Únos

Byl jsem právě u pana Dvořáka a projednávali jsme nějaké nezajímavé úřední záležitosti. Ostatně, zajímavé snad ani neexistují. Najednou jsem zaslechl zvenku nějaký hluk a křik. Dveře se prudce rozletěly a dovnitř vpadl rozběsněný chlap, kterého jsem ještě nikdy neviděl.

"Tady jseš, ty chlípáku!" zařval divoce a vrhl se na pana Dvořáka. "Kde je moje dcera?!" zařval mu do obličeje a popadl ho oběma rukama pod krkem. "Okamžitě mi vrať moji dceru!" vykřikoval a třásl panem Dvořákem jako jabloní. "Co jsi udělal s mou dcerou?! Přiznej se, ty chlípáku!"

Bylo to tak nečekané a šokující, že jsem nebyl schopen pohybu. Jen jsem stál a zíral a nechápal. Pan Dvořák se stisknutým krkem nedokázal ze sebe vymáčknout ani hlásku, jen němě rty bez zvuku artikuloval nějaká slova. Nemohl se ani nadechnout, jen rudnul v obličeji a marně se pokoušel osvobodit si krk ze sevření rukou toho šílence. Nebyl schopen ze sebe vypravit ani jediné slyšitelné slovo, aby nějak odpověděl na ta obvinění, jen naprázdno otvíral ústa, lapal po dechu a tiše chrčel. Oči mu vylézaly z důlků a jazyk z úst. Než jsem se stačil vzpamatovat a přijít mu na pomoc, do místnosti vtrhli další chlapi. Naštěstí se vrhli na toho šílence a odtrhli ho od pana Dvořáka.

"Pusťte mne na toho chlípáka, já ho zabiju!" vykřikoval ten šílenec a trhal sebou tak zběsile, že ostatní měli co dělat, aby ho udrželi. Pan Dvořák se zatím držel za krk, dokořán otevřenými ústy se pokoušel se nadechnout a vytřeštěnýma očima němě zíral na toho šílence.

"Co se to tady děje?! Kdo jste?!" pustil jsem se zhurta do toho šílence, jakmile jsem se trochu vzpamatoval.

"Ty se do toho nepleť!" dostalo se mi vzteklé odpovědi. "Nebo snad s tím máš taky něco společnýho?!" pokračoval najednou mnohem výhrůžněji. Nebylo moc příjemné mít ho tak blízko u těla. Místnost ale nebyla moc velká a větší odstup nedovolovala. Ten člověk stál těsně přede mnou a stále se ze všech sil snažil vytrhnout se ostatním, kteří ho zezadu drželi za ruce, aby nemohl nikomu ublížit.

"Nevím, o čem mluvíte!" ohrazoval jsem se. "Může mi někdo vysvětlit, o co tady jde?"

"Já ti to vysvětlím, že se z toho nevzpamatuješ!" běsnil ten člověk a zběsile se vzpínal, aby se vyrval těm, co ho drželi. Nebylo jisté, jak dlouho se jim to ještě bude dařit.

"Unesli mu dceru!" pokusil se vysvětlit jeden z těch ostatních, s nimiž ten člověk cloumal jako s nábytkem.

"Kdo?!"

"Někdo z téhle vesnice! Od vás! Z Příšemic!"

"Odtud?!" vyděsil jsem se. "Co je to za nesmysl? Jak jste na to přišli?"

"Byla u toho ta vaše coura!" vykřikl mi do obličeje ten člověk. "Ta v tom má prsty!"

"Libuška?!" konečně získal znovu schopnost mluvit pan Dvořák. "Cože?! Jaká coura?! Cos to řekl?!" Teď se zase on vrhl na toho člověka a začal ho škrtit. "Moje dcera není žádná coura!"

"Ty nemá..." vykřikl ten člověk a zmlkl v půli slova, když mu pan Dvořák stiskl krk. Teď zase jemu začaly vylézat oči z důlků a jazyk z úst. Začal se v rukou těch ostatních, co ho drželi, zmítat ještě divočeji.

"Počkejte, to se musí nějak vysvětlit!" pokoušel jsem se pana Dvořáka zadržet. "Vždyť Libuška se také ještě nevrátila!"

Slečna Libuše totiž spolu s dalšími několika kamarádkami a kamarády odjela předchozího dne na hody do sousedních Šíletic. Pár už se jich vrátilo, někdo ještě v noci, někdo až dnes ráno, a někteří ještě vůbec ne. Tak to bývá vždycky, že si pár lidí takovou oslavu trochu protáhne a vrátí se až během druhého dne. Proto se dosud nikdo neznepokojoval, že tady slečna Libuška ještě není. Teď se ovšem situace měnila.

"O jakém únosu to mluvíte?" zeptal jsem se těch lidí, když se mi podařilo pana Dvořáka trochu uklidnit a zachránit krk toho člověka z jeho rukou. "Snad nechcete tvrdit, že naše Libuše někoho unesla?!"

Ten člověk mi odpovědět nemohl, protože po útoku pana Dvořáka ještě lapal po dechu. Jednou rukou se opíral o stůl, druhou si držel hrdlo a těžce sípal dokořán otevřenými ústy.

"Ne ona, ale ten její šamstr!" odpověděl mi místo něj jeden z těch ostatních.

"Jaký šamstr?!" podivil jsem se. "Ona přece žádného nemá - pokud vím!"

"Tam měla!"

Bylo to čím dál záhadnější. Ještě že se aspoň hlavní aktéři trochu uklidnili a bylo možné začít mluvit rozumně. Ten rozzuřený člověk teď nebyl schopen vypravit z rozmačkaného krku ani slovo, jen nezadržitelně a neovladatelně donekonečna kuckal. Pan Dvořák sice už byl schopen něco říct, ale kuckal ještě taky, a tak jsem celý rozhovor vedl jen já s těmi ostatními, co toho rozzuřeného člověka krotili. Asi jen díky tomu, že se oba hlavní aktéři z rozhovoru takhle navzájem vyřadili, jsem se od těch ostatních konečně dozvěděl, co se vlastně stalo. Byli ze Soběhrabova. Ukázalo se, že Alena, dcera toho člověka, který odmítal ztrácet s námi čas nějakým představováním se a raději hned každého škrtil, odjela z oslavy v Šíleticích spolu s naší Libuškou a jejím záhadným společníkem, a od té doby je nezvěstná. Nejen ona, ale i naše Libuška.

"Kdo to byl ten, co s ním odjeli?" zeptal jsem se.

"Jak to máme vědět? Někdo od vás! To byste měli vědět vy, kdo to byl!"

"Viděli jste ho u nás? Poznali jste ho?"

"Jak bysme mohli?! My jsme ho přece neviděli! My jsme na těch hodech nebyli!"

"Odkud teda víte, že byl od nás?"

"To je přece jasné! Odkud by jinak byl, když se tak dobře znal s tou vaší cou... - no, s tou vaší - no, Libuší?"

"Aha! - No, tak snad abysme se zeptali někoho z těch, kdo tam byli a viděli to, ne?" navrhl jsem.

Najít dvojici, která tam byla a už se vrátila, nebylo tak těžké. Horší bylo je vzbudit, protože po divoké noci nevěděli o světě. Nakonec se ale podařlo uvést je do stavu, ve kterém byli schopni odpovídat.

"Ano, Líba se tam opravdu zakoukala do jakéhosi libového frajírka!" potvrzoval nám kluk z té dvijoce. "Ale nebyla sama. Ony tam po něm šílely skoro všechny. Kroužily tam kolem něj jako můry kolem lampy. Až to bylo hnusné, že si nikoho jiného nevšímaly."

"Co Alena?" zeptal jsem se.

"Alena? Která to - jo, už vím. Jasně, ta byla z nich nejdychtivější. Nadbíhala mu, až to hezké nebylo. On měl ale oči jenom pro Líbu a ona pro něj. Alena neměla šanci. Ani žádná jiná."

"Kdo to byl? Znáte ho?"

"Nemám potuchy. Přijel tam autem a hned všechny holky pobláznil. Ani se o to nesnažil, to se mu zase musí uznat, ony se do něj zbláznily samy. Měl prostě nějaké to - charizma, nebo co, já nevím. Všechny se na něj sletovaly jako vosy na med."

"To jste si nechali líbit?" podivil jsem se.

"Hmm - tak - chtěli jsme ho vynést, ale - když on vypadal tak nějak od rány - byl takovej trochu svalnatější, no, - ale hlavně když mu někdo něco řekl, tak ho Líba hned začala bránit - a přece se nebudeme prát s Líbou, ne? Tak jsme ho nechali být. Zvlášť když on si vlastně žádné jiné nevšímal, to jen ony si všímaly jeho!"

"A jak to bylo, když odjížděl? Byli jste tam ještě? Viděli jste ho odjíždět?"

"Jo. Viděli jsme to. Odjížděl spolu s Líbou. Alena to nějak nemohla přenést přes srdce, že ho neulovila, tak se táhla za nimi jako vlečka za nevěstou a nakonec se opravdu vsomrovala k nim do auta a odjela spolu s nimi. Vůbec jí to nebylo blbý!"

"No moment! Alena nemá zapotřebí se někam somrovat!" vyletěl její otec, když to slyšel. "Tohleto o ní nikdo říkat nebude!"

"Hmm, tak možná, že to bylo naopak. To víte, tam se toho dělo... A my nejsme žádní šmíráci, abysme si všímali, co dělají druzí..."

"Víte, že Libuše ani Alena se ještě nevrátily?"

"To nevíme!" Ten údiv byl nelíčený. "A kde teda jsou?"

To bysme také rádi věděli. Bylo to podivné. Libuška by se přece jen tak do někoho nezakoukala! Je přece z urozeného rodu, čistokrevná, a velice dobře ví, že by si neměla něco začínat s někým, kdo není stejné krve jako ona! Od mládí byla tak vychovávaná, stejně jako všichni ostatní členové rodu, a byla hrdá na svou urozenost. Její rod má původ v dávných dobách Civilizace, kdy lidé uměli měnit dědičné vlastnosti rostlin, zvířat i lidí, a vytvářeli i nové druhy, které se v přírodě nikdy nevyskytovaly. Tehdy si zakladatel Dvořákovského rodu nechal nějak vylepšit nebo aspoň změnit svou genetickou výbavu, a od té doby tuto změnu dědí všichni členové rodu až dodnes. Když se Civilizace rozpadla, umění měnit dědičnou informaci bylo ztraceno nebo zapomenuto. Dnes to už nikdo neumí. Jednotlivé rody lidí, jejichž genetická informace byla změněna, si ale svoji zvláštnost neustále pečlivě uchovávají tím, že nepřipustí, aby se jejich geny smísily s geny ostatních lidí, kteří takovou genetickou úpravu nemají. Čistokrevní urození lidé musí mít oba rodiče z rodů, jejichž zakladatelé si za dob Civilizace pořídili stejnou genetickou změnu. Libuška je také nositelkou takové genetické úpravy, která zakládá urozenost rodu, a velice si toho cení. Proto mi připadalo naprosto nepochopitelné, že by se na nějaké venkovské veselici jen tak zakoukala do nějakého cizího kluka, který není jejího rodu, anebo je dokonce nadobro neurozený.

"Jste si jistí, že ten frajírek nebyl od nás?" ujišťoval jsem se ještě jednou.

"Vyloučeno! Nikdy v životě jsme ho neviděli!"

Ani nikdo další z těch, co na hodech v Šíleticích byli a už se stihli vrátit, nám už nic dalšího neřekl. Bylo jasné, že u nás se nic dalšího nedozvíme. Nezbývalo než zajet do Soběhrabova poslechnout si tamní svědky události.

"Pojedeš s námi?" požádal mne o pomoc Dvořák.

To se dalo čekat. Vždycky, když si někdo ve vesnici neví s něčím rady, tak přijde za mnou. To jsem si zavinil sám. Přišel jsem do vesnice právě ve chvíli, kdy někdo zničil hráz vodní nádrže, což v době sucha byla pro vesnici katastrofa. Já jsem hned první den našel viníka a tím si získal pověst řešitele záhad. Pak bylo potřeba hráz urychleně opravit dřív, než přijde období dešťů. Všichni museli dřít do úmoru. Já ale ruční dřinu zrovna nezbožňuji, tak jsem přemýšlel, jak nejlépe se jí vyhnout. Prohlédl jsem si průřez protržené hráze, což kupodivu nikoho jiného nenapadlo, a pak podle toho, co jsem tam uviděl, jsem ostatním ukazoval, kam mají co navézt a jak to upravit. Nakonec jsem celou stavbu řídil sám, a vcelku docela úspěšně. Když pak začalo období dešťů a nádrž se naplnila až po okraj, opravená hráz bez problémů vydržela. Tím se jen posílila moje pověst člověka, který rozumí naprosto všemu. Od té doby už vždycky všichni chodí s každým problémem jen za mnou. Na oplátku zase respektují moji nechuť ke všemu, co se musí dělat rukama.

Přijeli jsme do Soběhrabova. Okamžitě se kolem nás seběhla půlka vesnice.

"To je on?" zeptal se ten, co stál nejblíž mne, a nečekaje na odpověď, bez váhání mne popadl pod krkem a nemilosrdně mi ho stiskl, až jsem ztratil dech. Rád bych mu vysvětlil, jak to je, ale on mi k tomu vůbec neposkytl možnost. Nedovolil mi vypravit ze sebe ani jediné slovo. Měl jsem plíce nadobro uzavřené, nebyl jsem schopen vymáčknout z nich ani sebemenší trošičku vzduchu do hlasivek. Chytil jsem ho za ruce a pokoušel jsem se odtrhnout si je od krku, ale bylo to jako bych cloumal ocelovou traverzou. Nehnul jsem s nimi ani o vlásek.

"Počkejte, nechte ho, to není on!" bránili mne všichni, co přijeli se mnou. Jen jim to trvalo nemožně dlouho. Vůbec nebyli tak důrazní, jak bych v té chvíli potřeboval.

"Ne?" podivil se ten, co mne držel pod krkem, a zatvářil se trochu zklamaně. Jeho sevření trochu povolilo, ale držel mne za krk dál. "Tak kdo to je? Z Příšemic přece není! Co tady teda dělá?"

Pokusil jsem se mu odpovědět, ale jen mi v přimáčknutém hrdle zachrčelo. Nedokázal jsem srozumitelně mluvit, a jakmile mne ten člověk uslyšel, znova mi plnou silou stiskl hrdlo, abych zmlkl. Pocítil jsem, že mi v krku něco křuplo a prudce zabolelo. Ten škrtič ale necítil nic a svíral mi krk dál. Navíc mi v krku stiskl i žíly, takže se mi začala valit krev do hlavy a nemohla se těmi žílami vracet zpět do těla.

"Ten nám přišel pomoct! On umí vypátrat každého zločince!" snažil se mne zachránit pan Dvořák.

"Protože je s nimi jedna ruka?" nedal se škrtič a jeho stisk nepolevoval. Vůbec jsem se nemohl bránit. Jazyk mi vylézal z úst, a s vyplazeným jazykem se mluvit nedá, i kdybych dokázal stisknutým hrdlem vypravit nějaký zvuk. Cítil jsem šílený tlak v hlavě, v krku mi bušil můj vlastní tep do těch sevřených rukou, se kterými jsem ani s vypjetím všech sil nedokázal pohnout. Pomalu jsem přestával vnímat svět kolem sebe. Už jsem vůbec neviděl, co je kolem mne, před očima jsem měl jen obličej toho škrtiče, který asi nezapomenu až do smrti. I ten mi ale zakrývaly mžitky, které mi začaly vyskakovat před očima. V uších mi hučelo čím dál víc a do toho duněl můj vlastní stále se zrychlující tep. V tom rámusu jsem už vůbec neslyšel, co se kolem mne mluví. V té chvíli mne to ostatně ani nezajímalo. Proto ani nevím, čím nakonec toho škrtiče přesvědčili, že já nejsem ten pravý objekt pro jeho ruce.

Když mne konečně pustil, tlak krve v hlavě mi naráz poklesl, zatočila se mi hlava, před očima se mi zatmělo a málem jsem se zhroutil k zemi. Měl jsem co dělat, abych se udržel na nohou. Jen jsem lapal po vzduchu, a opatrně rukama zjišťoval, co mi z hrdla zbylo. Něco jsem s ním měl. V jednom místě jsem ho měl na dotyk bolestivé a při každém polknutí mne nepříjemně zabolelo. Aspoň že se mi zase rychle vrátil zrak. Už jsem viděl opět docela normálně, ale podrážděné hrdlo mne nutilo k neustálému kašli. Přitom při každém zakašlání mne zase nepříjemně zabolelo. Musel jsem se silou vůle tomu kašli bránit. Na nic jiného jsem nebyl schopen myslet. Absolutně jsem nebyl schopen v té chvíli pátrat po nějakém zločinci. Ostatní to museli zvládnout beze mne. Šel jsem za nimi, ale spíš jen proto, abych byl pod jejich ochranou a nebyl sám, kdyby ještě někoho dalšího napadlo se do mne pustit.

Obešli jsme všechny, kteří byli na hodech a už se stihli vrátit, ale nic nového jsme se nedozvěděli. Pan Dvořák si možná myslel, že je to proto, že já s pochroumaným krkem jsem nemohl pořádně mluvit a proto jsem se na nic nevyptával, a proto že jsme nic nezjistili. Nevymlouval jsem mu to, ale poznal jsem, že tam se opravdu nedalo nic zjistit. Neznámého únosce ani tady nikdo neznal. Byla už jen jediná naděje: že se něco dozvíme přímo na místě činu, v Šíleticích.

Cestou se mi hrdlo trochu vzpamatovalo z toho, co mi s ním ten škrtič udělal, a pomalu se mi vracel i normální tón a síla hlasu. Jen hlava mne po tom škrcení bolela jako střep. Zato Šíletice se pořád ještě nevzpamatovaly z následků velkolepé slavnosti, když jsme tam dorazili. Vypadalo to, že tam padli za vlast úplně všichni. Jediní, kdo se tam hýbali, byli kromě slepic jenom děti. Uvítala nás tam jen horda kluků, kteří nenasytně konzumovali všechny zbytky, které našli. Ukázalo se ale, že jsou mnohem lépe informovaní, než jsme čekali. Stačilo jen popsat jim Alenu a Libušku, a hned věděli, o koho jde.

"No jasně, to jsou ti, jak se tam k nim ta baba vnucovala, vzpomínáš?" ujišťovali se navzájem.

"Jaká baba?" vyletěli naráz jak pan Dvořák, tak i otec Aleny, i když nebylo vůbec jasné, kterou z těch dvou dcerušek kluci označovali jako babu. Měl jsem co dělat, abych oba otce uklidnil a zároveň kluky okřikl, aby se vyjadřovali společensky únosněji.

"To jsou ti, co odjeli s tou Erikou!" shodli se pak na společensky přijatelnějším označení.

"S jakou Erikou?" podivili jsme se.

"Autem model Erika Super X!" odpověděl vůdce kluků s tak pohrdavým výrazem, jakoby mluvil s největšími idioty na světě, kteří absolutně ničemu nerozumí.

"Jste si tím jistí?" zeptal jsem se možná až příliš dychtivě. Tohle by totiž mohla být naše jediná stopa, která se dala zjistit.

"Samozřejmě!" obrátil kluk oči v sloup a zhnuseně se otočil. "To přece pozná každej! Modifikace M! Metanolák! Žádnej parostroj!" dodal ještě.

To by mohla být dobrá stopa. Auta jezdící na metanol nejsou moc běžná. Na vesnicích se nevyskytují skoro vůbec, protože metanol je drahý a přitom výkon motorů na metanol se na polních cestách a silnicích nedá plně využít. Metanolák ukazoval spíš na někoho z města, kdo jezdí často meziměstské trasy po dálkových silnicích. Tím by se dalo vysvětlit i to, proč ho tady nikdo neznal. Anebo je to někdo hodně bohatý, kdo na to má a rád své bohatství předvádí. I v tom případě to určitě není nikdo odtud. Ale odkud tedy?

To nám kluci říct nemohli. Majitele si zjevně vůbec nevšímali, zajímalo je jen jeho auto. To si zapamatovali do nejmenších podrobností. Jak by také ne, metanolák se opravdu na vesnici moc často nevidí.

"Moc nový teda nebylo!" zhodnotili ho kluci. "Rez z něho přímo tekl!"

"Nějaká stará šunka?" zkusil jsem hádat.

"To ne! Spodek mělo docela dobrej. Vlastně skoro všechno. Jen asi nikdy nestálo pod střechou."

To byl další náznak, že je to někdo z města. Na vesnicích mají všichni auta pod střechou, jen ve městech je garáží málo. Bohužel víc jsem se toho od kluků už nedozvěděli. Auto dokázali popsat do nejmenších detailů, každý škrábaneček, každou ozdůbku, jaké mělo světla, jak mělo vytvarované blinkry, jaké mělo zvláštní poklice kol, jaké mělo vyleštěné nárazníky, jaká mělo skla a jakými nálepkami polepená, ale poznávací značka je nezajímala. Té si ani nevšimli.

Vypadalo to dost beznadějně. Věděli jsme sice přesně, jak to auto vypadá, kdybysme ho uviděli, možná bysme ho i poznali, ale to bysme museli prohlédnout všechna auta v celém širém světě. Pak mne ale něco napadlo.

"Říkali jste, že měl vyleštěné nárazníky. To bylo tak vidět i pod tím prachem?" zkusil jsem se zeptat.

"Pod jakým prachem?" podivil se vůdce kluků. "Ten auťák nebyl zaprášenej!"

"Trochu byl!" odvážil se špitnout jeden z jeho podřízených.

"Sklapni zobák! Byl docela čistej! Rozhodně nepřijel zdaleka!"

To bylo dobré znamení. To znamenalo, že by stačilo prohledat jen nejbližší město, a to není tak veliké. Bylo by dobré, kdyby se mi podařilo upřesnit oblast ještě víc, ale kluci už nic dalšího říct nedokázali. Ani mne už žádná další finta nenapadala. Nezbývalo než zajet teď do města a prohlédnout tam všechna auta, co tam stojí. Naštěstí v žádném městě není moc garáží, a jestliže tohle auto bylo zrezlé, pak asi parkovalo pod širým nebem a snad ho tam někde uvidíme.

Jen bysme potřebovali, aby některý z těch kluků tam jel s námi a to auto poznal. To byl ale kámen úrazu. Kluci sami by sice jeli rádi, což o to, ale jejich mámy byly trochu jiného názoru. Vlastně se jim ani nebylo co divit. Pustit kluky kamsi daleko pátrat po nějakém neznámém únosci... Já sice mateřským pudem příliš netrpím, ale být na jejich místě, asi bych se rozmýšlel taky. Museli jsme se tam tedy vydat sami a nějak si poradit i bez kluků.

Vlastně jsme měli jen jedinou možnost. Projít všechny ulice, prohlédnout si všechna auta, co tam budou, ta podezřelá vyfotografovat a obrázky pak ukázat klukům, aby z nich to pravé vybrali. Nic lepšího se vymyslet nedalo. Museli jsme jen doufat, že auto není právě někde mimo město a že je skutečně zaparkované v některé uličce. Jak vypadá auto typu Erika, jsme všichni zhruba věděli, jeden ze Soběhrabských dokonce dovedl spolehlivě rozeznat i onu modifikaci "M". Nic tedy nestálo v cestě úmorné pátrací akci a prohledávání celého města. Naštěstí město opravdu nebylo moc veliké, ale přesto jsme tam strávili celý zbytek dne až do tmy. Na návrat do Šíletic už pak nebylo ani pomyšlení. Výslech kluků jsme si museli nechat až na druhý den. Soběhrabští se tedy vraceli přímo domů, a my jeli s nimi, protože jsme to měli na cestě.

V Soběhrabech nás čekalo překvapení. Slečna Alena byla na světě! Zatímco my jsme po ní pátrali kdovíkde, vrátila se domů. Pěšky, a sama. Teď ležela zničeně ve svém pokoji, k smrti unavená, do šeda zaprášená, doběla rozvzteklená, a s občasným bolestným zaúpěním si nechávala od všech lidí v domě ošetřovat puchýře na nohou.

"O té čůze hnusné, odporné, mi vůbec nemluvte!" vybuchla jako sopka, když jsme se jí zeptali na naši Libušku. "O té už nechci slyšet ani slovo! Ani vidět ji nemůžu!"

S obavami jsem se podíval po panu Dvořákovi, co on na to. Naštěstí se na ni nevrhl. Už si asi začínal pomalu zvykat, že o jeho dcerušce všichni, se kterými jsme se setkali, mluví dost nelichotivě.

Se slečnou Alenou byla domluva mnohem horší. Neusmířila ji ani zpráva, že naše Libuška se nevrátila domů, že prostě zmizela.

"Dobře jí tak, potvoře mizerné! Nic lepšího si nezasluhuje!" prohlásila slečna Alena. Až po velice dlouhém přemlouvání jsme se konečně dozvěděli, co se stalo.

Na hodech se objevil božsky nádherný urostlý chlapík, který se představil jako nějaký Ruda. Slečna Alena se do něj okamžitě zakoukala, jenže bohužel nebyla sama. A co horšího, pan Rudolf si nevybral ji, ale naši Libušku. Slečna Alena se sice snažila seč mohla, ale pan Rudolf ji přehlížel jako placatou poušť. Slečna Alena se ale nevzdávala ani když už odcházeli k Rudolfovu autu. Vydávala se dokonce za Libuščinu kamarádku! Ten hnus, ta hrůza, mít něco společného s takovou protivnou čůzou! Ale podařilo se, vzali ji s sebou. Slečna Alena doufala, že se jí snad ještě v tom autě nějak podaří pana Rudolfa přesvědčit, že ona je lepší než ta přivandrovalá ubožačka, která se jen umí považovat za urozenou. Bohužel se jí to nepodařilo. Pan Rudolf musel být snad úplně slepý, když to neviděl. Slečna Alena pochopila, že si bude muset s tou potvorou poradit sama. Pustila se do ní, ale její božský Ruda ji zradil. Jako kdyby mu vadilo, že se mu v autě za jízdy popraly. A pak ten mizera zase dal přednost té ubožačce, a ji, slečnu Alenu, z auta vyhodil! Ujel, a tu brécu mizernou si odvezl s sebou! A ji, slečnu Alenu, nechal, aby šla domů pěšky!

Víc jsme se nedozvěděli. Obrázky aut slečna Alena ani nechtěla vidět. Neměla ani potuchy, v jakém autě jela. Věděla jen, jak byl ten mizera Ruda úžasný a jak to s ním mohlo být nádherné, kdyby se ten trouba nezabouchl jako blbec do té cácorky. Nakonec tedy nejcennější poznatek, který jsme od ní získali, byl ten, že ji ten neznámý Rudolf vysadil na silnici vedoucí k městu. Asi tedy opravdu pocházel odtud. Snad to jeho auto máme na některém obrázku. To se ale dozvíme jen od těch Šíletických kluků. Jiné svědky nemáme a už asi ani nebudeme mít.

Měli jsme štěstí. Šíletičtí kluci druhý den jeden z našich obrázků poznali.

"To je von! Tuhle šmouhu si pamatuju!" prohlásil náčelník tlupy a ukazoval prstem na jednu rezavou skvrnu na kapotě.

"Jasně! Tohohle škrábance jsem si všiml! To je von!" potvrdil další z kluků.

Nebylo pochyb. Nemožné se stalo skutkem. Podařilo se nám najít auto. Teď ještě najít i jeho majitele. Toho sice kluci viděli také, a určitě by ho také poznali, ale kluky jsme do toho zatahovat nemohli. Zbývala jedině slečna Alena.

Nebyla moc nadšená. Pomáhat nám hledat Libušku ji vůbec nelákalo. Pak si ale uvědomila, že má možnost znova uvidět svého zbožňovaného Rudu, a tak nakonec přece jen souhlasila. Smířila se pak i s tím, že bude pomáhat hledat tu děsnou brécu. Samozřejmě že ne proto, aby jí nějak pomohla, ale napotvoru Rudovi. Když pohrdl jí, slečnou Alenou, tak nebude mít ani tu fuchtli urozenou, pitomou, hnusnou. O to už se ona, slečna Alena, postará! Třeba pak ještě rád za ní, za slečnou Alenou, přileze. Ale to se pak bude divit, jak ho ona odkopne!

Zato její otec se projevil jako ještě starostlivější než matky kluků se Šíletic. Nechtěl ani slyšet, že by se slečna Alena měla znovu setkat s tím mizerou. Zdálo se, že ho neobměkčí ani naše připomínání, že slečna Libuše je pořád ještě v rukou toho mizery, takže je na tom ještě mnohem hůř než slečna Alena. Nechtěl pochopit, že jeho dcera je jediná, kdo ho může poznat, a bez ní že nemáme šanci ho najít. Mluvili jsme do něj jako do dubu snad půl dne, než konečně povolil. Vítězství ale nebylo absolutní. Museli jsme přistoupit na podmínku, že slečna Alena se v žádném případě s tím mizerou nesetká tváří v tvář. Jen nám ho z dálky ukáže a potom okamžitě odjede domů. Co si s ním pak my sami počneme, to už bude jenom naše věc.

Do města za tím mizerou jsme vyrazili v autech. Na vesnicích jsou sice oblíbenější koně nebo koňské povozy, ale do města moc vhodné nejsou. Auto se dá zaparkovat snadněji než kůň. V dávných dobách Civilizace se používala auta všude. Tehdy ovšem bylo dost nafty na výrobu paliva do aut, a byla laciná. Od dob, kdy Civilizace zanikla a nafta došla, je ale palivo do aut neskutečně drahé. Na vesnicích jsou proto koně výhodnější. Auta se používají skoro jen ve městech. My ale museli použít auta, protože v autech budeme ve městě méně nápadní, což při našem pátrání mohlo být dost důležité. Naše auta ovšem nebyly žádné metanoláky. Na venkově se používají raději parní auta. Ta vypadají navenek skoro stejně jako metanoláky, ale mají výhodu v tom, že jsou tak jednoduché, že je dovede opravit každý vesnický mechanik. Především ale nepotřebují žádný drahý metanol. Palivo do nich si lidé pěstují na polích sami. Kdysi, za dob Civilizace, lidé nějakými genetickými úpravami vytvořili xolku. Je to nízká rozložitá rostlina obrostlá velikými olejnatými bobulemi. Při sklizni tyto bobule lidé češou jako nějaké přerostlé borůvky a doma z nich pak lisují topný olej do hořáků svých parních aut. Při svých studiích na univerzitě jsem náhodou objevil ve starých archivech, jak ten podivný název téhle rostliny vznikl. Prapředkem téhle plodiny se stal vzorek, který měl laboratorní označení XoL/K-3. Pod tímhle administrativním označením se začal zkoušet v praxi na polích - a lidé si zřejmě tu nevyslovitelnou značku upravili po svém, na xolku. Je zajímavé, že lidé z měst xolku skoro neznají. Já jsem také z města, a poznal jsem ji až při studiích na univerzitě. Na vlastní oči jsem uviděl, jak xolka vypadá ve skutečnosti, až tady v Příšemicích.

Do města jsme dorazili až dost pozdě odpoledne. Předchozí přemlouvání otce slečny Aleny trvalo opravdu hodně dlouho. Měli jsme přesně zaznamenáno, na jaké adrese jsme hledané auto vyfotografovali, ale na tom místě jsme nenašli nic. To byla zlá rána. Prohledali jsme sice i okolní ulice, ale auto nebylo nikde. Nemělo smysl prohledávat ještě i širší okolí. Nebyl důvod, proč by auto mělo být někde jinde. Místa k zaparkování tam bylo všude dost. Tahle část města byla postavená ještě v dobách Civilizace, kdy bývalo aut mnohem více. Proto tam je všude plno prázdného nevyužitého prostoru. Tehdy zřejmě lidé mívali velké potíže s hledáním nějakého volného místa pro své auto. Ty doby jsou ale dávno pryč. Jestliže to auto, které hledáme, není na svém místě, pak určitě není ani nikde jinde v blízkém okolí. Ten člověk s ním asi někam odjel, a večer se snad zase vrátí. Určitě neví, že jsme jeho auto vypátrali, a tak nemá důvod, proč by se měl skrývat. Museli jsme se tedy obrnit trpělivostí a doufat, že o nás opravdu ještě neví.

Už se šeřilo, když se hledané auto konečně objevilo. Během dne jsme si prohlíželi jeho obrázky nespočetněkrát, takže jsme ho poznali na první pohled. Zastavilo na přibližně stejném místě, na kterém jsme ho včera vyfotili. Vystoupil pěkně urostlý muž a zamířil k domu opodál. Brzdová světla auta ze Soběhrabova zablikala. To byl domluvený signál. Slečna Alena měla totiž přísně zakázáno vystupovat z auta. Její otec ji nepustil ven ani na okamžik. Svého milovaného Rudu mohla vidět jen přes okno auta, a pokud by ho poznala, měl její otec dát signál. Hned potom rozpálil kotel doběla a vyrazil plnou parou pryč.

To už nám nevadilo. Už jsme Soběhrabovské dál nepotřebovali. Svého člověka jsme měli před sebou a rychle jsme se pustili za ním, než nám zmizí v některém domě.

Dostihli jsme ho u samých dveří. V poslední chvíli, málem už by stačil za sebou zavřít. Rudolf Chramosta, přečetl jsem si na dveřích. Ovšemže nechápal, co po něm chceme. Nikdy nás neviděl, na žádných hodech nebyl, o žádných Šíleticích nikdy ani neslyšel, žádnou Libuši Dvořákovou nezná. To nás nepřekvapilo.

"Hledáme moji dceru!" spustil na něj pan Dvořák.

"Tak proč ztrácíte čas se mnou?" usmál se Rudolf Chramosta sebejistě. "Tady ji nenajdete!"

"Nehodlám s tebou ztrácet ani vteřinu!" ujistil ho pan Dvořák a vehementně se cpal do dveří i bez pozvání. Chramosta před ním mírně ustoupil, ani mu příliš nebránil ve vstupu. Zdálo se, že nemá zájem dělat nějaký rozruch. Snad se to tedy vyřídí v klidu, zadoufal jsem a vstoupil za panem Dvořákem.

"Sem jdete úplně zbytečně." ujistil nás Chramosta. "To takhle prohledáváte všechny domy ve městě? Kdybyste si svou dceru lépe hlídal, nemusel byste ji teď hledat po celém městě!"

Pan Dvořák se ale nedal zastavit. Ocitli jsme se v elegantní dvoraně. Dům byl uvnitř ještě reprezentativnější než zvenku. Z jedněch dveří vyšel nějaký další muž, možná majordomus, jak jsem ho odhadl.

"Kde je moje dcera?" dorážel pan Dvořák na Chramostu.

"To se musíte zeptat na registračním úřadě!" odpovídal Chramosta, a zdálo se mi, že se výborně baví. "Tam vám řeknou, kde má trvalé bydliště!"

Všiml jsem si, že si Chramosta s majordomem vyměnili nějaké spiklenecké pohledy, a majordomus pak na chvíli někam zmizel.

Nechtěl jsem se plést do diskuse mezi Chramostou a panem Dvořákem, proto jsem zůstával zticha a v pozadí. Vůbec mi nepřipadalo jisté, že Libuška je opravdu právě teď v tomto domě. Kdybysme ji tady nenašli, byl by to asi pěkný průšvih.

"Musíte si svou dceru lépe vychovat!" popichoval Chramosta pana Dvořáka. "Pak nebudete muset prohledávat cizí domy!"

Vrátil se majordomus. Přinesl dvě cívky jakési lepicí pásky a beze slova jednu předal Chramostovi. Ten ji bez zájmu přijal a při rozhovoru s panem Dvořákem si s ní začal jakoby bezmyšlenkovitě pohrávat. Úslužný majordomus se zatím zdvořile postavil za pana Dvořáka a očekával rozkazy.

Chramosta mezi řečí mechanicky odlepil kus pásky z cívky, a ve chvíli, kdy pan Dvořák na okamžik zmlknul, bez varování najednou vyrazil kupředu a lepicí páskou panu Dvořákovi přelepil ústa. Ve stejném okamžiku vyrazil i majordomus, vrhl se panu Dvořákovi po rukou, stáhl mu je za záda a slepil mu je tam páskou ze své cívky dohromady. Než jsem se nadál, byl pan Dvořák bezmocně spoutaný a umlčený tak, že nebyl schopen říct ani slovo. Jen nosem vydával jakési zvuky, ale nebylo poznat, co znamenají.

Ovšemže jsem mu šel okamžitě na pomoc, ale než jsem stačil cokoliv udělat, Chramosta se mi nějak ocitl za zády a odtud mne popadl za obě ruce. Najednou jsem měl obě ruce jako ve svěráku. Nebyl jsem schopen se bránit. Ani jsem na to neměl čas. Než jsem si uvědomil, co se to se mnou děje, už jsem měl ruce také stažené za záda a zápěstí pevně sevřená a spojená dohromady. Vše se odehrálo bez jediného slova a tak rychle, že ani já, ani pan Dvořák jsme téměř nestačili zareagovat. Ti dva to museli mít perfektně nacvičené.

"Přelep mu tu kecárnu!" přikázal Chramosta majordomovi, když jsem se pokoušel protestovat. Přidržel mne zezadu za spoutané ruce, majordomus ke mně úslužně přiskočil zepředu, úderem do brady mi zavřel ústa, až mi cvakly zuby, a zručně mi ústa přelepil páskou ze své cívky. Šlo mu to tak dobře, že to určitě také nedělal poprvé v životě.

"Pozor na něj!" upozornil ho Chramosta. Pan Dvořák totiž využil okamžiku, kdy si ho nikdo nevšímal, a pokusil se utéct. Byl to bláhový pokus, protože s rukama spoutanýma za zády nebyl schopen ani otevřít si dveře, takže neměl kam z dvorany utéct. Nicméně pan Dvořák se nikdy nevzdával. To jsem o něm věděl už dávno.

Jeho pokus ovšem skutečně skončil u nejvzdálenějších dveří dvorany. Majordomus ho u té překážky klidnou chůzí snadno dostihl, chytil ho za vlasy, ohnul si ho do předklonu a v té poloze ho nevzrušeně přivedl zpět.

"Kam je dáme?" zeptal se věcně. "Jako obvykle?"

"Asi." přikývl Chramosta. "Nikdo tam teď není, tak tam klidně mohou počkat, než to vyřídíme."

Majordomus tedy otočil pana Dvořáka směrem ke schodům a za vlasy ho tam vedl. Mně Chramosta vyvrátil ruce za zády do výšky, takže jsem se musel také předklonit, a postrčil mne jimi také tím směrem. Poslušně jsem vykročil za panem Dvořákem. Nemělo smysl se vzpouzet. Spoutané ruce jsou v jakékoliv rvačce příliš velký handicap.

Musel jsem jít po schodech někam dolů. Musel jsem hodně dávat pozor, abych se s těch schodů nezřítil, protože Chramosta mne nenechal jít tak, jak by to vyhovovalo mně, ale tlačil mne za vyvrácené paže kupředu před sebou tak, jak se zlíbilo jemu. Pak mne vedl nějakými spoře osvětlenými chodbami někam dozadu, kde to čím dál víc páchlo sklepní zatuchlinou. Nemohl jsem se rozhlížet kolem sebe. V předklonu to moc dobře nejde, a narovnat se mne Chramosta nenechal. Viděl jsem jen kousek podlahy před sebou, jen tak, abych věděl, kam šlapu. Prošel jsem nějakými úzkými dveřmi, a teprve potom mi Chramosta pustil paže a nechal mi je spadnout dolů na záda. Spoutané mi je nechal dál. Aspoň že jsem se mohl zase narovnat.

Ocitl jsem se v jakési nepříliš velké místnůstce, zcela prázdné a s holými stěnami. Jen pod stropem se táhly dvě roury od stěny ke stěně. Vedle mne stál pan Dvořák. Ten se ale nezdržoval rozhlížením se kolem sebe, ale bez váhání zaútočil proti těm dvěma, co nás sem dovedli. Nic se neohlížel na to, že má stále ruce spoutané za zády, a vší mocí se dral ven z místnosti. Chramosta s majordomem ho museli oba chytit za paže, aby ho zvládli. Pan Dvořák se ale ani pak nevzdával. Cloumal spoutanými pažemi, vzpíral se proti těm dvěma aspoň nohama, když nemohl použít ruce, bojoval s nimi celým tělem a ze všech sil.

"Hele, on si nedá pokoj!" s úsměvem to komentoval Chramosta. "Ono mu to nestačí!"

"To se dá snadno napravit!" poznamenal majordomus. Chytil pana Dvořáka za zápěstí a zvedl mu je do výšky přesně tak jako během cesty sem Chramosta mně. Pan Dvořák se musel předklonit a ztratil poslední možnost pohybu. Přesto napjal paže a naprázdno zaťal pěsti, ale nedosáhl tím ničeho. Majordomus ho celkem pohodlně odvedl pod jednu z rour na stropě. Pan Dvořák už nebyl schopen klást odpor a musel jít, kam ho majordomus vedl. Tam mu pak majordomus zvedl ruce ještě výš, až skoro k rouře. Pan Dvořák vystoupil na špičky, bolestivě prohnul celé tělo a napjal všechny svaly. Majordomus mu pak lepicí páskou připoutal zápěstí k rouře a nechal pana Dvořáka stát pod rourou v té nepříjemné poloze, v jaké právě byl. Chvíli se pak s Chramostou na uvázaného pana Dvořáka zálibně dívali. Pan Dvořák napínal celé tělo, nepřirozeným způsobem prohýbal trup do oblouku a skláněl hlavu, aby si nevyvracel ramena. Usilovně se vytahoval na špičkách co nejvýš, těžce dýchal, zatínal pěsti, namáhal se ze všech sil, ale nebyl schopen jediného pohybu. Vše se odehrávalo v naprostém tichu, protože pan Dvořák zalepenými ústy nebyl schopen vydat ani hlásek.

"Co tady ten?" zeptal se majordomus a kývl hlavou směrem ke mně.

"Ten vypadá rozumně, s tím by ses třeba nemusel tak namáhat." pokrčil rameny Chramosta.

Majordomus se na mne zkoumavě zadíval. Snažil jsem se tvářit se co možná nejrozumněji, jak jen to se zalepenými ústy šlo. Hleděl jsem na něj a uvědomoval si, že můj osud teď záleží jen na tom, jak moc se mu zalíbím. V ničem bych mu zabránit nedokázal. Musel bych bez možnosti odporu strpět všechno, co si on usmyslí mi udělat.

"Tak dobře." pokrčil lhostejně rameny majordomus, otočil se a vyšel ze dveří ven. Pocítil jsem úžasnou úlevu jako kdybych vyhrál milion.

Chramosta zabouchl dveře. Ocitli jsme se s panem Dvořákem v místnůstce sami. Ve dveřích zarachotil klíč. Pak zhaslo světlo. Pochopil jsem, že tady budeme ponecháni o samotě a v poutech asi hodně dlouho. Přes dveře jsem slyšel vzdalující se kroky Chramosty a jeho majordoma. Pak se rozhostilo ticho.

Pomalu jsem si zvykal na šero kolem mne. Místnůstku osvěloval jen sporý paprsek světla z okénka pod stropem, které bylo tak malé, že jsem si ho až dosud vůbec nevšiml. Přešel jsem k němu a podíval se na něj zblízka, i když mi bylo hned jasné, že tudy bych se neprotáhl ani kdybych měl ruce volné. Prohlížel jsem si ho, a to bylo vše. Ani sáhnout jsem si na něj nemohl.

Pak jsem se otočil k panu Dvořákovi. Jeho spoutané ruce jsem měl téměř přímo před očima. Pan Dvořák se pokoušel nahmatat prsty pásku, kterou měl ruce připoutané k trubce, ale jen jaksi pomalu a malátně. Jen já jsem viděl, že to nemá žádný smysl, on to vědět nemohl. Dosahoval na ni jen konečky tří prstů, a těmi s páskou nic udělat nemohl. Po chvíli toho nechal, a pak už jeho ruce trčely do prázdna zcela nehybně. Všiml jsem si, že má ruce nějak nezvykle bílé, paže celé jakoby tenší než míval obvykle, a žíly na nich mu zcela zmizely. Pochopil jsem, že mu vyvracená ramena omezují krevní oběh. Pokud tady bude takhle připoutaný moc dlouho, bude asi pak mít velké potíže. Chramosta se ale nevracel, a já jsem mu pomoci nemohl. Možná bych dovedl pásku přehryzat, zuby mám dobré, ale to bych nesměl mít ústa zalepená. Kdyby pan Dvořák neměl ruce vytažené tak vysoko, mohli bysme se třeba osvobodit navzájem. Možná bych uměl odmotat mu lepicí pásku ze zápěstí i spoutanýma rukama, ale tak vysoko jsem rukama za zády nedosáhl. Mohl jsem chodit kolem něj, mohl jsem si zblízka prohlížet, jakým způsobem je připoutaný, ale dokud jsem měl ruce uvězněné za zády, nemohl jsem mu pomoci ani v nejmenším. On mně také ne. Musím si nějak pomoci sám.

Pokusil jsem se ohmatat si svoje pouta. Dosáhnout si na vlastní zápěstí není tak jednoduché, jak by se zdálo. Na lepicí pásku se mi sice s námahou podařilo dosáhnout, ale udělat s ní něco jsem nedokázal. Rozhlédl jsem se kolem sebe, o co by se ta páska dala předřít. V místnůstce toho moc nebylo. Vlastně jen ty dveře. Jejich rám byl oprýskaný a trochu zarezavělý. To by třeba šlo. Ohmatal jsem ho rukama, a opravdu byl příjemně drsný. Zkusmo jsem po něm přejel svými pouty a rychle poznal, že to nebude tak jednoduché, jak jsem si představoval. Místo pásky jsem si víc odřel kůži na zápěstí.

Přes dveře jsem zaslechl v domě nějaké hlasy. Rozumět jim nebylo, na to byly příliš vzdálené. Také se nijak nepřibližovaly, spíš naopak. Naděje na vysvobození tedy padla. Neomylně jsem ale poznal jasný zvonivý hlas Libušky. Libuška je tady v domě! I pan Dvořák ji uslyšel a poznal, protože se v poutech bezmocně zazmítal. To bylo vše, co mohl udělat. Já měl sice víc volnosti, ale mohl jsem tak maximálně běhat kolem místnosti. Libušce jsme žádným způsobem nemohli dát vědět, že tady jsme. Pak hlasy zeslábly a utichly docela. Libuška z domu odešla, nepochybně s Chramostou.

Pomalu se setmělo. Miniaturním okénkem teď nepronikl ani paprsek. Zůstali jsme v absolutní tmě připomínající temnou komoru. Myslel jsem si, že se třeba časem i v té tmě rozkoukám, ale ne. Neviděl jsem absolutně nic. Zůstala mi jen možnost hmatat rukama. Ruce spoutané za zády k tomu ovšem moc vhodné nejsou. Zůstal jsem tedy stát u dveří, které jsem rukama dokázal nahmatat, a vytrvale jsem dřel pouty o rám dveří. Bylo to sice neskutečně namáhavé a bezúspěšné, ale nic jiného rozumnějšího se dělat nedalo.

Noc byla nekonečná. Pořád jsem doufal, že někdo přijde a osvobodí nás, ale v domě bylo absolutní ticho. Neustále jsem si rozdíral paže o rám dveří. Každou chvilku odpočinku jsem si vyčítal jako zbytečnou ztrátu času. Stále jsem doufal, že páska na mých zápěstích se rozdírá aspoň stejně rychle jako má kůže okolo ní, i když jsem se o tom nemohl žádným způsobem přesvědčit. V té tmě jsem neviděl nic, a rozedřená kůže mne bolela tak, že jsem se ani nepokoušel si pásku ohmatávat.

Pak jsem si najednou všiml, že tma už není tak černá. Rozednívalo se. Tím miniaturním okénkem pod stropem zase začal pronikat jakýsi náznak světla. Proti němu jsem rozeznával siluetu pana Dvořáka. Stál pořád ve stejném předklonu a s pažemi vyvrácenými do výšky jako večer. Zatímco já měl aspoň teoretickou možnost něco se svými pouty dělat, on nemohl dělat nic. Zdálo se mi, že teď plnou vahou visí na pažích, aby aspoň nemusel napínat celé tělo. Všiml jsem si, že se opírá patami o zeď, aby nemusel pořád stát na špičkách vlastní silou. Stál či visel naprosto nehybně, jen podle tichého dýchání bylo poznat, že je ještě naživu.

Pokud se máme odtud dostat, závisí to jenom na mně. To jsem pochopil hned. Pan Dvořák si sám pomoci nedokáže. Pokusil jsem se podívat se, v jakém stavu je páska na mých zápěstích. Není to tak jednoduché, jak by se zdálo. Musel jsem se celým tělem zkroutit jako paragraf, abych zahlédl své ruce za zády. Páska byla trochu rozedřená, ale ani zdaleka ne tak, jak jsem si po celonoční námaze představoval. V jednom místě byla natržená. Kdybych ji v tom místě dokázal vzít do rukou, roztrhl bych ji jako nic. Jenže to bych nesměl mít ty ruce spoutané... Pokoušel jsem se roztrhnout pásku hrubou silou zápěstí, ale bez úspěchu. To bych si zlámal kosti v zápěstích. Páska byla silnější a držela jako zběsilá. Nezbývalo než trpělivě pokračovat v postupném rozdírání.

Rozednilo se, a to bylo všechno, co se na naší situaci změnilo. Páska mi svírala zápěstí dál, moje úsilí vůbec nebrala na vědomí. Pan Dvořák nehybně stál předkloněný pod svou rourou, hlavu spuštěnou tak hluboko na prsa, že mu spíš bezvládně visela k zemi. Ani se nepodíval, co dělám a jak mi to jde. Buď nevěřil, že se mi podaří ruce si osvobodit, anebo už neměl sílu zvednout hlavu a podívat se na mne.

Pak se v domě ozvaly nějaké zvuky. Někdo byl v domě! Někdo chodil po domě, bouchaly dveře, bylo slyšet nějaké hlasy. Bylo jasné, že se Chramosta konečně vrátil. Při představě, že mu teď budu vydán na milost a nemilost s rukama bezmocně spoutanýma za zády, mi ale přeběhl mráz po zádech. Musím se té pásky nějak zbavit! Pokračoval jsem ve dření pásky o rám dveří jak nejrychleji to šlo. Musím to stihnout dřív, než si Chramosta na nás vzpomene!

Pak se najednou kroky a hlasy začaly blížit. Napjal jsem paže, co mi síly stačily, a pokusil se pásku roztrhnout. Nic. Páska byla pořád silnější než já. Ještě jednou jsem se pokusil rychle ji aspoň o trochu víc rozedřít. Věděl jsem, že teď se rozhoduje o mém osudu. Navíc mne napadlo, že Chramosta mne určitě nepochválí, až uvidí má pouta napolo rozedřená. Kdoví, jakým způsobem mi to dá sežrat.

Ve dveřích zarachotil klíč a klika cvakla. V posledním návalu zoufalství jsem se ze všech sil vzepřel rukama do pout - a páska praskla! Naráz jsem měl ruce volné. Dveře se otevřely a já prudce vyrazil pěstí proti tomu, kdo se v nich objevil. Dostal plný zásah, až odletěl k protější zdi a tam se složil na zem. Ani jsem se nedíval, kdo to byl. Na to nebyl čas. Věděl jsem, že za dveřmi je ještě jeden, a tak jsem rychle naslepo kopl mezi pootevřené dveře. Nebyl ani čas čekat, až onen dotyčný vstoupí. Cítil jsem, že i noha něco zasáhla. Za dveřmi se ozvalo heknutí. Dotyčný se asi po mém kopu předklonil, protože se mezi dveřmi objevila jeho hlava asi tak ve výši pasu. Ihned jsem i jí udělil patřičnou ránu pěstí. Ze dveří vypadlo tělo, svalilo se na zem a zůstalo tam bezvládně ležet. Více už jsem pro něj udělat nemohl, protože ten první začal nepříjemně ožívat. Musel jsem se zase chvíli věnovat jemu. Naštěstí tady zůstala ležet na zemi cívka lepicí pásky, kterou tam odhodil majordomus poté, když jí připoutal pana Dvořáka. Teď tedy poslouží mně, ale hlavně Chramostovi. To už jsem viděl, že ten první, kterého teď zpracovávám, je Chramosta. Po mé první ráně se na zemi pohyboval dost malátně, takže s ním bylo snadné pořízení. Kopnutím jsem si ho převrátil na břicho, stáhl mu paže za záda a důkladně jsem mu omotal zápěstí lepicí páskou. S tím se musel zatím spokojit, protože jsem zaslechl, že začíná ožívat ten druhý. Nemohl jsem ho nechat čekat. Jak se dalo uhodnout, byl to nám už známý majordomus. Obsloužil jsem ho stejným způsobem, lepicí pásky zbývalo na cívce dostatek. Vystačila by klidně i pro několik dalších zájemců.

Teprve teď jsem se dostal k tomu, abych si odlepil pásku z úst. Až dosud na to nebyl čas. Šlo to všechno příliš rychle a netrvalo to déle než pár vteřin. Až teď jsem si uvědomoval, jak náramně se mi při tom hodilo, že nás na univerzitě učili i tělocvik a v něm základy bojových umění. Nikdy by mne tehdy nenapadlo, že to budu někdy potřebovat. Dnes to bylo poprvé, a stálo to za to. Ti dva se vlastně nezmohli na odpor. Asi neměli univerzitní vzdělání.

Teprve pak jsem si vzpomněl na pana Dvořáka. Nejdřív jsem mu uvolnil ústa a pak osvobodil i ruce. Paže mu bezvládně padly na záda a zůstaly bez pohybu viset podél těla. Vlastně mne to ani nemělo překvapit. Měl přece po celou tu dobu paže vyvrácené do výšky takovým způsobem, že se mu v nich musel nadobro zastavit krevní oběh. Byl tím příšerným způsobem připoutaný tak hrozně dlouho, že mu za tu dobu musely paže nadobro odumřít. Když jsem mu je prohlédl, skutečně byly úplně studené a zbarvené děsivě šedě jako mrtvola.

"Necítím vůbec nic." potvrdil mé nejhorší obavy pan Dvořák, když jsem ho zkoušel štípat do rukou či do předloktí. Když jsem mu paže pustil, klesly mu dolů jako loutce a bouchly ho do těla.

"Nech to být, to se časem spraví!" odbyl mne pan Dvořák netrpělivě, když jsem se zabýval jeho zmrtvělýma rukama dál. "Teď máme důležitější věci na práci!"

"Ale s tím se musí něco udělat!" protestoval jsem.

"Nemusí." ujistil mne pan Dvořák. "To se uzdraví samo!"

Tím jsem si nebyl tak jistý, ale poslechl jsem a nechal jeho ruce být. Stejně jsem nevěděl, co bych mu s nimi měl udělat. Něco z lékařství nás sice na univerzitě naučili, magistr latinských věd musí znát i základy medicíny, ale oživování mrtvých orgánů jsme tam neprobírali. Jen jsem dovedl poznat, že situace je opravdu kritická, ale jak panu Dvořákovi pomoci, jsem nevěděl. Pokud vůbec ještě mu bylo pomoci.

On si tím ale hlavu nelámal. Nebyl sice schopen dělat něco rukama, ale k výslechu Chramosty ruce nepotřeboval. Pokud Chramosta potřeboval nějaké povzbuzení, posloužil mu nohama.

"Kde je má dcera?" pustil se do něj zhurta.

"Tady není! Tady hledáte marně!" spustil svou Chramosta a zaúpěl po kopanci, který za tuto odpověď obdržel.

"Je tady! Víme to! Slyšeli jsme ji!" řval na něj pan Dvořák.

"Ano, byla tady. Mohli jste ji slyšet." připustil Chramosta, co už nemohl zapírat. "Ale teď už tady není."

"A kde je teď?!"

"Pryč. Odjela."

"Kam?"

"To se musíte zeptat jí." zkusil odpovědět Chramosta a zaúpěl po dalším kopanci.

"Ptám se tebe a ty mi odpovíš! Nebo prohledám celý tenhle dům a najdu si ji tady sám!"

"Ale tady opravdu není! Já vás ujišťuju, že tady ji nenajdete!" Chramosta najednou zcela změnil tón řeči a odpovídal mnohem ochotněji. Hrozba prohledání tohoto domu na něj zjevně působila mnohem lépe než nějaké kopance.

"Tak kde ji najdu?!"

"U zákazníka..." lezlo z Chramosty jako z chlupaté deky.

"U jakého zákazníka?!"

"Jeden zákazník... Objednal si ji..."

"Cože? Jaký zákazník?! Jak to, objednal?!" zařval pan Dvořák. "Copak moje dcera je nějaké zboží na objednání?!

"Já nic! Já jen..." vyděsil se jeho hlasu Chramosta. "Já jsem jen dohazovač! Jen jako ten Kecal v opeře! Já za nic nemůžu!"

"Tak co to, sakra, má všechno znamenat?!"

"No, zákazník si u mne objedná..."

"Jaký zákazník?! Jméno! Adresa!"

"To nemůžu! To je obchodní tajemství!" pokusil se ještě jednou vykrucovat Chramosta a zaúpěl po dalším kopanci. "Kolařík. René Kolařík." vylezlo z něj nakonec rezignovaně.

"A co je s ním?"

"Chtěl si narazit nějakou urozenou kočku." řekl Chramosta a po dalším kopanci se rychle opravil. "Chtěl se seznámit s nějakou urozenou dívkou. Tak přišel za mnou. Já jsem totiž známá firma, dovedu sehnat všechno, oč si kdo řekne. Kdybyste kdykoliv cokoliv potřebovali, obraťte se s důvěrou na..." Jedině další kopanec mohl tuhle nenadálou reklamu zastavit. "Ano, jistě. Vy chcete vědět..." rychle pochopil Chramosta. "Tak já jsem slíbil, že nějakou seženu. Žádnou jsem ale shánět nemusel. To byl jen takový obchodní trik, aby si nemyslel, že je to kdovíjak jednoduché a aby pustil chlup trochu víc. Vy jste z Příšemic, že? Věděl jsem, že v Příšemicích vegetuje jedna parádní pipina - jaúúú!" obdržel další kopanec. "Ano, jistě! Žije tam krásná dívka! A zrovna měly být hody tam v té díře, ani teď nevím, jak se to tam jmenuje, tak jsem hned věděl, že tam ji ulovím. Nakukal jsem jí, že mám jednoho úžasného přítele, který slyšel o její kráse a šíleně se do ní zabouchl, a že mne prosil, jestli bych ji nemohl pozvat k němu na návštěvu, že bez ní nemůže dál žít, no a tak dál, to si snad dovedete představit. Však přece víte, jak se loví takové buchty - jaúúú! Ano, jistě, pardon! No, tak takhle jsem do ní hučel celý večer, až si nakonec dala říct a opravdu byla ochotná se mnou odjet."

"A to ti máme věřit?"

"Ano! Přísahám, že tak to bylo!"

"A jak nám teda vysvětlíš, žes ji pak nepředal tomu - hmmm - zákazníkovi?"

"Předal! Vždyť už tam přece je!"

"Nekecej! Jasně jsme slyšeli, že byla tady v domě! Slyšeli jsme její hlas! A to bylo třetí den po těch hodech!"

"No - ano, - přiznávám, že - že jsme ji předali až - až když jste přišli..." neochotně přiznával Chramosta.

"Jak to? Proč? To ten tvůj - hmm - zákazník - nebyl netrpělivý?"

"To možná že byl," připustil Chramosta. "Ale to je jen jeho problém. Nebylo dohodnuto, za jak dlouhou dobu tu kost - ano, ano, promiňte! - tu dívku dodám. O tom rozhoduju jenom já, a osmeráci - no, teda jako zákazníci, se holt musí přizpůsobit."

"A proč jste ji - no, nedodal, - okamžitě?"

"Protože - jak bych to řekl," Chramosta se s obavou podíval na pana Dvořáka, protože tušil, že to, co teď bude muset říct, se mu asi nebude líbit, "protože ona - to - prostě, líbila se mi, a tak jsem si říkal, že by bylo škoda ji předat hned. Že bych napřed sám - jaksi - jaúú!"

"Co jsi s ní prováděl?" zahřměl pan Dvořák.

"Nic! Přísahám, že nic!" co nejrychleji ujišťoval Chramosta. "Nic s ní nebylo! Pořád chtěla vidět jenom toho svého - no, toho - Kolaříka! Ani dotknout jsem se jí nemohl! Přesvědčoval jsem ji, že Kolařík musel odcestovat a že se vrátí až za pár dní, a tak aby se zatím nenudila, tak že bych jako já třeba - ale nebyla s ní rozumná řeč, a já si přitom nechtěl u osmeráků pokazit dobré jméno firmy, tak jsem se jí ani nedotkl! A pak jste přišli vy..."

"A to je všechno?"

"Ano! Přísahám, že všechno! Nic víc se nestalo!"

"A proč jste nás teda tady zavřeli?!"

"Abych ji mohl odtud odvést a předat, a abyste se s ní tady přitom nepotkali a nepřekazili mi to! Jak jinak jsem to měl udělat?"

"A co jste pak chtěli s námi udělat?"

"Nic! Přísahám! Pustili bysme vás! Já proti vám vůbec nic nemám! Přísahám!"

"Proto jste nás tady nechali tak dlouho?"

"To ne, my jsme jen měli něco důleži... - ne, my jsme - já - já jsem na vás zapomněl - ano, prostě zapomněl. Já se velice omlouvám, jestli jsem vám tím způsobil nějakou nepříjemnost, ale - já za to opravdu nemůžu! Vždyť přece víte, že hned, jak jsme se vrátili, hned jsme vás šli vysvobodit! Kdyby tady ten," kývl hlavou směrem ke mně, "nebyl tak hrrr a neměl tak pádnou ránu a nepřekazil nám to, tak jste už dávno mohli být volní a na cestě domů!"

"Takže nakonec za všechno můžu já?" ozval jsem se.

"No, to netvrdím, samozřejmě! Ale kdybyste si tu pásku nestrhl, - no, bylo by to všechno jednodušší."

"To věřím! Měli byste nás tady jak ovce na porážku!"

"Nechte toho!" okřikl nás pan Dvořák. "Tím se nic nevyřeší! Teď musíme najít Libušku. Zavedeš nás k ní!" přikázal Chramostovi.

"Samozřejmě, rád!" okamžitě souhlasil Chramosta. Ucítil naději, že by mohl vyváznout snadněji, a rázem překypoval ochotou. "Uvolníte mi ruce? Abych mohl vstát!"

"Nepotřebuješ!" odbyl ho pan Dvořák. "Vstaneš i tak!"

Chramosta se pokusil vstát tak, jak byl, s rukama spoutanýma za zády, ale moc mu to nešlo. Nevěřil jsem, že by nebyl schopen to dokázat, a nechtělo se mi dívat se na nějaké divadýlko. Tak jsem ho chytil za vlasy a zvedl vzhůru. Chramosta se najednou postavil na nohy tak snadno a rychle, že vlastně žádnou moji pomoc ani nepotřeboval.

"Co tady s tímhle?" kývl hlavou směrem k ležícímu majordomovi pan Dvořák. "Nebude nám dělat nějaké potíže?"

"Nebude! Určitě! Nemusíte si dělat žádné starosti!" ujišťoval nás i bez vyzvání Chramosta. "Můžete být naprosto klidní!"

Tím jsem si nebyl tak jistý. Vzhledem k tomu, že pan Dvořák byl s bezvládnýma rukama naprosto bezmocný, závisela teď naše bezpečnost jen na mně samotném. Proto jsem majordomovi omotal kotníky nohou zbytkem lepicí pásky a pak ho zamkl ve sklepě tak, jak jsme tam předtím byli zamčení my. Přiznám se, že mne v jeden okamžik napadlo připoutat ho k rouře tak, jak on předtím připoutal pana Dvořáka. Neměli jsme ale v úmyslu se sem ještě někdy vracet a majordoma osvobozovat, a já nechtěl, aby mojí vinou přišel o ruce tak, jak o ně jeho vinou asi už přišel pan Dvořák. Proto jsem se spokojil jen se spoutanýma nohama.

"Tak, teď teprve budu naprosto klidný." poznamenal jsem směrem ke Chramostovi. Vlastně všechno teď záviselo jen na mně. Všechny dveře na cestě ven z domu jsem mohl a musel otevírat jen já, a zavírat za námi také. Chramostu jsem si přitom musel jednou rukou přidržovat za vlasy, aby se nám cestou v bludišti chodeb někam neztratil. Celou dobu jsem také trnul, abysme cestou v domě nenarazili ještě na nějakého dalšího majordoma. Naštěstí dům byl už jinak liduprázdný, takže jsme dorazili na ulici a k našemu autu už bez potíží.

Pan Dvořák ovšem se svýma bezvládnýma odumřelýma rukama řídit nemohl, musel jsem se toho tedy ujmout zase já. Potíž byla v tom, že jsem ještě nikdy předtím paromobil neřídil. Pan Dvořák mne ale ujišťoval, že je to velice jednoduché. Skutečně, paromobil se řídí podobně snadno jako elektromobil. Jedním pedálem se určuje rychlost, druhým se brzdí, a současně je to i zpátečka. Tyhle dvě funkce jsou tam totiž spojené, brzdí se zpátečkou. Pokud jsem to dobře pochopil, jak mi to pan Dvořák vysvětloval, při brzdění se motorem pumpuje vzduch do kotle proti tlaku páry. Žádné brzdové destičky se přitom neopotřebovávají. Jen nesmí mít člověk nohu na brzdě moc těžkou, protože jinak po dobrzdění začne couvat. To je ale jediná zvláštnost, na kterou si člověk musí zvyknout. Na úplné zastavení slouží páka ruční brzdy. Dá se ale naučit i zastavení bez ruční brzdy. Pan Dvořák tak jezdil vždycky, a já se to po několika křižovatkách naučil taky. K půvabům parovozu patří třeba i to, že je možné sešlápnout pedál rychlosti až na podlahu i při zatažené ruční brzdě. Tak je možné se rozjet i do nejprudšího kopce bez sebemenšího couvnutí. Po uvolnění ruční brzdy paromobil vyrazí kupředu s takovým odpichem, jakého by elektromobil nikdy nebyl schopen.

Kolaříkovu adresu jsme našli snadno. Chramosta nás tam dovedl tak ochotně, až mi to bylo podezřelé. René Kolařík, ověřili jsme si na zvonku pro jistotu. Po zazvonění se objevil vytáhlý mužík, z něhož přímo čišela nejistota a rozpaky.

"Hledám svoji dceru! Je tady?" spustil na něj bandurskou pan Dvořák.

"No - já - jistě - podle toho - " koktal překvapeně mužík.

"Ptám se, jestli je tady moje dcera!" zahřměl pan Dvořák. "Okamžitě ji chci vidět!"

"Co se děje?" vykoukla ze dveří v pozadí Libuška. "Jé, ahoj, tati! Co to tady vyvádíš? Co tě kouslo?"

Vůbec nevypadala jako zachráněná oběť únosu. Spíš se tvářila dost překvapeně. Vypadala možná i trochu nemile překvapená.

"Jseš v pořádku?"

"Jistěže jsem v pořádku!" přikývla Libuška. "A kde jinde bych měla být?"

"Nic ti není?"

"Ne! Co by mi mělo být? A co je tobě?"

"My jsme tě přišli zachránit!"

"Zachránit?" divila se Libuška. "A před čím?"

"Vždyť tě přece unesli!"

"Mne někdo unesl? A kdo? Že jsem si toho nevšimla!"

"Tebe copak ten gauner neunesl?"

"Ne! Proč?"

"Tak proč tě sem odvezl?"

"Protože jsem to chtěla!" pokrčila rameny Libuška a tvářila se čím dál nechápavěji.

"Tys to sama chtěla? Ale proč?"

"Přece abych poznala tady Reného!"

"Jakého Reného? To je tady ten panák?"

"Jo. Tady ten panák. Když už mu tak chceš říkat." odpověděla Libuška odměřeně.

"A co na něm, pro pána Jána, vidíš?"

"Třeba to, že je to Karlson."

Pan Dvořák naráz zmlkl a ztuhl, jakoby dostal ránu palicí do hlavy. Chvíli hleděl na toho mužíka jako na zjevení.

"Vy jste - Karlson?" zeptal se pomalu, jakoby nemohl uvěřit tomu, co sám říká. Najednou mu vykal.

"A - Ano, p - prosím. - Jsem!" zakoktal se ten mužík nejistě, a rudý byl přitom jako tulipán. "U - už od naro - narození!"

"Tak co? Pořád ještě ti to vadí?" triumfovala Libuška.

"Nu, - nevadí." otočil najednou pan Dvořák. "Proč by mně to mělo vadit?"

"Taky si myslím." přikývla Libuška nemilosrdně. "Mám vás představit?" zeptala se ironicky.

"Není třeba." odmítl pan Dvořák. Vlastně to ani nebylo možné, stejně by nemohl tomu mužíkovi podat ruku.

"Zůstanete tady na návštěvu?" nabídla nám Libuška jako nějaká paní domu.

"Ne, díky." odmítl zdvořile pan Dvořák. "Máme ještě doma nějakou práci. Nemůžeme se tady zdržet. Hlavně že je všechno v pořádku."

"Samozřejmě že je!" ujistila ho Libuška.

"Tak to jsem rád. To vás už nebudeme dál zdržovat, když se to všechno tak dobře vyjasnilo."

Opustili jsme Libušku s jejím novým přítelem tak rychle, až jsem se divil. Kdyby to bylo proto, že pan Dvořák nechtěl Libušku děsit zdravotním stavem svých rukou, to bych ještě chápal. Ale takhle? Musím ale přiznat, že jsem byl docela rád. Měl jsem totiž na starosti Chramostu, který nás sem přivedl. Sice jsem ho pevně držel za spoutané paže, ale přesto jsem si nebyl jistý, jestli bych mu uměl zabránit ve všem, co by si třeba usmyslel. Za vlasy jsem ho teď držet nechtěl, to by před cizími lidmi nevypadalo dobře. Nechtěl jsem, abysme budili zbytečnou pozornost. Samotné spoutané ruce nebyly na Chramostovi tak nápadné. Stál prostě přede dveřmi s rukama založenýma za zády. Myslím, že ani Kolařík, ani Libuška si ničeho nevšimli. Držel jsem Chramostu tak, že jsem při tom asi vypadal spíš jako jeho kamarád. Ani na tom určitě nic zvláštního neviděli. Zato já se musel k Chramostovi dost přitisknout, aby nebylo poznat, jak ho držím. Cítil jsem proto, jak je jeho tělo pevné a tvrdé, přímo nezdolné. Chramosta měl tělo zápasníka a svalnaté chlupaté paže, jejichž sílu jsem včera pocítil na vlastní kůži. Jak jsem ho tak držel za předloktí, cítil jsem v dlaních ty mocné svaly a netoužil jsem utkat se s nimi ještě jednou. Vlastně ani nebylo divu, že se na Chramostu ženské tak lepily. Měly na něm co k vidění. Já jsem to teď cítil rukama. Neobával jsem se sice, že by dokázal roztrhnout pásku na zápěstích, ale i se spoutanýma rukama by mi asi mohl působit potíže, kdyby začal jančit. Kdyby se Chramosta s tím Kolaříkem nějak domluvili, asi bych měl starostí nad hlavu. Stačilo se podívat na Chramostovy nohy, také patřičně svalnaté a na rozdíl od rukou naprosto volné. Několikrát jsem si cestou říkal, že jsem asi udělal chybu. Že jsem asi měl Chramostovi spoutat i nohy, nějak tak, aby sice mohl chodit, aby těma nohama mohl dělat menší kroky, ale nic víc už ne. Naštěstí Chramosta asi nechtěl působit rozruch, nechtěl si asi u "osmeráků" pokazit dobré jméno své firmy, a tak se o nic divokého nepokoušel. Přesto se mi dost ulevilo, když naše návštěva u Kolaříka skončila a my se vrátili k autu. Teď už jsem nemusel Chramostu držet. Šel za námi k autu sám. Se spoutanýma rukama mu ani nic jiného nezbývalo, pokud si nechtěl ty ruce nechat spoutané na památku. Nasedli jsme s panem Dvořákem do auta a Chramostu jsme nechali stát venku. Zabouchl jsem dvířka, pak jsem otevřel okénko, Chramosta mi tím okénkem strčil dovnitř své spoutané ruce, já mu na nich přeřízl pásku na zápěstích a nechal jsem ho, ať se vrátí domů pěšky a tam ať si svého majordoma osvobodí sám.

"Kdo to je, ten Karlson?" zeptal jsem se, když jsme jeli domů.

"Karlson? To je původní jméno našeho rodu." se spokojeným úsměvem mi odpověděl pan Dvořák.

"Vy copak nejste Dvořáci?" podivil jsem se.

"Teď ano. Původně jsme ale byli Karlsonové."

"A proč jste si to jméno změnili? Vždyť bylo docela hezké!"

"Museli jsme. Kvůli úřadům. Když skončila Civilizace, každé město si začalo myslet, že teď si může zavést své vlastní zákony, jaké se mu zlíbí, když teď už nad sebou nemá žádný státní aparát. V tomhle městě, ale i v řadě dalších, si páni radní vymysleli, že když je tady česká země, tak že tady mohou žít jenom Češi. Kdo neměl české jméno, musel pryč. Nejen z města, ale i ze všech vesnic, které k městu patřily. Některé rody tenkrát opravdu odešly jinam. Jenže my jsme tady měli statek v Příšemicích, který nás živil, a ten se odstěhovat nedal. Tak jsme se přejmenovali."

"A to se smělo? To pánům radním nevadilo?"

"Samozřejmě že se to nesmělo, ale když se to páni radní nedozvěděli, tak jim to nevadilo." zachechtal se pan Dvořák. "Ono to tady totiž bylo prý tehdy nějaké bouřlivé, když město přebíralo státní moc na sebe. Přitom se staré matriky nějak ztratily nebo snad shořely nebo co, takže noví páni ve městě pak nevěděli, kdo je kdo. Ono už to je nějaké století, takže podrobnosti neznám. Takhle nějak se to ale u nás doma vykládá. Tehdy se prý všichni lidé museli přihlásit na radnici a zaevidovat se tam. Tak se tam náš rod zaevidoval jako Dvořáci, a tím to bylo vyřízené. Mohli jsme zůstat na svém statku dál."

"To to nebylo nikomu divné? Co lidé v Příšemicích? Ti přece věděli, že jste se původně jmenovali jinak! To vás nikdo neudal?"

"Jistěže věděli!" přikývl pan Dvořák. "Oni se totiž přejmenovali taky!"

"Taky?" podivil jsem se. "U nás je takových urozených rodů víc?"

"Samozřejmě! To by jinak nešlo! To přece jako magistr latinských věd musíš vědět, že v jednom rodě by po několika generacích došlo k degeneraci, kdyby se krev neoživovala z jiných rodů. Proto také, když tehdy za dob Civilizace praotec Karlson získal tu naši genetickou úpravu, udělali současně tutéž úpravu i několika dalším lidem. Ti se pak stali praotci dalších, příbuzných rodů, se kterými se teď můžeme spojovat a oživovat si krev od nich. Tak třeba pan Procházka je ve skutečnosti z rodu Pontremoli, a pan Konečný z rodu Deloire."

"Takže vy nejste Češi?" zeptal jsem se.

"Jsme!" zaprotestoval pan Dvořák. "Všichni jsme se narodili tady! Už řadu generací žijeme tady a mluvíme česky! Ovšem zakladatelé rodů nebyli Češi, to je pravda." uznal.

"A proč tedy žijete právě tady? Proč jste sem přišli?"

"My jsme sem nepřišli, to naši předkové! - Ale ten důvod je snad jasný. Členové rodů nesoucích nějakou vzácnou genetickou úpravu by neměli žít pohromadě na jednom místě. Kdyby na tom místě došlo k nějaké katastrofě, ať už přírodní nebo úřední, mohla by být ta genetická úprava ztracená celá najednou. Proto se jednotlivé větve rodů snaží žít od sebe navzájem co možná nejdál, aby případné neštěstí nepostihlo všechny současně. Aby vždycky někde na světě zůstal někdo, kdo rod udrží dál."

"Už se to někdy stalo?"

"Stalo se už ledacos." přikývl pan Dvořák. "Byly u nás v Příšemicích ještě další dva rody, Phuong a Goméz, ale ty vymřely po meči už dřív. Jejich geny tedy nejsou ztraceny, jen ta jména se vytratila. Vlastně po tom přejmenování se vytratila i ta ostatní." usmál se. "A to je ta potíž. S přejmenováním jsme ztratili přehled o ostatních větvích našeho rodu i všech ostatních geneticky podobných rodů. Pro nás to mnoho neznamená, nám v Příšemicích degenerace nehrozí, protože tam máme ještě členy dalších dvou rodů, o nichž víme. Jinde ale třeba nemají to štěstí, a mohou mít potíže. Přitom by to byla nenapravitelná škoda, kdyby nějaká větev zanikla jen proto, že nemá spojení na ostatní větve svého nebo geneticky spřízněných rodů. Proto jsem tak rád, že se našla ta městská větev Karlsonů. Ono se to totiž v našem rodě traduje už od nepaměti, že tady někde ve městě nebo někde v okolí je ještě nějaká další rodina Karlsonů. Jenže nikdo nevěděl, kde ji hledat. To je báječné, že se je podařilo najít! To je takový úspěch, jaký jsem ani ve snu nečekal!"

"To jste je nikdy nehledali?"

"Jak? To jsme měli po nich vyhlásit úřední pátrání? To bychom jim asi moc neprospěli, kdybysme do celého světa vytroubili, že mají falešné jméno!"

"Ale vždyť dnes už žádné takové zákony neplatí!" namítl jsem.

"Nedodržují se, to ano, ale jestli už opravdu neplatí, tím bych si nebyl tak jistý." potřásl hlavou pan Dvořák. "Nevím, jestli byl ten zákon už zrušený, nebo jestli je jen zapomenutý. Rozhodně ale nikdo z nás nechce riskovat, že by ho nějaký právník ještě odněkud vyhrabal a znova začal uplatňovat. Ale i kdyby ten zákon už byl zrušený, jakým způsobem bys chtěl přesvědčit nějakého důležitého městského úředníka, že ten zákon už dávno neplatí? Pořád by se ho držel a dělal by potíže! Ticho po pěšině kolem tohohle zákona rozhodně ani dnes nikomu neuškodí."

Blížili jsme se k Příšemicím. Řízení paromobilu se mi líbilo čím dál víc. Klidně bych mohl odpřisáhnout, že už nikdy v životě nechci řídit žádný jiný vůz než paromobil. Mnohem větší starosti mi ale dělalo, co má pan Dvořák s rukama. Až dosud jsem neměl jedinou vhodnou příležitost, abych mu je důkladně prohlédl. I když jsem tušil, že to stejně nemá smysl, přesto jsem spěchal, abychom byli doma co nejdříve a já mohl konečně zjistit, co se mu s nimi stalo.

Pan Dvořák si s nimi ale žádné starosti nedělal.

"Už ty pazoury začínám zase trochu cítit." oznámil mi klidně jen tak mezi řečí, jako kdyby o nic nešlo.

Neřekl jsem na to nic. Byl to nesmysl, odumřelé ruce nemohl cítit. I člověk s amputovanou končetinou někdy tu svou končetinu cítí jako kdyby ji ještě měl. Fantómové bolesti se tomu říká. Byl jsem si téměř jistý, že i panu Dvořákovi bude nutné ty ruce amputovat, a asi i celé paže. Nechtěl jsem mu ale kazit radost, a už vůbec ne brát mu naději, i když zcela marnou. Naštěstí už jsme vjížděli do Příšemic, takže nebyl čas se se o tom bavit.

"A to víte, že vaše Libuška má ve městě nějakýho šamstra? A už tam u něj i bydlí!" uvítala nás na návsi škodolibě jedna z místních drben hned, jak jsme zastavili.

"Ano, my to víme. Ale odkud to můžete vědět vy?" podivil se pan Dvořák.

"Normálně!" pokrčila rameny drbna, hluboce uražená tím, že si někdo dovolil zapochybovat o důvěryhodnosti jejích informačních zdrojů. "Včera to říkaly ženské v mlíkárně!"

Tak ženské v mlíkárně! pomyslel jsem si trpce. My to tady už druhý den pracně zjišťujeme po všech vesnicích v okolí, pereme se s kdejakými gaunery, pan Dvořák kvůli tomu přišel o ruce, a zatím to už dávno předtím říkaly nějaké ženské v mlékárně!

"Jo, a to víte taky, že ten její šamstr není žádný Karlson? Že se za něj jenom vydává?" vypálila drbna poslední trumf a uraženě odkráčela do mlékárny pro další informace.

Tak tohle byla novinka. To jsme opravdu nevěděli, a přiznávám, že nás to až dosud ani nenapadlo.

Já měl teď ale jiné starosti. Musel jsem vidět, co se stalo s rukama pana Dvořáka. Pan Dvořák se sice trochu vzpouzel, že žádnou prohlídku nepotřebuje, že se mu to uzdraví samo i bez prohlídky, ale já jinak nedal. Viděl jsem, že mu paže visí podél těla nadobro bezvládně a že není schopen s nimi sám dělat ani to nejmenší. Musel jsem před ním otevírat dveře, musel jsem ho sám svléct. Ne mu pomáhat, ale skutečně ho svléct jako nějakou bezvládnou loutku.

Vzhled jeho paží mne ale trochu překvapil. Očekával jsem černající hrůzu a začínající rozklad, ale jeho paže nevypadaly tak špatně. Dokonce jsem měl dojem, že vypadají snad i o trochu lépe než tam v tom sklepě. Musel jsem ovšem panu Dvořákovi sám položit paže na stůl, protože on s nimi nedokázal ani pohnout. Trochu mne překvapilo, že nebyly studené, zřetelně jsem v nich také cítil tep, ale to nic neznamenalo. Co jednou odumře, to už se ničím neoživí. Naštěstí otrava krve zatím panu Dvořákovi asi nehrozila. Nemusel do nemocnice teď hned, okamžitě. Aspoň mohu být klidný, že jsem nic nezanedbal.

V prvé chvíli jsem měl dojem, že snad špatně vidím. Jakoby se jeden prst na ruce pana Dvořáka trochu pohnul. Byl to nesmysl, mrtvá ruka se přece nemůže pohybovat. Ledaže by s ní pohybovali červi, pomyslel jsem si, ale tak daleko ještě rozklad odumřelé tkáně nemohl pokročit. Zadíval jsem se pozorněji, ale nebylo vidět nic. Ruce pana Dvořáka ležely na stole naprosto nehybně. Přesně podle očekávání.

Pak se ale najednou zase jeden prst pohnul. Pak druhý. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Ty ruce se opravdu začínaly pohybovat! Sice nepatrně, sotva postřehnutelně, ale ožívaly! To přece není možné! Vždyť ty ruce byly celou noc a ještě pořádný kus dne bez krevního oběhu, bez výživy! Ty ruce jsou dávno mrtvé, a přesto se pohybují! Bylo to něco neuvěřitelného. Asi jsem se v té chvíli netvářil moc inteligentně.

"Já jsem ti přece říkal, že se to uzdraví!" poznamenal klidně pan Dvořák, když si všiml mého úžasu. "Za pár dní to bude zase dobré!"

Zíral jsem na ty zešedlé ruce jako na zjevení. Ležely sice na stole bezvládně, ale některé prsty na nich se skutečně občas pohnuly. Ne sice všechny, a také jen o milimetry, ale i to bylo něco fantastického. Bylo to naprosto proti všem lékařským poznatkům, které mne na univerzitě naučili.

"Neměli bysme se radši zabývat něčím užitečnějším?" ozval se zase pan Dvořák.

Já bych sice v té chvíli považoval za nejdůležitější dál fascinovaně zírat na ožívající ruce pana Dvořáka, ale jeho názor také bylo nutné brát v úvahu. Musel jsem uznat, že s těma rukama možná má pravdu, i když jsem si to nedovedl vysvětlit, jak je to možné.

"Co si myslíte o tom - René Kolaříkovi?" zeptal se mne pan Dvořák. "Je to opravdu Karlson, nebo je to nějaký podvodník?"

"Hmmm, to asi na dálku nepoznáme. To jsme si měli zjistit přímo tam."

"Jak? Jestli oklamal Libušku, oklamal by i nás. Navíc nevím, jestli by bylo vhodné podezřívat ho z něčeho před Libuškou. Víš přece, jak ho bránila!"

"To je asi pravda." připustil jsem. "Ale - jak jinak by se to dalo zjistit... Já rodokmenům moc nerozumím."

"Těm není potřeba rozumět. Podvodník se podle rodokmenu nepozná. To by se dalo poznat podle matrik. Jenže matriky jsou jen z posledního století. To nestačí."

"Hmmm, - a nedalo by se právě toho využít?" osvítil mne najednou nápad. "Nějaký podvodník přece nemůže znát váš rodokmen. Když nejsou matriky, nedokáže ho sestavit. A kdyby si ho vymyslel, neshodovalo by se to s rodokmenem, který máte vy!"

"To je sice dobře vymyšleno," uznale pokývl hlavou pan Dvořák, "ale jsou větve, které svůj rodokmen ztratily při nějakém neštěstí, a zpaměti už ho zrekonstruovat samy neumějí. Změněná jména jim ani neumožňují navázat spojení s jiným členem rodu, který by jim s rekonstrukcí pomohl. Kolařík nám klidně může tvrdit, že o svůj rodokmen přišel při požáru nebo při stěhování, a požádá nás, abysme mu jeho rodokmen sestavili my podle našeho. A co pak?"

"No jo, hmmm, - kde vzít rodokmen a nekrást! - A co takhle - lioneliáni?" dostal jsem už druhý nápad za tak krátkou dobu.

"Lioneliáni?" podivil se pan Dvořák. "Co je s nimi?"

"To je taková náboženská církev. Baví se tím, že sestavují rodokmeny všech lidí na světě."

O lioneliánech jsem se dozvěděl na univerzitě. Kdysi, ještě za dob Civilizace, jakýsi mormon jménem Lionel začal hlásat něco trochu jiného, než učila mormonská církev. Mormoni ho proto prohlásili za kacíře a ze své církve ho vyloučili. Lionel se naopak prohlásil za proroka a založil novou, vlastní církev. Později ve zmatcích kolem zániku Civilizace si tahle jeho církev získala mnohem větší oblibu než původní mormoni. Proto je dodnes Lionelova církev tak silná. Zálibu v sestavování rodokmenů i zcela neznámých cizích lidí lioneliáni převzali od mormonů, ale jinak s nimi nechtějí mít nic společného. Na univerzitě nás základy teologie učil děkan, který byl lionelián, a ten nás přesvědčoval, že žádní mormoni už dnes neexistují, a pokud ano, tak že jsou to jen odpadlíci od Velkého Lionela.

"Ty myslíš, že by dovedli zjistit, co je ten Kolařík zač?" zeptal se pan Dvořák.

"Nejen dovedli. Ti už určitě mají jeho rodokmen dávno sestavený."

"A ty myslíš, že by nám ho ukázali?"

"Jak kteří. Kdybysme našli ty pravé... Třeba starolioneliáni neukážou nikomu nic. Ti považují rodokmeny za posvátné, a ukázat je nevěřícímu považují za znesvěcení. Ortodoxní lioneliáni se naopak baví s každým. Považují tu svoji práci s rodokmeny za dobročinnost, za jakousi službu všem lidem. A pak jsou ještě lionelisté, ale ti žádné rodokmeny nesestavují, protože je považují za světskou zbytečnost, která nemá s jejich vírou nic společného a jen by je zbytečně odváděla od pravé víry."

"To znamená zkusit ortodoxní lioneliány?"

"Asi. Kdo jen trochu projeví uznání té jejich církvi, může si v těch jejich rodokmenech listovat podle libosti."

"Co se rozumí tím uznáním?"

"Nejlepší uznání je podle nich peněžní. Nějaký dar. To samozřejmě není cena toho rodokmenu, natožpak nějaký úplatek!"

"Rozumím. Je to jen takové zdvořilé ocenění důležitosti příslušného referenta. To znám velice dobře." usmál se pan Dvořák.

Najít na ně kontakt bylo to nejjednodušší na světě. Na Interboostu měli velkolepé stránky, které přímo vybízely k navázání kontaktu. Na konkurenčním Interplacardu se vnucovali ještě víc. Stačilo si vybrat.

Druhý den jsme se vydali do nejbližšího sídla ortodoxních lioneliánů. Opět jsem musel řídit já. Panu Dvořákovi sice ožívaly ruce přímo zázračným způsobem, už si dokázal i loktem otevřít dveře a při oblékání jsem mu už jen pomáhal, ale na řízení to ještě zdaleka nebylo.

Sídlo to bylo velkolepé, přímo omračující. Uvítali nás tam jako dávno ztracené a zázrakem opět nalezené syny. Stálo nás to hodně úsilí, abychom odolali jejich vábení a vysvětlili jim, že se spokojíme jen s jedním jediným rodokmenem. Strávili jsme tam celý den a odolávali jako Odysseus Sirénám. Nakonec se nám skutečně podařilo zjistit, jak to s tím Kolaříkem ve skutečnosti je. Opravdu tam měli jeho rodokmen, našli ho a my si ho mohli prohlédnout.

Výsledek potvrdil naše nejhorší obavy. Drbna z mlékárny měla pravdu. René Kolařík neměl s Karlsony vůbec nic společného. Byl to podvodník, a naši Libušku oklamal. Museli jsme co nejrychleji Libušku varovat, než dojde k něčemu nenapravitelnému. Pan Dvořák chtěl vyrazit na Kolaříka okamžitě, ale to jsem mu rozmlouval jak jen jsem mohl.

"Kdoví, co nás tam zase čeká, a vy jste teď bez rukou nadobro bezmocný! Musíme si s sebou vzít ještě někoho dalšího!" přesvědčoval jsem ho.

Pan Dvořák to nakonec musel uznat, a tak jsme se vrátili do Příšemic pro posilu. Tam jsme ale dorazili už dost pozdě večer. Už byla tma a i pan Dvořák musel uznat, že tu trestnou výpravu musíme odložit na zítra. Zato druhý den jsme vyrazili do města už za úsvitu v bojové sestavě posílené o pana Konečného a Procházku.

"Nebijte mne, prosím vás! Nechte mne, já za nic nemůžu!" uvítal nás zoufalým výkřikem Kolařík, když nás uviděl ve dveřích.

"Nikdo tě nebije. Zatím!" spustil na něj pan Dvořák bandurskou. "Já si jen jdu pro svou dceru!"

"Tak to už jste dneska třetí." pronesl Kolařík rezignovaně.

"Jak to, třetí? Kde je moje dcera?"

"To kdybych věděl! Není tady. Odvedli ji."

"Kdo?!"

"Ti první."

"Jací první? Kdo to byl?"

"Nevím. Nepředstavili se mi." ušklíbl se nešťastně. "Jen mne zmlátili, sebrali mi ji a byli zase pryč."

"Poznal bys je aspoň?"

"Ne. Měli masky přes obličeje. - Ale - počkat..." zamyslel se. "Myslím, že - cosi říkali - že Buchar bude mít radost..."

"Tak Buchar bude mít radost! Kdo je to, ten Buchar?"

"Nevím. Nikdy jsem to jméno neslyšel."

"Nelži! Proč ho kryješ?" pustil se do něj pan Dvořák důrazněji. "Co se stalo s mou dcerou? Cos s ní udělal?"

"Nic! Přísahám! Vůbec nic!"

"Tak proč jsi ji chtěl? Proč sis ji - no, objednal - u toho Chramosty?"

"Já jsem myslel - no, víte, - chtěl jsem to zkusit. Pár žen už jsem měl, ale urozenou ještě nikdy. Myslel jsem, že - urozená žena je lepší než ty ostatní..."

"To si piš, že je lepší, ale jinak, než si myslíš ty! Cos jí namluvil? Čím jsi ji oklamal?"

"Nic jsem jí nenamlouval!"

"Nekecej! Ty přece nejsi urozený! Nejsi žádný Karlson, to máme zjištěné! Jak jsi věděl, že je z rodu Karlsonů?"

"Od Chramosty. Ten mi ji dodal, a tak mi musel také říct, kdo to je!"

"A odkud on to věděl?"

"To nevím. To je prý obchodní tajemství. On je firma, já jsem zákazník. Já jsem zaplatil a on dodal zbo... no prostě to, co jsem si objednal. I s návo... teda, se všemi potřebnými informacemi. Kde tu hol... teda dívku vzal a odkud má informace o ní, to opravdu nevím. To mi neprozradil. To se musíte zeptat jeho!"

"A co ten Buchar? Kde ho najdeme?"

"Nemám potuchy. Vůbec nevím, o koho jde! Ani nevím, jestli to má být jméno nebo jen nějaká přezdívka!"

Pochopili jsme, že od něj už se nic víc nedozvíme, že nemá cenu s ním dál ztrácet čas. Musíme za Libuškou!

Ženské chodí pro informace do mlékárny, chlapi do hospody. Buchara znali všude. Stačilo zaplatit štamgastům jednu rundu a hned jsme věděli, že Buchara najdeme nejspíš Na Hrabárně. Dozvěděli jsme se také, že nejsme první, kdo ho dnes hledá.

Na Hrabárně se říká jedné staré opuštěné čtvrti, která se dříve sice jmenovala jinak, ale dnes je zdevastovaná a vyvážejí se tam odpadky z celého města. Kdo chce, může se tam v nich podle libosti přehrabovat a odnést si odtud, co se mu zlíbí. Spousta lidí se živí tím, že tam jako mravenci vyhrabávají všechno, co ještě může k něčemu být, a prodávají to ve speciálních sběrnách, které tam ve zbylých, ještě stojících domech jsou právě proto zřízeny. Množství odpadků se tím citelně zmenší. Že nějaké zbytky odpadků nejsou už nadobro k ničemu, se pozná podle toho, že je opustí i tihle mravenci a přestěhují se na jinou hromadu. Takové zbytky se pak spálí v městské spalovně a na jejich místo se začnou vyvážet odpadky nové.

Mravenci na Hrabárně znali Buchara. S naprostou jistotou nás posílali dozadu, kde byly staré opuštěné zbytky už přehrabané, ale ještě nespálené. Po chvíli už jejich rad ani nebylo zapotřebí. Někde před námi se ozývaly nějaké výkřiky, vzdechy a údery. Ostražitě jsem šel podle těch zvuků a ostatní postupovali za mnou. Nepředpokládal jsem sice, že by tady Buchar měl nějaké hlídky, ale přesto jsem nechtěl být spatřen dřív, než sám spatřím, co se to tady děje.

Podle síly zvuků už jsme byli blízko. Opatrně jsem vykoukl za roh domu a uviděl jsem skupinu lidí v plné práci. Spíše by se dalo říct v plné rvačce, ale to by nebylo přesné. Už bylo dobojováno, a to, co jsem viděl, bylo sice nepříliš pěkné, ale velmi obvyklé vítězné zakončení. Jednoho poraženého držel jeden z vítězů zezadu za ruce a druhý vítěz mu pěstmi sázel do bezbranného nechráněného těla jednu ránu za druhou. Druhý poražený ležel na zemi, na něm seděl další z vítězů, nohama mu blokoval ruce, aby se nemohl bránit, a rukama ho pod sebou zpracovával jako kus hadru. Vedle stál ještě jeden, který nepochybně také patřil k vítězné straně, a podle chování to byl pravděpodobně její náčelník.

Chtěl jsem počkat, až vášně vychladnou, ale pan Dvořák byl jiného mínění. Bez obav vystoupil z našeho úkrytu a klidně se vydal k zápasícím. Chtě nechtě jsem musel za ním. Jen panu Konečnému a Procházkovi jsem dal rukou signál, aby zde zatím zůstali. Ti vítězové vypadali dost nebezpečně, nemuseli tedy hned vědět, kolik nás je.

Všimli si nás už po pár krocích. Rvačka okamžitě přestala. Vítězové se zastavili a obrátili se k nám, a poražení stejně nemohli nic dělat.

"Co tady chcete? Kdo jste?" vyjel na nás ten, kterého jsem si otipoval na náčelníka.

"Hledáme Buchara!" řekl klidně pan Dvořák. Jeho lhostejný klid se mi v té chvíli zdál neuvěřitelný, ale asi to bylo to nejlepší, co mohl udělat.

"Co mu chcete?" zavrčel náčelník.

"Mluvit s ním. Hledám - no, jednu dívku. Prý je s ním."

"Další zájemce?" zachechtal se náčelník. "Tak to abyste se postavili do fronty! My jsme tady byli dřív!"

"Tak to prrr! Do žádné fronty já se stavět nebudu!" vypěnil naráz bez varování pan Dvořák. "Okamžitě ji chci vidět! Teď hned!"

"Ale, ale! Copak tak najednou, dědo?" bavil se náčelník ještě víc. "To už to ani chvilku nevydržíš?"

"Kde je?!"

"Opatrně, dědo! Klid a nohy v teple! Jinak by tě mohl schvátit infarkt!" utahoval si z něj náčelník. Současně se vedle něj postavil do bojového střehu i jeho komplic, který zrovna nedržel žádného z poražených. Začínalo to vypadat zle. Naštěstí nevěděli, že pan Dvořák je nadobro bezmocný. Ještěže jsem mu předtím zastrkal bezvládné ruce do kapes, takže teď vypadal před těmi lumpy s rukama v kapsách dostatečně sebejistě. Jinak by se na nás určitě už vrhli.

"Kde je Buchar?" pouštěl dál hrůzu pan Dvořák, jakoby se nic nedělo.

"Dozvíš se to! Neboj! Už brzo to poznáš!" vysmíval se mu náčelník.

A pak se na nás vrhli.

"Ani krok! Pracky pryč!" zahřmělo za námi.

Na pana Konečného a Procházku jsem nějak zapomněl. Ti, když viděli, co se děje, okamžitě vyrazili zpoza rohu. V rukou třímali elektronické biče, jakými se zastavují stáda splašeného dobytka.

Po jejich nečekaném a bleskovém nástupu na scénu všechni strnuli. Útok náčelníka a jeho komplice se zarazil půl metru před námi.

"Zpátky na místo!" zařval na ně pan Procházka.

"Ano, jistě!" až příliš ochotně poslechl náčelník a jeho komplic ho hbitě následoval. "Co se děje, pánové?"

"Ptali se tě na tu dívku!"

"A ták! Takže další zájemci?" pochopil jejich slova náčelník. "Klídek! To se vyřeší! Však právě o tu dívku tady jde! Tihle ji chtěli také!" ukázal na oba poražené. "Vidíte, že už jste dnes čtvrtí. S těmihle už ale nemusíme počítat," kývl zase hlavou směrem k poraženým, "takže už zbýváme jenom my. Mohli byste si to zatím rozdat mezi sebou," ukázal na mne s panem Dvořákem, "a ten, kdo z vás vyhraje, se pak utká se mnou." začal okamžitě organizovat turnaj o Libušku.

"Tak dost!" zarazil ho rázně pan Dvořák. "My patříme k sobě, aby bylo jasno! A kdo jste vy? Kdo z vás je Buchar?"

Na náčelníkovi bylo poznat, že tahle změna situace mu není moc po chuti. Najednou už nebyl v přesile, a naráz nebývale zkrotl.

"Buchar? To je tady ten!" ukázal na ležícího zakrváceného poraženého, na němž pořád ještě seděl jeden z vítězů. "Jestli ho chcete, klidně si ho vezměte!"

"To není pravda!" vykřikl ležící poražený. "On je Buchar!"

"Ty buď zticha!" okřikl ho ten, co na něm seděl.

Pan Dvořák pomalu přešel k ležícímu.

"Kde je moje dcera? Co jsi s ní udělal?" spustil na něj.

"To se musíte zeptat jeho!" vykřikl ležící. "On ji unesl! Já jsem ji chtěl zachránit!"

"Zloděj křičí: Chyťte zloděje!" komentoval to náčelník vítězů. "To my jsme ji chtěli zachránit! Snažili jsme se vytlouct z nich, kde ji schovali! Pak jste ale přišli vy a překazili jste nám to! Jinak by nám to už určitě řekli!"

"To není pravda! To já jsem ji chtěl zachrrr..." zachrčel a zmlkl ležící, když mu ten, co na něm seděl, stiskl hrdlo.

"Ty drž zobák!" okřikl ho jeho přemožitel. "Ty do toho nemáš co kecat!"

"Neposlouchejte ho, je to zločinec!" přidal se náčelník. "Unesl vaši dceru, a teď se snaží se z toho nějak vykroutit. My už to ale z něho dostaneme, co s ní udělal a kam ji schoval! Nebojte se, on nám to řekne!"

Ležící poražený nemohl odpovědět. Se stisknutým hrdlem nemohl ani dýchat. Zakrvácenýma očima zíral na toho, co na něm seděl a svíral mu krk, zoufale se pod ním na zemi zmítal, z naprázdno otevřených oněmělých úst mu vylézal jazyk. Ze všech sil se snažil uvolnit si ruce zpod kolen svého přemožitele, aby se mohl nějak bránit, ale pažemi proti jeho stehnům neměl šanci. Pokoušel se dosáhnout si rukama na krk a na ruku svého mučitele, kterou měl zabořenou do hrdla. Napínal krk a pohyboval hlavou v marné snaze aspoň nějak té ruce uhnout. Obličej mu otékal a fialověl a nabíhaly mu na něm tlusté žíly. Hrudník se mu cukal naprázdno v zoufalém zápase o vzduch, ale jeho hrdlo zůstávalo neprůchodné. Celým tělem se vzpínal pod vahou svého trýznitele a pokoušel se ho nadzvednout a shodit ho ze sebe, ale ani s ním nehnul. Nohama kopal do vzduchu a vzpíral se jimi o zem. Nic z toho nemělo žádný viditelný výsledek.

"Pusť ho!" přikázal pan Dvořák vítězi, který bez většího úsilí sevřením nohama udržoval zmítající se přemožené tělo pod sebou bezmocné, levou rukou mu pohodlně a klidně mačkal hrdlo a pravou ruku měl zcela volnou pro případ, že by mu chtěl dělat ještě něco dalšího.

Náčelník jen pokrčil rameny. Sedící vítěz tedy pustil hrdlo poraženého a neochotně vstal z jeho těla. Poražený se na zemi pomalu posadil, zhluboka oddychoval a rukama si opatrně ohmatával pomačkaný krk.

"Jak to bylo?" pustil se do něj pan Dvořák rázně. "Co ty s tím máš co společného? Kdo jsi?"

"Já jsem Jan Bláha. Já jsem urozený stejně jako ona - vaše dcera. Proto jsem ji chtěl zachránit z rukou tady toho... Buchara!" ukázal na náčelníka.

"To je nesmysl! Já jsem urozený!" kontroval okamžitě náčelník. "On lže! Přece byste mu nevěřil! On a urozený?!" ukázal na sedícího a zachechal se. "Vždyť se na něj podívejte! Copak takhle vypadá urozený člověk?"

Jan Bláha vypadal opravdu dost hrozně. Špinavý, potrhaný, zakrvácený, obličej plný modřin a tržných ran, jedno oko oteklé a téměř zavřené, druhé nadobro vyražené. To ale byly následky rvačky, to nemuselo nic znamenat.

Pan Dvořák se nerozhodně podíval na něj a pak na náčelníka. Tvrdili oba totéž, a bylo jasné, že to budou tvrdit dál. Jeden z nich lže. Mimoděk se mi vybavily na toto téma hříčky z klasické logiky, které jsme probírali na univerzitě. Nic z toho se zde ale nedalo použít. Přitom mi bylo jasné, že tento problém budu muset vyřešit zase já jakožto uznávaný expert na záhady. Dříve nebo později se s tím na mne pan Dvořák obrátí. Do té doby musím něco vymyslet.

"Z jakého jsi rodu, když tvrdíš, že jsi urozený?" zeptal jsem se náčelníka.

"Karlson." pokrčil rameny náčelník.

"To není pravda!" vykřikl Bláha. "Já jsem Karlson! Čistokrevný Karlson!" zdůraznil ještě jednou.

"Tak dobře." obrátil jsem se na něj. "Tak mi řekni, - jak se jmenoval zakladatel rodu?"

"Gustav!" vzhlédl ke mně sedící Bláha s nadějí v hlase.

"Jistěže Gustav!" přikývl náčelník. "Kdo jiný?"

Přiznávám, že to jsem sám nevěděl. Pan Dvořák ale neříkal nic, tak to asi byla pravda.

"Dobře." přikývl jsem. "A teď ty!" obrátil jsem se zase na náčelníka. "Kdo byl další? Jak se jmenoval jeho syn? A jeho vnuk?"

"No - " náčelník trochu zaváhal. "Henry..." řekl pak odhodlaně.

"Sven!" řekl Bláha. "Gunar, Erik, Richard." začal odříkávat další následníky. "Gustav II." dodal ještě.

"Gustav, Sven, Gunar, Erik, Olaf." odříkal bez zaváhání pan Dvořák. "Daniel." přidal ještě jednoho.

Rozhostilo se ticho. Sedící Bláha se s panem Dvořákem nehybně a dlouze dívali jeden na druhého. Žádných dalších slov nebylo zapotřebí. Neodvažoval jsem se rušit tu vzácnou chvíli setkání dvou větví rodu, které snad dvě stě let o sobě navzájem nevěděly a nemohly se najít.

Náladu chvíle porušil Buchar. Využil situace, kdy si ho nikdo nevšímal, a dal se na útěk. Naštěstí jsem zahlédl koutkem oka podezřelý pohyb a podařilo se mi v poslední chvíli nakopnout ho aspoň do paty jedné nohy. Buchar pak v běhu zakopl o vlastní nohu a rozplácl se na zemi jako žába. Rychle jsem k němu přiskočil dřív, než se stačil zvednout, popadl ho za pravou ruku a nasadil mu na ni páku přesně tak, jak nás to učili na univerzitě jako praktický příklad v hodinách anatomie. Buchar zaúpěl a znehybněl.

"Zlomíte mi ruku!" zanaříkal.

"S radostí!" ujistil jsem ho. "Pokud mi okamžitě neřekneš, kde je Libuška!"

"Je tamhle v tom domě!" s nesmírnou ochotou mne ihned informoval Buchar. "Zamčená. Támhle za tím rohem jsou dveře!"

"Zamčená? Proč?"

"Abysme ji nemuseli hlídat, když přišli ti - no, ten Karlson! Aby nám neutekla, než je - to, - vyřídíme. Aby se jí přitom nic nestalo."

Jedině ten poslední důvod bych byl ochoten uznat.

"Kde máš klíče?"

"V kapse! Tady vpravo!"

Jedna ruka mi na udržení Buchara stačila. Taková páka je výborná věc. Druhou rukou jsem Bucharovi prohledal kapsu. Buchar se musel na zemi trochu nadzvednout, abych mu dosáhl až na dno kapsy. Vytáhl jsem klíče ven.

"To jsou ony?" přistrčil jsem mu je před obličej. Páčená paže mu totiž nedovolovala ani ohlédnout se.

"Jo." přikývl.

"Tak jdeme. Zavedeš mne tam." přikázal jsem mu. Zkroutil jsem mu paži a přinutil ho vstát.

"Nepotřebuješ pomoct?" zeptal se Procházka.

"Díky, není třeba. Tohohle zvládnu sám." odmítl jsem. Nezdálo se mi, že bych s Bucharem mohl mít nějakou práci. Buchar si troufal jen když ho chránili jeho kumpáni. Bez nich přestával být nebezpečný. Jakmile jsem se mu dostal na tělo, neodvažoval se klást odpor. Samozřejmě jsem ho držel tak, že žádný odpor klást nemohl, ale on se o to ani nepokoušel. Na rozdíl od Chramosty Buchar ve mně žádné obavy nevzbuzoval. Ani zdaleka neměl takovou sílu jako Chramosta. Držel jsem v rukou jeho paži a cítil jsem v ní spíš rozplizlý špek než takové pevné svaly, jaké měl Chramosta. S Bucharem byla snadná práce. Dal se ovládat lehce a bez námahy. Přesto jsem ho držel pevně, aby se mi nečekaně nevyškubl nebo nevykroutil a neutekl. Otočil jsem Bucharovi rukou o trochu víc, prohnul jsem mu tím tělo do oblouku a vypjal si ho před sebou na špičky, aby neměl nějaké postranní úmysly, a postrčil jsem ho kupředu. Buchar vzorně reagoval na každý můj pohyb a poslouchal jako hodinky.

"Tak běž!" pobídl jsem ho. Buchar velice ochotně vykročil kupředu. Musel sice jít vytažený na špičkách a proto šel pomalu, ale to už byl jeho problém. Čím déle mu to bude trvat, tím déle bude mít ruku zkroucenou. Buchar mi také musel říkat, kam máme jít. Pro jistotu jsem ho totiž držel tak, že sám se nemohl ani otočit jiným směrem. Jedině já jsem určoval, kam půjde, řídil jsem každý jeho pohyb a vždycky jsem si ho sám otočil tam, kam jsme měli jít.

Došli jsme k jakýmsi rezavým dveřím.

"To jsou ony? Tak odemči!" strčil jsem mu do volné levé ruky klíče.

Moc mu to nešlo, asi nebyl zvyklý odemykat levou rukou a ve stoje na špičkách, ale já nechtěl riskovat tím, že bych mu nějak ulevoval. Konečně dveře povolily a z nich vyletěla Libuška jako ptáček z klece. Samou radostí z vysvobození mne chtěla obejmout, ale nešlo to, protože jsem Buchara nemohl pustit. Dostal jsem na něj vztek, protože to bylo poprvé, co by mne Libuška objala, a navíc tak vášnivě, a já kvůli němu o to přišel. Ze vzteku jsem mu zkroutil ruku tak, až zařval bolestí. Nemusel jsem mu to udělat, ale nemrzí mne to. Za to, co způsobil Bláhovi a Libušce, by si zasloužil mnohem víc.

Ani po vysvobození Libušky jsem ho ještě nepustil. Ještě nám musel ledacos vysvětlit. Vrátili jsme se proto zpět k ostatním, Buchar samozřejmě stále vypjatý do oblouku na špičkách. Libuška objala pana Dvořáka tak nadšeně, až mu vypadly ruce z kapes. Všiml jsem si, že z členů Bucharova týmu nezbyl na místě ani jediný. Buďto všichni utekli, anebo byli propuštěni jako bezvýznamní. Když si Buchar všiml, že zůstal sám a já ho utéct za jeho kumpány nenechám, ztratil všechny zbytky své suverenity a změkl jako kus bláta. Výslech byl proto snadný a rychlý.

"Odkud jsi věděl o Libušce?" uhodil jsem na něj.

"Od Chramosty. Včera rozhlašoval ve všech hospodách, co s ní je a kde ji najdeme. Prý kdo si s ní chce užít, musí si pospíšit, než si pro ni přijdete."

"Jak - užít?!"

"No - to vy nevíte? Přece - říká se, že kdo se vyspí s urozenou holkou, ten dosáhne nesmrtelnosti!"

"Cože?! A tomuhle ty věříš?!" užasl jem.

"Nevěřím. Já vím, že je to jen pověra, ale spousta lidí tomu věří."

"Tak proč jsi ji unesl, když tomu nevěříš?"

"No - nechtěl jsem onemocnět."

"Jak to? Jak to spolu souvisí?"

"No přece rozdat si to s urozenou chrání proti všem nemocem!"

"Jak jsi na to přišel?" podivil jsem se znova.

"Říká se to. Proč by si jinak ti urození tak hlídali svoji čistokrevnost?"

Nemělo smysl s ním dál ztrácet čas. Bláha a jeho kamarád potřebovali naši pomoc. Oba měli těžká zranění ze rvačky s Bucharovými lidmi. Oba byli zakrvácení, s tržnými ranami na obličeji i jinde, ale nejhůř vypadalo Bláhovo vyražené oko. Opuchlá víčka toho oka měl Bláha propadlé hluboko do očního důlku, vytékala mu z nich směs krve a bezbarvého sklivce, a v mezeře mezi nimi byl vidět zbytek oka, kus světlé beztvaré hmoty, která vypadala jako mrtvá medůza vyhozená na břeh. Bláha stále ještě seděl na zemi a zjevně neměl sílu vstát. Museli jsme je oba odvézt do nemocnice na ošetření.

Jak jsem se obával, to Bláhovo oko už zachránit nešlo. Až mne překvapilo, jak statečně Bláha tu zprávu přijal. Zůstal naprosto klidný, když se lékař snažil nějak šetrně mu to sdělit. Tvářil se lhostejně, jakoby se ho to ani netýkalo. Tak nějak jsem si vždycky představoval chování opravdového šlechtice z dávných dob.

"V čem vlastně spočívá ta vaše urozenost?" zeptal jsem se, když jsme se vraceli se zachráněnou Libuškou zpátky do Příšemic.

"V tom, že máme regenerační schopnosti jako nezmaři!" zasmál se pan Dvořák. "Nikdo už neví, co bylo v dobách Civilizace změněno v genetické výbavě praotců našich rodů, ale zatím se nám daří tuhle změnu uchovávat v plné funkčnosti. Pamatuji se třeba, že před lety se na strejdu Vaška převrátil traktor a rozmačkal mu nohu. Navíc hrozilo, že se ten traktor bude převracet ještě dál a rozmačká ho celého. Museli jsme mu tu nohu rychle uřezat, abysme ho dostali ven a do bezpečí včas. Do půl roku mu vyrostla nová noha, úplně zdravá, jako kdyby se nic nestalo."

Začalo se mi v hlavě trošku rozsvěcovat.

"Teď jsem zase já přišel o ruce." pokračoval klidně pan Dvořák. "Sám jsi viděl, že mi paže nadobro odumřely, a myslel sis, že je to úplně beznadějné. Sám jsi také viděl, že už za pár hodin mi začaly zase ožívat. Sám cítím nejlíp, jak ta regenerace postupuje. Za pár týdnů budu mít ruce v naprostém pořádku, a ani si nevzpomenu, že jsem měl někdy paže nadobro mrtvé."

Měl pravdu. V příštích dnech jsem sledoval regeneraci jeho paží a rukou, a změny byly znatelné každý den. Za týden už dokázal vzít do ruky pohárek a zvednout ho. Sice jen velice neobratně, napít z něj by se ještě neuměl, ale i tak to byl neuvěřitelný pokrok.

Po týdnu přijel na návštěvu Bláha. Ani tomu jsem v prvé chvíli nemohl uvěřit, když jsem si vzpomněl, v jakém stavu jsme ho tehdy dovezli do nemocnice. Podle mého odhadu měl teď pořád ještě ležet v nemocnici zafačovaný od hlavy až k patě. Nadobro jsem zapomněl, že on je také z rodu Karlsonů. Byl už zase v plné síle a všechna zranění už měl zahojená. Prohlédl jsem ho důkladně, ale nenacházel jsem na něm ani stopy po nějakých zraněních. Přitom jsem si pamatoval, že měl kůži na obličeji na několika místech potrhanou až na kost a živé maso. Všechna tahle zranění teď byla pryč. Ani sebemenší jizvička po nich nezůstala. Jen v místě, kde bývalo nejtěžší zranění, měl ještě kůži nepatrně zarudlou. Nepochyboval jsem, že za pár dní i tahle skvrnka zmizí beze stopy. V té době už jsem sice věděl, že Karlsonům se jakékoliv zranění zahojí bez jizvy, ale slyšet to je něco docela jiného než to vidět na vlastní oči.

Ani důlek po vyraženém oku už neměl tak příšerně prázdný jako před týdnem. Oční víčka sice ještě nevypadaly normálně zaobleně, ale už bylo poznat, že pod nimi něco je. Bylo to neuvěřitelné, ale když Bláha ty víčka trochu pootevřel, bylo jasně vidět, že mu pod nimi roste nové oko.

Bláha přivezl ukázat svůj rodokmen. Pan Dvořák měl ten svůj vyvěšený v hale, takže bylo možné je porovnat. Nejstarší čtyři generace byly na nich naprosto stejné. Dál už byly rozdíly. Olaf, který byl u pana Dvořáka v hlavní větvi, byl v Bláhově rodokmenu uveden ve vedlejší větvi, jejíž další pokračování tam už nebylo zakresleno. V hlavní větvi tam byl Richard, který naopak u pana Dvořáka byl uveden jen v postranní větvi. Kromě těch dvou byly ovšem ve starších generacích zakreslena spousta dalších jmen v dalších postranních větvích, která byla v obou rodokmenech pochopitelně stejná a navíc i ve stejném pořadí. Přitom o nich tam Na Hrabárně nepadlo ani slovo. To byl dostatečný důkaz, že tenhle rodokmen není žádný padělek vzniklý narychlo po našem odchodu. Bláha byl nesporně pravý Karlson. Ostatně jeho bez jizev zhojená zranění byla nejlepším důkazem.

Pak nám Bláha vyprávěl historii svého rodu, velmi podobnou historii rodu Dvořáků. Bláhovi mají ve městě hotel s restaurací, takže s penězi starost nemají. Problémy ale začínají mít se svou čistokrevností.

"Bratranec má od narození nepříjemnou vrozenou nemoc." svěřoval se se svými obavami Bláha. "To už se asi projevuje, že jsme příliš dlouho žili izolovaně, bez spojení s ostatními větvemi Karlsonů. Taky teta Máňa má nějaké potíže, ale stydí se o tom mluvit přede mnou. Prý je to jen mezi námi děvčaty. Já sám sice žádné problémy nemám, ani už nikdo další z příbuzenstva, ale jestli jsme opravdu všichni geneticky v pořádku, tím si už nemůžeme být jistí. Už jsme se všichni smiřovali s tím, že náš rod pomalu končí a po pár generacích asi zcela zanikne. Tyhle obavy jsou teď ale pryč. Víte, jaký význam to pro mne a pro nás všechny má, že jste nás našli? A že tady ještě navíc máte další dva spřízněné rody? Já tomu pořád ještě ani uvěřit nemohu! A co teprve všichni příbuzní! Dovedete si představit, jak bohatýrskou oslavu všichni uspořádali, když se o tom dozvěděli? Dům to málem nevydržel!" zasmál se. "To naše setkání tam Na Hrabárně, to byla nejšťastnější chvíle mého života!" ujistil nás.

Tím nám připomněl, co nás zajímalo nejvíc. Jak se dozvěděl o Libušce?

"Jednoduše. Den předtím jsem jako obvykle držel službu v tom našem rodinném pajz... no, rodinném podniku, a při tom jsem zaslechl, že si tam nějací drbani vykládají o nějaké urozené holce - pardon!, ale tak nějak to říkali oni! To jsem ještě nevěděl, že ta dívka patří k našim rodům. Ale i kdyby ne, přece nemohu nechat někoho urozeného v rukou takových drbanů! Ten den jsem se už nemohl utrhnout, nepodařilo se mi tak narychlo sehnat za sebe záskok, ale hned druhý den ráno jsem sebral našeho vyhaz... no, vrátného, a šli jsme zjistit, co je na tom pravdy. A dál už to vlastně znáte. Ke Kolaříkovi jsme přišli pozdě, slečna Libuše už byla pryč, a navíc jsem Buchara špatně odhadl. Nenapadlo mne, že bude mít takovou přesilu. Honza - jako - no, ten vrátný, si sice dovede poradit někdy i se dvěma současně, ale," pokrčil rameny, "jich prostě bylo víc, no. Myslím, že jste se tam objevili v poslední chvíli."

Nebylo nutné vyptat se na všechno hned první den. Bláha nebyl u nás ten den naposled. Naopak, jezdil pak do Příšemic zpočátku pravidelně každý týden a pak už čím dál častěji. Měl jsem tedy dost příležitostí sledovat regenerační schopnosti rodu Karlsonů. Po pár týdnech měl pan Dvořák skutečně ruce zcela zdravé. Bláhovi na místě zubů vyražených Na Hrabárně vyrostly nové. I jeho nové oko vypadalo už téměř normálně.

"Ještě na něj vidím trochu nejasně a neostře, ale zlepšuje se to každým dnem!" popisoval mi. "Když se ráno probouzím, tak jsem vždycky zvědavý, o kolik na něj zase uvidím líp, až ho otevřu."

Horší bylo, že se Bláha čím dál víc zakoukával do Libušky. Nebyl jsem pochopitelně rád, ale jednak jsem s tím nemohl nic dělat, a jednak by mně to vlastně ani nemělo vadit. Měl jsem sice Libušku rád a jenom kvůli ní jsem byl v Příšemicích, ale od samého začátku jsem věděl, že u ní nemám šanci, protože nejsem urozený. Přesto jsem celou tu dobu v skrytu duše doufal, že třeba přece jen... Co kdyby... Teď ovšem všechny ty skryté naděje rychle braly za své. Nakonec mi všechnu zbývající naději vzala sama Libuška. Už několik dní jsem na ní viděl, že se něčím trápí. Pak se přece jen odhodlala.

"Víš, nesmíš se na mně zlobit. Já tě fakt mám moc ráda, ale..." začala nejistě. "Víš, Bláha je mého rodu... A oni mne tam v té jeho rodině fakt moc potřebují... Však víš, jak tam na tom jsou... Jim fakt hrozí zánik. A já jsem čistokrevná a zdravá... U nás v Příšemicích se nikdy žádná dědičná nemoc nevyskytla. Víš, ty jseš má první a jediná láska. Já na tebe nikdy nezapomenu! Já tě vždycky budu mít ráda. Ty jseš nejlepší kluk, jakého jsem kdy poznala. Bláha ti nesahá ani po kotníky. Ale... Když ty nejseš urozený... Já prostě musím... Pomoct jim... Oni prostě potřebují zdravou krev pro oživení rodu! Já jsem pro ně záchrana! Víš přece, jak strašně dávno se ta jejich větev oddělila od naší! Tehdy snad ještě byla Civilizace! Právě proto jsem pro ně právě já tak důležitá! A právě proto jsou i oni pro nás tak moc důležití! Kdoví, jestli by po deseti dvaceti generacích nepostihla degenerace i nás v Příšemicích? A rod Karlsonů nesmí zaniknout! Ta naše regenerační schopnost se přece nesmí ztratit! Odpustíš mi to, když dám přednost zachování rodu před - svou láskou? Zůstaneme aspoň kamarádi?"

Co jsem měl dělat? Koukala na mne tak úpěnlivě, že jsem se na ni nemohl zlobit. Také jsem si uvědomoval, že jinak to nemohlo dopadnout. Byl bych bláhový, kdybych si někdy myslel něco jiného. Libuška mi také nikdy ani v nejmenším nenaznačila, že by na mne myslela jinak než jen jako na svého nejlepšího kamaráda. Určitě mne neoklamala. To jsem jí nemohl vyčítat ani v nejmenším. Ovšem dívat se klidně, jak čím dál víc patří tomu Bláhovi, to jsem také nedokázal. Tak jsem jednoho dne osedlal svého koně a tak, jak jsem před časem jen kvůli Libušce do Příšemic přijel, tak jsem teď Příšemice opustil a vydal se sám na cestu domů do svého rodného městečka.

"A dávej na sebe pozor!" zněla mi v hlavě starostlivá poslední Libuščina slova na rozloučenou. "Nezapomínej, že ty nemáš takové regenerační schopnosti jako my, takže musíš být mnohem opatrnější než my a dávat si pozor mnohom víc než my, aby se ti nic nestalo!"

K o n e c