o nás  
fotogalerie  
příběhy  
  
 

 

Red Bull Giant´s of Rio  - 

Jak jsem se stal obrem, co se dá všechno zažít za pět dní, o co můžete v Riu přijít, co si můžete odvézt a jak jsem se vrátil v původní velikosti zpátky.

 

Red Bull uspořádal v Rio de Janeiru štafetový závod skládajíci se ze čtyř disciplín. Zúčastnilo se 86 týmů z celého světa.

Celý závod zahájil skokem z policejního vrtulníku  „Pan Felix“. Padal a padal a padal a padák nikde! Ve výšce, kdy i blondýny pochopily, že situace je vážná a tak by bylo dobré omdlít, kdy si pánové říkali, že s téhle výšky už by se dalo skočit a ti kdo věděli, věděli že teď a nebo nikdy. Nastalo to „teď“ a za pár vteřinek už Pan Felix stojí na pláži a s úsměvem balí svůj 12 ti metrový padák. Jak jednoduché, že  - když se to umí.

 

První disciplína –plavání –za český tým bojuje účastník olympijského triatlonu v Sydney -třetí místo, vloni druhého místa na Mistrovství Evropy závodu XTERRA Jan Řehula:

„Moje vlastní pocity se dají vyjádřit jedním slovem – fantastické. Také atmosféra byla perfektní. Pokud mám hodnotit vlastní závod, tak byl mnohem těžší, než jak podle propozic vypadal.

 

Hned na úvod bylo potřeba chytit správný proud, abych mohl snáze překonat přílivové vlny. Narazil jsem na spoustu protiproudů, takže jsem si chvílemi připadal, že plavu na místě. Závěr se mi však vydařil a předstihl jsem skupinu asi dvaceti soupeřů. Handicapem pro mě byla skutečnost, že jsem neměl neopren, protože jsem nepočítal, že bude možné jej použít.“

Po startu z pláže se všichni závodníci vrhli do mořského příboje a po asi jednom kilometru vybíhají z moře na osm metrů vysokou rampu, aby znovu skočili do moře a doplavali do celkem 4,5km vzdáleného cíle.

Ti, kdo si s sebou nevzali neopren byli nemile překvapeni teplotou vody a po více jak hodině

namáhavého plavání vybíhají na břeh a působí dojmem usilovně běžících robotů, kteří vlivem námahy a studené slané vody už toho v cíli moc nevidí. Přesto se robotovi Řehulovi podařilo podat výborný výkon.

Druhá disciplína –jízda na horském kole- Radim Kořínek:

„Pětkrát jsem se stal mistrem republiky v horském kole. Vyhrál jsem ve čtyřech disciplínách (sjezd, crosscountry, maraton a štafeta), což je jistá rarita. Určitě považuji za úspěch účast na Olympiádách v letech 2000 a 2004, což bylo zároveň splnění mého klukovského snu.

Bylo to těžké, protože asi nikdo z nás nevěděl, o čem ten závod bude. O výsledku se rozhodně nedalo spekulovat předem. Pro nás, Evropany, bylo klima nepříznivé a ztěžovalo naše šance. Mým cílem bylo neudělat ostudu a zajet co nejlépe v rámci možností.

Výsledek mohl být lepší, ale zápasil jsem ještě ke všemu s nachlazením.“

Na trase byly pro závodníky připraveny tři občerstvovací stanoviště s nápoji. Bohužel však obsluha nebyla seznámena s problematikou podávání občerstvení a tak se sice projíždějící závodníci dozvěděli že ta „wotr“, která leží na zemi u nohou pořadatelů, je k dispozici, ale komu by se chtělo vracet a shýbat se pro ni, když závodí. Kdo si nevzal na kolo svojí měl prostě smůlu.

Trať byla dlouhá 37 km a začínala na předávce na pláži s plavci v nulové nadmořské výšce. Vedla ulicemi města až na vrchol horského hřebenu do výšky 700m.n.m, ke známé soše Krista a koleje po kterých vozí turisty zubačka nahoru použili cyklisti k cestě dolů, aby mohli před cílem opět strmě stoupat do cíle na start pro rogalisty. Když říkám strmě, tak myslím strmě. Auta, která tímto asi 800 metrovým úsekem vyvážejí rogala na start jezdí na jedničku s plynovým pedálem na podlaze. Prakticky celý horský hřeben pokrývá místy ještě původní prales a vlhkost vzduchu je opravdu 100%. Pro zdolání tohoto posledního úseku cyklisté přeřadili na ten zbaběle nejlehčí převod který měli k dispozici a i ten prý byl zbytečně těžký. Po zdolání tohoto úseku už zbylo „jenom“ seskočit z kola a vyběhnout s ním na rameni asi 60 m po schodech do cíle v nadmořské výšce500 m.

 

Třetí disciplína –let rogalem- Přemysl Beneš

Rogalisté čekali na startu již od rána a vzhledem k tomu, že jsme byli až třetí v pořadí, čekali jsme zhruba pět hodin. Čekáte a nevíte přesně co bude. Byly celkem tři varianty s tím, že se všechno rozhodne těsně před startem.

První možnost: disciplínu organizátor zruší vzhledem k padajícím trakařům z nebes, silnému větru nebo dešti.

Druhá možnost: start z rampy – najít a vytočit stoupák, přeskočit přes údolíčko k dalšímu kopci. Bacha, tam budete mít asi malou výšku. Když budete mít výšky hodně málo, tak to vysoké napětí jde u svahu podletět. Stoupáky jsou při tomhle směru větru až trochu za rohem –píšu si poznámky od místních borců znalých podmínek. Když se podaří znovu nabrat výšku, tak leťte zadem přes vršky kopců, tam to občas „nosí“. Stejně tam není kde přistát. Jo a u Krista nesmíte mít menší výšku než 300 metrů pod vrcholem, nebo nedoletíte ani na dostihové závodiště uprostřed města a spadnete mezi výškové budovy, nebo do jezera, které je na trase. Pro útěchu nám prozradili, že na jezeře čekají záchranáři s lodí, kteří jsou připraveni nás vylovit. No sláva, to se mi ulevilo –už nejsem nervózní. No jo,ale my musíme proletět nad pažemi Krista a tak to vypadá, že se budeme muset cestou trefit ještě do nějakého stoupáku. Když budete nad Kristem, tak na pláž do cíle /jediného rozumného místa na přistání/ už doletíte. Rád tomu uvěřim. Kdo nedoletí nebo neproletí nad pažemi dostane penalizaci jednu hodinu. V cíli musíte proletět mezi nafouknutými asi 20 m vysokými pylony, potom letět 100 m ve výšce do 3 m nad zemí a přistát do kruhu o průměru 10 metrů. Rogalo vám nesmí spadnout nosem na zem. Když nedoletíte do cíle mezi pylony celý váš tým bude diskvalifikovaný. Kdo poletí v cíli příliš vysoko, netrefí se do 10ti metrového kruhu nebo mu spadne rogalo nosem na zem, poběží trestné kolečko /bez rogala/ kolem pylonů /550 m/.

 

Půl hodiny před příjezdem cyklistů vybíháme s rogaly v nahlášeném pořadí s pomocníky po schodech na start, kde ve spěchu připravujeme rogala k letu. Oblečený povinně v elastickém černém obleku s kuklou a v helmě čekám na svého kolegu ve změti dalších rogalistů, novinářů a dalších lidí s vrtulníkem visícím poblíž těsně nad stromy a pot se ze mne jenom řine.

Změna- všichni budeme startovat těsně za sebou a časové rozdíly se budou odečítat až při další předávce. Čas startu se posouvá na „později“.

„Později“ se organizátoři vzhledem k počasí rozhodli pro přímý let do cíle.

Vzdušnou čarou 6500 metrů, převýšení 500 metrů. No jo, my poletíme vzdušnou čarou, ale ne přímou. Takže o něco dál a o trošku mi nevychází moje propočty. Zkušenost z předešlého dne, kdy jsme si mohli skočit z rampy mne v tom jenom utvrzovala. Přímo to nepůjde, vadí nám v tom mírný hřeben táhnoucí se napříč letu až ke skále, která zasahuje až do moře a rozděluje tak břeh na dvě pláže. Obyvatelé favel bydlících na tomto hřebenu by jistě uvítali přísun zřítivšího se zajímavého materiálu /lehké kovy, textil, maso/ a tak všichni letí vpravo od skály nad moře a poté na pláž.

Čekám znovu připravený v řadě na startu a sleduji první startující. Jsme na závětrné straně kopce a tak nám fouká až příliš silný vítr do zad namísto do obličeje. Mám tak alespoň výhodu, že uvidim co mne čeká a jestli je nějaká šance doletět do cíle. Před startem už jsem úplně dehydrovaný a tak v rychlosti narychlo zhltnu podávaný nápoj. Popadnu rogalo a když dobíhám na konec rampy, tak mi bleskne hlavou, že vzhledem k dopředné rychlosti letí, ale na druhou stranu by zase nemělo tak tlačit do ramen. Uááá á  á   á  ještě,že je tu dost výšky na takovýhle starty. Teď rychle vyletět z toho rotoru s co nejmenší ztrátou výšky. Každý metr se mi bude hodit na oblet skály přes moře a v cíli jakby smet. Vypadá to dobře chvílemi se daří udržet o něco menší opadání. Ke skále sice přilétám z boku o něco níž nad mořem, ale jsem na návětrné straně a tak nalétám těsně nad domy ke svahu, ze kterých na nás pokřikují místní obyvatelé. Je to dobrý, svah mě podržel-neklesám a oblétám tak celou skálu. Na konci skály už je vidět na pláž a je mi jasný, že doletim. Těsně před cílem přímo z kurzu snižuji výšku na minimum a zvyšuji rychlost na maximum – musim těch sto metrů podletět. Trestné kolečko mne nemíjí. Jeden metr před kruhem končí nos mého rogala včetně mého v písku. No možná jsem tam měl celou hlavu ono se to těžko odhadovalo. Vyhrabávám se z písku odepínám postroj a vybíhám na 550 metrů dlouhý běh kolem pylonů po rozžhaveném hlubokém písku na pláži.

To, že běžet v černém dresu s kuklou je blbost, jsem pochopil po pár metrech, že mám žízeň jsem věděl už na startu, ale že poběžim na pláži do kopce to na brífingu neříkali! Říkali běžte kolem pylonů – ne do kopce. Potřebuji vidět aspoň černobíle a tak musim na chvilku zastavit a párkrát se nadechnout. Kus jdu a pak znovu popobíhám. Nevidim v tom zmatku cíl – no sláva už mi ukazujou kam mám běžet. Předávám štafetu poslednímu členovi našeho týmu Janovi Kubíčkovi. Pár pilotů to mezi pylony nedotáhlo a skončili na pláži. Tři piloti spadli do moře a byli úspěšně vyloveni no a jeden novozélanďan byl zase dlouhý příliš a tak si to ustlal mezi slunečníky k opalujícím se turistům.

Čtrvrtá disciplína –běh – Mistr Evropy štafet z roku 2001 v Itálii -  Jan Kubíček:

„Jezdím XTERRu, a tak jsem čekal, že to bude něco podobného. Před odletem do Ria jsem běhal ve sněhu a na „běhátku“, ale neměl jsem přesnou představu do čeho jdu. Domnívám se, že by se dalo na mém výkonu ještě něco zlepšit, ale jsem spokojený. Obzvláště, když se mi podařilo překonat krizi, kterou jsem měl poslední dva kilometry. Umístění týmu je dobré, když vezmeme v potaz fakt, že jsme ze zimy u nás doma skočili do exotického tepla. Ve své podstatě je to excelentní závod, kde lze získat mnoho zkušeností. Byla to taková malá Olympiáda co do složení kvalitních sportovců. Shrnul bych to tak, že si individualisti zazávodili v týmu.“

Běžci měli trať dlouhou 22 km. Z toho bylo 12 km městem po asfaltu a zbylých 12 km po písku na pláži. Teplota 37 stupňů celsia ve stínu a celou věc ještě zhoršoval fakt, že písek na pláži byl jednou hodně sypký a bořili jste se opravdu hluboko a jindy o něco méně. To běžcům měnilo rytmus běhu a bralo tak zbytky sil. No to jsem jim opravdu nezáviděl a s úctou se skláním před každým, kdo se alespoň pokusil vytyčenou trať uběhnout. Ne každému se to totiž podařilo. Tři běžce jsem viděl jak je nesou na nosítkách a ze snobárny to nebylo.

Všichni závodníci celého závodu přežili bez újmy na zdraví a poslední večer si tak mohli užít závěrečnou velkolepou párty na cukrové homoli, kterou si společnost Redbull pronajala k této příležitosti na celý večer. Šestadvacáté místo českého týmu je podle mého mínění slušné.

 

 

Další den až do odpoledního odletu jsem měl v plánu prohlédnou si město. Namísto toho jsem sháněl od rána rogalo, které jsem měl někde, tak jako pár ostatních pilotů, ale nikdo nevěděl kde. Nevim jakým zázrakem, ale odpoledne, čtyři hodiny před odletem se nám ho podařilo najít na pláži 40 minut jízdy od hotelu v odstaveném kamionu organizátorů. Za pomoci půjčeného kapesního nože jsem křídlo napůl sbalil a pevně věřil, že nám ho na letiště odvezou. Cestou na letiště jsem si vyzvednul na hotelu již sbalené věci a zjistil,že můj malý úžasný baťůžek a v něm pár zbytečných cenností dělá zřejmě někomu výraznou radost nebo udělá v brzké době pod vánočním stromečkem, že v mé budce /hotel.pokoji/ přebývá někdo jiný a tudíž žádné sprchování nebude. Na letišti před halou jsem dobalil rogalo do transportního obalu šťastně znovunalezeného na hotelu. No a pak už mi nezbývalo než v těch kraťasech sandálech a propoceném tričku nasednout do letadla v Paříži na letišti se převléknout a doma se konečně osprchnout. Byl to skvělej výlet a příště bych jel klidně znovu, ale musím vám říct, že ty adrenalinový sporty to jsou nervy…..