D o v o l e n á

Plachetnice mířila už zdaleka přímo k nám.

To nevěstilo nic dobrého. Byli jsme s Monikou na rekreační plavbě po Maďarském moři a s nikým jsme neměli žádné setkání uprostřed moře dojednané. O žádnou cizí společnost jsme pochopitelně ani nestáli. Proto jsme s Monikou pohlíželi na přibližující se loď jménem "Marica" asi dost nevlídně.

Posádka té lodi nepohlížela na nás o nic vlídněji. Asi jsme v něčem nesplňovali nějaké jejich očekávání. Cosi na nás křičeli, ale nebylo jim rozumět ani slovo. Občas jsem sice rozeznal nějaké zpotvořené německé slovo, ale celek zněl jako maďarština s bavorským přízvukem říznutá křížencem slovenštiny a rumunštiny.

"Stavit, stavit!" rozeznal jsem konečně něco srozumitelného. "Postavit! Zastavit! Vystavit!"

"Oni snad chtějí, abysme zastavili!" pochopila Monika.

I ti lidé si všimli, že konečně něčemu rozumíme.

"Pláty zavinout!" křiknul jeden. "Pláty - plachty - platy - zavinit - zavinout - svinout - svinit - posvinit - navinout - zasvinit! - Stavit! Stavit!" pokoušel se vytvořit nějaké slovo, jemuž bychom rozuměli.

Jejich plachetnice přirazila k naší a dva z těch lidí přeskočili k nám na palubu. Nemělo smysl se jim protivit. Spustil jsem plachtu a loď zastavila.

"Vy Šéši? - Čéši?" zjišťoval jeden z nich. "Čumí čésky? - Šumí čésky? Umí šésky?" zkoušel různé varianty téže věty tak dlouho, dokud nepoznal z našich výrazů, že jsme porozuměli.

"Kde vy dý kargo?" pustil se do mne druhý z nich.

"Jaké kargo?" nechápal jsem.

"Ýgen! Kargo! Davaj kargo!" souhlasil ten člověk. "The kargo! Dý láduňk!" pokoušel se mi vysvětlit, když jsem vypadal poněkud nechápavě. "Ty - no - věcma!"

"On asi něco chce!" pochopila Monika.

To jsem pochopil také, když mne ten člověk popadl pod krkem a dost nezdvořile se mnou zatřepal. Jen jsem netušil, co vlastně chce.

"Mít kde to - elixír?" řekl konečně něco srozumitelného i ten druhý. "Ty mít - " Co mít, tomu jsem už nerozuměl. Ten jazyk neznám.

"Nemáme nic!" zaprotestoval jsem. "My jsme turisté! Rekreace!" pokoušel jsem se je přesvědčit.

"Perfekt mimikry!" souhlasil ten, co se mnou cloumal. "Gut fígel! - Kde to mít?"

"Nic nemáme!" trval jsem na svém.

"Varum nic? Mít gut brodova, mít gud jemeno - najn, mít dý krámy!"

"Jaké jméno?" nechápal jsem.

"Jméno sudovi! Loďa! Tatra!" dostalo se mi vysvětlení.

"Jaká tatra? - Ale naše loď se přece nejmenuje Tatra!" pochopil jsem konečně, co mají na mysli. "Naše loď se přece jmenuje Fatra!"

"Móc gud pinta - flinta - finta!" zazubil se ten člověk a zase se mnou zacloumal. "Ale nás ne! My výt! My vím! Nás ne fígel! To Tatra! Ne Fatra! Vy písat! Vy pípat! Vy přepípat! Vy přepísat! Tatra tů Fatra!"

"Nepřepsali jsme to!" namítl jsem. "To přece vidíte! Můžete se přesvědčit!"

"Przesvěd - " pokusil se ten člověk porozumět tomu nevyslovitelnému českému slovu. "Usvěd - usvědčit!" vyslovil nakonec překvapeným tónem. "My usvědčit? Tak to nicht! Vy nicht usvědčit!" prohlásil výhrůžně. "Nekecaj! Davaj bulíček! - Balíček! - Kde vy balíček? My prohlodat loďa!" vyhrožoval.

Sice nevypadal jako hlodavec, ale o prohledávání naší lodi takovými individui jsme s Monikou také moc nestáli. Naštěstí ho ten druhý uklidnil nějakým nesrozumitelným povídáním. Naklonil se přes příď a pozorně si zblízka prohlížel jméno naší lodi. Pak vytáhl dlouhý nůž a zaškrábal jím do písmene "F" jména lodi. Nejspíš si skutečně myslel, že je to přemalované písmeno "T". Uvědomil jsem si, jak snadno by se tahle dvě písmena daly navzájem přemalovat. Ten člověk si to zřejmě uvědomoval taky, protože seškrábal nátěr lodi právě v těch místech, kterými se tyhle dvě písmena liší. Žádné stopy přemalby samozřejmě nenalezl. Vypadal dost zklamaně, když to zjistil.

Pak se ti dva pohádali, a ostatní z té druhé lodi se přidali. Nerozumněl jsem jim ani slovo, ale zjevně nemohli uvěřit, že naše loď je jiná, než si asi mysleli. Ten první mne ale aspoň pustil. Po delší hádce asi nakonec uznal, že je to mýlka, že já nejsem ten pravý. Nakonec se oba neochotně vrátili na svoji loď a milostivě nás propustili.

"My domlouvat - pomlouvat - " řekl mi omluvně ten první, když nás opouštěl. Rychle jsem vytáhl plachtu, abychom co nejdříve byli od nich pryč.

"Co to je, ten elixír? Co tím mysleli?" chtěla vědět Monika, jako bych byl nějaký vševěd. Také jsem si všiml, že se to slovo v jejich hádce několikrát vyskytlo.

"Možná, že je to ten životabudič, co se k nám dováží z Asie!" usuzoval jsem.

"To myslíš ten zázračný prášek?"

"Ano. Víš přece, jaký bývá na těch krabicích bombastický nápis Elixir Asia?"

To je sice přehnané, že by ten prášek měl zázračné účinky, ale zdraví nepochybně prospívá. Nemocní se uzdravují rychleji, zdraví se cítí lépe. Na tom se shodují všichni, ale proč to tak je, to neví nikdo. Stejně tak jako nikdo neví, z čeho se ten prášek kdesi v Asii dělá. Obchodníci, kteří prášek dovážejí a prodávají, sice tvrdí, že se dělá z žen-šenu, ale to není možné. Žen-šen bývala sice kdysi tajemná, téměř mýtická rostlina, ale od té doby, co se na Zemi změnilo podnebí a oteplilo se, se žen-šen běžně pěstuje v celé Evropě a žádné takové účinky nemá. Je to sice užitečná léčivá rostlina, ale zázračná rozhodně není. Ten elixír se musí dělat z něčeho úplně jiného. Kdoví, co všechno tam daleko v Asii roste. V dobách Civilizace dovedli lidé měnit dědičné informace rostlin i živočichů a uměli vytvářet nové druhy, jaké se v přírodě nikdy nevyskytovaly. Po zániku Civilizace byla sice většina těch znalostí ztracena, ale mnohé z těch druhů se zachovaly a pěstují se nebo i samy přežívají v přírodě dodnes. Kdoví, co se kdysi v dobách Civilizace podařilo v asijských laboratořích vytvořit a co tam dodnes roste.

Tady v Evropě je ovšem tenhle "zázračný" elixír nesmírně žádaný. Protože se dováží kdovíodkud, není ho nikdy tolik, o kolik by byl zájem. Je proto až neskutečně drahý a vzácný. Není divu, že toho obchodníci sprostě zneužívají. Mají ovšem jednoduchou výmluvu. Elixír se prý dováží přes tak obrovský počet zemí, států a státečků, na něž se po zániku Civilizace rozpadly někdejší velmoci, a ve kterých se ve všech z něj musí platit clo a daně z tranzitu a kdovíco všechno ještě, že prostě nemůže být lacinější! Jak je to ale doopravdy a kudy ten elixír vozí, to vědí jen ti obchodníci sami.

"Myslíš, že to byli celníci?" zeptala se Monika. "Že nás považovali za pašeráky?"

To mne už také napadlo. Cesta po moři má tu výhodu, že se vyhýbá všem clachtivým státům, takže obchodník vydělá víc. Přímořské státy ovšem mohou vyžadovat placení cla i na moři, a právě to asi nás postihlo. Ti celníci zjevně hledali nějakou loď Tatra, o které asi měli nějaké udání, že pašuje elixír, a zmátlo je, že naše loď se jmenuje hodně podobně. Prostě smůla.

"Poznals, jakou řečí to mluví?" zajímala se Monika. "Já jsem jim nerozuměla ani slovo!"

"Já taky ne!" ujistil jsem ji. "Asi to bude nějaká odrůda maďarštiny! Však víš, kde všude Maďaři žijí! To bych musel vědět, odkud tihle jsou!"

Kdysi dávno, za dob Civilizace, žili Maďaři ve své vlastní zemi, která se rozkládala právě zde, kde je dnes Maďarské moře. Když se pak na konci Civilizace na celé Zeměkouli změnilo podnebí, oteplilo se a roztály ledovce, hladina moří se zvedla a celé tohle dávné Maďarsko zaplavila. Spolu s ním samozřejmě moře zaplavilo i spoustu dalších míst na světě. Někteří historici dokonce tvrdí, že právě proto tehdy Civilizace zanikla, že prostě zmizela pod hladinou moří. To už dnes ale nikdo nezjistí. Dnes už si nikdo Evropu bez Maďarského moře neumí ani představit. Tehdy ale Maďaři samozřejmě museli utéct před stoupající vodou a přestěhovat se do okolních zemí. Časem se jejich řeč přizpůsobila řeči zemí, do nichž se nastěhovali, a tak vznikla slovenská maďarština, německá maďarština, rumunská maďarština, srbská maďarština a kdovíkolik ještě dalších druhů maďarštiny. Zajímalo by mne, zda si dnes Maďaři z různých zemí pořád ještě navzájem rozumí.

"Myslíš, že to byli nějací Maďaři?" ujišťovala se Monika.

"Odněkud z pobřeží." přikývl jsem. "On je tam nikdo nechce, takže se musí živit, jak se dá." vysvětloval jsem. "Ještě že to dopadlo takhle." poznamenal jsem s úlevou. "Doufejme, že nás už nic dalšího podobného nepotká!"

Ani ve snu by mne nenapadlo, jak velice se v tom mýlím a co všechno nás ještě čeká.

Vidět v Maďarském moři na obzoru nějakou loď není tak velká zvláštnost. Maďarské moře leží téměř uprostřed Evropy, takže je jakousi přirozenou spojnicí většiny evropských zemí se světem i mezi sebou navzájem. Kromě toho je také nenahraditelnou rekreační oblastí, zvláště v období sucha. Proto nás také nikdy nepřekvapovalo, když jsme viděli na moři nějakou loď. Až do dneška.

Když jsme znova zahlédli na obzoru plachetnici, poněkud jsme zneklidněli. Sice jsme k tomu neměli žádný důvod, protože to zjevně byla úplně jiná loď, ale zážitek s těmi celníky v nás zanechal své stopy.

Naše obavy bohužel nebyly plané. Loď zamířila přímo k nám.

"Že by další zájemci o elixír?" zkusil jsem zavtipkovat, ale Monika se nezasmála.

Můj vtípek se záhy ukázal tvrdou skutečností. Historie se opakovala jako ve zlém snu. Loď se přiblížila, že jsme rozeznali už i její jméno "Sfintu Gheorghe", a z její paluby zazněly povely, jimž nebylo rozumět. Až po chvíli jsme rozeznali v té záplavě slov cosi jako "zastavit". Ostatně nic jiného se ani nedalo čekat. Stáhl jsem plachtu a na naši palubu přeskákalo několik mužů. Dva z nich se vrhli na nás a i ostatní se na naší lodi chovali jako doma. Protestovat asi nemělo smysl.

"Čím vám mohu posloužit?" zkusil jsem to se zdvořilostí.

"Držet hubici!" nepřistoupil na zdvořilost ten, co se věnoval mně a držel mne pod krkem. Aspoň že se pokoušel mluvit česky, abych mu rozuměl.

"Ty být paša! Ty pašovat!" vmetl mi do tváře obvinění ten, kterému říkali nějak jako "Proplesku".

"My nic nepašujeme!" ohradil jsem se. "My jsme turisté! Rekreanti!"

"Ty být ležák! Ty ržíkat lež!" zařval Proplesku. "Vy plavat loď Tatra! Vy paša!"

"To není loď Tatra! To je loď Fatra!" protestoval jsem.

"Můžete se přesvědčit!" přidala se Monika.

Proplesku se naklonil přes příď a podíval se dolů, co je tam napsáno.

"Tatra!" oznámil všem spolu se spoustou dalších slov, který nebylo rozumět.

"Ty být podvodnikatel! Ty chtět podvod na nás!" pustil se do mne zase ten, co mne držel a jmenoval se Serdžu. Tedy ne že by se mi představil, ale říkali mu tak. "Ty chtěl změnil jméno bróda! Ty seškrábat jméno!" prskal mi do obličeje.

"To neseškrábal on! To seškrábali oni!" vykřikla Monika.

"Kdo oni? Kdo být oni?"

"Oni! _ no, ti, co - co nás přepadli před vámi!" pokoušela se mne bránit Monika.

"Jak - pršepadli?" nechápal Proplesku. "Koho vy pršepadli?"

"My nikoho nepřepadli! To oni!"

"Aha! Vy mít spolupáchatel!" pochopil Proplesku. "A co vy s ním páchli?"

"Nemáme spolupachatele! A nic jsme s ním nespáchali!" vysvětlovala Monika.

"Ona být tvoje mluvnice? Ona mluvit za tebe?" pustil se zase do mne Serdžu.

"Nemluví. Ona je moje - no, známá." pokusil jsem se vysvětlit.

"Známá!" řekl Serdžu významně. "Tak spoušť!" přikázal mi. "Spušť! Co vy páchli? Kde vy páchli? S kým vy páchli?" vyptával se. "Mluvit! Aby ta vaše známá něco nestát!" dodal výhrůžně.

"Nic jsme nespáchali!" snažil jsem se ho přesvědčit. "To oni nás přepadli! To oni nám poškodili jméno lodi!"

"Dobro." přikývl Proplesku. "Miklóš!" obrátil se na toho, co držel Moniku, a vychrlil ze sebe řadu nesrozumitelných zvuků. Asi nějaký příkaz. Miklóš přikývl, nevzrušeně zkroutil Monice ruce, až až vykřikla a bolestivě se prohnula, svázal jí ruce dohromady a přivázal jí je ke kotvě lodi.

"Co ty mluvit nám teď?" zeptal se mne Serdžu.

"Nic jsme nespáchali!" tvrdohlavě jsem stál na svém.

Proplesku jen beze slova ukázal palcem dolů. Miklóš zvedl Moniku do vzduchu a i s kotvou ji hodil přes palubu. Monika vykřikla, strašlivě to žbluňklo a její křik zmlkl. Miklóš hbitě zachytil běžící kotevní řetěz a zasekl ho o kolík na palubě. Řetěz se zastavil a jeho rachot utichl. Najednou se rozhostilo strašlivé ticho. Ze všech sil jsem se vzepřel Serdžovi, abych aspoň uviděl, co je s Monikou. Držel mne sice jen jednou rukou, ale i v ní měl takovou sílu, že jsem se nemohl pohnout z místa. Chytil jsem Serdžu za zápěstí, abych se uvolnil, ale bylo to jako kdybych se chtěl prát s ocelovou traverzou. Navíc jsem ani neměl dost času k takovému zápasu. Ostatní si všimli, o co se pokouším, chytili mi ruce a stáhli mi je za záda. Tomu nebylo možné vzdorovat. Serdžu měl tu ruku, kterou mne držel, zase volnou. Zato já najednou ucítil na zápěstích za zády studenou ocel pout. Když jsem napjal paže, ta ocel se mi bolestivě zaryla do kůže, ale nepovolila. Serdžu si toho všiml a pobaveně se zachechtal. Pak sevření jeho ruky povolilo, a když Serdžu viděl, že se spoutanýma rukama nejsem schopen nic udělat, pustil mne úplně.

Vrhl jsem se ke kraji paluby, abych uviděl Moniku, div jsem nepřepadl přes zábradlí do moře za ní. V té chvíli jsem nadobro zapomněl, že s rukama spoutanýma za zády se nemohu zachytit zábradlí tak, jak bych to normálně udělal. V poslední chvíli mne někdo už-už visícího půlkou těla přes zábradlí zachytil a vytáhl zpátky na palubu. Všichni se hlasitě rozchechtali.

Moniku bylo viděl pod hladinou tak jasně jako kdyby ani nebyla pod vodou. Hladina v závětří za lodí byla téměř klidná a nijak nezkreslovala pohled na Moničino tělo. Monika se zmítala pod vodou a zoufale se snažila dostat se na hladinu, aby se mohla nadechnout. Rukama nemohla dělat nic, ty měla obě pevně přivázané ke kotvě, jen nohy měla volné a těmi dělala plavecká tempa takovou rychlostí, jakou jsem u ní ještě nikdy neviděl. Kotva ale byla tak těžká, že ji Monika zvednout a vynést vzhůru nedokázala a zůstávala stále stejně hluboko. Nebyla v moc velké hloubce, jejímu obličeji chybělo k hladině možná jen pár decimetrů, ale nebyla schopná tuhle vzdálenost překonat, ač se natahovala jak jen mohla. Přes hladinu jsem jasně viděl její obličej, ale se spoutanýma rukama jsem nebyl schopen jí jakkoliv pomoci. Monika mne přes hladinu asi také viděla, protože měla pod vodou široce rozevřené oči a já měl dojem, že je upírá přímo na mne, jako kdybych měl pro ni znamenat záchranu. Bylo poznat, jak pevně má zavřená ústa a jak se snaží zadržovat dech co možná nejdéle.

"Tak co? Nechtít povídat?" zeptal se mne Serdžu tónem, který jasně ukazoval, jak se baví svou převahou.

"Nic jsme neudělali!" vykřikoval jsem na Serdžu, jakoby bylo možné silou hlasu ho přesvědčit. "Vždyť se utopí!" myslel jsem na Moniku a ze všech sil jsem trhal pouty na rukou. Bohužel bezvýsledně.

"Utopí." pokrčil lhostejně rameny Serdžu. "Jak ty nemluvit."

"Ale co mám mluvit? Já nic nevím!" zoufal jsem si.

Proplesku se pomalu otočil a bez zájmu se podíval dolů na Moniku bezhlesně bojující pod hladinou o vzduch. Chvíli přihlížel a pak milostivě a nekonečně pomalu ukázal palcem nahoru. Miklóš bez námahy povytáhl kotevní řetěz o kousek nahoru. U boku lodi se Moničin obličel vynořil nad hladinu. Monika vyprskla vodu jako velryba a začala hlasitě lapat po vzduchu. Proplesku přihlížel jakoby se nic zvláštního nedělo, a když se Moničin dech trochu uklidnil, najednou zase ukázal palcem dolů. Miklóš hbitě pustil kotevní řetěz, ten zarachotil o bok lodi a Moničin obličej se zase potopil pod hladinu. Ani jsem nepoznal, jestli se Monika stačila předtím nadechnout.

"Ještě nic nevím?" zeptal se Serdžu mými slovy a tak strašlivě klidným hlasem, že mne to přivádělo k šílenství.

"Já opravdu nic nevím! Nic jsme neudělali! Nic nemáme!" přesvědčoval jsem ho jak nejúpěnlivěji jsem uměl.

Monika teď pod vodou zůstávala naprosto nehybná. Asi už pochopila, že nic nezmůže a že musí šetřit kyslíkem, pokud má vydržet až do - do čeho? Opravdu ji nenechají utopit? Opravdu ji vždycky vytáhnou k hladině včas a nechají nadechnout?

Serdžu se už nevyptával na nic. Klidně čekal a s mírně posměšným úšklebkem se díval na mne, co udělám. Rozhlížel jsem se kolem sebe po ostatních, co udělají oni, protože já se spoutanýma rukama nemohl dělat nic. Kdybych měl ruce volné, asi bych se na Serdžu vrhl, i když jsem věděl, že je silnější a že proti celé posádce Sfintu Gheorghe nemám šanci. Takto jsem ani ten řetěz nemohl sám vytáhnout. Miklóš stál u něj, ale ten se ho ani nedotkl. I ostatní jen stáli a beze slova čekali, co bude dál. Bylo jasné, že o tom rozhodne Proplesku. Ten ovšem mohl čekat jak dlouho chtěl, on mohl dýchat jak se mu zlíbilo. Monika dole pod vodou tak dlouho čekat nemohla. Bylo mi jasné, že všichni čekají, co řeknu teď. Jenže já už řekl všechno, já už nic nového říci nemohl!

Když už to mlčení a čekání trvalo příliš dlouho, Proplesku se konečně pohnul a ukázal palcem nahoru. Něco Miklóšovi řekl a ten vytáhl Moniku i s kotvou na palubu. Zatímco Monika se z plných plic prudce vydýchávala a nic jiného kolem sebe nevnímala, Miklóš ji odvázal od kotvy, přistrčil ji zády ke mně a pak jí také za zády sepnul ruce dohromady podobnými pouty, jaké jsem měl už já. Až potom jsem poznal, že máme navíc s Monikou propletené paže a jsme tak za ně zády k sobě připoutaní k sobě navzájem.

Pak za mými zády někdo popadl Moniku a táhl ji na Sfintu Gheorghe. Říct nám, o co jde, se už neobtěžoval nikdo. Nemohl jsem se otočit a jen z tahu Moničiných paží jsem poznal, že máme někam jít. Ovšem pozpátku. Byl jsem tažen za paže za zády a ani jsem se nemohl podívat, kam šlapu. Na rovné palubě to snad ještě šlo, ale pak jsme museli přeskočit na palubu Sfintu Gheorghe, a to už pozpátku nešlo, zvlášť když nám nikdo neřekl, že nás vedou právě tam. Poznal jsem to až tehdy, když jsem bez varování šlápl do prázdna do mezery mezi oběma loděmi. Naštěstí ti chlapi okolo mne to asi věděli předem a zachytili mne.

Ocitli jsme se na palubě Sfintu Gheorghe, a na naší lodi zůstal jen jeden z těch chlapů, jakýsi Lacoš. Viděl jsem ještě, že rozvinul plachty a s naší lodí někam vyplul. Pak nás odvedli do podpalubí, takže už jsem dál na naši loď neviděl. S obavami jsem čekal, co nás v podpalubí čeká, ale nestalo se nic. Strčili nás do kabiny a nechali nás tam samotné. Trochu mne překvapilo, že nás ani nikdo nehlídal, ale ono na tom vlastně ani nezáleželo. Nechali nás spoutané, takže jsme stejně nemohli nic dělat, a připoutaní zády k sobě jsme nemohli ani pořádně chodit. Rozhodně jsme odtud nemohli utéct, i kdyby bylo kam. Mohli jsme jen čekat, co si na nás ti chlapi vymyslí dál. Tušil jsem, že nás chtějí odvézt někam, kde budou mít mnohem víc možností, co nám udělat, než jaké mají tady na lodi.

Okénken jsem viděl na kousek paluby a mohl jsem i slyšet, co se tam děje. Chlapi na palubě byli rozjaření, nepochybně z úspěšného lovu. Lovu na nás. Bavili se, chechtali se, jen jsem jim nerozuměl ani slovo. Možná se bavili tím, že vymýšleli, co s námi všechno udělají. Veselí na palubě narůstalo. Možná nebyla jeho jediným důvodem jen radost z "úspěchu". Pokud je v tom i nějaká chemikálie, pak se asi máme s Monikou na co těšit.

Blížilo se poledne, začínalo polední vedro, jaké je v období sucha obvyklé. Nedělá mi velké potíže, ale to jsem ho ještě nikdy nemusel prožívat s rukama spoutanýma za zády, takže jsem si ani nemohl setřít pot z čela, aby mi nestékal do očí. V uzavřené kabině bylo vedro ještě horší. Okénkem jsem viděl, že vedro je i těm chlapům na palubě. Na rozdíl od nás s Monikou jim se osvěžení přímo nabízelo. Vody bylo všude kolem dostatek.

Nemýlil jsem se. Pár jich shodilo oblečení a naskákali přes palubu do moře. Jejich blažený řev pronikl až k nám do kabiny. Nebylo divu, že ostatní také neodolali. Pár dalších mocných žbluňknutí prozrazovalo, že další zájemci dosáhli slastného ochlazení. Okénkem jsem viděl už jen jednoho, který ještě zůstával na palubě. Možná už byl skutečně jediný, kdo na lodi zůstával. Zato ten zůstával na palubě jako přilepený. Ani ho nenapadlo přidat se ke svým kumpánům užívajícím si chladivé náruče moře kolem lodi. Musel jsem ocenit jeho námořnickou disciplínu, kterou projevoval i navzdory povznesené náladě celé posádky i navzdory těm zvukům naprostého blaha, které chlapi v moři vydávali. Každý správný námřoník ví, že loď na moři nemůže ani na okamžik zůstat bez dozoru, bez posádky. Vždycky na lodi musí někdo zůstat, přinejmenším proto, aby mohl svým kolegům v moři hodit provazový žebřík, aby se mohli vrátit zpátky na loď, až se vykoupou dosyta.

Tomu poslednímu mohykánovi na palubě muselo být stejné vedro jako všem ostatním. Určitě by se také rád ochladil v moři jako všichni ostatní. Možná mu v tom brání jen příkaz kapitána. Možná by rád ten příkaz porušil. Najednou mne napadlo, abych mu v tom trochu pomohl.

Jsem přece magistr latinských věd! Královnou latinských věd je psychologie. Ta totiž jako jediná se po zániku Civilizace neobyčejně rozvinula. Zatímco snad všechny ostatní vědy stagnují, od zániku Civilizace v nich nebylo už téměř nic dalšího nového objeveno, ve výzkumu psychologie bylo dosaženo spousty převratných objevů. V dobách Civilizace sice psychologie existovala také, ale tehdy to byla jen taková bezvýznamná sbírka nesouvislých postřehů a nevysvětlitelných zkušeností. V dobách Civilizace se rozvíjely především technické vědy, a co se nedalo zkoumat nějakými stroji či přístroji, to nikoho nezajímalo. Napřed musela na celém světě dojít ropa a všechny ty stroje se musely zastavit pro nedostatek paliva, aby si vědci uvědomili, že svět se neskládá jen ze samých strojů a přístrojů. Teprve až když už se všechny ty stroje nedaly použít, začali se vědci zabývat tím nejdůležitějším, totiž schopnostmi a možnostmi lidí, nás samotných. K tomu totiž žádné stroje nejsou zapotřebí. Je zajímavé, že tohle bylo v některých zemích známo už dávno, dokonce snad ještě před vznikem samoné Civilizace. Jenže Civilizace byla především technická, takže vědci jinými, netechnickými poznatky, navíc z cizích, neCivilizovaných zemí, pohrdali. Zato po zániku technické Civilizace došlo k nebývalému rozvoji právě těchto pradávných poznatků a zkušeností z "neCivilizovaných" zemí. Napadlo mne, že jedna z těchto schopností by se mi teď mohla docela hodit.

Na univerzitě nás ve cvičeních psychologie učili indukci a přenosu myšlenek. To je taková dovednost, která umožňuje nasadit druhému člověku do hlavy určitou myšlenku, samozřejmě beze slov a aniž by si ten člověk něčeho všiml. Dokonce to jde i na dost velkou vzdálenost. Není to samozřejmě žádné ovládání cizího člověka na dálku. Není možné z někoho udělat bezduchou loutku, která by bezmyšlenkovitě vykonávala všechno, co mu někdo na dálku poručí. Indukce myšlenek se projevuje tak, že toho člověka jen jakoby něco napadne. Co, to určuje vysílající. Záleží pak už ale jen na tom člověku samotném, jestli se podle toho "nápadu" nějak zařídí nebo ne. Ovšem psychologie zná různé metody jak toho člověka indukcí dalších "nápadů" přesvědčit, aby poslechl. Nicméně výsledek není nikdy předem jistý. Člověk se silnou vůlí se prostě přesvědčit nedá. Ovšem jen pokud má nějaký důvod, proč nechce udělat to, co ho "napadá".

Zaměřil jsem se tedy na toho "posledního Mohykána" na palubě a začal jsem mu indukovat myšlenky "To vedro je příšerné!" "To se nedá vydržet!" "Ti kluci ve vodě udělali to nejlepší, co se teď udělat dá!" "Jsem blázen, že zůstávám tady na té rozžhavené palubě!" "Přece vidím a slyším, jak je jim tam dole ve vodě dobře!" "Musím tam skočit za nimi!" "Přece se tady nebudu takhle smažit jako pitomec!" "Na co čekám?" "V té vodě musí teď být fantasticky!"

Nedělo se nic. Ten člověk pořád seděl na palubě jako pecka a nehýbal se. Že bych to dělal nějak špatně? pomyslel jsem si. Vždyť to dělám přesně tak, jak nás to učili! Nebo že by to zrovna na tohohle člověka nepůsobilo? I takové případy se občas stávají. Nejsou všichni lidé stejní. Přesto jsem vytrvale pokračoval dál. Ostatně co jiného mi zbývalo?

"Musím se ochladit v té vodě!" pokračoval jsem v indukci. "Ještě by se mi vysmáli, že tady jako jediný trčím jako pachole na uvazování lodi!" "Musím tam skočit!" "Musím tam skočit!" "Musím tam skočit!"

Ten člověk najednou skutečně vstal, došel ke kraji paluby a zadíval se na moře. Pokračoval jsem v indukci jek nejsilněji to šlo.

Pak se ten člověk najednou svlékl a skutečně skočil přes palubu. To žbluňknutí mi zaznělo jako rajská hudba. Podařilo se!

Teď ještě aby vyšlo i všechno ostatní. Opravdu jsme teď na lodi s Monikou sami? Vlastně jsem neměl žádný důvod proč si to myslet. To, že jsem na lodi žádné hlasy neslyšel, nemuselo nic znamenat. A především: Opravdu není nikde na lodi spuštěný do moře žádná síť ani lano, po kterém by ti chlapi mohli vyšplhat z moře zpátky na palubu? Asi nemělo smysl dělat si plané naděje. Byla to jen taková zajímavá hříčka, která se sice povedla, ale nic to neznamená, snažil jsem se přesvědčit sám sebe.

Na lodi bylo dál ticho. Šťastné a veselé výkřiky kolem lodi zvolna utichaly. Měl jsem dojem, že hlasy kolem lodi začínají připomínat spíš hádku. Něco se dělo, jen nebylo poznat, jestli se to týká také nás. Čekal jsem, co bude dál. Také Monika asi jen čekala, co nás potká dál. Naštěstí nenaříkala ani neztrácela nervy. Bylo až neuvěřitelné, jak statečně se chovala při tom všem, co se nám a především jí stalo. Jen jsem si nebyl jistý, jak dlouho to vydrží.

Křik v moři nabýval na síle a zněl čím dál tím vztekleji. Občas jsem uslyšel náraz něčeho měkkého do boku lodi, ale jinak na lodi samotné zůstávalo dál naprosté ticho.

Když hlasy ve vodě začaly slábnout a na lodi samotné bylo pořád hrobové ticho, začínal jsem pomalu věřit, že se mi snad opravdu něco podařilo. Teď bylo třeba toho využít.

Museli jsme vyjít z kajuty ven. Monika to odmítala. Děsila se, co nám ti chlapi udělají, až nám na to přijdou. Dost dlouho jsem ji musel přesvědčovat. Bez ní jsem nic dělat nemohl. Stále jsem byl k ní připoutaný, takže když jsem se chtěl někam dostat, musel jsem ji buď pozpátku tlačit před sebou, anebo táhnout za sebou tak, že zase ona mohla jít jen pozpátku. Dalším velkým problémem se ukázalo obyčejné otevření dveří. Nebyly zamčené, ale nahmatat kliku rukama spoutanýma za zády není tak jednoduché. Já měl ale za zády navíc Moniku, a její tělo mi při hledání kliky nepředstavitelně překáželo. Ani její paže propletené s mými mi hmatání nijak neusnadňovaly. Trvalo hodně dlouho, než se mi podařilo kliku nahmatat a zkroutit tělo tak, abych na ni dosáhl a mohl ji prsty levé ruky stisknout.

Konečně klika cvakla a dveře se otevřely. Byli jsme na palubě.

Paluba byla liduprázdná. Rychle jsem se rozhlédl a přesvědčil se, že skutečně nikde z paluby dolů do moře nic nevisí. Moře kolem bylo prázdné, nikde žádnou jinou loď vidět nebylo. Ani naše Fatra nikde na obzoru nebyla. Když jsem přitáhl Moniku za sebou k okraji paluby a podíval se dolů, uviděl jsem tam jen pár hlav chlapů, kteří tam plavali a začali něco nesrozumitelného křičet, když mne uviděli. Jeden se pokusil povyskočit z vody jako ryba, ale na okraj paluby nedosáhl a s mohutným cáknutím spadl zpět. Ostatní se už ani nepokoušeli dostat se zpět na loď. Vypadali už dost vysíleně. Jen pořád něco vykřikovali. Sfintu Gheorghe byla dost velká loď a proto také hodně vysoká. Bez nějaké sítě či aspoň lana bylo naprosto vyloučené na ni vylézt. Byli jsme v bezpečí.

Jen se ještě nějak zbavit těch pout. S ocelovými klepety se nedá dělat nic jiného než je odemknout. Klíček od nich musel někde na lodi být. Určitě si ho žádný z těch chlapů nevzal s sebou v plavkách do moře. Jen bylo potřeba ho najít.

První se nabízelo oblečení těch chlapů poházené po palubě. Prohledávat ovšem nějaké hadry rukama spoutanýma za zády, když ani nemohu vidět, na co jimi sahám, není tak jednoduché. Navíc jsem nemohl rukama pohybovat ani tak, jak by mi pouta možná dovolovaly, protože jsem měl k rukám připoutané ještě Moničiny ruce. Monika se sice ze začátku pokoušela také něco najít, také hmatala rukama za zády kam jen dosáhla, ale brzy pochopila, že se mi tím jen plete pod ruce a brání mi v pohybu. Pak se už jen snažila nepřekážet mi, poddávat se mým pohybům co nejuvolněněji, a odtahovala své ruce od mých co nejdál, jak jen jí to pouta dovolovala. Přesto ale mi všechno velice ztěžovala.

Bylo to nekonečné. Znamenalo to každý kus oblečení si napřed důkladně prohlédnout, zapamatovat si, jak leží, pak k němu dotlačit Moniku, nastavit si její paže tak, abych na ten kus oblečení rukama dosáhl, poslepu ho ohmatat a zorientovat se v něm podle toho, jak jsem si ho zapamatoval, když jsem ho viděl, najít na něm pouze hmatem všechna místa, kde by mohla být nějaká kapsa, všechny kapsy najít a každou promnout mezi prsty, jestli v ní něco není. Měl jsem ruce spoutané tak nešikovně, že jsem mohl pracovat vždycky jen jednou rukou. Pomoci si tou druhou bylo naprosto vyloučené. Ta druhá mi přitom vždycky trčela v poutech někam jinam. Dostat se jednou rukou do kapsy hadru ležícího volně na zemi a posouvajícího se mi před rukou všemi směry se ukázalo jeko nepředstavitelně obtížné. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se to naučil. Monika mi nijak pomoci nemohla. Nevěděl jsem, jak jí vysvětlit, co bych potřeboval, protože jsem ani neviděl, co za zády mám a co se tam děje, a ani Monika se nemohla podívat, co to tam jí za zády dělám.

Slunce se už klonilo k západu, když jsem konečně našel jakýsi svazeček klíčků. Nemohl jsem si ho ani prohlédnout, jen jsem se snažil ohmatáváním prsty jedné ruky zjistit, co je to za klíčky, a neupustit je přitom. Přemýšlel jsem, který z nich asi je od Moničiných pout. Že na svoje pouta si rukou nedosáhnu, mi bylo jasné. O to jsem se ani nepokoušel. Jedině Monika, když se nějak vhodně natočí a zkroutí, tak má šanci, že bych se k jejím poutům mohl dostat. Jen jsem nevěděl, jak se má natočit a prohnout, a nevěděla to ani ona, protože se nemohla podívat, kde mám ruce a kam jimi dosáhnu.

Následující čtvrthodinu jsme tedy s Monikou strávili nejrůznějšími gymnastickými cviky, než se mi podařilo najít na jejích pažích její pouta, nahmatat na nich klíčovou dírku a namířit do ní jeden z klíčků. To všechno poslepu a jen jednou rukou, v níž jsem ty klíčky držel a snažil se, aby mi přitom neupadly. Výsledkem bylo zjištění, že tenhle klíček není ten pravý.

Naštěstí ten třetí v pořadí ve svazečku ten pravý byl. K tomu, abych mohl klíčkem v dírce otočit, jsem musel téměř udělat kotrmelec, ale pouta cvakla a Monika byla volná. Pak už jen odemkla ona mne a šlo jí to podstatně rychleji a snáze než předtím mně.

"Co chceš udělat tam s těmi?" zeptala se pak a ukázala na hlavy chlapů dole na hladině.

"Asi bysme je měli vzít s sebou." pokrčil jsem rameny. "Nerad bych je tady nechával."

"Snad je sem nechceš pustit zpátky?!" děsila se Monika.

"Jinak to asi nepůjde!" namítal jsem. "Budeme si je muset napřed nějak zabezpečit!"

"To bych teda ráda věděla, jak?!"

"Budeme muset něco vymyslet!"

Moničiny obavy byly možná na místě. V oblečení kteréhosi z těch chlapů jsme totiž našli pistoli. Ti chlapi asi byli schopní všeho. Všichni normální lidé se přece hlásí k odkazu Civilizace, k jejímž hlavním zásadám, pokud je dnes známo, patřila absolutní nedotknutelnost a ochrana lidského života a zdraví. Všichni lidé a všechny společnosti, které se chtějí hlásit k odkazu Civilizace, tuto dávnou tradici bez výhrad dodržují. K tomu patří i naprosté odmítání nošení jakýchkoliv zbraní, které by mohly někomu ublížit na zdraví nebo dokonce na životě. Pokud tihle chlapi mají tak nebezpečnou zbraň, pak to znamená, že neuznávají zvyklosti civilizovaných lidí. To ovšem znamená, že ani my s nimi nemusíme zacházet civilizovaným způsobem. Zásady a tradice Civilizace jsou sice ušlechtilé, ale při setkání se zlem znamenají obrovskou nevýhodu. Proto se všeobecně uznává, že tyto zásady a tradice dávné Civilizace se musí dodržovat pouze vůči lidem, kteří je sami také dodržují.

Už se začínalo stmívat, když jsme se s Monikou konečně dohodli, co s těmi chlapy uděláme. Byl tedy nejvyšší čas začít.

Spustil jsem přes palubu do moře provazový žebřík, který jsem našel složený na palubě, a křikl jsem na plavce dole, že jeden z nich může vylézt na palubu. Ale jen jeden, zdůraznil jsem a ukázal to i na prstech, aby mi rozuměli. O několik metrů dál stála na boku lodi Monika s namířenou pistolí a vykřikovala nervózně, že střelí na každého druhého, kdo se žebříku dotkne. Nevím, jestli vypadala tak výhrůžně anebo zda si chlapi ve vodě uvědomovali, že nervózní člověk mířící pistolí může být mnohem nebezpečnější než člověk klidný, ale poslechli. Po žebříku skutečně vylezl na palubu jenom Proplesku, a nikdo z ostatních se k žebříku neodvážil ani přiblížit.

"Vytáhni ten žebřík!" přikázal jsem mokrému Propleskovi, když se vztyčil na okraji paluby. To už jsem stál na opačné straně paluby, kam jsem se rychle odklidil, když Proplesku lezl nahoru. Uznávám, že to nebylo moc statečné, ale Monika jinak nedala. Ne že bych ji poslouchal jako nějaký podpantoflák, ale nechtěl jsem, aby začala vyvádět, jak jen ona umí, když se jí něco nelíbí. Kromě toho uznávám, že to tak bylo bezpečnější.

Proplesku zaváhal, pohlédl dolů na své kumpány v moři, ale Monika na něj zakřičela a namířila pistoli, takže poslechl a žebřík za sebou vytáhl na palubu. Tím jeho kumpáni ztratili možnost přijít mu na pomoc. Proplesku se postavil a jeho oči nejistě jezdily z Moniky na mne a nazpátek.

"Sedni a svaž si nohy!" přikázal jsem mu a hodil jsem mu kus provazu, který jsme s Monikou předtím připravili. Proplesku se zatvářil, že nerozumí, ale ukázal jsem mu prstem na vlastních nohou, co má udělat. Pak už se nemohl vymlouvat na nic. Pomalu se posadil na palubu a omotal si kotníky nohou provazem.

"Lehnout na břicho a ruce za záda!" přikázal jsem mu, když utáhl poslední uzel.

Proplesku se podíval na Moničinu pistoli, zaváhal, ale pak se položil na palubu, převalil se na břicho a pomalu zkřížil paže na zádech. Teprve potom jsem k němu přistoupil a nasadil mu na zápěstí pouta, která jsem předtím měl sám. Nechal jsem ho ležet a znova jsem shodil žebřík do moře.

"Další!" křikl jsem na chlapy dole a na prstech ukázal, že zase jenom jeden.

Co se osvědčilo na Propleskovi, udělal jsem i jemu. Tentokrát se dočkala využití pouta, která měla předtím Monika.

Jako třetí se vyšplhal na palubu Serdžu. Na palubě uviděl, co se stalo Propleskovi, takže věděl, co ho čeká. Podíval se po Monice, na koho míří svou pistolí, a hned mu bylo jasné, že tomu neujde. Přesto se tvářil dost vzdorovitě. Když jsem mu přikázal vytáhnout žebřík, udělal to sice, ale jen velice neochotně. Když jsem mu hodil provaz a přikázal mu, aby si jím svázal nohy, zadíval se na mne tak drze, až jsem na okamžik zapochyboval, jestli mne poslechne. Vlastně jsem se ani nemohl divit. Ten člověk mne přece jen před pár hodinami držel jen jednou rukou a dobře tedy věděl, že proti jeho síle nemám šanci. A teď mne měl poslouchat a na můj příkaz se dokonce sám vlastníma rukama připravovat o svobodu? Moničina namířená pistole byla ale naštěstí dostatečně výmluvná. Serdžu se tedy posadil a začal si svazovat nohy. Přitom ale stále hleděl na mne jakoby ostražitě čekal na nějakou moji chybu. Nesklonil přede mnou hlavu ani na okamžik.

Nadešla chvíle, kdy jsem se k němu musel přiblížit. Navíc jsme už žádná další pouta neměli. Budu mu muset ty jeho obludně silné ruce svázat provazem. Nebude to tak rychlé a snadné jako nasazení ocelových klepet. Serdžu ležel na palubě s rukama na zádech, jak jsem mu poručil, ale s hlavou otočenou na stranu mne stále upřeně pozoroval, když jsem se k němu blížil. Posadil jsem se mu rozkročmo na mokré studené tělo připraven okamžitě uskočit, kdyby se sebeméně pohnul. Měl nohy svázané, takže by nemohl být tak pohyblivý jako já. Serdžu si to asi uvědomoval také, takže se o nic nepokoušel. Přesto jsem ho pro jistotu nohama pevně sevřel a přitiskl mu paže k tělu veškerou silou, jako v nohách mám. Kdoví jestli si toho vůbec všiml. Jen mu na zádech vystouply lopatky. Netroufám si odhadnout, jak by dopadlo nějaké přetlačování mých nohou s jeho pažemi. Naštěstí Serdžu se nebránil, ležel pode mnou zcela uvolněně, jeho ruce mu ležely na zádech přede mnou naprosto nehybně.

Musel jsem mu ale ty ruce srovnat do správné polohy. Vzal jsem jedno jeho zápěstí a nadzvedl, a hned se mi vybavilo, kdy jsem ho takhle měl v ruce naposledy. To mne Serdžu tou rukou držel a tohle mocné zápěstí bylo tvrdé a neotřesitelné jako traverza. Teď ale Serdžu naštěstí nekladl odpor. Asi pochopil že nemá šanci. Zkřížil jsem mu zápěstí na zádech jak jsem potřeboval, a omotal mu je provazem. Uvázal jsem raději několik uzlů abych měl jistotu že se Serdžu z těch pout sám nijak nedostane. S úlevou jsem se zvedl z toho svalnatého těla a nechal ho ležet vedle ostatních.

Další přišel na řadu Miklóš. Na toho měla pifku zase Monika. Miklóš si asi všiml, jak se pistole v její ruce chvěje, a choval se jako beránek. Asi byl dost učenlivý, takže začal vytahovat za sebou žebřík ještě dřív, než jsem mu to přikázal. Když jsem mu hodil k nohám provaz, sám pochopil, k čemu ten provaz má použít. Ani nečekal na rozkaz a sám od sebe si jím začal svazovat nohy jak to viděl na tělech svých předchůdců kolem sebe. Pokud jsem měl ještě nějaké obavy, když jsem mu svazoval ruce na zádech, mohl jsem zůstat klidný. Miklóš nechystal žádný podraz, naopak ochotně sám nastavil ruce přesně tak, jak to viděl na ostatních. Ale možná, že byl jen zvyklý přesně plnit rozkazy svého šéfa, a správně chápal, že tím šéfem jsem teď já.

Po něm následovali postupně i ostatní. Metodiku zneškodňování jsme měli s Monikou už vyzkoušenou, takže práce s nimi šla jako na drátku. Než se setmělo, měli jsme na palubě poskládané všechny. Byl jsem rád, že to mám za sebou. Monika ale spokojená nebyla. Nechtěla je tam. Chtěla je zavřít do kajuty, ve které oni původně věznili nás. Rozvázat jim kvůli tomu nohy jsem odmítl zase já. Museli se tam tedy dostat sami tak, jak byli, se svázanýma nohama i rukama. Moniku nezajímalo, jak to dokážou, a mne taky ne.

První se poslušně vydal na cestu po palubě Miklóš. Posadil se, natáhl nohy před sebe, vzepřel se rukama za zády a poposedl si směrem ke kajutě tak daleko, jak jen mu to vyvracená ramena dovolila. Přitáhl ruce zpátky k zádům, zase natáhl nohy dopředu a posunul se o další kousek. Ostatní jen přihlíželi, ale když je Monika důrazně popohnala, vydali se postupně jeden za druhým podobnými píďalkovitými pohyby za Miklóšem. Proplesku sice zkusil něco namítat, ale když ho Monika místo odpovědi nakopla do žeber, okamžitě prohnul tělo do oblouku a začal poposedávat stejně jako ostatní, aby co nejrychleji unikl z dosahu Moničiných nohou.

Jen Serdžu nechtěl lézt po palubě jako nějaký červ. Hleděl na mne s takovou nenávistí v očích, až mi zamrazilo v zádech. Pak zvedl nohy do vzduchu, jediným prudkým švihnutím se vztyčil a najednou stál na palubě přede mnou vzpřímeně na spoutaných nohách. Skutečně jsem se v tom okamžiku lekl. Serdžu v té chvíli vypadal nepřemožitelně, jakoby se zbavil pout. Naštěstí provazy na jeho zápěstích a kotnících vydržely jeho sílu a udržely mu je pohromadě. Serdžu se ale bez problémů udržel na spoutaných nohou i na houpající se palubě, nezhroutil se zpátky. Chvilku stál nehybně a probodával mne vzteklým pohledem, ale pak se drobnými poskoky sounož se vztyčeným tělem i vztyčenou hlavou vydal za ostatními do kajuty. Tam si už bez odporu lehl na zem k ostatním.

Teď tedy leželi na podlaze kajuty jeden vedle druhého a nad nimi stála Monika jako bohyně pomsty a ostražitě hlídala, aby se žádný z nich ani nepohnul. Strašila ji obava, že by se mohli navzájem osvobodit tak, jako jsme se předtím zbavili pout my dva. Proto vytrvávala na hlídce a celou noc nezamhouřila oka.

Já si vzal na starost všechno ostatní. Nejdřív jsem si chtěl prohlédnout celou loď. Dost mne překvapilo, když jsem v podpalubí nalezl motor. Lodí s motorem není moc. Ty měly svůj zlatý věk naposledy v dobách Civilizace, kdy bylo nafty dostatek a byla proto laciná. Od dob, kdy se naleziště ropy na světě vyprázdnily a veškeré palivo se musí pěstovat na polích nebo různými složitými a drahými postupy vyrábět z nejrůznějších odpadů, je lodí s motorem jen minimum. Pro jejich nákladný provoz si je mohou dovolit jen ti nejbohatší lidé, a i ti ještě svůj motor používají jen v nejvyšší mouzi. Ostatně i tahle loď zatím plula jen na plachty, proto jsem až dosud neměl o jejím motoru ani tušení. Tenhle motor byl zato obrovský, nepřiměřeně veliký na takovou loď. Musel jí dodávat skutečně velikou rychlost. Netroufal jsem si ani domýšlet, k čemu asi potřebovala tahle loď tak vysokou rychlost.

Pro mne ovšem ten motor neměl žádný význam. Netoužil jsem řítit se Maďarským mořem kdovíjakou rychlostí, ale především jsem nevěděl, jak velká zásoba paliva na lodi je a na jak velkou vzdálenost by takovémuto obrovskému motoru vystačila. Chtěl jsem jen doplout ke břehu, a na to plachty stačily.

Vrátil jsem se k našim zajatcům. Nechtěl jsem je nechávat samotné jen pod dohledem Moniky. Nebyl bych nadšený, kdyby se znova zmocnili vlády nad lodí.

"Vyznáš se v tom?" zeptala se Monika tónem beznaděje.

"Nevyznám!" přikývl jsem solidárně. "A v čem jako?"

"No v tom, co se stalo!" rozdurděně vysvětlovala Monika. "Dvě lodě nás přepadly, lidem z obou těch lodí jsme nerozuměli ani slovo, v obou případech u nás hledali totéž, mluvili o jakési Tatře... No chápeš to?"

"Já myslím, že nás považovali za pašeráky." předložil jsem domněnku. "Asi tady měla plout nějaká pašerácká loď, která se jmenuje Tatra, a oni si mysleli, že jsme to my. Ona se ta jména opravdu dají snadno přepsat. Nejspíš byli s tou Tatrou nějak domluvení, že jim něco předají nebo od nich ten elixír koupí. Nebo jim jej seberou."

"Tady tihle? Nebo ti první?"

"Anebo to jsou celníci, kteří se snaží ty pašeráky chytit!" nabídl jsem další možnost.

"Ti první? Nebo tady tihle?"

"To bych taky rád věděl." pokrčil jsem rameny. "To bysme se jich museli zeptat. Jenže to bysme jim museli rozumět. - Anebo je to možná obojí."

"Jak - obojí?" nechápala Monika.

"Nu - byly přece ty lodě dvě. Třeba jedna byla pašerácká a druhá celnická!"

"Ty myslíš, že..." zakoktala se Monika a najednou se v hrůze zadívala na zajaté lidi. "A kteří jsou teď kteří? Jak to poznáme?"

"Těžko." přiznal jsem. "Možná - hmmm - třeba ti první byli celníci. Chovali se k nám přece jenom trochu líp. A taky se aspoň trochu pokoušeli se s námi dorozumět. - A nakonec se nám přece chtěli i omlouvat!"

"Ale to potom znamená..." vyděsila se Monika ještě víc.

"No ano!" přikývl jsem jak nejklidněji jsem dokázal. "Že jsme zajali bandu pašeráků! Ale třeba je to nějak úplně jinak!" uklidňoval jsem Moniku. "Teď už nám nemůžou nic udělat, a až dorazíme do přístavu, tak tam už se o ně někdo postará! A třeba se tam i dozvíme, co jsou zač!"

Monika neodpovídala, jen vyvalenýma očima němě zírala na zajaté pašeráky.

"Budeš je tady hlídat?" stanovil jsem Monice bojový úkol. "Hlavně si dávej pozor, jesti se nepokouší dělat něco rukama! Já musím ke kormidlu a podívat se, kam vlastně plujeme. Kdyby si některý z nich chtěl sahat na pouta, tak mne zavolej!" přikazoval jsem jí. "Anebo ho zpacifikuj sama!"

Na lodi byl samozřejmě jakýsi navigační systém, jenom jsem mu nerozuměl. Takových systémů je obrovská spousta. Spolu se zánikem Civilizace zanikly i všechny tehdejší normy, takže od té doby si takové systémy dělá každý po svém, jak se mu zlíbí. Tyhle přístroje se navíc hemžily nesrozumitelnými maďarskými slovy, mezi nimiž se jen výjimečně objevila jediná číslice, jediná věc, o které jsem věděl, co znamená. Bylo mi jasné, že podle těchto přístrojů loď řídit nedokážu.

V dávných dobách se používal ještě kompas. V muzeu jsem jednou viděl, jak taková věc vypadala. Měl tu nevýhodu, že ke své činnosti potřeboval zemské magnetické pole. To v dobách Civilizace ještě existovalo, ale od té doby zaniklo a dosud se neobnovilo. Ve starých záznamech prý existují zmínky, že už v dobách končící Civilizace si lidé všimli, že magnetické pole Země nějak slábne. Vypadá to, že zaniklo spolu s Civilizací. Možná v tom byla nějaká souvislost, ale zatím nikdo nevypátral, zda Civilizace zničila magnetické pole, anebo zánik magnetického pole zničil Civilizaci. V každém případě jsem musel řídit tuhle loď bez pomoci přístrojů.

Na první pohled to vypadalo šíleně, plout po moři jen tak od oka. Rozhodně jsem ale nechtěl postavit ke kormidlu některého z těch pašeráků jen proto, že on těm přístrojům rozuměl. Naštěstí bylo období sucha, to znamená, že na nebi není a ještě dlouhou dobu nebude ani mráček, slunce bude svítit nepřetržitě ještě dlouhou řadu dní. Bylo tedy možné řídit se podle slunce a v noci podle hvězd.

Navíc určení směru bylo docela jednoduché. Když jsme byli přepadeni, byli jsme v Srbském zálivu, tedy v jižní části Maďarského moře. Chtěli jsme se dostat domů do přístavu Gabčíkovo, odkud jsme na naší lodi vypluli a který leží prakticky na sever od Srbského zálivu. Směr přímo na sever se naštěstí podle hvězd dá určit velice snadno.

Loď pašeráků byla skutečně přepychová, plachty měly automatické řízení, takže se samy přizpůsobovaly směru plavby i směru větru. Nebylo tedy nutné se o ně starat. O tomhle zařízení jsem zatím pouze četl, teď poprvé jsem měl možnost vyzkoušet si je v praxi. Musím přiznat, že se mi to líbilo. Loď s tímto zařízením se řídí stejně snadno jako motorový člun. Platit bych ho ale nechtěl. Pašování elixíru musí vynášet pěkné peníze, když si pašeráci mohou dovolit takovéhle pohodlí. Ve spojení s tím silným motorem musela být tahle loď naprosto dokonalá.

To se ale nedalo říct o moři kolem. V období sucha slunce praží tak, že se moře silně odpařuje a proto je nad hladinou neustále mírné kouřmo. Dohlednost zde proto není v období sucha nikdy příliš veliká. Při plavbě podle navigačních přístrojů to nevadí, jenže ty jsem teď na téhle lodi nemohl použít. Musel jsem tedy neustále hlídat moře kolem lodi, co se kde v dálce z oparu nad hladinou vynoří. Maďarské moře není příliš velké, s dobrou plachetnicí se dá přeplout za pár dní, ale vzhledem k nižší dohlednosti vypadá mnohem větší než ve skutečnosti je. Tím opatrnější jsem musel při plavbě bez přístrojů být.

Třetího dne se z oparu nad mořem vynořily na obzoru hory. To byla dobrá zpráva, že se mi podařilo přeplout moře i bez přístrojů. Horší zpráva byla, že jsem ty hory nepoznával. Nikde jsem mezi nimi neviděl Naďmárošský průliv, kterým jsem měl proplout do Slovenské Laguny. Nikde jsem na břehu neviděl ani žádný záchytný bod, který bych znal a podle kterého bych poznal, kde vlastně jsem. Co bych teď dal za nějaký srozumitelný navigační přístroj, který by mi určil moji polohu! Přizvat si ale na pomoc některého ze zajatých pašeráků, na to jsem nepomyslel ani na okamžik. Právě v takovéto situaci jsem ze všeho nejméně potřeboval dát jim najevo, že jsem na nich nějak závislý. Nezbývalo mi tedy než plout podle pobřeží buď doprava nebo doleva a doufat, že pluji správným směrem a že se k Naďmárošskému průlivu přibližuji.

Zdálo se mi, že v dálce vpravo vidím nějakou mezeru mezi horami. Zamířil jsem tedy doprava. Mezera mezi horami sice nevypadala příliš jako Naďmárošský průliv, ale moc jistý jsem si tím nebyl. Když jsme na začátku dovolené tím průlivem odplouvali na moře, moc jsem se tehdy neohlížel, jak bude průliv vypadat, až se budeme vracet. Teď bych si za to nejraději nafackoval. Jenže jak jsem mohl vědět, že se budeme vracet bez navigačních přístrojů?

Průliv mezi horami se nadějně rozevíral, jak jsme se k němu blížili. Teprve až když jsem byl přímo před ním, uviděl jsem najednou jeho konec. Nebyl to průliv, ale jen jakýsi fjord vedoucí hluboko do pobřeží, ale tam končil. Nezbývalo než plout dál.

Opodál jsem viděl další podobnou mezeru mezi horami. To už jsem si ale moc velké naděje nedělal. Doplul jsem k ní, a byla to zase jen zátoka. Plul jsem dál, z oparu na obzoru se zvolna vynořovaly další a další hory a další a další nadějné mezery mezi nimi, ale byly to pořád jen samé hluboké a nikam nevedoucí fjordy. Pomalu mi začínalo být jasné, že asi pluji špatně. Jen jsem se pořád nemohl definitivně rozhodnout otočit a zkusit hledat opačným směrem. V dáli jsem viděl pořád další a další mysy a nadějná prázdna za nimi, a jak známo, naděje umírá poslední. Co když obrátím nazpátek právě těsně před hledaným průlivem?

Osud rozhodl za mne. Obeplul jsem mys vybíhající daleko do moře, o němž jsem se snažil přesvědčit sám sebe, že je to už rozhodně poslední, za který se podívám a pak už určitě obrátím nazpátek, a přede mnou se rozevřel zase jen fjord. Z toho fjordu ale proti nám vyrazila jakási neznámá plachetnice.

V prvé chvíli jsem se pořádně lekl. Takových neznámých plachetnic mířících přímo k nám už jsem měl za tuhle dovolenou docela dost. O další už jsem nestál. Pokusit se jí ale utéct by asi nebyl moc dobrý nápad. Plula docela rychle a byla už hodně blízko, když se mi za mysem vynořila. Bylo to setkání tak náhlé a blízké, že snad ani nemohlo být náhodné. Nečekala tam snad na nás?!

Než jsem si stačil rozmyslet, co by asi bylo nejlepší udělat, plachetnice přirazila k naší lodi a pár chlapů vtrhlo k nám na palubu. Beze slova a bez váhání se vrhli na mne a jediným nacvičeným chvatem mne zneškodnili. Zkroutili mi ruce za zády a odvedli mne do podpalubí. Vyrazili dveře a jako tornádo vtrhli dovnitř. Tam najednou uviděli zajaté pašeráky a rázem jakoby zkameněli.

"I to što?!" vyjekl jeden z nich překvapením.

"To - pašeráci!" pokusil jsem se odpovědět jazykem co nejpodobnějším, aby mi porozuměl.

"To vy - podělál?" obrátil se na mne s úžasem. "Kde ostatní?"

"Jací ostatní?" podivil jsem se. "My sami!"

"Sami? Tohle vy sami?" ještě víc užasl ten chlap. Ten, co mi za zády držel ruce a zkrucoval mi je, mne dokonce samým úžasem pustil.

"Co mi zbývalo?" pokrčil jsem rameny. "Přepadli nás, sebrali nám loď, spoutali nás a unesli - jak jinak jsem se měl osvobodit?"

"Vy jstě..." ten člověk ani nedokázal vyslovit, čemu se divil.

"Kde bysme tady mohli tyhle pašeráky někomu odevzdat?" zeptal jsem se. "Docela rád bych se jich už zbavil. Nechce se nám dál je tady hlídat!"

"Pašeráky?" podivil se znova ten člověk. "Toto být být pašeráci?!"

"A ne?" podivil jsem se zase já.

"To predsa celnici!" odpověděl ten člověk pořád jakoby v tranzu úžasem. "Ti vsegda honili nas! Takhle my neviděli jich ještě nikdy!" prohlížel si spoutané pašeráky - vlastně celníky.

"Celníci?" nevycházel jsem z úžasu zase já. "Že se tak nechovali! Celníky bych si představoval trochu jinak!"

Dozvěděl jsem se, že to jsou soukromí celníci. Lidé, kteří si na úřadech své země koupí povolení vybírat clo ode všech obchodníků, kteří procházejí určitým místem - buď hraničním přechodem nebo městem anebo třeba jen plují okolo na moři. Úřadům platí za své povolení pravidelně určitý úředně stanovený poplatek. Všechno, co pak vyberou nad tento poplatek, je jejich soukromý zisk.

"Ale to jsou pak spíš korzáři než celníci!" podivil jsem se.

"Ćno, velkomožný pán!" s pochopením přikyvoval ten člověk. "Korzári! To je to správné slovo! Jste náš človek, velkomožný pán!"

"Ale co já teď s nimi?"

"Tím sa nětráptě, velkomožný pán!" uklidňovali mne všichni téměř jednohlasně. "My sa o nich postaráme!"

"Můžu vám je přenechat?" oddechl jsem si. "Víte, já bych se potřeboval dostat do Gabčíkova!" vysvětloval jsem. "Hledal jsem Naďmárošský průliv, ale moc se mi to nedařilo!" přiznal jsem.

"Naďmárošský průliv?" rozchechtali se. "Ten daleko! Hentam!" ukazovali směrem, odkud jsem připlul. "To vy musel minúť, velkomožný pán! Tuto niě je Naďmároš! Tuto Mátra!"

To nebylo moc příjemné zjištění. Celou tu dobu jsem plul podél pobřeží opačným směrem. Však už také na mne nepohlíželi s obdivem jako když uviděli zajaté celníky, ale teď spíš s výsměchem.

"Tak velice děkuji!" pokusil jsem se zachránit situaci zdvořilostí. "Budu se teda muset vrátit!"

"Nemusítě! My zveme vás, velkomožný pán! Buďtě náš host!"

Takové pozvání se nedalo odmítnout, zvlášť ne proti takové přesile. Radost jsem z toho sice neměl, ale musel jsem se tvářit nesmírně poctěně. Jestli ti moji zajatí celníci tyhle lidi honili, pak tohle musí být pašeráci! Pěkně děkuji za takovou společnost! Mluvili sice o hodně srozumitelněji než ti z Marici, ale jinak zřejmě o nic lepší nejsou. Asi se jich tady hemží vícero druhů.

Absolvovali jsme s nimi bujarý večírek, který by byl i docela hezký, kdyby nám nekazilo náladu pomyšlení, s kým tam jsme a co nás asi čeká po tom večírku.

Večírek byl nekonečný. Monika, která po celou naši plavbu na Sfintu Gheorghe nepřetržitě hlídala zajatce a za celou tu dobu se neodvážila zamhouřit oči ani na okamžik, nevydržela do konce a šla spát. Mne samotného ale pašeráci nepustili. Musel jsem se vrátit.

Večírek ve skutečnosti trval až do rozednění. Skoro jsem to uvítal.

"My už budeme muset odplout!" pokoušel jsem se ukončit naši návštěvu. "Dovolená nám končí, musíme zase do práce!"

"Něnáhlitě sa, velkomožný pán!" zdržoval nás ten z podloudníků, kterému říkali Ištván. "Práca niě je zajac, ta vám istotně neutečie! Vy istotně uznalý, pán velkomožný, vy nám istotně pomuóžetě!"

"Jak vám mám pomoci?" nechápal jsem.

"Já to znal, pán velkomožný!" jakoby zajásal Ištván. "Vy móc dobrý pán, vy nám pomuóžetě! Vietě, my mali taký malunký konflikt s celníci - korzári, ako dobro vravítě vy, a oni - no, bylo ich viacej, tak s nima něbylo rozumnej reči, pán velkomožný, a tak, - no, vzali našich zo sobou. Naši teď sedia tam u nich. A to móc dobrí kamarádi, pán velkomožný, němali by tam sedieť. Mali bystě ich osvobodiť, pán velkomožný!"

"Jak osvobodit?" nechápal jsem. "Vy si myslíte, že jsem nějaký superman? Když jsem dokázal přemoci posádku té celnické lodi, že dokážu osvobodit i vaše zatknuté kamarády?"

"Ták, pán velkomožný!" přikyvoval úlisně Ištván. "Ýgen, tolko vy to dokážetě. U nás vaši zajatí korzári! Vy dohovorítě čendž! Oni pustia našich kamarádou, my pustíme jejich korzárou!"

"Anebo mne zatknou a uvězní taky!" namítl jsem.

"Warum?" podivil se Ištván. "Vy nie obchodník! Vy nyšto něvezietě! Vy parlamentár! Vy neutrál! Vám nyšto něsdělajut!"

"A jak se dozvím, kde ti vaši kamarádi jsou?"

"Tišina, pán velkomožný! Hentuto Fero vás tam uvedie! On vám všetko nahovorí!"

Ohlédl jsem se. Ta obluda, co stála za mnou, se asi jmenovala Fero. Musel jsem zaklonit hlavu, abych mu pohlédl do očí. Fero byl už na první pohled asi zvyklý všechny problémy řešit ručně a nebrat si při tom žádné servítky. Okamžitě mi bylo jasné, že by asi nebylo zdravé mít na něco jiný názor než on.

"Je vám už všetko jasné, pán velkomožný?" zeptal se Ištván.

"Ano, je." připustil jsem. "Jen nevím, jak budu řídit loď podle těch maďarských přístrojů, na kterých nic nepřečtu!" vzpomněl jsem si na své potíže při plavbě sem.

"Eto po vás němuožeme chcáť, pán velkomožný!" rozplýval se úslužností Ištván. "My dáme vám jinou loď, vy nebudete měť žádný trabel! Tišina!"

"Dobrá." souhlasil jsem. Bylo mi jasné, že žádnou překážku už nevymyslím. "Kdy mám vyrazit?"

"To je slovo, pán velkomožný!" skoro zajásal Ištván. "Já vědět, vy móc dobrý človek, pán velkomožný! Teraz ihněď muožetě jechať! Prečo čakať?"

"Ale Monika ještě spí!" namítl jsem. "To ji mám budit?"

"Ale nie!" téměř se pohoršil Ištván. "To byste mal to serdce budiť takú dámu?! Prečo ju chočetě tahnúť zo sobou? Ona tu bude ždať na vas, keď sa vozvracatě! - Vozvratitě!"

Měl to opravdu dobře vymyšlené. Nebylo vyhnutí. Také už nebylo o čem dál diskutovat. Odebral jsem se do přístavu a nastoupil na loď "Betyár", kterou mi Fero ukázal. Poznal jsem, že se opravdu nebudu muset o nic starat. Na loď nastoupil za námi ještě další pašerák a postavil se ke kormidlu. Vezli mne jako nějakého velmože. Nemusel jsem ani hnout prstem. Možná by se mi to i líbilo, jen kdyby Fero nevypadal tak nepřemožitelně.

"Kam jedeme?" zeptal jsem se, když nám pohoří Mátra zmizelo v oparu za zádí. "Kde že jsou uvěznění ti vaši kamarádi?"

"Oradea." odpověděl stručně Fero.

"Oradea?" pokoušel jsem se vybavit si v hlavě mapu Maďarského moře. "To musíme přeplout Rusínský záliv? Tam jsou dost nebezpečné vody!"

"Tišina!" uklidňoval mne Fero. "My znájeme puť!"

Z plavební příručky jsem věděl, že Rusínský záliv je velice mělký. Plachetnicím s hlubokým kýlem hrozí v těchto vodách uvíznutí. Fero však zůstával klidný. Já ovšem nevěděl, jak velký ponor naše loď má. Fero to určitě věděl. Možná tohle byl důvod, proč mi pašeráci dali na tuto výpravu jinou loď než tu, na které jsem k nim připlul.

"Tuto Pusta tady." oznámil mi Fero na důkaz toho, že to tady dobře zná. "Tak tuto jmenovali ludia v predpotopnom Maďarorságu. Sivodňa tak my jmenujeme hentuto zátoku." vysvětloval.

"Je tady dost hluboko?" podíval jsem se s obavami na hladinu kolem lodi. Zdálo se mi, že vidím dno.

"Ja." přikývl Fero. "Hlboko. Móc hlboko. Něskolko metrou. Tam dál," ukázal rukou někam na levobok, "v Rusínskom zálive, tam ně hlboko. Tam možno brodiť. Dlhé hodiny možno brodiť!" mávl rukou. "Dlhé, dlhé kilometre možno brodiť ku brehu, ale tu," ukázal pod sebe, "tu Pusta. Tu hlboko. Tu ně možno brodiť. Tišina!"

Snad měl pravdu. Loď plula klidně, plynule, nenarážela kýlem na dno, takže asi bylo všechno v pořádku. Přesto jsem se definitivně uklidnil teprve až když se před přídí na jihu objevily rumunské hory.

Oradea je malebné přístavní městečko rozložené na svahu hory nad zálivem zasahujícím hluboko do pevniny. Z moře je na něj nádherný pohled. Dlouho jsem se jím ale nekochal. Z přístavu vyrazila plachetnice a zamířila přímo k nám.

Už jsem čekal, že se bude opakovat stará známá historie. Plachetnice přirazila k nám a na palubu k nám přeskočili dva celníci. Tentokrát jsem aspoň věděl, o koho jde. Takhle před očima celého města nás mohli přepadnout jedině celníci. Navíc tihle měli i jakési uniformy. Ulevilo se mi, když si mne ani moc nevšímali. Šli především po Ferovi. Na nich i na něm bylo poznat, že se už navzájem znají. Fero se ani nebránil, jen něco vykřikoval nesrozumitelnou maďarštinou, která zněla jako rumunština.

Měl úspěch. Celníci ho pustili a obrátili se na mne.

"Vy kapitáno?" spustil na mne ten vyšší z nich.

"Ano, kapitán." přikývl jsem. To jim asi Fero tvrdil, a já si to nechtěl rozházet ani s nimi ani s ním. Bylo mi jasné, že by na to doplatila Monika, kdybych Fera nějak podrazil. "My jsme parlamentáři, vyjednávači." vysvětloval jsem. "Já jsem jen kapitán lodi. Já jen vezu tady Fera. To on s vámi dojedná, co je zapotřebí." přehrál jsem Černého Petra zpět na Fera.

Následovala dosti bouřlivá výměna názorů mezi Ferem a oběma celníky, ze které jsem nerozuměl ani slovo. Jen z tónu řeči jsem usuzoval, že jednání se moc příznivě nevyvíjí. Nakonec se Fero s celníky rozešel ve zlém. Pro mne ale bylo hlavní, že celníci opustili naši loď a Fero vztekle přikázal obrátit a odplout zpět na moře.

Neodvažoval jsem se zeptat se, co se stalo, aby se Ferův vztek neobrátil proti mně, ale Fero nakonec začal sám.

"Něpustí ich, pazúri pojebaní!" vztekal se. "Vraj to niěsú ich ludia! Doparoma! To ja viem predsa tóže, že jstě nězlapíl korzárou z Oradei! No uznejte sám!" obrátil se na mne. "Zhabat predsa muožetě len takých korzárou, kterých mátě po ruke! Ktorí zhabali vás! Němuožetě si vybierať takých, ktorí pochádzajů z jakési Oradei! Oni sů predsa úradníkmi, oni si muožů tiě ludia čendžnůť! Ale oni niě! Pazúri jakýsi!" běsnil. "Aj tú ich loďu som im ponúkal za našich kamarádou, no oni něchatěli! Držia našich kamarádou ako sobaka kosť!"

"Kam teď plujeme?" zeptal jsem se věcně.

"Do Srbského zálivu!" vyštěkl Fero. "Odtamtáď predsa pochádzajů tiě vaši korzári, ili niě?"

"Jak to mám vědět?" pokrčil jsem rameny. "Ale fakt je, že nás zajali skutečně poblíž Srbského zálivu!" připustil jsem. "Takže tam asi někde budou mít sídlo!"

"Jasně že tam niekdě majů hniezdo!" souhlasil se mnou Fero. "Němuožů plávať niěkam daljeko, majů licenciu len na oblasť okolo svojeho hniezda! Tože eto najlučšij flek na celom moru - priamo u Željaznych Vrát, kudy musija proplávať všetki obchodníci z celého svjata! To sa im pak korzárovalo, chalanom prefíkaným! To by uměl každý, na takom miestě!"

Fero pokračoval ve svých tirádách donekonečna. Místo u Železných Vrat bylo pro celníky asi opravdu ideální. Je to úzký dlouhý průliv spojující Maďarské moře s Černým mořem a ostatními moři a oceány. Plavba tímto průlivem je ztížená navíc i tím, že kdysi, ještě v dobách Civilizace, kdy Maďarské moře ještě neexistovalo a Železná Vrata byla obyčejným říčním údolím, lidé tohle údolí přehradili betonovou přehradou. Ta přehrada je v údolí stále, jen je dnes celá pod hladinou moře. Mezi její korunou a hladinou moře je ale jen málo místa a proto nad touto dávnou hrází vznikají silné proudy, které lodě poháněné jen plachtami v některých obdobích roku nedokážou vůbec překonat. V období dešťů zde totiž teče silný proud z Maďarského do Černého moře. Naopak v období sucha, kdy Dunaj vysychá a naopak z Maďarského moře se spousta vody odpařuje slunečním žárem, se proud vody v Železných Vratech obrací a teče z Černého do Maďarského moře. Je to taková evropská zvláštnost: průliv, kterým teče voda půl roku jedním směrem a půl roku opačným směrem. Chtěli jsme se s Monikou na tu zvláštnost také podívat, proto jsme se dostali do Srbského zálivu, do něhož Železná vrata ústí. Původně jsem chtěl proplout Železnými Vraty po proudu až do Černého moře a podívat se ještě dál, a potom, až se proud v Železných vratech obrátí, vrátit se opět po proudu zpátky do Maďarského moře. Dunaj ale letos vyschl o pár týdnů dříve než jiné roky, takže se proud v Železných Vratech obrátil dřív, než jsme tam dopluli. Proti takovému proudu, jaký se řítí nad korunou té dávné hráze, se prostě plout nedá, a to ani za odlivu. V Maďarském moři je příliv a odliv téměř neznatelný, ale v Černém moři už je dost velký, takže síla proudu přes hráz se v průběhu dne mění. V době přílivu je nejsilnější, při odlivu zeslábne. Na naší plachetnici jsme s Monikou proti tomu proudu nedokázali plout ani v době odlivu. Kolem průlivu jsou sice na břehu postavené obrovské navijáky, které mohou přes nejprudší proud přetáhnout lodě na lanech, ale to je příliš drahé. Zdálo by se, že není problém přehradu odstřelit dynamitem a zbourat, ale okolní státy na ni nenechají ani sáhnout. Tvrdí, že ji musí chránit jako památku na dobu Civilizace, ale pravým důvodem asi budou zisky z těch poplatků za přetahování lodí přes přehradu, které nás od další plavby odradily. Při návratu od Železných Vrat nás potom přepadli nejprve podloudníci na Marici, kteří si nás nejspíš spletli s nějakou jinou pašeráckou lodí, která tam asi měla v té době plout a která na neštěstí měla podobné jméno jako naše loď a možná i podobně vypadala, a pak stejnému omylu podlehli i celníci na Sfintu Gheorghe, kteří nás přepadli posléze.

Ze vzpomínek na krásné chvíle s Monikou mne vyrušilo zakvičení komunikátoru. Někdo po nás něco chtěl.

Vyřídil to Fero, mne ke komunikátoru ani nepustil. Z jeho maďarštiny jsem pochopitelně nerozuměl ani slova, ale to nejdůležitější jsem se od něj nakonec stejně dozvěděl.

"Ták tákto vy byli dokecaný!" obrátil se na mne vztekle, když hovor skončil. "Nedumaj si, što ty sivodňa buděš robiť niěčo něrozumného!"

"Jak dokec - domluvení?" nechápal jsem.

"Něrob si zo mňa bláznou!" vyjel na mne Fero. "Ty viěš dobre, čo sa stalo! Čo tá tvoja galánka urobila!"

"Co je s Monikou?" vyděsil jsem se.

"Ušla, sviňa jedna pojebaná!" běsnil Fero. "Něhovor mi tady, že o tom něviěš!"

V mé tváři se asi objevila taková úleva, že i Fero pak uznal, že to asi opravdu nebylo domluvené a že jsem o tom opravdu nic předem nevěděl. To byla tak dobrá zpráva, že jsem Ferovi odpustil i to, jak o Monice přede mnou mluvil. Tím se celá situace měnila. Teď už nemusím Fera poslouchat tak úzkostlivě.

"Nědumaj si, što ty muožeš sivodňa robiť, čo sa ti v hlavě namane!" varoval mne okamžitě Fero, kterému to asi došlo také. "Ty budiěš poslúchať ako doteraz, ináč ťa pretrhněm ako červiaka!" vyhrožoval.

Tomu se dalo věřit. Ferovi bych se neubránil ani kdyby byl na lodi se mnou sám. Ani žádná psychologická finta na něj mne nenapadala. Fero přesně věděl, co má na téhle plavbě dělat, měl přesně stanovený program a podle toho programu jel jako robot, na žádné okamžité nápady nic nedal. Toho nepřinutím, aby skočil přes palubu do moře. Ani žádný chlast si s sebou na loď nevzal. S takovými lidmi je těžká práce.

Pobřeží po levoboku se zatáčelo k jihu, vplouvali jsme do Srbského zálivu. Tady někde musí mít základnu celníci, kterým jsem zajal kolegy. Jakpak se asi tam na mne budou tvářit kamarádi těch zajatých celníků, až se tam objevím? V Oradei se mne to vlastně netýkalo, tam byli jen někde zavření pašeráci. Tam jsem mohl být klidný. Zato teď se mne čím dál víc zmocňoval pocit, že vstupuji do jámy lvové. Zvolna jsme pluli podél pobřeží, míjeli jsme jeden mys za druhým, po levoboku se nám za nimi otevírala jedna zátoka za druhou. Neměl jsem ani tušení, kde by ta jejich základna mohla být. Fero to ale asi věděl naprosto přesně, protože řídil loď bez sebemenšího zaváhání. Jistě, teď zase on mohl být klidný. Teď se to nebude týkat zase jeho. Tady se teď všichni sesypou na mne. Kéž by se mi podařilo, aby zase všechno dojednával Fero sám jako v Oradei!

Jak se dalo očekávat, celníci nám vypluli v ústrety jakmile nás zahlédli. Nápis na přídi jejich lodi byl poněkud ošumělý, takže se nedalo poznat, zda se loď jmenuje "Milica" nebo "Milicia". Historie se však opakovala. Přirazili k naší lodi a dva muži bez skrupulí přeskočili na naši palubu. "Ano, já jsem kapitán." potvrdil jsem opět Ferovo tvrzení.

"Vy jste Čech?" rozzářil se jeden z celníků, když moji řeč uslyšel.

"Ano." přikývl jsem. "Jak jste to poznal?"

"Já jsem také Čech!" vysvětloval radostně.

Fero nechápavě zíral.

"Vy - rozumíte?" civěl na nás jako na zjevení. Nejspíš očekával, že já se svou neznalostí maďarštiny se opět nedomluvím a všechno si proto dojedná on sám podle svého. Skutečnost, že se najednou dokážu s celníkem domluvit já sám, ho nemile překvapila.

Zato já si s celníkem opravdu dobře rozuměl. Jeho čeština byla téměř perfektní.

"Já jsem z Banátu!" vysvětlil mi. "Žoržesku Novák!" představil se.

Tím to bylo jasné. Kdysi dávno, ještě za dob Civilizace, se řada Čechů odstěhovala do Rumunska do oblasti, které se říká Banát, protože tam mohli dostat zdarma půdu na obdělávání.

"A na té půdě někteří z nás žijí dodnes." informoval mne Žoržesku. "Ale byla to vždycky bída s nouzí. Zato když stoupla hladina moří a rozpadla se Civilizace, všechno se změnilo. Když došla nafta, znamenalo to prakticky konec letecké dopravy a obrovský rozvoj dopravy po vodě. Z říčního koryta Dunaje se tehdy někdy stal mořský průliv a veškerá doprava do Evropy i z ní se soutředila právě sem, do Železných Vrat. A to je zlatý důl!" uchechtl se. "Zažádali jsme si o celnickou licenci a od té doby je po bídě!"

"Takže na návrat do staré vlasti neuvažujete?" zeptal jsem se spíš pro legraci, protože odpověď byla předem jasná.

"Ani nápad!" ujistil mne. "Nikdy v historii jsme se neměli tak dobře jako tady a teď! To si vy tam v té staré vlasti nedovedete ani představit!"

Jen jsem chápavě pokrčil rameny.

Fero se pokoušel skočit nám do řeči se svou maďarštinou, aby opět ovládl situaci, ale Žoržesku ho naštěstí neposlouchal.

"A copak vás sem přivedlo ze staré vlasti?" zajímal se.

"Tady Fero!" vysvětloval jsem. "Ten poručil. Má nějaké kamarády zabásnuté v Oradei a chtěl je vyměnit za celníky, které má zajaté zase on. Jenže zjistil, že ti celníci jsou odtud a tak by je chtěl nějak vyobchodovat s tou Oradeou a s vámi."

"Celníci od nás..." zavětřil Žoržesku a zvážněl. "Tak oni jsou tam u vás... Jak se tam dostali?"

"To já ne, to on!" ukázal Fero hbitě na mne.

A bylo to tady. A byl jsem v tom.

"No, oni nás přepad - tedy přišli na naši loď, ..." pokoušel jsem se to nějak vysvětlit.

"A mysleli si, že ta loď se jmenuje Tatra!" doplnil mne Žoržesku.

"Ano! - Jak to víte, pane Novák?" ujelo mi překvapeně.

"To už se vysvětlilo!" zachechtal se Žoržesku. "Tu skutečnou loď Tatra už jsme našli! Byli to pašeráci, přesně tak, jak jsme dostali hlášku! - Jen jsme teď nevěděli, která byla ta druhá loď, kterou jsme původně považovali za Tatru - tedy Proplesku ji považoval za Tatru a hlásil, že ji zajal a že ji posílá sem, ale pak už se neozval. My jsme pak našli skutečnou Tatru, ale na ní zase o Propleskovi nikdo nic nevěděl. Ta Propleskova tedy byla ve skutečnosti asi naprosto čistá. Tak ta byla vaše?"

"Ano. Fatra." přikývl jsem. "Ale není moje, je z půjčovny v Gabčíkovu. Co se s ní stalo? Mohu ji dostat zpátky, pane Novák?"

"Hmmm - tak to bude problém." znovu zvážněl Žoržesku. "My ji totiž nemáme."

"Jak to?" podivil jsem se. "Tak kde tedy je? Co se s ní stalo?"

"To bych taky rád věděl!" bezradně rozhodil rukama Žoržesku. "Víte, ona se - on ji - " váhavě breptal a lezlo to z něj jak z chlupaté deky. "Víte, on ji měl Lacoš odvézt sem k nám, ale - no, - nějak to - zmizel! - I s lodí, samozřejmě!"

"Jak - zmizel?" nechápal jsem.

"No - nepřijel. Já vím, že je to pro vás určitě nepříjemné, ale - asi tu loď - to - ukradl!" vylezlo z něj nakonec.

To bylo opravdu nepříjemné. Tu loď budu muset v Gabčíkovu vrátit. Anebo zaplatit.

"Celník ukradl zabavenou loď?" ujišťoval jsem se ještě jednou.

"Asi už nechtěl být dál celníkem." pokrčil rameny Žoržesku.

"A to po něm nepátráte?"

"Ale ano." přikývl Žoržesku a tvářil se nějak utrápeně. "Už jsme i dostali hlášku, že je asi někde na Balatonských ostrovech."

"Tak v čem je problém?" divil jsem se. "Tak ho tam seberte a je to!"

"Kdyby to bylo tak jednoduché!" povzdechl si trpce Žoržesku. "Jenže my máme licenci jen na ústí Železných Vrat! Balatonské ostrovy jsou něco úplně jiného! Tam se nesmíme ani objevit! To není náš rajón! Tam by nám tamní celníci pěkně naklepali obličeje, kdyby nás tam našli!"

"Takže odtud tu loď už nebude možné dostat zpátky?"

"Ale ano!" ujišťoval mne Žoržesku. "Třeba vy, kdybyste se tam chtěl vypravit, tak vy tam můžete bez obav. Ale my ne!"

"Proč, pane Novák?" nechápal jsem.

"Protože vy nejste celník!" vysvětloval ochotně Žoržesku. "Vy nejste vázaný žádnou licencí! Vy jste turista! Vás tam uvítají s radostí!"

"A oškubou!" přikývl jsem chápavě. "S ještě větší radostí!"

Žoržesku jen pokrčil rameny.

"My jsme pro ně konkurence, navíc bysme byli na jejich území. Zavřeli by nás tam." vysvětloval.

"Mohl byste pro mne aspoň něco udělat?" zeptal jsem se.

"S radostí!" ujistil mne Žoržesku. "Pro chudého rodáka ze staré vlasti udělám cokoliv!"

"Mohl byste mne zbavit tady těch dvou?" kývl jsem hlavou k Ferovi a jeho kumpánovi.

"Samozřejmě!" přikývl Žoržesku, a než se Fero vzpamatoval z nenadálé změny situace, už měl na rukou klepeta. "Nějaké obvinění proti němu se už určitě snadno najde!" dodal vesele Žoržesku. "Ale především budou dobří na výměnu za naše kolegy, kteří jsou teď v Mátře. Díky, krajánku!" poplácal mne po rameni. "Měl bych vám sice sebrat i tu vaši loď na výměnu za tu naši, co je teď v Mátře, ale něco takového přece krajanovi ze staré vlasti nemůžu udělat!" dodal velkomyslně.

"Máte ještě nějaké přání?" vyptával se Žoržesku, když Fero se svým kumpánem zmizeli v bezpečném podpalubí "Milici". Nebo "Milicie"?

"Těch přání bych měl ještě celou hrst, ale obávám se, že vy se svou licencí už mi je splnit nemůžete!" odpověděl jsem. Jen nevím, jestli jsem ho tím zklamal nebo potěšil.

"Poplujete pátrat po své lodi?" zajímal se Žoržesku.

Přikývl jsem. Potřeboval jsem sice především zajet pro Moniku, ale to už Žoržeska nemuselo zajímat. Ani v tom mi nijak pomoci nemohl. Matranské fjordy určitě také nepatřily do jeho licence.

Někde v těch Matranských fjordech mne očekávala Monika. Kdovíjak moc potřebuje moji pomoc. Čím dřív u ní budu, tím lépe. Proto jsem se s Žoržeskuem rychle rozloučil, nepřijal jsem ani jeho pozvánku na velikou hostinu na oslavu seznámení, a bez dlouhých okolků jsem vyplul na sever na volné moře. Teď jsem byl na lodi sám, ale naštěstí její navigační přístroje nebyly maďarské, takže jsem jim po chvíli zácviku porozuměl docela dobře. Než dopluji k Balatonským ostrovům, budu už umět s touhle lodí manévrovat stejně dobře jako s naší starou Fatrou.

Nemohl jsem totiž plout přímo k Mátře pro Moniku. Bylo jasné, že se tam někde ukrývá, aby ji nenašli ti, kterým utekla. Potíž byla v tom, že ji nenajdu ani já, až tam připluji. Z moře se někdo, kdo se ukrývá na břehu, najít nedá. Monika se mi musí ukázat sama, což znamená, že mne musí poznat na dost velkou vzdálenost. Nemohl jsem tam připlout s lodí, kterou nikdy v životě neviděla. Musím tam připlout s naší lodí, kterou zná a pozná. Tu jsem musel nejdřív získat zpět.

Naštěstí nebylo tak obtížné ji vypátrat. Stačilo se zeptat v první marině, ve které jsem zakotvil, jestli tam nevědí o nějaké lodi, která by byla na prodej. Hned mi nabídli loď Fatra, která je na prodej na ostrově Kešthély.

V plavební příručce jsem si našel, že je to krajní z Balatonských ostrovů. Na starých mapách ještě z "předpotopního" Maďarska je v těch místech zakresleno jakési podlouhlé jezero s pohořím na jedné straně. Z toho pohoří asi Balatonské souostroví vzniklo, když hladina moří stoupla.

Naši loď Fatru jsem uviděl hned jak jsem veplul do Kešthélského přístavu. Stála na kraji mola a dokonce na ní byl pověšený jakýsi nesrozumitelný nápis, nejspíš v maďarštině, asi že je na prodej. Jakmile jsem se přiblížil, z lodi vyskočil Lacoš jako čertík ze škatulky. Určitě mne považoval za možného kupce.

Pak mne najednou poznal a přímo se vyděsil.

"Já za nic nemoc!" vykřikl zděšeně a napřáhl ruce proti mně na obranu. "Nebila mně! Já rozkaz! Já muset! Já vedla lodice jak rozkaz! Na základ! Já zabloudit! Já za to nemoc! Já potratit směr! Já měla špatný větry!"

Asi se už i k němu doneslo, jak dopadli jeho kolegové ze Sfintu Gheorghe. Já jsem však netoužil mu něco udělat. Já jsem chtěl jen svoji loď. Po chvíli to pochopil i on.

"Já prodala lodice! Já obchodnyk!" snažil se mne uklidnit. "Zaplatila, a měla lodice!"

On si asi myslel, že za naši loď budu ještě platit.

"Já chudá obchodnyk! Ubohá!" začal vykřikovat, když si všiml, že představa placení mne neupokojila. "Já nyšto nemít! Nyšto peniaze!"

"Můžeš si vzít Betyára!" nabídl jsem mu velkomyslně, když vypadal tak uboze. Z cizího se ostatně rozdává docela snadno. "Tu loď si můžeš prodávat podle libosti!"

"To muset sepsut smlouva!" začal vystrkovat drápky Lacoš, když uviděl moji velkomyslnost. "Páni by myslet, že já ukradl!"

"A měli by pravdu!" odbyl jsem ho a dál už se s ním nebavil. Nasedl jsem na naši Fatru a odrazil od mola. Betyára jsem tam nechal.

"Ďakujem uprímne, muoj gróf!" vykřikoval nadšeně Lacoš samým štěstím, jak lacino vyvázl ze setkání se mnou. Projevoval svou radost z našeho rozloučení tak vytrvale, že jsem ho slyšel snad ještě i když ostrov Kešthély už zmizel v mlhách za zádí.

K Mátře se z Balatonských ostrovů nedá plout přímo. V cestě je potopené město, přes které se plout nedá. Kdysi se snad jmenovalo "Budapešť", a je pod hladinou moře docela dobře zachované. V dobách, kdy moře stoupalo a zaplavovalo ulice, obyvatelé toho města tehdy odmítali svoje město opustit, žili ve svých domech dál, jen se k nim už nedostávali pěšky po zemi, ale na lodičkách po vodě. Zároveň ovšem museli svoje domy zpevňovat nějakými vodovzdornými nátěry, kterých v dobách, kdy ještě byl dostatek ropy, býval nadbytek a byly laciné. Tak se stalo, že stoupající moře Budapešť nezničilo, ale jen zaplavilo. Lidé se stěhovali postupně do vyšších a vyšších pater, až nakonec museli své domovy opustit nadobro. Proto se domy zachovaly pod hladinou moře téměř nepoškozené a jsou dnes rájem potápěčů. Nacházejí se totiž jen pár metrů pod hladinou, takže potápění do těch dávných domů a ulic je oblíbenou rekreační zábavou. Kromě toho je také tohle město rybářským rájem. Potopené město skýtá rybám spoustu úkrytů, takže jich v tomto městě žije až neskutečné množství. Oživují to mrtvé město, takže potápění do něj je nepopsatelný zážitek. Také úlovky jsou v tomto městě daleko nejvyšší z celého Maďarského moře. Proto asi jediný ostrůvek, který se uprostřed tohoto potopeného města, se jmenuje "Rybářská Bašta". Údajně z vděčnosti za ty obrovské úlovky vystavěli rybáři na tom ostrůvku nádhernou katedrálu. Historikové sice tvrdí, že ta katedrála je mnohem starší než celé Maďarské moře, že tam stála už za dob Civilizace, ale dokázat se to nedá. Ani to není moc pravděpodobné. Civilizace byla přece především technická, na krásu se tehdy moc nehledělo. Ten chrám je přitom skutečně krásný. Také jsme tam s Monikou byli a prohlíželi si ho, a poptápěli jsme se i do toho starobylého města. Možná déle než jsme měli, a proto jsme potom do Železných Vrat připluli pozdě. V Budapešti je ovšem na co se dívat. Je až překvapivé, jak dobře jsou byty a místnosti v těch starých domech zachované. Jen střechy některých vyšších domů moře zničilo, protože byly příliš blízko hladiny a nedokázaly odolávat vlnobití při bouřích. Některé vyšší stavby ale vydržely, i když dosahují téměř až k hladině, a proto je plavba nad městem poněkud riskantní a je lepší tohle město raději obeplout.

Měl jsem ovšem i jiné starosti. Nevěděl jsem, co s Monikou je. Nedostal jsem od ní zatím žádnou zprávu. Tomu jsem se ale nemohl divit. Utekla přece, a přinejmenším musí předpokládat, že ji hledají. Kdyby poslala zprávu mně, současně by tím vyzradila svým pronásledovatelům místo, kde právě je. Potíž byla v tom, že já jsem neměl ani tušení, kde ji mám hledat. Musel jsem jen spoléhat, že je pořád ještě někde v Mátře. Určitě odtud daleko utéci nemohla. Jenže Mátra je hodně rozsáhlé pobřeží s řadou nepřehledných fjordů. Viděl jsem to sám, když jsem kolem části toho pobřeží plul se zajatými celníky. Naštěstí Monika to viděla také a snad si to uvědomí. Ovšem jakým způsobem se tam někde setkáme, jsem si nedovedl představit.

To poslední, co jsem na téhle plavbě mohl potřebovat, bylo setkání s nějakou jinou lodí. Doufal jsem, že jich snad už bylo dost, ale asi nebylo. Najednou jsem zase uviděl po levoboku nějaké plachty. Zadoufal jsem, že aspoň tentokrát mne minou a poplují dál svou cestou, ale bohužel ta jejich cesta vedla přímo ke mně. Loď se přibližovala a bylo už jasné, že mne čeká další setkání s kdovíkým. Copak mne asi čeká tentokrát?!

Pak ožil můj mobil na lokálním pásmu, které se používá pro soukromé rozhovory, protože funguje jen na vzdálenost pár desítek metrů a na větší vzdálenost je nezjistitelné.

"My uzdravit jich!" osvalo se z mobilu, když se loď přiblížila a na obrazovce mobilu se objevila jakási neznámá tvář. Že by nějací potulní léčitelé? napadlo mne. Aspoň že po mně zase nežádali, abych svinul plachty a zastavil.

"Najn, so, my pozdravit jich!" opravil se hlas v mobilu. Samozřejmě že oni viděli na svém mobilu zase moji tvář a poznali z ní asi, že jsem jejich slova nějak špatně pochopil. Současně jejich loď zatočila a srovnala směr plavby souběžně s mým. "Hanság" měla napsané na přídi. Teď plula pár metrů vedle mne a srovnala i rychlost s mou. Na palubě té lodi mi někdo zamával. Zdálo se, že snad i přátelsky.

"My smět navšivit vás?" zeptal se hlas z mobilu. "Najn, navš-tyvit vás?" vyslovoval s obtížemi opravu, když poznal, že se asi zase netrefil.

Na žádnou návštěvu jsem neměl náladu. Už jsem si takových návštěv užil dost. Vymluvil jsem se tedy na to, že se musím věnovat řízení lodi, takže žádné návštěvy nemohu přijímat. Nebyla to pravda. Fatra neměla sice automatické řízení, ale měla docela dobře vyvážené plachtoví, takže žádné řízení vlastně nepotřebovala. Stačilo uvázat kormidlo a loď sama plula pod stále stejným úhlem ke směru větru. Dokud se směr větru nezmění, loď sama popluje směrem k Mátře. To ale ti chlapi na Hanságu nemuseli vědět.

"Oni plavat k Mátra?" ozvalo se z mobilu.

"Ano." přiznal jsem. Nemělo cenu to tajit, ze směru mé plavby to mohli poznat sami. "Jak jste to poznali?" zeptal jsem se jízlivě nad zbytečností té otázky.

"My dostat zprava. Najn, zpráva." dostalo se mi vysvětlení. "Došel pošel. Najn, posel. Najn, osel. Najn, postel. Najn, posel. So, posel." dospěl konečně ke správnému slovu obličej v mobilu. "My mít agenta - tam, u celnice." prozradil mi asi velice přísné tajemství. Asi to tedy nebudou moji nepřátelé, usoudil jsem z toho o posádce té lodi.

"Co dalšího jste se od toho posla o mně dozvěděli?" zkusil jsem vyzvědět.

"Oni tam mít medchen." dostalo se mi odpovědi. "Oni plavat zachránit ji. Najn, flout. Najn, plout."

Až jsem užasl, co všechno o mně vědí. Asi měli dobrého agenta, a asi nejenom u celníků.

"Oni být její čenich?" vyzvídal hlas v mobilu. "Najn, ženich?"

"No, něco takového." přiznal jsem neochotně. "Co vlastně ode mne žádáte?" rychle jsem převáděl rozhovor na jiné téma, které mne zajímalo mnohem víc.

"Nichts!" horlivě mne ujišťoval obličej na obrazovce. "My chtít pomoci vám!"

"Pomoci?" nechápal jsem. Pomyslel jsem si, že je to zase nějaké nedorozumění, ale hlas v mobilu se tentokrát neopravoval. "Jak pomoci?" zeptal jsem se. "Proč pomoci?"

"My nemít rád der tojfls from Mátra." svěřil se mi kamarádsky obličej z mobilu. "Oni brát obchod nám. Brát zákazník. Proto my pomáhat evrybody proti oni. My chtít jim zabouchat na zuby!"

Tak to byl důvod, kterému se dalo věřit. Jen jsem si nebyl jistý, jestli stojím o takový doprovod toužící vyřizovat si nějaké staré účty s lidmi, proti kterým náhodou teď stojím i já. Představoval jsem si to jinak. Monika je určitě někde schovaná, aby ji nenašli. Plánoval jsem si, že až mne uvidí, jak pluji kolem, nějak mi dá znamení, já ji rychle vezmu na palubu a nenápadně se ztratíme, aby si nás nikdo nevšiml. S tímhle bojechtivým doprovodem si asi o nějaké nenápadnosti budu moci nechat jenom zdát. Jen mne nenapadal žádný způsob jak se jich zbavit, abych si je tím nějak proti sobě nepopudil. Přece jenom jich bylo víc a jejich loď byla větší a rychlejší.

Za ranního úsvitu se před přídí vynořily hory severního pobřeží. Po pravoboku začínala Mátra. Musel jsem připlout co nejblíž ke břehu, aby mne Monika uviděla a poznala mne, pokud tam někde je, a potom pomalu plout vpravo podél pobřeží a čekat, až někde na břehu uvidím její znamení. Pokud se tam skutečně někde ukrývá, pak nemám jinou možnost jak ji najít.

Otočil jsem loď doprava a uvolnil plachty, aby vyvlály do větru a poháněly loď jen pomalu. Moji společníci na Hanságu zůstali dál od břehu a stejně pomalu mne následovali. Zvolna jsem proplouval kolem mysů vybíhajících z pobřeží různě daleko do moře a pozorně prohlížel každé sebemenší místečko na břehu, kde by se mohl někdo ukrýt.

Matranské hory asi nebývaly příliš příkré v dobách, kdy zde moře ještě nebylo. Mořské vlny ale všude ve svém dosahu odplavily všechnu hlínu až na skalnatý podklad a vznikly tak prudké neschůdné bahnité břehy, u jakých se prakticky nedá přistát. Pokud je Monika někde tady, pak jsem si nedovedl představit, jak bych se k ní nebo ona ke mně dostala. Snad ji to ale napadlo také a snad se skrývá na nějakém přístupnějším místě. Prohlížel jsem si každý fjord, kolem kterého jsem proplouval, ale nějaké vhodné místo k přistání jsem viděl jen v málokde.

Najednou jsem uviděl Moniku. Stála na skále na mysu vybíhajícím do moře a mávala na mne.

"Das ist Lorelaj!" zazněl překvapený výkřik z Hanságu, který plul kousek ode mne.

Monika mne nezklamala. Poblíž místa, kde se objevila, byla skutečně malá pláž, na které se dalo přistát. Horší ale bylo, že na břehu kolem bylo víc živo, než mi bylo milé. Jakmile se Monika objevila, vyrojilo se v okolí několk chlapů a rozběhli se směrem k mysu a ke skále, na níž Monika stála. Bylo nutné si pospíšit. Rychle jsem zamířil s lodí na pláž.

"The bacha podlja der skalinada!" vykřikl na mne někdo z Hanságu. Bylo to zbytečné varování. To jsem věděl sám, že přitom nesmím najet na žádnou skálu, kterých se kolem pláže tyčilo docela dost. Pak se kolem mne přehnal Hanság podstatně vyšší rychlostí než jakou mohla vyvinout moje loď. Bez zaváhání plnou rychlostí najel na pláž, z jeho útrob se vyhrnula banda chlapů a s dychtivým řevem pádili proti těm chlapům, co se po břehu sbíhali k Moničině skále.

Tak tohle jsem potřeboval ze všeho nejmíň. Mezi mnou a Monikou teď byly dvě bandy rozvášněných rváčů a nijak se nedalo odhadnout, která z nich vyhraje. Navíc jsem si ani nebyl jstý, jestli na tom vůbec záleží. Jak se asi zachovají vůči Monice ti, kteří vyhrají, ať už to budou jedni nebo druzí? Přitom pro Moniku teď nebylo úniku, protože obě bandy se střetly právě na úpatí té skály, na které byla.

Musel jsem něco udělat. Jen jsem nevěděl, co. Tohle nás na univerzitě neučili. Byl jsem dobrý student a magistrem latinských věd jsem se stal docela snadno, ale to mi teď nebylo nic platné. Někteří lidé říkají, že univerzita nedokáže člověka připravit na běžný každodenní život. Nikdy jsem s tím nesouhlasil, ale teď jsem těm lidem musel dát za pravdu. Nějaké vnucování nápadů se sem opravdu nehodilo.

Pak mne ale napadlo něco jiného. Psychologie přece nabízí i spoustu jiných věcí. Třeba šíření různých pocitů a nálad. I když to možná také nebylo do této situace nejvhodnější, ale nebyl čas na nějaké dlouhé uvažování a vybírání.

Už v dávných dobách si zřejmě lidé všimli, jak nakažlivá může být třeba ospalost. Když jeden člověk začne zívat, velice rychle přepadne ospalost i všechny ostatní okolo něj. Je překvapující, že v dobách té tolik vzpomínané Civilizace tomu nikdo nevěnoval pozornost. Nikoho nenapadlo aspoň přemýšlet, proč to tak je. Přitom už tehdy bylo známo, že mozek spícího či usínajícího člověka vysílá alfa-vlny. Napřed musela technická Civilizace zaniknout, aby si lidé začali všímat svých vlastních schopností. Tak byly vypracované i metody šíření mozkových vln. Pro léčebné účely je to výborná věc. Je to užitečné i mnoha jiných případech. Jen jsem si nebyl jistý, jetli zrovna tenhle případ je ten pravý. Nic jiného mne ale nenapadalo.

Začal jsem vysílat alfa-vlny směrem k válečné vřavě tak, jak nás to ve cvičeních na univerzitě učili. Přes les, kterým byl břeh moře porostlý, sice nebylo vidět, co se na bojišti děje, ale s potěšením jsem slyšel, že bojový ryk zvolna slábne. Dařilo se. Ospalým rváčům se asi moc dobře nebojuje. Pokračoval jsem dál ve vysílání alfa-vln jak nejlépe jsem uměl. Řev bojovníků utichal, až se nakonec rozhostilo úplné ticho. Už jen les tiše šuměl a vlnky moře dorážely na pláž. Monika měla volnou cestu.

Monika na skále se ale nehýbala. Moje alfa-vlny nepochybně zasáhly i ji. Velcí mistři psychologové sice dokáží nasměrovat svoje záření jen na jediného určitého člověka uprostřed davu, ale já to tak dokonale neumím. Na nějaké experimenty s lepším zaměřením jsem si netroufal. Rvačka v lese na úpatí Moničiny skály by mohla vypuknout znova. Rozumnější se mi jevilo vydat se za Moniku sám osobně nahoru na skálu.

Vystoupil jsem z lodi na pláž a po příkrém břehu se vydrápal do lesa nahoře, kam už mořské vlny nikdy nedosáhnou. Ani na okamžik jsem přitom nepřestával vysílat alfa-vlny. Bylo to nutné. Cestou k Moničině skále jsem v lese nacházel dvojice i větší skupinky klímajících rváčů. Nespali. Mžourali na mne, viděli mne, ale zůstávali dál opření o stromy či ležící na zemi a maximálně si protírali oči. Do boje se nechtělo nikomu.

Minul jsem dvojici statných svalnatých chlapů, kteří leželi na zemi vedle sebe a navzájem se objímali kolem krku. Určitě ne jako milenci, spíš se asi původně prali zblízka vestoje. Když jsem začal vysílat svoje alfa-vlny, jen se zhroutili na zem, ale v bojovém sevření zůstali i nadále. Jen už teď nebojovali, ale oba svorně usínali ve vzájemném objetí. Asi jsem je vyrušil, protože oba pomaloučku pohnuli hlavou a líně se podívali, co se to kolem nich děje. Asi jsem je nijak zvlášť nezaujal, protože se ani nepohnuli a dál se věnovali svému usínání jeden druhému v náručí.

Na úpatí skály ležela na zemi další taková dvojice, kterou moje alfa-vlny zastihly zrovna uprostřed rvačky. Jeden ležel na zemi na zádech, nohy pokrčené, ruce rozhozené do stran. Druhý mu seděl na břiše, opíral se zády o jeho kolena, ruce bezvládně svěšené k zemi, hlavu měl zvrácenou nazad, ústa otevřená dokořán a tiše chrápal. Když jsem se přiblížil, pootevřel oči a zaregistroval mne. Zvedl hlavu, obrovsky zívl, líně si protřel oči a zadíval se na mne. Pak se mu ale oči zase zavřely, hlava se mu zase zvrátila na záda a znehybněl. Musel jsem projít těsně kolem nich. Ten, co ležel vespod, jen líně pootočil hlavu, aby se na mne podíval, ale pak zase zavřel oči a hnípal dál. Že mu při tom někdo sedí na břiše, mu zjevně nijak nevadilo.

Vylezl jsem nahoru k Monice. Ležela tam úplně stejně jako ti válečníci dole. Když mne uslyšela, pootevřela jedno oko, podívala se na mne, usmála se a oko zase zavřela. Vypadala v té poloze na hrubém skalisku nádherně, ale v té chvíli nebyl čas kochat se její krásou. Asi nemělo cenu ji přesvědčovat, že musí jít se mnou. Zjevně toho nebyla schopná. Nezbývalo mi nic jiného než ji popadnout, hodit si ji na rameno jako pytel brambor a k lodi ji odnést. Netušil jsem, jak dlouho dokážu udržet všechny ty rváče dole v bezpečném spánku. Na univerzitě jsme to cvičili vždycky jen krátkou chvilku. Pro zápočet to stačilo, a úplně při tom uspat zkoušejícího nebylo žádoucí.

Vracel jsem se stejnou cestou, jakou jsem nahoru přišel. Nešlo to jinak, jinudy cesta nevedla. Aspoň v lese pod útesem jsem se snažil jít jinudy, nikoliv kolem klímajících rváčů, které jsem cestou nahoru potkal. Jenže všude jsem nacházel další. Jeden seděl u stromu, opíral se o něj a se skloněnou hlavou pravidelně oddechoval. Nebylo možné se mu vyhnout. Když jsem procházel kolem něj, zvedl hlavu, uviděl Moniku a nepříjemně obživl.

"Kam ji nést?" zeptal se rozespale. "Nechat mi ji tu!"

Snažil jsem se co nejrychleji zmizet, jenže pod vahou Moniky to nešlo tak snadno, jak bych potřeboval. Naštěstí alfa-vlny byly silnější.

"So gut. Tak si ji nechat!" mávl rukou ospalec. "Ale já zamlouvat ji hned po oni!"

O kus dál spal u stromu druhý. Možná toho prvního pronásledoval, než oba usnuli. Anebo ten první jeho.

"Tu ty nesiěš meňa?" zeptal se líně, když jsem se přiblížil, a zívl tak obludně, že mu bylo vidět snad až do žaludku. "Ďakujem. Položit mi ji tady vedle!" nepatrně pohnul rukou. "Já už se o ni pak postarat sám!" dodal těžkým jazykem a zase zavřel oči.

Ještěže byl kraj lesa na dohled. Dorazil jsem na pláž jak nejrychleji jsem dokázal, hodil Moniku na palubu a honem vytahoval plachtu, abysme už byli pryč. Pořád jsem přitom vysílal alfa-vlny, aby si ti chalpi tam v lese neuvědomili, co se stalo, a nezačali nás třeba pronásledovat. Teprve až když jsem obeplul druhý mys a Hanság mi definitivně zmizel z dohledu, přestal jsem s vysíláním. Teď už nás nemohli vidět a nemohli vědět, kterým směrem jsme utekli. Nikdy už jsem se nedozvěděl, co se tam v tom lese dělo dál.

Mířil jsem nejkratší cestou k Naďmárošskému průlivu. S navigačními přístroji na naší lodi jsem ho už našel docela snadno. Přeplout Slovenskou lagunu za průlivem do delty teď vyschlého Dunaje už byla hračka. V Gabčíkovské půjčovně jsme loď vrátili a byli s Monikou rádi, že to máme za sebou. Jen správkyně půjčovny si myslela něco jiného.

"To jste si to krásně užili, že?" loučila se s námi závistivě. "Kdepak, takový klid a pohoda jako na plachetnici, to se nikde jinde zažít nedá!"

K o n e c