o nás  
fotogalerie  
příběhy  
  
 

 

1. část MČR ZL 2005 - aneb úlety z Krakonošova

 

Letošní sezóna se dostala do plného proudu a počátek jejího vyvrcholení byl ve znamení uspořádání úvodní části MČR. Po sérii zahraničních terénů brázděných v minulosti vzduchem i po zemi padla letošní volba na poněkud netradiční - avšak termicky osvědčenou - Černou Horu, nacházející se ve východní části Krkonoš.

Termín konání byl stanoven na 2. - 7. června, tedy zhruba necelý týden poté, co se v této oblasti konaly závody PG Pre-PWC 2005. Z pohledu akcí ZL pak s týdenním odstupem od vydařeného vlekacího happeningu v Beskydech.

 

Čtvrtek 2. června

První soutěžní den byl zahájen nezbytnou prezentací účastníků, zpestřenou kontrolou platnosti piloťáků, techničáků a potvrzení o uzavření povinného ručení ZK. Toto vše, společně s 200 Kč startovného, musela neohroženě vymáhat ředitelka soutěže - vždy obětavá Broňka Haničáková. Do závodu se tímto kvalifikovalo 33 pilotů. Po krátkém proslovu padl povel k organizovanému výjezdu na kopec, to vše z nepřeslechnutelných úst Dana Vyhnalíka, stále ještě úřadujícího mistra ZL ČR, reprezentanta ČR, vrchního inspektora ZL ČR, velícího důstojníka výpravy, nadporučíka paradesantu v záloze, a taky magistra (zcela bezděky některé další tituly neuvádím, ale i tak klobouk dolů a ruku na srdce...).

Během první vlny vývozu narazila kolona vozidel u závory Správy KRNAPu na hlídkující vozidlo Městské policie. Jeho osádka  nejen dle iniciál připomínala patrolu amerických MP (pozn.: čti "empíků") u některého z check-pointů před vjezdem do oblasti sunitského trojúhelníku. Z mého pohledu, docela úlet. Holt asi pořádek bejt musí, i kdyby v obecní kase na kanály nebylo. Jak by to vypadalo, kdyby Krakonošovi visel na každém stromě jeden rogalista bez disciplíny. Po prověření našich propustek ze strany neúplatného KRNAPáka a následném ztopoření závory nám již nic nebránilo v cestě vstříc dalším zážitkům z  našeho visacího, avšak o to víc svobodného, létání. Počasí nám přálo, avšak laskavý čtenář nechť promine, údaje typu tlak, teplota rosného bodu apod. šly zcela mimo mne. Vybavuji si jen, že od 1500 m n. m. výše mě v mých bezprstých cyklistických rukavičkách děsně zábly pazoury, ale o tom až později.

 

Poté, co došlo k zastínění okolí startoviště rozpaženými krovkami rogal, následovala více než formální volba rady pilotů vypisující soutěžní disciplíny. O tuto roli byl takový zájem, že kdyby snad kdokoliv z přítomných navrhnul samotného Otíka Lilienthálů, tak bychom si jej odhlasovali již v prvním kole. Ze zvolené rady vypadla z mého pohledu celkem rozumná „zahřívací“ disciplína cílového letu JV směrem s přistáním na aeroklubovém letišti Nové Město nad Metují.

Po nezbytném nakrmení GPSek zeměpisnými souřadnicemi se vzdálenost cíle zjevila v hodnotě 41,3 km. Nutno dodat, že tato ultrakrátká disciplína byla  zvolena s ohledem na předpověď přechodu fronty v odpoledních hodinách. Startovní okno bylo otevřeno od 13:00, avšak chvíli ještě trvalo, než se soutěžící rozhodli do toho v rychlém sledu naskákat. Po chvíli vypuklo nad „Černou“ usilovné rojení s evidentní snahou nabrat co největší výšku k vyražení ze startovního sektoru. V druhé půli startovního pole pak odhodlání ke startům citelně opadlo, následkem čehož docházelo k selhávání zlatého startovního pravidla ulička-minuta. Odhodlání ke startům se však ocitlo na bodu mrazu po ukázce akrobatických figur Borise K., během které přihlížejícím doslova tuhla krev v žilách. Vše se nakonec v dobré obrátilo, Borisovo, vlastně tehdy ještě Sokolíkovo nebezpečně zmítající se éro dostalo po chvíli rozum a jeho pilotovi byla tímto shůry dána další z řady šancí k tak vzrušujícímu pobytu na tomto světě. Tato neplánovaná exhibice však nezůstala bez následků. Nejeden váhavých letec se následně rozhodl zabalit krovky svého křídla a dobrovolně se tak připravit o fascinující přeletové zážitky.

Podstatně nepříjemnějším následkem však bylo, že v důsledku utrpěného šoku došlo ke zhroucení imunitního systému všem nám tak drahé Broňky. Podlehnutí zákeřnému beskydskému viru nedalo na sebe dlouho čekat a zbytek závodů plus X dalších dnů pak chudák Broňka strávila v heroickém zápase s touto chorobou. Nám šťastnějším, kteří byli díky dřívějšímu startu tohoto intermezza ušetřeni, se vesměs nevedlo zle. Stoupáky, ač v ten den nepříliš silné, byly po trase označkovány 4/8 kumulů se základnami v cca 2000 m n. m. Trasa vedla takřka po větru pouze s tím rozdílem, že většina závodního pole volila stopu vedoucí více na jih do rovin, což pak v sobě zahrnovalo prémiovou adrenalinovou disciplínu v podobě cílového přeskoku přes přehradu našíř. Zvolený cíl se totiž nachází na JV okraji vodní nádrže Rozkoš. Jako první do cíle dolétl Míra Čáp, který však byl při konečném bodování této disciplíny předstižen Danečkem a dvojicí Radků - Barešem a Dykastem. Z pohledu do výsledkové listiny by se nechalo vyčíst, že těmto větry ošlehaným borcům se zřejmě vyplatilo rozhodnutí vyčkat dalších 30 minut a případně se i vrátit zpět do startovního sektoru a posléze vyrazit na trať v příhodnějším intervalu. Tato taktika pak může v konečném důsledku přispět k dosažení kratšího času pro dolet do cíle, a tím i k vyššímu bodovému skóre. O příznivých podmínkách toho dne může svědčit ta skutečnost, že do cíle se nakonec podařilo doplachtit i mému turistickému éru. Z respektu před výše zmiňovanou prémiovou disciplínou jsem však volil severněji vedoucí stopu. Jsem mizerný plavec a ke všemu nezodpovědní organizátoři nezajistili pro onen kritický úsek záchrannou četu v podobě motorizovaných žabích mužů. Poslední stoupák pro cílový dokluz jsem potkal ještě notný kus před přehradou.

Hned jakmile umlká pípání vária, tak se slovy "tož včil už jen s pomocí Boží" (pozn.: s panem McCreadmym si dosud netykám) nabírám směr na v dáli se vynořující plochu cílového letiště. Ještě si ověřit směr a vzdálenost indikovanou darem přítele Garmina a pak už jen trpělivě ladit rychlost a trnout, zda se nestřetnu se zemí dříve než by bylo zapotřebí pro dosažení cíle. Vário ukazuje převážně příznivou míru opadání kluzáku a tak asi již v půlce cílového dokluzu začíná rovněž opadat i moje nervozita. Pomyslnou cílovou pásku v podobě cylindru o poloměru 200m protínám v cca 100 metrech. Nad finálem dráhy však funguje termika natolik vehementně, že mít dostatek motivace k jejímu trpělivému středění tak by se v ní asi nechalo zvednout způsobem dostačujícím pro volné polétání v pro mne tak atraktivním okolí Rozkoše. Avšak po téměř 2hodinovém letu, poznamenaném prokřehlými prsty na rukou a navíc i lehce ofouknutými ledvinami, se raději rozhoduji poslušně se zařadit do okruhu na přistání. S ohledem na možný letový provoz aeroklubu, jsem si ještě ověřuji, že jediným dalším érem na finále je v daný okamžik přede mnou přistávající Fialka. Rozkoše si ale i tak užívám v podobě vytouženého vyprázdnění mých odpadních tekutin a jejich neprodleného doplnění z plechovky přeletového piva, které bylo toho dne obzvláště dobře vychlazené. No, prostě lahoda a spokojenost v duši. Do cíle jsme v konečném součtu dolítli v počtu 12-ti přeletců, což se rovnalo více než třetině startovního pole.

 

 

Pátek 3. června

Ráno po vyhrabání se ze stanů při pohledu na rozjasněnou oblohu a ověření příznivého jižního směru větru bylo více než jasné, že opětovně dojde k „nehoršímu“ a budeme se muset vrhat z kopce a poté se zmítat kdesi pod základnami kumulů. Nevábné myšlenky tohoto typu asi v onu chvíli přepadaly nejednoho pařmena, jenž předchozí večer bujaře slavil další z řady mimořádných Borisových narozenin. Avšak asi ze všech nejtíživěji pak Barešáka, který se ve stylu start-cíl stal jednoznačným vítězem nočního panákového víceboje. Ještě před odjezdem na kopec působil dojmem, že intenzita následků onoho alkoholového úletu zaskočila i jeho samotného. Nicméně o pár hodin později pak všem dosti přesvědčivým způsobem dokázal platnost úsloví „co mě nezabije, to mě posílí".

Organizovaný vývoz všech soutěžících se tentokráte poněkud protáhl a až drahnou chvíli poté, co již měli všichni éra postavená, došlo k brífinku a  představení disciplíny. Mezitím však došlo k zastínění širokého okolí Černé hory překotně se vyvíjející oblačností. O to více pak bylo času na starostlivé pozorování dalšího vývoje počasí a na podrobnější promýšlení si trasy o délce 71,5 km. Ta byla vytýčena body Černá h. -kemp Čistá- Černá h. –Dobruška - letiště Nové Město n. Metují.

Vzhledem k rozsáhlému zastínění se nabrání výšky potřebné pro odlet na trasu ukázalo být nelehkým úkolem. To se také záhy projevilo zahuštěním provoz na svahu a vzniklá taškařice připomínala rej nahluchlých netopýrů. Většinou jsem se z této skrumáže hleděl pakovat na opačný konec svahu a se střídavým štěstím se tam zachraňoval v rozbitých bublinách. Ten den jsem šel na start jako druhý, a tak jsem se motal nad kopcem víc než půl hodiny, než se uráčil nasvítit prostor u 1. OB a já se k němu odhodlal vyrazit. Po jeho otočení a následném skupinovém dotočení základny se pak zbytek jevil jako brnkačka. Z omylu mě vyvedl až průběhu letu po nejdelším rameni trasy Černá h. -  Dobruška. Oproti předchozímu dni se tento úsek letěl spíše proti než po větru a taky četnost stoupáků se jevila jako méně častá. Ještěže byly o poznání vydatnější. Zhruba po čtyřech hodinách letu se mi zásoba stoupáků vyčerpala a mně nezbylo, než to trápení alespoň trochu důstojně zakončit, a to přistáním na ploše UL letiště Náchod-Vysokov, situovaném na kopečku cca 2 km od břehu Rozkoše.

O obtížnosti této disciplíny mě přesvědčil ten fakt, že o málo větší počet kilometrů než jsem ulít v předchozím dni mi tentokráte zabral dvojnásobně dlouhý čas tj téměř 4 hodiny letu. Tento názor lze podpořit i tou skutečností, že toho dne to do cíle dokázali dotáhnout pouze Dan Vyhnalík s Barešákem. Radkovi byl ke všemu udělen přímo děsivý handicap v podobě  již výše zmiňovaného poopičního stavu. Ani nápor čerstvého vzduchu po startu nepřinášel vytouženou úlevu a hnedle první ubliknutí jej přimělo k rozhodnutí neprodleně vyrazit na přistávačku u kempu. Nad oním místem se však údajně utrhl tak mohutný stoupák, že stačilo se jen mátožně motat v jeho okolí a nevycházet z údivu nad rychle se propadajícími domečky. Podnět ke vzpamatování přišel až v podobě vlezlé zimy vysoko pod základnou mraku, a tak tomu nešťastníkovi nezbylo než si uvědomit důvod svého výskytu na onom místě, přijmout svůj nelehký úděl a pokračovat až do vytouženého cíle. Specielně toho dne jsme mu my ostatní (samozřejmě mimo Danečka) mohli takovéto plody jeho olbřímího odhodlání a plachtařského umu jen suše závidět. A to se během točení stihnul nejednou vyblejt! Avšak příliš by mne nepřekvapovalo, kdyby se v našich řadách vyskytovali i takoví drsoňové, kteří by se s vidinou tučných bodových zisků neváhali ve vzduchu třebas i posrat. Abych se řešení takovýchto dilemat vyvaroval, již řadu let se snažím dodržovat  svůj předletový rituál. Nejednou se však dostáván do situace, kdy po vyhrabání se z houštiny je zřejmé, že mezitím již všichni favorité pohotově využili rozhodující interval dne a už si to vesele přeskakují od mráčku k mráčku. Zcela na místě pak bývá sebereflexe ve smyslu: "zases to prosral, hňupe". 

 

Sobota 4. června

Předpověď počasí nevěstila nic kloudného, a tak mě bubnování deště do plachty stanu nikterak nešokovalo. 

Alespoň jsem měl šanci zmírnit můj propastný spánkový deficit, jehož příčinou byly halasné noční reje doma provozované mými zánovními dcerunkami-dvojčaty. 

Přes den se lidi povětšinou stahovali do dvou lokalit. Do chaty pronajaté vesměs reprelítači a do Tůčova nového rodinného šapitó. Navečír se pak v kempovém bufetu postupně rozjížděla volná zábava účastníků zájezdu. Pro kontumační neúčast přeborníků šnapsového víceboje z předchozího večera se konzumace omamných nápojů propadla na úroveň průměrného školního výletu, v důsledku čehož pak zklamaná obsluha zavřela krám již před 22. hodinou. Přesto jsme se nenechali odradit a zábava pokračovala nerušeně u zastřešených stolů. Ze zaznamenání hodných úletů tohoto večera nemohu nezmínit převratný vynález dvou nejmenovaných členů našeho zlepšovatelského hnutí s pracovním názvem „Raketomet ZK, vzor 05“. Jeho podstatou má být řada duralových trubiček připevněných po straně speedbaru či trapézky, do nichž přijdou zasunout rachejtle odpovídajícího průměru. Z následné diskuse vzešla řada námětů co do účelu tohoto zařízení, avšak asi největší ohlas zaznamenal návrh jeho použití při zahánění dotěrně či nepřátelsky se chovajících létajících objektů. Chápu, že díky některým bezohledně a agresivně létajícím jedincům jde občas opravdu o život a přiměřená sebeobrana by tak byla na místě, ale doufám, že tato šnaps-idea zůstane jen v oblasti říše bájných úletů. Avšak abych tady nebyl za konzervu, dokážu si představit koncert „Guťákových varhan“ u příležitostí jako jsou např. zavírání nebe, novoroční lety apod.

 

Neděle 5. června

Další dospávání za zvuků dešťových bubnů z něhož mě kolem 10. hodiny ranní vytrhl venkovní hlas kamarádky Dáji s informací o odtroubení zbytku závodů. Chvíli mi trvá pochopit, že tato informace je specielně adresována mé osobě, protože ostatní okolní stany jsou již sbaleny. A to včetně sousedního Tůčova řadového rodinného stanu. Nemít starostlivé přátele, patrně bych tam spal dones. Jakmile dobaluji snese se zběsilá průtrž, a tak nezávidím Barešákovi, právě dorazivšímu z Prahy. Asi bude nucen balit svůj promoklý plátěný útulek ještě za takovéhle sloty. Ale co jej nezabije... Praha pak při příjezdu je jako z jiného světa - po dešti ani vidu ani slechu.

 

Co dodat na závěr?

Mám-li tuto z mého subjektivního pohledu popisovanou akci zhodnotit, dovolil bych si podělit se o následující shrnující postřehy:

Chronické problémy se svozy u řady předchozích ročníků MČR byly tentokráte vyléčeny pomocí letošní úrody sličných svozařek, za jejichž trpělivost a nasazení jim bezesporu náleží náš vděk.

Létalo se zde převážně v rovinách Podkrkonoší, s dostatkem rozlehlých přistávaček po trase.

Zcela nepochybně se jednalo o nízkorozpočtovou akci a to i z pohledu kapes soutěžících.

V soutěžním poli MČR ZL se poprvé objevily některé  mladé naděje našeho „visacího létání“. Konkrétněji v osobách pražských borců Jirky Guta zvaného Guťák a Pavla Hofschnaidra alias Hofiho, kterým v létání i v bavičském projevu zdatně sekundoval Lukáš Klika, dorazivší až z dalekých Beskyd. Ke skutečnosti, že po tak dlouhém půstu byl zvolen soutěžní terén na území ČR, možná nahrál i ten fakt, že stále méně lítačů se účastní soutěží MČR ZL. Bohužel ani relativně malá vzdálenost a více než přijatelné náklady nepřiměly řadu českých či moravských lítačů, aby se svou účastí pokusili přispět k pozvednutí výkonnostní úrovně tohoto tak jedinečného a fascinujícího sportu. Můžeme jen ve skrytu duše doufat, že relativně nízký bodový zisk z obou odlétaných disciplín přiměje ostatní dobrovolně absentující piloty ZK k účasti na nadcházejícím druhé části organizované Pedrem Nedomou ve sladké a mnohým tak dobře známé Francii.

Tak tedy... AU REVOIR EN LARAGNE!!!

 

Petr Dolák alias Ďolik