|
Corrida
Na víkend + prodloužení
Cyril a Hus jsme se s Tůčou domlouvali už na pilotkách někdy na konci května
2004. Byli jsme čerství piloti a proto to původně měl být Straník, ale člověk
míní …
Jako vždycky jsem nebyl
připravenej, takže ve čtvrtek jsem v Aviatiku sháněl buleťák a nějaký vário.
Laminár ještě odpočívá v garáži na zkušenější časy, tak tedy od Tůči půjčit
Atlase. Po třetí hodině v pátek jsem začal shánět vařič, nějaký jídlo a tak
dále. No a v pět hodin tedy jako že udělám ten žebříček na střechu, protože přes
tisíc kilometrů jenom na zahrádce by éro asi oddělalo. Pražáci (Tůčo s trenérem
a juniorkou roztleskávačkou, Cigárko, Piškot a Houbička) chtěli vyrazit v šest,
tak jsem měl co dělat. U třetí příčky žebříčku mi došla trpělivost, tak jsem
rozhod, že už je kompletní a odpískal to v 19:00. Ještě na Ranou pro éro a hurá
na východ.
Mezitím jsem už víceméně
pasivně sondoval kdy a kam, protože jsem elév, kterej ještě neletěl a byl jsem
vlastně zátěž expedice bez hlasovacích práv. Po několika telefonech byl jasný
plán - Šumperk a zítra se uvidí. Pražáci měli náskok asi 150 kiláků a já je
doháněl. Vzal jsem to na rozdíl od nich přes Hradec. Na letiště v Šumperku jsem
přijel pět minut po půlnoci a zbytek výpravy nikde. Zase jeden telefon a hodina
čekání až přijedou. No nic, jedna plzeň to spravila. Když přijeli, byla už
v provozu pouze herna U Jirsáka. Dali jsme pár piv a pomalu na kutě ke
koupališti u letiště.
Ráno jsme si dali luxusní
snídani v mléčném baru ve městě a hurá na kopec. Tedy na Kamenec, jak jsem se
později dozvěděl. To jsem teda zvědavej… Přistávačka na pastvinách vypadala
dobře, akorát tam bylo na můj vkus moc elektrických ohradníků. Alespoň to tak
vypadalo. Byl tam vysekanej pás bez ohradníků, navíc na posekaným snad nebudou
překážet krávy.
Ale start…
„Ty vole !“
„To nás zkoušíte?“
„Na tom se přece nemůžu
odlepit!“
Tůčo se jednom usmíval: „To
se jenom zdá, je to v pohodě“
Rampa má asi jedenapůl krát
třiapůl metrů ve výšce tří metrů a pod ní smrčky až do její výše. No, říkám si,
jestli na tom odstartujou s bezstožárama, tak já s Atlasem v tomhle větru taky.
Nevím, jestli se mi nohy a
ruce klepou zimou, nervozitou nebo strachem. Bude to můj první start mimo Ranou,
první start v buleťáku a první start na rampě. A možná první sesypání v lese.
Přistávačka není moc blízko, vítr celkem silnej …No i tak mi ještě potom trochu
toalpapíru zbylo.
Houbička „jako vždy“ na to
jde první a odlétá daleko po větru do údolí. Tůčo to samozřejmě komentuje. „Kam
letí ta p…a?“Druhej jde Piškot. Jdu se už v buleťáku podívat blíž. Chvilku váhá,
pak se do toho opře, velkej úhel náběhu, malej rozběh a už ho vítr stáčí
doprava. „To bude do měkkýho“ reaguje Tůča. Bylo. Piškot to zachroštil do malých
stromků do protisvahu.
„Jsi v pohodě?“
„Jó“ ozývá se otráveně z
lesa. Xtralajta jsme vydrali nad stromkama na cestu a zjistili to, co Piškot
chudák už věděl – zlomená náběžka. Chvilku debaty o tom, zda koupit a vyměnit za
náhradní nebo ji spravit. Smutný Piškot volí návrat domů a opravu.
Pak přišlo to, co muselo.
„Tak Pavle, připrav se!“
Já se dal mezitím celkem do
kupy a už jsem byl smířen se vším. Odevzdaně jsem se zase oblékl do buliše
(moravská verze buleťáku) a odnesl Atlase nad rampu.
„Tak srovnej si to, úhel
náběhu a makej!“ Hádejte kdo to řekl.
Nechtěl jsem to
prodlužovat, a protože to docela foukalo po třech krocích jsem byl ve vzduchu.
Hůůůůůůůůůů, výtah jak sviňa hned po startu. Vário řve a kopce mizí pode mnou.
Když jsem se odvážil podívat na Flyteca, byl ten vrchní sloupek zaplněnej. Zdá
se mi, že jsem vedle toho zahlíd sedmičku, ale hlavu bych za to nedal. Ty vole!
Když jsem se z toho trochu vzpamatoval, rozhlíd jsem se kolem a hlavně pod sebe.
Stojím na místě! Chytá se mne panika.
Jakjátamdoletimtystromysoutakblízkotoéronenímojemámnapřistánídolesavyléztzbuleťákumožnádoletimktěmdrátůmtamdole.
Potápím to a konečně se hnu
z místa. Stoupání končí a já letím dál. Ladím rychlost, abych nekniploval
termiku a sleduju vário. Metr dva dolu. Zdá se mi už, že bych mohl doletět, ale
nevím, jestli se můžu spolehnout na svůj úsudek. To sem dopad. Pípípíp. Jsem nad
bouličkou sestupného hřebínku, kterej je trochu nafukovanej, tak asi svah. Váhám
mezi točením a osmičkami. Z osmiček uvidím přistávačku, jedinou mojí jistotu.
Udělám tedy asi dvě osmičky a jsem ze stoupání venku. Ani mne to v tu chvíli
nemrzí a valím to dál. Už jsem v klidu a pomalu dělám rozpočet nad dráty vidím,
že to bude ještě na jednu až dvě třistašedesátky. Přistání je v pohodě, fouká
dost a akorát do směru.
Oběd si dáváme v hospodě
blízko přistávačky a jsme spokojený. Já teda ještě trochu v šoku. Nocleh bude
zase u jezera. Večer si v herně U Jirsáka dáme nějaký to pivo a pár odvet s Túčou
v kulečníku (ale lítat možná umí líp jak já…). Vítěz nemusí platit za panáky.
Takže ráno poměrně silná kocovina. Houbička důrazně proklamuje, že dnes nelétá.
Tůča se domlouvá s Lubinem a spol., že se taky zúčastní. Jak asi bude zvykem,
jedeme na snídani do mléčného baru. V baru už sedí Lubin se společníky a jakmile
si sedneme, vypráví co bylo na ME v Millau, z kterého se právě vrátil.
„…Když k němu přiběhli,
ještě chvíli chroptěl.“… „…měl integrálu plnou hlíny a krve“… atd.
Super téma ráno před
létáním.
No nic, jedem na kopec.
Dneska trochu míň fouká a na startu je poměrně tlačenice. Tůčo mi půjčuje
vysílačku, Houbič pauzíruje, takže na start jdu první. Start je trochu delší a
nad stromky se taktak sbírám, to ten slabší vítr. No a po startu to jde od
deseti k pěti. Bez jedinýho ťuknutí, když nepočítám jednu turbulenci, přistávám
s trochou akrobacie při zkracování. Přistání za bezvětří s docela svižným
popoběhnutím. Donesu éro na konec vysekané pastviny, složím hrazdu a jdu k Houbičkovi
se dohodnout, jak to bude s dalším svozem.
„Jestli chceš, sbal si éro
a vyjeď nahoru.“ volá Tůčo z vysílačky.
„Jo, počkám na Cigárka, aby
měl svoz i on a vyjedem nahoru“. Jsem si jistý, že Cigáro skape jako já.
Koukáme ale s Houbičkou
nahoru, a Cigáro si svahuje. Asi pojedu sám. Najednou se ohlédnu a krávy se
z jedné strany pastivny stěhují blíže k nám, respektive blíže ke složenýmu
Atlasovi.
„Ty se jdou pást asi tamhle
na tu vysokou trávu“. Vypadaly tak.
Koukám po Cigárkovi, ale
nevypadá to, že by šel na přistání. Pomalu se psychicky připravuju zbalit se, že
přesvědčím Houbičku na svoz nahoru.
Mezitím ale krávy
obstoupily shozenýho Atlase a začaly si ho prohlížet.
„Houbič, co myslíš, nebudou
to okusovat ?“
„Ne, na tom přece není nic
dobrýho.“
Byl jsem taky toho názoru.
Nabažej se žlutýho pohledu a odcválaj na pastvu.
Pak jsem si všim, že nějak
tahaj za můj buleťák. Názor jsem změnil. Šel jsem blíž ke krávě, co byla dál od
éra a zkouším, jestli se bojí. Nic. Udělal jsem dva rychlé kroky blíž a zvedl
rychle ruce nad hlavu. Baf ! Kráva se vzepjala na zadní a splašeně prchla. Měl
jsem z toho málem smrt.
Tak takhle je neodeženu.
Splašily by se a půlka by se přehnala přes to složený rogalo. Musím pomalu.
Lehko se to řekne.
„Houbičko, pojď se mnou,
musíme odehnat ty krávy, jinak to sežerou.“
„Tam nejdu, vidíš ty bejky
? Ne ne.“
Jdu pomalu k éru a krávy se
rozestupujou. Mám oči vyvalenější než za letu, sleduju bejky a krávy kolem éra.
Některý pomalu, některý rychleji, odcházejí. Kráva, který očuchávala odtokovku u
kýlu se ale chytla rohem za fletršnůry. A nadhodila hlavou.
Doprdele !
„Hou, hou. Pomalu, neboj
se.“
Kráva se ale chytla a
samozřejmě jí to tahá. Couvá a mrská hlavou. Nehejbej s tou hlavou ty blbá krávo
! Snažím se jí nevyplašit a držím na druhý straně éro za horní výplet. Kráva si,
jak mlátí hlavou, namotala další lanka na oba rohy. Kurva ! Začíná docela
trojčit. Kráva mezitím přelezla éro na náběžnou stranu, fletršňury samozřejmě na
rohách. Atlas sklopil náběžky, já ho hytil za horní lanka, stál proti krávě a
snažil se je odmotat. Jak jí to tahalo, její hlava klesala a v jednu chvíli si
klekla na přední. K tomu se ještě, zřejmě jak byla ve stresu, vysrala na potah.
Ach jo. To už jsem jí chyt jednou rukou za roh a tlačil jí hlavu k zemi, abych
jí ty zasraný lanka odmotal. Ty druhý se mi zařezávaly do ruky a vůbec už jsem
toho měl dost. Jak křupaly laminátový spíry jedna po druhé, vybavovaly se mi
Tůčovy smutné oči blíž a blíž. Doprdeleérovhajzluopravabudezabalíknovýužneseženu.
„Podrž tu krávu za rohy. Já
jí to odmotám.“ říkám o tři metry dál stojícímu Houbičkovi.
„Ani náhodou. Já k ní
nejdu“.
Kráva zatím měla lanka
všude, zařezávala se jí mezi kořeny rohů a hlavu, do krku a tak dál.
„Ty vole, vona se uškrtí.
Víš co taková kráva stojí ?! Já jedu pro kleště.“ sedá Houbička do auta a valí
to do hospody pro kleště.
Kráva funí, tahám za lanka,
sleduju krávu, jestli se neplaší a uvažuju, jestli nenechat Atlase krávě na
pospas a nevybodnout se na to. Ale fakt je, že taková kráva může přijít na
třicettisíc. Atlas dalších pět. Tak jsem tam zůstal. Jestli zafuní nebo zahrabe
nohou prchám, říkám si na adresu bejka, kterej stál na druhý straně rogala se
skloněnou hlavou. Byl docela mohutnej s tělem plemenného monstra. Jak tam stojím
ve střehu, docela automaticky tahám za lanka, koukám, že tam zůstalo napnutý
jenom jedno. Pammmm… udělalo nakonec. Kráva s výskokem odbíhá. Uf ! Nejdřív se
mi ulevilo, ale pak koukám, že zbylý krávy stejně stojí kolem dokola a maj
tendenci si přičuchnout. Už na ně seru, vezmu éro a táhnu ho na kraj pastviny až
k plotu pokud možno mimo kravince. Pak se vracím pro zbytek. Buliš jedna kráva
dobrovolně pouští na zem a mou sežvejkanou rukavici druhá vyplivla poté, co jsem
na ní mávnul rukama.
Někdy v té době za kvílení
gum přijíždí Houbička, ale vidí, že kleště už nejsou potřeba.
Co teď ? Přichází úleva,
ale ani nemám odvahu si prohlídnout škody. Vytahal jsem jenom spíry (některé
nadvakrát) a pozbíral zbytky lanek. Roztáhl jsem náběžky aby ty kravince vyschly
a šli jsme radši do hospody.
Mezitím si všichni ostatní
poletujou nad svahem a Tůča s Lubinem podle šumu z rádia to valí do Šumperka.
V hospodě se ještě staví Jaruška a pak se vracíme na přistávačku.
Sedá Cigárko a další, z Lubinovo
party. Pomalu to balím taky. Párkrát zkouším zavolat Petrovi a pak se mi ozval
sám.
„Ha ha ha, co je ? Prej ti
krávy posraly rogalo ! Co mu je ? Jsou zdravý trubky ? Zbal to a přijeďte na
letiště, Lubin se na to podívá“
Na letišti se
pak s Lubinem domlouváme a jedeme k němu do firmy se na to podívat.
„Ty trhliny na
potahu spravíme za dvacet minut, to je v pohodě. Fletrlanka nahradíme provizorně
z padáčkařských šňůr. Ale co ty spíry. ?“ Je na Lubinovi ale vidět, že si umí
poradit. Spoléhám na něj a mlčím, abych ho nerozptyloval.
Lubin tedy
obětavě spravil potah, nahradil šňůry a spíry jsme nakonec narovnali nebo natupo
slepili s přelepem karbonovým plátnem (Hi-Tec). Musím ocenit, že se mi Lubin věnoval celý večer a
ještě ráno, ač byl první den doma po ME ve Francii. Ještě jednou díky Lubine !
Ještě ten den
jsme vyrazili na start, ale nahoře jsme to vyhodnotili jako neletové. Houbička
cosi bručel o tom, že se rozplývá jeho vidina pohodovýho lítání, kvůli kterému
jel na Straník (teda původně).
Na radu Lubina jsme se
vydali na cca 100km cestu na nový start se jménem Uničov.
Když jsme dorazili, tak
teda nic moc. Přistání buď do rybízovýho sadu nebo do nějakýho zelenýho obilí.
Start je z paseky v lese. Vcelku pěknej, ale startuje se vlastně do ůdolí (ne
moc otevřenýho) a přistávačka až za vsí. Nebo nějaký pole za rohem… Duní jak
sviňa a tak jedinej, kdo rozbaluje éro, je Lubin. Pak se debatuje, jestli do
toho jít nebo nejít. Teda oni debatujou, já sedím a v klidu popíjím minerálku
pevně rozhodnut, že do TOHODLE já nejdu. Cigárko snad vážně pomýšlí na to, že by
to šlo. Je to sebevrah.
Nakonec rozhodla bouřka,
která přišla z opačné strany, než foukalo.
Chuť nám spravil až oběd
v nějakým velkým motorestu. Lubinovo vyprávění o ME už nevypadalo tak strašně a
tak jsme strávili den celkem pohodově bez létání.
Další a poslední den bylo
pršivo, vítr od severu a tak jsme po kratším váhání vyrazili k domovu.
Když jste se teda dost
nasmáli, nemusím nikomu radit, že éro se na pastvině nenechává a když už, tak
jedině pod dohledem Lubina.
Krávy se bojí (když už)
větších osob, přičemž za součást osoby považují i rogalo. Po přistání tedy
můžete s klidem projít stádem, ale s rozloženým érem na ramenou !
Podobnost se skutečnými
osobami je čistě náhodná. Ti, kteří se poznávají, nechť mi prosím odpustí. Díky
všem, že jste mě s sebou vzali.
Pavel Řádek
|
