K n i h a   l é k ů   a   j e d ů

Když člověk najde na stole vzkaz, že se má okamžitě dostavit ke svému šéfovi, obvykle to nevěstí nic dobrého. Pokud tím šéfem je ve skutečnosti šéfka, bývá to ještě horší. Čím vyšší šéfka, tím horší. V mém případě to byla šéfka vůbec nejvyšší, přímo první po Bohu: dědičná primátorka mého rodného městečka. Kdysi dávno, ještě v dobách Civilizace, se prý snad i v našem městečku primátoři demokraticky volili. Staří lidé o tom vyprávějí svým vnoučatům na dobrou noc. Když se Civilizace rozpadala a spolu s ní se rozpadaly i říše, unie a státy, zmizela najednou síla, která by dokázala starého primátora sesadit. Poslední demokraticky zvolený primátor tedy zůstal primátorem až do smrti, a po něm nastoupil na primátorský trůn jeho nejstarší syn. Dynastie primátorů tak pokračuje až dodnes. Jen ten poslední primátor nezanechal syna jako následníka, ale jen dvě dcery. Proto na primátorský trůn nastoupila starší z nich jako primátorka.

"Ć, tady jsi!" uvítala mne primátorka, když jsem se k ní dostavil. "Ty jsi študoval na univerzitě, že?"

"Ano, prosím." přikývl jsem.

"A jsi magistr - čeho, že jsi to magistr?"

"Magistr latinských věd, prosím."

Ano, studoval jsem ve městě na univerzitě. Když jsem se pak vrátil domů, byl jsem tady ve městečku jediný s takovým titulem. Nikoho proto nepřekvapilo, když mi primátorka nabídla místo na své radnici, zvlášť když jsem navíc už byl nejen čerstvě vystudovaný, ale měl jsem už i nějaký ten rok praxe ve vesnici zvané Příšemice. Jen pro mne neměla primátorka na radnici momentálně žádný volný odbor, takže jsem se stal referentem bez portfeje. Alespoň do té doby, než se nějaký odbor pro mne uvolní. Zatím jsem měl řešit všechny problémy, které se do žádného odboru zařadit nedají, anebo se kterými si nikdo neví rady. To znamená, že jsem řešil téměř úplně všechno, protože žádný normální úředník přece nebude dělat práci, kterou může přehrát na někoho jiného.

"Mám tady pana Honáka. Jak jistě víš, je to majitel farmaceutické firmy, velice významné pro naše městečko." představila mi primátorka muže, jehož jsem si všiml hned jak jsem vstoupil do její kanceláře. "Nemusím ti jistě připomínat, že daně z jeho firmy představují polovinu našeho rozpočtu. Máme tedy zájem, aby jeho firma fungovala co nejlépe. Pan Honák potřebuje jakousi knihu - jak se to jmenuje? Jo! Kniha léků a jedů - říkám to dobře?" Pan Honák přikývl. "Potřebuje ji pro rozšíření sortimentu výroby." pokračovala primátorka. "Pro nás by to znamenalo víc peněz do městského rozpočtu. Jistě chápeš, že se proto snažíme panu Honákovi vyjít vstříc. Ty tu knihu znáš?"

Ano, věděl jsem, o co jde. Je to velice vzácná kniha, i když byla sepsána až po zániku Civilizace. Obsahuje souhrn všech poznatků z oboru výroby léků, které se podařilo zachovat, když Civilizace zanikla. Když se tehdy postupně rozpadly státy, zanikly spolu s nimi i všechny státní vědecké ústavy a ostatní instituce. Vědecké týmy se rozešly, staří vědci postupně zemřeli a spolu s nimi se ztratila i spousta znalostí, které tito vědci v hlavách měli. Příliš dlouhou dobu trvalo, než si lidé všimli, jak rychle mizí znalosti. Najednou se zjišťovalo, že nikdo neví, jak vyrobit léky a jiné věci, které byly dříve běžné. Teprve pak se zrodil nápad sepsat všechny zbývající znalosti, aby nebyly časem ztraceny také. Tak vznikla Kniha léků a jedů. Je to jen ubohé torzo znalostí, které vědci mívali za dob Civilizace, ale přesto je dnes nesmírně cenná. Na univerzitě, kde jsem studoval, měli jen pár výtisků té knihy. Půjčovat si je mohli jen studenti, a to jen do čítárny. Žádná z těchto knih nesměla nikdy opustit budovu univerzitní knihovny.

"Volala jsem na tu tvou univerzitu." oznámila mi primátorka. "Byli by ochotní nám tu knihu půjčit, ale žádají nějaké záruky, že se s ní nic nestane. Moje záruka jim ale nestačí. Jasně jsem jim řekla, že jsem primátorka tohoto města, ale to prý jim nestačí!" řekla primátorka vztekle. "Prosím tě, můžeš mi říct, co je na té knize tak zázračného, že ani moje primátorské slovo není dostatečnou zárukou?"

"Zázračného nic, ale kdyby to byla obyčejná kniha, tak by ji pan Honák nepotřeboval!" pokrčil jsem rameny. "Je tam řada receptů, které už dneska nejsou k ničemu, protože vyžadují některé léčivé rostliny, které v poslední fázi existence Civilizace vyhynuly a dnes už proto neexistují, ale přesto většina receptů a postupů je dodnes použitelná. Především je ale ta Kniha dědictvím Civilizace. Proto je to přísně střežená kniha. Z toho by přece měl mít Honák radost, že konkurenci tu knihu univerzita nepůjčí!"

"No, pokud to bereš takhle..." řekla primátorka smířlivějším tónem, "Ale nám ji půjčit také nechtěli. Teprve až když jsem se zmínila o tobě, začali měnit názor. Znamená to snad, že tobě by ji půjčili, a mně ne? Je snad tvoje záruka lepší než moje?"

"Je to vědecká kniha. Kdo nemá univerzitní vzdělání, tomu je k ničemu. Jedině vědec ji může ocenit. Ale že by ji chtěli půjčit zrovna mně..." zapochyboval jsem. "Na to je příliš vzácná! - Možná, že změnili názor, když se objevila možnost dvojí záruky: vaší a mojí!" napadlo mne pak.

"No, tak to už nechám tobě. Tys tam studoval, ty to tam znáš, tak už to s nimi nějak domluvíš. Pověřuji tě vyřízením téhle záležitosti. A jestli na to budeme potřebí oba, tak příští týden do toho města pojedu na jednání s tamním primátorem, tak pojedeš se mnou a společně tam zařídíme i tohle."

Bylo rozhodnuto. Nebylo o čem dál diskutovat. Jen jsem si nebyl jistý, za právě teď je ten nejvhodnější čas. Bylo totiž právě období dešťů. Cesty kolem městečka jsou v té době tak rozmáčené, že jsou prakticky nesjízdné. Uvnitř města se po dláždění dá jezdit bez problémů, ale mimo město jsou cesty téměř neudržované, takže vyjet z města ven znamená utopit auto v bahně. V době dešťů se dá cestovat jen na koni anebo vlakem. Ani jedna z těchto dvou možností mi nepřipadala zrovna nejvhodnější pro převoz tak vzácné knihy. Primátorka ale rozhodla, a mně nezbývalo než poslechnout a přemýšlet, jak tohle rozhodnutí provést.

Do univerzitního města jsme jeli vlakem. Kromě primátorky a mne jel i Honák, a primátorka přibrala s sebou i Standu. To bylo na moji žádost. Standa byl silák k pohledání a příležitostný zápasník. Občas jsme spolu v tělocvičně kondičně zápasili, i když výsledek byl vždycky předem známý. Proti jeho svalům jsem neměl šanci. Standa sice neuměl moc zápasnických chvatů, ale jeho síla mu všechno vynahrazovala. Kdo se přiblížil na dosah jeho rukou, ten byl chycen a už se nevykroutil. Koho Standa jednou chytil, s tím už si pak dělal, co se mu zlíbilo. Pokoušel jsem se vždycky vzdorovat mu ze všech sil, ale s tím svalnatým tělem jsem nikdy nehnul ani o milimetr. Jako posilovací stroj byl vynikající. Říkal jsem si, že jako ochranka by mohl být také dobrý. Nikdo lepší totiž v městečku nebyl, nebo jsem o něm aspoň nevěděl. Standu totiž ještě nikdy nikdo nepřemohl, ač se o to mnozí pokoušeli a ještě víc se o to sázeli. Nějakou ochranku jsem ve vlaku chtít měl, kdyby se tam náhodou něco přihodilo. Přecejenom ta kniha je příliš cenná, a vedle Standy budu klidnější.

"Tak cos vymyslel?" zajímala se primátorka, aby si ukrátila dlouhou chvíli během jízdy v kupé vagónu. "Jak chceš tu vzácnost uchránit?"

"Já myslím, že by měla být uložená na radnici v trezoru." rozvíjel jsem své představy. "Asi by měly být u toho trezoru čtyři zámky, a každý z nás by měl mít jeden klíč. Přístup k té knize bysme tedy měli mít jedině všichni čtyři současně."

"Nepřeháníš to trochu?" namítala primátorka. "Nezapomínej, že ta kniha má sloužit výrobě. Měla by tedy být přístupná každému, kdo v té výrobě pracuje, a to vždycky, když je potřeba. Třeba i několikrát denně!"

"Já myslím, že by měla sloužit jen pro zavedení nové výroby." oponoval jsem. "A nezapomínejte, že tu knihu ještě nemáme. Budeme muset akademiky na univerzitě teprve přesvědčit, že ta kniha bude u nás dokonale zabezpečená. Nevím, jestli to, co navrhuji, jim bude stačit. Nějakou mírnější ochranu asi vůbec nemá cenu navrhovat!"

"A proč má ta kniha takový divný název?" zeptal se Standa. "Léky a jedy - jak to jde dohromady?"

"Docela dobře. Většinou je to jedno a totéž. Rozhoduje jen dávkování. Každý lék, když se vezme v příliš velké dávce, je jedovatý. A naopak, téměř každý jed, pokud se vezme v dostatečně malé dávce, může být lékem proti nějaké nemoci."

"To je fakt?" s dětským údivem na mne vytřeštil oči Standa. "To nám fakt doktoři předepisují jedy?"

Jen jsem pokrčil rameny.

"Tak to teda už nikdy k žádnému doktorovi nepůjdu!" rezolutně prohlásil Standa.

Dorazili jsme do univerzitního města. Období dešťů se předvádělo i zde. Promokli jsme už u nás v městečku cestou na vlak, a promokli jsme znova i zde cestou na univerzitu. Plášť do deště proti tomu moc nechránil. Déšť byl teplý, vzduch vlhký, v tom dusnu jsem se pod pláštěm potil tak, že jsem byl mokrý jako kdybych ten plášť ani neměl. Ostatní na tom byli asi podobně. Když jsme na univerzitu došli, vypadali jsme všichni jako zmoklé slepice. Proto tam jsou ostatně hned vedle vrátnice šatny, aby měl každý příchozí kde odložit si plášť a přezout se do suchého, aby na chdbách univerzity nezanechával za sebou mokrou cestičku. Jsou tam ovšem hlavně pro studenty, aby jim při přednáškách nekapalo ze šosů jako vodníkům.

Pan docent v knihovně nás přijal vlídně a přátelsky. Pokýval hlavou, když jsem mu přednesl svoje představy o zabezpečení Knihy léků a jedů, a řekl, že o tom nemůže rozhodnout sám, ale že všechno přednese na Radě, a Rada že pak rozhodne, zda knihu našemu městečku půjčí. Za pár hodin se prý dozvíme, co a jak. Takové zdržení jsme nečekali. Naštěstí ale primátorka měla v plánu ještě jiné jednání. Odešla tedy na místní radnici a Honák se Standou šli s ní. Já jsem se zatím prošel po starých známých místech po univerzitě, kde jsem strávil mládí, a pokecal s asistenty, kteří mne tehdy učili, pokud si mne ještě pamatovali. Celou dobu jsem ale musel myslet na to, jak to dopadne, zda mnou vymyšlené záruky budou stačit. Akademická Rada naštěstí nakonec rozhodla, že nám univerzita může knihu půjčit. Docent z knihovny ji pak přinesl s patřičnou opatrností, jak se na takovou vzácnost patří, a pomohl mi ji i zabalit a připravit na transport. Vzhledem k trvajícímu období dešťů jsme ji zabalili do plastikové fólie a vodotěsně zavařili dřív, než jsem si ji uložil do svého kufříku. Ještě jednou jsem se přitom přesvědčil, že vzduch uzavřený s knihou v obalu skutečně neuniká, ale nafukuje obal, když ho stisknu rukama. Bylo to nutné, protože žádný kufřík nemůže zajistit, aby kniha v takových deštích nenavlhla.

Nakonec ale největší zdržení způsobilo primátorčino jednání na radnici. Byl jsem už dávno připraven s knihou v kufříku na vrátnici univerzity, když konečně primátorka udýchaně přiběhla a za ní i ostatní. Ani se mne nezeptali, jak jsem s knihou na univerzitě dopadl. Na žádné řeči už nebyl čas, museli jsme spěchat na vlak, aby nám neujel.

Ukázalo se, že jsem o nic nepřišel. Jednání asi neprobíhalo tak, jak mělo, a primátorka to pak ve vlaku probírala se Standou a Honákem odpředu a odzadu, vytrvale a stále dokola. Já se té rozpravy neúčastnil. Jednak se mne to netýkalo, ale hlavně jsem pořád musel myslet na to, jakou vzácnost v kufříku vezu, a co všechno by se s ní mohlo stát. Naštěstí primátorka s těmi dvěma si stačili sami, takže jim nevadilo, že já jen sedím v koutě a mlčím jako ryba.

"Nepůjdeme si dát něco do jídelňáku?" navrhl najednou Honák.

Handrkování o úředních záležitostech skončilo jako když utne. Rázem bylo po problémech. Jak se dřív ti tři nemohli shodnout ani na jediném slově, s tímto návrhem okamžitě všichni souhlasili.

"Ty nepůjdeš?" obrátila se na mne primátorka.

Nechtělo se mi. Jednak jsem tušil, že v jídelňáku se handrkování rozjede znova a bude stejně nezajímavé jako dosud, a jednak se mi nechtělo vzdalovat se od svého kufříku s knihou. Vymluvil jsem se tedy na únavu, že moje jednání na univerzitě bylo příliš náročné, a zůstal jsem sedět v kupé pod svým kufříkem. Ti tři odešli a já v kupé osaměl. Vyhlížení z okénka na ubíhající rozmáčenou krajinu je také pěkné, a rozhodně zajímavější než ty jejich problémy. Dobře se při něm přemýšlí. Pro zpestření občas někdo prošel uličkou mezi kupé, takže na nudu jsem si rozhodně nemohl stěžovat.

Nebyly to ovšem jen krasavice, co chodily kolem mého kupé. Ty si mne moc nevšímaly. Zato si mne až nápadně všiml jakýsi člověk, který vůbec krásný nebyl. Zastavil se u mého kupé, a viditelně sebou škubl, když si mne všiml. Nápadné se mi na něm zazdálo i to, že vlekl velice podobný kufr, jaký jsem měl já. Až když už byl zase pryč, jsem si uvědomil, že už je to hezkou chvíli, kdy jsme někde zastavovali, a ještě hodnou chvíli bude trvat, než do další stanice dojedeme. Proč tedy ten člověk vlekl ten kufr? Nenastupoval, ani nevystupoval! Kdyby šel z jídelňáku, šel by bez kufru! Že by tak dlouho po odjezdu z nádraží pořád ještě hledal volné místo? To není možné, vlak je poloprázdný! Nenapadalo mne nic, žádný důvod, proč by ten člověk měl vláčet svůj kufr celým vlakem zrovna teď.

Pak jsem to pustil z hlavy. Je to jeho věc. Když se mu chce prodírat se uličkou s takovým kufrem... Zase jsem se zadíval z okna. Uličku jsem ale sledoval dál. Občas se tam nějaká krasavice najde, která stojí za podívání.

Co jsem ale nečekal, že toho člověka uvidím znova. Tentokrát šel opačným směrem, k jídelňáku, a pořád s sebou táhl ten kufr. Před mým kupé se na okamžik zastavil, a už to vypadalo skoro jako kdyby chtěl vstoupit. Pak si mne všiml, rychle se odvrátil a šel dál. Teď už jsem opravdu nevěděl, co si mám o tom myslet. Od jeho prvního objevení jsme už několikrát zastavovali. To pořád ještě nenašel žádné volné místo? Ale ne, neblázni! okřikoval jsem se v duchu. Třeba teď právě bude vystupovat a jde už ke dveřím! Proč by tenhle člověk měl ohrožovat tu tvou knihu?! Jak?! Nemůžeš přece vidět zločince v každém, kdo jde okolo! Ta kniha už ti leze na mozek! Ano, rozumové argumenty byly jasné. Zvláštní to ale bylo. Červíček v hlavě hlodal dál.

Pak se primátorka s Honákem a Standou vrátili spokojení a nacpaní, a jak se dalo čekat, pokračovali v tom svém handrkování se stejnou urputností a neústupností jako dřív. Pohoda prázdného kupé byla pryč. Naštěstí spolu s ní odešly i moje iracionální obavy. Teď už se snad nic stát nemůže. Už jen jedna zastávka, která měla takové legrační jméno "Žabičí", a budeme doma. Za půl hodinky bude kniha v bezpečí v radničním trezoru.

Že to tak jednoduché asi nebude, jsem začal tušit, když vlak v Žabičí stál s stál a k odjezdu se pořád neměl. Když pak přišla průvodčí, bylo vše jasné. Dál se nejede, trať vzala voda. U přednosty Žabičí jsem se pak dozvěděl víc. Přednosta by se sice normálně se mnou nebavil, ale primátorka vykonala své, takže přednosta byl rázem sdílný jako stará klepna. Dozvěděl jsem se, že jezero na Mokrých Loukách podmáčelo trať a dnes odpoledne ji protrhlo.

O Mokrých Loukách jsem jako referent na radnici věděl své. Byl to prastarý problém, protože při každém období dešťů se tam za náspem trati vytvořilo jezero a zaplavilo dům tamního chalupníka. Jeho stížnosti jsme dostávali na radnici každý rok s takovou pravidelností, že si jich primátorka už ani nevšímala. Sice jsem ji upozorňoval, že by z toho mohl vzniknout problém, ale stížnosti přicházely s takovou vytrvalostí a samozřejmostí jako tikot hodin, že už nikoho nezajímaly. Teď tedy k tomu problému došlo.

Problém vznikl, když se tahle trať stavěla. Původně to totiž bývala dálnice. Za dob Civilizace bývali lidé přímo posedlí stavbou dálnic. Do každé vesnice musela vést dálnice. Dokud bylo dost nafty a byla laciná, bylo všude plno aut, takže ty dálnice tehdy snad i měly nějaký význam. Pak ale nafta došla a Civilizace se zhroutila. Od té doby je paliva do aut málo a je neskutečně drahé. Dálnice ztratila smysl. Pro koňské povozy byla zbytečně přepychová. Navíc údržba něčeho tak obrovského byla tak pracná, že se o ni nikdo ani nepokoušel. Podle toho také ta dálnice nakonec vypadala. Kdysi se po ní asi dalo jezdit rychle, ale to už je hodně dávno. Jako kluk jsem tu dálnici ještě zažil. V jámách a rigolech na ní jsme si hrávali na schovávanou. Asi před patnácti lety proto padlo rozhodntí přestavět ji na železnici. To není příliš obtížné, protože taková dávná dálnice už je vedena po náspech a v zářezech v nerovném terénu tak, jak železnice potřebuje. Ve většině případů proto stačí na zbytky dálnice jen položit běžný železniční svršek s kolejemi. U našeho městečka to bylo horší, protože tam to ti dávní budovatelé dálnic za dob Civilizace nějak odbyli. V důsledku toho tam ta dálnice nebyla tak rovná, jak by pro železnici bylo zapotřebí. Některé zářezy do terénu bylo nutné prokopat hlouběji a některé náspy zvýšit. Jeden takový násep je právě na Mokrých Loukách. Býval pod ním samozřejmě kanálek na odvod vody, který za dob Civilizace určitě stačil. Tehdy ale ještě nebývala období dešťů. Od té doby se podnebí změnilo. V období dešťů kanálek nestačí. Za náspem se vždycky vytvořilo malé jezírko. Před zvyšováním náspu byl sice kanálek nastaven rourami, aby ho nasypávaná nová zemina neucpala, ale nástavec se asi nějak nepovedl, takže nyní se v každém období dešťů vytváří za náspem jako za hrází obrovské jezero. Co jsem na radnici, stále upozorňuji primátorku, že je potřeba kanálek pročistit a opravit, ale bez úspěchu. Teď bych mohl radostně upozorňovat všechny kolem sebe, že na má slova došlo. Žádnou radost z toho jsem ale necítil.

Místo toho bylo nutné rozhodnout, co dál. Vrátit se zpět? Bylo by to řešení. Vrátit se zpět do univerzitního města, tam přesednout na hlavní trať, potom na příčnou, a pak na tu naši a dojet do našeho městečka z druhé strany. Znamenalo by to skoro dvě stě kilometrů a třikrát přestupovat. Přitom každá trať patří někomu jinému, takže jízdní řády na sebe nijak zvlášť nenavazují. Domů bysme se dnes rozhodně nedostali. Nejdříve zítra, ale dost možná až pozítří. Přitom naše městečko je teď od nás nějakých pět kilometrů. No, možná o pár set metrů dál. Po silnici tam ovšem teď v období dešťů nejede nic. Silnice je sice v trochu lepším stavu než bývala dálnice, ale přesto je teď v deštích naprosto nesjízdná. Proto pro nás nikdo z městečka nemohl přijet s autem. Neprojel by ani první kilometr.

"Tak půjdeme pěšky." prohlásila primátorka. "Projít se tam určitě dá. Do večera jsme doma."

Ani nás to nepřekvapilo. Primátorka nebyla žádná padavka, na své tělesné kondici si zakládala. Pravidelně dřela v posilovně, a na její postavě to bylo vidět. Ani s obutím by neměl být problém. V salónních lodičkách chodila primátorka jen v období sucha. V období dešťů chodila ve stejných holínkách jako my všichni ostatní, a nijak jí to nevadilo. Pokud se tedy primátorka nebojí projít po silnici pěšky, pak není co řešit. Standa je chlap jako hora, pro něj taková cesta musí být lahůdka, a o sobě jsem také nepochyboval. Už jsem zažil horší.

Zato s Honákem byla najednou potíž. Kategoricky se postavil proti. Že je to nesmysl, že se tam projít nedá, že se tam utopíme a kdo ho pak bude z té bažiny vytahovat, a kdesi cosi. Nečekal jsem, že se tak sesype. Primátorka už ale byla rozhodnutá. Když Honák nechce, nemusí. Nikdo ho nutit nebude. Může zůstat tady. Honák se tedy nakonec rozhodl, že skutečně s námi nepůjde, ale že se vydá za nějakými svými příbuznými, kteří žijí tady v Žabičí. Přespí prý u nich, zítra si od nich půjčí koně a vrátí se domů na koni. Ten snad projede.

To by mohlo být řešení i pro nás. Nikdo z nás tady někde poblíž sice žádné příbuzné neměl, ale bylo by možné nechat si přivést koně z našeho městečka. Primátorka by to mohla snadno zařídit. Museli bysme na ně ale kdovíjak dlouho čekat, a domů bysme se dostali určitě až někdy za tmy. V hlubokém blátě kůň nejde o moc rychleji než člověk, a v hodně hlubokém odmítne jít úplně. Jen pěšák dokáže projít všude. Navíc počasí bylo v té chvíli mimořádně příznivé. Měli jsme štěstí na jednu z těch vzácných chvil, kdy i v období dešťů je obloha bez mráčku. Sluníčko svítilo, kaluže kolem nás zářily, vzduch byl nádherně svěží. Za takového počasí je všechno snadné a krásné. Možná proto se primátorka nechtěla vzdát své procházky. Zato Honáka nezlákalo ani sebekrásnější počasí.

Domů jsme se tedy vydali jen ve trojici. Zpočátku se nám šlo docela dobře. Nad krajinou se klenula blankytná obloha a my byli najednou plní energie. Líbilo se mi i to, že konečně skončilo to nudné handrkování o samé pracovní záležitosti. Jednak byl pryč Honák, ale hlavně museli všichni sledovat, kam šlapou. Také jsme už teď nemohli jít vedle sebe, ale v řadě za sebou, a při tom se nemluví zrovna dobře. Standa šel v čele a hledal schůdnou cestu, za ním šla primátorka a průvod jsem uzavíral já se svým kufříkem s Knihou.

Pěkné počasí dlouho nevydrželo. To v období dešťů ani není možné. Obloha se zase zatáhla a spustil se déšť. Nad krajinou teď leželo temné mračno, kaluže byly šedivé a jen velice málo se lišily od šedivého bláta kolem nich. Hledat schůdnou cestu bylo čím dál obtížnější. Silnice plná kaluží se dala od okolní krajiny plné kaluží rozeznat někdy jen podle rovnoběžných příkopů po stranách. Ty byly také plné vody. Voda v nich proudila a na některých místech z nich přetékala přes silnici. Byli jsme už kus cesty od Žabičí, krajina kolem byla bezútěšně pustá, dokonale liduprázdná. V době dešťů všichni sedí doma. Do takové sloty vylézají jen takoví blázni, jako jsme my. Čert ví, proč primátorku napadlo vydat se na úřady a pro Knihu léků a jedů zrovna v tomhle období. Jakoby to nemohlo pár měsíců počkat.

Při pomyšlení na knihu a asi i působením vzhledu krajiny, kterou jsme procházeli, se mi znovu vrátily obavy, které jsem měl ve vlaku. Najednou se mi vybavilo, že jsem toho člověka zahlédl ještě i potřetí: v davu na nádraží, když jsem šel k přednostovi. To znamená, že ten člověk nevystupoval, když šel podruhé s tím kufrem kolem mého kupé! Jel s námi až na konec! Proč tedy pořád vláčel s sebou ten kufr? Chtěl vstoupit do mého kupé nebo ne? Proč se tak zarazil, když mne tam uviděl? Sice jsem se v duchu okřikoval, že si nesmím pořád myslet, že každý, koho uvidím, se musí sápat po mé knize, ale přesto mi to nedalo. To, že jsme dnes jeli pro Knihu, věděli všichni lidé v městečku a blízkém okolí. Bylo to i v novinách. Primátorka se s tím nijak netajila, a reportér místních novin to přičinlivě uveřejnil. Komukoliv by se usmyslelo se Knihy zmocnit, měl teď příležitost. V ponuré liduprázdné krajině by nám nikdo na pomoc nepřišel. Ani volat mobilem by nemělo cenu Než by se sem tou rozmáčenou krajinou někdo dostal, bylo by dávno pozdě. Navíc se najednou rozpršelo tak, že nebylo vidět snad ani na padesát metrů. Les v dáli se ztratil v dešti. Kolem nás byly jen rozmoklé louky a pole, a kdyby se nám snad zdálo té vody málo, tak kolem silnice ještě hučel potok. Pořád jsem se musel rozhlížet, kdo se z té vodní stěny deště všude kolem nás vynoří. Pomalu ve mně uzrávalo rozhodnutí, že musím něco udělat. Nemohu přece připustit, aby všichni věděli, kde tu knihu mají hledat!

"Já si na chvilku odskočím!" oznámil jsem ostatním, když se kousek od nás u silnice vynořily z dešťové stěny nějaké keře. "Můžu? Já vás pak dohoním, klidně můžete jít dál!"

Dovolení jsem dostal a zapadl jsem mezi keře. Ne ovšem za tím účelem, který ostatní předpokládali. Vyndal jsem knihu z kufříku, ještě jednou zkontroloval, jestli je její obal dostatečně vodotěsný, a pak jsem ji zasunul do škvíry mezi kořeny. Kousek, který vyčuhoval ven, jsem zakryl hlínou. Tak, teď jsem jediný, kdo ví, kde ta kniha je, pomyslel jsem si. Zítra, nebo za pár dní, až bude klid, si sem zajedu na koni sám nebo třeba se Standou, a knihu odtud vyzvednu. O tom už nikdo vědět nebude.

Dohonil jsem ostatní a zaujal zase své místo v řadě. Teď jsem byl klidný. Najednou se mi šlo mnohem lépe, a nebylo to jen proto, že jsem měl teď kufřík znatelně lehčí. Pořád jsem ale musel myslet na to, co jsem udělal. Udělal jsem dobře? Neobával jsem se, že by někdo nepovolaný tam mohl Knihu najít. Nikdo mne při tom nemohl vidět, i kdyby krajina nebyla liduprázdná. Nebylo to ale zbytečné? Nepřidělávám si tím jen práci? Teď tam budu muset jet ještě jednou. Bylo to nutné?

Přestalo pršet. Temné mraky ale visely nad krajem dál. Z lesů kolem nás stoupaly oblaka páry. Byli jsme právě poblíž Mokrých Luk. Opodál bylo vidět protržený násep zničené trati. V náspu zela široká průrva, nad níž visely pokroucené kolejnice ozdobené pražci. To pár měsíců potrvá, než se podaří tuhle průrvu zasypat, pomyslel jsem si. Aspoň se ale bude moci jednoduše pořídit nový a lepší kanálek pro odtok vody, začínal jsem si už v duchu organizovat opravu náspu. Průrva ukázala, kudy chce voda odtékat. Když se tam položí pořádně velké potrubí dřív, než se začne nasypávat nový násep, už nikdy k takovéhle havárii nedojde.

Už začínám uvažovat, jakobych byl magistr anglických věd! pomyslel jsem si pak. Stavby přece patří do anglických věd, a já jsem vystudoval latinské vědy! Bylo mi ovšem jasné, že tenhle nepatrný rozdíl primátorka asi nikdy nepochopí a opravu trati stejně přikáže mně. Mimo jiné i proto, že žádného magistra anglických věd ve městečku nemáme, natožpak nějakého specialistu na vodní a železniční stavby.

Schylovalo se k večeru. Naštěstí naše městečko, cíl naší cesty, už bylo blízko. Před námi už byl jen jeden hřeben. Jakmile se na něj dostaneme, uvidíme z něj už okraj našeho městečka. Zbýval nám už nanejvýš kilometr cesty.

Na hřebeni se objevila skupinka jezdců na koních a zamířila k nám. První živí lidé, které jsme cestou uviděli. Že by nám z městečka posílali někoho naproti? O žádný doprovod jsme nežádali. Nebo že by se v době dešťů takhle pozdě navečer někdo jen tak vydal na cestu mimo město? Zajímavé.

Jezdci byli od nás už jen kousek, když jsme si všimli, že všichni mají na obličejích masky, takže nebylo poznat, kdo to je ani jak se tváří. Než jsme ale mohli cokoliv udělat, jezdci dojeli k nám, beze slova nás obklopili ze všech stran a zastavili se. Najednou jsme byli obklíčení a museli jsme se zastavit také.

"Kdo jste?! Co chcete?" pustila se do nich primátorka.

"Kdo z vás má tu knihu?" zeptal se hrubě jeden z jezdců.

"To tě nemusí zajímat!" postavil se mu rázně Standa.

"Nech si ty kecy a dej sem tu knihu!" zaútočil na něj jezdec.

"S tebou se bavit nebudu! Uhni mi z cesty!" vrhl se k němu Standa. Nevím, co by proti jezdci na koni dokázal, ale při své síle by možná nějakou šanci měl. Ostatní jezdci mu ale na to neposkytli čas. V rukou jednoho se objevilo něco jako laso. Jezdec ho bez varování zezadu nahodil Standovi na krk. Z výšky jeho sedla a na tak krátkou vzdálenost to bylo docela snadné. Jako kdyby mu jen něco nasazoval na hlavu a na krk. Prudkým trhnutím mu pak laso utáhl kolem krku a zároveň ho tím srazil na zem. Standa padl na záda do bláta. Zmlkl a oběma rukama se snažil zachytit provaz, který mu svíral krk. Snažil se roztáhnout si ho, ale jezdec na koni mu ho stále utahoval. Tím tahem se Standa v blátě převrátil na bok. S ústy dokořán lapal po vzduchu a rukama se zoufale rval s provazem. Další dva jezdci mezitím sklouzli s koně, došli k ležícímu Standovi, jeden ho rázně převrátil na břicho, druhý mu zamáčkl hlavu obličejem do bláta a první mu klekl na záda. Standa se nemohl bránit, protože stále musel zápasit s provazem na krku. Teď se ale vzepřel oběma rukama o zem a pokusil se zvednout se z bláta. Skutečně se mu podařilo nadzvednout se na zemi i s těmi dvěma, kteří ho tížili na zádech a na hlavě. Standova síla byla skutečně impozantní. Ti dva ovšem nečekali, až je oba shodí. Oba ho chytili každý za jednu ruku, bleskově mu strhli paže za záda dřív, než stačil zareagovat, a vyzvedli mu paže do výšky. Šlo jim to tak dobře, že to snad museli mít nacvičené. Vůbec mu nedali šanci se bránit. Standa bez opory rukou padl zpět do bláta, až vystříklo. Teď už nemohl dělat nic. Přesto zaťal pěsti a snažil se bojovat dál. Vzpíral se koleny o zem a snažil se aspoň takto se na zemi nadzvednout. Ani jeho síla už mu ale nebyla nic platná. Ti dva mu pak ještě nasadili na zápěstí zaťatých pěstí ocelová pouta. Standa se pod nimi v blátě na břiše bezmocně zmítal, ale už mu to nebylo nic platné. Když se jeho přemožitelé po chvíli přesvědčili, že už není schopen klást odpor, pustili ho, vstali s jeho těla a nechali ho ležet v blátě u svých nohou. Standa přestal bojovat a s rukama na zádech jen zvedal hlavu do výšky, aby neměl obličej ve vodě a neutopil se v kaluži, kterou měl pod hlavou. Jezdec na koni mu ulevil aspoň tím, že mu přestal utahovat laso na krku. Provaz od Standova krku se volně prověsil, ale zůstal mu kolem krku dál.

"Co si to dovolujete? Okamžitě toho nechte!" ozvala se primátorka co nejhlasitěji, jak jen dokázala.

"Pozor, dámo, mírni se! Tady nejseš na radnici!" ušklíbl se nad ní jeden z jezdců a připravoval si laso.

"Okamžitě ho pusťte!" ječela primátorka a pustila se pěstmi do jezdce, který držel na provaze Standu. Po několika úderech už ale také měla na krku laso a zapotácela se po trhnutí, které jí provaz kolem krku utáhlo. Udržela se na nohou, nepadla do bláta jako Standa. Zmlkla a chytila se rukama za krk. Víc nevím, protože pak se i mně mihl před očima provaz a ucítil jsem prudké trhnutí za krk. Mne jezdci nešetřili tak jako primátorku, takže já rovnováhu neudržel a padl jsem na zem stejně jako Standa. Laso mi sevřelo krk šílenou silou a táhlo mne po zemi někam pryč. Pokoušel jsem se chytit provaz rukama a roztáhnout si ho, aby mne tak strašně neškrtil, ale měl jsem ho zaříznutý do kůže na krku tak hluboko, že nešel prsty podebrat a nedařilo se mi ho uchopit. Pak už jsem ani nemohl, protože mi někdo chytil ruce a odtáhl mi je od krku pryč. Pak už jsem mohl jen napínat krk, ale to mi nebylo nic platné. Ruce se mi ocitly za zády a ucítil jsem, že se mi tam něco bolestivě zakouslo do zápěstí. Laso mi svíralo krk a obličej jsem měl plný bláta, takže jsem nemohl dýchat. Prohýbal jsem se na zemi do oblouku a zvedal hlavu co nejvýš, ale bláto z obličeje mi nemizelo. Potřeboval bych si obličej otřít rukama, ale ruce jsem měl znehybněné za zády a nemohl jsem s nimi dělat nic. Otevřenými ústy jsem lapal po dechu a cítil jsem bláto i v ústech. Naštěstí ústy jsem dýchat teď už mohl, ale chuť bláta byla hrozná. Pak mne někdo popadl za vlasy a zvedal mne vzhůru. Asi jsem vykřikl bolestí a stavěl jsem se na nohy tak rychle, jak jen to bylo možné. Nemohl jsem se podívat, co se děje, protože jsem měl oči zalepené blátem. Aspoň že už jsem se neškrtil. Ten, co mne držel na lase, už za něj netahal, a mně se napínáním krčních svalů podařilo smyčku na krku si trochu uvolnit.

Stál jsem na místě a neodvažoval se naslepo udělat ani krok. Naštěstí mne laso na krku nikam netáhlo. Cítil jsem ho ale na krku pořád. Rozhodně se nikdo neobtěžoval mi ho s krku sundat.

"Nechte ten kufřík na pokoji!" zaslechl jsem křičet primátorku. "To jsou úřední dokumenty! Neotvírejte to! Nesahejte na..." primátorka najednou ztichla s jakýmsi podivným zachrčením.

"Co to děláte?! Okamžitě ji nechte být!" ozval se místo ní Standa ještě hlasitěji. "Okamžitě jí to vyndejte! Víte, kdo to je? Jak si to představu..." Standa ztichl stejně náhle jako předtím primátorka, a pak se jen chvíli ozývaly jen jakési podivné zvuky.

"Co ten třetí?" ozval se neznámý hlas. Asi některý z jezdců.

"Taky." prohlásil souhlasně druhý hlas.

"Já jen, že se chová vcelku rozumně. Zatím se zdá, že by to třeba nepotřeboval." ozval se ten první jaksi omluvně.

"Možná, že ne, ale rozhodně mu to neuškodí."

Věděl jsem, že mluví o mně, ale to, co následovalo, mne přesto překvapilo. V týle jsem ucítil něčí ruku a téměř současně mi do otevřených úst proniklo něco tvrdého a nepříjemně drsného. Vrazilo mi to hrubou silou do zubů a já musel otevřít ústa dokořán, abych o ty zuby nepřišel. Uhnout nebylo kam, protože mi něčí ruka zezadu přidržovala hlavu na místě. Ta věc mi pronikla tak hluboko do úst, až mi z toho žaludek zakolísal. Pokusil jsem se vzepřít se aspoň jazykem a vytlačit tu věc z úst ven, ale marně. Ta věc mi už v ústech zůstala. Sice už mi pak nikdo hlavu nedržel, už jsem s ní mohl zase volně pohybovat, ale už mi to nebylo nic platné. Ta věc mi držela v ústech tak pevně, jakoby tam byla přirostlá. Vyplňovala mi téměř celá ústa. Podle toho, co jsem cítil jazykem, to byl asi nějaký kus dřeva. Dalo se přes něj dýchat, ale nepříjemně mi dýchání ztěžoval. Pochopil jsem, že si musím nějak uvolnit nos zacpaný blátem, pokud nechci mít po nějaké době potíže se vzduchem. Rukama jsem si ovšem pomoci nemohl. Ty jsem měl stále pevně spoutané za zády. Starostí jsem s tím měl nad hlavu, takže jsem už nestačil sledovat ještě navíc, co se děje kolem mne.

"Jo, máme je. Všechny tři." zaslechl jsem, když se mi podařilo nos si trochu pročistit. "Jakou že tu knihu potřebujete? - Prohledali jsme jim bágly, ale našli jsme tam jen jedinou knihu. Nějakou knihu faktur a pohledávek. - To není ona? - Jak že se jmenuje? - Rozumím, Kniha léků a jedů. Ano. - Ne, nic takového tam nemají. - Jasně, že jsme se dívali pořádně. - Dobře, podíváme se ještě jednou. Říkám vám ale, že takovou knihu u sebe nemají. - Jasně, prohledáme je důkladně, to se spolehněte. - Ano, zeptáme se. - To se nebojte, my už to z nich dostaneme. - Ale ne, já bych to nevzdával. Samozřejmě, že nám to ze začátku nebudou chtít říct, ale my už je přesvědčíme. - Jistěže to umíme, nebojte se. Jen to bude trochu dražší. - jak? To víte, takový speciální výslech navíc přece v té objednávce nebyl, takže to jsou přídavné náklady - Samozřejmě, všechny provedené vyslýchací úkony vám řádně vyúčtujeme - Ano, jasně, dáme vám vědět. Hned, jak tu knihu z nich dostaneme, okamžitě vám zavoláme. - Ano, rozumím. Spolehněte se. - Dobře. - Tak zatím..."

Znova začalo pršet. Nastavil jsem obličej dešti a doufal jsem, že mi snad aspoň trochu odplaví bláto z obličeje, když si nemohu protřít oči rukama. Žádný další hovor už nebyl slyšet. Ohmatával jsem zatím jazykem to dřevo, které mi překáželo v ústech. Měl jsem už kvůli němu v ústech takovou záplavu slin, jakoby to byla kdovíjak vybraná pochoutka. Skoro jsem ani nestačil ty sliny polykat. Dřevo mi zasahovalo v ústech tak daleko do hloubky, že mi ztěžovalo i polykání. Mělo nepříjemnou chuť nestravitelného sousta. Na všechny strany z něj trčely jakési ostré štěpinky. Nebylo možné se jim vyhnout. Tušil jsem, že jestliže budu mít tuhle věc v ústech delší dobu, rozedře mi celá ústa i jazyk snad až do krve. Ovšem jak tu věc dostat z úst ven, to jsem opravdu nevěděl. Aspoň že jsem už mohl dýchat nosem. Sice jsem v něm stále cítil bláto, ale hlavně že byl průchodný. Taky jsem musel být rád, že to laso, které jsem stále cítil na hrdle, mi už nikdo neutahuje víc než už bylo.

"Co s nimi uděláme? Oni tady tu knihu fakt nemají!" zaslechl jsem hlas, z něhož zaznívala určitá bezradnost.

"Musíme je někam vzít!" zazněl druhý hlas mnohem rozhodněji. "Přece tady s nimi nebudeme na tom dešti! Pak se uvidí!"

Chvíli se nedělo nic, jen se ozývaly zvuky, které jsem si nedovedl zařadit. Nejsem zvyklý orientovat se jen sluchem, a oči jsem měl pořád ještě zalepené blátem. Pak mi ale najednou bez varování laso trhlo krkem tak, že jsem málem ztratil rovnováhu. Zapotácel jsem se a musel jsem vykročit poslepu někam do neznáma, abych neupadl.

"Tak pohni se!" zaslechl jsem hrubý rozkaz. "Jdeme, jdeme!"

Následovalo další nemilosrdné škubnutí lasem. Musel jsem jít. Musel jsem otevřít oči, abych viděl na cestu. Do očí mi vniklo mokré hrubé bláto, ale nebylo vyhnutí. Musel jsem vidět, kam šlapu.

Viděním se to ovšem nazvat nedalo. Do očí mi vhrkly slzy a jimi rozmáčené bláto se mi rozmazávalo po očích, takže jsem jen nejasně rozeznával, co je přede mnou. Do zápěstí se mi bolestivě zahryzávala pouta, jak jsem se snažil vyrvat z nich ruce, abych si mohl protřít oči. Poloslepý jsem šlapal do bláta a do kaluží, protože jsem musel jít tam, kam mne táhlo laso na krku. Pokud jsem zpomalil, laso se mi krutě utáhlo kolem krku a už nepovolilo, i když jsem hbitě zase zrychlil. Jen usilovným napínáním krčních svalů se mi po chvilce podařilo laso uvolnit. Volnější ovšem zůstalo zase jen do chvíle, kdy jsem se zdržel obcházením nějaké kaluže nebo vytahováním nohy z hlubšího bláta na cestě. Pak se mi zase zadrhlo kolem krku a stálo mne to nezměrné úsilí, než jsem si ho jen napínáním krku zase trochu uvolnil.

Začínal jsem trochu líp vidět. Déšť a slzy mi konečně bláto z očí aspoň trochu odplavily. Kousek přede mnou jel jeden z jezdců. Provaz vedoucí od mého krku měl přivázaný k sedlu. Naštěstí jel pomalu, takže se mu dalo stačit. Jeho kůň se bořil do bláta ještě víc než já. Já si ovšem teď nemohl hledat nejschůdnější cestu, na to jsem byl uvázaný příliš nakrátko. Musel jsem jít tam, kam šel kůň. Byl jsem jen kousek vedle jeho zadku, a musel jsem se hodně snažit, abych za ním nezaostal a provaz na krku se mi nenapjal a neutáhl zase kolem krku.

Pár metrů přede mnou šlapala blátem primátorka. S rukama spoutanýma za zády, uvázaná za krk k sedlu dalšího jezdce podobně jako já. Jen nebyla tak zablácená jako já. Na rozdíl ode mne se jí při spoutávání podařilo udržet se na nohou a měla tedy oblečení na sobě stále poměrně čisté. Na rozdíl ode mne se pořád ještě snažila hledat schůdnější cestu, kde není bláto tak hluboké. Ztrácela tím ale čas a opožďovala se za koněm svého jezdce. Proto se jí laso od krku postupně napínalo, a když se jí napjalo úplně, trhlo s ní tak prudce, že to vypadalo, jakoby o něco zakopla. Primátorka měla ale vynikající balanc, takže každé takové trhnutí nakonec vždycky nějak ustála. Nikdy jsem netušil, že umí tak dokonale udržovat rovnováhu, navíc bez pomoci rukou. Mně ruce uvězněné za zády při tom brodění moc chyběly. Primátorka sice také na zádech pořád škubala spoutanými pažemi, ale obešla se bez nich mnohem lépe než já. Jen pořád všemožně kroutila hlavou, nakláněla ji na všechny strany, pomáhala si rameny, usilovně se o něco snažila, ale nepoznal jsem, o co. Jestli si myslela, že se takovým nějakým způsobem dokáže vyvléct z lasa, které měla kolem krku, pak neměla šanci. Já bych se z něj také rád nějak vyvlékl, ale bez pomoci rukou to prostě nešlo. Primátorka měla sice delší a štíhlejší krk než já, ale laso jí na něm drželo stejně pevně jako mně. Její jezdec se vůbec nezajímal, co ona tam za ním dělá. Byl si naprosto jistý, že nedokáže nic. Ani se po ní neohlédl. Můj jezdec sice viděl před sebou všechno to, co já, ale ani jeho to nezajímalo.

Standu vedl další jezdec za mnou. Standa ale nešel sám dobrovolně, jezdec ho musel za sebou vléct. Ne sice po zemi, Standa šlapal blátem stejně jako já nebo primátorka, ale snažil se klást odpor. Laso od jeho krku bylo stále napjaté. Nezdálo se sice, že by si toho jezdec všiml nebo že by mu to dokonce vadilo, ale Standa přesto nepolevoval. Napínal krk, aby ho stahující se smyčka lasa moc neškrtila, a s rukama za zády se vzpíral jako chycené dobytče. Jistěže mu to nebylo nic platné, stejně musel jít, kam ho jezdcův kůň táhl, ale zůstával nepokořený, nevzdal se. Mluvit nemohl, ústa měl zacpaná stejně jako já. Vší silou zatínal zuby do roubíku a s rozšklebenými ústy prudce oddechoval přes roubík a přes vyceněné zuby. Moc jsem si ho ale prohlížet nemohl. Měl jsem dost starostí sám se sebou a neměl jsem čas se po něm ohlížet.

Ani jsem se nedíval, kam nás to vedou. Vlastně na tom nezáleželo. Hlavní bylo šlapat kupředu a neupadnout, aby mne ten kůň nevlekl po zemi za krk. Kdoví, jestli by si toho jezdec všiml, a mně by to dřevo vyplňující mi celá ústa nedovolilo dát mu to nějak najevo. Kdoví, jestli by zastavil a nechal mne vstát.

Pak se před námi objevil v dešti nějaký rozestavěný dům. Vypadal osamoceně a nebyla v něm ani noha. V takovém dešti a navíc k večeru nebylo divu, že byli zedníci pro dnešek už dávno pryč. Vedoucí jezdec zamířil k domu a pobídl koně. Primátorka přede mnou musela znatelně zrychlit, aby mu stačila. I mně se laso napjalo a musel jsem přidat do kroku, abych se udržel na nohou. Bylo to jasné. Jezdci pospíchali, aby už byli pod střechou, a jak to zvládneme my v tom blátě, je nezajímalo.

Došli jsme k domu. Můj jezdec seskočil s koně, odvázal mé laso od sedla a přivázal mne jím ke sloupku lešení jako psa. Koně pak zavedl dovnitř do sucha. Mne nechal stát venku. U sousedního sloupku zůstala stát přivázaná primátorka, za ní Standa. Byli jsme všichni tři uvázaní tak nakrátko, že jsme si ani sednout nemohli. Déšť neustával. Rád bych se před ním schoval aspoň pod lešení, ale musel jsem stát u svého sloupku. Nemohl jsem se od něj vzdálit ani na krůček. Standa s primátorkou na tom byli stejně. Hleděli jsme na sebe a nemohli jsme spolu vyměnit ani slůvko. I primátorka měla v ústech zastrčený nějaký roubík. Pilně do něj hryzala, ale bez výsledku. Já jsem se s tím svým už smířil. Standa zjevně také, i když právě jemu působil asi největší obtíže. Nějak mu bránil v dýchání nosem, takže Standa otevíral ústa jak nejvíc mohl, a tiše supěl škvírami kolem roubíku.

Čekali jsme dost dlouho. Už mne napadlo, že na nás zapomněli a že tady zůstaneme stát, dokud nás někdo nenajde. Ale ne. Nakonec se na nás přišli zase podívat.

"Musí mít něco u sebe, to není jinak možné!" prohlásil ten, který byl asi jejich vůdcem. "V těch jejich kufrech není po ničem ani stopy!"

"Myslíš, že ji někdo z nich má u sebe?" zapochyboval druhý.

"To sotva. To by bylo poznat. Ta kniha určitě není tak malá."

"To nevadí. Pod těmi pláštěnkami se schová ledacos. Musíme je prohledat. Někdo z nich ji musí mít!"

"No jo, ale který?"

"Já bych začal u tohohle!" ukázal po krátkém zaváhání vůdce na Standu. "Ten vypadá z nich nejsilnější. Jestli mají něco důležitého, tak to určitě schovali u něho."

Shromáždili se kolem Standy a jeden z nich ho začal ohmatávat. Aby se mu lépe dostal na tělo, stáhl Standovi plášť do deště. Plášť mu ale uvázl na zkřížených Standových pažích. Spoutané ruce se vytáhnout z rukávů nedají. Pro vůdce to ale žádný problém nebyl. Vytáhl nůž a rukávy Standova pláště prostě rozřízl. Zbytky zničeného pláště spadly na zem. Důkladnému ohmatání celého Standova těla už nestálo v cestě nic. Standa sám se žádným způsobem bránit nemohl.

Úspěch se nedostavil. Nenašli nic. Stejným způsobem pak ohmatali i mne. S rukama za zády a s připoutaným krkem nemělo smysl klást odpor. Stál jsem nehybně jako socha a držel a nechal si osahávat tělo jak se jim zlíbilo. Také jsem přišel o plášť a pochopitelně u mne také nic nenašli. Pak se pustili do prohledávání primátorky.

Primátorka se ale rozhodla nenechat se prohledat lacino. Se spoutanýma rukama a s krkem nehybně přivázaným k lešení moc možností neměla, ale dělala, co mohla. Uhýbala jak jen to šlo, kroutila se na všechny strany, zmítala se u lešení jako divá, škrtila se, aby mohla ustoupit ještě o kousek dál. I kopat kolem sebe se pokoušela. Nic z toho jí nepomohlo. Nahodili jí provaz kolem nohou, a jakmile měla k lešení přivázané i nohy, byla vyřízená. Sice se dál bránila celým tělem, prohýbala se všemi směry, ale nebylo jí to nic platné. Přišla o plášť stejně jako my, a tělo jí prohmatali a prozkoumali ještě mnohem důkladněji a pečlivěji než mně. Zatímco mne a Standu prohledával jen jeden, primátorce ohmatávali tělo postupně jeden po druhém všichni. Opět bez výsledku.

"Oni fakt nic u sebe nemají!" podivil se jeden z nich, když byli hotoví.

"To je nesmysl! Někde být musí!" vztekal se vůdce. "To spíš ji někde schovali. Třeba má někdo z nich u sebe nějaký plánek. Nebo lístek, na který se dá vyzvednout třeba v nějaké nádražní úschovně."

"Teď jsme je prohledali!" namítl druhý z nich. "Nemají nic!"

"A do kapes ses jim díval? Nedíval!" spražil ho vůdce. "Hledali jsme jen velkou hranatou knihu! Papírek se takhle nahmatat nedá! To je musíme prohledat úplně jinak!"

Všichni se tedy obrátili zase ke Standovi. Primátorka zůstala stát u svého sloupku nehybně a zničeně. Kdyby neměla přivázaný krk, asi by se zhroutila k zemi. Takto musela pevně stát na nohou a čekat, co bude dál. Rychle a zhluboka dýchala přes roubík a zacpaná ústa se jí pěnila slinami, které jí roubík v ústech způsoboval.

Standovi zatím obraceli všechny kapsy naruby. Co v nich měl, končilo po důkladném prohlédnutí odhozeno na mokré zemi. Ani to nestačilo. Když mu vyrabovali všechny dostupné kapsy, stáhli z něj i oblečení. Co z něj nemohli stáhnout vcelku, to na něm rozřezali na kusy a vše důkladně prohlédli zevně i zevnitř. Obrali ho až na holou kůži. Nakonec Standa zůstal stát u svého sloupku oděný jen v nejnutnějším kousku spodního prádla. Výsledek byl ale zase nula.

Přišel jsem tedy na řadu opět já. Věděl jsem, co mne čeká, a nic jsem na tom změnit nemohl. Jeden z těch jezdců se mi přehraboval v kapsách, jako kdyby byly jeho, a vytahoval mi odtud věci, které byly jenom moje. Každou chvíli jsem měl nutkání vykřiknout "To ne! Na to nesahejte!", ale jednak jsem měl ústa vycpaná mokrým dřevem, takže jsem nebyl schopen vydat jediný artikulovaný zvuk, a jednak by to stejně nebylo nic platné. Mohli si se mnou dělat, co se jim zlíbilo, a já nemohl nic. Jen jsem se díval, jak zacházejí s mými věcmi a jak je odhazují do bláta kolem a jak mi pak rozřezávají oblečení přímo na těle. Přímo na kůži jsem cítil chladnou čepel nože a neodvažoval jsem se ani pohnout, aby ten nůž řezal jen moje oblečení a ne i mé tělo. Jen jsem doufal, že ten člověk umí s tím nožem zacházet a že neřízne vedle. Sám jsem pro to nic udělat nemohl. Všechno to záleželo jen na tom člověku a jeho dovednosti, ovšem to tělo bylo moje. Naštěstí ten člověk byl asi odborník na podobné rozřezávání, takže jsem ve zdraví zůstal stát přede všemi téměř nahý. Jen to nejmenší a nejnutnější mi milostivě na těle nechali, a ovšem i pouta na rukou a laso na krku a roubík v ústech. Nic jiného mi na těle nezůstalo.

Oni samozřejmě nenašli také nic, a tak se obrátili k primátorce. Tam jim to šlo rychleji, protože primátorka žádné viditelné kapsy neměla. Přišel tedy na řadu rovnou nůž. Primátorka se tentokrát nebránila. Asi také měla strach o kůži, a tak stála při tom rozřezávání naprosto nehybně. Jen křečovitě napjala celé tělo, ze všech sil se zakousla do roubíku a za zády zaťala spoutané pěsti. Nedívala se, jak její šaty berou za své. Hleděla přes hlavy těch lidí někam na mraky na obloze a ani v nejmenším nereagovala na nic, co s ní ti lidé dělali. Ze zbytků jejích šatů se postupně vynořovaly jednotlivé části jejího těla, až nakonec před námi stála úplně nahá. Takhle jsem ji ještě nikdy neviděl. Zatímco Standovo tělo jsem dost podrobně znal z tělocvičny, primátorku jsem znal zatím jen ve slavnostní róbě z plesů a slavností, v pracovním plášti z kanceláře na radnici nebo v civilu při běžných setkáních. V takovéto přírodní podobě přede mnou nestála ještě nikdy. Musím uznat, že měla z posilovny tělo pěkně vypracované.

"Tak co jste našli?" vyrušil vůdce své lidi ze zálibného prohlížení si primátorčina těla.

"Vůbec nic." zhodnotil výsledek celého prohledávání jeden z nich, když odtrhl oči od primátorky. "Nic, z čeho by se dalo cokoliv poznat."

"Dívali jste se pořádně?"

"Můžeš se přesvědčit sám! Tady to všechno je!" ukázal rukou na věci rozházené všude okolo po zemi. "Nenajdeš tam taky nic!"

"Tak snad abysme se zeptali přímo jich!" navrhl vůdce vztekle jako nějaký nesmysl.

Odpovědí mu bylo jen bezradné pokrčení ramen.

Vůdce se otočil ke Standovi a rázně mu vytáhl roubík ze zpěněných úst. Standa rychle zavřel ústa jakoby se bál, že do nich dostane roubík zpátky, a začal naprázdno polykat.

"Tak co je s tou knihou?! Kde je?" pustil se do něj vůdce.

Standa neodpovídal, jen naprázdno přežvykoval. Bylo vidět, že si dělá v ústech jazykem pořádek po tom, co mu tam roubík natropil. Docela jsem ho chápal. Já bych to potřeboval taky, jenže mně ten kus dřeva pořád ještě v ústech trčel a zabíral všechno místo, co jsem tam měl.

"Tak bude to?!" vztekal se vůdce před Standou. "Budeš mluvit?!"

"Nebudu! Nic vám neřeknu!" vzepřel se Standa statečně.

"Nebudeš? No, to se ještě uvidí." prohlásil vůdce. "Já myslím, že nám nakonec řekneš všechno, na co se tě zeptáme." Rozhlédl se kolem sebe, a oči se mu zastavily na háku jeřábu, který visel z nějaké kladky nahoře na lešení. "Tak si vyzkoušíme, co všechno vydržíš, než začneš mluvit." Odvázal Standu od lešení. "Tak pojď!" pobídl ho a za laso, které mu na krku nechal, ho odvedl pod hák jeřábu.

Nevím, jestli Standa hned pochopil, co ho čeká, ale stejně neměl na vybranou. Mít volné ruce, dovedl by si s vůdcem poradit snadno a rychle. I když vůdce byl také pořádný kus chlapa, vedle Standovy mohutné svalnaté postavy vypadal jako sušinka. Na Standu by si normálně také nemohl nic dovolovat. Ovšem s rukama v poutech Standovi nebyla jeho síla nic platná. Nezbývalo mu než jít, kam ho sušinka vůdce vedl, a tam se poslušně postavit pod hák. Podle toho, jak se dlouze na ten hák zadíval, jsem pochopil, že teď už ví, co bude následovat. Vůdce laso od jeho krku uvázal na hák, o krok odstoupil a prohlížel si své dílo.

"Teď si trochu protáhneš tělo." oznámil Standovi, přistoupil k němu a upravil mu smyčku lasa na krku do jiné polohy. Pak přešel k řídicí skříňce jeřábu. Motor krátce zahučel a zase ztichl. Hák se o kousek zvedl a zase znehybněl. Standa pod ním se narovnal jako svíčka.

"Tak co?" zeptal se ho vůdce. "Pořád ještě mi nechceš nic říct?"

"Nechci!" prohlásil Standa zdánlivě klidně, ale hlas se mu přitom trošku zachvěl.

"Jak myslíš." pokrčil rameny vůdce a zase na okamžik stiskl tlačítko. Motor zahučel a hák se zvedl o dalších pár centimetrů. Standa vystoupil na špičky a sklonil hlavu k zemi.

"Opravdu mi nechceš nic říct?" zeptal se vůdce ironicky.

"Ne!" odpověděl Standa temně, hlasem jaksi změněným.

"Dobře." přikývl vůdce. "Tak ti protáhnu tělo ještě o kousek výš."

Hák se zvedl o pár centimetrů výš a Standovo tělo se skutečně jaksi protáhlo do délky. Naráz na něm plasticky vystoupily všechny svaly. Standa napjal celé tělo a bezmocně zacloumal za zády spoutanými pažemi. Těžce zachrčel přiskřípnutým hrdlem. Ze všech sil se vypínal co možná nejvýš, aby se mohl nadechnout. Obličej mu zrudl námahou, z otevřených úst mu pomalu vylézal jazyk. Namáhavě protahoval vzduch úzkou škvírkou, kterou mu laso v sevřeném krku ponechávalo. Na těle se mu vzdouvaly svaly a v kalném večerním světle se ostře leskly, protože Standa byl už od deště celý mokrý.

Vůdce se pohodlně opíral ramenem o lešení a se zájmem přihlížel, jak Standa bojuje o vzduch do plic. Nechával ho zápasit se smyčkou na krku nekonečně dlouho. Možná čekal, že se Standa časem unaví a pak povolí. To se ovšem spletl. Už mnohokrát jsem se přesvědčil, že Standovy svaly jsou neudolatelné. V posilovně Standa běžně zvládal neuvěřitelné dávky. Teď sice musel vynakládat obrovskou námahu jen na to, aby mohl dýchat, ale námaha Standovi nikdy nevadila.

Nakonec vůdce ztratil trpělivost.

"Stačí ti to, nebo chceš ještě víc?" zeptal se. "Budeš už odpovídat?"

"Nebudu!" zachrčel těžce Standa po krátkém úsilí. Skoro mu ani nebylo rozumět, jak mu smyčka zabořená do hrdla měnila hlas. Hruď se mu pomalu a těžce vzdouvala, každé slovo ho připravovalo o vzduch.

"Opravdu nebudeš?" zeptal se vůdce udiveným hlasem. "Tys ještě nepochopil, co tě teď čeká? Opravdu chceš, aby ti oči vylezly z důlků? Opravdu chceš mít jazyk nafouklý jako balón? Nebo snad spoléháš na svoji sílu a myslíš si, že tě ty tvoje svaly uchrání? Tak na to zapomeň! To se ještě nikomu nepovedlo! Tak silné ty svaly nemáš ani ty! Tak co? Nechceš raději mluvit? Na to ty tvoje svaly zatím ještě stačí!"

Standa neodpověděl, jen těžce chroptěl přivřeným hrdlem. Nepoznal jsem, jestli nechce odpovědět nebo zda má hrdlo tak stisknuté, že už nemůže mluvit.

"No dobře. Tak se pořádně nadechni." doporučil mu vůdce. "Teď budeš muset chvíli vydržet bez vzduchu."

Motor táhle zahučel a zvedl Standu pár centimetrů nad zem. Provaz lasa se mu zabořil hluboko do krku. Standa ztratil půdu pod nohama, naposledy zachrčel a zmlkl. Rychle zatápal nohama pod sebou ve snaze dosáhnout jimi na zem nebo na jakoukoliv jinou pevnou oporu. Bylo to marné, měl pod sebou beznadějné prázdno. Zaťal pěsti a ze všech sil zacloumal za zády spoutanými pažemi. Bezvýsledně, na ocelová pouta ani jeho mohutné svaly nestačily. Pak skrčil nohy koleny až k bradě, a prudce je vykopl dolů pod sebe. Snad se tak pokoušel se trochu ve vzduchu nadzvednout a aspoň na okamžik si provaz na krku uvolnit. Ještě několikrát to rychle po sobě zopakoval, ale bez znatelného výsledku, jen se tím na háku prudce rozhoupal.

Pak vůdce přehodil na zpátečku a spustil ho zase zpátky na zem. Jakmile Standa ucítil půdu pod nohama, okamžitě se uklidnil a vytáhl se zase na špičky, aby si uvolnil hrdlo.

"Tak co, jak sis zacvičil?" posměšně se zeptal vůdce. "Co tělíčko? Co na to říkalo?"

Standa nic, jen těžce lapal po vzduchu a hruď se mu mohutně vzdouvala. Napínal krk, aby si smyčku na něm roztáhl.

"Že tě to baví se takhle namáhat!" zakroutil hlavou vůdce a zabrnkal mu prstem na napjaté krční svaly jako na struny. "Máš to zapotřebí?" promačkal mu mezi prsty napjaté svaly na pažích, kterými Standa zápasil s pouty. "Není to zbytečné? Stejně mi to nakonec řekneš, a kdybys mi to řekl už teď, tohle všechno bysis mohl ušetřit!" zaťukal mu prstem do hrdla zdeformovaného tlakem provazu. "Tak co, už ses rozhodl?" ptal se dál. "Teď už mi to povíš?"

"Nepovím!" vymáčkl ze sebe Standa udýchaně.

"Tobě to nestačilo?" podivil se vůdce. "Ty to chceš zažít ještě jednou?"

Standa neodpověděl. Zato já si najednou uvědomil, že to všechno dělá Standa kvůli mně. Klidně mohl říci, že tu knihu jsem měl já, a všechno trápení by si ušetřil. Snadno si ale mohl spočítat, že pak by tohle všechno čekalo mne. Rozhodl se vzít to na sebe. Věděl, že díky své síle vydrží mnohem víc než já. Měl pravdu, já jsem si vůbec nedovedl představit, že by mně někdo dělal to, co vůdce Standovi.

"No, jak myslíš. Když se ti to tak líbilo..." pokrčil vůdce rameny. "Tak ti to teď dopřeju delší dobu, abysis toho užil!"

Stiskl tlačítko a Standa znova ztratil dech a zvedl se do vzduchu. Chvilku visel klidně, asi se snažil vydržet to a nedat vůdci najevo, co přitom prožívá. Bylo to ale i na nezdolného Standu příliš silné. Najednou sebou ve vzduchu trhl, celé jeho tělo se křečovitě napjalo, vykopl nohama před sebe a začal se divoce zmítat. Znovu zopakoval všechno, co dělal poprvé, a stejně bezvýsledně. Pomalu se na provaze otáčel, takže jsem mohl jeho zoufalé snahy vidět ze všech stran. Námahou mu lezly oči z důlků. Obličej mu ztemněl a nabíhaly mu na něm žíly, jaké tam nikdy neměl. Křečovitě napínal paže, lomcoval pouty, nohama kolem sebe kopal čím dál nesmyslněji.

Když začal ochabovat, vůdce pomalu sáhl na tlačítko a spustil Standu dolů na zem. Standa se pokusil postavit se zase na nohy, ale už to nedokázal. Dál visel za krk a jen se trhaně vzpínal vzhůru, aby mohl dýchat. Když ho vůdce odvázal od háku a provaz na krku se mu uvolnil, podlomila se mu kolena a zhroutil se bezvládně k zemi.

"Tak, teď ty!" otočil se vůdce ke mně. "Jeho teď chvíli nechám, aby sbíral síly na další rozhovor, a budu se zatím bavit s tebou." oznámil mi. "Co mi povíš ty?" zeptal se a vytáhl mi roubík z úst. Konečně jsem mohl zase volně dýchat. Tušil jsem ovšem, že to asi nebude nadlouho.

"Chceš zažít na vlastní kůži, cos zatím jenom viděl?" zeptal se mne vůdce, když jsem neodpovídal. "No tak pojď!"

Odvázal mne od lešení a odvedl mne pod hák jeřábu. Bylo to sice děsné muset sám jít na místo, kde mne čeká něco tak příšerného, ale nic jiného mi nezbývalo. Horečně jsem přemýšlel, jak tuhle situaci vyřešit. Pouta na rukou jsem už měl ohmatané do posledního místečka, znal jsem na nich každý, i ten nejmenší detail, a na žádný způsob, jak je rozepnout, jsem nepřišel. Ruce mi prostě zůstávaly uvězněné za zády, a co mám dělat bez nich, jsem nevěděl. Dokud budu mít kolem krku smyčku lasa, nemohu nic, ani pokusit se o útěk, to mi bylo jasné. Bez pomoci rukou se ovšem té smyčky sám nezbavím, a ta smyčka mne zničí. Té se neubráním! Vůdce mne mezitím uvázal k háku a pak zamířil k řídicí skříňce jeřábu. To byl konec. Teď budu mít proti sobě i motor toho jeřábu, pomyslel jsem si. U nohou se mi válel Standa s rukama stále spoutanýma za zády a se smyčkou provazu stále na krku, a pomalu a těžce se vzpamatovával z toho, co teď potká mne.

"Správně! Dobře si ho prohlédni!" ironicky mne vybídl vůdce. "Nezdá se ti, že to s ním nějak zamávalo? A to ho přitom ještě nic nebolelo! To bylo jen takové mírné úvodní vzájemné seznámení! Až se ho zeptám znova, tak to už ho to bude bolet! A hodně bolet! Uvidíme, jak to bude snášet. A co ty? Myslíš si, že vydržíš tolik, co on? Nevypadáš na to!" kriticky zhodnotil moje tělo, když si ho rádoby znaleckým pohledem prohlédl od hlavy až k patě. "Nezdá se mi, že bys měl takovou sílu!" sáhl mi rukou na krk a ohmatal mi tam svaly. "Nechceš si to ještě rozmyslet?"

To jsem nemohl. Jen jsem napjatě očekával, co přijde dál.

"Jseš nějaký rozechvělý!" posměšně konstatoval vůdce. "Chce to z tebe ven! Tak to v sobě nezadržuj a pověz mi to! Kde máš tu knihu?"

"Nemám ji!" prohlásil jsem co možná nejklidněji a snažil jsem se, aby se mi hlas nezachvěl. Že jsem byl celý rozechvělý, to jsem věděl sám, to mi vůdce říkat nemusel.

"To vím, že ji teď nemáš. Na to jsem už přišel sám." odpověděl nespokojeně vůdce. "To mi říkat nemusíš. Od tebe chci, abys mi řekl, co jsi s ní udělal?"

"Nic jsem s ní neudělal." prohlásil jsem odvážně.

"Ne? Tak kdo?"

Na to už jsem nedokázal odpovědět. Nic mne nenapadalo. Nemohl jsem to shodit na někoho jiného. Čekalo by ho to samé co Standu.

"Nevíš?" podivil se vůdce. "Ale víš." ujistil mne. "A jestli ne, tak ti pomůžu, abysis vzpomněl."

Stiskl tlačítko, motor zahučel a mně provaz sevřel krk takovou silou, jakou jsem si nedovedl ani představit. Rychle jsem se vytáhl na špičky jak nejvýš to šlo, abych to sevření zmírnil. Naštěstí motor už zase zmlkl, takže se mi smyčka na krku opravdu uvolnila. Stál jsem ovšem na špičkách a tušil jsem, že zakrátko už ani to nebude stačit. Ten jeřáb byl šíleně vysoký na to, abych dokázal tak moc natáhnout krk. Také jsem musel sklonit hlavu, aby se mi smyčka uvolnila, a tak jsem teď měl přímo před očima Standu, který se pomalu pohyboval na zemi u mých nohou. Rychle jsem poznal, na kterém místě musím stát, aby sevření bylo mírnější, a drobnými krůčky po špičkách jsem na to místo přesně pod kladkou jeřábu postoupil. V prvé chvíli jsem tam nemohl, protože tam ležel Standa, ale on rychle pochopil a těžce se o kousek na zemi odvalil, aby mi tam udělal místo. Uvědomil jsem si, že on přesně ví, co se mnou je. On už to zažil. On představuje moji budoucnost. Tohle nepřemožitelné svalnaté tělo bylo za pouhých pár vteřin úplně vyřízené, že nemá sílu ani na udržení se na nohou, uvědomoval jsem si. Teď totéž čeká mne. Za dalších pár vteřin tady budu takhle zničeně ležet i já. A to jen v tom lepším případě, jen pokud vůdce dokáže správně odhadnout ten okamžik, kdy mne má spustit zpátky na zem. Na ten horší případ jsem nechtěl ani pomyslet.

"Tak co? Už sis vzpomněl?" zeptal se vůdce.

"Nemám na co!" trval jsem na svém, i když mi vůbec dobře nebylo.

"Ale máš!" ujistil mne vůdce. "A ještě mi to rád řekneš!" dodal a upravil mi smyčku na krku, aby mi líp seděla. Posunul mi ji po krku nahoru přesně do toho nejchoulostivějšího místa těsně pod bradou a mírně utáhl, aby mi tam dobře držela a nesklouzla zpět.

"Nějak se ti zrychluje tep!" konstatoval posměšně. "Snad se nechystáš klást nějaký odpor?" zachechtal se a stiskl mi palcem žílu na krku. "Snad si nemyslíš, že se ubráníš?"

Tak tuhle iluzi jsem opravdu neměl. Svůj tep jsem ale nedokázal ovládnout. Cítil jsem ho sám pod provazem smyčky, nejen pod palcem vůdce. Jen jsem si ještě víc uvědomil svou bezmocnost. Stál jsem před vůdcem s rukama za zády, vypjatý na špičkách a neschopný jakéhokoliv pohybu. Zatímco on mohl na mne sahat, jak se mu zlíbilo, já nemohl nic.

"Ty se můžeš zachránit jen jediným způsobem." pokračoval vůdce. "Tím, že budeš rychle a pravdivě odpovídat na moje otázky."

S úsměvem mi lehce zatlačil prstem na hrdlo a na okamžik mi tím zarazil dech. Nejspíš jako malou ukázku toho, co mne čeká.

"Ještě mne budeš prosit, abych si poslechl, co mi chceš říct!" zaprorokoval si, když se vracel zpět k tlačítku.

"Nic jiného vám říct nemůžu!" nechtěl jsem se poddat ani teď.

"Ale můžeš!" ujistil mne vůdce. "A pokud ne, tak ti trochu pomůžu." Motor krátce zahučel a provaz na krku mi sevřel hrdlo. Výš už jsem se na špičkách vytáhnout nemohl. Sice jsem ještě mohl dýchat, ale už to nebylo tak snadné.

"Tak co?" dorážel vůdce. "Už mi to řekneš?"

"Už jsem to řekl!" pokusil jsem se vzdorovat dál. Najednou jsem měl úplně jiný hlas. Nebylo tak jednoduché mluvit s hrdlem sevřeným smyčkou lasa.

"Řekl jsi něco jiného, než jsem po tobě chtěl." prohlásil vůdce. "Chci od tebe slyšet, kde je ta kniha!"

"Je na univerzitě." zkusil jsem zablufovat. Delší souvislé věty jsem se stisknutým hrdlem nebyl schopen.

"Na univerzitě!" opakoval po mně vůdce a v jeho hlase zněly veliké pochybnosti. "To mi chceš namluvit, že jste tam nejeli pro tu knihu? Že vaše vlastní městské noviny lhaly?"

"Jeli jsme tam - pro tu knihu, - ale nedostali jsme ji. - Nedali nám ji." tvrdil jsem a snažil se, aby to znělo přesvědčivě. Mluvit jsem mohl jen pomalu a přerývaně, provaz zabořený do hrdla mi překážel při každém slově.

"Nedali? Proč?" dorážel vůdce. Vůbec nebral ohled na to, že mi každé slovo působí neskonalé potíže.

"Že by u nás - nebyla v bezpečí." vymačkával jsem ze sebe zúženým hrdlem jak nejsrozumitelněji jsem uměl. "Že prý neskýtáme - dostatečnou záruku, - že se ta kniha - nedostane u nás - do nepovolaných - rukou." prohlásil jsem odvážně a snažil se formulovat to co nejúředněji, aby to vypadalo pravděpodobněji. Ze všech sil jsem se vypínal na špičkách a natahoval tělo do délky, abych mohl mluvit a provaz na hrdle mne nepřipravil o hlas dřív, než to vysvětlení dopovím.

"Tak neskýtáte dostatečnou záruku!" pochybovačně pokyvoval hlavou vůdce. "Já si ale myslím, že naopak skýtáte záruku víc než dostatečnou. Jinak byste nevzdorovali tak tvrdě, kdybyste tu knihu nebránili. To je pro mne důkazem, že jste ji dostali a že víte, kde je. A ty mi to teď řekneš!"

"Nemůžu. - Nevím to." pokrčil jsem rameny, pokud to jen se spoutanýma rukama bylo možné.

"Omyl! Víš to! A teď ještě to můžeš říct!" ujistil mne vůdce. "To až za chvilku, až tě vytáhnu ještě o kus výš, tak teprve potom už to nebudeš moci říct! Pak už bude pozdě!"

Už jsem neodpověděl. Nebylo co, a také mi začínalo být jasné, že další cestu vzhůru neodvrátím, ať už bych řekl cokoliv.

"Doufám, že je ti jasné, že po tobě přijde na řadu tvoje šéfka!" řekl mi vůdce. "Uvědomuješ si, že tady pak na tvém místě bude stát ona a natahovat se do výšky na špičkách jako teď ty? A že nevydrží ani zdaleka tolik jako ty?"

Pokusil jsem se ohlédnout se po primátorce. S hlavou ve smyčce to nebylo tak jednoduché, ale koutkem oka jsem ji zahlédl. Ovšemže pořád stála uvázaná u lešení, s roubíkem v ústech, takže k tomu nemohla nic říct. Oči ale měla doširoka rozevřené hrůzou. Nejspíš si právě teď uvědomila, že ji to čeká taky.

"Vidíš ji?" triumfoval vůdce. "A teď si ji zkus představit tady, pod tím hákem! S tělem protaženým do výšky a s krkem nataženým do ještě větší délky, než má teď! A to bude všechno jen a jen tvoje vina, že se jí to stane! Nebojíš se, že ti to pak bude celý život vyčítat a že se ti za to v práci patřičně pomstí?"

Měl jsem sice v té chvíli docela jiné potíže, ale představa vzteklé vyčítající šéfky nebyla o moc příjemnější.

"Nemusíte se jí - ptát. Neřekne vám - nic jiného než - já!" vymačkával jsem ze sebe a z posledních sil udržoval své hrdlo průchodné a schopné mluvit.

"No - uvidíme." pokrčil rameny vůdce. "Zkusím to a uyslyším. Pokud mi to neřekneš ty! Podívám se na ni, jak bude na tom jeřábu vypadat - a pak si o tom můžeme popovídat, jak to snášela a co to s ní udělalo."

Na okamžik jsem si představil primátorčino pružné tělo vypjaté na špičkách, její štíhlý krk napínající se ve smyčce pod hákem a její paže zmítající se v poutech za zády, ale nic to se mnou neudělalo. Měl jsem dost starostí se svým tělem a se svým krkem.

"Ale napřed to zkusím s tebou." prohlásil vůdce a položil prst na tlačítko. "Abys poznal na vlastní kůži, co tvou šéfku čeká!"

Něco jsem poznával už teď. Provaz mne nepříjemně tlačil do hrdla a utlačoval mi v krku všechno, co tam mám. Zatím se to sice ještě dalo zvládnout vypínáním se na špičky, skláněním hlavy, protahováním páteře a napínáním celého těla, ale to už teď stačit nebude. Už jsem si ani neuvědomoval, že se pořád ze všech sil snažím vyrvat ruce z pout. Jen bolestivý tlak do zápěstí mi připomínal, že nenechávám ruce v klidu. Upřeně jsem zpod skloněné hlavy hleděl na vůdce a duševně se připravoval na to, co zažiji, až vůdce pohne prstem a to tlačítko stiskne. Tep mi bušil do utaženého provazu smyčky jako zběsilý.

Vůdce nespěchal. Hleděl na mne, posměšně se usmíval a nechával mne čekat a potit se napětím. Co nejvíc jsem se přivřeným hrdlem nadechl a byl jsem přesvědčený, že je to naposledy. Už předem jsem ze všech sil napínal krční svaly, i když mi rozum říkal, že to nebude nic platné. Standovi to také nebylo nic platné, a to má Standa nesrovnatelně silnější svaly než já.

Vtom vůdci zazvonil v kapse mobil.

"Zdravím vás!" řekl do něj. "Ano. - Dobře se máme, jsme v pohodě! - Ano, máme je tady. Právě je vyslýcháme. - Jasně, že jsou to oni! To už jsme si ověřili, že jsme lapli ty pravé! - Ne, tu knihu u sebe nemají. Ale to nevadí, to oni nám už řeknou, kde je. Teď právě se jednoho z nich na to ptám. - Ne, zatím mi to neřekl. Zatím tvrdí, že ji vůbec nedostali. Ale to je jen otázka času, kdy změní názor. Do rána to budeme vědět, nebojte se. - Myslíte? - Já jim zatím nevěřím ani slovo. Ještě jsem je nestačil tak dobře poznat, abych jim uvěřil. Ráno jim budu věřit víc. - Nebojte se, nic vážného se jim nestane. Jsou přece v rukou odborníků! - Nebudou. Žádné stopy na tělech jim nezůstanou, a bez nich jim nikdo neuvěří. Můžou si pak vymýšlet horrory jaké budou chtít, ale když jim na tělech nikdo nic nenajde... - Já myslím, že to není dobrý nápad. Proč házet flintu do žita hned při prvním náznaku nějakých potíží? To je přece normální, že nám to neřeknou hned! - No, když myslíte... - Já bych to neviděl tak černě. Přece ještě nikdo nikdy nám neřekl všechno hned ze začátku! Vždycky to nějakou dobu trvá, ale nakonec každý řekne pravdu! - Vy tomu fakt věříte?! Vy si fakt myslíte, že nám řekli pravdu už teď?! To snad nemyslíte vážně! - No samozřejmě, je to možné, že jim něco kikslo a že tu knihu fakt nedostali, ale tomu přece nemůžeme uvěřit takhle brzo! - No, když si to přejete... - No dobře, tak my je teda pustíme, ale zaplatíte nám plnou cenu, jako kdybychom vám tu knihu dodali! - Ano, faktura bude na plnou cenu tak, jak jsme se dohodli! Plus všechny přídavné náklady! - Ano, všechno, co jsme s těmi lidmi udělali, vám řádně vyúčtujeme přesně podle našeho ceníku! Ano, ten ceník můžete vidět tam, kde jste si naše služby objednal. - Dobře, takže dohodnuto? - Ano, ale stejně si myslím, že to vzdáváte příliš předčasně. To nevěříte našim odborným schopnostem? Lepší fachmany nenajdete! - No, co se dá dělat. Zákazník platí, zákazník rozhoduje. Když je to vaše přání... Nemějte obavy, než dojdou domů, tak na nich nikdo nic nepozná. - Ano, zdravím vás, bylo mi potěšením!"

Vůdce zastrčil mobil do kapsy a zadíval se na mne. Zadoufal jsem, že teď mne snad už osvobodí. Nechal mne ale stát na dešti a lapat po dechu dál a zmizel uvnitř budovy. Nekonečně dlouhou dobu se nedělo nic. Pak se všichni ti zakuklenci vyrojili ven a nasedali na koně. Už jsem se vyděsil, že chtějí odjet a nás tady nechat samotné tak, jak jsme: spoutaní a uvázaní. Těsně před odjezdem k nám ale vůdce přišel a pouta na rukou nám odemkl a sebral.

"Tak to máte za sebou!" oznámil nám téměř vesele, když nám ruce za zády odemykal. "Měli jste štěstí, že jste nezažili všechny přesvědčovací metody, které v takovýchto případech obvykle používám. Doufám ale, že jste to nebrali ode mne nějak osobně! To by mne velice mrzelo! Já proti vám vůbec nic nemám! Já jsem jen dělal svoji práci, na kterou si mne najali - no, na tom nezáleží, kdo. To nemusíte vědět. Moje firma poskytuje své služby naprosto diskrétně. Identitu našich zákazníků zásadně nikomu neprozrazujeme. Kdybyste někdy potřebovali naše služby, budeme i vám kdykoliv s radostí k dispozici. Pracujeme naprosto spolehlivě a odborně. - Škoda, že vám teď nemohu posytnout svoji vizitku, ale to jistě chápete, proč to teď nejde. Pokud ale z jakýchkoliv důvodů budete potřebovat moje služby, snadno mne najdete v reklamách firem. Získávání informací, služby věřitelům, vykonávání spravedlnosti, jednání s odpůrci. Pokud cokoliv z toho budete potřebovat, určitě budete s mými službami naprosto spokojení. Rád pro vás udělám všechno, co bude v mých silách. Do té doby se budu těšit na naši další spolupráci!"

Osvobodil nám ruce, ale uvázané za krk nás nechal dál. Odvázat už jsme se museli sami, tím on se neobtěžoval. Než jsme byli hotovi a volní, všichni zakuklenci už byli mezitím dávno pryč.

Na nějaké pronásledování ale stejně nebylo ani pomyšlení. I kdybychom nebyli opěšalí, byli jsme tím, co jsme zažili, tak vyřízení, že jsme nebyli schopní někoho pronásledovat. Standa se sice už vzpamatoval, ale pořád ještě se pohyboval malátně a chyběla mu jakákoliv energie. Primátorka zase prskala jako křeček, protože až teprve teď se zbavila roubíku, který až do této chvíle měla v ústech nacpaný a snášela ho s velkou nelibostí. Ani mně nebylo nejlépe. I když mne nakonec nepotkalo to, co Standu, přesto jen samotné očekávání toho a představování si toho, co mne čeká, mne sebralo natolik, že jsem byl nadobro vyčerpaný. Snadno jsme se tedy shodli, že ty zakuklence necháme plavat a že chceme být co nejrychleji zpátky doma. Blátivá pole jsou v době dešťů značně nepohostinná. Stmívalo se a my netoužili, aby nás třeba potkalo něco podobného ještě jednou. Až dosud si nikdo z nás nedovedl ani představit, že by nás mohlo něco takového někdy v životě potkat. Teď už jsme si tím nebyli tak jistí. Co kdyby si to ti zakuklenci zase rozmysleli a ještě se vrátili? Anebo co kdyby se objevili nějací další?

"Vy jste mne viděli - takhle...!" rozhořčeně vykřikovala primátorka a rychle na sebe házela oblečení, které z ní předtím zakuklenci při osobní prohlídce strhali a poházeli po zemi kolem ní. "Vy jste mne viděli! - Nahou!" pohoršovala se a asi si neuvědomovala, že my jsme při tom, co s námi ti zakuklenci dělali, měli úplně jiné starosti než se dívat na ni. "Co jste si to dovolili! - Jak jste mohli..." pokračovala vztekle a nějak nechápala, že v té době vůbec nezáleželo na nás, co jsme mohli a co ne. Chovala se, jakoby jí ze všeho nejvíc vadilo to, že ji jako primátorku někdo viděl neoblečenou. Nejspíš si neuvědomovala, co se stalo, a že měla neuvěřitelné štěstí, že ji nepotkalo nakonec totéž, co předtím Standu, a potom ještě kdovíco dalšího a určitě ještě mnohem horšího. Vztekala se, pérovala nás ne jen jako své podřízené, ale přímo jako nějaké zločince, a to, že ona z toho všeho vyvázla ještě tak nejlépe z nás, považovala asi za naprostou samozřejmost.

"To se už nikdy nesmí opakovat!" ukončovala po nekonečné době své běsnění. V tom jediném jsem s ní souhlasil, a myslím, že ani Standa netoužil ještě někdy něco podobného zažít znova. Proto také jsem pokládal za tak důležité co nejrychleji odtud zmizet. Jen primátorka pořád kázala a vztekala se a asi jí nedocházelo, co všechno by se tady ještě mohlo stát. "To se nesmí nikdo dozvědět, co se tady stalo!" oznamovala nám své rozhodnutí. "O tom se nesmíte nikomu ani slovem zmínit!" přikazovala nám rezolutně. "To, co si ke mně ti gauneři dovolovali, to musí zůstat nejpřísnější tajemství! To musí zůstat jen mezi námi! Když už o tom víte..." dodala znechuceně. "Dovedete si vůbec představit, co by se v našem městě začalo dít, kdyby někdo věděl, jak snadno mne ti gauneři dostali?! Co všechno si ke mně dovolovali a jak snadno jim to prošlo?!" Co dělali se mnou a se Standou, to asi nebylo důležité. V jednom ale primátorka měla pravdu. Asi by nezůstala moc dlouho primátorkou, kdyby se všeobecně vědělo, jak snadno se někomu podařilo ji dostat, a že je zřejmě dokonce možné si na to normálně najmout nějakou firmu.

Konečně jsme se vydali zpátky domů. Cesta v dešti přes rozbahnělá pole nebyla nijak snadná, a my bysme po tom, co jsme zažili, potřebovali spíš pořádný odpočinek. Šeřilo se ale, a za tmy nebylo radno zůstávat na otevřených polích, po kterých se toulají takoví zakuklenci. Ze začátku jsme měli potíže i se svým oblečením, které bylo rozřezané a bez knoflíků, takže z nás padalo a museli jsme si je různě přidržovat. Během pomalé cesty přes pole jsme ale promokli na kůži, a pak už se nám mokré oblečení lepilo na tělo samo.

"Co máme říct, kdyby se nás někdo ptal na tu kniku?" zeptal se Standa, když už jsme se blížili k prvním domům městečka.

"Nic!" rozhodně odpověděla primátorka. "Myslím, že jsme si jasně řekli, že všechno, co se tady stalo, musí zůstat státním tajemstvím!"

"Já myslím, že o té knize bysme mohli říct, jestli jsme ji přivezli! To přece není tajné, že jsme pro ni jeli!" namítl jsem.

"Nic!" rozhodla primátorka rázně. "Celá tahle cesta bude tajná! Ani slova o tom, jak jsme dopadli! Nikomu! Nikdo nesmí mít ani tušení, co se stalo!"

Bylo rozhodnuto. Takovému rozkazu nebylo možné odporovat, zvlášť když byl pronesen takovým tónem. Naštěstí jsme ani nepotkali v městečku nikoho, komu by bylo nutné něco vysvětlovat. Primátorka nás vedla k radnici těmi nejzapadlejšími postranními cestičkami, abysme nikoho nepotkali a nikdo nás neviděl a nepoznal, v jakém jsme stavu.

Druhý den pak, jakmile se začalo jen trochu rozednívat, jsme se Standou okamžitě vyrazili po stopách těch zakuklenců. Naštěstí v době dešťů jsou dny dlouhé, takže jsme mohli vyrazit hodně brzo, kdy ještě byla naděje, že stopy na cestách budou od včerejšího dne ještě neporušené. Na koních jsme se také pohybovali po polích nesrovnatelně snadněji a rychleji než včera pěšky. V době dešťů jsou prostě koně nenahraditelní.

Jako posilu nám primátorka přivelela čtyři četníky z městečka. Všechny, které mohla. Pátý musel zůstat na služebně, aby tam byl aspoň někdo. Potíž byla jen v tom, že jsme jim nesměli prozradit, koho a proč to pronásledujeme. To stále bylo státní tajemství. Namluvili jsme jim proto, že tady v polích někdo včera urážel primátorku a my že ho teď máme vypátrat a potrestat. Tomu četníci rozuměli. Urážka primátorky byla dostatečným důvodem k zásahu. To už znali.

Na stavbě domu jsme našli všechno přesně tak, jak jsme to tam včera večer nechali. Smyčka provazu, kterou jsem si včera odvázal s krku, ještě visela z háku jeřábu. Nikdo tu od té doby nebyl. Směna ještě nezačala, bylo ještě brzy. Zedníci ještě nenastoupili do práce. Stopy zakuklenců byly neporušené.

Jeli jsme pomalu po stopách. Nebylo kam spěchat. Zakuklenci měli před námi tak velký náskok, že už určitě byli dávno někde ukrytí. Nejspíš už klidně vyspávali doma. Hlavní bylo neztratit stopu. Naštěstí stopa vedla opuštěnými místy a po málo používaných stezkách, takže ji od včerejška nikdo neporušil. Stopování se nám dařilo lépe, než jsem čekal. Také ale trvalo déle, než jsem čekal. Ukazovalo se, že zakuklenci byli zdaleka. Hodiny plynuly a stopa vedla stále dál a dál. Nemohlo dojít k omylu, stopa byla v rozmoklé zemi velice zřetelná.

Táhlo už k polednímu, když nás stopa dovedla do jakési vesnice. Pochopitelně zase odzadu, úzkou stezkou z polí, takže jsme ni nevěděli, jak se jmenuje. Stopa vedla do ohrady pro koně u jakéhosi statku. Opatrně jsme ohradu i statek obešli. "PRŮSERVIS" hlásala veliká firemní tabule v průčelí budovy.

"Dobrý den, pánové! Co pro vás můžeme udělat?" velice zdvořile nás uvítal úředník v recepci.

Standa měl co dělat, aby se udržel v klidu a nepopadl ho pod krkem. Ani jsem se moc nedivil. Po tom, co včera zažil, celou cestu sem soptil vztekem a touhou po pomstě. Také bych věděl, co udělat s kterýmkoliv z těch zakuklenců, kdyby se mi dostal do rukou. Vůbec ale ještě nebylo jisté, že tenhle úslužný úředník je jedním z nich.

"Promiňte, ale já jaksi nechápu, o co vám jde." znejistěl úředník, když jsem mu jakž takž srozumitelně oznámil, proč a jak jsme sem přijeli. "Nevím, co po mně chcete." ohrazoval se. "Jestli ale došlo k nějakému zločinu, jak jsem z toho vašeho oznámení pochopil, pak by asi bylo nejlepší, kdybysme zavolali policii, co říkáte?"

Aniž čekal na naši odpověď, okamžitě to také udělal.

"Ne, žádné koně tady nemáme." odmítal jakékoliv souvislosti své firmy se stopou, po které jsme sem přijeli. Možná to i byla pravda, protože skutečně žádné koně jsme v ohradě neviděli ani odnikud neslyšeli. "Ne, žádní koně sem dneska ani včera nepřiběhli." zapíral nos mezi očima. "Ano, samozřejmě, že pár koní máme." musel přiznat, když jsem se ho zeptal, k čemu tedy jejich firma má tu ohradu. "Ti jsou ale teď všichni venku, v terénu. To víte, máme hodně zakázek, jsme dobrá firma, a o naše služby je velký zájem. Pokud chcete také využít naše služby, s radostí vám vyhovíme. - Musel bych vás ale zapsat do přadníku, protože teď jsou opravdu všichni v terénu!" dodal rychle, když si uvědomil, že jeho nabídka je v rozporu s tím, co nám tvrdil předtím.

Vtom se rozletěly dveře a dovnitř jako granát vpadl šerif. Na prsou mu zářila velkolepá hvězda tak obrovská, že by se za ni mohl schovávat jako za štít. Musel si ji leštit nejmíň hodinu každý den, jak se blyštěla.

"Co se to tady děje?!" zařval bez varování.

Pokusil jsem se vysvětlit, proč tady jsme. Šerif mne ani nenechal domuvit.

"To vy jste mne volal?" spustil na mne rázně.

"Ne, to já!" ozval se úředník v recepci a zvedl ruku jako vzorný žáček ve škole.

"A co jsou zač tady tihle?" obrátil se šerif na něho, a na mne už jen ukázal prstem.

"Ti sem přišli prý podle nějakých stop, a obviňují mne z nějakých urážek. Vůbec nechápu, o co jde!"

"Takže cizinci?! - Hned se mi zdálo, že nejsou odtud! Tak proto jsem je tady ještě nikdy neviděl!" prohlásil šerif. "To jsem si mohl myslet! Cizinci v rajónu, to vždycky znamená nějaké problémy! - Tak kvůli nějakým stopám urážek mi tady dělají bengál v rajónu?" podivil se šerif. "A přidělávají mi práci?!" pronesl o poznání výhrůžněji. "Ledaže..." zarazil se. "A co když je v tom něco úplně jiného?!" zvedl ukazovák do výšky, jako kdyby udělal právě úžasný objev. "Ale na mně si nepřijdou!" S vítězným úsměvem se otočil zase k nám.

"A kdo jste vy?" obrátil se na četníky, kteří stáli za námi a zatím se ničeho neúčastnili. "Vy tyhle dva zločince eskortujete? Vy mi je máte předat?"

"Ne!" odkašlal si náčelník četníků. "To jsou teď naši velitelé! My jsme tady jen proto, abysme dělali, co nám oni přikážou!"

"Velitelé?! Tihle?!" podivil se šerif. "To oni vás sem přivedli?!" pustil se zhurta do náčelníka četníků. "A proč jsou v civilu?" - Tak takhle je to!" zatvářil se, jakoby najednou něco pochopil. "Vy jste sem přišli tajně! Vy jste tady chtěli tajně páchat nějaké poslání! Vy jste tajně překročili hranice a chtěli jste se tady ukrývat!"

"Jaké hranice?" podivil jsem se.

"Nedělejte ze mně hlupáka!" okřikl mne šerif. "Tohle přece nejsou naše uniformy!" ukázal na četníky. "To jsou zahraniční uniformy!" prohlásil jásavě, jakoby právě rozřešil největší záhadu světa.

Už jsem tušil, do jakého průšvihu jsme spadli. Ty stopy nás zavedly na území patřící sousednímu městu. Tady už neplatí naše zákony, a naši četníci už tady nemají žádnou pravomoc. Na těch pěšinách mezi poli a lesy, kudy stopa vedla, jsme si ani nevšimli, že opouštíme území patřící k našemu městečku a pod vládu naší primátorky, a ocitáme se na území úplně jiného města. Na hlavních silnicích by se to samozřejmě poznalo snadno, ale tady na těchhle nepoužívaných stezičkách nebyla ani žádná cedule ani žádné jiné označení hranic. Teď jsme ale v úplně jiném státě, a pánem je tady ten šerif. Je to jeho rajón.

"Uniformované jednotky zahraničního původu s utajeným velením pronikají podloudně přes hranice na naše území!" rozvíjel šerif nadšeně svůj veliký případ. "To musím zamezit! Musím vás okamžitě za..." asi teprve teď se mu pozařilo spočítat, kolik nás je, a proto se najednou zarazil. "Musím..." a sáhl po mobilu.

Byl nejvyšší čas zmizet. V téhle firmě už nic dalšího nezjistíme, a stopa nikam dál nevede. Nemělo tedy smysl čekat, až si na nás šerif zavolá posilu. Sice bychom mu v tom mohli snadno zabránit, ale nechtěl jsem, aby ještě ke všemu došlo k nějakému násilí. Už takhle to vypadalo na nepříjemnou mezistátní ostudu. Napadení představitele cizího panovníka už bych asi před primátorkou neobhájil. Zatčení a uvěznění našich uniformovaných četníků na cizím území ovšem taky ne. Nějaký násilný konflikt mezi znepřátelenými městy by si primátorka nemohla dovolit.

Opustili jsme tedy šerifa, firmu i vesnici tempem, jaké bylo téměř nedůstojné. Byli jsme už dost daleko od vesnice, když jsem se poprvé ohlédl a uviděl, že šerif se nevzdal největšího případu svého života. Právě organizoval posily, které mu mezitím dorazily, a sestavoval z nich pronásledovací oddíl. Pak nám vesnice zmizela za kopcem. Bylo nám ovšem jasné, že zvolnit nesmíme.

Své pronásledovatele jsme uviděli znova, když jsme projeli lesem a naše stezka vedla přes vrchol dalšího kopce. Jeli na koních dole v údolí a pádili po naší stopě nepříjemnou rychlostí. Jejich koně byli ovšem na rozdíl od našich čerství a odpočinutí, takže vzdálenost mezi námi se zlověstně zkracovala. Museli jsme dál co nejrychleji a museli jsme doufat, že se snad něco stane.

Sjeli jsme dolů do údolí, překročili potok a znovu začali stoupat vzhůru na hřeben. Naši pronásledovatelé sjížděli se svahu dolů k potoku podstaně rychleji. Teď přeskočí potok a máme je v zádech. Nejpozději nahoře na hřebeni nás dostihnou. Když jsem se ale ohlédl, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. Naši pronásledovatelé nepřeskočili potok, ale všichni se před ním zastavili. Nechápal jsem to. Ten půl metru široký potůček pro ně nemohl být překážkou. Přesto ani jeden z nich potok nepřekročil. Nikdo z nich se o to ani nepokusil. Pak teprve mi začalo svítat. Nevěděl jsem, kudy přesně vede hranice území mezi našimi městy. Šerif to však nepochybně věděl velice přesně. Byla to přece hranice jeho rajónu. Hranicí musel být právě tenhle potok. Všichni naši pronásledovatelé byli uniformovaní strážci pořádku. Ve službě a v uniformě nesměli vstoupit na cizí území. To by spáchali stejný zločin proti našim zákonům jako jsme předtím spáchali v té vesnici my proti jejich zákonům. Šerif asi taky stejně jako já netoužil způsobit ozbrojené mezistátní střetnutí na cizím území. Za tímhle potokem už jsme byli pány my.

Do našeho městečka už jsme se vrátili v klidu a pohodě. Při raportu u primátorky jsme to ovšem schytali. Za to, že jsme vlastně vůbec nic nevystopovali, nás samozřejmě nepochválila, ale to, že jsme překročili hranice se sousedním městem a ani jsme o tom nevěděli, se jí líbilo ještě mnohem míň. Když zjistila, že hranice našeho území v těch místech neznám nejen já se Standou, ale ani žádný z našich četníků, vypadala už hodně vztekle. Když jsme se přiznali, že ani nevíme, jak se jmenovala ta vesnice, do níž nás stopy zavedly, vybuchla jako přetopený parní kotel. Museli jsme aspoň na mapě, kterou měla primátorka na čelní stěně své kanceláře jako obraz svého panství, vysledovat a odhadnout, kudy ta stopa vedla. Trochu jsme se u toho pohádali, ale nakonec jsme stopu vyznačili. Tak jsme přišli i na to, v které vesnici jsme to byli. Pravděpodobně to byl Hrupov.

Uznávám, že to byl dost ubohý výsledek na tak velkolepou stopovací výpravu. Podle samotných stop se ale dál dojít nedalo. Teď by bylo potřeba propátrat celý Hrupov a okolí. Bez spolupráce s Hrupovským šerifem to ovšem nešlo. Po tom, co se stalo, jsme ovšem nesměli Hrupovskému šerifovi ani přijít na oči. Na nějakou dohodu s ním jsme nemohli ani pomyslet. Naopak jsme museli doufat, že na to Hrupovský šerif rychle a v tichosti zapomene a nebude to hlásit nikam výš. Primátorka nechtěla ani slyšet o tom, že by o tom měla diplomaticky jednat s primátorem města, k němuž Hrupov patří, a že by se při tom mohl někdo dozvědět, co jí tam u té stavby ti zakuklenci dělali doopravdy.

Tím tedy pátrání skončilo. Vrátil jsem se do své kanceláře a pokračoval v obvyklé práci. Bylo nutno opravit strženou železniční trať. V době dešťů se sice žádné takové práce v terénu dělat nedají, ale musel jsem je aspoň důkladně připravit, aby mohly začít hned, jakmile období dešťů skončí a jezero a bažiny na Mokrých Loukách aspoň trochu vyschnou.

V době dešťů se toho ani jinak moc dělat nedá. Když není do čeho píchnout venku, není ani moc o čem úřadovat v kancelářích. Za celý rok za mnou nepřijde do kanceláře tolik návštěv jen tak na pokec jako v době dešťů. Tak přišel za pár dní i Honák.

"Tak jak se vede?" začal bodře. "Všechno už je zase v pořádku?"

Ano, nepovedenou pátrací výpravou jsem se nijak netrápil. To jen Standa se vztekal, kdykoliv si vzpoměl, že jsme ty zakuklence nechytili. Já ne. Já ovšem od nich nezažil to, co on.

"Ano, to je škoda, že to nevyšlo." souhlasil Honák. "No co! Člověk nemůže mít štěstí každý den!" pokusil se mne utěšit. Asi jsem přecejen vypadal nějak nevesele. "Smůla, že jsme nezískali tu Knihu. Ale třeba to vyjde příště!" dodal optimisticky. "Co to tady máš?" všiml si nákresů, jak by měla vypadat opravená železniční trať.

Chvíli jsem mu vysvětloval, co právě dělám, a pak jsme se rozloučili. Práce ho zase tak moc nezajímala, tak šel o kancelář dál. Až po hodně dlouhé chvíli mně najednou došlo, že vlastně řekl něco nepatřičného. Něco, co říct rozhodně neměl.

Okamžitě jsem si dojednal audienci u primátorky. Přizval jsem i Standu.

"Dojednali jsme si, že o tom, co se stalo tam u té stavby, nikomu nic neprozradíme." začal jsem. "Já jsem to dodržel!"

"Já taky!" překvapeně mne ujistil Standa. "Nezmínil jsem se o tom nikomu ani slůvkem!"

"Co to má znamenat?" zamračila se primátorka. "Já jsem také neřekla nikomu nic!"

"Tak odkud Hanák ví, že jsme tu Knihu nezískali?" řekl jsem tónem, jakým se vynáší eso. "V novinách to nebylo! Tam se psalo, že cesta do města splnila všechno, co bylo naplánováno!"

"Samozřejmě!" přikývla primátorka. "Přece nenapíšu do novin pravdu!"

"Ode mne to rozhodně neví!" znova nás ujistil Standa.

"Ano." souhlasil jsem. "Ode mne taky ne. Asi bysme se ho měli zeptat, od koho to má. Vědět to mohou jen ti zakuklenci!"

"To bysme teda rozhodně měli!" prohlásil Standa. "Jdu pro něj!"

Byl s Honákem zpátky dřív, než jsme se nadáli. Honák přicházel prohnutý do bolestivého oblouku, vypjatý na špičkách a za hlasitých protestů. Standa ho vedl za zkroucenou ruku, a nijak ho nešetřil.

"Nechtěl." řekl stručně na vysvětlenou. Honák určitě pochopil, kolik uhodilo, hned, jak Standu uviděl, a zřejmě se v poslední chvíli ještě pokusil se nějak bránit. Proti Standovi samozřejmě neměl šanci. Z vlastní zkušenosti jsem věděl, že Standu přemoci nelze. Honák to asi ještě nevěděl a poznával to teprve teď. Vykřikoval něco o násilí a o přepadení nevinného člověka a dožadoval se spravedlnosti.

"Přikažte té gorile, ať mne okamžitě pustí!" dovolával se primátorky.

"Až nám povíš, odkud víš, že jsme tu Knihu nepřivezli!" vložil jsem se do toho já.

"Někde jsem to slyšel!" vymlouval se Honák. "To přece vědí všichni!"

"To nevědí všichni!" zahřměl Standa. "Od koho jsi to slyšel?"

Honák zaúpěl bolestí a prohnul záda do neuvěřitelného oblouku dozadu. Standa mu asi zakroutil rukou ještě víc. Honák se vytáhl na špičky a zaklonil hlavu tak, že jsem teď mohl vidět jeho obličej skoro vzhůru nohama.

"Já nechápu, co po mně chcete!" pokoušel se ještě vzdorovat.

"Odpověď!" zařval na něj Standa vztekle. "Jasnou a pravdivou odpověď! Kde a kdy a od koho jsi to slyšel!"

Honák znova zaúpěl a prohnul celé tělo ještě víc. Zkroucenou paži už pod jeho tělem skoro ani nebylo vidět. Druhou ruku měl volnou, a tou se pokusil zaťatou pěstí Standu bouchnout. Byl ale tak zkroucený, že na něj skoro ani nedosáhl. Standa ten úder snad ani necítil. Přesto se Honák musel prohnout ještě víc, že si div páteř nezlomil, a přímo zavyl bolestí.

"Tak bude to?" řval na něj Standa. "Mluv!"

"Slyšel jsem to - přímo od vás!" vypravil ze sebe Honák neochotně a kývl hlavou směrem ke mně.

"Ode mne?!" vyrazil jsem překvapeně. "Kdy? Kde?"

"Tam - na tom staveništi..."

"Tys tam byl taky?!" podivil jsem se. "Kde? A cos tam dělal?"

"Potvrdit - že jste to vy!"

"Jak to - potvrdit? Komu?! - Ty snad patříš k nim?! Tys byl jedním z nich?!"

"Nebyl! Nepatřím k nim! Přísahám!" vykřikl prudce Hanák. "Jen jsem - musel jsem..."

"Co jsi musel? Jak ses tam dostal?"

"Snad by nám to měl říct pěkně od začátku!" vložila se do toho primátorka. "Pro tu Knihu jsme přece jeli jen kvůli němu. To byl jeho nápad. Proč jsi tu Knihu chtěl?"

"Pro sebe! Přísahám! Pro svou fabriku!"

"Však jsi ji také měl dostat! Co to tedy mělo celé znamenat?"

"Nevím!" vykřikl Honák. "Chtěl ji ještě někdo jiný!" připustil pak, že o tom přece jenom něco ví.

"Kdo?!"

"Nevím! Neřekli mi to!"

"Kdo?! Co máš s nimi společného?!"

"Nic! Vůbec nic! Věřte mi!" přesvědčoval nás Honák. "Jen za mnou jeden přišel..."

"Kdo?!"

"Nevím, nepředstavil se. Jen chtěl, abych mu tu Knihu na chvíli půjčil. Tam - v tom vlaku. Prý jen na hodinku, na pár stanic. Prý jen na prohlédnutí!"

"Ve vlaku? Proč právě ve vlaku?"

"No protože tady ve městě už by to nešlo. Tady už přece měla být ta Kniha zavřená v trezoru a přístupná jen za přítomnosti svědků, jak jste to právě vy vymyslel!" pokývl Honák zase hlavou směrem ke mně.

"Ale tys přece v tom vlaku tu Knihu vůbec neměl!" namítl jsem. "Nedal - nedal bych ti ji do ruky, ani kdybych ji měl!" opravil jsem se rychle. Až mi na zádech zatrnulo, že jsem málem prozradil, že tu Knihu jsem na univerzitě ve skutečnosti dostal!

"No právě!" přikývl Honák. "Pořád jste všichni u toho kufru seděli jako přibití! Proto jsem se snažil pozvat vás do jídelňáku na oběd, ale vy jste nešli všichni!"

Ano, já jsem tam zůstal. Ne, že bych něco tušil, ale nechtěl jsem nechávat Knihu bez dozoru. Asi jsem udělal velice dobře.

"Tys vážně věřil, že on si tu Knihu jen prolistuje a pak ji zase vrátí na místo?!" zeptal jsem se nevěřícně.

"Ano! Jinak by se na to přece přišlo!" prohlásil Honák s jistotou. "Vlastně - " najednou zaváhal. "Já nevím. Já jsem o tom takhle nepřemýšlel. Já jsem musel..."

"Cos musel?"

"Kdybych mu nevyhověl, tak bych na to prý doplatil. Já i celá moje rodina. A když vyhovím, tak jsem měl dostat bohatě zaplaceno!"

"Kolik?"

"Počkejte, na tom teď nezáleží." přerušila nás primátorka. "Mne zajímá jen jediné: Co to mělo znamenat tam na to staveništi!"

"To - protože se to nepovedlo. Tam - v tom vlaku!" vysvětloval Hanák. "Tady on - " zase ukázal hlavou směrem ke mně, "tam nešel do jídelňáku. Zůstal v kupé, a proto to nevyšlo!"

"No a co?"

"Musel jsem to ohlásit - tomu člověku. Když jsme vystoupili - tam v tom Žabičí. Proto jsem nemohl jít s vámi. Musel jsem - tomu člověku - vysvětlit, jak to, že se to nepodařilo. Že já za to nemůžu, že on," zase ukázal hlavou směrem ke mně, "že on tam zůstal sedět a nešel s námi! A pak - on to někam ohlásil mobilem. Ohlásil i to, že jdete dál domů pěšky podle trati. - To je všechno. Nic víc o tom nevím!"

"To není pravda!" pustil jsem se do něho. "To není všechno!"

"No - ano!" rychle přiznal Honák. "Ten člověk mi pak přikázal, že musím jet s ním. Nevěděl jsem, kam! On ale sehnal koně, a pak mne vedl tam k tomu staveništi. Musel jsem vás tam identifikovat. Ti lidé, co vás - to - no, však víte, chtěli s naprostou jistotou vědět, že chytili ty pravé. Proto jsem se musel na vás podívat a potvrdit jim to!"

"Jak to, že jsem tě tam neviděl?" namítl jsem. "Nikdo další tam za celou tu dobu nepřijel!"

"Byli jste na opačné straně. Musel jsem projít celým staveništěm skrz, když mne tam ten člověk dovedl. Nemohli jste mne vidět."

"Ale ty jsi nás viděl!" vypěnila primátorka.

"Musel jsem - !"

"Jak jsi nás tam viděl?!"

"No - přivázané - k lešení. - A potom - k tomu jeřábu."

"Takže jsi viděl - všechno?" ujišťovala se primátorka. "Mne taky?!"

"Musel jsem - musel jsem čekat až do konce, až pojedou všichni ostatní. Nesměl jsem odjet sám! Ten člověk - to - mne hlídal!"

"Co bylo potom?"

"Nic! Přísahám!" ujišťoval nás Honák. "Vrátil jsem se s tím člověkem zpátky do Žabičí, a tam jsem pak přespal u známých. To už byla tma. Druhý den jsem se pak vrátil zpátky sem do města. To už přece víte!"

"A kdo byli ti lidé, co nás - co byli na tom staveništi?"

"Nevím, neptal jsem se. - Neměl jsem odvahu, když - jsem viděl, co dělali - vám."

Asi to opravdu nevěděl. Podle toho, co vypravoval, ti zakuklenci neměli důvod se mu představovat. Honák nás asi mohl dovést jenom k tomu člověkovi ve vlaku. Tohle už ovšem mohou vyřešit naši četníci. Při tom se nemusí dozvědět, co se na tom staveništi s primátorkou stalo.

Honáka jsme tedy předali náčelníkovi četníků. Nikdo menší nebyl pro tak důležitý případ dost dobrý. Honák ovšem o tom člověku věděl jen to, jak vypadá. Podle jeho výpovědi bylo proto možné jen sestavit jeho podobiznu.

To mne také zajímalo. Věděl jsem, že na to četníci mají nějaký stroj ještě z dob Civilizace. Nějakým záhadným způsobem se zachoval ve sklepení radnice, přestože nefungoval a po těch staletích už nikdo nevěděl, k čemu vlastně ten stroj má sloužit. Byl to ale pozůstatek Civilizace a proto asi se nikdo neodvážil se ho ani dotknout, natož ho vyhodit. Asi před padesáti lety se u nás v městečku vyskytl technik s vášní pro starožitnosti, nejlépe ještě z dob Civilizace. Ten byl tím strojem přímo nadšený, řadu let se jím zabýval a nakonec se mu podařilo neuvěřitelné: uvést ho zase do provozu. Dokonce se mu podařilo i zjistit, k čemu je. Stroj sloužil ke snímání dějů, které se odehrávají v lidském mozku při přemýšlení, a k jejich zpracovávání a vyhodnocování.

V době před koncem Civilizace se podařilo alespoň rámcově vypátrat, jak funguje lidský mozek. Učili jsme se o tom na univerzitě, ovšem jen to, co se z toho do dnešních dnů dochovalo. Tehdy snad vědci dovedli i zjistit pomocí přístrojů, co si člověk myslí, nebo se k tomu alespoň hodně přibližovali. Pak se ale Civilizace rozpadla a lidé měli jiné starosti. Přístroje se ztratily a znalosti o nich také. Proto mne tak překvapilo, když jsem se jako úředník naší primátorky jednou náhodou dozvěděl, že jeden takový dávný přístroj u nás máme a že dokonce funguje. Myslím, že o něm nevěděli ani na univerzitě. Jak se do našeho městečka dostal, to už se asi nikdy nezjistí. Četníci jeho existenci úzkostlivě tajili, aby o něj nepřišli, protože ho používali při výsleších. Střežili ho jako oko v hlavě, aby se mu něco nestalo. Proto jsem ho také ještě nikdy neviděl. Prostě mne k němu nikdy nepustili. Teď tedy jsem měl první příležitost.

Sestoupili jsme do podzemí radnice. Přešli jsme až dozadu do prostor, které chránila zamčená mříž, od níž měl klíče jen náčelník četníků a primátorka. Vstoupili jsme do chodby za mříží a náčelník za námi mříž opět pečlivě zamknul. Před námi teď byly těžké pancéřované dveře, které museli otvírat tři zdatní četníci, aby s nimi pohnuli. Za nimi byla velká prázdná místnost s dřevěným křeslem a stolem uprostřed. Nikoliv ovšem obyčejným křeslem, bylo hrubé a masivní, že by ho nerozsedl ani slon, a byla k němu připevněna spousta řemenů. Honák musel na křeslo usednout a četníci ho začali těmi řemeny ke křeslu připoutávat. Opravdu důkladně: za ruce i za nohy, a řemeny nemilosrdně utahovali. Honák se na křesle neklidně vrtěl, asi se mu moc dobře nesedělo. Nebylo divu, křeslo už na pohled nevypadalo ani trochu pohodlně, a pevně připoutané ruce i nohy Honákovi na pohodě také nepřidávaly. Honák se dokonce pokusil na křesle poposednout, i když mu řemeny téměř nic nedovolovaly. To se ale četníkům moc nelíbilo, a tak mu další řemen utáhli přes stehna a ještě jeden přes kruď. Tím mu přitáhli trup k opěradlu a sevřeli tak, že se ani nemohl zhluboka nadechnout. Jedním řemenem mu dokonce připoutali k opěradlu křesla i krk. Trvalo to snad deset minut, a Honák teď seděl na křesle toporně a rovně, jako kdyby spolknul pravítko, připoutaný tak, že nemohl pohnout snad ani jediným svalem.

"K čemu to?" podivil jsem se. "Nezdálo se mi zatím, že by byl tak nebezpečný!"

"Možná není." přikývl náčelník. "Možná, že je to zbytečné, ale nemůžeme riskovat. Ten stroj je pro nás příliš důležitý, než aby nám ho mohl někdo nějak poškodit. Museli bysme ho hlídat, a stejně, kdovíjak by to dopadlo. Takhle je to jistější."

Ještě jednou vlastníma rukama prověřil, zda jsou všechny řemeny řádně zapnuté a napjaté. Četníci mezitím zručně ostříhali Honákovi všechny vlasy. Netušil jsem, že k výzbroji četnictva patří i holičský stříhací strojek. Možná, že to ale platilo jen zde v tomto sklepení. Honák viditelně nebyl rád, že přichází o svoji mužnou ozdobu, kterou měl opravdu hustou, ale nic proti tomu nemohl dělat, a tak to snášel statečně. Kromě toho určitě tušil, že za to, co se jeho vinou stalo primátorce, bude muset v budoucnosti snášet ještě mnohem horší věci.

Po chvíli měl hlavu změněnou v anglický trávník, ale ani to nestačilo. Následovalo ještě holení, které mu změnilo hlavu v hladkou kouli. Teprve potom pokynul náčelník nenápadnému starému pánovi v civilu, který také s námi sem přišel a jehož úlohu jsem až do této chvíle neznal. Starý pán si vlastním klíčem odemkl vedlejší místnost a přinesl odtud jakési dva starodávné kufříky. Otevřel jeden a vyndal z něj jakousi podivnou přilbu. Opatrně ji nasadil Honákovi na hlavu. Přilba byla dost veliká, pohltila celou Honákovu hlavu vzadu až po zátylek, vpředu mu padla téměř přes oči a zakryla mu i uši. Starý pán pak přilbu vzadu přišrouboval k vysokému opěradlu židle, takže Honák teď už nemohl pohnout ani hlavou. V kufříku byla ještě změť nějakých elektrických šňůr, kerou starý pán připojil k přilbě. Pak otevřel druhý kufřík. Uviděl jsem, že to není obyčejný kufřík. Ve víku měl zevnitř displej jako počítač a pod ním byly nějaké ovládací knoflíky. Starý pán připojil šňůry od přilby k počítači v kufříku a jeho prsty se rozběhly po displeji. Najednou se pod jeho prsty objevil na displeji portrét nějakého muže. Starý pán přistrčil kufřík po stole displejem před Honáka.

"Jak vypadal ten člověk z vlaku?" zeptal se výhrůžně náčelník. "Takhle?"

"Ne takhle." odpověděl neochotně Honák. "Byl trochu jiný."

Najednou jsem si všiml, že se portrét na obrazovce mění. Trošku se zakulatil, změnil se jeho výraz, trochu se mu změnil nos, posunuly se oči. Vlastně bych ani nedokázal popsat, co všechno se na něm měnilo, ale najednou mi čím dál víc začínal připomínat toho člověka s kufrem, který se mi zdál ve vlaku tak podezřelý. Ještě chvilku se ten portrét měnil, a pak už jsem nemohl mít ani ty nejmenší pochyby: byl to on!

"Ano, takhle vypadal!" potvrdil to i Honák.

"Jak tahle věcička pracuje?" zeptal jsem se se zájmem starého pána, zatímco si policisté snímali získaný portrét a porovnávali ho se svými databázemi zločinců.

"Zkouší to dělat různé drobné úpravy podoby a tou přílbou to zjišťuje reakce mozku na ty změny." pokusil se mi vysvětlit funkci přístroje starý pán. "Snímá to děje v mozku a podle nich to určuje, zda zkoušená změna vede či nevede k té správné podobě, a podle toho pak tu změnu buď použije, anebo se to vrátí k dřívější podobě."

"A myslíte, že to pracuje spolehlivě?" zapochyboval jsem, i když jsem musel uznat, že podoba toho člověka z vlaku je skutečně dokonalá.

"Stoprocentně." přikývl starý pán. "Dokonce i kdyby ten člověk nechtěl prozradit podobu toho, koho viděl, nebylo by mu to nic platné. Tenhle přístroj snímá děje v mozku na úrovni podvědomí, které se nedá vůlí ovlivnit. Ještě nikomu se nepodařilo tenhle přístroj oklamat."

"To je pravda!" potvrdil nám náčelník, který si náhodou všiml, o čem se bavíme. "Na základě tohohle přístroje jsme už vyřešili spoustu případů, a ještě se nám nestalo, že bychom zavřeli někoho nevinného."

"Tenhle přístroj totiž spolehlivě pozná, jestli někdo lže nebo mluví pravdu." dodal na vysvětlenou starý pán. "Proto ho používáme při všech výsleších, nejenom k určování podoby pachatelů."

"Co všechno dalšího ještě tahle věc umí?" zajímal jsem se.

"Nevím." zněla překvapivá odpověď starého pána. "Návod k němu se nedochoval. Opravit se mi ho podařilo jen proto, že tam byla jen docela primitivní závada. Ulomený drátek v jednom kabelu k přilbě. Jen proto ten přístroj kdysi před mnoha lety odložili. Měl jsem to opravené za půl hodiny. Od té doby zkouším, co všechno se s tímhle přístrojem dá dělat, ale zatím se v té spoustě menu nějak nemůžu vyznat. Zatím jsem objevil jen možnost zjišťování portrétů a pak jednu signalizaci, která zabírá na to, zda člověk mluví pravdu nebo lže. Má to ještě spoustu dalších funkcí, ale zatím jsem nepochopil, k čemu by mohly být dobré." přiznal starý pán s překvapivou otevřeností.

Mezitím policisté skončili pátrání ve svých databázích. Výsledky byly neradostné. Nenašli nic.

"Vypadá to, že je asi kdoví odkud!" vyjádřil výsledek zklamaně jeden z nich.

"Jestli to není někdo nový z našeho rajónu, koho ještě neznáme, tak to vidím černě." přidal se druhý.

To by ovšem bylo zlé. Pravomoci našich policistů končily u potoka na hranici jejich rajónu, jak jsme se o tom nedávno názorně přesvědčili. To jen kdysi dávno, ještě za dob Civilizace, bylo prý možné dopadnout zločince kdekoliv na světě. Dnes, po zániku Civilizace, už to možné není.

Naše obavy se rychle vyplnily. Náčelník zkusil zavolat na číslo, které našel v Honákově mobilu, a dal zjistit, ve které oblasti se příslušný mobil ohlásí. Signál přišel odněkud z Hradce. To bylo ještě horší, než jsme očekávali. Právě s Hradcem nejsou naše vztahy zrovna nejlepší. Je veřejným tajemstvím, že hejtman z Hradce se s naší primátorkou nemají moc rádi. Oni jsou totiž příbuzní. Hradecký hejtman je nějakým vzdáleným prastrýcem naší primátorky. Z toho důvodu vznáší vážné nároky na naše městečko. Chtěl by vládnout v Hradci i u nás. Vůbec mu nevadí, že území ovládané Hradcem nijak nesousedí s územím našeho městečka. Má v rodině hned celou řadu zájemců, kteří by ho ochotně v našem městečku zastupovali. Jedinou překážkou je pro ně naše primátorka, která se ujala vedení našeho městečka ještě ochotněji, sama z vlastní iniciativy a bez souhlasu svých příbuzných. Proto jí teď v Hradci nemohou přijít na jméno. Nějaká spolupráce s hradeckými policisty z toho důvodu nepřichází v úvahu. Nezbývalo než se smířit s tím, že případ Honák se stává politickou záležitostí, kterou musí rozhodnout sama primátorka.

Jak se dalo očekávat, primátorka jakoukoliv spolupráci s Hradcem rázně odmítla. Kromě toho bylo velmi pravděpodobné, že hradecký strýček by asi stejně vydání kohokoliv naší primátorce nedovolil. Šuškalo se, že hradecké příbuzenstvo jenjen čeká na sebemenší primátorčinu slabost nebo zaváhání či jakoukoliv jinou záminku, aby se našeho městečka zmocnili sami a primátorku z radnice odstavili.

"To vůbec nepřichází v úvahu!" rezolutně odmítla primátorka náš návrh požádat o spolupráci policisty z Hradce. "V Hradci se za žádnou cenu nesmí dozvědět, co se nám tady stalo!"

"To se stejně dozví!" namítl jsem. "Když tam mají toho člověka, který o tom ví..."

"Nemusí mu věřit." prohlásila primátorka nepříliš přesvědčeným hlasem. "Takových pomluv o mně už tam kolovalo... Ale kdybychom nějakým způsobem dali najevo, že o tom víme, že s tím člověkem máme něco společného, nebo že ho dokonce snad chceme kvůli něčemu vyšetřovat, tak to by tam pak bylo okamžitě všem naprosto jasné, že to žádná pomluva není, ale že tentokrát je to naprostá pravda! A to já si nemůžu dovolit!"

"A proč nejdeme po těch gaunerech, co nám to provedli?" nadhodil Standa.

"Ano, po těch musíte pátrat!" souhlasila primátorka a obrátila se na náčelníka.

"To jsme přece už zkoušeli!" pokrčil rameny náčelník. "Bez spolupráce s tím Hrupovským šerifem tam u nich nedokážeme nic!"

"Já myslím, že bysme se mohli bez toho šerifa obejít." napadlo mne najednou. "Ti gauneři přece nebyli tam od nich! Ti museli být zdejší! Z našeho městečka!"

"Od nás? Proč myslíš?" podivil se náčelník.

"Protože tam od nich by to nestihli!" vysvětloval jsem rychle. "Ti přece po nás vyjeli teprve až když jsme se vydali pěšky z Žabičí! Před tím nikdo nemohl vědět, že tam půjdeme! Za ty dvě hodiny nemohli ujet takovou vzdálenost, kterou my jsme pak na koních jeli víc jak půl dne! Museli vyjet z našeho městečka. Nakonec přece všichni jsme viděli, že nám jedou naproti!"

"Na tom něco je!" prohlásil náčelník.

"No jo, ale jak je máme poznat?" namítl Standa. "Vždyť vůbec nevíme, jak vypadali! Měli přece masky!"

"No, - to nevíme." musel jsem přiznat. "Dá se s tím něco dělat?" obrátil jsem se na náčelníka.

"Hmmm - " protáhl neurčitě náčelník, "Těžko. Ale říkali jste, že dělali na závěr reklamu na nějakou informační firmu. Z toho by se snad dalo vyjít. Mohli bysme všechny takové firmy u nás projít a prověřit všechny jejich zaměstnance, kde v té době byli. Ale moc bych si od toho nesliboval. V takových firmách si vždycky všichni navzájem potvrzují alibi a nic se tam vyšetřit nedá. Tohle bych viděl černě. Můžeme to zkusit, ale asi to k ničemu nepovede."

"Ale vždyť potom utekli přes hranice!" namítla primátorka.

"Samozřejmě!" přikývl náčelník. "To se vždycky tak dělá. Co kdyby je někdo stopoval? Takovéto firmy z různých měst mají mezi sebou uzavřené smlouvy o spolupráci. Když dojde k nějaké divočejší akci, tak potom všichni zúčastnění odjedou do spřátelené cizí firmy, tam si vymění koně a převleky a na cizích koních se druhý den vrátí domů. Ostatní zaměstnanci firmy jim pak dosvědčí, že nevytáhli paty ze své kamceláře, a už jim pak nikdo nic nedokáže."

"Ale koně pak mají cizí!" namítla primátorka. "Podle toho by se to dalo poznat!"

"Nemají. Takové divočejší akce se stávají i jinde, nejenom u nás. I zaměstnanci jiných firem se občas potřebují ztratit. Uprchnou tedy do spřízněné firmy, tam si vezmou naše koně, na nich dojedou k nám a u nás si je vymění za ty cizí, na kterých se vrátili naši lidé, a odjedou na nich domů. To znamená, že druhý nebo třetí den po akci jsou doma i naši koně a všechno je v naprostém pořádku. Nikdo nic nezjistí ani nevystopuje."

"Ale to je příšerné!" rozhořčila se primátorka. "To jsem vůbec netušila, že v mém městě může existovat něco takového! To se musí okamžitě zakázat!"

"No..." odkašlal si náčelník nesměle, "To bych nedoporučoval..."

"Proč ne?" vybuchla primátorka.

"Protože to bychom pak byli odříznutí od světa. Tyhle informační firmy totiž - využíváme - i my..." přiznal náčelník tichým hlasem. "To bychom pak asi - nevyšetřili už nikdy nic!"

"No..." bylo vidět, že se primátorka jen velice těžko smiřuje s další existencí podobných firem v našem městečku. Ochromit činnost své policie si ale zřejmě netroufala. "Snad by se to dalo vyřešit i nějak jinak..."

"Přemýšlel jsm, kdo by z toho mohl mít užitek." zkusil jsem se ozvat. "Myslím, jako z té knihy. Jestli ten člověk je z Hradce, tak tam je také jedna farmaceutická firma, a větší, než ta Honákova. Dělají tam nějaké čajíčky. Ta kniha by se jim určitě hodila. Měli bysme zjistit, jestli třeba oni..."

"O Hradci už nechci slyšet ani slovo!" přerušila mne rázně primátorka. "Žádné doprošování se kohokoliv v Hradci nepřipadá v úvahu! Než aby se něco vyšetřovalo v Hradci, tak to ať se radši nevyšetří nic! - Kromě toho já nevěřím, že se to všechno stalo jen kvůli nějaké knize. V tom mají nepochybně prsty ti moji milovaní příbuzní. Snaží se mne zničit, znemožnit, aby mohli schlamstnout tohle moje město pro sebe, a kvůli tomu se neštítí ničeho! Jsem si naprosto jistá, že to bylo jejich dílo, a ta historie s tou knihou byla jen taková záminka, aby zakryli stopy. Abysme na to nepřišli, že v tom mají prsty oni. A teď jenjen čekají, až se to provalí na veřejnost, aby to mohli patřičně rozmáznout a sesadit mne z radnice! - Vzpomínáte si, jak to bylo?" obrátila se na mne a Standu. "To, že tu knihu u sebe nemáme, to přece zjistili hned na samém začátku. Tím to mělo skončit, protože od té chvíle jim muselo být jasné, že od nás tu knihu nedostanou. Přesto nás týrali a ponižovali dál, i když věděli, že tím vůbec nic nezískají! To jasně dokazuje, že jim nešlo o žádnou knihu, ale jen o mne! Šlo jim jen o to co nejvíc mne vyděsit a znemožnit, abych musela odtud odejít! Ale ne! Já se odtud vyžduchat nenechám! Tohle město je moje a já jim ho takhle jednoduše nedám! Ne! Nic takového! V Hradci nesmí poznat sebemenší náznak, že se tady stalo něco mimořádného!"

"Mně se to taky nezdá!" přidal se k ní náčelník rychle jako vzorný podřízený. "Jestli ta firma v Hradci je větší a bohatší než ta naše, a kdyby tam tu knihu opravdu potřebovali, tak by se už dávno snažili opatřit si ji sami tam na té univerzitě a nečekali by na nás, až si ji povezeme my k nám. Já to vidím jinak. Moje zkušenosti mi říkají, že to je meziměstské spiknutí. Že tahle akce nebyla řízená ani odtud, ani z Hradce, ale odněkud úplně odjinud. Někdo jim poslal zprávu, že se tady bude převážet vzácná a cenná věc, která určitě půjde dobře někomu prodat. Tak se rozhodli ji uloupit, a bylo jim úplně jedno, jestli je to kus zlata, nějaký drahokam nebo nějaká kniha."

"A proč tady takové mafie trpíte?" podivila se primátorka. "Proč s tím něco neuděláte?"

"Jak?" bezradně pokrčil rameny náčelník. "Když jsou lupiči i s lupem za pár hodin za hranicemi? A když není právě období dešťů, tak autem za pár desítek minut? To bysme museli spolupracovat s policiemi sousedních měst. Jó - kdybyste tak navázala nějaké diplomatické styky s radnicemi okolních měst, to by byla jiná práce..." řekl téměř zasněně. "Za dob Civilizace nebyl problém chytit lumpa kdekoliv na celé zeměkouli. Tehdy spolupracovali policisté všech zemí. 'Interpol' se tomu říkalo. To byla výborná věc. Jenže se zánikem Civilizace zanikl i Interpol. To kdyby se tak podařilo změnit a Interpol zase obnovit! Já bych byl ochoten se toho ujmout a třeba se i postavit do čela nového moderního Interpolu, ale - sám, bez vaší pomoci, to nezorganizuju! - Nemohla byste..."

"Nemohla!" vyštěkla rázně primátorka a uťala tak náčelníkovy sny o velké kariéře. "Na základě toho, co se stalo, se nic organizovat nebude! O tom, co se stalo, se nikomu nic vykládat nebude! Pokud to nedokážete vyšetřit sám, tak na to zapomeňte! Jednou provždy!"

"A co když to vůbec nebylo namířemo proti vám?" poprvé se odvážil promluvit v přítomnosti primátorky Standa. "Co když jen my se teď snažíme dělat z toho velkou politiku, ale ve skutečnosti to bylo úplně jinak?"

"Jak?" podivila se primátorka. "Proti komu by to tedy mělo být namířené, když ne proti mně? - Snad proti tobě?" usmála se.

"Ano. Proti mně!" přikývl Standa. "To nejhorší přece dělali jenom mně! A když jste říkala, že o tu knihu vůbec nešlo, tak - to je potom přece všechno jasné! Šli po mně!"

"Ale proč? Jaký by to mělo smysl?" nechápala primátorka.

"Aby mne znemožnili!" vysvětloval Standa. "O mně je přece všeobecně známo, jakou mám sílu, a že mne nikdo nikdy nepřemohl. Znám spoustu lidí, kteří z toho mají komplexy, že na mne nemají a že proto nikdy nebudou nejlepší a nejsilnější. Je jich hezkých pár, kteří se s tím asi nikdy nesmíří a jsou schopní udělat všechno možné, aby mne aspoň jednou pokořili. Aby mne aspoň na chvíli dostali do své moci a mohli si se mnou dělat, co se jim zlíbí. Anebo aby zlikvidovali tu moji pověst nepřemožitelnosti tím, že mne někomu předvedou poraženého a bezmocného. Samozřejmě někomu důležitému, kdo za to stojí. No - a k tomu tam byla ta nejlepší příležitost. Znáte někoho důležitějšího nebo vhodnějšího, než jste vy, komu by mohl některý z nich předvést moji bezmocnost a svoji nadřazenost nade mnou? Já jsem tam byl přece jako bodygárd, měl jsem vás všechny chránit. Čili nejvhodnější chvíle, kdy mne znemožnit! Vás trápili jen na důkaz, že vás nedokážu ochránit! Hlavní ale bylo to, co dělali mně! Vzpomeňte si, že vás tam přivázali tak, abyste oba dobře viděli, co všechno se mnou mohou dělat! Měli jste i na vlastní kůži pocítit, že jste si vybrali špatně, když jste si za bodygárda zvolili mne! Myslím, že vám to ten jejich vůdce nakonec řekl dost jasně, že si máte příště vybrat někoho jiného! Někoho z nich! To byl hlavní a jediný účel toho všeho! Ta Kniha, to byla jen taková záminka, aby měli nějaký důvod a hlavně nějaký námět na to, co všechno si na mne dovolovali! Vzpomeňte si, jak rychle je ta Kniha přestala zajímat, když si na mně zgustli a když viděli, že jsem už nadobro vyřízený! To je dostatečný důkaz, že jim šlo jen o mne!"

"Tím bych si nebyl tak jistý, že je ta Kniha přestala zajímat!" namítl jsem. "Já jsem si od nich taky něco užil!"

"To nic nebylo!" pohrdlivě prohlásil Standa. "To se dalo vydržet jako nic. To byl jen takový klamný manévr, který žádný význam neměl. Který měl jenom zakrýt ten fakt, že jim o žádnou knihu nešlo!"

"No - jako vysvětlení pro novináře by to bylo docela dobré!" zhodnotila jeho nápad primátorka. "Kdybysme chtěli zveřejnit, co se stalo, tak tohle bysme jim mohli předložit. To by se určitě líbilo. Jenže už jsem řekla, že se o tom nikdo nic dozvědět nesmí! Proto ani novináři žádné vysvětlení nepotřebují, a proto na tuhle historku zapomeneme, stejně jako na ty všechny ostatní. Nic se nestalo! Vrátili jsme se do našeho města v klidu a pohodě, a nikoho jsme cestou nepotkali. Je to jasné?!"

Poslední věta zazněla až skoro výhrůžně. Tím debata skončila. V dalších dnech se stalo už jen pár organizačních záležitostí. Honák přestal být ředitelem naší farmaceutické továrničky, což se po tom, co provedl, dalo i pochopit. Přestal být také majitelem té firmy. Primátorka použila paragraf o zabavení věci, kvůli které byl spáchán trestný čin, a továrničku mu sebrala. Od té doby firma patří primátorce. Primátorka ovšem nemá ani potuchy, co se v té továrničce vyrábí, takže potřebovala odborníka, který by firmu řídil. Tak jsem se stal z obyčejného radničního úředníčka ředitelem továrny, protože primátorka si konečně vzpomněla, že jsem magistr latinských věd, jediný ve městečku, a že tedy mám nejlepší předpoklady se v té továrně vyznat.

Zbývala už jen jediná věc. Kniha, ukrytá v křoví nedaleko Žabičí. Vzít jsem si ji už nemohl. V takové malé díře, jako je naše městečko, se nic neutají, a kdyby u mne někdo uviděl Knihu, kterou jsme oficiálně nepřivezli, byl by z toho zbytečný průšvih. Nejjednodušší bylo odvézt Knihu zpátky na univerzitu. To jsem ovšem sám nemohl. Zážitek z toho jeřábu byl příliš silný a varující. Mohl bych zažít ještě něco mnohem horšího. Vůbec jsem nepochyboval, že mne určitě stále někdo zpovzdálí sleduje. Měl by si pro ni raději přijet někdo z univerzity. Zavolat tam jsem ale také nemohl. Co kdyby někdo ten telefon odposouchával? Naštěstí pár dní poté poslala primátorka Standu do univerzitního města vyřídit zase nějaká úřední lejstra. Využil jsem toho a požádal Standu, aby na univerzitě vyřídil, že bych se rád s nimi setkal, ale kvůli svým novým ředitelským povinnostem nemám čas za nimi jezdit. Že se teď dostanu nejdál do Žabičí, takže si mohu dát sraz s někým z nich jen na cestě do Žabičí. Neřekl jsem proč. To Standa nemusel vědět, a na univerzitě se snad někdo dovtípí, o co jde, doufal jsem.

Stalo se. V určený den jsem se vydal jakoby na vycházku směrem k Žabičí a pečlivě jsem pozoroval, jestli není někdo poblíž. Byl jsem si téměř jistý, že mne už nikdo nesleduje. Období dešťů ještě neskončilo, takže krajina byla stejně pustá a liduprázdná jako tehdy. Rozmáčená pole, kaluže na každém kroku, příkrov nízkých mraků a neustále padající déšť byly stejně bezútěšné jako tehdy. Na místě, kde nás tehdy ti zakuklenci přepadli, mne až zamrazilo. Rychle jsem se rozhlédl kolem sebe, ale byl jsem tam tentokrát sám. Nikde na obzoru ani živáčka. Přesto jsem odtud spěchal rychleji, než jsem měl původně v úmyslu.

Až kousek před Žabičím jsem na cestě před sebou uviděl osamělou skupinku lidí, kteří mi šli v ústrety. Až jsem se v prvé chvíli vyděsil. Už je to tady! pomyslel jsem si. Co mi chtějí udělat tentokrát? Bude možné to vydržet?

Až po chvilce jsem poznal, že to jsou asistenti z univerzity a mezi nimi ten můj známý asistent, který mi Knihu předával. Uklidnil jsem se a v duchu si vynadal do panikářů. Musel jsem ale uznat, že mne ti zakuklenci svým způsobem dostali. Po tom, co mi udělali, jsem nebyl schopen normálně uvažovat. Už jsem viděl gaunera za každým keřem, na každém kroku.

Kniha ležela ve škvíře mezi kořeny keře nedotčená přesně tak, jak jsem ji tam tehdy uložil. S úlevou jsem ji vrátil asistentovi. Také jsem mu vypověděl, co všechno jsem kvůli ní za těch pár dní zažil. Asistent chápavě přikyvoval, ale vůbec nevypadal nijak překvapeně. Dokonce se mi zdálo, že se tváří, jakoby to už znal.

"To není nic neobvyklého." pronesl klidně, když jsem skončil. "Kvůli téhle knize už se děly i mnohem horší věci."

"Ještě horší?" vyděsil jsem se. "Ale co je v té knize tak strašného, že se kvůli tomu musí dít takové příšernosti?"

"Strašného nic. Jsou tam jen zajímavé vědecké poznatky, nic víc." odpověděl klidně asistent. "Některé ale mohou být dost nebezpečné." připustil. "V dobách Civilizace vědci objevili a vynalezli spoustu zajímavých věcí. Některé z nich se ale dostaly do nepovolaných rukou a to pak způsobilo řadu obrovských katastrof. Někteří historikové tvrdí, že Civilizace byla zničena právě těmito katastrofami. Při rozpadu Civilizace pak byla spousta vědeckých znalostí nenávratně ztracena, mezi jinými naštěstí i řada těch nebezpečných. Knihovny byly zničeny, továrny rozbořeny, odborníci pobití. Ze starých dokumentů ale máme přibližnou představu, co všechno za dob Civilizace existovalo a bylo v těch dobách asi naprosto běžné. Některým lidem to nedává spát a chtěli by ty nebezpečné věci mít zase. Jak jsi poznal sám, jsou ochotní pro to udělat naprosto cokoliv. Až nepříjemně mnoho lidí totiž ví o existenci této knihy, kterou se nám podařilo sestavit ze starých archivů z dob Civilizace a z vykopávek na místě starých vědeckých ústavů a továren."

"No dobře, ale pořád si nějak nedovedu představit, co může být tak strašně nebezpečného na lécích a jedech z léčivých rostlin?" nevzdával jsem se. "Proč na tom může někomu tak strašně záležet?"

"Nejsou jen léčivé rostliny." trpělivě vysvětloval asistent. "Za dob Civilizace byly i jiné zdroje. A my jsme do té knihy zařadili všechno, co se nám podařilo najít. To znamená, že tam jsou i věci hodně příšerné. Třeba bojové jedy, válečné plyny, a tak. Z vědeckého hlediska to jsou velice zajímavé věci, ale kdyby se měly skutečně použít proti lidem, byl by to děs. Přitom většina z nich je chemicky velice jednoduchá, dala by se vyrobit i dnes. Chápeš, co by to znamenalo, kdyby se recepty na výrobu takovýchto příšerností dostaly znova do nepovolaných rukou?"

Začínalo mi svítat.

"No to ale - ale to potom - jak to, že jste mi svěřili do rukou něco tak nebezpečného?" podivil jsem se, když jsem si plně uvědomil, o co vlastně šlo.

"Hmmm..." asistent se zamyslel a zkoumavě se rozhlédl po ostatních, stojících kolem. "Myslíte, že mu to můžu říct?" zeptal se tiše, ale zaslechl jsem to. "Hmmm... No, podívej," obrátil se zase ke mně, když se žádné zamítavé reakce od svých společníků nedočkal. "Tohleto," poklepal prstem na Knihu, "tohleto není pravá Kniha léků a jedů. Tos naprosto správně pochopil, že tak nebezpečná věc nemůže opustit půdu univerzity. Ani studenti nesmí do té knihy ani nahlédnout. Tohleto je jen malá část Knihy. Pár vybraných receptů, které - snad! - nejsou nebezpečné."

"Takže vy jste mně..." ani jsem nedokázal to slovo vyslovit, jak mne to překvapilo. "A já jsem myslel..." Tohle jsem opravdu nečekal.

"Nesmíš se na nás zlobit, ale tohle je příliš vážná věc, než aby se to dalo udělat nějak jinak. Nejseš sám, kdo nemá ani potuchy, že to, co vydáváme za Knihu léků a jedů, je jen neškodný výběr ze skutečné Knihy. O tom ví jen pár lidí. Ty teď patříš mezi ně. Doufám, že to nebudeš nikde roztrubovat!"

"No, nebudu!" slíbil jsem. "Nechápu ale, proč to nesmí nikdo vědět!"

"Ani po tom, co jsi zažil, to nechápeš?" usmál se na mne asistent. "Myslíš, že by to z tebe nedostali, kam jsi tu knihu dal? Myslíš, že bys v tom vašem městečku tu knihu uchránil déle než několik dnů? - Jsou lidé, kteří dostanou všechno, co se jim zamane. Všechno, o čem vědí. Proti nim je jen jediná ochrana: Aby nevěděli. Proto o té pravé Knize léků a jedů nesmí nikdo vědět. Byla naše chyba, že se nám nepodařilo její existenci naprosto utajit. - A potom, když už se ta chyba stala, tak už se dala napravit jen tím, že jsme z ní vybrali to, co podle našeho názoru nedokáže nikdo zneužít, a tenhle výtažek teď vydáváme za pravou Knihu léků a jedů."

"Takže kdybych - to, co mi dělali, - nevydržel, tak by..."

"Tak by se nic nestalo." přikývl asistent.

"A to jste mi to nemohli říct dřív?" zeptal jsem se vyčítavě. "Už tam na univerzitě?"

"Nemůžeme riskovat." zavrtěl hlavou asistent. "Tak moc jsme tě ještě neznali."

"A teď už mne znáte?"

"Hmmm, něco už jsi prokázal." odpověděl asistent uznale. "Bránil jsi tu knihu statečně!"

"A zbytečně!" namítl jsem. "Když to nemělo žádný smysl..."

Pak jsem si ale uvědomil, že to nakonec přece jen nějaký smysl mělo. Ale pochybnosti zůstaly.

"Jaký má vlastně smysl takové utajování vědeckých poznatků, které byly objeveny v dobách Civilizace, když je kdokoliv může objevit znova?"

"Nemůže." prohlásil s určitostí asistent. "Víš přece sám, že k vědecké práci jsou zapotřebí vědecké přístroje a především určité znalosti. Za dob Civilizace to všechno bylo běžné, ale dnes..."

Asistent se znova rozhlédl po ostatních, jakoby po nich žádal nějaký souhlas.

"Dnes je spousta znalostí ztracena," pokračoval po chvíli, "a složitější přístroje dnes nikdo vyrobit neumí. - A to, co je, - " pokračoval po dalším zaváhání, " - to nemá k dispozici každý. To mají k dispozici jen opravdoví vědci."

"Co to znamená, - opravdoví vědci?" nechtěl jsem se nechat odbýt. Tušil jsem, že v téhle chvíli mám šanci dozvědět se nějaké veliké tajemství, o jehož existenci jsem zatím neměl ani potuchy.

"Opravdový vědec je zodpovědný za výsledky svojí práce. Domýšlí do důsledků, jaké následky bude jeho práce mít, a nebezpečné objevy nezveřejňuje. Nechává si je pro sebe - anebo nanejvýš pro ostatní opravdové vědce." vysvětlil mi rychle asistent, ale já měl jakýsi pocit, že to není všechno.

"To je mně jasné." přikývl jsem chápavě. "Ale jak takový odpovědný vědec pozná, komu může nějaký nebezpečný objev svěřit a komu ne?"

"Hmmm..." protáhl asistent a zase se rozhlédl po ostatních. "Co myslíte?" tentokrát už se jich zeptal naplno. Odpovědí mu bylo jen neurčité pokrčení ramen. "Můžu to risknout?" zopakoval otázku asistent. Dočkal se jen dalšího opatrného pokrčení ramen, pak ale jeden z okolostojících pomalu a nejistě mlčky přikývl.

"Tak poslouchej!" otočil se asistent zase ke mně. "To, co ti teď řeknu, je to nejpřísnější tajemství nejen naší univerzity, ale všech univerzit světa. Doufám, že je ti jasné, že se o tom nesmíš zmínit nikomu ani slovíčkem!"

Přikývl jsem a napjatě čekal, co se dozvím.

"Všichni opravdoví vědci, kteří cítili nějakou zodpovědnost za osud světa, se kdysi před lety sešli a založili Společenství vědců. Dohodli se, že všechny svoje vědecké objevy a jiné výsledky budou zveřejňovat jen v rámci tohoto Společenství, a mimo něj nepropustí na veřejnost ani tu sebemenší zmínku o ničem, co budou považovat za nebezpečné nebo třeba jen za riskantní. Veškerá vysoká věda se prostě bude pěstovat jen a pouze v rámci tohoto Společenství, a jen toto Společenství bude rozhodovat o tom, které poznatky mohou být zveřejněny a předány ostatním, kteří nejsou členy Společenství. Tím Společenství převzalo záruku nad tím, že vědecké poznatky už nikdy nebudou zneužity proti lidstvu."

Zejména poslední věty odříkával asistent téměř vznešeným hlasem. Z toho jsem usoudil, že jde asi o nějakou deklaraci, možná o nějakou zakládací listinu onoho Společenství. Nechtěl jsem se s tím spokojit.

"To je samozřejmě krásné, co říkáte." přikývl jsem. "Tak by to mělo být. Ale jak to, že jsem o tom Společenství zatím nikdy neslyšel?"

"Ty se tomu divíš?" zasmál se asistent, a usmáli se i ostatní stojící kolem nás. Asi jsem se zeptal hodně hloupě. "Tobě nestačí to, co jsi zažil kvůli obyčejné Knize léků a jedů? Co myslíš, že by udělali vládcové některých měst, o některých z ostatních lidí ani nemluvě, kdyby se dozvěděli, že existují vědecké poznatky, na jejichž základě by se daly vyrobit stejně mocné a strašlivé zbraně, jaké existovaly v dobách Civilizace? Naštěstí jsou dnes všichni přesvědčení, že všechny tyto poznatky a výrobní postupy byly v dobách zániku Civilizace beze zbytku ztraceny. Úplně by stačilo, kdyby někdo z nich jen tušil, že dnešní vědci vědí víc než kolik přiznávají. Dovedeš si představit, jakým hrůzám a mučení by asi většina vědců byla vystavena, aby prozradili, co vědí? Víš, co by všechny členy Společenství čekalo? Proto je členství ve Společenství vědců tak přísně tajné! Proto nesmí nikdo vědět ani to, že vůbec nějaké Společenství vědců existuje! To snad chápeš, že když chceš něco utajit, tak nejlíp uděláš, když nikdo neví ani to, že něco utajuješ! To pak nikoho ani nenapadne, že by měl a mohl po něčem pátrat! Proto nikdo nesmí vědět o existenci Společenství vědců. Nehrozí tak nebezpečí, že by se o někom prozradilo, že je členem tohoto Společenství."

"Ale mně jste to teď prozradil. To nevadí?"

"Myslím, že v tvém případě to snad nevadí." odpověděl asistent, ale moc jistě jeho hlas nezněl. "Myslím si, - doufám, že ty máš dost zodpovědnosti. Že bys možná - i mohl být také členem Společenství."

"To znamená - že mne přijmete do toho Společenství?"

"Tak to ne!" zasmál se asistent a rozchechtali se i ostatní. "To zase není tak jednoduché. Na to musí člověk prokázat určité schopnosti a vlastnosti. Ty jsi sice při ochraně Knihy léků a jedů cosi prokázal, ale na členství ve Společenství vědců to zdaleka nestačí."

"To stačí jen na to, abyses dozvěděl o existenci nějakého Společenství." dodal jeden z okolostojících.

"Ano, na členství toho budeš muset prokázat ještě mnohem víc!" potvrdil asistent.

"Ještě mnohem víc?" vyděsil jsem se. "To mne čeká ještě nějaké mnohem horší mučení?!"

"Ale ne!" rychle mne uklidnil asistent. "To úplně stačilo! Jsou ale i jiné, a mnohem důležitější vlastnosti, které také každý člen Společenství musí mít. Ty budeš muset ještě prokazovat."

"Kdy? A jak?"

"Nespěchej tak!" zarazil mne asistent. "Všechno chce svůj čas. Až ten čas přijde, dozvíš se to. Zatím jseš jen čekatelem na členství."

"Co to znamená?"

"To znamená, že už víš, že nějaké Společenství vědců existuje, ale ještě do něj nepatříš. To znamená, že například budeme sledovat, jestli dokážeš tohle tajemství udržet. Jestli někomu něco jen naznačíš, jestli se někde v tvém okolí objeví sebemenší zmínka o Společenství, tak se ti všichni vysmějí, že se ti jen něco v noci zdálo, a ty o Společenství už nikdy v životě neuslyšíš."

"A když nic neprozradím?"

"Tak - to zatím nemusíš vědět." ukončil náš rozhovor asistent za tichého souhlasu všech ostatních. Čas se nachyloval, a oni museli stihnout odjezd posledního vlaku ze Žabičí do univerzitního města. Zůstal jsem stát na místě, díval se za nimi, dokud je nezakryla stěna padajícího deště, a marně jsem se snažil domyslet všechny důsledky toho, co jsem se od nich právě dozvěděl.

K o n e c