P o k o j n ý   s t a v

"Ach, Radečku, já jsem tak šťastná, že jsem zase s tebou!" rozeštkala se Renáta v Radkově náručí.

"Stalo se něco?" zavětřil Radek. Hruď promáčená Renátinými slzami mu nějak nehrála s tím štěstím, o kterém Renáta mluvila.

"Já jsem utekla z domu!" vzlykala Renáta na jeho hrudi. "Já jsem musela utéct!"

"Proč?" nechápal Radek.

"Tatínek by mne nepustil! On nám na to přišel!" kvílela Renáta. "Tatínek mi zakázal se s tebou stýkat!"

"Jak to, zakázal?" pořád nechápal Radek. "Jseš přece plnoletá, tak co ti má co zakazovat?"

"Ty ho neznáš! On by mne zabil!"

"Ale no tak!" usmál se Radek. "Takových řečí se kecá! To ti vadí? To přece nikdo nemyslí vážně! A co vlastně proti mně má? Jsem taky plnoletý, svobodný, nejsem žádný šupák, máme se rádi, tak v čem je problém?"

"Ty to nechápeš! On to nikdy nedovolí, abysme spolu něco měli!" naříkala Renáta v jeho náručí. "On mne doma zamkl! Já jsem musela utéct oknem, abych mohla přijít sem za tebou!"

"Na to přece nemá právo!" rozhořčil se Radek. "Neboj, to se vyřeší!" ulidňoval Renátu. "Zajdu za ním, promluvím s ním, a uvidíš, že ho přesvědčím!"

"O tom dost pochybuju!" zahřměl najednou mocný hlas z temnot před nimi. "Ani za mnou nemusíš chodit! To ty jseš ten Radegast?!"

"Radovan!" opravil ho Radek. "Ano, to jsem já!"

"To je mně jedno, jak se jmenuješ! Co to tady s mojí dcerou děláš?!" zeptal se výhrůžně muž, který se objevil ve světle pouliční lampy.

"Nic! Co proti mně máte?"

"O tom se s tebou nebudu bavit!" odmítl jakoukoliv domluvu muž. "Okamžitě pusť moji dceru!"

Renáta se vyděšeně ohlédla.

"Tatínku, prosím tě!" zakvílela.

"Ty mlč!" okřikl ji rázně ten člověk, nepochybně její tatínek. "A okamžitě pojď ke mně!"

"Přece ji nechcete odvést násilím?" zaprotestoval Radek.

"Ty drž hubu, s tebou se nebavím!" dostalo se mu vzteklé odpovědi.

Za rozzuřeným mužem se ze tmy vynořovalo ještě několik dalších chlapů. V šeru nebylo na první pohled ani poznat, kolik jich je. Radek rychle pochopil, že proti takové přesile nemá moc šancí.

"Tak bude to?" netrpělivě vykřikoval Renátin tatínek. "Domů!"

Renáta se neochotně vyvinula z Radkova náručí a pomalu se vydala domů. Radek se neodvážil ji zadržet.

"A ty zmiz!" obrátil se Renátin tatínek zase na něho. "A neodvažuj se k mé dceři ani přiblížit! Moje dcera je poctivá nyomitská dívka a nebude se zahazovat s takovým..." zaváhal, jakoby se nemohl rozhodnout, jaou nadávku nejlépe vybrat. "Nepřej si, abysme se ještě někdy setkali znova!" vykřikl nakonec výhrůžně.

Obrátil se a se svou dcerou a s hloučkem pomocníků odešel do tmy. Radek zůstal stát na místě a nechápavě zíral za nimi. Něco takového, co právě zažil, by ho ani ve snu nenapadlo.

Vzdát se ale nechtěl. Dospělé ženě přece nikdo nemůže takhle poroučet! Ani rodiče ne! A jestli ji drží doma násilím, je to záležitost pro policii!

Policista na stanici vypadal jakoby ho Radek vzbudil z tvrdého spánku. Ospale mžoural na Radka, a když pochopil o co jde, začal znechuceně jedním prstem vyťukávat trestní oznámení.

"Co přesně vám říkal?" vymáhal z Radka všechny detaily. "Jak vám máme pomoci, když mi nechcete říct, co se vlastně stalo?"

"Ale já chci! Já jen nedokážu tak přesně doslova zopakovat to, co mi ten člověk říkal!" bránil se Radek. "Já si to tak přesně nepamatuju!"

"Ale já to tady musím zapsat tak, jak se to stalo!" vedl dál svou policista. "Jak to, že si to tak přesně nepamatujete?! Vy jste povinen si to pamatovat! Vy tady podáváte trestní oznámení, vy jste zodpovědný za to, že to tady bude popsané pravdivě! Pokud mi to tady nepopíšete naprosto přesně, budete obviněn z křivého obvinění!" vyhrožoval úředním hlasem přerušovaným bohatýrským zíváním. "Tak jak to bylo?!"

Radek se usilovně snažil vzpomenout si na každé slovíčko.

"Nyomitská dívka?" zavětřil najednou policista.

"No - ano! Tak to říkal!" po krátkém zaváhání potvrdil Radek.

"Tak to jste měl říct hned, pane!" málem si oddechl policista a přestal sepisovat udání. "Proti nyomitům zasahovat nebudu!" prohlásil spokojeně, že nemusí nic dělat, a rázně celý nedopsaný protokol zlikvidoval.

"Jak to, že ne?" podivil se Radek. "Proč nechcete?! Na koho se tedy mám obrátit?"

"Na koho chcete." pronesl policista lhostejně a viditelně se zase chystal ke spánku. "Proti nyomitům nebude zasahovat nikdo."

"Jak to, že ne?! Můžete mi to nějak vysvětlit?"

"Od toho tady já nejsem." prohlásil policista a spokojeně zavřel oči. "A doporučuji vám, abyste opustil tuhle služebnu, pokud se nechcete dostat do velých potíží!"

Radek pochopil, že nejlíp udělá, když poslechne. Nerozuměl tomu ale. Proč policie odmítá zasáhnout proti tak zjevnému porušení zákonů? Uznal ale, že teď v noci už s tím asi nic nenadělá. Budu se na to muset zítra Renáty zeptat, co to má celé znamenat, umínil si.

Celý den mu to vrtalo hlavou. Nemohl se dočkat, až se zase večer uvidí s Renátou. Ani na mysl mu nepřišlo, že by se s ní už nemusel setkat. Jakmile se setmělo, už netrpělivě podupával na místě, kde se obvykle scházeli. Renáta se sice dlouho neobjevovala, ale to se občas stávalo, že se opozdila. Renáta měla jiné přednosti než je dochvilnost. Nedočkavě vyhlížel každou postavu, která se na ulici objevila, ale Renáta to zatím pořád ještě nebyla. Zahalená pod plachetkou osoba ho zaujala teprve až když se přiblížila víc než jiní chodci. Hnáty křivé snad nemá, konstatoval v duchu s tichým úsměvem. Když ta osoba zastavila přímo před ním, trochu ho to překvapilo.

"Vy jste pan Radovan, že ano?" oslovila ho ta osoba.

"No - ano!" přiznal vyjeveně. "Odkud mne znáte?"

"Renátka mi o vás vyprávěla. Já jsem její matka." řekla ta zahalená osoba tiše.

"Co se stalo s mojí Renátkou?" vyděsil se Radek.

"To je dobře, že je to i vaše Renátka!" řekla tiše ta osoba a v jejím hlase byla poznat radost. "To je moc dobře! Musíte Renátku zachránit! Pane Radovan, já vás o to prosím! Jako její matka!"

"Jak zachránit?! Co se stalo?!" vyděsil se Radek.

"Můj muž ji poslal - do polepšovny!" rozeštkala se najednou Renátina matka. "Prodal ji!"

"To přece nemůže!" zhrozil se Radek.

"Tomu vy nerozumíte, pane Radovan." zavrtěla hlavou matka. "Může to udělat. A jenom vy to můžete napravit. Musíte za ní! Musíte ji odtud dostat! Slibte mi, že tam za ní pojedete!"

"Proč ji poslal..." nechápal Radek.

"Protože se mu vzepřela! Protože utekla z domu! Aby se už s vámi nikdy nesetkala! Proto ji tam poslal!"

"A kde je teď?! Kde ji mám hledat?"

"Jmenuje se to tam 'Žeropsy'. A je to tam prý strašné. Už jenom to jméno... Prý tam každého nadobro změní."

"Kde to je?"

"Nemám tušení. To je všechno, co o tom vím. Nevím, kde to je, nic víc už vám říct nemůžu. A také už se zase musím honem vrátit domů. Můj muž netuší, že jsem za vámi šla, a strašně by zuřil, kdyby zjistil, že jsem někde venku z domu. Moc vás ale prosím, jeďte tam za ní a pomožte jí nějak!"

I pod plachetkou vypadala Renátina matka hodně vystrašeně a netrpělivě. Jakmile ji Radek ujistil, že se za Renátou určitě vydá, rychle se rozloučila a ještě rychleji zmizela ve tmě na konci ulice. Radek zůstal stát na místě a zíral za ní snad ještě nechápavěji než včera na Renátina otce.

Jak má Renátu zachránit? Před čím? A proč ji může zachránit jedině on? Proč to nemůže udělat nikdo jiný? Obracet se na policii asi nemá cenu. O tom se přesvědčil už včera. Co to ale má všechno znamenat?

Ráno bývá moudřejší večera. Radek se o tom znova přesvědčil. Při probouzení ho napadlo, že by mu to mohl vysvětlit třeba nějaký právník. Vždyť to přece policii nařizuje zákon, aby chránila všechny lidi! Proč proti nějakým nyomitům nechce zasahovat?

"Říkáte nyomité? Moment, to se musím podívat do seznamu!" pronesl hloubavě právník, na něhož se Radek obrátil, a zabořil nos do úředního věstníku. Radek si zatím prohlížel jeho vizitku. 'JUDr Prachatický Alois' stálo na ní velkolepými ozdobnými písmeny.

"Tak je to přesně tak, jak jsem si myslel!" prohlásil spokojeně Prachatický, když konečně v tom věstníku něco našel. "Nyomité jsou registrovaná komunita. Tím se všechno vysvětluje!"

"Jak - vysvětluje?" nechápal Radek. Jemu se tím nevysvětlovalo nic.

"Vy nevíte, co je to registrovaná komunita?" útrpně se na něj zadíval Prachatický. "To je úředně uznaná skupina lidí, pro které neplatí běžné zákony. Proto proti nim nemůže zasahovat ani policie ani soudy ani nikdo jiný."

"A jak je něco takového možné? Co je to za skupinu?" pořád nechápal Radek.

"Vy to opravdu nevíte? Vždyť kvůli tomu přece kdysi zanikla naše Civilizace!" kroutil hlavou Prachatický. "To jste se ve škole neučili? Jak v dobách největší slávy Civilizace se sem k nám nahrnuly spousty cizinců ze všech zemí světa a všichni si sem přinesli všechny ty své cizokrajné zvyky a náboženství? A jaké z toho pak vznikly problémy? Jak nechtěli dodržovat naše zákony, protože oni byli ze svých dřívějších zemí zvyklí na něco úplně jiného? Na úplně jiné zákony? A že tímhle nedodržováním našich zákonů kvůli těm svým zvykům tu naši Civilizaci nakonec nadobro rozvrátili?"

"To je nikdo nedokázal nějak přinutit, aby se chovali jak se patří?"

"Jak? Uvědomte si, že to byli lidé všech možných náboženství, a náboženské příkazy se nedají změnit! Ty jsou svaté! Cizinci jiného vyznání se nesmějí chovat jinak! Ti se musí chovat tak, jak jim to přikazuje jejich náboženství, a ne jak by to odpovídalo našim zákonům! A jejich víru jim nikdo zakazovat nemůže! Z toho snad už bylo náboženských válek v dějinách dost! Ostatně právě takové náboženské nepokoje a z toho plynoucí občanské války nám Civilizaci zničily! A teprve až potom, když ta Civilizace, kvůli které nám sem ti cizinci nalezli, byla zničená, tak teprve potom ti cizinci sami pochopili, že se musí domluvit nějak po dobrém, pokud chtějí něco mít aspoň z těch zbytků té naší Civilizace. Proto se tehdy podařilo vymyslet ty registrované komunity. Každá taková komunita si žije podle svých zákonů, podle svých zvyků, třeba náboženských, a nikdo cizí, ani policie, se jim do toho nesmí plést. Oni sami si mezi sebou udržují pořádek. Ten svůj, podle svých pravidel. Jen musí dodržovat, že nikdo z nich nebude ty svoje zvyky uplatňovat vůči cizím lidem, kteří nejsou členy té jejich komunity. A pak samozřejmě ani my nesmíme uplatňovat naše zákony vůči nim."

"A kdo to určuje, kdo musí žít podle zákonů a kdo nemusí? Kdo je členem nějaké takové komunity a kdo je jen nějaký podvodník?"

"Úřední registrace!" odpověděl Prachatický, jakoby to byla nejsamozřejmější věc na světě. "Proto se tomu říká registrovaná komunita, protože je registrovaná na úřadech!"

"Takže když se někdo odvolá, že je členem nějaké takové registrované komunity, tak na něj policie ani soudy nemohou?"

"Správně!" přikývl Prachatický. "Na takového mohou jen soudci a ostatní členové té jeho komunity, nikdo jiný!"

"Takže když otec pošle svoji zletilou dceru proti její vůli někam do jakési polepšovny - vlastně ji tam násilím donutí jít - anebo ji tam dokonce prodá, jak tvrdí její matka, tak to je podle vás všechno v pořádku?!"

"Ne podle mne, ale podle zvykového práva nyomitů!"

"Ale to je strašné! To se proti tomu nedá nic dělat?"

"A co byste proti tomu chtěl dělat? Vy přece nejste nyomita!"

"To není možné to jejich společenství nějak žalovat?"

"To nikdo neudělá!" zakroutil hlavou Prachatický rozhodně.

"Já to udělám!" prohlásil Radek rozhodně.

"To je zbytečné." ujistil ho Prachatický. "Takovou žalobou se žádný soud nebude zabývat."

"Proč?"

"Protože se nikdo neodváží porušit ten současný pokojný stav. Kdyby došlo k nějakému sporu mezi registrovanými komunitami, hrozily by zase znova takové nepokoje a občanské války, jaké zničily Civilizaci. Proto jsou všechny registrované komunity tabu a nikdo se neodváží do jejich vnitřních záležitostí zasahovat, ale ani říct jediné slovíčko proti nim!"

"Takže kdybych Renátu bránil a nenechal ji odejít a oni mne třeba zmlátili, nebyli by obvinění?"

"Nebyli." potvrdil Prachatický. "Protože oni by jen chránili jednu členku své komunity proti cizímu člověku. Obviněn byste byl naopak vy, jako narušitel pokojného stavu mezi registrovanými komunitami, a to je tak závažné provinění, za to jsou takové palety, že z toho byste se nevymotal až do konce života!"

Radek měl z toho všeho v hlavě vydatný galimatyáš, když odcházel od právníka. Jediné, co z toho všeho pochopil, bylo, že Renátě žádný právník, žádný soud ani žádná policie nepomůže. Vlastně nikdo, kdo není nyomita, ji nemůže zachránit, a nikdo z nyomitů jí asi také nepomůže, pokud to, co Renátě její otec udělal, bylo podle nyomitských zvyklostí. Pomalu začínal rozumět její matce, když tvrdila, že jedině on ji může zachránit. Ale jak? Vycházelo mu jen jedno řešení: Musí jet za ní! Přesně tak, jak to její matka říkala.

Žeropsy jsou docela malá vesnička, zjistil Radek na první pohled, když tam druhý den dorazil. Pár domů kolem neudržované silničky, nic víc tam nenašel. Ani stopy po nějakém ústavu, ve kterém by mohl Renátu najít.

"Polepšovna? Ale ano, i tak se to dá říct!" zaskřehotala babizna, která se belhala po silničce mezi domy a které se Radek zeptal. Z tónu jejího hlasu měl Radek dojem, jakoby se ta babizna smála jeho naivitě. "Kdepak, panáčku, to není tady u nás, to je támhle v tom lese!" ukázala rukou, která připomínala spíš sukovitou zkroucenou větev, kamsi do dáli na obzor. "Tady u nás oni mají jen svoji poštovní adresu, ale jinak se tady nikdo z nich neobjeví!"

Radek se zahleděl do dálky, kde skutečně silnička procházející vesnicí vedla na konci polí do vzdáleného lesa.

"Snad tam nechcete mezi ně jít?" vyděsila se babizna a div se nepokřižovala. "Tam se dějí tak příšerné věci, to si ani nedovedete představit! To se vám omrzel život, že tam chcete jít?!"

Radek už dál neposlouchal a rychle se vydal směrem k lesu. Zděšení babizny ho jen popohnalo. Vždyť tam někde je přece Renáta!

Původně neudržovaná silnička se pozvolna měnila v pouhou polní cestu, která na kraji lesa byla už tak zarostlá trávou, že se téměř ztrácela. Vedle cesty byla na kmeni stromu cedule "Soukromý pozemek", ale nebylo tam nic o tom, že by vstup do lesa byl zakázaný, takže Radek šel dál, jen začal být trochu ostražitý. Byl ovšem odhodlaný jít dál, i kdyby tam byl třeba i ten nejpřísnější zákaz.

Naštěstí ve stínu korun stromů mnoho trávy nerostlo, takže cesta byla zřetelnější než jakou Radek v obavách očekával. Dala se sledovat docela snadno, i když příliš hustý provoz na ní asi nebyl.

Po chvíli se vedle cesty mezi stromy objevil jakýsi dům. Hodně schátralý, neudržovaný, ale přesto asi používaný, protože jakási nepříliš zřetelná pěšinka k němu od cesty vedla. Radek dům opatrně obešel, zvenku si ho prohlížel, ale žádné známky života nikde nenacházel. V domě i kolem něj bylo naprosté ticho, Radek slyšel jen běžné zvuky lesa. Vydal se tedy zase po cestě dál.

Cesta ho vedla kolem lesního jezírka. Na hrázi byly stopy nějakých nedávných zemních prací, které ještě nestačily zarůst trávou. Hráz byla nízká, takže jezírko bylo asi mělké, ale přesto dost rozlehlé. Voda v jezírku byla zelená jako brčál a vytékala z něj stavidlem v hrázi jako napohled dost hustá kapalina do potůčku pod hrází.

Cesta vedla dál podél potůčku dolů mělkým údolíčkem. Z toho Radek moc velkou radost neměl, protože stráně údolí mu omezovaly výhled do stran, takže nemohl vidět, co ho odtamtud čeká. Navíc les houstl a stával se čím dál víc pralesem. Mezi stromy přibývalo houštin a padlých kmenů, čímž se les kolem cesty stával ještě nepřehlednějším.

V houštině po levé straně objevil Radek jakousi prkennou boudu. Vedla k ní opět nezřetelná vyšlapaná pěšinka, která v těch houštinách zde byla teď skutečně potřebná. Radek opatrně došel k boudě, ale ani tam nenašel ani živáčka. Bouda byla zavřená, takže dovnitř se nepodíval, ale Renáta tam uvnitř zjevně nebyla, takže ho bouda přestala zajímat a vrátil se zpět na cestu.

Najednou kdesi vpravo něco prudce zapraskalo. Radek stanul na místě a asi by se v něm krve nedořezal, jak se v tom tichu lekl. Praštění v houští se ale vzdalovalo a sláblo. Nějaké divoké zvíře se asi Radka polekalo a uprchlo. Radek se s úlevou vydal na další cestu.

Po chvíli si všiml, že se les před ním začíná nějak prosvětlovat. Jakoby se blížil jeho okraj. Radek zrychlil samou zvědavostí, co tam uvidí. Sice si všiml zase jakéhosi polozříceného domu mezi kmeny po straně cesty, ale protože ani ten nejevil známky nějakého života, už se nechtěl zdržovat jeho prozkoumáváním a spěchal ke kraji lesa.

Rozevřela se před ním rozlehlá paseka, na níž pracovalo několik mužů. Radek v prvé chvíli uskočil za strom, když je uviděl. Pak si ale připomněl, že žádný zákaz vstupu na kraji lesa nebyl a on tady (zatím) nic špatného neprovedl, takže (zatím) nemá důvod se skrývat. Vystoupil tedy ze stínu stromu, takže ho pracující muži mohli uvidět.

Nic se nestalo. Z většiny mužů viděl Radek jen záda skloněná do vysoké trávy. Jen jeden z mužů stál vzpřímený a rozhlížel se po okolí. Ten také Radka nepochybně uviděl, protože se zadíval jeho směrem, ale ani on neudělal nic. Po chvilce se odvrátil a dál věnoval pozornost skloněným zádům kolem sebe. To asi bude nějaký dozorce nebo vychovatel, pomyslel si Radek, když si připomněl, že tohle tady má být jakási polepšovna. Protože si ho vychovatel nevšímal, vydal se opatrně po cestě dále otevřenou pasekou.

Cesta vedla hodně blízko toho vychovatele či dozorce. Radek se snažil tvářit lhostejně, ale uvnitř si moc jistý nebyl. Prošel kolem dozorce a zamířil do lesa na opačné straně, kam cesta vedla. Pořád čekal, kdy se na něj zezadu ten dozorce vrhne, ale ohlížet se neodvažoval. Nestalo se ale nic. Radek dorazil k okraji lesa a s úlevou do něj zapadl. Najednou se cítil mnohem jistější. Úspěšný průchod kolem dozorce mu dodal kuráže.

Prales, jímž procházel, už ho nechával klidným. Sice tam zase občas viděl nějaké více nebo méně zchátralé domy a zdi, nebo potom zase prozměnu jakési podivné rozpadající se kovové konstrukce, ale už je nezkoumal. Už nevěřil, že by v některém z těch zřícenin mohl najít Renátu, takže neměl důvod si jich všímat.

Zato cesta, po níž šel, byla teď zřetelnější než dříve, vyšlapaná a snad i vyježděná. Jakoby byla v těchto místech používaná mnohem více. Možná proto, když se zase blížil k okraji lesa, Radek zpomalil a nejdřív opatrně z kraje lesa vyhlédl, co ho čeká venku teď.

Tentokrát to nebyla paseka. Tady začínala pole. Nebyla sice příliš rozsáhlá, za nimi opět byl les, ale byla to obdělávaná půda, na níž někdo něco pěstoval. Opodál se mezi zeleninou hmoždila rozptýlená skupina shrbených žen. Radka už ani nepřekvapilo, že jen jedna z nich stála vzpřímeně a sledovala všechno dění na poli i okolo, zatímco všechny ostatní se neohlížely napravo ani nalevo a pilně pracovaly.

Najednou sebou Radek přímo trhl. Jedna z těch shrbených žen byla Renáta. Radek si v první chvíli myslel, že se snad musí mýlit. To přece není možné! Nebylo ale pochyby. Čím dál víc na tu ženu Radek hleděl, tím víc si byl i na tu dálku jistý. Musela to být Renáta. Zašpiněná, zpocená, ve špinavých potrhaných šatech připomínajících uniformu, protože podobné hadry měly na sobě i ostatní shrbené ženy, nebyla k poznání. Radek ani nepomyslel, že by měl mít radost, že se mu podařilo Renátu najít tak rychle. Její vzhled mu vyrazil dech.

Až po chvilce začal přemýšlet, jak by se měl k ní dostat. Ta dozorkyně mu to určitě nedovolí. Tentokrát už nemůže jen tak lhostejně projít kolem ní. Po cestě už to nepůjde, to mu bylo jasné. Rozhlížel se po lesích okolo pole. Jeden výběžek lesa byl hodně blízko místa, kde se dřela Renáta. Tam to musí nějak jít!

Radek se opatrně plížil okrajem lesa k vyhlédnutému výběžku. Zdálo se mu, že ho zatím nikdo nezpozoroval. Konečně byl ve výběžku. Renátu teď viděl už poměrně zblízka.

Tiše na ni zavolal, tak, aby to slyšela jen ona. Zvedla hlavu a rozhlédla se kolem sebe, kdo ji volá. Až pak začala poslouchat, odkud ten hlas zaznívá, a konečně se podívala k lesu. Zpočátku Radka vůbec nepoznala, asi ji ani ve snu nenapadlo, že by ho mohla uvidět právě tady. Pak se jí ale tvář rozzářila takovým štěstím, jaký u ní Radek ještě nikdy neviděl. Nevydržel to a bez ohledu na cokoliv se k ní rozběhl. Spolehl se, že když dozorce na pasece si ho nevšímal, nebude si ho všímat ani dozorkyně tady.

"Ty jseš tady?" nemohla uvěřit svému štěstí Renáta, když ji sevřel v náručí.

"Jsem tady! Přišel jsem za tebou!" chrlil ze sebe Radek.

"Tebe sem taky zavřeli?!" vyděsila se najednou Renáta.

"Jak to - zavřeli?" podivil se Radek. "Já jsem přišel sám! Přišel jsem pro tebe!"

"Pro mne?" nechápala Renáta.

"Ano, pro tebe! Pojď rychle, utečeme spolu!"

"Počkej, to nejde!" zesmutněla naráz Renáta.

"Proč, nejde? Ty se bojíš té - támhleté..." nevěděl najednou, jak pojmenovat dozorkyni - nebo vychovatelku? Pořád ještě nevěděl, co je to zač. "Té utečeme! Pojď, cesta je volná! Prošel jsem ji celou až sem a nikde jsem nenarazil na žádný plot, na žádnou bránu!"

"Já vím, Radečku, ale já odtud nemůžu!" smutně řekal Renáta. "Jsem šťastná, že aspoň ty se můžeš odtud dostat, ale já musím zůstat tady!"

"Ale proč chceš zůstat tady?" nechápal Radek.

"Nechci, ale musím! Běž sám, Radečku, běž, honem, dokud ještě můžeš!"

"Jak to - dokud ještě můžu?"

Ale to už i on zaslechl sílící zvuk koňských kopyt. Z lesa naproti vyjela skupinka jezdců a tryskem zamířila přímo k nim. Dozorkyně jim už zdálky ukazovala rukou směrem k Radkovi.

Renáta rychle odskočila od Radka pryč a pustila se zase do polních prací, jakoby věděla, co teď bude následovat, a chtěla dát najevo, že nemá s Radkem vůbec nic společného.

Jezdci zarazili u Radka a obklíčili ho ze všech stran.

"Ukaž ruce!" křikl na něj jeden. Další dva seskočili s koní a šli po něm.

Radek zvedl obě ruce a ukázal, že je má prázdné, že žádnou zbraň nemá. Přesto jeden z těch dvou mu zezadu paží sevřel krk. Druhý mu zepředu chytil ruce, takže se Radek nemohl bránit, a než se nadál, měl na rukou nasazená ocelová pouta. Když mu jezdcova paže konečně uvolnila krk, takže se mohl znova nadechnout, měl už spoutané ruce dlouhým provazem uvázané k sedlu jednoho z těch jezdců, kteří zůstali sedět na koních. Pokusil se zaprotestovat, ale nikdo ho neposlouchal. Jezdci nasedli a otočili koně k odjezdu.

"Tak pohyb!" křikl jeden z nich na Radka a pobídl koně. Provaz od Radkových rukou se napjal a trhl Radkem tak prudce, že málem upadl. Radek se musel rozběhnout za svým jezdcem, aby ho kůň nestrhl a nevláčel po zemi. Nemohl se ani nechat táhnout, protože krok koně byl zcela jiný než jeho, takže pohyby koňského těla a sedla na něm Radkovi nepravidelně trhaly tělem, když nechal lano napjaté. Musel běžet za koněm sám a dávat pozor, aby lano mezi ním a koněm bylo stále volně prověšené tak, aby se ani na okamžik nenapjalo, ale přitom tak, aby o něj Radek nezakopl.

"Kam ho šoupneme?" zeptal se jeden z jezdců.

"Já bych ho zkusil dát rovnou Lhotskému." odpověděl druhý. "Chce se ti někam ho zavírat nebo uvazovat a až do večera ho hlídat?"

"Nechce!" ujistil ho první. "Ale kde teď Lhotského najdeme?"

"Já bych zkusil tu jeho rezidenci. Někdy tam přece bývá i přes den, nejenom večer!"

Jezdci odvedli Radka před jakousi elegantní vilu, buď nově postavenou, nebo aspoň nedávno důkladně opravenou.

"Je tam jeho důstojnost?" zeptal se jeden z nich vrátného.

Když vrátný přikývl, jezdci sesedli, ten Radkův odvázal provaz od sedla a odvedl na něm Radka do vily.

V ústrety jim vyšel vznešeně se tvářící muž v dlouhém černém plášti.

"Tady vám ho vedeme, vaše důstojnosti!" ohlásil jezdec, který držel provaz od Radkových rukou. "To je on!"

"Proč jste přepadl jednu naši chovankyní?" obrátil se vznešený pán zhurta na Radka. To je asi ten Lhotský, pochopil Radek.

"Já jsem nikoho nepřepadl!" bránil se Radek. "Já jsem - jen přišel za ní na návštěvu!" v poslední chvíli si uvědomil, že nesmí prozradit, proč za ní přišel doopravdy.

"Na návštěvu?" zapochyboval Lhotský. "Proč jste se tedy neohlásil?!"

"Jak - neohlásil?" nechápal Radek. "Kde jsem se měl ohlásit? Nikde jsem neviděl žádnou vrátnici - ani nic podobného! Nikoho jsem cestou nepotkal! Nikde nebyl žádný zákaz vstupu, tak jsem si myslel, že se sem může chodit!"

"To může!" přikývl Lhotský. "Místní lidé si sem běžně chodí třeba na houby. Oni ale respektují, že s našimi chovanci se nesmí stýkat. A my zase respektujeme, že si mohou chodit po lese, jak se jim zlíbí. Ale mluvit tady s nikým nesmí!"

"Tak promiňte, to jsem nevěděl." snažil se tvářit zkroušeně Radek. "Já nejsem odtud, a tohle mi nikdo neřekl!"

"To jsem poznal hned, že nejste místní. Všechny lidi z okolních vesnic znám. Aspoň od vidění." přikývl Lhotský. "Tak propříště: Musíte poslat žádost o povolení návštěvy, a přijít můžete jen pokud dostanete povolení."

"Takže propříště jen s písemným povolením." poslušně zopakoval Radek, aby vypadal jakože si to snaží zapamatovat.

"Nemusí být písemné, a nemusíte nic s sebou nosit." doplnil ho Lhotský. "Pokud ho dostanete, tak to tady budou všichni vědět, že přijdete, a za kým jdete. - Ono se to tady totiž moc často nestává, že někdo dostane povolení k návštěvě." dodal. "Ony totoiž takové návštěvy dost narušují proces nápravy našich svěřenců!" přidal na vysvětlenou.

"Co s ním máme udělat, vaše důstojnosti?" zeptal se jeden z jezdců.

"Odveďte ho do Žeropsů, aby cestou nezabloudil!" rozhodl Lhotský.

Radek tedy absolvoval zpáteční cestu v doprovodu jezdců. Procházel opět kolem pole, na němž pracovala Renáta. Neodvažoval se po ní podívat, aby si jezdce kolem sebe nějak nepopudil, ale všiml si, že ho Renáta uviděla a v její tváři uviděl zoufalství.

Jezdci ho doprovodili až na kraj lesa a počkali si, než teď už sám bez jejich doprovodu došel téměř až na kraj vesnice.

Radka trochu překvapilo, když na jednom domě uviděl vývěsní štít advokátní poradny. 'Juris Universalis Doctor' 'Doktor Veškerých Práv' uváděl na něm jako překlad svého titulu 'JUDr Sekanina Viktor' pro ty, kdo by snad ten titul viděli poprvé. V takové malé vesničce, kde není ani hospoda, se uživí advokát? podivoval se Radek.

"Dobrý advokát se uživí všude!" ujistil ho JUDr Sekanina. "To nápravné zařízení by uživilo možná i víc advokátů!" prohlásil, když zjistil, proč za ním Radek přišel. "Rozhodně nejste první, kdo se sem na něj přišel zeptat! Ano, je to soukromé vězení." potvrdil Radkovi jeho první dojem. "Když soud někoho odsoudí k převýchově, domovská obec takového odsouzence mu musí zaplatit pobyt v takovém vězení. Tady v tom lese u nás ta komunita provozuje jedno takové vězení pro asi dvacet okolních obvodů, království, starostenství, městysů, panství a oblastí. Kde jsou ty časy Civilizace," usmál se nostalgicky, "kdy vězení provozovaly státy! Ale víte to sám, po rozpadu Civilizace se rozpadla i celá Evropa na stovky a možná i tisíce drobných panství, každé město a každá větší vesnice se považuje za samostatný stát a hlavně má svého nezávislého panovníka, který si do svého panování nenechá od žádného sousedního státečku mluvit. Jenže žádný takový státeček, žádná vesnice sama takové nápravnmé zařízení neuživí, proto musí své zločince posílat do takovýchhle soukromých věznic."

"Komunita?" zavětřil Radek další potíže.

"Ano, je to registrovaná komunita 'Služebníci kosmické moudrosti'." přikývl JUDr Sekanina. "Copak? Nelíbí se vám na tom něco?" zeptal se, když uviděl, jak se na ten název Radek zatvářil. "To jméno? To je úřední název té komunity. Pod tím jménem se zaregistrovali. Pravda, měli s tím určité potíže, protože takových podobných jmen je už v českých zemích několik, a ta jejich komunita vznikla poměrně nedávno, teprve před pár lety, takže se registrovali - myslím, že načtyřikrát," zaváhal, "než se jim podařilo trefit se do nějakého jména, které ještě žádná jiná už zaregistrovaná komunita neměla."

"Říkáte, že do takového vězení odsuzují soudy. Já ale vím, že je tam zavřená jedna žena i bez soudu!" namítl Radek.

"No - i to se stává." připustil JUDr Sekanina. "Jestli jí to někdo zaplatil... To víte, takové vězení je soukromý podnik, který musí vydělávat. To znamená, že tam přijmou každého, kdo to zaplatí - nebo vlastně komu to někdo zaplatí. Kdyby se starali o nějaké soudní rozhodnutí, tak by byli sami proti sobě!" usmál se JUDr Sekanina.

"Takže je klidně možné zavřít tam někoho nevinného!"

"No - teoreticky to možné je." připustil JUDr Sekanina. "To ji tam poslal manžel, aby se jí zbavil?" zajímal se. "Takových případů jsem tady už měl víc, než byste si myslel!"

"Ne, poslal ji tam její otec!"

"Na vychování?" uvážlivě pokýval hlavou JUDr Sekanina. "To je zajímavé, to se moc často nestává. - A co vy s tím máte společného, když jste ji tam neposlal vy?"

"Já jsem její - " najednou Radek nevěděl, za koho se má označit.

"Milenec?" dovtípil se JUDr Sekanina. "To už jsem také párkrát řešil, že tam někdo poslal svou obtížnou dřívější milenku, když si našel novou. - Ale to asi není váš případ." dodal téměř zklamaně. "Ale stejně je to zajímavé. Otec?" zakroutil hlavou nechápavě.

"Já nevím, jaké jsou nyomitské zvyklosti." pokrčil rameny Radek.

"Nyomitské?!" okamžitě se toho chytil JUDr Sekanina. "Ona je nyomitka?!"

"Ano." přiznal Radek. "To je to tak důležité?"

"Velice!" ujistil ho JUDr Sekanina. "To úplně mění situaci! Vy jste také nyomita?"

"Nejsem."

"Tak to je zlé. Z toho nic nebude." rozhodl naráz JUDr Sekanina. "To je záležitost mezi dvěma registrovanými komunitami, a do toho ani já ani vy zasahovat nemůžeme."

"A co na to zákony?" namítl Radek.

"Nic." pokrčil rameny JUDr Sekanina. "Jsou to přece registrované komunity, takže naše zákony pro ně neplatí. To, co se stalo mezi nyomitským otcem a jeho dcerou, to je podle nyomitských zvyklostí naprosto v pořádku, protože je to záležitost čistě nyomitská. Vy jste třetí osoba, která s tím nemá nic společného a proto naše zákony na to nelze použít. Něco jiného by bylo, kdybyste byl její manžel. Pak by záleželo na vaší svatební smlouvě. Pokud by vaše žena přijala kromě vašeho jména i naše zákony a vzdala se nyomitských, pak byste mohl uplatňovat naše zákony z důvodu, že chráníte svoji manželku. Pokud by nepřijala naše zákony a ponechala si příslušnost k nyomitským zákonům, pak byste ji mohl chránit podle nyomitských zákonů, protože podle nich o manželce rozhoduje její manžel a nikoliv její otec. Pak byste mohl uplatňovat žalobu, že její otec porušil zákony, buď naše, nebo nyomitské. Ovšem vy nejste její manžel, a ona teď je, jak říkáte, prodaná do komunity Služebníků kosmické moudrosti. To znamená, že teď pro ni neplatí nyomitské zákony, ale zákony služebníků. Podle nich ji služebníci převzali a stala se tak na stanovenou dobu jejich majetkem. To znamená, že kdybyste ji chtěl odtud dostat, byla by to podle služebnických zákonů krádež. Ani její matka ji teď nemůže odtud dostat, protože teď jí prostě nepatří. Ona teď patří služebníkům. A kdybyste ji odtud dostal, bylo by to porušení i nyomitských zákonů, protože ji tam poslal její otec a jeho rozhodnutí se podle nyomitských zákonů nelze protivit. To znamená, že byste byl obviněn z krádeže majetku podle zákonů služebníků a z únosu ženy podle nyomitských zákonů. A naše zákony by vám nebyly nic platné, protože proti registrovaným komunitám se naše zákony nesmí uplatňovat."

"Takže se s tím nedá nic dělat?" tušil Radek.

"Nedá." potvrdil jeho obavy JUDr Sekanina. "Proti registrované komunitě nikdo nevystoupí. Tím by se mohl narušit pokojný stav, a o to nikdo nestojí. - A vystoupit proti dvěma registrovaným komunitám současně by bylo ještě horší."

S takovým pesimistickým závěrem doktora Sekaniny se ale Radek nemínil smířit. Renátě musí nějak pomoci! Musí ji odtud nějak dostat! Když mu nepomůže JUDr Sekanina, musí si nějak pomoci sám. Jestliže tam mohou chodit místní na houby, půjde tam tedy jako houbař!

Druhý den tedy brzo ráno vyrazil k lesu s košíkem na houby. Jako správný houbař se tentokrát už nedržel cesty, ale postupoval lesem kolem ní. Cestu si pamatoval do všech detailů. Po tom, co na ní včera zažil, ani nebylo divu. Zabloudění se tedy nebál.

Zpočátku se mu šlo docela dobře. Později, kdy se dostal do lesa méně udržovaného a musel přelézat padlé kmeny a obcházet neprostupné houštiny, už to šlo pomaleji. Překvapovalo ho, kolik najednou viděl v lese okolo sebe nejrůznějších zřícenin domů a jiných věcí, o kterých neměl ani ponětí, k čemu mohly kdysi sloužit. Už se o ně ale nezajímal, jen mu překážely v cestě. Někdy se musel prodírat přes hromady zarostlých sutin, některé dosud stojící domy obcházel raději velkým obloukem, aby mu nespadly na hlavu, kdyby se zřítily zrovna když šel kolem.

Podle oblohy prosvítající mezi kmeny poznal, že už je blízko paseky. Obešel ji lesem, aby ho nikdo z paseky nezahlédl. Sice si tím mnohonásobně prodloužil cestu, ale času měl dost. Tušil, že za bílého dne by Renátě asi stejně nemohl pomoci, a do večera bylo ještě daleko. Navíc zde byl jako houbař, a houbaři přece chodí lesem, ne po pasekách.

Ani na druhé straně paseky se k cestě ani nepřiblížil. Včera sice na cestě nepotkal nikoho, ale nechtěl riskovat. Náhoda je blbec: Co kdyby tam zrovna dnes někdo šel? Navíc na cestě houby nerostou. Jak by mu tedy vysvětloval, co tam dělá?

K polím, na nichž včera pracovala Renáta, dorazil až odpoledne. Opatrně vyhlédl pod keřem na kraji lesa. Oddechl si, když uviděl, že na poli opět pracuje několik žen, a ještě více, když v jedné poznal Renátu. Na tu dálku se sice nedal rozeznat obličej, ale Radek už natolik dobře znal její tělo a její chování, že ji dovedl spolehlivě poznat i jen podle jejích pohybů.

Bylo mu jasné, že ve dne tady na poli, pod dohledem dozorkyně, asi nic nenadělá. Renáta ale přece nemůže být pod takovým ostražitým dohledem celých 24 hodin denně! Na noc ji určitě někam odvedou, a tam by se pak v noci třeba dalo něco podniknout! Radek se pokoušel odhadnout, kam asi Renáta s ostatními večer půjdou. Určitě po té cestě! Radek se tedy lesem, tak, aby ho nikdo nezahléhl, přesunul do blízkosti cesty, vedoucí na druhé straně polí do dalšího lesa. Obcházet ta rozlehlá pole dostatečně širokým obloukem bylo hodně zdlouhavé a Radek měl strach, aby to do večera stihl, ale podařilo se. Když se skupina pracovnic pod vedením dozorkyně vracela po cestě domů, Radek byl poblíž a lesem kolem cesty je sledoval. Sice mu to nešlo tak rychle, jak by si přál, ale naštěstí ženy unavené celodenní prací šly po cestě jen pomalu.

Cesta ústila do většího volného prostranství s několika domy. Asi centrum celého tohohle ústavu, řekl si Radek, když dospěl ke kraji lesa a vyhlédl mezi stromy ven. Přišel včas, zahlédl ještě Renátu dřív, než zmizela spolu s ostatními ve dveřích jednoho z domů. Snažil se pak uložit si do hlavy jakýsi plánek celého ústavu, aby se potom v noci, potmě, dokázal zorientovat a našel ten dům, ve kterém měla být Renáta.

Čekal, až se setmí, až světla v oknech domů pohasnou a život v uličkách kolem domů utichne. Teprve potom se odvážil pohnout se a vyjít z lesa. Všude byl klid, ticho, světla oken už dávno pohasla, Radkovi svítily na cestu jen hvězdy nad hlavou. Radkovi to stačilo. Cestu si pamatoval jako mapu tak, jak ji ve dne viděl, a orientační smysl měl výborný. V každém okamžiku vždycky přesně věděl, kde právě je. Svůj postup si v hlavě zobrazoval jako pohyb bodu po zapamatované mapě. Rozeznával temné stíny stromů a později domů kolem sebe a nic ho nepřekvapovalo, všechno přesně odpovídalo jeho mozkové mapě. Viděl světlejší linii cesty před sebou a postupoval vpřed s naprostou jistotou.

Bez problémů došel před vchod do domu, do kterého naposledy vstoupila Renáta. Až se sám divil, jak snadné to všechno je. Nikde se nic nepohnulo, na žádnou hlídku nenarazil, nikoho nepotkal. Strážci tohoto ústavu jsou si zřejmě naprosto jistí, že tak daleko, až sem k ubikacím, se nikdo cizí nemůže dostat. Tím lépe, říkal si Radek. Šel dál. Neviděl důvod, proč by se měl zastavovat nebo dokonce vracet.

Opatrně pomalu stiskl kliku dveří, aby nezaskřípala, kdyby snad nebyla řádně udržovaná. Podařilo se, klesla až na doraz bez jediného zvuku. Očekával, že bude zamčeno, a už předem se připravoval na to, že bude muset proniknout dovnitř oknem. Pamatoval si naprosto přesně, jak a kde byla okna na budově rozmístěna. Pamatoval si i to okno, ve kterém, jak se domníval, snad dokonce zahlédl Renátu, když se ještě uvnitř svítilo.

Dveře ale nebyly zamčeny. Pootevřely se, když na ně zatlačil. Opatrně je pootevřel víc, pěkně pomalu, aby nezavrzaly, a proklouzl dovnitř. Stejně pomaloučku za sebou zavřel, aby někomu venku to třeba nebylo nápadné, kdyby náhodou uviděl u jednoho domu pootevřené dveře.

Uvnitř byla absolutní tma. Radek neviděl naprosto nic, a to ani po chvíli, kdy by se normálně ve tmě už rozkoukal. To ale očekával, to mu nevadilo. Věděl, jak dům vypadal zvenku, a dovedl si podle toho představit, jak je asi uspořádaný uvnitř. Opatrně hmatal kolem sebe a zjišťoval, že se nemýlil. Před sebou měl druhé dveře, také nezamčené, a když je stejně pomaloučku a opatrně otevřel, za nimi byla dlouhá chodba, nepochybně se táhnoucí po celé délce baráku až na protější stranu. Po obou stranách chodby musely být dveře do jednotlivých pokojů. Radek opatrně hmatal po stěně - a byly tam. Skutečně zhruba tam, kde očekával, nahmatal ve tmě dveře. Pochopitelně také zavřené.

Tyhle dveře ho ale nezajímaly. Věděl, v kolikátém okně zahlédl - nebo se domníval, že zahlédl - Renátu, a přemýšlel, kolik oken asi připadá na jednu místnost a jedny dveře. Opatrně hmatal po stěně, až našel další dveře. Z jejich vzdálenosti se pokusil spočítat nebo aspoň odhadnouit, kolik asi oken připadá na jednu místnost. Vycházelo mu, že nejpravděpodobněji čtyři. Renáta by tedy měla být za pátými dveřmi. Radek tedy opatrně postupoval podél stěny k dalším dveřím.

Najednou pocítil strašlivý úder, něco nepředstavitelně těžkého na něj padlo a srazilo ho to k zemi. Instinktivně si chtěl chránit hlavu, ale ruce mu uvízly dole u těla, takže se bolestivě uhodil obličejem o podlahu. Něco obludně těžkého mu leželo na zádech, a co horšího, nějak mu to věznilo i paže, takže si nemohl pomoci, ať lomcoval rukama sebevíc. Pak ho najednou něco nebo někdo chytil za vlasy a zvrátil mu hlavu nahoru nazad a napjal mu tím hrdlo tak, že musel dokořán otevřít ústa, aby to vydržel. Pochopil, že to se na něj nezřítil strop budovy, ale že ho někdo zezadu přepadl. Ucítil, že se něco ve tmě dotklo jeho obličeje a pak se mu najednou do otevřených úst hluboko zarazil jakýsi suchý drsný hadr nebo co. Rukama pořád nemohl ani hnout a teď ucítil, že mu zápěstí sevřela studená tvrdá pouta. Cvaklo to, pak se mu ta tíha na zádech pomalu ztratila, ale ruce mu zůstaly uvězněné na zádech dál.

"Tak se zvedej!" zaslechl tichý povel a tah za vlasy tak krutě zesílil, že mu nezbývalo než poslechnout. Dokud se nezvedl na nohy, měl pocit, že plnou vahou těla visí za vlasy, protože si při vstávání nemohl pomoci rukama a ten, kdo ho ve tmě držel, mu nedovolil obrátit se na záda a vstávat ze sedu.

Jakmile byl na nohou, ten neznámý ve tmě mu nedovolil vzpřímit se, naopak ho hrubým tahem za vlasy donutil předklonit se a vykročit kupředu. Radek musel jít kam byl za vlasy veden nebo spíš tažen. Nevěděl, kam jde, neviděl, kam šlape. Občas zakopl a zůstal celou vahou viset za vlasy, dokud se mu nepodařilo zase nohy srovnat. Po chvilce mu navíc začal docházet vzduch v plicích. Hadr v ústech mu nedovoloval vydat ani hlásek, ale také mu překážel v dýchání tak, že se začínal dusit. Nemohl proti tomu ale nadobro nic dělat, musel jen dál šlapat tam, kam ho ta neznámá ruka ve tmě za vlasy táhla. Spoutané ruce mu bez užitku ležely na zádech a hadr v ústech mu držel jako přilepený.

Konečně se rozsvítilo světlo. Radek uviděl podlahu, po které šel. Rozhlédnout se kolem sebe nemohl, ten člověk, který ho držel za vlasy a ze kterého viděl jenom nohy, mu nedovoloval hlavou ani pohnout. Vedl ho někam nahoru do schodů a Radek měl pocit, že mu nedostatkem vzduchu prasknou plíce. Ta cesta byla nekonečná.

Cvakly dveře, Radek uviděl práh a musel ho překročit. Pak najednou ten člověk pustil jeho vlasy a Radek se mohl konečně narovnat.

"Kdo to je?" zaslechl hlas. Nepodíval se ale, kdo to mluví, myslel jen na to, jak dostat přes ten hadr do plic aspoň nějaký vzduch. Trochu to šlo, ale rozhodně to nestačilo.

"Chytli jsme ho v ženské ubikaci, vaše důstojnosti!" zazněla odpověď.

"Co jsi zač?" zahřměla otázka a kdosi ho neurvale otočil doprava a vytáhl mu hadr z úst. Radek prudce nassál do plic životodárný vzduch a začal se zhluboka vydýchávat. Před sebou uviděl Lhotského. Nebyl schopen mu hned odpovědět, měl úplně jiné starosti.

"My se přece známe!" poznal ho Lhotský. "Tak ty sis nevzal k srdci, co jsem ti včera říkal! Nebo mi snad můžeš nějak vysvětlit, co tady děláš?!"

Radek nebyl schopen vysvětlit nic, jen lapal po dechu.

"Co s ním mám udělat?" zeptal se člověk, který ho přivedl.

"Pustit ho nemůžeme." pokrčil rameny Lhotský. "To by se nám sem vrátil zase. Musíme si ho tady nechat. Nakonec - teď už věděl, co dělá, takže teď už se na nic vymlouvat nemůže. Musí mu být jasné, že teď už si ho tady necháme naprosto oprávněně, že si to zasloužil. Zavolej Pavelku!"

Radek se mezitím vydýchal a mohl by už zase mluvit, ale Lhotský už se ho na nic neptal. O jeho osudu už bylo zřejmě rozhodnuto.

Dostavil se nějaký člověk ve špinavém pracovním oblečení. Asi Pavelka.

"Máme tady nového trestance." oznámil mu Lhotský.

"Fajn!" přikývl Pavelka. "Kdo ho sem poslal? Kolik za něj zaplatili?"

"Nikdo za něj nic nezaplatil." oznámil mu Lhotský.

"Mmmhmm." pokrčil rameny Pavelka. "Tak to bude muset makat víc než ostatní, aby se uživil! - Jak se sem teda dostal?"

"Toho jsme chytili sami! Vlezl nám sem sám! Našli jsme ho tady v ubikaci žen!"

"Ć ták!" chápavě přikývl Pavelka. "Takový je to ptáček!"

"Kam bysme ho tak mohli zařadit, co myslíš?" zeptal se Lhotský.

"Co umí?" zeptal se Pavelka. "Je silný?"

"To nevím!" odpověděl posměšně ten, co sem Radka přivedl. "Já takovým týpkům nedávám příležitost, aby mi svou sílu předváděli!"

"No, však to nevadí." mávl rukou Pavelka. "Já už si ho vyzkouším, co vydrží a kolik síly v něm je. Zařadíme ho třeba do vyklízecí čety!"

Lhotský spokojeně konstatoval, že je tedy o Radka postaráno, a tím pro něj celá záležitost skončila. Pavelka chytil Radka za spoutané paže a odváděl si ho někam pryč. Radek se ani nepokoušel klást odpor. Poslušně šel, kam ho Pavelka vedl, a už ani nic nenamítal. Sice už zase mohl mluvit, ale tušil, že by to nebylo nic platné. Pochopil, že spadl do něčeho hodně zlého a že nejlíp udělá, když se ochotně podvolí všemu, co po něm budou chtít. Myslel na Renátu, že ona asi tohle všechno zažila také, a zoufal si, že teď už jí asi nedokáže pomoci. Teď asi bude mít dost starostí sám se sebou.

Pavelka ho vedl od Renáty pryč. Ve svitu hvězd Radek sledoval, jak opouštějí onu skupinu budov a míří do lesa opodál. Ne tam, kde to už znal, ale na opačnou stranu, kterou ve dne viděl jen zdálky a nezajímala ho, protože si myslel, že tam se nikdy nedostane.

Les se blížil jako temná hradba zvedající se proti nebi stále výš a výš. Nedalo se rozeznat, co je uvnitř, co tam Radka čeká. Radka najednou přepadly obavy, jaké zatím nepoznal. Vybavilo se mu, že Pavelka sliboval, že si Radka důkladně vyzkouší, co všechno vydrží a jakou má sílu. Co tím myslel? Jakým způsobem mne chce zkoušet, a proč mne kvůli tomu vede do temného lesa daleko od lidí? honilo se Radkovi hlavou. Co má v úmyslu?

Vstoupili do lesa. Byla tam ještě větší tma, skoro stejně temná a neproniknutelná jako v chodbě domu. Jen hvězdnatý pás nad hlavou mezi korunami stromů jim ukazoval cestu. Pavelka ho vedl po jakési lesní cestě, která sice ve tmě nebyla vidět, ale byl kolem ní asi nějaký průsek, takže byly nad ní vidět hvězdy. Kolem cesty byla ale pod stromy naprostá temnota. Co mne tam asi čeká? pokoušel se uhodnout Radek. Jaké zkoušky na mne asi Pavelka chystá? A kdy s nimi začne? Mám nějakou šanci se bránit, až mi začne něco dělat? Ruce měl bez užitku uvězněné za zády a pevnost pout si netroufal vyzkoušet, aby Pavelku nerozzlobil. Kdyby se mu podařilo utéct, asi by si věděl rady. Pořád ještě měl dost dobrou představu, kde právě je a kudy by se musel vracet k Renátě, případně do Žeropsů. Ztratit se pronásledovatelům v temném lese by asi také nebylo obtížné. Toho by se Radek nebál. Jenže to by se musel vytrhnout Pavelkovi. To byl ten problém. Pavelka držel Radka za paži a držel mu ji tak pevně a svíral pořád takovou silou, až z toho Radkovi trnula a ztrácel se mu v ní cit. Radek tušil, že Pavelka je asi o hodně silnější. Že vytrhnout se mu nebude asi nijak jednoduché. Navíc by se to muselo podařit hned na první pokus. Kdoví, co by mu Pavelka udělal, kdyby se ten první pokus nepodařil. Radek si vůbec nebyl jistý, jestli se má o něco tak riskantního pokusit.

V dálce před nimi už prosvítal konec lesa. Blížili se k nějaké další planině. Od kraje lesa pak Radek uviděl ve svitu hvězd další skupinku domů. Tenhle ústav je asi daleko rozlehlejší, než jsem si myslel! pomyslel si překvapeně.

Pavelka ho dovedl do jakési boudy, ze které Radek v noční tmě neuviděl o moc víc než dveře. V ústrety jim vyšel jakýsi chlap v hadrech, které byly ještě špinavější než Pavelkovy a navíc i potrhané.

"Tady ti vedu jednoho navíc!" oznámil mu Pavelka stručně. "Postarej se o něj!" přikázal mu, Radka pustil a bez dalších slov odešel.

"Co jseš zač?" nepříliš vlídně se Radka zeptal ten chlap, co tady zůstal. "A za co tady jseš?"

Radek se poslušně představil a stručně popsal, jak sem přišel. Jen o Renátě se nezmiňoval.

"Hmm - to je tvoje věc, za kým jsi sem přišel." zhodnotil ho chlap. "Ale s tím je teď konec! Tady si nebudeš dělat, co se ti zlíbí!" spustil na něj výhrůžně. "Tady budeš poslouchat a dělat jen to, co ti já přikážu! Jasný?!"

Radek jen němě přikývl, aby si ho nějak proti sobě nepopudil. Přecejenom s rukama spoutanýma za zády by mu asi nedokázal moc úspěšně čelit.

"Tak si to pořádně zapiš do hlavy!" trochu se zklidnil chlap. "A zatím se můžeš posadit támhle na tu sesli!" ukázal na židli v koutě místnosti. "Teď v noci už tě nikde ubytovávat nebudu, za to mi nestojíš." prohlásil a pohodlně se natáhl na lehátko u protější stěny. "Už je dost pozdě, to už do rána vydržíš. - A neodvažuj se na tý sesli ani pohnout, jinak schytáš takovou paletu, jakou jsi ještě nikdy v životě nezažil!" dodal na závěr zase výhrůžně.

Radek se poslušně neodvažoval na židli ani pohnout. Hleděl na chlapa, jak spokojeně odpočívá na lehátku a po chvíli asi i usíná, a cítil, jak ho od strnulého sezení začíná bolet tělo. Paže uvězněné za zády mu dost překážely, nemohl se ani opřít o opěradlo židle, narážel do něj lokty. Když se pokusil opřít se trochu jinak, židle zavrzala tak hlasitě, že to v nočním tichu zaznělo jako výstřel z děla. Chlapa to zřejmě probudilo.

"Hele, jestli se tam budeš vrtět jak holub na báni, tak si mně nepřej!" zahromoval na Radka.

"Prosím vás, mohl byste mi aspoň uvolnit ruce?" zkusil pokorně zaprosit Radek.

"Ruce? Proč?" podivil se chlap. "Co bys s nimi chtěl dělat?"

"Nic." špitl Radek.

"Nic?! Tak proč bych ti je měl uvolňovat?" začal se rozohňovat chlap. "Nejseš ty nějakej drzej?! Koukejme se na něho! Tak on by chtěl mít volné ruce! A co bys asi tak chtěl pak?"

"Nic!" znova a ještě tišeji špitl Radek.

"Tak když nic, tak nic." prohlásil chlap trochu klidněji a obrátil se na druhý bok. "A jestli mne ještě jednou vzbudíš, tak si tě vezmu do parády tak, že na to do smrti nezapomeneš!"

Radek se teď už skutečně neodvažoval ani pohnout. Ani když chlap začal chrápat. Napínal páteř, aby se ani lokty paží neopřel o opěradlo a židle nezavrzala znova. Rozhodně nestál o to být se spoutanýma rukama vystaven vzteku toho chlapa. Ovšem tělo ho bolelo čím dál víc a noc byla nekonečná. Pohled na pohodlně ležícího a poklidně spícího chlapa mu ještě dodával.

Konečně se začalo rozednívat. Ovšem nekonečně pomalu. Navíc Radek ani nevěděl, zda má mít radost, že jeho utrpení na židli skončí. Neměl ani tušení, co ho asi čeká dál. Raději o tom ani nechtěl přemýšlet.

Najednou kdesi venku zazněly prudké údery zvonu. Chlap vyletěl z postele jako čertík ze škatulky a nechápavě ospale mžoural na Radka. Pak si asi uvědomil, o koho jde.

"Vstávej, nástup!" zařval na něho a rychle vyběhl z místnosti.

Venku najednou vypukl čilý a hlučný ruch, v němž Radek rozeznával řev toho chlapa, který někomu udílel nějaké rozkazy. Radek se tedy také těžce postavil na nohy a narovnal rozbolavělá záda. Rád by se protáhnul, ale to mu pouta neumožňovala. Nevěděl, co má dělat.

Dozvěděl se to brzy. Do místnosti zase vpadl ten chlap, křikl na Radka, aby šel za ním, a vyběhl před boudu. Teprve teď mohl Radek vidět, že bouda je dost velká a dlouhá a že je v ní ubytováno dost lidí. Ti teď vybíhali ven a řadili se na prostranství před boudou do řad. Pak se objevil zase Pavelka. Procházel podél řad jako generál před vojskem. Pak se zastavil u Radka.

"Všechno v pořádku?" zeptal se.

Radek se neodvážil odpovědět jinak než přikývnutím.

"Dobře." spokojeně přikývl Pavelka. "Tak ukaž ruce."

Sundal Radkovi pouta a dál už se o něj nezajímal. Ani ten chlap, který se měl o něj postarat, si ho už nevšímal. Radek musel všechno pochytit sám.

Bylo to všechno vlastně skoro jako na cvičení domobrany, které Radek krátce předtím absolvoval. Když tam mazáci říkali, že cvičení domobrany je přípravka na kriminál, tehdy se tomu smál jako dobrému vtipu. Teď zjišťoval, že ti mazáci asi měli pravdu. Ranní program byl jako v domobraně, snídani fasoval podobně jako v domobraně, jen místo nástupu na cvičení byl zde nástup do práce.

Pavelka je odvedl do lesa k jedné skupině polozřícených domů. Pod troskami polozřícených zdí byly hromady sutě zarostlé trávou a křovisky a místy i vysokými stromy. Stromy bylo třeba vykácet, křoviska vysekat, trávu vytrhat, suť vykopat, roztřídit, vše použitelné z ní vybrat a naložit na jeden vůz, a vše ostatní na druhý. Zdálo se, že všichni už tuhle práci znají, takže se sami rozdělili každý na své místo. Jen Radek nevěděl, co má dělat, takže ho Pavelka přidělil k chlapovi, kterému říkal Kouba, aby se od něj všechno potřebné naučil. Radek se tedy snažil napodobovat Koubu jak nejlíp uměl, a současně se rozhlížel kolem sebe, aby co nejdříve poznal, jaké pořádky tady vládnou.

Pavelka nedělal nic, jen chodil kolem a dohlížel. Asi to byl dozorce jako tam na pasece, orientoval se v situaci Radek. Naproti tomu ten chlap, co se o něj měl v noci postarat, pracoval stejně pilně jako všichni ostatní. Že by to tedy nebyl dozorce? Ale kdo tedy?

Koňské povozy, na něž se měla nakládat suť, stály opodál. Les kolem byl natolik neudržovaný a neprůjezdný, že se nemohly přiblížit víc než na několik desítek metrů. Vydolovaná suť se k nim musela vozit na kolečkách. Ten chlap, co se měl v noci o Radka postarat, nakládal suť z koleček na vozy, které po naplnění odjížděly a místo nich byly přistavovány prázdné. Až po nějaké době si Radek všiml, že ten chlap má jakýsi notes a v něm jména. U nich si dělá značky za každá přivezená a naložená kolečka suti. Výkon jednotlivých pracovníků je tedy nějak hodnocený, ale jak a za jakým účelem, to Radek zatím nevěděl. Ten chlap je zřejmě nějakým Pavelkovým pomocníkem.

Konečně v poledne, v největším vedru, Pavelka vyhlásil přestávku na oběd a především na odpočinek. Radek padl na zem jako zabitý. Ničila ho nejen ta příšerná dřina, ale i to, že celou noc předtím oka nezamhouřil.

"Co to vlastně je za zříceniny?" zeptal se Kouby, když byl zase trochu schopen existovat.

"To je nějaký opuštěný město ještě z dob Civilizace." dozvěděl se. "Nikdo přesně neví, co se tady tehdy stalo. Prej snad nějakej výbuch nebo co, nebo snad bylo město něčím zamořený, takže ho museli všichni bleskově opustit a asi už se sem nikdy nesměli vrátit. Možná, že to nějak souvisí se zánikem Civilizace, protože od tý doby sem nepáchla ani noha. Celý město prostě zůstalo liduprázdný a postupně zarostlo pralesem. Někdo si myslí, že bylo zničený při těch zmatcích, který vypukly při zániku Civilizace a kvůli kterejm Civilizace nakonec zdechla, ale jistý to není. Podle toho, co tady nacházíme, to vypadá, že původně bylo asi docela neporušený, když z něj všichni utekli, a ty domy začaly padat až potom, pravděpodobně proto, že je nikdo neudržoval a proto se začaly rozpadat. Ale kdoví, jak to bylo!"

Přestávka skončila dřív než by si Radek a hlavně jeho tělo přáli. Bylo nutné zase se dát do práce. Křoviska i tráva už byly pryč a chlapi rozebírali hromady stavebního materiálu, které se zpod nich vynořovaly.

"Tady něco je!" vykřikl najednou jeden z nich.

Několik dalších se okamžitě k němu seběhlo. I Pavelka se dostavil a shromážděný kruh zvědavců rozrazil, aby se také podíval.

V hromadě starých rozbitých cihel a všeho ostatního, z čeho se staré domy z dob Civilizace skládaly, bylo vidět něco zrezavělého.

"Páni, to je věc!" vyjádřil obdiv jeden z přihlížejících.

Byl to skutečně pořádný objev. Ložiska kovových rud byla vyčerpána už dávno v dobách Civilizace, takže kovy se dnes dají vyrábět jen ze starého šrotu. Proto cokoliv kovového, co se někde najde, má nesmírnou cenu. Potíž je v tom, že většina starých kovů jsou slitiny, z nichž získat původní čisté kovy je dost obtížné a nákladné. Jestliže tohle železo je zrezavělé, pak to znamená, že je to čisté ryzí železo, žádná nerezová slitina! Zde se navíc zdálo, že tahle zrezavělá železná věc bude možná navíc i dost velká. Učiněný poklad!

Třídění suti bylo okamžitě zastaveno a všichni se pustili do opatrného vyprošťování toho pokladu. Opatrně odebírali kolem něj cihly a kameny, kterými bylo to železo zasypané. Pavelka stál jako generál na hromadě suti vedle a dirigoval všechny tak, aby se suť kolem železa nemohla zhroutit a nějak to železo poškodit. Ani kousek rzi nesměl přijít nazmar! Čistá kvalitní rez je pro hutě téměř stejně cenný materiál jako samo masivní železo, to věděli všichni.

Po hodině už bylo všem jasné, že je to objev ještě mnohem větší, než si ze začátku mysleli. Z odnášené suti se vynořoval kus železa stále větší a větší. Zdálo se, že to byl asi nějaký obrovský obráběcí stroj nebo co. Možná, že ty zříceniny, které nyní odklízí, bývaly nějakou továrnou, nějakou výrobní halou. To by bylo ještě úžasnější, to by znamenalo, že takových nádherných obrovských kusů železa by tady mohlo být ještě víc! A kdoví, jestli tady někde nejsou i jiné kovy!

Až večer se podařilo prokopat se až k úpatí té hromady železa. Všichni na tu hromadu zírali s úžasem. Tak velikánský železný stroj se tady ještě nikdy nepodařilo najít! Každému bylo jasné, že tak obrovskou cennost nejsou schopni odtud sami dostat. Na to bude muset přijít zítra úplně jiná parta úplně jinak vybavená, aby nic z té vzácnosti nepřišlo nazmar.

Začínalo se stmívat. Pavelka odvedl všechny k večernímu nástupu na buzerplac, jak chlapi říkali prostranství uprostřed ubikací. Všichni i bez povelu se nastavěli do třech řad. Asi to už znali. Radek se tedy rychle zařadil na volné místo na konci jedné řady. Před útvar vedle Pavelky vystoupil ten chlap s notesem.

"Tak jak to dnes vypadá?" předal mu slovo Pavelka.

"Poslední je - " chlap se zadíval do notesu, "Mejmíň koleček navozil - Buršík."

"Dobře." přikývl Pavelka. "Buršík!" zařval.

"Jak to, já?" vykřikl jeden z chlapů v zadní řadě, asi Buršík. "Já přece ne!" zaprotestoval. "Nejmíň toho přece navozil - ten nový. Teď nevím, jak se jmenuje. Ten má dostat náramky."

"To snad ne!" podivil se Pavelka. "Tys zapomněl, že první den je každý hájený? Ty byses chtěl měřit s někým, kdo to tady ještě nezná? Ty si už nepamatuješ, jak to šlo tobě, když jsi tady byl ten první den?"

Buršík zahanbeně sklonil hlavu.

"Tak padám, padám!" zařval na něj Pavelka. "Ke mně!"

Buršík předstoupil před něj.

"No, co je, Buršík?" vyjel na něj Pavelka. "Ty nevíš, co máš udělat?"

Buršík zaváhal, ale pak se zase zadíval na Pavelku s novou nadějí.

"Tak teda má ty náramky dostat předposlední!"

"To samé!" pustil se do něj Pavelka. "Předposlední je přece Kouba! Ty neznáš pravidla? Kouba se přece o toho nového staral! Zaučoval ho! Proto má dneska tak špatné výsledky! Kouba je proto dneska také hájený! - Máš ještě nějakou další výmluvu?"

Buršík pomalu skláněl hlavu a bezradně pokrčil rameny.

"Tak nastav ruce!" zavelel Pavelka. "To ti snad nemusím opakovat, že ruce máš na práci! A když se ti nechce používat je na pořádnou práci, tak je nebudeš používat na nic!"

Buršík neochotně natáhl ruce k Pavelkovi. Ten mu na ně zkušeným pohybem nasadil pouta. Buršík sklonil hlavu a prohlédl si své spoutané ruce. Pak vzteklým pohledem bleskl po Radkovi.

"Na co čekáš?" zahřměl na něj Pavelka. "Zařaď se!"

Buršík rychle poslechl.

"Pokračuj!" zavelel Pavelka chlapovi s notesem.

"A první je - " pokračoval chlap. "Nejvíc koleček navozil - Měchura!"

Měchura ani nečekal na Pavelkův rozkaz a sám vyběhl z řady a postavil se před Pavelku. Radkovi se zdálo, že snad jakoby radostně.

"Vaším představeným pro dnešní noc a zítřejší den se stává Měchura!" oznámil zvučným hlasem Pavelka. Měchura s dychtivým výrazem převzal notes a postavil se před útvar vedle Pavelky. Chlap, který mu notes odevzdal, se zařadil na jeho místo.

"A teď - odchod na večeři!" zavelel Pavelka.

Večeře opět připomínala Radkovi večerní krmení v domobraně. Stál v řadě u okénka až poslední, protože jako nováčka ho všichni odstrčili za sebe a Radek ještě nevěděl, jak moc důrazně se může bránit. Zato měl zezadu aspoň přehled, jak vše probíhá. Viděl, že Buršík se spoutanýma rukama nastoupil do fronty úplně stejně jako všichni ostatní. Zdálo se, že žádné úlevy oproti ostatním nemá. Večeři nafasoval spoutanýma rukama. Nikdo mu nepomohl. Tác mohl uchopit jen jednou rukou, druhou na něj nedosáhl. Balancoval s tácem neseným jen jednou rukou ke vzdálenému stolu stejně jako všichni ostatní jen s tím rozdílem, že oni mohli nést tác oběma rukama. Nikdo si ho nevšímal, jako by to bylo naprosto normální. Jen Radek z fronty u okénka sledoval, jak Buršík těma spoutanýma rukama zvládne krájení masa příborem.

Radek se až podivil, jak snadno to Buršík zvládl. Nezaváhal, nic nezkoušel, šlo mu to docela dobře. Bylo vidět, že to umí, že to má už dávno vyzkoušené a že určitě nemá ty ruce spoutané poprvé. Krájel jídlo stejně zručně jako ostatní, nedokázal ale tak jednoduše jako ostatní otočit vidličku a zvednout ji k ústům. Na to by musel otočit zápěstím levé ruky, a to mu pouta nedovolovaly. Musel při každém soustu položit nůž, vzít vidličku do obou rukou, v prstech ji otočit nad hřbet rukou a teprve potom dostal sousto do úst. Dál už ho Radek sledovat nemohl, došla na něj řada u okénka.

Blaf, který dostal, vypadal nechutně už na pohled, ale Radek byl po celodenní dřině tak vyhladovělý, že by pohltil cokoliv. Při jídle se ale raději rozhlížel kolem sebe, aby neviděl, co přežvykuje. Oči se mu ale stále vracely ke spoutanému Buršíkovi.

"Umí to docela dobře, že?" uchechtl se Kouba, když si všiml, kam se Radek dívá.

"To se tady stává často?" zeptal se Radek.

"Každej den." přikývl Kouba. "Vždycky někdo skončí v klepetech. Ten, kdo se dost nesnažil, kdo udělal nejmíň práce. Vysvětluje se to tím, že kdo nechce rukama pracovat, nemusí jimi dělat ani nic jinýho!" zasmál se, jakoby řekl nějaký podařený vtip.

"A jak dlouho mu ty - klepeta nechají?"

"Do zejtřka. Pracovat by v klepetech nemohl, takže před nástupem do rachoty mu je představenej sundá."

"To bude takhle - v těch klepetech - na rukou - celou noc?"

"Dneska se nevyspí!" škodolibě se zasmál Kouba.

"Proč? Jak to?" podivil se Radek.

"No jo, tys to ještě nezažil!" bavil se Kouba. "Se spoutanejma pazourama neusneš!" ujistil Radka. "To se ti prostě nepodaří. To jednou taky poznáš." pronesl prorocky. "Uvidíš, jak se Buršík bude zejtra snažit, aby do toho nespadl znova!" zasmál se znova.

"To by dostal klepeta zas?"

"Samozřejmě!" přikývl Kouba.

"Ale zítra bude nevyspalý, když v noci neusne!" namítl Radek. "Jak má pak pracovat víc a líp než ostatní?"

"To už je jeho starost!" pokrčil rameny Kouba. "Ale uvidíš, jak se bude snažit! Měl by to totiž mnohem horší. Druhej den už se ruce spoutávají za zády. To už by se takhle večer nenajedl, pokud by ho nějakej kamarád nechtěl krmit jako malý děcko! A třetí den by dostal ještě i roubík. To už by mu pak ani kamarádi nebyli nic platný!"

"Roubík? Proč roubík?" podivil se Radek.

"Jako zostření. Aby to měl horší. Ten roubík je totiž pěkně hnusnej. Něco takovýho mít v hubě celou noc, a bez jídla - brr!" otřásl se Kouba odporem.

"Už se ti to někdy stalo?" zeptal se Radek soucitně.

"Naštěstí ne!" odpověeděl Kouba s radostí. "Jen jsem to jednou viděl, a úplně mi to stačilo. Uvidíš, jak se bude Buršík zejtra překonávat, aby ho to nepostihlo! Jak bude dělat všechno možné, jen aby nebyl zase poslední!"

Radek se jen chápavě usmál.

"A navíc je to blbec." prohlásil najednou Kouba. "Teď bude muset celou noc ležet na pelechu v pracovním."

"Jak to?"

"No protože se spoutanejma rukama se nemůže převlýct do nočního!" vysvětloval Kouba Radkovi jako nechápavému malému děcku. "Ty hadry teď ze sebe nemůže svlýct, musí v nich zůstat! To se měl převlýct dřív, než ty klepeta dostal!"

"Ale jak to mohl vědět?"

"Měl to vědět!" prohlásil rozhodně Kouba. "To je jeho problém. Přece věděl, že se dneska fláká víc než jiní, tak si to mohl spočítat. - To si pamatuj!" obrátil se na Radka naléhavě. "Jestli ti můžu radit, tak to si vždycky hlídej, jak na tom jseš, a kdybys usoudil, že asi dostaneš klepeta, tak se na to pořádně připrav! Klidně přijď na večerní nástup už v nočním vohozu a hlavně udělej si už před nástupem všechno, co před spaním obvykle musíš udělat, protože potom s klepety už nenaděláš nic!"

Radek beze slova přikyvoval a představoval si, kdy asi ho to postihne také. Ta Koubova jistota, že tomu neujde a jednou také takhle dostane na ruce pouta, ho děsila.

V noci se přesvědčil, že Kouba měl pravdu. Nezvyklé nepohodlí na kavalci ho několikrát za noc vzbudilo a vždycky přitom slyšel, jak se Buršík na svém loži neklidně převaluje. Skutečně musel ležet v pracovním, ve kterém přišel z lesa. Ráno vypadal nevyspalý, obličel měl pomačkaný jako kus papíru. Asi opravdu celou noc oka nezamhouřil. Pouta na rukou měl ještě i při snídani, takže zase musel jíst tak obtížně jako včera při večeři. Šlo mu to také stejně pomalu a proto to nakonec ani nestihl. Když zazněl povel k nástupu do práce, neměl ještě všechno dojezeno a musel tam ten zbytek nechat. Teprve při nástupu na buzerplacu mu Měchura pouta odemkl a sundal. Okamžitě poté následoval odchod do lesa.

Pavelka je zavedl k mohutné budově, jejíž vrchol se ztrácel nad korunami stromů. Odklízení sutě na včerejším pracovišti se muselo odložit až do zpracování a odvezení nalezeného železa. Do té doby zadal Pavelka vyklízení této budovy.

Budova byla překvapivě zachovalá. Zvenku sice vypadala hodně sešle, byla hodně otlučená a oprýskaná, uvnitř se však téměř všechno zachovalo tak, jak to zde kdysi lidé zanechali při svém spěšném opouštění města.

"Jak je to možný?" přemýšlivě odpověděl Kouba na Radkovu otázku. "No - myslím, že je to tříplášťovej barák. Asi to bude barák z období pozdní Civilizace. Tehdy se takový baráky stavěly. Tehdy už docházela nafta i uhlí i všechny ostatní zdroje energie. Přitom to bylo ještě před změnou podnebí. Tehdy ještě nebylo tak teplo jako dnes. Musela tehdy bejvat pořádná zima před tím oteplením planety, dokonce prej snad i přestávala týct voda v řekách a tvrdla jako kostky ledu v mrazničce, jaká byla tehdy zima. Domy se tehdy musely zevnitř vyhřívat, aby se v nich dalo existovat. To určitě znamenalo spalovat spoustu energie jen tak pro nic za nic, a když ta energie začala být drahá a bylo jí čím dál míň, tak lidi začali stavět takovýhle domy ze všech stran obalený tepelnou izolací. V posledním období Civilizace mívaly dokonce tři vrstvy izolace, proto se jim říká tříplášťáky. Tenhle barák, když se na něj podíváš, tak taky oprejskával a opadával celou tu dobu nadobro stejně jako ty ostatní. Jenže z něj opadal jen ten vnější plášť, a místama i ten druhej, ale víc se toho ani za tu dobu nestihlo. Proto je ten vnitřek vlastně netknutej."

"Odkud to tak dobře víš?" podivil se Radek.

"Od jednoho architekta, nebo snad nějakýho historika architektury, nebo co to bylo za ptáka." pokrčil rameny Kouba. "Byl tady zaklafnutej asi před dvěma letama. Makal jsem s ním, a při tom mi to povídal."

"Co se s ním stalo?"

"Nic. Odkroutil si svoje roky, co tady měl bejt, a pak ho pustili."

Nebyl ale čas na řečnění, bylo potřeba se dát do práce. Radek s ostatními procházel místnostmi budovy při počáteční prohlídce, jak to tam vypadá. Dveře byly všude buď otevřené, nebo se daly docela snadno otevřít. Zámky ještě fungovaly. Jen málo dveří bylo zamčených, ale Pavelka měl jakýsi paklíč a podařilo se mu všechny takové dveře odemknout. V místnostech byl všechen nábytek téměř neporušený, jen stejně jako podlaha pokrytý tlustou vrstvou prachu, který se tam za ta staletí nashromáždil. Místnosti nebyly nijak zvlášť uklizené, ale také tam nebyl žádný chaos. Byl tam spíš běžný pracovní a životní nepořádek. Nebýt té vrstvy prachu, zdálo by se, že si uživatelé těch místností jen na chvilku někam odskočili a hned se zase vrátí zpět. V místnostech, kde bývaly asi nějaké kanceláře, ležely ještě na stolech nějaké papíry, knihy a nějaké, asi kancelářské, přístroje. Papíry byly sice zažloutlé a někdy dost zpráchnivělé, ale když se z nich odfoukl prach, byly ještě čitelné.

Radek zkusil otevřít jednu ze skříní. Šlo to těžko, dveře byly trochu vzpříčené, ale otevřít se daly. Uvnitř viselo na věšácích starodávného tvaru několik plátěných plášťů, jakýsi kabát a dole na dně skříně ležely tři páry nějakých hadrových bot podivuhodného tvaru. Všechno bylo děravé jako cedník, asi prožrané od hmyzu a na všem byly vidět velké obrazce vyschlé plísně.

Jedna z velkých místností sloužila asi tehdy jako jídelna. Na stolech byly pod vrstvou nezbytného prachu porůznu rozložené talíře a příbory v polohách, které nasvědčovaly, že lidé kdysi vstali od nedojezeného jídla a už se k němu nikdy nevrátili. Na některých talířích zůstaly jakési drobné kůstky, za tu dobu do čista vybělené. Na některých sklenicích byla na dně vidět vrstvička nějaké barvy, zřejmě vyschlý zbytek nějakého nedopitého nápoje.

Jednotlivá patra budovy spojovala úzká schodiště. Byly zde i výtahy, pravděpodobně na elektřinu, které se asi používaly kdysi přednostně, ale teď byly mrtvé. Elektřina přestala jít do tohoto domu už před staletími. Radek a ostatní tedy vystupovali do vyšších pater jeden po druhém po nepohodlných schodech, které tam byly určitě jen kvůli nějakému dávnému úřednímu předpisu a určitě nebyly stavěné na to, aby po nich někdo chodil.

Prohlídka skončila, začala práce. Pavelka rozhodl, že budova sama je ještě v docela dobrém stavu že a bude možné ji na něco používat dál, jen se musí důkladně vyčistit. Bylo třeba všechno z budovy vynést a roztřídit na to, co by se ještě mohlo k něčemu hodit, a na všechno ostatní už k ničemu nepoužitelné. Ke vchodu do budovy byly přistaveny povozy jako včera a k nim se postavil Měchura, aby vynesené věci nakládal a do notesu zaznamenával, kolik toho kdo z budovy vynesl.

"Měl bys máknout, kámo!" připomenul Radkovi Kouba, když si Radek příliš dlouho prohlížel vybavení místnosti, kterou měl vyklízet. "Abys nebyl poslední! Dneska už tady nejseš novej, dneska už nejseš hájenej!"

"Jak to?" v první chvíli Radek nepochopil. "Proč nesmím být poslední?"

"Ale smíš, když chceš!" uchechtl se Kouba. "Pokud máš rád na rukách pouta, pokud ti nebudou vadit v noci nebo při večeři, tak si klidně buď poslední! Aspoň se nenadřeš!"

"To každý den tomu poslednímu spoutají ruce?" vzpoměl si Radek na Buršíka. "Za trest? Že málo pracoval?"

"No vidíš, že to chápeš! Chytrej chlapeček!" pochválil ho Kouba. "Jakej jinej trest bys tady chtěl? Odnětí svobody? Tos už dostal, proto tady jseš, to už tady máš! Ještě víc nesvobodnej můžeš bejt už jedině v klepetech!"

"A jak moc toho musím vynést, abych nebyl poslední?" zeptal se Radek a až teprve potom mu došlo, jak hloupá otázka to je.

"To se dozvíš až večer!" zachechtal se Kouba.

Radek se tedy urychleně dal do práce. Popadl se stolu pár věcí, o nichž si myslel, že by ještě mohly k něčemu být, a vyklusal s nimi před dům k povozům a k Měchurovi s notýskem. Napodruhé popadl, co zbývalo, že už si to Měchura určí sám, do které kategorie to patří a na který z povozů se to proto má naložit. Když potřetí popadl nějaké drobnosti, Kouba ho zarazil.

"To je sice chvályhodný, že bereš takovýdle mrňavý prdy, ty se sice taky musejí vynýst, ale tím si moc bodů nenahoníš! Měl bys vynášet především velký kusy! Nábytek, a tak! A ty malý prdy, co nemají moc velkou hodnotu, bys měl nechávat ostatním! - Teda, já jsem teď sám proti sobě, když ti to říkám, já bych klidně všechen ten mrňavej póvl mohl nechávat tobě a sám vynést jen pár velkejch skříní a měl bych vystaráno, ale přecejenom bych se pak na to nemohl večer koukat, jak se trápíš s náramkama na rukách. - Přecejenom jsem tě včera zaučoval a jen díky tomu jsem náramkům ušel, přestože jsem si díky tobě tak krásně zaflákal jako ještě nikdy tady. Takže mi to není jedno, jak jsem tě zaučil. Pokud s tebou nebudou problémy, tak mi třeba někdy příště zase přidělí nějakého nováčka na zaučení, a já se zase budu moci celej jeden den beztrestně flákat!"

Radek ocenil Koubovu upřímnost a přešel do sousední místnosti, z níž ještě Kouba nábytek nevyklidil. Vyházel z jedné skříně na podlahu všechno, co v ní bylo, aby nebyla tak těžká, popadl ji a usilovně ji vlekl k východu z budovy. Pak se vrátil a zopakoval to s druhou skříní.

"Moment, kámo! Zpomal!" zastavil ho Kouba, když se vrátil podruhé a námahou sotva popadal dech. "Takhle to nepůjde! Já jsem ti to asi neměl říkat!" zalitoval. "Já jsem tě v tom měl nechat! Takhle se ty strháš a já skončím s náramkama na rukách! Proto jsme tady přece dva, abysme se navzájem domluvili! Ty velké kusy přece nemůže tahat jeden! Ty budeme tahat oba společně a budeme je hlásit vždycky na jednoho z nás, střídavě na mne, na tebe, na mne, na tebe! Jenom to mrňavý svinstvo budeme vynášet každý sám, každý na sebe! Souhlasíš proti tomu?"

To znělo docela rozumně a Radek, který se po těch dvou skříních sotva držel na nohou, rád souhlasil.

Asi měl štěstí, že s Koubou byla rozumná řeč. Jiní asi na rozumnou dohodu štěstí neměli. Najednou se budovou rozlehla prudká hádka nějakých dvou chlapů. Řev byl čím dál hlasitější a vzteklejší a pak se k němu přidaly i rány a tříštění nějakých věcí, nejspíš nábytku. Kouba rychle vyběhl po zvuku a Radek ho rychle následoval.

Nebyli sami. I ostatní se sbíhali a cestou se přidávali k nim. Pak najednou se před nimi vyvalila z jedněch dveří dvojice rvoucích se chlapů. Divoce na sebe řvali a mlátili se navzájem co jim síly stačily. Rvačka to byla nemilosrdná. Jeden z chlapů už měl rozbitou hlavu a z rány mu crčela krev. Dalo hodně práce odtrhnout je od sebe. Z nepřetržitého dvojhlasého proudu sprostých nadávek se dalo poznat jen to, že jeden z nich dělal to, co předtím Radek: šel napřed a vybíral ty nejhodnotnější kusy, a vše méněcenné nechával tomu druhému. Oba se shodovali jen v jediném: že začal ten druhý.

"To se vyřeší večer!" rozhodl Pavelka, který ke rvačce přišel až jako poslední, až když už byli chlapi odtržení od sebe, držení v bezpečné vzdálenosti a už se jen navzájem překřikovali.

Na Pavelkův rozkaz museli utichnout a uklidnit se. Poslechli s až překvapivou ochotou. Možná, že tady existují ještě i jiné tresty než jen náramky na ruce, napadlo Radka. Kdoví, co by je potkalo, kdyby Pavelkův rozkaz neposlechli! Museli mít z něčeho pořádný strach, když se zase oba vedle sebe klidně pustili do práce jakoby se nic nestalo.

Na tom už nic zajímavého k vidění nebylo, takže se i ostatní rozešli za svou prací. Přecejenom čas plynul, a civěním na dva uklidněné rváče se body v Měchurově notesu nezískají.

Při večerním nástupu na buzerplacu oba rváči, Křivánek i Vejrosta, stáli vedle sebe před nastoupenou jednotkou a před Pavelkou a očekávali svůj ortel. Křivánkovo zranění po ošetření už nevypadalo tak hrozivě, přesto Vejrosta hleděl na Pavelku s určitými obavami. Určitě si už spočítal, co ho čeká.

"Tak co mi k tomu řeknete?!" pustil se do nich Pavelka. "Vy nevíte, že civilizovaní lidé si navzájem neubližují? To jste se ještě nenaučili? Nebo vy snad nejste civilizovaní lidé?! Vy jste snad nějací divoši odněkud z Tramtárie?"

"Nejsme!" odpověděl poslušně a tiše Vejrosta.

"Tak jak je to možné?!" vybuchl Pavelka. "Copak tohle může udělat civilizovaný člověk?! My se tady snažíme udělat z vás pořádné civilizované lidi, a vy teď uděláte tohle! Jak si to představujete? Pochopil bych, kdybyste se jen pohádali. To se stává. I porvat se mohou civilizovaní lidé. To je normální. Ale nesmí se žádnému z nich nic stát! Jak jsi mohl něco takového udělat?!" obrátil se teď už jen na Vejrostu. "Jak jsi mohl zranit živého člověka?!"

"To při té rvačce." pokrčil rameny Vejrosta. "To se stane. Přehnal jsem to."

"Jak to, stane?!" vyletěl zase Pavelka. "Něco takového se nesmí stát! Když se při rvačce neumíš ovládat, tak se prostě nesmíš s nikým rvát! Jasné?!"

"Jasné!" tiše přikývl Vejrosta.

"Tak to jsem rád." uklidňoval se Pavelka. "Doufám, že si to důkladně zapíšeš za uši! Protože kdyby se něco takového mělo stát ještě někdy znova, tak bych musel celý tvůj dosavadní pobyt tady smazat a musel bys svoji výchovu absolvovat celou zase od začátku znova! Chceš snad přijít o celou tu dobu, co tady už jseš?"

"Nechcu!" pokorně odpověděl Vejrosta.

"Tak řekni nahlas a přede všemi a všem, co si zasluhuješ za to, cos tady Křivánkovi udělal!"

"Uvázání na pranýř!" řekl ne moc hlasitě Vejrosta.

"Správně! Tak si přines provazy!" rozkázal mu Pavelka.

Vejrosta tedy v doprovodu Měchury odešel do ubikace, vrátil se s chomáčem provazů a podával je Pavelkovi.

"Co mi to dáváš?" podivil se Pavelka. "Ty nevíš, že to je právo poškozeného, aby vykonal trest nad pachatelem?"

"Já vím." tiše přikývl Vejrosta. "Ale nemohl byste..."

"Nemohl!" odmítl ho rázně Pavelka. "To dělám jen když to nemůže nebo nechce udělat poškozený! Pokud vím, tak Křivánek mi neohlásil, že by se snad chtěl vzdát svého práva! A já ho rozhodně v jeho právech omezovat nebudu!"

"Ale on mne tam přiváže tak, že se to nebude dát vydržet!"

"To je možné." připustil Pavelka nemilosrdně. "To je jeho právo. Na to jsi měl myslet při té rvačce!"

Vejrosta se tedy otočil ke Křivánkovi, předal mu provazy, pak se otočil k němu zády, zkřížil ruce za zády a nastavil je Křivánkovi ke svázání. Radek ještě nevěděl, co se bude dít, ale Vejrosta i Křivánek už to nepochybně znali.

Křivánek nejdřív Vejrostovi pevně svázal ruce. Bylo poznat, že to nedělá poprvé. Uměl to dobře, ani jednou při tom nezaváhal, ani na okamžik. Vejrosta to asi znal také, protože při svazování zatínal pěsti a napínal svaly na pažích, aby si mohl pouta trochu uvolnit, až bude Křivánek hotový. Křivánek ale asi tuhle fintu znal také, protože Vejrostovi utahoval provaz na zápěstích jak nejvíc dokázal.

Když byl hotov, druhý provaz uvázal Vejrostovi kolem krku. Ani teď Vejrostu nijak nešetřil.

"Bacha, vole! Vždyť mne uškrtíš!" vykřikl najednou Vejrosta a divoce zacloumal za zády svázanýma rukama. Nic s nimi už ale nedokázal. "Uvolni mně to! Aspoň trochu!"

Křivánek za jeho zády se jen ušklíbl a zajistil mu utažený provaz na šíji dalším uzlem. Vejrosta napjal krk, pod napjatým provazem mu vystoupily provazce krčních svalů, poněkud mu povylezly oči z důlků, rozšklebil ústa, mezi pootevřenými rty mu zasvítily zaťaté zuby a obličej mu začal rudnout. Škubal svázanýma rukama a snažil se je vyrvat z provazů, ale na to je měl svázané příliš pevně.

Křivánek chvilku se spokojeným úsměvem přihlížel, pak zatáhl Vejrostovi za volné konce provazu visící mu od uzlu na šíji a táhl ho za ně k osamělému stromu, který stál na okraji buzerplacu pár desítek metrů před nastoupenou jednotkou. Vejrosta musel poslušně jít pozpátku tam, kam ho Křivánek vedl, aby se neškrtil ještě víc. Křivánek ho postavil zády ke kmeni stromu a provazy od jeho šíje přivázal kolem kmene. Vejrosta se ztemnělým obličejem zůstal stát přivázaný u stromu, napínal krk, zhluboka dýchal otevřenými ústy a hleděl za odcházejícím Křivánkem.

"Ty mně to neuvolníš, ty sviňo? Ty mne tady chceš takhle nechat se škrtit až do rána?!" vykřikl za ním. "Tak tohle ti teda nezapomenu! Počkej, jak já uvážu tebe! Už teď si začni trénovat svaly na krku, abys to vydržel! Celou noc budeš vyplazovat jazyk, abyses mohl nadechnout! Nezapomeň, že máš krk úplně stejnej jako já! Nemysli si, že tebe se to netejká, že tobě se to stát nemůže! To se budeš divit! To tě bude tak mrzet, že si to teď ani představit nedovedeš!"

Křivánek se ani neohlédl. Chlapi v řadách jen lhostejně přihlíželi, jak Vejrosta zápasí s provazem. Pavelka znuděně hleděl doprázdna a čekal, až to skončí. Ani náznakem se nepokusil nějak zasáhnout. Křivánek se zařadil na své místo, jakoby se nic nedělo. Tím asi bylo pro Pavelku vše odbyté, protože klidně zavelel odchod na večeři. Vejrosta u svého stromu na buzerplacu osaměl. Skláněl hlavu, opíral se zády o kmen, lehce kroutil trupem a rameny a hledal polohu těla, při níž bude uvázání snesitelnější. Nikdo ho nehlídal, nikdo se o něj ani nezajímal. Pavelka i Křivánek si zjevně byli naprosto jistí, že mu nikdo nepomůže, natož aby ho někdo osvobodil. U večeře si na něj nikdo ani nevzpomněl. Všechno bylo zřejmě v naprostém pořádku.

Při návratu od večeře pak Radek znova uviděl uvázaného Vejrostu. Byl ale asi jediný, kdo se po něm podíval. Ostatní prošli nevšímavě kolem, jakoby člověk uvázaný za krk ke stromu byl tou nejobyčejnější věcí na světě. Vejrosta stál s rozkročenáma nohama, opíral se zády o strom a ani se nepohnul. Už se ani nepokoušel vysvobodit si ruce z pout. Obličej i krk nad provazem měl zrudlý, provaz zabořený do kůže a pod ním mu na krku vystupovaly napjaté krční svaly. Nad provazem vidět nebyly, tam měl kůži tak opuchlou, že se pod ní i ty napjaté svaly ztrácely. Težce dýchal otevřenými ústy, jakoby nemohl dýchat nosem. Ani on si nevšímal chlapů lhostejně procházejících kolem něho. Jen když viděl jít kolem Křivánka, zvedl hlavu a sledoval ho očima. Křivánek ale prošel kolem stejně nevšímavě jako všichni ostatní, jakoby se vůbec nic nedělo. Vejrosta se za ním ještě chvíli díval. Bylo poznat, že když má zvednutou hlavu, provaz na krku ho škrtí o hodně víc. Až mu z toho začaly na čele nabíhat žíly. Sklonil tedy zase hlavu k zemi do polohy, kterou měl už asi vyzkoušenou jako nejsnesitelnější.

"Jak dlouho ho tam nechají takhle uvázaného?" zeptal se Radek Kouby.

"Dokud ho Křivánek neodváže!" zasmál se Kouba, jakoby to byla kdovíjaká zábava. "Jeho se zeptej!"

"To ho může odvázat jedině Křivánek?" začínal chápat Radek.

"Samozřejmě!" přikývl Kouba. "Je to přece jeho pomsta, jemu přece Vejrosta ublížil, takže jedině on teď rozhoduje, jakým způsobem Vejrostu potrestat!"

Příští den byl nějaký svátek. Nebyla neděle, ale uctívači nebeské moudrosti, či jak se tahle registrovaná komunita nazývá, asi uctívají jiné dny, pochopil Radek. Ranní nástup na buzerplacu byl sice stejný jako každý jiný den, ale místo do pralesa se celá jednotka pořadovým krokem odebrala na opačnou stranu do svatyně. Vejrosta pořád ještě zůstával uvázaný u stromu a vypadal po tom celonočním stání dost zničeně. Na napjatých nohou mu vystupovaly naběhlé žíly, ve ztemnělém oteklém obličeji měl strhané rysy a zpod obočí skloněné hlavy hleděl na všechny dost úpěnlivě.

"Odvaž ho, ať může jít s námi!" přikázal Pavelka Křivánkovi. "Na Obřad musí chodit všichni!"

Křivánek tedy neochotně odvázal Vejrostu od stromu, ale ruce mu nechal nemilosrdně svázané dál a provaz utažený kolem krku také. Vejrosta s rukama za zády a stále skloněnou hlavou se těžkým krokem zařadil na své místo na buzerplacu a spolu s ostatními pak odpochodoval do svatyně.

Svatyně byla budova neobvyklého a těžko popsatelného tvaru. Nedalo se poznat, jestli zde stojí ještě od dob Civilizace a tihle uctívači kosmické moudrosti si ji jen upravili a asi i čerstvě omítli, anebo jestli si ji vystavěli od základů. Uvnitř byl veliký sál nepravidelného tvaru vyzdobený nějakými sochami a obrazy. Ve výzdobě stěn ale dominovala spousta malých koleček či disků, který byly vyrobeny snad z nějaké plastické hmoty a které duhově zářily všemi možnými barvami. Kolem stěn po obvodu celého sálu byla řada křesel obsazených nějakými lidmi. Radek mezi nimi rozeznal jen onoho dozorce, který si ho tam na pasece tak okázale nevšímal. Ostaní mu byli neznámí.

Pavelka zavedl svou jednotku doprostřed sálu, kde už stálo podobně nastoupených několik dalších jednotek. Dvě další pak ještě přišly a zařadily se vedle. Radek ale nikde neviděl žádnou ženskou jednotku. Renáta tady rozhodně nikde nebyla.

Pak se všichni utišili a Radek pochopil, že asi začíná nějaký obřad. Bočními dveřmi důstojným krokem vstoupil dovnitř nějaký člověk v jakémsi slavnostním hávu. Nesl velikou nádobu, z níž se linul šedivý kouř. Svatyní zavanula příjemná, ale trochu omamná vůně. Člověk ve slavnostním hávu donesl nádobu doprostřed volného prostoru, který zbýval před nastoupenými jednotkami, a postavil ji tam na kamenný podstavec, který se tam tyčil.

Současně se odněkud začala ozývat tichá hudba. Radek neviděl nikde žádné hudebníky ani žádné reproduktory, přesto hudba přicházela ze všech stran, jakoby z prázdných zdí svatyně, a zvolna sílila. Zněla pravidelným výrazným rytmem, který jaksi samovolně rozhýbával každému celé tělo. Současně s tím začalo pulsovat i osvětlení svatyně, zprvu neznatelně, ale stále výrazněji. Radek si nedovedl vysvětlit, jak je to možné. Myslel si, že svatyně je osvětlována okny. Venku byl přece bílý den a světlo ve svatyni by tedy mělo být normální sluneční světlo. Přesto to světlo pulsovalo.

Hudba sílila. Radkovi z ní začalo mrazit v zádech. Vzbuzovala v něm jakousi zvláštní, vznešenou náladu. S tou hudbou není něco v pořádku! napadlo ho. Ještě nikdy v něm žádná hudba takové pocity nevzbuzovala. Nebo je to tím voňavým kouřem?

V rukou i v nohou se mu rozběhlo lehké mravenčení. Nebylo to nepříjemné, spíš naopak. Ani tohle Radek ještě nikdy nezažil.

Melodie hudby vrcholila. V bočních dveřích se objevil další člověk v přepychové slavnostní říze. Radek ho okamžitě poznal. Lhotský! Teprve teď si všiml, že kousek od těch dveří je na stěně svatyně kamenná kazatelna. Lhotský na ni pomalu a důstojně vystoupil.

Hudba utichla.

"Moji drazí spolutrpící!" začal Lhotský. "Sešli jsme se tady proto, abychom si znova připomněli důvod naší existence na tomto světě a v této naší společnosti. Všichni jsme tady trestanci, vy i já. Ale nejen to. Všichni lidé na Zemi jsou našimi spolutrestanci. Celá Zeměkoule je jediným obrovským trestaneckým táborem, nejen tahle naše společnost. Naše nesmrtelné duše na tuto zemi nepatří. Naše duše žily a zase budou žít tam nahoře," zvedl ruce k nebesům v nábožensky zaníceném gestu, "v nádherném prostoru Vesmírné moudrosti. My tady dole na této Zemi jsme ale byli nehodnými syny Vesmírné moudrosti. Provinili jsme se, strašlivě jsme se provinili proti věčnému řádu Všehomíra, a proto jsme byli odsouzeni odpykat si svůj trest tady na Zemi. Ano, mí drazí spolutrpící, byli jsme svrženi na tuto Zemi, abysme si tady odpykali trest, který si všichni zasluhujeme. Někteří delší, někteří kratší, protože naše vina není stejná. Někdo se tam nahoře v říši Vesmírné moudrosti provimil více, někdo méně. Proto někteří z nás, kteří se provinili méně, se hned po smrti našeho pozemského těla vrátí zpět do blažené říše Vesmírné moudrosti. Ti, kteří se provinili více, se budou muset ještě vrátit zpátky na tuto Zemi v nějakém jiném těle. Jistě všichni sami víte, moji drazí spolutrestanci, kolik je na téhle Zemi zlých lidí. Dobrého člověka tady nenajdeme. Ani tady žádný nemůže být, protože dobří lidé žádný trest ani žádnou převýchovu nepotřebují a proto se sem nikdy nedostanou. Zato špatní lidé se sem stále dokola vracejí, protože jeden zdejší život na odpykání jejich trestu ani na převýchovu jejich duší nestačí. Délku svého trestu ale každý z nás může ovlivnit tím, jak se tady na Zemi ve výkonu trestu bude chovat. Kdo bude žít dobře a nebude se dále proviňovat proti pravidlům této trestanecké kolonie zvané Zeměkoule, ten si svůj trest zkrátí a vrátí se do vesmírné říše blaženosti dříve. Bohužel jsou ale mezi námi i takoví, kteří jsou nepoučitelní a i zde na Zemi dál páchají zlo, jaké páchali tam nahoře v tom nádherném vesmírném prostoru. Takoví by se sem na tuto Zemi vraceli stále znova a znova donekonečna a do toho šťastného prostoru Vesmírné moudrosti by se asi nevrátili nikdy. Proto my, znalí a vyznávající Vesmírnou moudrost, jsme zřídili tuto společnost, která se snaží vás napravit, abyste si už dál neprodlužovali do nekonečna svůj pobyt a své utrpení na této Zemi, abyste se po smrti už sem nemuseli vracet stále znova a znova ve stále novém a novém převtělování na tuhle nešťastnou planetu a abyste se už konečně mohli vrátit ke své věčné blaženosti ve splynutí s Vesmírnou moudrostí. Jedině my, kterým byla zjevena Vesmírná moudrost, víme, co musí provinilý člověk dělat, aby si zkrátil svůj trest na této Zemi. Proto musíte poslušně a co nejpilněji vykonávat všechno to, co vám my, vyznavači Vesmírné moudrosti, radíme, abyste co nejrychleji a co nejdříve odčinili svoji vinu, svůj zločin, který jste tam nahoře, v naší vytoužené říši Vesmírné moudrosti, spáchali

Bohužel, zlo je nevykořenitelné. Démon zla se nevzdává a někdy slaví i určité úspěchy. I mezi nás, vyznavače Vesmírné moudrosti, se vloudil zplozenec zla. Podařilo se mu oklamat naše bratry tak, že mu uvěřili a dokonce řadu let se od něj nechali vést. Vesmírná moudrost nás ale neopustila, nenechala nás samotné na pospas démonu zla. Veliká a mocná Vesmírná moudrsot nám před několika lety seslala záchránce. Přišel mezi nás Nejvyšší Prorok Všehomíra, otevřel nám oči, zjevil nám Vesmírnou Pravdu, porazil toho zplozence zla, který nás až do té doby ovládal, a ukázal nám správnou cestu, kterou se máme ubírat. Daroval nám toto dávné město z dob Civilizace, které zde celá staletí bylo Vesmírnou moudrostí připravené právě pro nás, a poslal nás sem, abychom zde vybudovali pro naši společnost důstojné sídlo. Když Nejvyšší Prorok Vesmírné moudrosti takto splnil svůj úkol, vrátil se zpět vzhůru do říše věčné blaženosti ve Vesmírném prostoru. Nechtěl tu s námi zůstat, protože my trestanci nejsme hodní jeho pozornosti a jeho nesmírné moudrosti. Nejvyšší Prorok Vesmírné moudrosti nám ale slíbil, že se k nám vrátí, jakmile budeme se stavbou hotoví. Proto tady teď budujeme Svaté Město, veliké sídlo Vesmírné moudrosti na planetě Zemi, aby se Nejvyšší Prorok Všehomíra měl kam vrátit, až to ve své nekonečné moudrosti uzná za vhodné. Jakmile toto Svaté Město vybudujeme do takové krásy, aby se Nejvyššímu proroku Všehomíra zalíbilo, On se sem k nám vrátí. Pak Ho v jeho nově vybudovaném sídle slavnostně uvítáme! Po jeho příchodu zde zavládne věčná blaženost Vesmírné moudrosti a všechna naše trápení a potíže zmizí, všechny naše problémy a potíže budou vyřešeny. Proto se musíme snažit vybudovat Jeho Svaté Město co nejrychleji. Proto musíme všichni pracovat co nejusilovněji, s co největším nasazením a nejlíp, jak jen umíme, abychom toho velkého svatého cíle dosáhli co nejdříve. Aby Nejvyšší Prorok, až se sem mezi nás vrátí, byl s námi spokojený. Aby se mu tady mezi námi líbilo."

Znovu odnikud zahřměla hudba. Teď už to nebyl takový omamný rutmus jako ze začátku. Teď zněla pomalá velebná melodie, která jakoby povznášela. Radkovým tělem znovu proběhlo už známé mravenčení. V mozku se mu rozhostil pocit, že právě slyšel něco úžasného, Velikou Pravdu, něco, co je nejdůležitější na světě. Vzduch ve svatyni byl už celý prosáklý vonným kouřem z nádoby stojící na podstavci před nastoupenými jednotkami. Na čelní stěně svatyně před nimi se najednou začala pomalu rozsvěcovat veliká hvězda sestavená z oněch malých kotoučků, jimiž byly jinak vyzdobeny i zbývající stěny. Ani zde nebylo Radkovi jasné, odkud se to světlo bere. Žádná osvětlovací tělesa nikde neviděl. Že by byla celá svatyně postavená tak, aby hvězdu v určitou denní hodinu osvětlilo slunce některým oknem? To by ale muselo být poznat v tom kouři, který se vznášel ve vzduchu! Anebo tak září samy kotoučky?

Světlo hvězdy sílilo a stávalo se oslepujícím. Hudba hřímala stále silněji a byla už téměř ohlušující. Melodie vrcholila. Radkovi přebíhal mráz už nejen po zádech, ale po celém těle. Lhotský pomalu sestupoval z kazatelny.

Pak hudba naráz zmlkla. Rozhostilo se naprosté ticho. Zář hvězdy začala pohasínat. Radkovi za zády se otevřel hlavní vchod svatyně a zavanul jím čerstvý vzduch zvenku. Mravenčení v jeho těle naráz skončilo. Lidé v křeslech u stěn po obvodu svatyně se zvedli a začali odcházet. Radek pochopil, že obřad je u konce. Pak Pavelka zavelel, otočil svvou jednotku a vyváděl ji ze svatyně ven a zpět na buzerplac. Tam zavelel rozchod a všichni se s úlevou rozešli trávit někde volný den. Vejrosta zamířil na ubikace, nejspíš si chtěl odpočinout po noci strávené vestoje u stromu. Měl sice stále ruce svázané a stále se škrtil, ale i v tom stavu by mu asi vleže bylo lépe. Všiml si ho ale Křivánek.

"Kampak, kampak?" pustil se do něj s náramným potěšením. "Ty jsi už zapomněl, cos mi udělal?"

Chytil ho za konce provazu, které mu visely na záda od uzlu na šíji, a zadržel ho. Provaz se napjal a trhl Vejrostovi krkem, až se Vejrosta zapotácel. Vejrosta se prudce zastavil a zaškubal spoutanými pažemi na zádech.

"Nezapomínám!" ujistil těžce a temně Křivánka. "A nezapomínám ani to, co děláš ty mně!" dodal se slyšitelnou výhrůžkou.

"Tak tobě to ještě nestačilo!" téměř s potěšením konstatoval Křivánek. "Tak pojď, ať si to užiješ pořádně!" a už ho táhl za provaz od šíje zpátky ke stromu.

"Už sis začal trénovat krční svaly?" ozval se Vejrosta, když se nemohl bránit a musel jít, kam ho Křivánek táhnul. "Už brzo je budeš moc potřebovat!"

Křivánek na jeho řeči nedbal, bez okolků ho postavil zády ke stromu, přivázal a pak dlouhou chvíli stál vedle a zálibně pozoroval, jak se s tím Vejrosta vyrovnává. Vejrosta teď už nestál u stromu nehybně jako dřív, ale začal čiperně přešlapovat z nohy na nohu, téměř pochodoval na místě jakoby mu to nějakým způsobem dělalo dobře. Také nepřetržitě naprázdno polykal, i když bylo i vidět, že má ústa úplně vyschlá. Při každém polknutí, když mu ohryzek v krku vyjel nahoru, se mu provaz na krku trochu uvolnil a škrtil ho méně. Ovšem jen v tom okamžiku. Jakmile mu ohryzek klesl zpět, znova mu provaz napjal. Protože Vejrosta neuměl udržet ohryzek nahoře, musel to nahrazovat neustálým opakovaným polykáním, i když už dávno neměl co polykat.

"Tak si tady pěkně užívej volnýho dne!" škodolibě mu popřál Křivánek a odebral se trávit volný den příjemnějším způsobem. Vejrosta u stromu opět osaměl.

"Nestane se mu něco?" projevil Radek obavu při pohledu na něj.

"Co by se mu mělo stát?" ušklíbl se Kouba. "Takovému lamželezovi? Ten vydrží všechno!" mávl rukou. "To je pro něj jen taková malá nepříjemnost. Za to, co provedl Křivánkovi, by si zasloužil mnohem víc. Víš přece, že ho poranil! Až do krve! Jenže nic takového mu Křivánek na oplátku udělat nesmí. Jsme přece civilizovaný lidi, tak si nemůžeme navzájem ubližovat. Jenže to je pomsta na hovno, když mu nesmí udělat to, co on udělal jemu!" zanadával. "Takže neboj, Křivánek ví, co mu může udělat a co už ne. Moc dobře ví, že mu nesmí ublížit, že by pak sám schytal něco ještě mnohem horšího, kdyby se Vejrostovi něco stalo. Ten si dává moc dobrej pozor, aby mu neudělal něco vážnýho! Ten si s ním jen tak trochu pohraje!" zachechtal se. "Ale Vejrosta má trochu smůlu, že do toho spadl zrovna před svátkem." dodal pak. "Kdyby se dnes šlo do práce, tak by už dávno musel být osvobozený, aby mohl pracovat. Žádnej trest nesmí narušovat řádný budování Svatýho Města, to je základní zákon těch zdejších fanatiků. To si pamatuj, až si budeš někdy na někom takhle vylejvat zlost! To jen dneska, že je svátek a nemaká se, tak má Křivánek pré a může se na Vejrostovi vyžívat celej den."

Křivánek si Vejrostu opravdu vychutnával. Přinesl si z ubikace svůj kavalec, aby se mu na čerstvém vzduchu vyvětral. Rozložil si ho před Vejrostou tak, aby ho měl přímo před očima, a pohodlně se na něj rozvalil. Uvázaný Vejrosta stojící nad ním se na něj musel dívat a Křivánek s vyzývavým úsměvem v obličeji se mu díval do očí, blaženě se rozvaloval a protahoval a sledoval, jak se na to Vejrosta vyhladovělý a unavený včerejší celodenní prací a pak celonočním stáním u stromu tváří.

"Jak dlouho mne tady chceš ještě takhle nechat stát?" zeptal se najednou Vejrosta. Jeho hlas už nezněl tak vztekle jako včera večer.

"To ještě nevím." odpověděl Křivánek lhostejně. "Ale nejspíš tak dlouho, dokud mně pěkně nepoprosíš, abych tě odvázal." dodal po krátkém přemítání.

"Tak na to budeš čekat ještě hodně dlouho!" prohlásil Vejrosta s novým vzdorem v hlase.

"Tak to tam budeš stát uvázanej ještě hodně dlouho." kontroval klidně Křivánek.

"Mně to nevadí!" odpověděl Vejrosta furiantsky. "Já vydržím všechno!"

"Tak to tě lituju!" uchechtl se Křivánek. "Čím víc toho vydržíš, tím dýl tam budeš stát! Já tě tam nechám uvázanýho tak dlouho, dokud se nesesypeš!" rozhodl se.

"Na to ty nemáš, abys mi udělal něco, co bych nezvládl!" uchechtl se zase Vejrosta.

"Tak to rád slyším!" zasmál se zase Křivánek. "Aspoň budu klidnej, že jsem ti nijak neublížil!"

Vejrosta ale vůbec nevypadal, že by vydržel stát u stromu ještě nějakou delší dobu. Sotva se držel na nohou, tvář měl strhanou, ústa vyschlá žízní na troud, na oteklých nohou mu nabíhaly nestvůrné žíly. Už se ani nepokoušel osvobodit si ruce, jen z posledních sil napínal krk, aby se neškrtil. Stál široce rozkročený, aby se nezhroutil k zemi, zády se opíral o kmen stromu. Ve vzpřímené poloze ho udržoval snad už jen přivázaný krk. Namáhavě oddechoval otevřenými ústy a snažil se udržet hlavu vztyčenou. Po chvíli vzdal svůj marný boj s provazem kolem krku. Uvolnil krční svaly a provaz ho okamžitě přiškrtil. Vejrostovi začal rudnout, temnět a otékat obličej, ale Vejrosta už proti tomu nedělal nic. Snášel to bez hnutí, jen stále upřeně hleděl na Křivánka pohodlně se rozvalujícího na lehátku před ním.

Když mu začala klesat hlava, Křivánek zpozorněl a přestal se tvářit pobaveně. Chvilku zničeného Vejrostu podezřívavě pozoroval, ale pak asi uvěřil, líně se zvedl a Vejrostu odvázal od stromu. Provaz kolem krku mu ale nechal dál, i ruce mu nechal svázané dál, jen už Vejrosta nemusel stát na nohou. Jakmile to Vejrosta ucítil, zvláčnělo mu tělo, bezvládně se zhroutil k zemi a zůstal nehybně ležet u Křivánkových nohou. Křivánek ho lhostejně překročil a vrátil se na své lehátko.

Po nějaké hodině se Vejrosta těžce zvedl, chvilku se potácel na nohou a pak se těžkým krokem, s rukama stále svázanýma na zádech, odebral do ubikace, nepochybně odpočívat na svém kavalci a nikoliv na tvrdé zemi pod Křivánkovým vítězoslavným posměšným pohledem.

Radek ho znova uviděl až druhý den při ranním nástupu. To už měl Vejrosta ruce volné. Na zápěstích měl zarudlé pruhy od pout, ale nedalo se z nich poznat, zda ho Křivánek zbavil pout už včera večer nebo až dnes ráno. Vejrosta se pohyboval pomalu a malátně, nekonečná únava na něm byla vidět na první pohled, ale do své práce na vyklízení mrakodrapu nastoupit musel.

Radka s Koubou poslal Pavelka prohlédnout a vyčistit střechu. Nikdo vlastně nevěděl, jak střecha této budovy vypadá. Budova se tyčila vysoko nad koruny stromů a přes ně na její vrchol nebylo vidět. Vzhledem k tomu, jak suchý a zachovalý vnitřek domu byl, se dalo usoudit, že i střecha bude v dobrém stavu. Nebylo by divu, pokud byl dům skutečně postaven v období pozdní Civilizace. V té době byl ještě dostatek ropy, chemický průmysl Civilizace byl na vrcholu a dovedl vyrábět plastické hmoty, které dokázaly odolat snad všemu. Pokud se někde takové umělé hmoty najdou, představují nesmírnou vzácnost, protože dnes už nikdo nic takového vyrobit neumí. Jednak už není z čeho, ale i výrobní postupy byly po zániku Civilizace ztraceny, možná zapomenuty právě proto, že výroba byla zastavena pro nedostatek ropy. Pokud střecha tohoto domu je z takové nějaké dávné dokonalé umělé hmoty, pak u takto zachovaného a stále použitelného domu by nikoho nenapadlo tu hmotu odtud vydolovat. Přesto bylo nutné zkontrolovat, v jakém stavu střecha je.

Stoupání po úzkých nepohodlných schodech na vrchol této budovy bylo nekonečné, protože nikdo předem nevěděl, kolik pater tenhle mrakodrap má. Proto se oběma ulevilo, když uviděli konec schodů u masivních železných dveří.

Dveře se ukázaly větší problém než Kouba čekal. Nepodařilo se je odemknout žádným kouskem nářadí, které Kouba s sebou měl. Zámek se ani nehnul. Byl nadobro zarezavělý, což byl nejlepší důkaz, že tyhle dveře vedou na střechu. Nezbývalo než je prorazit. To se naopak ukázalo jako nepříliš obtížné. Dveře byly za tu dobu od konce Civilizace natolik prorezavělé, že velký odpor nekladly. Kouba ale do nich prorazil otvor co nejmenší, jen tak, aby se jím dalo prolézt. Dveře totiž byly nepochybně z pravého železa, nepochybně čistého, a proto představovaly příliš cenný materiál, jehož rez nebylo možné jen tak nezodpovědně vyplýtvat rozházením po zemi.

Oba opatrně prolezli otvorem ve dveřích a ocitli se v džungli. Mrakodrap měl plochou střechu, na niž za tu dobu vítr navál prach a hlínu a v ní se uchytila a vyrostla bujná vegetace. Dveře i nástavba, z níž vystoupili, se v té houštině skoro ztrácela. Pod nohama měli hustou vysokou trávu, kolem nich rostly keře, přes které nebylo vidět ani na pár metrů. Přes keře bylo vidět i několik korun vzrostlých stromů.

Pokud se chtěl Radek někam dostat, musel si na každém kroku prorážet cestu sekerou, kterou si Kouba prozíravě vzal s sebou. Na místě ovšem byla nesmírná opatrnost. Nedalo se odhadnout, kde střecha končí, protože bylo nutné předpokládat, že tráva i keře jsou na kraji převislé přes okraj střechy. Hrozilo tedy vážné nebezpečí, že se Radek nic netuše ocitne na kraji střechy a šlápne do prázdna. Usekl proto jeden delší výhon z jednoho keře a tím opatrně prohmatával a propichoval trávu před sebou všude, kam chtěl došlápnout, jestli tam pod ní pořád ještě je pevný podklad.

Po chvíli skutečně jeho hůl projela trávou do hloubky. Byl na kraji střechy. Skutečně tam nebylo nic, co by ho varovalo před pádem do hlubiny. Křoví před ním bylo stejně husté a bujné jako všude jinde okolo. S čištěním střechy bylo nutné začít právě tady. Jedině zde bylo možné prosekat do stěny vegetace díru a tou pak vysekané roští shazovat se střechy dolů. Kdekoliv jinde by vysekané keře a trávu nebylo kam dávat, jak byla střecha zarostlá. Vynášení vysekané hmoty po schodech vnitřkem mrakodrapu nepřicházelo v úvahu.

Radek s Koubou tedy začali vysekávat porost po obvodu střechy a shazovat ho dolů. Do večera stihli vyčistit jen úzký pás střechy po okrajích. Silnější stromy, které na střeše rostly, byly ale nad jejich síly, ty museli ponechat na zítra dřevorubcům. Zato se jim na očištěném okraji střechy odkrývaly nádherné výhledy do okolí. Okolní lesy, paseky, pole i osady s ubikacemi měli odtud před sebou jako na dlani. Z nekonečných lesů na různých místech vyčnívaly nad koruny stromů osamělé domy či skupiny domů, jinde zas nějaké věže, nepochopitelné konstrukce, v dálce se nad jakýmsi údolím klenul nad hladinou lesa oblouk mostu korunovaný pásem dalšího lesa rostoucího přímo na tomto mostě. Místy vyčnívaly zpod korun stromů nějaká dlouhá potrubí klikatá jako nějací obludní hadi. Všechno bylo více nebo méně zarostlé vegetací nebo aspoň porostlé mechem a liánami. Všech těchto stop Civilizace se už dávno zmocnil prales. Celkově proto les působil dojmem neporušenosti. Vše, co z něj vyčnívalo, vypadalo jako nějaké útesy obklopené mořem lesů a proto nepůsobilo nijak rušivě, podobně jako nijak rušivě nepůsobí v lese třeba skalní útesy. Naopak, prales byl ve svém vítzství nad lidským dílem přímo krásný. Pohled z výšky mrakodrapu na vítězný prales byl prostě nádherný. Pozůstatky lidské Civilizace, které z něj místy vyčnívaly, jen zpestřovaly jednolitou hladinu korun stromů a činily ji tak zajímavější. Radek byl přímo ohromen tou krásou. Co chvíli nechal práce a nemohl se nabažit těch pohledů. Vlastně ještě nikdy nic takového neviděl, neměl dosud příležitost dívat se na svět s takové výšky. Radek sice slyšel vyprávění, jak krásně vypadá svět z letadla a jednou i viděl nějaké staré letecké obrázky, ale zatím se ani nesetkal s nikým, kdo by v nějakém letadle někdy letěl. Z dějepisu věděl, že zlatý věk letadel skončil spolu s Civilizací, když došla ropa. Od té doby létají letadla jen velice vzácně, jen když je dobrý rok a urodí se hodně olejnatých bobulí, aby palivo vyrobené z nich zbylo i pro letadla. Proto teď horlivě využíval nečekané příležitosti podívat se na svět jako z letadla.

Zřetelně rozeznával cestu, po které sem přišel. Měl pocit, že v dálce rozeznává i tu paseku, na níž si ho dozorce nevšímal. Poznával i pole, na němž naposledy viděl Renátu. Zase tam byli nějací lidé, ale jestli je mezi nimi i Renáta, to se už na tu dálku poznat nedalo.

Když se začalo stmívat, museli s prací skončit. Na tom úzkém očištěném pásu na okraji střechy bez zábradlí nad takovou hlubinou nebylo radno se pohybovat za šera. Navíc by potmě nemuseli v houštinách najít tu nástavbu s dveřmi, kterými se sem dostali. Jen s obtížemi se jim podařilo najít stezičku, kterou se ráno prosekávali ode dveří ke kraji střechy. Radek i Kouba si oddechli, když byli zase zpátky na schodišti.

Při večerním nástupu se představeným stal Buršík. Radek to přijal bez zájmu. Netoužil být představeným, nesnažil se být nejlepší a strhat v práci rekordy. Stačilo mu, že nebyl poslední a nedostal na ruce pouta. Ani ho nezajímalo, koho ty pouta postihly dnes. S úlevou se podíval na své volné ruce a jen ve vzpomínce si vybavil, jak je měl před čtyřmi dny spoutané. Poprvé v životě, a snad i naposled, jak doufal. Nerad by to zažil ještě někdy v životě podruhé. Nebylo o co stát.

Po večeři padl na kavalec jako zabitý. Na tuhle chvíli se těšil už snad půl dne. Práce na střeše mrakodrapu nebyla žádné peříčko. Neohlížel se nalevo napravo, uvelebil se jak nejpohodlněji to šlo, a zavřel oči.

"A hele, na tebe jsem málem zapomněl!" zaslechl najednou už v polospánku Buršíkovo radostné zahlaholení. Zaznělo to podezřele blízko a příliš hlasitě, takže pootevřel oči, aby se podíval, co se děje.

Buršík stál přímo nad ním.

"Jestlipak si ještě pamatuješ, jak jsem kvůli tobě dostal klepeta?!" spustil na něho Buršík.

"Jak to, kvůli mně?" nechápavě a rozespalým hlasem zaprotestoval Radek.

"No jasně že kvůli tobě! Ten první den!" připomenul mu Buršík. "Tehdy jsi přece byl nejhorší ty, takže ty jsi měl skončit v klepetech! Jenže ty ses vymlouval, že jseš tady novej, a všichni ti to žrali! A kvůli tomu, kvůli tobě, jsem dostal klepeta já! Pamatuješ?!"

"Hmm - pamatuju." neochotně přiznal Radek.

"Tak vidíš!" triumfoval Buršík. "A snad sis nemyslel, že ti to odpustím?! Ta nastav ruce!" přikázal Radkovi.

"Ale dej pokoj!" odmítl ho otráveně Radek a obrátil se na druhou stranu. "Je noc, nech mne spát!"

"Tak to ne!" zaburácel najednou Buršík. "Já jsem teď tvůj představenej a ty mně musíš poslouchat na slovo! Nebo tě pošlu do díry! Ukaž ruce!"

"Měl bys ho poslechnout." pronesl klidně Kouba odpočívající opodál. "Představenýmu se nesmí odporovat!"

"Slyšíš?" téměř zajásal Buršík. "Tak dej sem ty pazoury! A za záda!" poručil výhrůžně.

Radek tedy vystrčil obě ruce zpod přikrývky ven. Buršík se mu po nich přímo vrhl, popadl mu je, zkřížil mu paže za zády a pevně mu svázal obě zápěstí dohromady.

"Tak!" prohlásil, když byl hotov. "Abys taky věděl, jaký to je!"

Radek si přitáhl ruce k tělu, a to bylo všechno, co jimi mohl udělat. Chtěl si je zatáhnout zpět pod pokrývku, ale to už nešlo. Pokrývka se mu na těle shrnula a on už nebyl schopen si ji rukou na sobě upravit.

"Tak co? Jak se ti to líbí?" jásal Buršík, když viděl jeho marné pokusy. "Už víš, co jsi mi způsobil?"

"Ale já přece..." pořád ještě se zavřenýma očima zkusil zaprotestovat Radek. "To jsem přece nebyl já!"

"Ne? A kdo tedy?" durdil se Buršík. "A vůbec, moc kecáš!" usoudil najednou. "Otevři hubu!" poručil Radkovi.

Radek usoudil, že asi nemá cenu odporovat, a tak poslechl. Buršík mu okamžitě nacpal do otevřených úst cosi tvrdého, nepříjemně suchého, drsného a hranatého. V rozespalosti si ani nestačil všimnout, co to je. Cítil jen, že mu to proniklo v ústech strašně hluboko, až tam, kam se mu normálně dostává něco jen při polykání. Tohle se ale rozhodně spolknout nedalo. Na to to bylo příliš veliké a neforemné. Svým tvarem a špičatostí se to do Radkových úst vůbec nehodilo. Než se ale nadál, Buršík mu to nějak přivázal k hlavě, takže už se toho Radek nemohl nijak zbavit. Teď už při plném vědomí, dokonale probuzený, otvíral ústa i oči dokořán a vší mocí se pokoušel jazykem tu věc si z úst vytlačit, ale už s ní ani nepohnul. Ani si neuvědomoval, jak zoufale lomcuje za zády spoutanýma rukama, ale těmi si pomoci nemohl.

"Tak teď už si to snad budeš pamatovat!" slyšel nad sebou Buršíka. "Teď už snad budeš vědět, co máš dělat! Že tě nesmí ani napadnout pokoušet se nebýt poslední a dopustit, aby ty klepeta dostal někdo jiný než ty!"

S těmi slovy opustil ubikaci a nechal Radka ležet na kavalci s rukama svázanýma a s ústy plnými té příšerné neskladné věci.

Radek sice ležel ve stejné poloze, v jaké před příchodem Buršíka téměř usínal, ale teď už neměl na spánek ani pomyšlení. Poznával, že Kouba měl pravdu: se svázanýma rukama se usnout nedá. Nebyl zvyklý spát s rukama zkříženýma za zády. Ta neobvyklá a dost nepohodlná poloha těla ho neustále vracela k plnému vědomí. A už vůbec nebyl zvyklý mít v ústech něco tak nepříjemného. Už poznal, že je to asi nějaký dřevěný hranatý špalík. V ústech mu prýštily celé proudy slin, jakoby jedl nějakou úžasnou pochoutku. Kvůli tomu špalíku nemohl zavřít ústa, takže mu sliny vytékaly z úst na kavalec. Chtěl je polykat, ale měl ten špalek zaražený hluboko až někam do krku, a ten mu tam při polykání překážel tak, že mu sliny zabloudily v krku, kam neměly, a natekly mu až snad někam do plic. Polknout podruhé už se neodvážil.

Potřeboval by si trochu upravit polštář pod hlavou, ale nemohl. Že se nemůže přikrýt, to už věděl. Přikrývka ležela vedle něho a spíš mu tam překážela. Pokoušel se ji nějak upravit aspoň nohama nebo ji odkopnout o kousek dál, ale nedařilo se. Pod hlavou se mu šířila veliká studená a vlhká skvrna jeho slin, které mu vytekly z úst, a před níž nebylo úniku. Najednou mu připadalo, že jeho kavalec je tím nejnepohodlnějším místem na celé zemi. Se svázanýma rukama se v něm snad vůbec nedalo existovat.

Kolem sebe slyšel ve tmě tiché oddechování pokojně spících chlapů. Nikoho nezajímalo, co on tady prožívá. Přitom kterýkoliv z nich by mu mohl docela snadno pomoci. Neměl přece na rukou ocelová pouta, jaká se dávají nejhoršímu pracovníkovi a která se dají odemknout jen klíčkem. Buršík mu svázal ruce obyčejným kusem provazu zavázaným na uzel, který mohl rozvázat kdokoliv. Neudělal to nikdo. Zdálo se, že na to nikdo ani nepomyslel. To mají všichni takový strach protivit se rozhodnutí představeného? Všem přece musí být jasné, že je to rozhodnutí naprosto nesmyslné! Navíc v téhle neproniknutelné tmě by nikdo nikoho neviděl! Kdyby teď někdo potichu přišel a rozvázal mi ruce, nikdy by se nezjistilo, kdo to byl, uvažoval Radek. Ani já bych nepoznal, kdo mi to udělal. To se tady opravdu nenajde nikdo, kdo by mi pomohl? Vždyť přece to, co Buršík udělal dnes mně, se zítra může stát kterémukoliv z nich! To by pak nebyl rád, kdyby mu někdo pomohl?

Nenašel se ale nikdo. Nechali Radka ležet bez pomoci se svázanýma rukama a s tím příšerným neforemným špalkem v ústech, od jehož hran už měl celá ústa rozedřená a rozbolavělá. Občas se sice někdo pohnul a Radek zadoufal, ale nikdy z toho nic nebylo. To se vždycky jen někdo obracel na druhý bok a pokojně chrápal dál. Radkovi zůstávaly ruce uvězněné v provazech dál.

Sliny, které mu vytekly z úst, se začaly projevovat ještě jiným způsobem. Byla to tekutina, která mu začala v těle chybět. Radek pociťoval stále silnější žízeň. Potřeboval by se napít vody, to ale s tím dřevem v ústech nebylo možné. Bylo mu jasné, že dokud mu někdo nerozváže ruce, proti té žízni nenadělá nic.

Noc byla nekonečná. Radek neměl ani tušení, kolik času ještě zbývá do úsvitu a ranního vysvobození. Zítra je přece normální pracovní den, takže mi Buršík bude muset ruce rozvázat, připomínal si Radek pravidla, která ho učil Kouba. Práce je přece důležitější než trest! Snad ještě nikdy v životě se Radek netěšil do práce tak jako tu noc.

Ve tmě místnosti zaslechl nějaké tiché kroky. Zase si někdo jde odskočit, pomyslel si. Někdo na něj sáhl. Ano, hledá si cestu po hmatu. V té tmě to jinak nejde, pomyslel si. On může, on nemá ruce svázané.

Najednou Radkem někdo prudce zacloumal.

"Co se děje?" chtěl se zeptat Radek, ale roubík mu to znemožnil. Vydal tedy jen jakýsi nesrozumitelný zvuk. Nějaká cizí ruka mu ve tmě sáhla na tělo, přejela mu po krku, s naprostou jistotou mu našla hrdlo a stiskla mu ho takovou silou, že naráz ztratil možnost nejen vydat nějaký další zvuk, ale ztratil i možnost dýchat. Vzepjal se na lůžku, aby si hrdlo uvolnil, ale bez pomoci rukou to byla marná snaha. Nohama si pomoci nemohl, těmi se mu ve tmě nikoho zasáhnout nepodařilo. Ta cizí ruka mu tiskla hrdlo tou příšernou silou dál.

"Buď zticha a ani se nehni!" zaslechl něčí šepot těsně u hlavy. "Jestli se chceš ještě někdy nadechnout!" uslyšel doplnění rozkazu.

To už věděl, že se neubrání, přestal tedy klást odpor, znehybněl a čekal, co bude dál. Chvilku se nedělo nic, potom tlak ruky na hrdle trochu zeslábl. Hrdlo se mu trochu pootevřelo. Pokusil se tedy nadechnout. Zachrčelo to a ruka na krku mu hrdlo znova zmáčkla a zarazila mu dech. Všechny hrany roubíku se mu tou silou znova bolestivě zaryly do kořene jazyka a do měkkého patra vzadu nahoře. Radek s vypětím vůle zůstal dál klidně ležet a jen napjatě sledoval každý pohyb té neviditelné ruky. Po další chvilce stisk ruky opět polevil. Radek cítil, že by už možná mohl zase dýchat, ale tentokrát sám zadržoval dech dál. Nechtěl, aby jeho dech byl zase tak hlučný jako prve. Teprve až když stisk ruky polevil nadobro a ruka mu ležela na hrdle jen docela lehce, se zkusil opatrně nadechnout. Ruka na jeho hrdle se nehýbala, nebránila mu v tom. Jakmile ale byl plně nadechnutý, ruka mu zase sevřela hrdlo a zadržela mu nadechnutý vzduch v plicích. Po chvilce její sevření zesláblo a Radek zkusil pomalu vydechovat. Ruka mu přidržovala hrdlo přivřené, několikrát mu ho na okamžik uzavřela úplně, ale pak ho vždycky nechala přivřeným hrdlem dýchat dál. Radek jen tiše dýchal, kdykoliv mu to ruka dovolila, a neodvažoval se vydat ani sebeslabší zvuk.

"No vidíš, že umíš bejt potichu!" pochválil ho šepot. "Když budeš rozumnej, tak se ti nic nestane!"

Radek se snažil být rozumný. Ruka na hrdle se mu odměňovala tím, že ho tiskla čím dál méně. Radek už mohl dýchat téměř normálně, ale ruku cítil na hrdle dál, takže tušil, že to ještě není všechno. Snažil se proto pro jistotu udržovat v plicích co nejvíc vzduchu jako rezervu.

"Vstávej a polez ven!" zaslechl šeptaný rozkaz.

Usoudil, že bude lepší poslechnout. Už docela dobře se uměl pohybovat v poutech, takže vztyk s rukama za zády už mu nečinil potíže. Cítil přitom, že ta ruka na jeho hrdle přesně sleduje každý jeho pohyb a neopouští jeho hrdlo ani na okamžik, třebaže mu ho nechává teď volně prodyšné. Navíc ucítil, že mu nějaká druhá ruka přistála na šíji a přitlačila mu krk na tu ruku, která mu držela hrdlo, takže před tou hroznou rukou na hrdle neměl úniku ani když teď stál na nohou a mohl chodit.

Pak pocítil, že ho ty ruce postrkují směrem k východu. Poddal se tedy a vykročil. Místnost sice už znal, ale teď v absolutní tmě se neorientoval, kde přesně východ je a kde jsou jaké překážky na cestě k němu. Ruce na krku ho ale vedly spolehlivě. Když se jim poddával, nevrazil do ničeho. Pozorně proto sledoval pohyby rukou na svém krku, a i když mu občas na chvíli přivřely hrdlo a znova mu zařízly roubík v ústech do jazyka i do patra, nevzdoroval ničemu.

Konečně se ocitl před ubikací. Tady už nebyla taková tma. Ve svitu hvězd uviděl kolem sebe nějaké chlapy. Pokud je viděl všechny, tak byli čtyři. Jeden z nich ho držel pod krkem a odváděl ho dál od ubikace směrem k lesu.

"Ty znáš cestu ven z tohohle lágru." zaslechl šepot. Neznělo to jako otázka, spíš jako konstatování faktu. "Víme, že jsi tady jednou byl a vrátil se odtud bez jakýchkoliv problémů. Teď nám tu cestu ukážeš. Povedeš nás!"

Radek se pokusil něco namítnout, ale jednak přes roubík nebylo ničemu rozumět a jednak mu ruce na hrdle okamžitě zarazily dech.

"Na nic jsme se tě neptali!" zaslechl šepot, který zazněl poněkud vztekle. "Nepokoušej se nás podvést! Nesnaž se nám namluvit, že ses tam nahoře na střeše toho mrakodrapu jenom kochal krásou těch lesů okolo! My dobře víme, že sis tam vyhlížel cestu, kterou utečeš! Ale nemysli si, že ty si jen tak utečeš a nás necháš tady! My půjdeme s tebou! A moc dobře si pohlídáme, abys nás někde nezapomněl!"

Konečně stisk ruky na hrdle povolil. Radek zase mohl dýchat. Umiňoval si, že teď už nevydá ani sebemenší zvuk, kdyby se dělo cokoliv. Dobře, povede je. Cestu zná, a nakonec sám by se taky rád dostal ven. Tady, jako trestanec, Renátě nijak nepomůže. Poslušně tedy zamířil do lesa.

Cesta mezi kmeny stromů v lesních temnotách nebyla tak jednoduchá, jak si myslel. Chlapi kolem něj mohli aspoň hmatat rukama kolem sebe, aby nevráželi do kmenů, ale on měl ruce spoutané za zády. Mělo to jen jedinou výhodu: ten, co ho držel za krk, ho pustil, aby si mohl také hledat cestu hmatem jako slepec. Radek mohl cestu před sebou ohmatávat jen nohama a proto postupoval kupředu jen velice pomalu.

Chlapi kolem měli ještě jednu výhodu: Byli obutí a oblečení. Radek byl stále bosý a oblečený jen tak, jak se večer uložil ke spánku, jen ta pouta a roubík mu na těle od té doby přibyly. Ti chlapi ho před odchodem nenechali se převléct ani obout. Ostatně se svázanýma rukama by to Radek stejně nedokázal. Teď tedy musel našlapovat bosýma nohama v lesních houštinách o to opatrněji.

Naštěstí se brzy začalo rozednívat a kmeny stromů začínaly být i vidět. To už byli hluboko v lese, takže nikdo od ubikací už je nemohl uvidět.

Chlapi teď přenechali vedení Radkovi a šli za ním v řadě jako husy jeden za druhým. Radek si zhruba pamatoval cestu, po kterém sem přišel. Snažil se tehdy dobře si ji zapamatovat, protože se po ní chtěl vracet s Renátou. Ani on teď nestál o to, aby ho tady někdo uviděl. Proto všechny louky a paseky obcházel velkým obloukem. Po celou cestu nevyšli z hlubokého pralesa. Cesta mezi houštinami a přes padlé stromy nebyla ovšem nijak lehká. Obzvláště pro Radka, kterému chlapi pořád nechávali ruce svázané. Radek se neodvažoval požádat je o osvobození. Jednak s roubíkem by jim stejně nemohl nic říci, a jednak by si tím vysloužil asi zase jen stisknutí hrdla. Hledal si proto cestu lesem jen takovou, jakou byl schopen projít bez pomoci rukou. Znamenalo to všechny padlé stromy obcházet, čímž se cesta pořádně prodlužovala. Chlapům vzadu to ale nijak nevadilo, nic nenamítali.

V odpoledním vedru se Radkova žízeň vystupňovala k nesnesení. Sliny mu z úst už dávno netekly, už neměly z čeho vznikat. Radek měl ústa vysušená až k necitlivosti. To hranaté dřevo v otevřených ústech už skoro necítil. Dal by cokoliv na světě za jediný doušek vody. Chlapi za ním však o tom asi neměli ani tušení, a on nebyl schopen jim cokoliv říci. Navíc si ani nebyl jistý, jestli by mu vyhověli, i kdyby se mu podařilo nějak jim naznačit, po čem tak strašně touží. Zatím ještě ani jednou nedali najevo, že by jim nějak záleželo na tom, co Radek cítí a co s ním je. Jim záleželo jen na jediném: Aby Radek šel stále dál a nezastavoval se, a už předvedli, že ho k tomu dovedou přinutit, kdyby snad chtěl dělat něco jiného. Radek tedy musel jít a snažit se tu žízeň i všechny ostatní pocity, které se mu ve vnitřnostech začínaly šířit, nějak vydržet do té doby, než... Do kdy vlastně?!

Slunce už zapadalo, když se přiblížili k okraji lesa u Žeropsů. V lese už se šeřilo, ale pořád se nic nedělo. Radka až překvapovalo, že je nikdo nezahlédl, nikdo je nepronásleduje. Že tady není nikde žádný plot, že na cestě nebyla žádná brána ani hlídky, to už věděl. Celý útěk probíhal překvapivě snadno. Už se dostali i ven z toho pralesa, kterým celý den procházeli. Zde, u Žeropsů, byl už les čistší, žádné padlé kmeny zde už nebyly. Mezi stromy se dalo procházet docela snadno, i když už bylo večerní šero a světla kvapně ubývalo. Radek už se neobával, že by se spoutanýma rukama nemohl jít dál. Než se setmí úplně, budou z lesa venku.

Pak chlapi uviděli v dáli před sebou okraj lesa. Mezi kmeny prosvítalo světlo volného prostoru. Neudrželi se a sami, i bez Radka, vyrazili tryskem kupředu. Sice bez vítězného řevu, dál zůstávali potichu jako celou cestu, ale Radka už nepotřebovali. Ani se po něm neohlédli. Cíl už viděli před sebou.

Radek zůstal pozadu a dokonce se zastavil. Pociťoval nesmírnou únavu a nejraději by se tady u okraje lesa posadil, kdyby tady bylo na co. Jen se tedy opřel o kmen stromu a díval se za vzdalujícími se běžícími chlapy.

Najednou jeden z nich šíleně zařval. Ze země vyšlehl blesk a zasáhl ho do nohy, na kterou chtěl právě došlápnout. Chlap se zapotácel a padl na zem. Tam ho uvítaly další blesky. Zasáhly ho do rukou, na které padal. Současně vyšlehly ze země okolo další blesky a zasáhly i ostatní běžící chlapy. I oni s bolestným řevem klesli k zemi, kde do nich šlehaly další blesky. Chlapi se v bolestných křečích váleli po zemi a kolem nich sršely ze země elektrické výboje a zasahovaly je při každém pohybu.

Radek s nechápavým úžasem zíral na to ohnivé divadlo. Ve večerním šeru v tmavém lese blesky přizračně zářily jako plameny z horoucích pekel. Pak se rozzářily i konce větví stromů nad zmítajícími se chlapy. Radek ucítil ozón. Někdo ho považuje za vůni, ale Radkovi se nelíbil. Radkovi ozón smrděl. Nicméně pochopil, že tady je kolem něj jakési nesmírně silné elektrické pole. Zažil něco takového před lety ve škole, když jim tam předváděli jakýsi pokus. Tehdy z toho měli legraci. Nikdy by ho nenapadlo, že to zažije ještě někdy znova a navíc v takto příšerném provedení.

Pak se jeden z chlapů přestal hýbat. Blesky kolem něj pohasly, jen větve stromů nad ním zářily dál. Po chvilce se přestali hýbat i ostatní. Pekelné plameny zmizely, takže Radek oslněnýma očima v nastalém lesním šeru nemohl dobře rozeznat ležící těla na zemi v dálce před sebou. Než se ale jeho oči přizpůsobily, plamen znovu vyšlehl. Jedno z těl se pohnulo a blesk znova vyšlehl. Chlap zařval bolestí, vyskočil, a v tom okamžiku ho zasáhlo několik dalších blesků, které vyletěly ze země kolem něj. Větve stromů nad ním se zase rozzářily. Chlap padl k zemi a znehybněl. Blesky pohasly a rozhostilo se zase šero. Pak se pohnul jiný z chlapů a vše se opakovalo. Vyletělo několik blesků, chlap zařval bolestí, křečovitě se zazmítal, zasáhly ho další blesky, a jakmile znehybněl, blesky pohasly.

Radek se neodvažoval ani pohnout. Cítil ve vzduchu elektrické pole a tušil, že by asi dopadl stejně, kdyby se pohnul.

Po chvíli zaslechl dusot koňských kopyt. Lesem se blížili jezdci. Radkovi byli až příliš dobře povědomí. Zastavili v bezpečné vzdálenosti od chlapů i od Radka, sesedli s koní, uvázali koně ke stromům a ze sedlových brašen začali vytahovat jakési stříbřité obleky. Nespěchali, pracovali pomalu a klidně. Asi velice dobře věděli, že chlapi jim nemohou uniknout, že se nemohou ani pohnout z místa. Navlékli si stříbřité skafandry, které jim kryly celé tělo do posledního místečka, obličeje si zakryli průhlednými stříbřitými přilbami a pomalu, drobnými kroky se vydali směrem k Radkovi a chlapům před ním.

Když se přiblížili, opět vypukl ohňostroj. Blesky vyletovaly ze země i z okolních stromů a zasahovaly je do nohou, do rukou i do těla, ale oni šli nevzrušeně dál, jakoby se nic nedělo. Jejich skafandry je asi nějak chránily. Zvolna došli až k chlapům. Jeden se pokusil před nimi uprchnout, ale smršť blesků ho rychle zastavila. S bolestným řevem se rychle zhroutil k zemi a pak už nehybně čekal na svůj osud.

Stříbřité přízraky ve skafandrech všem nasadily pouta. Pak záře na koncích větví stromů pomalu pohasla a i vůně či pach ozónu se zvolna vytratil. Spoutaní chlapi se na důrazný příkaz pomalu a bázlivě postavili na nohy. Nic se jim nestalo. Žádné blesky už odnikud nevyšlehly. Asi už jich nebylo zapotřebí. Stříbřité skafandry odvedly chlapy ke koním. Cestou vzali s sebou i Radka.

Následovalo potupné přivázání uprchlíků na dlouhých provazech k sedlům koní, které už Radek tak dobře znal. Tentokrát to ale nebylo za ruce jako tehdy poprvé. Teď měl Radek ruce svázané za zády a jezdce ani nenapadlo na tom Radkovi něco změnit. Uvázali mu provaz kolem krku a tím to bylo pro ně vyřízené.

Radek už věděl, že nesmí dopustit, aby se provaz napjal, až se koně pohnou z místa. Trhnutí za krk by bylo určitě mnohem horší než trhnutí za paže, jaké zažil tehdy. Měl provaz uvázaný na krku dost natěsno, že se téměř škrtil a nedovedl si představit, co všechno by se mu s krkem stalo po takovém trhnutí plnou silou koně. Protože si ho už nikdo nevšímal, postavil se tedy tak, aby co největší kus provazu mezi ním a koněm ležel volně na zemi a pozorně sledoval každý pohyb koně, aby se stačil včas přizpůsobovat.

Jezdci vyrazili k cestě a Radek s ostatními uprchlíky je poslušně a rychle následovali. Cestu už Radek znal nazpaměť. Vedla kolem pole, na němž pracovala Renáta. Určitě tam byla, ale Radek netoužil setkat se s ní v takovémto stavu. Proto se ani nedíval, jestli tam opravdu je, a doufal, že ani ona ho neuvidí nebo aspoň ho nepozná.

Konečně dorazili k rezidenci Lhotského.

"Tady vám vedeme pár týpků, co měli zaječí úmysly, vaše důstojnosti!" ohlásili jezdci Lhotskému.

Lhotský se zadíval na uprchlíky a jeho oči spočinuly na Radkovi.

"My se už známe!" poznal ho. "Tebe tady vidím už potřetí za těch pár dní!" řekl hlasem, který nevěstil nic dobrého. "Copak mi k tomu řekneš?"

Radek nemohl přes roubík říci nic, jen vydal neurčitý zvuk.

"Pročpak jste mu dali ten roubík?" zeptal se Lhotský jezdců.

"My ne, vaše důstojnosti!" ohradil se jeden z jezdců. "My přece nikdy nedáváme nikomu roubíky! Ten už měl, když jsme ho našli! My jsme mu ho jen nechali!"

"Ani jsme mu nemuseli nasazovat pouta!" přidal se druhý. "Ty ruce měl svázané taky už předtím, než jsme ho lapli, vaše důstojnosti!"

"Ukaž!" přikázal Lhotský Radkovi.

Radek se otočil a ukázal ruce svázané na zádech.

"Vidíte, že nemá naše pouta, vaše důstojnosti!" upozorňoval jeden z jezdců.

"To vy jste ho takhle svázali?" zeptal se Lhotský ostatních chlapů.

"Ne, my ne, vaše důstojnosti!" ohrazovali se chlapi jeden přes druhého. "S tím my nemáme nic společného!"

"Ale chytili vás společně, takže něco společného spolu máte!"

"Kdepak, vaše důstojnosti! Vůbec ho neznáme! On se k nám přidal sám! To on chtěl utéct, vaše důstojnosti! To on vymyslel!"

"Ano?" podivil se Lhotský. "A jakpak vám to řekl, když měl roubík?"

"Nóó ..." zaváhal jeden z chlapů, zatímco ostatní zůstali potichu.

"A proč jste mu ten roubík nevyndali? A proč jste mu ty ruce nerozvázali? Vždyť s těma svázanýma rukama vás musel zdržovat tam v tom pralese! To vám nevadilo? Proč jste kvůli němu ztráceli čas, když k vám nepatřil?"

"Protože on nás vedl!" vypadlo z jednoho z chlapů.

"Tak on vás vedl!" podivil se Lhotský. "S roubíkem vás přesvědčil, abyste šli za ním, a se svázanýma rukama vás vedl! A vy jste ho poslouchali! To jsou mi věci!"

Jezdci se už začínali pochechtávat.

"Co s nimi máme udělat, vaše důstojnosti?" zeptal se jeden z nich, dokud ještě mohl smíchy mluvit.

"Jako obvykle." rozhodl Lhotský. "Není žádný důvod, proč jim nějak ulevovat.

"Ne!" vyjekl jeden z chlapů hrůzou. "Prosím vás, vaše důstojnosti, ne!!!"

"Jenom tady tenhle," lhostejně pokračoval Lhotský a ukázal na Radka, "ten k nim asi opravdu nepatří. Ten si to asi ještě nezaslouží."

Jezdci tedy odvedli chlapy i přes jejich zděšený křik někam pryč. Místo nich se dostavil Pavelka, aby si odvedl svého svěřence.

"Vypadá to, že asi neutíkal sám, že ho asi donutili." oznámil mu Lhotský. "Myslím ale, že by přesto nebylo vhodné, aby zůstával dál na stejném místě. Dáme ho zatím ke kravám." rozhodl nakonec.

Pavelka poslušně přikývl. Na noc ale odvedl Radka ještě do původní ubikace. Byla už tma, takže stěhování muselo počkat do zítřka. Radkova roubíku ani jeho svázaných rukou si ale Pavelka nevšímal. Představeným na ubikaci pro tuto noc už nebyl Buršík, ale Vejrosta. Protože nedostal od Pavelky žádný příkaz ohledně Radkových rukou, nechal mu je svázané i on a jen ho odvedl na jeho kavalec, protože Radek by si sám svázanýma rukama nemohl otevírat a zavírat dveře. I roubík Radkovi ponechal, protože ani ohledně toho žádné rozkazy nedostal.

Na ubikaci Radek uviděl Křivánka. Neležel na svém kavalci, seděl vedle něj na zemi a byl k němu přivázaný za krk podobně jako byl předevčírem přivázaný Vejrosta k pranýři. Provaz kolem krku měl utažený tak, že měl obličej temně rudý a na čele mu vystupovaly naběhlé žíly. Těžce dýchal otevřenými ústy, ale jazyk nevyplazoval, jak mu sliboval Vejrosta. Ruce měl svázané za zády a hlavu měl mírně skloněnou k zemi, takže ani nebylo poznat, jestli si vůbec Radka všiml. Radkovi přeběhl mráz po zádech v očekávání, co teď Vejrosta udělá jemu.

Vejrosta ho postrčil k jeho kavalci a pak se sklonil ke Křivánkovi. Vzal ho za vlasy a zvedl mu hlavu, aby se mu Křivánek musel podívat do očí.

"Tak co? Pořád tě ještě nemrzí to, cos mi udělal?" zeptal se ho posměšně. Chvíli si prohlížel Křivánkův oteklý obličej, pak ho pustil a obrátil se k odchodu. Radek padl na svůj kavalec s úlevou, že jeho už snad nic dalšího podobného nepotká.

Vejrostu skutečně Radek nezajímal. Na druhém konci místnosti ale ležel na svém kavalci Buršík. Sice už nebyl představeným, ale kdoví, co se v té jeho hlavě děje, obával se Radek. Kdoví, jestli nebude chtít zneužít toho, že se svázanýma rukama nejsem schopen se mu ubránit.

Vejrosta při odchodu zhasl světlo a rozhostila se naprostá tma. Ideální prostředí pro Buršíkovy záměry. Radek ležel na kavalci a napjatě poslouchal ve tmě každé sebemenší šustnutí. Nic jiného dělat nemohl. Uvědomoval si přitom, že to nemá cenu, že na tom nezáleží, jestli bude chvilku předem vědět, co ho čeká, že na tom stejně nic nezmění, ale nemohl si pomoci. Nastraženýma ušima lovil každý sebeslabší zvuk a nervózně čekal, kdy se ho ve tmě zase někdo dotkne.

Až když se velice dlouho nic nedělo, polevil trochu v ostražitosti a začal cítit zase něco jiného. Kavalec pod hlavou už nestudil, louže jeho slin přes den vyschla. Kdeže byly jeho sliny! Teď měl ústa vysušená na troud. Ten roubík mu vyssál ve formě slin všechnu tekutinu z těla už v minulé noci, a celodenní namáhavé putování lesem v denním vedru ho vysušilo ještě víc. Za celou tu dobu nedostal do úst ani kapičku vody. Svázanýma rukama si nemohl vzít nic, čeho by se mohl napít, a ty chlapy, kteří ho donutili k útěku, ani nenapadlo, aby mu něco dali. Ale i kdyby, přes ten špalek v ústech by se stejně nemohl ničeho napít. Ten špalek mu vzadu v krku bránil i v polykání, takže i kdyby mu někdo nalil do úst vodu, asi by se v ní utopil.

Buršík nepřicházel. Ze tmy se ozývalo jen těžké chrčivé oddechování uvázaného a škrtícího se Křivánka a více nbo méně hlučné chrápání všech ostatních. Radek usoudil, že nejlepší bude pokusit se také usnout. Cítil příšernou únavu a nevyspání. Po vyčerpávajícím dni práce na střeše mrakodrapu strávil bezesnou noc a po ní namáhavé putování lesem až téměž do Žeropsů a zase zpátky. Měl pocit, že je tak zničený, že mu v usnutí nezabrání ani svázané ruce ani ten ostrohranný roubík v rozbolavělých ústech. Pořád ale musel poslouchat, jestli se neblíží Buršík. Přesvědčoval sám sebe, že je to zbytečné, že by mu stejně v ničem nezabránil, ale podvědomí bylo silnější.

Ale ještě silnější byla žízeň. Připadalo mu, jakoby měl celá ústa zevnitř vytapetovaná suchým skelným papírem. Jeho tělo se vehementně dožadovalo aspoň doušku vody. Na spánek nebylo ani pomyšlení. Ta strašlivá žízeň Radka neustále burcovala do plného vědomí. Marně se snažil své tělo přesvědčit, že to musí vydržet. Nebylo mu pomoci. Provazy na zápěstích držely Radkovi stále stejně pevně, jak mu je tam včera večer Buršík uvázal. Ta žízeň byla ale příšerná. S ní se usnout nedalo.

Ani pouta na zápěstích nedopřávala Radkovi klidu. Měl už od nich zápěstí celá otlačená. Napjaté provazy ho přitom tlačily pořád do těch samých rozbolavělých míst. Napínal paže, aby dostal lokty za zády co nejblíž k sobě, aby si provaz na zápěstích aspoň trochu uvolnil, a neustále hledal nějakou polohu, v níž by tlak provazu aspoň trochu polevil. Převaloval se na kavalci a zkoušel všechno možné, ale bolestivé sevření provazu nepolevovalo. Navíc se přidala únava a bolest svalů na pažích namožených neustálým napínáním v nepřirozené poloze. Radek čím dál víc ztrácel síly, zatímco pouta mu svírala zápěstí stále stejně silně a neúnavně.

Konečně se začalo rozednívat. Chlapi kolem se probouzeli a ještě si blaženě užívali poslední okamžiky klidu před nástupem do práce. Radek se naopak ranního nástupu nemohl dočkat. Pro něj znamenal vysvobození. Z těch dvou nocí a dne stráveného se svázanýma rukama měl celé tělo rozlámané jako ještě nikdy v životě.

Konečně Vejrosta zavelel k nástupu. Neochotně odvázal Křivánka, ale ruce mu nechal svázané dál. Nástup na buzerplacu ještě nebyl odchodem do práce, a Vejrosta mu zjevně nechtěl odpustit ani vteřinu. Také Radka si ani nevšiml. I Radek musel nastoupit s rukama stále svázanýma.

Před nastoupenou jednotkou se objevil kromě Pavelky další vyznavač Vesmírné moudrosti.

"Ahoj, Tůmo! Jdeš si pro přírůstek?" oslovil ho vesele Pavelka.

"Ano. Jeho důstojnost mi vzkázala, že tady něco pro mne máš." přikývl ten nový. "Tyhle dva?" všiml si Radka a Křivánka, kteří měli oba paže vyzdobené provazy.

"Ne, jen tady ten." ukázal Pavelka na Radka. "Toho druhého si tady ještě nechám."

Na Tůmův povel musel Vejrosta Radkovi konečně rozvázat ruce a zbavit ho roubíku. Na vychutnávání té úlevy ale Radek nedostal čas. Tůma si ho hned odvedl do svého království. Křivánek se po něm sice ohlížel s jakousi závistí, ale byl ponechán v péči Vejrosty.

Na svém novém působišti Radek uviděl dlouhou řadu velikých zvířat ležících na zemi v řadě vedle sebe. Hlavami byly otočené k dlouhému korytu v zemi. Korytem protékala nějaká zelená tekutina a ta zvířata ji pila. Zvířata ale nevypadala moc jako krávy. Byla to válcovitá těla s mírně vystouplými kostmi a nohama tak krátkýma, že vypadaly, jakoby nohy vůbec neměly. Až po delší chvíli si Radek všiml, že přece jen cosi na těle mají. Zvířata vypadala jako kříženec krávy a jezevčíka. Žádné ze zvířat se ani nepokusilo se na ty nohy postavit, když Radek přišel. Několik zvířat se po něm jen ohlédlo a pak se zase dál věnovala korytu před sebou. Oatatním zvířatům Radek nestál ani za pohled.

Od každé krávy vedly vzadu jakési trubičky.

"To je dojicí zařízení." vysvětlil Radkovi Tůma. "O to se nestarej! To je záležitost jiných. Tvoje práce bude jiná." rozhlédl se. "Šebesta!" zařval najednou.

Z boudy opodál vyběhl jakýsi nevelký mužík.

"Tady ti vedu pomocníka." oznámil mu Tůma. "Abysis nestěžoval, že je to na tebe moc, že na to nemáš sílu! Tenhle má síly dost! Tak si ho zauč!"

Tím Tůma předal Radka Šebestovi a spokojeně odešel. Šebesta se podíval na Radka, očima si přeměřil jeho postavu, a Radkovi se zazdálo, že v jeho očích uviděl jakýsi strach.

"Tak jsi to slyšel!" spustil Šebesta na Radka rázně. "Teď jsem tvým představeným já! Víš, co to znamená?!"

Radek věděl. Už to poznal.

"To znamená, že mne musíš poslouchat na slovo!" vykřikoval Šebesta pro jistotu, kdyby to Radek nevěděl. "A kdybys neposlechl, tak tě můžu potrestat jakýmkoliv způsobem, kterej uznám za vhodnej!" A můžeš to udělat i když poslechnu! pomyslel si Radek na základě dosavadních zkušeností. "A nemysli si, že si na mne můžeš někde stěžovat!" potvrzoval jeho myšlenku Šebesta, jakoby byl jasnovidcem. "V žádným sporu se svým představeným nemůžeš nikdy vyhrát! Pamatuj si, že představenej má vždycky pravdu! Co řekne představenej, to je svatý!" řval na Radka Šebesta div že před ním nevyskakoval do výše. Možná by to bylo zapotřebí, protože byl ve srovnání s Radkem o víc jak o hlavu menší. "A nemysli si, že se na tom něco změní! Tady se představení nestřídají jako někde v pralese! Tady vždycky budu představeným jenom já! Nemysli si, že mi budeš někdy něco oplácet! Ty nikdy mým představeným nebudeš! Na to zapomeň!"

Konečně doprskal. Radek ani mrknutím oka nedával najevo, co si o něm myslí, takže Šebestovi došly nápady, co by ještě měl vykřikovat. Konečně tedy došlo i na pracovní záležitosti.

Každá kráva měla vzadu pod sebou v zemi vykopaný kanálek. Pěkně smrdutý kanálek, plný toho, co jím od krávy odtékalo. Radek se dozvěděl, že jeho úkolem bude tyhle kanálky čistit. A aby to neměl jednotvárné, tak ještě dvakrát denně očistí i samotné krávy, přidal mu práci Šebesta.

"Co je to vlastně za zvířata?" zeptal se Radek, když Šebesta s přidělováním práce skončil.

"Já ani nevím!" připustil Šebesta. Zaimponovalo mu, že Radek neohrnuje nos ani nad tou nejhnusnější prací, jaká zřejmě v této komunitě existovala, a už se nevztekal. "To je nějakej pozůstatek Civilizace. Tehdy bylo možný všechno, a něco z toho se dochovalo dodnes. Jak a z čeho to tehdy vyšlechtili, to už dneska asi nikdo nepamatuje. Ale jsou to dobrý potvory! Nikam neutíkají, nemusejí se hlídat, jenom leží, žerou a dojí jako divý. Ty lidi v tej Civilizaci asi nebyli blbí, když takovou parádu vyšlechtili! Je to vlastně pravda: Na co by taková kráva vlastně měla potřebovat nohy? Na co by měla někam chodit?" začal dokonce filozofovat. "Žrádlo dostane až před čumák, podojit se dá tam, kde zrovna je, a nic jiného dělat nemusí! Tak kam by chodila? Víš, kolik žrádla se tím ušetří, když jí nemusejí narůst kdovíjak dlouhý nohy? O kolik mlíka víc taková kráva nadojí? Když se nehejbe, nikam nechodí, takže žádnou energii nepotřebuje a všechno žrádlo přemění jenom na mlíko? To byl tehdy moc dobrej nápad, vypěstovat takovýhle líný potvory!" pochvaloval si Šebesta.

"Co to mají v tom žlabu?" zajímal se Radek, když uz byl Šebesta najednou tak hovorný.

"To jsou řasy." vysvětloval Šebesta. "To sem teče odněkud z lesa. Tam to nějak pěstujou v nějakým rybníku. Odtud to sem teče potokem. A ty potvory to pijou. Vony mají v tlamě jakési kostice nebo co, a přes to si to nějak filtrujou. Kdesi jsem kdysi slyšel, že tak nějak se kdysi živily jakýsi velryby nebo co, kdesi v moři, teda dokud ještě žily. Myslím, že dneska už žádný velryby nejsou. Ale to nevadí, tyhle potvory nám zůstaly, a tohle je jejich žrádlo. Nic jiného nedostávají a nepotřebujou. To znamená, že s krmením žádná práce není. Ty zelený sračky k nim přitečou samy, dojicí zařízení taky funguje samo, jedině tady ty sračkový kanálky se nečistí samy. To nějak někdo nedomyslel. No ale co se dá dělat! Nic na světě není dokonalé. Ale na to tady teď budu mít tebe!" liboval si Šebesta. A ty si tady teď budeš válet šunky, protože na tebe tím pádem už žádná práce nezbude! pomyslel si Radek.

"Jak se vůbec dokážou postavit na takové krátké nožičky?" zajímal se ještě Radek.

"To nevím. To se tady ještě nikdy nestalo." pokrčil rameny Šebesta. "To jsem ještě nikdy nezažil, že by některá z těch potvor vstala. A proč by to dělala? Není snad vleže každýmu nejlíp?"

Radka už žádná další otázka nenapadala. Vzal tedy dlouhou smrdutou naběračku, kterou mu Šebesta ukázal, a začal vybírat náplň z těch neméně smrdutých kanálků. Šebesta s uspokojením chvíli přihlížel a pak se vrátil do boudy. Až do večera se už pak neukázal. Radek se raději ani nezajímal, co tam asi celý den dělá.

Teprve až k večeři se ze své boudy vybatolil. Prohlédl si Radkovu práci, vynadal mu za každou sebemenší chybičku, kterou uviděl, a odebral se na večeři.

"Tak tys prej chtěl odtud utéct!" konstatoval, když se vrátil a byl před ním úkol nějak Radka na noc ubytovat ve své boudě. Asi o tom u večeře něco zaslechl.

"Jistě." přikývl Radek. Nechtěl přiznat, jak to bylo doopravdy. "A kdo by nechtěl? Vy snad znáte nějakého vězně, který by nechtěl utéct?"

"To neznám." přikývl Šebesta. "A taky neznám nikoho, komu by se to podařilo."

"Taky mám pocit, že odtud není úniku." souhlasil Radek.

"Ale je." poznamenal jakoby lhostejně Šebesta. "Nějaká možnost je vždycky."

"To bych rád věděl, jaká!" řekl Radek pochybovačně.

"Trochu jiná, než by sis myslel. Všimni si, že mezi vězni nenajdeš ani jediného vyznavače z té sekty!"

"Co tím myslíte?"

"Nu - přemýšlím, co by se asi stalo, kdyby se některej vězeň přihlásil k té jejich kosmické víře?! Myslíš, že by tady dál věznili svého drahého spolubratra?"

Dál už o tom nechtěl mluvit. Nasadil tím ale Radkovi brouka do hlavy. Když tady budu umývat kravám zadky, tím asi Renátě moc nepomůžu, říkal si. Jako člen sekty, která tady ten kriminál provozuje, budu mít určitě větší možnosti. A přitom jde jen o to uvěřit v jakousi kosmickou moudrost. Lépe řečeno předstírat, že tomu věřím. Copak tomu musím věřit doopravdy? Copak to na mně někdo pozná, čemu věřím doopravdy? Říkat přece mohu co chci! Kolik jsem už slyšel i ještě větších nesmyslů? Kolik je asi lidí, kteří říkají jen to, čemu opravdu věří? Kolikpak je asi lidí, kteří opravdu věří tomu, co říkají? Co by se vlastně stalo, kdybych teď začal všem tvrdit, že věřím těm řečem, které do nás hustili při tom obřadu?

Přemýšlel o tom ještě i druhý den, kdy od rána až do večera čistil kravám zadky a vybíral nevábný obsah kanálků, a při té práci se definitivně rozhodl. Když večer přišel Tůma na kontrolu, oznámil mu, že pochopil, o čem důstojný pán při obřadu mluvil.

"Víte, já jsem o tom těch pár dnů přemýšlel, a teď už vím, že je to naprostá pravda!" tvrdil přesvědčivě Tůmovi. "Vždyť je to přece tak jednoduché a jasné! Já nechápu, jak jsem to mohl celý život takhle nevidět!" rozplýval se nadšením. "Vždyť to přece musí všichni vidět na první pohled, že je svět uspořádaný právě takhle! Vždyť to všichni vidí denodenně všude okolo sebe! Vždyť to přece ani jinak být nemůže!"

Tůma, který se zpočátku tvářil dost nedůvěřivě, během toho chvalozpěvu viditelně roztával a při posledních slovech už přímo zářil. Takové dokonalé obrácení neznaboha na svou víru určitě ještě nezažil.

"To jsou zlatá slova, co teď říkáte, drahý bratře!" pochválil Radka. "To bude mít důstojný pán radost, jak úspěšně působí naše převýchovné zařízení! Musím mu to honem oznámit!"

Tůma skutečně s radostným výrazem odchvátal rychlým krokem pryč, a Radek teď čekal, co bude dál.

Druhý den při ranním nástupu si ho Tůma vytáhl z řady, že s ním chce mluvit důstojný pán. Radek se ten den už k Šebestovi nevrátil. Krávy měly smůlu, důstojný pán byl přednější. Radek absolvoval celodenní přijímací pohovor u důstojného pána. Po celou tu dobu se snažil chovat se jako zanícený fanatik Vesmírné moudrosti a nadšeně hovořil o kázání důstojného pána při obřadu a o tom, jak při něm rázem pochopil všechnu složitost světa. Šebesta se ten den ve své boudě asi moc nevyspal, pokud neměly krávy zůstat ležet ve vlastním svinstvu.

Radek se vrátil do Šebestovy boudy až po večeři. Šebesta páchnoucí kravami sice tiše soptil jako přetopený parní kotel, ale neodvažoval se říct Radkovi ani jediné slovo. Autorita důstojného pána byla příliš veliká, než aby se odvážil protivit se jeho přání.

Přijímací pohovor se nakonec ukázal jako úspěšný. Tůma druhý den při ranním nástupu oznámil všem před nastoupenými řadami vězňů, že Radek před důstojným pánem projevil tolik svaté víry a tak silné přesvědčení o dokonalosti Vesmírné moudrosti, že může být přijat do komunity vyznavačů Vesmírné moudrosti už při nejbližším obřadu.

K Radkovu vysvěcení na uctívače Vesmírné moudrsoti došlo při nejbližším svátečním dni, kdy se nepracovalo a všichni uctívači se proto mohli shromáždit ve svatyni.

Ve sklepě pod svatyní dva uctívači navlékli Radka do bílé řízy. Připomínala svěrací kazajku, protože neměla rukávy a proto Radkovi přitiskla paže k tělu a znemožnila mu téměř jakýkoliv pohyb. Na hlavu mu nasadili bílou kápi, která mu zakryla oči, takže vůbec nic neviděl. Pak někam odstoupili a nechali Radka stát na místě tak jak byl.

Shora ze svatyně zaznívala velebná hudba - to jediné, co Radek mohl vnímat. Kromě starodávné melodie v ní Radek rozeznával zvláštní hluboké tóny, které svou silou rozechvívaly celé jeho tělo a navozovaly v něm zvláštní slavnostní náladu.

Pak hudba skončila. Radek ucítil, že se ho opět chopili uctívači a někam ho vedou. Šel poslepu, protože naprosto nic neviděl a neměl ani tušení, kam jde. Udělal jen pár kroků, když ho uctívači zastavili, a pak se pod ním jaksi podivně zachvěla podlaha.

Najednou uslyšel slabý hlas Lhotského znějící slavnostně jako při kázání při Obřadu. Hlas rychle sílil a už bylo rozumět i slovům.

"... se v řadách našich svěřenců vynořil další náš drahý bratr tak, jak ho teď tady vidíme vynořovat se z podzemí."

Radek pochopil, že ho asi nějaký výtah vyváží ze sklepení do svatyně, v níž už začal obřad jeho přijetí za uctívače.

"Po celý svůj dosavadní život byl náš nový drahý bratr jako slepý a nesvobodný, uvězněný ve své nevědomosti, protože nevěděl nic o tom, jaké blaho přináší Vesmírná moudrost." pokračoval slavnostně Lhotský. Aha, tak proto musím mít na sobě tu svěrací kazajku a kapuci přes oči, aby uctívači názorně viděli, jak jsem byl slepý a bezmocný, pomyslel si Radek.

"Nebyl schopen orientovat se v životě, nebyl schopen jít kupředu. Potřeboval naši pomoc. Naštěstí se ale dostal do našeho výchovného zařízení, a v péči našich vychovatelů začal stoupat po schodišti poznání." pokračoval Lhotský dál.

Uctívači postrčili Radka, aby zase vykročil.

"Schody!" zaslechl zasyknutí jednoho z nich. Zvedl tedy nohu a skutečně došlápl na nějaký schod. To by asi nebylo moc vznešené ani obřadní, kdybych o něj zakopl a zřítil se na zem, pomyslel si. Cítil, že oba průvodci stoupají po schodech s ním. Schody byly pravidelné, takže je snadno nacházel nohama i poslepu.

"Byla to těžká cesta, nesmírně obtížný přerod!" hlásal Lhotský.

Jestli tím myslí tu dřinu u Pavelky nebo ten hnus u Tůmy, pak má pravdu! souhlasil s ním Radek.

"Ale náš nový drahý bratr vytrval, všechny obtíže překonal a dosáhl svého cíle!" radostně oznamoval všem Lhotský.

Radek ucítil, že žádný další schod už před ním není. Současně ho jeho průvodci jemně zadrželi, aby se zastavil. Asi opravdu už dosáhl svého cíle.

"Až nakonec pod vedením svého vychovatele pochopil pravdu..." přednášel velkolepým hlasem Lhotský.

Tím vychovatelem měl být Tůma nebo Pavelka? pomyslel si Radek. Asi Tůma, usoudil. Tomu jsem se přece přihlásil! Pavelka neví o ničem.

"... poznal velikost Vesmírné moudrosti a prozřel!" zněl svatyní mocný hlas Lhotského a ozvěna mu vracela jeho slova zpět.

Oba uctívači doprovázající Radka mu jediným pohybem strhli kápi z hlavy a Radek skutečně prozřel. Uviděl, že stojí na piedestalu naproti kazatelně, z níž kázal Lhotský. V hloubi pod sebou uviděl shromážděný dav uctívačů Vesmírné moudrosti, kteří teď všichni radostně hleděli vzhůru na něj.

"Stal se plnohodnotným člověkem! Ztratil svou dřívější bezmocnost..." vykřikoval Lhotský jako velkolepý závěr kázání. Jeden z Radkových průvodců jediným trhnutím otevřel zip na Radkově svěrací kazajce, ta z něj spadla a Radek skutečně rázem ztratil svou bezmocnost. Najendou měl ruce volné. Usoudil, že by měl asi také udělat něco velkolepého, něco slavnostního. Zvedl tedy ruce nad hlavu a zadíval se na strop svatyně jako v nějakém náboženském vytržení. Ten strop není ale moc čistý! všiml si. Zespodu to není tak moc vidět, ale takhle zblízka - no fuj!

"... a teď tady před námi stojí náš nový drahý bratr čistý jako nepopsaný list papíru a očekává, že ho vřele přijmeme do našich řad a popíšeme ho tím nejlepším, co nám naše víra ve Vesmírnou moudrost nabízí!" dospěl k velkolepému finále hlas Lhotského.

Radek si koutkem oka všiml, že už na piedestalu stojí sám. Jeho průvodci nenápadně někam zmizeli. Celá svatyně teď hleděla jen na něho samotného. Znovu se rozezněla ohlušující velebná hudba. Na čelní stěně svatyně se zase rozzářila veliká hvězda, kterou už Radek znal. Lhotský pomalu sestoupil s kazatelny, zastavil se uprostřed svatyně, obrátil se směrem k Radkovi a rozpřáhl ruce. Radkovi došlo, že by asi měl udělat totéž. Pomalu tedy sestoupil ze svého piedestalu krokem co nejdůstojnějším. Dole pod schodištěm ho Lhotský objal tak otcovsky, že si Radek připadal jako ztracený a znovu nalezený syn.

A pak podobným způsobem rozpřáhl ruce první v řadě uctívačů stojících v hledišti. Radek pochopil, že se asi má obejmout se všemi, kdo ve svatyni jsou. Odevzdaně tedy absolvoval celou tu nekonečnou objímací kalvárii. Překvapilo ho, jak vřelá ta všechna objetí byla. Ti uctívači to snad opravdu myslí vážně! zjišťoval. Objal se tak s Pavelkou i s Tůmou, poznal dozorce, kterého viděl na pasece, i s dozorkyní, která na poli hlídala Renátu. Objal se i s jezdci, kteří ho chytili na poli u Renáty a pak na útěku. Ostatní lidi zatím neznal. Šebesta, Kouba ani odtatní vězňové, které Radek znal, zde však nebyli. Asi to opravdu je shromáždění pouze samotných uctívačů, a asi už teď skutečně patřím mezi ně, usuzoval Radek.

Hvězda na čelní stěně zářila oslepujícím světlem a osvětlovala celou svatyni po celou dobu, kdy se Radek postupně objímal se všemi uctívači ve svatyni. Teprve když byl hotov se všemi, začala zvolna pohasínat. Obřad přijímání nového člena komunity byl u konce.

"Máš už nějakou představu, můj drahý bratře, co bys tady u nás chtěl dělat?" zeptal se Radka Lhotský.

"No - já nevím..." řekl Radek nejistě. Ve skutečnosti to věděl naprosto přesně, ale to nemohl říci. "Vždyť ani nevím, co všechno bych mohl dělat..." řekl rozpačitě. "Možná bych se tady měl napřed trochu porozhlédnout..."

"V živošišné výrobě zůstat nechceš?" s úsměvem spíš konstatoval než se ptal Lhotský.

"Živočišná výroba?" podivil se Radek. "Co to je?"

"To jsou ty krávy!"

"Tak to opravdu ne!" usmál se zase Radek.

"To jsem rád!" spokojeně přikývl Lhotský. "To je nečistá práce! Ta je nedůstojná člověka, který pochopil velikost Vesmírné moudrosti! Na takové práce tu máme naše chovance. Ty si jistě vybereš něco lepšího!"

Aspoň něco dobrého tedy z tohoto tyjátru vzejde! konstatoval Radek s úlevou.

"Třeba někde na poli..." řekl váhavě, ale neprozradil, že tam chce jen proto, aby byl blíž Renátě.

"Na poli?" podivil se Lhorský. "Hmm - taková obětavost sice ctí každého vyznavače Vesmírné moudrosti, ale tohle by asi nebylo vhodné. Na poli pracují jenom ženy. Shrbená práce přece není pro chlapa! Ale nejsou tady přece jen pole! Jestli tě láká rostlinná výroba, pak do rostlinné výroby patří i jiná zařízení! Viděl jsi už naše skleníky?"

Skleníky Radek samozřejmě dosud neviděl. Z celé komunity uctívačů viděl zatím jen zadky velrybích krav a ruiny v pralese.

"Tak pojď se mnou, můj drahý bratře, a já ti je ukážu!" nabídl se Lhotský. Ani nečekal na Radkův souhlas a zavedl ho na návrší nad svatyní. Byla tam vystavena slunci řada dlouhých rozměrných skleníků. V ústrety jim vyšel člověk, kterého Radek poprvé viděl ve svatyni při svém vysvěcení na vyznavače.

"To je náš drahý bratr Fiala." představil ho Radkovi Lhotský. "Má na starosti naše skleníky. Ten ti tady všechno ukáže a vysvětlí."

"S radostí!" skutečně se zaradoval Fiala. "Pojďte, můj drahý bratře, je to docela jednoduché!" zval Radka dále.

Lhotský tedy předal Radka Fialovi a vrátil se zpátky. Fiala ochotně spustil výklad.

"Tady v těch sklenících pěstujeme všechno nejdůležitější, co potřebujeme. Jen to, co se k nám tady do těch skleníků nevejde, se pěstuje tam kdesi mezi lesy na polích. V těchhle našich sklenících totiž všechno roste několikanásobně rychleji než někde na poli. Nejen proto, že je tam tepleji, ale především kvůli té atmosféře, kterou tam máme. Jak jistě víš, můj drahý bratře, rostliny potřebují pro svou fotosyntézu kysličník uhličitý. Ve vzduchu, který dýcháme, je ale kysličníku uhličitého jen velmi málo, jen zlomek promile. To znamená, že všechny rostliny rostoucí pod širým nebem se vlastně dusí - trpí nedostatkem kysličníku uhličitého a proto rostou a hlavně plodí úrodu mnohem menší, než by jejich schopnostem a síle slunečního svitu odpovídalo. Proto v našich sklenících dopřáváme našim rostlinám podstatně více kysličníku uhličitého, než kolik ho je v běžném vzduchu. Skleníky jsou propojené potrubím s kotelnou. V té se spaluje odpadové dřevo, větve a chrastí, kterého je spousta, když se kácí prales při dobývání nových prostor pro naše Svaté Město. Kouř z té kotelny se čistí a pak se vede do našich skleníků. Proto naše kleníky musí stát tady na kopci, aby potrubí z kotelny sem působilo tak trochu jako komín. V tom kouři i po vyčištění je toho kysličníku uhličitého víc jak patnáct procent. To je přímo nektar pro naše rostliny. V takové atmosféře rostou jako divé. Ukážu ti to, můj drahý bratře. Uvidíš, že ti ty rostliny porostou přímo před očima. Opravdu!" ujišťoval Radka. "U některých druhů skutečně můžeš pouhým okem vidět, jak se ta rostlina zvětšuje a protahuje do výše. Taky se asi podivíš, jak obrovského vzrůstu většina těch plodin je. Tak obrovskou zeleninu jsi zaručeně ještě nikdy v životě neviděl!

Ale má to jeden háček." přiznal Fiala. "Vzduch s tak velikým obsahem kysličníku uhličitého je nedychatelný. Pro nás je jedovatý. Člověk by se v kterémkoliv z našich skleníků během několika desítek vteřin udusil. Proto se dovnitř těch skleníků dá jít jedině ve skafandru s dýchacím přístrojem. To je určitá nevýhoda. Ale vzhledem k tomu, že do těch skleníků chodí pracovat jen naši chovanci, to zase tak moc velká nevýhoda není. My vyznavači Vesmírné moudrosti tam nechodíme, takže nám to nevadí. Ale teď, abych ti to tam mohl všechno ukázat, tam jít musíme a tak se musíme navléct do těchhle hábitů!"

Fiala otevřel skříň v boudě vedle jednoho skleníku a vytáhl jakýsi neprodyšný oděv. Naučil Radka, jak se do něj nasoukat, a pak oba vstoupili neprodyšně utěsněnými dveřni do skleníku.

Radek se naráz ocitl v zeleném pekle. Tak nějak si ten pradávný pojem ještě z dob Civilizace představoval. Nikdo na zemi už přesně neví, co ten pojem tehdy vlastně znamenal. V dějepisu se tak říká tehdejším pralesům. Ty už ale dávno nikde na světě neexistují a nikdo dnes už ani neví, jak vlastně vypadaly. Dnes už si je můžeme jen nějak představovat. Vnitřek skleníku ale předčil všechny Radkovy představy. I přes skafandr ucítil nesmírné vedro. Určitě nemohlo být způsobováno jen sáláním slunce z modré oblohy bez mráčku přes skleněný strop. Určitě se na tom muselo podílet i teplo z kotelny přinášené sem spalinami z ohniště. Rostlinám ve skleníku ale tohle vedro nepochybně velice svědčilo. Už u vchodu uviděl Radek záhon zeleniny, kterou velice dobře znal. Tedy - až dosud si myslel, že ji zná. Tady byla nepředstavitelně veliká. Lupení z ní bujně trčelo na všechny strany do neuvěřitelné délky, takže zasahovalo i do uličky mezi záhony, po které Fiala Radka vedl. Oba se místy museli tím bujným porostem namáhavě protlačovat, oběma rukama ho před sebou rozhrnovat.

Vzduch ve skleníku byl téměř neprůhledný mlhou a vlhkostí. Voda z půdy se v tom vedru vypařovala obrovskou rychlostí, páry stoupaly vzhůru ke stropu a srážely se tam na skleněných tabulích, které byly samozřejmě ochlazované normálně teplým vzduchem venku. Skleněný strop byl celý pokrytý kapičkami zkondenzované vody, která po něm stékala nad záhony a tam odkapávala dolů na rostliny jako nepřetržitý poměrně hustý déšť.

Zevnitř vypadal skleník mnohem rozlehlejší než když ho Radek viděl zvenku. Trvalo to snad půl hodiny, než prošli celou délkou skleníku až na konec a vrátili se zase zpátky. Radek sice nikde neuviděl, že by mu nějaká rostlina rostla přímo před očima, ale u vchodu si po té půlhodině všiml, že ta rostlina, kterou si prohlížel po vstupu jako první a proto si ji zapamatoval, je teď skutečně o poznání větší. Tohle pekelné prostředí tedy rostlinám asi opravdu svědčí. Zato Radek byl z toho zeleného pekla tak zničený, že už ani netoužil podívat se ještě do nějakého dalšího skleníku, kterých tady stála celá řada. Ten jeden mu nadobro stačil. S úlevou se sebe strhl skafandr a s pocitem nesmírné blaženosti se nadechl normálního vzduchu, který se dal dýchat a byl jen normálně letně teplý.

S povděkem si připomněl, že uctívači té kosmické moudrosti do těch skleníků chodit nemusí. Asi je ten jejich nesmysl opravdu moudrost. Radek usoudil, že tady mu bude určitě lépe než u těch Šebestových krav. Rozhodl se, že se sem rozhodně přestěhuje, a zašel si k Šebestovi pro své věci.

Šebesta ho uvítal se smrdutou naběračkou nad kanálkem za jednou velrybí krávou.

"Tak se vám to přece povedlo!" konstatoval kysele, když Radka uviděl, a hned mu začal uctivě vykat. "Tak přece jste se stal mým pánem!" s obavami se na Radka podíval.

"Nestal!" uklidnil ho Radek. "Vybral jsem si skleníky!"

Na Šebestově tváři uviděl takovou blaženou úlevu, až se musel rozchechtat.

Když se vrátil ke skleníkům, právě končila směna.

"Ty ses prý pokusil o útěk odtud, slyšel jsem!" s úsměvem poznamenal Fiala. "Ještě jako trestanec!"

"Pokusil... Donutili mne!" pokrčil rameny Radek. "Však víš, čeho jsou schopni. - Ale stejně se to nepovedlo."

"To se ani nemohlo podařit." zakroutil hlavou Fiala. "Tady všude kolem toho našeho areálu je na kraji lesa elektrická bariéra, přes kterou nikdo ven neprojde."

"To jsem viděl." přikývl Radek. "Naštěstí mne to nezasáhlo, já jsem nešel vpředu. Mně se nestalo nic. Oni ale běželi napřed, a tak to dostali."

"Ale jim se taky nic nestalo!" prohlásil Fiala.

"Taky jsem měl ten dojem, že to přežili. Ale nechápu to, jak je to možné? Když jsem viděl ty blesky... To je přece muselo na místě zabít?"

"Nemuselo." odpověděl Fiala. "Elektřina zabíjí jen když jde přes srdce. Vysokofrekvenční proud jde ale jen po povrchu těla, do hloubky nezasahuje a proto srdce nezasáhne."

"Já myslel, že každý elektrický proud zabíjí!" podivil se Radek.

"Jenom nízkofrekvenční." poučil ho Fiala. "Ten pronikne do hloubky těla a zasáhne srdce. Vysokofrekvenční jde jen po povrchu kůže, takže neublíží a dokonce ani nezabolí. Elektrický proud totiž bolí jen když prochází přes svaly a nervy. To by ovšem nikomu nevadilo, kdyby to nebolelo." usmál se. "Takže naši technici tu frekvenci vyladili tak, aby proud pronikal do těla jen mělce, aby zasahoval jen vrstvu svalů a nervů pod kůží, ale hlouběji aby se už nedostal. Zásah takovým proudem pak bolí příšerně, ale nezabíjí ani neublíží."

"A - ták!" přikyvoval Radek.

"V takovém elektrickém poli se vůbec nedá chodit, to sis asi všiml." pokračoval Fiala. "Takové pole se měří na statisíce voltů na každý metr délky, a jak velkou vzdálenost překonáš jedním krokem? Ty statisíce voltů zkratuješ nohama při každém kroku, takže při každém kroku dostaneš ránu jako hrom."

"Ano, to jsem si všiml, jak jim blesky šlehaly do nohou na každém kroku!" souhlasil Radek.

"Jistě, a to je ten účel, aby nemohli udělat ani krok a museli zůstat stát na místě!"

"A ti - no, strážci, co je přijeli chytit, tak ti měli jakési skafandry, ..." připoměnul Radek.

"Aby ty rány nedostávali." dořekl Fiala. "Ty jejich 'skafandry' jsou prostě obleky s elektricky vodivé látky, takže proud prochází tím jejich oblekem a jejich těl se ani nedotkne."

"Ale odkud se tam ten proud bere? Já jsem tam žádné zařízení neviděl!"

"Ani jsi nemohl! Je zakopané v zemi, právě proto, aby nikdo nevěděl, kde přesně je. Proto také jsou okraje lesa vyčištěné od padlých kmenů a ostatních překážek, pod kterými by se to vedení nedalo zakopat. Proto ten prales nedosahuje až k polím na kraji lesa, ale začíná až hlouběji v lese. Tam jsme to zatím ještě nestihli vyčistit. To jsi asi poznal, že ten les čistíme odprostředka, abysme tady získali místo pro sebe a pro naše svěřence. Tam jsme vyčistili jen ten kraj lesa, kvůli té bariéře."

"Ale já jsem tam pár dní předtím prošel bez problémů a nic se nestalo!" namítl Radek.

"Jistě." souhlasil Fiala. "Místní lidé tam běžně chodí na klestí a na houby a nesmí se jim nic stát! Oni asi o té bariéře ani nevědí! Ta bariéra totiž není zapnutá pořád. Tam jsou totiž v korunách stromů čidla, která sledují každý pohyb a dovedou nějakým způsobem rozeznat, kdo se to tam právě pohybuje. Uznáš sám, že houbař se pohybuje lesem jiným způsobem než prchající trestanec. Takže je tam zařízení, které to dovede rozeznat a zapne bariéru jen když je to potřeba a také jen tam, kde je to potřeba."

"To musí být teda hodně chytré zařízení!"

"Asi je." souhlasil Fiala. "To víš, tohle tady je město z dob Civilizace, a tehdy měli lidé fajnovou techniku. A tohle město bylo tehdy opuštěné hodně narychlo, na to jsi už přece přišel. To znamená, že všechno, co tady tehdy bylo, tady taky zůstalo. Už hodně jsme toho tady našli, a ledacos z toho se i podařilo uvést do chodu. Ale to už by ti líp řekli naši technici, kdybyses o to chtěl zajímat podrobněji."

"Díky, nemám zájem." usmál se Radek. "Z těch vysokofrekvenčních proudů se mi vybavuje jen jakýsi Teslův transformátor, který nám ukazovali ve škole, ale co to je, to jsem nikdy nepochopil!"

"Ano, to je něco takového." s úsměvem přikývl Fiala. "Z Teslova transformátoru také šlehají takové blesky, které nikomu neublíží. To je takový školský příklad. Kromě toho se ta bariéra zapíná do plného provozu jen když někdo uteče. Pokud nikdo nechybí, je ta bariéra přepnutá do mírnějšího režimu rozpoznávání. To se tam pak můžeš procházet podle libosti a dělat téměř cokoliv, a ta čidla tě nevyhodnotí jako prchajícího trestance."

Najednou se rozhoukala poplašná siréna u čtvrtého skleníku. Radek s Fialou se tam rychle rozběhli.

U dveří do skleníku u poplašného tlačítka stál trestanec, o němž už Radek věděl, že se jmenuje Záruba. Na sobě měl skafandr, jaký se nosí na práci do skleníků.

"Břenek tam zůstal!" vykřikoval Záruba a ukazoval dovnitř skleníku.

"Jak - zůstal?" nechápal v první chvíli Radek.

"Něco se mu stalo! Leží tam!" vysvětloval Záruba.

Fiala už nahlížel okénkem ve dveřích do skleníku. Bylo sice zevnitř zamlžené, mělo ale ruční stěrač ovládaný zvenku, takže po otření se jím dalo nahlédnout dovnitř. Dalo se jím rozeznat, že v dálce několika desítek metrů od vchodu tam v uličce mezi záhony leží nějaký skafandr. V mlhách vzduchu uvnitř skleníku se nedalo rozeznat, jestli je to nějaká zhroucená postava nebo zda je to jen prázdný skafandr.

"Proč jsi ho odtud nevytáhl?" zařval Fiala na Zárubu.

"Nemohl jsem!" vysvětloval Záruba. "Už jsem neměl kyslík!" a stahoval se sebe skafandr.

"Tak si vem jiný!"

"Žádnej už tady není! Směna končí! Zásoby jsou pryč!"

Záruba byl až překvapivě klidný, všiml si Radek. Nebo snad lhostejný?

"A co teda s tím chceš dělat?" dorážel Fiala na Zárubu. "Vždyť přece jde o čas! Než sem přijde záchranná četa, bude už pozdě!"

Záruba jen pokrčil rameny.

"Já tam pro něj vlítnu!" nabídl se Radek. "Třeba tady v těch ostatních něco zbylo!"

Ve skříni u skleníku byly dva zjevně už dnes použité skafandry.

"Neblázni!" krotil ho Fiala. "Jestli on to nezvládl, tak ty teprve ne! On to tam zná mnohem líp, než ty!"

Radek se ale nenechal zastavit. Rychle se navlékl do jednoho skafandru a vrazil dovnitř skleníku. Doufal, že trocha kyslíku snad ještě ve skafandru zůstala, a také spoléhal na svou schopnost zadržet dech na poměrně dlouhou dobu. Uháněl k ležící postavě a skutečně se mu podařilo doběhnout až k ní na jediné nadechnutí. Popadl postavu za nohy a vzepřel se, aby ji vlekl ke vchodu. Byla těžší, než čekal. Šlo to pomalu. Musel se už nadechnout. Zatím to šlo. Vlekl postavu ke vchodu jak nejrychleji to šlo, a snažil se dýchat jak nejméně to šlo. Nevěděl, jak dlouho to ještě bude možné, a netušil, co se stane pak. Couval zpátky ke vchodu, táhl za sebou po zemi Břenka a připadalo mu, že postupuje zoufale pomalu. Ani nevěděl, kolik cesty mu ještě zbývá, protože nechtěl ztrácet čas ohlížením. Zadržoval dech, až se mu nedostatkem vzduchu dělaly mžitky před očima.

Konečně narazil zády do dveří. S úlevou cítil, že se za ním samy otevřely aniž by se musel obracet a že ho někdo vytáhl ven. Padl na zem, někdo mu sundal přilbu skafandru a on pak už jen lapal po tom nádherném sladkém vzduchu.

Když se vzpamatoval, uviděl, že Fiala zatím křísí Břenka. Záchranný přístroj byl v nouzové skříňce u každého skleníku. Břenek už měl na hlavě nasazenou přilbu přístroje a na ní blikalo zelené světélko.

"Je to dobré, přežil to!" konstatoval spokojeně Fiala. "Jak to takhle zeleně bliká, tak už není potřeba nic dalšího dělat, to už si ten krám s tím poradí sám, a zbytek udělá záchranná četa, až dorazí. Gratuluju!" obrátil se radostně na Radka. "Podařilo se ti to! Jseš perfektní! To jsem opravdu nečekal, že to dokážeš!"

Když záchranná četa dorazila, už vlastně ani neměla nic na práci. Břenek už se probíral. Společně ho opatrně svlékli ze skafandru.

"Copak to tady je?" všiml si najednou Fiala.

Na zádech Břenkova skafandru zela nejmíň deset centimetrů dlouhá trhlina.

"Tak takhle to bylo!" konstatoval Fiala. "Tudy se mu tam dostal ten vzduch ze skleníku!"

"To by snad nemuselo vadit!" zkusil namítnout Radek. "Kysličník uhličitý je přece těžší než vzduch, takže touhle dírou by se mu k obličeji neměl dostat! Tak nanejvýš k nohám!"

"Ve stoje možná ne, ale jak se sehnul, aby něco udělal na záhonu, tak mu odtud už k obličeji stéct vnitřkem skafandru mohl." posoudil situaci Fiala. "Ale tohle nevypadá jako roztržené!" vyslovil najednou strašlivé podezření. "Tohle je čistě rozříznuté!"

Břenek zaslechl poslední slova a projevil zájem.

"Ne, já jsem si skafandr rozhodně o nic neroztrhl!" prohlásil s naprostou jistotou. "Na zádech už vůbec ne! Zádama jsem rozhodně o nic nezavadil!"

"Tak jak to teda vzniklo? Byl tam někdo s tebou?"

"No přece Záruba! Vždycky přece děláme spolu! Kdo jinej?"

Záruba stál vedle a najednou vypadal nějak bledý.

"Já s tím nemám nic společnýho!" vykřikl nejistě.

"Tak tos byl ty?!" otočil se po něm Břenek výhrůžně.

"Já ne! Vždyť přece s náma makal i Sokol! To on! Já jsem jen uviděl, že tam někdo uvnitř zůstal, tak jsem spustil poplach, přesně podle předpisů!" bránil se Záruba.

"Já si na žádného Sokola nevzpomínám!" rozohňoval se Břenek.

"Klid! Zůstaň ležet!" uklidňovali ho chlapi ze záchranné čety. "To si vyřídíte potom! Teď musíš do nemocnice!"

"A Záruba tady zůstane?! A nic se mu nestane?! Tak to ne!" vyletěl Břenek. "Do žádný nemocnice nejdu!" rozhodl a hned začal se sebe strhávat elektrody nouzového přístroje. "Napřed si to musím vyřídit se Zárubou! Až ho uvidím uvázaného, tak to bude pro mne to nejlepší léčení!"

"Co si chceš se mnou vyřizovat? Já za nic nemůžu!" ohrazoval se Záruba, ale v jeho hlase už zazněl strach.

"Nekecej a shoď ty hadry!" přikazoval mu Břenek a už se zvedal se zamě.

"Ty ho chceš spráskat bičem?" zeptal se téměř dychtivě představený. "Tak já pro něj doskočím!" nabízel se s velikou ochotou a hned také někam odběhl, ani nečekal na odpověď.

Záruba se s jakousi zoufalou nadějí zadíval na Radka. Radek se ale ve své roli novopečeného dozorce a vyznavače Vesmírné moudrosti teprve orientoval. Nevěděl, co má v takovéto situaci dělat a co si může dovolit. Proto jen po očku pokukoval, co udělá Fiala. Ten se ale tvářil nezúčastněně, jakoby pozoroval hemžení mravenců, které se ho nijak netýká, a nedělal nic. Radek ho tedy napodobil a na úpěnlivé Zárubovy pohledy nereagoval.

"Tak dělej, hovado! Na co čekáš?!" pobízel Břenek Zárubu vztekle. "Nebo chceš, abych ti pomohl?!"

To Záruba zjevně nechtěl. Pomalu se svlékl a zůstal pak stát před Břenkem jen v tom nejnutnějším.

"A co ty nohy?" pustil se do něj Břenek znova. "To ti je mám svazovat já?!"

Záruba se beze slova posadil na zem a řemenem od kalhot si spoutal kotníky nohou. Pak se neobratně postavil, zamával rukama a zabalancoval na spoutaných nohou. Pak bez čekání na další rozkaz sám zkřížil paže a nastavil ruce Břenkovi ke svázání.

Mezitím už dychtivě přiběhl představený a nesl dlouhatánský kožený bič a také prozíravě i klubko silného provazu. Tím Břenek bez váhání svázal Zárubovi ruce a pak ho za ně táhl pryč. Záruba za ním neobratně poskakoval sounož na spoutaných nohou, potácel se na všechny strany a odskakoval bokem, aby udržel rovnováhu, ale dařilo se mu nespadnout a dařilo se mu i udržovat krok s Břenkem.

Břenek ho odtáhl pod jakousi podivnou vysokou kovovou konstrukci, která stála poblíž skleníků. Radek zatím nevěděl, k čemu slouží, a nebyl si jistý ani tím, jestli ji tam postavili za nějakým účelem vyznavači Vesmírné moudrsoti anebo jestli je to nějaký pozůstatek dávné Civilizace ještě z dob, kdy toto město nebylo opuštěné. Nejnápadnější částí konstrukce byly dvě tlusté dlouhé roury vedoucí asi tři metry nad zemí odněkud zdaleka někam daleko a zespodu podepřené kovovým mřížovým mostem. K tomu mostu teď Břenek uvázal za ruce Zárubu. Záruba musel zvednout paže vysoko nad hlavu, Břenek pak silou přitáhl provaz vedoucí od jeho rukou vzhůru k nosníku mostu a vypjal mu tělo do výšky. Záruba se celý jakoby natáhl a vystoupil na špičky. Pak Břenek uvázal provaz na uzel a nechal Zárubu stát nataženého na špičkách a visícího za ruce na konstrukci. Pak vzal do ruky bič, který mu představený nesmírně ochotně podával.

Záruba přešlapoval na špičkách spoutaných nohou a otáčel se na provaze čelem k Břenkovi, aby viděl, co ho čeká. Břenek se rozpřáhl, bič zasvištěl a s prásknutím dopadl Zárubovi na záda. Zárubovi uklouzl výkřik bolesti. Bič se mu obtočil kolem trupu, pak pomalu odpadl a zanechal po sobě na Zárubově kůži růžový pruh. Břenek se rozpřáhl k další ráně.

Bič svištěl a dopadal na Zárubovo tělo pravidelnými hlučnými ranami. Záruba křečovitě zatínal zuby a zadržoval dech, aby nevydal ani hlásku a neudělal tak Břenkovi radost. Zavíral oči a zakláněl hlavu, aby neviděl, jak se mu znovu a znovu blíží k tělu letící a svíjející se kožený had biče. Zmítal sebou na všechny strany, snad doufal, že se mu podaří některé ráně uhnout. Neměl šanci, byl uvázaný tak, že se nemohl pohnout z místa ani o krůček, a všude kolem sebe měl prázdný volný prostor, kde nebylo nic, za co by se mohl skrýt, nic, o co by se Břenkův bič mohl zarazit. Most s rourami, k němuž měl uvázané ruce, vedl vysoko nad jeho hlavou a jeho podpěry byly nekonečně daleko.

Břenek zpočátku mířil bičem jen na jeho záda, ale když už měl Záruba záda pruhovaná jako vězeňský oblek, zamířil níž. Bič dopadl několikrát Zárubovi na zadek a pak začal pruhovat jeho stehna. Po první ráně na Zárubova napjatá lýtka se Záruba už neudržel na špičkách, sklesl dolů a zůstal viset jen na svázaných rukou. Břenek se usmál, přidal mu ještě pár ran přes teď už uvolněná lýtka a zamířil zase výš. Zárubova stehna poznamenal ještě několika dalšími růžovými pruhy a pak se začal zase věnovat Zárubovým zádům. Postoupil o krůček blíž, takže bič už teď nedopadal jen na záda, ale ovíjel se kolem Zárubova vyklenutého hrudního koše a konec biče ho zasahoval do prsou a do podpaždí zvednutých rukou. Po prvním takovém zásahu Záruba už v sobě neudržel zadržený dech a vzduch mu z plic vyrazil strašlivým výkřikem. Břenek přímo zazářil a rychle přidal Zárubovi několik dalších stejně vedených ran. Záruba se pod údery biče divoce zmítal, přešlapoval na spoutaných nohou a rychle se otáčel na všechny strany, aby tomu přívalu ran nějak unikl, ale dosáhl jen toho, že tak dostával rány ze všech stran a všude, i tam, kam až dosud Břenek svým bičem nedosáhl.

Teprve až když začal neovladatelně skučet bolestí a hlasitými výkřiky doprovázet každý dopad biče, byl Břenek konečně uspokojený a přestal. Pomalu stočil bič a vrátil ho představenému. Přitom nespouštěl oči ze Záruby. Spokojeně si vychutnával svoje dílo. Záruba už se nevypínal na špičky. Stál zhrouceně s hlavou svěšenou na pruhovaná prsa a visel plnou vahou těla na uvázaných rukou. Břenek ho s úsměvem pomalu obešel, aby si prohlédl jeho zbičované tělo ze všech stran, a pak se zastavil před jeho obličejem.

"Tak co? Jak se ti to líbilo?" zeptal se ironicky a poplácal Zárubu otcovsky po tváři. "Bylo to přesně to, oč jsi usiloval, anebo tě už začíná trochu mrzet, co jsi mi udělal?"

Záruba neodpověděl, ani se nepokusil zvednout hlavu a podívat se na Břenka.

"No, jak myslíš." pokrčil rameny Břenek. "Tak si tady postůj a trochu si o tom popřemejšlej! Já se vrátím! A pak se tě na to zase zeptám. Do té doby se tady měj!" dodal, otočil se a odcházel. Zárubu nechal stát uvázaného a samotného tak, jak byl.

"Díky, kamarádi!" zamával vesele na záchranáře. "Ale už se můžete vrátit! Už jsem úplně zdravej a vyléčenej! Tohle bylo stokrát lepší než všechny ty vaše dryáky!"

"Neměli bysme nějak zasáhnout?" zeptal se Radek Fialy.

"Proč?" podivil se Fiala. "To je přece jejich záležitost! Nepleť se jim do toho! Snad byses nechtěl shazovat řešením nějakých jejich problémů! Mne nezajímá, kdo to tomu Břenkovi provedl! A už vůbec mne nezajímá, proč! Vím jen jediné: že to zaručeně nesouvisí s Vesmírnou moudrostí, takže není potřeba, abysme se tím jakkoliv zabývali. Tím ať se zabývají oni. To je jejich věc, to ať si vyřídí sami mezi sebou!"

"Aby si sami navzájem dělali ze života peklo?"

"Správně! Ano!" přikývl Fiala. "Jsou tady přece za trest, tak jim přece nemůžeme dělat ze života ráj! Musí tady zažívat peklo! Kromě toho jsme přece převýchovné zařízení! Oni se tady musí naučit, jak takové problémy řešit sami, a tak, aby při tom nikomu neublížili! Kde jinde by se to měl Břenek naučit, když ne tady? A Záruba si musí uvědomit, že něco takového si nikdy nesmí dovolit! Musí poznat, že ho za to stihne ten nejpřísnější trest. Čím horší věc si pro něj vymyslí, tím líp pro něj. Tím líp pochopí, že udělal něco špatného!"

"A co když to neudělal?" namítl Radek. "Co když má pravdu?"

"Tak se musí umět bránit! Musí umět přesvědčit ostatní, že pravdu má on! Až odtud odejde a vrátí se do svobodného života, nikdo to za něj dělat nebude! Víš přece sám, kolikrát v životě člověk do něčeho spadne, a většinou naprosto nezaviněně, a nikdo mu nepomůže! Musí se obhájit sám! Víš přece, jak fungují soudy! A když se sejdou tři právníci, tak mají dohromady nejmíň pět různých názorů na tutéž kauzu! Prostě kdo se neumí bránit sám, ten má v životě smůlu. A to se Záruba také musí naučit. Čím dřív to pochopí, tím líp pro něj!"

"Takže to chceš nechat tak?" ujišťoval se Radek.

"Ano!" přikývl Fiala. "Mne zajímá jen jediné: Aby Břenek Zárubovi nijak neublížil, aby Záruba mohl zítra zase normálně nastoupit do práce. To je jediné, co je opravdu důležité. Protože ti naši svěřenci nás živí, to jsi už jistě pochopil. Předpokládám, že ani tobě už by se nechtělo zase znova makat tak, jako když jsi byl tady takovým chovancem!" usmál se. "Takže místo tebe musí makat někdo jiný. Na to jsme si tady ten převýchovný ústav pořídili, abysme nemuseli makat sami." vysvětloval se spokojeným úsměvem. "Proto je taky tak dobře, že jsi toho Břenka odtud vytáhl. Jednak tě asi od teď budou za to všichni zbožňovat, a hlavně jsme nepřišli o jednoho ze svých živitelů!"

"A co kdyby se ho nepodařilo vzkřísit? To bysme pak o toho živitele přišli! To by pak byla vražda!"

"To by byla! To máš pravdu!" přikyvoval Fiala. "To by pak bylo něco úplně jiného! To bysme pak opravdu museli řešit my!"

"Jak?"

"No - jinak." pokrčil rameny Fiala. "To se tady ještě nikdy nestalo, takže já vlastně ani nevím. Jsme přece civilizovaní lidé! Dokonce i ti trestanci, i kdyby byli sebehorší, uznávají odkaz Civilizace, takže se navzájem nezabíjejí. V tom ten Záruba překročil všechna tabu, která ctí všichni, kdo se chtějí hlásit k odkazu Civilizace. Naštěstí se mu to nepodařilo, samozřejmě hlavně díky tobě, takže to můžeme nechat na nich a na právu pomsty. Kdyby se mu to ale podařilo, kdybys nezasáhl, tak - to opravdu nevím. O tom už bysme asi nerozhodovali my. To by asi musela rozhodnout jeho důstojnost Lhotský."

"Myslíte - trest smrti?!" zaváhal s otázkou Radek.

"Ne, to ne." odmítl to Fiala. "To by bylo necivilizované. To bylo zakázané už v dobách Civilizace, takže to musíme dodržovat také, pokud uznáváme její odkaz. A hlavně by to byl nesmysl. Poznal jsi přece Vesmírnou moudrost, takže víš, že zločinci se sem po smrti vracejí v jiném těle. To znamená, že popravený zločinec se zase znova narodí a bude dál páchat svoje zločiny. Jenže bude mít jiné tělo a proto na něm nikdo nepozná, že je to zločinec. Zatímco když ho nepopravíme, ale necháme ho žít ve stejném těle, tak o něm každý bude vědět, že je to zločinec, a bude si moci na něj dávat pozor. Jedině zavřený zločinec je bezpečný zločinec! Jedině u živého, zavřeného zločince si můžeme být jistí, že jsme před ním bezpeční! Popravou ho vlastně propustíme na svobodu v novém těle. Na tohle přišli lidé už v době Civilizace a proto zrušili trest smrti. To jen v primitivních, zaostalých zemích, kde ještě nikdy neslyšeli o Vesmírné moudrosti, tak jedině tam ještě zločince popravují, protože nevědí, co činí! Proto je naším tak důležitým úkolem šířit povědomí o Vesmírné moudrsoti mezi všechny lidi na Zemi, protože je tím chráníme mimo jiné i před zločiny!"

Na to nebylo co dodat. Jakmile se do něčeho zaplete Vesmírná moudrost, není dovoleno nic namítat, to už Radek věděl. Vesmírnou moudrostí všechny diskuze končí.

"Vy jste zlatej člověk, pane!" obrátil se Břenek na Radka, když Fiala odešel. "Kdybyste kdykoliv cokoliv potřeboval, klidně se obraťte na mne! Pro vás já udělám všecko! Pro vás vždycky!" zdůraznil.

Radek se jen usmál. Po chvilce ho ale napadlo, že by se to třeba mohlo hodit. Sledoval Břenka, a až se mu zdálo, že je dostatečně osamělý, aby jejich rozhovor nemohl uslyšet nikdo třetí, oslovil ho.

"Já tě chytnu za slovo, jestli můžu!" řekl tiše.

"Vy můžete, samozřejmě! Kdykoliv!" ujistil ho Břenek stejně tiše.

"Potřeboval bych odtud dostat jednu ženu."

"Muklici?" ujistil se Břenek. "To je vaše ...?"

"Ano, je to moje!" připustil Radek. "Šlo by to nějak?"

"Počkejte, - to vy jste se pokusil o ten útěk?" zapřemýšlel Břenek.

"Ano, pokusil." přiznal Radek. "A neosvědčilo se to." dodal s úšklebkem.

"Nešlo to?" ujišťoval se Břenek.

"Nešlo." potvrdil Radek.

"No jo. Odtud není úniku." konstatoval beznadějně Břenek. "Vy samozřejmě můžete ven kdykoliv, vy jste ten - no - vyznavač. Ale my tady odtud nemůžeme. Ta - no - ta je taky - to - vyznavačka?" zeptal se ještě.

"Není." zklamal jeho i své naděje Radek. "Jestli já můžu ven, tak ona rozhodně ne."

"Tak to je blbý." pronesl tiše Břenek. "Ale uvidíme. Popřemejšlím vo tom. Že jste to vy... Třeba se něco najde..."

Chvíli hleděl do prázdna a zdálo se, že usilovně přemýšlí. Asi ale nepřišel na nic. Pak jen beze slova pokrčil rameny a zašel se podívat zase na uvázaného Zárubu.

Záruba se narovnal, když ho uviděl. Asi nechtěl vypadat tak zničeně.

"Tak co, jak se vede?" zeptal se Břenek vesele, jakoby potkal kamaráda, a popleskal ho po tváři. Záruba sebou zazmítal a zaťal pěsti uvázaných rukou. Mít je volné, asi by něco takového Břenkovi nestrpěl. Takhle ovšem nemohl dělat nic.

"Copak, copak?" posměšně se podivil Břenek. "Ty děláš, jako kdybys neměl radost, že mne zase vidíš! Jako kdybys nechtěl bejt můj kamarád!" a popleskal ho ještě i po druhé tváři. "Ty něco máš proti mně? To bych ti neradil! Ty si myslíš, žes už zažil všecko, co zažít můžeš? Že už to nemůže bejt horší? Tak to se moc a moc pleteš! Ty zapomínáš na to, co máš mezi nohama! Že stačí, když ti to jen tak trochu smáčknu mezi prsty! Takhle!" nastrčil mu ruku před oči a předvedl, jak něco mačká třemi prsty. "Kamarádovi bych samozřejmě něco takového nikdy neudělal!" ujistil Zárubu. "Ale jestli nechceš bejt můj kamarád, tak se připrav! - Ale ne, neboj, teď ještě ti to dělat nebudu!" zasmál se, když si všiml, jak se v Zárubově obličeji mihl záblesk hrůzy. "Ale po večeři zase přijdu a pak si s tebou trošku pohraju!" znovu mu před očima názorně třemi prsty naprázdno předvedl, co chce dělat. "Do té doby se můžeš na to těšit a představovat si, jaké to bude! A pak v noci přijdu zas! Abyses tady třeba sám celou noc nenudil, tak tě občas přijdu pobavit! A abys přitom nerušil noční klid nějakým řevem," rozhlédl se kolem sebe, "tak ti tady něco věnuju už teď!"

Z hromádky šatstva, které Záruba odložil před bičováním, vybral jeho ponožky a stočil je do ruličky.

"Otevři tlamu!" otočil se zase k Zárubovi a druhou rukou mu stiskl nos, aby nemohl dýchat nosem a musel otevřít ústa. Záruba asi poznal, co ho čeká, a zadržel dech. Břenek se jen usmál. Věděl, že to Záruba nemůže dlouho vydržet, že stačí chvilku počkat. Když Zárubovi došel dech, pokusil se dýchat jen lehce pootevřenými rty přes zaťaté zuby.

"Ale no tak!" usmál se Břenek a za nos mu zaklonil hlavu až někam na záda. Na Zárubově prohnutém krku vystoupilo napjaté hrdlo a pak se mu ústa otevřela, možná i proti jeho vůli. Břenek mu do otevřených úst rychle zarazil smotek ponožek. "No vidíš, že to jde!" komentoval to.

Záruba prudce zazmítal celým tělem a přes ponožky vydal tichý, ale nepopsatelný zvuk. Břenek mu palcem zastrčil ponožky hlouběji do úst. Záruba zacloumal uvázanými pažemi nad hlavou, vypjal se na špičky a břicho mu zacukalo. Břenek mu pustil nos, sebral na zemi další kus provazu, který tam ještě zbyl, a ovázal Zárubovi hlavu přes otevřená ústa a přes šíji, aby nemohl ponožky vyplivnout. Záruba na něj poulil oči, usilovně přežvykoval ponožky, rychle naprázdno polykal, ohryzek na krku mu jezdil nahoru a dolů jako divý. Vší mocí se snažil vyrvat ruce z pout nad hlavou. Napínal celé tělo a hruď se mu mocně vzdouvala. Těžce supěl přes ponožky, zatínal pěsti a bojoval s pouty jako o život. Břenek o krok poodstoupil a pobaveně sledoval jeho snažení. Až když se Záruba unavil a uklidnil, začal dýchat přes roubík zhluboka a pravidelně, ponožky v ústech se mu zpěnily slinami a ruce nechával viset v poutech nad hlavou naprosto nehybně a bezvládně, se Břenek otočil a spokojeně odešel za svou prací.

Přešlo pár dalších dnů. Radek chodil kolem skleníků, sledoval provoz a od Fialy se učil, jak ho řídit a kontrolovat. Přišel se podívat i na večerní nástup. Ten znal už od Pavelky a zjišťoval, že zde to probíhá úplně stejně.

"Nejlepší výsledky - " hlásil představený, "nejvíc záhonů má - Záruba!"

Záruba radostí vyskočil snad půl metru vysoko. Hned se nedočkavě hrnul před nastoupenou jednotku, aby převzal insignie své nově získané moci. Zde to byl veliký odznak, který představený nosil na hrudi. Ten si ho teď odepjal a razantně ho zabodl do hrudi Zárubovi. Ten sice hbitě ucukl, ale přesto asi špendlík pod oblečením zasáhl cíl.

"Jou!" uklouzlo Zárubovi a na okamžik se jeho obličej zkřivil bolestí. "Tak todle tě bude mrzet, ty sviňo!" sykl tiše.

Pak se novopečený představený Záruba otočil k nastoupené jednotce a k úleve všech zavelel rozchod k volnému večernímu zaměstnání. Všichni se rychle rozešli, téměř rozprchli.

"Břenek! Ke mně!" zařval najednou Záruba, když už byli všichni téměř pryč. Všichni ještě víc zrychlili, jen Břenek se zastavil, chvilku stál na místě a pak se pomalu otočil nazpět k Zárubovi.

"Přines si provaz!" přikázal mu Záruba.

"Za co?" vzdorně se zeptal Břenek. "Co jsem udělal?"

"Však ty dobře víš!" odbyl ho Záruba. "Tak dělej!" pobídl ho drsně.

Břenek ještě chvilku upřeně hleděl na Zárubu a pak neochotně zašel do ubikace a přinesl Zárubovi kus provazu. Pak sice neochotně, ale přece jenom bez rozkazu odevzdaně zkřížil paže a nastavil je ke svázání.

"Za záda!" poručil mu nemilosrdně Záruba.

Břenek se tedy pomalu otočil a zkřížil ruce za zády. Záruba mu zkušenými pohyby svázal zápěstí dohromady, pak mu zbývající konec provazu přehodil přes rameno, přetáhl přes hrdlo a přes druhé rameno a natáhl zpátky dolů k rukám. Provaz byl krátký, Záruba ho musel Břenkovi pořádně přitáhnout, aby konec dosáhl až k Břenkovým svázaným rukám na zádech. Břenka tím přiškrtil, provaz se mu na krku zabořil do hrdla. Břenek rychle prohnul celé tělo do oblouku nazad, napjal všechny svaly na krku, zvedl svázané ruce za zády vysoko až skoro k lopatkám, zaklonil hlavu skoro až na záda a dokořán otevřel ústa, aby hrdlem co nejvíc uhnul tlaku napjatého provazu. Provaz si tím trochu uvolnil, ale Záruba mu ho znova utáhl a volný konec přivázal k zápěstím. Břenek zůstal stát v obrovském záklonu, obličej obrácený k nebi. Napínal celé tělo a svázanýma rukama za zády pilně pracoval a snažil se prsty něco nahmatat. Bezúspěšně, na Zárubovy uzly nedosáhl. Zvedal ramena a usilovně pohyboval zkroucenými pažemi, aby dostal ruce na zádech aspoň ještě o kousek výš. Pak si asi koutkem oka všiml přihlížejícího Radka.

"Mám pro vás zprávu!" řekl Radkovi rychle a dost nesrozumitelně, protože zakláněl hlavu tak moc, že nemohl při řeči pořádně zavřít ústa a artikulovat rty. "Mluvil jsem o té - o tom vašem přání ..."

"Nekecej!" okřikl ho Záruba. "Ještě s tebou nejsem hotovej!"

Radek, který se až dosud držel Fialových doporučení a do ničeho nezasahoval, se teď už neudržel a Zárubu zarazil.

"Počkej, on mi něco chce!"

Záruba se sice zatvářil vzdorovitě, ale vyznavači Vesmírné moudrosti se neodvažoval odporovat. Přenechal tedy Břenka Radkovi a vztekle odcházel.

"No jo, on je to váš chráněnec!" zaslechl Radek jeho tichou poznámku.

Radkovi bylo samozřejmě jasné, že Břenek jen hledá každou sebemenší záminku jak Zárubovi aspoň na chvíli uniknout. Pokud pro něj měl opravdu nějakou zprávu ohledně Renáty, mohl mu to říct kdykoliv během dne. Kdypak by mi to asi řekl, kdyby si na něj Záruba dnes nezasedl? pomyslel si Radek.

Ovšem i Břenek musel vědět, že nadlouho Zárubovi neunikne. Asi mu ale byla každá chvilka dobrá.

"Mluvil jsem s Brychtou!" oznamoval Radkovi tiše a snažil se artikulovat otevřenými ústy co nejsrozumitelněji. Sevřít rty nemohl, to by musel sklonit hlavu a nejspíš by se uškrtil. "On prej něco vymyslel, jak by se ta vaše mohla odtud dostat!"

"Kdo je to Brychta?" zeptal se Radek dychtivě. "Kde ho najdu?"

"Já vás k němu zavedu!" nabízel se Břenek.

Radek s radostí souhlasil, i když tušil, že to Břenek nabízí jen proto, aby se dostal co nejdál ze Zárubova dosahu.

Pokud si Břenek myslel, že mu Radek na cestu rozváže ruce, zklamal se. Radek se nemínil zpronevěřit Fialovým doporučením a byl rozhodnutý nezasahovat do ničeho, co se netýká bezprostředně jeho osobně. Břenkovy ruce ani Zárubova pomsta se ho netýkaly. Břenek se musel vydat na cestu tak, jak byl: s rukama svázanýma a s krkem přiškrceným.

Kráčel opatrně, protože se nemohl pořádně podívat před sebe na cestu. Pořád musel co nejvíc zaklánět hlavu a přesto mu rudnul obličej, jak ho provaz na hrdle škrtil. Napínal svaly na pažích, aby si vahou svých rukou nenapínal provaz ještě víc, dýchal namáhavě a chvílemi dokonce vystupoval na špičky, jakoby mu to mohlo nějak pomoci.

Šli poměrně dlouho. Cesta vedla lesem na opačnou stranu než kde leží Žeropsy. Radek v těchto končinách dosud nebyl. Konečně se před nimi objevila paseka a na ní stál veliký dům. Břenek odbočil ke vchodu.

Dveře mu musel otevřít Radek, Břenek se svázanýma rukama toho nebyl schopen. Neodvažoval se rukama ani pohnout, aby se mu tlak provazu do hrdla nezvětšil. Tím, že se pořád všemožně snažil zvednout ruce za zády co nejvýš k lopatkám, si sám utahoval pouta na zápěstích, takže už měl ruce zmodralé a opuchlé až k neforemnosti. Každý, koho uvnitř potkali, na Břenka na okamžik vykulil oči a viditelně se lekl. Nebylo divu, Břenek opravdu vypadal příšerně. Přiškrcený, s vystrčeným hrdlem převázaným provazem, prohnutý nazad, s rukama nepřirozeně zkroucenýma za zády, s ústy dokořán a s naběhlými žílami ve ztemnělém obličeji vypadal v podvečerním šeru jako strašidlo.

Brychtu nalezli poměrně snadno. Když Brychta uviděl svázaného Břenka a vedle něj Radka, v první chvíli chtěl uprchnout. Asi neměl moc čisté svědomí.

"Neboj, tohle mi neudělal on!" uklidňoval ho rychle Břenek a při pokusu méně zaklánět hlavu, aby mohl mluvit srozumitelněji, se málem uškrtil. "Tohle mi udělalo jedno hovado, co mne nemá rádo a co se dnes stalo kápem! Tohohle se nemusíš bát! Tenhle je dobrej! Tenhle mne zachránil před něčím ještě horším, co mi to hovado chtělo udělat! Tohle je ten zájemce!"

Brychta se jakž-takž uklidnil.

"Víte, museli bychom tu vaši - ženu - naklonovat!" popisoval Radkovi, na co přišel. "Aby tady nikdo neubyl, chápete? Aby nikdo nepoznal, že ta vaše žena už tady není!"

Radek nechápal.

"Dělám tady na regeneračním zařízení." vysvětloval Brychta. "To tady našli v jednom z těch domů, co se ještě jakž-takž zachovaly. Asi to pochází z dob Civilizace, tehdy uměli dělat takové věci. Umí to vypěstovat jakýkoliv orgán. Používá se to pro transplantace. Když třeba nějakému opilci ztvrdnou játra, tak v tom regenerátoru se mu dají vypěstovat nové, zdravé, a doktoři mu je pak přišijí. A mne napadlo, že když to umí vyrobit libovolný orgán, tak že by to třeba dovedlo vyrobit i celé lidské tělo! Když to umí vyrobit každý jednotlivý kousek, tak proč by to nemohlo umět vyrobit i všechno najednou dohromady, ne?"

"No, možná." připustil Radek. "Ale co z toho?"

"Přece jako náhrada!" vysvětloval Brychta. "Když ta vaše žena uteče, tak místo ní tady položíme do její postele tu vyrobenou, aby nikdo nepoznal, že je pryč!"

Radkovi se vybavilo Fialovo tvrzení, že když nikdo nechybí, bariéra není v plném provozu. "No dobře, a co je k tomu teda potřeba?"

"Potřebujeme zárodek." řekl Brychta. "To vyrobené tělo musí být pochopitelně co nejpodobnější té vaší ženě. Dovedeme vyrobit dokonalou kopii, k nerozeznání, ale na to musíme mít aspoň jednu buňku z jejího těla. To je ten zárodek."

"Jakou buňku?"

"Jakoukoliv. Třeba i mikroskopickou šupinku kůže. - Ale to by asi nebylo moc praktické." pochopil Brychta sám. "To by se mohlo poplést a pak bysme mohli vyrobit tělo někoho úplně jiného. Taková mikroskopická šupinka by se asi nedala uhlídat. Takové šupinky padají z každého, a pořád. Ale třeba vlas by šel. - Vlastně i vlasy padají každému pořád, a nikdo už pak nepozná, komu takový vlas patří. Ale stačil by i odstřižek nehtu. I to může být zárodek, a odstřižky nehtů se uhlídat dají, ty obvykle z každého pořád nepadají."

"Takže mám donést odstřižek z jejího nehtu?" ujišťoval se Radek. "Nic víc není potřeba?"

"Není." potvrdil Brychta. "Vlastně ano. Pak je potřeba ještě asi měsíc počkat. Ono takové lidské tělo je dost velké, to se nevypěstuje za odpoledne!"

Na tom se nakonec dohodli. Radek dodá Renátin nehet a pak to tady bude muset ještě asi měsíc vydržet. Hlavně Renáta to tady bude muset ještě vydržet. Ale jinak to asi nejde, smiřoval se Radek s nepříjemným faktem.

S tím se vydali na zpáteční cestu. Břenek stále svázaný se nechával od Radka vést, protože pořád musel co nejvíc zaklánět hlavu, aby se neuškrtil, a v nastalé tmě už proto neviděl na cestu vůbec.

"Já jdu ještě za Zárubou!" oznámil Břenek Radkovi, když došli ke své ubikaci a Radek znova před ním otevíral dveře.

"Za Zárubou?" podivil se Radek. "Proč?"

"Musím! Je to přece pro dnešní večer a zítřejší den můj představenej, takže ho musím poslouchat. A on mne ještě nepropustil. To jen vy jste mne odvedl pryč, ale on ještě se mnou nebyl hotovej, takže se k němu musím vrátit."

"To ti chce Záruba udělat ještě něco dalšího?" zeptal se Radek jen tak ze zvědavosti, protože si stále připomínal, že jeho se to netýká. "To mu tohle ještě nestačí?"

"Určitě ne!" ujistil ho Břenek. "Záruba je děsná sviňa! Ale co si ještě vymyslí, to fakt nevím."

"Jak se to vůbec dá vydržet?" nechápal Radek. Sám zažil jen svázané ruce, a do smrti nezapomene, jak ho to vyřídilo. Vůbec si nedovedl představit, že by mu měl někdo udělat něco takovéhoto.

"No, dneska v noci se asi nevyspím!" řekl Břenek a asi by se při tom usmál, kdyby mohl.

"To tě Záruba nechá takhlehle svázaného celou noc až do rána?" tušil Radek.

"Asi ano. Obvykle se to tak dělává. Dost pochybuju, že by mne Záruba chtěl nějak šetřit! Ale vydržet se to dá!" ujistil Radka. "Mne taková sviňa nerozhází! Takovou radost mu neudělám! Už jsem snesl i horší! A jednou zas dostanu do rukou já jeho! A všechno mu to pak vrátím! Trochu si máknu, abych byl představeným, a pak se bude moct těšit! Teda, zejtra to nebude, to je jasný. Zejtra budu zničenej z té dnešní noci, zejtra budu rád, když nebudu poslední a neskončím v klepetech. Ale zejtra se pak pořádně vyspím, abych mohl máknout, a pak to ta sviňa uvidí! A ucítí!"

Z Břenka ta nenávist přímo sálala. Ani se nedalo poznat, jestli ty žíly na obličeji mu nabíhají škrcením anebo vzteky. Radek ho raději ponechal osudu a Zárubovi a urychleně ubikaci opustil. Tohle se ho naštěstí opravdu netýkalo.

Radek pak celou noc přemýšlel, jak by to měl udělat. Měl by zajít za Renátou pro odstřižek nehtu. Jenže tušil, že by mu určitě neprospělo, kdyby se tady někdo dozvěděl, že s ní má něco společného. Ne, za Renátou rozhodně jít nemůže. Jenže jak to má zařídit? Kde má vzít kousek jejího nehtu?

Pak si vzpoměl, že přece má od ní odstřižek vlasů! Před časem mu ho romanticky věnovala jako upomínku z lásky. Měl ten pramínek schovaný v medailonku, a naštěstí si ho vzal s sebou, když se vydal sem. Brychta přece říkal, že vlas by také stačil!

Hned za úsvitu, jakmile se rozednilo aspoň natolik, aby viděl na cestu, vyběhl poklusem za Brychtou. Chtěl ho stihnout ještě na ubikaci, ještě před nástupem do práce. Kdovíkde by ho pak musel hledat! Musel by se vyptávat, a on o žádnou nežádoucí pozornost nestál.

"Může bejt." přikývl Brychta a sám si vlastnoručně vytáhl z Radkova svazečku jeden vlas, aby byla jistota, že nedošlo k žádné záměně. Znalecky si ho prohlédl proti světlu. Pak si jej zabalil do kousku toaletního papíru.

"Až z něj tu ženskou vypěstuju, tak vám dám vědět." prohlásil a ztratil o Radka zájem.

Radek jen přikývl a rychle se měl k odchodu. Nebylo zapotřebí, aby ho někdo viděl s Brychtou dohromady. Podařilo se mu vrátit se zpět ještě před ranním nástupem. Doufal, že si nikdo nevšiml, že byl ráno pryč.

Teď už nezbývalo než čekat na zprávu od Brychty.

Nikdo ovšem na něm nesměl poznat, že na něco čeká. Radek se musel od Fialy přiučovat, jak se řídí sekce skleníků. Chodil s ním na všechny pochůzky, přihlížel ranním i večerním nástupům a snažil se zapamatovat si řešení všech situací, ke kterým docházelo.

Další den přišel k večernímu nástupu Dušek, jeden z pracovníků, se zlomeným rýčem. To byl malér, protože každý byl zodpovědný za nářadí, které k práci vyfasoval. To Radek věděl, jen ještě nezažil, co se stane, když k tomu dojde. Dušek ale zjevně věděl, co ho čeká, a představený také. Dušek položil zlomený rýč na stůl před představeného, beze slova se obrátil, zapažil a natáhl ruce za zády k představenému. Ten mu se stejnou samozřejmostí ruce za zády srovnal do správné polohy a pak mu je tam spoutal dohromady. Dušek zahýbal spoutanýma rukama, přesvědčil se, že je má opravdu spoutané, napjal svaly, přesvědčil se, že pouta neroztrhne, pak se uvolnil a nechal si ruce spadnout na záda. Otočil se a pomalu odcházel.

"No počkej! Tohle tady necháš?!" zastavil ho představený. "Odnes to do dílny, ať to tam spraví!"

Dušek se tedy vrátil ke stolu, otočil se k němu zády a spoutanýma rukama po něm chvíli poslepu pátral, než nahmatal zlomený rýč. Vzal ho do jedné ruky, pak chvíli hmatal kolem, až našel i druhou část zlomeného rýče, prohnul celé tělo, aby na něj v poutech dosáhl druhou rukou, a po chvilce nejrůznějšího zkrucování těla se mu podařilo uchopit i druhou část rýče. Odcházel a ve spoutaných rukou za zády neobratně nesl zbytky rýče. Radek šel ze zvědavosti za ním. Musel se přece důkladně seznámit se všemi detaily provozu, vysvětloval si sám pro sebe svou zvědavost.

Dušek ho dovedl do tesařské dílny. Radek ji ještě neznal. Nic zváštního tam ale neshledal. Nejcennějším poznatkem pro něj bylo, že teď už věděl, kde ta dílna je.

"Tak takhle ty zacházíš s nářadím, které já tady v potu tváře vyrábím?" obořil se tesař na Duška, když od něj přebíral zlomený rýč. "Takhle ty mně přiděláváš práci?" rozvztekloval se.

Dušek nevěděl, co na to odpovědět. Protože musel stát zády k tesařovi, aby mu mohl spoutanýma rukama předat rýč, nemohl tesař vidět ani jak se Dušek tváří.

"A ty si myslíš, že si sem přijdeš jen tak a že ti to jen tak projde, jo?" vztekal se tesař. "Tak to ne, holenku! To ti tak snadno neprojde! - Koukám, že ti už někdo svázal ruce, takže si asi myslíš, že se ti už nic víc stát nemůže! Ale to se náramně mejlíš!"

Odepjal Duškovi řemen od kalhot a připnul mu ho kolem hrudi.

"Vydechni, zmetku!" přikázal Duškovi vztekle.

Když Dušek poslechl a objem jeho hrudníku se zmenšil, tesař mu utáhl řemen jak nejsilněji mohl. Chvíli počkal, a když Dušek vydechl podruhé, utáhl mu řemen ještě víc. Počkal si ještě na třetí Duškovo vydechnutí, ale to už se mu nepodařilo utáhnout přezku řemenu ani o dírku víc. Dušek měl teď hrudník stažený řemenem na naprosto minimální velikost.

"Tak!" prohlásil spokojeně tesař a zajistil konec zapjatého řemenu do očka. "To aby sis nefoukal, že si můžeš dělat s mým nářadím co se ti zachce!"

Dušek pootevřel ústa a zalapal po dechu. Hrudníkem nemohl ani pohnout, dýchal rychle a povrchně pouze břichem a bránicí. Se skloněnou hlavou si prohlížel přezku řemenu, kterou měl uprostřed hrudi a tedy zcela mimo dosah jeho svázaných rukou. Bez opasku mu také poklesly kalhoty. Dušek si je sice rukama za zády zachytil a pokoušel si je povytáhnout zpět do normální polohy, ale spoutané ruce mu moc možností neposkytovaly. Sice se všelijak kroutil a předkláněl, aby si pomohl, ale moc se mu nedařilo. Vpředu na břiše si kalhoty povytáhnout zpět nedokázal.

Tesař zatím uvolnil rýč z násady.

"Tohle jsi taky pokřivil!" vykřikl znechuceně. "Tohle já tady přece nemůžu opravit! To musíš odnést do kovárny! Pojď sem!"

Dušek poslušně předstoupil před tesaře, obrátil se k němu zády, přijal do jedné ze spoutaných rukou kovový díl rýče. Druhou si držel kalhoty a tak se vydal do kovárny. Šel znatelně pomaleji než předtím, protože mu řemen stahující hruď značně omezoval dýchání. Naštěstí kovárna byla nedaleko.

"To tys to takhle zmršil?" pohoršil se kovář, když se Duškovi podařilo předat mu za zády zdeformovaný rýč. "A já to teď mám po tobě napravovat? Tak sis to představoval?" vykřikoval stále rozzlobeněji. "Tak na to zapomeň! Já už dneska nedělám! Oheň už vyhasl! Šmytec! Až zejtra! - Jediný, co můžu dneska udělat, je, že pošlu do dílny novej, náhradní." hrabal se kdesi vzadu ve skladu. "Koukám, že ty pazoury už ti někdo svázal." hudroval. "Dobře udělal! Takový hnusný kazisvětský pazoury si nic lepšího nezaslouží! - Na! Tohle odnes do dílny!" strčil Duškovi do rukou druhý rýč. "A aby sis nemyslel, že ti to jen tak projde - Otoč se! A otevři hubu!" přikázal Duškovi. Když Dušek poslechl, zastrčil mu do úst kus železa jako roubík. Dušek, který to asi nečekal, sebou trhl, vykulil na kováře oči a prudce zalomcoval spoutanými pažemi. Vydal jakýsi nepopsatelný zvuk a zakousl se do železa trčícího mu z úst.

Kováře jeho živá reakce na roubík zjevně potěšila. Kusem drátu připevnil Duškovi na šíji železo k hlavě, aby se ho nemohl zbavit.

"Tak! Takhle si líp zapamatuješ, jak se zachází s nářadím, který pro tebe někdo jinej v potu tváře vyrobil!" prohlásil spokojeně. "A teď plav!" vystrčil ho z kovárny ven.

Dušek se vydal na pomalou cestu zpět do tesařské dílny rychlostí, jakou mu dovoloval dech ve staženém hrudníku. Jednou rukou si přidržoval kalhoty, ve druhé držel nový rýč a pilně pracoval čelistmi a jazykem, aby si železo v ústech posunul do nějaké snesitelnější polohy. Podle toho, jak vytrvale a neúnavně se tomu věnoval, se mu to asi moc nedařilo.

Tesařská dílna byla zavřená. Tesař už byl kdovíkde. Dušek se bezradně zastavil před zamčenými dveřmi. S železem v ústech nemohl nikomu nic říct ani se na nic zeptat. Až po chvíli si ho všiml kolemjdoucí člověk, podle panského chování nejspíš tesařův představený.

"To tys sem přinesl ten přelomenej rejč?" pochopil podle toho, co Dušek nesl ve spoutaných rukou. "To tys ho přerazil?"

Dušek cosi zahuhlal přes roubík a pak přikývl, protože to byl asi jediný způsob jak dát srozumitelně najevo, co chce říct.

"Přišel's pozdě! Snad si nemyslíš, že teďka ještě se tím bude někdo zabejvat?! Musíš přijít zejtra!" oznámil nevrle Duškovi. "A abys nezapomněl - " rozhlédl se kolem sebe. "Pojď sem!" kývl na jednoho chlapa, který okouněl opodál. "Svaž mu nohy!" přikázal mu a ukázal prstem na Duška.

Chlap ochotně přiskočil a přidřepl Duškovi k nohám. Tvářil se, jakoby mu ten rozkaz působil nějakou radost. Jen neměl čím Duškovi nohy svázat. Po chvilce přemýšlení tedy rozvázal Duškovi tkaničky na botách a svázal mu je všechny čtyři dohromady. Dušek se skloněnou hlavou přihlížel jeho počínání, ale snášel ho bez jediného pohybu. Byl to příkaz představeného, takže nesměl dát najevo, že mu na tom něco vadí.

"Tohle tady můžeš nechat." dovolil mu představený a vzal mu z rukou rýč. "A teď zmiz a do zejtřka se tady neukazuj!" přikázal mu, jakmile bylo svazování jeho bot hotové. Otočil se a volně odcházel. Další Duškův osud už ho nezajímal.

Dušek stál u dveří a díval se na své svázané boty. Zkusil udělat krůček. Tkaničky se napjaly a zadržely mu nohu už po třech centimetrech. Dušek měl na sobě těžké pracovní boty, protože se nestihl po práci přezout předtím, než mu svázali ruce. Teď už se bez pomoci rukou vyzout z těch bot nemohl. Tkaničky na nich byly pevné, o jejich přetržení se ani nepokoušel. Zkusil poskočit sounož, aby se otočil a nestál pořád čelem k zavřeným dveřím. I když při tom skoku kroutil celým tělem, o moc se nepootočil. Zato málem ztratil rovnováhu a div že neupadl na zem. Chvilku se předkláněl a nakláněl na všechny strany, ale podařilo se mu udržet se na nohou. Pak ještě chvíli lapal po vzduchu, protože na tak namáhavý výkon mu stažený hrudník neposkytoval dostatek kyslíku. Dušek asi pochopil, že tudy cesta nevede, takže o další skoky už se nepokoušel. Místo toho začal dělat centimetrové krůčky. Podařilo se mu otočit se správným směrem a pak se těmi miniaturními krůčky vydal na cestu do sekce skleníků. Čekaly ho asi tři kilometry.

Stmívalo se. Radek usoudil, že Duškovi bude cesta na svázaných nohou trvat asi celou noc a vrátil se proto na ubikaci sám.

Hned potom zašel za Fialou.

"Je potřeba být na ně tak krutý?" zeptal se Radek.

"Je!" přikývl Fiala. "Jsou to přece trestanci! Jsou tady přece za trest a hlavně na převýchovu. A - co si budeme vykládat: Dospělého člověka už převychovat nejde. Je možné jen jediné: zařídit, aby tady zažili tolik nepříjemností, aby se sem už nikdy nechtěli vrátit. Aby se chovali tak, aby už nikdy nic podobného nezažili znova. Tobě se to nelíbí?" všiml si, jak se na to Radek tváří. "Máš pravdu v tom, že v dávných dobách na to byly i jiné názory. Myslím, že nejhorší to bývalo v dobách Civilizace. Tehdy se provozovalo takzvané humánní vězeňství, kdy trestanec měl všechna práva jako bezúhonný člověk, a navíc o něj věznice pečovala líp než o mnohé nevinné lidi. Zločinci ve vězení si žili líp než jejich oběti na svobodě. Ovšem tahle Civilizace už zanikla. Nebylo možné udržet společnost, ve které lidé páchají zločiny proto, aby se dostali do vězení, protože tam se jim žije líp. Proto něco takového už dnes není možné. Trest bez nepříjemností je přežitkem minulosti, který se neosvědčil. Dnes už víme, že trestanci musí žít tím nejhorším způsobem, jaký je vůbec možný. Trestanec nesmí mít žádná práva bezúhonného člověka. Člověk se nemůže dožadovat nějakých práv, jestliže sám porušuje práva jiných!"

Radek poslouchal a nevěděl, jestli s tím má souhlasit nebo ne.

"A kromě toho," dodal Fiala, "my na ně přece nejsme krutí! Krutí jsou přece oni sami na sebe navzájem!"

Ano, toho si Radek všiml už dávno. Veškeré tresty vykonávali vždycky sami trestanci jeden druhému. Neviděl ani neslyšel, že by někoho trestal jeho dozorce.

"Ano, tak to má být." přikyvoval Fiala. "Není potřeba, abysme jim dělali ze života peklo my. To si z něj udělají sami. Stačí jen jim to dovolit. To nejhorší si dělají lidi sami. Stačí někomu dát moc a okamžitě se z něj stane bestie. To, co dokáže vymyslet kterýkoliv z nich, když se stane představeným, na to bych já nepřišel."

"A co když se vzbouří?" namítl Radek.

"Nevzbouří." prohlásil Fiala s naprostou jistotou. "Proč by se měli bouřit? Bouří se přece jen ten, kdo je v bezvýchodné situaci! A to oni nejsou! Všichni vědí, že žádného představeného nemají navěky! Že všichni mají kdykoliv možnost svou situaci změnit! Každý z nich ví, že stačí, aby jeden den pořádně máknul a stane se představeným on, a bude se moci vyřádit na ostatních zase on, a sám bude přitom nedotknutelný! Takže místo nějakého vzbouřování se se všichni snaží pracovat co nejvíc a co nejlíp! A tak to má být! Tak je to přece pro nás nejlepší!"

Radek jen váhavě přikyvoval. Nenapadalo ho, co by se proti tomu dalo namítnout.

"Ale má to ještě jednu výhodu." pokračoval Fiala. "Když si takhle navzájem dělají ze života peklo, tak se pak taky nenávidí navzájem mezi sebou a nehrozí nebezpečí, že by začali nenávidět mne. Nemají k tomu důvod, protože já jim nic špatného nedělám. Naopak, někdy ještě oceňují, když já ty jejich hrůzy občas mírním. Pak si mne váží jako lidumila, aspoň někteří, a tím líp mne pak poslouchají."

"Takže já to mám dělat také tak?" zeptal se Radek nejistě.

"Ovšem!" přikývl Fiala. "Jseš přece teď jedním z nás, takže až se tady kolem těch skleníků trochu rozkoukáš, tak se budeme v tom dozoru střídat. Vřele ti doporučuji, abys to dělal stejně jako já: Být na ně co nejhodnější, ale tomu, kdo je právě jejich představeným, dovolit naprosto všechno, ať už jim bude dělat cokoliv. On to ocení a udrží ti mezi nimi tak vzorný pořádek a poslušnost, že se budeš až divit! A oni za to budou nenávidět jeho, a ne tebe!"

O pár dní později se Radek vracel z večerní procházky kolem kotelny, která obstarávala teplo pro celé Svaté Město a atmosféru pro skleníky a u které byla velká hromada pokácených stromů a vykácených keřů z pralesa určená ke spálení. Všiml si, že u hromady kdosi nehybně stojí. Copak tam asi vyhlíží tak zajímavého? pomyslel si. Až když přišel blíž, uviděl, že je to Záruba a že nemá ruce založené za zády jen tak pro své potěšení, ale že je tam má svázané. Když na něj promluvil, Záruba neodpověděl, ale jen zacukal spoutanými pažemi a vydal jakýsi nesrozumitelný pazvuk. Při pohledu do jeho obličeje Radek uviděl, že Záruba má do úst jako roubík zastrčený kmínek jednoho z vykácených stromků a má hlavu připoutanou ke spodním větvím toho stromku, aby nemohl jeho kmínek z úst dostat ven. Zároveň byl tím u hromady připoutaný, protože nebylo v jeho silách stromkem pohnout. Nemohl pohnout ani hlavou, protože ji měl pevně fixovanou na kmínek. Jen koutkem oka se mohl dívat na Radka, ale říci mu nemohl nic. Kdo mu to udělal, to se od něj Radek nedozvěděl.

Na okamžik uvažoval, co má udělat. Fiala ho učil, že se nemá plést do záležitostí nevěřících. "Neodvazuj nikoho, koho jsi ty sám osobně nepřivázal!" znělo Radkovi v uších Fialovo poučení. Utvrzovalo ho v tom i to, že Záruba zde stál nepochybně už dost dlouhou dobu. Radek určitě nebyl první, kdo šel okolo a Zárubu tady našel. Přesto se ho nikdo ani nedotkl. Zřejmě tedy to Fialovo poučení všichni znali a všichni přísně dodržovali. Zárubu může osvobodit jedině ten, kdo ho tady přivázal - až si na něj vzpomene. Do té doby tady Záruba bude hryzat kmínek stromku.

Ani Radek se ho tedy ani nedotkl, ale jen tak odejít se mu také příčilo. Zůstal tedy stát opodál a přihlížel, co se Zárubou bude.

Záruba nestál moc pohodlně. Kmínek stromu trčel z hromady dřeva příliš nízko, takže se Záruba musel nepohodlně hrbit a zjevně už toho měl dost. Přešlapoval na místě, kroutil tělem do stran a hledal nějakou pohodlnější polohu. Moc se mu to nedařilo, v žádné poloze dlouho nevydržel. Co chvíli prudce zacloumal spoutanýma rukama jakoby stále nemohl uvěřit, že je má na zádech opravdu svázané. Vlastně celé jeho tělo se pohybovalo, jen jeho hlava zůstávala nehybně navlečená na kmínku. Po chvíli se Záruba skrčil a pokusil se kleknout si na zem. Na to ale byl kmínek stromku zase moc vysoko. Koleny Záruba na zem nedosáhl. Pokusil se tedy pokleknout jen na jedno koleno a podložit si ho nártem druhé nohy. Nepřirozeně překroutil obě nohy, narovnal a natáhl celé tělo jako kdyby spolkl pravítko, viditelně natáhl do délky i krk a skutečně se mu asi podařilo pokleknout na svůj nárt, protože v téhle podivuhodné poloze vydržel setrvávat několik minut. Déle to asi nešlo, protože se najednou zvedl a nahrbil a znova se postavil na obě nohy do mírného předklonu ke kmínku v ústech.

Kolem prošel Dušek. Po Zárubovi se ani neohlédl.

"Proč je tady uvázaný?" zeptal se ho Radek.

"Nemám tušení." pokrčil rameny Dušek lhostejně. "Asi se zase nějak nepohodl s Břenkem."

Ano, Břenek měl dnes nejlepší pracovní výsledky, takže se stal pro dnešní večer a zítřek představeným, připomenul si Radek. Tohle mohl Zárubovi udělat představený. O důvod víc nechat tady Zárubu tak.

"Jak se vlastně dostala Vesmírná moudrost na Zemi?" zeptal se Radek Fialy, když jednou neměl na práci nic lepšího. "Z kázání jeho důstijnosti samozřejmě vím, že ji přinesl Nejvyšší Prorok Všehomíra, ale také jsem pochopil, že tady byla ještě i před jeho příchodem! Kde se tady vzala? Kdo ji sem přinesl?"

"Přece Talířané!" pokrčil rameny Fiala.

"Talířané?" podivil se Radek. "Kdo to je?"

"Bytosti z létajících talířů!" vysvětloval Fiala. "To je snad jasné, že to nemohl být žádný člověk! Že to musely být bytosti pocházející z Vesmírného prostoru!"

"A proč tu Vesmírnou moudrost nepřinesli všem lidem na celé zemi?"

"Protože nesměli!" vysvětloval Fiala tónem, jakoby to byla naprostá samozřejmost. "Jsme tady přece všichni za trest, to přece víš, můj drahý bratře! A každý trest je přece vždycky mnohem horší, když člověk neví, za co je trestán! Proč musí ten trest snášet! - Jenže nejsme vinni všichni stejně. Někteří z nás se provinili tam nahoře ve Vesmírném prostoru jen mírně, takže celý náš pozemský život na této zemi je pro některé z nás příliš velkým trestem. Proto se Talířané pokusili zmírnit náš trest aspoň tím, že nám prozradí účel toho trestu. Proto přinesli zprávu o Vesmírné moudrosti na Zemi."

"A proč se tedy mezi námi neukazují? Já jsem ještě žádného Talířana neviděl!" přiznal Radek jako nějaký svůj nedostatek ve víře.

"Já také ne." uklidnil ho Fiala. "Nikdo ze zasvěcených ještě žádného Talířana neviděl. Ani jeho důstojnost. Prostě se nám neukazují."

"Proč?"

"Protože nesmějí! Aby se na to tam nahoře ve Vesmírném prostoru nepřišlo, že nám něco o Vesmírné moudrosti prozradili! Jedině kdyby to tam na ně prasklo, tak by se tady mezi námi objevili! Samozřejmě jako trestanci, jako jedni z nás! - Ostatně, už tady jednou byli. On to není jejich první prohřešek proti záměrům Vesmírné moudrosti!" dodal jaksi mimochodem.

"Co provedli?" zajímal se Radek a najednou mu ti Talířané byli mnohem bližší.

"Nu - třeba kdysi úplně předělali vývoj života tady na Zemi!" ušklíbl se Fiala. "Podle záměrů Vesmírné moudrosti se trestanci měli tady na zemi uvězňovat do úplně jiných tvorů, než jsou lidé. Původně tady žádní lidé ani neměli být!"

"A kdo tady měl být?" vyjela z Radka netrpělivá otázka dřív, než Fiala stačil pokračovat.

"Dinosauři!" pokrčil rameny Fiala. "To měla být ta správná zvířata pro trestance Vesmírné moudrosti! Ti byli vyšlechtění k tomuto účelu."

"A kdo je šlechtil?"

"Talířané. Proto sem létali. Vypěstovali si na to speciální laboratorní zvířata, která měla svoje rozmnožovací orgány vyvedené na povrch těla a jen lehce krytá kůží, aby byly snadno přístupné a mohly se na nich dělat genetické pokusy snadněji než na těch běžných druzích, které měly rozmnožovací orgány ukryté hluboko v těle. Jenže pak Talířané udělali osudovou chybu, že si nevšimli jednoho asteroidu, a ten pak vrazil do Země a způsobil strašlivou katastrofu. Všichni ti pracně vyvíjení a pěstovaní dinosauři naráz vyhynuli a všechno bylo najednou ztracené. A navíc z té rozbité laboratoře uteklo pár těch pokusných zvířat, a protože ta zvířata byla z laboratoře zvyklá na tvrdé výzkumnické zacházení, přežila tu katastrofu a rozmnožila se pak po celé planetě a stala se praotci všech savců a nakonec i nás - lidí."

"A odkud to víte, co se tady dělo před milióny let?" nedůvěřivě se zeptal Radek.

"Přece od Talířanů!" usmál se Fiala. "To je přece součást Vesmírné moudrosti! To přece vědí všichni!"

"O tom jsem nikdy neslyšel!"

"No jistě!" usmál se Fiala. "Tohle jeho důstojnost při svých kázáních ve svatyni neříká! Ono se to té jeho důstojnosti nějak nelíbí, že je potomkem nějakých uprchlých pokusných potkanů! Ale důkazem je to, že jsme po nich zdědili svoje rozmonožovací orgány vyvedené na povrch těla a kryté jen tenkým koženým pytlíčkem! To jistě uznáš, že to je nezpochybnitelný důkaz!"

"No jó, Fiala je starý kacíř!" prohlásil Lhotský, když za ním Radek zašel na konzultaci, aby prokázal hloubku své víry a touhu si svou víru ještě víc upevnit. "To ti určitě vykládal, můj drahý bratře, o tom, že jsme všichni potomky nějakých laboratorních zvířat, a že proto máme všichni své rozmnožovací orgány vystrčené z těla ven, že?"

Radek přikývl.

"Ale to jsou samozřejmě naprosté nesmysly, to ti snad je jasné, můj drahý bratře! Vesmírná moudrost přece nemůže dělat takové chyby! To je strašlivé kacířství myslet si něco takového! My přece nejsme výsledkem nějaké hry slepých náhod nebo dokonce nějakých chyb! Naopak, my jsme výsledkem pečlivě promyšleného moudrého záměru! Ty orgány máme vystrčené z těla jako součást našeho trestu! Aby byly ty naše orgány snadno dosažitelné. To přece víš sám, jak jsou tyhle orgány choulostivé a bolestivé na každý úder, i na každé přimáčknutí? To ti snad nemusím říkat! Naše těla jsou prostě stavěná tak, aby náš trest mohl být co možná nejbolestivější. To je ten důvod, proč naše těla vypadají tak, jak vypadají!"

"Ano. Rozumím." přikyvoval Radek pilně. "To je jasné. Ale - proč mají své rozmnožovací orgány takhle vyvedené na povrch těla jenom muži? Znamená to snad, že ženy jsou menší viníci? Že jejich trest nemá být tak těžký?"

"Ne, to špatně chápeš, můj drahý bratře!" zarazil ho jemně Lhotský. "To by bylo zase jiné kacířství. Toho se vyvaruj! Na ženském těle je přece také takové choulostivé a bolestivé místo: ženská prsa! Dokonce mnohem větší a mnohem víc vyčnívající z ženského těla než naše varlata z našeho těla! Pokud to má něco znamenat, pak jedině to, že ženská vina je větší než naše a jejich trest je proto těžší než náš!"

"Ano, chápu!" horlivě souhlasil Radek. "Ženský úděl na tomto světě je mnohem těžší, než náš! To už mne dávno napadlo!"

"Správně!" řekl pochvalným tónem Lhotský. "Je to tak! Správně to chápeš!"

"No - to mně Fiala neříkal." s omluvným úsměvem pokrčil rameny Radek.

"S tím Fialou budeme muset něco podniknout." pronesl Lhotský přemýšlivě, ale s hrozivým přízvukem. "To není možné, aby nám tady šířil takové kacířské názory. - Jak jsi na tom, můj drahý bratře, s poznáváním provozu v rostlinné výrobě? V těch sklenících?"

"Učím se." řekl Radek neutrálně.

"Tak se uč!" přikývl souhlasně Lhotský. "Budeme tě potřebovat!"

Pár dnů nato se představeným stal Záruba. V Břenkovi znatelně hrklo, když to u nástupu uslyšel. Radek si toho všiml, protože od Břenka očekával zprávu a proto se na něj v té chvíli zrovna díval. Břenek tušil, co ho čeká, a pokusil se hned po nástupu rychle a nenápadně zmizet, ale neuspěl. Záruba měl oči všude, anebo jen na Břenkovi.

"Kampak?!" křikl na Břenka. "Pojď sem!"

Břenek se váhavě přišoural a bez vyzvání sám od sebe nastavil Zárubovi ruce ke spoutání.

"Správně!" zachechtal se Záruba. "Koukám, že už víš, co se sluší a patří!" posměšně pochválil Břenka. "Tak co, jak se těšíš? Povídej, jaký je to pocit nechávat si dobrovolně svazovat ruce, když víš, jak moc je budeš za chvíli potřebovat? Jak moc ti budou chybět?"

Břenek neodpovídal, jen trpělivě čekal, až mu Záruba ruce spoutá.

Musel čekat dost dlouho. Záruba si svou moc představeného vychutnával. Srovnal Břenkovi ruce do správné polohy, ale pak se mu ta poloha znelíbila a srovnal mu ruce zase jinak. Ještě několikrát to s velkým potěšením zopakoval, než Břenkovi definitivně spoutal ruce dohromady. Břenek to odevzdaně snášel, ale byly na něm vidět obavy z toho, co přijde potom.

"Přines si provaz!" dostal pak rozkaz od Záruby.

Břenek s rukama na zádech odešel na ubikaci. Dveře si uměl spoutanýma rukama za sebou otevřít docela zručně. Bylo na něm poznat, že v tom má už dlouhou praxi. Když se vracel, nesl ve spoutaných rukou za zády klubko provazu.

"Tak pojď!" pobídl ho Záruba a vedl ho k starodávné konstrukci, kde ho před časem Břenek zbičoval. "Tady už to znáš, že?" zeptal se posměšně.

Břenek zvedl hlavu a zadíval se vzhůru na zbytky mohutných rour z dob Civilizace a mřížovou konstrukci, která je od těch dob podepírala. Pak se sám postavil pod konstrukci, aniž by čekal na Zárubův povel nebo snad přinucení. Záruba mezitím přehodil provaz přes jednu traverzu konstrukce a na jeho konci uvázal smyčku.

"Pro začátek ti trochu přiskřípnu vzdušnici!" oznámil Břenkovi vesele, kdyby to snad on sám nepoznal, a nasadil mu smyčku na krk. Břenek napjal krční svaly.

"Správně!" zasmál se Záruba a na napjaté svaly na krku mu prstem zabrnkal jako na nějakou strunu. "Připrav se! Jen si nemysli, že ti to bude něco platné!" dodal a smyčku na krku mu utáhl. Zatím jen slabě, jen tak, aby mu na krku dobře držela. Pak mu s gustem začal smyčku na krku upravovat do správné polohy. Posunul mu ji po krku nahoru až pod bradu a otočil tak, aby měl uzel na šíji.

"To proto, abyses škrtil elegantně!" s potěšením vysvětloval Břenkovi. "Musíš se snažit, abys při tom vypadal zajímavě!"

Zatáhl za druhý konec provazu visící shora z konstrukce. Provaz se napjal a sevřel Břenkovi krk. Břenek vystoupil na špičky.

"No vidíš, jak se umíš pěkně vytahovat!" pochválil ho Záruba posměšně. "Ale musíš se víc snažit! Myslím, že tě budu muset pořádně natáhnout!"

Zatáhl za provaz větší silou. Břenek se narovnal jako kdyby spolkl pravítko, celý se napjal a skutečně se natáhl do délky ještě o kousek výš. Sklonil hlavu, otevřel ústa a přitiskl si tím provaz na hrdlo ještě víc. Poprvé zaškubal za zády spoutanýma rukama.

"Tak jakpak se ti to líbí?" zeptal se Záruba a přátelsky ho popleskal volnou rukou po tváři. "Bavíš se stejně dobře jako když jsi to dělal ty mně?"

Břenek neodpověděl. Záruba tedy povytáhl smyčku o kousek výš. Břenek poprvé zachrčel přiskřípnutým hrdlem. Výš už se vytáhnout nedokázal. Vyplázl jazyk z úst, aby mohl dýchat.

"No jo! Tobě teď asi bude chybět vzduch, že jo?" skoro jásal Záruba. "A přitom co ho tady všude kolem tebe je, že? Jenže teď holt nebude pro tebe!"

Břenkovi začal rudnout obličej. Dlouze a hlučně sípavě oddechoval a vypínal se na špičkách jak nejvýš mohl. Rukama za zády pilně ohmatával pouta na zápěstích, ale dosáhl na ně jen konečky prstů a nic s nimi nenadělal.

"Nezdá se ti, že tady funíš trochu moc?" pozastavoval se nad jeho úsilím Záruba. "Tolik vzduchu přece nepotřebuješ, to mně nevykládej!" prohlásil a přitáhl provaz Břenkovi ještě víc. Smyčka se zabořila Břenkovi do hrdla a Břenek zmlkl. Zalomcoval spoutanými pažemi, ale nedokázal nic. Vyplázl jazyk jak nejvíc mohl, ale ani to mu nepomohlo.

"No vidíš, že umíš bejt taky chvilku potichu!" komentoval to Záruba. "Jak dlouho vydržíš bez vzduchu?"

Břenek nebyl schopen odpovědět. Napínal krk, ale nebyl schopen vydat ze sebe ani hlásku. Na čele mu nabíhaly žíly, ze všech sil se snažil vytrhnout ruce z pout.

"To by se ti teď hodily volné ruce, co?" posmíval se mu Záruba. "Nezačíná tě teď trochu mrzet, že sis je tak ochotně nechal svázat?"

Břenek v naprosté tichosti zápasil s pouty. Námahou mu začínaly vylézat oči z důlků. Krk měl protažený do délky jakoby to ani nebyl on. Z otevřených úst mu po vyplazeném jazyce stékal potůček slin na vypjatou vyklenutou hruď.

"No tak že jseš to ty, tak já tě teda nechám na chvilku nadechnout!" řekl milostivě Záruba a provaz Břenkovi o kousek povolil. Břenek těžce zachrčel a hruď se mu nadmula. S dalším zachrčením vydechl a vyprskl z úst několik chuchvalců zpěněných slin.

Záruba ho nechal několikrát nadechnout a pak mu zatažením za provaz hrdlo zase uzavřel.

"To by se ti tak líbilo, co? Takhle volně si tady dejchat!" řekl mu káravě. "Tak na to zapomeň! Dejchat budeš jenom když ti to já dovolím! Abysis nemyslel, že si tady můžeš dělat cokoliv se ti zlíbí!"

Břenek zase zmlkl a dál bojoval o vzduch potichu. Namáhal se tak, že byl už celý zbrocený potem. V práci ho tak zpoceného Radek ještě nikdy neviděl. Všiml si toho i Záruba.

"Měl bysis trochu šetřit síly! Já s tebou ještě nejsem hotovej!" posměšně doporučil Břenkovi. "A ještě dlouho nebudu! Pamatuješ se ještě, jak dlouho jsi ty nechal mne uvázáného?"

To Radek nevěděl, a Břenek to říct nedokázal.

"Ale já nejsem jako ty!" oznámil Záruba Břenkovi. "Já se tady s tebou tak dlouho párat nebudu. Za to mně nestojíš! Budeš se tady škrtit jen tak dlouho, než napočítáš do sta." rozhodl. "Ale počítat budeš pěkně nahlas a pomalu! A srozumitelně! Abych to slyšel a rozuměl tomu!" dodal a uvolnil Břenkovi hrdlo, aby mohl mluvit.

Břenek začal rychle lapat po vzduchu, ale neříkal nic. Záruba ho nechal několikrát nadechnout a pak mu dech zase zarazil.

"Rozuměls, co jsem ti řekl?" zeptal se nevrle. "Já jsem ti nepřikázal, abys tady funěl jako hovado! Já jsem ti přikázal, abys počítal do sta!"

Břenek nereagoval, měl tělo protažené do délky tak, že sebemenší pohyb by ho přiškrtil ještě víc. Paradoxně mohl pohybovat jen svázanými pažemi na zádech. Vypínal hrudník, břicho měl neobvykle vpadlé, lýtka napjatá k prasknutí, snažil se stát jen na konečcích prstů u nohou.

"Tak znova!" zavelel Záruba. "Nahlas, pomalu a srozumitelně!"

Břenek zase získal možnost nassát vzduch do plic. Rychle jí využil jakoby tušil, že nepotrvá dlouho. Když vydechl a neřekl nic, Záruba mu hrdlo zase uzavřel.

"No, jak myslíš! Když se ti to tak líbí, tak já ti to teda dopřeju!" prohlásil. "Ale počítej s tím, že se volně nenadechneš, dokud nenapočítáš do sta! Sám si to prodlužuješ, tak si nestěžuj!"

Břenek teď přišel o dech ve chvíli, kdy nebyl nadechnutý, proto bojoval o vzduch zoufaleji. Nemohl ovšem dělat nic jiného než jen si napínat pouta na zápěstích. Roztrhnout je pochopitelně nedokázal a vyvléci se z nich také ne.

"Tak jak se vede?" pustil se do něj Záruba prozměnu zase přátelkým tónem. "Rád byses nadechl, co? Ale to mne musíš na slovo poslouchat, když chceš, abych ti nějakej ten vzduch dopřál!" usmál se na njk a trošku mu pootevřel hrdlo.

Břenek se zhluboka nadechl, na chvilku zaváhal a pak spustil: "Jednadvatřičtyř..."

Dál se nedostal. Záruba zatáhl za provaz, Břenkovi se hrdlo uzavřelo a Břenek zmlkl.

"Tak to ne!" zahromoval Záruba. "Říkal jsem pomalu a srozumitelně! Znova!"

"Pět šest..." stačil říct Břenek, když se mu hrdlo uvolnilo, ale dál se ani teď nedostal. Zárubova smyčka mu zarazila slova v hrdle.

"Řekl jsem znova!" připomněl mu vztekle Záruba. "Jestli neumíš poslouchat, tak budeš muset na vzduch hodně dlouho zapomenout!"

"Jedna - dvě - tři..." vypravil ze sebe Břenek, když mu Záruba dovolil mluvit. Tím skončil, protože mu Záruba zase přiskřípl hrdlo.

"No vidíš, že to umíš!" pochválil ho. "Jen tak dál!"

Břenek přičinlivě zapumpoval hrudníkem, ale nevypravil ze sebe stisknutým hrdlem ani hlásek.

"No musíš se trochu snažit!" zachechtal se Záruba. "Musíš si ten vzduch zasloužit!"

Břenek se snažil poctivě, ale dokud mu Záruba smyčku aspoň trochu neuvolnil, byly všechny jeho snahy marné.

"Čtyři - pět - " vymáčkl ze sebe, když mu to Záruba konečně dovolil. Nebylo mu moc rozumět, protože Zárubova smyčka mu vytlačovala jazyk z úst, a s vyplazeným jazykem se nedá moc dobře vyslovovat. "Šest - se..." snažil se, ale Záruba zase zatáhl za provaz a Břenek zmlkl v půli slova.

"Nerozumím! Mluv pořádně!" obořil se na něho.

Břenek se pokoušel artikulovat rty kolem vyplazeného jazyka, ale bylo to naprázdno. Záruba mu nedovoloval vydat nějaký zvuk. Se zájmem přihlížel jeho pokusům a začal se tvářit spokojeně. Až když Břenek své marné pokusy promluvit konečně vzdal, Záruba o kousek popustil provaz a nechal Břenka se nadechnout.

"Osum devět de..." využil toho rychle Břenek, ale stejně rychle o tu příležitost zase přišel. Hrdlo se mu zase uzavřelo.

"Vynechals!" vytkl mu Záruba. "To číslo jsi předtím nedořekl do konce, takže neplatí. Musíš ho zopakovat!"

Břenkovi nezbývalo než trpělivě čekat, až bude mít hrdlo zase průchodné. Sám pro to nemohl udělat nic. Záruba si dával načas, Břenkovými potížemi se vyloženě bavil. Barva Břenkova obličeje nabývala hrozivého temněfialového odstínu, jazyk mu otékal a zvětšoval se. Teprve až když Břenek začal divoce cvičit svázanými pažemi, Záruba se smiloval a propustil mu trochu vzduchu do plic.

"Sedum osum devě..." spustil Břenek rychle jakmile se stačil nadechnout, ale opět nedořekl.

"Pomalu!" okřikl ho Záruba. "Znova!"

"Sedum - osum - devět" poslušně zopakoval Břenek, jakmile mu Záruba umožnil mluvit. "Deset - jede..." pokračoval a se zachrčením zmlkl, kdytž Záruba zatáhl za provaz.

"Přestávka!" zachechtal se Záruba. "Už jsi toho nakecal dost, už se mi nechce tě poslouchat. Takže teď budeš chvíli potichu!"

Břenek se pokoušel lapat po dechu, ale hrdlo měl uzavřené. Zatínal pěsti a napínal svázané paže, nic jiného dělat nemohl.

"Koukám, že ti ty provazy nějak vadí!" posmíval se Záruba. "Skoro tak, jako vadily mě, když jsi byl představeným ty! Takže teď se zase ty nadechneš teprve až já to uznám za vhodné! - A to tak hned nebude, protože já si myslím, že máš vzduchu v sobě dost!"

Dál už se na to Radek nemohl dívat a sice důstojným krokem, ale přece jen utekl pryč.

"Víš, co právě dělá Záruba Břenkovi?" zeptal se Radek Fialy hned, jak ho uviděl.

"Nevím. A ani mne to nezajímá!" pokrčil rameny Fiala lhostejně. "Vím jen to, že Záruba s Břenkem jsou nejlepší pracovníci!"

"A víš, proč?"

"Vím." ujistil Radka Fiala. "Protože se tak vzájemně předhánějí, kdo z nich bude představeným!"

"A víš, proč se tak vzájemně předhánějí?"

"To nevím! Pouč mne!" usmál se Fiala.

"Protože se pořád jeden druhému za něco mstí!" přednášel Radek svůj objev. "Je mezi nimi nějaký nekonečný kolotoč msty!"

"Však to je dobře!" přikývl Fiala. "Taková touha po pomstě je výborným motivem pro pilnou práci! Však to přece vidíš sám!"

"No dobře, tak teda pilně pracují. Ale co si dělají navzájem potom, po práci? To je taky dobře?"

"Co dělají ve svém volném čase, to je čistě jejich soukromá věc." prohlásil Fiala. "A pokud je to povzbuzuje k další pilné práci, pak je to dvojnásob dobře!"

"Ať je to, co je to?!"

"Ano." přikývl Fiala. "Víc by ti mělo vadit, že takovou výbornou motivaci k práci mají jen ti dva! Nedal by se nějaký takový kolotoč pomsty vymyslet i pro ty ostatní, aby taky pracovali stejně pilně jako ti dva? Co myslíš?"

Radek se raději vrátil k těm dvěma, podívat se, co dělají dva nejlepší pracovníci ve svém volném čase. Přece jen mu to jedno nebylo.

Břenek se pořád ještě vypínal na špičky a skláněl hlavu před Zárubou. Jen už vypadal hodně zničeně, zatímco Záruba zářil. Právě udržoval Břenkovi hrdlo stisknuté, takže Břenek žádné zvuky nevydával. Jen se ze všech sil natahoval do výšky, krk měl jakoby delší a tenší než obvykle a snad proto se ve srovnání s ním zdálo, že má ramena širší a mohutnější než dřív. Jeho svázané ruce měly tak nepřirozenou barvu, až se Radek lekl. Jednu ruku měl Břenek bílou jako papír, druhou naopak temněfialovou až do černa a oteklou od příliš utažených pout. Pot se z něj jen lil, košili a kalhoty měl na sobě naskrz propocené a vpředu navíc vydatně poslintané.

"Rád bys trochu vzduchu, že jo?" dorážel na něj Záruba nadšeně.

Břenek nereagoval. I s pouty už se zjevně smířil a nechával ruce ležet na zádech bez pohybu. Asi se snažil šetřit kyslíkem jak se dá. Jen z toho, že Záruba drží provaz jen lehce jednou rukou, se dalo poznat, že Břenek nevisí ve smyčce plnou vahou těla a že tedy pořád ještě vzdoruje.

"Tak já ti teda trošku ten ventil pootevřu!" oznámil mu Záruba blahosklonně. "Doufám, že to oceníš!"

Radek si ani nevšiml, že by Záruba nějak znatelně pohnul rukou, ale Břenek začal hlasitě chroptět. Hruď se mu pomalu zvedala. Jeho chrčení bylo ale přerušované, s přestávkami, i když Záruba držel provaz pevně, ani s ním nepohnul. Břenek ale celou tu dobu stál na špičkách a lýtka už se mu chvěla únavou. Břenek už se neudržel v plné výšce na špičkách. Podklesával, jak ho vyčerpaná lýtka zrazovala, a jeho dech byl v rytmu chvění lýtek přerývaný.

"Sedumdesát tři - sedumdesát čtyři - sedumdesát pět" začal ze sebe vymačkávat, když se konečně nadechl.

Pak mu Záruba zase zarazil dech.

"Máš tady návštěvu!" oznámil mu ironicky. "Tak se chovej podle toho a nevydávej zvuky jako když chrochtá prase!"

Břenek nemohl zvednout hlavu, to mu Zárubova smyčka nedovolovala, ale koutkem oka si Radka všiml. Žádným způsobem to ale nemohl dát Radkovi najevo.

"Tak co? Chceš dejchat potichu jako civilizovanej člověk nebo mi tady chceš před návštěvou zase dělat ostudu těmi svými zvířecími zvuky?" zeptal se Záruba. "Umíš být potichu sám nebo tě mám dál utišovat já?"

Opět ale neposkytl Břenkovi možnost odpovědět. Břenek s hrdlem sevřeným smyčkou nemohl říct nic. Záruba chvíli jakoby čekal na odpověď, ale pak přece jen provaz povolil. Asi víc než obvykle, protože Břenek se poměrně tiše, bez chrčení zhluboka nadechl, a pak ještě rychle za sebou dvakrát znova.

"Koukám, že tě ta návštěva docela polidštila!" komentoval to Záruba jako ohromný vtip.

"Brychta je hotovej!" zaslechl Radek tiché zasyknutí od Břenka.

Oddechl si. Konečně může začít něco dělat! Období bezmocného čekání skončilo!

Jestli Břenek doufal, že mu taková zpráva zase pomůže aspoň na chvíli od Záruby, tak byl asi zklamán. Radek ho ponechal v Zárubově péči a okamžitě se vydal za Brychtou. Cestu si pamatoval, Břenka už s sebou nepotřeboval.

Brychta ho okamžitě poznal.

"Tak ta - žena - už je hotová. Jdete si ju převzít?" uvítal Radka.

"No - " Radek zaváhal. "Já jsem se vlastně přišel jen zeptat... Nevěděl jsem, že si ji mohu rovnou teď - to - převzít..."

"Nic se neděje." uklidňoval ho Brychta. "Ono to bude i lepší, když tam ještě dva tři dny zůstane. Aspoň ju ještě můžu trochu vyladit."

"Jak - vyladit?" nechápal Radek.

"Vyladit k dokonalosti!" vysvětloval Brychta. "Aby měla správný rozměry, například. Přesně správnou vejšku, správnou tloušťku a tak. Ono už teď je poznat, o koho asi jde. Myslím, že jsem tady někde už jednu takovou viděl. Takže vím, jak by měla vypadat, a můžu jí doladit správnou délku nohou a rukou, správnou velikost prsou a tak. To už zvládnu sám. Ale po těch třech dnech už byste si ju měl převzít. Nejdýl do tejdne, pak už bych ju musel odstranit!"

"Jak - odstranit?!" znova nechápal Radek.

"Nu - zlikvidovat!" pokrčil rameny Brychta.

"Snad ne - zabít?!"

"I tak by se to dalo říct." přikývl Brychta. "To víte, zabírá nám regenerátor! Nemůže tam zůstat věčně! Dovedete si představit, jakej šrumec by vypukl, kdyby se na to přišlo? Nemůžu vědět, kdy budeme regenerátor potřebovat na něco jinýho! My v něm děláme třeba i krávy pro živočišnou výrobu. Teda jejich mláďata, samozřejmě, protože ty obludy se neumějí rozmnožovat samy. Teda já nevím, jak se to dělalo v dobách Civilizace. Možná, že tehdy k nim existoval i nějakej bejk. Jenže tady se podařilo najít v jedné starodávné laboratoři a oživit jen embryo krávy. Bejka ne. Takže musíme ty krávy vyrábět v regenerátoru. Takže když si něco někdo neodebere včas, tak to musíme odstranit, protože se musí vyrábět už zase něco jiného!"

"To se stává?" nemohl uvěřit Radek.

"Jistě." přikývl Brychta klidně. "A dost často. Někdy se třeba něco nepovede hned napoprvý. Tak se ten zmetek odstraní a vyrobí se novej. Nebo třeba vyrábíme nějakou vnitřnost pro nějakýho pacoša ve špitálu, a on se pak třeba ten pacoš uzdraví sám od sebe a tu vnitřnost už pak nepotřebuje. Tak se ta vnitřnost odstraní. Do odpadu. Aby se regenerátor uvolnil pro něco jinýho pro jinýho pacoša anebo pro další krávu."

"Takže nejdéle do týdne?" ujišťoval se Radek.

"Jo. A někoho si na to přiveďte, abyste si ju mohli odnést. Nevím, jak byste to zvládal sám. Teda já vás nepodceňuju, vy asi máte sílu, ale přesto. Na jednoho je jí - teda tý - ženský, pořádnej kousek!"

"Jak to - odnést?" zase znova nechápal Radek. "Ona copak nemůže odejít sama?"

"Jak - sama?" tentokrát nechápal prozměnu zase Brychta. "Vždyť přece - Jo ták! Vy si asi myslíte... No jó!" najednou se Brychta rozchechtal. "A mně to bylo hned divný, že si pro ni jdete sám! Tak takhle je to! Vám zřejmě nikdo neřekl, jak to je! Tak poslouchejte! V regenerátoru se vyrobí jenom orgány! Jenom samotný tělo, přesně podle desoxyribonukleový kyseliny! To znamená jen to, co je obsažený v tý desoxyribonukleový kyselině! To znamená, že tělo je k nerozeznání stejný jako originál, ale třeba neuronový spoje v mozku se nevytvářejí podle desoxyribonukleový kyseliny, takže ty se v regenerátoru neokopírujou! To znamená, že to - ta žena - nemá znalosti a zkušenosti originálu. To znamená, že neumí chodit, neumí mluvit, neví, jak se jmenuje. Duševně je jako čerstvě narozený nemluvně! Proto není schopná s vámi odejít. To se bude muset teprve naučit, jako nějaký malý děcko. Proto si ju budete muset nějak odnést sám. Jako malý děcko v peřince!"

Radek se v té chvíli netvářil moc inteligentně. Tak tohle byla komplikace, se kterou nepočítal. Představoval si to tak, že nově vyrobená Renáta si prostě někde na cestě do práce nebo z práce vymění místo s tou jeho Renátou a tím to skončí. A nikdo nic nepozná. Teď mu začalo docházet, že tak jednoduché to asi nebude.

"Tak nezapomeňte! Nejdýl do tejdne!" loučil se s ním Brychta.

Radek se vracel ke skleníkům a měl plnou hlavu starostí. S Břenkem se ale o tom poradit nemohl. S Břenkem si teď vyrovnával účty Záruba, a nebylo radno mu Břenka brát. Radek se ani nešel podívat, co teď Záruba Břenkovi dělá. Musel počkat do druhého dne, kdy Záruba musel Břenka propustit, aby mohl pracovat. Teprve pak si Břenka u skleníku vyhledal a oznámil mu, jak to s nově vypěstovanou ženou vypadá.

"Tak to je zlý. S tím jsem nepočítal!" potvrdil jeho obavy Břenek, když se tu jóbovku druhý den od Radka dozvěděl. "Co s tím chcete udělat?"

To se ptal toho pravého. Radek neměl ani tušení.

"No, že jste to vy... Že jste mně včera znova zachránil z rukou a provazů toho šílence... Tak já ještě trochu popřemejšlím..." slíbil nakonec Břenek. "Uvidíme, co se dá dělat..."

"Jak - zachránil?" nechápal Radek. "To jako že tě Záruba nechal nadechnout, když jsem přišel?"

"No - to taky." usmál se Břenek. "Ale pak už mne pustil, když jste odešel. Ani do té stovky už jsem to nemusel dopočítat. On si asi myslel, že mám u vás nějakou protekci, nebo co. V každým případě už si pak na mně tak netroufal! - Takže díky! Něco pro vás snad vymyslím..."

Uplynul den a nic se nedělo. Radek byl jako na trní.

Uplynul druhý a pořád se nic nedělo. Břenek se tvářil, jakoby neslíbil nic. Jakoby se nic nedělo.

Radek ale musel myslet také sám na sebe. Ani on se přece nemohl odtud vypařit jen tak. Naštěstí tenhle problém měl už promyšlený za tu dobu, co čekal na dokončení nové Renáty. Bylo načase začít uskutečňovat tenhle plán, i když ještě netušil, jak to s oběma Renátami nakonec dopadne. Objednal se tedy ke Lhotskému.

"To jsem rád, že tě zase vidím, můj drahý bratře!" uvítal ho nadšeně Lhotský, jako by měl z jeho návštěvy kdovíjakou radost. "Co tě ke mně přivádí?"

"Já - slyšel jsem - " zakoktal se samou trémou Radek. "Prý vysíláme také nějaké lidi na misie! Šířit naši víru ve Vesmírnou moudrost i mimo naši komunitu! Máme přece něco takového za úkol, že?" vysypal ze sebe najednou bez ladu a skladu. Až se vyděsil, jak si ten tak dlouho připravovaný a promýšlený úvodní proslov teď takhle hloupě pokazil.

"Samozřejmě že vysíláme naše bratry na misie, aby šířili Vesmírnou moudrost i mezi pohany!" přikývl Lhotský. "I pohané jsou také lidé, taky si zaslouží osvícení Vesmírnou moudrostí!"

"A kdo tak chodí na takové misie?" zeptal se Radek opatrně.

"V podstatě - kdo se přihlásí." odpověděl Lhotský. "Ono to není nijak snadné, opustit své drahé bratry tady a vydat se sám do neznáma mezi cizí nepřátelské pohany! Na to je potřeba mít hodně odvahy a sebeobětování! K tomu se odhodlá málokdo!"

"A kdybych se, vaše důstojnosti, přihlásil třeba - já - ?" zeptal se napjatě Radek. "Myslíte, vaše důstojnosti, že bych mohl..."

"Ty bys chtěl?" podivil se Lhotský. "Opustit nás?"

Radkovi zatrnulo. Tak takhle jednoduše mne asi Lhotský nepropustí, pomyslel si. To bylo asi příliš odvážné. Jen aby teď nezačal pátrat, proč asi tak najednou chci odtud pryč!

"Já jsem myslel..." pronesl nesměle.

"Tak ty, můj drahý bratře, byses chtěl stát misionářem!" jakoby pořád nemohl uvěřit Lhotský. "Právě teď, kdy jsem tě chtěl ustanovit dozorcem nad rostlinnou výrobou ve sklenících?! Místo Fialy, kterého se opravdu budeme muset nějak zbavit! Ty jeho názory jsou prostě neúnosné. To mu není možné trpět, aby takhle pletl hlavu ostatním našim bratřím. A ty mi teď chceš odtud odejít, můj drahý bratře?!" řekl Radkovi téměř vyčítavě. "To teď tam budeme muset Fialu nechat ještě kdovíjak dlouho, než se zase najde někdo jiný vhodný na jeho místo!"

Radek poslouchal a nemohl si rychle srovnat v hlavě, jestli je tenhle vývoj pro něj příznivý nebo nepříznivý.

"Nu, když chceš být misionářem..." pokračoval přemýšlivě Lhotský. "Myslím, že tvoje osvícení Vesmírnou moudrostí je dost pevné, když odolalo i těm kacířským Fialovým názorům. Možná, že bys mohl být dobrým misionářem..." zamyslel se na chvíli. "Tak víš, co? Stav se tady u mne zítra. Já si to rozmyslím, a zítra si o tom popovídáme." rozhodl na konec. "Souhlasíš můj drahý bratře?"

Radek ochotně přikyvoval a byl rád že od Lhotského vypadl. Najednou si vůbec nebyl jistý, jestli udělal dobře, že Lhotskému prozradil, že chce odtud zmizet.

Následující den šel za Lhotským s obavami jako k šéfovi na kobereček.

"Já tě tady vítám, ty můj drahý misionáři!" uvítal ho Lhotský snad ještě radostněji než včera. "Nerozmyslel sis to přes noc?"

"Nerozmyslel." prohlásil Radek odvážně.

"Nu - jak myslíš." pokýval hlavou Lhotský. "Zjišťoval jsem si, jak to s tebou je..." protáhl dlouze, až Radka zamrazilo. "Ale od všech informátorů jsem dostal na tebe jen ty nejlepší reference!" oznámil Radkovi vesele.

Radek si oddechl. Tak to snad přece jenom dopadne dobře! Ale pak se zarazil.

"Jakých informátorů?" zeptal se opatrně.

"Všech, kteří s tebou kdy přišli do styku!" usmál se Lhotský. "My máme informátory všude! Řada našich chovanců pracuje zároveň jako moji informátoři! To je neocenitelné, když chci vědět, co se v naší komunitě děje!"

"Chovanců?" podivil se Radek a v duchu se vyděsil. Co asi kdo o mně Lhotskému řekl? Snažil se ale vypadat dál co nejlhostejněji, aby se neprozradil. "Proč by to dělali?"

"Protože jim za to poskytujeme určitou úlevu." odpověděl Lhotský. "Když někdo začne takovým způsobem spolupracovat, tak to znamená, že už je aspoň částečně osvícený, že už začíná aspoň trochu něco chápat a proto už nepotřebuje tak přísnou převýchovu jako ti ostatní, kteří ještě bloudí v temnotách!"

"A copak o mně ti informátoři říkali?" zeptal se opatrně Radek a pokusil se usmát, aby zakryl své zděšení. Neodvažoval se zeptat, jestli jsou nějací takoví informátoři i mezi trestanci pracujícími pod jeho a Fialovým vedením ve sklenících, aby u Lhotského nevzbudil podezření, že má co skrývat.

"Jen to nejlepší!" se smíchem ho ujistil Lhotský. "Proto jsme se v Radě Nejosvícenějších rozhodli, že ti v tvém ušlechtilém záměru nebudeme bránit, můj drahý bratře!" oznamoval Radkovi radostnou novinu. "Jesliže si přeješ vycestovat na misii mezi pohany, budeme tě v tom plně podporovat! Máš svatou pravdu, že Vesmírnou moudrost je potřeba šířit všude, stále a všemi prostředky! Misionářů Vesmírné moudrosti není a nebude nikdy dost!"

Radek se sice zaradoval, že jeho záměr se daří a že se odtud možná skutečně dostane, ale s těmi informátory mu Lhotský nasadil brouka do hlavy. Vždyť ho přece čeká ještě osvobození Renáty! Zatím se asi opravdu choval vzorně, nikdo na něm nepoznal, co si myslí o Vesmírné moudrosti doopravdy, ale to, co se chystá udělat teď, to je něco docela jiného! Při tom už nikoho neoklame! Jestli se to Lhotský dozví... Radek nechtěl raději ani domyslet.

Kdopak to asi může být, ti informátoři? přemýšlel Radek. Prý říkali jen to nejlepší. Nejlíp o mne smýšlí Břenek. Že by on byl tím informátorem? Že by to byl provokatér, který se mne snaží dostat do průšvihu? Ale proč? Vždyť jsem mu přece zachránil život! Nebo je to někdo jiný? K nikomu z nich jsem se nechoval špatně. Nikdo z nich neměl důvod říkat o mně něco špatného. Jestli ale něco zaslechne nebo uvidí, až budu vyměňovat ty Renáty nebo až budu tu výměnu připravovat... A že ta příprava asi nebude tak jednoduchá, jak jsem si původně představoval! Musím být ještě mnohem opatrnější než doposud! Ale bude to stačit?

Druhý den mu jeden ze spoluosvícených z okolí Lhotského doručil velikou dřevěnou bednu.

"To ti posílá jeho důstojnost, můj drahý bratře." oznámil mu nosič, který bednu přivlekl. "To je misionářský kufr. Najdeš tam všechno, co můžeš při své misii potřebovat."

Bedna byla zvenku pomalovaná obrazy oněch duhových koleček, jimiž byla vyzdobena svatyně. Když Radek bednu otevřel, uviděl uvnitř spoustu drobných mističek, pohárků, nádobek, lahviček a podobných předmětů z lesklé plastické hmoty. Vše zářilo nádhernými jasnými barvami, které nasvědčovaly, že všechny ty věci jsou vyrobeny z pravé ropy. Byl to poklad nesmírné ceny, to bylo Radkovi jasné na první pohled. Ropa už dnes nikde na světě neexistuje, takže tyhle věci nepochybně musí pocházet jedině z dob Civilizace, kdy ještě bylo ropy dostatek. Dnes se takové věci dají dělat jen z nějakých rostlinných náhražek ropy a takovou kvalitu a krásu už není možné dosáhnout.

"To jsou dárky pro pohany, které budeš obracet na Vesmírnou Moudrost. Když je budeš obdarovávat takovými věcičkami, tak si můžeš snadněji získat jejich důvěru." vysvětloval nosič. "Je to osvědčené, má to výborné výsledky!" ujišťoval Radka.

"To jste našli někde tady v ruinách?" zeptal se Radek.

"Ano." připustil nosič. "Občas se tady někde něco takového najde."

Mezi předměty na obdarovávání pohanů bylo i několik duhových kotoučků, jakými byla vyzdobena svatyně.

"Co to je?" zeptal se Radek. "Viděl jsem to ve svatyni, ale zatím mi nikdo neřekl, co to znamená!"

"To je Duhové oko." vysvětloval nosič. "To je prastarý symbol Vesmírné moudrosti. Nacházíme ho tady snad všude, kde se pod ruinami vůbec něco zachovalo. To je důkaz, že už v dobách Civilizace znali lidé Vesmírnou moudrost a že tehdy bylo osvícených lidí mnohem víc než dnes. Proto musí naši misionáři putovat světem, aby se znalost Vesmírné moudrosti rozšířila zase tak, jak bývala kdysi, a aby osvícených lidí bylo zase tolik jako tenkrát!"

Radek si prohlížel jedno Duhové oko. Uprostřed skutečně mělo kruhový otvor jako zornici. Duhové barvy mělo ale jen z jedné strany. Na druhé straně bylo jen fádně stříbřité a byly tam stopy nějakých nápisů.

"Co to tady je napsané?" zajímal se Radek.

"Těžko říct." pokrčil rameny nosič. "Tyhle symboly jsou skutečně moc staré, takže už se často ani nedají rozluštit, a když, tak stejně nikdo neví, co ta slova znamenají. Je jen zajímavé, že na každém Duhovém oku jsou ta slova jiná. Myslím, že jsme ještě nenašli dvě stejné."

Radek se pokusil rozluštit něco z poškrábaných a polosetřených slov. "Elvis Presly" vyšlo mu. "Co by to tak mohlo být?"

"Nemám tušení." ujistil ho nosič. "Možná nějaká dávná modlitba. Ale nezní to moc latinsky. Ale kdoví! Vždyť my dnes už vlastně nevíme, jaké obřady byly v době Civilizace k oslavě Vesmírné moudrosti! Kdoví, jak tehdy osvícení lidé žili!"

Pak se nosič omluvil, že má ještě spoustu jiné práce, a nechal Radka s bednou samotného. Ostatně i Radek musel do práce. Pořád ještě nebyl misionářem, pořád ještě musel spolu s Fialou obhospodařovat skleníky.

"Už vím, jak by se ta výměna dala udělat!" zašeptal Břenek, když se Radek ocitl blízko něho. Na delší rozhovor bylo ale kolem příliš mnoho zvědavých uší. Kdo z těch lidí okolo je informátor? lekl se okamžitě Radek.

"Pojď se mnou!" přikázal Břenkovi rázně jako přísný dozorce a odvedl ho dozadu k poslednímu skleníku, kde nikdo nebyl.

"V díře by to nikomu nebylo divný. A zejtra v noci tam bude jeden hlídač, se kterým by byla rozumná řeč!" informoval ho Břenek.

"V díře?!" podivil se Radek. "Jak to?"

"Ano. V díře už se pár lidí hrůzou zbláznilo, takže když tam teď místo té vaší - ženy najdou nějakou, která nemluví, nechodí a chová se jako malý děcko, tak se to bude brát jen jako další zblázněná a nikdo nebude mít žádné podezření!"

"No dobře." přikývl Radek, i když se mu to zdálo nějaké divné. "A co bych jako teď měl udělat?"

"Asi jí nějak vzkázat, aby udělala něco, za co by ji šoupli do díry."

"A co by to jako mělo být?"

"To už jí určitě její spolutrestankyně něco poradí, pokud to ještě neví sama!" usmál se Břenek. "Třeba nafackovat dozorkyni!"

Radek tedy zašel na už známé pole, kde pracovala Renáta. Netušil, zda si ho dozorkyně bude pamatovat jako toho, kdo tehdy "přepadl" jednu z jejích svěřenkyň. Dozorkyně byla ale při tom, když ho ve svatyni Lhotský vysvěcoval na vyznavače Vesmírné moudrosti a pak ho spolu s ostatními objímala na přivítanou do komunity. Radek si ji pamatoval. Nemohla tedy nic namítat, když se s ní přišel rozloučit před svým odjezdem na misie. Radek si také připomínal, že svůj odjezd na misie má schválený od samého Lhotského, takže dozorkyně nesmí nic namítat ani kdyby pojala nějaké podezření. Renáta byla ale příliš daleko od nich, když se s dozorkyní bavil. Radek si netroufal ani se po ní ohlédnout. Na nějakou domluvu s ní nebylo ani pomyšlení. Když se pak s dozorkyní rozloučil, odcházel tak, aby šel těsně kolem jedné z trestankyň. Upustil před ní na zem papírek jak nejnenápadněji uměl.

"Pro Renátu!" usykl tiše.

"Jasně, rozumím!" zaslechl tichou odpověď.

Až dodatečně ho napadlo: co když právě tahle byla informátorka?! Nepředal svůj moták třeba právě do těch nejnevhodnějších rukou? Nečte už teď jeho moták Lhotský?! Jenže jak to zjistit?

Zbytek dne strávil v obavách. Ani v noci se nevyspal. Neustále byl jako nastražený, i když se snažil sám sebe přesvědčit, že nemohou být přece všichni práskači, že těch informátorů přece nemůže být tak moc, že on sám se přece ještě s nikým takovým nesetkal, že ta pravděpodobnost není tak velká! Přesto se za noc stokrát přistihl, že napjatě poslouchá do tmy, jestli neuslyší známý dusot koňských kopyt, jestli už si pro něj nejdou.

Ráno vstával z postele nevyspalý, rozlámaný, ale musel do práce ke skleníkům. I když jako dozorce a Fialův pomocník se moc nenadřel, práce to byla stejně náročná jako každá jiná. I jindy musel být neustále ve střehu, co se kde stane, na jaký problém jeho svěřenci narazí, co zase provedou, co pokazí, na co všechno je třeba myslet. Dnes byl navíc jako na trní, kdy to celé praskne. Pořád musel přemýšlet, co ho asi čeká, až to praskne a jak by se z toho asi mohl potom vykroutit.

"Tak už je v díře!" zaslechl odpoledne tiché zasyknutí, když se zrovna pohyboval poblíž Břenka.

"Ale jak tam dostanu tu - to tělo?" odpověděl tiše Radek. "Nevím, jestli to zvládnu sám!"

"Já někomu řeknu!" slíbil Břenek. "Ale musíte něco vzít pro Klaboucha, aby vás do té díry pustil, až bude sloužit!"

Radek se opatrně rozhlížel kolem sebe, jestli jejich rozmluvu nezaslechl někdo nepovolaný, ale všichni byli v dostatečné vzdálenosti. Zdálo se, že i Břenek si dával pozor, kdy se o tom může bavit a kdy ne. Nebo se jen snažil tak vypadat, aby se nepoznalo, že právě on je informátor?!

"Tak jsme tady, šéfe!" ohlásili se mu večer dva statní pořízci. "Prej potřebujete někam odlifrovat nějakou ženskou!"

Byli trochu zklamaní, že pro ni musí jít až někam k regenerátoru. Radek měl navíc starost, co nabídne strážci díry Klabouchovi. Nakonec se rozhodl věnovat mu všechny ty parádní kousky, které dostal od Lhotského na svou misii jako dárky pohanům. Dal si od těch dvou pořízků naložit svou misionářskou bednu na dvoukolák a společně se pak vydali k regenerátoru.

Pod velkým skleněným poklopem tam leželo nahé ženské tělo. Radek v první chvíli málem vykřikl, co to udělali jeho Renátě! Tak dokonale se to tělo podobalo Renátinu. K regenerátoru bylo připojeno několika hadičkami a kabely.

"Pupeční šňůru jsem jí odřízl už před pěti dny." informoval Radka Brychta. "Už se jí to zahojilo, takže teď už nikdo nepozná, že není pravá." Odklopil víko a začal odpojovat hadičky a kabely.

Renáta se najednou probudila a pohnula se. Začala mávat rukama a nohama ve vzduchu jako novorozenec. Rozdíl byl jen v tom, že tohle byl trochu velký novorozenec. Brychta při své práci jen tak-tak stačil uhýbat, aby neschytal pár pádných kopanců a facek.

Pak se Renáta rozeřvala. Radek málem ohluchl. Oba pořízci si zacpali uši.

"Tohleto máme někam odnášet?" zhrozili se téměř jednohlasně.

"To už lepší nebude!" ujistil je Brychta.

"S tím se musí něco udělat!" odmítl jeden z pořízků.

"Přece nemůžeme někam lifrovat takovou vřešťanku! Teď v noci, v tom tichu!" namítl druhý.

To nakonec uznal i Brychta.

"Ledaže bysme jí tu pusu něčím zalepili!" navrhl. "Máte něco proti tomu?" zeptal se Radka.

Radek jen pokrčil rameny. Tohle přece není ta pravá Renáta! přesvědčoval sám sebe v duchu. Ovšem ta podoba byla šílená. Jenže takhle řvoucí nahou ženu není možné nikam přepravovat, to mu bylo jasné. To by se rychle seběhli nejen všichni dozorci, ale určitě i všichni informátoři.

Brychta jí tedy hbitě přelepil ústa lepicí páskou. Renáta utichla a vydávala ze sebe už jen slabé kňučení nosem. Mávala rukama i nohama ve vzduchu jako brouček obrácený na záda, ale strhnout si pásku se ani nepokusila. Radek náhle pochopil, že to prostě neumí. Že ještě ani neví, jak to udělat, aby si rukou sáhla na ústa. Určitě taky ještě neumí ani nic vzít do prstů.

Jeden z pořízků se pokusil vyzvednout Renátu z regenerátoru, ale když se k ní sklonil, aby ji rukama podebral, dostal jejím kolenem tak dobře mířenou ránu do hlavy, že se málem složil na zem. Renáta sice mávala rukama i nohama naprosto nekoordinovaně jako malé miminko, ale sílu už měla jako dospělý člověk.

"Tak takhle to teda nepůjde!" řekl rozhodně, když se trochy vzpamatoval. "Ta ženská je životu nebezpečná! Já odmítám s ní mít cokoliv společného, dokud ji nějak nezklidníte!"

To se sice dobře řeklo, ale hůř udělalo. Čekat, až Renáta usne, bylo vyloučené. To by mohlo trvat kdovíjak dlouho. Ukázalo se, že nikdo ze zúčastněných neví, jak se uspává malé dítě. Navíc nebylo vůbec jisté, jestli se takovým způsobem dá uspat i dospělá žena.

Malé děti se balí do peřinek nebo do nějakého povijanu. Nic takového tady ale Brychta neměl. Navíc by to určitě nebylo v rozměrech velké ženy. Brychta zkusil hodit na ni deku, jenže Renáta kopala kolem sebe nohama tak úspěšně, že ji téměř ihned odkopla na zem. Když Brychta sebral deku se země a zkusil to znova, dostal Renátinou rukou ránu do nosu, až se mu spustila krev.

"Tak tohle nemám v popisu práce!" huhňal rozhodně a držel si nos. "Tohle jsme si nedomluvili! Okamžitě si ju odtud nějak odneste! Co když nám tady ještě rozbije regenerátor?! Jak budu někomu vysvětlovat, že o tom nic nevím?"

"Ale jak ji máme někam odnést, když se k ní nedá ani přiblížit?" ptal se jeden z pořízků.

"Ledaže bysme ji svázali!" navrhl druhý.

"Jak? To se máme prát s cizí nahou ženskou?" namítl první. "Na to nás nikdo nesjednal!"

"Ty ses nikdy nepral s žádnou ženskou?" uchechtl se druhý.

Nakonec ale oba uznali, že to asi jinak nepůjde. Brychta velice ochotně přinesl odněkud pár kusů silného provazu. Jeden z pořízků si z jednoho udělal laso a hbitě ho nahodil na jednu Renátinu nohu. Zbytek provazu pak rychle omotal kolem její druhé nohy.

"Paráda!" ocenil jeho kovbojský výkon nadšeně druhý pořízek.

Ukázalo se ale, že to tak velká paráda nebyla. Renáta teď kopala svázanýma nohama sounož a získala tím mnohem větší razanci než když mávala nohama nekoordinovaně. Teď na regenerátoru přímo nadskakovala a hrozilo nebezpečí, že vypadne ven a zřítí se na zem. Malému dítěti by se při tom asi nestalo nic, ale tohle byla velká, dospělá žena a při takovém pádu by si mohla něco zlomit. To opravdu nebylo žádoucí. Oba pořízci se tedy k ní rychle vrhli z obou stran a popadli ji za ruce dřív, než se něco stane, aby ji udrželi na místě.

"Sundejte ji z toho regenerátoru!" vykřikoval zoufale Brychta v obavě o svěřený přístroj.

Společným úsilím se podařilo Renátu převrátit a shodit s regenerádoru dolů. Padla na zem na prsa, ale tomu z pořízků, který ji na té straně držel, se podařilo ji přidržet, takže si snad nepolámala nic. Alespoň se tedy zmítala na zemi tak čiperně, že ji určitě nic moc nebolelo.

"Co s ní dál?" zeptal se druhý pořízek. "Ani takhle s ní nic nepořídíme! Když bude takhle vyvádět tak nám z toho dvoukoláku spadne každých pár metrů!"

"Pokračovat!" pokrčil rameny první. "Však nějaké špagáty tady ještě máme!"

Sehnul se a druhým kusem provazu svázal Renátě ruce. Na zádech, jinak to nešlo.

"A co ty nohy?" setrvával v nespokojenosti druhý. "K těm já se nepřiblížím, až už nebude ležet na břiše jako teď!" varoval.

"Ty jseš teda srab!" zhodnotil jeho obavy první, ale sám Renátiny nohy také obešel obloukem. Renáta teď už mohla jen ohýbat nohy v kolenou, ale kopala do země docela razantně.

Pak druhý chytil provaz visící od Renátiných kotníků, přitáhl Renátě nohy ke svázaným rukám a přivázal jí je tam k zápěstím. Renáta se sice dál snažila se pohybovat všemi možnými způsoby, ale už nebyla svému okolí nebezpečná. Všichni čtyři teď stáli nad ní, pozorovali její pohyby a zkoumali, čeho všeho je ještě schopná.

"Zkusíme ji zvednout?" navrhl jeden z pořízků, když už bylo jasné, že se Renáta moc pohybovat nemůže.

"Asi bysme měli." přikývl druhý.

Popadli Renátu jeden za paže nad lokty a druhý za nohy pod koleny a zvedli ji se země. Renátino tělo se prohnulo v zádech jakoby se nechtělo odlepit od země. Hlava jí bezvládně klesla na prsa. Renátino tělo se sice všelijak kroutilo a prohýbalo, ale to nebylo tím, že by se Renáta pokoušela nějak se bránit. Byly to pořád ty nepravidelné chaotické pohyby malého dítěte. Když teď nemohla pohybovat rukama ani nohama, pohybovala aspoň trupem stejně náruživě jako předtím rukama a nohama. Také divoce kroutila hlavou na všechny strany, protože ji teď měla daleko volnější než když ležela na zádech v regenerátoru. Podle kníkání, které nosem vydávala, se dalo usoudit, že se jí to nelíbí o nic méně než předtím mávání rukama a kopání nohama do vzduchu.

Pořízci vynesli Renátu ven. Ukázalo se ale, že na dvoukolák vedle bedny už se Renáta nevejde. Nést ji celou cestu v rukou oba svorně odmítli. Položili ji tedy nahoru na bednu. Jeden z pořízků jí přitáhl provazy na rukou a na nohou tak, aby se nemohla ani pohnout a aby s bedny nespadla. Přitáhl jí kotníky k zápěstím tak, že se musela celá prohnout do oblouku. To ale nebylo na závadu. To už věděli, že Renáta má dost pružné tělo na to, aby mu to neublížilo. Když ji vynášeli z budovy regenerátoru, byla prohnutá mnohem víc a nestalo se jí nic.

Vydali se na cestu. Jeden z pořízků tlačil dvoukolák a druhý spolu s Radkem hlídali každý na jedné straně dvoukoláku, jestli je s Renátou pořád všechno v pořádku.

Radka znepokojovalo, že Renáta zmlkla. Bál se, aby se neudusila, když má zalepená ústa, takže může dýchat jenom nosem. Položil jí tedy ruku na prsa a s uspokojením konstatoval, že se jí hruď pravidelně zvedá a klesá a že tedy Renáta dýchá normálně. Asi jen usnula únavou, usoudil. To zmítání se celým tělem, které jim u regenerátoru předváděla, muselo být hodně namáhavé. Sáhl jí ještě na krk a ucítil pod prsty výrazné pulzování jejích tepen. Bylo klidné a pravidelné, Renáta asi opravdu spala.

Radek mohl být klidný. Renátě zjevně žádné nebezpečí nehrozilo. Přesto jí Radek položil ruku na prsa znova. Samozřejmě se v duchu přesvědčoval, že je to jen proto, aby si ověřil, že Renáta stále normálně dýchá. Mnohem víc než její hrudní koš ale jeho ruku zaujala její prsa. Byla dost veliká a poměrně pevná, a přitom na omak příjemně měkká a poddajná. Cítil, jak z nich trčí tuhé velké bradavky. Skutečné Renátě ještě nikdy na prsa nesáhl. Nevěděl ještě, jaké je má. Jestliže ale tohle tělo je přesnou kopií těla skutečné Renáty, pak musí mít i prsa přesně takováto, usuzoval. Mám se tedy na co těšit, říkal si. Dál tedy kráčel vedle dvoukoláku a v noční temnotě rukou ohmatával prsa téhle Renáty, promačkával je mezi prsty a seznamoval se s nimi.

Dojeli k díře. Bylo to v lese, a ve svitu hvězd, které jen těžko pronikaly korunami stromů, se před nimi objevila jakási zřícenina. Temná hromada ruin, z níž vyrůstaly kmeny stromů.

"Kdo je to?" ozval se z temnot nevrlý hlas.

"To jsem já, jak to je domluvené!" pochopil Radek, že se musí ozvat právě on, a představil se.

"Fajn. Tak pojďte." odpověděl hlas už o něco méně nevrle.

Mezi stromy zazářilo prudké světlo a Radka oslnilo. Až po chvilce, až si zvykl, poznal Radek, že to světlo ve skutečnosti není tak prudké, to že jen on byl zvyklý na lesní temnotu, a že to světlo je obyčejná smolná pochodeň. V jejím světle se objevil strážce. Nepochybně Klabouch.

"Co mi vezete?" zajímal se.

Určitě se nezajímá o Renátu, usoudil Radek. Určitě ho bude zajímat jen to, co vezeme v té bedně. Pořízci tedy sundali Renátu s bedny, položili ji na zem vedle dvoukoláku a Radek pak bednu otevřel.

"Hmm - no - " Klabouch se probíral věcmi v bedně, "to by šlo." zhodnotil nakonec obsah bedny spokojeně. "Myslím, že to půjde prodat!"

Renáta na zemi se probudila, když přestala cítit drncání dvoukoláku. Poznalo se to ale jen podle toho, že začala vyluzovat tiché kňučivé zvuky nosem, a protože nemohla pohnout rukama ani nohama ani trupem, začala pohybovat aspoň hlavou, kterou jedinou měla volnou, a pak ještě prsty rukou a chodidly nad svázanými kotníky. Pak prsty svázaných rukou našla svoje lýtka a se zájmem si je začala ohmatávat a zkoumat.

"Dobře." definitivně přijal Klabouch obsah bedny. "Tak pojďte. A vezměte ji s sebou!"

S planoucí pochodní zamířil k ruině. Pořízci už nacvičeným způsobem popadli Renátu a nesli ji za ním. Radek je následoval. Ve svitu pochodně se před nimi otevřela temná díra do země napůl zavalená zřícenými ruinami. Dolů do podzemí vedly úzké strmé schody. Klabouch sestupoval po schodech dolů a svítil všem na cestu pochodní. Pořízci nesoucí Renátu měli na těch schodech určité problémy, ale měli síly dost. Vyzvedli Renátu do výšky a podařilo se jim sestupovat po schodech stejně rychle jako před nimi Klabouch a za nimi Radek.

Od schodů vedla dolů pod hromadu ruin temná chodba, kterou Klabouchova pochodeň osvětlovala jen nejasně. Klabouch zamířil dovnitř a pořízci nesli Renátu za ním. V chodbě byly po obou stranách řady masivních pevných dveří bez okének, zato s pořádnými zámky. Klabouch bez povšimnutí míjel jedny dveře za druhými a kráčel chodbou stále dál a dál. Radkovi se zdálo, že za některými dveřmi slyší nějaké podivné zvuky, nemohl se ale zdržovat, aby nezůstal pozadu ve tmě.

Najednou se mu nad hlavou ozvalo nepopsatelné tiché zadunění, jako když praskají zdi a řítí se dům. Okamžitě nato se snad za všemi dveřmi ozval šílený křik a bušení do dveří. Radek se vyděsil jako snad ještě nikdy v životě. Uvědomil si, že má nad hlavou zříceniny nějakého staletí starého domu, který může tuhle chodbu kdykoliv zavalit. I pořízci nesoucí Renátu se zastavili a s obavami hleděli do tmy nad sebou. Jen Klabouch nevzrušeně kráčel dál. Až po chvilce, když neslyšel za sebou jejich kroky, se zastavil a ohlédl se.

"Co je s vámi?" podivil se. "Na co čekáte?"

"Nezřítí se to?" zeptal se s obavami Radek a ukázal nad sebe. "Nezavalí nám to cestu ven?"

"Zatím se to ještě nikdy nezřítilo." flegmaticky odpověděl Klabouch. Otočil se a šel dál do temnot. Nezbývalo než ho následovat. On to určitě ví nejlíp, vždyť tady pracuje! říkal si Radek. Moc dobře mu ale nebylo.

Řev a bušení do dveří pomalu utichaly. Najednou se Klabouch před jedněmi dveřmi zastavil.

"Tak jsme tady." prohlásil klidně a odemkl zámek na dveřích. Pořízci položili Renátu na zem a Radek ji nedočkavě obešel, aby byl co nejblíž, až se dveře otevřou.

Klabouch otevřel a posvítil pochodní dovnitř. V uzounké temné místnůstce tam seděla na zemi skrčená Renáta. Nepochybně ta pravá. Když na ni padlo světlo pochodně, zvedla hlavu a zamžourala oslepeně do světla.

"Renáto!" vykřikl Radek.

"Radku!" vyskočila Renáta a hmatem si hledala cestu po hlase, protože asi pořád ještě byla oslněná světlem pochodně. "Ty jseš tady! Tys pro mne přišel!" rozbrečela se Radkovi v náručí.

"Přišel!" Radek nevěděl, co má říct, jen objímal svoji Renátu. Tu pravou.

"A co máme udělat tady s tou, šéfe?" ozval se jeden z pořízků, když už to trvalo moc dlouho. Radkovi otázka připomněla, že ještě nejsou ze všeho venku.

"Co to je?! Kdo to je?!" zaječela vyděšeně Renáta, protože si teprve teď všimla, že jí u nohou na zemi leží nahá žena se svázanýma rukama i nohama a je navíc k nerozeznání podobná jí samotné. "Vždyť to jsem já! Co to má znamenat?!"

"To je tvoje zástupkyně." vysvětloval Radek. "Ta tě tady teď bude zastupovat, abys mohla odejít."

"A co s ní chcete udělat?" ptala se stále vyděšená Renáta.

"Dáme ji asi dovnitř!" pokrčil rameny Radek. "Rozvažte ji a strčte ji dovnitř!" přikázal pořízkům.

"Takhle nahou?" podivil se Klabouch, když si pochodní posvítil na nepravou Renátu. "To by nešlo. To by bylo na první pohled poznat, že je to někdo jiný. To bych schytal, že jsem špatně hlídal! To ne! Tohle nebylo domluvené!" zaprotestoval.

"Tak ji do něčeho oblečeme!" našel řešení Radek.

"Ale to musí být něco naprosto stejného, jako má tady tahle!" poroučel si Klabouch a ukázal na Renátu. Na tu pravou, oblečenou. "Máte něco takového připraveného?"

To tedy Radek neměl. Tohle ho nenapadlo.

"Tak ať se svlékne!" navrhl až příliš nadšeně jeden z pořízků. "Oblečeme ji do toho jejího!"

"To snad nemyslíte vážně?!" rozhořčila se Renáta. Ta pravá. "No řekni na to něco, Radku! Ty to strpíš?"

Jenže otázka nezněla, jestli to Radek strpí. Žádné jiné řešení nikoho nenapadalo. Nakonec se s tím musela smířit i Renáta. Pochopila, že jinak se ven nedostane.

"Tak běžte pryč!" poroučela hystericky. "Všichni běžte pryč! Ne, nenechávejte mne tady samotnou! Ty, Radku, tady zůstaň! Ale nedívej se! Otoč se! Ale pomáhej mi! A nekoukej někam pryč, dívej se, co děláš! A nedívej se! A nechoďte pryč, zůstaňte tady s námi! A nekoukejte se! Běžte pryč! A neodnášejte to světlo! A nesviťte na mne! Zhasněte tu pochodeň! A posviťte mi sem, ať vidím, na co sahám!"

Radkovi šla hlava kolem z těch příkazů. Nevěděl, co má dělat. Jen tušil, že Renáta se za jeho zády asi v té místnůstce vysvléká do naha. U nohou se mu v plápolavém svitu pochodně na zemi zmítala Renáta, ta nepravá, už rozvázaná, už zase schopná mávat rukama i nohama ve vzduchu podle libosti. Jen páska přes ústa jí ještě zůstávala a bránila jí křičet z plných plic. Bylo poznat, že jí hodně vadí, ale Renáta si ji sundat neuměla, i když už měla ruce volné. Neuměla ještě ani zamířit rukou k hlavě a dotknout se pásky. Asi ještě ani nevěděla, k čemu ty ruce má, a určitě nevěděla, že tu pásku mít nemusí, že je možné být i bez ní.

"Tak co mám s tím oblečením dělat?" vykřikovala Renáta z temnot své místnůstky. "Pojďte si to vzít! Ale nechoďte sem! Běžte pryč! A vemte si to! Kde jste? Nechoďte sem s tím světlem! Nedívejte se! Otočte se! A dívejte se, co děláte! Kde je to světlo? Posviťte sem, ať něco vidím! A nesviťte sem! Sviťte jinam!"

Jeden z pořízků s odvrácenou hlavou poslepu rukou nataženou dovnitř do temné místnůstky převzal od Renáty její oblečení. Sklonil se k ležící Renátě, té nepravé, a pokusil se jí připnout podprsenku. Sice si při tom důkladně pohrál s Renátinými ňadry, ale podprsenku správně umístit a zapnout se mu nepodařilo. Bylo poznat, že tohle určitě ještě nikdy nedělal. Nutno ovšem poznamenat, že Renáta, ta nepravá, mu to nijak neusnadňovala. Pořízek nestačil uhýbat před jejíma rukama poletujícíma kolem jeho hlavy. Pak na jeho místo nastoupil druhý pořízek. Také si pohrál s jejími prsy, také inkasoval několik ran do hlavy a také to nakonec vzdal. Pak se k Renátě sklonil Radek.

"Nesahej na ni!" rozječela se Renáta, ta pravá v místnůstce. "Co si to dovoluješ?! Už tě nechci nikdy ani vidět, jestli se jí třeba jenom dotkneš! A nezírej na ni tak vykuleně! Běž od ní pryč! Dál! A nedívej se na ni, dívej se na mne! A nečum na mne tak blbě! Koukej se někam jinam!"

Nikdo nevěděl, co dál. Klabouch stál s pochodní opodál a ani se nepokusil nějak pomoci. Možná se dobře bavil, ale to ve tmě nebylo poznat. Nakonec i Renáta, ta pravá, pochopila, že takhle to dál nepůjde.

"Vy jste teda nemožní!" posoudila situaci. Nějak pochopila, že ta druhá Renáta je ve skutečnosti malé dítě. "To se přece musí úplně jinak!" oznámila všem. "Běžte pryč! Ale to světlo tady nechte! A nesviťte mi sem! A nekoukejte se!" poroučela. Vyšla z místnůstky nahá jako Afrodita, plaše se podívala do tmy, kde jsou všichni ostatní, a sehnula se k ležící Renátě. Posadila se k ní na zem a vzala její hlavu na klín. Začala jí tiše zpívat nějakou ukolébavku a jemně houpala její hlavu na kolenou jako madona na starodávných obrazech. Ležící Renáta se zklidnila, přestala se pohybovat a jen si tiše pobroukávala nosem. Pak jí Renáta, ta pravá, začala pomalu navlékat jednotlivé kusy svého oblečení. Nakonec před ní na zemi ležela Renáta oblečená přesně tak, jak ji, tedy tu pravou, viděl Radek, když poprvé nahlédl do místnůstky. Nad ní seděla nahá Renáta, ta pravá, skláněla se k ní a tiše jí broukala nějakou uklidňující melodii.

Pak zvedla hlavu a zadívala se zase do tmy, kde čekali a přihlíželi ostatní. Renáta vstala a stydlivě ustouila někam dozadu do temnot za jejími zády, aby mohli nastoupit oba pořízci a nacpat Renátu, tu oblečenou, do místnůstky za dveřmi. Nebylo to tak jednoduché, místnůstka byla malá, takže tam museli Renátu naskládat tak skrčenou, jak tam Radek předtím viděl sedět tu pravou Renátu. V poslední chvíli si jeden pořízek vzpomněl a strhl Renátě pásku z úst. Pak Klabouch zavřel a zamkl dveře za Renátou. Tou nepravou. Záměna byla dokonána.

Klabouch s pochodní zamířil nazpět k východu, pořízci ho s nesmírnou úlevou následovali, a poslední, za Radkem, se plížila nahá Renáta. Ta pravá. Držela se Radka oběma rukama jako klíště, ale držela se vytrvale za jeho zády, aby ji ani koutkem oka nezahlédl. Vyšli ven a zastavili se u dvoukoláku s bednou.

"Doufám, že už je to všechno!" snažil se rozloučit jeden pořízek. Druhý neříkal nic, ale snažil se zmizet ještě usilovněji.

"Je to všechno." přikývl Radek. "Co jsem dlužný?" zeptal se, když viděl, jak si Klabouch hbitě někam odnáší obsah misionářské bedny.

"To je dobrý, šéfe!" mávl rukou pořízek. "My nic od vás nechceme! Pro nás bude nejlepší odměnou vědět, že existuje nějakej osvědčenej a vyzkoušenej způsob, jak se odtud dostat! Nemůžete se nám odměnit líp než tím, že se vám to podaří!"

Ano, uvědomil si Radek. Nic ještě není hotovo. Pořád ještě se to nemusí podařit. Musíme co nejrychleji zmizet. Opřel se do dvoukoláku a vykročil, aby už byl odtud pryč.

"A co já?!" ozvala se Renáta. "To mám jít takhle? Nahá, bosá?"

No jo, uvědomil si Radek. Jít bosýma nohama nočním lesem, to asi není ten nejlepší zážitek. Navíc se nedalo odhadnout, koho cestou potkají. Každý by se asi dost podivil, kdyby uviděl o půlnoci v lese před sebou takovou nahou bílou paní. Jenže co s tím?

"Tak si zkus vlézt do té bedny!" navrhl. "Já tě povezu!"

"Jako v rakvi?" vyjádřila Renáta, co jí ta bedna připomíná. Nic lepšího ji ale nenapadlo. Na dvoukoláku už volné místo vedle bedny nezbývalo. Vlezla tedy do bedny a přiklopila se víkem, protože ani pro něj jiné místo na dvoukoláku nebylo.

Radek jel s dvoukolákem ke svému zdejšímu domu u skleníků. Teď v noci nikam jinam nebylo možné jet. Rozhodně nebylo možné teď v noci uprchnout. V noci přece houbaři nechodí, takže detektory v bariéře by jeho útěk vyhodnotily naprosto jednoznačně. A on přece má odjet na misii naprosto legálně, s požehnáním samotného Lhotského, takže neměl důvod svůj odjezd skrývat. Na misie se odjíždí za bílého dne a se slávou. Však proto také měl Radek na příští den objednaný povoz, který ho i s bednou odveze pryč z této komunity. Jen nesmí nikdo vědět, že si na tu misii odváží v misionářském kufru nahou ženu.

Opravdu to nikdo neví? Radka znova zamrazilo. Vědí to přece ti dva pořízci. Ví to i Klabouch. Ví to i Brychta. A ví to samozřejmě i Břenek. Není někdo z nich informátor?! A opravdu neexistuje už nikdo další, kdo o tom ví také?!

Ke svému domu dojel s hlavou plnou obav. Opatrně se rozhlédl a pak rychle vybalil Renátu z bedny a rychle ji vtáhl dovnitř do domu. Doufal, že to nikdo nepovolaný nezahlédl, i když Renátino bílé nahé tělo ve tmě ve svitu hvězd přímo zářilo.

Jako první ze všeho se chtěla Renáta vykoupat. Teprve potom, mokrá a zabalená v ručníku, se vrhla Radkovi do náruče.

"Konečně jsem z toho venku!" zalykala se radostí. "To bylo něco tak příšerného, to si ani nedovedeš představit!"

"Co tam bylo tak strašného?" poněkud nechápal Radek. "Že tam byla tma? To se v noci stává!"

"Tys tam nebyl! Ty vůbec nic nevíš!" vyčetla mu Renáta. "Jistěže tam byla taky tma! A taková tma, jakou jsi v životě neviděl! V normální tmě se časem rozkoukáš a přece jenom aspoň něco vidíš! Ale tam byla tak děsná tma, že tam nebylo vidět absolutně nic, ani po několika hodinách! Ale to nic nebylo! Tam byly mnohem horší věci! Viděl jsi třeba ten kamrlík, co jsem v něm byla zavřená? Tam vůbec nic nebylo! Ani žádná židle ani nic, na co by se dalo sednout! Absolutně nic! Ani lehnout se tam nedalo! Viděl jsi, jak byl ten kamrlík mrňavý? Lehnout si tam nebylo vůbec možné, i kdybych si chtěla lehnout na zem! Tam jsem se prostě nevešla! Tam jsem mohla jedině sedět na zemi a opírat se zády o stěnu anebo ležet na zemi s nohama zvednutýma do výšky a opřenými o protější stěnu! Ale jak to tam bylo hnusné! Takové studené mokré odporné slizské zdi! To bylo tak hnusné se těch zdí třeba jen dotknout! A přitom nebylo možné se jim vyhnout! Ať jsem se pohnula jakkoliv a kamkoliv, vždycky jsem při každém pohybu narazila na nějakou takovou hnusnou zeď! Byly na všech stranách a tak strašně blízko! Ale to nebylo to nejhorší! Víš přece, že to byla zřícenina, která pořád hrozila, že se zřítí nadobro a všechny nás tam zavalí! Každou chvíli tam něco praskalo a sesouvalo se! Přímo mně nad hlavou! Ty ssutiny se mi sypaly na hlavu! Dovedeš si vůbec představit, jaké to je, když jseš zavřený v nějaké nepatrné místnůstce, ze které se nemůžeš dostat ven, a která se ti pomalu sesouvá na hlavu?! Která se může každým okamžikem zřítit a zavalit tě a rozmačkat tě?! Já jsem přímo cítila, jak se mi chvěje zem pod nohama, jak se ta zřícenina sesouvá! A jak tam všichni tak šíleně řvali, když na ně ta zřícenina padala! Dovedeš si vůbec něco takového představit?! Být zavřený na takovém místě, kde nemůžeš dělat nic jiného než jen bezmocně čekat, až tě to zabije?! Zoufale počítat každou vteřinu, kdy jsi ještě zůstal naživu?!"

Renáta to ze sebe chrlila jako povodeň z protržené hráze. Přímo křičela. Radek trnul, aby ji někdo neuslyšel.

"To přece není možné, aby se tam pořád něco sesouvalo!" pokoušel se Renátu uklidnit. "To už by to muselo být dávno všechno zřícené a zavalené! Vždyť tam ta hromada ruin leží už aspoň sto let! Vždyť už na ní vyrostly stromy za tu dobu, co tam je! Kdyby se tam takovou dobu pořád něco sypalo, tak by to už muselo být dávno zasypané!"

"Tak ty mně nevěříš!" rozhořčila se Renáta. "Tak ty mne pošleš do takové hrůzy a ani mi to pak nevěříš! To jsem se teda dočkala pěkných věcí! Ještě teď mám toho prachu a písku plné vlasy! To se vůbec nedá vymýt! No sáhni si! A ty mi chceš tvrdit, že jsem si to všechno vymyslela?!"

"Ale nevymyslela!" uklidňoval ji Radek. "Ale to může být taky všechno jen tak narafičené! Aby se ti vězni tam co nejvíc děsili! Třeba je to součást toho trestu tam! Byla jsi přece v té zdejší svatyni při nějakém obřadu, ne? Všimla sis, odkud tam jde ta hudba? Žádné reproduktory jsem tam nikde neviděl. Ta hudba tam zní přímo z těch zdí. Nevím, jak to udělali, jestli tam do těch zdí něco zazdili, ale tam tu hudbu vydává samotná celá ta svatyně! Samotné její stěny! Co když v těch ruinách je také něco takového? Že ty zvuky, to sesouvání a řícení, je prostě reprodukovaná hudba díry?"

"A co ten prach, co mám doteď ve vlasech a ani vymýt se nedá?"

"Třeba tam jsou ve stropě nějaké sypače!" pokrčil rameny Radek. "Co tam na tom stropě bylo? Já jsem to v té tmě neviděl."

"Ty si myslíš, že já ano?" vypěnila Renáta znova. "Říkala jsem ti přece, že v té tmě tam nebylo vidět nadobro nic! Absolutně nic, pochop to! Tam se dalo jedině hmatat kolem sebe! A ten strop byl tak vysoko, že jsem na něj nikdy nedosáhla. Nemám ani potuchy, jaký tam byl strop!"

"Takže tam klidně mohly být nějaké otvory, kterými se dovnitř nějakým strojkem sypal prach!" triumfoval Radek. "Tihle uctívači jsou mistry v takových parádičkách! Viděla jsi přece tu jejich svatyni! Kdoví, jestli i tu ruinu nepostavili sami!"

"Tys tam nebyl, ty vůbec nevíš, o čem mluvíš!" odmítala tohle vysvětlení Renáta.

"Jak to, že ne? Ty jsi mne tam neviděla?" usmál se Radek. "Šel jsem tam přece s tím strážcem, tak vím, jak se tam choval on. Byl úplně klidný. Byl si naprosto jistý, že to tam na něj nespadne. A ten to tam zná nejlíp, nemyslíš? Myslíš, že by dobrovolně lezl někam, kde by mu hrozilo nějaké nebezpečí? Kvůli nějakým trestancům, na kterých mu ani v nejmenším nezáleží?"

"Ano! Ty jsi tam byl se strážcem a s celým průvodem dalších chlapů! Ale já jsem tam byla sama! A vy jste tam měli pochodně a svítili jste si, zatímco já tam byla v naprosté tmě! A ty jsi tam byl jen chvilku, zatímco já jsem tam byla celý den! A ty jsi tam mohl volně chodit a kdykoliv odtud utéct, kdyby se něco dělo, zatímco já jsem tam byla zamčená, nemohla jsem se skoro ani pohnout, natož narovnat, a o nějakém útěku do bezpečí jsem si mohla nechávat jenom zdát!" vykřikovala Renáta. "To je něco úplně jiného! To se vůbec nedá srovnávat!"

Radek raději už neodpovídal. Na takovouto diskuzi tady nebylo vhodné prostředí. Nikdo nesměl vědět, že tady s Radkem někdo je, a rozzlobená Renáta se vůbec nechovala tiše.

Naštěstí se Renáta spokojila s tím, že měla poslední slovo, a zmlkla. Aspoň na chvilku. Pak si našla jiný námět.

"To mne tady chceš nechat takhle nahou už navěky?" spustila na nové téma.

To byl problém. Radek tady samozřejmě žádné ženské šaty neměl. S takovým vývojem jaksi nepočítal.

"Tak si vezmi něco mého!" navrhl.

Renátě ani nic jiného nezbývalo. Navlékla se do všeho, co v Radkově obydlí našla, a sama se pak zděsila, když se podívala do zrcadla, které tady v domě Radek měl a sám ho ještě nikdy nepoužil. Ani zděšení ale Renátě nebylo nic platné. Nic jiného lepšího tady prostě nebylo. Nic jiného Radek od uctívačů nikdy nedostal. Kolem skleníků to nebylo potřeba. Musela se s tím smířit.

Druhý den zastavil před domem povoz. Renáta rychle zaujala své místo uvnitř misionářské bedny. Radek s vozkou pak společnými silami naložili bednu na vůz.

"Co tam máš tak těžkého?" podivil se vozka. "Ty plastikové věcičky jsou přece z dob Civilizace, takže nemohou tolik vážit! To jen ty dnešní jsou tak těžké!"

"Vzal jsem s sebou i nějaké knihy." vymluvil se Radek. "To víš, na ty elektronické krámy není takové spolehnutí jako v pohádkách o dávné Civilizaci! Takže není nad klasickou plastikovou knížku s natrvalo vypálenými písmeny, kterou můžeš vzít do ruky a písmena ti v ní nepohasnou!"

"To máš pravdu." přitakal vozka. "Ale kdo to má tahat?"

"Kůň!" pokrčil rameny Radek. "Vždyť to přece povezeme na voze!"

"Ale jenom do Žeropsů!" připomněl mu vozka. "Dál už se s takovým nákladem budeš tahat sám!"

"Jistě." přikývl Radek. "To už nějak zvládnu." Dál už ten náklad půjde sám, po svých, pomyslel si.

Vyjeli po známé cestě do Žeropsů. Míjeli známá místa, kde Radek strávil kus života, který mu připadal nekonečný. Projeli kolem skleníků, v dálce se objevil mrakodrap, který Radek ještě jako pohan pomáhal vyklízet. Teď už na jeho střeše nebyl prales. Někdo v něm právě otvíral okna. Asi už se tam normálně žije a pracuje. Radek ale neměl ani pomyšlení vzpomínat, co všechno tady zažil. Byl jako na trní kvůli obsahu své misionářské bedny. Kdyby někoho napadlo zkontrolovat, co v ní veze, dopadlo by to špatně. V noci, kdy tam vezl nahou Renátu, by se snad ještě mohl vymlouvat, že o ničem neví, že ta žena mu tam vlezla sama a on že ji nikdy v životě neviděl. Teď ale byla Renáta oblečená do jeho šatů, takže už by nemohl tvrdit, že s ní nemá nic společného. Už abych byl odtud pryč! přál si vroucně.

Projeli kolem pole, na kterém vždycky pracovala Renáta. Dozorkyně Radkovi zamávala na rozloučenou. Asi ještě neví, co se stalo s Renátou v noci v díře. Kdoví, jestli vůbec věděla, co má Radek společného s Renátou. Projeli kolem paseky, kde Radek poprvé uviděl pracovat trestance.

Vjeli do pralesa. Komunita vyznavačů Vesmírné moudrosti se jim za zády ztratila za zatáčkou. Radek se začínal cítit jako znovuzrozený. V dálce před sebou uviděl zelené jezírko, odkud vytékal potůček žrádla pro krávy. Kraj lesa se blížil.

Najednou uslyšel za sebou známý dusot koňských kopyt.

Radek se lekl, že by se v něm krve nedořezal. Rychle se podíval po vozkovi, který seděl vedle něho, ale ten zůstával klidný a hleděl jen na koně před sebou. Jistě, jemu se přece nic stát nemůže! pomyslel si Radek. Co má ale dělat on, to nevěděl. Utéci nebylo kam, a s povozem se jezdcům ujet také nedá.

Dusot kopyt se blížil příšernou rychlostí. Z nouze se Radek rozhodl tvářit se, jakože se ho to netýká, a za žádnou cenu se neohlížet. Třeba si ti jezdci nejedou pro něho! Třeba jedou někam úplně jinam!

Byla to marná naděje.

"Stůjte!" zazněl rázný povel zezadu. Povoz obklopili jezdci ze všech stran.

"Co se děje?" zeptal se vozka nechápavě a zastavil koně.

"Ć - to jsi zase ty!" otočil se velitel jezdců na Radka. "Co tady děláš?! Kam to jedeeš?! A co to vezeš v té bedně?!"

"Já - jedu na misii!" málem se zakoktal Radek, ale snažil se chovat se co nejklidněji a hlavně se netřást. "Je to schválené od jeho důstojnosti!"

"Opravdu?" zapochyboval velitel. Vytáhl mobil a někam zavolal. Chvilku tiše mluvil do přístroje a pak nekonečnou dobu poslouchal. Pro Radka byla každá vteřina toho telefonování celým stoletím.

Konečně velitel zaklapl mobil a obrátil se zase na Radka.

"Jeho důstojnost potvrzuje, že tě opravdu vyslal na misii, můj drahý bratře." řekl Radkovi zcela jiným tónem hlasu, téměř přátelsky. "Promiň, že jsme tě tady takhle zdrželi. Ale dostali jsme bleskové hlášení od jednoho našeho informátora, že se tady někdo pokouší o útěk, že prchá na nějakém povozu přes bariéru. Zřejmě došlo k nějakému omylu. Asi se ještě všichni nedozvěděli, že jeho důstojnost vysílá dalšího misionáře. Nakonec, však to víš sám, jaké je spolehnutí na ty naše chovance! Mně to sice bylo hned divné, že by někdo prchal, když nemáme hlášeno, že by někde někdo chyběl, ale to víš! Prověřit se to musí! Takže se velice omlouvám, můj drahý bratře! Mezlob se a klidně jeď dál!" omlouval se téměř zkroušeně.

Radek velkomyslně pokynul, že jeho omluvu přijímá, a velitel otočil své jezdce a odcválal s nimi zpět do komunity. Vozka opět pobídl koně. Radek si úlevou tak oddechl, až se lekl, že to muselo být slyšet až k jeho důstojnosti.

Dojeli do Žeropsů. Vozka pomohl Radkovi složit bednu s povozu a otočil na zpáteční cestu. Jakmile zmizel v lese, z bedny vylezla Renáta.

"Musíme rychle pryč!" uvítal ji na svobodě Radek. "Ještě nejsme v bezpečí! Tady by nás ti jezdci ještě našli a dohonili! Slyšela jsi je přece!"

Renáta se znepokojeným výrazem přikývla.

"Musíme co nejrychleji co nejdál odtud!" pokračoval Radek. "Nemám ani tušení, jak daleko sahá moc toho Lhotského, kde všude můžeme narazit na ty vyznavače a jejich misionáře!"

Renáta jen s obavami přikyvovala.

"A co ta - ta druhá? Ta falešná - to, Renáta?" zeptala se pak.

"Hmm - to nevím." pokrčil rameny Radek. "Doufejme, že nepoznají, že to nejsi ty. Jak dlouho jsi tam měla být? V té díře?"

"Nevím. To mi neřekli."

"No, to je jedno." mávl rukou Radek. "Stejně tam v té díře nemůže zůstat. Na to rychle přijdou. A tam na to pole se vrátit místo tebe také nemůže. Neumí pracovat, neumí chodit, neumí mluvit, neumí nic. Nevím, co si s ní počnou. Nejspíš ji asi vrátí domů. Co jiného by s ní tam asi měli dělat? Pracovat na poli rozhodně nemůže, takže z ní žádný užitek mít nebudou."

"Domů?! To myslíš jako ke mně domů?" vyděsila se Renáta.

"Kam jinam? Jiný domov nemá!" pokrčil rameny Radek.

"No dobře, ale co tam s ní budou naši dělat?"

"To bys mi třeba mohla říct ty!" pokrčil rameny Radek. "Oni asi nepoznají, že to nejseš ty. Viděla jsi přece sama, jak je ti podobná. Posuď sama, jestli bys poznala, že je to někdo jiný, kdybys na vlastní kůži necítila, kdo je kdo?"

"Docela snadno!" prohlásila Renáta rozhodně. "Vždyť ona přece nezná nic z toho, co vím já a moji rodiče! Všechny moje zážitky z dětství, jak jsem říkala mamince jako malá žába, co mám ráda, kde co mám ve svém budoárku, co všechno umím a co mne baví... Nic z toho ona neví!"

"Protože to zapomněla hrůzou!" namítl Radek. "Vždyť jsi mne přece přesvědčovala, jak hrozné a nesnesitelné to tam v té díře bylo! Nebyla bys první, kdo se tam zbláznil! Bylo jich víc, není to nic zvláštního! Kromě toho - na tom přece vůbec nezáleží, jakým způsobem to ti vyznavači tvojí mamince vysvětlí! Však oni si už něco vymyslí! Je to přece především jejich zájem, aby ji tvoje maminka přijala jako svou pravou dceru! Co by si s ní jinak počali, kdyby jim zůstala na starosti?"

"No jo, ale - " Renáta si najednou zakryla rukou ústa, jako kdyby teprve teď pochopila celou hrůzu situace. "Ale co moje maminka?! Až se jí vrátí domů tahle osoba - a ona si bude myslet, že jsem to já! Že se mi stalo něco tak příšerného! - To by nepřežila! To jí musíme říct!"

"Neblázni!" zadržel ji Radek. "To jí nesmíme říct! Pomysli na tu - no, tu druhou! Vždyť přece je to stejný člověk jako ty! Ona taky potřebuje mít nějakou rodinu!"

"Ale ne tu moji!" vykřikla Renáta. "Co pořád myslíš na tu čůzu?! Snad se ti nelíbí víc než já?!"

"Co blázníš?" vyjevil se Radek. "Vždyť je to přece moje - no, vlastně to není tak docela moje dcera." uznal. "Ale to přece já jsem způsobil, že se naro - no, vlastně, já nevím, jestli se to dá nazvat narozením, ale tak teda - že vznikla jen díky mně! Ty myslíš, že bych se mohl do někoho takového - to - zamilovat?"

"Opravdu?" zadívala se Ranáta na Radka podezíravě. "Můžu ti to věřit? - Ale i kdyby - tak to mám nechat moji maminku, aby věřila, že tenhle tvor - já nebudu tu čůzu nazývat ženskou! - tenhle tvor že je jejím dítětem? To vážně chceš, aby tomuhle věřila a o tohohle tvora se starala jako o vlastní dítě? - Jako se starala o mne?!"

"Musí! Nesmí ji vyhodit! Přece kvůli nám! Kvůli tobě! Ty to nechápeš?" divil se Radek.

"Nechápu!" divila se zase Radka.

"Ne? Tak si vzpomeň na tatínka! Už jsi zapomněla, jak tě prodal - nebo poslal - do toho 'ústavu na převychování'! Co myslíš, co by asi udělal, kdyby se nějak dozvěděl, že ta - no, ten tvor, jak říkáš, - že to nejsi ty? A že ty už nejsi v tom ústavu, ale někde na svobodě? Co by asi udělal, kdyby se dozvěděl, že dcera nyomitů se vzepřela vůli svého otce?"

Radek spokojeně pozoroval, jak se Renáta při téhle představě vyděsila.

"To máš pravdu." uznala kajícně. "Tohle se tatínek nesmí nikdy dozvědět!"

"Tak vidíš!" triumfoval Radek. "A myslíš si, že by to maminka dokázala nějak před tvým tatínkem utajit, kdyby to věděla? Že by se za celý svůj život ani jednou neprořekla? Že by to na ní tvůj tatínek nikdy nepoznal?"

"To asi ne..." tiše přiznala Renáta. "Ale co já? Co bude se mnou?!" pronesla zoufale. "Vždyť já jsem tím ztratila svou rodinu! Já jsem tím ztratila svůj domov! Já už se tam nemůžu nikdy vrátit!" uvědomovala si postupně všechny důsledky toho, co se stalo. "Já už nikdy neuvidím maminku! Já už ji nesmím nikdy uvidět! Vždyť já už teď nikoho na světě nemám!"

"Vždyť máš přece mně!" připomněl jí Radek a jemně ji objal.

"Já vím!" přikývla nešťastně Renáta a přivinula se k Radkovi ještě víc. "Když ono je toho na mně najednou tak strašně moc!"

"To nevadí! Vždyť jsme na to teď dva! Nejseš sama! A my to spolu zvládneme! Vybudujeme si nový domov, jenom náš! Budeme mít novou rodinu! Svoji rodinu! Neboj! Oběma nám bude zase dobře! Vždyť přece budeme spolu!"

"Já vím!" přikyvovala Renáta. "Vždyť já mám teď jenom tebe! Jediného na celém světě! Neopustíš mne nikdy, že ne?!" hleděla úpěnlivě Radkovi do očí.

"Neopustím! Nikdy!" slíbil Radek a jejich rty splynuly v dlouhém polibku.

K o n e c