Itálie - Dolomity 2000

Charakter akce:

Dolomity leží v severní Itálii. Před první světovou válkou patřily k Rakousku. Během této války zde vedly obě vojska hrdinné boje mezi sebou, ale ještě těžší byl boj s přírodou. V zimě teploty klesaly na třicet stupňů pod nulu. Vrcholy dosahují až 3300 metrů nadmořské výšky. Několik vrcholů se zpravidla sdružuje do skupiny nebo vytvářejí masív. Mezi jednotlivými horskými skupinami jsou hluboká údolí, jejichž nadmořská výška se pohybuje kolem 1700 m n. m. Horské skupiny jsou protkány zajištěnými cestami (podél stezky je nataženo ocelové lano), protože místy jsou stezky v takovém terénu, kde uklouznutí znamená propad do stometrových hloubek.

Denní rytmus cestování volíme takto: ráno dojít od úpatí jedné horské skupiny k úpatí druhé, zde nechat věci, vystoupat nahoru, do večera návrat a večer najít místo k táboření s teplým jídlem k večeři. Během devíti dnů chceme navštívit Monte Piano, světoznámé Drei Zinnen, skupinu Cadini, Monte Cristallo, Monte Lagazuoi, případně i jednu z Tofan. Máme zajištěnou dopravu z Brna do Itálie a zpět. Vše ostatní je na vlastní pěst, jídlo na celou dobu s vyjímkou dvou dnů bereme sebou na zádech. Stany a vařiče pro dva, spacák každý svůj.

Průběh:

Podnět k cestě do Dolomit dal Martin, který tam byl před dvěma roky. Mě hodně navnadilo líčení průběhu bojů v době 1. sv. války mezi Italy a Rakušany, které skvěle popisuje p. Čepelka v knize Fronta v Dolomitech. Takto se pro mě lezení po horách stává navíc cestováním po místech spjatých s historickou minulostí. K dopravě do Itálie a zpět využíváme autobus CK Jenda.

Na cestu vyrážíme 14. července v pátek večer z Brna.

SOBOTA: Monte Piano
V sobotu ráno se kolem čtvrté budím a odhaduju, že během půl hodiny vystupujem, budím ostatní, ale většina spí dál - nevěří, že nás vysadí za tmy na silnici uprostřed lesa. Autobus skutečně zastavuje, u chaty Drei Zinnen Blick a řidič se s námi loučí se slovy: "Tak za týden tady." Je zima asi kolem šesti stupňů nad nulou. Kousek opodál tedy dospáváme. Ráno, to už jsme naštěstí zbaleni, vaříme čaj a máme první návštěvu. Je to ochrance přírody - mladý ital. Po úvodních ochranářských napomenutích vysvětluji, že Československo už jedenáct let neexistuje a ochranář asi zahanben svými znalostmi nás brzy opouští. Po dvaceti minutách míjíme bivak, škoda, mohli jsme tu dospat líp. Po hodinové cestě údolím Val Rimbianco přicházíme ke stezce, která ostře stoupá na Monte Piano. Těsně pod vrcholy Piana nakukujeme do bojových krytů Italů. Oba vrcholy jsou protkané systémem zákopů, na jihu italských a rakouských na severu. Je tu vystavené dělo rakušáků vyrobené v naší Škodovce. Z výšky 2300 metrů hledíme o 800 m níž, na místo, kde jsme ráno vystupovali z autobusu. Prolézáme zákopy, ale kulky nebo nábojnice z dob války, už jsou turisty dávno vysbírané. Konečně slízáme z Piana dolů, ale daleko nedojdeme začíná poprchávat. Při houstnoucím dešti stavíme poblíž cesty stany. Po dešti nás navštěvuje stádo krav. Je navečer a podle jejich vnitřních hodin je čas se vrátit na farmu. Kravám se naše zelené stany zalíbily a tak je musíme odhánět. Po chvilce se vracejí, daří se nám je odehnat až na druhý pokus.

NEDĚLE: Drei Zinnen
Dnes v neděli navštívíme Drei Zinnen, a vylezeme na Paternkofel do výšky 2600 m. Ráno nás při jídle opět míjí italové. Jsou to dva farmáři - jsou slušně vychovaní, zdraví nás a když zjistí, že se s námi nedomluví, smějí se a odcházejí. Ač zatím nebyly s domorodci větší problémy, docházíme k závěru, že místo k přenocování je třeba najít ještě ráno a hlavně dál od cesty. Nacházíme tedy místo k přenocování a za dvě hodiny chůze po silnici jsme nahoře u chaty Auronzohutte. Pak pěkně po rovince kolem známých skalních věží Drei Zinnen a už jsme u chaty Rifugio Locatelli. Zde se Emil odděluje a vrací se zpět, my tři ostatní půjdeme po zajištěné cestě a štolou až na vrcholek Paternkofelu. Po chvíli začíná štola, je dlouhá 300 metrů a je v ní plno schodů vzhůru. Štolu vykopali italové, měla původně kolem 600 metrů délky, ale ke konci války ji v půli odstřelili. Štola končí a my se přichytáváme karabinama k jistícímu lanu. Na cestě potkáváme dva krajany, pak i sních a rampouchy. Jsme v sedle pod Paterkofelem, z časových důvodů na vrchol nelezeme a po dvouch hodinách sestupu plných minitunýlků, prolízaček a mostků přicházíme k chatě, kde nás čeká Emil a Marťa, který se od nás cestou taky odpojil. Je nejvyšší čas - Emil už má v sobě litr a půl vína, naštěstí mu to hospodský ředí vodou. Italové popíjejí malé množství vína, ale zato často. Z chaty po hodině, už za šera, přicházíme k místu, kde dnes nocujem.

PONDĚLÍ: Gruppo dei Cadini
V pondělí v noci nás probudilo příšerné hýkání, ráno Emil usoudil, že nás navštívil muflon. Všichni tomu raději věříme. Vstávám první a jdu vařit čaj, ve flašce plavou ve vodě kousky ledu, jsme ve výšce 1800m. Po silnici směřujeme k jezeru Misurina. Míjíme mýto, vybírají tady za vjezd k Drei Zinnen. Procházíme kolem Lago d'Antorno a jsme u Misuriny. Je mi divné, že se v jezeru nikdo nekoupe, asi jsou italové více zimomřiví. Tak lezu do vody, je docela studená. Po exhibici nacházíme ubytování. Ve křoví za chatou. Odpoledne vyrážíme na Cadini. K nástupu na Col di Varda z Misuriny je možno použít lanovku, ale pokud obětujete 40 minut času na výstup pěšky, ušetříte 8000 lir. Od horní stanice lanovky Col di Varda stoupáme vzhůru po zajištěné cestě Bonaccosso. Cesta je jištěná jen na mapě, ovšem v terénu by ocelová lana těžko pohledal, ostatně jich tady není za potřebí. Procházíme sedlem a dole pod sedlem u rozcestníku obědváme štangli salámu s chlebem, za vydatné pasívní asistence dvou havranů. Odbočujeme z cesty Bonaccossa vpravo a šlapeme v suťovisku svahem vzhůru. Zase přes sedlo a tady se rozhodujeme zkrátit cestu. Během hodinky se hodně zatahuje a my se ptáme v chatě na nocleh. Ovšem 30 DM se nám zdá příliš, ačkoli v chatě panuje u krbu pohoda, doufáme, že zbývajících 5 km ujdeme v suchu. Leč dopadá to jinak, nejdříve mrholí, pak se déšť stupňuje tak, že jsme po půl hodince do poslední nitky mokří. Konečně dole na stanovišti za křovím stavíme stany, ovšem mokrem jsme dost zkřehlí. Emil proto našel ubytovaní v jednom penzionu u silnice, tak každý obětujem 50DM a spíme v luxusu - máme na pokoji televizi, telefon a sprchu.

ÚTERÝ: Návštěva Cortiny d'Ampezzo
Druhý den ráno s napětím čekáme, zda se objeví slunce na obloze, na pokojích není topení a věci nechtějí schnout. Nakonec se kolem deváte slunce vynoří nad mraky a my sušíme na zábradlí svoje věci. Věci na žhavém slunci uschly a my se loučíme s Misurinou. Obědváme za dvě hodiny na Tre Croci. O kousek dál od spodní stanice lanovky Rio Gere zřizujeme tabořiště a protože je ještě brzy, vydávám se s Tomem do Cortiny. V tomto městě se v padesátých letech uskutečnily olympijské hry, které připomíná stará, asi bobová dráha. Cortina je nejnižším bodem naší cesty, kolem 1200 m nad mořem. Působí příjemným dojmem, nepamatuji se, že bych někde zahlédl paneláky. V informacích jsem se doptal na supermarkety, jsou tu dva a máme první příležitost koupit chleba. Základní potravinou italů jsou těstoviny a sladké pečivo - panini, moc chleba nejedí, a proto je tu chleba dost drahý. Po nákupu se vracíme stejnou cestou zpět.

STŘEDA: Monte Cristallo
Ve středu máme namířeno na Monte Cristallo, které se vypíná do výšky 3200 m a tím se stává nejvyšším bodem na naší cestě. U spodní stanice lanovky Rio Gere platíme každý 20000 lir, nasedáme na lanovku a pohodlně překonáváme převýšení 1250 m. Zvlášť v druhém úseku lanovky je stoupání hodně strmé, podle mého odhadu se bez traverzování nedá pěšky vystoupat. Nahoře u chaty Lorenzo nastupujeme na zajištěnou cestu Marino Bianchi. Je dost obtížná, někde je třeba lézt po téměř kolmé stěně. Se vzrůstající výškou přibývá i sněhu a ve výšce 3100 metrů je na skalách souvislá pokrývka sněhu. Začíná se kazit počasí, vylézáme na předvrchol a raději otáčíme na cestu zpět. Na chatě si dávám zasloužené pivo a obědváme štangli salámu. Od chaty Lorenzo lze pokračovat dále zajištěnou cestou Ivano Dibona kolem zbytků z války. Doba však pokročila a my pro sestup volíme kratší, ale strmou cestu pod lanovkou. V drobné suti, která dobře tlumí nárazy, děláme snad dva metry dlouhé kroky. Je to nevšední zážitek, člověk si připadá jak kamzík. Je to zatěžkávací zkouška na boty, pozoruji, že se moje lepené pohorky začínají rozlepovat. Na dalším úseku cesty zastavuje Martinovi a Tomovi ochotný ital v terénním autě. K večeru dorážím k našim stanům pěšky i já.

ČTVRTEK: Návštěva Cortiny d'Ampezzo po druhé
Dnes se chceme dostat do Cortiny a najít na jejím okraji nějaké místo na postavení stanů a přenocování. Navíc plánuji na odpoledne nějakou lehkou poznávací tůru ve skupině Pomagagnon. Sestupujeme s plnou polní ke Cortině a hledáme místo k přenocování. Podle mapy jsme v osadě Staulin, kde se nám dlouho nedaří najít místo. Našli jsme chatu s přilehlým dřevníkem, ovšem během rozhodování přespat či nepřespat budíme pozornost jednoho domorodce z jiné chaty a tak radši pokračujem dál. Po dvou stech metrech končí naše batohy ve křoví - nebudeme přece celý den hledat místo k přespání!! Navrhuji pokračovat v plánu a jít na Pomagagnon, ovšem všichni se bouří a tak zjišťuji jak rychle a rád dnes podléhám mínění ostatních, je totiž velké vedro. Nakonec jdeme do Cortiny, prohlížíme město. Po procházce se vrácíme k baťohům a během chvilky najdeme vytoužené místo. Je to na kopci na louce a tak máme Cortinu jako na dlani.

PÁTEK: Monte Lagazuoi
Ráno (přestože tu budem zase nocovat) balíme stany, nechceme je nechat přes den postavené na louce poblíž civilizace. Čeká nás dnes perný, ale na poznání bohatý den. Vylezeme na Monte Lagazuoi v nitru hory - asi 1100 metrů dlouhým tunelem. Pak vylezeme na Tofanu di Rozes a pěšky do Cortiny. V Cortině na nádraží nasedáme do Dolomity Busu, který směřuje na Passo Falzarego. Takto zabíjíme dvě mouchy jednou ranou, autobus nás přiblíží k Monte Lagazuoi a ještě zdoláme 900 metrů převýšení bez námahy. Sedlo Falzarego je druhé nejvyšší silniční sedlo v Dolomitech - leží 2105 m nad mořem. Během jízdy rezignujeme na zdolání Tofany. Vysedáme a překvapuje nás studený vzduch. Po prohlídce suvenýrů v obchodě nastupujeme honem na tůru a zanedlouho stojíme před vchodem do cca 1 km dlouhého tunelu. Vykopali a vystříleli jej italové v době 1.sv. války, protože nebyli schopni jiným způsobem rakušany z vrcholku hory Monte Lagazuoi vypudit. Poté co tunel prokopali těsně pod ležení nepřátel, odpálili několik tun nálože. Vystoupáme tunelem nahoru a po krátké chůzi po hřebenu přicházíme na chatu, kde se spousta lidí opaluje na slunci. Z vrcholu (cca 2700 m nad mořem) je krásný rozhled na většinu masívů v Dolomitech - Marmolada, M. Pelmo, M. Civetta, Tofany, Sella, ovšem nejvíc mě uchvacuje pyramida Antelao. Scházíme dolů a povlovným terénem sestupujem k začátku údolí Travenanzes, pokračujem pod Tofany a tady se marně snažím najít zbytky Castelletta. Opevnění jež proti italům dlouho hájili rakušané. Podobně jako Lagazuoi padlo i Castelletto nakonec pomocí podminování, díky malé ploše zde ovšem nálož zcela rozmetala skálu a zbyla jen suť. V suti potkáváme kamzíka. Další cesta probíhá bez zastavování, těsně před Cortinou míjíme hromadné pohřebiště vojáků v Pocolu, a pak hurá na kutě do Staulinu. Dnes jsme překonali 600 m převýšení a sestoupili o 1500 výškových metrů dolů.

SOBOTA: den odjezdu
Dnes v den odjezdu nikam nespěcháme a tak si můžem dopřát dlouhé ranní poležení. Kolem desáté balíme stany a šlapem dolů po svahu lyžařské sjezdovky do Cortiny. V Cortině Emil s Marťou navazují přátelské styky s rodinou z Neapole. Oni mluví česky, neapolci italsky, ale kupodivu si rozumí. Pak ještě utrácíme poslední měďáky za zmrzlinu a stahujeme se k nádraží odkud odjíždíme domů. Cesta z Cortiny do Brna trvá asi 11 hodin, jedeme totiž oklikou a v Klagenfurtu přibíráme nějaké cyklisty.

Fotogalerie - obsahuje souhrn fotek s popisky. (jsou zde i fotky neobsažené v textu)

Dolomity v číslech

Odkazy

Zpět na hlavní stránku