímto opatřením ušetříme slušné peníze, které potřebujeme na splácení dluhů vytvořených vládami od roku 1989.  To by ovšem nestačilo a proto, zcela v duchu našich předvolebních slibů učiníme i něco navíc, a sice zrušíme senát, samozřejmě s odchodem senátorů bez náhrady. Velmi důkladně zvážíme, kolik ministerstev budeme potřebovat při snížení stavu těchto státních zaměstnanců o 50 procent. Snadno si spočítáte, že nám takto bude muset stačit pouze polovina ministerstev s celkově polovinou zaměstnanců. Slyšíte všichni ten křik? Nedá se nic dělat, ti co zůstanou, budou pracovat mnohem více. A kdyby nechtěli, tak ti, co byli odejiti, je rádi nahradí, budou mít samozřejmě přednost. Proč hovoříme  nejdříve o úsporách vládních? Kdo jiný má jít příkladem, než samotná vláda, ministerstva i parlament. Ti všichni budou mít za úkol provést obdobné redukce v institucích v rámci své působnosti. Nesplnění úkolu bude mít za následek jediné, odchod z funkce a samozřejmě bez náhrady. Mimochodem, nevadilo by vám voličům a daňovým poplatníkům, kdybyste živili jen stohlavý parlament, ale viditelně pracující pro svoji zemi  na 200 procent?
    Z ekonomického pohledu potřebujeme výnosové zdroje, neboť nestačí pouze šetřit. Budeme se tedy muset vypořádat i s šedou ekonomikou, kde nám mizí miliardy, o kterých ani nevíme. Ti, co budou nejvíce křičet, stanou se tím prvním cílem, budeme nekompromisní.
    Nemine nás audit současných daňových zákonů a džungle přemrštěných mezd a benefitů vysokých manažerů. Zákon musí jasně říci, jak mají vypadat pravidla v době, než se splatí státní dluh, ať se to nelíbí těm, kterých se to týká. Najít hranici přiměřeného zisku pro zachování rozvojových možností a rozumných manažerských odměn, nebude vůbec jednoduché. Také odpovědnost manažerů za krach a neuspokojivé hospodářské výsledky dopadající jakkoliv na firmu, na běžné zaměstnance a vlastně i na stát, ta musí být uzákoněna bez připuštění nějakých výjímek a to bez zlatých padáků. Ti, kterým se to nebude líbit, mají hranice otevřené, nikoli však pro svá konta. Kontrolní systém finančních toků musí doznat tak vysoké dokonalosti, aby korunky určené ke zdanění nemizely nějakým nekalým způsobem.
    Nelíbí se nám, že vězňové si žijí ve státních celách bez jakékoli námahy za státní prostředky, za peníze vás, daňových poplatníků. To musí skončit, je zde mnoho příležitostí. Bývalí političtí vězňové, ani vy, poctiví občané, byste neměli dozajista nic proti tomu, kdyby v uranových dolech a podobných rizikovýck podnicích, pracovali vězňové a spláceli ze mzdy náklady na pobyt, správu, údržbu a výstavbu nápravných zařízení. Vězeň nesmí z vězení odejít s dluhem, to prodlouží jeho pracovní pobyt v něm. Dokonce si myslíme, že člověk ve výkonu trestu by neměl mít volební právo.
    Sociální politika se stane spravedlivou a její výhody nesmí padnout do rukou těch, co prostě nemají nárok, Důchodový systém bude upravován citlivě natolik, aby všichni, co poctivě pracovali a pracují a nejsou majetkově dostatečně soběstační, nežili na pokraji nedostatku. Z již nastoupených opatření v uvedených oblastech ponecháme ty, které zapadnou do výhledového systému. Obdobný postup čeká zdravotnictví. nebude nadále možné, aby zdravotní pojišťovny si žily nad poměry z peněz vás, zdravotních pojistitelů. Jejich výkazy budou muset vykazovat výsledky ve prospěch pojistitelů, průběžně kontrolované rezervy nesmí ukazovat na špatné hospodaření. I banky, kde se finance nachází, budou více kontrolovány, jak zachází s penězmi svých klientů, zejména však velké či opakované finanční přelivy se stranou centrem pozornosti kontrolních mechanismů.
    Jsme členy EU a NATO a musíme plnit své závazky, které nás stojí hodně peněz, ale také hodně přináší. Ja na nás obhájit zde změny, pokud by se staly z nějakého důvodu centrem nespokojenosti. Vždyť my tím chceme odvrátit riziko, aby EU do nás vkládala nějaká eura jako do zemí, co zachraňuje před hospodářským zhroucením. A takový důvod by měl stačit.
    Všichni víme, že je mnoho co napravovat a moudrost říká, že napravovat se dá i to dobré, pokud by se někdo v tomto okamžiku ozval, že ve své roli učinil mnoho dobrého. Mohl bych zde hovořit mnohem déle, ale nechci marnit čas vás voličů a posluchačů i nás, co chtějí změny relizovat. Proto závěrem chci zdůraznit, že bez tvrdé práce a přijímání změn to nepůjde. A proto, vzhůru do práce! Děkuji za pozornost.

...a pak jsem se probudil...

1. června 2010  MDD

znamená Mezinárodní den dětí, který se slaví právě dnes. Mateřská školka mé vnučky jede na výlet do okresního města, jako malý dárek pro tento ten. Ani se nedívejte do tisku, který jaksi na MDD zapomněl, jmenovitě Blesk nepovažuje za nutné se nějak zmínit. Ani na internetových stránkách iDnes žádná zmínka. Ale třeba německý Bild nezapomněl a článek najdete hned na první straně. Zdá se mi to dost úchylné, když český tisk ignoruje děti v tak významný mezinárodní den. Asi by nezvýšil čtivost a finanční obrat, tak vlastně proč se tím zdržovat...

27. května 2010  Co je politika?

Přijde za otcem pětiletý synáček a ptá se, co je to politika. "Jak bych ti to vysvětlil," přemýšlí otec. "Podívej se, to je jako u nás doma: Já jsem kapitalismus. Já vydělávám peníze a nosím je domů. Maminka, to je vláda. Ta mi peníze vezme, něco si nechá a zbytek přerozdělí podle svého uvážení. Naše služebná, to je dělnická třída. Ta pracuje a my jí za to platíme. Dědeček, to jsou odbory, ten dává pozor, aby dělnická třída nebyla vykořisťovaná. Ty sám jsi lid. Pro tebe všechno všichni děláme. A tvůj malý roční bratříček, tak to je naše společná budoucnost. Rozumíš tomu?" Chlapeček se dlouze zamyslí a pak řekne. "Zatím ještě nevím, ale nechám si to přes noc projít hlavou." V noci se probudí zápachem, protože jeho malý bratříček se pokakal. Zajde tedy do pokoje rodičů. Tam spí jenom maminka a nejde probudit. Chlapec jde tedy do pokoje služky. A tam vidí tatínka, jak si právě se služebnou pěkně užívá. Ani jeden si malé postavičky nevšimne. Chlapeček se smutně otočí a za rohem uvidí dědečka, jak se zájmem pozoruje oknem tatínka se služebnou. Ani dědeček si ho nevšimne. Chlapeček se rozpláče a jde si raději lehnout. Ráno se ho tatínek ptá: "Tak už víš, co je to ta politika?" A chlapec smutně odpoví: "Už to vím, ale je to trochu jinak, než jsi říkal včera." "A jak, prosím tě?" "No kapitalismus zneužívá dělnickou třídu. Odbory tomu nečinně přihlížejí, zatímco vláda tvrdě spí. Lid je všemi ignorován a naše společná budoucnost leží ve sračkách".

22. května 2010  Řecko a Hřensko

nemají na první pohled nic společného. To se ale mění při posezení u piva, kdy kamarád v této souvislosti vypráví úsměvnou příhodu. Jednoho dne si vyjeli  s ženou na výlet autem do Hřenska a užívali si místních scenérií, nádherné přírody, prostě měli takový oddychový pohodový den. Při nejbližší návštěvě kamarádovy pětaosmdesátileté maminky vyprávěli jí o tomto výletě, jak tam jeli autem a co všechno za jediný den stihli. Při další návštěvě se maminka začala vyptávat kolik je to stálo, jak mohli všechno stihnout za jediný den a stále se k tomu vracela. Když se ovšem zeptala, proč jeli takovou dálku autem místo aby letěli letadlem, vždyť se tam přece běžně létá, byla záhada vyptávání objasněna. Při tom prvním vyprávění neměla totiž nasazeno naslouchátko a Hřensko jí tak jednoduše znělo jako Řecko.

16. května 2010  Zoologická zahrada

nám  otevírá bránu pomocí dvou volňásků, co dostal jsem za příspěvek na výstavbu pavilonu slonů. S pětiletou vnučkou volíme dolní část a začínáme u hejna plameňáků, postávajících téměř jednotně na jedné noze. Mezi nimi pobíhají malá černá kuřátka patřící ke stejně zbarvené mámě velikosti koroptve a nebojí se projít až na chodník málem na dosah návštěvníků. Malý pavilónek skrývá dvojici tapírů, čisťounkýc be svých hladkých kožíšcích. Ve voliérách sedí majestátní černí orli a vedle supové i krkavci, nebo po zemi důstojně kráčí šedohnědí lovci hadů. Jdeme k tučňákům rejdícími v nádrži za skleněnou stěnou nebo vážně sedícími ve skalních hnízdech. Sousední lachtani mají pěknou vodní plochu a předvádí své nekonečné manávry s otočkou těsně u skla, až děti uskakují a dospělí se nestačí divit. Velcí barevní papoušci sedí ve dvojicích a upravují jeden druhého, jsou to skutečně pospolití opeřenci. Z vyhlídky pozorujeme obrovského slona, jak rozvážně probírá se hromadou větví, asi předkrm k obědu. Na kameni v jezírku vedle sedí ohromný bílý kormorán s menšími postávajícími na břehu. A jsme u lanovky a pavilonu obřích želv, kde člověk musí obdivovat, co příroda dokáže stvořit. Hned přes cestu je pavilon s džunglí, kde zaujme nás pták podobný datlovi, co pilně se noří do vydlabané díry nedbajíc ruchu kolem. Vzduchem prolétají ptáci, vodopád šumí a zeleň jistě skrývá další tvory, co nemůžeme najít. Tak raději k dětskému koutku, kde vnučka sveze se minitramvají kolem králíků a různé podobné domácí havětě obkroužené kolejemi. Je poledne a restaurace vedle nabízí speciality a dáváme si indonéskou čočkovou polévku a je to příjemné osvěžení. Pak vstupujeme do pavilonu plazů, kde vyhřívají se ještěrky, leguáni či anakondy. Šelmy jsou po obědě a lev je někde zalezlý, jeden tygr leží na zádech jak velká kočka a chrupe bez ohledu na dav za sklem. Druhý tygr prochází se a nejraději by jistě vyskočil a pořádně se proběhl, což mu asi již nikdy nebude souzeno. Další jsou na řadě gorily a máme štěstí u skleněné stěny, kde zády sedí gorilí máma a na zemi pobíhá asi nejmenší mládě a pošťuchuje staršího sourozence, než končí v kotrmelcích na dřevité vlně. Máma opouští svůj pařez a mládě se tam hned nastěhuje a hraje si na mámu. Té se to však nelíbí a smete ji zpět a uvelebí se znovu a náhle panuje mezi gorilami pořádek. Uděláme místo dalším a přesouváme se do dětské zoo mezi kozy, ovce, lamy, prasátka, králíky či krocany. Hnědé a černé kozičky nechají se hladit a jsou děsně zvědavé, co má člověk v ruce. Vnučku fascinují morčata ve své ohrádce se dvěma podlouhlými domečky a řadou pelíšků v každém. Vypadá to jak nějaká náves posetá dobrotami jako salát, mrkev a tak podobně, které morčata chroupají a přebíhají sem a tam, pro děti hezká podívaná. Máme za sebou tři hodiny chození a tak se pomalu vracíme k autu a za čtyřicet minut jsme doma, plni hezkých dojmů.

8. května 2010  Staročeské máje

patří mezi tradice, která i v tomto roce láká diváky nejen prosluněnou sobotou, ale i pestře laděným folklorním programem. Beru si tedy jen malý univerzál, abych mohl fotit i natáčet a kráčím k České hospodě, kde mají se houfovat účastníci průvodu. Holky v rozpuku nelze přehlédnout a trochu poklábosíme za vyhlížení průvodové formace pomalu se blížící od Sokolovny. Zaujímám postavení vhodné pro záběry a  již je to tu v čele s kapelou Třehusk právě zpívající "abych na svou panenku stále vzpomínal" a to je ta nejhezčí májová inspirace. Krojované maminky vedou své krojované ratolesti a je radost na Třebaňáček pohledět stejně jako na tanečníky české besedy i ty rozpukané dospělejší, co v dobré náladě si průvod užívají. A když ještě lidový soubor Kolíček dětí housličkových a píšťalkových uprostřed návsi zanotuje valašské popěvky, tak máme tu pravou atmosféru, co jistě líbí se i té naší kapličce slavnostně nabělené, shlížící mezi svěže zelenícími se lipami na to májové nadělení.Obloha je modrá s bílými obláčky, pod nimiž blaženě ševelí májka svou nazdobenou korunou a říká si jistě, copak milého dnes uvidí. A vše začíná ceremoniálem žádání o právo, kdy mládí se střídá se zkušenými a všichni slibují, že chovat se budou jak se patří. Starosta bere vše na vědomí a nabádá k pořádku a přeje to nejlepší pobavení. Lid ještě vyslechne slova poslanecká a již je tu muzika, zpěv, tanečky, sudové pivko, grilované pochoutky, sladkosti dětské, prostě všechno, co nesmí chybět na takovém veselení lidovém. Třebaňáček je plný barev, šátečků, pentliček, vyšívání, úsměvů, švarných maminek a neposedných dětiček vířících na roztomilé motivy lidové.Třehusk vyhrává a z plna hrdla zpívá, než odletí jako ajroplán. Řevnické proměny začínají rozverným hůlkovým tanečkem mládenců a dívek, co rozdovádí je natolik, až děvčata odchází ze scény jen v lehkých bílých košilkách. Pokračují těmi úplně nejmenšími, přes pochodem Radetzkého bílolodičkové blýskavě zelenkavé malé mažoretky, než vrátí se kovbojsky převlečené mládí do melodií dalekého západu. Zbraslavský kolíček, to je spousta lidové muziky a zpěvu valašsko slovenského a člověk se musí obdivovat zručnosti mladých houslistů, pištců a pěvců a proto je odmění tak velkým potleskem, že musí přidávat a to je též sladká odměna. Domažlická dudácká muzika to vzala přes jižní Afriku, jen aby dokázala, že nejlépe se jí hraje ve Třebani. Broukám si spolu s lidem "žádnej neví, co jsou Domažlice", když do oka padnou mi sestry za svobodna Říhovy, které jsem pospolu neviděl desítky let a zjišťuji že jedna přijela až, no to mě podržte, až z Domažlic, jen aby se na stejnojmennou kapelu mohla podívat. Tak raději nerušíme tlacháním, jen ať si muziku užívají. A je tu česká beseda plná krojovaného mládí, poslední to vlastně hold májce, než bude vydražena a poražena. Obojí se stává skutkem a ta vznosná krása, symbol to májový, půvabně klesá ke sbíhajícím se dětem a mládencům, kdy jeden chytí ještě málem v letu špici a stává se králem večerní zábavy sokolské. Mládenci dávají máj na ramena a s novým pánem odnáší na místo radostí večerních a nočních. A tak se pomalu dveře zavírají a z milých to májů staročeských stává se další vzpomínka.

1. května 2010 Květná příroda

je všude kolem a pomohly tomu poslední dubnové dny tak nádherně prosluněné, že jediný pupenec nemůže odolat. Kolem silnic se bíle nadýchané třešně honosí nádherou voňavou a ta naše zahrádková bzučí včelami a medovými proužky chundelatých čmeláků. Sazenice čekají na truhlíky a záhony a přesazují se jedna po druhé do čerstvé zeminy květin balkonových. Petunie se radostí fialově chvějí, muškáty pučí a jiřiny září barvou červánků a mezi červenými kalichy tulipánů modrý koberec skalničkový zakrývá něžně zem. Duši lahodí přepestrá ta paleta a oddává se kouzlu májovému, opojena a omámena.

30. dubna 2010  Pálení čarodějnic

pořádají místní hasiči u dolního jezu. V osm tedy zvedám kostru a pochoduji jarní Třebaní kolem běloskvoucí Kapličky dolů k řece. Potkávám kamaráda Václava a říkáme si, kde jsou ty časy pálení na viničním kopci a že dnes by tam nikdo nešel. No, silnice tam nevede, kam by asi lidi dali ty řady aut zaparkovaných na silnici až k místu pálení. Shlížím na mraveniště lidské, pobíhající děti s blikajícími čelenkami, na masky čarodějnic, hasiče v polích uniformách, stany plné pivně žíznivých či grilovaných pochutin pojídačů. Udeřilo půl deváté a hasiči zručně zapalují hranici , která o chvíli plápolá vysoko k radosti přihlížejících. Jiskry víří vzduchem, to asi z čarodějnic prchajících na ohnivých košťatech... Cestou domů již vidím štíhlou májku ševelící svým opentlením na pozdrav času májovému.

26. dubna 2010  Kácení stromu

není jednoduchá věc, jak jsem se na vlastní kůži přesvědčil. V rohu zahrady mé dcery stojí totiž uschlá tůje a ční do výše asi šesti metrů. Člověk by nevěřil, že kmen může dosáhnout průměru čtyřiceti centimetrů. Z bubnu prodlužovačky odvíjím dvacet metrů a připojuji řetězovou pilu na dalších pět metrů bezpečnostního kabelu. Při pohledu na keře a záhony nemám příliš na vybranou, kam strom položit a po zralé úvaze se rozhoduji na směr šikmo od jižního plotu mezi dvě řady keřů. Nejdříve ořežu větve až kam dosáhnu a uklidím na vybrané místo. Pak do kmenu ve výši asi jednoho metru provádím klínový zářez do hloubky dvou třetin průměru a sice ve směru zamýšleného položení. Zajišťuji si ústupovou cestu, abych nepřišel k nějaké tělesné úhoně. Z druhé strany potom opatrně řežu mírně šikmo shora proti čelnímu zářezu tak, aby zbyl asi jeden centimetr dřevní hmoty. Odkládám pilu a jdu pro sekyru a kladivo, abych klínem pomohl stromu složit se do zamýšleného prostoru. Když se vracím, začíná vanout vítr a udělá práci za mne - položí strom ve směru závanu, ale přes plot na sousedovu louku, lépe si nemohl vybrat. Štafle mi pomohou přelézt a postupně strom rozřežu a uklízím na hromadu hned vedle plotu. Odvážím tři vrchovatá kolečka silných špalků pod střechu a o chvíli začíná pršet. Urychleně balím náčiní, převlékám se a mažu domů. Varuji všechny, kdo chtějí kácet strom, aby nezapomínali na vítr a svoji bezpečnost. Já měl prostě kliku.

18. dubna 2010  Arkády hradu Karlštejn

rozhýbaly nejen moji zvědavost, ale i celého člověka a tak po obědě mašíruju na vlak a za patnáct zpáteční mě veze o nádraží dále. Z pohodlí Elefantu pozoruji ubíhající krajinu, tedy hladinu Berounky lemovanou rozkvétajícími keři a stromy nasazujícími svěží jarní zeleň, inu příroda jest probuzena. Přes obecní úřad zahlédnu siluetu hradu, ještě jeden přejezd a brzdí se a vystupuje. Cestuje sem hodně turistů v tento krásný slunečný den a tak s jejich proudem vezu se k mostu a kolem kostela na hlavní lemovanou zatím zřídka prodejci všeho možného. Mám žízeň a chuť na zmrzlinu a mám kornout v ruce, ale nebyla to dobrá volba olizovat vodnatý nesladký nechutně ošizený kopeček za dvacku. O deset metrů nosí za osmnáct viditelně sametové kopečky vanilkové, ó jak jim závidím. Ale co, jsem osvěžen a pachtím se vzhůru kolem školy zkratkou po schodech a do závěrečného krpálu hledíc na majetné vezoucí se po silnici v kočáru taženém funícími koňmi. Konečně před první a pak druhou branou a stojím vedle pokladny a o žádných arkádách nikde ani zmínka. Přece nebudu platit dvěstěpade za menší nebo třistapade za větší okruh a ubírám se třetí branou k průvodci. Ptám se na ty arkády a on řka, že by mi to neměl říkat, přesto ochotně vysvětlí tu záhadu. To nenápadné podloubí druhého nádvoří jsou ty arkády, které byly nějak nestabilní, že dovolily poklesnout nad nimi umístěným královským komnatám o celých sedmnáct centimetrů a hrozilo sesouvání po strmé skále. Vědátoři dali hlavy dohromady, posoudili stav mohutných trámů a rozebrali část podlahy paláce a zjistili asymetrii tahů a tlaků. Nezbývalo než něco podepřít a povyměňovat, ale hlavně zvednout těch sedmnáct čísel a opřít řádně o centrální sloup. Prý sedm heverů bylo třeba a po půl otáčkách ten heverový orchestr pohrál si s neposlušnou konstrukcí, než vyrovnalo se vše ku spokojenosti chytrých hlav. I problém zachování původního zabarvení trámoví a podsebití se vyřešil a měšec byl náhle o nějakých prý dvanáct milionů lehčí. Ale co, nechat kus hradu spadnout do údolí by byla daleko horší. A tak turistům troubí hradní pozounéři, než vylezou po schodech na své drahé okruhy. Jdu proti směru prohlídky na vnitřní hradby k hodinové věži a fotím nádvoří a věže i údolí i lidičky a blahořečím krásnému dni. Lezu opět dolů a sedím na lavičce, ohřívám své staré kosti kochaje se lidským to hemžením. Cesta zpět snadno s kopce ubíhá a nádraží nechává mě jen chvíli čekat na Elefanta, co doveze mě k třebaňským břehům, byť myšlenkami stále bloudím arkádami karlštejnskými.

10. dubna 2010  Polský president dnes zahynul při letecké katastrofě

spolu s manželkou a dalšími 86 členy delegace, kteří cestovali k uctění památky polských důstojníků zmasakrovaných před  sedmdesátti lety v Katyni. Piloti nezvládli v mlze opakovaný pokus o přistání na letišti ve Smolensku, zachytili o stromy a letadlo se rozpadlo na hořící kusy. Na palubě byla osmičlená posádka a rovněž vrchní velitelé jednotlivých složek armády a Katyň si tak paradoxně vybrala další krutou daň. Zajímavý je příběh Zofie Kruszynske-Gust, pracovnice Kanceléře presidenta, která se v noci na sobotu náhle probudila a v ten moment se rozhodla, že nikam nepoletí. Neměla žádný sen, jen probuzení a rozhodnutí z důvodů jí neznámých. Jsou věci mezi nebem a zemí, které si neumíme vysvětlit.

8.-9. dubna 2010  Air Force Number One

pozoruji ve čtvrtek z balkonu, jak pluje nad severovýchodním okrajem Prahy a snižuje letovou hladinu aby o chvíli ukončilo přistávací manévr na letišti Ruzyně. Od našeho domu je to pěkně daleko, ale to letadlo je hodně veliké a nejde přehlédnout, Nad Evropskou již vartují dva vrtulníky a monitorují trasu, kterou se bude prezidentská kolona pohybovat směrem k Pražskému hradu. Je devět hodin patnáct minut a Barack Obama přistává v Praze, kde spolu s Dimitrijem Mededěvem ve 12:30 podepíší novu smlouvu o postupném jaderném odzbrojování. Spolu s Václavem Klausem se nejdříve fotí v hradních zahradách se zamlženým městem za zády. Snad ta mlha není symbol smluvního mlžení, co přinese jen užitek oběma státníkům ukázat se světu. Španělským sálem znějí fanfáry a ruský s americkým prezidentem kráčí ke stolu. Medveděv podepisouje pravou rukou, Obama levou, paradoxně pravicově a levicově orientované země používají opačnou ruku, že by opět skrytý symbol? Pak si podají rudce a vymění parafované protokoly. Obama řeční a Medveděv řeční. Hlas Medveděva je více zvučný a sebevědomý, nezapře profesora vysoké školy. Ceremoniálu přihlíží špičky českého politického a společenského života, Chybí mezi nimi zástupci zelených a občan Havel, neboť údajně bylo málo míst a tak ti aktuálně méně významní mají smůlu. Havel možná doplatil na to, že kdysi kamsi nepozval Klause. Pak se koná oběd v Rudolfově galerii, kde dýňová polévka a roštěná s knedlíkem mají reprezentovat tradiční českou kuchyni. Myslím, že bramboračka a knedlo vepřo zelo by byly to pravé, ale ne již tak hogo fogo. Medveděv odlétá brzy odpoledne a Obama večeří na americké ambasádě s jedenácti východními státníky, aby jim dal najevo, že na ně pamatuje. V pátek Obama půlhodinu diskutuje s Klausem a Fišerem a spěchá na letiště, aby nastoupil do Air Force Number One a vydal se k domovu.

7. dubna 2010  Svět železnice

sídlí v Praze na Smíchově, Stroupežnického ulice 23. Vcházím do obchodu stejného jména, u pokladny kupuji důchodí vstupenku s další 15% slevou za In-kartu a proto platím jen 77 korun místo 90, ale jinak dospělý návštěvník to má za 150. Kráčím do pasáže a po schodech sjedu do suterénu, vstupenkou si otevřu bránu, projdu kolem skříněk na odložení zbytečných věcí a jsem v království. Po levé ruce je opravdu rozlehlý železniční model a stoupám na uchoz, abych sledoval tu nádheru jezdících vlakových souprav všeho druhu, jak se přesunují mezi nádražími krajinou ve dne i v noci.Semafory řídí provoz, vlaky zastavují aby na zelenou znovu vyrazily po trati přes přejezdy a do tunelů než červená je opět zastaví. Když nastane noc, rozsvítí se pouliční lampy, osvětlí nástupiště a vlaky svítí a ve vagonech se rozsvěcuje. Po silnicích jezdí auta co dodržují dopravní předpisy a iluze je to opravdu dokonalá. Přesunuji se k vpravo k velmi členitému modelu a je rovněž dokonale propracovaný a tak natáčím a fotím, neboť je toho skutečně nevídaně. Jdu ještě do druhého suterénu a obdivuji rozlehlý model Ústecký kraj a trávím pozorováním hromadu času. Projdu ještě další modely reprezentující různé kategorie modelových železnic i stavebnice Merkur. Plocha, čekající na doplnění, je obrovská a před nadšenci, budující toto království, stojí spousta práce a času, aby naplnili sen o expozici plné spokojených návštěvníků. Po téměř dvou hodinách se loučím s pocitem příjemně stráveného času a zcela jistě se za rok podívám, co je zde nového.

1. dubna 2010  Apríl

je veselý začátek a já hned po ránu naletím na informaci své ženy o snížení cen elektřiny. Dívám se tedy na internet, jaké největší apríly ve světě se podařily a zaujal mě tento: Jeden americký řetězec rychlého občerstvení vydal zprávu, že jako novinku zavedl hamburger pro levoruké. Složení je zcela srovnatelné s původním, ale náplň je otočena o 180 stupňů. K překvapení obsluhy zákazníci žádali o tu žemli s mletým masem pro levoruké a dokonce ti pravorucí chtěli tu původní. To se snad může stát jen v Americe. Mám nekolik tefonátů abych osvěžil svůj byznys a zatím vypadá také aprílově, budu muset počkat až na květnové osvěžení.

22-31. března 2010 Březen končí

a bylo událostí dost doma (Topolánek odstoupil z voleb, Obama s Medveděvem přijedou do Prahy) i v zahraničí (bombové atentátnice zabily přes třicet lidí v moskevském metru). Počasí prošlo během deseti dnů silným oteplením až na dvacet stupňů a pak se zkazilo právě když jdeme s vnukem do ZOO, Autobus 112 ze stanice Holešovické nádraží je narvaný a za čtvrt hodinky vyloží dav těsně u brány. Použijeme naše volné vstupenky a procházíme se od spodní části přes párek v rohlíku až ke gorilám a pak jedeme lanovkou nahoru k bizonům a vlkům, než spustí vydatný déšť. Klepeme se pod nějakou stříškou a abychom se o chvíli ohřáli v pavilonu tropicky otepleném. Nohy a záda pomalu bolí a tak ještě hrochy a slony a jsme v autobusu a za hodinku doma. Na Škaredou středu je pouze deset stupňů a opět doprovázím vnuka, tentokrát na hodinu klavíru a jsem překvapen, jak ten kluk osmiletá hraje Ježkovy písničky, až paní učitelka nešetří chválou. Zůstává u nás doma a hrajeme karty, lodě, dámu a šlape rototoped, naprosto neúnavné dítě. Konečně zvoní syn a odváží si ho do rodinného hnízda a tím se loučíme stejně, jako s březnem.

21. března 2010  První jarní den

přnáší naději slunečných dnů, na které čekáme po trochu delší a tvrdší zimě, Sněhu je snad konec, pokud nezasněží třeba na prvního máje. Od rána posvěcuje sluníčko nesměle mezi mraky, co nás občas jarně pokropí sprškou vydatnou. Na zahrádce něžně kvetou sněženky a také čemeřice nastavuje paprskům svou bledou tvář a dokonce vidím první včelu bzučící v naději, že se posílí nabízeným nektarem. Tulipány vystrkují listy z prochladlé půdy aby oznámily, kde uvidíme barevné kalichy červené, žluté a nevím jaké. Přivírám oči v představě té zeleně a pestrých květů, čmeláků vzrušeně poletujících nad tou nádherou. Ale ovšem, to si budeme muset ještě počkat. Řežu raději dříví a přikládám do kotle, chalupa prostydlá až promrzlá klepe se zimou a proto je značně nevlídná. Sbírám šišky a jehličí pod borovicí, to hoří skvěle až kotel hučí jak piliňáky, asi by nejraději někam odletět. Raději se doplazít do svěžího povětří a pohnout pracovní kostrou, to je ta správná cesta, jak rozpohybovat člověka jaru vstříc...

2--16. března 2010  Zima se brání

zuby nehty a tomu odpovídá stále ještě mrazivé počasí po většinu první poloviny března. Před týdnem přijedu na chalupu, venku minus dva a v kuchyni plus jeden, ještě že okny zasvítí slunce a nezamrzne voda v kohoutcích. Radiátory oddolají, neboť jsem do vody přidal nemrzku fridex. Devátého jdeme na procházku z Plzeňské Hlušičkovou a zasněženou ulicí Pod Viaduktem k Bílému Beránku. Vyrostly tu nové domy, většinou luxusní, kde jsou ty doby vesnického klidu a rozsáhlých zahrad. Jedna stavba stíní druhou, jen málo šťastných s výhledem, ale ti se hluku rušné Plzeňské nevyhnou. Kloužeme se podle zábradlí ke stanici a raději popojedeme autobudem, než dýchat výfukové plyny.  Desátého vezu vnučku ze Třebaně do Prahy a užívám si Pražský okruh, kde jsou plné všechny tři jízdní pruhy a jede se osmdesát. Cestou zpět je situace o dost lepší a k mému překvapení plynule projíždím Barrandovský most. Je slunečno a silnice suchá, dobře se jede. Ve čtvrtek jedenáctého navštěvuji maminku v Rudné a má tam klid a péči v domově seniorů a vypadá spokojeně. Venku sice svítí, ale fouká a je stupeň pod nulou. To se trochu mění o víkendu, kdy pěkně fouká a zbytky sněhu tají. V pondělí patnáctého něco obstarávám a provází mě sněhové přeháňky. Dnes mě budí bubnování deště se sněhem na parapet, trávníky jsou bílé a chodníky mokré, ještě že doma je člověk v suchu. Podle předpovědi v Bavorsku se má ve středu oteplit až na 15 stupňů a to bychom v Praze mohli mít ve čtvrtek, tak uvidíme...

1. března 2010  Register Cleaner  

je nástroj vyčištění registrů počítače. Používá se k odstranění údajů zbývajících v registrech po odinstalaci programů, nebo odkazech na již zrušené soubory, nebo zde usazené monitorovací odkazy drzých agentur. Takových zbytečných údajů mohou být až stovky a zbytečně zpomalují počítač. Najdete si tedy nějaký free register cleaner, instalujete, necháte prohlédnout registry a posléze kliknete na "clean", tedy "vyčistit". Po skončení této procedury se těšíte na svižný chod počítače, ale ouha, skoro nic nepozorujete, jsou to jen vteřiny a navíc po restartu počítače se objevují nějaké chybové hlášky. Povězme si tedy o jednom konkrétním příkladu..Tak tedy po vyčištění restart a téměř na jeho závěr dvě hlášky: " C_PsdRsDll  not found" a ještě " C_SpURsDll not found". Jedná se vlastně o reakci operačního systému na nenalezené údaje v registrech ukazující, kde se dotyčné dll soubory nachází. .Ony tam ty soubory sice jsou, ale register cleaner vymazal ty odkazy. Proč asi? No je to jen program a považuje také nástroj TPM (bezpečnostní platforma) za zbytečný. S tím se dá i souhlasit, pak ovšem se musí celý nástroj odinstalovat, abyste se zbavili chybových hlášek. Pokud ovšem chcete nástroj zachovat, máte tři možnosti. První jednoduchá je využít funkci restore čističe registrů, který si naštěstí původní stav registrů uložil. Pokud jste ale mezi tím provedli čištění ještě jednou, pak již nemáte šanci. Druhá možnost je opravit registry, ale to musíte umět pracovat s funkcí "Regedit" a znát místo, kam přesně chybějící údaje patří. Komplikací je, že různí výrobci používají jiná umístění (třeba HP se liší od Asus, Acer atd.). I když najdete postup a opravíte registry a zmizí hlášky při startu počítače, překvapí vás později podobná hláška při otvírání panelu nástrojů, který se neotevře celý, jak jste zvyklí, ale nadvakrát, až po zrušení chybové hlášky. Pak je zde to nejlepší třetí řešení, opravit instalaci TPM. Třeba Acer má uloženy instalační soubory v adresáři Acer/Preload/ a po spuštění odpovídajícího autorun si vyberete TPM a opravit a za chvíli je vše tak, jak má být. Co říci závěrem? Nepoužívejte register cleaner, pokud nejste opravdu znalci, vyhnete se problémům...

28. února 2010  Slovensko vedlo 3:1

a to nestačilo k získání bronzové medaile! Finové totiž v poslední třetině dali tři góly během několika minut a ještě jeden do prázdné branky při závěrečné power play. Je to velká škoda, Slovensko mělo skvělý tým! Přesto je i čtvrté místo velkým úspěchem slovenského hokeje. Olympijským vítězem se stala Kanada, která porazila USA 3:2 v prodloužení.

27. února 2010  Kanada se bála o vítězství

v posledních deseti minutách zápasu se Slovenskem, které ze stavu 3:0 dokázalo snížit na 3:2 a moc nechybělo k vyrovnání. To, co Slováci ukázali v závěru, to se jen tak na ledě nevidí. Úžasný tlak, skvělé kombinace, nasazení hráčů. Pokud takto budou hrát o bronzové medaile proti Finsku, mají velkou šanci. O tom se může současnému českému týmu již jen zdát.  

27. února 2010  Záhrobská je opravdu třída

a dokázala to ve slalomu bronzovou medailí. Snad jen škoda, že jela jako poslední na pěkně rozsekané trati a musela se snažit dojet ve slušném čase, což se té holce copaté opravdu podařilo. Je radost se na ní dívat, když jde o velké medaile, nejen že umí, ale nervy má ze železa. Blahopřeji!

25. února 2010  Vyřazení s Finskem

bylo svým způsobem zasloužené, když si uvědomíme fakt, že naši hokejisté nebyli schopni za šedesát minut dát göl. Jak je toto možné pro vyhlášené střelce z NHL či KHL to si neumíme vysvětlit. Opakuji, co jsem v nějakém hokejovém  blogu zdůrazňoval, že je třeba dát šanci hráčům z ligy, případně pouze nejmladším z NHL. Motivace bude zcela určitě daleko vyšší. Tím nechci říci, že staří kozáci se nesnažili, ale oni jsou již za zenitem a nemají proč, všeho dosáhli a jsou těžce za vodou. Takže, vážení trenéři, kuráž by vám slušela!

25. února 2010  Bronzová štafeta lyžařů

byl požitek sledovat a tak jsem si vychutnal taktiku, co naši nejen naplánovali, ale do puntíku splnili. První klasický úsek Jakš téměř udržel kontakt a Bauer na klasickém druhém těch asi pětadvacet vteřin elegantně dohnal. Třetí úsek volně se Magálovi dařilo udržet se v závěsu za první dvojicí a v posledním Koukal postavení udržel v pohodě až do cíle. Radost těch kluků byla veliká a musím jim poděkovat nejen za nádherný výkon, ale také skvělý zážitek.  

24. února 2010 Hokej na olympiádě

byl dnes ráno asi nejzajímavější. Naši vedou dva nula a na závěr si nechají dát dva góly a jde se do prodloužení. Musím pochválit Fleischmana, jak našel Krejčího, ten zachoval chladnou hlavu, zatáhl si puk na forhend a jeslemi zařídil výhru 3:2 i postup. Slováci se podobně trápili s Nory, ale zkušenost zvítězila 4:3. Oba týmy jdou na Skandinávce, naši mají Finsko a Slováci pro změnu Švédsko. Upřímně řečeno, naše bratrské mančafty by musely hrát skutečně skvěle, aby se dostaly mezi poslední čtyři. Držet palce asi stačit nebude...

22-23. února 2010 Nejde internet

již od neděle a dnes UPC klientské centrum reagovalo, že pouze naše připojení neběží, jinak celý dům je ok a technik přijde druhý don dopoledne. Ať si pro jistotu zkontrolujeme náš vnitřní rozvod a modem. To mě docela nadzvedlo, jelikož jsme nic s těmito prvky nedělali. Již několikrát se nám stalo, že na modemu blikala kontrolka příjmu a internet byl samozřejmě nedostupný, ale třeba po po hodině se vše náhle samo rozjelo. Chyba tedy musí být někde jinde a to na straně UPC. Jelikož máme na stejném kabelu ještě televizi, není chyba v kabeláži. Musel by být vadný rozbočovač, nebo kabel, nebo modem. Rozbočovač a kabel téměř vylučuji, modem nesignalizuje poruchu. Takže v sobotu nějaký admin hrábnul na serveru vedle a deaktivoval naše připojení. Jsem zvědav, na co technik zítra přijde. ...přišel v úterý 23. docela přesně a zjistil vadný modem, což se prý stává jen zřídka, navíc bez signalizace chyby. Po výměně web nabíhá a jede bez probémů.

7.-10. února 2010 Sněhová kalamita na východě USA

Naše kamarádka, žijící nedaleko Washingtonu, nám v neděli dopoledne napsala:  We have had a new storm and Virginia is at a stand/still. So is Washington... some places in Virginia received as much as 40 inches (100 cm) of snow. Around me I guess we received at least 2 feet (asi 60 cm). All the stores and businesses closed. Many people lost power.. the electric power lines had limbs from trees fall on them and the lines broke. They are getting them fixed as fast as they can. I didn't lose my power. The schools are going to be closed on Monday they will let us know about Tuesday on Monday. We are expecting more snow on Tuesday evening into Wednesday, but not the storm that we had on Friday into Saturday. It is beautiful though. ALL have been asked not to use our cars and to allow the plows to do their job and push the snow off of the roads. It looks so strange on the tv to see D.C. "not moving". Well most likely what you are reading and the pictures that you see are true. We did get a lot of snow!! ...underground subway is moving at this point where we live. They have taken all of the buses off the streets of D.C. Our subdivision has not been plowed yet. I guess that they will get to it later this afternoon. ....Pokud se podíváte na fotky The Washington Post, pochopíte ukázněnost Američanů. Oni prostě nevyjedou s auty, když je o to v takové nouzi nějaký místní orgán požádá. Jezdí tam jen sněhové pluhy..
Další zpráva z pondělí: I did stay at home today. The streets are still bad and the temp. was still below freezing. The snow that was on the streets would now be ice so I felt it necessary to stay at home. My boss said that management had issued liberal leave. The Fedeal Government is closed today as well. It isn't often that that happens. All school systems in the area are closed. Yes I received over 24 inches (60 cm) of snow. Our airports, all 3 of the major one's closed. They were deserted. No flights in and no flights out. I think that Dulles International had one runway open. One area in Maryland received 40 inches (100 cm) of snow. They are predicting that another 5 to 6 inches of snow is expected Tuesday night.
Další zpráva z úterý: Our TV broadcasts 24 hours a day and we are given minute by minute updates. In fact cameras are all over Maryland, D.C. and Virginia and we can see the conditions continuously. They have people stationed everywhere. At the airports, subways, train stations, at the police stations, hospitals, etc. Yepper I am in the middle of it but we aren't getting the worsed of it, Maryland is... It is now almost 10am and I have been up since 5 watching the tv....We have pictures of the plows plowing the main streets... We have neighbors, but don't talk with them. I am not interested in going out. I am just as happy to be inside. I have food, power, my tv, computer and my middle son and his girlfriend live here with me. I don't use the computer websites to keep up with the news. We certainly get advanced warnings of the coming storms... no problem there. We also have snow drifts, but I am not sure as to how high they are. They have just announced that the whole state of Maryland is under the state of a Blizzard Warning.... The police are asking that ALL non-essential persons to please stay off of the roads and let the plows do their jobs and leave the roadways open for emergency cars... That due to the whiteout conditions in Montgomery County in Maryland that they have pulled the plows, etc. from the roadways. They will put them back on when the conditions improve. :( The flat roofs are collapsing... one on a firehouse and on on a post office. The weight of the snow on these roofs is just causing them to give in.
Další zpráva ve středu: I am warm, have plenty of food and power so I might just go back to bed and crawl back under the covers with bunches of blankets and watch the tv. I really am enjoying this.. really :) I have a lot of "stuff" to do but don't wanna do anything...

4. února 2010  Daňové přiznání důchodce OSVČ za rok 2009

se snažím zpracovat včas a tím získávám prostor k dohledání informací o změnách. Jako důchodce, přivydělávající si poradenstvím na živnostenský list, nejsem plátcem daně, využívám paušální metodu výpočtu nákladů.. Abych mohl snadno získat údaj o celkových příjmech, vedu si jednoduchý tabulkový přehled, tedy faktur a příjmů na účet. Rovněž mám založené faktury a výpisy z účtu pro případnou kontrolu finančního úřadu. Platbu záloh na sociální a zdravotní pojištění platím trvalým příkazem raději týden před termínem, aby platba včas byla připsána na účet finančního úřadu. Obojí zálohy se platí zpětně. Pokud v některém měsíci jste vůbec nepracoval a nemáte příjem, stejně musíte zálohy zaplatit. Dostat je zpět znamená vyplnit správně příslušné kolonky přiznání tak, aby se objevil odpovídající přeplatek. Daňové přiznání vyyplňuji na počítači, kde používám odpovídající excelovský formulář stažený zde . Tam jsou také pdf soubory s podrobným návodem vyplnění.Kde jsou úskalí formuláře?  Na listu ZAKL_DATA vyplníte část FYZICKÁ OSOBA, kde nezapomeňte v záhlaví na DIČ, což je CZ následované rodným číslem. Údaje z této základní stránky se kopírují do příslušných polí dalších stran.  DAP1 je jednoduchá. Pokračujte nejdříve na 1Př1, kde vyplníte celkové roční příjmy např. 100 000, výdaje 60% činí 60 000, Do řádku 30 sloupce Sazba výdajů % z příjmů napíšete 60, ostatní se kalkuluje samo. Nyní zpět na DAP2 s částečnou kalkulací, kde ještě vyplňte 3. oddíl nezdanitelných a odčitatelných položek a kalkulace bude dokončena. DAP3 je o manželce/manželovi a dětech. Nyní jděte na sociální pojištění SP1, kde jako důchodce v údaji 9 napište X do políčka "jen vedlejší". Upozorňuji, že všechna X musí být velká, neboť malá x program kupodivu ignoruje. V oddíle 3 pak napište X do políčka 1-12 (pokud jste neměli živnost pozastavenou) a rovněž X do údaje 17. V údaji 22 a 23 napište 12 a ostatní se kalkuluje samo. Údaj 35 vám ukáže buď záporně přeplatek (bude vrácen) či kladně nedoplatek (bude předepsán k zaplacení). Na SP2 doplňte jen, zda a jak vrátit přeplatek či použít na další zálohy.  Další je zdravotní pojištění ZP1 (PŘEHLED), kde v případě, že nebyl stanoven minimální vyměřovací základ, napište X do B a vyplňte písmeno "a" do okének 1 až 12. Na ZP2 vyplníte jen údaj 41, kolik jste skutečně zaplatili zdraotní pojistné za celý rok.a dozvíte se přeplatek (+) či nedoplatek (-). Nyní se podívejte na stránku Zálohy 1 a pokud jste vše správně vyplnili, uvidíte platební kalendář daňových povinností na příští období. Stačí vytisknout, napsat datum tam, kam nešlo počítačem a podepsat. Na finanční úřad dodáte část DAP1-4, 1Příl1 a další přílohy, dle okolností. Na Zdravotní pojišťovnu dodáte ZP1,2 doplněné rozpisem záloh a přehledem příjmů. Na příslušný Úřad.sociálního.zabezpečení dodáte SP1,2 doplněné rozpisem záloh. Poznamenávám, že toto není podrobný návod, ale základní přehled, jak postupovat jako OSVĆ důchodce. Případné dotazy na na e-mail těchto stránek..

2. února 2010  Hromnice  

o hodinu více, jak praví lidová pranostika, se pozná večer i ráno, o tolik se nám prodloužil den. Čeká nás prý vydatné sněžení, ale po ránu je v Praze snad jen o centimetr více bílé pokrývky. Večer by mělo začít silně foukat se sněhovou nadílkou až 10 zde v nížinách. Proto raději všechno pojíždění vyřídit ještě dnes a pak pozorovat z tepla domova, co se venku děje. Po obědě jedu vyzvednout vnuka ze školy a o dvě hodiny později s ním cestuji na kroužek, co navštěvuje. Mezi tím navštívím svoji matku v domově seniorů a to by mělo být z pojíždění vše. Chalupa musí počkat, snad do víkendu budou cesty normálně sjízdné. Před týdnem jsem jel tak mohutnými sněhovými jazyky, že jsem se obával uvíznutí, ale vše dobře dopadlo. Řidiči jsou naštěstí docela rozumní, vždyť nikdo si nepřeje zbytečně komplikovat život sobě i ostatním. Hromnice nám tedy prodlouží den a možná i zahřmí, než se nám snese na hlavy to zimní nadělení.

9. ledna 2010  Ladovská zima  

v Praze o něco větší, než zpívá Jarek Nohavica v té milé písničce . Ještě ve čtvrtek bylo hezky, slunný den, obloha modrá, jen předpověď počasí strašila sněhovou kalamitou. Padat začíná v pátek odpoledne a s malými přestávkami padá stále. Lezu tedy z domu a sněhu je nad kotníky, dobrých patnáct čísel, Z tramvaje pozoruji opatrně jedoucí auta v prosolené břečce. Přestupuji Na Újezdě, odkud sáňkaři vyráží na Petřín, ideální k povyražení dětí. Na Malostranském náměstí fotím z podloubí chrám Sv.Mikuláše a odmítám vystoupat na věž, i když je přístupná, ale viditelnost velmi špatná. Na Karlově mostě se trousí rozpačití turisté, asi nečekali takové nadělení a lehké bundy či svetry nejsou to pravé do minus pěti. Obracím se tedy a loudám se zpět, hledaje trochu lepší pohled na Hradčany a ty fotky asi nebudou stát za nic. Ještě se přesouvám k Jezulátku a dělám obrázky barevných jesličkových výjevů, co zpestřují vstupní kostelní terasu. Zmrzlé ruce ale ženou mě do tepla tramvajového a za půl hodiny jsem doma. Po obědě ještě jdeme ke kostelu Sv.Martina, ale zaparkovaná auta nedají zopakovat snímky, co kdysi jsem tu udělal. Brodíme se sněhovou pokrývkou kolem umělého kopečku žijícím ruchem dětí a všech jejich sáněk, bobů či pekáčů. Prý nějaký chytrák chtěl ten kopeček nechat odstranit a musel to být opravdu velký pitomec nemyslící na jediné bezpečné místo dětských radovánek široko daleko. Sníh dále sype se vesele na krajinu a duši dodává příjemný pocit bílého čistého klidu.

1. ledna 2010  Nový rok 2010

se probouzí za výbuchů petard a světlic hned od půlnoci, kdy mezi dešťovými mraky vykukuje měsíc v úplňku. Naštěstí právě neprší a všichni, co vyrazili do ulic, užívají si té první novoroční radosti. O půl hodiny později je klidněji a člověk přemýšlí, co v novém roce může očekávat, zda štěstí z přání z mailů, SMS či prostého podání ruky, nebo zda nějaké věci, které si nijak nepřeje. Je asi na každém z nás, jak si v tomto roce ustele, aby si stejně tak lehnul. A nebude to cesta jednoduchá, jakou nakonec každá na úplném začátku je. Dnes můžeme s jistotou říci, že přežili jsme další rok, což je v našem věku úspěch zřejmě největší, jak vtipně řekl můj kamarád. Doufejme tedy, že za rok budeme stejně úspěšní.

31. prosince 2009  Silvestr

je nádherný den, poslední v roce, a stojí za to chvíli se zamyslet. Všichni se těší na oslavy odchodu starého a příchodu nového roku. Naposledy píšeme dvě nuly 2009 a od Nového roku 2010, tedy od zítra až do 31.12.2099 budeme psát nulu pouze jednu. Další nuly přijdou na řadu až 1.1.3000. Když přemýšlíme o nulách v datu, pak si připadáme velmi nicotní, vždyť kolik z právě žijících lidí se dočká roku 2100? Ti narození o dnešní silvestrovské noci či zítřejším Novém roku, budou devadesátiletí starci, pokud věda konečně nenajde elixír věčného mládí. Jsou zde jistá kdyby, jako příkladně asteroid Apophis co by mohl ve 2029 nebo 2036 vytvořit kráter velikosti Francie a pořádně Zemí zatřást nebo učinit nějakou potopu. Nemusí to být asteroid, ale samotní lidé, co zahulí různými plyny ovzduší a poškodí ochranný obal atmosféry, že se buď upečeme nebo umrzneme. V každém případě nebude tak veselo, jak ještě stále může být o současném Silvestru. Ať tedy rychlé špunty a vína všeho druhu zaplaví oslavující, ať život na Zemi je krásný a nekonečný!

19. prosince 2009  Veselé vánoce

nebo Vánoce přicházejí, jak se jmenuje ta koleda našeho mládí co zpívá Magda Hrnčířová za doprovodu Settlerů, kterou jsem před rokem spíchnul horkou jehlou těsně před štědrým dnem, je stále hojně navštěvována a dnes překoná hranici 50000 prohlédnutí. Píši mi mladí i staří a radují se, že našli toto video na YouTube  a užívají si těšení vánočního a příhod, co vše se může o dnu štědrém přihodit. Bude-li zájem pokračovat ještě pět dnů, může se počítadlo zastavit na 60000 a to by mi udělalo vánoční radost.

16.-18. prosince 2009  Konečně domov seniorů

a stěhování z Domova sv.Karla Boromejského po tříměsíčním pobytu. Smlouva je podepsána, jednolůžkový pokoj s balkonem čeká na stařešinu rodu a mohu navštívit sestru konsolátu a poděkovat za pomocnou ruku a skvělé služby. Sanita dorazila s hodinovým zpožděním, ale nakonec přistáváme u cíle, dostáváme klíče a sestra se ujímá nového klienta. Rychle vybaluji a označuji věci, instaluji a ladím televizi a mohu odejít. Dva dny po sobě doplňuji nějaké věci a informuji sestry, než jsou zajištěny všechny podmínky. V  pátek mrzne jen to praští a jedu skutečně zimní krajinou na chalupu trochu si odpočinout. Roztápím kotel a za hodinu je docela teplo, ještě uklidit sníh ze dvora a mohu nerušeně relaxovat. Ale zvoní telefon ...

4. prosince 2009  Česká mše vánoční

kterou složil Jakub Jan Ryba ( 26 10.1765  Přeštice - 8 4.1815 Rožmitál), se mi konečně daří umístit na YouTube a musí být rozdělena do jednotlivých částí, neboť existuje nové pravidlo o délce videa maximálně deset minut. Převádím nahrávku z originální desky roku 1966 do mp3, analyzuji a odstraňuji praskání a šumy a je na světě hodně čistý zvukový záznam rozložený do šesti dílů. Ještě najít vhodné obrázky, doplnit titulky a je to bratru čtyři hodiny práce. Tato zpěvná mše pro sbor, sólisty a orchestr trvá asi čtyřicet minut a stojí za to si jí poslechnout byť nespojitě po jednotlivých částech. Za nejhezčí považuji " Gloria - Sláva budiž " a závěrečnou " Agnus Dei - Nyní se do Tvé ochrany" s navazujícím chorálem "Communio - S radostí, s plesáním ".  Obsazení je famózní: Jaroslava Vymazalová,  soprán; Marie Mrázová, alt; Beno Blachut, tenor; Zdeněk Kroupa, bas; Milan Šlechta, varhany; Český pěvecký sbor, Josef Veselka; Pražský symfonický orchestr FOK, Dirigent Václav Smetáček. Deska nahrána 5.-7. ledna 1966, Dům umělců.

2. prosince 2009  Vánoce klepou na dveře

a tak snažím se krapet nasát atmosféru nejdříve na Staroměstském náměstí . Je nádherné odpoledne, na obloze ani mráčku, centrum plné turistů, nejhustěji před orlojem. Přes hlavy těch zvědavých na apoštoly a kokrhání vidím strom vánoční blýskající ve slunci ozdobami boubelatými na mumraj trhu vůní pečených kaštanů, klobás, opékaných kýt i různých sladkostí, pečiva, svařáku či piva. Lezu na vyhlídku a kochám se na všechny strany právě když bimbá druhá a na věži radnice troubějí asi požehnání trhovcům i kupujícím. Objímám pohledem vše co vidím a pomalu procházím kolem všech stánků s červenými střechami, koní s fiakry, zahrádek osvěžoven, jen aby nic neuniklo. Ještě jednou zpět ke smrku z podhůří Krkonoš, co dožívá svůj padesátý rok v hávu slavnostním, večeru prosvíceném tisíci sněhových žároviček, jako předzvěst Vánocí bílých. Poslední ohlédnutí, než uličkami propletu se a uháním tramvají červenou k domovu.

1. prosince 2009  Pád ze židle

je nepříjemná věc zejména pro staré lidi a to je právě případ naší rodu nejstarší, co si ani po devadesátce nedává pozor. Sice šlo spíše o sesunutí spojené s žuchnutím na bok, ale bolesti v levé kyčli nedávají lékaři klidu a že musí na rentgen, zda přeci jenom něco neprasklo. Sanitka je objednaná od deseti dopoledne a já se chystám do Prahy teprve po obědě a skutečně, není proč spěchat, když to vozidlo záchranné přijíždí kolem půl třetí. Po dohodě jedu jako doprovod, sedím vedle nosítek spolu s dalším doprovodem, co provází stoletého pána a ten dokonce může sedět. Probíráme cestou své příběhy a jsme na Karláku a pán vystupuje na kontrolu operace hlavy, no ve stovce je úžasné něco takového podstoupit. My pokračujeme a za půl hodinky nás vykládají v nemocnici Pod Petřínem a hned jdeme na příjem chirurgické ambulance. Rentgen vypadá dobře, jak potvrzuje lékař, jedná se bolestivé pohmožděniny, kde stačí klid na lůžku a lehká rehabilitace. Během čekání si povídám se třemi stážistkami čtvrtého ročníku medicíny a dvěma z nich bych se do rukou dostat nechtěl, ta třetí je ale opravdu dobrá, zpovídá člověka jak skutečný doktor. O páté je tu sanitka a proplétá se hustým provozem až k domovu a naše seniorka je zpět na lůžku.Pomalu se loučíme a říkám si, že ten prosinec pěkně začíná.

13. listopadu 2009  Pátek třináctého

nemají lidé rádi a dnes musím říci, že smolný je celý týden. V pondělí na mě skočí viróza a teprve dnes pomalu odchází. V pondělí vezu dceru do Prahy s podezřením zánětu ledvin a vyklube se z toho málem hospitalizace na hematologii. Tam řádí prasečí chřipka, tak leží doma a snaží se upravenou stravou a medikamenty zlepšit krevní obraz. Od pondělí řádí na její chalupě myši a snad nakoupené pastičky a otrávené lapače pomohou se těch potvor zbavit. Pro svoji indispozici nemohu navštěvovat matku v domově a tím výčet třináctkový končí. Ve středu koukáme z balkonu na ohňostroj konaný na louce před obecním úřadem a musíme pochválit nádheru tu barevnou, co nad paneláky deset minut září a lidem zlepšuje náladu. Synova rodina připravuje velké stěhování, aby o svátku příští týden byla v novém domečku a to je konečně jedna dobrá zpráva.

8. listopad 2009  Topit v kamnech

při dnešních cenách paliv je skutečná věda a na webu je dost blogů zabývajících se touto problematikou. Celou poslední zimu jsme topili elektřrickým kotlem 12kW a radiátory dokázaly teplotu udržet na termostatem udržovaných 22 stupních. Cena vyúčtování za ekologii dosáhla zhruba 45 tisíc korun zaslaných na účet ČEZ. Letos chalupa zeje prázdnotou, jen víkendy znamenají vytopit studený barák z nějakých 10 stupňů na 20 a elektřinu by to stálo hodně úsilí a naši kapssu by postihnul průvan. Takže otočit ventily na starý kotel a slyšet hučet pořádný oheň je dílem okamžiku. V uhelném chlívku je nějaké uhlí ještě po otci a tak doluji z mouru kusy antracitu, briket i téměř hlušiny, co kdysi můj děd měl jako železniční deputát. Za pár hodin je v domě teplo, na starých litinových radiátorech neudržím ruku, to vše za cenu dvou kýblů uhlí. Na noc něco nasypu, zavřu dvířka i komín a ráno jsou tělesa stále hodně teplá a v místnosti 19. Přihazuji do kotle pár lopatek uhlí, nechám rozhořet a o chvíli jsme na dvaceti. Na celý den stačí jediný kýbl, prostě udržovat teplotu je relativně levné. Starost mi dělá mour a vzpomínám na prarodiče, jak ho vlhčili, aby neprášil a nebafal. třičtvrtě kýblu mouru promíchám vodou jak maltu a dvě lopatky přidám na rozpálené uhlí. Proces hoření se zpomalí, ale na udržení teploty to bohatě stačí. Jednoho dne staré zásoby paliva dojdou...

2. listopad 2009  Pozdrav z Austrálie

mi posílá Dušan. První fotky jsou z výletní trasy Perth- Pinnacle Desert - Kalbarri National Park - Monkey Mia - Coral Bay - Exmouth - Karijini NP - Perth - Rottnest Island. Druhé album je z okruhu Darwin - Litchfield NP, Kakadu NP, Katherine Gorge - Darwin. Prohlížím si fotky a musím říci, že na nich je příroda, kterou snad lze vidět jen u protinožců. Ještě se mrknu na GoogleEarth, abych si dovedl představil, kam všude Dušan zabloudil. Takže Perth je jihozápad a Darwin severozápad kontinentu, cesta vedla západním pobřežím s výpady do národních parků. Už se těším na vyprávění.

1. listopad 2009  Víkend dušičkový   

začíná sobotním úklidem hrobu a přípravou naší tradiční výzdoby, jak již rodiče ji dělali a přáli si v ní pokračovat. Mísa vysypaná pískem, doprostřed věneček, nastříhat větvičky stříbrné tuje a úhledně vše ozdobit. Ještě květináč s chrysantémou a může se nakládat a jet k místu odpočinku prarodičů a jednoho rodiče. Umistit vše k výzdobě od bratra, zapálit svíčky, udělat pár fotek, tiše postát, zavzpomínat a zpět do života za branou neživých. V domově ukázat fotky druhému rodiči, co již sám nemůže nikam a potěší jen radost, že může vidět co kdysi sám opečovával. Konečně doma o pohled z okna potvrzuje den to vskutku dušičkový planoucí v očích aut proudících mezi hřbitovy a domovy sem a tam, bim bam...

18. října 2009  Digitální televize

je nezbytnost, která dnes nutí každého majitele televizní bedny učinit vše pro to, aby nahradil příjem končícího analogového vysílání novým digitálním prostředím. Jak na to? Jsou jen dvě možnoti, buď si dopřát nový placatý digitální televizor,nebo koupit DVB-T přijímač umožňující příjem digitálního vysílání i na starších typech televizorů. Nová televize již má v sobě zabudováno vše pro příjem digitálního vysílání a obvykle stačí použít původní anténu a programy se samy naladí a je to. Když nějaký chybí, doplní se vhodná anténa a je to. U staršího televizoru, který máme doma, na chalupě či chatě a dosud dobře slouží, využijeme nákupu přijímače DVB-T a ušetříme dost peněz, vždyť nám postačí nějakých 800 až 1200 korun, pokud chceme jen se dívat na televizi. Nejdříve se podíváme, zda náš starý televizor má vzadu SCART, takový velký černý konektor, někdy jsou i dva. Pak pořídíme prakticky jakékoli DVB-T ve výše uvedené cenové relaci, neboť SCART má každý. Pokud naše stará televize SCART nemá, musíme pořídit DVB-T s modulátorem, jinak by nám digitální příjem nefungoval.  Je dobré koupit přístroj, co nemá externí zdroj, prostě vše musí mít ve škatuli, ze které trčí pouze napájecí kabel. Uvedu jednoho výrobce HÄTCH, který vyrábí jak standardní DVB-T, model Hätch 4002 za cca 700 Kč pro televizory vybavené SCART, tak DVB-T s modulátorem pro televizory bez SCART, tedy připojení jen přes anténní vstup, model Hätch 4120 za zhruba 1200 Kč. Oba modely mají vestavěné napájení 220V a jsou to relativně malé ploché krabice, co nezabírají místo. Když mám vybavení SCART, musím koupit SCART kabel a je zbytečné kupovat nějaký drahý, stačí nějaký kolem 100 Kč. Tím propojím DVB-T škatuli s televizorem, anténu strčím do DVB-T a zapnu TV a pak tu kouzelnou krabičku a světe div se, na obrazovce se objeví nabídka, kde ani netřeba něco měnit, odklepnout OK na dálkovém ovladači DVB-T a programy se naladí samotné během dvou minut a můžeme si užívat digitální televize. V případě naší staré televize, co nemá SCART, nejdříve strčíme anténu do anténího konektoru DVB-T a pak dalším anténím kablikem (pozor, nezapomeňte si koupit asi tak metrový) spojíme výstup modulátoru DVB-T, obvykle značený RF OUT, s anténním konektorem televizoru. Pak zapneme televizi a DVB- a ouha, na obrazovce to jenom zrní! Neztrácejte hlavu, to je normální, neboť musíte pustit ladění kanálů na televizoru, aby se naladil na kanál modulátoru toho DVB-T, což u své staré škatule znáte a buď automaticky nebo ručně provedete. Potom se konečně objeví menu DVB-T a zase stačí vše odklepnout dálkovým ovladačem DVB-T a digitální programy se naladí a hurá, také se konečně můžete dívat na čisťounký obraz. Je už na každém, jaké další možnosti DVB-T využije, stačí si přečíst návod.   

17. října 2009  Auto na střeše

vidím poté, co zpomaluji před trojúhelníkem, varujícím ve směru od Prahy u pravotočivé nepřehledné zatáčky asi dvěstě metrů před viauktem poblíž lomů Mořina. Krokem přijíždím k místu karambolu zřejmě Octavie Combi, zadní částí u pravé krajnice či spíše náspu a čumákem téměř napříč vozovkou s místem jen tak tak na projetí, jak mi ukazuje jeden z policistů. Přední část kabiny je celá promáčknuta natolik, až kapota motoru se opírá o vozovku, všechny věci zaplňují okna zejména v kufru, dveře spolujezdce dokořán otevřeny. Posádka možná sedí ve dvou policejních vozech či snad je na cestě do nemocnice, těžko soudit, ale nikde nevidím nějaké obvazy či jiné stopy ošetřování, snad byli všichni připoutáni a odnesli to jen šokem. Vrtá mi hlavou, jak se mohl kombík dosta na střechu, pokud jel shora jako já jedu, leda že by dostal smyk předku auta směrem vlevo, dupnul na brzdy a dostal se do bočního smyku, až se překulil na střechu. Stejně nechápu, jak dokázal dosta smyk, je sice mokro, ale nemám pocit, že by to na mých zimních gumách klouzalo. Druhá možnost je, že z nějakého důvodu vjel pravými koly do příkráho náspu a prostě se převrátil, kdoví jakému protijedoucímu praseti musel takto uhnout, i když jel třeba jak měl. Skoro bych se přiklonil ke druhé verzi, neboť takových frajírků na této okresce potkávám docela dost, kdy jejich milosti musím uhnout, abych neboural s blbcem. Že ujel, je jasná věc, nikde žádné další auto nestojí, ani nevidím nějaké stopy po intenzivním brždění. Ode dneška budu před touto zatáčkou troubit, jak je dobrým zvykem třeba na Krétě.

1. October 2009  LinkedIn and MindManager  

There is a group of enthusiasts, what is fine for users within profi network. Many discussions are opened and man must  find time to read comments to discover, what maybe not yet discovered during 17 years MM practice. My last activities are focused on contact centers of insurnance branch and MM is again the basic tool for mapping, auditing, strategy development, presentations and dashboard of course. The MM X5 is enough for that up to now, but already tested MM8 is waiting on better upgrade conditions, here is the opportunity for good investment towards future.

26. září 2009  Karlštejnské vinobraní ( FOTO )

začíná cestou pěšky z Hlásné Třebaně kolem tabule na sloupu s informací, že silnice je neprůjezdná od 13:20 do 13:45 kvůli historickému průvodu v místě oslav. Pěší přesun byla dobrá volba, když vidím proud aut, co asi těžko najde místo na záchytném parkovišti. Obloha jasně modrá, slunce hřeje nevídaně a tak se pochoduje zlehka, místy raději polem, aby mě nesmetl nějaký nepozorný řidič. V zatáčkách u jezu parkují první zoufalci a rovinka podél řeky je plná stojících aut. Míjím tenisové kurty a jsem před vinicí, kde houfuje se průvod a diváci hledají nejlepší místa. Potkávám postavy dobově oděné, zbrojnoše, rytíře na koních, kočáry, panoše, dvorní dámy, bubeníky, kejklíře, sokolníka s dravcem na ruce, žoldnéře, nádherné to barevné hemžení. Přichází rovněž delegace partnerské obce Monte Carlo z Itálie s transparentem Popolo di Montecarlo a vlajkami, srdečně zdravená přihlížejícími. Nacházím strategické místo k focení příchodu císaře hned proti bráně z vinice ozdobené vinnou révou a hlídanou šesticí zbrojnošů. Objevuje se vrchní ceremoniář a dává poslední pokyny. Z viničného svahu se přesně v půl druhé ozývají tři dělové rány a trubači troubí slavnostní fanfáry a císařský pár s družinou přichází. Císař Karel IV., král český, krátce hovoří k poddaným, o své lásce ke Karlštejnu a místním vinicím, které sám nechal založit. Nabádá k poctivému pěstování vína, které přináší potěšení všemu lidu. Je to krásná podívaná, alespoň pro mne, co v podřepu je skryt pod vinnou ozdobou několik kroků od císaře. Davy provolají slávu a císař nasedá na koně, císařovna do kočáru a historický průvod se dává do pohybu. Uháním vpřed, abych zachytil co nejvíce z průvodu a již blíží se velbloud se zdobenou slavnostní pokrývkou a za ním rytíři v železném brnění na koních. Bubeníci víří paličkami, praporečníci na koních nesou praporec českého lva, zemský to znak, pěší pak se znaky království a císařství. Tři panoši nesou na červených polštářích královské jablko, korunu a meč, symboly moci. Císař jede na hnědáku a kyne divákům, hustě lemujícím celou trasu průvodu. Za ním bílý kočár s císařovnou a družinou, vše obklopeno zbrojnoši s píkami či meči. Pištci zpříjemňují krok pánů, co vedou dvorní dámy a za nimi vesele se bavící pestrý roj příslušníků dvora, zástupců měšťanstva i prostého lidu. Pěší po zuby ozbrojený útvar žoldnéřů, další jezdci a dvě švarné dámy na koních uzavírají průvod. A to se již připojují diváci a vytváří dlouhou lidskou řeku, co valí se nejdříve vzhůru ke kostelíku a pak dolů k potoku a hlavní ulicí k bráně, kterou všichni míří k radovánkám vinobraní, hudbě, burčáku či programu na hradním náměstí. Stojím u té brány na zídce a potřeboval bych čtyři ruce a dva foťáky, abych všechnu tu slávu zachytil. Když mizí závěr průvodu v bráně, pomalu se vracím proti lidské řece a jsem na silnici a fronty aut neubývá a je snad kilometr dlouhá. Z jednoho auta na mě volají děvčata, že mám na hlavě pavouka a tak opatrně toho chytraka cestovatele vracím babímu létu, co přináší tolik hezkého, jako je třeba vinobraní.

9. září 2009  Plujeme po Vltavě ( FOTO )

na šlapadle zapůjčeném na Žofíně na jednu hodinu za 180 korun a libujeme si, jak unikáme záříjovému horku. Míjíme Národní divadlo a jsme pod mostem, aby se nám vynořilo panorama Hradu. Proud snáší nás zvolna a tak jistě se blížíme žlutým bójím před jezem, co spojuje Novotného lávku se zdymadlem na malostranském břehu. I s Bubou se kocháme všemi těmi pohledy, co z vodní hladiny můžeme vidět, snad jen Karlův most ozdobený konstrukcemi rekonstrukce je krapet vadou na té kráse. Za námi pluje výletní loď a proto musím máknout, abychom zmizeli z lodní cesty, než vydáme se v jejích vlnách kolem dolní špice Střeleckého ostrova a šlapeme proti proudu k symbolu Vltavy a jejích přítoků, co jsou na konci Dětského ostrova. Konečně obeplouváme horní mys Střeláku, pozorujeme bárku přívozu a již opět po proudu se neseme k přístavišti. Téměř přesně po hodině vystupujeme, obejdeme Národní a jsme v tramvaji a na mostě nad řekou naší hezké plavby.

8. září 2009  Novoměstská věž ( FOTO )

je součástí radnice městské části Praha 2 a stává se cílem dnešního výšlapu za přijatelných třicet korun po asi 250 schodech na ochoz s krásným výhledem na město. Z výšky necelých čtyřiceti metrů se to pěkně rozhlíží, trochu hůře fotí kvůli drátěnému plotu, jak ho vlastně známe ze zahrad. Uprostřed každé strany je pro fotografy jakési okénko, kde zvednete rámeček a ten padá člověku na ruce, hlavu či foťák, jelikož zajišťovací úchyty vzaly časem za své a není síly, co by tu korunovou položku znovu doplnila. V rohových mini arkýřích jsou některá oka roztažena asi turisty, aby nějaký ten snímek šel udělat. Takže co lze vidět? Vše směrem k Barandovu, Zlíchovu, Smíchovu, Petřínu, Hradu, sídliští Bohnice a Ďáblice, Žižkovu, Vinohradům, Pankráci, Vyšehradu a Brdům s vysílačem Cukrák. Jediné, co snad není vidět, je Vltava. Mám konečně dost fotek a sestupuji po dřevěných schodech dolů, fotím zaprášený a asi nepoužívaný zvon z 16. století, když ke mně dofuní dva turisté. Dáváme se do řeči a oni to Norové a ptají se co od výhledu očekávat a říkám že hodně, ale ne z takové výše, jako výhled na Oslo od hotelu na kopci Holmenkolen. Diví se, že jsem tam byl a chválí si Prahu a stoupají dále. O něco níže další funitel, tentokrát z Anglie, jak prý ještě vysoko a že dost a chytá se za hlavu a o chvíli pokračuje. Dřevěné schody končí v místnosti věže, kde oslovuji paní, co si myslím, že tu má dohled a ona že I don't understand a omlouvám se a odkud že je a tedy z Norwich poblíž Londýna. Vidím, že má bříško, což je důvod, proč nešla nahoru s manželem, co jsem ho potkal. Ujistil jsem jí, že je zdráv a jistě fotí, aby viděla, o co přichází. Loučíme se a sestupuji nyní po kamenných schodech a nahlížím do místností dýchajících mnoha staletími starou výzdobou. Věž mě provází na chodník a ještě dlouho, než mi zmizí z dohledu.  

1. září 2009  Začíná školní rok  

a to člověk snadno pozná podle zaplněného parkoviště u domu a zvýšeného provozu. Jdu na poštu a zastavím se u policisty, co pomáhá zajistit školákům bezpečný přechod přes ulici od sedmi do devíti. Má dobrou náladu, že všichni se chovají ohleduplně a věří, že tak to zůstane po celý rok, nejen ten školní. Doma mě čeká ve schránce parte bratrancovy ženy a zvoní telefon z nemocnice, kde leží naše nejstarší rodu a dohoda o schůzce s lékařem, prý je to závážné. Toto první září si budu dobře pamatovat, nepřineslo žádné dobré zprávy.

31. srpna 2009  Nejstarší rodu

musí do nemocnice, srdce již nezvládá vysoký věk a člověk si uvědomuje, co všechno stáří přináší. Nyní musíme jen doufat, aby osud byl milostivý.

21. srpna 2009  Před jedenačtyřiceti léty

spím na horním kavalci roty ošetřování uložené techniky školního tankového praporu v Žatci, když mě časně ráno vzbudí hluk, znějící jako hukot letade a tanků. Vstanu a jdu k dozorčímu roty a kluci zde poslouchají rádio, které hlásí obsazování republiky spojeneckými armádami Varšavské smlouvy. Za chvíli je vzhůru celá rota a přichází i veltel roty major S_a. a vyhlašuje stav bojové pohotovosti. Obdobná situace je na vedlejší rotě technického zabezpečení. Jsme oblečeni, posloucháme rozhlas a čekáme na rozkazy. Vše je připraveno k vydání zbraní a nasednutí do tanků, my spojaři máme připraveny pojízdné spojovací uzly, posloucháme rusky vedenou komunikaci navádění letadel s tanky na žatecké vojenské letiště. Neustále rachotí ruské tanky po příjezdové silnici a zaujímají pozice na tankodromu kolem školních kasáren i protějšího bojového praporu. Štáb školního vydal rozkaz k zachování klidu, žádné bojové akce nebudou podniknuty, obdobná situace je u bojového.. Spojovací náčelník vydává rozkaz rušit letištní letové frekvence našimi nejsilnějšími vysílači, což již beztak činíme. Rozednívá se, rychle snídáme a jdeme se podívat, co se děje za kasárenským územím. Běžím s pár kluky k dolní bráně, přes kterou ční hlaveň tankového děla o průměru téměř dvojnásobném, než jakým jsou vyzbrojeny naše tanky. Sedíme na zdi a snažíme se domluvit s nervózní posádkou pokuřující ve věži. Ptám se, co tu dělají a proč na nás míří. Je to prý rozkaz, jinou odpověď velitel tanku nemá. Vypadá docela inteligentně a tak se ptám, zda by tu hlaveň nedal do jiné polohy a mířil raději někam do pole, že jsme z toho docela nervózní. Opakuji, že nejsme tak vyzbrojeni a jsme jen školní prapor. Chvíli přemýšlí a hlavně skutečně odklání směrem do polí. Ještě se ptám, zdali by střílel, kdyby dostal rozkaz. To je prý těžká otázka, sice by nechtěl, ale musel, jinak by to sám nemusel přežít. Loučíme se nakonec docela přátelsky a odcházíme na nástupiště, kde dostáváme od štábu oficiální informace, že výcvik se do odvolání ruší, veškeré akce proti vetřelci se ruší, vojáci mají být na rotách a zachovat klid. Sedíme s kamarády ve spojovací dílně, posloucháme rozhlas, vedeme debaty, co se vlastně stalo a co s námi bude. Šeptandou dorazila informace, že jedna tanková rota bojováků se zakopala ve cvičném prostoru, kde se v době napadení nacházela. Druhý den mě volá spojovací náčelník major Š_f., ať se dostavím na štáb, že se mnou chce mluvit náčelník štábu major S_ý. Jdu tam a náčelník mě žádá, zda bych se svojí ruštinou zvládnul službu na bráně, neboť se čeká návštěva ruského velitele místní operace. O půl hodiny jsem na bráně a za další hodinu přijíždí dva džípy. Jeden plný ozbrojených vojáků, z druhého leze generál v letní polní uniformě a přichází ke mně. Salutuji a předpisově se rusky představuji. Táži se, co si přeje a překládám dozorčímu praporu, že chce mluvit s velitelem pluku. Kapitán volá na štáb a dostává svolení doprovodit návštěvu k veliteli. Pouštíme pouze generála a dva jeho lidi, zbraně však musí nechat v autě. Za půl hodiny se vrací, salutuje sám od sebe a říká, že nemusíme mít obavy. Odjíždí, já dosloužím a vracím se na rotu. Po obědě jdeme zase k dolní bráně a vida, tank je stejný, ale posádka jiná, naprosto odmítá komunikovat, hlavně však zůstávají natočeny tak, jak jsme se původně dohodli s jejich předchůdci. Další den je povolen výcvik a velitel roty vybírá asi dvacet lidí, že se pojedeme podívat do prostoru tanků, uskladněných pro potřeby války. Tam čekají stráže na vystřídání již druhý den, odkázány samy na sebe. Tu cestu budu mít celý život na paměti. Hned za branou nás Rusové zkontrolovali a za námi celou cestu jel transportér s kulometem namířeným na korbu naší V3S. Nikomu nám nebylo dobře, jeli jsme mlčky a báli se, jen major nás uklidňoval. Přijeli jsme do D_n, kde k našemu překvapení žádné ruské tanky nebyly a vjeli jsme dovnitř branou sami, bez ruského doprovodu. Kluci ze stráže byli hodně špatní, ale šťastní, že odsud vypadnou. Nová stráž zaujala místa, byť beze zbraní. Paradoxní bylo, že v tomto prostoru bylo tolik zbraní a tanků vyzbrojených ostrou municí a Rusové tomu nevěnovali žádnou pozornost. Asi proto, že zde nebyl téměř nikdo, kdo by do těch tanků nasednul. Další dny probíhal běžný výcvik pouze na školních trenažérech. Jednoho dne chlapi volají, že ti zakopaní bojováci se vrací a běžíme na bránu a vidíme tanky s českými vlajkami, jak pomalu zajíždí do kasáren. Všichni byli za hrdiny, i když to bylo jen symbolické gesto, asi poslední demonstrace možné síly a odporu. Mé vojenské účinkování končí na podzim, kdy odcházím do civilu se všemi dobrými a špatnými vzpomínkami, nejen těmi z toho pohnutého roku.   

12. srpna 2009  Návštěva z Lugana

parkuje u domu a potřásání rukama a objímání odhalí, že neviděli jsme se dlouhých třináct let. Sestřenka je stále pěkná kočka, její muž štíhlý pohodář a syn přerostl nás málem o hlavu. Poslední žijící z našich matek je dojatá návštěvou a zavzpomíná na sestry a bratry a tak ukazuji rodokmen a trochu plujeme historií. Hovor však přejde na dění, co v současnosti běží našimi životy, proste co, kde, kdo, kdy a jak se žije a pracuje. Pro nedostatek času, namísto plánovaného oběda, rozdělíme se, aby sestřenka mohla si povídat se svou tetou a já s mužskou částí jedeme na Karlštejn. Hodilo se parkovací místo pošty, vždyť se za necelou hodinku vrátíme. Jdeme tedy svižně hlavní ulicí podél potoka a hledáme jen ty nejlepší pohledy na hrad, abychom ušetřili čas. Opravdu zajímavé jsou asi tři, z toho jeden z ulice, druhý od muškátového můstku a na třetí se nedostaneme. Na rozcestí poblíž restaurací U Janů a U Koruny se otáčíme a včas nasedáme do auta, ještě tankujeme a jsme doma. Čas opravdu tlačí, tak honem na zahradu udělat pár památečních fotek. S příslibem, že se někde na dušičky opět sejdeme, máváme modrému autíčku šťastnou cestu do provicie Ticino. Doma již jen smutně koukáme na závan z těch krajů, co třpytí se jiskrou bílého vína na opuštěném stole a čeká, až napijeme se na zdraví a příští návštěvu.

5. srpna 2009  Vltavská flotila

se stává cílem vycházky, co ordinuji ztuhlým kloubům a nedostatku pohybu mezi lidmi. Tramvaj mě dopraví na místo bývalého nádraží Těšnov, kde vedle parčíku je prosklená budova Allianz. Podejdu maistrálu a kolem Ministerstva zemědělství zamířím na Hlávkův most a po schodech sejdu na jižní pěšinu kolem stařičkého zimního stadionu na ostrově Štvanice. Konečně jsem na konci parčíku, špici ostrova proti proudu, a vychutnávám si šum jezu, kde stříbřitě pění se vltavská voda. Panorama Pražského hradu je daleko za několika mosty, stejně jako hluk velkoměsta, milosrdně tlumený vodní plochou. Zatímco fotím, tak na posekaném trávníku si připravuje deku dvojice, která v tomto místě jistě nechce studovat dějiny. Vracím se raději zpět na most a vyrážím po nábřeží k náplavce, kde stále kotví botel Albatros a dlouho ještě asi bude, jak usuzuji z živého provozu na můstku. Začíná zde seriál pohledů na Hrad, které se budou měnit s přibližováním se této dominantě. Pokračuji pod Štefánikův most vstříc loďstvu, co kotví podél břehů, čekajíce na svůj čas jízdněřádový, aby pohltilo dav turistů dychtivých na vyhlídky, jaké můžete zažít jen z lodní paluby. A již to začíná, nejdříve lodí Slapy a za ní modravou Európé, zelenou Czechia a bělavou Moravia. Další loď nese jméno Tomáše Bati a ten by měl radost, jak se o ni stará dámská údržba vyzbrojená čistícími prostředky. Když jsem u zádi šestatřicet metrů dlouhé lodi Orca, vidím pravidelný lodní spoj Odra s nápisem "vzhůru do ZOO Praha", namalované letící kormorány, plně obsazená místa a transparent "plujeme jen po řece, aspoň nezabloudíme". Na lodi Bluesboat čepují Plzeň, zatímco vedle na Classic River pro změnu Bakaláře. Na již opravdu větší Šumavě opravuji něco na zádi, brousí a svařují, jen aby lodička neměla chybu. Jsem u Čechova mostu a lodi Andante a dalších menších výletních, co tlačí se u můstku s kasou, kde si lze objednat nějaký výlet. Červené kyvadlo na letné odměřuje svůj čas a víly na pilířích mostu stále vztahují ruce s pochodněmi vstříc všem řekoplavcům. Počínaje kotvištěm Andante začínají nejhezčí pohledy na malostranskou čtvrť se svými památkámi, co také dělají Prahu stověžatou. Dívám se na kopuli předsednictva vlády a vilu premiérů na kopci hned nad ním a kladu si otázku, zda nějaká lanovka nevyřešila by premiérův pohyb do práce zpět domů. A jsem u Mánesova mostu a vychutnávám si ničím nerušený výhled malostranský, dívám se na červené střechy malebného podhradí zrcadlící se ve Vltavě a  blížící se další parník, co obraz ten rozvlní do tisíce pablesků slunečních. Turistů přibývá, všichni směřujeme k mostu Karlovu a jsme tam. Ještě zopakovat si tradiční místa fototuristická u Staroměstské věže a  Novotného lávky, než tramvaje dopraví moje dojmy ke stolu, kde klávesnice píše tyto řádky.

1.až 3.srpen 2009  Polovina prázdnin  

je fuč, ale polovina ještě před námi a to je velmi pozitivní zpráva. V sobotu je opravdu teplo i rajčatům ve skleníku a tak mohu sklidit prvních šest červených jak pěst velkých a jedno spokojeně slupnout. Okurky, i přes pozdní vyklíčení, jsou metrové a mají nasazeno na slušnou úrodu, pokud nedojde k přepadu slimáky. Jejich lapače sice spolehlivě fungují a ty potvory se pozřením modrých vanišových granulek jaksi rozpouští, než na slunci uschnou a mravenci je odstraní. Sklízím poslední rybíz a odpleveluji vyschlou předzahrádku alespoň zhruba, aby na chalupě byl klid. Vedro pokračuje a nutí mě vypít dva litry vody, než posekám zahradu. Sedím vyčerpaně a pozoruji ptáky, jak vyzobávají z výsledku mé práce nějaké dobroty. Straka skřehotá v borovici, jiřičky dovádí ve vzduchu, cvrček cvrká, koníci skáčí a já krapet zalévám květiny snažící se o nějaký ten kvítek. V neděli odpoledne se začíná zatahovat a před šestou začíná pršet, naštěstí rozumně, sice s hromy a blesky, ale bez vichřice a krup. Koukám z okna a mám radost, jak zítra bude čerstvý vzduch.

26. až 31. červenec 2009  Lomnice nad Popelkou  

je cílem naší nedělní cesty, kdy před jednou vyrážíme s dětmi na palubě směr Mladá Boleslav a Jičín. Zde zastavíme k doplnění zásob a zmrzlinovému osvěžení, abychom o čtvrté byli na chalupě. Hned v pondělí jedeme na výlet pár kilometrů za Semily do Bitouchova, parkujeme dole ve vsi u hospody a vydáváme se po Riegrově stezce kaňonem řeky Jizery. Galerie, tedy lávka 77 metrů dlouhá z roku 1909, je uchycená ve skále nosníky zapuštěnými tři čtvrtě metru ve výši pět a půl metru nad vodní hladinou a stává se nejhezčím místem příjemného výšlapu. Posedáváme na lavičce a hledíme na čtyřicetimetrovou skálu druhého břehu, opravdu působivé místo. Kdysi byl kaňon v jednom místě široký pouze metr a každá větší voda znamenala pro místní textilku Schmitt povodeň, proto již roku 1870 došlo k rozšíření odstřelem do dnešní podoby. Voda pod námi tiše plyne a my s ní již stezkou k blízkému jezu regulujícímu stav hladiny a přítoku vody do skalní štoly k hydroelektrárně Podspálov. Ražba štoly a železničních tunelů znamenala vykutat, naložit a odvést dva tisíce vagonů kamení, což je na rok 1920 úctyhodný výkon a šlo to i bez náklaďáků a dálnic. S těmito myšlenkami se posouváme dále směrem, kde by měla být vyhlídka, ale pro nějaké bolístky se vracíme pomalu zpět k autu a hurá do Semil. Parkujeme ve stínu náměstí, dáváme si výbornou zmrzlinu a postupujeme k soše místního rodáka F.L.Riegra, na jejímž podstavci nás upoutá čtvero výroků tohoto velikána, zejména však "My jsme byli a my jsme, budeme, ba věru, budeme", tak trochu nám připomínající průpovídky Járy Cimrmana. Kostelní věž Sv.Petra a Pavla nás láká a po menším výstupu jsme pod ní a bohužel vidíme nápis, že je přístupná jen po dohodě s informačním střediskem dole na náměstí a tak to vzdáváme a ještě si přečteme pamětní desku z návštěvy T.G.Masaryka z roku 1917 na radnici proti kostelu, který zde tehdy pravil: "Uvědomme si všichni, že každý z nás od nejmenších do nejvyšších má povinnost pracovati v zájmu republiky", což by si měl denně číst každý náš současný veřejný činitel. Raději jsme zpět u auta a hurá na naši lomnickou základnu.. V úterý se věnujeme městu a jeho Karlovskému náměstí s posledními roubenkami a starému hřbitovu na protějším svahu. Dřevěná zvonice s novým zvonem je obklopena hroby a hrobkami, ta největší patří rodu Šlechtů. Cituji jeden z náhrobků: Antonín Vinc. rytíř Šlechta Všehrdský ze Všehrd, doktor veškerých práv, narozen dne 3.září 1817, zemřel dne 12.května 1875. Je zde mnoho zajímavých nápisů a občas opravdu stojí za to se poučit. Chození nemám dost a v podvečer se tedy projdu kolem paneláků do strání vrchu Babylon, odkud je krásný pohled na město prosvícené západními paprsky slunečními. Ve středu je moc hezky a již dopoledne nasedám na kolo a pomocí čtyřiadvaceti převodů šplhám dvanáctistupňovým krpálem do Košova, kde chvíli jedu po rovině, než odbočím vpravo do ještě větší stoupačky a musím opravdu makat, abych se dostal na rozcestí a mezi pole, odkud vidím vyhlídkovou terasu skokanských můstků areálu Popelka. Kdybych sjel dvěstě metrů s kopce a vystoupal do Morcínova, mohl bych až na Smetanovu vyhlídku, ale poledne se blíží a tak se otáčím a žhavím brzdy, abych se někde nerozplácnul, natož bez helmy. Po obědě opravdu jedeme na Trosky a vejpůl cesty musím na dotaz o foťáku odpovědět, že jsem ho zapomněl doma, můžu si za to sám a nejraději bych si nafackoval, když vidím, jak jasno je a viditelnost výborná. Zklidňuji se a raději pozoruji občas vykukující Trosky, jsou opravdu kouzelné. Na parkovišti zaplatím padesát a stoupáme lesním stínem s turisty funícími za stejným cílem. Za nás čtyři je vstupné 155 a za ty prachy zdoláváme schody na Pannu celkem svižně, byť zapoceně, abychom si vychutnali opravdu krásnou vyhlídku ohraničenou až v dáli Krkonošemi a jinými kopci. Kocháme se, kocháme, dokud nás nevytlačí ti za námi a náhle jsme dole na nádvoří a honem ještě na nižší Babu, tedy na vyhlídku pod ní. Náš najmladší chce koukat do dalekohledu, co polyká dvacku na čtyři minuty a vidíme Ještěd a další vrcholy jako na dlani. Cvaknutím přístroje končí naše podbabská zteč a kulatými schody padáme dolů do stínu hradeb, kde děcka pohrávají si loutkamu hradního umělce pod nápisem "vyfoť se s prasetem", tedy dřevěným účinkujícím. Cestou k autu kupujeme starý pohled z roku 1930 za 15 pro juniora a u stánku prsten Playboy pro madam plus jeden s modrým kamínkem pro slečnu, celkem za třicet, no nekup to. Rychle větráme žhavý vzduch z posunovadla a brzy jsme u vrat a večeře. Čtvrtek slunný mě naskakuje na kolo a jedu stale s kopce na průzkum do Nové Vsi, kde mají hezké koupaliště a zdarma. Mírné stoupání zpět zvládám celkem v pohodě, obědváme a balíme vše potřebné k vodě, tedy jedno lehátko, celtu, deku, ručníky, mlsání a ovoce. Chybička se vloudila, rodiče dětem nepřibalili plavky, to je teda malér, ale rozhoduji, že se vykoupou v trenclích či spoďárech a vždy se pak hodí do bermud. To se nelíbí slečně, že do vody takhle nepůjde, spoďáry nejsou dvoudílné a navíc by mohly prosvítat, no to by mě kdysi jako kluka v tomhle věku fakt nenapadlo, že by holkám něco mohlo prosvítat. Na takové řeči se nesmí dát a jsme utábořeni napůl ve stínu borovice a mladý se natošup brouzdá a skluzavkuje a je spokojen. Slečna to šla také zkusit, omylem si namočila trencle a tak je zamotaná do ručníku, no víme proč, a od té chvíle si jenom čte. Voda v pětadvacítce je ledová, což nevadí madam co udělá svých třicet bazénů a ještě si tam drahnou chvíli lebedí. Nakonec do vody taky vlezu, udělám svůj jediný bazén a mažu ven studený jak nevím co. Na dece je hej, ale čas nás tlačí, balíme a jsme natošup doma. V pátek jedu na kostitřasu k Matoušovu rybníku, mírně zanedbané vodní ploše, kde se kdysi dalo i koupat, což si dnes dovolí jen hejno znuděných, rohlíky přežraných kachen. Projedu tedy po stezce až k pumpě a po chodníku s kopce do vísky, kde na rozcestí stojí pomníček s nápisem ve verších, že "zde byl zastřelen Nikolaj Sokolov, co smrt Němcům nes" a dál si to nepamatuji, neb v pomatení mysli jsem tu říkanku nevyfotil. Opět po chodníku makám stoupáním a po silnici mě ledabyle předjíždí zdatnější šlapohybové, přidat stejně nedokážu a proto je mi to fuk. Jsem skoro u pumpy, když vlevo vede nějaká strmá vedlejška a nedám si pokoj a zase dřu do kopce, než na vrcholu zažiji opravdu pěknou vyhlídku daleko do kraje. V poli utrhnu rozkvetlý mák, tedy ten pravý opiový a vezu ho jako pozornost madam cestou necestou až k plotně a do vázy na stole. Odpoledne si děcka vydupala opět koupaliště namísto výletu na Hrubou skálu, kam jsme se dospělí hodně těšili, ale to asi až za rok. Počasí se kazí dle mé předpovědi, slunce někam zalézá a tak rádi hupsneme do tepla přemisťovadla a jsme zase doma. Pak už jen zabalit a čekat, až přijedou rodiče dětiček a to je kolem půl osmé a předáváme vše bez poškození a šineme si to ke svým pražským postýlkám, co nás po desáté obejmou a nechají spát a zdát...   

12. & 16. červenec 2009  Setkání na lavičce

může být zajímavé v případě, že se člověk dá do řeči s těmi, co si přisednou.
V neděli, za krásného počasí, lebedím si na lavičce nádvoří hradu Karlštejn, pozoruji cvrkot a občas udělám nějakou tu fotku. Po chvíli si přisedne zřejmě matka a syn a povídají si se stojícím otcem. Jazyk je mi povědomý, jen ten přízvuk mi nesedí, ale vsadil bych na vlámštinu. Obrátím se tedy na paní, odkudže k nám příchází, a dostávám odpověď Belgie, Brusel. Aha, Atomium a čůrající chlapeček a tím začíná výměna informací. Jsou zde druhý týden na dovolené, bydlí na privátě v Nučicích, přes které jezdím na chalupu, líbí se jim naše kopce a památky. Dotazují se na má webová alba, že sice fotí, ale ne až tolik a vítají pohledy domorodce. Dostávají adresu a zvedají se k prohlídce hradu. Rovněž povstanu a pomalu se valím s kopce až ke škole nově opravené, kde jsem pět let zahříval lavici, velmi tomu dávno jest.
O pár dnů později, ve čtvrtek, po zklamání z uzavřené vyhlídky na zvonici, usedám na lavičku nádvoří Pražského hradu a tady je opravdu živo. Když pozorujete lidi, zejména ty fotografující, nestačite se divit, jaké všemožné polohy jsou ochotni zaujmout, jen aby získali obrázek přesně takový, jaký si přejí. Takže dřepy, sedy, lehy, záklony, předklony, úklony, ruce vzhůru, to vše vidíte v tom lidském panoptikovém hemžení. Vedle mne usedají asi manželé, zapalují si a pán vytahuje takové zrcadlové dělo a občas cvakne snímek. Hovoří spolu evidentně vlámsky a tak neváhám a rovnou se ptám, odkud z Holandska že jsou. Odpověď zní Nijmegen a tak se přiznávám, že v nedalekém Berg En Dal jsem pobýval asi půl roku. Pán říká,  že pracuje v městečku o pár kilometrů dále k Rýnu, poblž hranic s Německem. Společná místopisná znalost je důvodem k delšímu povídání, vzpomínám Vierdaagse , tedy čtyřdenní pochody u příležitosti konce války v červenci 1944,  i náměstí se u nich jmenuje 1944. Právě nyní prý probíhají poslední přípravy na pochod, kdy statisícová masa denně ujde padesát kilometrů, než dorazí do Nijmegenu, kde je náměstí a přilehlé ulice tak narváno, že lze stát jen v pozoru s připaženýma rukama. Dobře mám ten úžasný pochod před očima z roku 1974, kdy byl obzvláště velký ke třicátému jubileu. Manželům se tu líbí, přijeli sem z dovolené z Berlína a pokračují na Lipno. Loučíme se a říkáme si, jak je ten svět malý.   

10. červenec 2009  Roztržitost

je zapeklitá věc a posuďte, kdo z manželů více zabodoval.
Žena si to přihasí malým Fiátkem 500 k Lidlovi, zamkne auto, klíčky ze zvyku drží v ruce, vezme košík a zamíří k zelenině. U melounů váhá a nakonec jeden vyloví a naloží. Pak navyklým okruhem objíždí regály a koš je za chvíli plný. U pokladny zaplatí, přistane u auta a chce odemknout, ale copak to, klíč v ruce není, jak je to možné? Usilovně přemýšlí a dochází k závěru, že ho někde při nákupu musela odložit a již nevzala zpět. Vrací se tedy s nákupem, vysvětluje situaci a s pomocí jednoho prodavače začíná pátrat. Nejdříve u melounů a ochotný lidlák překládá první bednu, pak i druhou, klíč zde však není. Projde pro jistotu celou trasu nákupu, lidlák odšupuje kdejakou krabici a stále nic. Jsou tedy znovu u melounů a žena tvrdí, že klíče musí být zde. Lidlák znovu manipuluje s melouny a celými bednami, vše nadarmo a navíc mu dochází trpělivost a ženu ponechává svému osudu. Potřetí melouny přeskládat asi nechce. Zoufalá žena stoupne na paletu a pohledem přelétá okolní regály a ejhle, na jedné krabici leží klíče. Málem hodina v čudu kvůli troše zapomnětlivosti, ale doma se zasmějí, až příhodu povypráví. Nejvíce se směje muž.
Muž jede do města něco vyřídit a na parkovišti ze zvyku zamyká pedály auta závorou, kterou sám rafinovaně vymyslel. Bez klíče nelze závoru prakticky odstranit, natož normálně jet. Zamyká auto, klíče věší na krk, s výjímkou toho od pedálů, co končí v kapse. No přece všechny klíče pohromadě nemůže případnému zloději nechat, takto by stejně nikam neodjel. Vyřizuje všechny své záležitosti a je zpět u auta, odemyká a sahá do kapsy pro klíč od pedálů - klíč nikde. Pečlivě prohledá všechny kapsy a je to marné, klíč se někde vytrousil, auto je nyní nepojízdné. Volá tedy synovi, ať najde rezervní klíč, ovšem ten zřejmě neexistuje, nebo je, neznámo kde, pohozen. Domluví se tedy, ať syn přijede druhým autem a nezapomene vzít lano. Nakonec je vlečen s rukou stále na ruční brzdě, což dává jedinou možnost, jak brzdit. Vše dobře dopadne, jsou konečně v garáži, dům prohledán a klíč nenalezen. Malá rozbrušovačka po velkém lopocení uvolňuje závoru, auto konečně zpojízdněno. Večer vše vypráví, všichni se tomu zasmějí, nejvíce žena.

6. červenec 2009  Je dusno

a vedro k zalknutí, tmavnoucí mraky na obzoru, ale to nemůže odradit od nasednutí na kolo, projet návsí kolem kapličky a zamířit k mostu. Voda Berounky je lehce vyšší a kalná, což nevadí pětce červených kanoí křižujících pode mnou, Nemohu si nevšimnout, že páni zadáci se musí dost snažit, aby nahradili kapacitu těch mlékáren na přídi. Hejno kachen zakvákalo, asi mají shodný názor a tak se vzdaluje každý po svém od té krásné vyhlídky. Podchodem vylezu zpět na asfalt, projedu okenním kouřem nádražní hospody, přejedu koleje bez závor, minu druhé a v závěsu za cyklistickou dvojicí vjedu na štěrkovou stezku pod tratí. Lehký stupeň pomůže mi projet obtížná místa, pode mnou zašumí vzdutý potok a jsem zase na silnici hned vedle kolejí, že snad nikde jinde by nebyla šance srazit se s vlakem, žádné patníky, svodidla, snad metr rozdíl mezi krajnicí a drážním tělesem. Znovu mě to fascinuje, ač znám to odjakživa a fakt se tu nikdy nic nestalo. Po rovině pilně šlapu do těžkého a jsem na kostkách až mi drkotají zuby, ještě pár stovek metrů a hurá hladkou asfaltkou ke stopce. Dávám nohu na zem, člověk nikdy neví odkud kdo pískne, sjedu kopeček a vyjíždím stoupání a dám si oraz u pěkně sestřiženého snad parčíku bez stromů. O chvíli se vezu náměstím, kde skoro ani noha řevnická, kroutím se k dalším šraňkám a ejhle, začíná pršet z černých mračen a otáčím se rezolutně a na náměstí lezu pod arkýř na schody, neb leje jak o žních. deset, dvacet, třicet minut, než zmírní se a nasedám a jedu vstoje, abych si nezacákal pozadí, směrem k nádraží. Mírně provlhlý nacházím v kapse zapomenutou dvacku a kupuji lístek za devět, zbývá mi jedenáct. Asi za deset minut přišustí Elefant, fungl nový až tak, že stydím se mokré kolo dát do chodby novotou vonící. Kde se vzal, tu se vzal průvodčí, kouká na lístek a kolo a podávám mu těch jedenáct a že prý pětadvacet, ale jedna stanice nic nedělá a rychle se dohodneme, ať si to přidá na kafe, děkuji a vlak brzdí ve Třebani Zadní. Venku stále prší, na řece už nejsou ani ty kačeny, zato rybáři pod deštníky pilně mrskají vodu, zdalipak ryba v té hnědé břečce vidí žížaly na háčku, snad leda omylem. Jedu pomalu a voda nedostříkne mi na kaťata, jak ráda by chtěla,a cítí se evidentně podvedena mým počínáním, než zlomyslně nastaví mi louži a cák, je na nohavici blátíčko až ke kolenu. Vem to čert, jsem doma a nestačím se divit, co může se člověku za dvě hodiny na kole přihodit.

5. červenec 2009  Wimbledon

zná všechny své vítěze  a jedním z nich je hádejte kdo? Řeč je o Martině Navrátilové, která nesmí chybět, je nejen čestným hostem, ale účastní se i turnaje pozvaných veteránů. Spolu s Helenou Sukovou suveréně zvítězily 6:3, 6:2 nad párem Ilana Kloss, Rosalyn Nideffer. Prostě, Martina nestárne a Wimbledon je pro ni osudové místo. Nesmíme zapomenout na Helenu Sukovou, se kterou Martina vytvořila skvěle sehraný pár. Alespoň nějaká trofej s dvojitou českou krví...

1. červenec 2009  Staroměstský orloj

mě vítá před desátou davem čekajícím na apoštolskou parádu. Kolem jsou samí turisti brebentící svými jazyky, co všechno již viděli a kam ještě musí dorazit, aby jim nic z pamětihodností neuniklo. Mladá průvodkyně přímo hraje postavy orloje, aby zkrátila čekání anglicky mluvícímu houfu a za mými zády se o totéž pokouší její kolegyně v němčině. Italové po mém boku nezavřou ústa ani na vteřinu právě v okamžiku, kdy se dává do pohybu kostlivec a marně natahuji uši, žádné jeho klinkání neslyšet, něco je v orloji pokažené. Okénka s apoštoly se otevírají a v každém se předvede jeden, takže po šesté dvojici kokrhá kohout, dvířka se zavírají, zvon odbíjí svých deset a to je vše. Přihlížející se nestačí divit, že opravdu je konec a váhavě se rozchází všemi směry. Loudám se ke vchodu radnice, výtah mě vyveze do třetího patra, kde kupuji vstupenku (děti, studenti a penzisti 50, ostatní 100), nechám ji znehodnotit přísné paní a za odměnu mohu vystoupat deset schodů k věžnímu výtahu, co vynáší mě nahoru do proskleného atria, než vrzající dveře vypustí člověka na vyhlídkový ochoz. Slunce přívětivě svítí na červené střechy a všechnu tu stověžatou nádheru, kterou můžete vidět z výšky radniční. Neváhám zvěčnit každý pohled ze všech stran a všemožných úhlů i přiblížení, posunuji se kolem dokola, nevím již po kolikáté, když blíží se jedenáctá. Nakláním se nad hlavami nového zástupu zvědavců a natáčím, jak sbíhají se ti mravenci tam dole, aby shlédli představení minutové a rozeběhli se zas každý po svém. Shlížím na koníčky s kočárky a lidičky vezoucí se pohodovým dopolednem, pozoruji přesuny turistických skupin, hlavy kroutící se ve směru tykadel rukou průvodců, dívám se na domorodce spěchající či po lavičkách lelkující, prohlížím staroměstské hemžení. Tisknu ale tlačítko výtahu, snáším se k pokladně a širokým schodištěm míjím dveře SENATUS, abych nechal pohltit se lidskou řekou neustále vířící všude kolem.  

21. červen 2009  Letní slunovrat

předvedla nám planeta Slunce, střed naší soustavy. Ne sice, že by sluníčko někam se pohnulo, to jen oběžná dráha matičky země kulminovala pro severní polokouli nejdelším dnem a nejkratší nocí. Další tři měsíce potrvá léto a pak si budneme muset počkat, než se koncem prosince pomalu začne prodlužovat den. Do dneška to byly nejhezčí dny, kdy vedra ještě nepanují, ovzduší je příjemné, kyslíku nadbytek. Lákají nás ty příjemné vyhlídky i na vyhlídky a o těch bych se rád zmínil. První na řadě Mostecká věž, kam se vydám od Újezda k nábřeží a podél Čertovky a obou mlýnů ke Karlovu mostu zoškliveným lešeními, než vcucne mě věž a vystoupám za 50 korun po 114 schodech na ochoz. Cvakám fotky na všechny strany a za třičtvrtě hodiny jich je na stopadesát. Převažuje Hrad, střechy červené, kostelů věže, ale i řeka stříbřitá s mosty až k železničnímu je zachycena zoomem osmnáctinásobným. Druhý výšlap směřuje do hradních zahrad, počínaje Svatováclavskou vinicí a konče Ledeburskou nádherou. Je to stále nahoru a dolů a dvě hodiny jsou skoro málo aby se oko pokochalo krásným prostředím a výhledy na matičku měst pod námi. Do slunovratu nestihnu zvonici Sv.Mikuláše a tak mi nezbývá, než alespoň na chalupě vylézt na třešeň a z té vyhlídky špačků shlížet na zahrady kolem, třešně mlsat a prvního dne letního si užívat.

18. červen 2009  Waldemar Matuška

zahájil konec éry zpěváků, co ovlivnili zejména generaci narozenou koncem války a ještě dvacet let po ní. Našel sice dost příznivců i mezi mladšími, ale ti, kteří žili s jeho začátky, tvoří základ pochopení jeho stylu života, prostého člověka z lidu, co chtěl a také něco dokázal. Bylo hodně legrace s tím klukem vousatým, hodně se toho navyváděl, ale vždy v dobrém, nikomu neubližoval. V tom tkví kouzlo Waldemara, že byl a žil s lidmi a neodmítnul nikoho, kdo našel odvahu dát se s ním do řeči, nebo dokonce pozvat ho na svatbu či návštěvu. Že utekl, budiž mu odpuštěno, jeho plíce to prostě potřebovaly. Někdo sice snaží se emigrační story politizovat, ale on sám neuchýlil se nikdy k podobným obhajobám svého odchodu. Obracel se asi v rakvi, když slyšel televizní hlasatelku dělat politiku z jeho činu, to žvanění, kazící smutný přenos rozloučení, znělo velmi falešně mezi tóny písní, co sám bez falše a hany nazpíval. Nezapřel v sobě kus švejkovství a to obyčejný Čech vycítí a má rád rád takové krajany, ať jsou doma nebo ne. Svým odchodem vehnal velké části národa slzy do očí a nestyděli jsme se za ně a smutnili za dobrého člověka, co svým zpěvem dále rozdávat bude radost, i když není mezi námi.  .   

1. červen 2009  Polojasné pondělí
vítá den dětí a poslední měsíc školáků před vytouženými prázdninami. Vnučka je osypaná planými neštovicemi, které řádí ve školce. Nejhorší týden má za sebou, dostává chuť k jídlu, na lůžku ji nelze udržet, musí ovšem čekat na odloučení všech stroupků, aby nebyla infekční a mohla mezi děti. Jedu tedy do místního obchodu, nakupuji čerstvé pečivo a šlapu na kole, abych je dodal té malé nemocné a vylepšil jídelníček. Cestou zpět myslím na informace o májích na Karlštejně, které v sobotu provázelo chladné počasí a zřejmě z toho důvodu nízká účast místních ke zklamání pořadatelů. Prý ani v sousední Zadní Třebani se máje moc nevydařily a tak Hlásná vítězí na celé čáře, když vybrala si nádherné počasí a velkou návštěvu již 8. května. Dnes by se dalo jít na procházku, ale jedu do Prahy a nutím se do práce, když slyším zprávy, že spadlo letadlo Air France do Antlantiku při cestě z brazilského Ria do Paříže. Prý asi blesk, což se údajně ještě nikdy nestalo. Zemřelo 216 pasažérů a 12 členů posádky, stopy po havárii se zatím nenašly. Po úmrtí Waldemara Matušky je to druhá jobovka. Waldovi nevydrželo srdce, když byl v nemocnici na Floridě se zápalem plic. Měl jsem slzy v očích, vždyť to byl zpěvák mého mládí, kterého jsem viděl někdy kolem 1961 v Taková ztráta krve na prknech Semaforu, ovšem ještě v Městské knihovně. Je snad symbolický název té hry, je to skutečně taková ztráta, co zasáhla většinu lidí v téhle zemi. Takže typicky červnovou písničku "Jó třešně zrály" uslyšíme již jen ze záznamu...

14. květen 2009  Brněnské zastavení

začíná vystoupením z vídeňského expresu do mraveniště Hlavního nádraží, odkud mě podchody vedou směr centrum na Masarykovu ulici k Náměstí Svobody. S deštníkem nad hlavou zapomínám na focení a okruh turistický, co jsem naplánoval, a pozoruji rojící se studenty rozličných přestrojení s kasičkami v rukou, veselící se v duchu posledního zvonění a děkující za každou minci, co kolemjdoucí vytahuji z kapes. Když dojdu k druhému mekáči, je přede mnou sloup v horní části náměstí a chvíli pendluji po krásně upravené dlažbě, než dorazí kamarád, co neviděli jsme se dobré dva roky. Hledáme suché místo s dobrou vyvařovnou a zapadáme hluboko pod zem do sklepení plného svíček a dobově oblečeného personálu ke stolu, co má nasytit dva pocestné prázdné žaludky. Dáváme si menu za sedmdesát korun a nejdříve slepičí polévka následovaná kuřecím stejkem s hranolky, zapíjené místním pivkem. Máme si hodně co povídat a tak defilují před námi známí se svými příběhy životními a naše dvouroční cesty, strasti a radosti. Hodina utíká až moc rychle a slibujeme si další setkání, budu-li město častěji navštěvovat. Loudám se zpět mezi kapkami, než najdu číslo dvacet šest, kde čeká mě obchodní posezení u klienta a trvá téměř do pěti, snad uspokojivě. Opět na ulici a do haly nádražní, vstříc pendolínímu náručí, co obejme mě červeným sedadlem a unáší zelenožlutou krajinou zpět ku Praze, metru a tramvaji a deváté večerní, kdy zamykám za dnem pracovním.

9. květen 2009  Staročeské máje

v Hlásné Třebani dnes pozná každý motorista jedoucí z Karlštejna do Prahy, když odpoledne narazí na zákaz vjezdu k návsi a musí odbočit směrem k Mořině a přes Mořinku se dostat zpět na původní trasu. Nakonec pojede hezkou krajinou s pěknými výhledy, pokud vztekle nedupe na plyn, co že mu to provedli. Zatím houfují se krojovaní malí, velcí i ty v rozpuku před Českou hospodou aby pod třehuskovým zpěvným vedením a malou májkou v čele slavnostním průvodem prošli vesnicí kolem kapličky na dolní náves, kde čekají davy lidí zvědavých na všechnu tu podívanou. Na trhu můžete zatím pořídit sladkosti pro dětičky, klobásu pro svůj žaludek či točený ležák jako prevenci přehřátí organizmu slunečními paprsky. Nebo koupit balonky, perníkové srdce i paruku v jarních zářivých barvách, abyste se neztratili. Májka dívá se shora na to pestré hemžení a mává pentlemi a fáborky všem dole na pozdrav, užívajíce si všechnu slávu na svojí počest, než skloní se pod zuby pily a poputuje k někomu, kdo v tombole ji vyhraje. Ale jsme teprve na začátku a nemůže se začít bez ponížené supliky o právo veselice májové. Před starostu předstupují zástupci všech věkových úrovní a přednáší a slibují, než právo obdrží a spokojený potlesk diváků provází začátek všeho veselí. Dětské tanečky krojovaných maminek se svými ratolestmi oživují prostranství a děti berou své účinkování velmi vážně a švarné maminky usmívají se a člověk musí se divit, co pěkného nechá se vytvořit a jak hezké je na tanečky podívání. Zatleskáme a je tu Třehusk s písničkami, co rádi máme, posloucháme, spolu si zazpíváme. Na chvíli odcházím domů, vyměnit si foťák za jiný. A vracím se v pravý čas, kdy nastupuje country skupina a jejich červené košile oživí tanec plný figur, jak asi tančilo se na dalekém západě za velkou louží. Vonička z Čestlic, to je to pravé lidové s cimbálovou muzikou, roztočenými tanečnicemi, veselým jucháním, opravdu dělají čest svému jménu a dávají nám přivonět k tomu, čím baví se prostý lid venkovský. Holky v rozpuku vždy umí překvapit a jejich Marfuše jsou vidět během celé veselice a právě nastává chvíle, kdy nastupují ke svému představení. Hudba dává tušit a my vidíme důstojné Marfuší postavy, kde každá má svojí roli a přesto zapadá do celku, měnících se výrazů a sestav vysílajících k nám jakési tajemné poselství, co zůstane v nás i po úklonách a jejich opětovném splynutí s lidským hemžením. Oceňujeme a tleskáme té nápaditosti, zaujetí a úsměvnému pojetí. Moravská beseda je korunou slavností a již nástup dává tušit velikost vystoupení v kolech od nejmenších, přes dospívající až po dospělé, všichni v nažehlených krojích s květinovými ozdobami ve vlasech, úsměvaví a veselí. A již se tančí, přesunuje, vyskakuje, juchá a je to skutečně podívaná, co neměl by si nikdo z místních ujít, to vidí se jednou za rok a ještě za slunečních paprsků pozlacujících to lidské snažení a nadšení. Když všechno to mládí odtančí k májce, je již jasné, ža pila v rukou mládenců ukončí její vládu a stává se tak během pár minut a děti zbavují padlou korunu pentlí a ozdob, než na ramenou je odnášena ke šťastné majitelce, co měla číslo čtyřicet májové tomboly. A mizí průvodem ta májka ztepilá a s ní také slavnost letošní , krásná, jak jen mohla být.

2. květen 2009  Májka na návsi
je snad nejhezčí za poslední léta, nádherně rovná s krásnou bohatou špicí shlížející na nás dole malinké. Podle zvyků zde v obci nebude však dlouho ozdobou, když o týden později devátého slavit se budou staročeské máje a v podvečer vyvrcholí poražením toho skvostu. Veselice to bývá náramná, hudba, zpěv a tanec besední předvedou se divákům, to se musí prožít, takže více za týden...

1. květen 2009  První máj - Karel Hynek Mácha

Byl pozdní večer – první máj –
Večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
Kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
Květoucí strom lhal lásky žel,
Svou lásku slavík růži pěl,
Růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
Zvučelo temně tajný bol,
Břeh je objímal kol a kol;
A slunce jasná světů jiných
Bloudila blankytnými pásky,
Planoucí tam co slzy lásky.
...

28. dubna 2009  Loučení s Ostravou
se po osmi měsících pobytu stává těžší, než jsem si původně myslel. Když jsem loňského šestého září dorazil do pronajatého bytu, hřála mě jen perspektiva zajímavé práce navíc dosažitelné pěšky během několika málo minut. Strategie raději zaplatit více a neztrácet čas zbytečným ježděním dopravními prostředky, se naprosto vyplatila. A to jsem ještě netušil, jak blízko mám do centra, na radnici, Hornickou polikliniku, do Komenského sadů či trolejbusem na haldu Ema a do ZOO. Ani do nákupního centra Futurum to není daleko, i když pěšmo se jedná o hezkou procházku. Většinu času jsem trávil v zaměstnání, a proto nejvíce budu vzpomínat na ty sympatické pracovité lidičky, co tolik obětují pro nejlepší výsledky své práce a při tom se snaží o kamarádské klima vzájemné důvěry a podpory. Budou mi dlouho defilovat před očima, jak zápasí s úkoly a jak se těší z dobrých výsledků, jak jsou zaujati svoji prací i jak si umí najít místo pro odlehčení atmosféry povinností. O to více mě těší, že jsem právě jim mohl pomáhat s řešením požadavků, co posouvají je dále a snad inspirují k tomu, jak dělat věci lépe a s optimálním úsilím. Procházím pestré řady hlav ověnčených sluchátky v šumu informací proudících ke klientům volajícím z pohodlí domova. Řadu od řady prohodíme pár slov a povbuzujeme své kroky budoucí, cítíme se jaksi propojeni neviditelným předivem stejných myšlenek a přání. Poslední stisky rukou a hlasy na shledanou zní mi v uších, když naposledy zavírám dveře za sebou.  

1. dubna 2009  Apríl  

již není co bývalo, v práci jsem dnes neviděl ani neslyšel nikoho, kdo by se snažil někoho vyvést a tak můj směšný pokus, že venku sněží, vyšel jenom částečně. Skoro jsem nemohl vyslovit to bujaré "apríl", jak dařilo se nám kdysi při vyslání oběti třeba k nadřízenému podepsat upravenou smlouvu, že dostal přidáno. Člověk si tenkrát musel dávat pozor, některé apríly byly až geniální, nedaly se prokouknout. Sám jsem také naletěl a pachtil se k překvapenému klientovi přes celou Prahu, aby má zlost vyprchala, než jsem se přiharcoval zpět mezi vysmáté kolegy. A když jsem naletěl na telefonát Radia Kiss, že jsem vyhrál sto tisíc, tak to byl vrchol, to jsem musel ocenit dovednost těch vtipálků. Legrace není nikdy dost a člověk by se neměl zlobit, vždyť nejde o život ani o čest, má mít radost, že žádnou aprílovou srandu nezkazil.  

17. březen 2009 Proč nejde wifina

si kladu otázku u televize a v tom drnčí telefon a že prý ať se připojím. No teda překvapení po třech týdnech a tak hledám to své ápéčko a nevidím a že zkusíme jiný kanál, když třináctka nejede. Dvojka je skvělá, ale zase nevyhovuje jinému uživateli a skončíme na dvanáctce, tam je sice slabší signál, avšak komunikuje, a jsem zase na netu. Majitel sítě se omlouvá a jeden měsíc nemusím platit, což je docela milé a vše odpuštěno. Rychle spíchnu jeden klip s Moravankou a už je na YouTube, při spojení se světem se hned lépe dýchá. To bylo včera a dnes zírám v práci z oken a venku chumelenice a vítr hvízdá v pootevřeném okně a vzpomínáme s jednou kolegyní, že kdysi dávno sněžilo i na prvního máje, takže se ještě můžeme dočkat pěkných věcí. Kdepak globální oteplování, je to spíše globální díra v ozónové vrstvě, kterou se někdy země otepluje a někdy zase vesmírným chladem ochlazuje. Ať si to páni vědci vyzkouší někde v laboratoři, prostě je to tak, vždyť i naše hlava státu zřejmě uvažuje podobně. Naštěstí tu wifinu to neovlivňuje a tak jdu aktualizovat právě tyto stránky.

3. březen 2009 Březen - za kamna vlezem  

platí i dnes, kdy je nějakých pět nad nulou. Můj dědeček říkával, že při zimním oteplování leze zima ze zdí do baráku a určitě měl pravdu, funguje to i v ostravském paneláku. Když mrzlo, nemusel jsem tolik pouštět radiátory, jako touto dobou. Ve starých kamenných domech to platí dvojnásob, jak potvrzuje naše stoletá chalupa. Minulý víkend jsem tam byl, po sněhu ani památky, sněženky nasazeno do květu a dokonce plně kvetoucí ostropeřice a vylézající tulipány na předzahrádce dávají vědět o konci zimy. Nevidím létat velká hejna havranů, což znamená žádné mrazy. Právě se vyjasnila ranní mlhavá obloha a na Ostravu nesměle posvicuje slunko, musím se podívat na předpověď počasí. Bez šály a čepice však nedám ani ránu, nechce se mi z nějaké hloupé frajeřiny přilákat na sebe bacily, co vyletují z pokašlavatelů kolem. Volá mi poskytovatel domácího internetu, že vyměnil anténu přístupového bodu a ještě vymění desku, abych se po pár dnech znovu mohl připojit. Naštěstí v práci vyřídím nezbytné na giga připojení, ale doma mi ten megový kontakt světový chybí a mám co přemýšlet, jakou činností to volno nahradit a i proto mám vypráno a uklizeno. Ještě myslím na nepříjmné poznání, že v práci máme škodnou, ztratil se mobil a lidi nalézají prohrabané zásuvky a své věci. Asi někdo z posledního náboru, neboť dosud se nic takového nestalo. Po cestě mě provází jasná slunečná obloha a studený vítr, marně se snažící shodit mou kožešinou vystlanou papachu z hlavy a jsem tomu rád, naslouchaje zpěvu jakéhosi zvonkového opeřence, šlapu vesele, snad předzvěst jara mi v krvi kolotá.

24. února 2009  Málo času

znamená i málo psaní a tak to zde zeje únorovou prázdnotou. Hlavní soustředění bylo na pracovní povinnosti a tak jen jednou jedu do Prahy a na chalupu právě uprostřed měsíce. Počasí přálo natolik, že jsme vyšli i na menší procházku, nejdříve sídlištěm, ale u Boromějek odbočujeme na zcela novou cyklistickou stezku. Zavádí nás až k mostu přes dálnici a chvíli se bavíme pozorováním nedodržování snad všech předpisů, co platí při jízdě po veřejných komunikacích, natož na dálnici. Vyhání nás ledový vítr a tak pochodujeme kolem Penny a kanceláří cestovky, kde bereme si nabídku Řecka a Itálie, abychom se krapet zahřáli představami té nádhery na Capri či řeckých ostrovech. Na chalupě žádný sníh a proto žádná práce. Doma se rozhoduji pořídit nový comp, nacházím jedno našlapané dělo za doprodejní cenu a je rozhodnuto, objednáno, zaplaceno. V neděli sedím v Pendolinu a povídám si s ortopedem sedícím přes uličku, co jede operovat do Karviné. Shodujeme se v tom, že moje matka byla operována na jeho klinice a chválím výsledek práce specialistů, co postavili ji znovu na nohy po zlomenině krčku. Pozorujeme klikatící se Orlici a louky pod sněhovou pokrývkou, než rozloučíme se ve Svinově, kde na něho čekají z nemocnice. V Ostravě je asi dvacet čísel sněhu a jsem rád, když vstupuji do vyhřátého bytu. O týden později svítí nedělní slunce a tak po obědě zamířím k radniční věži, abych udělal pár fotek Ostravy bílé, co nesmí mi uniknout. Nahoře zle fouká a dlaždice kloužou, ruce mám od focení zkřehlé a po dvaceti minutách jedu výtahem dolů a rozmrazuji se. Chůze mě zahřeje a proto ještě dojdu pro pečivo, než definitivně zaklapnu dveře. Příští dny sněží i taje, na okapech visí ohromné rampouchy a na obloze kroužívá obrovské hejno havranů. Copak nám zvěstuje, to nikdo neví, ale příchod jara to rozhodně nebude. Kupuji místenky do vlaku, co má mě v týdnu odvést domů od pracovního shonu a první březnový den zase nazpátek. Takový koloběh mě provází již půl roku a je to hezký čas, života kvas.

1. února 2009  Je po víkendu

a kolem se míhá krajina za oknem Pendolina, pádícím tříhodinovým tempem zasněženým nekonečnem, již únorovým. Včera v Praze sněžilo tak málo, že jsem i na chalupu dojel a vzpomínal na zimu před asi třemi lety, kdy brodil jsem se ve sněhu prešovském. Těžko však srovnávat, vždyť stačilo jen zamést dvorek a když o chvíli slunce zasvítilo, i silnice pomalu oschla. Zahrada ale zůstává bílá a je příjemné to jiskření pozorovat s jednou krtičinou provokativně uprostřed. Vylévám vodu ze džberu pod okapem, vlastně deset centimetrů ledu a něco vody a jdu zamést ještě chodník, aby si proboha někdo něco právě před námi neudělal. Kontroluji ptačí zob zakletý v lojové kouli, ale ptáci asi raději sypanou krupici přímo na okně, ta zmizela opravdu rychle. To probíhá mi hlavou, než konečně přistaneme na hlavním ostravském. Procházím halou, svezu se tramvají na Křižíkovu a o chvíli sedím u těchto řádků a je po víkendu.

15. ledna 2009 Nouzové přistání Airbus A-320

na řece Hudson je dílem zkušeností kapitána C.B "Sully" Sullenbergera a jeho posádky. Zajímavé je, že nikdo z posádky dnešního letu US Airways #1549 z New York letiště La Guardia do Charlotte v severní Karolině nebyl mladší devětačtyřiceti let, jak svědčí následující přehled:
Kapitán Chesley Burnett Sullenberger, III, věk 58, nástup do US Airways (PSA Airlines) r. 1980. Celkem nalétáno 19,663 hodin..
Druhý pilot Jeffrey B. Skiles, věk 49, nástup do US Airways (USAir) r. 1986. Celkem nalétáno 15,643 hodin.
Obsluha letu Sheila Dail, věk 57, nástup do US Airways (Piedmont Airlines) r. 1980 a má více než 28 let zkušeností s aerolinkami.
Obsluha letu Doreen Welsh, věk 58, nástup do US Airways (Allegheny Airlines) r. 1970 a má více než 38 let zkušeností s aerolinkami.
Obsluha letu Donna Dent, věk 51, nástup do US Airways (Piedmont Airlines) r. 1982 a má více než 26 let zkušeností s aerolinkami.
Let začínal v 15:26 a po běžném vzletu za 46 sekund do výšky 1000 metrů kapitán oznámil věži střet s hejnem ptáků (černé husy) a výpadek obou motorů. Převzal řízení a požádal o návrat na letiště a šel do mírné levé zatáčky.  Kapitán rovněž požádal cestující, aby se připravili na nouzové přistání. Druhý pilot nenašel návod v manuálu, co v takové nízké letové hladině dělat, a proto, po rychlé dohodě, se rozhodli neriskovat návrat a v 15:28 nad Bronxem, stále ještě na 1000 metrech, kapitán ostře stočil stroj vlevo a hledal místo na řece Hudson. Nejvíce se mu zamlouval střed řeky poblíž lodních terminálů, kde byla volná hladina.  Most George Washingtona přeletěli ve výšce 100 metrů a klesali s vysunutými klapkami na 30 metrů s nízkou zádí, která první dosedla na hladinu, aby se poté do vody složil celý trup. V 15:30 bylo letadlo bez pohybu a otevřely se nouzové východy a kapitán nařídil evakuaci. Pasažéři relativně ukázněně obsadili křídla a skluzavky, odkud je po několika minutách zachraňovaly lodě, vodní taxíky a záchranná říční služba. Kromě jedné řezné rány, jedněch zlomených nohou,  pohmožděnin, prochlazení a šoku, se nikomu ze 155 lidí na palubě nic nestalo.Kapitán ještě dvakrát zkontroloval všechna sedadla, zda nikdo někde neuvízl a jako poslední opustil letadlo. Jeden z cestujících mu děkoval za záchranu všech. Kapitán odpověděl: "Nemáte zač." Zkušenost zde sehrála tu nejdůležitější roli a zachránila nejen lidi na palubě, ale i ty, kteří se mohli stát obětmi na ulici nebo ve svých domovech.  

10. ledna 2009  Bílá Ostrava

je oděná do sněhového hávu, který narušují jen posolené ulice a chodníky. Denně pochoduji do práce a zpět, vždy za tmy, ráno v sedm i odpoledne k šesté, kdy mrzne a vane vítr, pronikající pod kabát, šálu i kožešinovou pokrývku hlavy. Ta moje papacha upoutává pozornost paní na nádraží sdělující sousedce, že to, co mám na hlavě, se prodává v Moskvě za příznivou cenu. No, koupil jsem ten zázrak v Praze na trhu u metra Národní též za rozumný peníz a děkuji tomu vnuknutí, co drží mi mozkovnu v teple ať mrzne či duje. U pokladny kupuji si prvotřídní jízdenku pendolíní na in-kartu a že moje důchodí sleva platí jen na příplatek, ale dobrá ta duše poradí mi koupit si druhou třídu s padesáti procentní slevou, k tomu týdenní příplatek na první třídu za dvě stovky a pak nic nebrání vytisknout jízdenku první třídou ve čtvrtek tam a v neděli zpět za bratru celkem sedmset korun. Ušetřená tisícovka hřeje v kapse a málem políbím ruku té dobré ženě za přepážkou. Pak, že se nedá s drahami cestovat levně a pohodlně! Za odměnu jdu pěšky domů a krásně svítí slunce a jsem na Čechově náměstí a kochám se kostelní siluetou Svatého Martina pozorujíc paní v červeném kabátě sunoucí se jak rubínový drahokam zvolna bělostným kobercem. Představení končí a kroky zamíří přes křižovatku městského okruhu kolem starých domů Nádražní ulice k stříbřité budově plynáren, mým majákem a chlebodárcem. Ruce mírně zebou, ty rukavice flícové jsou sice měkké, ale nehřejí a nehřejí. Vcházím do bytu vyhřátém příjemně a polituji v duchu Bulhary, co nemají zásobníky plynu a za okny pětadvacet, bohužel pod nulou. Tady je minus pět, na bříze sedí havran, malý strakapoud se snaží marně najít zalezlé larvy a zřejmě ani hejno sýkorek nic nenachází a po chvilce poletování někam odsviští. Sedám k počítadlu a nadělávám si pátek, který na mě čeká doma ve frontě za čtyřmi dny perné roboty. Konečně ukládám kostru do kanafasu a sny pohladí mysl již vypnutou.    

4. ledna 2009  Konec dovolené

začíná v sobotu, kdy jedu okreskou mezi sněhem zakrytými poli, nádherně svítí slunce a přemrzlé krystalky jiskří jak diamanty rozhozené čarodějem z blankytně modré oblohy. Zpomaluji a pozoruji tu nevídanou nádheru, musím si ten zážitek vychutnat, kdo ví, kdy budu mít podobné štěstí. Pobrukuji si "půjdem spolu hledat démanty", co zpívá Karel Gott, a sjíždím do Tachlovic opatrně mezi zrádnými děrami, které tu kdysi dávno nebyly. Konečně jsem na chalupě a po lehkém obědě se jdu podívat k řece kupodivu zamrzlé, jak tomu naposledy bylo, myslím roku 2005. Z mostu shlížím na panenský led a ještě nezamrzlou plochu nad jezem a pokračuji tam a zblízka se dívám na jezové perlení. Kráčím zpět kolem kapličky s dosud ozdobeným vánočním smrkem a po dokončení povinných činností opouštím dům a přistávám doma. Předpověď počasí nabízí spousty sněhu, ale dnešek by měl být v nížinách té nadílky ještě ušetřen. Jedu na Hlavní nádraží a čekání v přestavované studené hale si krátím povídáním se starým pánem a dovídám se zajímavé věci. Pán jel jednou do Hradce a nedaleko svého cíle zahlédl v jakémsi remízku u trati viset ve větvích balonek s nějakým nápisem a nedalo mu, aby se tam ze stanice nevydal. Sejmul ten balonek a světe div se, byl vypuštěn s tucty dalších z jednoho domu pro seniory ve Švýcarsku s prosbou o zaslání zprávy, kde byl nalezen. Pán neváhal a napsal na uvedenou adresu a jaké bylo jeho překvapení, když poštou obdržel nějen poděkování, ale i hodinky, co stále slouží a když na ně pohlédne, vzpomene si na tu příhodu. Povídáme si ještě chvíli a loučíme se s přáním všeho dobrého. Pendolino čeká na pátém nástupišti a proti mému očekávání je lokomotiva čelem k tunelu a vrtá mi hlavou, kudy že to budeme kličkovat, abychom se dostali na náš směr. Od zastávky Vyšehrad neumím cestu ani popsat, je to jak jízda zemí nikoho, ale konečně rozeznávám továrnu Barum--Continental a o chvíli Malešickou teplárnu a když projíždíme Běchovicemi, je to jasné. Vše kolem je bílé a občas trochu sněží, než dorazíme do Pardubic. Ve vagonu je teplo, popíjím nealko pivo, protože ta ryba od oběda si žádá zaplavat, krajina ubíhá a Ostrava se pomalu, ale jistě blíží, předzvěst to konce dovolené.

1. ledna 2009  Silvestr a Nový rok  

jsou dva dny, kdy jeden rok končí a nový začíná, jak tomu bylo, je a bude. Od rána bouchají petardy a něco obzvláště silného, jak svazek dělobuchů, to jsme až nadskočili a s námi hrníčky, skleničky a nevím, co ještě zacinkalo. Nikam se nechystáme a tak mlsně sleduji jednohubky, jak se připravují před cestou do našich útrob. Posloucháme, co line se z televize a sledujeme nějaký film, než tma pohltí okolí a do ní malují barevné ornamenty amatérští ohňostrůjci pro své nedočkavé ratolesti. Večer ubíhá a o půlnoci se rozduní a rozsvítí celé okolí na znamení příchodu Nového roku. Zmoženi usínáme a k ránu slyšíme pokřikování těch, co vrací se z oslav, na první poslech v dobré náladě. Těšíme se na novoroční koncert Vídeňských filharmoniků a jsme zklamáni, že ČT2 nemá přenos v programu, poprvé po mnoha letech. Na internetu zjišťujeme, že snad není země, která by koncert nepřenášela a u nás to má zachránit rozhlasová stanice Vltava a tak ji nalaďujeme a v 11:15 znělka ORF potvrzuje, že máme alespoň trochu štěstí. Většinu skladeb si přímo nahrávám do mp3 a stojí za to, izraelský dirigent Daniel Barenboim odvádí skvělou práci, jako Josef Haydn při skládání symfonie Na odchodnou .  Závěrečný Pochod Radeckého  jen potvrzuje nadšení diváků v sále Vídeňského hudebního spolku a my máme příjemný pocit hezky stráveného novoročního poledne...

26. prosince 2008  Druhý svátek vánoční

plánujeme nějakou procházku  a jak jinak, zamíříme ku hradu pražskému, někam mezi lidi. Vystupujeme na Malovance, procházíme Strahovským klášterem plným turistů, zastavíme na vyhlídce mezi prodejci obrázků, kocháme se pohledem na město dnes jen lehce pohlazené paprskem slunečním, než pokračujeme kolem švédského vyhlídkového velvyslanectví do Úvozu a vlevo po úzkých strmých schodech do Loretánské, svažující se ke Hradčanskému náměstí. Míjí nás Mercedes stříbrný s kyticí svatební na kapotě, zastavuje a vystoupí šikmooká nevěsta havraních vlasů obklopena svatebčany nebílé pleti a hejnem fotografů svých i turistických. Že by si snad šla pro kardinálské požehnání? Masaryk je tomu naštěstí zády a na schodech pod ním prázdno, ale to není pravda o pár kroků dál, kde s hradními strážci stále někdo fotí se, než smísí se s davem proudícím Matyášovou branou na druhé nádvoří a kolem fontány průchodem ke chrámu Sv.Víta. Jako vždy se obdivujeme té impozantní stavbě, než pokračujeme přes třetí nádvoří a Jiřské náměstí dolů k Daliborce s krátkou zastávkou u plakátů výstavy zlata Inků, právě proti Ústavu šlechtičen a Lobkovickému paláci. Dolní branou zamíříme k hradbám a shlížíme na město odstrkováni turisty toužícími udělat alespoň jeden snímek, než odkvapí za průvodcem, ženoucím je za další pamětihodností. Raději odbočíme do Svatováclavské vinice, po létech obnovené, a procházíme se po kamenných cestičkách mezi svahy osázenými révou vinnou stejně, jako již tomu bylo před tisíci léty. Nové výhledy polyká digitál a umiňujeme si, že někdy na jaře sem zamíříme a užijeme si tohoto pěkného místa. K tomu dozajista láká venkovní posezení s vyhlídkou, co musí být krásná v době večerní, plné světel velkoměsta. Míjíme restaurant Villa Richter, kde nedáte si levněji lahvinku, než za šestset, nebo lepší za několik tisíc. Východ nás vyhodí zpět mezi poutníky na Staré zámecké schody a dále na Klárov do tramvaje s jedním přestupem pádící zpět do tepla domova.       

24.-25. prosince 2008 Vánoce, Vánoce

jsou tady a to je pro nás povinnost jít každý ke svému rodiči, tedy matce, a tam strávit Štědrý večer. Nesmím zapomenout naporcovaného kapra a lezu do auta, jedu prázdnými ulicemi a silnicemi, jako kdyby to ani nebyla pravda, že jen snad pět aut potkávám na celé té třicetikilometrové trase. Vánoce připomínají pouze vyzdobená okna a stromky na návsích, po sněhu ani památky v předpovědích, natož venku, ať se dívám jak dívám. Konečně jsem v rodném domě a kapr se ocitá na chvíli v chladničce, zatím co jeho hlava se vaří, jako základ rybí polévky, která konečně čeká odstavena na sporáku na svůj další osud. Je čas podívat se za vnučkou, pověsit jmelí a poslouchat její povídání. Kolem třetí šlapu se svícemi v kapse k místu posledního odpočinku předků, kde potkávám se s bratrem, abychom společně zapálili plamínky a krátce zavzpomínali. Přejeme si a mizíme různými směry, jak to u dospělých sourozenců bývá. Kolem páté jsem doma a přihřívám polévku a ten pokrm lahodný v nás mizí velmi rychle. Připravuji talíř s hladkou moukou, misku s našlehanými vejci, další se strouhankou a v tomto pořadí obaluji osm porcí kapra, co měl původně dvě kila čtyřicet. Postupně osmažím a vybíráme si ty nejlepší porce a s bramborovým salátem pomalu pojídáme, abychom si po roce vychutnali tu vánoční mňamku. Dojedeno, dárky rozbaleny, večer štědrý se chýlí, člověk se také musí vyspat na další dny sváteční. Sny rozsvícených stromků dohasínají a první den vánoční se zvolna probouzí, pojedeme s vnučkou a dcerou za babičkou pražskou, balíme a nasedáme a za půl hodiny parkujeme před domem. Předávám potomky a vyrážím k domovu a jsme opět spolu a odpoledne a večer ten odložený si pěkně prožíváme, štědře a vesele, Vánoce budiž pochváleny.

21.-23. prosince 2008 Předvánoční horečka

zachvátila zemi a je to vidět na přeplněných parkovištích nákupních center, kam raději vůbec nejdu, protože zas tak netoužím po davovém bláznění. V neděli večer mě napadlo udělat video na klasiku Vánoce, Vánoce přicházejí a v pondělí ráno umísťuji hotový klip na YouTube , kde si za dva dny nasbíral přes 1300 shlédnutí. Ve stejný den stačím jet do Prahy, koupit a zpracovat kapra jikrnáče a umístit do chladničky, kde trpělivě čeká na přesun do potravinového řetězce, tedy našich žaludků. Dnes je úterý a trocha volna dovoluje nám jet do centra, nechat si nabít e-kartu čtvrtletní jízdenkou, mrknout na ohavně rozvrtaný Václavák, přes Havelák dojít na Staromák, vyfotit atmosféru , vánoční strom i anděly trubače a posunout se do Městské knihovny. Vzpomněl jsem totiž na knihu Karla Ptáčníka Chlapák a vyhrabali nám ji z archivu a tak si po čtyřiceti letech znovu přečtu to pěkné vyprávění z bohémského prostředí, odehrávající se od války do předjaří osmašedesátého. Obtíženi knihami projdeme Klementinem a potkáváme skupinky turistických exotů, než vplujeme na Karlův most z velké části okupovaný konstrukcemi rekonstrukce. Všechno je nezimně šedé, tváře bledé, nehostinný čas, a proto mažeme kolem krámků nečeských s čepicemi, zlatem a mekáči na tramvaj dosud české výroby a prcháme do paneláku potkávajíce rusky mluvící sousedy, navrátilé emigranty z Německa i Švýcarska, než to všechno zůstane před vánočními dveřmi domova i s celou tou horečkou.   

5.-6. prosince 2008 Mikuláš v Ostravě

Jak to dnes bude vypadat v ulicích města při rejdění čertů s anděly pod mikulášskou taktovkou, to se mohu jen domnívat, když vidím jednoho bělovousáče s rancem dárků nasedat do auta. . Ale zítra ráno se mohu jít podívat na nádraží, kde bude připravena stařičká parní lokomotiva se starými vagóny na cestu do Štramberka . Kdo asi bude místo průvodčího, no dozajista Mikuláš se svými tradičními pomocníky. Jsem tedy v sobotu kolem deváté na hlavním ostravském nádraží a směřuji k nástupišti číslo 4, kde na koleji F stojí vláček s dýmající parní lokomotivou. Vstupuji do vagonu třetí třídy s dřevěnými lavicemi a vybavuji si školní čas, kdy denně jsme s kamarády dojížděli pár stanic a právě na takových lavicích jsme seděli a spřádali klukovské plány. Později třetí třída zmizela pouhým přemalováním označení, někde se přidaly polstrované pruhy změkčující opěradlo. Z hadic mezi vozy uniká bílá pára a to bylo vždy znamení, že se topí a tak tomu je i dnes. A konečně jsem u služebního vozu a lokomotivy s označením 423041 Výtopna Moravská Ostrava, 1924 a to ukazuje na úctyhodné stáří 84 let. Strojvedoucí maže kluzné plochy pístů, klouby a čepy ojnic a všech těch hejblátek, co musí fungovat, aby se vlak rozjel. Z komína se mohutně kouří a z různých ventilů syčí bílá pára, co zahaluje tu mašinku do šedobílého oparu, takže vypadá, jako by se nad kolejemi vznášela. Kolem pobíhá spousta zvědavců a proto je obtížné udělat slušné fotky, Děti lezou do kabiny a rodiče dělají snímky na památku. Slunce svítí a fouká studený severák, až člověku zalézá za nehty. Nádražní rozhlas upozorňuje, že místa v parní soupravě jsou zcela vyprodána a není možné se pokoušet jízdenku zakoupit ve vlaku. Kde se vzal tu se vzal čert s andělem a malým čertíkem, nastupují, mašinka zapíská a přesně na čas v 9:54 s klidem starého harcovníka se rozjíždí a míří do Štramberka ( zde článek k akci ). Odjezd natáčím na kameru a s mizícím posledním vagonem pomalu se vytrácím z nádraží také.

30. listopadu 2008  Padesátka

je krásné kulaté číslo, ale v tomto případě nejde o životní jubileum, ale o padesát pracovních dnů v Ostravě. Dnes je sice volný den, přesto na pondělní pracovní ruch se člověk musí připravit. Jak jinak, než procházkou do centra, podívat se na vánoční strom co stojí na Masarykově náměstí. Pěkně fouká, přitom je dvanáctistupňové teplo a tak se mi pochoduje vesele a blížím se a vidím ozdobený strom, sice ne tak vysoký, jako v Praze na Staroměstském, přesto obdivovovaný malými adepty na dárky od Ježíška. Kolem jsou řady úhledných dřevěných stánků ve štítech hýřících ozdobami s neonovou sněžnou vločkou na vrcholu. Večer to bude jistě pěkná podívaná a zejména od příštího víkendu, kdy trh začne fungovat. Slunce svítí a lidí pomálu, asi vybírají dárky v nákupních centrech, kam mě ani nenapadne zajít, není o co stát v takovém mumraji. Loudám se zkratkami zpět domů a jsem za dveřmi, stejně jako Vánoce.

9. listopadu 2008  Komenského park

vinoucí se kolem Ostravice mě vylákal k procházce, aby mi neupadly nohy od sezení v teple přechodného domova. Je opět krásně slunečno, jak jinak, a tak mašíruji kolem sokolovny ulicí ke sportovnímu centru a bráně vítající mě stejně jako pejsky radostně upalující z vodítek svých majitelů na parkové trávníky. Z dálky na mě ukazuje ruský voják z pomníku osvoboditelům sloužícímu dnes více skejtařům svým ušlechtilým mramorem. Děla po straně míří na jihovýchod a severozápad a snad v tom není nějaká symbolika, nic mě nenapadá. Vydávám se k severu po asfaltové cestě pokryté žlutým listnatým kobercem a lemované množstvím bytelných laviček ještě stále odolávajícím pokusům vandalů. Postojím pod jedním stromem hypnotizován datlem či snad strakapoudem, má červený kořen ocasu, o který se při dobývání potravy opírá a vůbec mu nevadí, jak na něho civím. Náhle, snad pro jistotu, leze vysoko nahoru a ztráci se mi z očí a to mě donutí protáhnot krok tou mohutnou alejí, na jejímž konci mám jedinou možnost pokračovat po již rozpadající se cestičce mezi krásně posekaným pažitem. Začíná foukat a co nevidím, vznášející se draky a pobíhající dítka s tatínky snažícími se ty neposlušné dráčky udržet vysoko ve vzduchu. Jeden klesá a nevratně ztroskotává v koruně stromu s lamentujícím taťkou trhajícím za provázek, co nakonec jediný zůstává mu v ruce. Vylezu na travnatý pahorek na konci parku a dívám se na zarostlou haldu, co tyčí se za silnicí a láká mě tam vylézt. Dnes odolávám, pohled na město proti slunci by nebyl ten pravý, snad příště, až bude pod mrakem. Pomalu kráčím k domovu, jednou očuchán krásným psíkem, co jak naducaná bíločerná koule se mi snaží usadit na botě. Odvolán pánem odbíhá a ohlížíme se za sebou, jako by nám ta chvilka nestačila. Slyším kostelní polední zvony a kručení v břiše, znamení to k zrychlit krok a konečně věším bundu na věšák a rychle otevírám všechna okna jako náruč podzimnímu slunci.

2. listopadu 2008  Ostravský hrad

či správně Slezskoostravský hrad je cílem dnešního výletu, když po desáté slunce vytrvale svítí na teploměr a ten leze někam za 24 stupňů. No jakýpak výlet, když popojedete deset minut tramvají, projdete výstavištěm Černá louka a pak už jen pěší most přes Ostravici, zamířit od soutoku s řekou Lučinou pod silniční přejezd a jste u hradeb. Původně strážní hrad ze třináctého století vystřídal desítky majitelů. Čtyři metry vysoké a dva metry silné zdi odrazovaly od úvah jej dobývat a ani husité s o to nepokusili, když měli Ostravu na krátký čas ve své moci. Osudnou se mu stala těžba uhlí někdy kolem 1790, kdy pozdější poddolování způsobilo propad až desetimetrový u hlavních objektů hradu a zbytek postupně chátral. Dnešní citlivě obnovovaný stav kopíruje původní půdorys a je oázou příjemně stráveného času v místě s tak pestrou minulostí. Vcházím z parku hlavní branou jediné zbylé věže, platím vstupné 40 a poplatek za focení 20 a mohu se pohybovat zcela volně po nádvořích či budovách, kde jsou i menší výstavy či strašidelné sklepní atrakce. Dva dřevění strážci od brány dohlíží na pořádek a po ruce mají železnou klec či kládu pro ty, kteří by snad se nechovali jak zákon káže. Starý strom zoufale drží poslední zbytky listí padající na masky vyřezané z tykví pro večerní dušičkové oslavy a právě ty oranžové tykvové pastely obarvují jinak šedý půdorys nádvoří. Stará nikdy nedokončená studna je dnes fontánkou s dřevěnými strážci Ostrošem a vodníkem a láká posadit se na lavicích kolem. Dívám se třpytivým rejem kapek  a představuji si ten ruch, co zde dojista byl, klapot koňských kopyt, bušení kovárny nebo dunění skládaných vinných sudů, či snad řinčení zbraní cvičícího strážního mužstva. V torzu hlavní budovy je svatební síň a nevím, proč právě do ní míří malé dělo postavené v průjezdu. Stoupám po dřevěných schodech na terasu, kde za hezkých dnů lze posedět u žejdlíku a pozorovat cvrkot pod sebou. Obcházím všechny vyhlídky a zastavuji se u dvou z dřeva v životní velikosti vyvedených zbrojnošů, kdy jeden s kopím asi je dobyvatel, ale ten pár metrů nad ním z hradeb se chystá na něho svrhnout velký kámen. Je to tak od nepaměti, že jeden útočí a druhý se brání. Nechávám ty ozbrojence být, ať se nějak bezbolestně dohodnou a jdu se mrknout do věže na historické dokumenty z minulosti hradu, praporce šlechty a pár nálezů vyhrabaných ze země při opravách. Malými okny shlížím na podzimními barvami hrající park a scházím dolů projít výstavu fotek z Afriky a jsou to skutečné unikáty od světových profíků. Ještě jednou obcházím hradby, chvíli posedím na lavičce u dřevěného pomníčku nešťastného císařského vojáka Josefa Lomničáka z Dolní Lhoty, kterého zde léta páně 1650 skolil poslední švédský výstřel vlastně již dva roky po konci třicetileté války. S trochou smutku v duši opouštím ten hrad a otáčím se za ním cestou zpět, dokud nezmizí mi z dohledu, ale nikoli ze vzpomínkových zážitků.     

1. listopadu 2008  Třetí měsíc v Ostravě

začíná sobotou a suchými kohoutky, neboť neteče voda. Naštěstí mám rezervu a stačím se jakž takž umýt, abych došel pro základní potraviny, když chladnička je téměř vyjedená a po pečivu ani památky. Pán se psem na mě volá, zda máme vodu a na mojí zápornou odpověď sděluje, že stejně jsou na tom i sousední bloky.Přejeme si rychlou opravu, dokončuji nákup, vybírám peníze na podnájem a jsem zpět v koupelně a ejhle, voda teče. V klidu snídám křupavé rohlíky, ty zde mají opravdu skvělé, přitom listuji v reklammě okay a oni již mají LCD televizi Sharp 81cm s HD rozlišením a DVB-T za pouhých šestnáct tisíc nebo 4GB SD kartu do foťáku za 250 korun, no nekup to spotřebiteli. Raději vzpomínám na uplynulých čtrnáct dnů a je to jen o práci, ale nemohu zapomenout na dlouhý víkend, kdy jsem pobyl v Praze a na chalupě téměř celé čtyři dny. Bylo to o mozolech, ale doma o sladkostech z lázní, co přivezla mi moje milá žena. V den státního svátku po obědě přestupuji na I.P.Pavlova do metra, to je nadité k prasknutí návštěvníky vojenské přehlídky, než vyvalí se ven ve stanici Muzeum, aby se dostali na Dejvickou. Pendolino je poloprázdné a za tři hodiny jízdy zamlženou krajinou jsme v Ostravě. Týden je krátký, ale nenudím se, práce dost a termíny přede mnou. Co provedu o víkendu, to teda nevím, na teploměru sice sedmnáct, avšak obloha zatažená a slyším zprávy o větrném dni. Zatím je tu klidno, skoro jak před bouří, takže uvidíme...     

19. října 2008 Halda Ema

je dominantou Ostravy a dívám se na ní z vyhlídkové věže Nové radnice a hned se rozhoduji vystoupit na její 317 metrů vysoký vrchol. Sedám teda do trolejbusu 101, který přejede Sýkorův most, zastaví na Bazalech, u ZOO abych v další stanici Najmanova vystoupil. Vracím se kousek zpět a zahýbám vlevo na asfaltku vedoucí nejdříve mezi domky, posléze po úbočí kopce, co je vlastně úpatím haldy vzniklé navážkou hlušiny z dolů Petr Bezruč, Michálka a dolu s koksovnou Trojice. Svahy spadají až do Trojického údolí, vždyť jde o 28 milionů kubíků hlušiny, což je několikrát více, než má Cheopsova pyramida. Ovšem, začalo se sypat někdy před rokem 1920 a trvalo to celých čtyřicet let. Halda pak léta hořela a vrchol poklesnul o celých osm metrů, než se podařilo hořlavé pochody utlumit natolik, že zůstávají pouze v nitru hory a projevují se vydechováním bělavých obláčků z průduchů poblíž vrcholu. Uvnitř haldy prý teplota dosahuje úctyhodných 1500 stupňů. Jsem u závory, co brání lenochům v autech dojet si málem na vrchol, odbočuji po žluté vpravo na asfaltovou cestu mířící k západu obloukem na rozcestí, kde pouze stezka vpravo mezi stromy do svahu mě přivádí na pruh bez porostu nesoucí v prachu stopy poutníků. Směs hlušinné drti postupně mění svou barvu z šedé do až cihlové, pokryté po krajích jasně zelenou nízkou hustou travičkou a mechem, přecházejícím v přerostlé něco mezi heřmánkem a sedmikrásou, žlutobíle kvetoucí mezi zhruba stejně vysokými rostlinami s modrými květy. Konečně na vlastní oči vidím asi tři průduchy, štěrbiny v černočervené v zemi, skutečně vydechující obláčky, jako kdyby tu byl zahrabán nějaký vášnivý dýmkový kuřák. Sahám opatrně na zem a je pravdu teplá, hřeje i v tom chladném povětří, co zde vane a setřásá listí z bříz a dalších lehkých listnáčů. Kamínky jsou cihlově a šedě zbarvené, mnohé černě protkány stopami uhlí. Pozorně se dívám a uhelných kousků je tu požehnaně, takže uvnitř má co hořet a bude to trvat ještě nějaké věky. Úplně nahoře je plošina tak deset krát pět metrů s jednoduchým dřevěným křížem na pokraji. Shlížím mezi stromy po svahu a vidím terasy vroubící obvod kužele, snad stopy po technologii postupné navážky. Věnuji pozornost výhledu a vskutku nádherný, jen kdyby inverze byla menší a vzduch průzračnější, viděl bych dozajista mnohem dále. I tak prostým okem rozeznávám objekty středu města, kostelní věže, paneláky věžáky, prosklenou budovu RWE i zelenkavou věž Nové radnice. Nelze nevidět panoráma hutí, evidentně vyhaslých, ale po obvodu města komíny a bílé mraky z výměníků továren, stále ještě žijících pracovním ruchem. Slunce posvěcuje na tu podívanou a provází mé kroky zpět k rozcestí, kde ještě prozkoumám slepou cestu protkanou tabulkami o štolách z let 1838 dávno zasypaných, ale stále s ochranným pásmem a upozorněním na nebezpečí plynů. Když nad stromy vidím velkou černou těžní věž a stezku v křoví přehrazuje závora, vracím se raději k turistické stezce Adolfa Podroužka a klesám až mezi domy a dolů k Ostravici poblíž Sýkoráku mostu, abych vsedl do trolejemi vedeného busu a o čtvrt hodiny později byl v teple domova. Ostrava je prostě krásná, jsem o tom stále více přesvědčen.   

11. října 2008 Ostrava zelená, Ostravice modrá

to je předmětem hovoru na radniční vyhlídce, kam mě vylákal teplý den babího léta. Ve výtahu se tlačíme s dvěma kameramany, jejich kamerami a stativy a také redaktorkou regionálního vysílání. Dáváme se do řeči a o chvíli je jasné, že potřebují pohledy na město pro vysílání, které bude monitorovat volby do místního zastupitelstva. Na vyhlídkové terase je teplo, jen mírný jižní větřík přisouvá nad město zbytky mlhy z lesů obklopujících tuto uhelnou pánev. Ostravice odráží modrou oblohu a ladně se vine mezi parky a bytovou zástavbou. Ostrava již dávno není černá, zelené plochy přepočtené na obyvatele jsou jedny z největších v republice, dovídám se od paní redaktorky. Město je atraktivní pro investory svou trojmezní polohou a obtížně se rozhoduje, které projekty jsou ty pravé. Vypadá to, že výstavba včetně bytové má zelenou, zdokonalují se inženýrské sítě a veškerá infrastruktura, lidé jsou zde spokojeni. Musím potvrdit, že se mi v Ostravě líbí, a je to pro paní redaktorku tak trochu překvapení, neb dle jejích slov to Pražáci málokdy tak hodnotí. Loučíme se a přejeme si, aby volby dopadly spravedlivě a sami víme, jak obtížné bude tato slova naplnit. Ještě diskutuji s mladým pořadatelem, co zde dohlíží na pořádek a snažím se zapamatovat jeho rady podívat se na zarostlé haldy, ze kterých je krásný výhled na panorama města. Pilně fotím a sjíždím na Prokešovo náměstí, užívám si tepla a pomalu se blížím k dočasnému domovu.   

1. října 2008  Mise Ostrava pokračuje

i po čtrnáctém září a tak mám za sebou tři týdny tvrdé práce a málo času zabývat se blogem. Je to takový koloběh, který začíná budíčkem ráno v 6, pak v 7:15 mašíruji pět minut do práce, v půl osmé jsem v plném tempu, před polednem oběd v klubu a kolem půl šesté zpět domů. To už jen stačí rozmyslet si, zda je něco na praní či žehlení, lehce povečeřet, mrknout na TV bednu nebo si číst, umýt se a do hajan, aby člověk byl ráno čerstvý. Ostrava se mi líbí, ale času málo, jen o víkendu si udělám náladu na nějakou procházku. Minulou sobotu byl na radnici den otevřených dveří a protože to mám nedaleko, vydal jsem se na Prokešovo náměstí a tam bylo skutečně živo. Nablýskané hasičské vozy s výsuvnými plošinami nestačily vynášet vysoko nad naše hlavy skupinky dětí, pro které to byl dozajista zážitek. Chodil a posedával jsem kolem a sledoval ten mumraj, prohlížel si ukázky hasební techniky, první pomoci záchranářů nebo vybavenost policejního sboru. Slunce se třpytilo v balóncích co dětičky vymámily z rodičů a zdá se, že všichni byli spokojeni. Vyhlídková terasa na věži radnice byla zdarma a tak jsem se ani nepokoušel vystát frontu. Přístupné byly reprezentační prostory radnice a musím říci, že jiná města mohou Ostravě jen závidět, taková je to nádhera. Popisovat nebudu, stačí se podívat na obrázky. Za dvě hodiny mě přechod převedl přes ulici a ta k té, kde bydlím a nedělní dopoledne bylo pryč.  

7.-14. září 2008  Mise Ostrava začíná

v neděli cestou Pendolinem ve 13:23 z Holešovic a příjezdem na místo činu v 16:35. Své dva bágly nakládám do tramvaje, po pár stanicích vystupuji a za deset minut stojím před svým dočasným domovem, odkud majitel právě stěhuje zbytky po malířích. Vstupuji do bytu pěkně čistého, s výhledem na jih do vzrostlých bříz, co budou mi zde šumět a dělat milou společnost. Domlouváme formality, mám klíče a mohu se v klidu ubytovat. Spí se mi dobře a v pondělní ráno v osm jsem u klienta a pracuji do pěti s krátkou pauzou na oběd ve firemní jídelně a tak tomu bude každý den. Jdu domů a tam na zápraží posedávají starší dámy, co zde bydlí čtyřicet let a pochvalují si klidné místo nedaleko centra, blízkost veřejné dopravy i nákupních možností. Do Alberta pochoduji deset minut a stane se mým zásobovacím centrem, abych tu neumřel hlady. Ve čtvrtek je ve firmě generalita společnosti a vše se blýská, jak to nakonec známe i odjinud. Dostávám další dispozice, co v projektu je bez diskusí a co ještě krapet upravit, nějaká starost navíc hlavně pro mne. Konečně je pátek dvanáctého, slunce se kloní k západu sundavám kravatu, natahuji džíny, doplňuji zásoby a usedám k počítači, pro který mám zaplacen WiFi internet a ono to funguje rychlostí 12-54Mb/s, lépe, než jsem čekal. Z okna hledím do tmy na osvětlenou věž Nové radnice a hodiny v sousedním bytě krásně bimbají deset, jako signál k zalehnutí, přečtění pár stránek Simmela a už je tu sladký spánek. Sobota je sluncem prosvícená, ale docela chladná, jinak dobrá pro půlhodinovou pěší cestu do nákupního centra Futurum, kde potřebuji přikoupit košile a kravatu. Můstek pro pěší vede mě přes trať starou zástavbou k opraveným panelákům, dále po čtyřproudé ulici lemované parkem na jedné straně a sportovišti na druhé, než vynoří se přede mnou hala Humanic a portál centra asi největšího v Ostravě. Parkoviště jsou zaplněna a jsem uvnitř města ve městě, bloudím pasážemi než najdu co potřebuji a mohu opět na vzduch zopakovat si pochod opačným směrem, zrovna když věžní hodiny oznamují poledne. Něco si rychle ukuchtím, přepírám co třeba a sedím u okna s pohledem znovu zaměřeným na tu věž novoradniční a její ochoz, kde zdá se mi, že pohybují se postavy, že by přístupná vyhlídka? Internet mi potvrzuje tu domněnku a jsem již na cestě a Prokešově náměstí před černou fontánou s bronzovou sochou modrookého Ikara, symbolem to vzestupů a pádů města. Hlavní dveře radnice mě zvou vstoupit na široké schodiště do rozlehlé haly a informační tabule mě posílá k výtahu vpravo, jedoucím do šestého patra. Zde zakupuji vstupenku dospělí dvacet, studenti děti a důchodci deset a opět do výtahu, co vynáší mě na kýženou terasu. Přede mnou vynořuje se impozantní výhled z výše třiasedmdesáti metrů na město a kotlinu s vrcholy Beskyd, Jeseníků a dokonce i Pradědu či polského vnitrozemí na obzoru. Na Prokešově náměstí, nesoucím jméno starosty sjednotitele to Velké Ostravy s dnešní plochou přes 260 čtverečních kilometrů, je kruhový objezd se záhonem v podobě bílého koně, symbolem to města. Dívám se na kontrasty věží kostelních s komíny, pecemi, střechami všech barev, zelených parkových ostrovů, zákrutů řeky Ostravice, zalesněných hald či labyrintu silničních nadjezdů. Vidím i okno, co darovalo mi tu inspiraci vydat se na vyhlídku a slibuji si, že to není naposled. Nasycen dojmy a prvními snímky sjíždím dolů a stále se otáčím k tomu pěknému místu a dívám se tam i nyní, co píši tyto řádky.  
Odkazy: více o věži , panoramatický výhled

1. září 2008  Škola volá!  

To znít mi bude v uších po celý život, tak hluboké stopy v člověku zanechá povinnost zasednout do lavic a učit se, učit se. I dnes máme v rodině potomka, který poprvé s brašnou na zádech překračuje práh první třídy, nachází svoji lavici a usadí se ke spolužákovi, co bude jeho nejbližším kamarádem, dokud nebudou rozsazeni. I já jsem tak začínal a seděli jsme spolu v jedné lavici nejdříve osm a pak ještě další tři roky, to už něco znamená, skoro jako bratři. Je jistě na každém, zda tak dobrého přítele najde a bude s ním sdílet dobré i zlé, rozchody a usmíření, radosti i starosti. Pro našeho mladého to bude ještě dlouhá cesta a přeji mu, aby měl alespoň trochu štěstí na školní kamarády, ze kterých se stanou přátelé, mnohdy na celý život.

22. srpna 2008 Vzhůru na Kozákov

nám velí příjemné odpolední počasí a již se posunujeme z Lomnice po silnicích a nestačíme hlavy otáčet nad stále novými pohledy do údolí či kopců. Když potom odbočíme na silničky kroutící se mezi lukami stále vzhůru, jsme náhle jakoby v jiném světě. Poslední mírné stoupání a vynořuje se před námi rozhledna kozákovská s oblohou posetou paraglidisty. Za dvacet zaparkujeme a vzhlížíme k vyhlídkové terase, kam, po deseti za děti a dvaceti za dospělé, můžeme začít šplhat po příkrých kovových schodech. Po několika zákrutách sílí vítr a na dvacetčtyři metrů vysoké vyhlídce vane vskutku zčerstva. Snad proto držíme se raději na prosluněné části a obdivujeme se dalekým obzorům uloženým v oparu letního dne. Spouště cvakají, dalekohledy přilepeny na očích, barevné padáky v našem zorném poli se postupně odlepují od návětrného svahu, krouží a stoupají až některé jako tečky vysoko nad našimi hlavami ztrácejí se dohledu. Jiní přistávají a krotí ta nadýchaná křídla aby po chvíli oddechu mohli znovu vrátit se do vzdušných proudů a barevného rojení. Čteme na tabulkách názvy cílů našich pohledů a nestačíme se divit, co všechnou můžeme vidět. Trosky věžemi svými dominují na jihovýchodě a ve směru jihozápadním vyniká Ještěd s nezaměnitelnou věžní kreací a musel bych popsat hodně místa, abych něco viděného nevynechal. Netrpělivost dětí však narůstá a jak chtěly nahoru, tak pro změnu chtějí dolů, něco dobrého na zub si koupit, posedět za větrem a hřát se na slunci. Jsme tedy znovu u pokladny, ještě pořídit pár pohledů a hurá k občerstvovně na bramboráčky a párky. Využívám tu chvíli bezdětnou na prohlídku, jak to ti odvážlivci padákoví vlastně dělají a sleduji proces nastavení padáku na zemi do srpkovité polohy jen mírně čeřené větrem. Pilot s jakouci krosnou na zádech, ve které po vzlétnutí sedí, drží v rukou řídící madla, ovládající tu spoustu šňůr pro řízení letu. Konečně se větrné punčochy narovnávají a jeden pilot za druhým se rozběhne po svahu než padák ho odlepí od země a pak již pracuje s navigováním, jen aby se dostal nad vrchoky stromů a do spirály, co vynese ho do toho správného proudění a výšky. Vracím se však do tlupy naší výletní a rádi sedáme do vyhřátého auta, abychom klesali k silnicím hlavnějším a spokojeně dopluli na náměstí lomnické, dali si zmrzlinu a zakotvili s nově nabytými dojmy před brankou domácí.

21. srpna 2008 Na hradě Kumburku

potkal jsem Andulku, jak jedla okurku,  tak nějak si děti zpívaly cestou z Lomnice přes Ploužnici a Skyveř za jízdy po cestě vinoucí se úpatím kopce porostlém smrky a bučinou. Parkujeme u závory a pomalu stoupáme strmou cestou k troskám hradu, který nechal zbořit před třistašedesáti lety tehdejší císař, jelikož moc rodů vládnoucích z tohoto místa rozlehlému kraji byla převeliká až nebezpečná. Míjíme staleté buky, z nichž největší má obvod čtyři metry, poznamenaný jizvami nápisů dobráků, co zvěčnili se ve své malosti na pyšném velikánu. Vítá nás první brána z původních čtyř a nad námi se tyčí zbytky hlavní věže, stále ještě budící úctu. Druhá brána dovoluje vstoupit na dolní nádvoří, kde u ohně posiluje se dnešní čeládka udržující hrad v únosném stavu. Z pozůstatků hradeb vidíme mohutný kdysi vodní příkop, co jistě pod původními vysokými zdmi mohl odolat každé síle. Stezka se vine k hornímu nádvoří, ze kterého již je pěkný výhled do kraje a potkáváme zde holandskou rodinu pilně fotící kopcovité panorama, co u nich se prostě nevidí. Stoupáme však po schodech na dřevěnou vyhlídkovou plošinu, která ohromí nás nádherným výhledem na všechny ty kopce, údolí, osady, města a hory až k dalekém obzoru, tvořící jakýsi neskutečný kotel s námi uprostřed. Vidíme Sněžku čnící nad hřbety Krkonoš, ale i již navštívený blízký vrch Tábor či vzdálenejší Kozákov, kam chystáme se zítra. Díváme se k Jičínu, částečně stíněnému vrchy v linii před ním. Slunce prosvvěcuje tu nádheru kolem nás a užíváme si, vychutnáváme, nabíráme energii proudící kolem. Neradi lezeme z věže a krátce se věnujeme zkoumání prostor, co byly komnatami poskytujícími bezpečí a výhled na všechny strany obyvatelům hradu. Slézáme i do rozlehlého sklepení, snad skladiště nebo útočiště obránců. Loučíme se s tím krásným místem, co má dozajista jeden z nejhezčích výhledů v tomto kraji, na který budeme rádi vzpomínat.

2. srpna 2008  Čtvrté slavnosti trubačů

si uvědomuji brzy ráno, kdy lije jako z konve a nikdo by asi nevsadil korunu na dobré počasí. Obloha se však pomalu vyčistila do polojasna, příjemného pro shromáždění lidu na návsi třebaňské. Přicházím krátce po třetí hodině a již zdáli slyším hudbu gotickou, jak může jí hrát pouze Dei Gratia. Nad silnicí se lehce vlní velký nápis "Třebanští hlásní svému císaři" a naznačuje, že bez návštěvy Karla IV. se slavnosti prostě neobejdou. Platím vstupné sličné pokladní, věším si na krk přívěšek a mísím se s davem stejně označených lidiček. Sedí a stojí jich zde požehnaně na lavicích před rynkem s pódiem, nebo u stolů kolem stánků s občerstvením limonádovým, kávovým, pivním, klobásovým a tak podobně. Děti si mohou zaskotačit na trampolíně či pořídit si pro radost balónky, různé blikací přívěsky, paruky či jiné drobnosti. Pomalu se protlačuji na místo s výhledem na diváky i účinkující, abych něco nafotil a natočil bez velkého pobíhání. Nastupují trubači ve formaci Karlštejnských pozounérů, celí v modrých pláštích, černých baretech s nablýskanými nástroji. Troubí krásné fanfáry a člověk si musí představit, jak zní to asi do kraje z cimbuří hradu. Přichází rychtář s rychtářkou v parádních dobových úborech a slyšíme uvítací řeč jeho i patrona senátora. Trubači opět dují do svých nástrojů a lid naslouchá lahodným těm tónům. Poté gotická hudba nás vrací do atmosféry o staletí zpět, než ozvou se slavnostní fanfáry Trumpet Tune kráčející před  kočárem samotného císaře Karla IV., spolu s chotí Eliškou, komořím a arcibiskupem kynoucími davům provolávajícím slávu. Rychtář vítá císaře s ujištěním oddaného plnění hlásných povinností a císař milostivě zdraví všechny s potěšením, že může být slavnostem přítomen. Fanfáry ohlašují turnajové klání přítomných rytířů oděných v kovové brnění, které blyští se ve slunci ozařujícím tu slávu. Zbraně řinčí, buší do sebe ti rekové ze všech sil, a vítězové zdraví císaře pokleknutím. Krátce promlouvá císařovna a po ní arcibiskup žehná slavnostem, dobrému počasí a všem shromážděným. To již nastupují "Holky v rozpuku", aby svým dobovým tancem potěšili oko císařovo, jeho družiny i poddaného lidu. Císař je nadšen a hlasem komořího rozhoduje přidělit zástavu, prapor se znakem obce a názvem skupiny k trvalému užívání. Lovci místní předstupují před rychtáře, představujíce své dovednosti ve formě úlovků, jako darů panovníkovi, který uděluje jim milostivě další veselá práva. Císař v závěrečné řeči potvrzuje svoji spokojenost a nařizuje vydat měšec s příspěvkem na rozkvět obce. Nasedá pak do kočáru a s družinou za zvuku fanfár se odebírá zpět na svůj hrad. Nyní nadešel čas zábavy soustředěný do soutěže o nejlepší podání písně "Hlásná Třebaň je krásná". Nejsem přítomen vlastnímu klání zpěváků či skupin, ale vracím se zpět právě v době vyhlašování výsledků. Porota měla asi těžkou práci, ale nakonec se shoduje, že Holky v rozpuku obhajují loňské vítězství, odměněny velikánským dortem a diplomem. Ani další nepřicházejí zkrátka a jejich snaha je korunována sladkostmi. Znovu předstupuje mozartovský dirigent s načepýřenými růžovými vlasy před černě oděné, v bílých parukách připravené Holky v rozpuku, a ve stylu hudby svého génia předvádí tu píseň, Hlásnou Třebaň oslavující. Ivan Mládek bude litovat, že nemohl být zde jako loni, až zhlédne tu ódu na fantazii s nadšeným zaujetím provedenou. Potlesk veliký je jistě skvělou odměnou, ale také výzvou pro další účinkující. Postupně se na pódiu vystřídají skupina Třehusk, zpěváci Bohuš Matúš a pan Bláha nebo country kapela Balzám. Nálada se při hudbě a zpěvu uvolňuje z napětí, jak to všechno dopadne. Lidé dále posedávají, popíjí a baví se o dojmech, které jistě zůstanou uloženy v nás, jako vzpomínka na vydařený nádherný den.

1. srpna 2008  Prázdniny se lámou  

tak tomu bylo, je a bude tento den. Vzpomínám, jak jsme vždy s kluky říkávali, že už jedeme s kopce stále rychleji a blíže té škole, kam jsme prostě chodit museli. Dnes má narozeniny vnučka a to datum se tedy dobře pamatuje. Po obědě nastartuji a pojedu ji potěšit nějakou drobností, i když z toho má jenom nejasný pojem, ukazujíc tři prsty. Den je nehorázně rozpálený, byt vyhřátý a nezbývá, než se těšit na odpolední odjezd na venkov a snad i osvěžení v Berounce. Navíc zítra jsou ve vsi tradiční slavnosti trubačů a tak je na co se těšit.

21.-25. července 2008  Lomnice nad Popelkou

je příjemné městečko ležící asi 30 kilometrů severně od Jičína, s dominantními vrchy Tábor a Babylon. Tam přijíždíme s dětmi a za chvíli se dočasně uhnízdíme, abychom zde prožili týden na zdravém vzduchu. První výlet patří svahům kopce Babylon, odkud je pěkný pohled na město a užíváme si těch luk, děti skotačí, kobylky skáčí, čmeláci a další hmyz bzučí a poletuje kolem, zkrátka pohodové chvíle. Druhý výlet směřuje do sportovního areálu Popelka se skokanskými můstky zasazenými do lesnatých svahů. Mladíci zde trénují a vidíme šedesátimetrové skoky dvanáctiletých kluků. Pomalu vystupuji po žebříkovitých kovových schodech o padesát metrů výše, kde se tyčí konstrukce věže do výše dalších třiceti metrů. Neodolám a stoupám až na vyhlídkový ochoz tvořící vrchol kopce 600 metrů nad mořem. Na obzoru vidím hradbu Krkonoš, rozhled je skutečně nádherný. Shlížím dolů na můstek a obdivuji všechny ty skokany, co dokáží bez bázně přistát v údolí. Vítr zesiluje a tak sestupuji dolů, abychom si zašli na oběd do blízké resturace. Nasyceni jdeme po zelené lesem kolem pařezu stromu, kde napočítáme 106 letokruhů, dále lukami a poli k vodárně, pak procházíme remízkem, až se před námi vynoří náherný pohled do kraje, který kdysi obdivoval sám Bedřich Smetana. Proto se to krásné místo jmenuje Smetanova vyhlídka. Kocháme se a vylepšujeme si náladu malinami rostoucími na pokraji lesa. Cestou zpět fotím slovenské cykloturisty, procházíme stezkou vyšlapanou v žitném poli a jsme zpět u můstků, mezi rekreačními chatkami a pak hurá domů. Třetí výlet je dán deštivým počasím, a proto jme v místním muzeu na výstavě drahých kamenů, tedy polodrahokamů nalezených v Kozákovských vrších či dovezených třeba z Brazílie. Ty kameny někoho hřejí, když k nim dá ruku, s někým to nic nedělá. Jsou nádherné a některé malé kousky kupujeme dětem pro radost. Zbytek muzea je zajímavý zejména věcmi, které obklopovaly naše předky, či dokumenty, obrázky, předměty z minulých století. Čas příjemně utekl a v povečer mezi kapkami kličkujeme opět k domovu.
Čtvrtý výlet začíná u vyschlé studánky Křížovka, nad níž začíná křížová cesta se třinácti zastaveními, vedoucí na vrch Tábor. Je docela horko, ale pomalým tempem jsme konečně u vyhlídkové věže, měníme v restauraci čtyřikrát patnáct korun, aby nás automat pustil na schody vedoucí k vyhlídkové plošině. Nahoře obcházíme po obvodu a je stále na co se dívat, včetně Lomnice a vesnic kolem v údolích. Jsme však opět dole a chladíme se zmrzlinovými poháry s malinami a šlehačkou, než vyrazíme stezkou lukami a lesy zpět k výchozímu bodu. Dalo by se o dojmech z Lomnice napsat více, ale i toto málo jen potvrzuje krásné chvíle, co jsme zde za pět dní prožili.

8. července 2008  Na kole

se jedu projet s foťákem směr Karlštejn a fotím cestou ty změny, co výstavba nových domů přináší. Mnohde je více staveniště, ale vidím novotou vonící stavby s drobotinou pobíhající po zahradách nebo cákající se v bazénech. Tedy idylka lidí, co daří se jim dobře nebo jsou zatíženi hypotékami. Horní jez mě láká přiblížit se bez ohledu na zakazující závoru a očima hladím rozkošnou to siluetu romantického mlýna, nyní hotelu stejného přízviska. Určitě to tam není špatné, vždyť nejedna velká firma tam stmeluje týmy a řada movitějších využívá náruče tohoto místa k oslavám právě ztracené svobody. Jez šumí a už na něj nevstoupím, když cedule to zakazuje, zůstanou jen vzpomínky na léta mládí, co nemělo žádných omezení a užívalo si zde berounské vody. Ale rybáře takto nikdo neruší a nahazují udice, jedním okem sledijíce můj pomalý odchod - snad nechytají proboha na černo? To blesklo mi hlavou při nasedání na kolo a cestou zatáčkami k Sypačce, skále odedávna zásobující padajícím kamením rušnou silnici pod ní. Přede mnou jsou tenisové kurty, fotbalové hřiště, benzinka a budova Vinice s řadami vinné rávy ve svazích pod lesem. Zastavuji u parkoviště s pár autobusy a klimbajícími koňmi čekajícími s kočáry na turisty, co raději pohodlně k hradu dostati se chtějí. Kousek před mostem táže se mě řidič tiráku na nějakou firmu a zjišťuji u domorodců, že musí zpět a přes řeku kolem nádraží za druhé šraňky aby se dostal k cíli. Má však takové monstrum, že není kde se otočit a nezbývá, než jet až někam, kde to půjde. Sám zastavuji na mostě pro pár fotek a otáčím se na cestu zpět, abych toho nešťastného tiráka potkal, jak jede až ze Třebaně. Za jezem sjíždím směrem k Plovárně, kam chodili jsme do letní hospody posedět u korbele pěnivého s řekou šumící nám za zády. Dnes to je celé zpustlé a zahražené, ty doby krásných večerů a lidské pospolitosti jsou nenávratně pryč, snad odplaveny stoletou povodní, po které zůstávají stopy na některých dosud neopravených fasádách. Život však jde dál a lidé staví nové chaty a domy v tom povodňovém pásmu v naději, že nebude více hladiny vzduté až ke střechám jejich příbytků. Projíždím uličkami jak kdysi a vidím vše očima dnešního člověka rodu konzumního a nedivím se těm lidem kolem oživujícím ta místa víkendová podle své kapsy či možností bez hranic. Odbočuji u starého rekreačního střediska vpravo a s nostalgií pozoruji zahrady, kde jsme polehávali s kamarády a holkama, filozofujíce k životě, co nás čeká. Nikde živáčka, jen ten skřivan nad polem obilným pěje z plna hrdla svou píseň nekonečnou a mává mi křídly svými na rozloučenou.

4. července 2008  Ostrava

je mým cílem a tak na netu objednávám Pendolino v úterý dopoledne tam a ve středu odpoledne zpět do Prahy. Usedám v první třídě a v půl desátě se plynule rozjíždíme, vymotáme se z města a mašina přidává na svých 160 tam, kde je to povoleno. Jízda je opravdu klidná, žádné bušení náprav, žádné ruchy, občerstvení jak v letadle, zásuvka po ruce a tak někteří civí do svých přehrávačá nebo notebooků. Stavíme v Pardubicích, Olomouci, Ostravě Svinově a jsme u cíle opravdu přesně. Vylezu na můstek co dovede mě do haly, kupuji lístek a jedu dvojkou do Stodolní ubytovat se. Ještě stihnu tramvají dojet ke klientovi a divím se, co za 15 korun a 45 minut se dá zařídit. Pracovní schůzka probíhá dle plánu a kolem sedmé přesouváme se do Moravské hospody, popíjíme, pojídáme, povídáme. Klábosíme i o městě, jak se pozvedlo, pročistilo, jak tu jsou noví ptáci zpěváci, co pěstujeme na zahrádkách a vůbec, že se tu nežije špatně. Náhle máme jedenáct a ještě tedy do hospody Dublin dát si černého Guinesse, vytrpět si příšerný randál repro hudby a o půl jedné lezu do postele. Ráno je slunečné, pokoj sice abnormálně velký, ale koupelna má tak zkosené stěny, že je umění oholit a vykoupat se. Snídaně vezmi si co chceš a nadlábnut kráčím Stodolní a skutečně, v duchu povídání v novinách a televizi, narvanou hospodami a různými podniky, kde se noční ptáci vyřádí dle libosti. Nebyl jsem v Ostravě pětadvacet let a tak procházím úhlednými náměstími v centru a dělám fotky na co se podívám. Minulost s dneškem prohrává, snad jen ti žebrající bezdomovci tu přibyli, ale kde v  městech nejsou. Pomalu se vracím do hotelu a před jedenáctou jsem již tramvají zpět u klienta, kde trávím aktivně dvě hodinky a spěchám kam jinam než na tramvaj, co mě za deset minut vyhodí u nádraží. Místo Pendolina čeká náhradní souprava, a tak na vlastní kůži zažívám, co udělá taková porucha na moderní technice. Klobouk dolů, dráhy to zvládají na jedničku i v první třídě a v pohodě jsme včas v Holešovicích, právě když hromy blesky déšť začínají řádit. Držím se tedy pod zemí, než vylezu na konečné ve Zličíně, aby mě za čtvrt hodinky autobus dovezl domů.

1. července 2008  Vzpomínka na prázdniny

klukovské začíná u Třebaňského jezu, kde jsme trávili většinu dnů povalujíce se na dekách, plavajíce v teplé Berounce nebo pádlujíce v kanoi k jezu Karlštejnskému. Byl to bezstarostný čas, kdy jsme snad mysleli jenom na zábavu, holky či nějaké skopičiny. Byli jsme pořádně opálení a dokonce Břeťa se mazal naftou, aby byl úplně nejtmavší. Kupodivu to přežil, asi tenkrát nebylo v tom palivu tolik chemikálií jako dnes. Nejraději jsme měli první půlku července a také bývalo obvykle nejlepší počasí, kdy přijížděli letní hosté a měli jsme o nové kamarády postaráno. V podvečer většina přišla na Sokolovnu a hráli jsme vybíjenou a volejbal až do setmění. Když počasí nebylo dobré, setkávali jsme se u kamarádů doma a většinou mastili karty a poslouchali rádio. Nejkrásnější léta byla tak asi do těch dvanácti let, pak už přicházely pubertální nápady a hodně průšvihů, návštěvy letních kin, posezení v hospodě nebo na nějaké sešlosti a k tomu ještě chození za holkama. Dnes rodiče seberou děti, vrazí je do auta a odvezou nejméně do Chorvatska, bez moře by to přece nebyly žádné prázdniny a dětičky by se nemusely ztrapňovat před spolužáky, že byly jen u nějaké Berounky. Nakonec stejně skončí u tuzemské řeky, jezery, rybníka či koupaliště, jelikož dospělí nemají tolik dovolené nebo prostě musí pracovat. Avšak přesto všechno - léto budiž pochváleno!

30. června 2008  Druhá polovina června

byla ve znamení fotbalu, ale již bez nás. Neprůstřelný Petr Čech neudržel míč a nechal Turky v euforii nasázet tři góly, které znamenaly ostudné vyřazení, i když se nakonec ukázalo, že turecký fotbal se dokázal dostat až do čtyřky a veze domů bronzové medaile. Finále ovládli Španělé jedinou brankou Torrese a v Německu se nemuselo slavit. Ale zpět na zem! Počasí předvádí horké dny s následnými bouřemi a vichřicemi likvidujícími vše, co se postaví do cesty. Člověk si lebedí v posteli a najednou se přivalí vlna studeného vzduchu propadlá z výše pár kilometrů a sebere z baráku střechu i půdní nástavbu. To už není děravá ionosféra, ale přímo atmosféra, kudy nám příroda vrací lidskou chtivost, nenasytnost a bezohlednost. Bohužel to odnáší obyčejní lidé a paláce sněmoven pevně stojí na silných sloupech byrokracie a byznysu. Jedenadvacátého byl letní slunovrat s nejdelším slunce svitem, aby od příštích dnů se noci již jenom prodlužovaly. Jinak UPC nám nabídla Nova Cinema za korunu měsíčně, no nekup to, i když se na to díváme jen z nouze. Ve skleníku jsou vzrostlé okurky obalené krásnými žlutými květy hojně navštěvované včelami a tak první zárodky hadovek mohou v klidu růst. Třešně má kupodivu dost rudých plodů, ani nedostatek včel nezničil slušnou úrodu. Hodně jsem načesal a většinu rozdal, nestačíme tu spoustu sníst. Brambory jsou zbaveny plevele a plžů, těch jsem sebral a do popelnice zmasakroval na čtyři desítky. Kočka vylovila z mini jezírka žábu a zabila ji, ale nesežrala, je to černá bestie, co si z naší zahrady dělá rajón. Je též velká úroda hlemýžďů co ožrali nám slunečnice a tak házím je daleko do pole, takových padesát jich určitě bylo. Na předzahrádce všechno kvete, bohužel vyráží šrůcha jedlá, což je pěkně houževnatý dužnatý plevel a musím se hodně hrbit při její likvidaci. Určitá práce se rýsuje v Ostravě a po předané nabídce už jen čekám, kdy bych měl začít. Děti dostaly vysvědčení a vše se dalo do pohybu směr prázdniny a tak si ve zdraví užijme léto plné dovolených i práce.  

14. června 2008  EURO 2008

zachvátilo Evropu a není zúčastněné země, která by neměla podporu svých fanoušků přímo na místě. Stoji za to podívat se na stránky deníků ve Švédsku a Španělsku, jak se fandové chystají v místě činu, Insbruku. Nikoho zde nezajímá, že na japonském ostrově Honšů bylo dnes ráno zeměstřesení o síle 7,2 stupně, ale vše je soustředěno na zeměstřesení, co způsobí vítězství jednoho ze "Š", znamenající jistý postup mezi nejlepších osm. Čtyři chlapi z Malagy si půjčili luxusní karavan, kde se přebarví na žlutočerveno, vezmou kudrnaté paruky stejných barev a samozřejmě barevně laděné kostýmy, vlajky a jdou na věc. Na ulicích vládne však žlutomodrá, ale oba tábory jsou velmi přátelské, baví se a dokonce Švédky tančí s galantními Španěly. Je to krásný mumraj zaznamenaný na stránkách elpais.com a aftonbladet.se. Někdy je lepší podívat se na stránky zúčastněných zemí, než číst chudé komentáře v našem internetovém tisku ;) Hlavní je však dění na hřišti a tam se nejdříve radovali Španělé, potom Švédi, aby nakonec to byla fiesta rudých barev, co zachvátila nadšené fanoušky z Pyrenejského poloostrova. Seveřané smutní a mají také proč. V posledním zápase musí porazit Rusko, kterému se podařilo zdolat Řecko. Dnes ovšem dojde i na český tým a fanoušky, kde k radosti "stačí" jakkoliv porazit Turecko. Ale to stejné musí Turci, aby právě u nich vypukly oslavy. Necháme se raději překvapit, snad příjemně.

7. června 2008  Královský průvod v Hlásné Třebani

Náš král a císař Karel IV. se tradičně zastavil v sobotu sedmého června o půl třetí odpoledne v Hlásné Třebani, aby promluvil s lidem poddaným a ukázal mu symboly světské moci, korunovační klenoty, převážené průvodem na hrad Karlštejn. Srocení lidu veliké oslavilo provoláváním slávy jeho řeč a zejména všechny vtipné výroky Karlovy, císařovny Elišky i hejtmana kraje. Trochu však bylo zaražené řečí rychtářovou, bojácnou s pauzami zapomenutého textu. Snad pergamen by ten zapomnětlivec měl mít před očima a nemusel tak ubližovat sobě ani obci. Představitel cechu rybářského vše zachránil, když mluvil hlasitě jako kniha při servírování pohoštění nachystaného z ranního úlovku, na kterém si panstvo očividně pochutnalo. Rychlé rozloučení s lidem, císař nasedá na koně a průvod míří pod nápisem „Třebanští hlásní svému císaři“ dále na Karlštejn za dunění bubnů, fanfár, klapotu kopyt a rachocení kočárů, žebřiňáků a dalších povozů. Mohutný průvod pomalu mizí v dáli a my ještě hodnou chvíli stojíme na místě a užíváme si tu pomíjivý závan zašlé slávy.   V loňském roce jsme dlouho čekali na průvod a snad proto byla náves plnější, letos však přijel naprosto přesně a stejně tak odjel, první fotka má čas 14:17 a poslední 14:45, protože v Karlštejně musí být v 15:30. Více lidí si užívalo přímo s průvodem a mašírovalo na Karlštejn. Počasí nádherné a Evropská unie zřejmě štědrá, jak bylo vidět na vybavení účinkujících, koní, povozů a všeho kolem. A k tomu ještě - Hlásná Třebaň je krásná… ( obrazem viz fotogalerie )

1. června 2008  Den dětí    

je dnes a tak vnučka dostává první podikolo s podpůrnými zadními kolečky, aby se naučila jezdit. Ihned si tu nablýskanou věc přivlastňuje, sedí v sedle a tlačí na pedály, což není totéž jako šlapat a bude to asi nějakou chvíli trvat, než přijde na ten fígl. Asi opráším starou tříkolku, co nutí k tomu správnému pohybu, tedy šlapání do pedálů, jak má být. Nakonec všichni jsme tak začínali a nikdo z nás neměl nijaké geny, co by nás táhly do sedla a ihned jsme drandili jak o život. Pomalu je pomalu a každý se naučí jezdit na kole a věřím, že i vnučka rozmnoží řady těch, co později prohání se po silnicích a stezkách cyklistických.

31. května 2008  Panují vedra

a tak se vracím ke dvěma výletům z uplynulých týdnů. Ten první jsme si vyšlápli z Vypichu parkem ke Strahovu obdivujíce inline kolečkové bruslaře, co kolem nás mnohokráte prohučeli. Pravda, jedna bruslařka, sice elegantně oblečená, jela krokem, snad aby se zbytečně nevymázla a usoudili jsme, že pěšmo by se pohybovala rychleji a bez rizika. Kličkujeme mezi stadiony, spartakiádní po levé ruce a jsme na vyhlídce a kocháme se pohledy na Prahu. Míjíme studentské koleje, co se údajně mají bourat, a tím zmizí i blok čtyři, kde jsem trávil nějaký rok života svým způsobem veselého. Z mensy voněly řízky, když míříme k růžovému parku s jen málo zatím kvetoucími růžemi, zato ale s modravými pásy drobounkých kvítků kobercovitě rozrostlých. Jdeme však do branky roztomilé petřínské zahrady mohutně kvetoucí všemi snad keři pestrobarevnými a motáme se omámeni tou nádhernou paletou od bílé po temně fialovou. Ani se nám nechce pryč, ale kolem hvězdárny pokračujeme k lanovce a o pár minut vystupujeme na Nebozízku, ještě pár fotek a sjíždíme dolů na Újezd, abychom se dostali domů.
Ten druhý mě dovedl na Klárov a po Starých zámeckých schodech nejdříve na vyhlídku nad zahradou Fürstenberskou, co má být po rekonstrukci přístupná začátkem června. Asi o nic nepřicházím, svrchu vidím, jak čerstvě osázené záhony čekají na první květy. Přesto slibuji si, že někdy obětuji padesát a prolezu tu krásu poctivě. Kolem se hemží Japonci a tak dělám místo pro fotochtivé. Je tu rušno, takže raději na cestičky nad hradními zahradami, kde nalézám klidná místa a cvakám jednu fotku za druhou. Tady se platí 79 vstupné a někdy to využijeme, neb se jedná o skutečně kouzelné místo chráněné vstupným před ruchem turistickým. Konečně jsem na vyhlídce před sloupovým altánem, či jak tu podivnost nazvat, a sedám na lavičku vedle sochy člověka s kůží lva přes hlavu a ramena, jak drží sedícímu lvu tlamu otevřenou, aby z ní tryskal tenký fontánní pramínek do nádržky u nohou. Pohled z druhé strany však vypadá jak čůrající mužský a to nenechává klidným žádného turistu a je to tu samá legrační scénka, jen se zvěčnit s tou veselí budící podivností. Naposledy pohlédnu na Prahu táhnoucí se kam oko dohlédne, na vlající vlajku Spojeného království a připojím se k davu cestovatelů, co již míří po schodech za dalšími prohlídkami matky naší stověžaté. Pak již jen dojet domů a je po všem. Foto viz Rudolf's Space .

15. května 2008  Vyhlídková terasa

u Hybernů je málo navštěvovaná, jelikož nemá žádný poutač a vstup již není volný, ale za 50Kč dostanete jako vstupenku pěknou pohlednici s popisem věží na jihozápadním obzoru. Pokladní za nic nemůže a proto jí nijak nespílám, projdu prosklenými  dveřmi k výtahu, tisknu tlačítko 6, vystupuji, dle šipky vpravo za roh a po schodech lezu na terasu. Je nádherné slunečné počasí, po včerejším dešti mírně zapařeno, ale viditelnost s přibývajícím časem stále se zlepšuje. Nelením a fotím co mi dopolední slunce dovoluje, Začínám Příkopy táhnoucími se k Můstku a dále Národní, tam již vidím jen střechy a petřínské svahy nad Ujezdem s lanovkou a rozhlednou. Dobře je poznat Nebozízek, Nemocnice Karla Boromějského, Strahovský klášter, Velvyslanectví Švédska, Katedrála Sv.Víta a Basilika Sv.Jiří. a celé panorama Pražského hradu. Dále jižněji výhledem pokračuji Revoluční přes Štefánikův most k Letenskému tunelu, přes úbočí Letné k siluetě stadionu Sparty a zástavby táhnoucí se obzorem do Bohnic s kostkami paneláků sídlišť Ďáblice a Prosek a Letňany. Nejblíže mi je však Obecní dům v celé kráse své jedinečné architektury umocněné barevnou mozaikou Prahy a hned vedle Prašná brána se svými štukovými ozdobami dnes krásně sluncem nasvícenými. Dominantně ční nad centrem věže Týnského chrámu a Staroměstské radnice a zastiňují tak jiná místa ve své linii. Nebudu popisovat východní a jižní výhled, který s ohledem na protisvětlo raději nefotím a navíc je hodně zajímavých výhledů schováno za vysokou budovou banky. Po hodině, nikým nerušené, jedu výtahem dolů a mísím se s turisty posunujícími se ve skupinkách od jedné pamětihodnosti k druhé. Celetnou mířím na Staroměstské náměstí právě když bije desátá a dav očima visí na apoštolech než kohout zakokrhá a kostlivec zacinká. Kočároví koně otráveně odstrkávají lidi co si myslí, že čekají právě na jejich pohlazení a divím se, že některé dotěry nenakopnou. Jan Hus dívá se na ten ruch s nadhledem upáleného s myšlenkou vytesanou do kamene pomníku a lidem, co sedí na lavičkách pod ním, zdá se to být úplně jedno, jak zaujati jsou pozorováním toho životem kypícího místa. Pomalu opouštím tu dlažbu, co ústí do starých uliček plných obchůdků a bloudících návštěvníků s očima ponořenýma do map a turistických bedekrů, nebo přešlapujících před jídelními lístky restaurantů v této době polední. A to je ta správná inspirace pro návrat s vidinou plného talíře.     

10. května 2008  Staročeské máje

lákají každoročně na náves již dopolední skupinou dětí v krojích, co hezky zarecitují těm, co nebojí se otevřít a přispět nějakou tou korunou pořadatelům. Tak tomu je i letos a o páté se schází hromada lidí u májky, již řadu let vztyčované na prostranství u obecní hrušky. Kdysi stávala před kapličkou, aby se lépe ohlídala před nájezdy okolních vesnic. Jednou zadňotřebaňákům se podařilo máj uloupit, ale pronásledovaní se pustili s přesilou hlásnotřebaňáků do křížku a nakonec všichni skončili v hospodě. Dříve se máj porážela až posledního května, dnes obvykle do 14 dnů od jejího vztyčení. Pod májí se předvádí místní folklorní skupiny, nejdříve trochu modernější tanečky, potom klasická česká beseda krojovaného mládí a na závěr holky v rozpuku s rozverně pojatým tancem. Nálada je výborná, voní grilované buřty, svařené víno, dětičky nedětičky, všichni se dobře baví. Zlatým hřebem je vylosování majitele máje a vyhrává Bohouš a děsí se, co práce s tím kusem bude mít. Mládenci dlouhou pilou pilně pílí, lid ustupuje z místa dopadu a již to praská, naklání se nejdříve pomalu a stále rychleji, sviští k zemi až s hlasitým prásknutím uléhá na dlažbu a poddává se tlupě bojující o špici pro krále májového. O chvíli jsou všechny pentle rozebrány, chlapi berou máj na ramena a kráčí kam jinam, no k hospodě, kde se budou všichni večer veselit. Lidé ještě postávají, známí si krapet potlachají, než se rozejdou za další zábavou v májově prosluněném povětří.  

8. května 2008 Výměna disku v notebooku

je nevyhnutelná, když disk ani po obnovení poškozených stop není stabilní a rozsah škod se dále šíří. Pokud se podaří disk ještě zprovoznit, je šance zálohovat data na externí disk nebo dokonce původní disk využít pro jeho naklonování po instalaci disku nového (Honzo, díky za testování, záchranu dat a další rady!). Dnes není problém koupit diskovou jednotku, ale je třeba se nejdříve ujistit, jaký typ je instalován. Starší přístroje, řekněme z roku 2003 (např. Compaq Evo 1020), obvykle používají disky IDE, což se na disku pozná podle čtyřicetikolíkového konektoru. Není nutné pořídit disk o stejné kapacitě (původní poškozený je 40GB Hitachi), ale je výhodné koupit třeba 120GB Western Digital za cca 1300Kč. Když už disk máme doma, stačí vyjmout původní z notebooku, což není nijak složitá operace, obvykle jeden šroubek, posunutí krytky nebo vytažení rámečku a je na stole. Odšroubovat čtyři šroubky a vytáhnout starý disk z rámečku je rovněž snadné. Opačným postupem nahradíme vadný disk novým. Předpokládejme, že starý disk je zcela nefunkční a tak je nutné nainstalovat operační systém, příkladně MS Windows XP, který máme na instalačním médiu z doby koupě počítače. Pokud nemáme, musíme takové instalační CD nějak získat, raději však legálně a již minimálně s komplet Service Pack 2, abychom se vyhnuli možnému napadení po připojení na web. Soubor SP2 je naštěstí samorozbalovací, i když ho stáhnete z webu. Pokud bychom ale chtěli použít stažený komplet Service Pack 3 ze stránek Microsoft, tak jedině po instalaci SP2. Navíc SP3 je ve formátu ISO a to se neobejdeme bez naistalovaného Deamon Tool, stačí stará verze 3.4, abychom soubor rozbalili (pravý klik na Deamon ikonu, vybrat Zařízení 0 CD/DVD prázdné, vybrat cestu k uloženému SP3 a už to frčí) . Ale my máme originál instalační CD již v jednotce, bootujeme notebook, který zachová samozřejmě případné heslo z BIOSu a nabídne vytvoření oddílů (partitions), tedy disku C a podle vlastní volby dalších. Nastavuji céčko na 40GB a formátování probíhá asi deset minut. Nyní vkládáme registrační číslo (mělo by být na nálepce spodní strany počítače) a spouští se instalace XP a to trvá další čtvrt hodiny, někdy déle. Poté se počítač konečně rebootne a máme skoro vyhráno. Teď je možné zformátovat další partišnu (oddíl disku), stačí kliknout na jeho jmenovku a systém sám nabídne formátování. Tady máme volných 80GB a to trvá podstatně déle. Ale je hotovo, takže už jen z flešky nakopírovat XP SP2 na disk a nainstalovat, to jde jak po másle. Na obrazovce se po instalaci objevuje informace, že máte 30 dnů na aktivaci XP, což není problém, je-li soft legální, nemusí se uvádět ani jméno, netřeba registrace, připomínání poté v pohodě zmizí. Teď již jen instalovat nějaký antivir, v našem případě avast, nastavit zabezpečení jak v XP tak v antiviru, ještě něco proti spywaru, třeba AdAware 2007 a jistě se neobejdeme bez Adobe Reader, Office či nějaké náhrady. Aby se dala spouštět videa YouTube, nebát se přijmout nabízenou instalaci Adobe Flash. Jestliže shrneme, tak disk pořídíme dopoledne např. v Mironetu a po obědě uděláme během pár hodin veškeré instalace a je vystaráno.

4. května 2008  Vzhůru na golf!

Po nedělním obědě mě svrbí chodidla a slunečné odpoledne vytahuje lidi na ulici, honem tedy na nádraží a stihnout elefantí vlak do Karlštejna. Je to pohodlné cestování v tomto tichém vláčku, kde se mnou jede i jakási rodinka s ohromným bernardýnem chladícím si břicho na podlaze. Vypadnu z vlaku na vyhřátý perón a slyším helikoptéru a o chvíli pozoruji, jak přistává na louce u mostu přes Berounku. Ze zvědavosti tam odbočím, na chodníku dívčina mi dává prospekt propagující helikoptérní lety nad hradem za 2500Kč pro tři osoby. Slyším, že let trvá deset minut a navíc stihne golfové hřiště a lomy Amerika. Vydávám se však po svých přes trať silnicí a za první zatáčkou nacházím modrou značku, nenápadně zvoucí ke stoupání pěšinou mezi ploty. Měnící se pohledy na hrad zvěčňuji olympusí optikou, než dosáhnu louky ve svahu s pastvinou pro koně po levé straně. Postupuji zvolna vzhůru k remízku, za nímž narážím na asfaltovanou cestu, co mě dovede k zámkově dlážděné cestě golfového ráje a lavičce u odpaliště. Blaženě usedám s výhledem na hrad a již přibzučí dva vozíky plné holí a čtyř hráčů asijského vzhledu hrnoucích se na krásně sestřižený pažit, aby jeden po druhém odpálili své míčky někam směrem k vytoužené jamce. Pomalu mizí a již je tu dvojice pěšmo, za ní celá skupinka a tak se to střídá v krátkých intervalech. Přijede i uniformovaný dohled a nabádá mě k opatrnosti na nové devítce, pokud tam půjdu a uklidňuje se, že budu postupovat jen po okraji areálu, což vzápětí činím. Stazka se vine prudce nahoru mezi kvetoucími nízkými keři trnkovníku a ponechává mi nerušený výhled na dvě jezírka, pískový bunkr a další jamkoviště hluboko pode mnou. Všude se přesunují hráči, stále se hraje. Pokračuji v dlouhém výstupu až na další louku a remízkem se dostávám na vrchol, kde se tyčí televizní vykrývací stožár pro vesnice v okolí.  Přicházím k jamce číslo dvě s pamětní deskou golfovému hráči Čejkovi, který v roce 2001 navrhnul její dnešní podobu. Dělám fotky s hradem v pozadí a pak odpočívám a vyhřívám se, když slyším pozdrav a odpovídám a ona to je jedna velmi známá sportovní osobnost, se kterou navazuji krátkou konverzaci se slibem, že nebudu nikde jmenovat. Po odpalu mizí mi někam dolů a říkám si, že je to opravdu sympatický člověk. Rozhlížím se kolem přes travnaté plochy s budovou klubu na vrchu obklopené blýskajícími okny zaparkovaných aut a je to tu moc pěkné, takové přátelské i pro mne, co se tu jen kochám tou nádherou. Čas letí, zvedá mě a postrkuje dolů a nabízí mi výhledy na vzdálené svahy často žlutě zářící rozkvetlou řepkou či hořčicí. I hrad na obzoru se přibližuje a jsem na cestě, závorách, nádraží, ve vlaku a doma s nohama nahoře si lebedícími po tom dnešním výšlapu.

1..května 2008  Prvomájová

procházka je důležitá věc, neboť máte možnost prožít první májový deštík korunovaný líbáním pod rozkvetlým stromem a nemusí to být právě třešeň. Chvíli před polednem zkoumáme oblohu a přes nepříznivou její šeď vykračujeme na ulici a světe div se, skutečně padají vlahé kapky, jakoby chtěly naplnit již vyřčené očekávání. Lezeme do tramvaje a sjíždíme do Motola, rychle přes křižovatku a dnes klidnou ulicí již za pálících paprsků se zvolna posouváme kolem rozkvetlých skalničkových zahrádek domů, přilepených k zeleným svahům motolským a homolským. Ptáci řvou a motýli poletují pestrou květní ozdobou, stromy ze všech sil obalují se listím světlezeleným, kolem klid sváteční rušený jen zdáli doléhajícím stavebním ukrajinsky nezdolným ruchem. Stoupáme k bývalé usedlosti Kotlářka, abychom sešli na hlavní, obalenou novostavbami kam oko dohlédne. Zahýbáme kolem jakéhosi vlevo plotu podél pěstěného hřiště fotbalového, nad nímž se pnou čerstvě obydlené milionové domy hned vedle jeřábů dodávajících rukám zahraničním potřebný materiál. Stezka lesem nás láká a klopýtáme přes pořezané stromy napříč ležící až k louce náhle ve svahu slunci vystavené. Pěšinka vyšlapaná zavádí nás ke hřbetu a ejhle, pod námi další louka převeliká s nějakými torzy snad kdysi cvičiště kohosi, kdo opustil demokraticky to místo opuštěně izolované. Jdeme travou po okraji s výhledem na červené střechy domů nad údolím košířským. Jsme opět o něco níže, ale terén se znovu zvedá kolem prohloubeniny s dosud čarodějnicky doutnajícími poleny ohniště opuštěného. A jsme na skalnatém vrcholu otvírajícím výhled smíchovským údolím na město chvějící se v oparu kam oko dohlédne, toť překvapení pro ty co netuší, že Skalky oblast chráněná něco takového ukrývá. Nemůžeme se nasytit a vychutnáváme si pohledy do dálky i pod sebe na dnes poklidnou ulici Plzeňskou s fasádou hotelu Kavalírek svítící. Neradi se necháme vést vlhkou cestičkou porostem lesním kolem zchátralé usedlosti k bytovým domům na ulici kroutící se dolů od fitnes privát hotelu obklopeném kurty tenisovými pod nádherně rozkvetlou jabloň a je tu líbání a rozkvetlé mandloně, pomalu konec prvního májového zážitku.   

1. května 2008  Den po čarodějnicích

na každé správné návsi stojí máj s pentlemi vlajícími vstříc květnému měsíci, předzvěsti všeho svěžího. Tomu však předchází ohňová noc, kdy na kopcích planou hranice symbolicky pálící čarodějnice. Jako kluci jsme vždy mívali na louce nad vesnicí sraz, abychom nanosili co nejvíce dřeva z blízkého lesa a nepotřebovali jsme k tomu žádné povolení. Samozřejmě, že nikdo nenutil dobrovolné hasiče tam s námi pobývat, ale nikdy nic nechytlo ani od létajících žhnoucích košťat. Dnes je problém stará klasická košťata sehnat, jak jsme je my vyloudili na dvorech statků. Pozdější vylepšování hranic pneumatikami či jinými nesmysly nám bylo cizí a o nějakém ekologickém napomínání nemuselo být řeči. Již pár let však oheň na kopci nezáří do kraje, nesoutěží s jinými na obzoru, dělá se u řeky, pořadatelé hasiči s potřebnou bumážkou, souhlasem obecního úřadu a čert ví, koho ještě dalšího. Je pouze otázkou, jak dlouho bude Evropská Unie a zezelenalé vládní strany trpět ty staročeské zvyky, jen aby měly další položku k úřadování a nezrušitelnosti svých institucí. Třeba se jednou dostatečně naštveme a místo košťat budou o čarodějnicích vzduchem létat tisíce papírových složek s nesmyslnými nařízeními. Ale májka přesto všechno již stojí, kytice na špici se vypíná nad kapličkou a červenými střechami, lidé se zastavují a zamýšlí se, jaký že to máme krásný jarní čas.

24. dubna 2008  Služby a služby   

Potřebuji koupit přes internet telefon s náhlavní soupravou a 12/3 volím český e-Proton, kde sice slibují dodat zboží do týdne, ale když není na skladě, tak do šesti týdnů. V pondělí 21/4 tam volám, a že prý je to vyskladněno u výrobce a do 14 dnů mi zásilka přijde poštou. Minulý pátek 17/4 objednávám kabel k TFT obrazovce notebooku a sice až v Singapuru, jelikož v Česku to nikdo nevede. Singapurský dodavatel slibuje pět pracovních dnů a při dnešním nahlédnutí do stavu objednávky vidím vyskladnění přepravci UPS.
Takže, kdo to stihne dříve? Tipuji si toho exotického asijského dodavatele a jak myslíte, že to dopadlo? Ve středu ve 12:15 zvoní kurýr DHL a u dveří mi předává balíček s kabeláží obrazovky notebooku, co jsem přes net objednal a zaplatil v pátek 17/4 po obědě. Čistý čas dodání tři pracovní dny! Kabelový svazek stál asi 400Kč a stejně tolik doprava, která musela překonat vzdálenost mnoha tisíce kilometrů, klobouk dolů za ten výkon. Kam se hrabou místní značkové servisy, co by chtěly tisícovku za materiál a stejně tolik za práci, pokud by ovšem ten kablík sehnaly. Nabízené řešení bylo vyměnit celou obrazovku za 10000Kč i sprací, ale to bych si mohl koupit už nový nbook. Sice teď musím rozebrat displej a část nbooku, vyměnit kabel, ale to je pouze opakování něčeho, co jsem se kdysi dávno naučil. Takže, pokud něco potřebujete rychle sehnat, nakupujte v Singapuru!!!
Aby všemu nebylo konec, kleknul nám počítač, pět let starý notebook. Po vypnutí už odmítal dokončit bootování a některá nezálohovaná data na disku byla v ohrožení. Nerad otravuji své známé, ale přesto jsem oslovil kolegu z bývalého zaměstnání, který opravdu v oboru hodně umí, a v dohodnuté době již sedíme nad stávkujícím laptopem. Diagnózu stanovil okamžitě a o chvíli běží prográmek, co má fixnout vadné médium. Jedu domů a ve čtvrtek ráno mám zprávu, že ve dvě v noci dokončil zásah a počítač je životaschopný, soubory zachráněny. Navečer již vezu přístroj domů a blahořečím zkušenostem a ochotě skvělého kamaráda.
Profesionalita se pozná velmi snadno, neboť začíná od prvního momentu, kdy jednáte o službě ať placené nebo přátelské. Vstřícnost, ochota, slušnost, znalosti, rychlost, kvalita, to jsou mnohdy vlastnosti, o nichž se člověku může jen zdát. To ovšem neplatí o zmíněném známém, příteli a kamarádovi, ale též o dodavateli ze Singapuru ... ještě jednou děkuji.

15. dubna 2008  Od zítřka máme dovolenou

se jmenuje hit co nazpívala Martha & Tena někdy v sedmdesátých letech, a který mě inspiroval k vytvoření videoklipu na YouTube, dnes překopírovaný rovněž na N-Joy . Tvorba podobných klipů není zas taková věda, vždyť každý máme v příslušenství Windows nástroj Movie Maker. Potom stačí již jen dostatek trpělivosti připravit si scénář, vložit hudbu, sehnat správné obrázky ke každému verši, poskládat a synchronizovat je s písní, přidat titulky, zkompilovat projekt do wmv formátu, provést upload na nějaké veřejné video stránky a je vše hotovo. Taková věc nejde udělat za hodinu, ale, máte-li chvílemi čas, tak den dva zcela postačí. Nejvíce potěší, když se počítadlo shlédnutí pomalu posouvá, což je znamení, že snaha nebyla marná.

14. dubna 2008  Když člověka bolí nohy

po delším procházení, tak to může znamenat, že toho našlapal dost. V neděli ráno pozoruji sojku na zahradě jak vydává docela hlasité zvuky jak nějaký papoušek a chce se mi do přírody a mezi lidi, takže hurá pěšmo po žluté na Karlštejn. Cestou vnímám rozkvetlé křoviny a třešně, rašící žlutozelené zárodky listů, zašláplého slepýše, nové pohledy na hrad a jsem na prosluněném nádvoří. Chvíli sedím u zubaté zdi a dívám se na japonský, německý, italský, anglický a nevímjaký cvrkot. Kdekdo fotí a přidávám se tedy a lezu do každého zákoutí hledíc po tom správném záběru. Sestupuji o nádvoří níže, abych se nasytil výhledem na domy v údolí planoucí červenými střechami kolem hlavní cesty až ke stříbrné stužce Berounky. Nad hlavou vlajka unie i ta naše třepotají se vesele a provází mě ke studniční věži. Stále je tam to veliké dřevěné kolo jak pro obrovské veverky, které pomáhalo spustit a vytáhnout naplněný okov až z hloubky 78 metrů, což údajně je úroveň říční hladiny. Nakláním se přes obrubeň a sklem zakrytý průzor nedovoluje to, co kdysi dávno jsme odivovali, zachytit odlesk vody v té úžasné hlubině. Tenkrát jsme tam hodili kamínek a počítali, jak dlouho trvá než doletí na dno. Po vyčištění studně od nánosu těch pokusů a spadlého všeho možného turistického, provedlo se zakrytí a nic se nezkouší. Škoda, neškodila by třeba voda...
Dnes pro změnu lezeme na kopec Děvín dost nalehko, vždyť slunce pálí, ptáci zpívají, příroda láká a nikde ani živáčka, vždyť je pondělí. Vítr nás profukuje při tom rozhlížení pražském a vyhání nás výše k vegetaci, svému větrolamu. Po okruhu na obzoru se šinou škatule tirácké, co měly by jezdit železnicí a to je snad jediné, co člověka upozorňuje, jak blízká je realita. Raději koukáme na človíčka, co řídí model větroně a manévruje až daleko nad údolí, kam signál ovladače dovolí. Je to prima, žádný motor, žádné bzučení techniky a otravování okolí, naopak, návrat mezi poštolky, krahujce, sokoly a další, co krouží nad svým územím. Cestou ke skalní vyhlídce nám králičí pár předvádí námluvy a jsem jen pár kroků vzdáleni, než váhavě odskáče někam do křoví.My jdeme raději stezkou jak bílým tunelem květovaným než sneseme se na asfalt mezi domky, na břeh Prokopského potoka až k jezírku s párem labutí jednokřídlých. Posedíme na lavičce, s obavami sledujeme vlčáka vběhnuvšího do vody, ale chce se jen zchladit a napít. Labutě odplouvají a my s nimi po svých k zastávce autobusu, pak ještě tramvaj a doma strčit rozpálené nohy do vany a to je definitivní konec.     

7. dubna 2008  Handan CV-6000 DVR

je digitální přijímač kabelové televize s vestavěným diskem k nahrávání programů. Zhruba před dvěma měsíci začínáme uvažovat o koupi nějakého DVD rekordéru s diskem, když na UPC kanálu vidíme prezentaci výše uvedeného zařízení. Stahuji proto manuál a bádám, co to všechno umí, a výsledkem je rozhodování, že toto by mohla být rozumná náhrada. Před týdnem zvoní telefon a operátorka UPC nabízí pronajmutí přístroje za 150 Kč měsíčně. No, ať počítám jak počítám, za rok zaplatím 1800 a za pět-šest let se dostávám na cenu rekordéru, co jsem původně plánoval. To není tak špatná nabídka, nakonec životnost takových krámů není obvykle delší a vývoj letí rychle dopředu a můžeme to vrátit a to je ten proud úvah vedoucí k souhlasu s transakcí. Pár dní čekáme, než se ozve a dnes je zde technik a za čtvrt hodinky je přístroj oživen a schopný nahrávání až čtyř programů najednou. Teď se trochu snažíme vyznat v ovládání a mezi tím zkoušíme nahrávat. Snad s úspěchem a to dovolí i usnout u zajímavého filmu, pokud nezapomeneme předem stisknout to správné tlačítko.

6. dubna 2008  Lidé rádi blogují

a to je fakt, který lehce poznáte při návštěvě TOPlist. V popředí jsou blog.sk a píši.cz s online stovkami blogistů, tomu snad nemůže nic konkurovat, dokonce ani porno stránky, a to je dobře. Člověk si ani neuvědomuje, jak si rozšiřuje slovní zásobu, zejména v okamžiku, kdy se aktivně zapojí třeba do diskuse. Jelikož je neděle a venku prší, dívám se na některé aktuální příspěvky a namátkově vybírám postupně tři. Když už si texty čtu, tak alespoň přispěji nějakou poznámkou či pochvalou. V jednom případě se jedná o pomoc s domácím úkolem, a sice napsat anglicky nějaký strašidelný příběh. To mě inspiruje a proto rychle popisuji svoji zkušenost, co se může přihodit a dostat se do stadia strachu při spánku na chalupě. Třeba to bude pro dotyčnou dostatečný impuls ke splnění úlohy domácí, které asi nikdo nemáme úplně v oblibě. Překvapuje mě mailové poděkování za mojí snahu a tak mi nezbývá, než popřát té školní duši, aby se snažila rozvinout, zdokonalit a dovést k úspěchu to málo, čím jsem chtěl pomoci.

1. dubna 2008  Konečně telefonuji zadarmo   

jak slibují všichni operátoři. Sdružená karta TýMoVodO2 v mém mobilu je skvělé řešení, co dohodli svorně naši tři operátoři, aby čelili náporu mobilních ufounů. Nemusel jsem podepsat žádnou smlouvu, jen musím denně zdarma telefonovat alespoň hodinu do všech sítí, abych přesvědčil o své upřímné snaze nepustit mobil z ruky a po roce začnu platit směšný poplatek 1 Kč za minutu bez ohledu na špičku a operátora. To je skvělá zpráva a musím končit, abych protelefonoval požadovaný čas a za rok nepřišel o výhodný TýMoVod02  tarif. Prostě blíž, jde to i jinak, telefonujte celý den zadarmo...

27. března 2008  Poledne na Karlštejně

mě zastihlo na schodech u kostelíku Sv.Palmácia, když stoupám, abych našel nějaké nezvyklé pohledy na hradní panorama. Musím projít brankou a spodní částí hřbitova, kde objevuji náhrobní kámen s podobiznou spolužáka, co zahynul na vojně v březnu 1966 při cvičném brodění tanků někde na Labi. Stojím tiše a dobře si vybavuji jeho tvář ze školních lavic, co jsme společně sdíleli po celých pět let. Od hrobu je vidět hrad a jistě by to bylo místo, které by si pro poslední odpočinek vybral. Vycházím horní brankou na cestu ve svahu a přes ploty na mě shlíží ta majestátní hradní nádhera. Zastavuji mnohokrát a pořizuji záběry kapesním očkem, co mi poslouží jako inspirace k příští návštěvě, až všechno pokvete v náruči všudypřítomné zeleně. Jen málokterý turista však uhne z asfaltového pohodlí a ruchu dvouproudého davu, jeden zvědavě nahoru, druhý spokojeně dolů, a fotí, co již kdekdo zvěčňoval před ním. Jsem nakonec rád, že na cestě není živáčka a zdravím se s domorodci v zahradách netušícími, že sem tak trochu patřím, vždyť odsud pochází moje babička, pratety a vzdálení bratranci. Na vlně nostalgie se nesu dolů k Berounce, chvíli z mostu pozoruji zakalenou hladinu plynoucí líně až tam, kde posílí mohutný vltavský tok. Slunce nesměle prorážící šedou oblohu zahřívá pomyšlení, jak obrázky mě vrátí k těm krokům budňanským.  

21. března 2008  Předvídat situaci

se jistě vyplatí, zejména na silnici. Mám už něco najeto a předvídání se mi zatím vždy vyplatilo, ale člověk na to musí myslet, netelefonovat, nenechat se jakkoli vyrušovat ze soustředění na jízdu. Pokud chce řidič autobusu měnit za jízdy kazetu, měl by předvídat, že může sjet ze silnice a zranit spoustu lidí, nehledě na materiální škodu, takže počkat až na příští zastavení. Jedu do mírného vrchu dlouhým pravotočivým obloukem a dívám se hodně dopředu, zda tu nebude někdo v protisměru, jak šílení předjížděči kdekoli činí. A co nevidím, je to právě jak tuším, jeden magor na plný předjíždí dva osobáky a mám co dělat zastavit na krajnici marně hrozíc rukou. Nepřítomný výraz a řev vytáčeného motoru mizí naštěstí někde za mnou a řidiči proti bezmocně rozhazují rukama. Z jiného soudku je hromadná havárie na D1, kde viníci karambolu vše svádí na počasí, policii, absenci informačních tabulí. Chyba je jistě pouze v řidičích, neboť ignorovali husté sněžení bez ohledu na ty poctivce, co se zařadili do pravého jízdního pruhu a jeli zvolna tou bílou tmou. Nikdo nemá co dělat v rychlém pruhu, když ja taková špatná viditelnost s klouzačkou po koly. Viníci jsou ti v levém pruhu, jeli moc rychle, zařadit se zpět bylo riskantní a tak to vše jistě začalo. Pak jen stodeset nárazů, ani to jinak nemohlo dopadnout. Předvídavost veškerá žádná. Zažil jsem podobnou situaci s průtrží mračen, kdy bylo na vozovce vmžiku pět centimetrů vody, viditelnost ani ne deset metrů a světe div se, všichni jsme pomalu na D1 zastavili a stáli poctivě, dokud po čtvrt hodině voda neopadla. Tomu se říká hromadná předvídavost a je jistě daleko lepší, než nějaká hromadná bouračka. Informační tabule jsou fajn pro ukázněné, ale nedokáží zabránit neukázněným v jejich trestuhodném jednání.

17. března 2008  Budweiser Clydesdales

je osmispřeží pivovarských koní, které z tradice chová americký Anheuser-Busch od 7. dubna 1933 na památku ukončení prohibice ( viz originál info a foto ). Vybraní koně pro některé z šesti existujících spřežení musí splňovat podmínku věku starší 4 let, výšky 6 stop, váhy 1800-2300 liber (libra=0,45kg), bílé podkolenky na předních nohou a bílé zadní nohy, odpovídající hnědou srst, bílou lysinu od nozder k čelu, černou hřívu a ocas. Potom jsou umístěni v některé z následujících stájí: St.Louis (Missouri), Menifee (Kalifornie), San Diego (Kalifornie), Merrimack (New Hampshire) nebo San Antonio (Texas). Zajímavý je převoz koní na akce. Dvanáct koní převáží tři speciální skříňové návěsy, každý je dlouhý 15 metrů a s nákladem váží 12 tun. Zde mají koně veškerý komfort, jaký si lze představit, a jsou za jízdy monitorováni kamerami dávající vizuální přehled o situaci posádce vozu. Postroje koní jsou ty nejkvalitnější a váží v průměru 130 liber. Koně jsou zapřaženi do originál pivovarských vozů Studebaker z roku 1900 vyvedených ve firemní červené barvě, ovšem doplněných moderními hydraulickými brzdami. S dvěma vozky sdílí kozlík i jeden dalmatinský pes, který umí běžet pod vozem a dohlížet na koně. Každý pár v zápřahu má rozdílnou úlohu. Ti nejblíže vozu jsou nejtěžší a nejsilnější, neboť rozjíždí a zastavuji. Další dva páry jsou důležité pro zatáčení a manévrování, a ti poslední, vedoucí v čele, musí být bystří, pohybliví a přizpůsobiví situaci. Kromě pravidelných akcí lze koně spatřit jen v nádherných původních maštalích z roku 1885 v komplexu rodinné farmy Grant v St.Louis a dále v parcích Anheuser-Busch Williamsburg (Virginia), Tampa (Florida), SeaWorld Orlando (Florida), San Diego (Kalifornie) a San Antonio (Texas). Poslední možnost prohlédnout si koně je v pivovarech St.Louis, Merrimack a Fort.Collins (Colorado). O koně je tedy postaráno díky tradici a úctě k nim, neboť právě oni pomohli vybudovat toto pivní impérium...

16. března 2008  Největší kůň

žije v Anglii ( viz originál info a obrázky ), od vánoc 2007 na farmě Belwade, patřící Mezinárodní lize pro ochranu koní (ILPH), ve skotském Aboyne. Jmenuje se Digger (bagr), je to valach chovu Clydesdale, jsou mu 4 roky, váží 9 metráků, měří metr devadesát a ještě stále roste. Jeho původní majitelé si s ním nevěděli rady, neboť sežere třikrát více než běžný kůň a vypije denně téměř třicet litrů vody a rovněž potřebuje zvláštní péči. Na farmě si vybral za kamaráda dvanáctiletého poníka jménem Sweep. Jak je Digger velký, tak je pomalý a rozvážný, určitě nikdy nebude závodit či soutěžit, prostě pohybuje se rád, ale pomalu. Asi má štěstí, že se narodil v konzervativní Anglii rozumným majitelům, kteří s ním nemíní dělat nějaké nesmyslné obchody či trhat rekordy.

15. března 2008  V Úvozu

se jmenuje strmá cesta klikatící se v zářezu úpatí vrchu Voškov, po které funím mezi stromy zoufale natahujícími kořeny ve strmém břehu. Byl jsem zde pradávno jako kluk a zcela jistě tu nebyly stopy aut, ale kol koňských povozů, co jezdily na pole a louky místní náhorní plošiny. Co jsem tenkrát vyběhnul téměř bez zadýchání, je pro mne trhačem plic, ale také čističem, co ten orgán zanedbávaný jistě potřebuje. Staré ploty, táhnoucí se po obou stranách, dávají tušit starou zástavbu chatovou, tu a tam spojenou vykutanými schody s touto zvláštní komunikací. Poslední zákrut mě vynáší k první vrcholové chatě, dnes asi již domu, shlížejícím nerušeně do údolí řeky Berounky od jezu třebaňského až ke karlštejnskému, skutečně závidění hodná poloha. Další chaty v tomto hřebenu na tom nejsou o nic hůře, musí být radost zde pobývat, jakoby se vznášet  v tom krásném prostoru nad oběma Třebaněmi. Vychutnávám si výhledy na známá místa, přes ploty cvakám záběry širokoúhlé a zvolna postupuji k místu, kde již po léta hodlá místní turistický spolek vybudovat rozhlednu, asi ne k velké radosti místních usedlíků. Těm jistě to neustálé protahování pranic nevadí a s tou myšlenkou již protahuji krok zpět směrem dolů, odkud jsem tak namáhavě přisupěl.

9. března 2008  Měním vzhled

úvodní stránky, nyní zredukovaný pouze na klikací strom. Zdánlivě jednoduchá úprava nemůže využít zdrojového nástroje, protože to prostě neumí. Znamená to zasahovat do kódu html při každé provedené změně. Naštěstí jsou to poměrně logické kroky.

6. března 2008  Hurá na Karlštejn

dnes odpoledne, kdy sluníčko svítí z oblohy modravě vymetené čerstvým větrem. Brzy za rohem potkávám kamaráda, co je po implantaci kostní dřeně a vypadá chlapec dobře, když klepe na dřevo, aby zdraví vydrželo. Stoupám na severní kopec nad Třebaní, kde opravdu je frišno na holých lukách s novu zástavbou přilepenou k té staré. Konečně jsem na polní cestě a blížím se k božím mukám s mramorově růžovým křížem oznamujícím staročeským nápisem na polámaném srdci, že kdosi roku 1786 nechal toto vše zhotovit. Stoletá lípa chrání to poutníků zastavení a posílá mě dále k lesu za cílem karlštejnským. Vlhká půda nese stopy koní, co přede mnou dusali stejným směrem, a vede mě do příkrého stoupání kolem plotů starousedlíků na pokraji chráněné oblasti. Konečně jsem na prahu louky, ze které pomalu vystupuje mocná hlavní věž hradu Karlštejna, až objeví se v celé hradní kráse na vrcholu skály za lesem. Usedám na poutní lavičku mezi třemi mohutnými smrky a křížem postaveným roku 1909 berounským J.Velíkem na zakázku Dr.Jana Maška z Prahy. Již tenkrát se tito pánové kochali pohledem na hrad čnící majestátně nad lesy kolem. Jdu po jižní straně louky, odkud je nejhezčí výhled a cvakám olympusí fotky jednu za druhou ujišťujíc se, že až louka rozkvete, musím zde najisto být a obrázky květované mít. Svah mě snáší do cípu ústícím zpět na cestu padající úvozem k vodárenské nádrži a prvním domům podhradí. Na prvním rozcestí je nejhezčí pohled vzhůru na siluetu hradu a tak neváhám a zvěčňuji ve vysokém rozlišení tu krásu zabalenou do modrého blankytu. Sestupuji ke škole základní, kde zahříval jsem kdysi dávno lavice a denně četl moudrá slova staročeštinsky vtesená nad vchod roku 1837: W těchto se dozwjdá sjnjch pilné robě, Bohu čjm powinno, bratřjm, wlasti, sobě. Tedy novočesky přeloženo: V těchto se dozvídá síních pilné robě, Bohu čím povinno, bratřím, vlasti, sobě. Čepičáři východně kulatých tváří na druhé straně ulice zvědavě hledí, co že mě to zajímá a mají slova nabídky na rtech, co mé uši slyšet nechtějí. Vracím se pomalu a v úvozu povídám s místním o sestrách, co jsem znal ze školních škamen, kde že jim je konec. Stoupání je dlouhé, třísmrková lavička mě zachraňuje a již vydýchán se musím stále obracet za věžemi zapadajícími mezi kopce. Hezky se mi pochoduje, vždyť jdu stále dolů s hlavou plnou dojmů povznášejících a jsem náhle u rodného domu s dveřmi přivřenými za procházením toulavým.  

5. března 2008  Co se dá stihnout

za dvě hodiny bych nevěřil, kdybych to nezažil. V 10:45 odcházíme z bytu a rychlým krokem směřujeme k nádraží, kde dobíháme motorák s odjezdem 10:58. Jízda trvá 15 minut a jsme na Žvahově, kde stoupáme ihned na přilehlý kopec s výškovým rozdílem zhruba 50 metrů. Nahoře to fičí, ale máme před sebou Prahu v horizontu od sídliště Bohnice na východě k Radotínu na západě. Vltava se blyští pod námi a kolony aut nepřetržitě plynou přes dálniční most. Dělám asi padesát fotek s jedním okem na hodinkách, než se pohneme zpět s kopce na stanici, kam v 11:50 doráží mašinka a veze nás do naší výchozí stanice. Ve 12:05 mažeme přes konečnou tramvaje do restaurace, dáváme si lososa a řízek, klidným tempem se nasytíme, zalijeme černým a světlým pivem. O chvíli kráčíme k domovu a ve 13:05 otevíráme dveře vyvětráni i posíleni. Uplynulo všeho všudy 140 minut.   

1. března 2008  Barometr klesá  

již celou noc a venku se ohýbají stromy pod silnými větrnými poryvy. Mračna letí oblohou a kropí vydatně vyprahlou zemi, dychtivě pijící ten životodar. Kaluže pleskají pod nohama, stráně na obzoru jsou ponuře temné, nikde ani živáčka, všichni si užívají vyhřátých postýlek v tom uspávacím počasí. Po deváté vítr sílí a je to opravdu hukot, lehké věci poletují po zahradě, déšť se točí do všech směrů, člověk je okamžitě celý mokrý. Začíná bouřit, vítr vrcholí a po zhruba čtvrt hodině pomalu slábne. V deset je po všem, krajina se prosvětluje, ptáci nesměle pípají a na nějakou chvíli bude klid. Prognóza je však velmi špatná a přes noc se vše může opakovat v silnějším vydání. Jdu raději připevnit co se dá.   

1. března 2008  Telefonování Skype

je určitě výhodné, zejména zdarma s protějškem přihlášeným na webu. Pokud chci volat na pevnou, je to v drtivé většině zemí za 0,50Kč (mobil 5,60) za minutu během pracovních i volných dnů. Vytvoření účtu je tak snadné, že nestojí za zmínku. Složitější je složení kreditu, ze kterého lze hradit volání na pevnou či mobil.Peníze lze poslat i z účtu u České spořitelny přes manybookers, do variabilniho symbolu se uvede ID a do zprávy pro příjemce ID + jméno a příjmení, vše bez diakritiky.Obvykle do 24 hodin je kredit (minimálně ekvivalent 10 eur) potvrzen a lze vesele telefonovat. Pokud si převedete kredit např. 500Kč, máte k dispozici 1000 minut (cca 17 hodin) hovorového času téměř po celém světě (podrobně viz aktuální ceník  pro volané destinace). Právě před pár týdny jsem zaplatil za 3 hodiny volání v pevné síti přes 400 korun, za které bych na Skype měl ještě zůstatek 600 minut. Takže, proč vlastně váhám?   

27. února 2008  Stavba rodinného domu

je pěkný horor již od svého prvopočátku. Koupit pozemek, získat všechna povolení na projekt, nasmlouvat stavební firmu, to je pouze veselý začátek. Pak už jen hlídat, aby něco nevybočilo z normy a bylo podle projektové dokumentace. Jedeme se tedy podívat, co se aktuálně se stavbou děje. Na dohled již poznáváme, že tašková střecha zakrývá hrubou stavbu. Bereme si holiny a vstupujeme do přízemí. Menší hala, prostor schodiště, technologická místnost, pracovna, kuchyně s komorou, velký obývák s okny do zahrady, vstup do garáže s dílnou. Po žebříku lezeme do patra a nahlížíme do pracovny, dvou dětských pokojů a ložnice, vše s výhledem do zahrady. Znovu na žebřík a jsme na půdě, kde by klidně mohla být ještě slušná podkrovní místnost. Střešním oknem shlížíme na střechy okolních domků, obhlížíme zakončení trámů a háky čekající na okapy. Opatrně lezeme dolů, ještě uklidit různé obaly, prověřit nenarušenost plotu, přezout se, popovídat se sousedy a pomalu se vzdálit. Hlavou nám běhají myšlenky o té hrůze práce, která se musí udělat, aby rodina mohla začít život v novém. Tato napsaná slova vypadají téměř idylicky, skutečnost je však úplně jiná, ale u staveb již to tak chodí.

22. února 2008  10 - 42 - 62 - 92

jsou věkem dcery, jejího otce, děda a prababičky, tedy čtyř žijících generací. Dcera chodí samozřejmě do školy, hraje na piáno, lyžuje a má hromadu svých dívčích zájmů. Její otec zasadil strom, zplodil syna a staví dům, aby všichni mohli spokojeně žít. Její děda je krátce v důchodu, příležitostně pracuje a stará se spolu s bratrem o matku, která je rovněž prababičkou. Ta za svůj život lecos zažila, radostí i starostí, a nyní, ač sehnutá tíhou stáří, je bystrého rozumu, co kdekdo mladší může jen závidět. Duševní energie a hluboko zapuštěné kořeny jí nedovolují rozhodnout se pro domov seniorů, ač měla by nepřetržitý servis pohodlí, a to musíme všichni mladší rodu prostě respektovat, vždyť posouváme se tím směrem a nevíme, jak sami se zachováme vůči těm, co o nás jednou budou pečovat. Snad toto pro ně bude ten správný příklad.

16. února 2008  Karamboly při předjíždění

nejsou jenom u nás, jako ten poslední u Postoloprt. Stačí si přečíst noviny ze sousedního Německa a najde se velmi podobný případ z patnáctého února, který se stal na B16 u Oberhausenu poblíž Augsburgu. V koloně aut  směr Neuburg jede nákladní auto následované Mazdou MX3, která začne předjíždět náklaďák v táhlém levotočivém oblouku. Řidička jedoucí před náklaďákem, mající před sebou další nákladní auto s přívěsem, vidí v zrcátku předjížděcí manévr, zpomalí a dělá místo předjíždějící Mazdě, aby se mohla zařadit do kolony.  Mazda přesto stále pokračuje zvýšenou rychlostí v předjíždění a střetne se bočně s protijedoucím Mercedesem a čelně s následujícím BMW, otočí se o 180 stupňů než se zastaví na levých svodidlech. Nevinný řidič (63) BMW znehybněný airbagem nakonec končí na svodidlech v protisměru nezraněn i se spolujezdkyní (53). Řidička (21) Mazdy a spolujezdec (45) jsou těžce zraněni odváženi do nemocnice Neuburg. Silnice byla uzavřena téměř tři hodiny, škoda na autech 33000 EUR. Zde byl postižen hlavní viník, což je pro další účastníky nehody jistě jen malé zadostiučinění.

3. února 2008  Kopce lákají

vydat se na ně, najít vyhlídku a kochat se. Je jasná obloha a kolem jedné pochoduji přes třebaňskou lávku, podchodem nádražním ke schodům, co zavedou mě k cestě na vrch Voškov, vypínající se nad tratí Praha Beroun Zdice Plzeň. Procházím úzkou uličkou mezi zahradami a narážím na asfaltku obklopenou stavbami chat i rodinných domů trůnících ve strmém svahu. Míjím ovce shromážděné u krmení, pěkně vypasené, kulaté jak nějaké balóny, mající pro sebe obrovský oplocený pozemek, vlastně louku ve svahu, na které se kdysi sáňkovalo. Zastavuji se u záhadné stavby zakousnuté v zarostlém svahu,  poskládané z dřevěných buněk ve třech podlažích na železných pilotech a konstrukci. Přichází pán se dvěma psy na vodítku a polemizujeme nad tou zvláštností, vlastně chytrým řešením v těžko upravitelném terénu. Funím dále až k chatě na cípu cesty a louky s pohledem na nekonečnou zvlněnou návršní pláň táhnoucí se někam ke karlštejnskému golfovému hřišti. Překračuji louku až k pásu stromů lemující její severní okraj, kde očekávám nějakou skrytou vyhlídku do hlásnotřebaňského údolí. Stromy jsou však vysoké a mezi nimi prosvítá vesnice tetelící se ve slunci. Jdu opatrně listím až téměř u okraje, než najdu to místo těsně nad nejprudším srázem téměř nezarostlé a hledím na červené střechy statků, domů, domků, vil i chat ze staré i nové zástavby. Cvakám jeden snímek za druhým a nemohu se toho nabažit hledajíc stále další zoomovatelné kreace. Místa je tu málo a tráva plná jinovatky ze stálého stínu, člověk musí dávat pozor, aby nezahučel dolů, neboť bylo by to zaručeně poprvé a naposled. Prodírám s křovím zpět na louku a snažím se najít podobnou rozhled na zadnotřebaňské údolí a to nejde kvůli plotu z jedné strany a neprostupným křovinám na straně druhé. Zamyšleně jdu tedy jihozápadně polemi až k posedu na vrcholu s pláněmi v zádech, než přehoupnu se polní cestou na svah opačný obrácený východně. Není to sice rozhled nějak atraktivní, ale aspoň něco k pokoukání na brdské podhůří prostavěné Řevnicemi a s Cukrákem čnějícím nad lesy. Pěšinou mezi poli mě dohání rodina s dětmi, hledající nějakou vyhlídku, i jdeme chvíli spolu a naviguji je k tomu, co jsem objevil a upozorňuji, ať děti nenechají u nebezpečného srázu volně běhat. Vracím se cestou dolů a potkávám Irenu s Frantou supící s koly do vrchu, a že jedou si protáhnout kostru horem až k Bělči a pak někudy domů. Mizíme svými směry a dumám nad změnou tváře těch kopců, kde se už kluci nemohou prohánět, snad jen na pláních, kde však tabulky upozorňují na soukromé pozemky. Jsem zpět na lávce a dívám se na hemžení kachen krmených dětmi, na zrcadlení vodní a myšlenky plynou přes jez někam do jiných údolí, do jiného času.

2. února 2008  Nelze odolat

pozvání přátel k sobotnímu obědu a tak honem koupit dárek Ludmile a Jiřímu, mrknout do mapy, sednou za volant a hurá po dálnici směr Beroun, Žebrák, zde odbočit na Točník, Broumy, projet lesními zákrutami a zastavit před tabulí Skryje. Právě vysvitlo slunce, když odsud volám, že jsem řádně dojel a Jirka mě nasměruje za most, kde si konečně potřásáme tlapami a společně sjíždíme na pobřežní lesní cestu, než zaparkuji párset metrů po proudu. Ještě sto metrů pěšmo a marně pátrám po nějakém můstku, když mi Jiří ukazuje na chatu na druhém břehu. Teprve rachocení řetězu loďky mi dělá jasno: poplavíme se v tom proudu na druhou stranu. Opatrně se usazuji na zadní sedátko, Jirka bere do rukou vesla a v pobřežní tišině se dere proti proudu, aby pak šikmo se posunoval k přístavišti, co tam kolonie pro své dvě pramice má. Honem vytahuji příruční foťáček a dělám pár momentek, aby mi to doma věřili, jaké překvapení mě čekalo. Jirka zkušeně kotví a jsem suchou nohou na břehu, kdysi dávno vytvořeném splavenou zeminou a kamením potoka, co tady ústí do Berounky. Je to nějakých sedmdesát let, co tu pár nadšenců postavilo malé chatky s vědomím, že žádná elektřina, plyn, studna zde nikdy nebudou, ale o to právě šlo, krapet se vytrhnout z technizované civilizace a být blízko přírodě myšlením i chováním. Povodeň 2002 sebrala skoro všechny chatky, rozorala i základy a vše nasvědčovalo, že je to konec té malé osady. Potomci otců však chtěli jejich odkaz nechat projít svýma rukama a vytvořit kopie toho, co zde stávalo. Podařilo se to drtivé většině již dnes, zbytek se ještě snaží. Nad chatami se v naručí lesa vznáší zřícenina týřovská, kultovní místo trampů a turistů, co zde procházejí. Vstupuji na zápraží chaty a vítáme se s Lídou a již jsem v teple, co šíří příjemně kolem kamna francouzská, velký bubínek na dřevo. Seznamuji se s historií chaty, veselými i tmavými okamžiky, jak je život či řeka přinášel. Cítím to uspokojení mých přátel, že mohou kdykoli sem přijet a odpočívat stranou lidských starostí, radovat se z volnosti, co dýchá na člověka ze všech stran. Jirka začíná kuchtit a o chvíli se line vůně lehce kořeněné číny a cinkáme příbory a stále máme o čem povídat. S naplněnými žaludky zanedlouho vstáváme rozhodnuti vyšlapat ke hradu zřícenině, překračujeme po kamenech potok, vyhýbáme se trusu muflonů, kteří zde v lesích mají svůj domov, přejdeme po můstku na stezku táhnoucí se vzhůru svahem, až najednou prosvítá hrad ze dvanáctého století, tenkrát strážný královský, v šestnáctém století ale již opuštěný a dodnes chátrající. Je s podivem, že za pětset let vůbec něco zbylo, prý ještě vloni ze zdí trčely zbytky silných trámů. Nejzachovalejší je východní věž, lezu dírou v základové zdi snad dva metry tlustou, jen abych pohlédl vzhůru tím válcovitým objektem a udělal dokumentační foto. Bez boule jsem zpět a vcházíme všichni do západní věže čtvercové, kde byly zřejmě ubytovací prostory s okny a střílnami vyhlížející do říčního údolí. Vskutku místo strategické, ani myš srážným uniknout nemohla, všade je odsud na míle daleko vidět. Pro změnu jdeme s kopce a podobnou cestou jsme zpět v chatě a pusy se nám nezastaví, dokud čas mě nenutí se rozloučit, abych za světla dorazil domů. Jsem v loďce a užívám si plavby ve vlnách, co vytváří je kamenité dno, ale Jirka s vesly kontroluje situaci a jen říká, že kdybychom se převrhli, ať se postavím, neb do pasu je vody, plavání je o rozbití kolen. Cestou k autu se dovídám o každé chatě, má ten pěkný kraj chlapec v krvi. Loučíme se neradi se slibem, že zas někdy tady. Slunce znovu svítí na potřásání rukou a Jirka mizí mi v zrcátku a byl to krásný den v krásném kraji s krásnými lidmi.     

1. února 2008  Včera svítilo  

nádherně slunce, i když nebylo více než osm stupňů a pofukoval mírný větřík. S plnými žaludky po obědě zvedáme kotvy rozhodnuti pořádně se projít někde stranou rušného provozu. Jsme u Bílého beránka a kde jsou ty časy, kdy tu stála zájezdní hospoda stejného jména. Křižovatkou se ženou šňůry aut a jen zelená dovoluje přejít na druhou stranu, projít kolem pomníčku osmadvacetiletého motoristy, co tu před dvěma roky zahynul sražen ze svého skůtru nepozorným řidičem. Raději stoupáme mezi domky nad Plzeňskou a o chvíli si opravujeme pojem na vilky, vily a paláce, co tu rostou jak houby po dešti. Některé stavby jsou opravdu pěkně provedeny, jiné ukazují na fušerskou práci cizojazyčných nádeníků a mezi tím vším tu a tam starý domek přikrčený ve stínu rozsochatých architektur. Jistě starousedlíci nachází ve svých schránkách nabídky typu "koupím domek v této ulici, cena nerozhoduje" s nějakým mobilním číslem anonymního dohazovače. Scházíme po schodech a jdeme kolem továrničky nákladně opravované jednou městskou kulturní institucí, na kterou si v tom okamžiku jako zázrakem vzpomněl jakýsi dávný restituent a chce tu zbrusu zainvestovanou rodinnou relikvii získat zpět. Raději nemyslet na takový humus a rozhlížíme se po paprsky zalitých střechách a směru, kudy dál. Takže na východ s teplem slunka v zádech, vyšlapat kopec nad Motolem, projít lesíkem a šlapat vedlejší komunikací až k cestě klikatící se do Golf Club areálu. Tady je klid, travička zelená, praporky v jamkách vlají a vítají nás v místech, kde obvykle sviští míčky omlácené holemi golfových nadšenců. Užíváme si zimního spánku hráčů, nic nás neohrožuje kromě páru aut sunoucích se krokem nahoru a dolů. Za greeny a pískovými bunkry vystupují budovy Motolské nemocnice, v lesíku rozestavěná hájovna a pod ní prosvítá tramvajové depo s posunující červenou přepravní škatulí. Jsme znovu na rušné tepně, opatrně přecházíme na ostrůvek, kde o chvíli přistává devítka a rachotíme k domovu. Jen dveře zaklapnou, koukáme z okna, obloha se mračí, ale nám už to příjemný pocit zkazit nemůže.        

25. ledna 2008  Pozdní procházka

odpolední mi má dodat sil po dlouhém sezení u počítače. Něco mě žene ven a tak sbalím foťák a nerozhodnut, kterým směrem se vydat, zamykám za sebou vrátka chalupy. Slunce svítí od jihozápadu, k tomu fouká svěží větřík a tak se vydávám na severozápad, záda ohřívaná nesmělými paprsky. Z hlavní odbočuji vlevo mezi rodinné vilky a hned vpravo nahoru strmou cestou, kde za sněhu se určitě nedá jezdit a vše záleží na místních, jak si pomohou. Vyrůstají zde nové stavby a poslední, sousedící již s polem, to je tedy rozlehlá usedlost hlídaná kamerovým systémem, všude klimatizační jednotky, mohutný tvárnicový plot nedovolí spatřit, co za ním ukryto. Vstupuji raději na pole, tedy spíše louku se zahnědlou nízkou travou. Vpravo další dvě novostavby, kterým asi vůbec nevadí, že tu není žádná přístupová cesta. Shlížejí z okraje svahu do údolí až za řeku s Řevnicemi vystupujícími v dálce z lesnatého okolí. Kráčím zvolna loukou nahoru, abych dosáhl nejvyššího bodu a mohl se rozhlédnout po místech, kde jsme se s kluky proháněli jak po svých, tak na kolech, saních či lyžích. Jsem tam a pohledem hladím místa důvěrně známá, od božích muk při turistické stezce na Karlštejn, přes třešňovkou zdobené stráně a zalesněné vrchy k Mořině, holé větve jasanů v rokli u silnice, vesnici pod námi a nad ní se vypínající Voškov s pláněmi pruhovanými poli a lukami táhnoucími se daleko až k temným Brdským hřbetům. Nemohu se odtrnout od té vyhlídky, ale pak rázuji dolů k cestě skryté v křoví, co údolíčkem spěchá kolem dřevěného domku bývalých starousedlíků,  k žulové stavbě jakéhosi šikuly, co ji raději střelil a pořídil si prý nějaký zámeček. Vilka mého zesnulého kamaráda je zbouraná a na jejím místě svítí cihlami dům s vyhlídkou na cestu pod kopcem plným chat, co zakryly dříve travou pokrytý svah plný zaječích pelechů i námi vykopané zákopy z válek vesnických. Pod cestou táhnou se pruhy rozestavěných domů až kolem hřbitova polemi, co již nebudou se vlnit obilím, řádky brambor, řepy krmné či cukrové, kde již není místo pro pluhy, secí a sklízecí stroje. Míjí mě již druhé Audi 6 a zajíždí do svého paláce vpravo pod cestou. Zdravím se s kamarádem, co konečně dokončil patro vilky pro potomky a jsem pomalu zase zpátky. Uzávěrka docvakala co optika přibližila a paměť uložila, aby jeden pohled za druhým se po návratu dolů staly jen pouhou vzpomínkou.    

21. ledna 2008  Strakapoud v loji

vyzobává semínka, když balancuje zády dolů zavěšen na ptačí zobokouli, co jsme koupili v Hornbachu hlavně pro sýkorky. Tenhle sympatický pták je velký asi jako špaček, černobílá křídla, černý pruh od zobáku přes hlavu končí červeným znamením na zátylku. Nejdříve ten šplhavec z čeledi datlovitých proklepává naši starou třešeň, kde nachází mízu jako jednu ze svých pochoutek, než zahlédne tu kouli zavěšenou v síťce na větvi. Chvíli ji okukuje a pak se zkušeně zavěsí zespoda, ono to jinak na nestabilní kouli nejde, snad jen sýkorkám, které jsou o poznání lehčí. Dlouhým zobákem se zavrtává do měkké hmoty a pochutnává si na slunečnicových semínkách. Je v bezpečí, nijak nespěchá a vítr si pohrává s ním, jakoby pro jeho potěšení. Chvíli ještě sedí na větvi, rovná si rozcuchaná pírka a najednou je pryč. Prázdno na třešni až studí, když tu přiletí další opeření strávníci a je to lepší podívaná, než nějaká televize!

19. ledna 2008  Sportem ku zdraví

se opět ironicky projevilo, a sice při snad vůbec nejtěžším sjezdu Hahnenkamm světového poháru dnes v rakouském Kitzbühlu. Američan Scott Macartney v den svých třicátin startoval druhý a řítil se do cílového skoku v 78% padáku rychlostí 140 km/h. Po asi 60 metrech letu se rozhodil na bok až dopadl na záda, ztratil helmu a doklouzal do cíle.První pomoc mu poskytl doktor Ernst Raas, který posléze prohlásil, že diagnózu zatím omezí na otřes mozku. Postižený pohyboval končetinami, i když byl v bezvědomí, prognóza by tedy mohla být optimistická. Závod byl po přerušení dokončen a zvítězil Didier Cuche (CH), druhý Mario Scheiber (AT), třetí Bode Miller (US), čtvrtý Michael Walchhofer (AT), pátý Hermann Meier (AT). Pádem postižený Scott Macartney přesto skončil na 33 místě... viz výsledková listina FIS .    

18. ledna 2008  Nové midi new 080118  

na stránce midi-hudba-music nové poslouchavé skladby interpretů: Billy Idol, Crowded House, Erasure, Jim Reewes, Jesse, Leandro E Leonardo, Rio Negro.

13. ledna 2008  Nové midi new 080113  

na stránce midi-hudba-music: Neil Diamond  - Canta Libre. Opraven soubor Roxette, nešel otevřít.  

12. ledna 2008  Benzin a nafta za 28 haléřů

se daly pořídit včera 11/1 u pumpy BSF v  Iserlohn (Německo, Severní Porýní-Westfálsko) a dalších deseti místech díky počítačové chybě pokladního systému této společnosti. Problém nastal o půlnoci a mezi řidiči se rychle rozkřiklo, že 60 litrů nafty či benzinu lze zakoupit za celkem 1,80 EUR (jedno euro osmdesát centů)! Když nájemkyně této sítě pump paní Sabine Rösgen přijela na popud obsluhy ve 4:30 ráno, byly nádrže téměř prázdné a provoz v okolí fronty k pumpě řídili policisté. Než se chybičku po více než pěti hodinách podařilo odstranit, škody dosáhly desetitisíců EUR. Viník má padáka, prohlásila pro tisk majitelka. Je to nečekaná, ale pěkně drahá reklama... (viz t-online.de)

4. ledna 2008  Nové midi new 080104

na stránce midi-hudba-music: Ben E.King  - Spanish Harlem; Chitaozinho  - Pagina De Amigos; Johny Otis  - Hand Jive; Lynn Anderson  - I Never Promised You A Rose Garden; Sash  - La Primavera. Mobily obvykle umí přehrávat midi a tak je lze využít pro originální vyzvánění. Navíc zabírají minimum místa, něco mezi 15 až 50kB.

1. ledna 2008  Dlouhá noc

silvestrovská, plná dunění petardového, začíná ve tmě zahalující město stále velmi brzy, vždyž je příliš krátce po slunovratu. Na Václaváku se tísní dav na bezpečném prostoru v touze vidět hvězdy nejen na obloze, ale i na pódiu televize. Cizinci se nalévají a ládují tím, co si předplatili v barech a restauracích, nebo co nosí ve vinných lahvicích, aby spláchli na ulici oslavu konce i začátku sousedních roků. Atmosféra i davy houstnou, promile v krvi stoupají a zvony věží kostelních prolínají se zpěvem hymny národní v rytmu výbuchů barevných petard a nadšením zaplněných náměstí. Ruka k ruce, polibek k polibku, slib ke slibu, stisky, dotyky, slova vyřčená i esemesková, takové jsou první minuty s osmičkou v koruně vládnoucího roku...

22. prosince 2007  Poštou nebo e-poštou

posílám přání k Vánocům a Novému roku. Klasicky dnes jen pár pohlednic nejbližším, po síti pak na stovku zdravic přátelům a známým doma i v cizině. Světová síť má velkou výhodu v rychlé reakci adresátů a tak během čtyřiadvaceti hodin přichází první dvacítka gratulací. Nejdále z Kalifornie, kde prý je teď chladno a prší, žádná vánoční příroda se nekoná. Trochu blíže to má pozdrav z Namibie ještě prohřátý vedry, která tam panují v době dnešní rovnodennosti. Ve schránce domovní se objevil jeden pohled z rodiny, kam jsem jako na potvoru gratulaci papírovou neposlal, jenom webovou. No, člověk míní, ale Pánbůh mění, co s tím nadělám. Snad jen se příště polepšit, i když to je až na druhém místě po sexuální svěžesti, jak mi napsal v přání jeden ze spolužáků s dovětkem: A když nic jiného, tak ať jsou ty letošní Vánoce krásné a veselé!

21. prosince 2007  Nové midi  

na stránce Midi-Hudba-Music další skvělé melodie pod stromeček: Floyd Cramer - Flip Flop And Bop,  Irish Washer   - Oriley Is Dead,   Jimmy Ray   - Are You JR?,   Pulp   - Disco 2000,   Smokie - Alice,  Vengaboys - Up And Down,  Fiddle Dee Dee - tradicionál. V Sezónní  midi jsou různé vánoční popěvky i snad ten nejhezčí, "Tichá noc" v původní verzi.

14. prosince 2007  Nově doplněné midi

na stránce Midi-Hudba-Music jsou melodické a poslouchavé: Eurithmics  - Every Time You Go, The Cars  - Drive, M2M  - Don't Say You Love Me, ABBA  - Dance While The Music Still Goes On, Elvis Presley  - Are You Lonesome Tonight, PetShopBoys  - Allways On My Mind, Cyndi Lauper  - All Through The Night.

10. prosince 2007 Soemtron a Elka

byly kalkulačky, na kterých začínala moje IT kariéra v roce 1969 v tehdejších Kancelářských strojích. S kolegy Josefem a Václavem jsme tenkrát nastoupili na inzerát hledající adepty do servisu elektronických kalkulaček. Ještě se dvěma dalšími nováčky nás školil Antonín v tréninkovém středisku KSNP poblíž Balabenky a byl to veselý čas, kdy hojnost přestávek vyplňoval hříbkový kulečník, co tam byl k dispozici. Přesto jsme se naučili ty dva modely opravovat, když jsme pochopili logiku jejich činnosti a orientovali se ve schematech. Podívejte se, jak   Soemtron 220  vypadal a jistě uznáte, že s kalkulačkou o váze 10 kilo bylo dost práce. Elka, vyrobená v Bulharsku, byla ještě větší a hodně se nás natrápila. Lépe na tom byla americká   Singer/Friden EC 1113, 1114, 1115 , již rozměrově i váhou akceptovatelná.  Pro mne zkušenosti s obřími kalkulačkami rychle skončily, když jsem byl vybrán do programu západních strojů a nejdříve začal s Flexowriter 2201 , psací a děropáskovou vstupně/výstupní jednotkou  minipočítače Friden-Singer 5610, což byl můj další krok ve výpočetní technice. Poslední a nejlepší zkušenost jsem však měl s počítači řady NCR 8250 , které koncepčně předběhly dobu - byly to skvělé stroje se sítí až 64 CRT terminálů. Jen tak pro zajímavost uvádím přehled počítačů z období 1971-2 , kde stojí za povšimnutí kapacity pamětí. Překvapuje mě, že na internetu nacházím vzpomínky na ty nádherné mašinky, již zaniklé firmy i jejich školící centra v Holandsku, Německu, Švýcarsku a Skotsku.

7. prosince 2007  Fotorámeček

s napětím vybalujeme, připevníme opěrku, připravíme dálkové ovládání, vložíme kartu SDHC 4GB, zapojíme do sítě a již AgfaPhoto AF5080M předvádí na své osmipalcové, tedy 13x18cm obrazovce, jednu fotku za druhou ve skvělém 800x600 rozlišení. Už jen pustit hudbu mp3 na pozadí či připojit k televizi a pohoda nemůže být lepší. ( více o fotorámečcích )   

6. prosince 2007  Linkedin, Xing, Plaxo

jsou veřejné webové stránky zabývající se výměnou informací užitečných při hledání oborových specialistů či manažerů pro určitý byznys. Před pár lety se ozvala Kathleen z Michiganu a stal jsem se součástí její sítě několika stovek kontaktů, to byl jenom začátek. V letošním roce mě oslovil jeden holandský podnikatel s obdobnou žádostí, ale pro síť Xing, a stalo se skutkem. Nyní, před koncem roku mi píše belgický kolega, že mě chce mít ve své kontaktní síti na portálu Plaxo, což se také stalo. Je výborné, že kontaktní sítě se nijak nepotírají, ba naopak, snaží se vzájemně propojit alespoň místem pro link. Pokud se s obchodními přáteli z celého světa nemůže častěji stýkat, je toto cesta, jak na sebe nezapomenout a ještě být viděn těmi, kteří právě vaši profesi hledají. Hodně štěstí!   

4. prosince 2007  Trochu focení

lepším digitálem by neškodilo a tak si více všímám, co nového na pultech kamenných a internových. Zde si lze přečíst , jak to všechno dopadlo.

2. prosince 2007  Jediné video

co jsem umístil na N-Joy bylo shlédnuto pětsetčtyřicetkrát . Cestu bílou tmou se asi nepoštěstí normálně natočit, ale mně se to zcela náhodou letos v lednu podařilo. Prostě jsem si chtěl zaznamenat cestu do Prahy po zasněžené silnici a doma si výsledek v klidu promítnout. Vyjížděl jsem za slunečného počasí, ale to se prudce změnilo v kopcích nad Mořinou tak, že ve vířícím sněhu téměř nebylo nic vidět. Jak to dopadlo, ukazuje zveřejněná videosekvence.  

1. prosince 2007  Poslední měsíc  

přinese mnohá překvapení. Asi to nejzajímavější jsou volna začínající v sobotu dvaadvacátého a končící druhým dnem vánočním ve středu šestadvacátého. Dohromady tedy pět dnů a ve většině případů dvoudenní dovolená pomůže rozšířit dny volna o další čtyři do neděle třicátého, k tomu raději ještě jedna silvestrovská dovolenka se svátkem Nového roku dosáhne neuvěřitelných jedenácti dnů bez návštěvy zaměstnání. Chytrý nastaví další tři dny dovolené a je pak na šestnácti dnech zimního volna. Bude to takové sbírání sil do roku plného zdražení a snažení na to vydělat.  

24. listopadu 2007  Malé setkání

spolužáků svolává Vlaďka do svého venkovského sídla v bývalém mlýně nedaleko Svatého Jana. Jedu přes Karlštejn na Srbsko a za sebou nalepené červené staré BMW plné mladých lidí s blonďatou hlavou za volantem. Silnice podél Berounky je úzká, přede mnou malý náklaďáček si jede schválně pomalu, než v Srbsku odbočí do postranní uličky. Kroutím volantem v protisměrných zatáčkách a zrychluji, abych setřásl ten pekáč vzadu a jsem konečně na vrchu a světla v zrcátku někde v dáli. Pak si opakuji zákruty do Hostíma, než spolu s Kačákem se klikatíme kolem kostela Sv.Jana a dále mírně do vrchu. Jako vždy mě fascinuje, jak se vzdaluji od skály s jeskyní aby se znovy vynořila po pravé ruce málem blíže než před malou chvílí. Konečně se zdravím s hostitelkou a prohlížím si, co tu její syn buduje, než usedáme k čaji na zahřátí. Zapaluje oheň v krbu a než dokončíme pár vět, je tu Lída s Jirkou a hned je místnost plná ruchu. Doráží Luboš a jsme komplet, když od Pepy dochází SMS, že leží v posteli s anginou. Mírně kousavá odpověď "pozdravuj An i Ginu" mu snad pomůže chorobu vypudit z těla. Tlacháme o důchodech, platech učitelů, nekázni dětí ve škole, potápění, různých příhodách životních a pojídáme dobroty paní domu i ty, kterými se musí pochlubit Jirka. Chata mu sice uplavala při povodni 2002, novou postavil vlastníma rukama a ještě se naučil upéct bublaninu, klobouk dolů. Prohlížíme si záběry z posledního srazu a opakujeme, co jsme o spolužácích zvěděli. Zábava vrcholí nad fotkami z archivu třídy, ať ze školy, nácviku spartakiády, tanečních nebo výletů, vzpomínky se rojí jedna za druhou až nestačíme se divit, co jsme všechno neprováděli. V krbu praská a stále je o čem povídat, ale když to trvá šest hodin a venku tma jak v pytli, zvedáme své kostry, potřásáme tlapami, sedáme do vychladlých vozítek a ještě stíháme závěr StarDance. Tak to byl dneska opravdu pěkný tanec...

14. listopadu 2007  Webová konference

mi opět vpadla do života a včera k večeru jsme realizovali trojúhelník San Francisco, Den Haag, Olomouc a měli z toho trochu obavy. Synchronizace obrazu i hlasu dopadla nad očekávání dobře, prezentace ovládaná z Kalifornie neměla chybu, webcam záběry se sice zadrhávaly, ale to jsou věci na trase, které neumíme ošetřit, a nakonec to grémiu přihlížejících odborníků ani tak nevadilo. Hlas mluvčího z konferenčního telefonu byl čisťounký, jako by nám stál za zády a je skutečně klíčové, aby posluchači nemuseli natahovat uši. Probíráme s kolegy a klientem co by se dalo zlepšit, to samozřejmě lze vždy, a připravujeme se na další hned po neděli, jen Brno a Praha budou účastníci navíc. Ještě kdyby šlo z Kalifornie posílat i to teplo...

7. listopadu 2007  Windows Live

je o prostoru na webu, za kterým stojí Microsoft, kde dostáváte k dispozici 5GB pro zveřejnění svých fotek, blogu, webových stránek, zájmů a čert ví, čeho ještě. Vše začalo tím, že si zřízuji hotmail a zde nacházím nabídku Windows Live a tak nelením a něco tvořím, abych si mohl bez problémů vyměňovat s přáteli hlavně fotky. Postup je tak jednoduchý, že ho snad ani nebudu popisovat, ale je možné podívat se na výsledek . Stránky lze nechat volně přístupné či zavést různé stupně omezení, což lze kdykoli změnit, vše zdarma a to je fajn.

1. listopadu 2007  Než začnou nákupní horečky

tak je ten nejlepší čas pro nás, co se neradi někde tlačíme, na zakoupení dárků bez stresu a promarněného času. Než člověk dnešní doby vyrazí do obchodů, prohrábne internet a hledá příznivé ceny, aby se lépe orientoval a zbytečně nedělal průvan svojí peněžence či platební kartě. Jdu do Gigasportu poohlédnout se po dárcích mladým potomkům a ta obrovská plocha zeje prázdnotou, jen tu a tam narazíte na bloumající prodavačky. Dávám se s jednou do řeči a ona neskrývá obavy, kdy ty lidi mohou být, že prý takovou nenávštěvnost dlouho nepamatuje. Vše pohotově přisuzuje otevření Palladia v centru Prahy a tvrdí, že kupující z venkova neváhají do nového komplexu jet, když se tam nabízí dárky či zajímavé slevy. Ukazuje mi alespoň o co se zajímám a dává mi užitečné informace, jak že to chodí s jejich kartou a již mám v rukou přihlašovací formuláře. Mnohem chytřejší opouštím ten hangár a jedu do Metropole s pěkně zaplněným parkovištěm a nahlížím do C&A a nalézám něco z hledaného a již platím, mažu k autu a za slunečného poledne lezu do bytu a prohlížím kořist. Umiňuji si však, že další věci koupím v e-shopech a to jsem také v bačkorách snadno učinil...

27. října 2007  Stotřicítka

na českých dálnicích je rychlostní omezení, které platí již léta. Přesto se některým zákonodárcům zdá účelné, zvýšit limit na stošedesát. Co tím asi sledují? Snad zvýšení spotřeby pohonných hmot, aby udělali radost jejich výrobcům a distributorům, nebo zvýšení hladiny hluku či zhoršení znečištění ovzduší? Nebo se jedná o sobecké lobby, aby páni poslanci, placení z našich peněz, se mohli rychleji a za vyšší náklady přesunovat? Nebo snad někteří rodinní příslušníci poslanecké komunity dostávají příliš pokut za rychlou jízdu? Snahy u nás kontrastují se snahami v Německu omezit rychlost limitem 130 na 12500 kilometrech jejich dálnic za účelem zvýšení ohleduplnosti řidičů a snížení emisí výfukových plynů. A vypadá to, že SPD spolu se zelenými tento návrh prosadí.

26. října 2007  Jarda píše z Ameriky

a udělal nám velikou radost, že se ozval na pozvánku srazu spolužáků naší 8.B základní školy. Byly sice pochybnosti o platnosti adresy, ale obyčejné poštovné je směšná položka a tak malá obálka s pozváním a fotkou, co jsme měli na rozloučenou, i kontakty na všechny z nás, putovala za velkou louži. Je zřejmé, že Jarda byl tak překvapen, že okamžitě 18/10 odepsal a já měl dnes ráno dopis v rukou. Jak píše, prožil si chlapec svoje. Dokázal po vyučení a vojně při práci vystudovat strojní průmyslovku, pracovat a cestovat pro značku Jawa, než v devětašedesátém se přes řadu zemí Evropy dostal až do Kanady a USA, které křížem krážem projezdil, aby zakotvil na současné adrese a založil rodinu. Jeho dcery ještě studují a Jarda úspěšně podniká a nemá čas na nějakou penzi. Slibuje, že bude duchem s námi v den srazu a připije si na dálku s ohledem na časový rozdíl a bude rád, když s jeho dopisem se všichni seznámí. My už svět nepřevrátíme, to je již na našich mladých, a tak ať nám slouží zdraví co nejdéle, to píše na závěr. Kdo ví, zda se ještě vůbec někdy setkáme.

22. října 2007 Zimní pneumatiky

používám již pátý rok a ještě mají vzorek 7 až 8mm, což není špatné. Doporučení sice říká, že by se měly po čtvrtém roce měnit za nové, ale člověku se nechce do dalších nákladů. Nakonec při mém ježdění by to nemuselo ani tolik vadit, nejsem žádný Fitipaldi.  Člověk změnu přilnavosti jednak zaslechne jako zvýšený valivý hluk, jednak pozná na zvýšené spotřebě. Specielně moje letní spotřeba je standardně 4,8 litru nafty u 110 koňového motoru a z let minulých platí zimní ježdění za 5,5 litru. Lehká noha tedy šetří i na zimním obutí.

21. října 2007 Show me your Sloggi!

V podstatě jde o slogan "ukaž mi své pozadí", který používá švýcarský výrobce spodního prádla Triumph International pro účely soutěže o nejkrásnější zadek. Náhodou jsem narazil na tuto soutěž na stránkách   holandského deníku AD  s národní vítězkou Biancou Schouten, delegovanou na finále v Mnichově 31/10 s účastí výkvětu pozadí 27 zemí. Soutěžní zadky zakrývané spodním prádlem značky Sloggi si můžete prohlédnout  i na českých stránkách. Nezdá se však, že by soutěž v dnešní době podvyživené módy, měla velkou publicitu.

20. října 2007 Připojení k Dobnet

je v naší chalupě nejlevnější možností za pouhých 300 korun, více pro účely dočasných pobytů nechci obětovat. Vtip je ale v tom, že musíte někde najít vzduchem šířený signál z přístupového bodu. Nouzově mi pomáhá notebook a jediné místo, byť s nízkou úrovní signálu, nachází v okně kuchyňky, což je skutečně nepohodlné. Nezbylo, než si pořídit pro Dobnet upravený router Edimax 7209 ApnG s reverzním anténním konektorem bratru za 1999 korun. Anténu se ziskem 8dB umisťuji pod krytým krovem nad úrovní kuchyňky, pouze odhaduji směr přístupového bodu, použiji deset metrů vysokofrekvenčního kabelu H155, osadím konektorem, kabel protáhnu dírou po svodu televizní antény v rámu okna ke stolku s počítadlem a doufám že ztráta na délce kabelu nezlikviduje signál. Problém nastane v okamžiku, kdy chci osadit konektor k připojení routeru a ouha, paní v kanceláři Dobnet mi dala samce místo samice a je to v kopru. Nechce se mi čekat přes víkend a tak trochu improvizuji. Na kabelu odkryji asi centimetr stínění, pod ním zkrátím tělo kabelu o půl centimetru, nasadím do konektoru routeru, stínění přetáhnu přes šroubení, utáhnu tenkým vázacím drátkem a je to. Přiipojuji notebook ethernetovým kabelem, s napětím zapínám router, sleduji blikání světélek, zdá se že tam signál je, a už ikonka ukazuje zjišťování IP adresy a již se aktualizuje antivir, no prostě jsem na webu, ono to funguje! Tomu se říká vítězství člověka nad technikou...

19. října 2007 Dlouho jsme se neviděli

se spolužáky z naší 8.B a tak se domlouváme s kamarádem Jirkou, že dáme dohromady sraz v době, kdy jsme již v seniorském věku. Vytáhl tedy adresář nějakých patnáct či dvacet let starý, prošli jsme jména podle památeční fotky třídy, telefonní seznamy a základ ke komunikaci byl hotov. Najít vhodné místo setkání v Řevnicích nebyl zas takový problém, domluvit termín na konec první listopadové dekády a  pak už jen příprava pozvánky obsahující i tu fotku doplněnou jmény a tabulkou kontaktů na zadní straně. Ještě vytisknout obálky a hurá na poštu a do dvou dnů každý bude vědět, že se něco děje. Tak se i stalo, neb dostávám první reakce mailem, další telefonicky a vypadá nadějně, že se všichni těší. Přesto střízlivý odhad počítá s patnácti příchozími z pětadvaceti, což by byl slušný úspěch. Nedaří se nalézt třídního, máme sice asi deset shodných jmen, ale jen jediný telefon a ten to nebyl. Takže, i bez učitelů, bude jistě o čem povídat, jak život s námi zametal po těch téměř padesát let.  

12. října 2007 Co se změnilo na D1

od období 2003-5, kdy jsem jezdil pravidelně Bratislavu? O tom přemýšlím za volantem cestou do Brna. Raději vyjíždím ještě za tmy, jaká kolem páté hodiny bývá. Než se vzpamatuji, tak najíždím na dálnici a nejdříve se držím stovacítky, jak se vlastně všichni rozjíždí, než nám otrne. Celkem ani nemíjím moc tiráků a zvyšuji na stotřicet, kopec nekopec. Zatím je klid, nikdo na mě netlačí, jen občas někdo prohulí kolem jistě stoosmdesát, ale jsou to slušné káry, co na to opravdu mají. štve mě magor, co za mnou jede stejnou rychlostí a má zapnuta dálková a vůbec mu nevadí, že z protisměru vzekle na něj blikají. Zpomaluji, nechám ho předjet, řadím se za to pako a svítím rovněž dálkovými, blikám, ale výsledkem je pouze to, že hodně přidává a mizí vpředu. Kašlu na to a držím se svého tempa. Konečně sjezd k rozcestí na Jihlavu a před Ždárem zajíždím k Shellovi protáhnout si kostru. Parkoviště je totálně přeplněno náklaďáky a vypadá, že se ještě spí. Jsem opět v rychlém pruhu a blížím se Brnu ve znatelně silnějším provozu. Sjíždím na uzlu s D2 a jedu přes centrum takřka plynule, abych dorazil do Plynárenské po dvou hodinách jízdy, a to je dobrý výkon. V podvečer znovu startuji a je na ulicích pěkně plno a tak opravdu pomalu se prokousávám na D1, kde je přeplněno, ale jede se plynule i s mraky tiráků. Držím se v rychlém a stačí stočtyřicet, abych pouštěl dost rychlíků a nezbláznil se z toho. Konečně mi dochází, kde je ten rozdíl proti předchozím rokům. Prostě lidi mají silnější auťáky a dost kašlou na rychlostní pravidlo, to bych přece nemusel ve stočtyřiceti lézt do pomalého pruhu, kde se však někdy jede stejně nad stotřicet. V jeden moment, již za tmy, mrknu do zrcátka a nikoho nevidím a o chvíli dálková mě chtějí zamést a nemám kam mezi tiráky, tak hamtnu na plyn a konečně se zařazuji a ten spěchálek jede natuty dvěstě ve sportovním méďovi a já bez zařazené rychlosti hodnou chvíli čekám, než se dostanu na svoji hranici. Mám dobrý motor a víc než stodevadesát jsem u cizáků nezkoušel a byla tam slušná rezerva, ale takhle riskovat na D1, to tedy ne. To se mi mele v hlavě a proklínám neseřízená světla oslňující mě zezadu, ať raději jedou vpřed, než oslepnout z blbosti druhých. Konečně opravdu zahuštěno před Prahou a mám zase kliku i na magistrále a v pohodě projedu tunely na Smíchov, Plzeňskou a po chvíli parkuji a jsou to slabší dvě hodinky, co jsem vyjel. Takže, ještě jednou: kdekdo má silné auto!

1. října 2007  Již týden  

podzim vládne a jsou to pěkné dny plné barevného listí, záhonových květů, stěhujících se pavouků, houbařů, sluníčka i deště. Další rovnodennost je za námi a návrat k normálnímu času před námi, ale to nezadrží krátící se dny a pokles nočních teplot. Jen ti nerozumní se objevují na ulici v krátkém rukávu a ještě netuší, jaké neduhy je budou potkávat, až se rozloučí s mladostí těla.Burčák však odlehčuje situaci a pak stačí jen mávnout rukou a nořit se do nálady končících vinobraní. Medvědi si již hledají brloh za větrem a nabírají na sádle a lidé zkouší, zda komíny dobře táhnou, aby v zimě také byli v teple a nelezli někde po střeše. Dívám se zamyšleně z okna do mlhavého přísvitu a v duchu vidím lákavé nabídky cestovek a slyším šplouchání moře někde hodně daleko, ale o tom snad někdy příště.

25. září 2007  Konference v Don Giovani

o lidských zdrojích v call centrech je pro mě porušením slova, které jsem si dal v roce 2004 po jednom vyčerpávajícím zahraničním vystoupení: již nikdy řečníkem na žádném fóru. Ovšem, odmítnout svého nového chlebodárce nebylo dost dobře možné a tak jsem našel mezeru v tématech a připravil nové ze svých posledních zkušeností, poslal, bylo schváleno a již se z toho nedalo vycouvat. Cvičím si tedy doma obratnosti prezentační a snažím se tématu vtisknout myšlenku, která zaujme a usadí se v myslích účastníků. Dnes je den D a hotel mě šipkami naviguje do druhého patra, kde ve velkém sále čeká stodvacet židlí na obecenstvo nás, deseti řečníků. Testuji svou prezentaci a ve společném notebooku nejde zvuk a nedá se s tím nic dělat a mažu ten slajd a je po zdroji gradace závěrečného efektu. Místa se rychle zaplňují a je opravdu vyprodaný sál a my dopolední spíkři sedíme před tou masou zvědavě si nás prohlížející. Moderátorka Alena profesionálně vítá, zahajuje, představuje a za řečnickým pultem se po půl hodinách střídají Pavel - řízení kariéry, Eva - psychologické testování, Pavlína - motivace, Tomáš - hodnotící systém. a najednou jsem na řadě, poslední před obědem. Efektivní výchova k produktivní úrovni je moje téma a je to metoda tvrdá, nekompromisní, hledící naplnit představy akcionářů a majitelů call centra tak, aby skutečně vydělávalo a bylo konkurenceschopné. Volím ostrý postup a euforické zdůraznění argumentů a pozoruji reakce posluchačů a vidím souhlas i nesouhlas, porozumění i nepochopení, nadšení i údiv a to mě uspokojuje, vždyť tak vypadá pozornost a přemýšlení. Hlídám si čas, nechci přetáhnout patnáct minut a již rekapituluji v pěti bodech a varuji, že právě tento cyklus proaktivní cesty vpřed musíme mít stále na mysli, a kdo to neuděláme, tak můžeme call centrum rovnou zavřít. Děkuji za pozornost, potlesk zdá se oceňuje odlišný přístup k tématu, několik dotazů na tělo a odchod ze scény. Pár lidí a šéf mi poklepává na rameno, v pohledech vidím zájem, a když slyším hovor, že při mně se spát nedalo, tak to opravdu potěší. Po obědě, před odpoledním pokračování, slibuji si však znovu, že tentokrát  to bylo opravdu naposledy.  

22. září 2007  Sklízet meloun

na betonovém dvorku, kde vyklíčil z jadérka zapadlého v minulém roce, vykvetl a vyrůstal, to mi věří jen ti, co na vlastní oči se přesvědčují a ohmatávají tu kouli zelenostrakatou. Melounek odstřihuji a vážím a má přes jeden a půl kila a nechci ho zde nechat déle do chladu a dešťů. Veze se do Prahy a večer ho rozkrojíme a není moc červený, spíše načervenalý, ale je to na beton meloun a jen litujeme, že tepla se s námi rozloučila dříve, než úplně dozrál. Dozajista nebudu melouny v té betonové škvíře znovu pěstovat, ale rád se podívám na obrázky , co jsem nezapomínal nafotit.

1. září 2007  Škola skoro volá  

na prvňáky i mazáky vyšších tříd, anžto v pondělí je už třetího a mládež školou povinná musí dohnat, co prázdniny přibrzdily. Nemohu říci, že bych patřil mezi natěšené žáky a studenty a bez školy nemohl žít. Na národní školu vzpomínám ve jménu několika učitelů, kteří byli laskaví a neznechucovali tuto povinnou instituci, jakož i na kantory s pevnou rukou, co dokázali pěkně zmalovat pozadí, a většinou právem, a žádný rodič si nikdy nestěžoval. Dnes by se to kvalifikovalo málem jak zločin proti rozmazlené lidskosti a rodičovské namyšlenosti. Měšťanka byla ve všech ohledech ostřejší a shovívavost se dala čekat snad jen od jediné učitelky, co měla ráda kluky. Gymnázium již bylo o něčem jiném, hlavně o těch profesorech, co nás neúprosně dřeli a tím se zapsali mezi nesmrtelné, narozdíl od těch rádoby hezkých, které člověk zapomene jako látku, co nenaučili. A studenti na vysoké začínají zimní semestr úplně jindy a tak sem řádky o nich jaksi nepatří. Takže, vzhůru za vědomostmi, ty budou v životě k nezaplacení!  

31. srpna 2007  Cestujme tramvají

neb je to hezké a bezstarostné, pokud člověka neokradou pobertové kapesní. Dnešní přeháňky mi dovolily sedět a prohlížet fotky, jak jsem pořídil při jedné cestě z Vlašské do Řep pěšmo i v dopravním tramvajovém prostředku kapesním pidi dvoumegabitem. Cesta rychle uběhla a památník ve formě alba  mi vše připomíná. Tečka.

25. srpna 2007  Den poté

není žádný katastrofický film, ale sobotní vstávání po ovíněné noci a mám štěstí, že jsem hodně ředil a brzdil a jsem první z koupelny oholen a vymydlen, zbaven flámového rozechvění. U stolu snídají ubytovaní hosté, majitelka mě vítá a ptá se, co jsme dělali a kdy dorazili. "Pili jsme do dvou", zní moje odpověď a sprásknutí rukou té paní hovoří za všechno. Přichází Mirek s Jirkou a ten hned odjíždí na chalupu za rodinou. Hluk probouzí Gustu, Frantu i Ottu a lezou z obytného přívěsu celí otlačení a zírají na to ranní nadělení třímajíce v rokou záchranné černé kafe, co jim rychle paní domu podstrčila. Vyměňujeme si kontakty, loučíme se a s Mirkem odjíždíme na zámek Lednice, kde chceme trochu rozchodit, co jsme nedospali. Zaparkujeme na náměstí s děkovným sloupem uprostřed, říkajícím "Gott schutze das Haus Liechtenstein" a "Die dankbare Gemeinde ihrem groessten Wohltaeter Johannes II. 1858-1898", a dáváme si hodinu na procházku pověstnými zahradami zámeckými. Květiny vroubí náměstíčko a mezi modrými květy stromovitých keřů vynořují se malebné věžičky zámecké, jako první pozdrav té rozkošné stavby. Květiny jsou vlastně všude kolem, kam noha poutníkova zamíří, a jdeme podél velkých barevně kvetoucích záhonů oddělujících od rozlehlých hospodářských stavení proud turistů dychtivých vstoupit na prohlídkové okruhy. Zámek samotný budí dojem jakéhosi sloučení různých slohů, ale nerozumím těmto věcem a musím jen prostě vyjádřit, že se na tu směs věžiček, cimbuří, balustrád, arkýřů, oblouků, sloupů, balkonů, chrličů a čertví jakých všech kudrlinkových ozdob, pěkně dívá. Skleník tu mají vyhlášený palmový a je pěkně zachovalý s kasou u vchodu. Spokojíme se pohledem z čelní strany a je to uvnitř jak v džungli zelené. Soustředíme se tedy na park s umně sestřiženými křovinami do obrazců roztodivných, lemovaných, jak jinak, než záhony různobarevných květin v záhonech všech možných tvarů, prostě pastva pro oči a balzám na duši. Scházíme dolů k vodním plochám s rezesetými ostrůvky chytře propojenými můstky, s propustěmi, přístavištěm a kdoví čím, když by bylo více času k prozkoumání. Na hladině pluje hejno kačen s jedním extra velkým kačerem a voda je téměř stojatá napájena Starou Dyjí. Ani se nám nechce opouštět to boží místo, ale obcházíme zámek z parkové strany a pomalu se blížíme k vozítku, co nás odváží na D2 a mastíme to k Brnu a po D1 dále na Prahu, kam dorážíme hodinu po poledni. S Mirkem se loučím u metra Vyšehradská a za pár desítek minut sedím doma u stolu s pozdním obědem a již jen vzpomínky putují zvolna hlavou. ( obrázky Lednice )

24. srpna 2007  Devět let

je dlouhá doba a právě proto volá František, že bychom se měli sejít, původní parta manažerů, co dělala náš byznys v té době. Místo činu jsou Valtice, vinný sklípek Josefův, plný lahodných vín z jeho vlastní vinice. Těším se na těch pět chlapů telekomských a sedám do auta, abych pokořil D1 a klade mi překážky hustým provozem i zúženími oprav, než z D2 sjíždím u Podivína a přes Lednici, s krátkou zastávkou na hrázi rybníka Hlohoveckého, dorážím na Zámecké náměstí a parkuji ve stínu radnice. Jsem tu téměř o půldruhé hodiny dříve a chci té rezervy využít k focení toho malebného náměstního prostředí s dvouvěžím kostelem zasvěceným Liechtensteinům a hlavně nedalekého zámku, je to zde všechno pěkně pohromadě. Jdu kolem nejstaršího dochovaného vinařského lisu z roku 1857, trůnícím ve své mohutnosti nad kolemjdoucími, a prosmýknu se kostelní uličkou, aby se přede mnou vynořilo zámecké panorama. Schody mě vedou ke dvěma sochám, vítajícím mě po tolika letech stejně přívětivě, ku dnes bezvodé fontáně, na jejímž okraji seděli jsme tenkrát v noci ovíněni velice, až zapadli jsme do postýlek hotelu stvořeném v levém křídle hospodářských budov. Alej sestřižených boubelatých stromů však postrkuje mě k mostku nad příkopem k hlavní bráně a již mě objímá nádvoří vysypané štěrkem mezi paprskovitými cestičkami sbíhajícími se u kamenné soškaté vázy uprostřed. Slunce praží na svoje hodiny sluneční na východním křídle a nechává odpočívat jejich dvojče na průčelí západním. Severní branou vyhlédnu do zahrad a zvolna se vracím cvakaje záběry té šumné stavby, posedím na schodech, hladíc pohledem kraj kolem zelenající se vinicemi a broskvovými háji. Horní brána semináře mě propouští k fontánce obalené cyklisty s bagetami mizícími v jejich jistě vysílených útrobách. Lezu do svého kočáru a zvolna opouštím to hezké místo, odbočím vpravo a na okraji města, hned za pumpou, odbočuji do ulice, zvolna se svažující k rozcestí, kde je okraj svahu viničního poset sklípky. Parkuji proti tomu, co zde čeká těch devět let, než ho krapet provětráme a ulehčíme jeho soudkům roztomilým. Dvacet minut času mi dovolí vystoupat k vinicím a polní cestou nad sklepy si vychutnávat atmosféru zrajících hroznů bílých i červených, rušenou jen výstřely plašícími špačky v hájích zrajících broskví. Proto tedy řady vína jsou pokryty sítěmi, aby zabránily těm opeřeným nenechavcům zničit výsledek celoroční dřiny. Postojím na vrcholu stoupání a obejmu město okem přimhouřeným slunečnímu jasu. Jsem opět u kamenného sklípku a Josef přichází a potřásáme si tlapami a první sklenka je přede mnou a o chvíli je tu auto a lezou ven Gustav, Otto, Miroslav i František a další mohutné rukou podávání a poplácávání po zádech z radosti, že se konečně opět vidíme. Po přivítacím přípitku jdeme do restaurantu poblíž centra vystlat své žaludky tak vydatně, jen aby vydržely tekutý nápor, co čeká zatím v soudcích. Vracíme se na místo činu a k naší radosti doráží i Jiří a to jsme skutečně kompletní a sedíme u kulatého stolu pod vinnou pergolou v paprscích zapadajícího slunce a povídáme si o všem, co nás za tu dobu potkalo pracovně, soukromě i zdravotně a je toho opravdu moc a moc. Josef systematicky probírá vína a spíše ochutnáváme, než popíjíme, poslouchajíce jeho řeč o historii každého toho moku a on umí vyprávět velmi krásně. Čas běží a jsme již u červených ochutnávek, právě když se přehoupla půlnoc. Je stále teplo, počasí nám přeje a dopíjíme poslední pohár na rozloučenou se slibem, že si to někdy pěkně zopakujeme. Lůžka privátu paní sousedky čekají trpělivě na naše znavená těla a padáme do nich a chrupeme sníce o tom chlapském kamarádství. ( obrázky Valtice )  

21. srpna 2007  Vyskočilova ulice

se velmi změnila výstavbou obchodních center, kde sídlí takoví velikáni jako Microsoft, Telefonica O2 či RWE, kam právě směřuji od metra Budějovická. Zmatení dopravy panuje zde veliké těm neznalým, jako jsem právě já, než pomůže mi člověk znalý poměrů a žene mě na opačný konec výstupu z metra, abych četl krapet nejasné informace, jakou náhradní dopravou jet. Tu přijíždí malý bus ocnačený BB Centrum a lidi váhavě lezou dovnitř a já za nimi, abych o chvíli vypadnul ven před BBC1 a kolem novotou vonící přestavěné Brumlovky došel ke skleněnému komplexu s netrpělivě přešlapujícími kolegy. Jedeme do osmého patra a sedíme s manažery, abychom našli řešení pro to, co potřebují zlepšit. Postup je dohodnut a jdeme patrem zpět a obdivuji nahlas ten nádherný výhled a slyším komentář místních, že to jest jediná kladná stránka této budovy. Výtah nás vyplivne do haly a jsem na chodníku s květinovou oázou uprostřed, když provázen nápisy, jako tykadel těch vekých firem, ve své malosti pokorně přecházím ulici a nechám se unášet městskou dopravou k domovskému poklidu.

11. srpna 2007  Vápenné dny

prožívám již druhý týden se štětkou v ruce, ve snaze vybílit kuchyňku, verandu s koupelnou a toaletou. Inspirací mi bylo objevení vápenné malovací směsi v hypermarketu a hlavně ten zajímavý nápis na víku: Je čas na změnu! Na posledních projektech učím lidi pozitivně vnímat změny jako nástroj zlepšování a celkového pokroku a nyní váhám nad tou pixlou, zda koupit a stát se jejím otrokem na dobu, než bude vyprázdněna. Nakonec uposlechnu toho nápisu volání a transportuji deset kilo na chalupu. Zašedlé stěny se při pohledu na bělostnou nádobu rozklepaly strachy a krapet zbělely, ale rozhodnutí bylo nezvratné, pěkně vám to natřu! Prostory jsou sice malé, ale členité, žádné velké plochy, proto ta menší štětka nanáší někde dvě vrstvy a v koupelně dokonce tři, jen aby vše bylo bílé, bělostnější než kdy před tím, jak slibuje text v návodu. Vápno je prodyšné a to se mi líbí stejně jako běloskvoucí stěny radostí bez sebe z nového, téměř svatebního šatu. Něco to však kazí a kupuji bílou skříňku a vyhazuji starou pračku z verandy sloužící jako podstavec květináčům s kytkami. Něco tu ještě chybí a už lakuji, jak jinak než na bílo, starou poctivě dřevěnou židli vyrobenou před sto lety ještě bez použití hřebíků či vrutů, a verandu bych málem nepoznal. V koupelně pro jistotu snímám omšelé okno, oblékám ho do bílého, ještě nalakuji pár dalších, dosud nebílých rušivých prvků a je to! I tak může dojít ke změně.

8. srpna 2007  Velké koupání

nastalo pod borovicí na zahradě, kam se obvykle vrabci létají popelit v prachové hlíně, aby vyhnali cizopasníky z peří. Dnes, kdy bylo opět velké vedro, se však děly jiné věci. Nejdříve se objevil čermáček, usedl na okraj misky a dlouho pil. Pak vlezl do vody a po chvíli váhání se začal koupat, jak to všichni malí ptáci dělají. Vnořil hlavu do vody a rychlým pohybem ji vynořil nabíraje vodu až na mírně roztažená třepotající se křídla a to opakoval několikrát, až byl opravdu celý mokrý. Začal se otřepávat a o chvíli proceduru opakoval a tak pořád dokola. Na rybízu zvědavě pokukovala sýkorka, až slétla na okraj misky a, k mému překvapení, vlezla k čermáčkovi a koupala se v druhé půli, kterou jí uvolnil. Tak to jsem tedy zíral a snažil se v lehátku nepohnout, abych tu ptačí idylku nenarušil. Čermáček už měl vody dost a usedl na plot, kde se sušil a rovnal pírka. Sýkorka řádila ve vodě a netušila, že jí pozoruje kosice, sedící na větvi opodál. Celá nasáklá ztěžka odlétla na kmen borovice a začala se sušit. Kosice slétla na misku, napila se, vstoupila do vody a váhavě vykračovala sem tam, než nesměla začala koupací očistu, které se nakonec oddala tak, až kapky létaly daleko kolem. Sýkorka se bez hnutí dívala na ty vodotrysky a náhle byla ve vodě vedle kosice, chvíli se ptáci okukovali, než se společně začali znovu koupat. Vydrželo jim to docela dlouho, ale nakonec nejdříve kosice a za ní sýkorka tu vodní louži opustila. Mezi tím na trávě pochodoval pár konipasů sytematicky pročesávající trávník a vida opuštěnou misku, přiblížil se a po napití jeden vlezl do vody a koupal se stejně, jako ti před ním. Odpochodovali ale znovu za potravou, když přiletěla hrdlička, napila se - no a co jiného - vlezla do vody a koupala se tak, až téměř všechnu vodu spotřebovala. Po krátkém otřepávání odletěla a miska osaměla. Na trávníku ještě přistál velký strakapoud a dvěma hlasitými skřeky dal vědět, kdože je teď na zahradě pánem. Přišel k misce a zíral na zbytek vody, potom začal své oblíbené hledání mravenčích larev klovaje do míst, kde je našel. Byl tak soustředěn, že se dostal až na tři metry ke mně, než mi zmizel za verandou. Zvedám se celý zdřevěnělý a promítám si v hlavě, jaký to ptačí film jsem viděl.

2. srpna 2007  Učí se létat

jiřičky na našem dvorku, to mě napadlo při pohledu z okna, když slyším vzrušené čiřikání několika ptáků. Na prádelní šňůře sedí dvě mladé, takové načepýřené koule, a nejistě přešlapují za dohledu své mámy létající pod nimi a občas usedající naproti. K tomu všemu začíná pršet a je to pěkná sprška a ptáčkové se nestačí otřepávat, jak jim starší pilně ukazuje. Naštěstí po pěti minutách je po všem a svítí slunce, celá trojice si upravuje pírka při setřásání posledních kapek. Chvíli na místě mávají křídly a náhle se zvedají a letí vzhůru rychle mizíce z dohledu. Druhý den ráno, kdy slunce již příjemně hřeje, slyším opět tu jiřičkovou řeč a vycházím na zahradu a pozoruji anténu na střeše plně obsazenou mladými i starými a je jich tam na dvě desítky, jakoby se mi chtěli ti návštěvníci z jižních krajů pochlubit, že již mají potomstvo, co se naučilo létat. Tu přilétá asi pětice vrabců a k mému překvapení se vtěsná mezi jiřičky a aby tomu nebylo dost, přistává na okraji jedné tyče hrdlička a všichni tam sedící náhle ztichlí. První se osmělují vrabci a rejdí v sítu menší antény hledajíce asi pavouky, co tam sídlí. O chvíli odlétá hrdlička a za ní postupně jiřičky a vrabci zůstávají a poskakují tam, než odfrčí někam do zahrad. Pokračování se koná po obědě pod borovicí, kde vidím popelit se na padesát vrabců, což jsem neviděl ani nepamatuji. Miska s vodou, kterou tam pro ptáky denně doplňuji, je plně obsazena a jeden neposeda do ní skáče a koupe se ve spršce kapek za přihlížení ostatních. Je to velké rojení, samý křik a bojím se pohnout, abych je nevyplašil Pak jako když do nich střelí a jsou ve vzduchu a jejich křik rychle slábne a na trávě zůstává jen konipas a v klidu prochází sem a tam chytajíc hmyz, co se před ním nestačil ukrýt. Ptačí dny jsou prostě hezké.

28. července 2007  Slavnosti trubačů

v Hlásné Třebani, začínají ve 3 hodiny na návsi, sevřené z jedné strany domy, zdmi a vraty statků a z druhé strany silnicí, pro tuto akci uzavřenou veškerému provozu. Kráčím s mnoha dalšími těsně před začátkem k pokladně a platím vstupné 40, připínám s žlutou stužku vstupenkovou, odolám lákání stánků plných perníkových srdcí, cukrové vaty, balonků,  pouťového zboží, ale i značkových vín a různých dobrot pro malé i velké. Míjím obsazené stoly s půllitry piva a tácky horkých párků, nad hlavou nám vlají zástavy v barvách vesnice a mezi nimi nápis "Třebanští hlásní svému císaři", než zakotvím na chodníku vedle sloupu veřejného osvětlení, abych si měl o co opírat ruce s kamerou. Přede mnou je asi stovka židlí obsazených převážně staršími občany, lemovaná dalšími stovkami stojících návštěvníků. Všichni se díváme na soubor středověké hudby, dující, drnkající, pištící, cinkající na své nástroje i pějící české a latinské hity dávno ztraceného času. Obecní pamětnice, hruška obalená žlutými plody, shlíží na ten mumraj nevídaný s listy ševelícími dále svou píseň lidičkám i hmyzu blanokřídlému pochutnávajícími si na těch přezrálých plodech stejně, jako my s kluky v době svého mládí. Nastupují Karlštejnští pozounéři a vyhrávají fanfáry zcela stejné, jako troubí z hradeb na všechny světové strany. Přichází rychtář s rychtářkou a vítají návštěvníky a s námi se těší z pěkného počasí, ani chladno, ani horko, prostě teplota akorát, osvěžovaná mírným větříkem. Pozounéři znovu nadouvají tváře a jejich trouby příjemně rozechvívají sluchová ústrojí přihlížejícího davu. Nastupují trubači hradní stráže ve svých parádních uniformách, jakoby ani nebyli ve vísce třebaňské, ale vítali zahraniční návštěvu prezidenta republiky. Nastupuje pět vojenských muzikantů s nástroji dechovými počínaje heligonem, přes dva pozouny ke dvěma trubkám a s šestým vedle u nádherně nablýskaných tympánů, kotlů dvou to měděných s bílými blanami vibrujícími a dunícími pod údery paliček mistra bubeníka. Zaznívají fanfáry známé z různých oper, než chvíli před příjezdem císaře lidem až zamrazí v zádech těmi přivítacími tak, jak je známe z opery Libuše. Trubači ustupují do pozadí, když přijíždí desítka koní císařského doprovodu a mezi davem lidí se prodírá kočár s Karlem IV. a jeho chotí, doprovázených purkrabím a biskupem. Rychtář vítá svého císaře chlebem a solí a připíjí spolu lidu shromážděnému kolem. Rychtář dostává měšec s příspěvkem na konání slavností a povzdychne si veřejně nad sliby panstva z minulé návštěvy otevřít kasu pro rozvoj vesnice, dosud nesplněnými. Usedají pak všichni do křesel a přijímají hold lidu prostého, zastoupeného výborem myslivců se suplikou o přidělení honitby, císařem vyslyšené a udělené jako se zemí nespojenou, ale radost dodávající. Ještě lépe uspějí holky v rozpuku se svojí vskutku rozvernou zdravicí, nejdříve belhající se o hůlkách, posléze tančící a křepčící v rytmu tance a zpěvu. Takové zalíbení v oku císaře nacházejí, že vydává rozhodnutí o právu užívat názvu "holky v rozpuku", což stvrzuje předáním zlatých šerp se stejným nápisem jednokaždé rozpukající. Nastupují rytíři ve zbroji a na počest císaře se statečně bijí navzájem, jen aby ukázali svoji zdatnost a připravenost sloužit panovníku. Císař po krátké řeči a zdravici se loučí, nasedá do kočáru a za fanfár oslavných a ovací poddaných se ubírá zpět na hrad. Končí část středvěko vzpomínková a nastupují ti, kteří chtějí dokázat předsedovi poroty Ivanu Mládkovi, jejím členům Lence Plačkové, rychtáři třebaňskému, poslanci okresnímu a dalším, ale zejména všem divákům, kdo z nich nejlépe předvede, jak se zpívá Hlásná Třebaň je krásná, nejdříve uvedená doprovodnou kapelou. Ivan Mládek ocenil předkapelu "no my jsme to takhle zahrát nedokázali" a ještě potvrdil, jak dělal velkou propagaci Třebani, když zpíval tu melodii na závěr všech třiceti zámořských koncertů. Soutěžit začínají dva pětilití, ona s velkými culíky a on jak vesnický frajer a jejich zpěvánky odmění velký potlesk. Pokračují rodinné seskupení, třebaňáci s vozembouchem, myslivecké sdružení s místní parodií, tahitská formace a na závěr holky v rozpuku jako sbor se sölistou tančícím a pějícím v rapovém stylu. Bouřlivé ovace naznačují a o chvíli Ivan Mládek potvrzuje rozhodnutím poroty, že Holky v rozpuku vyhrávají, i když prosazoval šest prvních míst, každé za nějaký svůj přínos, ale nakonec byl rád, když se porota dohodla na místě prvním a další jen druhé až šesté. Radost vítězek neznala mezí a juchání, výskání bylo tolik, až mraky se začaly v dáli stahovat. Nastupuje ale Mládkův banjo band se všemi hvězdami a pějí jeden veselý hit za druhým, očividně v dobrém rozmaru, než se za ovací definitivně loučí. Před pokračováním volné zábavy v režii dechovky Třehusk se zatahuje, vymaňuji se tedy z tlačenice a cvakám ještě situační fotky, které mají doplnit vše, co jsem v průběhu natočil, a pomalu kráčím k domovu a pádím před velkými kapkami roprskávajícími se o moji hlavu, než konečně vrátka se zaklapnou za tím nádherným odpoledním zážitkem.

14. července 2007  Kamera na kole

je nápad, co mě už vícekrát ležel v hlavě, ale dnes, před cestou na hřbitov za účelem zalévání, se definitivně rozhoduji, že udělám test, když mi slunce bude pěkně svítit do zad. Beru tedy ministojánek co jednou jsem dostal ke kameře Sony a manipuliji s ním na řídítkách s cílem ho nějak jednoduše uchytit. Nacházím nakonec vhodnou a relativně stabilní polohu na středovém kříži, silnou gumou obepínám zadní dvojnožku stojánku s přichycením za zvonek na svislé řídící ose. Přišroubuji kamerku Panasonic, která má naštěstí velmi jednoduché ovládání, testuji sklon a šíři záběru a nic mi již nebrání vsednout na dvoukolového oře, šlápnout do pedálů a začít natáčet. Dělím záběry do krátkých sekvencí tisknutím start/stop tlačítka a jedno či dvě pípnutí mi sdělují, co se právě děje, aniž musím očima bloudit po displeji. Jedu pomalu a spíše sleduji, zda kamera dostatečně drží, což se zdá být vpořádku a tak pokračuji kolem jedné i druhé hospody, po rovince vroubené poli, domy a zahradami, než dorazím k cíli své krátké cesty. Zalévám místa posledního odpočinku svých předků, chvílím sdlím tu zvláštní atmosféru neviditelných duší a jsem opět v sedle šlapajíc proti slunci již bez točení, neb by z toho nic asi nebylo. Doma zvědavě prohlížím ten výtvor a musím říci, že to funguje, záběry pěkné, čisté, jen ta rozkolísanost a zvrkot řetězu dávají tušit, z čeho že jsou pořízené. Jen aby do oka objektivu nevletěl nějaký hmyz...

12. července 2007 Procházky Vlašskou

jsou pro mne téměř denní povinností, když chodím na návštěvy do Nemocnice Pod Petřínem. Vystupuji na Malostranském náměstí a dávám se kolem červené restaurační zahrádky vpravo, přecházím do podloubí se zahrádkou restaurace U Glaubiců a dalšími okupujícími toto stinné místo pro posílení a odpočinek turistů. Poslední U tří zlatých hvězd má na dlažbě zelený koberec a jsem pod širým nebem s výhledem na kostel Sv. Mikuláše a celé náměstí s malebným panorama Hradčan ve skupině domů levého horního náměstního rohu. Vidím skupinu svatebčanů mířích někam na hostinu, nevěsta štíhlá vysoká v zelenkavých šatech s vlečkou, nesenou družičkou, zavěšená do novomanžela jde sebejistě s polonahými zády v dlouhém výstřihu sešněrovaném tenkými béžovými tkanicemi.  Po pár krocích vstupuji za tímto malým průvodem vlevo do průchodu vedoucímu na Tržiště, kde dva policisté prohlíží zrcadlem spodky aut, zda nevezou něco nepatřičného směrem k Americkému velvyslanectví, kde vartují další strážci bezpečnosti za stále připravenými ocelovými zábranami. I s policisty ještě chvíli sleduji nevěstu a pak raději stoupám Vlašskou kolem obchůdků, hospůdek, galerií, hotýlků k německému vyslanectví na plácku s kostelu podobné reprezentační síni Italského vyslanectví naproti s domem vedle, porostlým pnoucí se zelení, s okny plnými kvetoucích muškátů. Mířím po dlažbě dále nahoru, míjím frontu cizokrajně vyhlížejících žadatelů o německá víza a jsem u parkoviště nemocnice s pěkným výhledem na Hradčany. Po návštěvě se spouštím s kopce dolů a jde se mi daleko lépe, než usednu do kolejového dopravního prostředku nesoucím mě již vsedě k domovu s pocitem, že to nebyl ztracený čas.    

1. července 2007 H5N1

 je virus ptačí chřipky, ze které se dělá málem celosvětový problém, v Česku pěkně česky přifouknutý, to aby všichni viděli, jak to u nás perfektně funguje. Po úhynu několika ptáků jsou vybíjeny celé chovy kuřat, krocanů a kdoví jakých ptáků na základě příkazů novodobých opeřeneckých inkvizitorů. Kdepak se nám tu ten virus hápětenjedna vzal? Není-li to vlastně nám dávno známý ptačí mor, který čas od času v chovech propuknul a chovatelé postupovali dle již starých zkušeností: oddělovali nemocné ptáky od zdravých, likvidovali je ve vápenných jímkách či kafilérii, zavedli desinfekční řád a celý proces opakovali, až úhyn zcela ustal a po nějaké ochranné lhůtě se všechna opatření zrušila. Většinou se zachránila drtivá část chovu, náklady byly minimální a nikdo z lidí, byť bez ochranných prostředků, neonemocněl, natož aby zemřel. Úhyn ptactva byl, je a bude z jakýchsi nám neznámých příčin, a svět, díky nějakým supersnaživcům píše málem tragické scénáře z toho, co vlastně tragédií ani není. Díky lidské přechytralosti a nesystémového, až příliš globálního myšlení, se chovy navíc oslabí, neb si nemají z čeho vybudovat odolnost a to ještě při neexistující prevenci (někdo by preventivně vybíjel vlaštovky, anžto nevíme, zda třeba v jejich trusu...). Dokonce se z toho všeho stává jakýsi nadzákon a běda Ti človíčku, co chováš nějakého ptáčka v ochranném pásmu, rozluč se s ním a kondolovat přijde možná i ministr...

24. června 2007 Paní špačková

sedí na pumpě a jednu nožku má podivně skrčenou a nejdříve si myslím, že si jen tak na sluníčku hoví. O chvíli později sedím na lehátku ve stínu třešně a slyším nad sebou třepotání křídel a nádherný dospělý pták sedá kousek přede mnou do trávy s třešní v zobáku a vidím, jak stojí na jedné noze a je mi jasné, že to je ta stejná paní špačková, ale má dozajista problém s poraněnou či od mládí špatně narostlou nohou. Chvíli na sebe bez hnutí zíráme, až odskáče na betonový dvorek, kde si lehne a ozobává tu červenou potravu. Není to jistě normální a zdá se, že hledá u mne jistotu daleko větší, než někde stranou s rizikem, že se stane potravou místních koček, což by na našich zahradách nebylo poprvé. Vydrží tak asi čtvrt hodiny, pak znovu do trávy přede mne a mluvím na ní, co jako bych pro ni mohl udělat, aby si tu nožku vyléčila a ona naklání hlavičku na stranu, snad na znamení, že sice rozumí, ale stejně se s tím nedá nic dělat. Pak odfrčí do koruny stromu a debužíruje na přezrálých plodech právě nad mou hlavou a je to zvláštní tiché přátelství člověka s ptačí jednonožkou odkázanou na porozumění a pochopení. Odjíždím z chalupy a přejeme si s tou okřídlenou krasavicí, abychom se za týden ve zdraví znovu setkali.

17. června 2007 Jó třešně zrály

zpívá Matuška a musím si broukat tu melodii balancujíc na štaflích, abych dosáhl na ty nejzralejší, co jak na vztek vábí z míst obtížně dosažitelných. Mám rád ty chvíle třešní, je to hezká doba a pamatuji, jak lehával jsem ve stráni třešňovky  a s kamarády kluky, někdy i s kamarádkou, trhal z větví opírajících se o svah ty plody šťavnaté, jó to byly bezstarostné časy. To probíhá mi hlavou vysoko v koruně šumící v mírném vánku a vidím kosa, jak o větev výše klove do té nejkrásnější třešně a vůbec mu nevadí moje přítomnost. Mít křídla, také bych tam seděl vedle něho a debužíroval na tom nejlepším, namísto trhání do koše křičícího na mě, ať sebou pohnu, nebo se mi strachy vysype. Přemisťuji ten nástroj šplhací k místu největšího třešní výskytu a naplňuji toho proutěného nenasytu až tíží svou táhne mě zpět na zem. Sednu pod strom do stínu chladivého, vychutnávám alepoň část toho, co jsem natrhal a cvrnkám pecky jak daleko to jde. Obloha je krásně modrá, listí ševelí a zavírají se mi oči a tak se ještě trochu zasním snem třešňovým.

15. června 2007 Svátek má Vít

a já neváhám a pozdě odpoledne kolem šesté, neboť musím respektovat časový posun v Kalifornii, píši přání k svátku spolužákovi ze studií, jehož osud zavál až tam daleko za velkou louži a ještě navíc na vzdálenější stranu Ameriky. Vím již z minula, že čte maily okamžitě a tak chvíli čekám a nemýlím se, odpověď je tu za čtvrt hodiny. Má radost, že jsem nazapomněl a nelenil napsat pár řádek, co doletí až k němu. Jeho žena hned ráno položila růži k jeho snídani a to byl první signál, že se oslavuje. Reaguje též na mou zmínku o důchodu a práci a tak trochu s lítostí píše, že v jeho nynější domovině musí pracovat do 67, aby dostal penzi a ať též raději pracuji, neb doma by to byla nuda. Vít je dobře situovaný manažer u společnosti Sun, kde dosáhl významné pověsti ve vývoji polovodičů a jeho cesta vedla přes evropská zastoupení až do sídla firmy ve státech. Těší mě, když se kamarádům daří, to člověka povzbudí. Chvíli ještě vzpomínám na společné časy studentské a těším se, jak se někdy sejdeme v Praze u piva, co si již dlouho slibujeme...

11. června 2007 Setkání po 45 letech

již něco znamená, zejména, když jde o spolužáky, co spolu tenkrát maturovali. Kdysi nás bylo téměř sedmdesát ve dvou třídách, drtivá většina složila zkoušku dospělosti a rozletěla se na všechny strany za svými sny a cíli. Každých pět let se schází ti, kteří nechtějí zapomenout na krásné kamarádské vzdahy studentské. Letošní deváté setkání je smutně chudší o šest kolegů, ale přesto má zvláštní příchuť, když na otázku "co děláš" zní stejná odpověď "jsem v důchodu". Proč se na to vlastně ptát, když v důchodu jsme tu vlastně všichni a kupodivu se toto nestalo hlavním tématem rozhovorů, takže stále ještě o práci, kterou někdo opouští raději a někdo méně, o dětech a vnoučatech, rodině a zdraví. Snažíme se dívat dříve mladýma očima a rozeznat obrysy mládí, dnes zasažené tou předlouhou dobou, kterou sice nikdo si nepřipouštíme, vždyť utekla jak voda, ale přesto se obtížně s některými poznáváme. Rysy charakteristické pro každého sice poznáváme, jen ta jména se někdy nějak nederou z hlavy na jazyk, no když dvacet či čtyřicetpět let někoho nevidíte jinak než fotce z tanečních, není asi divu. Přišpendlíme si proto cedulky se jmény, u žen i dívčími, a situace se mění, o starost méně, stačí si přečíst a pak už jen vzpomínat, vyměňovat si informace, domlouvat, veselit se. V restauraci vaří skvěle, snad nikdo neodoláváme a tankujeme energii abychom odvedli poctivě výkon očekávaný všemi, být bystré mysli a konverzovat živě a vydržet do chvíle, než si řekneme, tak znovu za pět let - či pro jistotu raději za rok?

6. června 2007  Zlomený krček

kyčelního kloubu je nebezpečné zranění zvláště pro starého člověka. To se nám včera přihodilo na chalupě a jen zázrakem se osamocené matce podařilo dostat k telefonu a zavolat, že upadla a nemůže se postavit na levou nohu. Sedám do auta a s obavami pádím z Prahy, abych dojel včas a daří se a za čtyřicet minut jsem na místě. Bolest se projeví pouze ve stehně a dělá dojem, že jde jen o zhmoždění. Neváhám ale a volám sanitku, která je tu ve dvaceti minutách a mladý ošetřovatel po rutinním vyšetření končetiny vyslovuje předběžnou diagnózu, jak jsem předpokládal. Pak již jen uložení do speciální transportní matrace, nosítka do sanitky, pár věcí sebou a pacientka uhání do Motola, kde je v nočních hodinách na ortopedii operována. Narkóza jen lokální, vše probíhá při vědomí, takže vidí a slyší, jak po otevření levé kyčle operatérka provádí náhradu poškození endoprotézou. O půlnoci je na lůžku jednotky intenzivní péče a napojena na přístroje konečně usíná. Daří se nám postupně naši nejstarší rodu navštívit a shledáváme ji v dobrém stavu a náladě v péči, kterou si jen pochvaluje. Dnešní metody jsou velmi progresivní a vypadá to, že po přeložení na běžné lůžko ihned nastává první rehabilitace - učit se krokům s novým kloubem. Nezbyde ještě, než najít vhodné rehabilitační zařízení k doléčení a pak ještě vrátit do života. Ačkoli se to zdá jednoduché, skutečnost nám ještě ukáže...   

3. června 2007  MindManager Pro 7

je k dispozici za 129 EUR (dočasně zvýhodněný upgrade ze starých verzí s prémií Project Management), 175 EUR upgrade po 30/6, 350 EUR cena pro nové uživatele. Produkt lze po stažení  zdarma testovat po dobu tří týdnů. Více informací zde .

2. června 2007  Císař římský a král český   

Karel IV. zavítal do Hlásné Třebaně dnes v sobotu po patnácté hodině u příležitosti cesty průvodu s korunovačními klenoty na hrad Karlštejn. Náves žije přípravami již od oběda, kdy vyvěšen u kapličky nad silnicí nápis "Třebánští hlásní vítají svého císaře" lemovaný obecními prapory po stranách. Pod lípou shromážděna skupina paní a dívek v dobových sedláckých krojích s koši, ošatkami, hráběmi, cepy a dalšími nástroji pro práci na poli či na statku. Malé kůzle mezi nimi jakoby cítilo vážnost situace, přestává pomekávat a oždibuje lem sukně své paní.  Přichází myslivci se zástavou cechu a připojují se ku stále rostoucímu davu. Stůl s vínem a číšemi a darem pro císaře je připraven vedle obecních radních se starostou v čele. V půl třetí, kdy průvod již doraziti měl, se jen ozývá hlas obecního sluhy, že na Rovinách družina se zdržela a zpozdí se o třičtvrtě hodiny. Všichni, kdo chceme zachytit tu slávu mediálně, pobíháme sem a tam ve snaze najít co nejvýhodnější pozici a vzájemně si nepřekážet. Slunce vytrvale svítí a napětí stoupá. Náhle se ozvou výkřiky a voláni z dáli, než se vynoří jizdní policisté uvolňující cestu průvodu tak nezvyklému. Již duní bubny a pištci dují slavnostní marš, šašek poskakuje kolem, na bílém koni zemský komoří v rudém plášti jede, za ním jízdní vlajkonoši, velká skupina pěších zbrojnošů a pak čtyřspřeží černých koní s kočárem, z něhož císař (Vladimír Čech) kyne davům provolávajícím slávu. Vedle něho sedí choť Eliška Pomořanská a proti Jan Jindřich (Petr Bendl, středočeský hejtman) s chotí, všichni usměvaví a spokojení s krásnou atmosférou staré návse. Vůz císaře je obklopen sloužícími, nad kterými na chůdách jdoucí ční praporečník s vlající královskou zástavou. Kočár královský zastavuje u skupiny obecních radních, císař vystupuje a vítá se s přihlížejícími za stálého slávy volání. Po úvodním slovu komořího se císař ujímá slova řka, že projíždí tímto krajem nádhery nesporné a vida lidu shromáždění, zde zastavuje, aby se potěšili na chvíli spolu ve věci tak důležité, jako je převoz klenotů korunovačních z Pražského hradu pod ochranu siných zdí hradu Karlštejna. Slova se ujímá hejtman středočeský a velebí císařovo rozhodnutí klenoty na Karlštějn uložiti. Císař se pak táže lidu, zda chce rovněž slyšeti rychtáře svého a po kladné odezvě dává slovo starostovi Vnislavu Konvalinkovi, která hlasem o poznání slabším zdraví císaře, krále a pána svého ve jménu všeho lidu třebaňského, velebí jeho dobrotu i apeluje na podporu při budování obce naší. Na závěr své řeči předává císaři trubku zlatou a Karel IV. neodolá a zatroubí na všechny strany mohutně za jásotu poddaných. Následuje slavnostní přípitek s přání návštěvy i v roce příštím. Představují se myslivci, sedláci a paní a dívky obce a uctívají císaře chlebem a solí, božím to darem, jak Karel IV. v poděkování praví. Nastává loučení a za zvuku fanfár trubačů císař s průvodem nastupuje do kočárů, zemský komoří vsedá na koně a průvod se vydává na další cestu, nyní již ke Karlštejnu. Koně čtyřspřeží se bujně vzpínají a za potlesku a jásotu projíždí vesnicí desítka koňských spřežení s vozy všeho druhu obsazených představiteli šlechty, řemesel i prostého lidu, mezi nimiž kráčí mnoho dalších členů průvodu, v jehož závěru jede početná skupina ozbrojených jezdců na koních, míjí Českou hospodu a má před sebou již jen rovinu k cestě sevřené skalami a řekou Berounkou a rozšiřující se k vinicím karlštejnským a místu závěrečných oslav vrcholícími představením Noc na Karlštejně. Stojím na schodech hospody s těmito myšlenkami a pozoruji barevný proud lidí velký tak, že si nepamatuji něco podobného z dob minulých. Vtom před schody předstoupí rytíř ve zbroji, poklekne a hovoří: "Tato hospoda mi dala všechno, měl jsem tady svatbu, byl jsem i rozveden a teďko jsem volnej a proto, kdo chce se mnou pít, ať jde." Po těchto slovech mizí v hospodě za souhlasného veselí přihlížejících. A to je humorná tečka za dnešním historickým dnem.

27. května 2007  Japonský iris

konečně vykvetl v nádherné dva modrobílé květy hrdě se pnoucí nad minijezírkem vedle naší zahradní pumpy. Nestačil jsem se divit tomu zázraku, vždyť po čtyři roky rostlinky nic neukázaly, přežily dokonce i loňskou zimu v ledu až na dno. Jsou zasazeny do hrubého písku v plastovém květináčku ponořeném po okraj do vody, takže kořínky se vznáší v křišťálové vodě čištěné jen vodními šneky. Květináč je plný jakési trávy výškou soupeřící s irisy a vypadá ten chumáč docela pěkně. Květy irisu jsou jen vzdáleně podobné kosatci, neboť nejsou tak masivní, spíše vzdušné na tenčím stonku. Nemusím pro jezírko a ty krásné květiny vůbec nic dělat, snad jen dotáčet vodu, když jsou taková sucha. Myslím, že prostředí se líbí i ptákům hasícím zde žízeň, často posedávajících v drátěném plotu, či hmyzu, který sem hladinka rovněž láká z daleka a zejména vosy a včely lezou často po okraji a sosají životodárnou tekutinu. Dívám se na to, jak v potu tváře sekám trávu, místo abych sám někde byl ponořen do vody chladivé, osvěžující...

19. května 2007  Setkání v ordinaci

s bývalými kolegy je téměř pravidelnou událostí. Zhruba před týdnem čekám na nějaké potvrzení od lékaře a koho nevidím, bývalou referentku lidských zdrojů, co mě kdysi dávno přijímala do firmy. Hlásím se k té milé dámě a vypadá dobře, penzistka opálená od moře, i když teď je nervózní, jak dopadnou testy po kousnutí klíštětem a do řeči jí moc není. Spěchá tedy na krevní testy a já si vybavuji ty pěkné začátky i dobu téměř patnácti let, co jsem tam prožil. Dnes vidím pro změnu kolegu, kterého jsem v minulosti přijímal do našeho tehdejšího týmu a z něhož vyrostl skvělý specialista informačních technologií. Asi by tu nebyl, kdyby ho něco netrápilo a lékaři mu zcela jistě jeho trable odstraní, jak oba věříme. Potlachali jsme co nového na mém bývalém působišti a jsou to jen samé změny, jak nakonec tato hektická doba vyžaduje, jistě akceptovatelné, nebýt lidských povah takových, kdy vděk je nahrazován podrazy. Raději si povídáme o domácích plánech, co zbourat a co postavit, je to o čase, penězích i odvaze se do něčeho pustit.Snad to někdy v létě probereme na místě příjemnějším, to si opatrně slibujeme. Odcházíme každý za svými starostmi a říkám si, jak to na světě zajímavě chodí, že se lidé setkají vždy, když to má být.

14. května 2007  Pankrác, Servác a Bonifác

nám to pěkně zavařili, když se vykašlali na příliv studeného vzduchu a nechali proudit teplou brázdu čertví odkud. Po pár dnech dešťových přeháněk tak stačili ti ledoví muži vysušit všechnu vláhu a přiblížit se rekordním teplotám z let dávno minulých, kdy se globální oteplování nezmiňovalo. Pařím se na slunci Servácově při nedělním sekání trávy, potím se jako kůň a hmyz pěkně štípe, do idylky má ta chvíle docela daleko. Koukám do skleníku na bující hrách, již dorostlý salát, sazenice rajčat, okurek i melounů deroucí se vzhůru v naději, že brzy vykvetou a nasadí plody co lahodí čivům chuťovým. Trochu prohrábnu zeminu, abych porušil zelenkavý potah bránící půdě dýchat a leju proudy vody jen aby se rostlinky napily a přežily skleníkový efekt, který mě o chvíli vyhání na vzduch. V baráku je zase zima, co ze staletých zdí leze dovnitř až člověku naskakuje husí kůže, asi jako předzvěst možného nastydnutí. Mí předkové tvrdili, že podvlíkačky se mají odložit až se chalupa řádně vyhřeje sluncem a měli asi pravdu, neb si nepamatuji, že by kdy nastydli a frkali jako já dnes za Bonifáce atakujícím třicítku na nevěřícím teploměru. To je mi ovšem houby platné a večer se klepu jako ratlík, když nasávám šumivý paralen chutnající hořce jako chininový prášek cestovatelům africkým. Večer se zatahuje a blesky křižují oblohu, jakoby se někdo tam nahoře zlobil na ty tři chlapy, co odflákli své povinnosti, či na mě, že jsem nebyl dobře spodně oblečen a musím usínat s mokrým nosem nebezpečným pro své okolí...    

1. květen 2007  Dalejský potok  

jsme poctili návštěvou včera třicátého dubna procházkou na rozloučenou na dobu snad určitou. Jako obvykle přijíždíme lokálkou ze Zličína na Žvahov, již tak důvěrně známý. Je krásné počasí, jen studený vánek severní nás ochlazuje, když lezeme nahoru po svahu pokrytém kvetoucími skalničkami. Praha se pod námi vynořuje oděná do svěží jarní zeleně a vlní se po kopcích s modrostříbrnou Vltavskou pentlí kolem pasu. Stojíme na okraji hřebene a nemůžeme se nabažit krásné podívané jakoby namalované kouzelným štětcem malíře s bujnou fantazií. Vracíme se po hřebeni šlapajíce stezkami vtlačenými do trávy jen málo zelené následkem stále trvajícího sucha. O chvíli jsme na vrcholu u vstupu do údolí a provázeni velkým čmelákem sestupujeme křovinatým úvozem k cestě a snažíme se najít hospodu zpěváka Helekala, což se nám daří. Pánové, připravující hranici na pálení čarodějnic, nás však zklamou informací, že je zavřeno, a tak zase s kopce dolů za vůní párků lehtající naše čichové orgány. Usedáme v té zvláštní dřevěné osvěžovně, pojídám párek a popíjíme chlazenou kofolu, než se vydáme údolím k jezírku nakrmit labutí pár, co zde žije. Suché rohlíky však bílým ptákům nějak nejedou, asi jich mají dost, a tak situace využívají dva kačeři a pořádají všechno, i zbytky na břehu. Kačena, sedící asi na vejcích ve skalním hnízdě opodál, jen sleduje cvrkot a jistě lituje, že přichází o hostinu. Pěšinou mezi skalami pokračujeme do údolí k hřišti, přecházíme potok plný zelených řas, jak málo vody jim dovolí zahltit skoro celé koryto. Překročíme trať a již nás objímá dříve jetelová louka vedoucí zpět k viaduktu Pražský Semmering, kde v první ulici zahneme vlevo a znovu přes potok, kolem něhož staré i nové zástavbě závidíme ten klid a nádherné prostředí. Ve slepé uličce na úpatí svahu na nás mávají obrovské vlčí máky zpestřující příchod k chalupám tu stojícím. Znovu lezeme cestou do kopce kolem zahrádek kvetoucích jarními květy, lávkou přecházíme trať a ještě se naposledy ohlédneme na zelení zahalené údolí, míříce kolem hřbitova ke stanici žvahovské, odkud nás motoráček vrací zpět do Zličína. Tak zase někdy, a snad brzy, na shledanou.

25. dubna 2007  Sídliště Ďáblice

mě vítá po pětadvaceti letech, co jsem se odsud stěhoval. Stanice Ládví mě vyplivnula podchodem proti obchodnímu a společenskému centru stejného jména a tak shlížím ke čtvercům paneláků, kde jsem strávil asi deset let života. Tenkrát zde byla stromy asi tak pětileté a nyní mají pětkrát tolik, vysoké, košaté, jarně zelené, šumící teplým poledním vánkem mezi rozkvetlými keři a nad posekaným trávníkem. Neodolám a dojdu až k číslu popisnému, jehož dveře otevíral jsem nepočítaně a pohlížím k lodžii, ze které jsem sledoval hrátky svých dětí na panelákovém hřišti. Dům je dosti vybydlen, ale kolem se již opravují fasády a tak to bude záhy snad vypadat jak v době, kdy stavby zářily novotou. Vydávám se sídlištěm a jdu kolem domů, kde bydleli různí moji známí a jen u jediného nacházím na zvonku jméno přítele, s nímž válčil jsem kdysi na vojně a umiňuji si, že musím někdy zavolat. Přecházím za místní hřbitov do vilkové čtvrti, kam jsem chodil s dětmi na procházky a domy i tady zestárly a zahrady vzrostly, ale je tu krásně mezi kvetoucími šeříky a jabloněmi, jakoby sídlištní džungle za hlavní ulicí neexistovala. Vyřizuji co mám a s pár fotkami v kameře lezu do metra a vzdaluji se znovu jedné uzavřené etapě životní.

24. dubna 2007  Na pivě U Pinkasů

sedíme s kamarádem Jirkou, se kterým jsme někdy v roce 1962 bydleli na již neexistující koleji U Dominikánů. Bylo o čem povídat, hlavně ze studentských dob a seprali jsme všechny, jak nám vytanuli na mysli, dnes již na prahu důchodového věku, většinou úspěšní v životě i pracovní kariéře. Za tu dlouhou dobu mnoho z nás potkaly různé životní situace, více či méně šťastné, někdy též tvrdé životní zkoušky, nalomené zdraví a tak podobně. Člověk v tomto věku má tendenci více se sdružovat, zavzpomínat, jelikož už nemusí tolik plánovat, snad jen jak v rozumném zdravotním stavu postupovat s dospělými dětmi, které stále chtějí nějakou pomoc. Co jsme mohli dokázat, to jsme již dokázali a shovívavě se ohlížíme kolem sebe, jak se ti mladší lopotí za cíli a sny, jichž by rádi dosáhli. Dvanáctka Plzeň je dobrá, má správnou hladinku, jak ji tradičně zde čepují od roku 1843, takže to musí prostě umět. Vepřová krkovička s domácími houskovými a bramborovými knedlíky je rovněž skvělá. Všechnu tu radost jen kazí vzpomínka na doby studentské, kdy jsme zde za totéž zaplatili slabou desetinku...

22. dubna 2007 Je to asi telepatie

a neumím si to jinak vysvětlit, když přijde odpověď od spolužačky, co spolu jsme skládali zkoušku dospělosti před desítkami let. Založil jsem totiž stránku naší třídy a zkusil se domluvit na dalším a ona píše, že ve stejný den měla schůzku s několika dalšími spolužáky a připravují setkání po těch letech. Oba se nastačíme divit, jaká že to komunikaci beze slov, bez datového spojení, dala impuls paralelní myšlence. No hlavně, že se něco děje a prohrábneme naše archivy a dáme dohromady vzpomínkové akce, jak to správně má být.

21. dubna 2007 Vlaštovka na anténě

sedí a švitoří dozajista o své cestě z teplých krajů a poslouchám jí tedy pozorně, neb ten její zpěv předznamenává teplé dny, co nás čekají. Je osamocená, snad zde usedla jen cestou dále na sever, nebo je předvojem hejna, co se usídlí ve starých hnízdech z let minulých. Mají to vlaštovky a jiřičky těžké, pomalu není kde sbírat bláto na stavbu nových obydlí a z asfaltu to určitě nejde. Jistě se najdou polní cesty, již nikoli v centru vesnice, nýbrž pouze na okrajích a tak se ptáčkové při stavění pěkně prolétnou. Rok od roku je tu vlaštovek méně, snad posouvají se více na sever, kde není takové vedro nebo prostě do míst, kde mají lepší podmínky. Kvetou třešně i višně, kdejaký keř a strom, záhony ožívají letničkami a dokonce bezy nasazují a nečekají na devátý květen, jak to u nich bývá obvyklé. Letošní zima byla extrémně mírná a pokud to tak půjde dále, co asi můžeme očekávat? Málo vlaštovek a hodně much, to se určitě nikomu nelíbí, a to není to nejhorší. To všechno povídám té vlaštovce a ona poslouchá, hlavičku naklání, pak zašvitoří jako na pozdrav a odlétá a mizí v dáli, až je z ní jen malá tečka a pak nic, než obloha modrá.

20. dubna 2007 Nemocné srdíčko

máme doma a je to velká bolístka, náhodně odhalená při běžné zdravotní kontrole bystrým sluchem ošetřujícího lékaře. A bolí mě to poznání, že právě něžnou část naší domácnosti musí potkat nesnáz taková, jako by jich za život nebylo již dosti. Nese to statečně a musím obdivovat, jak věcně a s dobrou vírou se k nové situaci staví a spolupracuje s lékaři a umí se rozhodnout, že podstoupí tu anabázi léčebnou, jen aby srdíčko bylo zase zdravé. Přimlouvám se v duchu u všech, co drží v rukou osud, aby vše dobře dopadlo, a to srdce milé bylo znovu silné a dodávalo sílu k životu a již jen radostem, které někde trpělivě čekají.   

19. dubna 2007 Poštolka na balkóně

se objevila znovu po nějakém čase a kolem osmé s příchodem stmívání, usadila se na lati co drží prádelní šňůry a po chvilce vrtění zaujímá postoj hlavou k oknu. Již máme zkušenost, že nesmíme vyrušovat svícením či pohybem poblíž okna, a tak jen nahlížíme opatrně od dveří, zda je na svém místě. Je to sympatický velký pták, nedělá žádný hluk a tak člověku nijak nevadí a i ta bílá stopa pod ním působí čistě, jistě lépe než trus holubí. Snad právě holub poznává, kdo že to na balkoně přebývá a máme od těch ptáků nečistých neužitečných již pokoj a pěstujeme přátelství s poštolkami. Jsme sice jen ohleduplní, ale zdá se, že i to málo poštolky oceňují a občas nás poctí svojí návštěvou.

18. dubna 2007 Soustrast k tragedii

Šokováni a se zármutkem sledujeme tragedii Virginia Tech. Vaše síla je v překonání deprese a dokončení plánů vašich kolegů, kteří již nikdy nebudou moci uskutečnit své sny. S hlubokou lítostí a soucitem, ... (Umístěno dnes na smutečních stránkách university   April 16 Memorial Website  VirginiaTech pod číslem 5906 mezi více než třiceti tisíci kondolencemi z celého světa.)

17. dubna 2007 Tragedie ve Virginia Polytechnic Institute

včera paralyzovala život americké university ve městě Blacksburg jihozápadně od Washingtonu. Během tříhodinového hororu a chaosu zemřelo 32 studentů a 15 bylo zraněno po vražedném útoku střelce, který se poté sám zastřelil. První střelba byla nahlášena univerzitní policii v 7:15 z West Ambler Johnston Hall, koleje 900 studentů prvního ročníku. Po příjezdu policejní a záchranné jednotky byla uvnitř budovy nalezena těla jednoho muže a jedné ženy. Budova byla okamžitě zajištěna a studenti upozorněni, aby z bezpečnostních důvodů neopouštěli pokoje. Vyšetřování bylo soustředěno jen na tuto residenci, když se předpokládalo, že jde o místní incident. Přesto byli všichni studenti mailem upozorněni na vyšetřování a zvýšenou opatrnost s povinností hlásit cokoliv podezřelého. Ale v 9:45 přijala univerzitní policie na lince 911 hlášení o další střelbě a sice v Norris Hall, komplexu kanceláří, laboratoří a učeben  přesně na opačném konci univerzitního areálu. Policejní jednotky okamžitě dorazily k budově, kde našly vstupní dveře zajištěné řetězem z druhé strany a zevnitř byla slyšet střelba. Po vniknutí do budovy policisté postupovali k místu střílení ve druhém patře, když vše utichlo. Vzápětí bylo nalezeno tělo střelce, který si vzal život aniž by s ním došlo k nějakému kontaktu. První svědci tvrdili, že nejvíce střílení bylo v druhém patře, kde se nachází učebny. Studentka Tiffany Otey právě dělala zkoušku v jedné z učeben čtvrtého patra a mezi 9:30 a 9:40 slyšela asi padesát ran někde v patrech pod sebou. Spolu s ostatními vyběhli přes halu do jedné kanceláře, kde se zamkli a zůstali asi 15 minut, než je našla policie. Podobně slyšel jeden z profesorů Scott L.Hendricks serii výstřelů, uzavřel se v kanceláři a pozoroval studenty vybíhající z budovy, než ho zhruba do hodiny objevila policie. President university Charles Steger vydal prohlášení, ve kterém vyjadřuje lítost nad tragedií a soustrast rodinám. Univerzita je dnes zavřena, pouze na 14. hodinu je svoláno shromáždění komunity do Cassel Coliseum a na 20. hodinu vigilie se svíčkami na hlavní cvičební ploše. - Proč se vše událo právě zde v tak tragickém rozsahu by mělo odhalit policejní vyšetřování. Musíme věřit, že něco podobného nenastane na univerzitní půdě v naší zemi. - Původní informace naleznete na stránkách university  a další zpravodajstsví na stránkách The New York Times .

15. dubna 2007 Sucho

udeřilo plnou silou a vidím to na zahradě, jak puká země tam, kde není zalévána. Tráva sotva povylezla a je spalována slunečním žárem neobvyklým v této době. Je to skutečně dopad globálního oteplování či běžný jev po mírné zimě? Pamatuji si na rok 1961, jak jsme s kamarádem koncem března plavali přes Berounku, když byla týden podobná horka jako nyní, a to se o nějakém oteplování samozřejmě nemluvilo. Myslím si, že příroda udělá co potřebuje teorie neteorie, i když jistě spaliny motorových vozidel, elektráren a čert ví čeho dalšího spolu s úbytkem lesů a růstem zastavěné plochy dělají své. Hadice v mé ruce příjemně chladí a rostliny se narovnávají, záhony dychtivě pijí každou kapku, hmyz se slétá na tu orosenou trávu a sosá, tankuje životodárnou tekutinu. Nad hlavou kvete třešeň a vysoko na obloze křižují letadla zanechávající bílou stopu spáleného kyslíku smíšeného s vodními parami a to jsou jediné stopy na jinak blankytné obloze. Obličej pálí a beru si klobouk a lezu do stínu a začíná pofukovat a to je snad jediné příjemné v tom suchopáru nedělního odpoledne. Už aby zapršelo...

12. dubna 2007 Tramvaj má přednost

v případě, že odbočuje vpravo a musím říci, že mnoho řidičů to asi vůbec neví a hazarduje se slušností řidiče kolejového vozidla, že ho prostě pustí, když se mu nechce brzdit. Denně sleduji s obavami pravou stranu vozovky vedle tramvaje odbočující z Plzeňské do sídliště Řepy a vidím blázny projíždějící vysokou rychlostí těsně před nosem soupravy řinčící své varování pro všechny takové troufalce. Mnohdy skoro padáme ze sedadel při reakci řidiče ve snaze zabránit střetu. Dnes bohužel se obavy naplnily, kdy vidím, jak se nikomu nechce prostě zastavit a tramvaj zvoní jak o život a pomalu odbočuje, před nosem se mihnou dvě auta a náhle na fleku stojíme, když se o vůz otře brzdící Felicie s přívěsným vozíkem naloženým černými pytli čehosi, ale k překvapení všech strhne volant podél tramvaje a prosmykne se kolem a uhání k Bílému beránku. Z přívěsu létají nějaké papíry či noviny a on stále jede a za křižovatkou zahybá vlevo, asi do sběrných surovin, co tam jsou. Řidič tramvaje zjišťuje škodu a zůstává stát v křižovatce, auta nespokojeně troubí a pomalu projíždí kolem, o chvíli zastaví, když musíme opustit vůz, asi je tu povinnost vyčkat havarijní služby Dopravního podniku. Naštvaně šlapu vedlejší ulicí, kde policajti kontrolují vozidla v rámci nějaké akce a ačkoli vidí o padesát metrů níže kolaps, nehnou brvou a jsou k tomu slepí a hluší. Za chvíli slyším houkačku, snad s tím někdo něco udělá, avšak během deseti minut cestou k domu stále tramvaje nejedou a tak s pocitem údivu nad tím bordelem i úlevy, že se nestal žádný úraz, zavírám za sebou dveře. A to je zítra ještě pátek třináctého...

9. dubna 2007 Velikonoce

jsou jarní svátky náboženského i barbarského charakteru, které nás každoročně vyhání do probouzející se přírody, ať již pouze na procházku či na chalupu něco udělat, na co nebyl čas. Každé z toho se stalo a nejdříve to byla sobotní drobná zedničina, příprava sudu na chytání vody, připojení zahradní hadice a pár dalších drobností. Nedělní lopocení kolem auta znamenalo výměnu zimních kol za letní včetně potřebného umývání a uskladnění, ale též ošetření drobných orezlin u náprav, umytí motoru a vyluxování vnitřku. Ani zahrada nepřišla zkrátka a potvrdí to dalších pět druhů květeny, na jejichž barevné osvěžení se těším již nyní. Kolem plotu je vysázeno na tři desítky slunečnic, co se budou točit za sluncem ve své dvoumetrové výši. Pondělní svátek pomohl vysadit čemeřici do balkonového truhlíku a po obědě nás nohy nesou starými Řepy přes louku kolem dvou pasoucích se koní, zvláště ten zlatavý je pěkný fešák, k dálničnímu uzlu na mostek, pod nímž auta uhání oběma směry jak o život, k železničnímu přejezdu připraveném nás převést zpět. Před námi peláší zajíc přes trať lokálky a mají tady ti ušáci hodně cestiček vyšlapaných v trávě, aby se jim lépe utíkalo. Jsme u rybníka s párem labutí prohledávajících dno ve snaze najít něco k snědku a drobnějším vodním ptactvem rejdícím v suchém rákosí. Jsme uhřátí a nechce se nám již více zatěžovat naše nožky, vyprávíme si nějaké vtipy a s rozhalenými bundami se v tom slunečném teple snažíme dostat domů, což se nám konečně daří a člověk pomalu aby myslel na všední den, co po svátcích dozajista bývá.

1. dubna 2007 Apríl  

se nám letos vyvedl již od rána, kdy na nás vykouklo sluníčko a říká, ať hledíme vylézt z pelechu a jdeme na jarní pražský vzduch . To se stalo v půl jedenácté a o půl hodiny později sedíme ve vyhřátém motoráčku ze Zličína a z okna vidíme, jak žlutě vládne zlatý déšť v té dosud šedi po zimě. Kvetou některé stromy a keře a tráva se dere tou suchou z loňska, aby milosrdně zakryla tu nepestrost. Připravuji kameru a dělám záběry na město v krátkých výhledech z trati vinoucí se po svahu. Vystupujeme na Žvahově a po krátkém váhání se rozhodujeme pro trasu podél trati k pěšině ve svahu, vedoucí stráněmi k okraji skal s vyhlídkou na údolí. U kolejí se připravuje skupina skálolezců a my supíme do vrchu k nižšímu hřebenu, který nás dovede k okraji skály čnící svým hrotem do prostoru. Chvíli váhám, zda se vydat na ten výběžek a zkoumám bezpečnější cestu po trávě dále od okraje a něco mě tam táhne a přestávám se bát a jsem tam s mrazením v zádech. Opatrně stabilizuji své postavení a shlížím na skalní lezce zaparkované na plošince pode mnou, i na krajinu údolní, železniční trať, viadukt, střechy domů, zahrady, potok Dalejský. Vše zvěčňuji kamerou a skoro se mi nechce odsud, ale nic se nemá přehánět a krok sun krok mě vrátí do bezpečí. O kus dále další vrchol drolící se červenohnědé skály zvrásněné asi erozí vody stékající po stěnách a jsme tam a vychutnáváme si další výhledy a plánujeme kam se přesuneme. Skalnatá pěšina hustým křovím se vine na dně zářezu až k asfaltové cestě s chatami kolem, kudy se nechá dojít k hospodě zpěváka Helekala, pokud ještě existuje. Odbočíme však s kopce a vůně párků nás dovede k občerstvovně Na Placích a zmrzlině, po níž naše jazyky touží. Posedíme a pobereme síly na pochod kolem kvetoucích stromů na pokraji chráněné oblasti k jezírku sevřenému skalami s písečným vstupem, který okupuje párek labutí. Jsou obě bez jednoho křídla odsouzené zůstat zde na milost osudu a hlavně lidem přinášejícím potravu. Tři kačeři a dvě kachny to nezajímá a prohání se po hladině při nerovných pokusech vytvořit dvojice. Jdeme na cestu podél potoka a kolem nás projíždí oběma směry cyklisti na strojích většinou horských či krosových. Za zatáčkou se vynoří travnatá plocha hřiště pod budovou připomínající nějakou bývalou výrobnu s byty v nejvyšším patře. Kolem je pár dalších domů, většinou nově opravených zřejmě již dalšími majiteli. Překračujeme můstek přes potok, ve kterém se právě osvěžuje vlčák, přes koleje, po nichž o chvíli projede místní lokálka se dvěma vozy a slibujeme si, že jí někdy též využijeme. Vracíme se pomalu zpět k viaduktu, projdeme Hlubočepskou k dalšímu viaduktu, vlezeme do autobusu, u Anděla přesedneme na desítku a ve čtyři jsme doma a neděle je pomalu pryč.

24. březen 2007  Galerie Butovice

se staly naším cílem během sobotní procházky s vnoučaty v době, kdy silně foukal studený severák a zatoužili jsme po teplém prostředí. Jdeme sídlištěm od stanice metra Hůrka přes radniční náměstí průchodem mezi paneláky, zastavíme se na dětském hřišti upraveném podle euronorem, vidíme pěkně sestříhaný živý plot vystrkující světle zelené první lístky a jsme u pizerie. Tady začíná vanout studeně a zbloudilý cyklista se vyptává kudy k metru a cyklistické stezce a odfuní směrem, jak mu radíme. Přechod nás zavede přes rušnou silnici a z jeho oblouku shlížíme na jezírko a cestičky k Dalejům a Prokopskému údolí bez jakéhokoli ruchu a to chápeme, kdo by se harcoval za zdravím v takovém chladu. V dáli vykukují galerie a tak mažeme k nim přes plné parkoviště a konečně nás ovane teplý vzduch a svlékáme bundy. Cedule za vchodem hlásá šou v akvariu a spěcháme a vidíme potápěče v neoprenu, jak strká mořským rybám potravu přímo do huby a mazlí se s nimi a hladí je a těm barevným krasavcům se to líbí, a žerou mu z ruky. Kolem je plno lidí a blesky foťáků přisvětlují scénu a děti zírají a zapomínají, že chtěli po rodičích něco koupit, ale ty naše bolí nohy a zachtělo se jim milkšejku a tak se vláčíme k Mekáči. Konečně sedíme a usrkáváme ten přesladký nápoj z našlehaného mléka mezi dalšími, co odpočívají a cpou se a nalévají. Na požádání dostáváme balónek a jsme opět ve větru a nesu vnuka na zádech, neb nožkám se nechce, až další hřiště ho přiláká a nohy v tu ránu nebolí a šplhá po provazech a leze po tyčích a pak běží za námi, abychom mu neutekli. O chvíli jsme u radnice městské části a metra a pro nás vyfoukané již jen pár kroků od tepla domova.

21. březen 2007  Je první jarní den

a na rozkvetlých stromech z nedávno minulé teplé zimy leží sníh, co napadnul dnes v noci. Probuzení do bílého je krásná věc očisťující ulice, vzduch a také duši, i když naladěnou na vlnu jara poletujícího zatím na sněhových vločkách. Vycházím před dům a musím se zastavit, abych si užil té bílé nádhery, zatím netknuté koly aut či rukama dětí toužících se koulovat nebo rukama řidičů, shrnujících tu bílou pokrývku ze svých autíček. Z tramvaje pak sleduji zasněžený zlatý déšť, jak nesměle vystrkuje žluté květy z toho bílého nadělení, či ozdobné keře schylující větve pod sněhovu vrstvou a snažím si ty momenty vychutnat, neb odpoledne už nemusí být pravdou. Dole ve městě není po sněhu ani památky a jen některá auta s bílou čepicí na střeše dokazují těm tady zdola, že tam někde o něco výše ještě zima zdaleka neskončila.

11. březen 2007  Procházka po hřebenech

se může stát krásným zážitkem  i v Praze, i když nejvyšší bod je pouhých 310 metrů nad mořem. Znovu jsme vylezli svah nad stanicí Žvahov a před námi se objevilo město z úplně jiného pohledu, než obvykle nacházíme na fotkách o Praga Mater Regni. Z kamenitého vrchu na levém břehu Vltavy se díváme na pravý břeh a městské části táhnoucí se až k obzoru lemovaném Bohnicemi, Ďáblicemi, Prosekem na východě a Jižním Městem, Modřany a Barrandovem na jihozápadě. Řeka se třpytí v plném slunci, na hladině se sune čtyřveslice trénujících vodáků, na mostech čilý provoz, stále se máme na co dívat. Sešla se nás tu na výběžku asi desítka, rodinná tlupa pocestných, pár cyklistů a nějaké dvojice i jednotlivci. Mírně pofukuje a to je fajn pro slušnou viditelnost i zachování příjemného klima našich tělesných schránek ještě v teplých bundách i obuvi. Vydáváme se na západ po stezkách vyšlapaných v trávě, po pravé ruce louky a pole v místě, kde se říká Na Rovinách až k rozcestí u borového lesíku, pak po širokých schodech znovu vzhůru a po okraji svahu se blížíme k té nejvyšší kótě. Pod námi jak na dlani Hlubočepy i s krásnými místy bydlení ve vyhlídkách, co tiše závidíme i přejeme těm šťastlivcům. Slibujeme si, že příště slezeme níže na výběžky skal čnícími nad tratí Buštěhradskou a Semmeringem pražským a snad již v době, kdy se vše zazelená a rozkvete. Kráčíme dále dřevěným mostkem přes průrvu a noříme se do listnatého porostu zkoumajíce, který směr je pro nás nejlepší, uhýbajíce před zvonícími cyklisty. Volíme jistější cestu podél polí, ze kterých jakoby ční komín, rostoucí z údolí na druhé straně. Na panelové cestě drkotají kola, kočáry, koloběžky i zuby jejich řidičů a náhle závan venkovský či co, a ono oplocené území stanice ochrany ptactva a v něm samé voliéry plné opeřenců převážně velkých jako holubů, pávů, koroptví, bažantů, dravců všech velikostí a krákorajících obrovských havranů. To je tedy věc tady nahoře a nejde nám do hlavy účel takového soustředění ptáků lesních, polních či ještě jakých jiných. Změnou je však zeď hřbitovní před námi a věž kostela svatého Vavřince, obcházíme to všechno polní a lesní pěšinou ke vstupu na vyhlídku, které v dáli vévodí jinonické ZPA. Nějak se ale musíme dostat do údolí a šlapeme svažitou loukou se stopami koní ke shluku pěšin a raději se ptáme místních kudy dál a směrují nás vlevo dolů úbočím až k potoku Prokopskému na cestu vinoucí se kolem skal k lukám a hrázi dolního rybníka. Máme v nohách jistě pět kilometrů, hřebeny sice za námi, ale stoupání před námi a musíme z bund ven, abychom se neupekli, tak připaluje. Ještě lávkou přes Jeremiášovu a jsme v sídlišti Butovice, kolem hřišť k metru Hůrka a o chvíli jsme u vnoučat coby zastávky odpočinkové, než o další tři hodiny později čekáme na autobus a v sedm jsou naše uběhané nožičky v pohodlí domova.

7. březen 2007  Někteří lidé

to mají těžké, jak plyne z hovoru, co mi teče do uší v tramvaji cestou do práce. Dvě paní si povídají o dětech ve škole, kde se objevila zajímavá sestava učitelů, zřejmě nepříznivě působících na psychiku dětí až natolik, že hodně jich odchází raději do jiné školy. Doma rodiče jen obtížně chápou, co se vlastně po dětech chce i po rozhovorech s těmi pedagogy a to je tedy na pováženou. Mám z toho nepříjemný pocit, jakoby nová generace učitelů již v ranném školním věku měla oddělit zrno od plev, myslím tím odolné děti od těch nevýrazných či dostatečně nedůrazných, když nechci použít slovo agresivních. Dnešní společnost si libuje v tvrdosti a nikomu z podporovatelů takového trendu nedochází, že jednou sám dopadnout může tuze bolestivě. Jedna z těch dvou vystupuje a jiná nastupuje a je to zrovna nějaká další známá té co zůstává. Hned se dají do řeči o svých rodinách a je to samý alzheimer, mozková mrtvice a podobné stavy rodičů či prarodičů, o které se starají buď doma nebo za nimi jezdí do zdravotnických zařízení. Jedna pracuje na noční směny a jede domů, druhá ve Vojenské zdravotní pojišťovně a říká, že by potřebovala vydělávat více, když musí táhnout byt a dítě. Přesto mají doma psí jakési křížence a zdají se být jedinou radostí a to je docela málo. Poslouchat podobné rozhovory nemám rád, ale musel bych si často zacpávat uši, jak mnoho se jich v doslechu odehrává.

4. březen 2007  Pražské nevyhlídky

jsou opakem vyhlídek, na které jsme se dnes chystali, ale nakonec to dopadlo trochu jinak. Již téměř tradičně nastupujeme do vyhřátého motoráčku ve Zličíně a domlouváme s průvodčím zastavit na Žvahově. Stanice jen vzdáleně připomíná své lepší časy, ale je tím správným výchozím bodem k procházce v místech dosud námi neprozkoumaných. Nad tratí se tyčí příkrý svah vrchu Ctirad, pokrytý trávou a a snad i zkamenělinami, lákající k výstupu vzhůru. Váhavě vystupujeme po vlhkém podkladu v nepříliš vhodné obuvi jen tak vysoko, abychom viděli Vltavské údolí pod sebou s protějšími městskými svahy i klikatící se Jižní spojku za mohutným Barandovským mostem. Zkoumáme mapu kam se podívat dále a nalézáme vyhlídku označenou na konci ulice Nad Žvahovem a o chvíli jdeme mezi vilami a novými superstavbami mohovitých lidiček až na její konec - a ouha - narážíme na zábranu, co si zde udělali novousedlící, aby jim tam nikdo nelezl koukat se do kraje z té nyní již jen jejich vyhlídky, pro nás tudíž nevyhlídky. Zklamaně alespoň projdeme Noutonickou se zástavbou dvojdomků z doby svépomocné výstavby, v níž - soudě podle celkem normálních aut - bydlí asi docela normální lidé na dnes exkluzivním místě s rozhledem bez rizika, že jim před nos někdo něco postaví, neb jen strmý sráz pod nimi dokonce jako chráněná oblast. My znovu nic nevidíme asi proto, že ulice je slepá jak patrona. Vracíme se kolem oken, z nichž voní nedělní oběd a na chvíli odbočíme k hotelu Cikáda, kde se jistě platí za pěkný výhled, což nemusí vedle v rodinném domě s velkou terasou čnící nad krajinu. Rovné místo pod oběma objekty je již vymýceno určitě pro další mega stavbu, nakonec bez peněz se nic postavit nedá. Raději se vracíme pod trať cestou ke hřbitovu s tím, že odsud shlédneme na Pražský Semmering a to se nám vyplácí. Vpravo jsou svahy lákající vyšplhat až na holé hřbety a dojít na skalní útvar Děvín trčící do prostoru nad začínajícím Prokopským údolím. Snad někdy jindy vylezeme na ty vrchy a užijeme si výhledu dosyta, ale pro jistotu dříve, než něčí peníze přemohou zákazy dosud platné. Vstupujeme na šedý mostek nad tratí a těšíme se z pohledu na železničnici a viadukty překonávající údolí, divíme se zahradní kolonii pnoucí se po členitém terénu a v duchu se zde vidíme mezi rozkvetlými stromy o pár měsíců později. Potkáváme pána s mladým psem, sotva odrostlým labradorem, co nám málem sežera plyšového maskota a chce se kamarádit pokusem dát tlapy na ramena. Švejk by řekl, že je to takový pes balabán, hodný, nic člověku neudělá, ani neblafne. S pánem se loučíme a připomíná mé něžné polovině jednoho slavného kameramana, co jsme nedávno zahlédli v televizi během předávání nějakých cen. Klesáme cestou mezi zahradami až k bílo modro žluto zelenému domku s terasami vydlabanými ve skále tyčící se nad ním jak strážní věž. Dáváme se vlevo ke komínku kouřícímu  v rohu mezi domkem a vysokou zdí a vonícímu něčím grilovaným, až se dostáváme k můstku přes Dalejský potok. Připadáme si docela jak někde v podhůří, jen té zeleně je jaksi pomálu, ale voda zurčí starým korytem kolem zdí bývalých usedlostí dnes přebudovaných na sídla s parkujícími silnými vozy. Jedna paní nám radí cestu k vyhlídce na Hlubočepské údolí, míjíme zánovní hotel Prokop a chvíli posedíme na vyhlídkové lavičce v paprscích březnového slunce. Pod námi někam dolů vedou schody a ptáme se mladého páru, zda se tudy dostaneme na hlavní a ti poutníci průzkumníci, jak sami o sobě říkají, nám potvrdí naši domněnku, a již suneme se úzkou uličkou, zvanou Malá Michnovka, kolem zdí přes další můstek plným hmyzího rojení až mezi nové domky. Náhle jsme na Hlubočepské ulici a kráčíme ke stanici stočtyřky téměř u prastarého viaduktu, ještě nějaké fotky , a o čtvrthodinu se dočkáme té drožky, co s námi prokličkuje na Knížecí, vyplivne do pouličního ruchu, pak nohy donesou unavené schránky do tramvaje andělové a po třech hodinách ke stolu s krevetkami a hranolky. Mňam mňam.     

1. březen 2007  Rozhovor  

hned vedle mne, když jsem si v tramvajovém posezení lušil Sudoku, mě donutil soustředit svoji mysl více na jeho obsah, než na čísla, co mě trápila. Ta naše holka je v jednom kole, povídá asi čtyřicetiletá žena zhruba stejně starému známému. Ve škole se učí samé neužitečné předměty, jako fyziku a matematiku, zabírají snad polovinu výuky. Sice není tímto typem študenta, ale přesto dokázala mít v pololetí čtyři dvojky a to pokládám za velký úspěch. Jen aby to ten její mozeček vydržel, jinak nemá šanci se někam dostat. Učí se hodně po nocích, když chodí do piána, uměleckého kroužku a ještě sportuje. Teď jí naštěstí jedno půldne odpadá a tak čtvrtky po obědě může věnovat i nějaké zábavě, pokud se nebude učit. A to se snaží využívat přestávek ve škole a dělat si úkoly již tam, aby se z toho nezbláznila. Doba je zlá v tomto ohledu a holky to mají těžké, už aby myslely na budoucnost v tomhle telecím věku a pak jsou pořád jenom unavené. Nevzpomínám si, dokončuje řeč ta paní, že bych já byla pod takovým tlakem v době svých studií a nemohla jít ani na rande. Další hovor se pak nesl jiným směrem a dvojice o chvíli vystoupila. Začal jsem dumat nad těmi slovy a starostmi rodičů dnešních studentů a hlavně nad stresem studentů samotných a uvědomil si, že asi není namístě divit se jejich povadlým postavám často zhroucených na většině sedadel dopravních prostředků.  

26. února 2007 Svitavy - Hradec - Praha

mě čekalo 200 kilometrů cestovat o půl osmé večer po dokončené konferenci a vydatné večeři, kdy jsem se posilnil lososem s krevetami a opečeným bramborem, vše zapito horkým rybízovým džusem a la svařené víno. Venku ještě leží mokrý sníh a vyjeté stopy mě dovedou na silnici a podjezdem na hlavní tepnu okupovanou pár tiráky a řidiči spěchajícími stihnout hlavní televizní program. Trasu neznám a tak se zavěšuji za jednoho rychle jedoucího a držím se jako klíště až do Litomyšle, kde mě z kontaktu odřízne jakýsi loudal. Hned za městem začíná pršet a to nemám rád, ale snažím se držet rychlost. K tomu přispívá nějaký náklaďák, který se na mě přilepí ve Vysokém Mýtě a oslňuje mě špatně seřízenými světly. Asi po deseti kilometrech ho raději pouštím před sebe a v hustém dešti jedeme stovkou, já s odstupem za ním tak, aby mi ukazoval cestu. Zejména nákladní auta či autobusy v protisměru zahalí výhled neproniknutelnou clonou a nebýt toho vodiče přede mnou, asi bych jel podstatně pomaleji. Hasíme si to lesy ke Hradci a deset minut po osmé najíždím na městský okruh a známou trasou se dostávám na dálnici, přidávám a ve střídavém dešti jedu tak, abych byl raději osamocen a dobře viděl. Někteří předjíždějící řidiči mají zřejmě místo mozků něco rozměklého, když se zařazují hned přede mne a vytváří oblak vodní mlhy, se kterou si stěrače neví rady. Dálnice je hodně volná a skutečně nechápu, proč to činí, možná z důvodu rozumu mdlého či jisté zlomyslnosti? Myslím na ty ohleduplné a sám se rovněž tak snažím chovat a najednou jsem na Jižní spojce a tempo neumdlévá, přestává i pršet a jsem za Vltavou i Zlíchovským tunelem, Plzeňskou a parkuji na jediném volném místě u domu, kde mě čeká postýlka. Je pět minut po desáté.   

26. února 2007 Schindlerův háj

se jmenuje hotel poblíž Svitav , vlastně asi kilometr za železničním přejezdem směrem k vesnici Javorník, odkud je to do Hradce asi 80 kilometrů a z Prahy se cesta nechá zvládnout za méně než tři hodiny poklidným tempem. Odbočuji podle poutače ze silnice 366 na asfaltovou cestu vinoucí se polem a pak remízkem, než se vynoří kamenné skulptury a hotel celý v bílém po nočním vytrvalém sněžení. Zajiždím na parkoviště u vchodu HSH , z něhož právě vychází hosté, a vstupuji do restaurace vyvedené v tmavém polomatném dřevě, s bíle prostřenými ubrusy na stolech se židlemi decentně zeleně polstrovanými. Domlouvám se s majitelem na aranžmá konference, kterou budeme mít večer s psychiatry z regionu a usedám na židli, velmi pohodlnou pro delší sezení, což dnes není v restauracích zcela běžné. Hlad zaháním polévkou s játrovými knedlíčky a lososem v propečené kruchtě s čočkou jako přílohou a je to skutečně dobrůtka posypaná na plátky strouhanými mandlemi a mírně dochucená kečupem. Testuji půlmegabitový bezdrátový internet, který pokrývá signálem jen místnosti sousedící s recepcí, ale to je přesně to, co potřebujeme. Nemám problém a tak se vydávám trochu kolem hotelu do sněhu tajícím při pěti nad nulou a modlím se, aby večer nezačalo pršet, namrzat či sněžit, abych se ve zdraví vrátil zase domů.

25. února 2007 Vzhůru na Barrandov

začíná cestou na již nám známou Buštěhradskou dráhu do zastávky Zličín a nástupem do červeného motoráčku vzápětí nás unášejícím směrem ke Smíchovu. Těšíme se na Pražský Semmering, vysoký viadukt mírně připomínající svého rozsáhlejšího rakouského bratra, a výhledy naskytující se při projíždění úseků vytesaných v úbočí skal. V jednu chvíli je trať zaříznuta hluboko natolik, že zde tvoří dokonce chráněnou přírodní památku. Po chvíli jsme souběžně s tratí na Plzeň, míjíme nádraží a zastavujeme na severním nástupišti. Vycházíme na Plzeňskou a využíváme tramvaj číslo čtrnáct, abychom přes Zlíchov začali stoupat novou tratí podél rušné Barandovské radiály do kopce hned na první zastávku Geologická. Moje původní úvaha, projít pod radiálou a dostat se nějakou stezkou na hřeben nad Vltavou, ztroskotal na zákazu vstupu a tak raději mažeme do kopce zpět podél zahrad s pěknýmu domy, ale bombardovaných neutuchajícím hlukem aut deroucích se strmou silnicí z města ven. Podchodem zamíříme ke staveništi obehnaném žlutým plotem, hádajíce nový prodejní či kancelářský komplex, jakoby jich tu nebylo dost. Poprvé narážíme na ateliéry poblíž hotelu Smaragd a rovněž na tabuli s nápisem Northwest American Pictures dávající tušit, že je tu i pro některé filmaře levněji, než v Hollywoodu. Orientujeme se podle seznamu zastávek autobusu a skutečně nás vítá Kříženeckého náměstí jak jinak, než dalším vchodem do komplexu ateliérů, tentokrát části užívané televizí Nova. Pokračujeme východním směrem podél vil většinou nových či přestavěných, kde se musel utopit opravdový balík peněz těch, co na to mají. Jsme si jisti, že zbývající starousedlíci, v domech již něco pamatujících, musí být pod velkým tlakem realitek, shánějících lukrativní místa pro bydlení svých nejmovitějších klientů. Řada vil už nese pečeť firemních majitelů a to je divná věc, že se připouští likvidace bytového fondu, nyní s vlajkami společností vlajícími na stožárech. Stále hledáme nějaký výhled, ale jen paběrkujeme , neb zástavba je velmi hustá a člověk by musel být na některém z těch balkonů, co závidíme těm šťastným, kteří se z nich mohou dívat do říčního údolí až někam za Radotín. Zaujmou nás už jen romantické sochy v jedné zahradě či nová bytová vystavba pro ty, kdo mají zbytečné alespoň čtyři miliony, ne-li více. Vidíme přijíždět autobus s cílem Smíchovské nádraží a rychle nasedáme, abychom se nechali snést dolů k tramvaji a přestupem se dostali po třech hodinách domů k plotně, co nás pozdním obědem nasytí po té procházce polojasné.

21. února 2007 Dálnice do Hradce

je mi souzena poslední dobou jako cesta k zákazníkům. Musím nejdříve projet Zlíchovským tunelem na Barandovský most a postupovat Jižní spojkou, což je občas menší či větší dobrodružství. V pondělí ráno kolem šesté to byla legrace, ale ve středu padla mlha a na portálu policie byla v osm zpráva o nehodě poblíž lanového mostu blokující jeden jízdní pruh. Vyjížděl jsem v deset a do poslední chvíle se rozhodoval, zda raději projet Prahou do Sokolovské na Balabenku, Českomoravskou přes Harfu na Černý most a dálnici, nebo risknout Jižní spojku. Zariskoval jsem a jel tak trochu napnut, kdy narazím na stojící frontu, ale nestalo se tak. Provoz byl sice hustý až hrůza, jelo se dost opatrně, kritické úseky dokonce předpisově a to se vyplatilo při pohledu na výjezd směr Hradec. Jezdil jsem tudy od prvního zprovoznění této tepny a úsek do Poděbrad je místy pěkně zrasovaný náklaďáky, že se drkotám jak po roletě a nervy nevydrží a mastím to v levém trochu lepším pruhu. Některé úseky však jsou již opravené a to velmi dobře, radost svištět a nebát se o tlumiče nebo svoji páteř. Nový úsek je hlaďounký jak jen to jde a ulevilo se nám oběma, tedy autu i mně, a cesta pěkně ubíhá lautr rovinou až k mírnému zvlnění asi třicet kilometrů před cílem. Někde na 15. kilometru před Hradcem dálnice končí zpomaleně v oblouku k silnici spojující Hradec s Lázněmi Bohdaneč. Zahýbám tedy vlevo a přes jednu vesnici se dostávám na předměstí a chytám se vedení trolejbusu vedoucí Pražskou a Gočárovou k městskému okruhu, tam vpravo, dvě světla a jedu přes most, za kterým na mě čeká parkoviště a klient FNHK. Ve čtyři sedím znovu za volantem a vracím se stejnou cestou k dálnici a jedu proti nízkému slunci s tmavými brýlemi na očích, abych se z toho záření nezcvoknul. Jede se svižně, stotřicet je spíše minimum, než maximum a najednou jsem opět na Jižní spojce, která je od OMV pumpy zcela ucpaná, jedeme krokem až na Baranďák, pak je to již fajn, ale dvacet minut v čudu. Přesto jsem doma ještě pře šestou, a to není ve špičce až tak špatný výkon.

18. února 2007 Letenský profil

je přírodní památka, jak zjišťujeme z informační tabule při naší nedělní procházce, inspirované mojí krátkou poutí těmito místy před několika dny. Za krásného slunečného počasí jdeme od tramvaje ze Štrosmajeráku do Kostelní ulice, když tu nás zaujme otevřená kovová branka do zahrady kostelíku sv.Klimenta, s datem vzniku 1234, postupně přestavěném z románského do gotického a barokního stylu. Narážíme na několik náhrobků, svědčících o původním hřbitovu, kdysi dávno zrušeném. Na jediné, ještě dnes narůžovělé mramorové desce, čteme: "Zde odpočívají v Pánu zemřelé manželé Petr a Christina Tuschka, Petr nar.1810, zemř. 1864, Christina nar. 1811, zemř. 20. března 1874. Pokoj popeli jejich!" O pár kroků níže u zdi je ve výklenku náhrobku soška vojáka v modrozelené uniformě opírajícího se o pušku. Zdánlivou záhadu vysvětluje nápis v němčině a češtině: "Václav Hora, vojín 18. praporu myslivců. Tento statečný hrdina vrhl se dne 26. června 1866 v bitvě u Podola v noci do řeky Jizery a zapálil před blížícím se nepřítelem most. Dne 29. března byl v bitvě u Jičína těžce raněn a do zajetí do Žitavy odvezen. Od svého otce do Prahy přivezen, podlehl svým ranám 19. října 1866 v stáří 25 roků." V zadumání vycházíme a naše kroky nás vedou kolem bývalé restaurace Expo 58 po vyhlídkové cestičce k místu, kde kdysi stával Stalinův pomník, nyní s nefunkčním metronomem. Opíráme se o masivní zeď a shlížíme na město kolem, třpytivou řeku s čilým ruchem vyhlídkových lodí a díváme se i opačným směrem daleko až na bohnické paneláky. Sestupujeme po schodech na cestu vedoucí k další vyhlídce a otevírá se nám údolí malostranské hned za kopulí předsednictva vlády s vlajkami třepotajícími se ve svěžím větru. Vydáváme se dále k Hanavskému pavilónu, který věnoval městu jeho jasnost kníže z Hanau u příležitosti všeobecné zemské výstavy roku 1891, jak o tom svědčí nápis vyvedený v jednom z tympanonů pod zelenou kopulí. Výhled odsud je opravdu nádherný a všichni tu fotíme jak vzteklí, neb je opravdu co, třeba i Kramářovu vilu, odkud to má premiér do kanceláře co by kamenem dohodil a dokonce jen pouhým pohledem z okna si může večer ověřit, kdo ještě v práci svítí. Opouštíme to krásné místo a suneme se můstkem přes Chotkovu do stejnojmenných sadů, kolem pomníku Julia Zeyera s jeskynními nymfami k letohrádku královny Anny, sice ošumělém, ale právě v rekonstrukci. Záda se ozývají a proto lezeme do tramvaje, znovu projedeme Malou Stranou na Újezd a pak už devítkou rovnou domů si srovnat v hlavě čerstvé zážitky.

14. února 2007 Letenské sady

se táhnou od nábřeží kpt.Jaroše až k Chotkově ulici a to je opravdu pěkný kus cesty, ze které chci projít alespoň malou část při návratu z finančního úřadu. Vystupuji nejdříve klikatou cestičkou k bývalému restaurantu Expo 58, nyní upraveném na sídlo jedné marketingové společnosti. Za vysokými okny, kde jsme kdysi shlíželi od prostřeného stolu na Vltavu a pražské střechy, nyní vidím nějakou manažerku mobilující určitě něco důležitého. Plastová kráva na chodníku vše sleduje mlčky a raději si o tom nemyslí vůbec nic. Vyhlídková terasa zůstala a její zábradlí mi dovolí se opřít a přejíždět pohledem tu hezkou městskou scenérii lemovanou dnes modrou vodní hladinou protnutou jen mosty či jezy. Vykračuji si tedy parkem po právě opravovaných cestách a líbí se mi ta posekaná tráva neobvykle zelená v únorovém zimním čase, kdy slunce se opírá a tu a tam pár lidí se vyhřívá na lavičkách. Po trávě pobíhají psi a jejich majitelé či běžci sportovci zde protahují krok. U Letenského zámečku jsou cedule označující soukromý pozemek a plachtové přístřešky s nápisem Prazdroj svinuty čekají na okamžik, kdy pod nimi zasednou poutníci k žejdlíkům zlatavého moku a jsem si jist, že právě tady se jim bude popíjet skvěle. Jdu k výhledu a sleduji práce na Štefánikově mostu, kde mají odkrytu vozovku a zřejmě se připravují opravit konstrukci, aby nám ještě dlouho vydržela. Fronty aut musí objížďkou sousedními mosty a sunou se pomalu a až sem nahoru slyším skřípění zubů bezmocných lidiček za volanty svých pojízdných plechovek. V parku je mi hezky a nechce se mi sestoupit k tramvaji, ale jdu s kopce a míjím kočárky s maminkami tlačícími potomky do toho krpálu, aby si tam nahoře v zeleni všichni mohli dopřát iluze čistého vzduchu.

12. února 2007 Kdo to tu kouří

mně vrtá hlavou za jízdy tramvají a nejprve si myslím, že nějaký těžký kuřák pomalu vypouští dým z posledního šluka před nástupem do vozu. Když intenzita cigaretového odéru zůstává, pozoruji řidiče, jak v levé ruce drží žhnoucího vajgla a zcela bezostyšně dýmá. Asi zahlédl v zrcátku můj překvapený výraz a špačka pouští do kolejiště. Na další stanici se vše odvětralo a byl klid. Vystupuji a procházím kolem registru řidičů, kde u vchodu je velký koš i s nástavbou pro kuřáky a kolem dýmající skupina čekajících. Ten smrad co vyfukují zamořuje ulici ještě padesát metrů od té jejich oázy. Také v sousední budově, kde je klientské centrum plynáren, stále někdo z personálu kouří na chodníku a oblažuje kolemjdoucí. Konečně zapadám do práce a tady si nikdo nesmí zapálit, všude jsou požární čidla a kdo je svou nekázní aktivuje, tak následky hezky zaplatí. Odcházím domů a raději jdu jinou trasou, ale přede mnou jdou dva mladí a oba kouří velmi vydatně a za chůze si dávají dýmové polibky, no lituji je předem. O kus dále u vchodu do kancelářské budovy kouří ostraha spolu s nějakým známým a ještě připalují žadateli o oheň. Z dodávky vedle vystupuje řidič s cigaretou v koutku úst, u metra sedí asi deset bezdomovců a zápach toho místa zahánějí kouřem z nedopalků asi posbíraných u registru řidičů. Je to prostě takový kolotoč, kterému žádný nos neunikne.

8. února 2007  Zima v Holandsku

se ozvala vydatným sněžením v posledních dvou dnech. Někteří Holanďané neváhali a hodně fotili a zveřejnili opravdu krásné obrázky .

6. února 2007  N-Joy

je český portál , na kterém lze umístit svoje videa až do celkové kapacity 200MB rezervovaného místa pro jednoho uživatele. Jen tak zkušebně jsem zveřejnil svůj záznam Bílá tma , natočenou minulý měsíc nedaleko Prahy při průjezdu vánicí. Během jednoho dne si videonahrávku prohlédlo 85 lidí, což není špatný výsledek. Co mě ovšem na portálu zaráží, že tam lidé přemisťují videa stažená z internetu, sice zajímavá, ale ne z vlastní produkce. A to určitě není záměr N-Joy projektu.

5. února 2007  Pokus o kus pravdy

je kniha od herce Josefa Vinkláře vydaná v roce 1993, tedy téměř před patnácti léty. Mám sice Vinkláře rád, ale nyní ho mám ještě radši, neb je to hlava otevřená, přemýšlivá a přitom nedomýšlivá, což je dnes tak trochu nevídaná věc. Jde vskutku o zajímavě napsaný životopis proložený úvahami, které mnohdy člověk musí číst několikrát, aby se utvrdil, že jsou založeny na zkušenostech získaných na vlastní kůži. Pro mne je hodně slov té knihy natolik ohromujících, nakolik docházím k podobným závěrům, ale zde jsou řečeny nesmírně kultivovaně i elegantně tak, aby nikomu neublížily, a to se opravdu musí umět. Co mě zaujalo nejvíce: Poprvé poznání pocházející z krále Leara, který pochopil svůj zatracený životní postoj až teprve tehdy, kdy na nějakou nápravu neměl sil ani času. Podruhé výrok Karla Högera, že "ten kdo umí, nemusí být k....", jako poznání o lidech hloupých a nadutých, domáhajících se růžových obláčků slávy či uznání za svoji nicotnost. Už jenom tato dvě poznání vydají za mnohé a dokáží člověka uklidnit, že takoví prostě jsme a musíme se s tím nějak vypořádat, pokud možno se ctí. Knihou, v tomto případě půjčenou, si nebudu moci znovu listovat, ale do paměti se mi uložila naprosto nezapomenutelně a za to autorovi ze srdce děkuji.

4. února 2007  Buštěhradská dráha

nás inspirovala k nedělní procházce, jelikož to máme k zastávce Zličín jen pár set metrů a jízdní řád říká, že když tam budeme v deset padesátosm, tak nás doveze do stanice Jinonice. Neváháme a jsme včas v čekárně s připravenými šestnácti korunami jízdného na osobu, o chvíli se odhrnuje záclonka pokladny a pan výpravčí sděluje, že na roční MHD známku můžeme jet bez problémů, dokonce i mimo hranici města. Máme radost z nečekané úspory a jsme na peróně s několika dalšími lidmi s dětmi, těšícími se na svezení. Z dálky slyšíme houkání vláčku od traťových přejezdů a již se hrne do nádraží jeden motorový vůz a usedáme k oknu, abychom si jízdu užili. Průvodčí je spokojen s našimi legitkami, vláček si brouká a mírným tempem nás přenáší přes ulice, než se vnoří mezi domy, domky, zahrádky a remízky hřbetu Háje pokračujícímu k motolskému lesu se stanicí Stodůlky a dále přirodním parkem Košíře-Motol k zástavbě Cibulka se stejnojmennou zastávkou a pak už kolem Šmukýřky, Waltrovky a starého Motorletu do stanice Jinonice. Loučíme se s průvodčím a jsme před nádražím, které lecos pamatuje, scházíme k Radlické ulici, na její stranu s chodníkem a dolů kolem opuštěných továrních objektů, technických služeb policie k obrovské prosklené novostavbě, tmavé hrůze komplexu propojených osmi budov, který nás provází až k metru, ještě projít podchodem a jsme u plavecké haly SK Motorlet Praha, Výmolova 298/2a. Jít si zaplavat znamená 80 korun za půldruhé hodiny a vybrat si čas, kdy je tu méně lidí, což je velký problém. Můžeme o tom přemýšlet cestou kolem základní školy a na cestičce svahem, kde lidé venčí psy a jež nás dovede do ulice Nad Laurou, strmě pokračující K vodojemu, než se přiblížíme ke hřbitovu Na Malvazinkách. Hned za branou je raně barokní kamenný sloup z roku 1675 se slunečními hodinami na vrchlu, který sem byl převezen od domu 193 poblíž smíchovského nádraží, jak to uvádí informační skleněná tabule. Vlastní sluneční hodiny jsou skutečně uměleckým dílem, naštěstí 6 metrů vysoko, asi dost na to, aby se ještě nějakou dobu zde uchovaly. Hřbitov s kostelem sv.Filipa a Jakuba uprostřed je opravdu rozsáhlý s mnoha skutečně krásnými hrobkami po obvodu a jistě by stál za delší návštěvu a setkání se jmény, zdobící historii. Kráčíme však podél zdí ke novostavbě rodinného domu, k nevíře povolené hned u hradeb a přemýšlíme, zda pravidlo o vzdálenosti zástavby od hřbitova stále platí, či zda se dnes za peníze může opravdu všechno. Dostáváme se na Peroutkovu vedle prodejny Albert a po chvíli váhání pokračujeme ulicí u Šalamounky s rozlehlými vilami ke stezce, vedoucí dolů podél zahrady s travnatým tenisový kurtem a pak lesíkem v úbočí svahu, ze kterého pozorujeme objekty vil i zřejmě svépomocí kdysi postavených terasovitých jakoby paneláků. Je to skutečně klidné místo nedaleko živých tepen velkoměsta a přesto vnořené do zbytků přírody. Jsou tu i polorozpadlé chatky evidentně obývané bezdomovci, jak tomu naznačuje nepořádek hromadící se mezi stromy. Hotel Popelka je relativně nová stavba se dvorem na parkování a desítkou třepotajících se vlajek, ale zajímavější je dům naproti, naléhavě připomínající bývalý kostel, jak se shodujeme při opakovaném ohlížení. Přicházíme k budově s mnoha hlídacími kamerami a světe div se, on je to Národní bezpečnostní úřad s nenápadnou Základní uměleckou školou v sousedství, kuželkářským klubem a nějakými stavebními firmami přes ulici. Konečně jsme na Vrchlického, zahybáme vlevo, potkáváme sběrače kovů s naloženou kárkou, míjíme polodivoké trpěné parkoviště, ještě dvě nároží a stojíme na zastávce Klamovka. Desítka přijíždí obsazená unaveným mládím, tak se zmítáme zavěšeni na madlech, než si rovněž s úlevou sedneme a o chvíli vypadneme unaveni, ale spokojeni s tím dlouhým výšlapem.  

1. února 2007  Rozmazlenec

je dítě, které leze na nervy všem, jenom zřejmě ne rodičům - to mě napadlo při pohledu a poslechu výjevů, které hrála asi šestiletá holčička na sedadle pro invalidy tramvaje číslo devět mezi stanicí Národní třída a Újezd. Jekmile dosedla tak začala vydávat nějaké skřeky, aby na sebe snad upozornila, a matka se jí ptá, co že to má znamenat. Odpověď zněla, že ten pán naproti se na ní ošklivě dívá a že se ho bojí. Mladík v čepici celý rudý strnule zíral z okna a nemínil nějak reagovat. Dívčina znovu a znovu si stěžuje matce na zlý pohled pána naproti. Přiblíží se stará paní a na dítě se usmívá a to roztomilé děťátko si stěžuje, co se na ní ta bába šklebí. Dotyčnou dámu raději někdo přes uličku pouští sednout s poznámkou, že ta mladá je asi nemocná. Blonďatý andělíček má opravdu velice zlý kukuč a chce vystoupit, že jsou tu zlí lidé. Její blonďatá maminka s unuděným výrazem tedy poslechne a lezou ven k úlevě celé tramvaje, kterou se nese no toto, no viděli jste to a tak nějak podobně. Vidím, že holčina hned vyrazila k ovoci vietnamského obchodníka v průjezdu u stanice a neváhala si brát jahody tam vystavené, s ignorantní matičkou za zády. Odjeli jsme a já s láskou vzpomínal na své kdysi malé děti a odpustil jim všechno to málo, co se mi tenkrát nelíbilo.   

28. ledna 2007  Zasněžené pole

nás láká k procházce abychom neshnili doma. I přes ostrý vítr prohánějící se mezi paneláky vydáváme se k okraji města a vstupujeme na polní stezku vyšlapanou ve sněhu. Vítr se do nás zle opírá a vytahujeme kapuce a šály omotáváme kolem hlavy, jen abychom unikli studenému dotyku proudícího vzduchu, ženoucímu slzy do očí. Kráčíme energicky do mírného kopce, potkáváme dva psy se svými pány, vnímáme hukot přilehlé dálnice a snažíme se dostat ke hřbitovu, za jehož zdí je o něco klidněji. Vydychujeme a opatrně překračujeme kladenskou jednokolejnou trať a jsme u zamrzlého zavátého rybníka, kde se nebruslí, jako to bývalo loni, neb letošní mráz je k tomu nedostatečný. Ve sněhu vidíme stopy zajíců, zřejmě se stahujícím ke krmelcům vedle pozemku místního mysliveckého spolku. Jdeme kolem rákosí vlnícím se v nárazech větru a odbočujeme na chodník, kde si jeden pan domácí odhazuje skoro metr vysokou sněhovou bariéru před vraty, aby mohl autem vyjet ven. Dostáváme se k fotbalovému hřišti, jehož škvárový povrch milosrdně zakryl sníh a pak už jen dáváme pozor, aby nás neohodila auta z louží na vozovce. Míjíme konečnou tramvaje s novou dočasnou stanicí před ní, asi tu na jaře začnou něco kutat. Na chodníku převážně břečka nás vyhání k domovu a opravdu profouklí rádi za sebou zavíráme dveře.   

27. ledna 2007  Cesta vánicí

se může někdy stát hororem, tak jak se mně přihodilo dnes odpoledne kolem půl třetí mezi Mořinou a Kuchaří při cestě do Prahy. Jedu v pohodě za mírného sněžení a když se blížím křižovatce Trněný Újezd - Roblín, vynoří se proti mně auto blikající varovnými světly. Ihned zpozorním a je to tady, hustá vánice podporovaná silným větrem, který z polí přináší úplnou mléčnou stěnu a najednou nevidím vůbec nic, neboť vše splývá v jedno bílé neviditelno. Spíše po paměti krokem přejíždím křižovatku a zastavuji na jejím výjezdovém okraji s tím, že trochu počkám. O chvíli se vedle mě v protisměru objeví světla pomalu jedoucího auta a řidič gestikuluje, jak je to hrozné a hned někde mizí. Protože poryvy větru zmirňují, zvolna jedu dál na dvojku a stejně chvílemi nevím, zda jsem na své straně, jak se vše ztrácí v nárazech bílého víření. Snažím se držet sněhu shrnutého na krajnici a orientuji se podle siluet stromů, které se vynořují jeden po druhém jak nějací duchové. Klesám k vesnici a za mnou se vezou dva řidiči a konečně vidím místní tabuli jak náhle vyskočila z běloby kolem. I ve vesnici je viditelnost deset metrů a zastavuji raději na návsi s tím, že počkám, až se živly uklidní. Netrvalo ani deset minut a jasní se a tak jsem znovu na silnici a přes Tachlovice, kde již svítí slunce, pokračuji na Rudnou, u zličínského Globusu tankuji, a o chvíli přistávám u našeho paneláku šťasten, že vše dobře dopadlo. Celou situaci mám na videu , neboť právě dnes jsem použil svůj trik s upevněním na hlavovou opěrku spolujezdce, abych zachytil závěje i bílou krajinu na trase, kterou často jezdím. Večer si video pouštíme a běhá nám z toho mráz po zádech.  

25. ledna 2007  Přestalo padat

lidem na hlavu to bílé nadělení, které milosrdně zakrylo zimní šeď a nemilosrdně posílalo ze silnice ty, co neumí přizpůsobit jízdu na sněhu svým schopnostem. Úterý i středa stály za to sledovat zápas člověka se sněhem buď přímo na ulici, nebo na internetu či večer v bačkorách u televize. Ještě před čtyřiadvaceti hodinami se brodím šedou slanou kaší přes křižovatku na Národní třídě u Tesco, když uprostřed odbočování tramvaje číslo šest něco hlasitě cvaklo a dál se nejelo a  všichni ven do té břečky. V klidu si něco vyřizuji a již je tu dopravní pohotovost a zapřahují vůz k další tramvaji, a tak lezu do následující a vezu se ke Švandovu divadlu. U některých domů je skvěle uklizený chodník, jinde nabírám sníh do bot, vyřizuji další transakci a kloužu se k Petřínu a těším se ze zasněžených stromů a všeho bílého kolem. U metra Národní jsou houmlesáci zalezlí v hale, venku jezdí multikáry a shrnují sníh ke stromům, kam jinam? Kdysi dávno nás vyhnali z ofisu na ulici a pěkně jsme nakládali na auta a druhý den byly ulice suché. Docela jsme se při tom bavili a nikomu to nevadilo, pohyb s lopatou ještě nikomu neuškodil. Dnes jen sníh odhrnou do vozovky, chodník prosolí a děj se vůle boží. Jak dlouho budeme tu břečku nosit na svých podrážkách všude, kam se vrtneme, záleží už jen na počasí. Dnes však svítí slunce a odháním chmury z čela, vykročím do Františkánské zahrady a pohledem hladím tu krásu sněhem pocukrovaných korun stromů, střechy kostela i soch oděných do nadýchaného roucha a něco zvěčňuji focením . Na Jungmaňáku sypou písek na zledovatělou dlažbu a tak si raději kupuji něco k obědu a schovávám se velmi nerad před krásným slunečným dnem pod pracovní střechu.       

22. ledna 2007  Viniční usedlost

v Praze na Kotlářce opravdu existuje. O tom jsme se přesvědčili při své nedělní procházce, na kterou nás vytáhlo slunečné počasí, i když foukal studený západní vítr. Oblékáme se raději dostatečně teple, abychom zbytečně neprochladli, nasedáme na tramvaj a jedeme do stanice Motol, přecházíme Plzeňskou a odbočujeme podle rybníku plného kachen k plotům areálu nemocnice. Chvíli se rozhodujeme, zda jít dolní údolní cestou, ale nakonec stoupáme silnicí vzhůru směrem k nemocnici Na Homolce, kterou míjíme spolu s autocentrem Duba a jdeme se podívat na starý košířský hřbitov ve svahu přilehlého kopce. Ve stínu vzrostlých stromů zde odpočívají ti, co nejsou již mezi námi, a prostředí je zde velmi hezké. Fotím malý kostelík v dolní části a hledáme staré hroby s datem pod rokem 1900 a je jich tu skutečně dost. Nezůstáváme dlouho a po chvíli váhání jdeme pěšinou podle hřbitovní zdi vzhůru k listnatému lesu a jeho vrcholu zakončeném travnatým pahorkem s viničným domkem na vrcholu a závidíme majiteli, jaký má nádherný výhled na smíchovské údolí a dále kdovíkam za Vltavu. Potkáváme několik lidí též zkoumající tato místa o po krátké výměně informací obcházíme vinohrad a narážíme na vrata do areálu viniční usedlosti Kotlářka, dnes využívané jako stylový penzion, jehož neonovou reklamu, večer zářící do dálky, často vídám z tramvaje. Ve dvoře oslovuji dotazem jednoho kuřáka a ten mi rusky odpovídá, že nerozumí, ať se zeptám v restauraci. Díváme se alepoň, jaké ceny tu mají a vypadá to ještě rozumně, polévka 29 a běžná česká jídla kolem stovky a speciality do 250. Chvíli bloumáme ve dvoře a divíme se vlhkým východním zdem restaurace, a raději jdeme stezkou směrem do údolí kolem vinic ve stráni nad námi, které svědčí o tom, že se zde skutečně víno stále pěstuje. Nad hlavou nám plachtí docela velký dravec, snad káně, vítr sílí a na západě se objevují šedé mraky. Ulicí Na Poštovce klesáme k novostavbě rodinného domu zcela bez oplocení, jen se zámkovou dlažbou kolem a divíme se, jak někdo může takto bydlet vlastně přímo na ulici. Obdivujeme však dům stojící v prostoru snad bývalého kamenolomu, sice nedaleko od hlavní silnice, ale přesto krytý zástavbou před ním, což zde vytváří klidné prostředí v rozlehlé zahradě. Již prochladlí jsme na stanici tramvaje a nemůžeme se dočkat přemisťovadla, které nás přijímá do vyhřátých sedadel a unáší k našemu hnízdišti. Vyfoukaní se těšíme na dobrý oběd a i ten se skvěle povedl, jako celá procházka.   

15. ledna 2007  O ladovské zimě

si letos můžeme nechat jen zdát, což nebyla pravda v loňském roce, jak to tehdá zpíval Jarek Nohavica . V sobotu jedu mezi poli a vidím žlutě kvést řepku, zelenat se ozimy, jen ty stromy nemají listí a dávají krajině zimní ráz. Na zahrádce kvetou sedmikrásky, sněženky, petrklíče a  čemeřice, v trávě se bohužel daří mechu a slyším zpívat kosa, cvrlikat vrabce. V neděli pěkně fouká a po obloze se ženou mraky, občas vysvitne slunce, téměř ideální počasí pro pouštění draků. Jdeme na procházku sídlištěm a přes řepskou louku k obecnímu úřadu a na obzoru se kupí šedivá mračna, přidáváme do kroku a s prvními kapkami proběhneme zaplněné parkoviště a vstupujeme do Hornbachu. Kupujeme pár drobností, co potřebujeme na údržbu bytu, prohlížíme si kamna na dřevo k mání od šesti do dvaačtyřiceti tisíc a venku stále prší, na obzoru však již promodrává jasná obloha. S posledními kapkami vycházíme na umytý chodník a pomalu se vlečeme loukou sledujíce snad všechny odstíny modré na okraji dešťové fronty. Vítr je studený a nebýt čepice, umrzne mi hlava. Míjíme školu, co má naproti biliárový klub, kde se prý dějí nekalé věci, což děti školou povinné mají pěkně na očích, jako výsměch své výchově. Nějaká zbloudilá slepice běží přes ulici a zlatý retrívr jen stěží poslechne svojí paní, aby se za ní nerozběhnul. To jsou kontrasty mezi paneláky a jsme doma a na teploměru dvanáct stupňů a sníh nepadá a nepadá, snad zítra, nebo třeba v květnu?

9. ledna 2007  Pamětní desky

jsou nám sice na očích, ale málokdy je vnímáme. Zaujal mě článek o jedné zmizelé pamětní desce  a to byl impulz pro to, abych se nadále díval po zdech domů trochu pozorněji, sice ne tak, jako tento nadšenec na svých stránkách . Při cestě do práce chodím Jungmankou a jen proti Škodově paláci (dnes je tam městský úřad) jsou dvě pamětní desky: první nám sděluje "Zde Josef Jungmann žil a zemřel dne 14. listopadu 1847" a druhá o dům vedle "Zde žil Karel Sabina, narozen 29.12.1813, zemřel 19.11.1877, básník, spisovatel, revoluční politik". Z těchto údajů soudím, že se pánové museli znát. Nemohli však potkávat historickou postavu, která má pamětní desku nedaleko za rohem na Národní třídě 38 a říká: "V tomto domě pobýval od 20. prosince 1799 do 28. ledna 1800 slavný ruský vojevůdce Alexander Vasiljevič Suvorov". No to je zvláštní pocit kráčet po stopách takové osobnosti, i když uplynulo 206 let. Pro mne je zajímavý ještě jeden objekt na Národní a sice průčelí vchodu Platýz, kde je na zdi kovová sovička, kdysi ukazující formanům koňských spřežení, zda je ve stájích na dvoře volno či obsazeno (otočená hlavou dolů), je to pro mě jakýsi pamětní symbol doby, kdy sem chodili pražané sbírat koňské koblihy na své zahrádky...

6. ledna 2007  Tři králové

opět označuji K+M+B na dveřích, kam zavítali, a dnes už vidím ta křídou označená místa jen sporadicky, většinou na vesnických kostelech. Pro mnoho lidí je tento den znamením k odstrojení stromečku a zrušení výzdob na balkonech či oknech, odpojení sedmiramenných svícnů a dalších symbolů, co nás provázely od Vánoc. S tou myšlenkou jedu na chalupu a pozoruji vozovku, na které chybí bílé vodorovné značení, ty čáry, co nás vedou za snížené viditelnosti. Absence bílého vodítka je hrozná věc a nedivím se bouračkám, kde noviny píší, že vozidlo vjelo do protisměru z neznámých příčin a jaksi se potichu zapomíná, že bílé čáry v tom místě chybí. Nevím sice, na silnicích které třídy zákon nařizuje vodorovné značení podélnými čarami alespoň okraje vozovky, ale pokud to zákon nařizuje a značení chybí, měla by se komunikace asi zavřít jako neschopná provozu. Podobné úvahy se mi honí hlavou, když vjíždím na silně znečištěný úsek blátem, které roznáší několik kilometrů náklaďáky s návěsy, vyjíždějícími z nově otevřeného lomu s koly skandálně zablácenými. A dělají to denně, dokonce i o dnech pracovního klidu. Firma sice čistí silnice úklidovým vozem, ale to by musela dělat za každým náklaďákem. Kladu si otázku, zda takový výrobní podnik nemá ze zákona povinnost umýt kola aut dříve, než vyjedou na veřejnou komunikaci. Takto my všichni, co tou trasou jezdíme s právě umytým autem, po zastavení zjistíme, že jsme mytím ztratili čas nebo i peníze. A tři králové se na to musí dívat.  

3. ledna 2007  Kdo to mluví

v tramvaji, to mě napadlo, když mi k uším dolehnul monolog, jako by si někdo s někým telefonoval. Ovšem, z obsahu a způsobu řeči až mrazilo v zádech, jak ten člověk ohavně hovořil o ženách, sexu, násilí, rasovém obviňování, policejním násilí, zásahu vrtulníku, soudní nespravedlivosti, čistotě skinhedů a tak podobně. V tramvaji bylo podivné ticho, nikdo nevěděl, co může od takového individua očekávat v okamžiku, kdy emotivně vykřikoval "ovšem, ovšem" nebo "co jsi čekal, co jsi čekal" nebo "zabil jsem ji, zabil". Pak chvíli ticho, jakoby naslouchal odpověd,i a o chvíli to znovu začalo. Nikdo se neohlížel, kdo to vyvádí, ani já, s těmi lidmi člověk opravdu neví. Chvilku před tím, než jsem vystoupil, se ten magor evidentně posadil a pak jeho hlas postupně ztišoval, asi usínal. Vstávám a jdu k předním dveřím, dívám se konečně, kdo to je a on černovlasý v kožené bundě, černých džínách a bílém kulichu tak asi 25 až 30, hlavu opřenou o okno, klidně pochrupuje. Vzpomněl jsem na svůj dnešní zmatený sen, kde hrál jistou okrajovou roli vrtulník a spojil to s tímto tramvajovým příběhem. Pak nevěřte snům.

1. ledna 2007  Novoroční koncert

vídeňských filharmoniků nám přinesl nádherný zážitek a snad to byl ten správný krok do nového roku. Díky přenosu ČTV2 se ocitáme ve vyprodaném, květinami nádherně vyzdobeném Zlatém sále Hudebního spolku ve Vídni a posloucháme Straussovy polky, kvapíky, valčíky a pochody v podání renomovaného tělesa, řízeného dirigentem Zubin Mehtou. Koncert je prestižní společenskou událostí, kterou Rakousko o přestávkách vtipně využívá k propagaci země, tentokrát národních parků. Muzikanti i obecenstvo si program užívají a přesvědčujeme se, jaké jsou zde zakořeněny hezké zvyky. Při jedné skladbě sólisté předvádí o něco více, než káže partitura, k velkému pobavení publika, kolegů i dirigenta, ze všech vyzařovala sváteční radost. Finále je nádherné, když začíná valčíkem Na krásném modrém Dunaji, který tančí sólisté Mnichovské opery ve společenském sále zámku Schönbrunn a vrcholí Radetzkého maršem, kdy obecenstvo vytleskává rytmické pasáže refrénu, jak jim dirigent ukazuje. Úspěch je obrovský, jak dosvědčuje spontání potlesk a obdivný pokřik celého sálu. Jsme si jisti, že takové krásné pocity nám nemůže přinést ani novoroční projev prezidenta republiky, o který jsme tím přišli :)

Please, for comments, questions, ... e-mail to Rudolfino.