S k l á d k o k o p o v é

Ten člověk byl divný od samého začátku.

Jako první si toho všimly babky ve vlaku, když se vracely domů do Nedojedů. Žádná z nich totiž toho člověka neznala. Přitom tou lokálkou jezdí jen lidé z vesnic kolem trati, a za ta léta už se všichni navzájem dokonale znají. Navíc se ten člověk s nikým nebavil. Babky byly celé žhavé dozvědět se, kdo to je, odkud je, kam jede, co tam chce, ale přece ho nemohly oslovit jen kvůli tomu! To by pak vypadaly jako nějaké zvědavé klepny! A ten člověk sám od sebe nezačal rozhovor s nikým. Prostě podezřelý morous.

Ještě podezřelejší bylo, když vystoupil v Nedojedech. Rozhlížel se kolem sebe, jako kdyby tady byl poprvé. Asi to také byla pravda. Rozhodně v Nedojedech ještě nikdy nebyl, to by si ho určitě někdo pamatoval. Cizí člověk je v Nedojedech taková zvláštnost, že na to nikdo nezapomene ještě desítky let.

"Viděls ho?" všimli si ho i chlapi před hospodou. "Kdo to je?"

"To nevím! Co tady chce?" kroutili hlavami, když ten člověk procházel vesnicí a rozhlížel se, jakoby někoho hledal. Byl mladý a vypadal zdatně, což mu v očích přihlížejících ještě přitěžovalo. Takoví silní a zdatní mladíci bývají nejnebezpečnější.

"Kdyby za někým šel, tak bysme ho museli znát!" mudrovali chlapi. "Všechny příbuzné našich lidí přece známe!"

"Vyptával se na cestu k Oběšenému!" přiběhl kluk se zprávou, když se ten mladík zastavil u babky sedící na zápraží a chvilku s ní pohovořil. Její vnuk okamžitě běžel oznámit tuhle zprávu tátovi do hospody. Nemohl si přece nechat ujít takovou příležitost navštívit hospodu, aniž by za to dostal od rodičů vynadáno! "Hledá prý nějakou Malou Skalku u Oběšenýho!"

"U Oběšenýho? Co tam může chtít?" divili se chlapi. "Rozhodně to tam nezná, když se musel ptát na cestu! Proč tam jde, když to tam nezná?"

"To je nějaký divný!" shodli se nakonec. "Co tam bude dělat?"

"Měl by se na něj někdo trochu podívat!" shodli se nakonec všichni. "To není jen tak samo sebou, když se takový cizí cucák chce courat kolem Malé skály! Za tím něco vězí!"

"Nepůjdeme tam za ním, Arnošte?" odhodlal se jeden z nich. "Co říkáš?"

"To bysme asi měli." přikývl Arnošt. "Jdeš se mnou, Zdendo?"

"Jasně!" přikývl Zdenda. "Kdo jde s námi ještě?" rozhlédl se po ostatních, když se zvedal.

Ukázalo se ale, že ten cizí mladík nestojí ostatním za to, aby kvůli němu opustili svoje pivo. Nikdo další se už nezvedl. Arnošt se Zdendou zůstali sami.

"Přijďte nám pak říct, co jste tam vypátrali!" vyprovodili je ostatní od svých půllitrů.

Na Arnoštovi se Zdendou bylo vidět, že takhle si výsledek svého návrhu nepředstavovali. Teď už ale nemohli couvnout. Vydali se tedy za tím cizím cucákem sami.

Ve vesnici bylo sledování neznámého mladíka jednoduché. Nebyl problém skrývat se za rohy domů a za ploty zahrad, takže mladík neměl ani tušení, že je sledován. Jakmile ale vyšel za vesnicí do polí, bylo to horší. Na rovné přehledné polní cestě nebylo kam se ukrýt. Arnošt se Zdendou v první chvíli nevěděli, co mají dělat, aby se neprozradili, ale pak jim nezbylo než odhodlaně vykročit do volného prostoru. Udržovali aspoň od mladíka několikasetmetrový odstup a tvářili se, jakože k němu nepatří. Naštěstí se mladík neohlížel. Ale i kdyby: Proč by dva chlapi z vesnice nemohli jít náhodou stejným směrem po stejné cestě jako on?

N obzoru ve vzdálenosti snad dvou kilometrů se tyčil kopec zvaný U oběšeného. Byl od úpatí až po vrchol hustě zalesněný, takže se nedalo poznat, co skrývá. Arnošt se Zdendou sledovali mladíka, jak došel na úpatí a zmizel v podrostu. Nadešla asi nejobtížnější fáze sledování: Oni mladíka neviděli, zatímco on mohl z houští oba vidět jako na dlani, sám nepozorován. Arnošt se Zdendou neměli samozřejmě ani tušení, zda je mladík pozoruje, ale uvědomovali si nevýhodnost své situace. Rádi by měli tuhle nepříjemnou etapu za sebou co nejrychleji, ale neodvažovali se zrychlit chůzi, aby nevypadali podezřele a ptáčka si zbytečně nevyplašili.

Konečně byli na kraji lesa. Po mladíkovi tam samozřejmě nebylo ani stopy. Za tu dobu, než k lesu došli, mladík uvnitř stačil zmizet kdovíkam. Tak jednoduše se ale Arnošt se Zdendou vzdát nechtěli. To by se jim chlapi v hospodě pěkně vysmáli.

"Hele, vem to tady doprava kolem dokola, a já to projdu okolo doleva." navrhl Zdenda. "V nejhorším se na opačné straně kopce sejdeme, a tam se pak domluvíme, co dál."

Vzhledem k tomu, že Arnošta nic lepšího nenapadalo, přikývl, a tak se rozešli každý svým směrem. Arnošt pomalu a opatrně procházel lesem a ostražitě se rozhlížel na všechny strany, jestli někde neuvidí hledaného mladíka. Terén tu nebyl moc přehledný. Někde byl les temnější, jinde zarostlý keři, na svazích kopce byly na některých místech skály, jinde zase byly na zemi balvany a kamení spadané se skal. Ale i tam, kde byl svah kopce povlovnější a les volnější, měl Arnošt strach, aby neztratil orientaci. Snažil se nevzdalovat se příliš od okraje lesa, mít ho stále v dohledu.

Toho mladíka spatřil naprosto nečekaně. Mladík byl přikrčený k zemi zády k Arnoštovi a najednou se vztyčil. V tom okamžiku si ho Arnošt všiml. Naštěstí byl od něj ještě v bezpečné vzdálenosti, aby se neprozradil. Přesto mu v těle zatrnulo při představě, že klidně mohl tomu mladíkovi šlápnout na záda a ani by si toho nevšiml. Copak mne mohlo napadnout, že ten cucák tady bude dřepět na bobku? hudroval v duchu. Naštěstí se pohnul včas!

Mladík se zkoumavě rozhlížel kolem sebe, naštěstí nikoliv směrem, jímž se za stromem skrýval Arnošt. Poodešel pár desítek kroků stranou a začal polní lopatkou, kterou držel v ruce, rýpat do země. Nabral do ruky hrst vyrýpané hlíny a nespokojeně si ji prohlížel. Pak ji odhodil, poodešel zase o kus dál a znova lopatkou vyrýpal hromádku hlíny a hrst si jí pozorně prohlížel. Bylo vidět, že něco hledá, jen Arnošt nedovedl poznat, co. Chování mladíka mu připadalo velice podivné a ještě víc podezřelé. Zatím ale nedával o sobě znát. V úkrytu za stromem čekal, co bude dál.

Mladík postupoval lesem přibližně stejným směrem, jakým šel předtím Arnošt. Jen postupoval klikatěji a po každých pár desítkách kroků rýpal do země a zkoumal hlínu. Arnošt se opatrnými přískoky od stromu ke stromu plížil za ním, ale z mladíkova chování pořád nebyl moudrý. Přiblížit se ale více, aby lépe viděl, co tam ten mladík dělá, to si Arnošt netroufal. Nechtěl dostat od Zdendy vynadáno, že toho cucáka vyplašil. S velkou úlevou proto zaznamenal, že v dálce v lese za mladíkem zahlédl nějaký pohyb. I na tu dálku poznal Zdendu, ale jen proto, že věděl, že to nikdo jiný být nemůže, a že právě tam se musí objevit, až obejde kopec kolem dokola.

Zdenda ovšem také mladíka zahlédl a kryl se tak dobře, že ani Arnošt si po chvilce nebyl jistý, jestli vůbec měco zahlédl. Mladík ovšem při své práci pomalu postupoval dál a blížil se tím ke Zdendovi víc a víc. Bylo jen otázkou času, kdy na Zdendu narazí. Zdenda to časem pochopil sám a tak nakonec vyšel ze svého úkrytu sám.

"Zdravím tě, hraboši!" oslovil mladíka familiárně. "Co to tady hrabeš?"

"Zkoumám hlínu." odpověděl mladík stručně. Sdílností asi nevynikal.

"Tak hlínu zkoumáš?" podivil se Zdenda s úšklebkem. "A proč jako?"

"Hledám skládku." neochotně objasnil mladík. "Někde tady by měla být."

"Tak skládku? To jako myslíš starou skládku z dob Civilizace?"

"Ano. Něco takového." Bylo vidět, že mladíkovi je vyloženě nepříjemné mluvit o svých záměrech s cizími lidmi.

"Ale skládky z dob Civilizace jsou přece všude! Ty se nemusí hledat!" namítl Zdenda.

"Já vím." přikývl mladík. "Jenže mne ty obyčejné skládky nezajímají."

"Tak nezajímají? Takže ty hledáš ty neobyčejné, ze kterých se dá něco vytěžit? Takže ty jsi vlastně skládkokop?" pokyvoval hlavou Zdenda. "A čípak ty jsi? Že jsem tě tady ještě nikdy neviděl?"

"Já jsem Svoboda. Hynek Svoboda, jestli vám to stačí."

"Tak Hynek Svoboda!" přikývl Zdenda. "Já jsem hned věděl, že nejsi od nás! Odkudpak jsi?"

"Z Ústí." odpověděl mladík na půl úst. Bylo zjevné, že by nejraději tenhle rozhovor co nejrychleji ukončil. K tomu se ale Zdenda nijak neměl.

"Tak z Ústí!" pokývl spokojeně. "Takže Úsťák? To mne mohlo napadnout! Ústí je přece vyhlášené skládkokopecké město! A pročpak si nehledáš skládky tam u vás, Úsťáku? Tam přece máte takových skládek spoustu!"

"Bejvávalo. Ty už jsou dávno vytěžené." objasnil neochotně mladík. "Tam už se nenajde nic."

"Takže hledáš u nás." přikývl Zdenda. "A vůbec ti nevadí, že tady to patří nám!"

"To možná patří." připustil mladík. "Jenže k čemu vám to je, když nevíte, kde tady jaká skládka je? Nemyslíte, že suroviny ze skládky patří tomu, kdo je najde? Stejně jako borůvky nebo houby?"

"To si tedy nemyslíme!" prohlásil rozhodně Zdenda. "Takže ty jsi tady chtěl těžit suroviny, které patří nám! A ty si myslíš, že ti to dovolíme!"

"Kdybyste mne tady nepotkal, tak byste ani nevěděl, že tady vůbec nějaká skládka je!" namítl mladík. Vypadal už dost rozzlobeně, stejně jako Zdenda.

"Jenže naštěstí jsem tě potkal!" konstatoval Zdenda. "A nemávej mi tou lopatkou před očima! Komáry si dovedu od hlavy odhánět sám! Připaž, když s tebou mluvím, Úsťáku!"

Arnošt pochopil, že začíná jít do tuhého a rychle opustil svůj úkryt a připojil se ke Zdendovi.

"To je dost, že ses tady konečně objevil!" komentoval jeho příchod Zdenda. "Kde ses tak dlouho coural?"

"Tady!" ohrazoval se Arnošt. "Nechtěl jsem ho vyplašit!" kývl hlavou směrem k mladíkovi.

"Tak to ano." přijal omluvu Zdenda. "A ty polož tu lopatku, ať si s ní neublížíš!" obrátil se zase na mladíka.

Mladík zaregistroval změnu poměru sil a poněkud zkrotl. Nervózně se ohlížel po Arnoštovi, který se mu postavil za záda. Raději poslechl a lopatku odložil na zem.

"Já nechápu, co to má znamenat!" ohrazoval se jen.

"To znamená, že se nám nelíbíš, Úsťáku!" oznámil mu Zdenda. "Nelíbí se nám, co tady děláš! Nelíbí se nám, že tady vůbec jseš!"

"Ale tady přece může být každý!" namítl mladík. "Jen tak chodit po lese může každý!"

"Každý ano, ale ty ne!" uzemnil ho Zdenda. "Kromě toho ty tady nechodíš jen tak, ty tady ryješ jako divoký prase! - A nemávej mi těma rukama před obličejem! Já nepotřebuju, aby mne někdo ovíval! Mně není horko! Připaž, když s tebou mluvím!" zopakoval.

"Já jen zdůrazňuju, co říkám!" bránil se mladík. "Já vždycky při řeči tak gestikuluju!" vysvětloval mladík.

"Tak gestikuluješ? To znám. Takovou gestikulací to začíná a pleskáním facek to končí." usmál se Zdenda. "Děkuju, nemám zájem. Radši se obejdu bez té tvé gestikulace."

"No dobře, tak já už to nebudu dělat." slíbil mladík a svěsil ruce podle těla.

"To jsem rád!" ironicky se usmál Zdenda. "Ale to nestačí. Dej si ruce za záda!"

"Proč?" podivil se mladík.

"Protože jsem ti to řekl!" objasnil mu Zdenda. "A ty budeš poslouchat, když ti něco řeknu!"

"Ale já přece..."

"Neslyšel jsi, co jsem ti řekl?!" zesílil hlas Zdenda.

"No tak dobře..." pronesl smířlivě mladík a schoval ruce za zády.

"No vidíš, že to jde po dobrém!" pochválil ho Zdenda výsměšně. "Tady jseš v našem lese, tak se musíš chovat podle toho a ne tady vyvádět kdejaká alotria!"

"Ale já tady chci jen vyrýt trochu hlíny!" namítl mladík.

"Mně nezajímá, co ty chceš nebo nechceš!" ujistil ho Zdenda. "A rýt tady už také nebudeš!"

"Ale takové rytí přece není zakázané!" namítal mladík.

"Tak o tom se s tebou nebudu bavit!" prohlásil Zdenda. "O tom rozhoduju já, co tady je a co není zakázané!"

"Ale to je nezákonné!"

"Tak takový cucák jako ty mne nebude poučovat!" rozhořčil se Zdenda. "A co to zase děláš s těma pazourama?!"

"Promiňte, já zapomněl..." omlouval se rychle mladík a hbitě zase dal ruce za záda.

"Tak zapomněl!" zopakoval Zdenda. "Nemáš ty pazoury nějak moc živé?"

"Trochu..." zahanbeně přikývl mladík.

"Kdybysme ti je svázali, tak byses už pak s nikým nedomluvil, že?" výsměšně pokračoval Zdenda.

"Asi..."

"To už byses pak nemohl tak vytahovat, jak jseš chytrej, že?"

"Ale já se přece nevytahuju..."

"Tak si dávej pozor na to, co říkáš, když se mnou mluvíš!" ztvrdl zase Zdenda.

"Ale já přece neříkám nic špatného..." namítl mladík.

"Už zase?" rozhořčil se Zdenda, protože mladík stále nenechával ruce v klidu.

"Jé - Aha!" zarazil se mladík a rychle vrátil ruce zpět za záda. Zdendovi to ale už nestačilo.

"Udělej mu něco s těma pazourama!" kývl na Arnošta. Arnošt přikývl, zručně zezadu chytil mladíka za ruce a přidržel mu je u těla. Mladík se sice trochu zaškubal, ale pak si uvědomil své postavení a bez odporu nechal své paže v Arnoštových rukou.

"Co to děláte?" zkusil jen zaprotestovat.

"To abys nezapomínal, že nemáš těma rukama mávat jako větrná elektrárna!" vysvetlil mu Arnošt.

"No vidíš, jak je to jednoduché!" usmál se Zdenda na mladíka.

"Ale kvůli tomu mi přece nemusíte držet ruce!" namítl mladík.

"To máš pravdu." ochotně souhlasil Arnošt. "Fakt nevidím jediný důvod, proč bych ti ty pazoury měl pořád držet za zády!"

"Tak mi je... Ale - " najednou se zarazil mladík a ohlédl se překvapeně po Arnoštovi. "Co mi to tam s těma rukama děláte?"

"Svazuju ti je dohromady." oznámil mu Arnošt klidně. "Abych ti je nemusel pořád držet, jak sis přál!"

"Ale to přece - nemůžete!" zaprotestoval mladík a kroutil se jako žížala, aby se podíval, jak má ruce za zády svázané. "To přece nejde!"

"Jak vidíš, můžu!" ujistil ho Arnošt. "A jde to docela dobře. Máš pěkně tvarované ruce, takové se svazují jedna radost!" dodal posměšně.

"Ale co já teď..." zmateně blekotal mladík.

"Nic!" pokrčil rameny Zdenda. "Gestikulovat nemusíš, když mluvíš se mnou, a na nic jiného ruce nepotřebuješ." rozhodl.

Mladík už nenamítal nic, jen cloumal pažemi za zády a snažil se vytrhnout ruce z pout.

"Nemusíš se tak namáhat!" poklepal mu na rameno Arnošt. "Já vím, že jsem ti to svázal dobře! Nemusíš mne o tom tak zuřivě přesvědčovat!"

"Radši mi řekni, jak jsi na to přišel, že by tady někde měla být nějaká neobvyklá skládka!" poručil mladíkovi Zdenda.

"Našel jsem to - v archivu!" přerývaně odpovídal mladík, zadýchaný ze svého marného zápasu s pouty.

"Z jakého archivu?" nestačila jeho odpověď Zdendovi. "A stůj klidně, když s tebou mluvím!"

"Z továrního archivu! - Probíral jsem starý - tovární archiv ještě - z dob Civilizace!"

"Tak starý tovární archiv!" pokývl spokojeně Zdenda. "A tam bylo napsáno, že tady někde měla být skládka?" zeptal se. "A nefuň jako prase, když se mnou mluvíš!"

"Nejenom napsáno. - Byl tam i plánek - nakreslený." snažil se mladík poslušně uklidnit svůj zdivočelý dech.

"Tak plánek! A ty sis ho zapamatoval?"

"Nezapamatoval. Já jsem si ho obkreslil."

"No vidíš, že umíš mluvit normálně!" pochválil ho Zdenda a spokojeně ho popleskal po tváři. Mladík v první chvíli ucukl, ale pak si uvědomil, že se svázanýma rukama nemá cenu klást odpor, a tak posměšné popleskání hrdinně snesl. Bylo ale na něm vidět, že mít volné ruce, něco takového by nikomu nedovolil.

"Takže ty máš s sebou plánek?" ujišťoval se Zdenda.

"Hmmm - mám." neochotně přiznal mladík a zase zaškubal za zády spoutanýma rukama.

"Nemusíš se namáhat!" usmál se Zdenda. "My už si ho najdeme sami!" oznámil mu a hrábnul mu rukou do náprsní kapsy.

"Jasně!" ochotně přikyvoval Arnošt. "Beztak mne vždycky zajímalo, co všechno ti dnešní cucáci můžou nosit po kapsách!" a hrábl mladíkovi do druhé kapsy.

Mladík sice ucukl, ale Arnošt ho druhou rukou chytil za vlasy, přidržel si ho na místě a dál mu klidně prohrabával kapsy. Mladík zatínal zuby a pěsti a hleděl do korun stromů, k čemuž ho nutil i Arnošt tím, že mu za vlasy zvrátil hlavu dozadu. Mladík tak už ani nemohl vidět, co mu Arnošt se Zdendou dělají, jen cítil jejich nenechavé ruce na těle, ale teď už mlčel a držel. Arnošt se Zdendou mu postupně vyprázdnili všechny kapsy, vysypali a prohrabali batoh a nakonec plánek našli.

"Co to je?" podivil se Zdenda, když plánek uviděl. "Ty se v tom vyznáš?" zeptal se mladíka, když předtím chvíli bezradně civěl do plánku.

Mladík neodověděl.

"Na něco se tě ptal!" připomněl mu Arnošt a zase ho vzal za vlasy a zvrátil mu hlavu na záda.

"Hmmm - když jsem ho překresloval, tak jsem si myslel, že se v něm vyznám." raději rychle odpovídal mladík. "Ale - tady - " zaváhal mladík. "Když jsem přišel sem, tak - tady už si tím tak jistý nejsem." přiznal.

"Já se v tom nějak vůbec nemůžu zorientovat." přiznal se i Arnošt, který koukal Zdendovi přes rameno. "Kde jsme třeba my teď právě?"

"Přece tady!" řekl rychle mladík a zaškubal spoutanýma rukama za zády. "Když mi rozvážete ruce, tak vám to ukážu!" nabízel ochotně.

"To není potřeba." odmítl ho Zdenda. "Mně zajímá jenom ta skládka. Nějak nevím, jak ji podle toho plánku najít."

"Já taky ne." přiznal mladík. "Podle toho plánku tady nějakých sto metrů vpravo od cesty měla být ta skládka. Ale nenašel jsem tady nic! A když jsem to zkoušel ještě i v okolí, protože za tu dobu se mohlo ledacos změnit, tak - tak jste mne pak vyrušili, a - teď..." nedořekl.

"No určitě je tady všechno jinak." ochotně souhlasil Zdenda, aniž by nějak komentoval to, co mladík nedořekl. "Můj praděda říkával, že tahle cesta původně vedla úplně jinudy. Ale kde přesně, to už věděl jenom on."

"Nedalo by se to třeba zjistit ze starých pozemkových map?" navrhl mladík.

"Staré pozemkové mapy?" zasmál se Zdenda. "Kde těm je konec? Víš, kolik tady proběhlo reorganizací územní správy jen za mého života? Víš, ke kolika různým městům jsme už za tu dobu patřili? A co všechno se ve všech těch městech od té doby odehrálo?"

"Hmmm - tak to potom nevím." zklamaně sklonil hlavu mladík. "Ale mělo to být někde u Malé Skály!" zazářil najednou novým nápadem. "Čemu se tady říká Malá Skála? Ta přece je v tom plánku taky nakreslená!"

"Ano, vidím tady nějakou Malou Skalku." souhlasil Zdenda a koukal do plánku. "Znám Malou Skalku, ale ta vypadá úplně jinak než tady! A taky je úplně jinde než tady!"

"Co kdyby jsme se tam teda zašli podívat?" navrhl Arnošt. "Třeba se tam pak tady ten mladej nějak zorientuje!"

"To by šlo." souhlasil Zdenda. "Tak jdeme!" pokývl hlavou na mladíka. "Běž napřed, ať tě máme na očích!" přikázal mu a zamířil zpátky k cestě. Arnošt ho ochotně následoval a mladík se svázanýma rukama chtě nechtě musel jít před nimi. Naštěstí si pamatoval, kudy sem přišel, takže věděl, kam má jít.

Přesto to měl o dost těžší než ti dva, co šli za ním. Na místě téměř všech dnešních lesů totiž za dob Civilizace bývaly skládky odpadků. Od těch dob samozřejmě všechny dávno zarostly trávou a lesem, takže už to na první pohled není poznat, ale v podloží pod trávou všechny ty staré krámy zůstaly. Znamená to, že kdykoliv člověk jde po lese jinde než po spolehlivě vyzkoušené vyšlapané cestě, musí se pečlivě dívat, kam šlape. I tak se mu nesčíslněkrát stane, že na něco šlápne, noha se mu nečekaně proboří půl metru do země, něco se mu pod nohou převrátí nebo ujede či mu po nějakém kulatém předmětu noha uklouzne naprosto nečekaně a naprosto nepředpokládaným směrem. Ve vysoké trávě či v hustém podrostu prostě není možné včas uvidět všechno. Pokud člověk chce chodit po lese mimo vyšlapané stezky, musí být při každém kroku ve střehu a umět za všech okolností udržet rovnováhu. Během návratu k cestě se nejméně dvacetkrát stalo, že Svoboda nějakým způsobem nečekaně najednou ztratil půdu pod nohou, zapotácel se a zoufale za zády zaškubal spoutanými pažemi v instinktivní snaze roztáhnout je a získat tak zpět ztracenou rovnováhu. Zdenda s Arnoštem sice také ztráceli půdu pod nohama stejně často a stejně nečekaně jako Svoboda, oni ale měli ruce volné, mohli jimi mávat podle libosti a udržovali proto rovnováhu snadněji. Zato Svoboda zjevně nebyl zvyklý chodit po lese s rukama svázanýma.

"Nemohli byste mi rozvázat ruce?" zeptal se nešťastně už po pěti minutách chůze.

"Mohli." přikývl Arnošt. "Ale nechce se nám." ušklíbl se. "Dovedeš si vůbec představit, jak těžko by se ten uzel rozvazoval?"

"Kdybys nechal ty pazoury na pokoji, tak by to teď šlo mnohem líp!" přisadil si Zdenda posměšně. "Ale ty jsi za to tahal a strašně sis to utáhl. To už teď nepůjde rozvázat!"

"Ale takhle se tady nedá chodit!" zkusil ještě jednou zaprotestovat Svoboda. "Já tady potřebuji mít ty ruce volné!"

"Hele, mladej!" setřel ho Zdenda. "Jednou jsem ti řekl, že je na nic nepotřebuješ, tak to znamená, že je opravdu na nic nepotřebuješ! Je ti to jasné?!"

"Proč mi to děláte?" ozval se Svoboda nešťastně ještě jednou.

"Protože se nám nějak nelíbíš." prohlásil Arnošt. "Nemáme rádi, když se nám tady bez dovolení potulují cizí skládkokopové!"

Pak už Svoboda zůstal zticha a jen se všemožně snažil udržet při chůzi rovnováhu i bez pomoci rukou. Tak došel až k cestě.

"Tak pokračuj!" vybídl ho Zdenda, když se Svoboda na cestě bezradně zastavil.

"Kam? Já to tady neznám!" odpověděl Svoboda.

"Rovnou za nosem." určil mu směr Zdenda. "Když budu chtít, abys odbočil, tak ti řeknu."

Svoboda se tedy ponořil do houštin na druhé straně cesty. Zatímco Zdenda s Arnoštem mohli houští před sebou rozhrnovat rukama, Svoboda ho musel prorážet jen hrudí a celým tělem. Moc mu to nešlo, razil si cestu dost pomalu, ale Zdenda ani Arnošt nikam nespěchali. Věděli, že Malá Skalka jim nikam neuteče a jednou že se tam stejně dostanou.

"Tak tady to je." prohlásil Zdenda, když se ocitli před několik metrů vysokým a několik desítek metrů širokým skalním útvarem. "Ty tvrdíš, že tady je nějaká zvláštní skládka, ze které by se dalo něco vytěžit?" obrátil se na Svobodu.

"Nevím." pokrčil rameny Svoboda. "Já vím jen to, co je nakresleno v tom plánku. Nic víc tam v té zprávě nebylo napsané. Jen to, že z té fabriky, které ten archiv kdysi patřil, se vyvážejí odpady pod nějakou Malou Skalku, a byl tam přiložený ten plánek."

"Co to bylo za fabriku?"

"Nevím, nějaká chemická. Jméno jsem si nezapamatoval. Myslím, že na něm ani nezáleží. Stejně ta fabrika už dávno neexistuje."

"No tak se podíváme." pokrčil rameny Arnošt. "Zkusíme zarýt do země. Lopatku nám na to ten cucák donesl, tak uvidíme, co tam najdeme."

Vyryl z trávy před sebou plnou lopatku hlíny a začal se v ní přehrabovat. Zdenda napjatě sledoval každý jeho pohyb.

"Nic zvláštního tady nevidím!" shrnul výsledek Arnošt. "Normální svinstvo Civilizace. Stejné jako všude jinde."

"Tak to zkus někde jinde!" navrhl Zdenda.

Ani to ale nepřineslo žádný zvláštní výsledek. Hlína i směs starých vyhozených drobností byla všude stejná.

"Mně se to nějak nezdá." nespokojeně kroutil hlavou Arnošt. "Proč by nějaká zvláštní skládka měla být zrovna tady? Já si myslím, že nás ten cucák tahá za nohu. Určitě nám neřekl všechno. Určitě ještě něco ví. Víš přece, že původně šel na úplně opačnou stranu!"

"Nevím vůbec nic! Přísahám!" ujišťoval ho Svoboda. "Vůbec nevím, kde teď jsme!"

"Tak nevíš!" podezřívavě pronesl Zdenda. "Ale tam jsi věděl!"

"Nevěděl! Přísahám! Vpravo jsem šel, protože tak to je v tom plánku. Ale kdybych tam neuspěl, zkusil bych to pak tady!"

"Takže přece tady! A kde přesně? Mluv!"

"Nevím! Opravdu nevím! Všude!"

"Neříkej mi, že všude!" zařval na něj Zdenda a popadl ho za vlasy. Svoboda se rychle postavil na špičky a zaklonil hlavu, aby se přizpůsobil pohybům Zdendovy ruky. "Ta skládka nemůže být všude!" křičel mu do tváře Zdenda. "Ta skládka může být jen na jediném místě! A ty mi teď hned okamžitě řekneš, kde!"

Svoboda se před ním kroutil a šklebil bolestí, škubal za zády svázanýma rukama, zatínal zuby a neodpovídal.

"Třeba to opravdu neví..." namítl Arnošt.

"Ten to ví velice dobře!" prohlásil Zdenda s naprostou jistotou. "Jen si z nás dělá srandu! Chce, abysme to tady všechno všude za něj rozkopali a prozkoumali, abysme všechnu dřinu odřeli za něj, a až ho pak pustíme a odejdeme, tak on si tady vykolíkuje svůj pozemek na tom nejlepším místě, které jsme mu našli, a tam potom začne těžit nějaké vzácné chemikálie. Anebo ještě lépe si na to někoho najme, aby nemusel sám hnout ani prstem. - Nakonec si třeba najme zrovna nás, a my mu pak tady budeme dřít jako magoři a on si bude jenom shrabovat milióny!" popisoval nevábnou budoucnost Zdenda. "Tak to ne! Tohleto si nebudeme zavádět!" zařval a popadl Svobodu za vlasy ještě i druhou rukou. "Tak spusť! Kde to je?" prudce s mladíkem zatřásl.

Svoboda jen zaúpěl bolestí. Nohy se pod ním podlomily a klesl před Zdendou na kolena. Tvář měl křečovitě staženou, za zády ze všech sil napínal spoutané paže.

"Počkej, nech ho!" vystoupil na jeho obranu Arnošt. "Jsme přece civilizovaní lidé! Takhle se to nedá dělat!"

"A jak se to dělá?" vztekal se Zdenda. "Jak to teda chceš z něho dostat?"

"Já nevím..." pokrčil rameny Arnošt. "Ale třeba opravdu už není co z něj dostávat. Třeba je to opravdu tady. Třeba jsme opravdu na správném místě a jen jsme nekopali dost hluboko."

"Tak to zkus! Uvidíš, jak dopadneš!"

"Zkusil bych to, ale s tou jeho lopatkou to moc dobře nejde. Do větší hloubky už by to chtělo pořádné nářadí!"

"Tak si ho dones! Kdo ti v tom brání?"

"To asi není od věci." souhlasil Arnošt. "Donesu. Já myslím, že bysme to tady měli pořádně prozkoumat."

"Jak to, my?!" rozhořčil se Zdenda. "Snad on, ne? On přece ví, kde to je! Když bude muset vlastnoručně kopat tak dlouho, dokud to nenajde, tak si dá pořádně pozor, aby zbytečně nekopal někde, kde nic není!"

"Na tom něco je!" souhlasil Arnošt. "Tak fajn. Tak já jdu pro krumpáč a lopatu, - a ty ho tady zatím moc nezramuj, aby mu pak ještě zbývalo trochu síly na to kopání!"

"Neboj, o sílu ho rozhodně připravovat nebudu!" ušklíbl se Zdenda. Arnošt tedy zmizel směrem k cestě a Zdenda zatím obhlížel místo pod Malou Skalkou a zkušební jámy, které Arnošt lopatkou vyhrabal. Svoboda zůstal klečet na kolenou tam, kde ho Zdenda pustil, a jen Zdendu s obavami pozoroval a čekal, co ho od něj potká dál. Na okamžik pomyslel i na pokus o útěk, ale rychle jej zavrhl. Se svázanýma rukama neměl šanci, i když nohy měl volné. Na vlastní kůži se před chvílí přesvědčil, jak obtížně se po lese chodí mimo vyšlapané cesty a navíc bez pomoci rukou. Zdenda s pažemi zcela volnými by ho dostihl už po pár krocích. Nemělo smysl se o to pokoušet. Útěk nepřicházel v úvahu. Ovšem bezmocné čekání na to, co si Zdenda usmyslí udělat mu dál, bylo nesnesitelné.

Zdenda zatím pomalu chodil okolo od jámy k jámě, občas se sice zkoumavě zadíval na klečícího Svobodu, ale pak se zatím vždycky znova odvrátil a dál si prohlížel půdu pod Malou Skalkou. Pak mu v kapse zazvonil mobil.

"Zdendo, prů - švih!" zazněl z mobilu Arnoštův vyplašený hlas. "Hrne se na tebe stará Koníčková! Potkal jsem ji cestou! Uháněla k Oběšenému, co jí nohy stačily! Vymámila ze mne, že jsi u Malé Skalky, takže teď půjde najisto!"

"Tos jí to musel všechno vykecat, ty hovado?" pohoršil se Zdenda.

"Musel. Vždyť ji přece taky znáš! Té její hubě není možné se ubránit!"

"No právě! Kde je teď?"

"Už zmizela v lese!"

"Ty hovado, a to mi to hlásíš až teprve teď?!" vyděsil se Zdenda.

"Já jsem dřív nemohl! Já jsem nechtěl, aby to slyšela, že tě varuju. Proto jsem musel počkat, až bude dost daleko ode mne!"

"Ty jseš hovado!" kroutil hlavou Zdenda, ale pak rychle zamáčkl mobil a začal překotně uvažovat, co má dělat. Ta baba Koníčková už to nemohla zvědavostí vydržet, drbna jedna princmetálová! Nechtěla čekat, až se vrátíme, a vyrazila na výzvědy sama osobně. Baba je stará, že snad pamatuje i Civilizaci a dinosaury, ve vesnici dělá, že nemůže na krok, leze o čtyřech hůlkách, ale jak ucítí ve vzduchu něco zvláštního, z čeho by se dal udělat nový drb, naráz ožije jako pták Fénix a vyrazí kupředu křepce jako mladice. Na tohle jí námahy líto není!

Začal zmateně pobíhat po celé rozhrabané ploše. Tohle tady ta baba Koníčková nesmí uvidět! To by jí bylo všechno okamžitě jasné! Ta by to pak hned rozslepičila po celé vesnici! A pak by se nám sem nahrnuli všichni lidi z celé vesnice, že bysme se sem ani všichni nevešli! A všichni by si tady chtěli vykolíkovat svůj pozemek a bohatnout z těžby skládkových surovin! To se nesmí stát! Rychle začal zahazovat jámy vykopanou hlínou. Pak si vzpomněl na Svobodu. Ten tady klidně klečí se svázanýma rukama a nehne ani prstem, zatímco já se tady dřu! Jenže s tím už nic nenadělám, na to už je pozdě, uvědomil si. Ale něco s tím cucákem musím udělat! Jinak babě něco vykecá, a napravit už to pak nepůjde! Jestli ho tady baba uvidí, určitě se začne zajímat, proč má svázané ruce a co se tady mezi námi stalo. Musím ho někam schovat, aby ho tady baba vůbec nenašla a nevyptávala se ho na nic! Rychle popadl Svobodu za vlasy a vlekl ho dozadu do houští, kde Malá Skalka končila. Ještě mu vytáhl z batohu kus náplasti a přelepil mu s ní ústa, aby nemohl vydávat žádné hlasitější zvuky a neprozradil tak babě svoji existenci. Měl bych ho tady ještě k něčemu přivázat, uvědomoval si Zdenda, ale na to už není čas. Bába Koníčková už slyšitelně šustila v houští někde poblíž. Nesmí uvidět, odkud přicházím, jinak by se tam zaručeně musela jít podívat a toho cucáka by tady našla! Nechal tedy Svobodu stát mezi keři a rychle se vracel zpět k Malé Skalce. V tom spěchu jsem mu zapomněl svázat nohy! uvědomil si najednou, ale už bylo pozdě.

"Jé, dobrý den, pane Závara!" zazněl mu v ústrety jásavý hlas paní Koníčkové. "Co vy tady děláte? Vás bych se tady v životě nenadála!"

"Nu - je tady hezky." neurčitě pokrčil rameny Zdenda.

"Na procházce, na procházce?" vyzvídala paní Koníčková. "A že jste tady tak sám!"

Tvářila se, že ji zajímá jen Zdenda, ale oči jí jezdily po okolí, div se jí nezavařily. Hlavně aby neobjevila toho cucáka! úpěnlivě si přál Zdenda. Ty jámy se mi sice nepodařilo moc dobře zamaskovat, těch si všimne, ale k těm já se nemusím hlásit. Kdoví, kdo je tady udělal. Už tady byly, když jsem sem přišel. Ale ten cucák... to by bylo horší.

Svoboda za keřem slyšel každé slovo. Stál nehybně na místě a přes větve keřů i trochu viděl, co se pod Malou Skalkou děje. Uvědomoval si, že mu osud dopřál jen krátký oddech, a až ta žena odejde, všechno pro něj začne znovu. Možná mu ten člověk pak začne dělat ještě horší věci než doposud.

Pak ho najednou napadlo, že právě teď mu osud nabízí možná poslední příležitost se zachránit. Teď ho Zdenda nebude pronásledovat. Z nějakého důvodu ho před tou ženou skrývá, určitě tedy před ní za ním hned nepoběží. Pochopil že získal čas udělat si náskok, něž ho ten člověk začne pronásledovat. Opatrně a pomalu se tedy vydal pryč. Běžet samozřejmě nemohl. Jednak mu to nedovoloval terén, a také nechtěl působit hluk. Sice si byl jistý, že v této chvíli ho nikdo pronásledovat nebude, ale přece jenom, co kdyby? Také se nemohl vydat přímo k cestě, protože to by musel Zdendu s tou ženou zblízka obejít. Musel zamířit dozadu, do neznáma, kde si vůbec nebyl jistý, jestli se tam dá projít a jestli to tam někam vede.

Zdenda sice zaslechl zašustění v keřích a pochopil, že ten cucák prchá, ale nic s tím nemohl dělat. Před tou babou ho přece nemůžu honit! říkal si. To by ta baba klusala za námi jako reportérka a večer by pak barvitě informovala celou vesnici o každé sebemenší drobnosti, ke které by při tom došlo. To si nemůžu dovolit. No, co. Však ho potom s Arnoštem doženeme, až baba odejde. Ten cucák odtud nikam utéct nemůže.

Svoboda zatím kráčel lesem na úpatí Oběšeného, jak nejrychleji mu to jeho situace dovolovala. Na výběr moc neměl. Zleva byl kraj lesa a za ním pole, na kterých by ho každý uviděl na kilometr. Zprava se pak zvedaly balvanité, až skalnaté svahy kopce Oběšeného. Před Svobodou tak byl jen úzký koridor lesa, z něhož se nedalo jednoduše odbočit ani vpravo ani vlevo. Přitom bylo Svobodovi jasné, že v tomhle úzkém koridoru zůstat nemůže. Tady by ho jeho pronásledovatelé až příliš snadno našli a dohonili. Musí odtud pryč, ale kam? Jedinou možnost nějakého úkrytu nabízel jen svah kopce. Ovšem se svázanýma rukama lézt po těch skalách... Možná by šlo se těch pout zbavit. To by tam pak vylezl snadno. To by pak ale bylo všechno úplně jinak! To by pak nemusel prchat někde po skalách! Sílu má dost velkou, takže i kdyby si s těmi dvěma nedokázal sám poradit, aspoň by jim to své polapení důkladně znepříjemnil. To už by si s ním nemohli tak snadno jako doposud dělat cokoliv, co se jim zlíbilo! Však oni dobře věděli, proč mu museli napřed svázat ruce, než si na něj mohli začít tak dovolovat! A proč to museli udělat takovým úskokem! Proč ho tak dlouho ukecávali! Kdyby ho tím dokonale nezblbli, rozhodně by si nenechal ty ruce svázat tak snadno! Jenže kvůli tomu kusu provazu na zápěstích mu teď všechna ta jeho síla není k ničemu. Ovšem je to jen provaz, určitě by šel časem předřít třeba o kmen stromu. To by ale chtělo čas, a Svoboda nevěděl, kolik mu ho zbývá. Teď už nevěděl, jak se vyvíjí další rozhovor Zdendy s tou paní. Možná, že už skončil a Zdenda už pádí jako chrt tímhle koridorem za ním. Nemohu se zdržovat zbavováním se pout, pochopil nakonec Svoboda. Musím nahoru tak, jak jsem.

Jakmile se ale podíval na strmý kamenitý svah nad sebou, odhodlání ho rychle opouštělo. To se přece nedá vylézt! zhodnotil ho. Kdybych měl volné ruce a mohl se přidržovat stromů a balvanů, tak by to určitě šlo, ale takhle? Jenže neměl na výběr. Rychle posoudil, kde by výstup mohl být nejsnadnější, a odhodlaně vykročil.

Bylo to ještě horší, než čekal. Věděl něco o horolezectví, znal zásadu tří pevných bodů, a právě tuhle zásadu teď nemohl dodržovat. Měl teď k dispozici pouze jediný záchytný bod. Zbývající dva měl uvězněné na zádech. Byl zvyklý s naprostou samozřejmostí používat při lezení všechny čtyři, a teď téměř na každém kroku zapomínal, že ruce teď použít nemůže. Viděl před sebou spoustu krásných a spolehlivých záchytů a vždycky zcela automaticky předpokládal, že jako vždycky natáhne ruku a pevně se tam zachytí. Až v poslední chvíli vždycky zjistil, že to nejde. Samozřejmě si stále uvědomoval, že má ruce svázané na zádech, ale instinkty vypěstované zdřívějška byly silnější. Mnohokrát se tímto způsobem dostal do krkolomné situace, kterou ustál jen s největšími obtížemi a často jen s velkým štěstím. Až po dlouhé chvíli ho napadlo, aby to zkusil úplně jinak. Obrátil se zády ke svahu, aby mohl ruce aspoň částečně použít, aby mu netrčely za zády jen tak do prázdna nadobro bezúčelně. Teď mohl rukama nahmatat skály za zády. Nemohl se jimi sice ničeho chytit, ale mohl se o ně aspoň opřít. Získal druhý, jakž-takž pevný bod. Nebyla to moc velká pomoc, ale pořád lepší než nic. Jen musel vynalézt a rychle se naučit úplně jiný způsob lezení po svahu, než jaký znal doposud. Neviděl, kam leze, protože se mu nedařilo ohlédnout se tak daleko dozadu, aby uviděl, na co rukama sahá. Musel se orientovat zčásti jen hmatem. Po chvíli se naučil používět nejen ruce a nohy, ale celé tělo. Na balvan, na který by se jindy snadno vyhoupl, se teď musel posadit, pak přitáhnout nohy k tělu a pak se opatrně, za neustálého ohmatávání skály za zády spoutanýma rukama, pomalu postavit na nohy.

Konečně měl nejhorší úsek za sebou. Alespoň doufal. Svah byl mírnější, k jeho zdolávání už Svobodovi stačily jen nohy. Mohl se zase otočit čelem ke svahu a pohodlněji vidět, kam šlape.

Vtom si uvědomil, že slyší nějaké vzdálené hlasy. Přichází osudný okamžik, pochopil. Arnošt se už asi vrátil, a teď se Zdendou jdou po mně! Svoboda se rychle začal rozhlížet po nějakém úkrytu. Podle zákona schválnosti právě tady žádný keř nebyl. Jen kmeny stromů a balvany. Naštěstí dost veliké, takže se Svoboda za jeden z nich skrčil a doufal, že to snad bude stačit. Zezdola vidět určitě nebyl, ale kdyby pronásledovatelé vylezli po svahu za ním... Nic jiného se ale udělat nedalo.

Hlasy se blížily. Svoboda už jasně rozeznával Arnošta i Zdendu. Bavili se nahlas a klidně, vůbec se nesnažili být potichu nebo se dokonce krýt. Zjevně si byli naprosto jistí svou převahou i konečným úspěchem. Svoboda horečně přemýšlel, kde všude nechal dole v lese i potom na svahu stopy a jak moc jsou teď viditelné. Co má udělat, jestli si ti dva těch stop všimnou a začnou lézt po svahu za ním. Má se pak pokusit o další útěk, anebo se raději pokorně vzdát? Co bude lepší? Nevěděl. Jen napjatě čekal, co ti dva udělají, až budou dole pod svahem.

Hlasy už zněly přímo zezdola. Svoboda už rozuměl každému slovu. Arnošt se Zdendou se klidně bavili o úplně obyčejných věcech, které se ve vesnici dějí každý den. Jakoby ani Svobodu nepronásledovali. Jakoby bylo samozřejmé, že ho polapí jen tak mimochodem mezi řečí, mezi mnohem významnějšími záležitostmi, které dnes hýbou Nedojedskou hospodou. Svoboda napjatě čekal, kdy se ten pohodový rozhovor zarazí, až některý z těch dvou uvidí Svobodovy stopy na svahu.

Pak se mu najednou zazdálo, že ty hlasy už nezní tak silně jako ještě před chvilkou. Že by se už vzdalovaly?! Že by si ti dva ničeho nevšimli?! Svoboda ani nemohl uvěřit svému štěstí. Že by se mu skutečně podařilo uniknout?!

Po chvilce už nebylo pochyby. Hlasy slábly a ztrácely se v dálce. Už ani nebylo rozumět, o čem si ti dva povídají. Ovšem pouta na rukou Svobodovi zůstávaly. Teď ale má konečně dost času na to, aby se jich zbavil. I šikovný drsný balvan, o který by se ten provaz dal předřít, byl po ruce.

Bohužel záhy Svoboda poznal, že to nebude tak jednoduché, jak si představoval. Nenapadlo ho, jak moc mu při tom budou překážet rukávy bundy, kterou měl na sobě. Provazy pout měl pochopitelně utažené přímo na holé kůži zápěstí, a dlouhé rukávy bundy mu je úspěšně zakrývaly. Když dřel zápěstími o balvan, dřely se jen konce rukávů, ale pouta zůstávala pod nimi chráněná a nedotčená. Potřeboval by si nějak ty rukávy vyhrnout vzhůru, pak by se mu určitě podařilo pouta snadno předřít. Spoutanýma rukama ovšem rukávy vyhrnout nelze. Zkoušel sice vyhrnout si je dřením o balvan, ale bezúspěšně. Pokud se mu snad podařilo jeden rukáv na předloktí trochu nadzvednout, okamžitě zase spadl zpátky. Zkoušel všechno možné, cítil, že si tím už rozedřel ruce a předloktí do krve, ale nedosáhl tím ničeho. S velkým zklamáním toho nakonec musel nechat. Pouta na zápěstích mu držela stejně pevně jako dřív. Nezbývalo než jít dál s rukama stále svázanýma.

Pokračoval vzhůru po svahu směrem k vrcholu kopce, co nejdál od úpatí, po kterém se asi budou ti dva vracet. Teď už se mu šlo snadněji. Půda už tady byla pevnější, už se do ničeho neprobořoval ani se mu pod nohama nic nepřevracelo. Tady už nebyl problém udržet rovnováhu a dalo se jít mnohem rychleji. V těchto místech už žádná dávná skládka nebyla. Je to zajímavé, v dobách Civilizace se dělaly skládky odpadků téměř všude, ale na vrcholcích kopců nikoliv. Nikdo neví, proč. Žádné vysvětlení pro to zatím nikdo nenalezl. Svobodu ovšem v této chvíli žádné důvody nezajímaly. Byl rád, že už nemusí tak pozorně myslet na každém kroku, na co šlápne tentokrát.

Stoupání se zmírňovalo, vrchol kopce byl téměř plochý. Svoboda se zastavil na nejvyším místě a rozhlížel se kolem sebe, kudy dál. Najednou se mu zazdálo, že mezi kmeny stromů zahlédl nějaký pohyb. Hrklo v něm jako ještě nikdy. Tak přece mne ti dva dostanou! Všechno to bylo marné! Přitiskl se ke kmeni stromu a zadoufal, že ho tady třeba nenajdou. Byla to ale bláhová naděje, žádný použitelný úkryt tady nebyl. Až přijdou blíž a projdou se tady okolo toho stromu, za nímž se skrýval, nemohou ho přehlédnout. Srdce mu bušilo jako splašené, to ho ovšem nemohlo zachránit.

Kroky se blížily. Teď už nebylo pochyb, že tady opravdu někdo je. Teď už se Svoboda nemohl utěšovat, že ten pohyb mezi stromy se mu jen zdál. Uprchnout nebylo kam, a Svoboda se o to ani nepokoušel. Jen by se tím zbytečně prozradil o pár minut dřív. I když to nemělo žádný smysl, stále zůstával schovaný za stromem.

Kroky se zastavily. Nastalo ticho a nekonečně se prodlužovalo. Svoboda napjatě čekal, co uslyší dál, ale neozývalo se nic. Nakonec to nevydržel a opatrně vykoukl zpoza kmene, co se děje.

Asi deset metrů od něj dřepěl na zemi na bobku jakýsi houbař u velkého trsu nějakých hub, pomalu je odlupoval, nožem čistil a opatrně skládal do košíku. Nebyl to ale ani Arnošt, ani Zdenda. To bylo pro Svobodu nejdůležitější. Tohohle houbaře se snad nemusel bát. Svoboda si oddechl. Tenhle mu snad neublíží.

Až pak ho napadlo, že ten houbař by mu třeba mohl i pomoci. Pomalu vystoupil zpoza stromu. Houbař zvedl hlavu a přímo nadskočil, jak se lekl. Asi ještě nikdy neviděl člověka se svázanýma rukama a zalepenými ústy.

"Kdo jste! Co po mně chcete?" vyjekl vystrašeně.

Svoboda by rád řekl, co po něm chce, ale mohl ze sebe vypravit jen tiché zakňučení nosem. Naštěstí houbař sám pochopil, co musí udělat, pokud se chce dočkat odpovědi na svou otázku. Opatrně, bázlivě se ke Svobodovi přiblížil, strhl mu náplast z úst a rychle zase odskočil do bezpečné vzdálenosti. Teprve pak svou otázku zopakoval. Svoboda mu stručně vypověděl, co se mu stalo a proč sem přišel, jen o plánku se nezmiňoval. Stejně by ho tomu houbařovi nemohl ukázat, i kdyby měl ruce volné, protože plánek si Zdenda nechal.

"Tak tady je někde nějaká skládka nějakých zajímavých chemikálií?" se zájmem vyzvídal houbař. "Z doby Civilizace? To by bylo terno!"

To by asi bylo, ale Svoboda teď na žádné chemikálie neměl ani pomyšlení. Myslel jen na své ruce a nemohl se dočkat, až je bude mít zase volné. Jenže toho houbaře zajímala pořád jen ta neznámá skládka. Musel ho nakonec o osvobození rukou zvlášť požádat. Pak už to bylo snadné. Houbařův nůž byl na to jako stvořený. Svobodovo dlouhé utrpení skončilo jediným nepatrným pohybem houbařovy ruky s nožem a Svoboda měl rázem zápěstí zase volná.

"Já jsem nějaký Blažek!" představil se houbař, když už si mohli podat ruce, a projevil zájem podívat se na místo, kde má být ta skládka. Pak ale uznal, že by to asi nemuselo být nejbezpečnější, dokud se tady někde okolo potulují Zdenda s Arnoštem, a svého přání se prozatím vzdal. Nakonec i uznal, že by bylo ze všeho nejlepší odtud co nejrychleji zmizet. Nějak se mu nezamlouvala představa, že by třeba také mohl skončit s rukama svázanýma stejně jako Svoboda.

Vydali se s kopce dolů a po necelé půlhodince už mezi stromy prosvítal kraj lesa. "Pozor, tady už zase začíná svinstvo!" upozornil Svobodu Blažek. Pozdě, Svoboda to poznal sám, když se mu nečekaně něco pod nohou odkutálelo stranou a Svoboda jen tak-tak že neupadl. Ano, vraceli se do míst, kde si člověk musí na každém kroku dávat veliký pozor, na co jeho noha stoupne.

Svoboda to nečekal, protože na téhle straně kopce nebyly žádné skály ani balvany, které na protější straně oddělovaly staré skládky odpadků od pevné země vrcholu kopce. Tady staré skládky začínaly bez varování. Svoboda chvíli přemýšlel, jak je to možné, že jsou tady skály jen z jedné strany, ale pak ho napadlo, že to nemusí být dílo přírody. Třeba tady kdysi dávno za dob Civilizace bývaly nějaké kamenolomy.

Z úvah ho vytrhlo, když se náhle před nimi objevily známé dvě postavy. Zdenda s Arnoštem! A šli přímo proti nim! Svoboda se v první chvíli tak lekl, že by se v něm krve nedořezal. Až pak si připomněl, že teď už nemá ruce svázané a že se teď už může a dovede těm dvěma bránit. Navíc měl přece vedle sebe toho houbaře!

S těmi dvěma to viditelně cuklo, když Svobodu uviděli. Rychle se ale zarazili, když poznali, že není sám. Pak už šli Zdenda s Arnoštem klidně dál, jakoby se nic nedělo, a tvářili se, jakoby Svobodu viděli poprvé v životě a vůbec ho neznali. Prošli kolem, zvořile sousedsky pozdravili Svobodu i Blažka a šli dál. Ani Svoboda nedával najevo, co se mu při pohledu na ně vybavuje. Přece jenom toho houbaře neznal a nebyl si jistý, na čí stranu by se přidal v případném konfliktu. Projevil přece o tu skládku úplně stejný zájem jako Zdenda s Arnoštem!

Přesto se dál Blažka držel. Rozešli se až na křižovatce cest uprostřed polí, kde byl dokonalý přehled, zda Arnošt se Zdendou nejsou někde poblíž. Svoboda spěchal, aby mu neujel poslední vlak, protože to, co mu provedli Zdenda s Arnoštem, ho zdrželo víc, než měl původně naplánováno. Blažek odbočil domů do Plířan, ale se Svobodou se loučil nerad. Mnohem raději by od něj vyzvídal další podrobnosti. Záhadná skládka mu nešla z hlavy. Překvapovalo ho už jen to, že taková cenná lokalita může být přímo tady u nich u tak obyčejného kopce, jako je Oběšený. Skládka chemikálií ještě z dob Civilizace! Na tom by se dala nahrabat úžasná hromada prachů, kdyby se podařilo takovou skládku najít! Jenže kde ji hledat? Malá Skalka - to je strašně neurčité označení. Tak se říká nejmíň deseti místům na svazích Oběšeného. Snad každému balvanu na tom kopci někdo říká Malá Skalka. Není možné překopat všechny. To by z toho kopce nic nezbylo.

Škoda, že se mi nepodařilo dostat z toho Svobody víc, litoval Blažek. S tím, co jsem se dozvěděl, asi tu skládku sám nenajdu. Budu se muset s někým spřáhnout. Což znamená taky se s ním potom nakonec i dělit. Škoda celé poloviny zisku. Ale jinak to asi nepůjde. Ledaže by se mi podařilo z někoho vymámit nějaké informace aniž by poznal, o co jde.

O jednom takovém znalci všeho možného Blažek věděl. Byl to Milan, jeden z jeho vzdálenějších příbuzných. To byla nesporná výhoda. Příbuzného je snadnější obalamutit. Vydal se tedy k němu na návštěvu hned druhý den. Jestliže o existenci té skládky ví tolik lidí, pak může rozhodovat každý den, možná i každá hodina, kdo ji najde první. Blažek rozhodně nesměl ztrácet čas.

"Existuje nějaký způsob, jak bez kopání poznat, co je pod zemí?" snažil se zformulovat otázku co nejneurčitěji hned po úvodních zdvořilostech. "Myslím tím, jestli jsou někde pod zemí nějaké zvláštní horniny - nebo třeba chemikálie!" upřesnil a až mu zatrnulo, jestli tím neprozradil až moc.

"Jistěže existují." přikývl Milan. "Pokud to nemá být kilometr hluboko, tak se to často dá poznat podle rudovek."

"Rudovek? Co to je?"

"To jsou takové rostliny. Je jich řada druhů, a každá signalizuje něco jiného."

"To je zajímavé." snažil se předstírat jen mírný zájem Blažek. "A to je všechno, co o tom víš? To není moc!" zkusil Milana popíchnout, aby mluvil dál.

"No dovol?! Chceš snad odbornou přednášku? O tom, že rudovky byly uměle geneticky vytvořené v dobách Civilizace? Když totiž Civilizace vytěžila všechny použitelné zdroje rud a všech ostatních nerostů, které v přírodě existovaly, začala mít obrovské problémy. Někteří dějepisci dokonce tvrdí, že Civilizace zanikla právě proto, že už neměla co těžit. Takže proto lidé ke konci existence Civilizace vytvořili rudovky. Někdo si totiž všiml, že ty vytěžené suroviny nezmizely ze světa, jen je lidé roztrousili po celé planetě. Víš, například taková železná ruda. Dřív bývala od přírody soustředěná v několika ložiscích. Lidé ji vytěžili, vytavili z ní železo, a to pak ve formě rezu roztrousili všude, kde se jen dalo. Železa je tedy proto na Zemi stejné množství jako dřív, ale je roztroušené v terénu v tak nepatrných koncentracích, že je prakticky nezískatelné. Tak někoho napadlo, že přece existují některé rostliny, které ve svých kořenech či listech soustřeďují různé prvky. Železo ovšem žádná. Tak někoho napadlo, že by se třeba dala nějaká taková rostlina geneticky vytvořit. V dobách Civilizace lidé uměli měnit dědičnou informaci rostlin a zvířat. Dneska už to neumí nikdo, ale tehdy byly přístroje, kterými se to dalo udělat. Tak vznikly rostliny, které v sobě koncentrují různé chemické prvky a sloučeniny. Myslím, že se podařilo vyrobit na každý prvek jinou zvláštní rostlinu, i na řadu různých sloučenin. Všem dohromady se jim říká rudovky. Představa byla taková, že se tyhle rostliny budou pěstovat na polích ve velkém, po sklizni se spálí a v jejich popelu bude příslušný prvek obsažený v dostatečné koncentraci, aby se dal nějak rozumně zpracovat. Proto se jim říkalo rudovky, protože měly nahrazovat rudy, z nichž se kovy tavily dřív. Jenže to nějak nevyšlo. Ty koncentrace nebyly dostatečně vysoké, aby se z toho dalo něco udělat. Možná, že právě proto se Civilizace nakonec sesypala. V každém případě se rudovky přestaly pěstovat. Dneska už je považujeme jenom za plevel. Zplaněly totiž a dneska rostou skoro všude. Tehdy, když je lidé vytvářeli, dali jim mimo jiné i neobyčejnou dědičnou odolnost a skromnost, aby se dobře a snadno pěstovaly, aby nepotřebovaly žádnou péči. Proto se potom, když už nebyly zapotřebí, nikomu už nepodařilo se jich zbavit. Pořád ale si zachovávají tu svoji schopnost hromadit ve svých tělech ty příslušné chemikálie, kvůli kterým byly vytvořeny. Potřebují ty chemikálie ke svému životu, a proto rostou jen tam, kde ty příslušné chemikálie v půdě jsou. Proto se podle těch rudovek dá poznat, co v daném místě v půdě je. Rostou tam totiž jen ty druhy rudovek, které shromažďují právě ty prvky či druhy chemikálií, jaké v tom místě v půdě jsou. Chápeš?"

Blažek chápal. Tohle bylo přesně to, co potřeboval. Chybělo mu už jen jediné: Ty rudovky znát a poznat.

"Těch jsou stovky druhů!" ujistil ho Milan.

To nebylo radostné zjištění. Blažek teď rozhodně neměl čas učit se botaniku stovek druhů nějakých neznámých kytek, kterých si až dosud nikdy ani nevšiml. Houby znal všechny, co v okolí rostly, ale kytky? K čemu? Nikdy je na nic nepotřeboval a nikdy ho ani nezajímaly. Teď by si za to nejraději nafackoval. To znamenalo, že přece jenom nakonec bude muset toho pitomého Milana přibrat do party. Bude mu muset prozradit, co hledá a o co mu jde, a pak se s ním dělit!

K Oběšenému se proto vypravili oba společně. Blažek přibližně tušil, kde skládku hledal Svoboda a Zdenda s Arnoštem. To se mu ze Svobodova vypravování podařilo odhadnout. Nebylo to ostatně nijak obtížné, obě místa ležela po obou stranách cesty, takže nebylo možné je minout. Navíc stopy po zkusmém kopání jam byly stále ještě rozeznatelné. Nebylo tedy pochyb, že našli to správné místo, o kterém Svoboda mluvil.

"Tady že by měla být nějaká extra chemická skládka?" rozhlížel se pochybovačně Milan kolem sebe.

"Proč? Co se ti nezdá?" divil se Blažek. "Nějaké rudovky tady přece rostou! Je tohleto přece nějaká rudovka!" ukazoval na rostlinu, která se trochu podobala tomu, co mu minulého dne večer Milan ukazoval v herbáři.

"Jistě, je to jeden druh. Tohle ale roste všude. To nic neznamená. Leda kdyby toho tady rostlo víc, to by pak mohlo stát za pokus. Ale těch pár kousků, co tady jsou - to nic není. To roste na každé nejobyčejnější skládce, z níž se nic pořádného vytěžit nedá."

Přešli na druhou stranu cesty a našli a zhodnotili i druhé místo, o kterém Svoboda mluvil. Se stejným výsledkem.

"Tohle taky k ničemu není." prohlásil pohrdavě Milan. "Pořádné naleziště by muselo vypadat úplně jinak. Něco tady samozřejmě je, jinak by tady žádné rudovky nerostly, ale to bys musel nakopat a zpracovat tuny hlíny, abys z nich vyloužil pár gramů nějakého prvku."

"No a? Víš, jaký balík se dá vydělat na pár gramech toho správného prvku?"

"Vím, ale musí to být ten správný prvek! A tohle mi na moc výnosnou bonanzu nevypadá. To by chtělo najít něco lepšího. Co kdybysme obešli celý tenhle kopec kolem dokola?" navrhl Milan. "Jestli ten tvůj Svoboda má pravdu a něco tady někde opravdu je, pak bysme to třeba mohli někde podle těch rudovek najít!"

Vydali se tedy pomalu kolem kopce a pozorně se rozhlíželi, co kde roste. Sice jen Milan věděl, co vidí a dovedl z toho vyvodit nějaké závěry, pro Blažka bylo všechno jen nic neříkající lupení, ale přesto i Blažek si prohlížel každou nápadnější rostlinu a neztrácel naději, že třeba taky něco najde.

První ale promluvil Milan.

"Tady mi to připadá nějaké zvláštní." prohlásil, když se zastavil na jednom větším plácku pod skalnatým svahem. Zkoumavě se rozhlížel kolem sebe. "Tady se nějak zajímavě rozmnožil jeden druh, který jsem tady dneska ještě nikde jinde neviděl. Vidíš tady tohle?" ukázal na jednu rostlinu.

"Vidím. Co to je?" zajímal se Blažek. "Co to znamená?"

"To ti z hlavy neřeknu, to se budeme muset podívat do herbáře. Myslím, že by ale tady stálo zato vykopnout si nějakou zkušební sondu. Řekněme tak půl metru, nebo možná i metr hluboko."

"Myslíš, že tady je nějaké bohaté naleziště?"

"Jestli bohaté..." váhavě odpověděl Milan. "Něco tady bude, ale... To mně právě plete. Těch rudovek je tady dost stejných, ale na opravdu bohatém nalezišti by jich mělo být mnohem víc. Ale na druhé straně..."

"Myslíš, že toho tady nebude moc?" zeptal se zklamaně Blažek.

"To se nedá tak jednoznačně říct." váhavě odpověděl Milan. "Víš, ony se v Civilizaci dělaly dva základní druhy skládek. Jedny byly otevřené, takže se z nich materiál volně šířil do okolí. Proto se takové skládky dobře hledají, protože na nich a v jejím okolí rostou milióny rudovek. Jenže právě proto, že se ten materiál volně šířil, je rozředěný a těží se špatně. Kromě toho všechny tyhle snadno objevitelné skládky byly už dávno objevené a vytěžené. A pak se dělaly uzavřené skládky. Tam materiál zůstal všechen netknutý a koncentrovaný v původní podobě, jak ho tam kdysi uložili. Jenže právě proto, že je tam uzavřený, tak ho rudovky nenajdou a moc tam nerostou. Proto je velice obtížné takovou uzavřenou skládku najít. Pokud se to ale někomu podaří, tak takový šťastlivec pak skutečně nahrabe milióny. Zvlášť když je to nějaká vzácná chemikálie, jaká na jiných skládkách nebývá."

"A ty si myslíš, že tady právě něco takového je?" s nadějí v hlase vyzvídal Blažek.

"Těžko říct. Normálně by mne ani nenapadlo, že by tady mohlo něco velkého být, ale když říkáš, že tady někde něco je, tak tohle místo se mi zdá nejpravděpodobnější ze všech těch, co jsme zatím viděli."

"A co myslíš, že by tady asi tak mohlo být?"

"Zatím netuším. Tenhle druh rudovky je skutečně dost neobvyklý, jinak bych věděl i bez herbáře, co to je. A to množství - na velkou skládku to nevypadá. Ovšem na velikou otevřenou skládku. Pokud je tam dole uzavřená skládka, pak se její velikost podle rudovek odhadnout nedá. To poznáme až když vykopeme pár sond. Jinak se to zjistit nedá."

Pustili se tedy do díla. Uprostřed planinky si vybrali místo a dali se do kopání. Netrvalo dlouho a už v půlmetrové hloubce krumpáč na něco narazil. Projevilo se to zatím jen odlišným zvukem než jaký je typický pro kopání do hlíny. Oba se nedočkavě sklonili k jámě. Na dně ale pořád ještě byla vidět jen lesní hlína, jen špička krumpáče se zbarvila něčím neznámým, co nepochybně bylo pod hlínou.

"Zdravím vás, sousedé! Copak to tady kopete?" ozvalo se za nimi znenadání. Blažek s Milanem se překvapeně vymrštili a ohlédli se. Za nimi stál Zdenda s Arnoštem a ještě jedním chlapíkem.

"Taky vás zdravím!" rychle se uklidnil Blažek. "Kde se tady berete?"

"To víte, na vesnici se nic neutají!" usmál se Zdenda. "Viděli vás, jak sem jdete s krumpáčem a lopatou, a tak jsem si řekl, že to není jen tak samo sebou. No, řekněte sám: Na co houbař potřebuje krumpáč a lopatu?"

"Na lanýže!" usmál se Blažek.

"Tak na lanýže? To jsem netušil, že tady rostou lanýže!" usmál se i Zdenda.

"A proč by nemohly?" pokrčil rameny Blažek. "Od té doby, co se změnilo podnebí a rozsypala se Civilizace, už snad uplynulo dost vody, aby se za tu dobu rozšířily lanýže z jižních zemí až sem, nemyslíš?"

"O tom jsem nic neslyšel!"

"No jistě!" přikývl Blažek. "Přece vám to nepůjdu extra vykládat až do hospody, z které jindy nevystrčíte ani nos!"

"Tak tomu by se dalo věřit, že nepůjdete." uznal Zdenda. "Ale přesto tomu nevěřím. To spíš si myslím, že ten cucák přece jenom něco věděl, a vám to prozradil."

"Jaký cucák" podivil se Blažek. "O kom to mluvíte?"

"Ale však ty dobře víš, o kom mluvím. Vždyť jsem tě s ním viděl, a vypadali jste jako velcí kamarádi." začal mu bez okolků tykat Zdenda.

"Tys mně s ním viděl..." oplatil mu tykání Blažek a zavzpomínal. "Jo, ten! - ty myslíš toho Svobodu, co měl svázané ruce?"

"Na jasně, že ten!" přikývl Zdenda. "Copak ti všechno pověděl?"

"Nic, co by tě mohlo zajímat."

"Tak to už nech na mně, abych to posoudil. Já vím sám nejlíp, co mne zajímá a co ne! To on tě sem dovedl?"

"Nikdo nás sem nedovedl, sami jsme to tady našli!"

"Nevykládej, to ti musel říct ten cucák! Co všechno jsi s ním musel udělat, aby ti to řekl? Jakým způsobem jsi to z něho dostal?"

"To tys ho svázal?" začínal chápat sovislosti Blažek.

"Ano." přiznal klidně Zdenda. "Potřeboval to. Zjistil jsem, že se svázaným člověkem je mnohem lepší domluva." s úsměškem dodal na vysvětlenou. "Mně totiž nechtěl říct nic. - Stejně jako teď ty!" dodal s významným tónem hlasu.

"A tak!" přikývl chápavě Blažek. "A mně chceš teď taky svázat?" usmál se. "Aby byla se mnou lepší domluva?"

"Když to bude potřeba?" Zdenda se taky usmál a pokrčil rameny. "Ty bys měl z toho strach?" zeptal se ironicky.

"Já a strach?" málem se urazil Blažek. "Už jsi mne někdy viděl bát se něčeho?"

"Neviděl." přiznal Zdenda. "Taky jsem tě ještě nikdy nesvazoval, takže nevím, co by to s tebou udělalo!" dodal.

"Co by to se mnou mělo udělat?" naježil se Blažek. "Já vydržím všechno! A nebojím se ničeho!"

"Tak nebojíš!" opakoval Zdenda s hraným obdivem. "A dokonce ničeho! Hmmm! - Ale moc na to nevypadáš!" popíchl Blažka.

"A ty snad o tom pochybuješ?!" vyjel Blažek. "Ani tebe se nebojím!" prohlásil sebevědomě.

"Nepochybuju!" posměšně ho ujistil Zdenda. "Taky nemáš důvod se mně bát! Já ti přece nic nedělám!" pokrčil rameny jakoby lhostejně. "Ale všechno nevydržíš, to nevykládej! Ruce si svázat nenecháš! To si netroufneš!" prohlásil s naprostou jistotou.

"To by ses divil, na co všechno já si troufnu!"

"To bych se možná divil!" souhlasně pokývl Zdenda. "Ale na tohle odvahu nemáš!"

"Ty mi nebudeš říkat, na co mám a na co nemám odvahu!"

"Nebudu! Samozřejmě, že ne!" přikývl Zdenda. "To jsou všechno jenom takové řeči, ty nic neznamenají. Ale abys doopravdy nastavil ruce a nechal si je dobrovolně svázat, to nedokážeš."

"Dokážu! Klidně!"

"To jsou zase jenom řeči." lhostejně pokrčil rameny Zdenda. "Tak to dokaž, když myslíš!"

"Tak prosím!" triumfálně prohlásil Blažek a natáhl ruce ke Zdendovi. "Tady je máš!"

"Za záda!" řekl znechuceně Zdenda. "To bys už mohl vědět, že ruce se svazují jedině za zády!"

Blažek se tedy rázně otočil ke Zdendovi zády, zapažil a nastavil ruce ke svázání. Zdenda mu rychle, zručně a pevně svázal zápěstí dohromady.

"Tak, a teď ty!" otočil se pak k Milanovi. "Co ty tady hledáš? Taky lanýže?"

"Ne, nic!" zapíral Milan. "Já jsem jen přišel - s ním!" kývl hlavou směrem k Blažkovi, který se zatím prohýbal celým tělem do krkolomného oblouku a zapažoval ruce za zády, aby se podíval, co mu s nimi Zdenda udělal.

"Tak s ním! Ty jsi jeho kamarád?" pokračoval Zdenda ve výslechu. Blažka už si nevšímal a nechal ho kroutit se v poutech podle libosti.

"Kamarád?" protáhl Milan trošku udiveně. "Spíš - známý. To on chtěl, abych sem šel s ním!" snažil se rychle všechno svalit na Blažka.

"Tak on to chtěl!" podivil se Zdenda. "A to ti mám věřit? Ještě jsem neviděl houbaře, který by sám chtěl na svoje místa přivést někoho jiného! Nepřipadá ti to divné?"

Milan jen pokrčil rameny. "Nejsem houbař." prohlásil.

"Ne? Tak proč tady jsi?" dorážel na něj Zdenda.

"Jen jako znalec! To on mne sem přivedl!"

"Tak znalec! Takže ty jsi vědátor! To tys tady to místo našel, vědátorskej?"

Milan neochotně přikývl. "To nebylo tak těžké." pokrčil rameny.

"Takže ty se v tom vyznáš?" ujistil se Zdenda.

"Nu, jestli vyznám... Na první pohled to tady vypadá dost nadějně. Ale to víte," usmál se, "jistotu budu mít teprve až si to tady osahám i rukama!"

"Tak jistotu, říkáš!" přikyvoval Zdenda. "Já myslím, že ty si tady už nic osahávat nemusíš. Takže nastav ruce!" přikázal mu už bez legrace nekompromisním hlasem.

"Proč?" v první chvíli nepochopil Milan.

"Protože už je na nic potřebovat nebudeš!" vysvětlil mu Zdenda.

Milan se nejistě rozhlédl kolem sebe. Nevěděl, co má udělat. Nebyl si jistý, jestli je to jenom taková legrace nebo jestli to není vážné. Pak si uvědomil, že má proti sobě tři chlapy, a že Blažek s rukama už svázanýma ho bránit nemůže.

"To mne chcete taky - jako jeho?" s obavami v hlase se zeptal Milan.

"Samozřejmě!" přikývl Zdenda. "Nemám rád lidi, kteří se na mne vytahují, že jsou chytřejší než já!" dodal, jakoby to bylo dostatečné vysvětlení. "Každý takový se musí na vlastní kůži přesvědčit, že na mne nemá! - Tak dej sem ty ruce, ať se o tom taky přesvědčíš!"

"Ale já přece..." zkusil nejistě něco namítnout Milan.

"Nekecej a dělej!" přerušil ho Zdenda už výhrůžnějším tónem. "Ty ruce! Za záda!" pobídl ho netrpělivě. "Přece v tom kamaráda nenecháš samotného!" dodal s úsměškem.

"A co když si je nenechám svázat?" zkusil Milan ještě vzdorovat.

"Tak to to budeš mít mnohem horší, a nakonec budeš mít ruce svázané stejně." pokrčil rameny Zdenda. "Když si je necháš svázat dobrovolně, ušetříš si spoustu zbytečných nepříjemností!" usmál se.

Milan tedy váhavě zkřížil paže za zády a natáhl je ke Zdendovi. Ucítil, že mu provaz pevně sevřel obě zápěstí - a už tak zůstal.

"Ještě ten cucák!" řekl Zdenda. "Kde je?" obrátil se zase na Blažka. "Kde ho máš?"

"Není tady." odpověděl Blažek.

"To není správná odpověď." řekl Zdenda trochu výhrůžnějším tónem. "Já jsem se tě neptal, kde není, ale kde je!"

"Nešel s námi. Nevím, kde je."

"Tak nevíš? Anebo mi to nechceš říct?!" zařval náhle Zdenda, popadl Blažka za ucho a zakroutil mu s ním. Blažek rychle zaklonil hlavu a pak se celým tělem zaklonil jak nejvíc mohl.

"Tak už to víš?" dorážel Zdenda.

"Nevím!" zaječel Blažek a zoufale zacloumal spoutanými pažemi. "Jaůů! Vždyť mně utrhneš ucho!"

"Neutrhnu, když mi povíš pravdu! Kde je schovaný ten cucák?"

"Nikde! Není tady!" kvílel Blažek a prohýbal se v zádech dozadu do krkolomného oblouku.

"Opravdu?" nevěřil Zdenda a kroutil Blažkovi uchem a prohýbal mu tím tělo čím dál víc.

"Opravdu!" ječel Blažek a napínal spoutané paže za zády ze všech sil, i když mu to nemohlo pomoci.

"Tak dobře." pronesl Zdenda pomalu. "Že jseš to ty, tak se s tím prozatím spokojím." Pustil Blažkovo ucho a nechal Blažka, aby se zase narovnal. "Neber si to osobně, já proti tobě nic nemám." řekl Zdenda smířlivě a přátelsky poplácal svázaného Blažka po tváři. "Já ale musím vědět, kdo všechno je tady ještě kromě vás dvou." dodal omluvně. "Co ty?" otočil se pak na Milana. "Co ty mi řekneš?"

"Nevím, o kom mluvíte." zavrtěl hlavou Milan. "Přišli jsme sem sami dva."

"Tak sami dva! A to ti mám věřit?" výhrůžně se zeptal Zdenda. "Uvědomuješ si, že když máš svázané ruce, tak se tě mohu zeptat mnohem důrazněji? Že mně tu pravdu nakonec řekneš?"

"Říkám pravdu už teď!" prohlásil Milan. "Nikdo třetí tady s námi není."

"Tak není, říkáš!" pronesl Zdenda přemýšlivě. Pak vzal Milana za ucho. "Co mi řekneš teď?"

"To samé! Nevím, o jakém cucákovi mluvíte!"

Poslušen Zdendovy ruky zaklonil hlavu a pak se celým tělem prohnul do oblouku nazad jako předtím Blažek.

"Tak nevíš!" řekl Zdenda a prohnul Milana do ještě ostřejšího oblouku. Pod Milanem se napůl podlomila kolena, lomcoval za zády spoutanýma rukama a tiše úpěl. "Pořád ještě nevíš?" opakoval Zdenda.

"Nevím!" skoro zakřičel Milan. Napínal všechny svaly v těle, vystupoval na špičky, bezmocně zatínal pěsti a rval se s pouty na zápěstích.

"Tak dobře." vzdal to Zdenda a pustil ho. Milan se zapotácel, klesl na kolena a svázanýma rukama se za zády opřel o zem. "No, jestli se tady ten cucák objeví, tak si o tom ještě popovídáme!" dodal výhrůžným tónem Zdenda, nevšímaje si Milanových potíží.

"Co to je za sajrajt?" zkoumal mezitím Arnošt hmotu na špičce krumpáče. "Myslíš, že tohlecto tady je ta skládka, co ji měl ten cucák na tom plánku?" zeptal se Zdendy.

"To nevím, to budeme muset zjistit. Bavore, nečum tady tak blbě a popadni krumpáč!" zavelel zatím Zdenda jako kápo třetímu chlapíkovi, kterého s sebou přivedl. "Prohrábni tu jámu, ať víme, co to tady ti dva našli!" poroučel mu rázně.

Bavor se beze slova poslušně chopil krumpáče, zatímco Zdenda se otočil zpět k Milanovi, který se mezitím už zase postavil na nohy a pomalu se narovnával.

"Co to tady máš?" zeptal se a zaťukal mu prstem na kapsu, ve které se na stále ještě pokrouceném Milanově těle rýsovalo něco tvrdého s výraznými okraji.

"Diář." odpověděl Milan.

"Ukaž!" projevil zájem Zdenda a hrábnul mu do kapsy.

"Ale to je můj diář!" zaprotestoval Milan.

"Já vím!" usmál se Zdenda. "Tobě ale teď na nic není. Se svázanýma rukama se do něj teď nemůžeš podívat. Když nad tím budeš chvíli přemýšlet, tak to třeba pochopíš, inteligentuále!" zachechtal se. "Takže já si ho zatím vypůjčím a podívám se na něj já!"

"Ale tam jsou moje obchodní záležitosti!" nedal se Milan.

"Jistěže!" přikývl Zdenda. "Tohleto tady," kývl hlavou k jámě, z níž Bavor vykopával jakousi barevnou hmotu, "to je přece taky obchodní záležitost. Jsem docela zvědavý, kolik se na tom dá vydělat!"

"Ale o tom tam nemám nic, jestli myslíte tohle!" nevzdával se Milan.

"To nevadí. Podívám se, co tam máš, a třeba tam najdu něco, co by mne mohlo zajímat." prohlásil Zdenda a otočil se od Milana pryč.

Tím debata skončila. Bavor kopal v jámě a rozšiřoval ji, Arnošt dál zkoumal jasně barevnou hmotu, kterou si z krumpáče setřel na kousek papíru. Zdenda chodil kolem jako plantážník kolem otroků a na všechno dohlížel. Chvílemi se zastavil a zkoumal obsah Milanova diáře. Milan si mezitím narovnával páteř, bezmocně sledoval osud svého diáře ve Zdendových rukou a seznamoval se s provazem na zápěstích. Ohmatával ho konečky prstů a zkoušel, jaké pohyby mu svázaná zápěstí dovolí a jaké ne. Zato Blažek už se přesvědčil, že na uzel nedosáhne a s provazem sám nic nenadělá, a se svými prostocviky skončil.

"Kdy mi ty ruce rozvážeš?" zeptal se Zdendy naivně.

"To ještě nevím. Na to je čas." mávl rukou Zdenda. "Na to si budeš muset počkat."

"Ale tak jsme si to nedomluvili!" zkusil zaprotestovat Blažek a ze všech sil zacloumal spoutanými pažemi.

"To máš pravdu, nedomluvili jsme si vůbec nic." přikývl souhlasně Zdenda. "Neslíbil jsem ti, že ti ty ruce zase rozvážu. Možná, že to někdy udělám, ale to si to napřed budeš muset zasloužit!"

"Jak?"

"Tím, že budeš poslouchat na slovo, rychle a pravdivě odpovídat na každou otázku a mezitím držet hubu, abych ti ji nemusel zalepovat!"

Blažek jen přikývl a neřekl na to nic, protože už poslušně začínal držet hubu. Pomalu začínal chápat, že se ocitl ve stejné situaci, v jaké byl Svoboda, když ho našel. Kdo ale najde mne? pomyslel si zoufale.

Svoboda by se nejraději k Oběšenému už nikdy nevracel. Jedno setkání se Zdendou a Arnoštem mu úplně stačilo. Na ten příšerný pocit bezmocnosti, když stál proti nim s rukama svázanýma za zády a čekal, co s ním udělají, nemohl zapomenout. Přišel tam ale o pár osobních věcí, kterých si dost cenil. Arnošt se Zdendou mu je vytahali z kapes, když ho prohledávali a hledali plánek. Ty věci pak zahodili na zem, nijak se neobtěžovali nastrkat mu je do kapes zpět. Nechali je tam ležet, nevzali si je, a Svoboda sám je svázanýma rukama nemohl sesbírat. Určitě tam pořád ještě leží někde v trávě. Není moc pravděpodobné, že by je někdo našel a sebral. Z dob Civilizace se v lesích válí tolik nejrůznějších krámů, že pár Svobodových věcí se mezi nimi nadobro ztratí. Svobodovi tohle pomyšlení nedopřávalo klidu. Docela snadno by si je tam mohl zase posbírat.

Nakonec se rozhodl, že se musí k Oběšenému ještě jednou podívat. O další setkání se Zdendou nebo Arnoštem ovšem nestál. Proto se vypravil do Nedojedů nejprvnějším ranním vlakem - nebo spíš posledním nočním. Bylo ještě šero, když vystoupil na nádraží a procházel vesnicí. Nikdo další s ním z vlaku nevystupoval, ve vesnici nikoho nepotkal, hospoda byla zavřená. Rychle pospíchal polní cestou k Oběšenému a doufal, že ho ve vsi nikdo nezahlédl a že o něm nikdo neví.

Pomalu se rozednívalo, když dorazil do lesa. Místa, kde byl se Zdendou a Arnoštem, našel snadno. Byl přesvědčený, že na ně nezapomene do konce života. Po chvilce přehrabování v trávě skutečně našel většinu svých věcí, na kterých mu záleželo. Zatím mu všechno vycházelo líp, než čekal. Nebylo ještě ani poledne, když už byl se vším hotov a mohl by se vrátit. To by ovšem znamenalo, že by musel projít Nedojedy za plného denního světla, a to se mu moc nechtělo ani cestou na nádraží. Naproti tomu velebné ticho a klid lesa na úbočích Oběšeného ho lákal. Co kdybych se ještě podíval na ta místa, kudy jsem prchal spoutaný? pomyslel si. Co se může stát? Nikdo tady teď přece není!

Cestu znal, a bude ji znát nadosmrti, tím si byl jist. Snadno poznal i tu balvanitou stráň, po které lezl vzhůru. Vylézt tam teď, s rukama volnýma, byla hračka. Za pár minut byl nahoře. Neodolal a vyšel si až na samý vrchol Oběšeného, tam, kde se setkal s Blažkem. Teď tam samozřejmě nebyl nikdo. Kolem byly jen nehybné kmeny stromů, ticho lesa a paprsky dopoledního slunce prodírající se korunami stromů.

Chodilo se tam skutečně mnohem pohodlněji než dole na úpatí. Možná proto Svobodu napadlo, aby zkusil obejít celý kopec a prohlédl si ho, ovšem jen tady shora, kde se dá tak příjemně chodit. Sestoupil tedy od vrcholu kopce jen tak nízko, kde začínaly nepříjemné zbytky Civilizace, a po hranicích těch dávných skládek se vydal pomalu a opatrně kolem kopce.

Najednou se mu zazdálo, že slyší nějaké hlasy. Naštěstí vzdálené, odněkud zdola, od úpatí kopce. Rychle skočil za nejbližší kmen a dlouhou chvíli se neudvažoval ani pohnout. To by bylo to poslední, po čem by toužil: Někoho tady teď potkat. Hlasy se však nepřibližovaly, kolem byl jen nehybný les. Proto se po nějaké době odvážil vykouknout, a když se nic nedělo, otrnulo mu. Opatrně se vydal dolů, odkud hlasy zaznívaly.

Daleko nedošel. Najednou před ním země končila. Svoboda pochopil, že je před ním na svahu kopce zase nějaká skála a on bude za chvilku stát na jejím vrcholku. To ovšem neměl v úmyslu, protože hlasy se ozývaly nepochybně právě odtud odspodu. Rychle tedy padl k zemi a na okraj skály se pomalu po zemi doplížil. Opatrně vyhlédl přes okraj.

Pod skálou bylo několik lidí. Prví, koho z nich poznal, byl Zdenda. Svoboda sebou až trhl, když ho uviděl. První, co ho napadlo, bylo: utéct! Včas si ale uvědomil, že se nesmí ani hnout, pokud se nechce prozradit. Zdenda se zatím vzhůru na vrchol skály nedíval. Zajímalo ho něco úplně jiného. Před ním se pilně oháněl krumpáčem druhý člověk, kterého Svoboda neznal, a kopal do země díru. Byla už dost hluboká, a na jejím dně nebyla hlína, ale jakási barevná kašovitá hmota. Svoboda sice na tu dálku nemohl poznat, co to je za hmotu, ale už tušil, že tohle tady je určitě ta skládka, která byla nakreslena na tom plánku, a tihle lidé že ji našli. Nepochybně podle toho plánku, který mu Zdenda sebral a nevrátil.

Opodál stál Arnošt a před ním něco dělal další člověk, kterého Svoboda neznal. Ten člověk se choval nějak zvláštně. Svoboda ho pozoroval a nemohl poznat, co ten člověk dělá. Měl paže zkřížené na zádech, neobratně se posadil na zem, ohlédl se přes rameno za sebe, rukama za zády naslepo nahmatal pár rostlin nebo trs trávy, oběma rukama je vytrhl, předklonil se, stále s rukama za zády se stejně neobratně postavil zase na nohy, poodešel pár kroků, tam přidřepl a vytržené rostliny odložil na zem. Neustále při tom držel paže zkřížené na zádech. Opět vstal, vrátil se zpět, kde už byl vytrhaný plácek téměř holé země. Na okraji plácku se zastavil, prohlédl si ho, jakoby si ho chtěl zapamatovat, otočil se k němu zády, zase se neobratně posadil a zříženými pažemi zatápal za zády po dalších rostlinách, které tam ještě zbývaly.

"Pořádně to vysbírej!" přikázal mu rozzlobeně Arnošt. "Kdo v tom má potom kopat, když je to plné nějakých šlahounů!"

Ten člověk se ohlédl přes rameno a začal zkříženýma rukama pečlivě ohmatávat zem za zády. Najednou Svoboda pochopil, že ten člověk má ty ruce za zády svázané. Vidět to nebylo, dlouhé rukávy tomu člověku zakrývaly zápěstí i všechno, co na nich asi měl. Dřív to Svoboda nepoznal, protože žádného člověka se svázanýma rukama ještě nikdy neviděl. Sám to sice už zažil, ale jak takový člověk vypadá a jak se chová, když těma svázanýma rukama musí vykonávat nějakou práci, to ještě nevěděl. Teď už to bylo Svobodovi jasné. Arnošt nutí toho člověka připravovat místo pro vykopání další pokusné sondy a ani se nenamáhal mu na tu práci rozvázat ruce. Svobodu napadlo, že něco podobného možná čekalo i jeho samotného, kdyby se mu nepodařilo včas utéct, a že možná nemá ani představu, co všechno by ho asi od Zdendy s Arnoštem potkalo.

Pak si všiml, že tam opodál stojí ještě kdosi další. Ani s ním nebylo všechno v pořádku. Měl ruce založené za zády a stál opřený o strom, ale jaksi nepohodlně pokroucený. Za celou tu dobu se téměř nepohnul. Až pak si Svoboda všiml, že od jeho rukou je po kmeni stromu napnutý nějaký kus provazu. Rázem věděl, že ten člověk je k tomu stromu přivázaný za ruce a nepochybně má ty ruce také svázané. Asi ho tam přivázali tak nešikovně, že teď nemůže normálně rovně stát a musí se nepříjemně prohýbat a hrbit. Pak ten člověk zvedl hlavu a Svoboda uviděl jeho obličej. Ale toho přece znám! div nevyjekl Svoboda překvapením. To je přece Blažek! Ten, co mne vysvobodil!

Jak to, že takhle padl do drápů těm dvěma? A kdo jsou ti zbylí dva, které Zdenda s Arnoštem nutí pracovat na kopání sond? A proč je Blažek přivázaný? Nechávají si ho na vystřídání? Anebo už pracoval, dokud mohl, a když mu došly síly, tak ho vyčerpaného přivázali ke stromu, protože už jim na nic nebyl?

Měl bych mu nějak pomoci! pomyslel si Svoboda. Vždyť mne ten člověk zachránil! Teprve teď poznávám, před čím! Asi bych ho tam neměl nechat v něčem ještě daleko horším, než od čeho zachránil on mne! Jenže jak mu pomoci? Co můžu pro něj udělat, když tam jsou ti dva?

Zkusil dostat se přímo nad Blažka. Nebylo to nijak obtížné. Stačilo couvnout o pár metrů, aby nebyl zdola vidět, a mohl chodit lesem pohodlně bez jakéhokoliv skrývání. Terén nad skalami byl schůdný, Svoboda snadno došel na místo, pod nímž, jak odhadoval, by měl stát Blažek. K okraji skály se už zase připlížil po zemi, a když vyhlédl přes okraj, skutečně pod sebou uviděl uvázaného Blažka. Mohl si podrobně prohlédnout, jakým způsobem má Blažek ruce přivázané ke stromu, ale to bylo asi tak všechno. Odtud mu pomoci nešlo, to bylo Svobodovi jasné okamžitě. Tohle místo měli Zdenda s Arnoštem před sebou jako na dlani, stačili by zasáhnout dřív, než bych se k Blažkovi vůbec dostal, zhodnotil situaci Svoboda. Ti dva moc dobře věděli, kam se mají postavit. Tudy cesta nevede.

Svoboda couvl zpět do lesa, kam zespodu nebylo vidět, a pátral po nějaké jiné možnosti. Shora to nepůjde, musí to tedy nějak jít zdola. Proplížit se k Blažkovi po zemi také nepůjde. Naleziště je příliš ploché a otevřené, navíc Zdenda s Arnoštem při kopání sond přecházejí z místa na místo, tam se ukrýt nelze. Navíc mají Blažka přímo na očích. Kdyby zmizel nebo se jen vzdálil ze svého místa, hned by to uviděli. Ne, to nepřicházelo v úvahu. Musím se těch dvou nějak zbavit, říkal si Svoboda. Ale jak? Sám na ně nestačím, ostatně o nějaké setkání s nimi ani moc nestojím. Sice už by mne teď nepřechytračili, už vím, co od nich můžu čekat, teď už by mne asi nesvázali, ale také bych je nepřemohl. Ne, musím nějak přechytračit já je.

V bezpečné vzdálenosti sestoupil dolů na úpatí kopce a opatrně se vracel spodem zpět. Rozhlížel se kolem sebe po lese i po skalkách nad sebou a přemýšlel, co by se tady dalo s těmi dvěma udělat a jak. Nejlepší by bylo udělat jim totéž, co udělali oni mně, říkal si. Taková malá pomsta by vůbec nebyla k zahození. Jenže jak? Už byl nepříjemně blízko naleziště, už slyšel hlasy těch dvou, a pořád ho nic nenapadalo.

Pak si všiml té skalky. Dosti strmá kamenná stěna se zvedala do výše několika metrů. Dalo se po ní vylézt nahoru, ale jen s obtížemi. To je ono! Tady je dostanu! zajásal v duchu Svoboda. Jen je sem nalákat!

To by nemusel být takový problém. Už dřív Svoboda zakopl o jakousi hromádku země ve vysoké trávě, a z rozkopnuté hromádky se vyvalily jakási červená plastiková kolečka. Nepochybně nějaký pozůstatek Civilizace, protože v pozdějších dobách už se z plastiku nevyrábělo nic. Když ke konci existence Civilizace došla nafta, nebylo pak už z čeho plastické hmoty vyrábět. Proto jsou dnes plastikové věci tak vzácné a drahé. Tahle kdysi vyhozená plastiková kolečka tedy teď byla určitě nesmírně cenná a mohla být proto výbornou návnadou. Svoboda jich několik poházel po zemi směrem k vybrané skalce, jedno vetknul přímo do trhliny mezi kameny skalky a pár si jich vzal s sebou, když lezl nahoru na skalku. Pak se horem vrátil na své staré místo nad nalezištěm zkontrolovat, co je tam nového.

Skutečně se tam něco změnilo. Jámy už nekopal nikdo, Arnošt se Zdendou se teď skláněli nad jednou z nich a zkoumali, co je uvnitř. Ten neznámý, který předtím kopal, se teď unaveně opíral o krumpáč vedle nich. Ten druhý, který předtím musel pracovat svázanýma rukama, byl teď za ty ruce přivázaný ke stromu stejným způsobem jako Blažek jen pár kroků od něj.

Nic z toho nebylo na závadu. Svoboda potichu couvl z dohledu a rozmachem vyhodil dvě kolečka daleko za záda těch dvou. Jedno bouchlo o kmen nějakého stromu, druhé doletělo dál a obě vydatně zašramotily v podrostu, kam dopadly. Zdenda s Arnoštem se bleskově otočili a pátrali, co se děje. Všude ale bylo ticho a klid, nedělo se dál už nic.

"Někdo tady je! Někdo nás vypátral!" vyjádřil svůj názor Arnošt po chvíli naslouchání.

"Asi." přikývl Zdenda. "Jdu se na něj podívat."

Vydal se lesem pomalu směrem ke Svobodou vybrané skalce. Z naleziště na ni nebylo přímo vidět, skrývala se za skalnatým ostrohem a houštinou keřů. Zdenda obtížnou houštinu obešel raději po okraji polí. Když znova vstoupil do lesa, najednou uviděl před sebou zvláštní červené kolečko, nepochybně plastikové. Sebral ho a chvíli si ho prohlížel. To byl zajímavý nález. Navíc o kus dál uviděl na zemi další. Zdenda se rozhodl, že si ho ponechá a ostatním o tom neřekne nic. Takové kusy plastiku určitě půjdou dobře zpeněžit. Pak uviděl další kolečko nahoře mezi kameny skalky.

Tak odtud pocházejí! napadlo ho. Tam nahoře jich asi byl celý balíček nebo krabička, a ta prorezavěla nebo shnila tak, že teď právě se z ní ta kolečka vyvalila ven, pomyslel si. To byl asi ten šramot. Nic jiného to nemohlo být, protože tady nikoho nevidím. Ale těch koleček tam nahoře určitě bude víc! Musím se tam podívat, rozhodl se.

Cestou ke skalce našel na zemi ještě dvě další. To ho tím víc utvrdilo v názoru, že tam nahoře musí být celý plastikový poklad. To, že na vrcholech kopců se skládky odpadků nedělaly ani v dobách Civilizace, možná někde slyšel, ale nebral to na vědomí. Tohle je přece ta výjimka, co potvrzuje pravidlo! To vidím na vlastní oči, říkal si.

Sebraná kolečka musel na úpatí skalky odložit, protože zjistil, že na vyšplhání se nahoru po skalce bude potřebovat obě ruce volné. Opatrně hmatal rukama po kamenech nad sebou a plazil se po skále stále výš a výš. Nakonec to nebylo tak obtížné, jak to na první pohled vypadalo.

Nahoře na skalce napjatě čekal Svoboda. Slyšel šramocení kamínků na skalce a podle nich snadno poznával, kde právě Zdenda je. Pak se najednou nad okrajem skály objevila Zdendova ruka tápající po nějakém místě, kde by se mohla zachytit. Svoboda na ni hbitě nahodil smyčku provazu a prudce utáhl. Smyčka se stáhla kolem zápěstí tápající ruky a Svoboda rychle obtočil druhý konec provazu kolem nejbližšího stromu.

"Co to je?! Co to má znamenat?" ozval se zespodu překvapený Zdendův hlas. Jeho ruka se pokusila zmizet zpět pod hranou okraje skály, ale už nemohla. Provaz se napjal a Zdendovo předloktí narazilo na kámen.

Svoboda se vztyčil na okraji skalky a podíval se dolů na Zdendu. Teď už se nemusel skrývat. Zdenda se u jeho nohou tiskl ke stěně skalky, roztaženýma nohama se vzpíral do škvíry ve skále, jednou rukou se přidržoval výčnělku skalky kdesi vpravo nad hlavou, druhou třepal v prázdnu a pokoušel se zbavit se nějak provazu utaženého kolem zápěstí. Hlavu zvedal vzhůru a hleděl Svobodovi zespoda na podrážky bot.

"To jseš ty, ty cucáku?" vykřikl vztekle, když Svobodu poznal. "Okamžitě mne pusť! Chceš mne shodit dolů?"

"Jen když nebudeš poslouchat!" ujistil ho Svoboda. "Dej sem druhou ruku!" poručil mu.

"Nemůžu!" odpověděl Zdenda už méně vztekle. Rychle chápal, kdo je teď pánem situace. "Vždyť bych sletěl dolů! Vždyť bych se zabil!"

"Když se nebudeš vzpouzet, tak nesletíš!" slíbil mu Svoboda. "Můžeš se chytit toho provazu, ten tě udrží!"

Zdenda zatápal přivázanou rukou doprázdna, zachytil provaz, který mu vedl od zápěstí, a pevně ho sevřel v dlani. Dál se ale ani nehnul.

"Tu druhou ruku!" připomněl mu Svoboda.

"Nemůžu! Nejde to!" namítl Zdenda a podíval se pod sebe. Hloubka pod ním nebyla sice nebetyčná, ale na zpřerážení kostí by stačila.

"Mám tě shodit dolů?" zeptal se Svoboda. "Chyť se toho provazu i druhou rukou!" poručil mu.

Zdenda pod ním na chvilku zaváhal, ale pak bleskurychle přehmátl druhou rukou a chytil se provazu oběma rukama. Tím prudkým pohybem na skále zakolísal a kdyby nebyl uvázaný za jednu ruku, asi by se opravdu zřítil dolů. Provaz ho ale udržel a Zdenda nakonec nohama rovnováhu ustál. Neodvažoval se ale dál ani pohnout. Ruce pevně se držící provazu měl těsně u sebe a Svoboda mu snadno a pohodlně mohl svázat zápěstí dohromady. Přesto byl Svoboda trochu rozechvělý obavami, jak to dopadne. Ještě nikdy nic takového nikomu neudělal a nevěděl, jak se to dělá. Také měl trochu strach dělat Zdendovi něco tak blízko jeho rukou. Kdyby mne najednou chytil za ruku, mohl by mne strhnout se skály dolů dřív, než bych se vzpamatoval, napadlo ho. Zdenda dole pod ním se zakloněnou hlavou upřeně zíral na své spoutávané ruce a Svoboda nedovedl z jeho obličeje odhadnout, co si myslí a na co se chystá. Ostražitě hlídal Zdendovy ruce, opatrně omotával jejich zápěstí druhým koncem provazu a byl připraven okamžitě ucuknout, kdyby se ty ruce sebeméně pohnuly. Zdendovy ruce zatím jen křečovitě svíraly provaz od smyčky, ale tím se Svoboda nechtěl nechat oklamat.

Obával se zbytečně, Zdenda měl strach, aby nespadl, a nehodlal se pustit provazu za nic na světě. Pokud ho snad napadlo něco Svobodovi udělat, rychle to pustil z hlavy. Tušil, že s takto přivázanýma rukama by se bez Svobodovy pomoci odtud sám nikdy nedostal, a pomoci někoho jiného by se tady nedočkal. Nikdo jiný o něm neví a tady by ho nikdo nehledal. Jak dlouho by tady vydržel vzpírat se na špičkách nohou nad tou štěrbinou ve skále, na níž stál, si netroufal ani odhadnout. Nezbývalo mu než nechat Svobodu, ať mu udělá všechno, co si usmyslí, a doufat, že ho tady potom viset na té skále nenechá. Že mu nakonec pomůže nějak se odtud dostat. Nehybně tedy přihlížel, jak mu Svoboda svazuje zápěstí, křečovitě se držel provazu, a klást odpor se ani nepokusil.

Jak postupně přibývalo smyček na Zdendových zápěstích, Svoboda pomalu získával sebejistotu. Práce se mu dařila, a teď už ani nebylo možné, aby po něm Zdendova ruka chňapla. Když při utahování pout sáhl Zdendovi na paži, byla tvrdá, pevná a ani se nepohnula. Na svazovaných zápěstích Zdendovi vystupovaly napjaté šlachy, teď stažené provazem, ale jejich síly už se teď Svoboda nemusel obávat. Zdenda držel jako sjednaný, dokud neměl pouta na zápěstích pevně utažená.

"Tak polez!" pobídl ho Svoboda, když byl hotov. Bylo mu ovšem jasné, že Zdenda se teď svázanýma rukama nemůže ničeho zachytit a že bez jeho pomoci se nedostane ani nahoru ani dolů. Přitáhl tedy provaz od Zdendových zápěstí, aby byl pevně napjatý a Zdenda se mohl opřít aspoň o něj, a přitahoval ho dál tak, jak Zdenda při svém pomalém vystupování vzhůru potřeboval. Nad okrajem skály se objevila Zdendova hlava, Zdenda se opřel o okraj skály aspoň lokty spoutaných paží, když nemohl jinak, a ze všech sil se vzpíral na loktech, aby dostal tělo o kousek výš. Svoboda provaz trochu popustil a dovolil tím Zdendovi, aby se mohl opřít o zem i rukama a dlaněmi. Konečně se Zdendovo tělo vynořilo za skalou až do pasu, Zdenda se převalil na zem a jako valící se sud se odkutálel po zemi dál od okraje skály. Svoboda rychle přitáhl provaz a natáhl tak Zdendovi paže na zemi do vzpažení.

"Vstávej!" přikázal mu rázně, jakmile byl v bezpečné vzdálenosti. "Jdeme!"

Zdenda se musel postavit na nohy a pak jít za Svobodou vzhůru po svahu veden na provaze za svázané paže. Svoboda nechtěl nechat Zdendu někde tady poblíž. Doufal, že do té pasti na skále se třeba chytí ještě i někdo další, a nechtěl, aby ten někdo byl varován tím, že polapeného Zdendu uvidí předčasně. Odvedl ho proto hodně daleko vzhůru do lesa. Zdenda šel za ním pokorně jako dobytče na porážku. Jakmile Svoboda našel vhodný strom, uvázal Zdendovi paže vysoko nad hlavou k větvi stromu a nechal ho tam stát. Ještě mu přelepil ústa náplastí, aby nemohl křičet a varovat tak ostatní, a vrátil se zpět dolů na vrchol skalky čekat na další kořist.

Nemusel čekat dlouho.

"Co je se Zdendou?" znepokojil se jako první Arnošt. "Co tam tak dlouho dělá?"

"Taky mám dojem, že už by měl být dávno zpátky!" souhlasil Bavor. "Neměl bych se za ním podívat?"

Arnošt neměl námitky, a tak se Bavor zvedl a vydal se opatrně směrem, kterým Zdenda odešel. Obešel skalní ostroh, do houští za ním jen nahlédl a zavolal, a když se v něm nic nehýbalo ani neozývalo, obešel ho po okraji pole stejně jako předtím Zdenda. Svým zavoláním ovšem upozornil Svobodu, že se blíží další zájemce o červená kolečka.

V trávě už žádná kolečka nezbývala, Zdenda je vysbíral pečlivě do posledního, ale na úpatí skalky je nijak neukryl, takže Bavor si jich musel všimnout. Kolečko vetknuté vysoko ve štěrbině ve skalce pak nebylo možné přehlédnout vůbec. Bavor okamžitě přestal pátrat po Zdendovi a zamířil přímo ke skalce. Takovou šanci si přece nemohl nechat ujít! Jasná zářivá barva koleček signalizovala, že je to nepochybně pravý plastikový materiál určitě ještě z dob Civilizace, a tím pádem má dnes nedozírnou cenu. Přece tady takovou vzácnost nenechám někomu jinému! říkal si Bavor a prohlížel si kolečka složená pod skalkou. A co tam to nahoře? Určitě sem všechny spadly tam odshora. Třeba to není všechno! Třeba jsou tam ještě nějaké další! Musím se tam podívat! rozhodl se Bavor. Zdenda počká. Z něj žádné peníze nekoukají. Tohle je důležitější. Takového krásného plastiku by bylo pro Zdendu škoda!

"Co ten tady dělá?" podivil se Svoboda, když opatrně vyhlédl mezerou mezi balvany a uviděl dole pod skalkou Bavora. "Vždyť toho taky nutili k práci! To ho už propustili? A zrovna teď?"

Příchodem Bavora byl nadobro zmatený. Očekával totiž Arnošta. Jistě, Bavora neviděl svázaného, ale to bylo pochopitelné. Vytrhávat trávu a čistit zem je snad možné i s rukama svázanýma, ale kopat krumpáčem už ne. Na takovou práci Bavorovi ruce svázat nemohli. Ale že by ho už propustili? Anebo snad jim utekl? Ale ne, na to nevypadá. To by nešel tak pomalu a nezdržoval by se nějakými kolečky. Také by ho určitě pronásledovali. Takže ho propustili, usoudil Svoboda.

Anebo Bavor není polapená oběť, ale naopak komplic těch dvou? napadlo ho najednou. To by vysvětlovalo, proč nebyl svázaný. S tím ale nešlo dohromady, jak těžce musel pracovat, a že se s ním nijak nemazlili. Anebo snad původně tam nebyl na práci, ale když Blažkovi došly síly, musel to za něj dokončit on? To by bylo možné, uvažoval Svoboda. Blažek nevypadá moc zdatně, ten toho asi tolik nevydrží. Ale Bavor je už na pohled tvrdý chlap.

No dobře, ale co já teď s tím? nevěděl si rady Svoboda. Slyšel už Bavora lézt nahoru na skalku. Za chvíli bude tady nahoře. Je to oběť těch dvou, nebo jejich komplic? Co udělá, až mne tady uvidí? Bude mi pomáhat, anebo naopak vzbouří Arnošta a půjdou proti mně dva? Navíc budou o mně vědět a mohou třeba i najít a osvobodit i Zdendu! Mohu to riskovat? uvažoval horečně Svoboda. Bavor se blížil. Nemohu to riskovat, rozhodl se nakonec Svoboda. Musím ho chytit a přivázat stejně jako Zdendu, i když je to třeba nevinná oběť. Nebude to pro něj příjemné, ale nedá se nic dělat. Má prostě smůlu. Vlezl, kam neměl.

Svoboda slyšel blížící se Bavorovo těžké oddechování. Jindy by pro Bavora nebyla taková skalka sebemenším problémem, ale dnes byl unavený kopáním. Lezlo se mu sice dobře, ale energie už mu chyběla, takže se i při takové mírné námaze zadýchal. Naštěstí už byl skoro na vrcholu. Už jen natáhl ruku do výšky, aby se na okraji skalky zachytil k poslednímu vzepětí, když se cosi mihlo vzduchem a pevně mu to sevřelo zápěstí. Lekl se, div se nepustil a nezřítil. Teprve teď uviděl neznámého chlapa, který mu utahoval provaz kolem zápěstí. Uhnout mu nebylo možné, na to mu provaz už příliš pevně svíral zápěstí, nepovoloval a držel mu ruku ve výšce. Pokusil se lapnout po tom chlapovi a chytit ho, ale nepodařilo se. Provaz mu bránil v pohybu a nedovolil mu na toho chlapa dosáhnout. Druhou rukou se bránit nemohl, tou se musel držet skály. Vlastně nemohl dělat vůbec nic. Když se po očku podíval dolů, zatočila se mu hlava. Nad takovou hlubinou se s nikým do rvačky pouštět nemůže. Rychle pochopil, že v takovéhle situaci má ten druhý absolutní převahu a že nezbývá, než se mu podřídit. Bavor tedy na skále bez odporu nehybně čekal, až mu ten chlap ruku přiváže, jak sám uzná za vhodné.

Svoboda se až lekl, jak po něm Bavor chňapnul. Jen tak-tak stačil uhnout. Poznal, že s Bavorem nebude mít tak lehkou práci jako se Zdendou. Prudce přitáhl provaz a přirazil tak Bavorovi paži ke skále, že se nemohla ani pohnout. Vyhlédl přes okraj skály a uviděl pod sebou Bavorův obličej sice překvapený, ale odhodlaný se bránit, jakmile k tomu dostane příležitost. Druhou ruku měl Bavor dosud volnou. Musel se jí sice přidržovat dost vzdáleného balvanu a na Svobodu by s ní nedosáhl, ale kdyby s ní přehmátl někam blíž a podařilo se mu přehoupnout se přes okraj skály nahoru, mohlo by to být zlé. Svoboda byl odhodlaný rozšlápnout mu prsty té druhé ruky, kdyby se pokusil zachytit se jimi okraje skály u Svobodových nohou.

Bavora to asi napadlo také, a tak se raději o nic nepokoušel. Uvázanou paži měl tahem provazu přitisknutou k okraji skály takovou silou, až se bál, aby mu ten chlap nahoře nezlomil o okraj skály předloktí. Asi s ním nebude žádná legrace, usoudil.

Horší bylo, že pak musel nastavit na přivázání i druhou ruku. Tomu nebylo možné vzdorovat. Ten chlap mu to prostě poručil, a nevypadal přitom, že by s ním bylo možné nějak diskutovat. Bavor se mohl jen bezmocně dívat, jak mu ten chlap svazuje obě zápěstí dohromady. Ještě se musel sám toho jeho provazu svazovanýma rukama přidržovat, protože jinak by se jenom samotnýma nohama na skále neudržel.

Svoboda měl před sebou jeho ruce, znatelně větší a silnější než Zdendovy, hrubé a mozolnaté, nevěstící nic dobrého, pokud by se ho zmocnily. Ostražitě sledoval, jestli se Bavor znova nepokusí po něm chňapnout nebo se zachytit okraje skály. Dost si oddechl, když měl Bavor konečně zápěstí omotaná provazem. Měl je chlupaté a vlhké potem, nesvazovaly se tak dobře jako Zdendovy. Pro jistotu svazoval Svoboda Bavorovi ruce vícenásobně a utahoval mu provaz mnohem víc a než Zdendovi. Bavor to mohl zespoda jen pozorovat a držet.

Pak musel vylézt nahoru. Provaz svírající mu zápěstí mu při tom sice hodně překážel, ale nebylo vyhnutí. Paže ho sice od krumpáče bolely únavou, ale na tohle ještě sílu měl.

Svobodu až udivilo, jak snadno se Bavor vyhoupl přes okraj skalky. Sílu v těch rukách tedy má, to se mu musí uznat! Dalo se to ostatně očekávat. Bavor měl od práce s krumpáčem ještě stále vykasané rukávy, takže svaly na jeho pažích byly jasně viditelné. Ještěže jsem mu ty ruce svázal tak pevně, pomyslel si Svoboda. Jinak bych ho asi těžko zvládal, jestli je to skutečně komplic těch dvou. Nu, co se dá dělat, šetřit ho nemůžu, zvlášť když má takovou sílu. Zeptat se ho, co je zač, nemá smysl. Jestli je to komplic těch dvou, tak už by mi teď pravdu stejně neřekl.

Bez okolků táhl Bavora vzhůru do lesa. Bavor ho bez odporu následoval. Jednak se ještě nevzpamatoval z toho, co mu Svoboda udělal s rukama, ale hlavně si netroufal si se Svobodou něco začít. V hospodě sice zatím vždycky všechny přepral, ale právě proto ještě nikdy ruce svázané neměl a tak nevěděl, co všechno by s nimi teď mohl a nemohl dělat. Ráznost, s jakou s ním Svoboda zacházel, ho odrazovala od nějakých neuvážených pokusů. Pak uviděl přivázaného Zdendu a to ho dorazilo nadobro. Než se nadál, měl už také paže zvednuté nad hlavu a přivázané za zápěstí k větvi sousedního stromu. Že dostal náplast přes ústa, ho už ani nepřekvapilo. Zdenda ji měl přece taky. Pak už se jen němě díval, jak ten chlap odchází pryč a nechává je tam oba stát samotné bez pomoci. Tak takhle si Bavor odpočinek po své těžké kopáčské práci rozhodně nepředstavoval! Tohle tedy Zdendovi neodpustí!

Zbýval už jenom Arnošt. Ten ale nikam nespěchal. Seděl na nalezišti kousek od uvázaného Blažka a Milana, jedním okem je hlídal a druhým vyhlížel, kdy se Zdenda s Bavorem vrátí. Vypadalo to, že se asi nezvedne. Nejspíš mu osud jeho druhů byl nadobro lhostejný. Kromě toho se slunce už klonilo k západu. Svoboda si ani neuvědomil, kolik času mu zabralo vymýšlení a příprava pasti, do níž ty dva chytil. Šeřilo se a tomu třetímu se už do pasti nějak nechtělo. Odejít domů se ale taky nijak nechystal. Svoboda se pomalu smiřoval s tím, že Arnošta asi nedostane a že bude muset Blažka nějak osvobodit i v Arnoštově přítomnosti. Vypadalo to, že Arnošt hodlá u svých zajatců a hlavně na nalezené skládce strávit noc jako věrný hlídací pes. Během noci se snad nějaká příležitost najde, doufal Svoboda.

Sestoupil z vrcholků skalek na úpatí kopce ještě dřív, než se úplně setmělo. Lézt po skalách za noční tmy by bylo příliš nebezpečné, a potmě už v lese nebylo třeba se skrývat. Bez obav proto vyšel až na kraj lesa a v pohodě po okraji polí obešel skalní ostroh i houštiny na okraji skládky. Dál už si ale po poli netroufal, protože ve svitu hvězd by si ho mohl Arnošt všimnout. Proto se Svoboda hned na okraji houštin vnořil zase do lesa. Tam byla mnohem větší tma, tam ho nikdo uvidět nemohl.

Horší bylo, že ani Svoboda nic neviděl. Především neviděl, kam šlape. Proto postupoval vpřed nesmírně opatrně a každé místo před sebou nejdřív dlouho ohmatával nohama, než na ně došlápl. Prasknutí větvičky nebo zařinčení něčeho kovového, co by se mu na smetišti převrátilo pod nohou, by ho mohlo prozradit. Naproti tomu šelestění trávy či jiných drobných zvuků, kterých se nedokázal vyvarovat, se tolik nebál. Les v noci ožil, o nějaké zašustění či vypísknutí nebyla nouze. Hledání cesty hmatem nohama bylo sice pomalé, ale Svoboda měl času dost. Měl před sebou celou noc, a vzdálenost, kterou musel k Blažkovi překonat, představovala jen pár set metrů.

Že by v té tmě nemusel Blažka najít, se neobával. Měl s sebou navigátor, a s ním nikdo zabloudit nemůže. To je vynikající přístrojek, jeden z mála vynálezů Civilizace, který se dochoval dodnes a stále se dá používat. V kterémkoliv okamžiku ukazoval Svobodovi směr k Blažkovi a svou vzdálenost od něj. Pravda, nebylo to úplně nejpřesnější, protože Svoboda si nedělal žádné velké iluze, jak přesně se mu podařilo tam nahoře na skalce před setměním zadat do navigátora Blažkovu polohu. Svobodovu polohu v té chvíli navigátor zaznamenal sice naprosto přesně, ale jak daleko od něj v té chvíli Blažek byl, to musel Svoboda odhadnout, a s tímto odhadem si tak moc jistý nebyl. I tak byl navigátor v neproniknutelné temnotě nočního lesa neocenitelným pomocníkem. Svoboda se mohl spolehnout, že ho dovede když ne přímo k Blažkovi, pak jen maximálně metr či dva od něj.

Jen nesměl cestou narazit na Arnošta. Svoboda si zkusil představit, co by asi měl udělat, kdyby ve tmě najednou nahmatal nohou před sebou Arnoštovo tělo. Arnošt by sice mohl ječet na poplach, ale nikoho by na pomoc nepřivolal. Mohl by ale utéct, a Svoboda si nebyl jistý, jestli by ho dokázal potmě včas chytit a zabezpečit. Kdyby Arnošt utekl, mohl by pak třeba i najít Zdendu s tím kopáčem a osvobodit je, a to by pak mohlo být zlé. Proto Svoboda na nějakou rvačku v temnotách neměl ani nejmenší chuť. Proto nepostupoval lesem přímo tím směrem, který mu udával jeho navigátor, ale poněkud oklikou. Pamatoval si, kde naposledy viděl sedět Arnošta, a snažil se tomu místu vyhnout širokým obloukem. Sice si nemohl být jistý, že tam Arnošt pořád ještě je, že nepřešel někam jinam, ale moc pravděpodobné mu to nepřipadalo.

Pak přišla chvíle, kdy navigátor hlásil, že je u cíle. Svobodovy obavy se vyplnily. V tom místě byl prázdný prostor. Svoboda zatápal rukama kolem sebe, ale žádný strom nikde nenahmatal, natož uvázaného Blažka. Odhadoval ale, že od něj nemůže být dále než pár metrů. V temnotě lesa ovšem nemohl uvidět nic. Začal tedy obcházet dosažené místo ve stále se zvětšujících kruzích. V tom mu byl navigátor opět neocenitelným pomocníkem. Neustále mu udával vzdálenost od nastaveného cíle a měnící se směr k němu. S pomocí navigátora mohl Svoboda postupovat temnotou po dokonalé spirále a nemusel se obávat žádného omylu. Jednou rukou držel navigátora a druhou tápal kolem sebe, až najednou před sebou nahmatal kmen stromu. Zaradoval se, ale pak zjistil, že u něj nikdo uvázaný není. To nebyl ten pravý strom. Asi se při odhadu polohy cíle spletl o víc, než si myslel. Svoboda tedy strom obešel a postupoval po spirále dál. Dlouho nenacházel nic, až pak se náhle dotkl něčeho měkkého. To nečekal. Opatrně rukou zkoumal, co to je, a po chvíli pochopil, že ohmatává něčí obličej. Pak už se zorientoval snadno a rychle našel Blažkovy svázané ruce. Jediným řezem nožem je osvobodil a uvolněné ruce mu okamžitě zmizely z dosahu. Jinak se nestali vůbec nic. Blažek i po vysvobození zachovával naprosté ticho. Najednou Svoboda ucítil, že mu něco hmatá po těle. Najednou ho někdo jemně uchopil za ruku a pomalu ho jakoby táhl kamsi do tmy. Najednou si Svoboda připomněl, že Blažek tady přece nebyl uvázaný sám. Navigátor mu okamžitě hlásil, kterým směrem ho Blažek posílá. Bylo to jasné. Svoboda si hned vybavil, že někde tím směrem je o několik metrů dál uvázaný ten druhý.

Vydal se tedy do temnot udaným směrem. Tentokrát to měl těžší. Navigátor mu mohl udávat jen směr, kterým ho Blažek poslal. Polohu toho druhého ale v navigátoru nastavenou neměl, takže k němu ho navigátor sám dovést nemohl. Mohl mu jen zajistit, že zadaný směr udrží a nesejde s něj, ale zda je to skutečně směr k tomu druhému, zda mu Blažek naznačil správný směr, to už Svobodovi navigátor zaručit nemohl.

Po chvíli Svoboda nahmatal před sebou kmen stromu, ale zase u něj nikdo uvázaný nebyl. To bylo zlé. To znamenalo, že jde špatným směrem. Ale také to mohlo znamenat, že ten druhý stojí někde ještě dál. Svoboda si najednou nemohl vybavit, jestli ho ve dne viděl přivázaného hned u sousedního stromu vedle Blažka anebo zda mezi nimi viděl nějaký další, nepoužitý strom. Rozhodl se tedy jít zadaným směrem ještě o kus dál. Nahmatal další strom, a zase u něj nikdo přivázaný nestál. Už ztrácel naději a rozhodoval se, že to vzdá, ale pak přece jenom zkusil jít ještě k dalšímu stromu. Narazil na něj, už bez velkého očekávání přejel rukou po drsné kůře - a něco tam bylo. Provaz utažený kolem kmene. Svoboda hmatal po provaze kolem kmene a najednou nahmatal ruku. Pevně mu sevřela prsty, kterými se jí dotkl. Hned ho zase pustila, a pak ucítil, že mu něčí prsty ohmatávají hřbet ruky, kterou provaz zkoumal. Jakmile rukou trochu uhnul, prsty zmizely. Samozřejmě, jestliže je ta ruka přivázaná ke stromu, pak o těch pár centimetrů dál už nedosáhne, říkal si Svoboda. Jsem u cíle, našel jsem ho! Nahmatat u kmene svázaná zápěstí těch rukou a osvobodit je bylo už dílem okamžiku.

Ani teď se nic nestalo. I ten druhý zachovával naprosté ticho. Jistě, někde ve tmě tady byl Arnošt. Nesměl poznat, že jeho zajatci jsou zase volní. Tak si to určitě ti dva mysleli. Nevěděli, že už nemá koho přivolat, že Zdenda je bezpečně zajištěný a neškodný, a ten třetí pro jistotu taky. Svoboda to sice věděl, ale zachovával ticho taky. Širokým obloukem, aby se Arnoštovi vyhnul, zamířil ke kraji lesa. Co dělají ti dva vysvobození, netušil, a vlastně ho to už ani moc nezajímalo.

Na obzoru se začínalo rozednívat. Příliš pozdě si Svoboda uvědomil, že už není taková tma a že teď už by ho někdo mohl proti obloze uvidět. Rychle zalehl do trávy a otočil se, aby se podíval, co se děje na skládce. Nikoho tam neviděl. Oddechl si, ale pak zahlédl proti světlejší skalce nějaký pohyb. Blažek ukrytý v trávě na něj lehce rukou zamával. Něco naznačoval a ukazoval určitým směrem. Svoboda se tedy opatrným plížením v trávě vrátil a pak najednou v sílícím světle ranního úsvitu uviděl uprostřed skládky Arnošta. Asi až dosud spal, ale teď ho něco vzbudilo. Vyskočil a s úžasem zíral na vysvobozeného Blažka a Milana. Ohlédl se, kam by před nimi utekl, ale za sebou uviděl Svobodu. Před ním se z trávy zvedli Blažek s Milanem do plné výše svých postav a pomalu, s vítězným úsměvem, se k němu blížili. Svoboda se také zvedl a postavil se na opačnou stranu, aby byl Arnošt obklíčený ze všech stran.

"No tak pojď!" ozval se Milan. "Nastav ruce!"

Arnošt se vyděšeně rozhlížel na všechny strany a nevěděl, co má dělat. Došlo mu, že hodina účtování udeřila. Otočil se ke Svobodovi.

"Prosím vás..." vypravil ze sebe a hlas se mu chvěl strachem.

"Vyhrň si rukávy!" přikázal mu místo soucitu Svoboda. Vybavila se mu včerejší nová zkušenost z vrcholu skalky, že ruce s vykasanými rukávy se svazují snadněji.

Arnošt hbitě poslechl a ochotně si vykasal rukávy až skoro k ramenům, jen aby Svobodu proti sobě nepopudil. Pak ho Blažek chytil za ruce, stáhl mu je za záda a tam mu je zkřížil. Milan mu pak svázal zápěstí dohromady.

"Co s ním chcete udělat?" zajímal se Svoboda.

"To ještě nevím, ale rozhodně se tady nesmí courat okolo, když si tady budeme vytyčovat svoje těžební pozemky!" prohlásil Milan.

"Proč ne?" nechápal Svoboda.

"Protože nesmí vědět, kam budeme zatloukat kolíky. Protože by nám je mohl zničit, až si půjdeme ty pozemky zaregistrovat k hejtmanovi, a mohl by si tady na našem místě vykolíkovat nějaký svůj pozemek!"

"Co ti dva ostatní?" zeptal se Blažek.

"Uklizení do bezpečí." stručně odpověděl Svoboda. Nechtěl hned prozrazovat, co a jakým způsobem s nimi udělal. Nějak si najednou nebyl jistý, kdo je kdo, a jaké postavení má mezi nimi on sám. Co ten druhý, ten silnější, ten kopáč? Může těmhle prozradit, že ho také uvázal ke stromu jako Zdendu? Patří ten chlápek ke Zdendovi nebo k Blažkovi? A co tihle dva, které jsem osvobodil? Ani se nepokusili utéct, jak by se dalo nejspíš očekávat. Ne. První, co udělali, že svázali Arnošta, aby jim nepřekážel. Přitom by stačilo jen ho zahnat. Co udělají teď se mnou? Já jim nebudu překážet?

"Dobře." přikývl Blažek na zprávu o Zdendovi. Podrobnosti ho zjevně nezajímaly. "Tady toho musíme taky někam uklidit!" kývl hlavou směrem k Arnoštovi. "Půjdeš s námi?"

Svoboda nevěděl, co má odpovědět. Bylo to pozvání nebo skrytý rozkaz? Má jít s nimi, aby jim pomohl s Arnoštem, anebo proto, aby ho tam potkal stejný osud jako Arnošta? Nemohl se rozhodnout.

Vedli Arnošta na opačnou stranu než kam včera odešel Zdenda, a Svoboda šel za nimi. Nebyl si ale ani trochu jistý, jestli se s nimi také vrátí zpět na skládku. Co když ho tam také někam uklidí? Neskončí tady přivázaný ke stromu vedle Arnošta? Nejít s nimi mu ale připadalo ještě riskantnější. Nepřipadalo by jim to třeba nějak podezřelé? Pro jistotu se ale držel od nich v uctivé vzdálenosti, když Arnošta přivazovali za paže ke kmeni stromu stejným způsobem, jakým byli včera přivázaní sami.

Naštěstí neprojevili touhu udělat totéž i se Svobodou. Vrátili se na skládku všichni tři a hned se pustili do vyznačování svých pozemků. Svobodu nakonec až překvapilo, jakou vděčnost ti dva projevovali. Vykolíkovali totiž společně tři pozemky a jeden z nich bez jakékoliv vzájemné dohody určili Svobodovi. Svoboda zjišťoval, jak dobře se s nimi jedná a spolupracuje, a poznal, že v noci osvobodil dva velice příjemné a poctivé lidi.

Zatloukli kolíky tak hluboko, jak jen to šlo, aby se v trávě ztrácely a nebyly tak snadno k nalezení, kdyby se sem dostali nějací nepovolaní lidé, kteří by vykolíkování pozemků chtěli zničit. Pak ještě rychle změřili všechny potřebné vzdálenosti mezi kolíky a skalkou a zakreslili vše do plánku. Moc času nezbývalo, víkend včera skončil a všichni tři museli do práce.

"Kdo ten plánek hodí na úřad?" zeptal se Blažek.

"Kdo bude mít čas!" pokrčil rameny Milan.

"Já teda rozhodně dneska nemůžu!" prohlásil Blažek. "Mne šéf z práce nepustí, zvlášť když tam dneska přijdu takhle pozdě!"

"Já asi taky ne." ozval se Svoboda. "Víte, že nejsem odtud, a já taky z práce nemůžu jen tak odejít. A večer už bych se sem nestihl vlakem vrátit. A jinde se to asi podat nedá, že?"

"Nedá. To se musí tady." potvrdil Blažek.

"Tak to asi spadne na mne." rezihnovaně řekl Milan. "Já bych možná mohl. Moment, musím se podívat..." sáhl si do kapsy a pak se najednou zarazil. "Kde mám diář?! - A no jo! On mně ho ten mizera přece sebral!"

"No jo, on si přece myslel, že tam máš nějaký plánek nebo něco podobného!" připomněl Blažek.

"No jo, ale já tam mám plán, co mám dneska všechno udělat! Musím ho dostat zpátky! Kam jsi toho gaunera uklidil?" obrátil se na Svobodu.

"Tam nahoru!" ukázal Svoboda na vršek skalní stěny.

"Musím tam! Musíš mne tam zavést! Musí mně ho vrátit!"

Všichni tři se tedy vydali vzhůru svahem, kam Svoboda ukazoval. Nebylo to daleko, ale Zdendu s Bavorem uviděli až na poslední chvíli, protože je Svoboda uvázal na takovém místě, kde byli dost skrytí, aby je nějaký náhodný kolemjdoucí či houbař tak snadno nenašel a náhodou třeba nevysvobodil.

Zdenda visel na přivázaných rukou jako žok, kolena měl podlomená a hlavu měl vztyčenou jen proto, že mu ji svíraly paže, na nichž visel. Oči měl jen trošku pootevřené, apaticky hleděl do prázdna před sebou a jediné, co se na něm pohybovalo, byla jeho hruď. Bavor stál pevně na nohou a se zakloněnou hlavou si vytrvale prohlížel provazy, kterými měl zápěstí tam nahoře přivázané k větvi. Obnažené paže měl mírně pokrčené a nepatrně jimi pomalu pohyboval, pokud mu to pouta dovolovaly. Občas se svaly na jeho pažích napjaly a Bavor zacloumal větví nebo se pokusil přivázaná zápěstí po ní o kousek posunout. Obojí bezúspěšně. Ruce mu nad větví trčely do prázdna, takže jimi nemohl na nic dosáhnout a ani se o to nepokoušel.

Když uviděli přibližující se trojici, oči se jim rozzářily nadějí. Zdenda se rychle postavil na nohy, uvolnil a pokrčil paže a přímo dychtivě očekával, až bude odvázaný. Bavor sledoval přicházející trojici rozšířenýma očima a dokonce udělal krok vpřed. Kdyby ho přivázané ruce nad hlavou nestrhly zpátky, snad by těm třem vyšel naproti. Když se ale nikdo z příchozích jejich pout ani nedotkl ani o ně neprojevil sebemenší zájem, ve tvářích obou přivázaných mužů se i přes náplast na ústech objevilo nekonečné zklamání. Zdenda sice zůstal dál stát na nohou, kolena se pod ním nepodlomila, ale přesto jaksi poklesl dolů a připoutané paže se mu zase napjaly.

Milan se hned vrhl na Zdendu a začal mu prohledávat kapsy. Zdenda vydal jen jakýsi neurčitý zvuk nosem a prudce se zazmítal v Milanových rukou, čímž vyčerpal všechny možnosti odporu, kterých byl schopen. Milanovi to nijak nevadilo. Dál mu rychle ohmatával tělo a přehraboval se mu ve všech kapsách, které na něm nalezl. Nakonec svůj diář nalezl a rychle se do něj podíval. Skoro sebou trhl a bleskurychle se otočil k odchodu.

"Tak ahoj zatím!" zamával na Blažka se Svobodou. "Já už musím letět! Za chvíli mám být v - no, prostě někde úplně jinde!" skoro vykřikl a vydal se poklusem směrem, kterým sem přišli.

"Já už taky musím, nebo mi ujede vlak!" řekl Svoboda.

"To já už mám jisté, že přijdu pozdě!" usmál se Blažek. "Kvůli tady těm!" obrátil se už vztekleji na Zdendu s Bavorem. "Kdyby mne tady nepřivázali, tak by se mi to nestalo! Nemusel bych to večer naddělávat!"

"Co s nimi uděláme?" zajímal se Svoboda.

"Necháme je tady!" pokrčil rameny Blažek. "Co s nimi chceš dělat?"

"Oni nemusí do práce?"

"To nevím." pokrčil rameny Blažek. "A ani mne to nezajímá. To je jejich problém."

"Neměli bysme je odvázat?"

"Blázníš?!" skoro se vyděsil Blažek. "Copak chceš, aby nám tady všechno zničili? Nejdřív je nutné podat u hejtmana žádost o registraci pozemků podle plánku za účelem těžby chemikálií. Teprve potom se z těch našich kolíků stanou geometrické vytyčovací body a jejich poškozování bude trestné. Do té doby je může vytrhat a zničit každý, komu se zachce. Tihle dva vědí, že je tam máme, a snadno je najdou, když je pustíme. Musíme se nějak postarat, aby se tam nedostali. Nevidím jednodušší způsob, než je tady nechat uvázané."

Prohlédl si uzly a provazy, kterými byly Zdendovy a Bavorovy ruce přivázané k větvím, pro jistotu je ještě i ohmatal, jestli jsou dostatečně utažené, a ověřil si i jak pevně drží náplast na Zdendových a Bavorových ústech.

"Koukám, že jsi odvedl dobrou práci." pochválil Svobodu. "Bylo by škoda ji ničit."

"Co se ale tady s nimi stane?"

"Nic." pokrčil rameny Blažek. "Postojí si tady úplně stejně jako jsme stáli my tam dole, kde nás oni přivázali. Až bude vyřízená ta registrace, tak sem s Milanem zajdeme a odvážeme je, stejně jako toho třetího tam dole."

"Kdy to bude?" zajímal se přesto Svoboda.

"Až budeme mít nějaký volný čas. Možná už dnes večer. Anebo zítra ráno." odpověděl lhostejně Blažek.

Bavor vykulil oči, vydal nosem jakési zakňučení, jako kdyby chtěl protestovat, zaťal přivázané pěsti a divoce zazmítal celým tělem. Jinak se nestalo nic. Blažek se tvářil, jakoby si ničeho nevšiml.

"Myslíš, že to tady do té doby vydrží?" pořád ještě se obával Svoboda.

"Určitě!" zachechtal se Blažek a sáhl si na provazy, kterými měl Bavorova zápěstí přivázaná k větvi. "To jsi uvázal dobře, to vydrží i déle než do zítřka! On sice sílu má," sáhl Bavorovi na paži a párkrát mu zmáčkl mezi prsty biceps, "ale ty provazy vypadají pevné. Ty nepřetrhne!"

"Já to myslím vážně!" namítl Svoboda. "Jestli oni to vydrží!"

"To je strachu!" ušklíbl se Blažek. "My jsme to museli vydržet, a oni se o nás nebáli vůbec. Kromě toho," otočil se k těm dvěma. "Podívej se tady na toho!" ukázal na Bavora. "Ten má tak odolné tělo, že na něm skoro ani není poznat, že tady už nějakou dobu stojí. Ten to vydrží jako nic." posoudil Bavorovu odolnost. "A tady ten," otočil se ke Zdendovi, "Ten sice vypadá jako po deseti pivech a asi ještě dostane zabrat, když ho tady necháme, ale ten si to zaslouží. To on nás tam dole svázal a celé to způsobil, tak ať si toho užije taky!"

Svoboda už mlčel. Připomněl si, že on sám vlastně nikde přivázaný nebyl, a ty ruce měl také svázané mnohem kratší dobu než Blažek, takže asi nemá právo kritizovat jeho rozhodnutí.

"Ale měli bysme už jít, jinak mi dnes večer žádný volný čas nezbude!" připomněl mu Blažek.

Nechali tedy Zdendu s Bavorem samotné, chvatně se rozloučili a vydali se poklusem dolů a pak po kraji pole každý za svým cílem, protože bylo pořád ještě časné ráno a byla tedy naděje, že se pořád ještě do práce o moc neopozdí. Svoboda byl na tom hůř, protože i když se mu podařilo chytit ranní vlak, přesto musel odpoledne naddělávat hodiny, o které přišel pozdě. Večer proto jen padl do křesla a měl sílu už jen si pustit zpravodajství.

"Vítáme Vás u našeho večerního zpravodajství z našeho regionu!" ječela reportérka neodbytným hlasem nejnovější senzaci. "Přímo od našeho hejtmana jsme se dozvěděli úžasnou zprávu, že se na úpatí kopce u Oběšeného podařilo objevit naprosto novou dosud neznámou a nevytěženou skládku chemikálií ještě z dob Civilizace! Hlásíme se Vám přímo z místa tohoto úžasného objevu!"

Svoboda nevěřícně zíral na tak dobře známou planinku pod malou skalkou. Kamera ukazovala i vykopané sondážní jámy, a jakýsi vědec, kterého reportéři sehnali bůhvíkde, odborně popisoval, o jakou chemikálii jde, a uváděl i její aktuální cenu na dnešním trhu. Nakonec redaktor zpravodajství ukázal do kamery i podrobný plánek, kde se objevená skládka na úpatí Oběšeného nachází. O tom, že na skládce už má někdo vykolíkované soukromé pozemky, nebylo ve zpravodajství ani slovo.

Druhý den senzace ve zpravodajství pokračovala.

"Vážení přátelé, vítáme Vás znovu na místě senzačního nálezu skládky nesmírně cenných chemikálií z dob Civilizace!" ječela do kamery co možná nejvzrušeněji reportérka. Za ní byla vidět planinka skládky, ale ta už nebyla liduprázdná jako včera. Teď se na ní hemžilo několik desítek lidí s krumpáči a lopatami, kteří pracovali tak pilně, jak se to vidí jen málokdy. Kopali nové a nové jámy, a ti, kterým se už podařilo prokopat se vrchní vrstvou hlíny až ke skládce, nabírali lopatami vytoužené chemikálie do kyblíků a odnášeli pryč. Panorámující kamera zpravodajství se pomalu stočila až na přilehlé pole, kde už bylo postaveno několik stánků. Pohotoví obchodníci si tam otevřeli improvizované výkupny surovin a v nich vykupovali od těžařů kyblíky vytěžených chemikálií. O nějakých majitelích soukromých pozemků na skládce opět nebylo ve zpravodajství ani zmínky.

Ta se objevila až třetí den.

"Vážení přátelé, dozvěděli jsme se nejnovější zprávy z místa nálezu neobyčejně cenné skládky z dob Civilizace!" vykřikovala reportérka mocným hlasem, jakoby všichni kolem ní byli úplně hluší. "Od našich zvláštních zpravodajů se nám podařilo zjistit, že na místě tohoto senzačního nálezu mají vykolíkované soukromé pozemky někteří občané našeho regionu! Máme tady vedle sebe přímo samotného hejtmana našeho regionu, takže se ho můžeme zeptat: Pane hejtmane, co je na tom pravdy?"

Kamera poodjela, takže se na zvětšeném záběru objevil hejtman stojící vedle reportérky.

"Musím vás zklamat, ale vaše informace nejsou tak docela pravdivé." prohlásil hejtman. "Máme u nás na hejtmanství podané tři žádosti o přidělení pozemků na uvedeném místě, ale tyto pozemky jsou pořád ještě obecní. Soukromými se stanou teprve až po zaregistrování na katastrálním úřadu."

"To znamená, že tihle lidé, které tady vidíme, neporušují žádný zákon o ochraně soukromého vlastnictví, když tady kopou a těží suroviny?" zeptala se reportérka.

"Ano, neporušují. Na obecním pozemku si může každý kopat podle libosti." přikývl hejtman. "Dokud nebudou pozemky zaregistrované jako soukromé, je všechno v naprostém pořádku."

"Dobře. A za jak dlouho lze očekávat, že budou ty pozemky zaregistrované?"

"To se dá těžko odhadnout." lhostejně pokrčil rameny hejtman. "To záleží na tom, jak moc práce budou úřednice mít a kdy se k tomu dostanou. Já osobně bych to odhadoval na několik měsíců. Jen ve speciálním případě hodném zřetele by se to mohlo stihnout i za několik týdnů."

"A do té doby tady mohou všichni tito lidé volně těžit?" zeptala se reportérka ještě jednou.

"Ano." potvrdil hejtman. "Až budou pozemky zaregistrované, tak potom tady budou moci těžit jen právoplatní majitelé. Do té doby tady ale může těžit kdokoliv."

Svoboda na zpravodajství zíral a nebyl schopen slova. Současně si ovšem uvědomoval, že není schopen ani ničeho jiného. Proti hejtmanovým slovům a úřadům je obyčejný člověk naprosto bezmocný. Svoboda se mohl jen dívat ve zpravodajství, jak desítky neznámých lidí těží bohatství na jeho pozemku a všechno je v naprostém pořádku. Nemohl odjet k Oběšenému hájit svůj pozemek. I kdyby mu to zákony dovolovaly, nemohl by, protože přes týden musel chodit do práce. Ti lidé tam asi nemuseli.

Další den už to nebyly desítky, ale stovky lidí. Zpravodajská kamera ukazovala hustý dav kopáčů, kteří se pilně snažili prokopat se k bohatství. Bylo jich tolik, že si už navzájem překáželi. Přímo před kamerou se v průběhu snímání zpravodajství hromada hlíny vykopané z jedné jámy sesula do jámy souseda. Soused jen tak-tak stačil vyskočil ze své zavalené jámy, a hned se vztekle vrhl na toho, jenž onu hromadu vedle své jámy navršil. Strhla se rvačka doprovázaná patřičným šťavnatým slovním doprovodem. Do rvačky se postupně zapojovali další a další kopáči, jimž hromady vykopané hlíny srážené bojujícími postavami zavalovaly i jejich jámy. Zpravodajská kamera se pak cudně otočila stranou na pole, aby nedošlo k narušení mravní výchovy mládeže, která se na zpravodajství dívala.

Říká se, že žádná senzace netrvá déle než tři dny. Ta se skládkou ale projevovala neobyčejnou životnost. Byl to už pátý den, a reportérka profesionálně pronikavým hlasem ječela do zpravodajství stále další a další nové zprávy.

"Vážení přátelé, dostali jsme nejnovější vyjádření našeho hejtmana k případu skládky vzácných surovin, která byla objevena u Oběšeného. Předávám slovo panu hejtmanovi, který tady stojí vedle mne."

"Dostal jsem zprávu od našich úředních právníků." prohlásil hejtman důstojným hlasem. "Naši znalci klasického práva Civilizace mne upozornili, že podle zákonů našeho regionu, které, jak známo, všechny z klasického práva Cililizace vychází, všechny horniny a suroviny v hlubinách země patří regionu bez ohledu na to, komu patří pozemky na povrchu země. Je to prastarý zákon, který platil už v dobách Civilizace, a dodržujeme jej dodnes i my, i když už dnes Civilizace neexistuje. Všichni se ale považujeme za dědice Civilizace, a proto dodržujeme všechny její zákony, které známe."

"To znamená, že tihle lidé, kteří tady za námi kopou na té skládce, jsou tady nezákonně?" zeptala se reportérka.

"Ano, dá se to tak říci." přikývl hejtman.

"A proč tedy proti nim nezasáhnete?"

"Já sám proti nim přece zasáhnout nemohu!" vysvětloval hejtman. "Podívejte se, kolik jich je! Ani policistů bych nemohl uvolnit tolik, aby takovou spoustu lidí zvládli! To bych proti nim musel poslat jedině oddíly dobrovolné lidové domobrany!"

"A proč to neuděláte?"

"Protože - oni teď nemají čas." neochotně a po zaváhání odpověděl hejtman. "Teď by se nepodařilo je sehnat."

"Ne? A proč? Kde jsou?"

"No - tady. - Těží tady."

Následoval panoramatický záběr skládky a stovek kopáčů na ní. Nedalo se poznat, kolik z nich jsou členové dobrovolné lidové domobrany, která by měla skládku chránit.

Svoboda se už ani neodvažoval zajet se podívat na svůj vykolíkovaný pozemek. Tušil, že by asi moc dobře nedopadl, kdyby těm všem lidem začal tvrdit, že pozemek, na kterém kopou, patří ve skutečnosti jemu. Zažil toho tam dost už v dobách, kdy o existenci skládky věděl jen Zdenda s Arnoštem. Nechtěl si ani představovat, co by tam zažil teď. O lynčování rozhodně nestál. Dokonce ani strávit víkend se svázanýma rukama nebo přivázaný někde ke stromu ho nelákalo. Strávil proto víkend jinde a o osudu svého pozemku se dozvídal až zase po víkendu ve zpravodajství.

Na jeho pozemku bylo už zase všechno jinak. Kamera ukazovala planinku skládky rozrytou k nepoznání jako kdyby se tam přehnalo tornádo. Lidí už tam moc nebylo. Pár kopáčů tam sice ještě pracovalo, ale většina jam byla už opuštěná, protože narazily na podklad skládky. Na dně jam byla vidět už jen světlá hlína z hloubi země, zcela odlišná od tmavé lesní hlíny, kryjící původně skládku shora. Jen v některých jamách byly vidět na dně zbytky jasně barevné chemikálie.

"Vážení diváci, představuji Vám členy Společnosti pro ochranu památek na Civilizaci!" ječela nepřeslechnutelným hlasem reportérka. "Dozvěděli se o existenci této skládky a dostavili se na místo zjistit, zda je tady ještě co chránit. Tak tedy nyní vidíte, jaká je zde situace." obrátila se na skupinku neznámých lidí, kteří stáli vedle ní. "Co si o tom myslíte?"

"Zjišťujeme, že toho tady už moc na ochranu nezbylo." musel konstatovat mluvčí skupinky. "Chránit tuhle skládku už asi nemá smysl. Usnesli jsme se ale, že tady na jejím místě vybudujeme památník Civilizace, ve kterém budeme vystavovat mimo jiné i vzorky té chemikálie, která se tady nalézala. Potěšilo nás, jak kladný vztah má obyvatelstvo okolních vesnic k vybudování takového památníku. Už se nám přihlásili dva občané, kteří jsou ochotní dělat průvodce v takovém památníku, a hlavně se o něj starat, až bude postavený. Tady jsou, mohu Vám je představit."

Pokynul rukou, a vedle něj se na obrazovce objevil Zdenda s Arnoštem.

"Představuji Vám Zdeňka Závaru a Arnošta Vlasáka, objevitele této skládky!" slavnostně pronesl mluvčí Společnosti pro ochranu památek Civilizace. "Můžete nám o tom něco povědět?"

"Hmmm - no, nebylo to jednoduché." nechal se slyšet Zdenda. "Hodně lidí se snažilo nám to překazit. Ale my jsme se nedali! - Ale tím bysme tady asi neměli zdržovat. Hlavně aby byl co nejdřív postavený ten památník. Říkal jste, že chcete vyhlásit nějakou veřejnou dobrovolnou sbírku na postavení toho památníku." obrátil se na mluvčího Společnosti. "Myslím, že by se ta sbírka měla vyhlásit co nejrychleji. Čím dřív ty peníze budeme mít, tím líp!"

K o n e c