Přemek se líně pohupoval v sedle. Jel krokem po prastaré liduprázdné silnici vedoucí hustým lesem. Schválně jel pomalu, aby nedohnal nebo dokonce nepředjel kupecké povozy, jedoucí dobrý kilometr před ním. Pravda, ti lidé kolem povozů si říkali vznešeněji, dýleři, byznysmeni, trejdři, ale Přemek neměl rád cizí slova, a tak jim aspoň sám pro sebe říkal hezky česky kupci. Jejich kolonu povozů ale používal ke zcela jinému účelu. Tento úsek silnice a lesa neměl zrovna moc dobrou pověst, a Přemek si říkal, že nemusí tu pověst ověřovat zrovna na vlastní kůži. Proto nechával kupce jet napřed. Pokud se má něco stát, ať to postihne ty vpředu. On že se bez toho klidně obejde.
Když zaslechl zepředu nějaké podivné zvuky, zadržel koně a zastavil se. Pokoušel se podle zvuků uhodnout, co se tam asi děje, ale podívat se tam nejel. Z bouřlivých zvuků usuzoval, že je jich tam dost i bez něj, on že už tam u toho být nemusí. Když zvuky utichly, počkal ještě čtvrt hodiny a pak se opatrně vydal dál.
Silnice před ním byla prázdná. Po chvíli dojel k jakési odbočce. Ze silnice odbočovala doleva špatně znatelná lesní cesta. Přemek se nerozhodně zastavil. Zazdálo se mu, že se v křoví vedle cesty něco pohybuje. Když se jinak nic jiného podezřelého nedělo, seskočil s koně a opatrně nahlédl do křoví. Ten pohled ho ohromil. Ležel tam muž spoutaný na rukou i na nohou a bezmocně tam sebou plácal na zemi jako ryba na suchu. Ústa měl zacpaná roubíkem, takže nemohl ze sebe vypravit ani slovo. Zoufale poulil oči na Přemka.
"Přepadli nás! Oloupili nás!" vypravil ze sebe, když mu Přemek vyndal roubík z úst.
Prudké zmítání v okolních křovinách prozrazovalo další členy posádky ztracených kupeckých povozů. Když Přemek s vysvobozeným kupcem rozhrnuli křoví, nacházeli další spoutané kupce s roubíky v ústech. Osvobození se postupně shromažďovali na cestě. Když zmítání v křovinách skončilo a rozhostilo se ticho, zaslechli ještě jakýsi neurčitý zvuk přicházející odevšad a odnikud, a nejvíc jakoby z hloubi země. Museli chvíli hledat, než našli jeho zdroj. Pod křovím u cesty uviděli dalšího kupce. Ležel na břiše zapadlý do škarpy u cesty tak, že se svázanýma rukama i nohama se v ní nemohl ani pohnout. Jen se nepřirozeně prohýbal do oblouku. Přes roubík nebyl schopen vydávat jiné zvuky než ty, co zaslechli.
"To je Honza!" poznal ho jeden z kupců. Proč se tak namáhá?"
Až když mu Přemek přeřezával pouta, všiml si, že na dně škarpy je v trávě přímo pod jeho hlavou nějaká trnitá rostlina a že Honza musel celou dobu zaklánět hlavu do výšky, aby si nezabořil obličej přímo do bodláčí.
"Kolik jich bylo?" zajímal se Přemek.
"Jako much!" vyhrkl první ze zachráněných a opatrně si třel zápěstí poničená od pout.
"No - tak moc zase ne." řekl uvážlivěji druhý, když vykašlal z úst zbytky roubíku a byl schopen zase normálně mluvit. "Ale to nebylo podstatné. Měli zbraně. A hlavně nás překvapili. Nečekali jsme něco takového." říkal, jakoby se omlouval. "Nestačili jsme nic udělat, a potom - proti namířeným pistolím se toho už moc nadělat nedalo."
"Svázali nás dřív, než jsme se vzpamatovali, a pak už se nedalo dělat vůbec nic!"
"Richard to zkoušel. Nechtěl se vzdát ani když už měl ruce svázané za zády. Chtěl se s nimi rvát i tak, ale nedokázal nic. Přivázali ho za krk ke stromu a byl vyřízený. Div že ho přitom neuškrtili!"
"Vidíš, Richard! Musíme ho najít, někde tady je!"
Kupci šli téměř najisto. Našli ho stát přivázaného ke kmeni stromu opodál. Skutečně se škrtil, měl provaz kolem krku utažený trochu víc, než je zdrávo. Ze všech sil napínal krk, ale přesto měl zrudlý obličej. Těžce supěl přes roubík v ústech a za zády cloumal spoutanýma rukama v marné snaze vytrhnout je z pout. Naštěstí se mu po vysvobození do obličeje rychle vrátila normální barva. Zdálo se, že má nezničitelnou náturu - z toho, co zažil, se vzpamatovával ze všech nejrychleji. Jen si rukama promasíroval krk, chvíli kuckal, aby si ho pročistil, a byl zase fit.
"Co jste vezli?" zeptal se Přemek zvědavě. "Tedy - pokud to není obchodní tajemství!"
"Teď už není." odpověděl první ze zachráněných hořce. "Už na tom nezáleží. Plastikové zboží jsme vezli. Pohárky, lahvičky, tácky, misky. Nádherné! Starožitné! Zaručeně z dob Civilizace!" rozvášnil se náhle, jakoby ho nabízel na trhu. "Dokonalé kousky! Pravé naftové!"
Náhle se zarazil a zesmutněl, protože si uvědomil, že ty dokonalé kousky jsou pryč. Ovšem Přemkovi to stačilo. Všechno mu bylo jasné.
V dobách Civilizace uměli dělat opravdu dokonalé plastikové věci. Tehdy je ještě dělali z nafty. Tehdy bylo ropy dostatek a byla laciná. Dnes sice ještě také nějaká zbývá, ale je už velice vzácná a nesmírně drahá. Dnes se plastické hmoty dělají z rostlinných olejů a všemožných odpadů a podle toho také vypadají. Od dob zániku Civilizace se už nikdy nikomu nepodařilo vyrobit tak dokonale křišťálově čistou průhlednou plastickou hmotu a tak nádherně zářivé jasné barvy jako tenkrát. Proto všechny staré plastikové věci z dob Civilizace, pokud se zachovaly nepoškozené, jsou tak nesmírně ceněné a drahé. Takové přepychové plastikové nádobí si mohou dovolit jen ti nejbohatší lidé. Průhledný nebo čistě jednobarevný plastikový pohár je dražší než stejně velký pohár z ryzího zlata. Jestliže tihle kupci vezli celé povozy takových pohárů a jiných věcí vyrobených kdysi z pravé přírodní ropy, pak to bylo nepředstavitelné bohatství.
"A těch lahví, co jsme tam měli..." řekl smutně druhý ze zachráněných.
"Opravdových plastikových lahví? Čirých? Průhledných? Nepoškozených?" zeptal se Přemek nevěřícně.
"Několik desítek, v pěti druzích! Čirých jako křišťál! Naprosto nepoškozených!"
"V pěti druzích?" žasl Přemek. "Viděl jsem u jednoho boháče sbírku jedenácti druhů a tvarů takových lahví. Všichni mu ji záviděli. Musel ji mít v trezoru, aby o ni nepřišel."
"To chápu." přikývl zachráněný. "Jedenáct druhů..." protáhl uznale. "A všechny nepoškozené? I s uzávěry? To muselo mít obrovskou cenu!"
"To já jsem viděl sbírku sedmnácti druhů!" pochlubil se Honza. "Ale to ten člověk nenasbíral sám. To zdědil."
"To chápu." přikývl Přemek. "To se nasbírat nedá. Po lesích i jinde se sice najde ledacos, ale všechno je to promáčknuté, rozšlápnuté nebo nějak jinak poničené. Nepoškozené kousky se nenajdou."
"Ale najdou!" poznamenal jeden z kupců. "Jen se musí vědět, kde!"
"No právě!" usmál se druhý. "To by nám Nguyen nikdy neodpustil, kdyby zjistil, že jsme to někomu prozradili!"
"Naštěstí tady... Kde vlastně je Nguyen?" zarazil se najednou Richard. Všichni se naráz začali neklidně rozhlížet kolem sebe.
"Kdo je to Nguyen?" zeptal se Přemek.
"Náš šéf! Majitel celého toho pokladu, co jsme vezli!"
Zachránění kupci začali prohlížet okolní křoviny, jestli tam někde šéf neleží zapomenutý, ale nenašli nic. Pomalu začínalo být jasné, že šéfa si asi lupiči odvedli s sebou.
"Asi bysme ho měli jít hledat..." nejistě navrhl jeden z kupců.
Oči všech se upřely na Přemka. Přemek pochopil, že jim asi bude muset nabídnout svoji pomoc. Měl sice původně pro dnešek úplně jiné plány, ale nebyl si jistý, co by na to kupci asi řekli. Přejel po nich očima a zazdálo se mu, jakoby ho obstupovali ze všech stran. Možná se mu to jen zdálo, ale usoudil, že by asi neměl odmítnout. Konat dobré skutky je přece ušlechtilé, řekl si, zvlášť když Richard stojí tak blízko. Ten se nebál ani lupičů, ani když už měl ruce svázané. Teď už je svázané nemá. Ostatní také ne. Dost pádné důvody, abych vykonal dobrý skutek.
"Víte aspoň, kam jeli?" zeptal se.
"To neříkali!" usmál se kysele jeden z kupců.
"A vy jste se nedívali?"
"To nešlo! Víte přece sám, kde jste nás našel! Kam nás odklidili! Odtud nebylo vidět nic!"
"Myslíte, že vás tam odklidili proto, abyste nic neviděli?"
"To nevím," pokrčil rameny Honza. "ale když mne házeli do té škarpy, tak jeden řekl, že tam mne hned tak někdo nenajde."
"To znamená, že chtěli získat čas." řekl Přemek přemýšlivě. "Myslíte, že se báli, že by je mohl někdo pronásledovat?"
"Možná." připustil Honza. "Proto asi nám dali ty roubíky. Určitě chtěli, abysme nemohli nikoho přivolat na pomoc. Abysme tam zůstali ležet co možná nejdéle!
"Určitě se báli!" prohlásil Richard. "Moc jich nebylo. Kdyby nás nepřekvapili, tak bysme si s nimi určitě poradili!"
"Těžko." namítl první ze zachráněných. "Tak málo jich zase nebylo. Nepořídil bys s nimi nic!"
"To bys viděl!" rozvášňoval se Richard. "Kdyby na mne ten mizera nemířil bouchačkou a já si nemusel kvůli tomu nechat svázat ruce, tak bys viděl, jak bych s nimi zatočil!"
"Nechte toho, nemá to už cenu!" krotil je druhý ze zachráněných. "Teď musíme vymyslet, co dál!"
"Pokud jste neviděli, kam odjeli..." pokrčil rameny Přemek.
"To jsme neviděli. To nešlo." připustil Honza. "Z těch křovisek... Leda snad ty!" otočil se na Richarda. "Tebe jediného z nás uvázali tak, že jsi mohl stát a něco vidět!"
"Jenže mne otočili tak, že jsem viděl akorát stromy v lese!"
"To ses nemohl ohlédnout?"
"Blázníš? Já jsem nesměl hlavou ani pohnout! Kdybych otočil hlavu, tak bych se uškrtil! Já jsem měl úplně jiné starosti než koukat kolem sebe!"
"Takže jsme neviděli nic." shrnul hubený výsledek pro Přemka Honza. "Vlastně jsme je ani neslyšeli odjíždět. Nevím, kam zmizeli."
"Neslyšeli?" zavětřil Přemek stopu.
"Neslyšeli." potvrdili hned dva z kupců jednohlasně. "Praskalo křoví, jak se tam všichni v poutech kroutili, taky se všichni pokoušeli protestovat přes roubíky, a když to všechno utichlo, ti gauneři už byli pryč." vysvětloval jeden z těch dvou.
"To znamená, že po silnici neodjeli." usuzoval Přemek. "Tam po těch rozježděných rigolech by asi ty vaše povozy nejely tak tiše, abyste to neslyšeli. Je to tak?"
"Asi ano!" přikývl Honza s novou nadějí v hlase. "To znamená, že odjeli po téhle cestě?" ověřoval si svůj nápad u Přemka.
"Nejspíš." přikývl Přemek. "Tahle cesta je měkká, travnatá, to mohlo zvuky kol i kopyt tlumit."
Tomu se dalo věřit. Kupci přikyvovali, nic lepšího je nenapadalo. Opatrně se tedy vydali po cestě, u níž byli přepadeni, do temného neznámého lesa, kde se dalo očekávat nebezpečí od lupičů za každým stromem.
Nepoužívaná cesta zarostlá trávou se vinula mezi stromy do stále hustšího lesa. Přemek šel napřed a ostatní za ním. Cesta byla stále nezřetelnější, v některých místech se dala rozeznat jen podle volnějšího místa mezi kmeny stromů. Jen výjimečně se u cesty objevovaly prastaré plastikové patníky nasvědčující, že tahle cesta kdysi bývala silnicí. Možná i dost rušnou a významnou silnicí, protože se kolem ní občas v houští objevovaly i zbytky starých rozpadlých svodidel. Čas od času se cesta větvila na rozcestích či křižovatkách s cestami stejně nezřetelnými a nepoužívanými. Přemek postupoval vpřed sice beze spěchu, ale také bez váhání jako zkušený stopař. Zato kupce postupující za ním zmáhaly čím dál větší pochybnosti.
"Myslíte, že jdeme správně?" zeptal se nejistě jeden z nich na jednom takovém rozcestí, které bylo možné rozeznat v lesním podrostu jen se značnou dávkou fantazie, a na kterém Přemek zase zamířil na jednu z tušených možných cest se zdánlivě naprostou jistotou.
"To si nemusím myslet, to vidím." odpověděl Přemek klidně, ani se nezastavil. "Jdeme přece po stopách!"
"Vy tady vidíte někde nějaké stopy?"
"Nejenom vidím, ale teď i cítím!" usmál se Přemek. "Vy ne?"
"Přiznám se, že já tady nevidím nic. A co bych měl cítit?"
"Třeba támhle to!" ukázal Přemek na cestu před sebe. Opodál tam v trávě leželo pár čerstvých koňských kobližků. "Pro mne je to dostatečný důkaz, že jdu správně. Myslím, že tudy vaše koně a vaše povozy jely nejdéle před hodinou."
O tom se nedalo pochybovat. V očích kupců se ale najednou objevila nedůvěra.
"A odkudpak tak dobře víte, kam ti lupiči s našimi povozy jedou?"
"Vidím to!" usmál se Přemek. "Jsou tady přece jejich stopy. Vy je nevidíte?"
"Ne!"
"Tak to nesmíte koukat po stromech, ale po zemi! Nevidíte tady vyjeté koleje? Tu přejetou trávu?"
"Ta tady může být slehlá už léta!"
"Nemůže. Za pár hodin se zase narovná a koleje zmizí. Jestli nevěříte, tak si tady těch pár hodin počkejte a uvidíte, jestli pak ještě něco uvidíte. Ovšem pak už nevystopujete nic."
"A z čeho usuzujete, že jsou to právě naše povozy?"
"Protože tady jely nejdéle před hodinou, a přitom tahle cesta nevypadá, že by tady něco jelo každý rok! To musíte uznat!"
To kupci asi opravdu museli uznat, protože další námitky už neměli.
"Proč vlastně jste jeli s koňskými povozy?" zeptal se po chvilce ticha zvědavě Přemek. "Velcí obchodníci přece jezdí s auty!"
"Auty se vozí jen to, co spěchá." odpověděl jeden z kupců tónem, jakým se říká naprostá samozřejmost. "Anebo zboží, které se rychle kazí. Doprava auty je strašně drahá, a po loňské neúrodě letos ani není k sehnání palivo do aut. Není ho z čeho vyrobit. My jsme letos s našimi auty ještě ani nevyjeli. To, co jsme vezli, se naštěstí nekazí a dá se to vozit s koňmi. Taková doprava je lacinější, a to je hlavní, když chceme prodávat za nižší cenu než konkurence."
"Také nikoho nenapadne, že vezeme něco cenného, když to vezeme na koňském povozu." přidal se Honza. "Cenné zboží se vozí v autech, aby bylo mimo trezor co nejkratší dobu. Proto taky všichni lupiči přepadají jedině auta. Koňského povozu si ani..." nedořekl a zarazil se. Až teprve při řeči mu znova došlo, co se jim stalo.
"Ano, auta letos moc nejezdí, tak musí lupiči brát za vděk i koňskými povozy." přikývl chápavě Přemek. "Měli bysme jít dál, než se stopa ztratí."
"Ale stejně si myslím, že museli od někoho vědět, co vezeme." poznamenal tiše Richard.
Vydali se na další cestu. Les kolem byl stále hustší, přibývalo v něm padlých kmenů. Nevypadalo to, že by se o tenhle les někdo staral. Čím dál víc připomínal spíš prales. Bylo až s podivem, že cestou, po níž šli, mohly před nimi projet nějaké povozy. Nicméně cesta, po níž šli, byla stále schůdná a snad i sjízdná, protože stopy v trávě na zemi jasně naznačovaly, že tam krátce před před nimi muselo něco projet.
Pak Přemek zahlédl v lese nedaleko cesty jakousi zříceninu. Byly to zdánlivě dost dobře zachované zbytky jakéhosi domu, ale ze všech stran obrostlé kmeny stromů. Nevedla k němu sebemenší pěšinka. K domu se zjevně už velice dlouhou dobu žádný člověk ani nepřiblížil. Opodál bylo vidět další podobnou stavbu. Také nevypadala nejhůř, a také už musela být velice dlouho opuštěná. Měla veliký klenutý vchod, kterým bylo trochu vidět dovnitř, protože mu chyběly vrata. Vegetace prorostla už i dovnitř té budovy. Jeden silný kmen stromu prorůstal dokonce oknem z budovy ven.
Kolem cesty se postupně objevovaly další a další opuštěné budovy nejrůznějších tvarů a nejrůznějšího stupně rozpadu či zachovalosti. Nikde nebyla ani ta nejmenší stopa, ža by tam byli nějací lidé. Všechny budovy byly už dávno více či méně pohlceny neudržovaným pralesem. Kupci následující Přemka nejevili o ně žádný zájem. Procházeli kolem těch podivných domů, jakoby to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
"Co to tady je za domy?" zeptal se Přemek. Z lhostejnosti kupců usuzoval, že o těch domech asi něco ví, když si jich vůbec nevšímají.
"To jsou pozůstatky něčeho z dob Civilizace." odpověděl lhostejně Honza. "To už nikdo nepamatuje, co to původně bylo."
"Proč je to ale tak opuštěné?"
"Tohle je Zakázaná oblast."
"Proč zakázaná?"
"Říká se, že za dob Civilizace tady prý něco vybuchlo a pak to tady bylo všechno otrávené. Proto asi sem dlouhá léta nikdo nesměl. Pak se Civilizace rozpadla, takže teď už to tady nehlídá nikdo. Lidé z okolí se ale sem bojí chodit dál. Říkají tomu tady 'Prokleté město' a věří, že kdo sem vkročí, ten zakrátko zemře nepřirozenou smrtí."
"Je to samozřejmě nesmysl." poznamenal ten první zachráněný. "Nguyen to tady přece nedávno všechno důkladně prohledal a je pořád živý - vlastně..." najednou se zarazil, když si uvědomil, co se stalo a že to o Nguyenovi už vůbec nemusí být pravda.
Pokračovali dál po cestě už mlčky. Cesta se klikatila mezi ponurými opuštěnými domy, kterých bylo najednou plno na všech stranách. Někdy to byly rozsáhlé haly uvnitř plné podivných zrezavělých strojů, jindy zase poschoďové domy vypadající jakoby kdysi byly obytné. Místy se objevovaly nízké budovy doširoka otevřené větrům ze všech stran, z nichž bujely neprostupné hradby keřů, jinde zas byla velká původně asi volná prostranství, kterých se ovšem už dávno zmocnil prales a obsadil je do posledního místečka. Nikde nebylo ani živáčka, jen ta cesta, po níž postupovali, a čerstvě vyjeté stopy povozů na ní jim dokazovaly, že nejsou na světě sami.
Pak se před nimi najednou rozsvětlilo. Les po stranách jakoby zmizel. Když se ale Přemek podíval ke kraji cesty, uviděl pod sebou koruny stromů. Napříč pod cestou se táhlo jakési úzké dlouhé údolí. Přemek pochopil, že cesta vede přes jakýsi dávný most. To příčné údolí by mohla být řeka, ale žádnou vodu tam Přemek neviděl. Ani ten nejužší potok. Údolí bylo ovšem zarostlé lesem, bylo vidět jen jednolitou masu vrcholků korun stromů. Přes ně by nějaký úzký potůček ani nemohl být vidět. Údolí bylo ale podezřele rovné a pravidelné. Také by to mohla bývat silnice, napadlo ho. To, co mají před sebou, mohla být nějaká mimoúrovňová křižovatka. V dobách Civilizace byli lidé přímo posedlí budováním takových monster. Do dnešních dnů se jich dochovala spousta. Až dosud si sice Přemek žádných stop takového dávného monstra v okolním lese nevšiml, ale to nemuselo nic znamenat. Když se podíval, jak je most před ním zarostlý křovisky, že skoro ani není poznat, že je to most, ani se tak moc nedivil, že vše ostatní se už v neprostupném porostu ztratilo docela.
Cesta ovšem vedla přes most. Dá se tudy projít? Přemek zaváhal. Vydrží most jejich váhu? V jakém asi je stavu po takové době? Pravda, je postavený nepochybně z betonu, a beton vydrží dlouho, ale od zániku Civilizace už uplynula také dost dlouhá doba. Pak si ale uvědomil, že před nimi po mostě projely povozy kupců, jak to dokazovaly stopy. Pokud se most nezřítil pod vahou povozů, unese i nás, řekl si. Přesto postupoval po mostě s určitými obavami. Vidět vršky korun stromů téměř pod sebou nebylo zrovna příjemné.
Nakonec přešli most všichni bez problémů. Znovu měli po obou stranách vysoký les a v něm se objevovaly opuštěné domy. Temné, ponuré, některé obrostlé břečťanem či jiným houštím, ze kterého zíraly jen prázdná temná bývalá okna. Ponuré ticho opuštěného města působilo na kupce ještě víc než na Přemka. Byli čím dál nervóznější.
"Neměli bysme se tady napřed trochu rozhlédnout?" zeptal se nejistě Richard. "Tady kousek odtud je taková vysoká betonová věž a z ní je výborný rozhled po celém okolí!"
"Jaká věž?"
"Taková tlustá dutá kulatá betonová věž. Má nejmíň padesát metrů a dá se tam vylézt až na vrcholek!"
"Odkud to tak přesně víte?" podivil se Přemek.
"Byli jsme tam. Když to tady Nguyen prohledával, byl jsem tam s ním. Je odtud dobrý přehled po celém Prokletém městě. Tedy - po tom, co přečuhuje nad koruny stromů. Ale jakýsi přehled si tam člověk udělá!"
"Hmmm - a k čemu by nám to mělo být? My přece stopujeme ty lupiče! Neprohledáváme celé město!"
"Ano, ale - třeba bysme odtud ty lupiče uviděli!"
"Anebo by oni uviděli nás."
"No a co? Stejně už o nás vědí!" neprojevoval moc optimismu nikdo z kupců.
"Jak to? Odkud to víte tak najisto?"
"Určitě nás už slyšeli. Váš kůň se nechová zrovna tiše."
To byla pravda, to musel Přemek uznat. Ale nedal se tak snadno.
"Tak dobrá. Možná už o nás vědí, i když se to zatím nijak neprojevuje. Záleží na tom ale? Chceme přece pana Nguyena vysvobodit. Myslíte, že se nám to podaří, aniž by si toho všimli? - Takže se o nás stejně dozví, i kdyby nás ještě neslyšeli! Spíš bysme se asi měli domluvit, co a jak vlastně chceme udělat, až dojdeme na konec téhle stopy!"
Rozhostilo se ticho. Nápady kupcům evidentně chyběly.
"Nejspíš jim tam vlezeme do pasti jako tupá hovada." odhadl výsledek stopování jeden z nich.
"Hmmm - i s tím bysme měli počítat." připustil Přemek. "Asi bysme se měli rozdělit, abysme do té pasti nevlezli všichni najednou a bez varování. Měli bysme někoho poslat napřed!"
"Jako v minovém poli?" zeptal se Richard.
"Tak nějak." usmál se Přemek. "Abysme na něm poznali, co nás čeká."
"A kdo by to měl být?"
"Hmmm - já myslím, že kdokoliv. Na tom snad nezáleží. Kdo je nejodvážnější?"
"Já zas myslím, že to nemůže být kdokoliv." ozval se Honza. "Nás například ti lupiči všechny už viděli."
"A kdyby jen viděli!" přidal se Richard. "To by mi samo o sobě ještě tak moc nevadilo!" sáhl si mimoděk na krk, kde měl do kůže vytlačený zarudlý pruh od provazu.
"No právě! Myslím, že nikdo z nás nemá šanci vyváznout z toho se zdravou kůží, kdyby se jim dostal do rukou znova. To musí být někdo, koho ti lupiči ještě neznají. Jedině ten se z toho může nějak vyvléct!"
"To znamená já!" dovtípil se Přemek neradostně.
"To by asi bylo nejlepší!" ochotně přikyvovali všichni jako jeden muž. "Už také proto, že jestliže zaslechli vašeho koně, tak by měli objevit někoho s koněm!"
Přemek pochopil, že se z role prošlapávače cesty už nevykroutí. Tahle role mu moc neseděla. V nepříjemných situacích raději dával zdvořile přednost jiným. Tentokrát ale nebylo vyhnutí. Kupci měli pravdu. Pokud někdo z nich měl padnout do rukou lupičů, pak pro něj to bude asi nejméně nebezpečné.
"A co vy?" zeptal se. "Přijdete se aspoň podívat, co se se mnou stalo?"
"Jistě! My půjdeme za vámi!" horlivě přikyvovali všichni kupci jeden přes druhého. "My vám budeme krýt záda!"
"Hlavně abyste mi přišli na pomoc, až se na mne sesypou!"
"Samozřejmě! Přijdeme! Nebojte se!"
"Přiběhnete, když zahvízdám?"
"Přiběhneme, spolehněte se!"
"To bych rád! - Tak já to teda s vámi zkusím."
Přemek se pomalu otočil k odchodu ve směru stopy.
"Ale dávejte si pozor!" ozval se znepokojeně první ze zachráněných. "Tady nikdy nevíte, na co můžete narazit!"
"Přece na ty lupiče!" pokrčil raeny Přemek. "Nebo snad víte o něčem lepším?"
"Když jsme to tady prohledávali s Nguyenem, tak jsme na jednom místě narazili na jakési divné rostliny. V životě jsem takové neviděl. Byla to taková vysoká houština a já jsem měl pořád takový pocit, že s ní něco není v pořádku. Jakoby se ta houština po mně natahovala. Jakoby mne tam chtěla zadržet."
"A sežrat?" usmál se Přemek.
"To zrovna ne, ale do smíchu mi tam tehdy nebylo. Fakt jsem měl pocit, že se ty rostliny jaksi pohybují."
"Kde by se tady něco takového vzalo?"
"To nevím, ale za dob Civilizace se tady děly věci, o kterých nemáme ani potuchy. Nikdo pořádně neví, proč to pak tady byla Zakázaná oblast. Nějaký důvod to ale muselo mít! Kdoví, co všechno tady od těch dob je!"
"Tak vám pěkně děkuju za povzbuzení!" pokývl hlavou Přemek. "Přesně to jsem na cestu potřeboval! Myslím, že už raději půjdu, než se dozvím ještě něco dalšího!"
Přemek se tedy pustil dál po stopě sám. Když se ohlédl, za ním už bylo prázdno. Kupci zmizeli jako když střelí do vrabců. Přemek jen doufal, že nezmizeli nadobro, že se jen skrývají v okolním lese a že snad ho tím lesem budou následovat. Pokud měl pravdu, pak to uměli opravdu dokonale. Přemek neviděl nikde ani sebemenší náznak, že by spolu s ním byl v Prokletém městě ještě i někdo jiný. Vše kolem něj tonulo v naprostém tichu. Bylo bezvětří, neozývalo se ani běžné šumění lesa. O to víc bylo v tom tichu slyšet dusání kopyt Přemkova koně. I když ho hodně tlumila měkká půda nepoužívané cesty, přesto si teď Přemek uvědomoval, že musí být slyšet na kilometry daleko. Ti lupiči o něm opravdu museli už dávno vědět.
Postupoval pomalu opuštěným městem. Nespěchal, aby kupce nenechal příliš daleko za sebou. Stále věřil, že kupci ho následují, a tušil, že cesta vskrytu lesem a zříceninami kolem cesty je určitě obtížnější a pomalejší. Teď cesta vedla kolem jakési vysoké betonové zdi, která se po levé straně tyčila do výše několika metrů téměř Přemkovi až nad hlavu. O kus dál se i po pravé straně objevila jakási kovová ohrada táhnoucí se až někam do nekonečna. Mezi zdí a ohradou z nějakého nerezového kovu zbývala jen docela úzká mezera, a cesta vedla právě tudy. Ulička mezi hradbou betonovou a kovovou byla skutečně jen tak široká, aby tam mohl projet povoz - či Přemek se svým koněm. Zato tahle chodba mezi dvěma hradbami byla dlouhá stovky metrů a Přemkovi nezbývalo, než do téhle úzké chodbičky vlézt. Moc se mu nechtělo. Průchod mu připomínal past. Pokud by se něco stalo, neměl by moc možností ze sevření dvou nekonečných hradeb uniknout. Neviděl ale žádnou možnost, kudy tohle problematické místo obejít. Ohrada byla obrostlá pralesem, kudy by se snad samotný člověk dokázal nějak protáhnout, ale kůň rozhodně ne. S bušícím srdcem se tedy vydal do soutěsky a očekával nejhorší.
Za ohradou samozřejmě také rostl les. Kdysi tam asi býval areál nějaké továrny, usuzoval Přemek, a teď je to tam zřejmě zarostlé lesem stejně jako všechno ostatní. Koruny stromů odtud přečnívaly přes ohradu do uličky, takže v některých místech tam bylo nepříjemné šero. I okraje uličky u ohrady i u betonové zdi na druhé straně byly zarostlé hustým porostem, v němž se v těch temnějších místech mohl ukrývat kdokoliv. Kdyby odtud na Přemka někdo vyskočil, Přemek by vlastně ani neměl kam utéci. Vchod do uličky byl už za ním nepříjemně daleko, a východ před ním ještě dál. V tomhle úzkém místě by mu kupci ani nemohli přijít na pomoc. Do uličky nemohli vstoupit, aby se neprozradili. Vtom Přemka napadlo, jak vůbec se kupci dostanou přes tohle místo? Mají ho přece nenápadně sledovat! Krýt mu záda! Nezpůsobí tahle ulička, že už dál půjde bez jejich ochrany? Přinejmenším v téhle uličce mu nijak pomoci nemohou, kdyby se mu tady něco stalo. Co až z té uličky na konci vyjde? Co bude potom?
Konec uličky se přiblížil. Za ní byl opět les. Přemek opatrně vyhlížel z východu z uličky. Najednou mu původně obávaná ulička připadala bezpečnější než les za ní. Nechtělo se mu ji opustit. Nic se mu v ní nestalo, byla tedy bezpečná. To o lesu před sebou zatím říci nemohl. Musel ale dál. Les za uličkou byl ještě ponuřejší, protože domy v něm ukryté byly ještě vyšší než jaké zde Přemek dosud viděl. Teď už byly tolikaposchoďové, že už ani nebyly vidět celé. Jejich střechy už se ztrácely v korunách stromů. Byly prostě vyšší než stromy v lese. Bylo jich také mnohem víc. Stály teď v lese jeden vedle druhého a mezi nimi byly jen poměrně úzké ulice jako ve velkoměstě. Na Přemka teď hleděly z obou stran desítky mrtvých slepých oken těch domů. V některých byly ještě zbytky skla, v jiných už rámy oken dávno shnily a vypadly. Ze všech oken ale rostly větší či menší trsy keřů nebo aspoň trávy. Místy byl některý dům už zřícený celý. Jeho zbytky pak tvořily nepravidelnou hromadu, která někdy zasahovala i do cesty a Přemek ji musel obcházet. I stopy kupeckých povozů ukazovaly, jak obtížně se povozy někdy vyhýbaly hromadám trosek. Z trosek někdy ještě trčely do výše zbytky zřícených zdí s prázdnými okny. Nevypadaly nijak stabilně a Přemek procházel kolem nich velice opatrně, aby nespadly právě ve chvíli, kdy půjde vedle nich. Dokonce i jeho kůň tušil jejich nebezpečnost a obcházel je sám tak velkým obloukem, jaký jen domy na opačné straně dovolovaly. Přemek si na okamžik představil, že tady všude kdysi žili lidé, že tohle mrtvé město dříve kypělo životem, a zamrazilo ho v zádech.
Teď bylo město liduprázdné. Naprosté ticho rušily jen zvuky lesa, který mezi domy rostl. Ani běžné šumění korun stromů nebylo tak zřetelné, jak byl Přemek zvyklý, protože vysoké domy zakrývaly stromy před větrem. Ticho v tomhle lese bylo přímo přízračné. Už jen kvůli tomu neobvyklému tichu se Přemek cítil nesvůj. Nikde nebylo slyšet ani žíváčka. Přitom ten les a vlastně celé tohle město není liduprázdné! uvědomil si Přemek. Někde zde čekají ti lupiči! Rychle se rozhlédl kolem sebe, ale nikde nikoho neviděl. Nikde se nic nepohnulo. Pak ovšem také tady někde jsou i kupci, připomněl si Přemek. Nic tomu sice nenasvědčovalo, ale to bylo dobře. Asi se umějí dobře krýt. Moc klidu to ale Přemkovi nepřidalo. Co když tady už nejsou? napadlo ho najednou. Tou uličkou rozhodně nemohou projít nepozorovaně. Co když pro ně představuje nepřekročitelnou bariéru? Co když už dál za mnou nemohou? Mám jít dál? zaváhal. Co zmohu proti těm lupičům sám?! Neměl bych se vrátit?!
Nějaká domluva s kupci ovšem nebyla možná. Přemek měl pořád pocit, že ho někdo pozoruje. Nepochyboval, že ti lupiči už o ně dávno vědí. Teď už nemohl pátrat, kde kupci jsou a co se s nimi stalo. Zbytečně by je prozradil, kdyby se třeba jen příliš často ohlížel. Pochopil, že mu nezbývá než jít dál vstříc těm lupičům a doufat, že je nějak zvládne, a v nejhorším nějak vydrží to, co mu udělají.
Po nějakém kilometru cesty dávnou ulicí mezi domy se zase vše změnilo. Domy zmizely a les zhoustl. Tady už ho žádné vysoké domy nestínily, takže se z něj zase stala neprostupná džungle. Přemkova cesta teď procházela jakýmisi železnými konstrukcemi tyčícími se po obou stranách cesty do výše a proplétajícími se v korunách s větvemi stromů. Pak se odkudsi z hlubin lesa vynořilo jakési tlusté potrubí a vedlo dál podél cesty. Bylo zrezavělé, poničené, potrhané, a z konstrukce a zbytků povrchu rour visely dolů cáry jakési šedobílé hmoty.
Přemek ovšem neměl náladu na prohlížení dávného města. Nebyl schopen myslet na nic jiného než na nadcházející setkání s lupiči. Rozhlížel se kolem sebe a pokoušel se poznat, kdy a odkud na něj ti lupiči skočí. Možností všude kolem něj bylo nepočítaných. Konstrukce a roury kolem cesty byly k tomuto účelu přímo ideální. Byly husté, nepřehledné, povětšinou zakryté větvemi stromů a keřů, a pro šplhání byly snad přímo postavené. Snad na každém kroku viděl Přemek někde nad sebou nějakou plošinku, pro větší pohodlí lupičů opatřenou zábradlím, nějaké schůdky či ocelové žebříky a někdy rovnou nějakou kovovou lávku vedoucí pár metrů nad cestou. Uvědomoval si, že až k tomu dojde, nebude mít žádnou možnost se jakkoliv bránit. Najednou si začal připadat jako odsouzenec jdoucí na popravu. Vybavilo se mu, v jakém stavu našel přepadené kupce, a neodvažoval se doufat, že by snad mohl dopadnout lépe. Duševně se připravoval na to, co ho nepochybně čeká. Snažil se na to nemyslet, ale přesto si pořád musel představovat, jaké to asi bude, až mu budou svazovat ruce a přivazovat mu krk ke stromu. Mimoděk si rukou sáhl na krk a napjal ho, jakoby už na něm cítil utahující se provaz. Napadlo ho, že je to možná naposledy, co si může takhle sáhnout rukou na krk. Pak už mu možná na něj budou sahat jen oni. Byl pevně rozhodnutý nebránit se ničemu, co s ním budou dělat. Třeba pak na něj nebudou tak zlí. Připomněl si, že Richarda přivázali ke stromu jen proto, že se pokoušel jim vzdorovat. Přemek si umiňoval, že bez odporu strpí všechno, co mu udělají. Přemýšlel, co by jim asi měl říct, až se na něj vrhnou. Pokušel se připravit si nějaký proslov pro případ, že by s nimi byla rozumná řeč. Pak si uvědomil, že všichni kupci měli zacpaná ústa, když je našel, takže k nějakému vymlouvání mu asi ti lupiči vůbec neposkytnou příležitost. Zjišťoval, že ho nenapadá nadobro nic, co by měl při nadcházejícím přepadení udělat.
Z korun stromů se před ním vynořil další most. Tentokrát nebylo potřeba po něm přejít, tentokrát se klenul nad cestou, po níž Přemek šel. Mohutný oblouk čněl vysoko nad Přemkovou hlavou. Vodorovná mostovka nad ním byla po celé délce zarostlá souvislou vrstvou keřů, a odtud dolů visely girlandy lián, břečťanu a vzdušných kořenů. Tvořily jakousi obrovskou záclonu, která zakrývala Přemkovi, kam vede jeho cesta dál. Stopy povozů vedly ale pod most, Přemek tam tedy musel také. Povozy tou oponou nepochybně projely, takže to nějakým způsobem bylo možné. Přemek pomalu rozhrnoval před sebou oponu rostlin a napjatě čekal, co uvidí za ní.
Byly tam opony vlastně dvě za sebou, po každé straně mostu jedna. Prostor mezi nimi byl temný, vlhký, a voněl mokrou hlínou. Země byla vlhká, měkká, a stopy povozů v ní byly otisknuty naprosto zřetelně. Oponou na druhé straně mezi záplavou listí prosvítalo světlo. Tenhle prostor by také byl výborným místem k přepadení těmi lupiči, pomyslel si Přemek. V prostoru pod mostem ale nebyl nikdo. Přemek opatrně rozhrnul i druhou oponu a po chvilce váhání jí prošel ven.
Za mostem se rozprostíral hustý prales. Asi nějaké náměstí či park, protože město zde rozhodně nekončilo. Nad korunami stromů se v dálce za zarostlým náměstím tyčila k nebesům vysoká betonová budova. Stopy povozů vedly průsekem v pralese přímo k té věžovité budově. Přemek opatrně sledoval stopy. Tušil, že už je blízko konce těch stop. Najednou si uvědomil celou nesmyslnost téhle situace. Ví přece, co ho čeká na konci těchhle stop, a přesto tam jde. Docela dobrovolně jde vstříc přepadení těmi lupiči, přestože na vlastní oči viděl, co udělali přepadeným kupcům. Nedělal si iluze, že s ním budou zacházet lépe. Znova se mu začaly vnucovat představy toho, co ho na konci těchto stop čeká, ale přesto šel dál.
Stopy minuly vysokou budovu a vedly dál do pralesa. Zde už byla zástavba řidší, mezi stromy byly vidět jen nižší domy, ale zato mnohem rozlehlejší. V těchto místech asi byla nějaká přepychová čtvrť elegantních vilek či někdy přímo paláců. Mezi kmeny stromů se ještě daly rozeznat různé terasy, lodžie a altány. Kolem některých domů byly vidět zbytky ozdobných plotů a zídek pobořené tlakem kmenů stromů, které kolem nich vyrostly. Asi kvůli nim byla cesta, po níž Přemek šel, dosti klikatá, plná zatáček a dost nepřehledná. Přemek nemohl ani na několik desítek metrů před sebe vidět, co ho čeká. Tím tísnivěji tahle vznešená čtvrt působila. Přemek se na každém kroku opatrně rozhlížel kolem sebe v obavách, odkud co přiletí.
Odehrálo se to úplně jinak, než čekal. Za zatáčkou najednou stáli proti němu tři chlapi, rozkročení, takže přehrazovali celou šířku cesty, a tvářili se dost hrozivě.
"Kampak, mladej?" zeptal se jeden jízlivě.
"Prohlížím si to tady." pokrčil Přemek rameny a horečně přemýšlel, co by měl říct lepšího.
"Turista?" zeptal se druhý výsměšně. "Tady moc turistických atrakcí nenajdeš!"
"Vlastně jen jednu." doplnil třetí. "Ale to je zato opravdu adrenalinovej zážitek. Na ten do smrti nezapomeneš!"
"Ne, nejsem turista." pokusil se odporovat Přemek. Moc dobře tušil, o jaký zážitek asi jde.
"A co teda jseš?"
"Hmmm - spíš - řekněme obchodník." napadlo ho v poslední chvíli.
"Obchodník? A s čím obchoduješ? Nevypadáš, že bys měl s sebou moc zboží!"
"To máte pravdu." Přemek usilovně přemýšlel, co dál. "Teď opravdu u sebe nemám nic. - Ještě nemám!" dodal rychle. "Myslel jsem, že se tady dá něco zajímavého najít."
"Tady?!" zachechtali se všichni tři. "Tady už dávno nic zajímavýho není! Nejseš první, co to tady prohledával! Tady už nenajdeš nic. - Ale něco bys tady mohl koupit. Kdybys měl zájem. Když jseš ten obchodník. Máš peníze?"
"Peníze?" usmál se Přemek. "Vy si myslíte, že bych si bral nějaké peníze sem do takovéhoto lesa? A proč bych si je sem měl brát? Vždyť jsem tady přece původně nechtěl nic kupovat, chtěl jsem to tady jen prohledat! Ale jestli vám nevadí, že je mám v bance, tak potom bych něco koupit mohl. Jen bych musel vědět, co. - Nemám ve zvyku kupovat zajíce v pytli!" dodal opatrně po krátkém zaváhání.
"To rozhodně žádný zajíc není!" zasmáli se zase ti tři. "Je to parádní plastikovej poklad! Zaručeně z dob Civilizace! Tak perfektně zachovalej, že ti vypadnou oči z důlků, až ho uvidíš!"
"Nějaká napodobenina?" zeptal se Přemek skepticky jako zkušený obchodník. "Takových jsem už viděl..."
"Chceš ho vidět? A máš hodně peněz?"
"O penězích se budeme bavit, až ho uvidím." Přemek se vžíval do role protřelého obchodníka a tahle role se mu začínala líbit.
"A taky až uvidíš, kde ho máme, že? Tak to ne, holoubku! Zavedeme tě k němu, když po tom tak toužíš, ale napřed ti pěkně zavážeme oči, abysis nemusel zatěžovat hlavu pamatováním si cesty!"
Ani se Přemka neptali na souhlas. Obklopili ho, a než se nadál, už měl přes oči šátek. Reflexívně zvedl ruce k hlavě, ne aby si šátek strhl, ale aby si ho trochu upravil. Jeden záhyb šátku se mu neodbytně tlačil do oka, a ani zavřená víčka proti němu moc nepomáhala. Už se k tomu ale nedostal.
"Tak to teda ne! Připaž!" přikázali mu přísně ještě dřív, než se stačil šátku dotknout rukou. Zároveň cítil, že ho někdo chytil za zápěstí a strhl mu ruku dolů. "Anebo ještě lépe: Dej ruce za záda!" pokračoval hlas. "Máš ty pazoury nějak moc pohyblivý! A nenechavý!"
A už je to tady! pomyslel si Přemek. Byl sice rozhodnutý neklást odpor a poslouchat na slovo, aby to nebylo horší, dát ruce za záda dobrovolně, ale ani mu k tomu nedali příležitost. Někdo mu chytil i levou ruku, ohnul mu paži za záda, a pak už Přemek neomylně cítil, že mu něco stahuje za zády zápěstí paží k sobě. Nebránil se, nechal si svázat ruce bez odporu, nechtěl lupiče rozzlobit. Doufal, že po dobrém je zvládne snadněji, i když teď bude mít ruce nepoužitelné. Jen instinktivně napjal krční svaly a čekal, kdy mu nějaký provaz sevře krk.
"Tak pojď!" zaslechl místo toho. Ucítil, že ho někdo uchopil za obě paže pod rameny a že ho někam vedou. Krk měl stále volný. Ani uvěřit tomu nemohl. Nevěděl ovšem, zda to není jen otázka času, než ho přivedou k nejbližšímu stromu. Sice se cestou duševně připravoval na to, co ho čeká, ale teď, když s ním zacházeli bez okolků jako s nějakou bezcennou věcí a on byl přitom odkázán na jejich milost a nemilost s rukama bezmocně svázanýma za zády, to bylo něco docela jiného. Navíc se zavázanýma očima neměl ani tušení, co ho potká třeba v nejbližší vteřině. Zakopl o něco už při prvním kroku směrem, kterým ho táhli. Měl co dělat, aby se udržel na nohou. Hned také poznal, že jeho potíže, které mu způsobili, je nijak nezajímají, že se musí snažit nějak se s nimi vypořádat sám. Rychle se naučil, že musí při chůzi zvedat nohy vysoko jako čáp, protože nevidí, kam šlape, a oni mu nedopřejí dost času, aby mohl cestu před sebou nohama ohmatávat.
Připadalo mu, že ta cesta nemá konce. Po chvíli ale aspoň získal jistotu, že ho nevedou k nejbližšímu stromu. Zato najednou bez varování šlápl do prázdna a kdyby ho nedrželi pevně pod rameny, zřítil by se do neznáma. Takto pochopil, že teď má asi sestupovat dolů po nějakých schodech. Musel hbitě nohama poslepu nalézat jednotlivé schody, protože oni, kteří samozřejmě schody viděli, nemínili kvůli jeho problémům nijak zpomalit.
Sestoupili do nějaké dutě znějící prostory, dovedli Přemka doprostřed a tam ho pustili. Přemek zůstal nehybně stát na místě a neodvažoval se sám udělat ani krok. Neviděl, co kolem něj je a kam by se zřítil nebo na co by se nabodl, kdyby se pohnul z místa. Jen napjatě poslouchal zvuky, které se v neznámu kolem něj ozývaly, a čekal, co se s ním bude dít dál. Z které strany se zase vynoří nějaká cizí ruka a co mu udělá.
Nechali ho čekat dost dlouho. Pak najednou zase ucítil na těle cizí ruku. I když to vlastně čekal, přesto sebou citelně trhl. Kolem něj se ozvalo zachechtání. Ruka mu bezostyšně vjela do kapsy a vybrala mu z ní všechno, co tam měl. Pak mu prošacovala i ostatní kapsy a nakonec mu zajela i pod šaty až na holé tělo. Přemek držel bez pohnutí. Snášel to nejen proto, že byl rozhodnutý ničemu se nebránit, ale i proto, že stejně nemohl nic dělat. Ani uhýbat by nemohl, když neviděl, co se k němu přibližuje.
"Prohledáváte mne zbytečně." zkusil co nejklidněji říct do tmy, když byl prošacován, prohmatán a obrán do mrtě, zase stál sám v neznámém prostoru a už dlouho se nic dalšího nedělo. "Říkal jsem vám, že u sebe žádné peníze nemám."
"Nehledáme peníze." zaslechl odněkud z neznáma ironicky znějící odpověď. "Zjišťujeme si, co jseš zač. Jestli jseš obchodník, tak si přece taky ověřuješ, s kým obchoduješ!"
"Samozřejmě." odpověděl Přemek suverénně a pokusil se nezačervenat se. "Já si to ale ověřuju jinak, ne takhle loupežnicky."
"Jak?"
"Vidíte sami, že teď nemám možnost vám cokoliv vysvětlovat ani předvádět." pokrčil rameny Přemek a skoro se podivil, že to se svázanýma rukama je možné. "Navíc mám dojem, že byste potřebovali pořádné odborné školení, a to není zadarmo. To byste si museli zaplatit." dodal a v zádech mu přitom zatrnulo nad tou troufalostí. Měl ale pocit, že už nemá co ztratit.
"Ty jseš snad opravdu obchodník!" Neznámou prostorou zazněl smích.
"Samozřejmě!" už odvážně potvrdil Přemek. "Solidní poctivý obchodník!" prohlásil co nejhrději. "Jen si nejsem jistý, jestli se totéž dá říct o vás. Chtěli jste mi ukázat nějaké zboží, a teď se k tomu nějak nemáte. To solidní obchodní partner nedělá. Já si myslím, že vůbec nic nemáte."
"Tak to zas prrr!" zaznělo z temnot. "To budeš ještě zírat, co máme!"
Přemka najednou znovu uchopily nějaké ruce za paže, otočily ho a někam vedly. Zakopl o schody a pochopil, že se vrací ven. Uslyšel zase les a poznal, že jde po trávě. Ucítil koně, a pak mu někdo strhl šátek s očí. Prudké polední slunce ho udeřilo do očí po dosavadní tmě pod šátkem tak nečekaně, až to zabolelo. Musel chvíli stát se zavřenýma očima, než se mohl poprvé rozhlédnout kolem sebe. Konečně zase viděl, co kolem něho je.
Před ním stály hledané kupecké vozy. Koně byli vypřažení a pásli se opodál. Na nejbližším voze bylo pár beden už otevřených a v nich byl vidět slíbený plastikový poklad. Na první pohled bylo vidět, že jsou to kousky jako nové, naprosto nepoškozené, jaké se skutečně hned tak nevidí. Jejich zářivě syté barvy se na hladkém neporušeném povrchu ve slunci třpytily, až oči přecházely.
Nebylo pochyb, že je to pravá umělá hmota z čisté ropy. Přemek ovšem věděl, že skutečný obchodník nikdy nepochválí zboží, které chce koupit. Nad zářivou nádherou tedy ohrnul nos.
"Co to má být?" zeptal se znechuceně. "Tohle mi nabízíte? To je přece obyčejná náhražka! Z čeho to je? Z řepkového oleje? - Nebo snad z brambor?" ušklíbl se.
"Cože?! Co to kecáš?!" rozhořčil se ten silnější z lupičů, kteří Přemka drželi. "Tohle považuješ za náhražku? Takové dokonale zachované perly Civilizace?!"
"To snad nemyslíte vážně!" nechápavě zakroutil hlavou Přemek. "Já sice uznávám, že je to zdařilá napodobenina, ale s Civilizací to nemá společné ani ty pole, na kterých to vyrostlo!"
"Ty jseš snad slepej!" zuřil ten, který vypadal jako náčelník. "Podívej se na to pořádně!" vzal z vozu jeden kousek a přistrčil ho Přemkovi pod nos. "To je naprosto dokonalej originál z dob Civilizace!"
"Ale ano!" souhlasně přikývl Přemek. "Je to dokonalé. Vždyť říkám, že je to dokonalá napodobenina. Na pohled to možná opravdu není k rozeznání. Kdybych si to mohl osahat... Někdy se to pozná jen po hmatu. - Věci z dob Civilizace jsou takové jakoby teplejší, hladší, prst na nich nedrhne, ale lehce klouže..." vymýšlel si a doufal, že lupiči nemají nějaké odborné zkušenosti s plastikovými starožitnostmi.
"Klidně si to osahej!" velkomyslně souhlasil šéflupič. "Rozvažte mu pazoury!" přikázal.
Přesně toho chtěl Přemek dosáhnout. Zápěstí už měl od pout celá otlačená, protože lupiči mu pouta utáhli zbytečně silně, takže ho tlačily, i když napínal paže a uhýbal jejich tlaku jak jen mohl. Připomínaly se nepříjemnou bolestí při každém pohybu, při každém kroku. Proto pocítil úžasnou úlevu, když tlak konečně přestal. Bolest ovšem trvala dál, a Přemek okamžitě pochopil, proč si kupci po vysvobození z pout tak opatrně masírovali zápěstí. Ani on nemohl po uvolnění rukou hned ohmatávat kousky plastiku. Napřed si musel dát ruce do pořádku.
"Odkud to pochází?" zeptal se zatím.
"Snad si nemyslíš, že ti to prozradíme!" zachechtal se šéflupič. "To je obchodní tajemství, to snad chápeš!"
"Jistě! Chápu!" přikývl Přemek. "Chápu, že je to tak velké tajemství, že to nevíte ani vy sami!"
"Jak to myslíš?!" zeptal se šéflupič podezřívavě.
"Normálně." klidně pokrčil rameny Přemek. "Zřejmě jste se na to zapoměli zeptat toho, od koho ty věci máte."
"My na nic nezapomínáme!"
"Tak proč to tedy nevíte? Proč vám to neřekl?"
"No prostě - neřekl..." přiznal neochotně šéflupič.
"Hmmm - třeba jste se neuměli správně zeptat..."
"To se neboj, to my umíme velice dobře!"
"Hmmm - ale neřekl vám to. Asi byste to měli zkusit nějak jinak."
"To bych rád věděl, jak!"
"Jistě!" přikývl Přemek. "Na to už jsem přece přišel, že byste potřebovali odborné školení!" řekl jakoby pro sebe.
"Tak víš, co? Tak nám to předveď!" rozhodl náhle šéflupič. "Když jseš tak chytrej!"
Jeden z přihlížejících lupičů na jeho pokyn popadl Přemka za ruku a vedl ho k temné budově opodál mezi stromy. Přemek se nebránil, ale i kdyby chtěl, nemělo by to cenu. Připadalo mu, že mu ruka padla do čelistí ocelového svěráku. Ten chlapík sice už napohled vypadal jako pěkný pořízek, ale že má takovou sílu, to Přemka nenapadlo. Nebylo možné mu vzdorovat. Tak silná nebyla ani ta pouta, co měl na rukou předtím.
Ke vchodu do budovy vedl krátký prudký svah. Přemka napadlo, že to asi kdysi dávno bývalo schodiště, ovšem teď bylo zarostlé trávou a stromy tak, že se na něm nedal najít už ani jediný z původních schodů. Po kdysi širokém schodišti teď vedla jen úzká klikatá pěšinka proplétající se mezi kmeny stromů a keři, které vchod do budovy zcela zakrývaly. Kdyby Přemka nikdo nepřivedl až k bývalým dveřím, asi by sám vůbec nepoznal, že vchod je právě tady.
Uvnitř byla veliká prázdná dvorana, jen u protější stěny v kuželu světla padajícího sem jedním z dávných oken, kdosi nehybně stál. Byl jaksi zvláštně shrbený a se skloněnou hlavou vypadal, že si prohlíží něco na zemi před sebou. Teprve až když Přemek přišel blíž, poznal, že ten člověk tam nestojí dobrovolně. Měl ruce svázané za zády podobně jako předtím Přemek, ale navíc byl za ty ruce přivázaný k jedné z několika rezavých traverz, kterými byla stěna vyzdobená. Ta traverza byla na jeho postavu příliš vysoko, skoro ve výši jeho ramen, takže mu vyvracela spoutané paže za zády do výšky. Proto se ten člověk musel nepřirozeně předklánět. Vypadal dost zničeně, vůbec si nevšímal ničeho, co se kolem něj děje.
"Kdo to je?" zeptal se Přemek co nejklidněji, když překonal první zděšení.
"To tě nemusí zajímat." odpálkoval jeho dotaz silák, který Přemka vedl. "Jak vidíš, už dávno to není nemluvně, a přitom pořád ještě neumí mluvit. Je potřeba, abys ho to naučil."
Přemek nevěděl, co má dělat. Byl si jistý, že to je hledaný kupec Nguyen. Tušil, že se teď bude od něj vyžadovat, aby s Nguyenem zacházel hodně surově, přitom se mu ale rozhodně příčilo mu jakkoliv ubližovat. Horečně přemýšlel, jak se z toho vyvléct, ale nic ho nenapadalo. Odmítnout nemůže, to mu bylo jasné. Na to by určitě sám škaredě doplatil, a Nguyenovi by tím asi nepomohl. Jiné řešení ale asi neexistuje. V nouzi se aspoň pokusil získat čas.
"Co se mu stalo?" zeptal se. "To vypadl z letadla?"
"To si způsobil sám!" uchechtl se silák. "On to má rád!"
"Rád?! Jak to?"
"To nevím, jak to, ale kdyby to neměl rád, tak stačilo, aby něco řekl. Snášel to ale beze slova, tak byl asi spokojenej."
Takové řeči se Přemkovi vůbec nelíbily. Netroufal si ale cokoliv namítat. Nebyl pánem situace. Uvědomoval si, že se musí přizpůsobit. Musí mluvit a chovat se stejně, pokud nechce skončit přivázaný u sousední traverzy. Nakonec, jsou to jenom řeči, a ty samy o sobě neublíží nikomu, říkal si. Když se chci domluvit s Francouzem, musím mluvit francouzsky. Když se chci domluvit s gaunerem, musím mluvit gaunersky.
"To rád slyším!" usmál se tedy. "Člověku se hned líp pracuje, když ví, že se jeho práce líbí!"
"Tak se do toho dej!" pobídl ho šéflupič.
"S radostí! Na co se ho mám ptát?"
"To on už ví sám velice dobře. Nemusíš mu to připomínat."
Přemek se otočil k Nguyenovi. Nguyen zvedl hlavu a zahleděl se Přemkovi do očí. Trochu se před ním narovnal, pokud mu to přivázané ruce za zády dovolovaly, a začal rychleji a zhluboka dýchat. Přemek se díval na jeho tělo vynořující se z roztržené košile a nedovedl si představit, že by mu měl na něj sáhnout rukou a něco mu s ním udělat. Bylo mu ovšem jasné, že to udělat musí. Koutkem oka zahlédl, že všichni lupiči, kteří až dosud byli venku, teď přicházejí dovnitř, shromažďují se okolo něj a přihlížejí, co s Nguyenem udělá. Nebylo vyhnutí. Přemek vzal Nguyena pod krkem a uchopil ho za hrdlo. Nguyen sebou trhl a prudce napjal paže v poutech, jakoby se mohl bránit. Nemohl ovšem nic, ani uhnout před Přemkovou rukou.
"Tak copak mi povíš?" zeptal se ho Přemek tím nejhrozivějším hlasem, jakého byl schopen, a chopil se jeho krku i druhou rukou.
Nguyen se natáhl do výšky, vystoupil na špičky, křečovitě rozšklebil ústa a napjal krk. To bylo všechno, co mohl udělat. S přivázanýma rukama nemohl Přemkovi v ničem zabránit ani se před jeho rukama nějak chránit. Jen sklonil hlavu, aby mohl napnout krk ještě silněji a aby si aspoň bradou trošku chránil hrdlo před Přemkovými prsty. To už ale bylo pozdě, to už měl Přemkovy ruce na krku až pod bradou a hrdlo v jejich moci. Bradou už se jim bránit nemohl. Jeho krk v Přemkových rukou ztvrdl a vystoupily na něm křečovitě napjaté svaly. Jen kůže na krku mu zůstala měkká a poddajná, všechno pod ní bylo rázem tvrdé jako kámen. Přemek ale jeho krk netiskl nijak silně. Spoléhal se na to, že tohle přihlížející lupiči nemohou poznat. Nguyen zatínal zuby, pomalu vykulil oči a pootevřenými ústy přes zaťaté zuby s tichým sykotem nadechoval na nejvyšší možnou míru, jakoby to mělo být naposledy v jeho životě. Lomcoval za zády spoutanými pažemi, ze všech sil se rval s pouty, snažil se osvobodit si ruce, aby se mohl bránit. Na čele se mu zaperlily kapičky potu z té námahy. I Přemek cítil, jak mu pod rukama kůže na Nguyenově krku zvlhla potem.
Pak si Nguyen všiml, že se mu nic moc neděje. Necítil ten obávaný nával krve do hlavy, který očekával a na který se duševně připravoval. Uvědomil si, že Přemek mu krk jen volně drží v rukou, ale nesvírá. Uvědomil si, že s tím napínáním krku se namáhá zbytečně a ve svém úsilí trošku polevil. Mohlo to vypadat, jakože už podléhá a začíná ztrácet vědomí, a přihlížející lupiči si to možná opravdu mysleli. Jenom Přemek věděl, že to není možné, že tak moc toho Nguyenovi nedělá. Z lehkého sevření Přemkových rukou Nguyen pochopil, že Přemek není jeho nepřítelem. Krční svaly pomalu uvolnil a opatrně vydal svůj krk všanc sevřeným Přemkovým rukám. Přemek okamžitě ucítil, že tvrdě napjaté svaly vystupující na Nguyenově krku pod jeho rukama pomalounku měknou, přestávají Nguyenovi vystupovat pod kůží a tlačit Přemkovi do rukou tak tvrdě, poddávají se Přemkovým prstům a nakonec se uvnitř Nguyenova krku nadobro ztrácejí. Zřetelně také cítil, jak se mu prsty na Nguyenově krku k sobě přibližují a setkávají se, jak se pod jeho rukama obvod Nguyenova krku zmenšuje.
Přitom Nguyen dál zatínal zuby, dál poulil oči námahou, dál pilně pracoval všemi svaly na spoutaných pažích a z jeho obličeje se neztrácel výraz člověka zoufale bojujícího o život. Jen Přemek mohl rukama cítit, že už to není doopravdy, že Nguyen už se nepokouší klást jeho rukám odpor. Poznával také, o kolik je teď Nguyenův krk tenší, když už nenapíná svaly. Napadlo ho, jak silné musí Nguyen ty svaly mít, když po jejich napnutí mu krk tak zesílí. Jak k nim asi přišel, a hlavně proč si takové mocné svaly na krku vytrénoval? pomyslel si. Jak velkou silou by asi dokázal vzdorovat a jak velkou silou by Přemek musel Nguyenovi stisknout krk, aby odpor těch svalů překonal, kdyby ovšem chtěl Nguyenovi nějak ublížit, a kdyby Nguyen ty svaly zase napjal? Nguyen se ale vzdával Přemkovým rukám, nechával své svaly v klidu a nebránil se. Jeho svaly byly teď v jeho krku téměř nenahmatatelné. Jistý si ale Přemkem pořád ještě nebyl. Přemek ucítil pod prsty ve změklém Nguyenově krku jeho tepny prudce pulzující ve zběsilém tempu. Přemek pochopil, že Nguyen jen zkouší, jaké s ním má Přemek úmysly. Klidný Nguyen rozhodně ještě nebyl. Soustředěně vnímal kůží na krku Přemkovy ruce a pozorně sledoval každý jejich sebemenší pohyb. Poznal, že mu Přemek nenápadně ohmatává uvolněný krk. Netušil, proč, a netušil ani, co se mu Přemek chystá s krkem udělat. Zvedl hlavu a zkoumavě se zadíval Přemkovi do očí. Tím si ovšem zcela odkryl hrdlo a naprosto ho tak vydal všanc Přemkovým prstům. Přemek dokonale cítil pod rukama všechny pohyby Nguyenova krku spojené se zvedáním hlavy. Nguyenův krk se v jeho rukou jakoby prodloužil, Nguyenovo hrdlo se pod jeho prsty jakoby zvětšilo a zřetelně na krku vystoupilo jakoby vstříc Přemkovým rukám, jakoby se jim přímo nabízelo ke stisknutí. Nguyen rozšířenýma očima upřeně hleděl Přemkovi do obličeje a čekal. Cítil, že se mu Přemkovy ruce pomalu posouvají po krku do těch nejchoulostivějších míst.
"Tak spusť! Na co čekáš?" pokusil se Přemek udělat dojem na lupiče další hrozivou otázkou a sevřel Nguyenovi krk trošku silněji. Nguyenovi začal rudnout obličej, na čele mu naběhly žíly, ale krční svaly nenapjal. Cítil, že se mu začíná valit krev do hlavy a sevřenými žílami pod Přemkovýma rukama se nemůže vracet zpět do těla, ale zdálo se mu, že zatím by se to snad dalo vydržet. Říkal si, že rozhodně nebude na škodu předvádět těm lotrům okolo situaci horší než jaká je ve skutečnosti. Snášel tedy sevření krku bez odporu, jen upřeně poulil oči Přemkovi do obličeje a s obavami čekal, co mu Přemek udělá dalšího. Jasně cítil, že mu Přemkovy prsty nahmataly na krku obě krční tepny a zůstaly na nich ležet. Chtěl věřit, že je to jen proto, že Přemek chce sledovat jeho tep. Doufal, že mu Přemek ty tepny nestiskne. Věděl, že mu v tom nemůže nijak zabránit. I kdyby napínal krk sebevíc, v tomhle místě zůstávají krční tepny vždycky nechráněné. Sledoval tlak Přemkových rukou a jejich sevření a cítil, jak mu tlakem zadržené krve otékají všechny sliznice v hlavě. Ztratil možnost dýchat nosem, naběhlé nosní sliznice mu jej nadobro ucpaly. Cítil, jak se mu zvětšuje jazyk v ústech a pomalu mu ucpává dýchací cesty v krku. Musel otevřít ústa, aby mohl dýchat. Napadlo ho, jestli Přemek vůbec ví, co všechno mu svým sevřením způsobuje. Dál se před Přemkem vypínal na špičky, tiše sípal ústy kolem opuchlého jazyka a byl rád, že mu Přemek aspoň hrdlo nechává volné. Přemek měl prsty na Nguyenově hrdle jen lehce položené, nestisknul mu ho. To ovšem věděl jen on a Nguyen. Lupiči okolo to určitě nepoznali. Ti mohli vidět jen Nguyenovo chování. Nguyen stále křečovitě zatínal zuby v rozšklebených ústech, napínal celé tělo, ze všech sil lomcoval pouty, nohy mu hrály napjaté jako struny, jeho krk však zůstával v Přemkových rukou měkký a poddajný. Jen jeho hrtan jako jediný zůstával v Přemkově dlani dál tvrdý a špičatý. Přemek cítil v tom změklém krku pod rukama každý Nguyenův pohyb, každý detail jeho teď už nepochybně jen hraného a ochabujícího zápasu pažemi s pouty, každý pohyb hlavy, který byl s ním spojený. Malíčky rukou cítil každý pohyb Nguyenových klíčních kostí a přes ně i každý pohyb jeho paží bojujících s pouty, a také každé napnutí a uvolnění svalů pohybujících Nguyenovými rameny. Když Nguyen otevřel ústa, pocítil Přemek rukama prsty pohyby jeho čelisti i lehké posunutí jeho ohryzku v krku o kousek dolů, které s tím souviselo. Vlastně všechno v Nguyenově krku se mu pod rukama neustále pohybovalo, bylo plné života. Především ale Přemek stále cítil pod prsty Nguyenovy tepny a zjišťoval, že jeho tep se zvolna uklidňuje. Dokonce se mu zdálo, že v důsledku toho se Nguyenovi naběhlé žíly na čele zmenšují a ztrácí. To by se okolostojícím lupičům nemuselo líbit, uvědomoval si.
Přemek proto Nguyenovi stiskl krk prsty o něco silněji, aby mu žíly na čele zase znova naběhly.
"Tobě to ještě nestačilo?" zahromoval na něj jak nejhrozivěji dovedl. "No, jak myslíš!"
Nguyen přičinlivě zaškubal za zády spoutanými pažemi, oči mu povylezly z důlků, ale krk ani teď nenapjal. Tlak v hlavě mu teď sice pořádně zesílil a byl už hodně nepříjemný, ale Nguyen byl pevně rozhodnutý vydržet Přemkovo škrcení co nejdéle. Děsil se, že by na Přemkovo místo mohl nastoupit někdo jiný. S uvolněnými krčními svaly se dál poddával tlaku Přemkových prstů a ochotně snášel přetlak krve a všechny ostatní následky, které mu Přemkovy ruce v hlavě působily. Z toho Přemek usuzoval, že mu nijak neubližuje, že jeho sevření je stále ještě snesitelné. V tom přesvědčení ho utvrzovalo i to, že Nguyenův původně divoký tep, který Přemek v jeho krku stále pod prsty zřetelně cítil, není už teď o mnoho rychlejší než jeho vlastní. Vzhledem k tomu, o kolik se Nguyen ve svém hraném boji o život namáhal víc než Přemek, který stál klidně a jen lehce svíral měkký Nguyenův krk, byl už Nguyenův tep vlastně docela klidný a přirozený. Zato Nguyenův obličej teď začal vypadat úplně příšerně. Ztmavnul, třošku se zvětšil a zakulatil, vypadal jako nafouknutý. Na čele a na skráních se mu pod kůží ostře rýsovaly naběhlé žíly. V pootevřených ústech se zvětšenými naběhlými rty Nguyenovi otékal jazyk. Pomalu, ale viditelně se zvětšoval jako když se nafukuje balónek. Vyplňoval už Nguyenovi celá otevřená ústa a už se mu tam ani nemohl vejít, tlačil se mu mezi zuby ven. Přemek i Nguyen doufali, že to lupiči vidí a že to ocení. Přemek sám jen hmatem kontroloval Nguyenovy krční svaly, kdy se napnou jako signál, že v tomhle divadle už není možné dál pokračovat. Místo toho se mu v dlani pohnul jen Nguyenův vystouplý hrtan. Vyjel mu z ruky nahoru a pak zase sklouzl zpět dolů do dlaně. Nguyen naprázdno polkl. Jeho krční svaly ale dál zůstávaly v klidu, jen jeho tepny se pod Přemkovými prsty rytmicky cukaly. Nguyen zřetelně cítil, jak mu Přemek jedním prstem lehce rýpá do krku a pohrává si mu tam s jedním uvolněným svalem. Pochopil, že Přemek sleduje jeho stav a čeká, jestli Nguyen ten sval napne. Nguyenovi už z přetlaku krve v hlavě naskakovaly mžitky před očima, ale za nic na světě by ten sval nenapjal. Dál se bez odporu trpně poddával Přemkovým rukám, se zvednutou hlavou přímo nabízel své nechráněné hrdlo Přemkově ruce a své tepny jeho prstům, nechával si dělat s krkem, co Přemka napadlo, jen s očima dokořán otevřenýma nepřetržitě zíral Přemkovi do obličeje a napjatě čekal, čeho se od něj dočká dál.
"Tak co? Bude to?" zahromoval na něj Přemek a zatřásl Nguyenovi krkem. Nguyenova hlava na uvolněném krku se bezvládně zakymácela. Přemek se trochu vyděsil, že mu něco udělal. Cítil ale dál v Nguyenově krku stále stejně silný a pravidelný tep a viděl Nguyenovy vypoulené oči, které ho stále stejně upřeně pozorovaly, takže dospěl k názoru, že mu asi nijak neublížil. Tiskl mu tedy krk dál.
Lupiči stáli v půlkruhu okolo a se zájmem přihlíželi. Dva z nich dokonce trochu přidřepli, aby lépe viděli Nguyenovi pod bradu, co mu tam Přemek s krkem dělá. Přemkovi bylo jasné, že nesmí Nguyena moc šetřit, aby to ti okolo nepoznali. V tomhle se oni určitě vyznají líp než on. Nguyen to bude muset vydržet. Určitě je mu to jasné také.
"No, jak myslíš!" křikl mu zblízka do oteklého zfialovělého obličeje. "Když nebudeš mluvit, tak nebudeš ani dýchat!"
Kloubem ukazováku mu mírně zatlačil na to měkké místo na hrdle těsně pod bradou a ztížil tím Nguyenovi dýchání. Nguyen poslušně zachrčel otevřenými ústy jako herec na jevišti, když dostane narážku na svůj výstup, ale ani náznakem se nepokusil napnutím svalů si hrdlo zase uvolnit. Ochotně strpěl zúžení svých dýchacích cest a pilně vydával tak děsivé chrčivé zvuky, jaké rozhodně neodpovídaly tak mírnému přivření dýchacího ventilu, jaké mu Přemek prstem působil. Pak iniciativně zadržel dech úplně a z otevřených úst pomalu vyplázl jazyk. Přemek zřetelně cítil, že mu Nguyenův hrtan v dlani sám vyjel o kousek nahoru, že si Nguyen sám zcela uzavřel své dýchací cesty. Nguyen divoce zazmítal celým tělem, ale krční svaly dál nechával uvolněné a poddajné a tu dýchací záklopku uzavřenou.
Přemek sledoval jeho opuchlý obličej s naběhlýmí žílami, a přemýšlel, jestli to přece jenom trochu nepřehání. Ze ztemnělého Nguyenova obličeje na něj nehybně zíraly obrovské bílé kulaté Nguyenovy oči vylezlé z důlků. Přemek nedovedl poznat, jestli ty oči vytlačuje Nguyenovi z důlků přetlak krve v hlavě, způsobovaný Přemkovýma rukama na krku, anebo jestli to Nguyen jen hraje stejně jako to smrtelné chroptění a vyvaluje tak příšerně oči sám. Zbytečně ale Nguyenovi ulevovat si netroufal, aby se neprozradil. Koutkem oka viděl, jak Nguyen zatíná pěsti spoutaných rukou, jak napíná svaly na pažích a jak se ze všech sil snaží vyrvat ruce z pout. Vzdouval hruď a cvičil s ní naprázdno, jako kdyby se kdovíjak dusil. Přemek mu přitom v dýchání nebránil, tlak prstem na hrdlo Nguyenovi jen lehce naznačoval. Hned zpočátku se přesvědčil, že Nguyen i se zúženou dýchací trubicí v krku dýchat může, a teď mu hrdlo ještě o kousek uvolnil. Nguyen si ale sám udržoval svůj dýchací ventil úplně uzavřený i bez pomoci Přemkovy ruky, zadržoval dech sám, z vlastního rozhodnutí.
Přemek malíčky rukou cítil každý pohyb Nguyenova hrudníku. Uměl už rozeznat, kdy se Nguyen nadechuje doopravdy a kdy jen naprázdno pohyby hrudníku předstírá lapání po vzduchu. Byl v tom nepatrný rozdíl, který Přemek mohl hmatem rozeznat, ale lupiči očima určitě nepoznali nic. Nguyen uměl hrát svou úlohu perfektně, až to Přemka udivovalo. Sám jen soustředěně sledoval každý záchvěv Nguyenova krku, který v rukou cítil. Svaly v Nguyenově krku stále zůstávaly volné a měkké, že je Přemek ani necítil. Jakoby tam ani nebyly. Přemek nahmatával v Nguyenově krku zřetelně jen jeho páteř, hrbolatý hrtan a ničím nechráněné tepny mezi nimi, které mu bušily do rukou stále stejně silně a pravidelně. Neslábly, nezrychlovaly ani nezpomalovaly. I všechno ostatní, co Nguyen v krku a okolí měl, se mu tam pod Přemkovýma rukama pohybovalo stejně živě jako dřív. Z toho Přemek usuzoval, že to Nguyen zatím zvládá, že se to asi dá vydržet. Spoléhal se, že Nguyen ví, co snese, že včas pozná případnou blížící se pohromu a že mu napnutím krčních svalů dá signál, že už to déle nemůže vydržet. Nguyenovi poskakovaly mžitky před očima, ale Přemkův obličej mezi nimi rozeznával pořád ještě naprosto jasně. Byl pevně rozhodnutý nenapnout krk, vydržet ten příšerný tlak v hlavě, snášet bez odporu to strašné sevření Přemkových rukou a hrát tohle představení tak dlouho, jak jen to Přemek uzná za vhodné. Uznával, že ti gauneři musí vidět zrudlý a opuchlý obličej a toho že se jiným způsobem dosáhnout nedá. Dech se zadržet dá, lapání po vzduchu a smrtelné chroptění dovedl zahrát, ale nával krve do hlavy sám neuměl udělat. V tom musel spoléhat na Přemka, že mu ho udělá patřičně efektní a přitom to nepřežene.
Pak Přemek najednou ucítil, že se mu v rukou Nguyenův ohryzek pohnul. Nguyen těžce zachrčel a jeho hrdlo se v Přemkově dlani silně rozechvělo. Přesto Přemek necítil, že by se mu Nguyenovy krční svaly v rukou napjaly a vystoupily ven. Tohle bylo něco jiného. Proto Přemek své sevření zatím neuvolňoval. Usuzoval, že tohle ještě není ten očekávaný signál. Že to jen Nguyenovi došel vzduch v plících a potřebuje se znova nadechnout. I když by ho Přemek nechal dýchat docela normálně, Nguyen nechtěl pokazit představení a při dýchání chroptěl tak srdceryvně, jako kdyby byl v posledním tažení.
"Tak co? Nechceš nám radši něco říct?" zahromoval mu Přemek z nejtěsnější blízkosti přímo do opuchlého zfialovělého obličeje a vytřeštěných očí, aby udělal na okolostojící lupiče ještě lepší dojem a hlavně aby měl pro ně nějaké vysvětlení, proč Nguyenovi dovoluje dýchat.
"Nic - vám - neřek - nu!" chroptivě a téměř nesrozumitelně vypravil ze sebe vyplazeným neforemně opuchlým jazykem přes sevřené hrdlo Nguyen, i když mu Přemek nechával hrdlo i dýchací cesty zcela volné. Přesto Nguyen znovu usilovně a zoufale zachroptěl. I on si uvědomoval, že musí lupičům nabídnout nějaký důvod, proč může dýchat, a že tedy něco odpovědět musí. Uvědomoval si, že teď se musí nadechnout co možná nejvíc, aby pak napodruhé vydržel s dechem déle. Dal si proto záležet, aby ta odpověď byla co možná nejpřiškrcenější. Přemek měl dlaň ruky na Nguyenově hrdle jen lehce položenou a přesto jimi jasně cítil každé Nguyenovo slovo, každý pohyb Nguyenova hrdla při každé vyslovované hlásce, každé zachrčení, každé Nguyenovo zadržení dechu, když se snažil mluvit přerývaně a přerušovaně jakoby mu Přemek mačkal hrdlo a zarážel dech i při řeči a uprostřed slov. Nguyen těžce chrčel a pomalu namáhavě se nadechoval jakoby k nějaké další odpovědi. Přemek malíčky rukou cítil, jak se Nguyenovy klíční kosti pomalu zvedají a jak se jeho krk jakoby zkracuje a ponořuje do nadouvajícího se a stoupajícího hrudníku.
Pak Nguyen zmlkl. Přemek ucítil, že se mu Nguyenův ohryzek v ruce přestal chvět, popojel v Nguyenově krku o kousek nahoru k bradě a znehybněl. Přemek jasně pocítil pod prstem, který měl položený na té záklopce, kterou bylo možné zastavit Nguyenovi dech, jak si ji Nguyen sám zavřel. Přemek mu tedy ten uzávěr dýchacích cest zamáčkl do krku i rukou, až Nguyenovi vylezl jazyk z úst, aby přihlížející lupiči viděli, že je to jedině on, kdo rozhoduje, kdy Nguyen bude smět dýchat a mluvit a kdy ne. Podle Nguyenových klíčních kostí poznal, že Nguyen má hrudník naplno nadechnutý, v plicích vzduchu už zase dostatek a že opět začal zadržovat dech a předstírat, že v sevření Přemkových rukou nemůže dýchat. Samozřejmě že přitom nezapomněl patřičně zoufale zazmítat celým tělem, aby byl dojem ještě přesvědčivější. Odkudpak asi Nguyen ví takhle přesně, jak vypadá a jak se chová škrcený člověk v posledním tažení? pomyslel si Přemek. To si přece nemůže přímo tady a teď takhle dokonale vymýšlet! To musí odněkud znát!
Přemka už nenapadalo nic dalšího, co by ještě mohl Nguyenovi s krkem udělat. Už několikrát ucítil, jak mu pod rukama svaly v Nguyenově krku sebou škubly. Sice dál zůstávaly uvolněné, ale Přemek už tušil, kolik duševního úsilí a vypětí vůle musí Nguyena stát udržení těch svalů v klidu. Stisknout Nguyenovi žíly ještě silněji se proto už neodvažoval. Tušil, že to už by Nguyen asi nemusel vydržet. Ještě větší ztemnění a zfialovění obličeje už mu tedy neudělá, a až mu dojde vzduch a ohryzek v krku se mu pohne a posune dolů, bude ho muset nechat znova nadechnout. Jistě, bude to zase s chrčením, bude to zase efektní, ale nebude to už nic nového. Navíc při opakování by lupiči mohli poznat, že je to všechno jen hrané. Žádné kouzlo se nesmí dělat dvakrát po sobě, připomněl si Přemek základní poučku. Proto Nguyena naráz pustil a rázně se otočil k lupičům, stojícím v půlkruhu okolo.
"Co jste to s ním udělali?" zeptal se a snažil se, aby to znělo rozzlobeně. "Vždyť je úplně vyřízenej!"
"Co je s ním?" podivil se šéflupič. "Vždyť mu nic není! Stojí pořád jako dřív!"
"To ano. Dělá, co může." přikývl Přemek. "Z posledních sil se udržuje při vědomí. Kdybych se do něj pustil pořádně, tak to nevydrží."
"No a co?! Záleží na tom?"
"Mně ne!" usmál se Přemek. "Ale vám by mělo. Kdyby nevydržel, tak už by vám pak neřekl nikdy nic!"
"Myslíš, že by mohl...?" znejistěl šéflupič. "Jak jsi na to přišel?"
"Cítil jsem jeho tep. Pro dnešek je s ním konec. Dneska už z něj nedostaneme nic. Musíme to odložit na zítra."
"Ty jseš nějakej chytrej! Ty se v tom copak vyznáš?"
"Jeden můj kamarád je magistr latinských věd, a ten ví o lidském těle všechno. Něco jsem se od něj naučil."
"Co třeba?"
"To, co jako obchodník potřebuju. Co všechno se dá s lidským tělem dělat a jak na to takové tělo reaguje. Co takové tělo snese a co už ne. Jak se pozná, v jakém stavu to tělo je a že už má dost. Že už je před zhroucením. Víc v běžném obchodním styku vědět nepotřebuju."
Přemek si sice nehorázně vymýšlel, ale zdálo se mu, že to na okolostojící lupiče dělá dobrý dojem. Navíc Nguyen opravdu dělal, co mohl: snažil se vypadat co nejzničeněji, aby tak podpořil Přemkova slova. Do obličeje se mu sice už vrátila normální barva a žíly na čele už mu také splaskly, ale opatrně podklesl v kolenou, jak jen mu to ramena uvázaných paží dovolovaly, trochu se předklonil, svěsil hlavu na prsa a snažil se vypadat, že už se neudrží na nohou a bezvládně visí jen na vyvrácených přivázaných pažích. Chvílemi tiše, ale přesvědčivě zachroptěl.
"Takže ty už s ním dneska nebudeš dělat nic?" zeptal se šéflupič, a už to neznělo moc výhrůžně.
"Pokud se od něj chcete ještě někdy něco dozvědět, tak raději ne. On už vůbec nereaguje tak, jak by měl, když mu něco dělám. Potřebuje nabrat síly k dalšímu výslechu. Nechte mi ho do zítřka uležet, a zítra si ho vezmu do parády, že se nebude stačit divit. - A zatím bysme to mohli zkusit jinak." řekl po krátkém zaváhání. "Ty krámy tady okolo," ukázal na věci rozházené po zemi kolem, "ty jsou jeho?"
"Byly." přikývl šéflupič. "To jsme u něj našli, když jsme ho šacovali."
Přemek si vybavil, jak šacovali jeho, a pochopil, že jeho vlastní věci leží teď takhle nějak rozházené po zemi v nějaké podzemní místnosti, o níž neví ani to, kde by ji měl hledat. Teď se ale musí zabývat věcmi, které patřily Nguyenovi.
"Můžu se na to podívat?" zeptal se.
"Samozřejmě!" dostal dovolení. Sebral tedy se země pár papírů a prohlížel si je.
"Nedalo by se z toho něco poznat?" zeptal se. "Třeba z nějakých účtenek zjistit, kde to koupil?"
"Tak to nás napadlo taky!" rozchechtali se lupiči. "To už jsme prohlíželi. Není tam nic."
"On to totiž nekoupil, ale někde našel!" vysvětloval šéflupič. "Takové poklady se nekupují, ale hledají! On to někde objevil a odvezl. Přitom tam, kde to sebral, toho rozhodně musí být víc. On to určitě neodvezl všechno. Rozhodně tam musel něco nechat a chce se pro to ještě někdy vrátit. Proto tak tají, odkud to má. Chce to mít všechno jen sám pro sebe!"
"Sobectví je ošklivá vlastnost." přikývl Přemek chápavě. "Ale ať už to našel kdekoliv, musel tam být. Musel se tam nějak dostat a musel tam přinejmenším něco jíst. Třeba by se z nějaké účtenky dalo zjistit, kde si naposledy kupoval něco k jídlu?"
"Žádné účtenky jsme u něho nenašli." zakroutil hlavou šéflupič.
"Škoda. Tak třeba co támhleten zápisník? Ten je také jeho? Mohu se na něj podívat?" zajímal se Přemek.
"Samozřejmě! Ten jsme si už ale také prohlídli. Co tam chceš najít?"
"Nevím. Nějaký plánek... Nebo šifru..."
Přemek sebral zápisník a listoval si v něm.
"Šifru?" řekl šéflupič překvapeně. "To nás nenapadlo..." rozhlédl se po ostatních lupičích. "On tam má něco zašifrované?" nahlížel Přemkovi přes rameno do zápisníku. "My jsme tam nic nenašli!"
"Šifrovaná zpráva není poznat, že je zašifrovaná!" poučil ho Přemek mentorsky, aby se šéflupič už dál nevyptával a nepoznal, že Přemek o tom taky nic neví. "Teprve až najdeme klíč, poznáme, co je zašifrované a co ne!"
"My jsme ale u něj žádné klíče nenašli!"
"To nejsou klíče!" usmál se Přemek. "To je - to vlastně může být cokoliv." vyzul se z vysvětlování, aby nemusel říct nějakou věc, na které by ho pak třeba mohli chytit za slovo. "Co všechno jste u něj našli?"
"Jenom tady tohle." ukázal šéflupič na věci rozházené po zemi. "Nic jiného u sebe neměl."
"Nemůže mít třeba někde něco ukryté?" zeptal se Přemek.
"Kde? Jak?" nechápal šéflupič.
"Třeba támhle." Přemek ukázal na revolver ležící na zemi opodál. Všiml si ho hned ze začátku, ještě dřív než uvázaného Nguyena, a celou dobu přemýšlel, jak se ho zmocnit. "Ten je také jeho?" zeptal se.
"Samozřejmě. Ten jsme mu také sebrali."
"Jak to, že se jím nebránil?"
"Protože vůbec neměl čas ho vytáhnout!" rozesmáli se lupiči. "Nedovolili jsme mu to!"
"Možná..." přikývl Přemek přemýšlivě. "Anebo to mělo nějaký jiný důvod. - Můžu se na něj podívat?"
"Proč? Co na něm chceš vidět?" zeptal se šéflupič, jakoby zavětřil čertovinu.
"Co s ním je. Zdá se mi divné, že se s ním nebránil. Co když to třeba není normální revolver? Co když ho nepoužil z nějakého jiného důvodu? Jestli v něm třeba nemá něco schované..." začal rychle rozvíjet spásný nápad, který před chvilkou dostal.
"Myslíš?" podivil se šéflupič a vypadal překvapeně. "Že by..." podíval se zkoumavě na revolver.
"Nevím." pokrčil rameny Přemek. "Možné je všechno. Obchodníci mívají všelijaké schovávačky. To bych si ho musel důkladně prohlédnout. - Můžu?"
"Můžeš." přikývl šéflupič. "Co by v něm mohlo být schované? A kde?"
Přemek sebral revolver se země a prohlížel si ho.
"Nevím. Třeba v hlavni." odpověděl. "Nějaký papírek stočený do ruličky. - Plánek, - nebo..."
Mezitím se přesvědčil, že revolver je nabitý. Koutkem oka si všiml, jak napjatě ho přivázaný Nguyen sleduje. Nedokončil tedy větu, prudce odskočil od shromážděných lupičů a namířil na ně revolver.
"Ruce vzhůru! - A lehnout na zem!" zařval na ně a ze všech sil zahvízdal signál.
Očekával, že ihned po zahvízdání se začnou dovnitř hrnout kupci na pomoc, ale nestalo se nic. Ani překvapení lupiči se nehýbali. Přemka se začala zmocňovat panika.
"Ruce vzhůru! - A lehnout na zem!" zopakoval svůj rozkaz lupičům, a pro zdůraznění vystřelil z revolveru do vzduchu nad jejich hlavy. Dunivá rána se rozlehla halou, až se odevšad začalo sypat smetí.
Teprve tento výstřel probudil lupiče z ustrnutí. Rychle zvedali ruce nad hlavu a lehali si na zem.
"Na břicho! Obličejem dolů! A ruce za záda!" přikazoval jim Přemek přesně tak, jak to viděl ve filmech na Intertelu. Přiskočil k Nguyenovi a rychle mu přeřezával pouta na rukou. Trvalo mu to o pár vteřin déle, než by si přál, ale naštěstí se za tu dobu nic zlého nestalo. Pak zase rychle odskočil do bezpečné vzdálenosti od ležících lupičů, zatímco Nguyen hbitě přišlápl nejbližšího k zemi a začal mu svazovat ruce na zádech.
Ostatní kupci ale nepřicházeli. Přemek zahvízdal ještě jednou, ale bez úspěchu. Nguyen pracoval sice rychle a zručně, ale byl sám. Dokončil svazování jednoho a pustil se do druhého, ale ostatní nepříjemně ožívali. Pohybovali se na zemi a zkoušeli se rozhlížet kolem sebe, co se děje. Přemek najednou nevěděl, co má dělat. Pak jeden z lupičů nechal své ruce sklouznout se zad a opřel se jimi o zem.
"Ruce za záda!" křikl na něj Přemek. Nestalo se ale nic. Lupič nechal ruce na zemi. Navíc ostatní byli Přemkovým povelem upozorněni na to, co udělal. Druhý lupič také spustil ruce se zad na zem. Po něm další a další.
"Ruce zpátky za záda!" vykřikoval Přemek, ale nikdo už nereagoval.
Pak se ten nejsilnější z lupičů náhle na těch rukách vzepřel, zvedl se a vrhl se na Nguyena.
"Zpátky! Lehnout!" zařval na něj Přemek, ale lupič ho už neposlouchal. Navíc se začali zvedat i ostatní a přidávat se k němu. Bylo jich sice méně o ty dva, kteří už měli ruce svázané, ale přesto proti nim Nguyen neměl šanci. Přemek držel sice v ruce revolver a mířil do klubka zápasících těl, ale netroufal si vystřelit. Ochromoval ho paradoxní strach, že by mohl někoho doopravdy zastřelit, a navíc ten někdo by mohl být právě Nguyen. Vystřelil tedy ještě jednou do vzduchu nad bojující těla, ale tentokrát už to žádný výsledek nemělo. Zápas pokračoval dál a vypadalo to, že už brzy bude rozhodnuto. Nguyen už se nemohl ani pohnout. Navíc toho druhého svázaného lupiče asi už neměl čas svázat pořádně, takže tomu se teď podařilo si ruce z pout vyvléct a hned začal ostatním pomáhat.
Bylo dobojováno. Nguyen ležel na zemi svzaný, zneškodněný, a ostatní kupci pořád nikde. Vítězní lupiči se zvedali od spoutaného Nguyena a obraceli se k Přemkovi. Jeden z nich sice pořád ležel na zemi s rukama svázanýma za zády, ale těch ostatních, volných, bylo i bez něj nepříjemně mnoho. Sice se zatím neodvažovali vrhnout se na něj proti namířenému revolveru, ale Přemek nepochyboval, že to je jen otázka času. Teď už nehrozilo nebezpečí, že by zastřelil Nguyena, ale přesto Přemek s hrůzou zjišťoval, že není schopen stisknout spoušť a zastřelit živého a zdravého člověka plného síly, a to ani když je to lupič.
Šéflupič vykročil pomalu směrem k Přemkovi jako první, a ostatní ho po krátkém zaváhání následovali. Krok za krokem se zvolna blížili a Přemek zoufale přemýšlel, co má dělat. Mířil revolverem na hruď šéflupiče, viděl jeho napjatý výraz obličeje, viděl jeho plavné kočičí pohyby, jimiž se přibližoval, uvědomoval si, co se nepochybně stane, až bude na dosah, viděl přes mušku revolveru každý pohyb jeho hrudi a nedokázal mu tu vzdouvající se hruď prostřelit. Vzdálenost od lupičů se zmenšovala, už byla poloviční, už byla třetinová. Přemek před nimi ustupoval, až narazil zády na stěnu. Dál už nemohl. Nevěděl, na kterého z nich má mířit dřív. Už byli tak blízko, že by mu určitě mohli vytrhnout revolver z ruky. Vtom se najednou ve vchodu objevil první z kupců.
Musel se ale zastavit na nekonečný zlomek vteřiny, aby se v šeru haly zorientoval. Naštěstí se za ním objevil další, a pak i ostatní. Pak už to šlo rychle. Překvapení lupiči se ani moc nebránili. Jen ten nejsilnější si nechtěl nechat svázat ruce. Bránil se ze všech sil, pohazoval těmi dvěma kupci, kteří mu viseli na rukou, jako dvěma hadry. Nebylo možné ho zkrotit. Teprve až když se podařilo prvního z ostatních lupičů přemoci a spoutat, vítězný kupec přemožitel se tím uvolnil a mohl se přidat jako posila ke krotitelům toho siláka. S rozběhem skočil tomu silákovi na záda a pověsil se mu na krk. Nic se nestalo. Silák nejenže se udržel na nohou, ale téměř ani nezakolísal. Jen mu začal rudnout obličej, otevřel ústa dokořán a začal namáhavě lapat po dechu. Bojoval ale dál. Ani tři kupci na něj viditelně nestačili. Podařilo se jim jen udržet se na něm do té doby, než všichni ostatní lupiči byli už spoutaní a všichni kupci se mohli soustředit jen na toho siláka. Teprve pak se začala karta obracet. Podařilo se jim srazit ho na kolena a potom až na zem. I tam s ním měli plno práce, jeho síla byla nepřekonatelná. Pak mu ale paže uvízly ve smyčkách provazu, a teprve to byl konec jeho obrany. Na provaz ani ta jeho obrovská síla nestačila. Sice se ještě na zemi kroutil a vzpínal, až celá ta hromada kupců na jeho zádech nadskakovala, ale ruce už měl zneškodněné, a bez nich byl vyřízený. Jakmile mu kupci definitivně utáhli poslední uzel na zápěstích, pochopil, že je dobojováno, a zůstal pod nimi ležet už bez hnutí.
"Kde jste byli tak dlouho?" zeptal se Přemek kupců, když už všichni lupiči byli přemožení a Nguyen byl znovu osvobozen. "Málem jste přišli pozdě! Vy jste neslyšeli mé hvízdání?" řekl vyčítavě.
"Slyšeli, ale nemohli jsme být moc blízko, jinak by nás ti gauneři objevili! Vyrazili jsme hned, jak jsme to hvízdnutí a výstřel zaslechli, ale chvíli to trvalo, než jsme sem doběhli!"
"Chytili jsme všechny?" zajímal se Richard.
"Snažil jsem se nalákat je sem všechny." odpověděl Přemek. "Proto jsem se s nimi tak dlouho vybavoval."
"Jsou všichni." potvrdil Nguyen. "Za tu dobu, co mne měli v práci, než přišel tady můj zachránce," ukázal na Přemka, "jsem měl dost času spočítat si, kolik jich bylo."
"Kdyby tam venku některý zbýval, tak by určitě udělal poplach, když jsme sem běželi. Všimli bysme si toho." potvrdil jeho slova jeden z kupců.
Lupiči teď leželi před nimi na zemi v řadě vedle sebe jako ulovená zvěř na výřadu po honu. Každý ležel na břiše se svázanýma rukama složenýma na zádech, aby mu na ně bylo dobře vidět. Kupci teď potřebovali odjet a vrátit se zpět na hlavní silnici.
"Co s nimi?" nadhodil problém Honza.
"Nic." pokrčil rameny Richard. "Co bys s nimi chtěl dělat?"
"To je tady chceš nechat? Takhle ležet svázané?"
"A proč ne? Oni nás přece taky nechali ležet svázané!"
"Ale tady je nikdo nenajde!"
"Nás by tam taky nikdo nenašel. Měli jsme neskutečné štěstí, že za námi jel Přemek a věděl o nás a slyšel, že se tam někde před ním něco s námi stalo!"
"No vidíš! Oni to štěstí mít nebudou! O nich tady teď neví nikdo!"
"Zato mají svázané jenom ruce. Chodit můžou, na rozdíl od nás, kteří jsme měli svázané i nohy a nemohli jsme se hnout z místa. Já jsem byl navíc ještě přivázaný ke stromu!"
"Ty myslíš, že dokážou sami dojít k silnici? Takhle?"
"A proč ne? Svázané ruce jim v chůzi vadit nebudou. Mohou dojít, kam se jim zlíbí, a někde už najdou někoho, kdo jim ty ruce rozváže. Kromě toho někdo z nich je určitě dost šikovný, aby dokázal někomu druhému rozvázat pouta i svázanýma rukama. Vsaď se, že se dokážou osvobodit sami navzájem! Hned, jak je přestaneme hlídat!"
"No právě! To určitě dokážou!" vložil se do diskuze Nguyen. "Možná rychleji, než by nám mohlo být milé. Ještě by se mohli pustit za námi a zkomplikovat nám život dřív, než dojedeme na silnici! Musíme je mít pořád pod dohledem. Vezmeme je s sebou." rozhodl. "Až pojedeme přes nějakou větší vesnici a kolem nějaké policejní stanice, tak jim je tam potom předáme."
Kupecká výprava se vydala na zpáteční cestu. Vozy jely po známé cestě ven ze Zakázané oblasti a za nimi šli pěšky lupiči přivázaní na provazech za vozy jako koně. Nguyen nechtěl ani na okamžik riskovat, že by si zase některý dokázal osvobodit ruce, a tak byli všichni pod nepřetržitým dohledem. Kočí na každém dalším voze měl dokonalý výhled na lupiče, kteří šli za vozem před ním, a hlavně na jejich svázané ruce zkřížené na zádech. Kdo z nich měl dlouhé rukávy, musel je mít vysoko vykasané, aby nic nezakrývalo výhled na jeho pouta a na to, co by se snad případně pokoušel s nimi udělat.
Kolonu uzavíral Přemek a ostražitě hlídal lupiče jdoucí před ním za posledním vozem. Měl obrovské výčitky svědomí, že v kritické chvíli selhal, protože nedokázal vystřelit a tím vlastně ohrozil celou akci. Proto nespouštěl oči z rukou lupičů jdoucích před ním, aby nezklamal podruhé. Náhodou šel před ním právě ten nejsilnější, kterému se málem podařilo výsledek celé Přemkovy akce zvrátit. Sílu jeho rukou ostatně Přemek pocítil i sám na vlastním těle. Také měl stále před očima, jak snadno tyhle mohutné paže pohazovaly hned několika kupci současně, dokud ještě nebyly tak pevně spoutané. Teď si je mohl bez obav a beze spěchu prohlížet. Svalnaté a žilnaté mocné paže vycházely s vyhrnutých rukávů a mířily do klubka provazů utažených kolem zápěstí. Dole z klubka trčely dvě mohutné ruce jako lopaty. Přemek ostražitě pozoroval každý jejich pohyb. Po většinu času ruce nehybně spočívaly v poutech volně pootevřené, ale občas se naprázdno zaťaly v pěsti a svaly na pažích napjaly a plasticky vystoupily. Bylo jasné, že tenhle lupič se nesmířil s tím, že má ruce svázané. Naštěstí k roztržení pout ani jeho obrovské svaly nestačily.
Občas se k Přemkovi přidal Nguyen. Neustále objížděl celou kolonu a všechno osobně kontroloval. Když se poprvé zastavil u Přemka, mimoděk si sáhl na hrdlo.
"Vy jste mi teda dával zabrat!" poznamenal s úsměvem. "To byla teda koňská dávka, jen co je pravda!"
"Promiňte, jestli jsem vám nějak..." pokusil se omlouvat Přemek.
"Neomlouvejte se, to je v pořádku! To bylo v té situaci nutné!" odmítl jeho omluvu Nguyen. "Dělal jste to perfektně!" pochválil ho naopak. "Jen se to nedalo vydržet!" zasmál se.
"Myslel jsem, že když jste se tak uvolněně poddal..."
"Samozřejmě! Přece bych vám to škrcení neztěžoval nějakým kladením odporu! Na to tam opravdu nebyla vhodná situace! To přece k obchodování také patří! Kdo se chce živit obchodem nebo nějak jinak pracovat s lidmi, ten musí od lidí ledacos snášet! A vy na to máte vlohy! Nechtěl byste se také živit obchodováním jako já? Místo bych pro vás měl!"
Přemek si představil, že by musel také snášet něco takového, co předtím dělal Nguyenovi, a s úsměvem a s díky odmítl.
"No, jak myslíte." pokrčil rameny Nguyen. "Kdybyste si to ale rozmyslel a chtěl si to vyzkoušet... To, jak jste mne a všechny ostatní zachránil, to byla perfektně provedená práce! Někoho takového bych ve svém týmu potřeboval každou chvíli!"
"Vždyť jsem to přece nakonec všechno pokazil!" namítal Přemek ani ne tak skromně, jako spíš zahanbeně. "Vždyť jste nakonec museli zachraňovat vy mne, a ne já vás!"
"Jak to, pokazil? Že jste nedokázal žádného z těch gaunerů zastřelit? Přiznám se vám, že ani já jsem nedokázal vystřelit do živého, když nás ti gauneři tam na té silnici přepadli! To není pravda, čím se chlubili, že jsem ten revolver ani nestačil vytáhnout! Stačil, a mířil jsem na ně, jenže jsem nedokázal stisknout spoušť, když jsem viděl před hlavní živého pohybujícího se člověka! Proto nás dostali, proto jsme skončili tak, jak jsme skončili! Jsme prostě civilizovaní lidé a nedokážeme někoho zabít, někomu ublížit. Vzpomínáme všichni na Civilizaci a chtěli bysme žít tak, jak žili lidé tenkrát. Tehdy byl žvot a zdraví nejvyšší hodnotou, lidé se nesměli navzájem zabíjet ani si ubližovat, a my se snažíme dodržovat tyhle pravidla i dnes, i když Civilizace už dávno neexistuje. A takovíhle gauneři z toho teď mají užitek." řekl trpce. "Ale přesto si myslím, že jste to všechno udělal perfektně! I to, co jste dělal mně," znova si mimoděk sáhl na hrdlo, "i to, co jste pak neudělal jim!"
Nguyen tak dál neustále pokračoval ve vynášení Přemka až do nebe. Přemek už nevěděl, jak tu nezaslouženou chválu zastavit.
"Můžu se vás na něco zeptat?" pokusil se převést řeč někam jinam.
"Ano, samozřejmě. Na cokoliv."
"Víte, mně vrtá hlavou, kde jste přišel k tomu cizokrajnému jménu, když vypadáte jako čistokrevný Čech!"
"To je proto, že naše rodina už pár století žije tady!" zasmál se Nguyen. "Za tu dobu už se geny pořádně promísily. Ale praotec našeho rodu sem přišel z ciziny. - Podobně, jako váš praotec Čech sem přišel se svým lidem odněkud od východu, tak i náš praotec Nguyen sem přišel také od východu, ale trochu vzdálenějšího." usmál se znova. "To bylo někdy v dobách Civilizace. Tehdy se hodně cestovalo." dodal s jakýmsi smutkem v hlase.
"Ano, v dobách Civilizace bylo ledacos jinak než dnes." přikývl zdvořile Přemek.
"Bylo." pokračoval Nguyen najednou téměř zasněně. "To tehdy musel být ráj na zemi! Toho zboží, co se tehdy vyrábělo! A co všechno lidé tehdy kupovali! A doprava skoro zadarmo! Tisíce kilometrů bylo možné vozit zboží z cizích krajů, a vůbec se to neprodražilo! Tehdy muselo být radost být obchodníkem! Věčná škoda, že se ta Civilizace rozsypala!"
"Já jsem zase někde četl, že lidi tehdy nebyli s tou Civilizací moc spokojení!" namítl opatrně Přemek, když se Nguyen na chvilku odmlčel.
"To je možné." připustil Nguyen. "Pitomci se najdou v každé době. Pro mne je ale rozhodující, co vidím na vlastní oči, a ještě lépe, co si mohu vlastníma rukama osahat. Tak úžasné věci, jaké se nacházejí na smetištích z té doby, se nikde jinde nenajdou. A v jakém množství! Tehdy museli být lidé šťastní, když měli takovou nádheru! Jak museli být bohatí, když si mohli dovolit kupovat tolik věcí! V té době bych chtěl žít! To by se to prodávalo! Ne jako dneska, když si lidi v každé vesnici dělají všechno sami a nic odjinud kupovat nechtějí, protože se jim to zdá příliš drahé! Ale jak to mám prodávat laciněji, když je jakákoliv doprava tak strašně drahá?!"
Kolona opouštěla Zakázanou oblast. Nguyen se znova vydal na obhlídku všech vozů. Přemek za kolonou na chvíli osaměl. Pozoroval neustávající snahy lupičů osvobodit si za zády ruce a už se tím nevzrušoval. Ten silnější ze všech sil napínal paže a snažil se vyrvat jednu ruku z pout tak, jak se mu to podařilo tam v Zakázaném městě. Myslel si asi, že ho nikdo nevidí, ale Přemek pro jistotu sledoval jeho úsilí, i když mu už bylo jasné, že se mu to nikdy nepodaří. Na to měl ruce moc velké. Ten druhý neměl paže tak svalnaté, a tak se ani nepokoušel rozervat pouta hrubou silou. Místo toho pouta ohmatával konečky prstů tak, jak jen se mu dařilo na ně dosáhnout. Měl ruce i prsty neuvěřitelně ohebné a pohyblivé, a navzdory znehybnělým zápěstím jimi dosáhl až překvapivě daleko. Přemek se zájmem pozoroval obratnost těch svázaných rukou. Jinak ovšem i tohle ho nechávalo klidným. Jediným pohledem poznal to, co lupič asi zjistit nemohl, že totiž i se svou šikovností na uzly nikdy nedosáhne.
Úder přišel z naprosto nečekaného směru. Najednou, bez varování, se odkudsi ozval výkřik a na všech stranách za všemi stromy vyskočili ozbrojenci s namířenými puškami. Řev, povely, děs. Přemek strnul. Jako v tranzu zvedl ruce nad hlavu, ale to asi nebylo to pravé. Další řev, další povely. Dřív, než Přemek pochopil, co se po něm chce, přiskočil k němu jeden ozbrojenec a srazil ho na zem obličejem do trávy. Než se Přemek nadál, šlápl mu někdo strašlivou vahou na záda a naráz mu vymáčkl všechen vzduch z plic. Cítil, že mu někdo hroznou silou strhává ruce na záda a pak se mu do zápěstí zahryzly studené ocelové čelisti pout. Asi by vykřikl bolestí, kdyby měl v sobě nějaký vzduch. Takto nebyl schopen vypravit ze sebe ani hlásek. Strašlivá váha na zádech ho tiskla k zemi tak, že nemohl ani dýchat.
Trvalo to nekonečně dlouho, než ta tíha povolila a Přemek se mohl opět nadechnout. Jinak se ale neodvažoval ani pohnout. Stejně by moc možností neměl. Ruce měl bolestivě secvaknuté na zádech a nohy mu v téhle poloze nebyly moc platné. S obličejem zabořeným do trávy neviděl, co se kolem něj děje. Jen poslouchal neutuchající řev a povely, které teď už naštěstí nepatřily jemu.
To ale dlouho nevydrželo. Najednou dostal Přemek bolestivý kopanec do žeber.
"Vstávej!" zařval na něho někdo.
Přemek se snažil poslechnout co nejrychleji. S rukama za zády to ale nebylo tak jednoduché. Musel se převalit na záda a posadit se. Netrvalo mu to dlouho, ale přesto si tím vysloužil další kopnutí do žeber.
"Dělej!" pobídl ho surově ozbrojenec, který stál nad ním.
Konečně se Přemkovi podařilo vstát. Pokoušel se pomáhat si při tom rukama spoutanýma za zády, ale moc platné mu to nebylo. Rychle se rozhlédl kolem sebe. To, co uviděl, nebylo nijak povzbudivé. Uviděl dva další kupce spoutané ocelovými pouty podobně jako byl sám, a ozbrojenci s nimi zacházeli stejně málo laskavě jako ten jeho s ním. Další ozbrojenci pak osvobozovali lupiče. Když se pokusil něco namítnout, dostal od svého ozbrojence ránu pěstí do břicha, před níž se s rukama za zády nebyl schopen nijak uchránit a která mu vyrazila dech.
"Drž hubu, grázle! Nikdo se tě na nic neptal!" dostalo se mu vysvětlení od ozbrojence. Aby to pochopil ještě lépe, ozbrojenec mu pak přelepil ústa náplastí ještě dřív, než dokázal znova popadnout dech. Přemek teď mohl lapat po dechu jen nosem, a říci už nemohl vůbec nic.
S lupiči ozbrojenci jednali jako s nejváženějšími zákazníky. Div že se jim neklaněli. Osvobodili je, ošetřili jim odřeniny od pout, pomohli jim vylézt na vozy a popřáli jim šťastnou další cestu. Úsměvy nešetřili ani oni, ani osvobození lupiči. Ti děkovali za vysvobození, ozbrojenci zdvořile díky odmítali a celá scéna vypadala jako setkání vznešených gentlemanů. Pak vozy odjely, a chování ozbrojenců se radikálně změnilo.
S kupci a s Přemkem už tak laskavě nejednali. S řevem a hrubým cloumáním rozdělili všechny do skupinek po třech. V každé skupince pak všechny za spoutané ruce ještě navíc svázali dohromady. Přemek si všiml, že nejen on, ale i všichni ostatní kupci mají ústa zalepená. Moc času na rozhlížení ale neměl. Jakmile měli všichni tři v jeho skupince ruce posvazované dohromady do jediného velkého svazku, museli všichni vykročit na cestu.
Byla to hrozná cesta. Normálně jít mohl z trojice jen jeden, ten, který byl ke skupince přivázaný za ruce ve směru cesty. Zbylí dva se nemohli obrátit ve směru chůze. Ruce, přivázané za zády ke skupince jim v tom bránily. Museli jít buď bokem, nebo pozpátku. Přemek byl otočený ke směru cesty spíš bokem, ae tažený za ruce i trochu dozadu. Hodnou chvíli mu trvalo, než se naučil, jak má při takové podivné chůzi klást nohy za sebe a přes sebe, aby si o ně nezakopl. Času na učení moc neměl, musel jít, jak to šlo. Skupinku nesměl svou neobratností zdržovat, jinak okamžitě dostal pažbou pušky další herdu do žeber.
I když se po chvíli všichni naučili nějak kráčet tím nezvyklým způsobem, stejně postupovali vpřed jen velice pomalu. To ostatně asi bylo účelem. Touto rychlostí v žádném případě nemohli utéct. Kdyby se o to pokusili, bylo by možné je dohnat i pomalou pohodlnou chůzí.
Cesta to byla nekonečná, a při nepřirozené poloze těla se spoutanýma rukama a nesmyslném způsobu chůze bokem vzad i neskutečně únavná. Ozbrojenci byli netrpěliví a ranami pažbami svých pušek nijak nešetřili. Přemek už měl hrudní koš omlácený ze všech stran a ruce nehybně uvězněné ve středu trojice mu nedovolovaly si ho nějak chránit. Naopak ho nutily vypínat hruď a vystavovat ji ranám ještě víc. Ostatní na tom nebyli lépe. Přemek si rozhodně nemohl stěžovat, že by mu ozbrojenci dávali přednost víc než komukoliv jinému. V jeho skupině snad jen ten, co byl vpředu a mohl proto jít normálně, neschytával tolik ran, protože byl trochu krytý těmi dvěma za sebou.
Ozbrojenci je hnali před sebou jako stádo dobytka. Konečně se před nimi objevila jakási vesnice. K Přemkovu úžasu je ozbrojenci zahnali na náves a tam potom do policejní stanice.
"Tak tady je máte!" ohlásili radostně policistovi sloužícímu ve stanici. "Jejich oběti jsme vysvobodili, jejich uloupený majetek jsme jim vrátili a tyhlety drbany jsme vám přivedli! Můžete si je převzít!"
Ani Přemek, ani kupci k tomu nemohli zalepenými ústy říct vůbec nic. Všichni tedy skončili v zamřížovaném oddělení a policista si pomalu připravoval lejstra na sepsání protokolu. Teprve až když při sepisování dospěl k popisu zločinu, usoudil, že by asi bylo dobré převzaté zločince vyslechnout. Teprve potom přihlížející ozbrojenci strhli Přemkovi i ostatním náplast z úst. Teprve pak mohl Nguyen říct, co se stalo.
Nikdo mu nevěřil. Svědčili proti němu všichni ozbrojenci a těm bylo všechno naprosto jasné. Ukázalo se, že jsou to členové dobrovolné vesnické domobrany, která vždycky vzorně spolupracuje s policií a policista jí proto věří na slovo.
"Kdo vám to přepadení nahlásil?" zeptal se Přemek.
"To tě nemusí zajímat!" odbyl ho policista.
"Já jsem to nahlásil!" přiznal se Richard.
"Jak?" podivil se Nguyen.
"Mobilem. Jakmile nás Přemek osvobodil, zavolal jsem na policii, co se stalo. - Ještě před tím, než jsme zjistili, že nejsme všichni a než jsme se vydali do toho Prokletého města!" dodal.
"Oni ti nechali mobil?" ještě víc se podivil Nguyen.
"Nenašli ho. Já jsem se s nimi totiž pral, a tak mne přivázali ke stromu. Za krk. Málem mne přitom uškrtili. Moc se jim to pak líbilo, jak se tam u toho stromu škrtím za trest, že jsem se chtěl bránit a že jsem jim dokázal pár ubalit. Chvíli tam pak na mne koukali a bavili se tím, jak se teď musím bránit tomu provazu a na ně už nemohu, a už mne neprohledali. Zapomněli na to."
"To znamená, že to tvé hlášení by tady mělo někde být!" prohlásil Nguyen. "Snad by se dalo zkontrolovat a porovnat!" obrátil se na policistu, který diskuzi poslouchal a nezasahoval do ní, přesně podle příručky, která nabádala, aby vyšetřovatel nerušil vzájemné hádky zadržených, protože při nich mohou zadržení na sebe navzájem nechtěně ledacos prozradit.
Policista chvíli namítal, že je to zbytečná práce navíc a že on tady není od toho, aby skákal, jak si kdejaký gauner poručí. Nakonec ale stiskl tlačítko na záznamníku a hlášení přehrál. Všichni mohli slyšet, že je to opravdu Richardův hlas. Sice neradi, ale museli to uznat jak domobranci, tak i policista. Nejdéle trvalo dobrovolnému náčelníkovi domobrany, než to pochopil, ale ani on nedokázal rozumně vysvětlit, proč by měli lupiči sami ohlašovat na policii přepadení, které právě spáchali.
Situace se obrátila. Přemek i kupci byli osvobozeni a členové domobrany se jim horlivě omlouvali za to drobné nedopatření, ke kterému došlo politováníhodným omylem.
"To víte, jsou to dobrovolníci!" krčil rameny policista. "Oni to tak nemysleli! - A kromě toho jste je tím svým oznámením vyrušili od oběda!" dodal na vysvětlenou.
"Proč jste to nevyšetřoval vy osobně?" zeptal se Přemek.
"Já?!" upřímně se podivil policista. "A kdo by tady držel službu na stanici, kdybych já coural někde v terénu a honil po lese nějaké lupiče?! - A kdo by psal a posílal hlášení na město?!"
Dál už se Přemek neptal. Nebyl ani čas. Dobrovolná domobrana se šikovala k dalšímu výjezdu, tentokrát na skutečné lupiče, které předtím tak zdvořile propustila na svobodu. Dali si podrobně popsat cestu k lupičskému doupěti uvnitř Zakázané oblasti a pak neprodleně vyrazili. Kupci se chystali vyrazit s nimi pro svůj majetek. V poslední chvíli si Nguyen všiml, že Přemek nehodlá vyrazit s nimi také.
"Vy už tam s námi nepůjdete?" zeptal se překvapeně Přemka.
"Ne, nepůjdu." odpověděl klidně Přemek.
"Vy nechcete být u toho, až ty lupiče chytí?"
"Chci!" přikývl Přemek. "Právě proto s nimi nepůjdu!"
"Vy myslíte..." Nguyen se zarazil.
"Myslím." pokrčil rameny Přemek.
Nguyen pokynul ostatním kupcům, aby s odchodem ještě počkali. Ani nemusel, kupci sami se zastavili. Zdálo se, že po jistých zkušenostech také věří víc Přemkovi než místní dobrovolné domobraně.
"Vy myslíte, že ti lupiči už tam v tom Prokletém městě nebudou?" hádal Nguyen. "Že tam ti slavní domobranci už nikoho nenajdou?"
"Samozřejmě." přikývl Přemek. "Proč by se vraceli do toho svého doupěte, když už je prozrazené?"
"A vy víte, kam se vydali, že?" hádal Nguyen už s téměř naprostou jistotou.
"Nevím, ale tuším. Tipoval bych, že přímo domů. Předpokládám, že kvality zdejší domobrany tady zná každý. Oni tedy taky, a i kdyby ne, tak dnes ji poznali. Mají tedy jistotu, že domobrana bude v Zakázané oblasti a oni se proto cestou domů nemají čeho obávat. A jakmile budou doma a vaše poklady budou mít na půdě nebo ve sklepě, tak už jim nikdo nic nedokáže."
"To bysme si tedy měli pospíšit!"
"To si myslím také." přikývl Přemek.
"A vy víte, odkud jsou?" zeptal se Nguyen už s viditelnou vírou v Přemkovu vševědoucnost. "Vy víte, kam jedou?"
"Netuším." zklamal jeho víru Přemek. "To budeme muset teprve vypátrat. Vystopovat je."
Na další řeči už nebyl čas. I Nguyen byl jako na trní, aby už už vyrazili. Přemek bez zaváhání zamířil k místu, kde viděli osvobozené lupiče naposledy. Cesta jim netrvala ani zdaleka tak dlouho jako když ji šli opačným směrem spoutaní, ale teď jim připadala ještě nekonečnější, když si představili, co se stane, když lupiče nedohoní včas.
Místo bylo stále ještě viditelně podupané od ozbrojenců domobrany, takže by ho snadno našli i kdyby si ho nepamatovali. Zato stopy vozů už byly neznatelné. Přece jenom už uplynulo příliš mnoho času. Nguyen se bezradně rozhlížel kolem a nevěděl si rady.
"Poznáte z toho tady něco?" ptal se Přemka.
"Nepoznám!" usmál se Přemek. "Ale to snad ani není třeba! Myslíte si snad, že se na téhle úzké cestě dokázali s těmi vozy otočit?"
"Ani náhodou!" prohlásil Nguyen rozhodně. "To by nedokázal nikdo!"
"Tak vidíte. Takže pokračovali dál stejným směrem, jakým jsme jeli předtím my!"
Nguyen se okamžitě pustil nejvyšší možnou rychlostí udaným směrem a ostatní měli co dělat, aby mu stačili. Tempo jim ale vydrželo jen k nejbližší křižovatce cest. Tam se Nguyen zastavil a zase nevěděl, kudy dál.
Přemek se na křižovatce taky zastavil a zkoumavě si prohlížel všechny cesty, které se mu tady nabízely. Pak si jednu vybral a bez dalšího váhání vyrazil po ní.
"Myslíte, že jeli tudy?" zeptal se nejistě Nguyen. "Proč?"
"Protože tady nechali stopy." odpověděl Přemek tónem, jakoby to bylo každému jasné. "Ne na zemi!" usmál se, když Nguyen začal nechápavě prohlížet trávu před sebou. "Tady, nahoře!" ukázal na keř, který přerůstal trochu nad cestu. "Tady je čerstvě ulomená větvička. Vidíte? Tady dneska něco jelo. Včera to nebylo, to by ty listy byly už uschlé. Co myslíte, mohlo tady dneska jet něco jiného než vaše vozy?" usmál se znova.
"Asi ne." uznal Nguyen.
Pokud si Přemek pamatoval cestu, po níž se dostal do Zakázané oblasti a po níž pak jeli zpět, pak lupiči tuhle cestu opustili hned na prvním rozcestí a jeli někam úplně jinam. Naštěstí všechny cesty v tomhle lese obklopujícím Prokleté město byly jen málo používané a proto dostatečně zarostlé. Stop nacházel Přemek kolik potřeboval. Nguyen s ostatními kupci ho následovali s téměř posvátnou úctou, protože oni nenacházeli nic.
Najednou les skončil a před Přemkem se rozevřelo širé pole. Cesta pokračovala přes něj dál, nebylo tedy nad čím přemýšlet. Jen stop ubylo, teď už je nenacházel ani Přemek. Cesta byla tvrdá, mírně zarostlá trávou, vyjeté koleje v ní byly nezřetelné a kdovíjak staré. Teď už si Přemek nebyl tak jistý, ale kupci s Nguyenem šli za ním s takovou slepou důvěrou, že neměl to srdce dát před nimi najevo nějaké pochybnosti. Doufal, že by to poznal, kdyby vozy před ním odbočily z cesty někam do polí. Pole kolem cesty byly sice také ztvrdlé a vyschlé, bylo právě období sucha a pár měsíců už nespadla ani kapka, ale Přemek přesto doufal, že by na rozpraskaném povrchu polí přece jenom nějaká stopa po vozech musela být vidět.
Pak se před ním objevila další cesta vedoucí napříč. Přemek se na křižovatce zastavil a pozorně zkoumal každý její detail. Po kupeckých vozech nebylo nikde ani stopy. Nguyen to zkusil také, ale tvářil se dost bezradně.
"Myslíte, že je najdeme?" zeptal se už trochu zoufale. "Vždyť tady se nedá poznat nadobro nic!"
"Ale dá." usmál se Přemek. "Podívejte se třeba tady!" ukázal na roh pole mezi oběma cestami. "Co tady vidíte?"
"Nic!"
"Správně! Tady nejelo nic. A teď uvažujte! Dokázal byste se tady vytočit s tak velkými vozy, aby ani zadní kola nepřejela cíp tohohle pole?"
"Ne!"
"Tak vidíte! Takže tady nezahnuli, ale jeli dál rovně. Takže půjdeme, ne?"
Nguyen jen bezradně přikývl a následoval Přemka. Cesta vedla vzhůru na hřeben a z něj se jim naskytl výhled doširoka do kraje. V dálce uviděli nějakou vesnici.
"Támhle jsou!" vykřikl najednou Richard. "Naše vozy!"
Opravdu. V dálce před nimi na cestě, po níž šli, jely hledané vozy a mířily do vesnice. Kupci naráz vystartovali kupředu takovou rychlostí, jakoby ani neměli v nohou tolik kilometrů. Přemek jim prostě nestačil a zůstal pozadu.
Povozy viditelně zrychlily také. Lupiči se asi chtěli dostat do vesnice dřív, než budou dostiženi. Nejspíš doufali, že na návsi, před očima celé vesnice, snad k žádnému velkému násilí nedojde.
Na náves už se nedostali, byli dostiženi ještě mezi domy před návsí. Přemek se mohl jen dohadovat, co se tam asi děje. Domy na kraji vsi mu zakrývaly výhled. Křiku slyšel hodně, ale na tu dálku mu nebylo rozumět. Než stačil přiběhnout blíž, křik se už utišil.
Přemkovo temné tušení se naštěstí nevyplnilo. Když doběhl k povozům, lupiči byli stále ještě naživu. Co Přemka překvapilo ještě víc, bylo, že se domlouvají s kupci téměř přátelským tónem. Z rozmluvy vyplývalo, že lupiči disponují rozsáhlou klientelou zákazníků, kteří mají velký zájem o podobné poklady, jaké má Nguyen, a jsou ochotni za ně zaplatit vysoké částky. Na to samozřejmě Nguyen velice dobře slyšel. Určitě si také uvědomoval, že pokud nebude s lupiči zadobře, ta jejich bohatá klientela mu zůstane nedostupná. Rázem se tedy z lupičů stali počestní obchodní partneři. A že jsou to lupiči? Že Nguyena přepadli a oloupili? Ale to se přece už napravilo, Nguyen má svoje zboží zpátky, takže k tomu se už snad nebudeme vracet! Komu by to prospělo?
To přece nejsou žádní lupiči, to jsou docela obyčejní obchodníci, kteří páchají loupeže jen velice neradi a jen velice výjimečně! Jen když jim dojdou zásoby zboží na prodej! Mají prostě jen potíže se sháněním a nákupem zboží k prodeji! Kdo dneska nemá nějaké potíže? A proto je tady Nguyen, který má zboží dostatek, ví, kde si je opatřit, a má zase jiné potíže, totiž se sháněním zákazníků, kteří by byli ochotní takové zboží kupovat. Obě strany proto mohou na takové spolupráci jenom získat. Přímo na místě tak byla dojednána obchodní smlouva. Bývalí lupiči, nyní vážení obchodní společníci, měli na výběr buď Nguyenovy poklady poctivě koupit a zaplatit, anebo být vydáni spravedlnosti. Nguyen měl na výběr buď lupiče vydat policii a mít z toho akorát jen dobrý pocit, anebo naráz vydělat nečekaně velkou hromadu peněz bez další námahy a navíc mít zajištěný odbyt pro své další poklady, které najde příště.
Když konečně dorazila dobrovolná domobrana z teď už zase liduprázdného Zakázaného města, nalezla lupiče i kupce v jedné veliké přátelské zábavě. Nguyen se s náčelníkem lupičů přátelsky poplácávali po ramenou a projevovali si vzájemnou úctu. O nějakém zatýkání nechtěli ani slyšet. "Ale to přece nebylo žádné přepadení!" místopřísežně prohlašoval Nguyen. "To byl jen takový přátelský žert!"
Okolostojící lupiči horlivě přikyvovali.
"Ale nám jste to nahlásili jako přepadení!" namítali domobranci.
"Ano, já vím!" ochotně přikyvoval Nguyen. "Já se za to upřímně omlouvám! Bohužel jeden z mých zaměstnanců to špatně pochopil a ohlásil to na policii. Nemá prostě smysl pro humor - a já jsem u toho nebyl, a tak jsem tomu nemohl zabránit. To přece znáte sám, pane veliteli, že když podřízení zůstanou chvíli bez dozoru, tak nikdy nevíte, co provedou!"
Na tváři velitele domobrany bylo na okamžik znát porozumění. Asi už s tím měl také nějaké zkušenosti.
"No dobře, chápu." přikývl. "Ale my máme za úkol přivést pachatele! Co teď máme dělat?"
Členové domobrany bezradně přihlíželi přátelské veselici kupců s lupiči a nevěděli, co mají dělat. Policista na stanici měl rozepsaný protokol o ohlášeném případu a musel ho nějak uzavřít. Někoho přivést museli.
"My se nemůžeme vrátit s prázdnou! To by mne sesadili, kdybychom nikoho nepřivedli!" rozviřoval situaci velitel domobranců.
"Když se nic nestalo, tak nikoho nepřivedete! To přece každý člověk pochopí!" namítal Nguyen.
"Člověk ano, ale nadřízený ne! Vždyť se musí vyplnit ten protokol!" Velitel už skoro propadal zoufalství. "Někoho tam musíme dostat! Někoho, kdo by to aspoň všechno do protokolu popsal a odpřísáhl, jak to všechno bylo!"
"Vyloučeno!" rázně odmítl Nguyen. "Já všechny lidi potřebuju tady! Mají tady práci! Nemůžu postrádat nikoho, ani na chvíli!"
Chování kupců ani lupičů sice nenasvědčovalo, že by měli tolik práce a byli tak nepostradatelní, ale Nguyen měl asi s policií nějaké nedobré zkušenosti. I Přemek si všiml, že Nguyen během svého krátkého vynuceného pobytu na policejní stanici byl celý nesvůj a snažil se vypadnout odtud jak nejrychleji to šlo.
I Nguyen ale chápal, že domobranci někoho přivést musejí. Velitel se určitě tak snadno degradovat nenechá. Někoho jim nabídnout musel. Věděl, že s policií i s domobranou je lepší být zadobře a vyhovět jim. Přitom je přece úplně jedno, co se do takového protokolu napíše.
"A co takhle tady ten?" zeptal se a ukázal na Přemka. "Ten byl u všeho. Ten ví nejlíp, jak se to všechno seběhlo!"
A bylo to. Než se Přemek stačil vzpamatovat z nenadálého obratu situace, bylo rozhodnuto. Nguyen měl svoji nepříjemnou situaci vyřešenou, domobranci měli svoji oběť, velitel nepřijde o své postavení, lupiči zůstanou na svobodě. Spokojenost byla na všech stranách. Tak se stalo, že nakonec ozbrojenci domobrany před očima celé vesnice odváděli na policii Přemka.