Ano, vážení,

letos je tomu dvacet let, co začal archeologický výzkum krásné zříceniny hradu Rokštejna. Prosíme, neračte si jej plést s Roštejnem! Tam se hrnou turisté, kdežto zde je údolí klidu.
Proč vůbec k tomu došlo? Někdo rozhodl, že Jihlava musí mít zásobu pitné vody a proto měla být vybudována v údolí říčky Brtnice vodní nádrž a hrad měl smůlu, že by čněl uprostřed hladiny, což mnohé svádělo k tomu, aby nečněl vůbec.
Původně byly práce plánovány jen na tři roky. Někdo míní, doba mění. Naštěstí. Sešlo z plánů, ale průzkum pokračuje.
5. července 1981 se poprvé zaryly krumpáče do změti suti. Ano, krumpáče. Na škrabky, špachtle a metličky tehdy nebylo ani pomyšlení.
"Demoliční četa" pod vedením, tehdy Dr., Měřínského zpočátku čítala osm osob ve složení: Hejlová, Hejl, Kolenčiaková, Komendová, Ločařík, Veselá, Veselý a Zabloudil. (Hrubou nedbalostí jmenovaných nebyl historický okamžik zachycen fotoaparátem.)
V dalších dnech se počet kopáčů rozšířil. Teď se už fotilo. Hned druhá fotografie účastníků zaznamenala i čilý start z místa fotografování. Tento rychlý pohyb neznamenal nedočkavý nástup na pracoviště, jak mnozí zdůrazňovali, leč byl způsoben malým živočichem z rodu Formica.


Posledně jmenovaní z první skupiny se zvláště snažili vyhnout namáhavé práci tím, že lámali topora krumpáčů pod naivní záminkou, že si spáru v rostlé skále spletli s okraji velkých kamenů. Další z tehdejší "pracující inteligence" si dokonce zaměnili pracoviště s pobytem v bahenních lázních!

Odpor k práci byl však zavčas zlomen a první kameny se směle odhazovaly v dál, první prejzy se vítaly jásotem, kolečka se zeminou jen svištěla, cihly se pečlivě čistily, ale jak se množství měnilo v kubíky a tuny, tak se měnilo i výrazivo účastníků. Nakonec vše končilo hrůznými sny, které strašily nekonečným vážením většiny nalezeného. Dodnes jsou mnozí silně alergičtí na pouhé slovo "prejza".

"Chudák ještě neví, že přes stovku těchto pytlů bude nosit k i od vážení."

Nastal i čas odměn a pěkné nálezy začaly vykukovat. Doslova. Tak vykoukla první zrnka obilí, která se s napětím a pečlivostí vyhrabávala a dávala po jednom či dvou do malých pytlíčků až zaplnila tři pytle. Místní agronom nechtěl věřit, že tak velké obilky se vyskytovaly už tak dávno.
Lehká zrnka vystřídaly těžší kusy kamenného ostění oken. Pak následovalo dřevěné koryto, sekera i s topůrkem, ostruhy, první zdobená dlážka, hřebíky, krásné nádoby a střepy, střepy, střepy.
Nakonec se stalo, že brigádníci museli samo vedení podporovat.

Jak ubíhal čas, přibývalo nálezů a tím i nových skutečností o hradu, ale i dalších záhad. Stejně tak se potvrdilo, že skoro vše už bylo kdysi známo. Nové visací zámky FAB? Nic nového - tvar byl okoukán ze středověku. Topení pod podlahou? To si už užívali obyvatelé hradu!
Takový je život.
Co další rok, to noví objevitelé nových věcí. Půlka pečetítka zahřála dušičku vedoucího výzkumu obzvláště.

Pak prsteny vrhcáby (mimochodem pěkně upravené pro falešnou hru), šipky z luků i kuší, kachle z kamen, zbytky skleněného gotického poháru i kostřička dítěte pod základy věže. Etc., etc. …
Bylo by toho moc a moc ke psaní, ovšem ti, které to tak nezajímá by rychle tyto stránky zavírali a těm dalším můžeme jen doporučit najít si některé publikace a začíst se.
Ale když někdo jiný bude pokračovat, nebudeme se zlobit.

Ahoj, Veselíci

aktualizováno 11. 12. 2001