Hangár

Hangár není přístřešek na letadlo. Hangár je stan, který vojáci staví za 20 minut (a nebo rychleji), zato na Rokštejně to trvá i celé dopoledne. Předně je potřeba NAJÍT hangár. Ono se to lehce řekne, že takové 2 balíky, co je nosí 4 chlapi se těžko schovávají, praxe nás však vyvede z omylu. Většinou bývaly v buňce. Dříve tedy pravda býval hangár přes zimu ve mlýně, ale pak oba shořeli (mlýn i s hangárem) a od té doby bývá v buňce. Bývá na horní posteli na molitanech. A nebo na skříni. Ale tam i tam jsou jen myší hnízda notně zásobená myšími hovínky. Hodinka hledání, vzhůru nohama je buňka, kunderník, plechová bouda, na infarkt je Doktor, na žízeň není nic. Jen ten jediný aktivní brigádník, který má průjem a který už ráno vynesl hangár na louku, aby se provětral, jen ten leze s úsměvem z kadibudky a zhola nic nechápe. Ještě ale není vyhráno. Ještě je potřeba najít tyče a to v množství pokud možno dostatečném. V kunderníku je 12 tyčí tenkých krajních a jedna tlustá, středová. To znamená, že chybí 2 krajní a 1 středová, bez toho nejde hangár postavit. Pak si jeden skalní brigádník vzpomněl, že loni se vlastně uklízel hangár velice narychlo, aby se stihlo jít k Bohoušovi, a že nějaké tyče zůstaly na louce. Protože kunderník už byl zamčený, strčili je tenkrát do kopřiv s tím, že se uklidí první víkend v září, stejně se sem pojede. Sice se jelo, tyče se ale neuklidily (potvory, proto jsou tak rezavé). Komando speciálně vycvičených otrlých borců se tedy vrhá po hlavě do kopřiv, aby našlo ztracené tyče dřív, než Doktor vypije kafe.
Povedlo se, průšvih je zažehnán. Oproti očekávání se povedlo v kopřivách najít i větší počet kolíků, které doplněny zásobou z kunderníku, mohly jakž takž hangár udržet ve vzpřímené poloze. Ještě najít palici neboli báchamr (jde o slovo cizího původu, tedy jej čteme po písmenkách “bác_hamr,” nikoli “báchamr”) a stavba může začít. Oba díly hangáru jsou vybaleny a s údivem zjišťujeme, že to sice jsou dva díly hangáru, ale střední, tj. ty, ze kterých se staví stodola. Mezi tím přijíždí Soukop a nezúčastněně sděluje, že hangár se přece loni dal k Coufalům, aby ho nesežraly myši. Pak už je pravý hangár bez potíží vyzvednut a odbornou komisí shledáno, že jej nesežraly myši v buňce, ale ty Coufalovic. Nicméně pohromadě drží, STAVÍME!
Nejdřív sešněrovat oba díly k sobě, děvčata to mají hned. Pak sesadit středovou tyč, vlézt s ní pod hangár a zvednout. A znovu a ještě jednou. Tak, konečně nespadl a podařilo se jej ve vzpřímené poloze uklidnit. Už to jde ráz na ráz. Navléct krajní tyčku, nasadit lano, napnout, zatlouct kolík, vytlouct kolík, svázat přetržené lano, zatlouct kolík o kousek blíž a pořád dokola, dokud nedojdou kolíky, lana síly nebo trpělivost. Pak už jen hangár shodit, rozšněrovat, obrátit tu polovinu, která byla naruby, a můžete číst znovu od začátku odstavce.
Konečně. Je 3/4 na 3 a hangár STOJÍ.

Obsah hangáru bývá různý. Vlevo je ledacos – nálezy, složené trámy, pionýr, podlážky, sem tam ponožka, někdy brigádník a šero. Vpravo je šero, igelity, na nich molitany a na molitanech brigádníci. Po jednom i po dvou, ve spacácích i bez, zmrzlí i zpocení, vše podle okolností. Mezi brigádníky koluje kytara, flétna, ftipy, svařák (to když venku prší), jedna baterka, která navíc vynechává a dobrá nálada. Pomalu padá únava, jde se spát. Brigádníci se usmívají, vědí, že ráno přijde Zubatá. A opravdu, ráno je tu co by dup (anebo cobydub?), uprostřed hangáru stojí Doktor i se Zubatou a začíná pracovní neděle. Hangár osiří, slunce na něj pálí. Neradno v něm za poledne usnout, člověk se po půlhodině spánku probírá do večera.
A tak to jde dva měsíce, až přijde Den, hangár je za hustého mrholení stržen a uklizen s tím, že se za týden vysuší (nevysušil se, potvora, proto je tak plesnivý), zapomenuté tyče se schovají do kopřiv. Zůstane jen čtverec udusané hlíny, ze kterého na jaře vyraší tenounké vlásky trávy, které budou zadupány do bahna desítkami kanad dřív, než stačí v červenci dozrát.

Tam, kde stával hangár, jsou dnes čtyřmetrové olše...

Zdenek Vermouzek

aktualizováno 30.1. 2000