S e k t a

Přede mnou se ve večerním šeru klenul vchod do jeskyně. Do uší se mi drala rytmická omamující hudba. Byla to vcelku jednoduchá melodie, ale z rodu těch, které se rázem vpálí do mozku a zní pak člověku v hlavě celý den a někdy i déle. Dunění bubnu podporovalo rytmus melodie. Lidé přede mnou se mechanicky poddávali dunícímu rytmu a pohupovali se podle něj. Postupně se rytmickými kroky řadili do průvodu připraveného vstoupit do jeskyně. Přiznám se, že rytmus působil i na mne. Přistihl jsem se, že se pohupuji celým tělem stejně rytmicky jako lidé kolem mne. Ta hudba si prostě podmanila každého. Musím ale říci, že to bylo docela příjemné poddávat se jí. I moji dva průvodci, kteří stáli u mne po obou stranách, alespoň pokyvovali hlavami a podupávali v rytmu hudby.

Uvnitř jeskyně se rozsvítilo světlo. Uviděl jsem několik pochodní planoucích po stranách vstupu do jeskyně. Průvod lidí přede mnou se dal do pohybu. Tanečními kroky v rytmu neustávající hudby postupovali pomalu kupředu k jeskyni. Ve světle pochodní se jeskyně otevírala do hloubky. Následoval jsem je i se svými dvěma průvodci. Vstupní portál jeskyně už se mi klenul nad hlavou. Přede mnou se vnitřek jeskyně táhl do hloubky jako nějaká dlouhá chodba. Průvod lidí přede mnou kráčel za neustálého pohupování se v rytmu hudby chodbou dál a dál. Chodbu ozařovaly jen pochodně vetknuté do stěn jeskyně. Temná hudba nám hýbala vnitřnostmi a nutila nás jít dál a dál. Nedovedu odhadnout, jak hluboko do nitra hory jsme takhle šli, ani jak dlouho nám to trvalo. Pak se v temnu před námi rozzářilo oslnivé světlo označující nepochybně konec naší cesty. Chodba se rozšířila do veliké chrámové prostory osvětlené sice také jen planoucími ohni, ale skalnaté stěny prostory byly pokryty křišťálovými krystaly, které se třpytily ve světle plamenů a odrážely jej na všechny strany, až to oslňovalo. Vypadalo to, že zde září všechny stěny. Světlo přicházelo jakoby ze všech stran. Hudba gradovala, odrážela se od křišťálových stěn velebnou ozvěnou a ještě zvyšovala dojem z velikosti sálu. Zástup přede mnou se zastavil a pomalu se rozestoupil, takže jsem i já uviděl, co máme všichni před sebou.

Před námi byla veliká prázdná prostora. Uprostřed ní se z podlahy tyčil jakýsi oltář či katafalk. Nedovedl jsem odhadnout, k čemu přesně má sloužit. Nad ním se ve vzduchu vznášelo či bylo nějak zavěšeno obrovské Duhové Oko. Lidé, kteří přišli v průvodu přede mnou i za mnou, teď stáli rozestoupení kolem stěn sálu, takže se v ní téměř ztráceli, a prostora tím vypadala ještě větší. I na stěnách byly další, menší symboly Duhového Oka. Nevím, zda náhodou, nebo nějakým záměrem, každý člověk v jeskyni měl teď za sebou na stěně nad hlavou jeden z těch symbolů. I za mnou na stěně jeden z nich zářil. Hudba pomalu slábla, až ztichla docela, jen dunění bubnu bylo slyšet dál a znělo teď podivně zlověstně. Lidé kolem stěn po utišení hudby znehybněli a vypadali, že na něco napjatě čekají.

Dlouho se nedělo nic, jen ten buben nám stále duněl do uší svůj neodbytný rytmus. Lidé kolem mne stáli nehybně jako sochy, zírali na oltář před sebou a snad ani nemrkli. Pak se najednou vzadu za oltářem pomalu otevřely dveře, a z temna za nimi vystoupila do plného světla trojice postav. Oba krajní byli oblečeni do bílých hábitů a kráčeli důstojně s hlavami vztyčenými a pohledem upřeným přímo vzhůru a přímo před sebe jako nějaké sochy. Člověk mezi nimi měl naopak na sobě jen malou bederní roušku a na hlavě černou kuklu zakrývající mu celý obličej i s očima, takže asi vůbec neviděl, kam jde. Ruce měl vpředu před tělem svázané dohromady a provazy od jeho zápěstí vedly k oběma jeho společníkům po stranách. Nechoval se ani zdaleka tak důstojně jako oni, naopak zmítal se zoufale mezi nimi, snažil se vytrhnout se jim, napínal provazy, na kterých ho vedli či spíše táhli. Nechtěl jít tam, kam ho vedli. Jeho průvodci měli ale provazy od jeho rukou uvázané kolem pasu, takže se jim nemohl vytrhnout. Šli kupředu pomalu a nezadržitelně, toho člověka táhli za sebou a on chtě nechtě musel za nimi jít, pokud nechtěl být vlečen po zemi jako pytel. Vše se odehrávalo za přízračného ticha, pokud nepočítám neustávající dunění bubnu.

"Zrádce!" pošeptal mi do ucha jeden z mých průvodců.

"Kacíř!" zašeptal druhý. "Urazil našeho Nejsvětějšího Vedoucího!"

Trojice se přiblížila k začátku řady lidí rozestoupených a stojících podél stěn chrámového sálu. Oba průvodci v bílém stále kráčeli vznešeným pomalým krokem. Polonahý člověk mezi nimi se vytrvale vzpouzel seč mohl, leč bez výsledku. Najednou se v rukou lidí stojících u stěny objevily hole. Ani jsem si až do této chvíle nevšiml, že tam stojí připravené a opřené o stěnu. Snad každý z lidí, kteří sem se mnou přišli, měl za zády u stěny předem připravenou hůl. Trojice pomalu procházela kolem řady lidí u stěny. Každý, v jehož dosahu se polonahý spoutaný člověk ocitl, se rozpřáhl a ze všech sil toho člověka holí udeřil. Někteří to stihli i dvakrát, protože průvodci v bílém vedli toho člověka opravdu velice pomalu. Tvářili se při tom naprosto nezúčastněně, v jejich tvářích se nepohnul ani sval. Kdyby nekráčeli kupředu, vypadali by skutečně jako sochy. Člověk mezi nimi se bolestně vzpínal, kroutil se, pokoušel se ranám uhýbat, ale kukla na jeho hlavě byla asi skutečně neprůhledná, takže neviděl, odkud se na něj kdo napřahuje, a rány na jeho tělo pršely zcela nerušeně. Ani jediná ho neminula. Uhýbat ostatně ani neměl téměř kam, protože provaz mezi jeho průvodci byl napjatý a tím mu mnoho prostoru k vlastnímu pohybu neposkytoval. Ten člověk prostě musel následovat své průvodce, ať se dělo co se dělo.

Trojice se pomalu blížila ke mně. Nevěděl jsem, co mám dělat. Bál jsem se ohlédnout, jestli je u stěny za mými zády připravena hůl i pro mne. Moji průvodci zatím po mně nechtěli nic. Čekal jsem tedy s prázdnýma rukama, co bude dál.

A pak už byli ti tři přímo přede mnou, Nejdřív prošel důstojným krokem jeden z průvodců v bílém, a za ním se na napjatém provaze blížil ten člověk. Pod kuklou, kterou měl přes hlavu, byl slyšet jeho těžký dech. Až nepřirozeně těžký, zdálo se mi. Tomu člověku určitě něco brání v dýchání. Ten člověk má určitě pod kuklou ústa zacpaná roubíkem, aby nekřičel bolestí, pochopil jsem rázem. Kuklu měl dole uvázanou kolem krku, takže si ji nemohl strhnout s hlavy, i když svázanýma rukama by si na ni určitě dosáhl. Do obličeje jsem mu neviděl, ale podle mladistvě hladké kůže na těle to musel být nějaký mladík. Na celém jeho těle se vlnily napjaté svaly, ale to bylo tím, jak usilovně se snažil vyrvat ruce z pout anebo aspoň strhnout své průvodce, aby mohl uprchnout z dosahu ran. Celé jeho tělo bylo už pokryto rudými pruhy od ran holí. Hruď se mu mohutně vzdouvala, celé tělo se mu lesklo potem. Bylo na něm poznat, jak napjatě očekává, z které strany dostane další ránu. Moji průvodci ale hole v rukou neměli, já taky ne, takže mladík prošel kolem nás v klidu. Za ním potom prošel i jeho druhý průvodce v bílém, který ho na provaze zadržoval, aby nešel kupředu moc rychle a nějaká rána ho tak neminula. Protože před námi po několik vteřin žádnou ránu nedostal, všiml jsem si, že se mladík poněkud uvolnil a jakoby narovnal. O to větší účinek pak měla rána, kterou dostal od našeho souseda, když nás minul. Pod úderem jeho hole se prudce prohnul celým tělem do oblouku, napjal všechny svaly a tlumeně zakňučel. Určitě musel mít něco nacpané v ústech, jiným způsobem se takový zvuk vydat nedá.

Trojice se pomalu vzdalovala, mladík dál dostával ránu za ranou od každého, kolem něhož procházel. Poznával jsem na něm, že už má dost. Začínal se už trošku potácet. I tak bylo obdivuhodné, že vydržel bití tak dlouho. Musel mít neobyčejně tvrdou náturu a odolné tělo, že neležel už dávno v bezvědomí na zemi, ale stále ještě se držel na nohou a mohl jít vstříc dalším ranám.

Konečně došel na konec řady a rány ustaly. Jeho průvodci ho stále stejným velebným krokem vedli zpět dozadu ke dveřím, jimiž přišli. Mladík neustále křečovitě napínal celé tělo a bylo vidět, že očekává, kdy přijde další rána. Přes kuklu nemohl vidět, kam jde a že už to má za sebou, že žádná další rána už nepřijde. Trojice došla ke dveřím, tam se všichni zastavili a otočili se tváří k nám. I mladíka jeho průvodci otočili k nám, i když nás vidět nemohl.

Po chvíli naprostého klidu znovu zazněla hudba. Tentokrát to ale byly vznešené fanfáry, jakoby mělo dojít k něčemu úžasnému.

"Klekni!" zašeptal mi do ucha jeden z mých průvodců.

"Na kolena!" poručil mi současně druhý z druhé strany.

Sám jsem viděl, že při zaznění fanfár všichni kolem mne padají na kolena a uklánějí se obličejem až na zem. Udělal jsem tedy totéž. Koutkem oka jsem zahlédl, že i moji průvodci po stranách poklekli a uklonili se tak uctivě, až jeden narazil čelem o zem. Tóny fanfáry se vyšplhaly do nejvyšších poloh a pak ztichly. Koutkem oka jsem viděl, že moji průvodci se narovnávají, přestal jsem se tedy uklánět také. Všichni kolem mne zůstávali na kolenou, zůstal jsem tedy klečet i já a podíval jsem se, kam to všichni tak nábožně hledí.

Na katafalku uprostřed celého sálu stál v záři světel sám Nejsvětější Vedoucí přesně tak, jak jsem ho znal z fotografií. Došlo mi, že to, na čem stojí, tedy asi není katafalk, ale kazatelna či piedestal. Rozhostilo se absolutní ticho, a pak Nejsvětější Vedoucí promluvil.

"Moji drazí přátelé! Velice vám děkuji za službu, kterou jste právě prokázali našemu drahému mladému příteli. Všichni víme, jak moc tuhle naši pomoc potřeboval, neboť se velice težce provinil proti celé naší společnosti. Svévolně sešel z cesty, kterou nám ukazuje Nejsvětější Pravda, která nám byla zjevena. Všichni jste vykonali dobrý skutek, když jste mu tuto Nejsvětější Pravdu připomněli. Nejen on, ale my všichni si ji musíme denodenně připomínat: Žijeme na trestné planetě. Každý z nás se ve svém předcházejícím životě něčím těžce provinil. Za trest byl každý z nás odsouzen tento svůj současný život prožít na této planetě. Nikdo z nás neví, čím se provinil, za co teď musí žít tady. Je to tak dobře, moji drazí přátelé! Je lepší nevědět, jakými všemi způsoby je možno zhřešit, proto Nejvyšší Moudrost Vesmíru rozhodla, že nebudeme vědět, co provedl konkrétně každý z nás. Máme právo vědět jen jediné: Nejsvětější Pravdu, která mi byla zjevena a kterou stále sděluji i vám: Jestliže tento svůj současný život tady na této smutné planetě přetrpíme a přežijeme řádným způsobem a budeme přitom ještě konat dobré skutky, už se v příštím životě na tuto slzavou planetu nevrátíme, ale budeme své příští životy žít zase v těch nádherných světech na těch krásných planetách, na kterých jsme žili ve svých předcházejících životech. Proto nám Nejvyšší Moudrost Vesmíru připravuje všechna ta neštěstí a jiné hrůzy, které zde zažíváme, protože jsme tady za trest za to, co jsme v předchozím životě provedli. Proto někteří z nás mají život lehčí a jiní těžší, protože někteří z nás se v předchozím životě provinili méně a jiní více. Jsou mezi námi takoví, kteří se v předchozím životě provinili tak těžce, že na to jeden život na této nešťastné planetě nestačí, a proto se tito lidé musí na tuto planetu neustále vracet. Proto je na této hrozné planetě tolik zlých lidí, protože se sem rodí po smrti znova a znova stále dokola, zatímco dobří lidé odtud po smrti odcházejí do lepších světů a už se zde znova neobjevují. Toto je ta Nejsvětější Pravda, která nám byla přese mne všem zjevena. Všichni jistě víme, že v dávných dobách, ještě za dob Civilizace, se lidé pokoušeli opustit tuto strašnou planetu a najít ve Vesmíru ty krásné planety, na kterých mohou žít jen dobří lidé. Proto Nejvyšší Moudrost Vesmíru rozhodla, že tato Civilizace musí být zničena. Proto Civilizace zanikla. Dnes se všelijací rozumbradové pokoušejí vymyslet nějaké směšné důvody, proč se Civilizace rozpadla, ale my to víme: Musela zaniknout, aby lety do Vesmíru byly zastaveny. Jsme tady na této planetě přece za trest, a proto nesmíme tuto planetu svévolně opouštět. Proto nesmíme létat do Vesmíru, jak se o to lidé kdysi bláhově pokoušeli. Proto musela být Civilizace rozbořena, a spolu s ní vše, co je k letům do Vesmíru pryč z této planety zapotřebí. Jediná cesta z tohoto děsného světa vede přes pokorné snášení všeho, co na nás Nejvyšší Moudrost Vesmíru připravila jako trest za naše provinění v předchozích životech. Všechna utrpení, ketrá nás na tomto světě v tomto životě postihují, proto musíme brát jako příslib radosti a krásy, která nás čeká v příštím životě a v úplně jiném světě, než je tato hrozná planeta. Právě tohle je ta věc, kterou náš drahý mladý přítel dosud nepochopil. V tom se mu všichni musíme snažit pomoci. Doufám, že se nám dnes podařilo udělat první krok té pomoci. Vykonali jsme všichni dobrý skutek, neboť jsme našemu drahému mladému příteli pomohli odpykat si část trestu a přiblížili jsme ho tím blíž k návratu na ony šťastné planety, po němž všichni tak toužíme!"

Podíval jsem se na mladíka stojícího se svými průvodci za kazatelnou. Nebyl jsem sám, hlavy většiny lidí se otočily stejným směrem. Mladík dosud stál na rozkročených nohou a stále usilovně zápolil s provazem, na kterém byl uvázaný. Jako jediný ze všech neklečel na kolenou a neposlouchal nehybně a nábožně slova Nejsvětějšího Vedoucího. Byl vlastně jediným v celém chrámu, který se pohyboval.

Nejsvětější Vedoucí se obrátil a zahleděl se na mladíka. Oba mladíkovi průvodci v bílých hábitech klečeli na zemi a nábožně vzhlíželi k Nejsvětějšímu Vedoucímu na kazatelně. Jen mladík mezi nimi vzdorně stál a pořád se snažil vytrhnout ruce z pout nebo aspoň strhnout si kuklu s obličeje. Měl ale zápěstí svázaná dohromady tak, že si na kuklu nemohl dosáhnout prsty, ale jen hřbety rukou, což ke stržení kukly nestačilo. Přesto se o to pokoušel stále znova a znova. Neměl asi ani tušení, že se na jeho snahy dívá sám Nejsvětější Vedoucí.

"Zdá se, že náš drahý mladý přítel je nenapravitelný." pronesl Nejsvětější Vedoucí s teatrálním smutkem v hlase. "Jsem velice nešťastný, že to musím říci. Náš nešťastný mladý přítel zřejmě vůbec nepochopil Nejsvětější Pravdu, kterou jsem nám všem před chvilkou zopakoval. Náš ubohý mladý přítel zřejmě nechce pokorně snášet všechna utrpení, která na něj Nejvyšší Moudrost Vesmíru uvalila za jeho provinění v předcházejících životech. Náš nerozumný přítel se zřejmě nechce vrátit ve svém příštím životě do těch krásných světů, ve kterých se tak provinil, že se v tomto životě musel narodit na této planetě pláče a skřípění zubů. Naše pomoc, kterou jsme mu poskytli, se zřejmě minula účinkem. Asi nebyla dost vydatná. Možná, že vůbec není v našich skromných silách mu pomoci. Vzdor a nezkrotnost tohoto našeho drahého mladého přítele jsou asi příliš silné, než aby mu dovolily poddat se Nejvyšší Moudrosti Vesmíru a opustit po smrti tento smutný svět. Náš drahý mladý přítel se sem nepochybně bude muset vracet stále znova a znova, než pochopí Nejsvětější Pravdu. S touhle svou nepoddajností ovšem nemá mezi námi co dělat. My jsme Vyvolení, kteří Nejsvětější Pravdu pochopili a řídíme se jí, a nemůžeme mezi sebou trpět nevyvolené, kteří ještě nedospěli až k poznání Nejsvětější Pravdy. My se řídíme Nejvyšší Moudrostí Vesmíru a proto žijeme na této zemi naposledy a v příštím životě už se sem nevrátíme, ale tento náš drahý mladý přítel se sem bude vracet stále znova a znova. Není proto jedním z nás a nemůže proto s námi zůstat. - Postarejte se, aby nám ta jeho vzpurnost neznesvěcovala naše shromáždění a náš chrám! Protože jedině smířenost s osudem a poddání se Nejvyšší Moudrosti Vesmíru nás může osvobodit od tohoto světa utrpení a dovést nás do lepších světů, které nás v nekonečném Vesmíru očekávají! Ukažte názorně našemu drahému mladému příteli, že jeho vzdorování ho přivádí jen do ještě horšího osudu než proti jakému se vzbouřil!"

Na pokyn Nejsvětějšího Vedoucího se otevřely postranní dveře a jimi pomocníci vtlačili dovnitř na vozíku veliký ocelový rošt vztyčený do výšky. Mladík přes kuklu neviděl, co se děje, a proto asi nevzdoroval o nic víc než dosud, když ho jeho průvodci odváděli k roštu. Pak ho přitiskli zády k roštu, zvedli mu paže nad hlavu a přivázali ho za ruce a za nohy k roštu. Pak se vzadu v jeskynní prostoře otevřela v podlaze veliká jáma a v ní vyšlehl plamen. Pomocníci převezli vztyčený rošt s přivázaným mladíkem k jámě. Postavili se po stranách roštu a zahleděli se na Nejsvětějšího Vedoucího. Chvíli se nedělo nic, bylo naprosté ticho. Nejen já, i všichni ostatní kolem mne napjatě sledovali, co se bude dít dál. Pak Nejsvětější Vedoucí pokynul, a oba pomocníci naráz převrátili rošt i s přivázaným mladíkem přes jámu. Oheň v jámě vyšlehl do výšky a olízl nahou kůži mladíkova těla.

Mladík se na roštu prudce vzepjal do oblouku a začal se divoce zmítat. Přivázané ruce a nohy mu ale nedovolovaly vzdálit se z dosahu plamenů. Jeho tělo začalo pomalu tmavnout a černat, jednotlivé jeho části se měnily v prach a ten propadával roštem dolů do jámy a do plamenů. Netrvalo dlouho, a celé mladíkovo tělo se postupně změnilo v prach a ten zmizel v jámě. Na roštu nakonec nezůstalo vůbec nic, co by nasvědčovalo, že tam ještě před chvílí ležel živý a zdravý člověk plný síly a touhy po svobodě.

Lidé v jeskynním chrámu hleděli na tu hrůznou podívanou a ani se nepohnuli. Když byla podívaná u konce a oheň v jámě dohasínal, zahleděli se zase nábožně na Nejsvětějšího Vedoucího.

"Moji drazí přátelé!" promluvil zase Nejsvětější Vedoucí. "Viděli jste na vlastní oči, kam vede pohrdání Nejvyšší Moudrostí Vesmíru. Nemusíte se ale trápit, že naše řady Vyvolených nějak prořídnou odchodem jednoho, který zradil vše, co mu Nejvyšší Moudrost Vesmíru dávala. Mám pro vás radostnou novinu: Naše řady Vyvolených dnes rozšíří nový zájemce, který pochopil Nejvyšší Moudrost Vesmíru!"

"Běž k Nejsvětějšímu Vedoucímu!" zašeptal mu do ucha jeden z mých průvodců. Druhý mne beze slova přímo postrčil rukou kupředu.

Vydal jsem se doprostřed sálu ke kazatelně, na níž stál Nejsvětější Vedoucí. Samozřejmě po kolenou, když všichni ostatní kolem klečeli. Neodvažoval jsem se jako jediný ze všech se postavit na nohy. Vyšplhal jsem se nahoru na kazatelnu, na které stál Nejsvětější Vedoucí.

"Moji drazí přátelé, představuji vám našeho nového přítele, který od dnešního dne bude patřit k nám Vyvoleným! Toto je on!" představoval mne Nejsvětější Vedoucí. "Postav se a ukaž se všem, protože toto jsou ode dneška tvoji nejlepší přátelé!" pobídl mne.

Postavil jsem se na kazatelně kousek od Nejsvětějšího Vedoucího a rozhlížel jsem se po lidech u stěn sálu, aby na mne všichni dobře viděli. Všichni si mne prohlíželi, a měl jsem dojem, že dokonce nadšeně, jakoby měli kdovíjaké potěšení, že jsem se mezi nimi ocitl právě já.

"A tento náš nový drahý přítel je magistr latinských věd a je vlastníkem továrny na léky ve zdejším městě!" dokončoval mezitím Nejsvětější Vedoucí moje představování. V očích všech přihlížejících jsem rozeznával zájem a radost.

Slavnostní shromáždění pomalu končilo. Sešplhal jsem z piedestalu, moji dva průvodci se ke mně opět připojili každý z jedné strany jako dřív, a zamířili jsme k chodbě, kterou jsme sem přišli. I ostatní lidé se pomalu řadili do průvodu k odchodu. Znovu zazněla hudba, ale tentokrát už byla méně slavnostní a spíše veselejší. Pochodně na zdech dohořívaly, světlo sláblo. Kráčel jsem zase tou dlouhou chodbou, tentokrát opačným směrem, průvod přede mnou, průvod za mnou. Pochodně jedna po druhé pohasínaly, a když dohořela poslední, ocitli jsme se pod širým nebem venku před jeskyní. Byla noc, na nebi svítily hvězdy a za zády se nám černal temný jícen vchodu do jeskyně. Cítil jsem jakousi podivnou tupou bolest v hlavě a jen stěží jsem přemáhal ospalost. Nebylo divu, zážitek z jeskyně byl příliš silný, a noc už pořádně pokročila. Byl nejvyšší čas uložit se k odpočinku a aspoň trochu toho do rána naspat.

Bylo už skoro poledne, když jsem se vzbudil. To se mi ještě nikdy nestalo, dokonce ani když jsem studoval na univerzitě na magistra, abych spal tak dlouho. Aspoň jsem se ale zbavil té podivné a nepříjemné bolesti hlavy. Byl krásný, slunečný den, až nepatřičně krásný po takové hrůze, jakou jsem včera v jeskyni viděl. Nebyl ale čas nad tím přemýšlet. Čekala mne spousta návštěv. Snad všichni členové sekty se dnes dopoledne chtěli se mnou osobně seznámit a popovídat si, nebo aspoň si se mnou potřást rukama. Šel jsem doslova z ruky do ruky. Na nikom nebylo vidět ani stopy toho, co včera viděli a zažili v jeskyni stejně jako já. Jakoby se vůbec nic nestalo. Tolik přátelství a úsměvů jsem ještě nikdy v životě za jediný den nezažil.

Ale nebyly to jen úsměvy. Přibelhal se také jeden starší muž se zafačovanou nohou.

"Nemohl byses mi na ni podívat, pane magistře?" zeptal se utrápeně. "Pořád mi to hnisá, a žádný doktor si s tím neví rady. Když máš tu továrnu na léky, tak se v tom třeba vyznáš líp než oni! Mohl bys mi nějak pomoci? Nějak mi ji vyléčit?"

Vypadalo to opravdu ošklivě, když si sundal fáče. Měl tam jakýsi obrovský mokvající páchnoucí vřed, na který bylo nepříjemné jen pohlédnout. Mít něco takového na vlastním těle muselo být příšerné. Já ovšem nejsem lékař, magistr latinských věd je obecnější obor, který zahrnuje všechno, v čem se používá latina, tedy i farmacii, i klasické právo Civilizace, přírodopis a další věci. Nikdo už dnes neví, proč v dobách Civilizace došlo k rozdělení všech věd na dvě velké skupiny: na vědy latinské a vědy anglické. Do anglických věd patří třeba technika, stavitelství a tak podobně. Toto rozdělení se dodržuje dodnes, protože lidé v dobách Civilizace určitě dobře věděli, proč rozdělili vědy právě takto, takže by asi nebylo rozumné na tom něco měnit. Lékařství je dost úzká specializace v oboru latinských věd. Ani s léky to u mne není moc slavné, kromě toho jsem u sebe stejně žádné neměl. Ani s tím vlastnictvím továrny to nebyla pravda, to se Nejsvětější Vedoucí pěkně spletl. Byl jsem jenom ředitelem té továrny.

Napadlo mne ale něco jiného. Léky přece nejsou všechno. Lidstvo se kdovíkolik milionů let vyvíjelo bez léků a bez lékařů, a přesto nevymřelo. Lidské tělo má v sobě neuvěřitelné samoléčící síly, kterými ho za ty miliony let vybavila příroda. Jen je nutné tyto samoléčící síly v člověku uvolnit. O tom jsem se na univerzitě něco učil. Patří to do psychologie, a to je poměrně nová věda. Je zajímavé, že dříve, za dob Civilizace, tyhle metody nikdo neznal. Doba Civilizace byla zlatou dobou farmacie a léčení pomocí léků. Všechno se tehdy léčilo jen pomocí všemožných léků. Přitom už tehdy lidé tušili, že léky nejsou jedinou možností léčby. Znali už placebo, tedy pilulku, která vypadá jako lék, ale není lékem, protože neobsahuje žádnou léčivou látku, a přesto léčí stejně dobře nebo někdy ještě lépe než lék. Přesto tehdy nikoho nenapadlo tuhle zvláštní pilulku používat při léčbě, nebo aspoň zkoumat, jak taková podivná věc funguje. Naopak, tehdejší lékaři placebem pohrdali. Když potom Civilizace zanikala, spolu s ní vyhynula i většina léčivých bylin, byly ztraceny mnohé technologie, zapomenuty mnohé znalosti výrobních postupů, a dnes už většinu těch dávných léků z dob Civilizace nemáme z čeho a čím vyrobit, a ani bysme to dnes už neuměli. Zato ale po zániku Civilizace došlo k nebývalému rozvoji psychologie jako asi jediné vědy, ve které dnes máme nesrovnatelně větší znalosti než měli lidé v dobách Civilizace. Mimo jiné se podařilo odhalit i tajemství placeba. Ukázalo se, že lidské tělo se dovede s mnoha nemocemi vypořádat samo, vlastními silami, i bez léků, jen je třeba mu trošku pomoci. Samoléčící schopnosti organismu jsou totiž často blokovány nějakou psychickou bariérou, a placebo pomáhalo tuto bariéru překonat. Dnes ovšem známe mnohem modernější metody. Samoléčící síly je možno aktivizovat určitými psychologickými metodami, které v dobách Civilizace nebyly ještě známé. Asi to bylo dobře, protože psychologické metody mohou být někdy ošklivě nebezpečné. Dovolují totiž třeba i ovládat jiné lidi, anebo druhému člověku škaredě ublížit. Proto patří psychologie mezi tajné vědy, které nesmí znát kdokoliv. Proto také zde nemohu uvádět žádné podrobnosti. Mohu říci jen to, že jsem nabyl dojmu, že jedna forma hypnózy by mohla tomuto člověku pomoci. Musel jsem si ovšem vzít toho člověka do soukromí, protože při psychologických seancích nesmí být nikdo třetí přítomen. Mimo jiné právě proto, že nikdo nepovolaný nesmí vědět, jak se takové věci dělají. Zejména neodborné napodobování postupů z psychologie je nesmírně nebezpečné. Aktivizoval jsem tomu člověku samoléčitelské síly a hlavně imunitní systém jeho těla jak nejlépe jsem si to z hodin cvičení na univerzitě pamatoval.

"Zítra mi přijď ukázat výsledek!" přikázal jsem mu. "To už by mělo být něco poznat!"

Jen jsem mu nohu zase zafačoval, už se ke mně hrnul druhý. Zkroucený jako paragraf, šklebil se bolestí a pohyboval se tak nepřirozeně, že sotva lezl.

"Pane magistře, mohl bys mi pomoci? Pořád mne někde bolí, jednou v zádech, pak zase v hrudi, jindy je to krk, pak zase hlava, už jsem s tím byl u všech doktorů, a žádný mi nepomohl!"

Jestli s tím byl u všech doktorů, pak to asi není nic, co by patřilo do lékařství, uvažoval jsem. Možná je to zase jen nějaký nervový blok, a pokud ne, pak samoléčící schopnosti lidského organismu jsou účinnější než všichni doktoři dohromady, a zvládnou i nemoci, o kterých lékaři nemají ani potuchy. Na obě možnosti zná moderní psychologie dobré metody. Zkusil jsem nejdřív uvolňovací metodu. Pak jsem si toho člověka položil na břicho a důkladně jsem mu promasíroval záda a krk v celé délce, ne jen jako léčebný úkon, ale hlavně abych se vlastníma rukama přesvědčil, jestmi mu tam nezůstalo něco zablokovaného nebo nějaký sval zbytečně křečovitě napjatý. Prohnětl jsem mu záda do hloubky až na žebra a obratle a vypadalo to dobře. Kromě kostí tam teď už bylo všechno měkké a poddajné.

Ukončil jsem tuhle fázi a nechal jsem toho člověka, aby si vyzkoušel výsledek a zhodnotil, jak to dopadlo. Pomalu, opatrně se narovnal, předklonil se, zase se narovnal, protáhl se a rozzářil se radosté. Ještě se zaklonil, několikrát se prohnul celým tělem na všechny strany.

"To je výborné! Mne už nic nebolí!" zvolal nadšeně. Otočil se a bez rozloučení vyběhl ven mezi ostatní, kteří čekali venku. "Já jsem zase zdravý! Mně už nic nebolí! Zázrak!" vykřikoval z plna hrdla. "On mne vyléčil! Já už zase můžu běhat! Stal se zázrak!" Pádil kupředu a rozrážel dav takovou rychlostí, že lidé před ním málem ani nestačili uskakovat. "Je to zázračný doktor! Mně už vůbec nic není! Zázrak!"

Neuvěřitelnou rychlostí se roznesla fáma, že jsem zázračný lékař, který umí během několika minut vyléčit nemoci, se kterými si předtím nikdo nevěděl rady. Od té chvíle mne neustále pronásledovala celá fronta dalších pacientů, kteří se také dožadovali léčení. Nemohl jsem je odmítnout, a tak jsem měl práce nad hlavu od rána až do večera a nezbývala mně ani chvilka na nějaké přemýšlení nad tím šokujícím zážitkem, který jsem viděl v té jeskyni. Horší bylo, že jsem neměl čas ani na plnění svého úkolu. Neocitl jsem se totiž v této sektě Vyvolených z vlastní vůle, ale vlastně na rozkaz své šéfky, primátorky našeho městečka. Tahle sekta uctívačů Duhového Oka se totiž přistěhovala do našeho městečka poměrně nedávno, nepochybně proto, že ji odevšad odjinud vyhnali. I za tak krátkou dobu ale stačila polapit řadu lidí, mezi jinými i několik vlivných příznivců naší primátorky. Právě toto začalo naší primátorce vadit. Nechtěla přijít o své příznivce, kteří ji udržovali na radnici. Proto mi přikázala, abych s těmi uctívači něco udělal. Nějak je dostal z městečka pryč. Mne si vybrala proto, že jsem přece ten magistr latinských věd, a náboženství a jeho sekty přece také patří mezi latinské záležitosti. Prý tím pádem není v městečku nikdo, kdo by tomu mohl rozuměl líp než já.

To sice znělo hezky, ale moc to nepovzbuzovalo. Já jsem totiž o sektách nevěděl nic. Potřeboval jsem se napřed o této sektě něco dozvědět. Proto jsem se rozhodl do ní vstoupit. To se mi zdálo jako nejlepší způsob, jak ji prozkoumat. Nepřítele je třeba nejdřív poznat, než s ním budu moci něco udělat. Teď to ale dopadlo tak, že jsem musel pořád někoho léčit, a na vlastní zkoumání sekty mi nezbýval ani okamžik.

Navíc jsem netušil, že nejsem sám, komu se mé léčení nelíbí. To jsem poznal, když se přede mnou objevili znenadání moji průvodci z jeskyně. Oba v bílých hábitech velice podobných těm, jaké měli průvodci toho nešťastného mladíka. To nevěstilo nic dobrého.

"Máš jít k Nejsvětějšímu Vedoucímu!" oznámil mi jeden z nich hlasem, který nepřipouštěl odmítnutí. Asi nemělo smysl něco namítat, zvlášť když byli na mne dva.

"Vítej, můj drahý příteli!" uvítal mne Nejsvětější Vedoucí tak vřele, až z toho mrazilo. "Slyšel jsem, že se snažíš konat dobré skutky! Je to pravda?"

"Ano." přikývl jsem. "Někteří z Vyvolených nejsou zcela zdraví. Přišli za mnou, abych jim pomohl."

"Ano, já věřím, že jsi to myslel dobře, můj drahý příteli." přikývl Nejsvětější Vedoucí. "To je pro tebe polehčující okolnost. Ty sis ale neuvědomil smysl našeho života na této slzavé planetě. My tady nejsme pro své potěšení, my jsme tady za trest. A k tomu trestu patří i nemoci, kterými lidé trpí. Chápeš, že jsi tím svým léčením těm lidem nesmírně ublížil? Oni si teď už nemohou odpykat celý trest, který jim Nejvyšší Moudrost Vesmíru určila, a budou se muset ve svém příštím životě znovu vrátit na tuto nešťastnou planetu na dokončení stanoveného trestu, zatímco bez toho tvého vyléčení mohli prožít svůj příští život už v mnohem lepším světě, než je tento! Chápeš, že jsi se svévolně postavil proti Nejvyšší Moudrosti Vesmíru?"

"Ano, chápu." snažil jsem se vypadat co nejzkroušeněji, abych Nejsvětějšího Vedoucího nepopudil ještě víc. Měl jsem docela reálnou obavu, že jsem asi spadl do podobného průšvihu jako onen mladík v jeskyni. "To znamená, že nesmím konat dobré skutky?" odvážil jsem se ještě zeptat co nejuctivěji.

"Ale ano, můžeš, můj drahý příteli!" velkomyslně mi povolil Nejsvětější Vedoucí. "Ale jen když ti to výslovně dovolím! To tě samozřejmě velice šlechtí, že chceš vykonávat dobré skutky, ale musíš vždycky předem přijít za mnou, podrobně mi popsat, co a jak chceš dělat, a požádat mne o dovolení! Jen já mohu posoudit, co je dobrý skutek a co ne! Protože jen mně byla zjevena Nejvyšší Moudrost Vesmíru! Jen já proto rozhoduji o tom, co se může dělat a co ne!"

"Ano, prosím!" přikývl jsem co nejservilněji.

"Jistě chápeš, že za takové provinění musíš být potrestán. Je to pro tvoje dobro, abysis nemusel tuto svoji vinu odpykávat ve svém příštím životě. Tím, že tě teď tady za to potrestám, ti poskytuji možnost prožít tvůj příští život v mnohem lepším světě než je tento. Doufám, že mi za to budeš náležitě vděčný. Ale i ostatní musí z tvého trestu pochopit, že ani oni tě nemohou žádat o léčení bez mého výslovného dovolení. Proto musíš být potrestán veřejně. Tak, aby to všichni viděli a mohli si z toho i oni vzít ponaučení!"

Jen jsem pokorně sklonil hlavu. Přiznám se, že jsem se trochu rozklepal obavami, co mne čeká.

"Beru v úvahu, že je to tvoje první provinění, můj drahý příteli!" prohlásil Nejsvětější Vedoucí shovívavě. "Proto bude trest mírný. Nezapomínej ale, že je to jen proto, že jsi u nás nový a že ještě asi neznáš všechna pravidla, kterými se v naší společnosti Vyvolených řídíme! Příště by to už bylo mnohem horší! - Pojďte sem!" přivolal moje průvodce, kteří čekali na můj ortel venku. "Postavte ho na pranýř, ať všichni vidí, že si takové věci nemohou dovolovat!" přikázal jim.

Oba průvodci mne bez zaváhání popadli za obě ruce a dost neomaleně mne vyvlekli ven od Nejsvětějšího Vedoucího. Ani se nenamáhali otočit mne napřed do směru pohybu. Klopýtal jsem pozpátku tam, kam mne za ruce vlekli, a ani jsem se nemohl podívat, kam to je. Až když mne pustili, mohl jsem se zastavit a podívat se, kde jsem. Stál jsem před mohutným košatým stromem, k jehož silnému kmeni byl připevněný jakýsi vysoký balvan.

"Vylez na to!" přikázal mi jeden z průvodců tónem, který nepřipouštěl námitky. Nezbývalo než poslechnout. Balvan byl možná půl druhého metru vysoký. Lezlo se na něj dost těžko, protože se tam nebylo čeho chytit. Moji průvodci mi nijak nepomáhali, jen stáli vedle mne a přihlíželi, jak se snažím. Drápal jsem se nahoru jak nejlép jsem uměl, i když jsem tušil, že mne tam nic dobrého nečeká.

"Postav se zády k tomu stromu!" poručili mi průvodci, když jsem konečně stanul na vrcholu. Jakmile jsem poslechl, popadli mne za ruce, přitiskli mne zády ke kmeni stromu, stáhli mi paže za záda a tam mi je na kmeni stromu něčím spoutali dohromady. Pak důstojně odešli a nechali mne tam stát samotného.

Stál jsem na balvanu, za ruce připoutaný ke kmeni, a mohl jsem se tak nanejvýš rozhlížet po krajině kolem sebe. Byl jsem zády přitažený ke stromu tak těsně, že jsem se nemohl skoro ani hnout. Moji průvodci mne připoutali tak, že jsem tím měl paže natažené do délky tak, až jsem se bál o své klouby. V ramenou i v loktech jsem to protažení jasně cítil, ovšem nemohl jsem na jejich ochranu udělat vůbec nic.

Dlouho jsem tam sám nezůstal. Už za pár minut se přišlo na mne podívat prvích pár uctívačů. Zvolna se trousili další, a za hodinu už kolem mne stálo v půlkruhu snad víc lidí než kolik jsem jich viděl včera v jeskyni. Stáli kolem mne, hleděli vzhůru na mne a tvářili se dost překvapeně a nechápavě. Zdálo se mi, že někteří snad i trošku nespokojeně. Nikdo nepronesl ani jediné slovo. Stáli tam naprosto tiše, bez jediného pohybu, hleděli na mne a já hleděl na ně.

Stmívalo se, přicházel večer. Lidé se postupně rozešli a já na pranýři osaměl. Čekal jsem, kdy mne moji průvodci přijdou odvázat a propustit, když už mne viděli na pranýři asi všichni uctívači, takže trest splnil účel. Nepřicházel ale nikdo. Byla už tma, a já ze svého vyvýšeného stanoviště mohl vidět, jak se všichni chystají na noc a k spánku. Já ovšem u stromu neměl na spánek ani pomyšlení. Najednou mne napadlo, jestli mne tady třeba nechtějí nechat takhle připoutaného stát celou noc.

Pak jsem zahlédl ty dva, co mne sem připoutali. Vyšli od Nejsvětějšího Vedoucího, ale nezamířili ke mně. Šli domů, jakoby se nic nedělo. Ani se po mně neohlédli. Nevěděl jsem, co mám dělat. Mám se jim nějak připomenout, jestli na mne zapomněli, že jsem tady pořád ještě přivázaný? Nebo mne tady nechávají schválně a nějakým křikem bych si jen zbytečně přitížil? Než jsem se ale k něčemu odhodlal, byli pryč. Zůstal jsem sám. Neviděl jsem už nikde nikoho, kdo by mi mohl nějak pomoci.

A že bych pomoc potřeboval! Od nepřirozeného stání na balvanu už mne bolelo celé tělo. Balvan nebyl rovný, stát na jeho hrbolatém povrchu nebylo nijak snadné. Musel jsem se dost snažit, aby mi na šikmém vrcholu balvanu nohy nesklouzávaly ani se mi nevyvracely. Nemohl jsem si dovolit podklesnout níž, protože paže jsem měl za zády pevně napjaté kolem stromu. Nemohl jsem si je posunout po kmeni níž. Ramenní klouby jsem měl nepříjemně vyvrácené až na doraz, nebylo možné je namáhat ještě víc. Nemohl jsem se celou vahou těla pověsit na paže a ramena. Musel jsem pořád pevně stát na nohou, i když udržet se na balvanu nebylo tak jednoduché.

Byla už naprostá tma, nebylo vidět ani na krok. Ze tmy kolem mne se ozývaly jen běžné zvuky noční přírody, šelestění v trávě, občas vypísknutí nějakého zvířete nebo ptáka. Čas plynul, nic se nedělo, jen mne bolely svaly na nohou a na zádech čím dál víc. Také pouta svírající mi vzadu za stromem zápěstí mne tlačila čím dál bolestivěji. Nějakou dobu jsem se pokoušel nějak pohnout pažemi nebo natočit ruce tak, abych tomu tlaku unikl nebo jej aspoň zmírnil, ale nepřišel jsem na nic. Nešlo to. Měl jsem paže tak pevně utažené kolem kmene stromu, že se s nimi skutečně nedalo pohnout ani o milimetr. Pouta mi svírala zápěstí tak těsně, že jsem v nich zřetelně cítil údery svého tepu. Rukama jsem mohl jen ohmatávat kůru stromu, na nic jiného jsem jimi nedosáhl. Cítil jsem, že mi provaz či nějaká jiná součást pout vede přes hřbety rukou. Když jsem natáhl prsty, mohl jsem to ucítit i mezi konečky napjatých prstů. To bylo ale také všechno, co jsem mohl dělat. Jestliže jsem na začátku noci doufal, že se mi snad podaří nějak se z toho pranýře dostat dolů, pak po několika hodinách marného snažení jsem měl jistotu, že s těmi pouty ani s pažemi nehnu.

Pak už jsem se nesnažil o nic. Věděl jsem, že to musím nějak vydržet, dokud mne někdo nevysvobodí. Stejně tak jsem věděl, že ve tmě kolem mne nikdo takový není. Tušil jsem i to, že dokud tahle noc neskončí, nikdo ke mně nepřijde.

Ta noc byla nekonečná. Neměl jsem ani přibližnou představu, kolik hodin už tady takhle stojím, ani kolik hodin ještě zbývá. Čas plynul zoufale pomalu a mne bolely všechny svaly v těle, i ty, o kterých jsem ani netušil, že je tam taky mám. Zkoušel jsem se různě u kmene kroutit a napínat zase jiné svaly, aby se ty nejbolavější mohly uvolnit a odpočinout si, ale mnoho platné to nebylo. Už jsem znal nazpaměť každý hrbol na balvanu pod nohama a každou škvírku na kmeni stromu v oblasti, kde jsem měl připoutané ruce, a pořád se nic nedělo. Jediné, co mne utěšovalo, bylo to, že pořád mohu ohmatávat prsty kůru stromu. To znamenalo, že neztrácím cit v prstech. Sice jsem zřetelně cítil, jak moc mi pouta na zápěstích omezují krevní oběh v rukou, ale dokud jsem cítil konečky prstů drsnost kůry, nic nenapravitelného mi nehrozilo.

Pak se najednou se mnou jakoby zatočil celý svět. To mne tedy patřičně vyděsilo. To si tady teď nemůžu dovolit, abych ztratil vědomí! Vybavilo se mi, co mne učili na univerzitě, že při dlouhém nehybném stání na místě hrozí oběhový kolaps. Nesmím tady takhle nehybně stát! Musím si rozproudit krev! Musím se vydatně pohybovat, i když jsem tady připoutaný! Nohy mám volné, musím toho využít! Můžu přešlapovat na místě, anebo ještě lépe pochodovat na místě, a to co nejrázněji. Bude to sice další nápor na mé bolestně unavené nohy, ale jinak to nejde. Jedině nohy mne teď mohou uchránit od ztráty vědomí. Začal jsem tedy rázně pochodovat, až to na balvanu dusalo. Nohy mne sice příšerně bolely, ale nemohl jsem je nijak šetřit. Jakákoliv úleva by se mi škaredě vymstila. Musím to vydržet! Musím to vydržet, opakoval jsem si pořád dokola, do rytmu svého pochodování. Musím to vydržet!

Pomalu se rozednilo. Znovu přišlo pár uctívačů podívat se na mne. Neříkali nic, jen na mne smutně koukali. Přestal jsem pochodovat na místě, protože jsem tušil, že to asi moc dobře nevypadá, a tak jsem nechtěl, aby mne tak viděli. Nohy mne sice nepříjemně bolely únavou, ale stál jsem na nohou nehybně a snažil se, aby na mně nebylo nic znát. Přicházeli další uctívači a po nějaké době už byl kolem mne v půlkruhu stejně velký zástup jako včera.

Pak přiběhl ještě jeden.

"Zázrak! Stal se zázrak!" křičel z plna hrdla. "Už mne to nebolí! Už se mi to zahojilo! Zázrak! Zázrak!"

Poznal jsem muže, kterému jsem včera léčil vřed na noze. Zástup se před ním rozestoupil a ten muž přiběhl až přímo přede mne. Nohu už neměl zafačovanou, vřed na ní byl už zaschlý, zatažený, začínal se hojit a vypadal velice nadějně.

"Přesto bysis ho měl ještě znova zafačovat!" řekl jsem mu z výšin pranýře. "Já sám ti to teď zafačovat nemůžu, jak vidíš!" dodal jsem omluvně.

"Ano, zafačuju si to, neobávejte se!" horlivě sliboval ten muž. "Už běžím! A děkuju! Zázrak! Je to zázrak!" začal zase vykřikovat.

Pak najednou kdosi ze zadních řad rozrazil zástup, a v prázdném půlkruhu přede mnou se objevila starší žena s téměř už dospělou dcerou.

"Pane magistře, já už si nevím rady! Vy jste naše poslední naděje!" spustila na mne zoufale. "Mohl byste se jí na to podívat?"

Bylo mi jasné, o čem mluví. Její dcera měla na obličeji nepěknou vyrážku, která by zohyzdila i mnohem hezčí děvče, než byla ona. Podle zoufalství její i její matky soudě už ji asi také léčil kdekdo, a bezvýsledně. Přitom přirozený imunitní systém každého člověka musí takovou vyrážku zvládnout jako nic. Bylo jasné, že imunitní systém dívčina těla je něčím zablokovaný. Nějaká psychická bariéra bývá ostatně nejčastější příčinou podobných nepříjemností. Já ovšem v té chvíli nemohl dělat nic. Ale vlastně - napadlo mne najednou, - na psychické působení přece ruce nepotřebuju! Jen ten dav okolo byl na závadu. Nemohu jim přece ukazovat metody psychologie! Jak se jich zbavit?

"Odstupte dvacet kroků zpět, ať mohu tu dívku vyléčit!" zavolal jsem z pranýře nahlas, aby mne všichni slyšeli. Moc jsem v úspěch nevěřil, ale lidé opravdu začali couvat a zastavili se ve vzdálenosti, která už mohla být dostatečná na to, aby neuslyšeli tichá slova mého psychického působení na dívku. Ale to nestačilo. Ještě také by neměli nic vidět. Horečně jsem přemýšlel, jak se jich zbavit. Pak mne to najednou napadlo.

"Poklekněte! A pokloňte se!" zavolal jsem na ně ještě. S čelem opřeným o zem neuvidí, co se před nimi děje.

Poslechli. Celý ten široký zástup lidí padl na kolena jako v jeskyni před Nejsvětějším Vedoucím a hluboce se mi poklonil čely až na zem před sebou. Tichým hlasem jsem zahájil rozhovor s dívkou a odříkával jsem texty příslušných aktivačních a mobilizačních metod tak, jak mne to naučili na univerzitě. Šlo to až překvapivě dobře, dívka reagovala až předpisově dokonale. Nemohl jsem mít žádné pochyby, že léčba bude úspěšná i navzdory handicapu, který jsem na pranýři měl.

Přes dívčinu hlavu jsem najednou zahlédl Nejsvětějšího Vedoucího, který z dálky sledoval, co se kolem pranýře děje, a nepochybně také kontroloval, jestli se na pranýři chovám tak, jak on stanovil. Nebyl jsem si na tu dálku jistý, ale zdálo se mi, že se tváří nějak nespokojeně. No ano - on přece musí vidět ten zástup kolem mne, který klečí na zemi a klaní se mi úplně stejně, jako se klaněl v jeskyni jemu! napadlo mne najednou. A já tady na tom pranýři stojím skoro stejně jako tam v té jeskyni stál na kazatelně on! To určitě nebude dobré! pomyslel jsem si. Za tohle určitě ještě něco schytám! Co mne asi za to čeká? Raději jsem na všechny zavolal, že už mohou vstát a vrátit se zpátky ke mně. Moje psychické působení už stejně bylo u konce, ten zbytek už mohl slyšet kdokoliv. Obával jsem se ale, že už je pozdě, že už se tím nic napravit nedá, protože Nejsvětější Vedoucí už viděl, co vidět neměl.

"Zítra bude mít tvoje dcera vysoké horečky, ale to bude v naprostém pořádku, s tím nedělejte nic. A pozítří už bude naprosto zdravá." instruoval jsem její matku, když jsem jí dceru vracel. Ta vysoká horečka je sice nepříjemná, ale většinou nevyhnutelná. Tak mocná aktivizace samoléčitelských sil je pro tělo velice energeticky náročná, a termoregulační systém těla ji někdy dost těžko zvládá. Žádné nebezpečí při tom ale nehrozí. Naopak, vysoká horečka urychluje likvidaci nemoci. "Bylo by dobré, kdybych se na ni mohl zítra ještě zajít podívat, ale, jak vidíte, nevím, jestli budu moci. Nevím, co se mnou zítra bude." pokračoval jsem. "Pokud bych zítra nemohl přijít, rozhodně se nepokoušej přivést ji ke mně. Zítra musí mít naprostý klid. Pokud budu zítra pořád ještě někde připoutaný, pak - pak prostě musíme doufat, že moje přítomnost nebude potřebná."

Dívčina matka horlivě přikyvovala a slibovala, že udělá všechno přesně tak, jak poroučím. Zato v zástupu lidí okolo zaznělo nespokojené zahučení.

"Přece mu nebudou bránit v léčení!" zaslechl jsem jedinou srozumitelnou větu, kterou někdo v davu polohlasem pronesl.

"Nejsvětější Vedoucí určitě dobře ví, proč ho sem dal uvázat!" oponoval kdosi.

"Já se tam dám postavit místo něj!" vykřikl najednou jeden muž uprostřed zástupu odhodlaně. "Já vezmu na sebe jeho vinu!"

Rázem bylo po klidu. Dav mohutně zahučel, najednou každý musel někomu něco říkat, někdo přímo křičet. Dvojice, trojice i větší skupinky se naráz začaly o něco hádat, vypukl nepředstavitelný chaos. Nerozuměl jsem v tom rámusu nikomu ani slova.

"Teď hned se jdu přihlásit, že ho chci zastoupit!" zaslechl jsem jen křik toho muže, když se řev davu trochu utišil.

"Neblbni, Kováři! Víš, co to znamená?" oponoval mu nějaký hlas.

Přesto ten muž, zřejmě Kovář, se hned vydal směrem, kterým jsem předtím zahlédl Nejsvětějšího Vedoucího. Následovala jej skupinka lidí, kteří do něj neustále vzrušeně něco hučeli a Kovář jim stejně vzrušeně odpovídal, ale to už byli příliš daleko než abych jim mohl rozumět. Pak mi zmizeli z dohledu. Lidé v půlkruhu kolem mne se stále bouřlivě hádali a já se marně snažil v tom rámusu rozeznat, co vlastně říkají a o co jim jde. Nebylo jim rozumět ani slova.

Trvalo to nekonečně dlouho, a jestliže jsem zpočátku choval v duši nějakou naději, že mi Kovář snad chce nějak pomoci, už jsem tu naději dávno pohřbil. Z nepřirozené polohy těla, v níž jsem byl připoutaný k pranýři, už jsem byl celý zdřevěnělý, a to jsem pořád netušil, jak dlouho ještě tady budu muset takhle stát a kroutit se a vytahovat si klouby paží.

Pak se najednou Kovář zase objevil. Přicházel, a za ním se stále táhl chomáč lidí, kteří se ho mermomocí snažili o něčem přesvědčit. Až když se všichni zastavili přede mnou, jsem si všiml, že ve skupince je i jeden z těch dvou, kteří mne sem přivlekli a připoutali k pranýři. Ten mne teď obešel, chvíli na mne zkoumavě hleděl a pak zašel dozadu za kmen. Ucítil jsem jeho ruku na předloktí, pak něco cvaklo a najednou jsem měl ruce volné. Najednou jsem už nebyl přitisknutý zády na kmen stromu. Byl jsem tak zdřevěnělý, že bez pomoci pout, které mne až dosud držely u stromu ve vzpřímené poloze, jsem ztratil rovnováhu, unavené nohy se pode mnou podlomily a já z pranýře nesestoupil, ale zřítil se dolů téměř střemhlav. Padl jsem ale do měkkého, Kovář stál pode mnou a pevně mne zachytil. Ani nezakolísal pod nárazem mého těla. Držel mne v rukou lehce jako nějakou loutku. Postavil mne na zem, ale musel mne podpírat dál, protože jsem měl z pranýře nohy tak zesláblé jako snad ještě nikdy v životě.

Pak mne ale předal jinému člověku, aby mi pomáhal zase on. Kovář se teď musel nechat přivázat na pranýř. Vyšvihl se tam tak obratně, že se to vůbec nedalo srovnávat s tím, jak těžkopádně jsem tam včera lezl já. Otočil se zády ke kmeni, rozhlédl se ze své výšky po všech, co kolem přihlíželi, a energicky zapažil ruce dozadu za kmen, aby si je tam nechal připoutat. Ten, co mi před chvilkou sundal pouta, je teď nasadil na zápěstí Kováře, zacvakl a zkrátil, čímž Kovářovi protáhl paže do délky tak, aby je měl co nejvíc napjaté kolem kmene stromu.

Nesledoval jsem podrobnosti, byl jsem pobytem na pranýři úplně vyřízený. Myslel jsem jen na odpočinek. Lidé z davu mne museli odvést domů, sám bych tam asi nedošel. Zbytek dne jsem pak prospal v naprostém bezvědomí.

Probudilo mne bušení na dveře. Bylo už večerní šero, a já se dost dlouho nemohl zorientovat, co se to děje.

"Máš se okamžitě dostavit k Nejsvětějšímu Vedoucímu!" vyřizoval mi jeden z mých průvodců, kterého jsem našel za dveřmi, když jsem je konečně otevřel.

"Co mi chce?" zeptal jsem se rozespale.

"To já nevím." pokrčil rameny. "To ví jen on."

Nebylo mi moc dobře, když jsem se chystal na cestu. Nevěstilo to nic dobrého. Neměl jsem ale na výběr. K Nejsvětějšímu Vedoucímu jsem musel.

Cesta vedla i kolem pranýře. Kovář tam pořád ještě stál, ale už rozhodně nevypadal tak svěže jako ráno. Stál tam s hlavou svěšenou na prsa a možná si ani nevšiml, že jdu kolem.

"Vítám tě, můj drahý příteli!" uvítal mne Nejsvětějším Vedoucí stejně úlisně jako včera. "Jestlipak víš, proč jsem si tě dal zavolat?" napínal mne. Oblíbená finta na nezkušeného, aby hádal a prozradil tím na sebe všechno, co má na svědomí. Mlčel jsem tedy a nenápadně se rozhlížel po místnosti. Bylo tam šero ještě temnější než venku, ale oltářík za zády Nejsvětějšího Vedoucího se přehlédnout nedal. Byl snad ze stříbra nebo něčeho podobně lesklého, hořely na něm dvě svíce, a v jejich světle se všechny lesklé plošky oltáříku třpytily, až mne v tom šero oslňovaly. Uprostřed oltáříku se skvěly tři symboly Duhového Oka uspořádané do trojúhelníku a v chvějivém světle svící skutečně hrály všemi barvami duhy současně. Podobné symboly byly rozvěšené i všude kolem po stěnách místnosti, ty ale byly od svící dále a jejich duhové odlesky proto nebyly tak silné. Oltářík svou září všechno překonával, jak se ostatně také na každý správný oltářík sluší. Jiskřivé světlo z oltáříku bylo v temné místnosti tak dominantní, že přímo přitahovalo každý pohled. Nemohl jsem z něj spustit oči.

"Jednou ze základních povinností všech Vyvolených je bezvýhradné podporování všech ostatních Vyvolených!" poučoval mne mezitím Nejsvětější Vedoucí. "Nikdo z nás Vyvolených si nenechává svůj majetek jen pro sebe, ale nezištně jej věnuje ve prospěch všech ostatních Vyvolených. Nikdo z nás si totiž žádný majetek z tohoto nešťastného světa neodnese, až mu trest vyprší a on se ve svém příštím životě narodí do mnohem lepšího světa, než je tento! Dokonce ani ti, kteří se sem musí v příštím životě vrátit zpět, protože jeden život na jejich trest nestačil, si tady nemohou žádný svůj majetek schovat pro svůj příští život. Nikdo z nás neví, kde tady v předchozím životě žil a kde si tady co schoval. Proto nemá smysl schovávat si majetek jen pro sebe, ale je potřeba věnovat ho těm, kteří ho mohou užívat. Proto i ty bys měl svůj majetek věnovat potřebnějším ještě dřív, než z této smutné planety odejdeš buď do lepšího světa anebo na další pobyt na této planetě ve svém příštím životě. Dozvěděl jsem se, že ty jsi zatím naší společnosti Vyvolených nevěnoval ze svého majetku vůbec nic!" řekl mi s výčitkou v hlase.

Stále ještě jsem upřeně zíral na třpytící se oltářík za zády Nejsvětějšího Vedoucího. To jiskřící světlo mne jaksi podivně fascinovalo. Pak mne ale najednou napadlo, že to možná není samo sebou. Proč je tady taková tma? Vyrušil jsem snad Nejsvětějšího Vedoucího z nějaké modlitby? Proč si Nejsvětější Vedoucí nerozsvítí? Proč mne přijímá potmě? Není v tom nějaký záměr? Najednou jsem si uvědomil, že takový třpytivý předmět ve tmě představuje ten nejprimitivnější způsob, jak někoho nenápadně uvést do hypnotického stavu. Jestlipak to Nejsvětější Vedoucí ví? Jen s námahou jsem odtrhl oči od zářícího oltáříku. Zjistil jsem, že už mám trochu zúžené vidění, typický příznak pro tento způsob hypnotizace. Zavřel jsem oči a snažil se rychle se vzpamatovat. Nejsvětější Vedoucí je příliš nebezpečný člověk, v jeho přítomnosti si nemohu dovolit nebýt při plném vědomí a v plné ostražitosti.

"Kdypak něco věnuješ naší společnosti Vyvolených i ty?" vedl stále svou Nejsvětější Vedoucí. "Bude to trvat ještě dlouho?"

"Nebude!" ujistil jsem ho pilně. "Hned to ale nejde. Říkal jste přece, že mám továrnu, a ta se nedá prodat během jediného dne!" vymýšlel jsem si. "Chci přece společnosti Vyvolených věnovat co nejvíc peněz, a proto chci továrnu prodat co nejdráže. A jistě chápete, že na dobrý obchod se nesmí spěchat!"

"To chápu." přikyvoval Nejsvětější Vedoucí. "Ale přesto: neprotahuj to víc, než je nezbytně nutné."

"Jistě, spolehněte se!" ujišťoval jsem ho. Už jsem neměl zavřené oči, ale pohledu na oltářík jsem se už teď vyhýbal jak jen to šlo. Nejsvětější Vedoucí si toho všiml.

"Líbí se ti můj oltářík?" zeptal se. "Všiml jsem si, jak pozorně sis ho prohlížel!"

"Je krásný!" pochválil jsem mu ho. "Já se ale v takových věcech moc nevyznám. - Také si netroufám si ho moc prohlížet. Bojím se, abych ho třeba nějak neznesvětil!" napadl mne v poslední chvíli přijatelný důvod.

"Jen se neboj! Můžeš si ho prohlížet podle libosti!" zachraňoval situaci Nejsvětější Vedoucí. Tady pokud skutečně měl v úmyslu mne pomocí toho oltáříku zhypnotizovat a ovládnout. Tím jsem si vlastně vůbec nebyl jistý, to byla jen taková moje okamžitá a ničím nepodložená domněnka.

"Díky!" předstíral jsem nadšení. "Určitě si ho přijdu prohlédnout někdy za denního světla, až na něj bude lépe vidět!" sliboval jsem.

Zahlédl jsem kratičký záblesk nevole na tváři Nejsvětějšího Vedoucího. Nebo se mi to jen zdálo? V plném denním světle oltářík nebude působit hypnoticky. Nejsvětější Vedoucí se už zase tvářil nesmírně laskavě. Rád bych poznal ten pravý důvod, proč mne sem dnes večer pozval. Bylo to jen kvůli penězům? Nebo mne chtěl ovládnout pomocí hypnózy? Nebo chtěl obojí? Co bylo hlavním důvodem a co vedlejším? Nebo se pletu a to s tím oltáříkem byla jen moje zjitřená fantazie? Ví Nejsvětější Vedoucí, že pomocí toho svého oltáříku by mohl snadno kohokoliv zhypnotizovat a ovládnout?

Pokud ano, pak poznal, že tento večer už se mu to se mnou nepovede, a milostivě mne propustil. Cestou domů jsem pořád musel myslet na to, co se stalo a zda to byla jen náhoda či ne. Přesto mi to nedalo a musel jsem se zajít podívat ještě i k pranýři.

Kovář po celodenním stání na pranýři vypadal už hodně unaveně. Věděl jsem z vlastní zkušenosti, jak mu asi je. Rozdíl byl jen v tom, že kolem mne se ovšem tehdy shromažďoval celý zástup, zatímo jeho trápení nezajímalo nikoho. Stál u něj a vzhlížel k němu jen jeden jediný člověk, asi nějaký jeho kamarád. Pomoci mu ovšem nijak nemohl. Člověku na pranýři nemůže v ničem pomoci nikdo, to jsem už poznal. Zastavil jsem se u něj, ale také jsem nemohl dělat nic jiného než se dívat na Kovářův unavený výraz obličeje.

"Jak dlouho tady ještě má zůstat takhle připoutaný?" zeptal jsem se jeho kamaráda.

"Nevím." pokrčil rameny. "To ví jen Nejsvětější Vedoucí. Jedině on má od těch pout klíče. Jedině on rozhoduje, jak dlouho ho tady takhle nechá."

"Jak dlouho obvykle tady nechává lidi takhle stát?"

"Jak kdy. Někdy ale dost dlouho. I několik dní."

"Několik dní?" vyděsil jsem se. "Ale to se přece nedá vydržet!"

"Hmmm - je to hodně zlé." přikývl kamarád. "Pokud se nenajde nikdo, kdo by člověka zastoupil, tak je to moc zlé."

"Co to vlastně mělo znamenat, že mne Kovář zastoupil?"

"To znamená, že se rozhodl vzít vaši vinu na sebe a odpykat si váš trest za vás."

"Takže on tohle podstoupil úplně dobrovolně? Jenom kvůli mně?!" užasl jsem.

Kamarád jen mlčky přikývl.

"A ty jsi tady proto, abys ho zastoupil, až už to nebude moci vydržet dál?" pochopil jsem.

"Rád bych, ale nejde to. Nejsvětější Vedoucí dovolí jen jedno zastoupení, a to už bylo. Kovář zastoupil vás. Druhé už Nejsvětější Vedoucí nedovolí."

Pomalu jsem začínal chápat, jakou oběť pro mne Kovář přinesl. Hleděl jsem na jeho ruce, které mne ráno tak pevně zachytily a vlastně zachránily, a teď byly bez užitku uvězněné v kovových poutech, a přepadaly mne výčitky svědomí. Ráno jsem ovšem nevěděl, co Kováře čeká. Kovář to ale určitě věděl. Pak jsem si ale uvědomil ještě něco dalšího.

"Proč mně vykáš, příteli?" zeptal jsem se kamaráda. "Myslel jsem, že si tady všichni tykají!"

"Ano, tykají." potvrdil mi kamarád. "Ale Nejsvětějšímu Vedoucímu se vždycky vyká!"

"Copak já jsem Nejsvětější Vedoucí?" podivil jsem se s úsměvem.

"Samozřejmě!" přikývl kamarád. "Jedině vy jste ten skutečný Nejsvětější Vedoucí. Jedině vy umíte dělat zázraky!"

"No dobře, ale co ten - no, ten pravý Nejsvětější Vedoucí?"

"To není žádný Nejsvětější Vedoucí. Ten neumí nic. To je jen takový samozvanec."

"A ty si taky myslíš, že jsem Nejsvětější Vedoucí?" obrátil jsem se přímo na Kováře.

"Ano!" přikývl přesvědčeně Kovář. "Proto jsem vás tady zastoupil!"

"Ale já klíčky od pout nemám!"

"To nevadí." pokusil se o bezstarostný úsměv Kovář. "Však vy mne odtud nějak dostanete!"

"To dostanu!" slíbil jsem mu rozhodně, i když jsem v té chvíli absolutně netušil, jak bych to měl udělat. "Jen to nebude tak hned." honem jsem svůj slib zmírnil.

"To nevadí. Já to vydržím. - Do té doby." odpověděl tiše Kovář.

"Věřím." přikývl jsem "Měl bys něco dělat nohama, pochodovat na místě nebo aspoň přešlapovat z nohy na nohu. Tak se dá takové stání na místě vydržet déle." poradil jsem mu. Víc jsem pro něj v téhle chvíli udělat nemohl.

"Budu." přikývl Kovář a skutečně hned začal pilně na balvanu pochodovat na místě jako voják. Žádným jiným způsobem jsem mu pomoci nemohl. Musel jsem ho nechat stát a pochodovat a vrátit se domů. Jen jeho kamarád u něj zůstal dál.

Moc jsem toho ale tu noc nenaspal. Pořád jsem musel myslet na svou návštěvu u Nejsvětějšího Vedoucího. Chtěl mne pomocí toho oltáříku zhypnotizovat, nebo ne? Na první pohled to byl nesmysl. Kde by se to mohl naučit? Psychologie je dnes tajná věda! Na univerzitě si všechny studenty důkladně prověřují, než je pustí ke studiu tajných věd. Kdo takovými testy projde, určitě by nic takového nedělal. Psychologické testy dovedou dnes dosti spolehlivě odhalit i ty nejskrytější povahové rysy. Nejsvětější Vedoucí, jak jsem ho zatím poznal, by se na universitě k tajným vědám nikdy nedostal. Možná by se nedostal ani na tu univerzitu.

Potíž je v tom, že hypnóza byla známá už v dobách Civilizace. Byly to sice znalosti jen velice kusé a neúplné, lidé tehdy ani zdaleka neznali všechny možnosti hypnózy ani všechny metody, které se v tomto oboru dají použít, ale to, co znali, by Nejsvětějšímu Vedoucímu mohlo docela dobře stačit. Ještě dnes se ve starých archivech nebo starožitnostech z doby Civilizace dají najít knihy z té doby. Že by Nejsvětější Vedoucí něco takového někde našel? Nedá se to vyloučit.

Pak jsem si vzpomněl na křišťálovou jeskyni. Vlastně mi tam od samého začátku něco nesedělo, jen jsem si tehdy nějak nedokázal uvědomit, co. Ten mladík. Lidské tělo se přece nemůže tak rychle a snadno proměnit v prach, navíc tak, aby z něj už nic jiného nezbylo. To byl nesmysl. Jenže jsem ho viděl na vlastní oči. Nebo jsem si to až dosud myslel. Viděl jsem to opravdu? Anebo...

Ta vlezlá melodie, která zněla téměř po celou dobu, co jsem byl v jeskyni, a ten ohlušující rytmus bubnu dovedou otupovat vědomí. Je to vlastně ta nejprimitivnější metoda, určitě byla známá už v dobách Civilizace. A co ta bolest hlavy, kterou jsem po návratu z jeskyně několik hodin cítil? Jistě, nemusí to nic znamenat, bolest hlavy může mít stovky jiných příčin, ale právě takováhle zvláštní tupá bolest se dostavuje po neodborném probuzení z hypnózy. Zažil jsem to při cvičení z psychologie na univerzitě, když to kolega student neuměl a pokazil seanci. I ta moje ospalost u jeskyně by tomu odpovídala. Jistě, mohl jsem být ospalý i proto, že už bylo hodně pozdě v noci, ale přece jenom...

Nedalo mi to a ráno jsem si vyšel podívat se k jeskyni. Našel jsem ale jen kolmou skalní stěnu, na níž se uchytilo pár trsů trávy a drobných keříků. Po nějaké jeskyni nebylo ani stopy. Potíž byla v tom, že jsem si nebyl tak docela jistý, jestli jsem na správném místě. Ve dne, za světla, vypadá les i každá cesta úplně jinak než v noci, potmě. Sice jsem v našem městečku prožil celé dětství, ale do těchto končin okolí městečka jsem se vlastně ještě nikdy nedostal. Tady jsem to neznal. Možná, že je tady někde ještě další taková skála, a jeskyně může být v ní. Tahle skála není přírodní, spíš to kdysi dávno býval nějaký kamenolom. Takových dávných kamenolomů je všude plno, klidně tady někde poblíž může být ještě další a klidně v něm může být z dávných dob vylámaná nějaká jeskyně či důl. Neměl jsem ale ani tušení, kde jinde bych ji měl hledat. Moje nejistota tedy přetrvávala dál. To, že jsem jeskyni nenašel, nemuselo vůbec nic znamenat.

Při návratu jsem potkal jednoho z uctívačů. Byl to starší pán s bílým plnovousem. Znal jsem ho jako Lhotského.

"Byl jste tady meditovat v klidu v osamění?" oslovil mne se znatelnou úctou.

"Ano, něco takového." připustil jsem nepříliš ochotně. Nechtělo se mi vysvětlovat, že jsem tady byl hledat jeskyni, a už vůbec ne, že jsem ji nenašel.

"Ano, chápu." přikývl Lhotský. "Budete umět dělat Nejsvětějšího Vedoucího?" zeptal se pak.

"Já?" užasl jsem. "Já přece nejsem Nejsvětější Vedoucí!"

"Ale budete." prohlásil Lhotský s naprostou jistotou.

"Jak to?"

"Protože umíte dělat zázraky. Vy jste pravý Nejsvětější Vedoucí. Někteří na to možná ještě nepřišli, ale časem na to přijdou i oni."

"Proto se ptáš, jestli to budu umět?"

"Ano. Není to tak jednoduché."

"Ty o tom něco víš?"

"Přemýšlím o tom." pokrčil rameny Lhotský. "Myslím, že ten dnešní Nejsvětější Vedoucí to nedělá dobře. Myslím si, že spousta věcí by se dala dělat líp." dořekl tiše a opatrně se rozhlédl, jestli tak strašlivé kacířství neslyší ještě někdo třetí. Naštěstí nikdo další v dohledu ani doslechu nebyl. "Vy to určitě budete dělat mnohem líp!" dodal Lhotský ještě.

"Dobře!" usmál jsem se. "Tak až budu Nejsvětějším Vedoucím, tak si k tobě přijdu pro radu!"

"Budu Vám k službám!" naprosto vážně přikývl Lhotský. "Pokud budete cokoliv potřebovat, rád Vám všechno vysvětlím!"

"Budu rád!" přikývl jsem s úsměvem. Pak mne ale něco napadlo.

"Třeba bys mi mohl něco vysvětlit hned." navrhl jsem už vážně. "Co znamená to Duhové Oko? Odkud se ten symbol vzal?"

"To je prastarý symbol Nejvyšší Moudrosti Vesmíru, ten pochází ještě z dob Civilizace!" s posvátnou úctou mi vysvětloval Lhotský. "Tehdy lidé věděli mnohem více, než znají dnes, to jistě dobře víte. Jedině tehdy proto lidé mohli poznat Nejvyšší Moudrost Vesmíru jakožto nejvyšší poznání, jakého vůbec může člověk dosáhnout. Tehdy Nejvyšší Moudrost Vesmíru sestoupila na Zem v podobě velikého Duhového Oka, a lidem byla zjevena Pravda o Vesmíru. Jenže lidé byli zpupní a mysleli si, že mohou na ty planety šťastného života doletět sami, i bez Nejvyšší Moudrosti Vesmíru. Proto začali podnikat kosmické lety k okolním planetám a hledali, na které z nich ten šťastný svět leží. Proto musela být Civilizace zničena, aby nedošlo k rozvrácení Nejvyšší Moudrosti Vesmíru. Teprve potom lidé pochopili, jakou strašlivou chybu udělali, že neuvěřili v Nejvyšší Moudrost Vesmíru. Od té doby si připomínají veliké Duhové Oko tím symbolem, na který jste se ptal."

To bylo zajímavé vysvětlení. Fakt je, že tyhle plastikové duhové kotoučky s kulatým otvorem uprostřed se nacházejí všude mezi památkami na Civilizaci. V posledním století existence Civilizace muselo být těch koleček všude plno. Nikdo dnes neví, k čemu vlastně sloužily. Možná, že to skutečně býval nějaký náboženský symbol. Teorií o jejich významu je ovšem více. Někteří badatelé tvrdí, že mohly mít možná něco společného s hudbou, protože na některých z nich se nacházejí jména dávných hudebních skladatelů, ale to je asi hodně za vlasy přitažená teorie. Na většině z nich jsou totiž jen nesmyslné skupiny slov, které žádný význam nedávají. Asi jsou to opravdu nějaká náboženská zaklínadla.

Nemohl jsem se věnovat jen Lhotskému. Měl jsem pacientku, musel jsem ji také navštívit. Tu dívku. Teď mi posloužila jako výborná záminka, jak se Lhotského s jeho neodbytností zbavit.

Moje léčba vyšla. Dívka byla rozpálená jako vařič, a vyrážka už jí bledla. Ještě jsem její imunitní reakci trochu povzbudil, a byl jsem s jejím stavem spokojen. Zítra bude zdravá.

Při rozhovorech s Vyvolenými, tedy s členy sekty, jsem se až divil, kolik lidí a jak pozorně sleduje zdravotní stav té dívky a porovnává ho s tím, co jsem jí předpověděl. Jestli zítra nebude naprosto zdravá, čeká mne asi velice nepříjemné vysvětlování nejmíň stokrát denně.

Ke Kovářovi na pranýři jsem raději ani nešel. Nechtěl jsem mu chodit na oči. Neměl jsem vůči němu moc čisté svědomí. Slíbil jsem mu přece, že ho odtud dostanu, a přitom pořád jsem nevěděl, jak. Jen z dálky jsem viděl, že tam pořád ještě stojí a pochoduje na místě, jak jsem mu zatím doporučil. Jeho kamarád byl pořád ještě u něj, jen už nestál, ale seděl na zemi a zády se opíral o pranýř. Asi už nevydržel tak dlouho stát. Kovář to vydržet musel.

Následující den ráno mne opět vyburcovalo ze spánku bušení na dveře.

"Já tě zdravím, můj drahý příteli!" zahlaholil žoviálně Nejsvětější Vedoucí, když jsem otevřel.

"Vy jste - vy jste ráčil sám přijít za mmou?" užasl jsem. Co se to děje? "Promiňte, že jsem ještě žádné peníze..."

"Neomlouvej se, můj drahý příteli! Mně nejde o peníze. Já jsem přišel z úplně jiných důvodů."

"Ale to jsem měl přijít já za vámi..."

"Mohl, ale stejně dobře můžu přijít já za tebou! Nechme těch formalit, jsme přece kolegové, tak se můžeme bavit jako rovný s rovným!" hlaholil radostně Nejsvětější Vedoucí.

"Kolegové?!" užasl jsem ještě víc. "Ale to přece..."

"Samozřejmě, že kolegové!" nenechal mne domluvit Nejsvětější Vedoucí. "Copak se k tobě ještě nedoneslo, co o tobě říkají někteří Vyvolení?"

"Mno - něco jsem zaslechl." přikývl jsem váhavě. "Odpusťte jim to, jsou jen tak pomýlení. Já jsem jim..."

"Ale neomlouvej se, vždyť je to pravda!" opět mne přerušil Nejsvětější Vedoucí. "A nevykej mi, vždyť jsem přece jasně řekl, že jsme kolegové!"

"No dobře, ale - co se stalo?" pořád ještě jsem nechápal.

"Nic se nestalo!" ujistil mne Nejsvětější Vedoucí. "Teda - stalo se jen to, že část Vyvolených uznává za Nejsvětějšího Vedoucího tebe a část uznává mne. Tak jsem se přišel domluvit: co s tím uděláme?"

"Já nevím." pokrčil jsem rameny. "A co byste s tím - tedy, co ty bys chtěl s tím dělat? Co navrhuješ?"

"Já myslím, že bysme neměli spolu válčit jako dva kohouti na jednom smetišti. Já myslím, že to není potřeba. Vyvolených je přece dost pro nás oba. Část jich může patřit tobě, a část jich bude patřit mně. Na tom se přece můžeme dohodnout, ne?"

"Ty se chceš o ně podělit jako o nějaké zboží?"

"Správně!" přikývl Nejsvětější Vedoucí. "Vidím, že si rozumíme. To jsem rád. Já jsem hned věděl, že se študovaným a inteligentním člověkem bude dobrá domluva. Ano, prostě si je rozdělíme. Řekni mi, kolik jich chceš, a můžeš je mít. Vezmi ale na vědomí, že víc jak polovinu ti jich dát nemůžu. To ti snad ale nebude vadit, protože polovina těch Vyvolených tě bohatě stačí uživit, stejně jako ta druhá polovina hravě uživí mne."

"Uživí?!"

"No ano!" přikývl Nejsvětější Vedoucí. "Co si budeme povídat, vždyť to víme oba! Takovéhle sekty se přece zakládají jen proto, aby živily svého proroka! Ano, já vím, ty máš fabriku, tebe živí fabrika, takže zatím jsi žádnou svoji sektu nepotřeboval. Taky chápu, že taková sekta se hodí i jako bokovka na přivýdělek k takové fabrice. Jediné, co se mi na tobě nelíbí, že jsi musel vlézt zrovna do té mojí sekty." řekl mi vyčítavě. "To sis nemohl založit nějakou vlastní? - Ale to nevadí. To už nějak vyřešíme. Proto jsem přece přišel!" dodal smířlivě.

"Mno - dobře. A jak si to představujete?"

"To je přece docela jednoduché. Vezmeš si ty svoje Vyvolené, které se ti podařilo získat, a někam si je odvedeš. Myslím, že by nebylo vhodné, aby zůstávali pohromadě s těmi mými. Dvěma pánům přece nemohou sloužit, to jistě chápeš!"

"To by šlo." přikývl jsem. Jakkoliv mi to v té chvíli připadalo hnusné, mohlo to být zároveň řešením mého úkolu, který mi zadala primátorka. Chtěla přece, abych s tou sektou něco udělal, aby v našem městečku nebyla. Odvést je pryč by bylo nejjednodušší řešení. To, co mi navrhoval Nejsvětější Vedoucí, bylo ale jen poloviční řešení. Druhá polovina sekty by v městečku zůstala. To by asi primátorce nestačilo.

"To jsem rád, že jsme se domluvili!" usmál se Nejsvětější Vedoucí. "Takže kdy si je odvedeš?"

"To nevím." pokrčil jsem rameny. "Přišlo to tak náhle... Vždyť ještě ani nevím, kdo všechno by se mnou odešel... Musel bych je teprve vybrat..."

"Neboj se, já ti s tím výběrem pomůžu!" nabídl se Nejsvětější Vedoucí s velikou ochotou. "To je to nejmenší, co mohu pro tebe udělat! Do oběda je máš vybrané, a večer už můžeš být pryč!"

"Pokud vím, jeden z nich je teď připoutaný na pranýři." vzpomněl jsem si náhle na Kováře. "Ten teď stejně nemůže se mnou odejít."

"To je to nejmenší!" pohrdavě se usmál Nejsvětější Vedoucí. "O tom přece rozhoduji já, jak dlouho tam bude stát! Tak ho prostě odemknu, a je po problému!"

"Jistě." přikývl jsem a taky se usmál. "Jenže on teď bude asi pár dní úplně vyřízený po tom stání na pranýři!"

"To asi ano." přikývl Nejsvětější Vedoucí. "Většinou potom ty padavky markýrují, jako kdyby se jim stalo bůhví co!"

"No vidíte. Asi by se mnou nemohl odejít hned dneska. Přece ho neponesu na zádech!"

"No to rozhodně ne!" ochotně souhlasil Nejsvětější Vedoucí. "Jsi přece Nejsvětější Vedoucí! Ti tvoji Vyvolení tě musí uctívat a sloužit ti, a ne abys někoho z nich tahal na zádech! Na to nesmíš ani pomyslet!"

"No vidíte. Takže pár dní tady ještě asi budu muset zůstat!"

"No, když myslíš..." nespokojeně pronesl Nejsvětější Vedoucí. "Ale neměl by sis je tak rozmazlovat. To bys hodně brzy splakal nad výdělkem. Čím tvrdší na ně budeš, tím víc tě budou uctívat! Věř zkušenému!"

Poděkoval jsem za udělené rady a slíbil, že si svoji polovinu Vyvolených odvedu co nejdříve. Hned jak bude Kovář schopen jít se mnou. Tím jsem Nejsvětějšímu Vedoucímu taktně připomněl, že by ho měl osvobodit co nejdříve. Nejsvětější Vedoucí pochopil, a tak jsme se vydali k pranýři.

Kovář byl na pranýři už úplně zhroucený. Už ani nestál na nohou, měl pokrčená kolena a plnou vahou těla visel na pažích a na ramenou, která si tím sám vyvracel. Ve tváři měl výraz bolesti, ale zjevně už neměl sílu si ramenní klouby chránit. Už na balvanu nepochodoval, na to už asi neměl sílu. Hlavu měl svěšenou a ani si nás nevšiml, když jsme k němu přišli. Možná už ani nevnímal, co se kolem něho děje. Ty dva dny stání na pranýři ho nadobro zničily.

Nejsvětější Vedoucí si ho prohlížel naprosto chladnokrevně. Zatímco já byl z Kovářova vzhledu v hloubi duše zděšen a jen navenek jsem se snažil nedávat nic najevo, Nejsvětější Vedoucí nevypadal nijak překvapeně. Musel být na takový pohled zjevně už dávno zvyklý. Kovář nepochybně nebyl první. I jeho kamarád, který tady stále u něj byl, se tvářil, jakoby se nic neobvyklého nedělo. Najednou jsem si připomněl, že takhle jsem tady teď měl na jeho místě stát já. Já bych ale určitě vypadal ještě mnohem hůř. Kovář byl statný chlap, já bych určitě nevydržel tolik co on. Navíc jsem si nebyl jistý, jestli by se našel někdo, komu by se podařilo přesvědčit Nejsvětějšího Vedoucího, aby mne z pranýře odemkl. Kdovíjak dlouho by tady nechal stát Kováře, kdybych mu nic neslíbil. Mne by tady nechal stát určitě ještě mnohem déle. Kdo z uctívačů by mu mohl slíbit to co já?

Nejsvětější Vedoucí odemknul Kovářovi pouta, a Kovář se okamžitě svalil naprosto bezvládně z pranýře dolů. Jeho věrný kamarád ho zachytil, nenechal ho padnout až na zem, ale když se ho pokusil postavit na nohy, Kovářovi se podlomila kolena, padl na zem, ale neudržel se ani na kolenou a zhroutil se nám k nohám. Paže měl doširoka rozhozené a natažené a bylo vidět, že je nedokáže ani ohnout v loktech, jak je měl zdřevěnělé a ztuhlé. Jeho věrný kamarád se pokoušel ho zvednout, ale Kovář byl z pobytu na pranýři tak vysílený, že nedokázal zvednout ani jednu ruku, ani jednu nohu. Už-už jsem měl nutkání pomoci mu, ale včas jsem si připomněl, že vedle mne stojí Nejsvětější Vedoucí a že mne něco učil. Zůstal jsem tedy dál nehybně stát nad ležícím Kovářem a snažil jsem se dívat se na něho stejně pohrdavě a výsměšně, jak se na něj díval Nejsvětější Vedoucí. Snad to Kovář a jeho kamarád pochopí a odpustí mi to, doufal jsem.

Nechali jsme Kováře ležet na zemi pod pranýřem v péči jeho kamaráda a šli jsme pryč. Snažil jsem se tvářit se stejně lhostejně a bez zájmu o další Kovářův osud tak, jak jsem to viděl u Nejsvětějšího Vedoucího, ale asi mi to moc nešlo. Rád bych se po Kovářovi aspoň ohlédl, ale Nejsvětější Vedoucí to neudělal, tak já taky ne.

Rychle jsem se s Nejsvětějším Vedoucím rozloučil pod záminkou, že se ještě musím podívat na svoji pacientku. Vlastně to ani záminka nebyla. Opravdu jsem ji chtěl vidět.

Dívka mi udělala radost. Byla naprosto fit a její vyrážka byla pryč. Kolem ní už byl shromážděný zástup Vyvolených, a když jsem přišel, všichni přede mnou padli na kolena a hluboce se mi poklonili. Uzdravená dívka na mne hleděla s takovou vděčností a obdivem, s jakým se na mne ještě nikdy žádná žena nedívala.

Když jsem odcházel, přitočil se ke mně zase Lhotský.

"Byl za Vámi Nejsvětější Vedoucí? On sám přišel za Vámi domů?" začal, jakoby tomu nemohl uvěřit. "Chtěl Vám přenechat polovinu Vyvolených?"

"Jak to víte?" podivil jsem se.

"To je přece jasné!" usmál se Lhotský. "Že byl u Vás, jsem viděl na vlastní oči, a nic jiného Vám ani nemohl chtít!"

"Jak to myslíte?"

"To je přece jasné! Čím dál více Vyvolených uznává za Nejsvětějšího Vedoucího Vás, a on už cítí, že ztrácí půdu pod nohama! Proto potřebuje nějak se Vás zbavit! Kromě toho už dávno potřebuje nějak se zbavit těch Vyvolených, ze kterých už nemá žádný užitek. Teď se mu nabízí možnost zabít hned dvě mouchy jednou ranou: Zbavit se Vás i těch už nepotřebných Vyvolených současně! Co jiného Vám tedy mohl nabízet, aby to bylo tak důležité, že kvůli tomu šel on sám za Vámi?"

"Jak tomu mám rozumět: nepotřební Vyvolení?" nechápal jsem.

"To je přece jasné! Všichni Vyvolení musí odevzdávat Nejsvětějšímu Vedoucímu postupně všechny svoje peníze i všechen svůj majetek. To Vám snad Nejsvětější Vedoucí už vysvětlil. Z těch peněz a z toho majetku přece Nejsvětější Vedoucí žije, a spolu s ním i všichni jeho Vyvolení. To přece víte, že řada Vyvolených nic nevydělává!"

Ano, to jsem si všiml, že Nejsvětější Vedoucí a většina jeho nejbližších věrných nic nedělá. Už mne i napadlo, z čeho vlastně žijí.

"Nejvyšší Moudrost Vesmíru nás učí, že na tomto světě nemáme hromadit majetek. Proto musí všichni Vyvolení odevzdávat všechen svůj majetek Nejsvětějšímu Vedoucímu. Potíž je ale s těmi, kteří už všechen svůj majetek odevzdali. Ti už pak jen jedí a spotřebovávají peníze odevzdané jinými Vyvolenými, ale sami už nikomu nic nedávají, protože už nemají co. Už jsou tedy Nejsvětějšímu Vedoucímu jen na obtíž."

"Co s nimi Nejsvětější Vedoucí dělá?"

"Nic. Co se s nimi dá dělat? Občas ale některý z nich zmizí."

"Jak - zmizí?" nechápal jsem.

"Nevím. To neví nikdo. Prostě jednoho dne takový člověk chybí. Nikdo neví, kde je, kam odešel, co se s ním stalo."

"Co na to říká Nejsvětější Vedoucí?"

"Většinou nic. Pokud se ho ale někdo ptá, pak tvrdí, že ten člověk nepochopil Nejvyšší Moudrost Vesmíru a opustil nás."

"To jste po nich nikdy nepátrali?"

"Jak? A kde? A hlavně: Kdo? O slovech Nejsvětějšího Vedoucího se přece nepochybuje! Kdo by se odvážil pátrat po někom, o kom Nejsvětější Vedoucí prohlásil, že nás opustil? Že je to kacíř?"

"A ty teď myslíš, že Nejsvětější Vedoucí mi teď chce tyhle - nepotřebné - jak jim říkáš, Vyvolené přenechat?"

"Myslím, že to je pro něj naprosto ideální řešení. Proč by je dál živil, když je může hodit na krk Vám? A nebude muset nikomu nic vysvětlovat!"

"Takže ty mi nedoporučuješ tuhle nabídku přijmout?" zeptal jsem se s úsměvem. Přirozeně jsem nic takového neměl v úmyslu ani náhodou.

"Rozhodně ne!" skoro se lekl Lhotský. "Neodcházejte!" řekl tak prosebným hlasem, až se sám zarazil.

"Ty chceš, abych neposlechl Nejsvětějšího Vedoucího?" podivil jsem se naoko. "A co ostatní? Také chtějí, abych zůstal?"

"Samozřejmě! Za pár dní za Vámi budou chtít jít všichni! Co s nimi pak bude, jestli už budete pryč?"

Slíbil jsem Lhotskému, že tedy neodejdu, a zašel jsem se podívat i na ostatní a pobavit se s nimi, co si oni myslí o mně a o Nejsvětějším Vedoucím. Zjistil jsem, že až do nedávna všichni bezvýhradně věřili Nejsvětějšímu Vedoucímu, a dobrá polovina mu věří pořád. Ti se ke mně chovali přátelsky jako k sobě rovnému. Jako ke všem ostatním Vyvoleným. Ostatní se ale ke mně chovali nesmírně uctivě a málem se mi klaněli jako nějaké modle. Všiml jsem si také, že snad všichni uctívači jsou vesměs mladí lidé, maximálně tak do třiceti let. Lhotský byl z nich rozhodně nejstarší. To mne ale nijak nepřekvapovalo. To je dávno známý poznatek psychologie, že právě mladí lidé nejsnadněji podléhají nejrůznějším ideologiím a sektám. Překvapující by naopak bylo, kdybych mezi uctívači našel nějakého starce. Ode všech jsem také slyšel skoro stejný příběh. Původně žili doma, někde pracovali, a pak je najednou osvítil Nejsvětější Vedoucí, a oni pochopil, že musí opustit tento nešťastný svět a jít za Nejsvětějším Vedoucím. Že se musí vzdát všeho svého majetku a pro jistotu ho odevzdat Nejsvětějšímu Vedoucímu, aby je nestrhával zpět do toho nešťastného světa, ve kterém žili až doposud. Postupně jsem obešel snad všechny uctívače, a nic nového jsem se nedozvěděl. Všichni říkali totéž. Všichni téměř doslova opakovali to samé, co jsem slyšel už od Nejsvětějšího Vedoucího, jako kdyby to měli naučené nazpaměť.

Brzy jsem si všiml, že mne všude zpovzdálí následuje ona uzdravená dívka. Ať jsem přišel kamkoliv, když jsem se rozhlédl kolem sebe, vždycky jsem ji někde uviděl. Vždycky stála nenápadně opodál a oddaně na mne hleděla. Nikdy ale nepřišla blíž, nikdy se neodvážila mne oslovit.

Musel jsem se stavit i u Kováře. Nikde jsem ho nepotkával, musel jsem zajít k němu domů. Když jsem ho uviděl, hned jsem věděl, proč. Když jsem mu podal ruku, stiskl mi ji jen docela slabě.

"Ještě pořád nemám tu sílu jako předtím!" řekl omluvně. Zatvářil se bolestně, a když jsem mu ruku pustil, začal si opatrně ohmatávat její zápěstí. Měl stále ještě obě zápěstí zarudlé od pout a zřejmě i rozbolavělé. "Ten pranýř mně nadobro vyřídil!" omlouval se znova, jako kdyby to byla jeho vina. "Už se z toho vzpamatovávám, ale moc toho ještě nenachodím, a rukama ještě nemůžu dělat nic!"

"Nemusíš se omlouvat!" ujišťoval jsem ho. "To já ti musím poděkovat. Tohleto všechno se přece mělo stát mně!"

"To já vím!" přikývl Kovář. "Ale Vám se něco takového stát nesmí!"

"To se stává často, že Nejsvětější Vedoucí někoho takhle postaví na pranýř?"

"Občas." pokrčil rameny Kovář a znovu se zašklebil bolestí. Asi ani ramena neměl v úplném pořádku. "Když se někdo něčím proviní..."

"A že ho někdo zastoupí jako ty mně, to se také stává?"

"Nestává." zakroutil hlavou jeho věrný přítel, který stále u Kováře byl a pomáhal mu se vším, na co Kovář svýma poničenýma rukama ještě sám nestačil. "Jen velice vzácně." upřesnil.

"Proč?"

"Protože není o co stát!" zasmál se kamarád. "Byl jste tam přece uvázaný taky, tak jste snad poznal, co to obnáší!"

To jsem opravdu poznal. Následky jsem cítil na rukách a na nohách ještě po dvou dnech, a to jsem tam nestál ani zdaleka tak dlouho jako Kovář.

"Už jsi tam taky někdy stál?" zeptal jsem se.

"Taky." váhavě přikývl kamarád.

"Jak dlouho tam Nejsvětější Vedoucí každého nechává?" zeptal jsem se ještě.

"Jak uzná za vhodné." odpověděl kamarád. "To je různé. Někdy pár hodin, někdy pár dní."

"Podle výše provinění?"

"To nevím." pokrčil rameny kamarád. "Asi by to tak mělo být, ale nějak se mi to nezdá. Mám dojem, že je to spíš podle toho, co kdo vydrží. - Prostě, až Nejsvětější Vedoucí usoudí, že už to stačí, že už je člověk dostatečně zničený, tak potom ho pustí."

"Jak dlouho se to dá vydržet?"

"Jak kdo!" ušklíbl se kamarád. "Já jsem tam byl jen jeden den, od rána do večera, a byl jsem nadobro hin. To tady on," ukázal na Kováře, "to vydržel mnohem déle, a není na tom ani zdaleka tak bídně, jako jsem byl tehdy já! To teda obdivuju, jakou on má náturu!"

"Ano. Po pár krocích padnu jako kdybych nesl na zádech vola!" uchechtl se kysele Kovář.

Následující ráno mne překvapilo, že nikde před domem nevidím onu dívku. Vždycky tam někde bývala a čekala na mne, až vyjdu. Tentokrát tam nebyla. Že by se mne už nabažila?

Pochopil jsem, když jsem došel do tábora Vyvolených. Dívka stála připoutaná na pranýři. Došel jsem k ní a podíval se na ni. Byla oblečená jen v lehké noční košilce a připoutaná ke hrubému kmeni vypadala ještě křehčí než obvykle. Pod ní stála u pranýře jen její matka. Zdálo se, že nikoho jiného její osud nezajímá. To už jsem věděl, že to není žádná zvláštnost, když někdo stojí na pranýři. Častým používáním tenhle trest asi zevšedněl. Ten dav uctívačů, který se kolem mne shromáždil, když jsem tam stál já, byl zjevně naprostou výjimkou.

"Co se stalo?" zeptal jsem se dívčiny matky. "Proč tam stojí?"

"Nevím!" odpověděla mi nešťastně. "Neříkali nic! Přišli pro ni pozdě večer, když jsme už usínali. Vytáhli ji z postele, ani jí nedovolili se obléct, a odvedli ji sem tak, jak byla. Vůbec jí ani mně nevysvětlili, proč jí to udělali. Nechali ji tady takhle stát a beze slova odešli zpátky k Nejsvětějšímu Vedoucímu!"

"Opravdu nic neudělala?" ujišťoval jsem se. "Neporušila nějaké pravidlo Nejsvětějšího Vedoucího?"

"Určitě ne!" přesvědčovala mne matka. "To bych o tom musela vědět! Vždyť ona je celé dny doma, mám ji skoro pořád na dohled! Kromě toho je to věrná vyznavačka, a moc dobře ví, co může a nemůže dělat! Ta by nikdy nic nedovoleného neudělala!"

Možná tedy, že tady trpí kvůli mně, napadlo mne. Přímo na mne už si Nejsvětější Vedoucí asi netroufá, ale možná si všiml, jak je ta dívka do mne zakoukaná, a možná si myslí, že já do ní taky. Možná teď očekává, že za ním poběžím a budu ji chtít zastoupit. Že se na ten pranýř nechám připoutat sám a docela dobrovolně, když mne tam už nemůže nechat připoutat on. Navíc by mne tam mohl nechat stát připoutaného jak dlouho by chtěl, protože podle jeho pravidel už by mne nikdo další zastoupit nemohl. Tím by mne mohl mít jednou provždy vyřízeného.

Nějak jsem ale té dívce pomoci musel. Pohled na ni byl hrozný. Obnažené jemné štíhlé paže pevně obemknuté kolem drsného kmene. Třebaže byla menší postavy, ten, kdo ji tam připoutával, jí upoutal paže vzadu za kmenem o kousek výš, než měl předtím Kovář. V důsledku toho se dívce vyvracela ramena víc než tehdy mně nebo Kovářovi. Dívka chvílemi vystupovala na špičky, aby ramenům ulevila, a pořád rukama ohmatávala pouta a pokoušela se s nimi něco udělat. Já na jejím místě bych to už dávno vzdal, ale ona se snažila neúnavně a vytrvale stále dál a dál. Na první pohled bylo jasné, že se nemůže sama vysvobodit, ona se ale dozadu za strom na svá pouta podívat nemohla, a tak možná v sobě pořád živila marnou naději. Anebo prostě měla takovou povahu, že se nikdy nevzdávala. Na balvanu stála bosýma nohama, na sobě měla jen lehkou noční košilku, v níž předtím spala. Na prsou ji měla rozepnutou asi víc, než by si přála. S připoutanýma rukama si ji ovšem upravit nemohla. Netušil jsem, jestli s takhle polorozepnutou košilkou už spala nebo zda jí ji někdo tak rozepjal teprve až když ji sem připoutal. Pod košilkou se lehce rýsovala celá její křehká postava. Krátká košilka jí zakrývala skutečně jen to nejnutnější. Bylo poznat, že pod ní už vůbec nic nemá. Obličej jí částečně zakrývaly její dlouhé volně rozpuštěné vlasy spadlé přes čelo. Odhrnout si je ovšem sama nemohla. Ve tváři měla výraz usilovné námahy a soustředění, což souviselo s její neutuchající snahou vysvobodit si ruce z pout.

Zatímco jsem hleděl na dívku, kolem mne se pomalu shromažďoval zástup uctívačů podobně jako tehdy, když jsem byl na pranýři připoutaný já. Dokonce jsem měl dojem, že jsou to ti samí, co tehdy. Některé z nich jsem si pamatoval a poznával je. Mimo jiné přišli i všichni moji "zázračně" uzdravení.

Koutkem oka jsem zahlédl, že se sem přiloudal i Nejsvětější Vedoucí. Zdálo se mi, že má ve tváři jakýsi neznatelný úšklebek, jakoby se mu podařilo nad někým zvítězit.

"Přišel ses na ni podívat, můj drahý příteli?" pronesl, a zdálo se mi, že to znělo jaksi posměšně.

"Jak dlouho už tady stojí?" zeptal jsem se ho.

"Od včerejška. To nevíš?"

Nemělo smysl ptát se, proč tady je. Něco by si určitě vymyslel. Nezáleželo na tom.

"Odemkni ji!" poručil jsem Nejsvětějšímu Vedoucímu.

"Proč?" zeptal se Nejsvětější Vedoucí, a teď už to znělo opravdu posměšně. "Chceš ji tam snad zastoupit?"

"Nechci!" odpoveděl jsem rázně. "Chci, abys ji odemkl!"

"Ty už odcházíš a chceš si ji vzít s sebou?" nabídl mi s úsměškem jinou možnost Nejsvětější Vedoucí. "Dobře, tak si shromáždi své lidi a až skutečně půjdeš, tak potom ti ji odemknu, abysis ji mohl s sebou vzít! Do té doby tam bude stát a čekat, až půjdeš!"

"Nebude tam čekat!" odpověděl jsem rozhodně. "Přikazuji ti, abys ji odemkl! Teď hned!"

Bylo to neuvěřitelně troufalé. Nikdo z uctívačů si nikdy nedovolil mluvit s Nejsvětějším Vedoucím jinak než nesmírně uctivě, natož aby mu tykal. Nejsvětějšímu Vedoucímu něco přikazovat bylo už naprosto nepředstavitelné. Doufal jsem ale, že zástup mých příznivců kolem mne bude dostatečným argumentem.

"Nemám s sebou klíče!" odpověděl Nejsvětější Vedoucí tónem, který se členům mé suity nelíbil ani v nejmenším. Všiml jsem si, že jeden po druhém zatínají pěsti.

"Tak si je přines!" poručil jsem Nejsvětějšímu Vedoucímu.

Nejsvětější Vedoucí zaváhal, ale pohled na moji suitu ho nějak přesvědčil. Otočil se a pomalu, co nejdůstojněji, odcházel do svého sídla. Přemýšlel jsem, co bych měl udělat, jestli se nevrátí. Nejsvětější Vedoucí ale asi usoudil, že bych něco ne moc příjemného určitě vymyslel, a tak nakonec klíčky k pranýři skutečně přinesl.

"Tady je máš!" prohlásil zarytě a hodil mi je pod nohy.

"Já jsem tě nežádal o klíče, já jsem ti přikázal, abys ji odemkl!" trval jsem na svém a odstoupil kousek od klíčků ležících v prachu na zemi. Zástup kolem mne, který se mezitím ještě zvětšil, mi svým ponurým mlčením dodával odvahy.

Nejsvětější Vedoucí se rozhlédl, ale když viděl výrazy obličejů zástupu kolem sebe, jen zaťal zuby a sám osobně se shýbnul pro klíčky. Připomínal přitom ale přetopený parní kotel těsně před výbuchem. Bylo mi jasné, že tohleto mi Nejsvětější Vedoucí nikdy neodpustí.

Dívka na pranýři se zapotácela, když jí Nejsvětější Vedoucí odemkl pouta a jí paže bezvládně spadly podél těla. Ztratila tím oporu, kterou jí paže spoutané kolem stromu poskytovaly. Usilovně se ale snažila udržet se na nohách a znova se proto opřela zády o kmen stromu. Asi nechtěla přímo před mýma očima spadnout s pranýře jako zralá hruška. Jeden z mých příznivců jí pomáhal sestoupit dolů, ale musel ji vzít do náruče a sundat, protože dívka měla tak ztuhlé paže, že nebyla schopná se o něj opřít. Nejsvětější Vedoucí beze slova přihlížel a snažil se vypadat blahosklonně, jako kdyby se to všechno dělo jen kvůli jeho milosrdné shovívavosti. Hleděl na mne ale zpod přivřených víček tak nenávistně, až mne z toho trochu zamrazilo.

Dívka podpíraná svou matkou a z druhé strany napolo nesená jedním z mých uctívačů odcházela domů vzpamatovat se z toho, co se jí stalo. Nechtěl jsem před Nejsvětějším Vedoucím dávat najevo, že mi na ní snad nějak záleží, proto jsem se po ní ani neohlédl. Místo toho jsem se vydal na další svoji obchůzku po návštěvách uctívačů. Pacientů na "zázraky" jsem měl pořád dost, a kromě toho byla pořád ještě spousta uctívačů, se kterými bych si rád promluvil. Naštěstí bydleli všichni téměř pohromadě. Celá sekta byla totiž usídlená v jednom velikém statku, který stál na okraji našeho městečka, a jehož majitel také vstoupil do sekty a svůj statek, jakož i všechen svůj ostatní majetek předal sektě. I když byl statek dost veliký, přesto by se tam všichni uctívači asi nevešli, a proto ti přebývající si tam nastavěli různé přístřešky všude, kde byla trocha volného místa, a bydleli v nich. Ze statku se tak stalo nepřehledné bludiště. Večer, když se setmělo, nebylo nijak jednoduché se tam orientovat. Uctívači tam už nějakou dobu žili a proto to tam znali, ale já jsem tam byl nový a proto jsem se tam ještě tak dobře nevyznal. Ten večer jsem se s jedním uctívačem zapovídal trochu víc, a když jsem vyšel ven, byla tam už černočerná tma. Nebál jsem se, to ne, všichni uctívači byli přátelští a mírumilovní lidé, kteří by určitě ani kuřeti neublížili. Horší bylo najít cestu ven. Nebylo vidět na krok, a já brzy poznal, že jsem tam zabloudil. Nechtěl jsem k někomu vtrhnout domů a ptát se ho na cestu, protože mnozí z uctívačů už asi spali. Šel jsem tedy v té tmě opatrně kupředu a doufal, že snad někam dojdu sám.

Vtom se mi před obličejem mihla něčí paže a nemilosrdně mi stiskla hrdlo. Asi bych vykřikl překvapením, ale ta paže mi svým stiskem zarazila dech a můj výkřik mi tím uvěznila v hrudi. Nevymáčkl jsem ze sebe ani pípnutí.

"Buď zticha, jinak ti to zmáčknu ještě víc!" uslyšel jsem za sebou výhrůžné zašeptání. Ani nebylo zapotřebí, křičet jsem stejně nemohl. Mnohem raději bych dýchal. Cizí předloktí na hrdle mi nedovolovalo ani to. Rád bych se bránil, ale někdo mne chytil za obě ruce a stáhl mi je za záda. Nemohl jsem dělat nadobro nic, jen jsem s ústy otevřenými dokořán lapal po vzduchu. Bylo to marné, stisknutým hrdlem jsem neprotáhl ani ten nejmenší doušek. Ten, kdo mne přepadl, nepochybně uměl všechny zápasnické chvaty a perfektně znal své řemeslo. Neposkytl mi ani tu nejmenší šanci. Pak se mi před obličejem objevila další ruka a naráz jsem měl dokořán otevřená ústa plná jakéhosi hadru. Cítil jsem, že mi něco svírá zápěstí a drží mi je za zády u sebe. Pak mi stisk ruky na hrdle trošku povolil a já se mohl trochu nadechnout. Ale skutečně jen jednou a jen trošku. Ta cizí paže pod bradou se mi hned zase zamáčkla do hrdla a připravila mne o dech znova.

"To je dobře, že máš rozum!" pochválil mne kdosi zezadu šeptem. Na zkoušku mne nechal zase nabrat trošku vzduchu do plic a zase mi hrdlo uzavřel. Když jsem nekladl odpor, uvolnil trochu svůj stisk a nechal mne jen mírně přivřeným hrdlem nadechnout a vydechnout. Pak mi hned zase hrdlo přiskřípl a další dýchání zastavil. Protože jsem se ale nepokusil zakřičet, zkouška ho asi uspokojila a jeho stisk zase polevil. Nechal mne chvíli dýchat a předloktím mi hrdlo jen mírně přivíral. Nepochybně byl ve střehu a připraven mi hrdlo okamžitě rozmáčknout, kdybych se pokusil vydat nějaký hlásek. Byl jsem ale potichu, a tak mi po chvíli paže z hrdla zmizela.

Mezitím mi někdo druhý svázal ruce i nohy. Při svých starostech o vzduch do plic jsem si toho skoro ani nevšiml. Pak mi přehodili přes hlavu pytel, a vmžiku jsem byl v tom pytli zabalený celý. Cítil jsem, že mne pak zvedli do výše, ztratil jsem půdu pod nohama, a poznal jsem, že mne někam nesou. Jeden z nich si mne asi přehodil přes rameno, protože mne něco tvrdého tlačilo do žaludku. Pohupovalo se to v rytmu chůze a masírovalo mi to vnitřnosti v těle způsobem, jaký se moc dlouho nedá vydržet.

Naštěstí mne nenesli daleko. Zaslechl jsem otevírání dveří, a rytmus chůze se změnil. Asi tam bylo pár schodů.

"Tak tady vám ho neseme." zaslechl jsem neznámý hlas.

"Výborně. Složte mi ho třeba tady. Teď na něj nemám čas, ale pak se na něj podívám." zazněla odpověď, a já podle hlasu naprosto neomylně poznal Nejsvětějšího Vedoucího.

Následoval tvrdý pád s výšky na zem. Ten, co mne nesl, nezacházel se mnou právě ohleduplně. Tak nějak se asi zachází s pytlem brambor. Zůstal jsem ležet na zemi v pytli a slyšel jsem, že někdo odchází. Cvakly dveře a pak se rozhostilo ticho. Zkusil jsem se trochu pohnout. Moc to nešlo, ruce i nohy jsem měl pevně spoutané, a pytel, v němž jsem byl uskladněný, mi moc prostoru také neposkytoval. Chtěl jsem se ale jen přesvědčit, jestli mám kosti v pořádku po tom, jak se mnou praštili o zem. Vypadalo to, že ano. Mohl jsem pohybovat všemi částmi těla jak se mi zachtělo - samozřejmě jen v mezích, které mi určovala pouta.

Pak jsem najednou zaslechl někde poblíž sebe ještě nějaký další pohyb. Pochopil jsem, že nejsem v místnosti sám, a znehybněl jsem.

"Ćle, jen se tam převaluj, když tě to baví, můj drahý příteli!" zaslechl jsem hlas Nejsvětějšího Vedoucího. Zněl trochu výsměšně. "Na mně se nijak neohlížej, mně to nevadí! Já ti to dopřeji! Moc dlouho už se hýbat nebudeš, tak si to ještě naposledy užij! S tebou je holt těžká práce. Přece jsme se jasně domluvili, že odtud odejdeš. Dokonce jsem byl ochoten věnovat ti i půlku svých Vyvolených. Jenže tobě to asi nestačilo. Ty jsi chtěl získat všechny, že ano? Tobě bylo úplně jedno, kdo potom zůstane mně. Ty jsi hrozně nevděčný tvor. Tak jsem to musel vyřešit takhle. Když nechceš odejít sám, tak tě musím dát vynést. Snad sis nemyslel, že tě tady budu trpět kdovíjak dlouho! Ale že jseš to ty, tak tě nechám prožít tu poslední hodinku v klidu tak, jak sám uznáš za vhodné. Ani tě nebudu z toho pytle vybalovat, abych tě zbytečně nerušil. Klidně se tam můžeš kroutit jak se ti zlíbí. Dovolím ti to, nemusíš se nijak omezovat!"

Hlas Nejsvětějšího Vedoucího utichl, ale já už se dál nepohyboval. Jen jsem nehybně čekal, co přijde dál. Nevím, co Nejsvětější Vedoucí dělal, ale moc hlučné to nebylo. Skoro jsem ho neslyšel. Možná si četl nebo něco psal. Po dost dlouhé době zase cvakly dveře a někdo vstoupil.

"Vítám vás, moji drazí přátelé!" zaslechl jsem zase Nejsvětějšího Vedoucího. "To je dobře, že jste tady. Mám tady pytel nějakých odpadků. Potřebuji se jich zbavit."

"Jako obvykle?" zeptal se kdosi, koho jsem podle hlasu nepoznával.

"Ano. A měli byste je něčím zatížit, aby nevyplavaly!"

"Samozřejmě, spolehněte se!" odpověděl jiný hlas, také neznámý.

Někdo mne popadl a zvedl, a zase se mi něčí rameno zarylo do žaludku. Horečně jsem přemýšlel, co mám dělat. To, co jsem slyšel, nevěstilo nic dobrého. Někdo mne někam nesl, jeho rameno mi rytmicky rozrývalo vnitřnosti, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Pochopil jsem, že mne mají utopit v některém místním rybníku. Byly tady celkem čtyři. Jako kluci jsme se tam koupávali. V jednom z nich jsem se i naučil plavat. Umím to velice dobře, ale to mi teď nebude nic platné. Se svázanýma rukama i nohama a s kdovíjakou zátěží toho moc nenaplavu. Musím něco vymyslet dřív, než mne tam donesou. Až se ocitnu ve vodě, to už bude na všechno pozdě. Netušil jsem, za jak dlouho to bude, jak daleko mne nesou. Nejbližší z těch čtyřech rybníků nebyl moc daleko. Velice dobře jsem ho znal. Každou jeho zátoku, každý kousek trávníku na jeho březích. Dal se přeplavat docela snadno. Jako kluci jsme závodili, kdo ho přeplave rychleji. Kdepak by mne napadlo, že možná právě v něm skončí můj život! Nenapadalo mne nic, jak bych se mohl zachránit. Svázaný jsem byl mnohem důkladněji než ten mladík tenkrát v křišťálové jeskyni. Jenže tohle zaručeně není žádné vidění v hypnóze, to mi bylo jasné. Tohle byla proklatě reálná skutečnost.

Vidění v hypnóze! vrátila se mi ta myšlenka nazpátek. Hypnóza přece umožňuje mimo jiné i ovládat jiné lidi! Je to sice neetické, nesmí se to, ale v sebeobraně je dovolené všechno! Dokázal bych toho nosiče zhypnotizovat? Hadr v ústech byl sice překážkou, ale toho bych se třeba dokázal zbavit. Pytlovina mi dřela obličej už když mne nesli k Nejsvětějšímu Vedoucímu. Hadr v ústech se mi tím trochu uvolnil. Teď se to opakovalo, a hadr se uvolňoval dál. Když mu trochu pomůžu jazykem, mohl bych si ho z úst vystrkat ven. Netrvalo dlouho, a skutečně se mi to podařilo. Jen jsem nevěděl, kolik času mi ještě zbývá. Určitě mne neponesou moc daleko. Musím si tedy pospíšit.

Začal jsem brumendem zpívat tu omamnou melodii, kterou jsem slyšel v jeskyni a která mi od té doby zněla v hlavě několikrát denně. Napadlo mne, že by moji nosiči třeba mohli být na tu melodii naučení. Pokud ty události v jeskyni byly skutečně jen vidění v hypnóze, a pokud Nejsvětější Vedoucí pořádá podobné obřady častěji, pak možná mají Vyvolení v hlavě vytvořený reflex na tuto melodii. Dunění bubnu jsem napodobit nedokázal, ale snad bude stačit jen samotná melodie.

S radostí jsem zaznamenal, že krok nosiče se změnil. Najednou byl jakoby taneční v rytmu mé melodie. Ne že by rameno ryjící mi do žaludku v jiném rytmu bylo příjemnější, ale vypadalo to nadějně. Ještě chvíli jsem pokračoval v magickém brumendu, a pak jsem vyslovil první hypnotický příkaz.

Vyšlo to. Nosič poslechl na slovo.

Dál už to bylo jednoduché. Podle mých pokynů zastavil, opatrně mne položil na zem, otevřel pytel a zbavil mne pout. Druhý mi pomohl vylézt z pytle ven. Ještě jsem jim přikázal, jakým způsobem mají ohlásit Nejsvětějšímu Vedoucímu splnění úkolu, a načasoval jsem je, aby se probudili z hypnózy teprve až po odchodu od Nejsvětějšího Vedoucího.

Pomalu jsem se vracel zpátky do statku. Sám, nosiče jsem nechal jít napřed. Potřeboval jsem si v klidu promyslet, co dál. Zvolna se rozednívalo.

Jako první jsem potkal onu dívku. Už byla v pořádku, pohybovala se už stejně hbitě a energicky jako předtím, než byla přivázaná na pranýři. Vytřeštila na mne oči, když mne uviděla.

"Co to máte na rukou, můj pane?" vyjekla.

Podíval jsem se na ruce a uviděl jsem na zápěstích rudé pruhy od pout.

"Tady tohle?" mávl jsem rukou. "To nic není. To už je vyřízené."

Dívku jsem tím ale neuklidnil. Než jsem došel do tábora Vyvolených, už o tom věděli všichni.

"Tak tohle už se nesmí nikdy opakovat!" prohlásil Kovář za všechny moje příznivce. "Od této chvíle vás budeme chránit jako oko v hlavě! Budeme vás hlídat na každém kroku!"

Skutečně, od té chvíle se ode mne nehnuli ani na krok. Ať jsem šel kamkoliv, vždy za mnou a kolem mne šla skupinka mých věrných. Kovář už byl zase fit. Jestli byl už i v plné síle, jsem netoužil vyzkoušet. Choval se rázně, ze mne nespouštěl oči, a už předem preventivně zatínal pěsti, jakmile se ke mně přiblížil někdo, kdo nebyl podle jeho chuti. Určitě by mu stačilo jen jediné moje slůvko, a z toho, kdo by se mi nelíbil, by asi mnoho nezůstalo.

Ze svého sídla vyšel Nejsvětější Vedoucí. Náhodou jsem byl se svou suitou poblíž, takže mne uviděl na první pohled. Téměř nadskočil, jak sebou trhl překvapením. Nosiči ho tedy najisto informovali přesně tak, jak jsem jim přikázal. Nejsvětější Vedoucí se ale okamžitě uklidnil a nasadil masku bodrého přítele.

"Já tě zdravím, můj drahý příteli!" zahlaholil vesele, jakoby se nic nestalo. "Jak se vede? Všechno v pořádku?"

Ujistil jsem ho, že je se mnou všechno v pořádku a že se cítím výborně. Pak jsem se od něj nepříliš zdvořile odvrátil, abych mu naznačil, že už o další rozhovor s ním nestojím. To se mu určitě žádný z uctívačů ještě nikdy neodvážil udělat. Asi to pochopil a už dál neříkal nic. Možná ale, že stejně nevěděl, co by mi měl říci.

Na následující večer Nejsvětější Vedoucí ohlásil konání obřadu v jeskyni. Jakmile se začalo stmívat, shromáždili se všichni Vyvolení uprostřed tábora a seřadili se do průvodu na cestu k jeskyni. Zazněla známá melodie podbarvená údery bubnu. Zprvu jen tichá, tlumená vzdáleností. Zněla odkudsi zepředu, ze směru od jeskyně. Vydali jsme se na cestu. Hudba zvolna sílila a přicházela už jakoby ze všech stran. Nikde ale nebyl vidět její zdroj. To ovšem není nic zvláštního, stromové reproduktory mohou být velké jen pár centimetrů a dají se umístit na kmenech stromů velice nenápadně. Pokud se dobře umístí, pak hudbu vydává celý strom a ne jen jeho kmen. Pokud se vybere zdravý strom s rezonančním dřevem, je reprodukce hudby naprosto dokonalá. Pokud hudba obsahuje i některé velice hluboké tóny z oblasti infrazvuku, může mít někdy i velice překvapivé účinky. Ve mně tahle hudba vyvolávala skutečně jakýsi zvláštní pocit, jakousi vznešenou náladu. Těžko se to popisuje. Asi v sobě skutečně měla nějaké tóny, které sice nejsou slyšet, ale významně ovlivňují náladu a pocity. Reprodukce pomocí celých stromů je technicky velice vhodná pro velmi hluboké tóny, a Nejsvětější Vedoucí toho zřejmě uměl využívat. Vysoké kmeny stromů jsou schopné produkovat až překvapivě silné infrazvuky.

Blížili jsme se k jeskyni. Hudba sílila. Kolem sebe jsem už pozoroval její účinky. Vyvolení, kteří šli kolem mne, se už začínali mimoděk pohupovat v rytmu úderů bubnu. Vypadali už jaksi omámeně. Jistě, nemuselo to znamenat vůbec nic, ale mohlo. Nic netušícího člověka je možné uvést do hypnotického stavu aniž si toho všimne. Prvním krokem k tomu může být právě takovéhle omámení hudbou a jejím rytmem, zvlášť pokud je rytmus blízký mozkovému alfa-rytmu. Samozřejmě, pokud se někdo nechce dát zhypnotizovat, ubrání se tomu, ale musí o tom vědět. Musím si prostě dávat pozor, umiňoval jsem si.

Před námi se v houstnoucí tmě černě tyčila skála. Tady jsem přece byl! uvědomoval jsem si. Tuhle skálu jsem viděl ve dne, a žádná jeskyně v ní nebyla! Teď už jsem měl jistotu, že jsem se nespletl a skutečně jsem si ve dne prohlížel právě tuto skálu. Dokud v ní teď neuvidím jeskyni, bude to dobré. Bude to znamenat, že jsem stále ještě v bdělém stavu. Zatím byla skála přede mnou stále temná.

Vliv hudby byl ale skutečně omamující. Měl jsem co dělat, abych mu nepodlehl. Náhle mne přepadl nesmírně silný pocit, že tohle všechno už přece dobře znám! Tohle jsem už přece jednou prožil! Tenkrát, poprvé, když mne sekta přijímala v jeskyni za svého Vyvoleného! Tehdy to přece bylo úplně stejné jako teď! Až jsem se vyděsil. Teď to přece nesmí být úplně stejné! Teď přece chci odolat! Nejsvětější Vedoucí přece nemůže mít takovou sílu, aby mne zhypnotizoval i proti mé vůli! Vím o tom a chci tomu vzdorovat! Jsou tedy splněny všechny podmínky, abych odolal! Tak nás to aspoň učili na univerzitě. Teď jsem si tím ale vůbec nebyl jistý.

Skutečně to byl souboj mezi mnou a Nejsvětějším Vedoucím. On měl na své straně navíc techniku a celý znící les. Já měl na své straně jen to, co jsem se naučil na univerzitě. Ve cvičeních nám tyhle hypnotické a jiné zvláštní stavy vědomí bývaly jen pro legraci. Jak bych teď potřeboval, abychom všechna ta cvičení tehdy brali vážně a procvičovali poctivě! Pozdě bycha honit. Nezbývalo než doufat, že to dnes zvládnu i s těmi tehdy tak odfláknutými cvičeními.

Pak zazněly z lesa první hypnotické příkazy. Reprodukce pomocí stromů byla opravdu dokonalá. Vyvolení kolem mne pochodovali na místě v rytmu neutuchající hudby a dunění bubnu. Někam šli a zůstávali přitom na místě. Najednou jsem si uvědomil, že tyhle příkazy jsem si vůbec neměl uvědomovat! Ti lidé kolem mne už šli do jeskyně. Už uviděli vchod a vydali se na cestu tunelem. Já ale jeskyni neviděl! Nepochodoval jsem s ostatními, a před sebou jsem viděl pořád jen temnou stěnu skály. Podařilo se!

Rozhlížel jsem se kolem sebe. Lidé kolem mne dusali v rytmu hudby, s hlavami vztyčenými vzhůru a s výrazem radostného očekávání v obličejích. Napadlo mne, že bych se asi měl chovat stejně, aby si Nejsvětější Vedoucí něčeho nevšiml. Sice jsem ho neviděl, ale tušil jsem, že tam někde být musí. Začal jsem tedy co možná nejpřesněji napodobovat chování davu kolem sebe.

Z lesa okolo zněly povely a lidé se podle nich otáčeli, zastavovali se a zase začínali pochodovat. Matně jsem si vybavoval, jak ta jeskyně tehdy vypadala. Skutečně chování davu kolem mne zhruba odpovídalo cestě tunelem. Pak se lidé kolem mne zvolna rozestoupili a vytvořili před temnou skalou veliký prázdný půlkruh. Aha, to jsme už asi ve velkém křišťálovém sále jeskyně, napadlo mne.

Doprostřed půlkruhu vstoupil Nejsvětější Vedoucí. Aha, to asi vystoupil na tu kazatelnu, říkal jsem si. Ve skutečnosti stál na zemi a uprostřed půlkruhu Vyvolených se skoro ztrácel. Hudba z lesa zvolna utichla, a Nejsvětější Vedoucí promluvil teď už svým vlastním hlasem.

Jeho kázání bylo v podstatě stejné jako tehdy, když jsem ho slyšel v křišťálové jeskyni poprvé. Znovu řečnil o Nejvyšší Moudrosti Vesmíru, o tom, jak báječný bude náš příští život a proč musela zaniknout Civilizace. Ani jsem to už neposlouchal, protože mi přitom napadlo: Kohopak asi dá Nejsvětější Vedoucí upálit jako kacíře dneska? Najednou mi bylo jasné, že to budu já. Samozřejmě ne doopravdy, vždyť i minule to byla jen vidina v hypnóze. Tahle hypnotická seance v kamenolomu ale za pár hodin skončí a potom už mne uctívači nebudou smět uvidět živého! Jakpak to asi Nejsvětější Vedoucí hodlá zařídit? Má mne zlikvidovat některý z uctívačů v hypnotickém obluzení přímo tady v kamenolomu? Který to asi bude? Bylo jich kolem mne spousta. Všechny neuhlídám, všem se neubráním. Pravda, ani v hypnóze nikdo neudělá nic, co by bylo proti jeho přesvědčení. Kdo by nebyl schopen zavraždit člověka v bdělém stavu, neudělá to ani v hypnóze. Kolik je ale kolem mne uctívačů, kteří by byli schopni mne zavraždit i v bdělém stavu? Určitě tady takoví jsou. Přinejmenším o dvou jsem už věděl. Ti dva, co mne měli utopit v rybníku. Sice jsem ani jednoho z nich ve své těsné blízkosti neviděl, ale nemohl jsem vědět, kolik dalších takových pomocníků Nejsvětější Vedoucí v řadách svých uctívačů má. Rozhlížel jsem se kolem sebe a hádal, který z okolostojících uctívačů to asi je. V temnu noci a stínu skály kamenolomu jsem ovšem z obličejů uctívačů kolem sebe mnoho nerozeznával.

Nesmí se to dostat tak daleko! říkal jsem si. Musím to nějak zarazit! To je ono! Najednou tady byl nápad. Ano! To je to pravé!

Ani jsem nečekal, až Nejsvětější Vedoucí dopoví načatou větu, a z plna hrdla a ze všech sil jsem začal zpívat onu závěrečnou melodii, kterou jsem si pamatoval ze své první seance v křišťálové jeskyni, a při které se všichni z hypnózy probouzeli. Zpíval jsem sice jen takové la-la-la, možná, že to znělo spíš jako vytí psa než jako zpěv člověka, protože já žádný zpěvák nejsem, ale účel to splnilo. Okamžitě jsem kolem sebe viděl, jak dobře okolostojící uctívači reagují. Zato Nejsvětější Vedoucí zmlkl a ztuhl jako solný sloup. Tohle asi opravdu nečekal. Nechtěl jsem čekat, až se vzpamatuje, a rychle jsem vykřikl závěrečný povel, kterým se všichni uctívači naráz z hypnózy probudili.

Nejdřív se všichni začali zmateně rozhlížet kolem sebe. Určitě nic nechápali. Ještě před vteřinou byli v nádherné zářící křišťálové jeskyni pod obrovským symbolem Duhového Oka a nábožně poslouchali kázání svého Nejsvětějšího Vedoucího, a teď najednou stojí v naprosté tmě v lese pod skalou, nevidí naprosto nic a neslyší také nic.

Ticho ale netrvalo dlouho.

"Podvod!" zařval nějaký hlas. "Byli jsme oklamáni! Podvedl nás!"

Poznal jsem hlas Lhotského. Chvilku bylo ticho, a pak se Lhotský ozval znovu.

"Je to všechno podvod! Žádná křišťálová jeskyně neexistuje!" křičel Lhotský ze tmy. "Teď to všichni vidíte na vlastní oči, že nás ten podvodník celou tu dobu tahal za fusekli!"

Začínaly se ozývat další hlasy.

"Je to podvodník!"

"Dělal si z nás srandu!"

"Okradl nás!" pochopil někdo najednou. "Všechno nám sebral!"

"Kde je? Nenechte ho utéct!"

Zaslechl jsem sice i pár hlasů, které vinily z podvodu a z kacířství mne, ale ty se rchle ztratily v záplavě hlasů požadujících pro Nejsvětějšího Vedoucího exemplární potrestání.

Pak jsem Nejsvětějšího Vedoucího uviděl. Stál v chumlu uctívačů, někteří ho drželi za ruce, jeden za vlasy, další pod krkem. Z větší vzdálenosti se k němu natahovalo několik zaťatých pěstí. Nejsvětější Vedoucí sebou divoce zmítal, ústa dokořán otevřená, oči neskutečně vypoulené, ale nic platné mu to nebylo. Křik oklamaných uctívačů byl už ohlušující, takže nebylo poznat, jestli Nejsvětější Vedoucí také něco křičí nebo jen lapá po vzduchu. Jen bělma jeho vytřeštěných očí a zuby z jeho úst svítily do tmy.

"Postavte ho na pranýř!" rozeznal jsem v té změti výkřiků jediný srozumitelný. Možná proto, že tenhle nápad se zalíbil více lidem, takže se tenhle výkřik opakoval stále častěji. Nakonec převládl i mezi těmi, co Nejsvětějšího Vedoucího přímo drželi.

To už měl Nejsvětější Vedoucí paže spoutané za zády nějakým řemenem. Některý z uctívačů na to asi obětoval svůj opasek. Nejsvětější Vedoucí se sice rval s řemenem, co měl sil, ale řemen mu držel ruce za zády spolehlivě. Teď už nebylo potřeba, aby ho drželo tolik uctívačů. Teď už zbýval jen jediný, který ho za všeobecného souhlasu vedl za vlasy k pranýři. Nejsvětější Vedoucí se sice zpočátku vzpíral, ale když poznal, že mu to není nic platné, zklidnil se a pak už šel vcelku ochotně.

"Vylez tam!" poručil mu uctívač, když ho přivedl před balvan pranýře a pustil ho.

Nejsvětější Vedoucí se narovnal, pohlédl na balvan a pak se rozhlédl po lidech kolem.

"Dělej! Lez!" pobídl ho další z okolostojících.

Nejsvětější Vedoucí pochopil, že ze sevřeného kruhu svých bývalých uctívačů neunikne, a pokusil se vylézt na balvan. Z vlastní zkušenosti jsem věděl, že to není nijak jednoduché, ale Nejsvětější Vedoucí to měl o to těžší, že mu nechali ruce spoutané na zádech. Nemohl si tedy jimi pomáhat. Pokusil se tedy na balvan vyskočit. Dopadl na něj břichem a napůl přepadl na druhou stranu. Zůstal na balvanu ležet přehnutý hlavou na jedné straně a nohama na druhé. Vypadal teď jako kus hadru přehozený přes tyč. Nohama bezúčelně hrabal do prázdna za sebou, spoutané ruce mu bez užitku ležely na zádech. Bylo jasné, že sám se dál nedostane. Nakonec na to přišel i on. Překulil se nabok a spadl z balvanu na zem, protože jiným způsobem se dolů dostat snad ani nemohl. Neobratně vstal a znovu se rozhlédl po okolostojícíh uctívačích. Ti ho mlčky pozorovali, ale jejich výrazy byly nemilosrdné. Nejsvětější Vedoucí se tedy odvrátil zpět k balvanu a tentokrát to zkusil jinak. Otočil se k balvanu zády, vzepřel se o něj spoutanýma rukama, znova vyskočil do výšky a pokusil se rukama za zády se vytáhnout tak vysoko, aby se mohl na balvan posadit. Částečně se mu to i podařilo, ale spíš na balvanu ležel na zádech než seděl. Spoutané paže mu zůstaly pod tělem, ležel si na nich a nohama zase jen naprázdno hrabal do vzduchu. Tentokrát to ale nevzdal. Převalil se na bok směrem ke stromu, čímž si uvolnil paže a pokusil se vzepřít se jimi o balvan, jak jen mu to vyvracená ramena dovolovaly. Skutečně se mu po několika pokusech podařilo posunout se po balvanu o kousek vzhůru a posadit se na něj. Teď už na balvan dosáhl i nohama a mohl si pomáhat i jimi. Po chvilce se skutečně na balvanu postavil na nohy a vztyčil se nad námi do výše.

Teprve teď asi uctívačům došlo, že se stala chyba. Člověk na pranýří míval vždycky ruce spoutané za kmenem stromu a ne jen tak za zády jako teď Nejsvětější Vedoucí. Připoutat ho ke stromu také nebylo možné jen obyčejným opaskem. Na to měl přece Nejsvětější Vedoucí jiné zařízení. Nejsvětější Vedoucí musel tedy z balvanu zase seskočit a ukázat uctívačům, kde ho má doma uložené. Dovedli ho k němu domů zase za vlasy, tam mu všechno prohrabali a podle jeho pokynů pranýřová pouta našli. Sám jim je dát nemohl, protože ruce mu nechávali stále spoutané opaskem. Odvedli ho zpátky k pranýři a teprve tam mu řemen sundali. Nejsvětější Vedoucí musel zapažit tak, jak to vymyslel pro prosté uctívače, a ti mu pak ruce za kmenem stromu sepjali dohromady. Zámek zacvakl a bylo dokonáno.

"Kde má od toho klíčky?" napadlo někoho až potom.

"Na co?" podivil se druhý. "Snad ho nechceš zase pustit?"

"To ne!" zachechtal se první. "Ale abysme o nich věděli. Aby ho třeba někdo neodemkl bez nás!"

To byl závažný argument, který všichni rychle uznali. Přece jenom mohl mít Nejsvětější Vedoucí pořád ještě nějaké příznivce, kteří to sice teď nedávali najevo, ale mohli by ještě být nebezpeční. Ukázalo se, že Nejsvětější Vedoucí má klíček pověšený na krku místo amuletu. Lhotský se tedy vyšvihl na pranýř k němu a klíček mu sundal. Pak ho obřadně předal mně.

"Co já s ním?" podivil jsem se.

"Jste Nejsvětější Vedoucí!" prohlásil Lhotský s úctou. "Skutečný Nejsvětější Vedoucí!" zdůraznil. "Jedině vy rozhodujete, co se s tím podvodníkem má stát. Jedině vy určujete, co je správné a co ne. Nikdo nesmí toho podvodníka pustit bez Vašeho svolení!"

Musel jsem klíčky přijmout. Lhotský měl totiž víc pravdy než tušil. Nejsvětější Vedoucí byl totiž stále nebezpečný. To, že byl teď připoutaný na pranýři, vůbec nic neznamenalo. Mohl odtud ovládat svoje uctívače úplně stejně jako kdyby byl volný. Kdyby je zhypnotizoval jako v kamenolomu, mohl by jim poručit, co by se mu zachtělo, a oni by slepě poslechli. K takovému zhypnotizování ruce nepotřebuje, jako jsem je nepotřeboval já, když mne nesli k rybníku. Kromě toho by pak mohl komukoliv poručit, aby mu odemkl ruce, a bude zase svobodný. Záleží jenom na něm, jak dlouho bude chtít na pranýři stát. Nebude pro něj překážkou ani to, že klíček mám teď pověšený na krku já. Stačí, aby několika zhypnotizovaným uctívačům poručil, aby mi ho sebrali, a neubráním se. Já byl proti němu zatím tak úspěšný jen proto, že nevěděl, že z psychologie a hypnózy také něco umím. Teď už to ví. Přemýšlel jsem, co asi teď tam nahoře na pranýři udělá? Co všechno asi umí? Nevystudoval univerzitu tak jako já, tím jsem si byl jistý. Psycholog psychologa pozná poměrně rychle. Nejsvětější Vedoucí nepracoval jako vystudovaný psycholog. Nepochybně to byl samouk. Co všechno se ale naučil, to se nedalo odhadnout. V každém případě svoje uctívače uměl ovládat naprosto spolehlivě. To mi v kamenolomu už dvakrát předvedl. Jsem schopen mu v tom zabránit, když teď už ví, co ode mne může čekat? Jsem schopen mu vůbec v něčem zabránit?

Za normálních podmínek by to nebylo tak těžké. Nejsvětější Vedoucí má ale své uctívače vycvičené. Přinejmenším je má všechny naučené na určitou melodii, která je rychle a spolehlivě zhypnotizuje. Stačí, aby tu melodii zazpíval tak, jako já tehdy v tom pytli, a okamžitě je zase pánem situace. Uměl bych mu to překazit? Ale především: na co všechno ještě má své uctívače naučené? Co všechno dalšího ještě dokáže s nimi udělat? Čím mne asi překvapí teď? A to nejhorší mne napadlo až teprve teď: Na co všechno má naučeného mne?! Měl mne přece také už zhypnotizovaného! Tehdy poprvé v křišťálové jeskyni! Jaképak posthypnotické příkazy mi tehdy nainstaloval do hlavy? Co teď může jediným slovem udělat se mnou?! Neexistuje žádná možnost, jak bych to mohl zjistit. Sice vím, co se tehdy v křišťálové jeskyni dělo, ale to si pamatuji jen proto, že mi Nejsvětější Vedoucí přikázal, abych si to pamatoval. Jinak bych neměl ani tušení, že jsem v nějaké křišťálové jeskyni byl. Co se ale tehdy v tom kamenolomu dělo doopravdy, to nikdy nezjistím. Co mně a všem ostatním Nejsvětější Vedoucí tehdy doopravdy říkal, to ví jen on. Já i všichni ostatní o tom víme jen to, co on chtěl, abysme o tom věděli.

Nic z toho jsem nemohl uctívačům říct. Psychologie je tajná věda, ale ani kdyby nebyla, uctívači by to určitě všechno nepochopili. Určitě bych jim to nestačil všechno vysvětlit dost rychle, dřív, než by Nejsvětější Vedoucí ze svého pranýře zasáhl. Nejsvětější Vedoucí zatím na pranýři mlčel. Jakmile ale promluví - co se asi stane?! Dokážu se jeho příkazům ubránit, anebo se ze mne stane stejně poslušná loutka jako ze všech ostatních?

Napadalo mne jen jediné řešení. Naštěstí mne všichni uznávají za nového Nejsvětějšího Vedoucího. Snad mne tedy budou poslouchat. Vydal jsem tedy první příkaz ve své nové roli Nejsvětějšího Vedoucího.

"Nebudeme tady kolem něho stát jako kolem nějaké modly, když teď už víme, co je to zač!" vykřikl jsem, aby mne všichni dobře slyšeli. "Vraťte se zpátky k jeskyni, o něho se zítra postarám sám! Bez mého svolení se k němu nikdo nesmí přiblížit na méně než sto metrů!"

Jedině nejméně stometrová vzdálenost mi připadala dostatečná na to, aby Nejsvětější Vedoucí nemohl nikoho zhypnotizovat a ovládnout. Na tak velkou vzdálenost snad jeho hlas nebude působit. Jeskyni jsem pak zvolil jen proto, že mne v té chvíli tak nahonem nic lepšího nenapadlo.

Skoro mne překvapilo, že ti lidé mne poslechli. Skutečně se vydali na cestu do kamenolomu. Musel jsem si zvykat na své nové postavení. Sice jsem už nějakou dobu tušil, že to takhle nějak dopadne, ale přesto jsem byl trochu překvapený, že to přišlo tak náhle. Neměl jsem z toho radost. Kvůli tomuhle jsem přece mezi uctívače nepřišel. Od primátorky jsem přece měl úkol naše městečko zbavit těch uctívačů, a ne se stát jejich Nejsvětějším Vedoucím.

Na druhé straně se mi tím ale nabízela ideální možnost jak ten úkol splnit. Ti lidé mne teď poslechnou na slovo. Mohl bych jim prostě přikázat, aby z našeho městečka odešli, a oni by to určitě udělali. Můj rozkaz by teď pro ně byl posvátný. Tohle jsem ale nechtěl udělat. Jsem teď jejich Nejsvětějším Vedoucím a proto mám za ně zodpovědnost. Kam by ti lidé šli? Můj předchůdce je připravil o všechen majetek, o domov, o práci, o všechno. Živila je jen tahle sekta. Ta je teď celým jejich světem. Co s nimi bude, jestliže je o tuhle jejich sektu připravím? Byli by z nich žebráci. Vlastně jimi jsou už teď. Nemají nic. Kolik z nich už je "nepotřebných"? Pravděpodobně většina, a brzo už budou "nepotřební" všichni. Jak dlouho může zbytek jejich majetku živit celou sektu? Jsou na nejlepší cestě pomřít hlady. Přitom jsou to většimou zdatní lidé, určitě původně pracovití, určitě schopní uživit se, jen kdyby k tomu dostali příležitost. Jako žebráci z rozpadlé sekty už nikdy tu příležitost nedostanou.

Uctívači se mezitím vrátili k jeskyni, zatímco já zůstával u Nejsvětějšího Vedoucího a hlídal ho, aby se nepokusil ještě naposledy uctívače nějak ovlivnit nebo snad znova ovládnout. Že by to snadno dokázal, o tom jsem vůbec nepochyboval. Až když byli uctívači v bezpečné vzdálenosti, vydal jsem se za nimi také a Nejsvětějšího Vedoucího jsem nechal připoutaného na pranýři samotného.

"Co s ním hodláte udělat?" přitočil se ke mně cestou Lhotský.

"To, co si zaslouží." odpověděl jsem chladně. Nechtěl jsem Lhotskému vysvětlovat detaily a ani jsem mu nesměl žádné tajnosti psychologie prozrazovat.

"Chápu." přikývl Lhotský uctivě. "Nemohu rozumět záměrům Nejvyšší Moudrosti Vesmíru. Kdybyste ale potřeboval s něčím poradit, jsem připraven!" připomněl mi svůj slib.

"Zatím nepotřebuji." odbyl jsem ho.

"Já vím, že nejsem hoden Vám doporučovat, co máte dělat, že Vy žádné rady nepotřebujete, ale kdybyste chtěl využít moje služby..." nenechal se odbýt Lhotský. Jeho hlas mi připomínal lokaje dychtícího po povýšení. Toho by se dalo využít, napadlo mne. Nechci přece zůstat Nejsvětějším Vedoucím a starat se o tuhle sektu nadosmrti.

"To záleží na tom, co umíš." řekl jsem lhostejně.

"Umím všechno! Spolehněte se!"

"Uměl byses starat o všechny Vyvolené? Zařizovat jim všechno, co potřebují?" zeptal jsem se stále lhostejným hlasem.

"Samozřejmě! S radostí!" téměř vykřikl Lhotský s nadšením, jaké bych od něj snad ani nečekal. Oči mu ve tmě přímo zasvítily, jak je vykulil překvapením.

"Tak si je vezmi na starost."

"S radostí! Děkuji Vám! Děkuji!" téměř jásal Lhotský. "Ale - co jim mám říct?" uvědomil si najednou, co to obnáší. "Jaké jsou záměry Nejvyšší Moudrosti Vesmíru?"

"Bude nutné odtud odejít." oznámil jsem mu. "Není možné zůstat na místě, které znesvětil ten - " pokusil jsem se vymyslet nějaký důvod, který by uctívači mohli přijmout za svůj.

"Ten podvodník!" doplnil mne ochotně Lhotský. "Rozumím. Nemůžeme tady zůstat. Musíme si najít nějaké jiné sídlo. Chápu. - Mohl byste mi aspoň trochu naznačit, kde máme své nové sídlo hledat?"

To byl problém. Po pravdě řečeno mi to bylo zcela jedno, ale bylo potřeba poslat uctívače někam, odkud se už nikdy nevrátí. Přitom mi bylo jasné, že je nebudou chtít nikde, a že je odevšad pošlou zpátky, odkud přišli. Tedy zpět do našeho městečka.

Pak se mi vybavilo, co mi psal Přemek, kamarád ze studií. Při svých toulkách světem našel staré opuštěné město v lesích. Kdysi, ještě v dobách Civilizace, tam něco vybuchlo či co se stalo, a to město pak bylo dlouhou dobu neobyvatelné. Teď už je tam prý asi bezpečno, přesto tam ale dosud nikdo nežije. To by mohlo být dobré místo pro uctívače! Odtud je určitě nikdo vyhánět nebude, když tam nikdo není! Mohou vyzkoušet, jestli se tam už dá žít. Mohou se tam poprat s pralesem, mohou založit pole, nebo něco prodávat či vyrábět - prostě mohou začít něco dělat a živit se tam sami! Když tam mohlo bývat celé město, tak tam určitě nějaké možnosti obživy jsou.

"Vy nás do toho města dovedete?" zeptal se Lhotský.

"Ne. Já mám na starosti jiné věci." odpověděl jsem chladně. "Já tam s vámi nepůjdu. Povedeš je tam ty. Říkal jsi, že chceš pomáhat!"

"Samozřejmě!" ujistil mne okamžitě Lhotský. "Ano, chápu, že Vaše poslání je příliš veliké, než abyste ztrácel čas s takovými vyvrheli, jako jsme my!" pokračoval uctivě. "Já ale nevím, kde to město leží!"

"To je to nejmenší." odbyl jsem ho a stručně jsem mu popsal polohu města tak, jak jsem si ji pamatoval z Přemkova dopisu.

"A jak to město vypadá?" zajímal se Lhotský. "Co tam budeme dělat?"

"To uvidíte sami přímo na místě." ukončil jsem tuhle debatu. "A dělat tam budete všechno, co je potřeba, abyste se uživili sami. To už záleží na tobě, jak to zařídíš, jak Vyvolené zorganizuješ, aby nikdo z nich nebyl nepotřebný. Snad sis nemyslel, že bych se takovými detaily chtěl zabývat já?!" zvedl jsem hlas trochu výhrůžněji.

"Ne! To mne ani nenapadlo!" honem mne uklidňoval Lhotský. "Já to všechno zvládnu, nebojte se!"

Nechal jsem tedy Lhotského oznámit všem Vyvoleným, že Nejvyšší Moudrostí Vesmíru je jenom pro ně připraveno celé opuštěné město a že záleží jenom na nich, jak se v tom městě zařídí. Oznámení přijali uctívači s nelíčenou radostí, která ale rychle opadla, když se dozvěděli, že já s nimi nepůjdu. Musel jsem jim to znovu sám osobně potvrdit, protože tohle Lhotskému nevěřili. Teprve přímo ode mne to vzali jako svatou pravdu, o které se nediskutuje. Potvrdil jsem jim, že mne bude zastupovat Lhotský a že jeho příkazy platí stejně jako bych je vydal já. Aby nebyli tak nešťastní, slíbil jsem jim, že až to své nové město vybudují, zase za nimi přijdu. Myslím, že jedině to jim mohlo zase vrátit chuť do života a do té práce, která je v jejich novém městě čeká.

Té noci nikdo nespal. Nastalo velké balení a přípravy na odchod z našeho městečka. Do rána mělo být všechno hotové. Od rána pak za mnou chodili postupně všichni uctívači, aby se se mnou osobně rozloučili. Už to ale nebylo přátelské rozloučení mezi kamarády, jaké jsem čekal. Každý z nich přede mnou pokorně poklekl jako před modlou a uctivě se mi poklonil. Nelíbilo se mi to, ale nic se s tím nedalo dělat. Byl jsem jejich Nejsvětější Vedoucí a oni byli naučení vzdávat mu úctu.

Byla mezi nimi i ta dívka. Poklekla přede mnou a poklonila se mi stejně jako všichni ostatní. Zatímco oni ale se neodvažovali pozvednout ke mně zrak, ona potom zvedla hlavu a zadívala se na mne takovým pohledem, nad kterým by se kámen ustrnul. Bylo mi to jasné, ani mně nebyla lhostejná. Jenže jsem byl Nejsvětější Vedoucí. Mezi námi byla nepřekročitelná propast. Nesměl jsem si jí ani všimnout. Ona to samozřejmě věděla. Byla by to neodčinitelná svatokrádež, kdyby na mne třeba jen na okamžik pomyslela jinak než jako na Nejsvětějšího Vedoucího. Všechno, čeho jsem v téhle sektě až dosud dosáhl, by bylo nenávratně ztraceno, kdybych dal sebemenším způsobem najevo, že je pro mne něčím víc než jen jednou z uzdravených členů sekty.

Už jednou jsem takovou nepřekročitelnou propast zažil. Kdysi jsem v Příšemicích poznal jednu úžasnou dívku. Jenže byla urozená a pro mne proto nedosažitelná. Teď se situace opakovala, jen v opačném obsazení. Teď jsem byl zase já pro tu dívku nedosažitelný. Nedalo se nic dělat. Pokud jsem nechtěl všechno nenapravitelně pokazit, nesměl jsem jí nabídnout ani tu nejmenší naději.

Ta dívka ji snad ani nečekala. Znova uctivě sklonila hlavu a pak uvolnila místo u mých nohou dalšímu členovi sekty ve frontě na rozloučení. Vzdávání úcty pokračovalo dál jakoby se nic nestalo.

Téměř všichni mi také slavnostně slibovali, že na mne budou v tom městě čekat. Na závěr mi Lhotský stejně slavnostně slíbil, že město nazve mým jménem. Pak zavelel k odchodu a uctívači se vydali na cestu. Díval jsem se za nimi a přemýšlel jsem, co je asi v tom neznámém městě čeká. Zda tam dokážou žít. Jestli Lhotský dokáže tuhle sektu správně vést. I jemu muselo být jasné, že život uctívačů se nyní zásadně změní. Bylo na něm, aby jim správně stanovil nová pravidla.

Uctívači odešli a já jsem se vrátil k Nejsvětějšímu Vedoucímu. Vypadal zničeně, jako kdyby tam stál nejméně týden. Asi nevěděl, že musí cvičit nohama a pochodovat na balvanu, pokud to má vydržet. Visel na připoutaných pažích splihle jako kus hadru a ani se nepohnul. Hlavu měl svěšenou, kolena podlomená, jen hruď se mu pomalu vzdouvala a klesala. Když mne uviděl, zvedl hlavu a postavil se přede mnou zase na nohy.

"Mohl byste mne už odemknout?" pronesl tichým, uctivým hlasem. "Prosím vás!"

"Kovář neprosil, abys ho odemkl!" odpověděl jsem chladně. "A ta dívka taky ne!"

"Ale to se nedá vydržet!"

"Já vím!" přikývl jsem. "Taky jsem to zažil a poznal. A to jsem tam ani nebyl přivázaný tak dlouho jako Kovář!"

"Vy mne tady chcete nechat?" zeptal se Nejsvětější Vedoucí se slyšitelnou hrůzou v hlase, když jsem se k odemykání jeho rukou nijak neměl. "Co se mnou chcete udělat?"

"O tom právě přemýšlím." odpověděl jsem pomalu. "Napadají mne jen dvě možnosti. Jednak to, co jsi právě řekl. Odejdu pryč a nechám tě tady stát samotného a přivázaného. Asi už se pak nikdy v životě neuvidíme."

"A jaká je ta druhá možnost?" zeptal se Nejsvětější Vedoucí dychtivě, když jsem ho nechal na ni chvilku čekat.

"Že se necháš zhypnotizovat, a já ti pak nainstaluji do mozku pár posthypnotických příkazů, které ti už navždycky znemožní provádět ještě někdy něco takového, co jsi dělal v téhle sektě."

"A když se nenechám - zhypnotizovat? Když se tomu budu bránit?"

"Tak tady zůstaneš uvázaný už napořád. Dost pochybuji, že by tě tady v dohledné době někdo našel. Nikdo z té tvé sekty se sem už nikdy nevrátí."

Tomu Nejsvětější Vedoucí snadno uvěřil. Z výšky pranýře měl dokonalý výhled na to, jak se všichni balili a odcházeli. Náhodou právě teď se odcházející uctívači naposledy objevili v dálce na silnici. S uspokojením jsem mohl konstatovat, že můj posvátný příkaz dodržovali opravdu poctivě. Při odchodu obešli pranýř s Nejsvětějším Vedoucím obloukem velikým o hodně víc než sto metrů, i když kolem pranýře by měli cestu kratší. I na tu dálku si mne někteří všimli a zamávali mi na rozloučenou. Také jsem jim pokynul. Nejsvětější Vedoucí je musel vidět také, on to ovšem nijak dát najevo nemohl.

"Tak dobře." souhlasil nakonec pod tíhou okolností. "Nebudu se bránit. Co všechno mi chcete do mozku naočkovat?"

"To tě nemusí zajímat." odbyl jsem ho. Důležité bylo, že nebude klást odpor. Zbývala ale ještě možnost, že se bude bránit tak, abych to nepoznal, a bude předstírat, že už je zhypnotizovaný. Lovil jsem v paměti všechno, co mne na univerzitě naučili, a doufal jsem, že bych něco takového snad poznal.

Nejsvětější Vedoucí se skutečně nechal zhypnotizovat bez odporu. Nepokoušel se podvádět, poslušně se mi poddal. Vyzkoušel jsem si ho, a jeho tělo reagovalo přesně tak, jak mělo. Určité zkušební reakce těla se podvodně napodobovat nedají. Pak jsem mu vypálil do mozku pár kategorických zákazů, aby už nikdy nemohl založit žádnou další sektu. Měl by teď už navždy cítit nepřekonatelný odpor, kdykoliv jen pomyslí na nějakou sektu. Naočkoval jsem mu do hlavy nezvladatelný strach spojený s jakoukoliv vzpomínkou na své uctívače. To by mu mělo znemožnit, aby je ještě někdy znova vyhledal. Měl by před nimi prchat v šílené hrůze, pokud by se ještě někdy s některým z nich setkal.

Přemýšlel jsem, co dál. Jestli jsem na něco nezapomněl. Psychologie ve spojení s hypnózou dává člověku obrovské možnosti. Mohl jsem se dozvědět všechno, co Nejsvětější Vedoucí ve své paměti měl. Mohl jsem se seznámit s celým jeho životem. Zjistit si, jak tuhle sektu vymyslel a jak ji zakládal. Proč pro ni vymyslel právě taková a ne jiná pravidla. Třeba i to, jak a proč vymyslel tenhle pranýř. Kdybych mu poručil, řekl by mi všechno, co kdy zažil, co udělal, co se kolem něj seběhlo, co si kdy myslel. Nic přede mnou nemohl zatajit.

Nezeptal jsem se. Jednak je to neetické takhle se přehrabovat v mozku a životě cizího člověka, a také jsem nevěděl, k čemu by mi to mohlo být dobré. Nepotřeboval jsem to vědět. Mohl jsem zjistit i to, kde a jak se naučil využívat hypnózy k ovládání uctívačů. Ani to mne ale nezajímalo. V dobách Civilizace vycházely tisíce populárních knížek o psychologii a podobných věcech. Dodnes se občas nějaká taková najde někde ve starých krámech. Nebylo podstatné, kterou z nich Nejsvětější Vedoucí našel. Dnes jsou všechny beznadějně zastaralé, nic užitečného se v nich najít nedá. Dnešním psychologům jsou jedině pro smích. Případ téhle sekty ale ukazuje, že mohou být i nepříjemně nebezpečné. Pátrání po té jedné knížce by ale na tom nic nezměnilo.

Pak mne ale napadlo něco jiného.

Já jsem byl přece také jednou takhle zhypnotizovaný! Tehdy poprvé, v té křišťálové jeskyni! A od něho! Jaképak posthypnotické příkazy mi tehdy nainstaloval do mozku on? Sám bych nikdy neměl šanci to zjistit. Jen bych se pak někdy v budoucnu nestačil divit, co se to se mnou nepochopitelného děje. Teď jsem měl jedinou příležitost se to dozvědět. Nejsvětější Vedoucí mi to teď musí po pravdě říct, když mu to poručím.

Moje obavy se vyplnily. Dozvěděl jsem se, že mám v mozku zabudovaný příkaz upadnout do hypnotického spánku kdykoliv uslyším onu melodii z křišťálové jeskyně a k ní určité slovo. Nejsvětější Vedoucí mi řekl, že stejný příkaz mají zabudovaný v mozku všichni uctívači. Proto byli tak snadno ovladatelní. Na druhé staně ovšem jen proto asi jsem neskončil na dně rybníka. Jen jsem teď prozměnu nechápal, jak se mi mohlo podařit ubránit se tomu příkazu včera večer v kamenolomu. Teoreticky takovému příkazu není možné vzdorovat. Mně to sice stálo hodně úsilí, ale podařilo se mi to. Mohlo by to být tím, že Nejsvětější Vedoucí byl přece jenom laik a nainstaloval mi ten příkaz do hlavy neodborně. Na univerzitě nás učili, že pokud posthypnotický příkaz není dost pevně zakořeněný, pak silná osobnost mu někdy dokáže vzdorovat. To mi připadalo jako nejpřijatelnější vysvětlení. Asi jsem silná osobnost. V každém případě ale budu muset co nejdříve zajet na univerzitu a od našeho profesora psychologie si nechat ten příkaz zrušit. Nemohu se spoléhat, že tu melodii už nikdy v životě neuslyším.

Pro jistotu jsem ještě nainstaloval Nejsvětějšímu Vedoucímu do mozku nepřekonatelný strach z našeho městečka. Měl by odtud utéci co nejdál, až ho propustím, a nikdy se sem nevrátit. To by mělo stačit ke splnění primátorčina úkolu. Přiznám se, že jsem chvíli uvažoval i o tom, že bych mu zatáhl do mozku ještě něco dalšího jako pomstu za to, co on zatáhl do hlavy mně. Pak jsem to ale zavrhl. S tím vším, co teď ode mne v hlavě měl, by to už měl být trochu jiný člověk než doposud, a tomu jinému člověku se za něco mstít nemělo smysl. Proto také nemělo smysl poštvat na něj nějakou spravedlnost a požadovat pro něj nějaký trest. I kdyby mu někdo něco prokázal, mohu se zaručit, že už nikdy nic takového znovu neudělá. Chvíli jsem jěště uvažoval, co s ním udělat dál, ale nic dalšího už mne nenapadalo. Po nějaké době jsem dospěl k závěru, že jsem nezapomněl na nic, a tak jsem všechno ukončil, přikázal jsem Nejsvětějšímu Vedoucímu, aby zapomněl všechno, co se mezi námi dvěma stalo, a pak jsem ho probudil.

Když otevřel oči a uviděl mne, zatvářil se značně překvapeně, jakoby mne viděl poprvé v životě. Krátkým testem jsem se rychle přesvědčil, že nic nepředstírá, že skutečně všechno zapomněl a vůbec neví, kdo jsem. Tím jsem získal jistotu, že se mu nikdy nepodaří zjistit, jaké posthypnotické příkazy má v hlavě nainstalované a od koho. Zapomněl i to, proč je připoutaný na pranýři. Znamenalo to, že i tohle si až dosud v mysli spojoval jen se mnou a s nikým jiným. Nic jsem mu nevysvětloval, jen jsem mu beze slova odemkl ruce a nechal jsem ho být. Nejsvětější Vedoucí si chvíli nechápavě prohlížel zápěstí otlačená a zrudlá od pout, potom neobratně slezl z balvanu a na vratkých nohou se vydal pryč od našeho městečka. Co nejrychleji, jak jen mu to dovolovaly zbytky sil, které mu zůstaly po pobytu na pranýři.

Chvíli jsem se za ním ještě díval a pak jsem se vrátil domů psát hlášení pro primátorku o splnění zadaného úkolu.

Nějakého vděku jsem se ale od ní nakonec nedočkal. Jakmile mne primátorka s hlášením uviděla, místo ocenění splnění úkolu mi okamžitě vynadala, jak to, že ještě nemám splněné i ty další úkoly, které mi zasílala až potom, v době, kdy jsem byl pryč u uctívačů a které jsem pak dodatečně našel ve své kanceláři naskládané na svém stole do vysoké hromady.

K o n e c