B u n k r

Nepatrný šramot v místnosti Nguyena okamžitě vzbudil. Bleskově sáhl po zbrani. Zkušenost ho naučila, že obchodník na cestách není nikdy v bezpečí. Vždycky musí počítat jen s tím nejhorším.

"To jsem já!" ozval se z temnot tichý uklidňující hlas.

"To jseš ty, Franto? Co se děje?" zeptal se Nguyen stejně tiše.

"Zaslechl jsem hlášení policajtů, že večer na silnici tady poblíž někdo ukradl kamión s nějakým zbožím. Podle značky to je ten samý kamión, co jsme v noci viděli zaparkovaný na té cestě u lesa!"

"A co my s tím máme co společného?"

"Zatím nic. Myslím si ale, že bysme se na něj měli podívat. Hlavně na to zboží, co v něm je. Co kdyby to bylo něco zajímavého?"

"Ty myslíš, že si ho tam schovali?"

"Určitě. Podle toho hlášení byl v té době, kdy jsme ho tam viděli, už dávno ukradený."

"A ty myslíš, že bysme jim tam to zboží měli trochu probrat?"

"Samozřejmě! Taková příležitost se přece tak hned nenaskytne! Kdy jindy bysme mohli tak snadno přijít k nějakému zboží? I když ti zloději na to přijdou, že jim tam něco schází, určitě to nebudou nikam hlásit! Nemáme se čeho bát!"

"No dobře, ale my jsme přece poctiví obchodníci!" namítl Nguyen. "My musíme dbát na svoje dobré jméno! Když najdeme nějaký lup, tak bysme to měli ohlásit na policii!"

"Samozřejmě, že to ohlásíme! Musíme se ale přece napřed přesvědčit, o co jde! Kdybysme ten kamión ohlásili jako ukradený a nalezený, a pak se ukázalo, že nebyl ukradený, tak bysme pak měli pěknou ostudu! To by nás pak majitel toho kamiónu třeba mohl obvinit i z pomluvy, ne-li z něčeho ještě horšího! To by našemu dobrému jménu určitě moc neprospělo!"

"To je pravda." ochotně uznal Nguyen. "Asi bysme ten kamión opravdu měli prověřit. Samozřejmě v naprosté poctivosti! Protože až tam potom bude něco scházet, tak musí být každému jasné, že to zavinili ti lupiči! Aby z toho nikdo nemohl podezřívat nás!"

"Samozřejmě! Hned, jak budeme hotovi, okamžitě to nahlásíme policii jako nález! Jsme přece řádní občané, a když nás policie rozhlasem žádá o pomoc, rádi vyhovíme!"

"Tak dobře. Tak vzbuď ostatní a půjdeme tam na kontrolu!" rozhodl Nguyen.

Nad východním obzorem se už objevovaly první náznaky ranního úsvitu, když skupinka postav tiše opouštěla vesnici a mířila polní cestou směrem k lesu. Kamión stál za zatáčkou lesní cesty, takže ho člověk mohl uvidět až když byl jen pár kroků od něj. Byl to pořádný kousek. Takové velké vozy se často nevidí. Loni ale byla nadúroda, takže letos bylo metanolu i všech ostatních druhů paliva do motorů dostatek. Polních plodin, z nichž se palivo vyrábí, se urodilo nebývalé množství. Doprava proto nebyla ničím omezovaná. Na silnice vyrazilo všechno, co mělo kola. Provoz to byl určitě skoro stejně hustý jako v dávných dobách Civilizace, kdy se ještě jezdilo na naftu. V dobách Civilizace bylo nafty dostatek a byla laciná, a hlavně byla nezávislá na úrodnosti roku a kvalitě ročníku. Ty doby jsou nenávratně pryč. Když nafta došla, stala se hlavním dopravním prostředkem železnice. Když přijde neúroda palivových plodin, na silnicích jsou pak k vidění jen koňské povozy. Takovýto kamión se svou spotřebou by měl neskutečně drahý provoz. Letos je ale dobrý rok, pochvaloval si v duchu Nguyen. Paliva je dost a je i poměrně levné. V takovém roce je radost obchodovat!

Temné postavy se shromáždily u kamiónu. Franta otevřel dveře nákladního prostoru a temné postavy zvědavě nahlédly dovnitř.

"Co to tam děláte? Kdo jste?" zazněl najednou ostrý hlas odněkud za nimi.

Temné postavy se bleskově rozprchly do okolí. Poctiví obchodníci přece nesmějí připustit, aby byli přistiženi při probírce cizího zboží!

"Chyťte je! Chtějí utéct!" zazněly další ostré hlasy.

Kolem kamiónu bylo najednou živo jako v mraveništi. Temné postavy v ranním šeru lesa vyskakovaly z houští kolem kamiónu a zase v něm mizely, pobíhaly všemi směry a pronásledovaly jedna druhou. Zmatek byl ale jen zdánlivý. Nguyenovi lidé byli připraveni na všechny varianty. Zpočátku se pokusili lupiče pochytat. Jakmile ale zjistili, že lupičů je víc a proto se asi nepodaří je pacifikovat, přišla na řadu varianta č.2. Přesně podle domluvy se všichni naráz dali na útěk. Každý jiným směrem, aby nehrozilo, že budou pochytaní všichni najednou.

Nguyen byl v té chvíli na nesprávném místě, takže na něj zbyl jen směr do hloubi lesa. Slyšel za sebou hlasy pronásledovatelů a praskot lesního podrostu, tak uháněl ze všech sil. Bohužel směr vedl do kopce a Nguyen coby šéf a majitel firmy neměl tělesnou kondici zrovna nejlepší. Pronásledovatelé rychle poznali, kdo před nimi prchá nejpomaleji, a pustili se všichni za Nguyenem. Ostatní Nguyenovi lidé, když zjistili, že je už nikdo nepronásleduje, se zastavili, a Franta neprodleně zavolal ze svého mobilu na policii. Teď už nehrozilo, že by je policie přistihla u ukradeného kamiónu. Na řadu tedy přišlo budování pověsti poctivých obchodníků coby hrdinných zachránců ukradeného zboží.

Nguyen dělal, co mohl. Z množství hlasů za sebou usoudil, že všichni pronásledovatelé jdou jen po něm, a jeho lidé už jsou tedy asi v bezpečí. Nepochyboval, že přesně podle předběžného plánu už vyrozuměli policii, a doufal, že honička proto nebude trvat dlouho. Vidina potvrzení pověsti počestného obchodníka nemilosrdně pronásledovaného zlotřilými zloději mu dodávala křídla. Nahrávalo mu i ranní šero, které pod korunami stromů znamenalo téměř tmu a ta Nguyena kryla před zraky pronásledovatelů. Honička se proto protahovala a Nguyen se dostával stále dál a dál, hlouběji do lesa a dál do hor.

Právě jasnící se den však byl nakonec tím, kdo Nguyena zradil. Obloha byla čím dál světlejší, mezi stromy se začaly objevovat balvany a skály, stromů bylo méně a pod jejich korunami bylo čím dál lépe vidět.

"Támhle je! Chyťte ho! Nadběhněte mu!" ozvaly se najednou hlasy za Nguyenem. Nguyen se ještě pokusil kličkovat, ale najednou měl pronásledovatele i před sebou a pak už i všude kolem sebe. Zastavil se a prudce oddychoval. Několik rukou ho pevně uchopilo.

"Kdo jsi? Kdo jsou ti ostatní? Co jste tam chtěli?" sypaly se na něj otázky a padlo i několik prvních ran.

Nguyen byl ještě udýchaný ze svého běhu a nebyl schopen hned odpovědět. V tichu, které se na okamžik rozhostilo namísto jeho očekávané odpovědi, se zdáli ozval slabý zvuk sirény přijíždějící policie.

"Sakra, poliši!" uklouzlo jednomu z pronásledovatelů. "Musíme zmizet!"

"A co tady s tím?" zeptal se druhý.

"Vezmeme ho s sebou. Podáme si ho až pak!"

"Uteče nám! Neuhlídáme ho, jestli budeme muset utíkat!"

"Tak mu svaž ruce! S rukama za zády nebude moci utíkat tak rychle, takže ho snadno dohoníme, kdyby chtěl vzít roha!"

"Čím ho mám svázat? Já s sebou nic nemám!"

"Tak mu odepni řemen! Ten bude stačit!"

Jeden z pronásledovatelů tedy odepnul Nguyenovi řemen od kalhot a pevně mu s ním spoutal ruce za zády.

"Ale mně spadnou kalhoty, když budu muset takhle jít!" pokusil se namítnout Nguyen.

"Ty drž hubu!" okřikl ho jeden z pronásledovatelů. "Když si je budeš přidržovat, tak ti nespadnou! A pohni se!"

Nguyen si tedy vzadu za zády spoutanýma rukama zachytil padající kalhoty a vykročil. I když se snažil těma spoutanýma rukama si vytáhnout kalhoty co nejvýš, přesto tímto způsobem zpočátku dokázal jen jít krokem. Protože ho ale jeho pronásledovatelé četnými štulci neustále pobízeli k vyšší rychlosti, pokusil se po chvíli i o klus. Ruce nehybně uvězněné za zády a povolené kalhoty mu však působily při každém skoku příliš velké potíže. Běžet se téměř nedalo, a rychle už vůbec ne. Když pak ve spěchu zakopl o kámen, s rukama za zády neudržel rovnováhu a padl obličejem do trávy. Také nemohl spoutanýma rukama ztlumit dopad, takže vzal o zem takovou ránu, že zůstal na chvilku nehybně ležet. Bez pomoci rukou se pak zvedal jen velice pomalu a nemotorně. Netrpěliví pronásledovatelé mu museli pomoci a postavit ho na nohy sami.

"To nemá cenu, šéfe!" ozval se nespokojeně jeden z těch, co ho zvedali. "Kvůli tomuhle chlapovi nás určitě chytnou! Nemohli bysme se ho zbavit?"

"Nemohli! Ještě nám neřekl, co od něj potřebujeme vědět! Ještě jsme ho nevyslýchali!"

"Jenže až nás chlupatý chytnou, tak pak budou vyslýchat oni nás a ne my jeho!"

"Mohli bysme si ho tady zatím schovat!" navrhl jiný. "Vím tady o jedné díře do země, kam bysme si ho mohli docela dobře zatím zašít, a pak se pro něj vrátit, až se to přežene!"

"Co to je za díru?"

"Nevím. Jednou jsem tam málem spadl, když jsem tady byl na houbách."

Nápad byl přijat, protože nic lepšího nikoho nenapadlo. K díře navíc ani nebylo daleko. Rozevírala se mezi keři, vedla šikmo do hloubky, končila někde pod keřem ve tmách a čišel z ní chlad a vlhko.

"Vypadá to, že se tady někdo pokoušel vykopat nějaký poklad a asi se mu to nějak sesulo." vyjádřil svůj dojem jeden z pronásledovatelů. "Možná tam ještě bude někde jeho kostra!"

"Jak ho tam chcete dostat?" zeptal se věcně na další Nguyenův osud druhý z pronásledovatelů. "Já tam rozhodně nepolezu!"

"Jednoduše! Svážeme mu nohy a hodíme ho dovnitř jako do vody." rozhodl šéf. "Skutálí se po tom svahu dolů a zůstane tam ležet. Se svázanýma nohama se sám odtud ven nevyhrabe."

"Čím mu je chceš svázat? Nic tady nemáme!"

"Když nemáme my, musí mít on." pokrčil rameny šéf. "Co bysme mu..." zamyšleně se zadíval na Nguyena stojícího nad dírou. "Ty kalhoty, myslím, že má dost pevné. Ty by se mohly hodit. Aspoň si je už nebude muset přidržovat." zachechtal se.

Nguyen musel pustit svoje kalhoty a nechat je spadnout s nohou. Pak se musel posadit na okraji díry a jeho pronásledovatelé mu nohavicemi jeho vlastních kalhot pevně svázali kotníky nohou dohromady.

"Ještě bysme mu měli něčím zacpat hubu!" připomněl někdo. "Aby nebyl příliš hlučný, až tady kolem poklušou poliši!"

"To bysme měli." souhlasil šéf. Z jakési rostliny rostoucí pod keřem opodál utrhl velikánský tlustý lupen, několikrát ho přeložil napolovic, trochu ho zmačkal v dlani a pak ho rázně strčil Nguyenovi do úst. Nguyen na něj vytřeštil oči, bezmocně sebou zaškubal a rozevřel ústa jak nejvíc to šlo. Šéf toho pohotově využil a poskládaný lupen mu palcem zastrčil do úst ještě hlouběji. Nguyen se na zemi v poutech téměř vzepjal a slabě zakňučel nosem. Šéf spokojeně pokýval hlavou.

"Myslím, že to bude dobré." zhodnotil Nguyenovu reakci. "Tak ho tam hoďte!" přikázal. "A padáme odtud!"

Nguyen se bezmocně skutálel do temnot. Nemohl svůj pád nijak zadržet ani zpomalit, spoutané ruce a nohy mu neumožňovaly vůbec nic. Naštěstí svah nebyl příliš kamenitý ani příliš dlouhý, takže Nguyen mnoho ran neschytal a poměrně brzo se zastavil. Zůstal ležet obličejem dolů, ale poměrně snadno se mu podařilo převrátit se na záda. Nad sebou uviděl slabé světlo pronikající od vchodu, odkud se zřítil. Očekával, že uvidí aspoň kousek oblohy, ale viděl jen spoře osvětlený strop prostory, v níž se ocitl. Pokusil se zvednout, ale zjistil, že se nemůže skoro ani pohnout. Nebyl zraněn, kosti měl celé, o tom se přesvědčil rychle. Ruce i nohy ho poslouchaly, ovšem jen v mezích, které jim dovolovaly pouta. Snadno zjistil, že až na pár bezvýznamných bolístek, způsobených pádem, má tělo v naprostém pořádku. Kdyby ho neměl spoutané, určitě by dokázal vylézt ven. Takto se na zemi jen bezmocně kroutil, vzpínal se a poskakoval na zemi jako ryba na suchu. Po několika marných pokusech usoudil, že to nemá cenu. Že se tím jen zbytečně unavuje a ničeho tím nedosáhne.

Nejvíc ale vadil Nguyenovi ten zmačkaný lupen v ústech. Nejenže mu znemožňoval volat o pomoc či jakkoliv na sebe upozornit případné zachránce, byl navíc v ústech příšerně nepříjemný. Neforemný, drsný, chlupatý, tvrdý. Šířila se z něj jakási odporná štiplavá svíravá chuť, a prýštila hořká lepkavá šťáva tak přilnavá, že nebylo možné se jí zbavit. Nebylo před ní úniku, protože ta odporná hmota vyplňovala Nguyenovi celá ústa do posledního koutu. Nguyen se přímo otřásal hnusem z toho, co v ústech cítil. Ten lupen se nedal vyplivnout, protože byl tuhý a tvrdý a v ústech se mu vzpříčil zevnitř o zuby, takže se s ním nedalo hnout. Nguyen se snažil jazykem si ho aspoň nějak v ústech upravit, aby tolik nepřekážel, ale bylo to marné. Po chvíli námahy ho jazyk začal bolet únavou, a ten příšerný smotek mu vyplňoval ústa pořád úplně stejně jako předtím. Nguyen si zpočátku myslel, že by ta hrůza třeba šla nějak rozžvýkat, ale byla příliš velká, než aby mohl skousnout, takže mu zuby nebyly k ničemu. Časem pochopil, že bez pomoci rukou s tím nic nenadělá. Nezbývalo než se smířit s tím, že tu příšernost bude muset snášet v ústech po celou tu dobu, kdy bude mít ruce spoutané.

Soustředil tedy všechnu svou pozornost na řemen, který mu svíral zápěstí. Podívat se na něj samozřejmě nemohl, pokusil se ho tedy aspoň nahmatat. Dvěma prsty ucítil chladný kov přezky, ale rozepnout ji takto nešlo. Marně šátral prsty obou rukou za zády po konci řemenu, za který by bylo třeba zatáhnout. Přitom věděl, že musí být tam, kde cítí přezku. Převrátil se na břicho a pak na druhý bok, aby mohl řemen ohmatat zase trochu jinak. Napjal paže, aby se poloha řemenu trochu změnila. Pak konečky prstů ucítil kousek řemenu, který před jeho prsty uhýbal. To bylo nadějné, protože nebyl tak napjatý jako jiné části na zápěstích, které mohl nahmatat. Tenhle volný kousek se mu ale dlouho nedařilo konečky prstů zachytit. Musel si chvíli odpočinout, a pak to zkusil znova. Tahle práce spoutanýma rukama byla mnohem namáhavější, než by si myslel. Konečně se mu podařilo ten volný kousek zachytit konečky dvou prstů. Zatáhl za něj - a nic. Možná to bylo příliš slabě, pomyslel si. Silněji to ale konečky prstů nedokázal. Místo toho mu řemen z prstů vyklouzl. Musel ho znova najít a znova uchopit. Vynaložil nesmírné úsilí, aby na něj dosáhl ještě i třetím prstem. Teď už bylo možné zatahat za něj hodně silně. Přesto mu řemen svíral zápěstí dál stále stejně silně. Nguyena napadlo, že asi netahal správným směrem. Změnit směr tahu ale nebylo možné. Na to mu rozsah pohybu spoutaných rukou nestačil. Pomalu se smiřovat s tím, že veškerá námaha byla marná, a že se toho řemene sám nezbaví.

Rozhlížel se kolem sebe, pokud to bylo vleže na zemi možné. Ležel v jakési vlhké prohlubni, z níž se svah strmě zvedal vpředu i vzadu. Jen z jedné strany ale pronikalo denní světlo od vchodu. Také odtud pronikaly nějaké zvuky. Nguyen měl pocit, že slyší nějaké volání. No ovšem, vždyť ho přece jeho lidé musí už dávno hledat! Honička zlodějů už určitě skončila. Volání se blížilo, a Nguyen už zcela zřetelně rozeznával svoje jméno. Pokoušel se odpovědět, ale ten hnusný lupen v ústech mu v nich tlumil veškeré zvuky. Jen nosem mohl Nguyen vydávat jakési hučení, které vůbec nepřipomínalo jakýkoliv lidský zvuk. Navíc bylo tak slabé, že určitě nebylo slyšet ani ke vchodu, natožpak někam dále. Nguyen poslouchal volání svého jména a zoufale přemýšlel, jak by na sebe upozornil.

Pak se volání začal vzdalovat. Sláblo, sláblo, až zaniklo docela. Nguyen zůstal zase v tom hrobovém tichu podzemí. Vztekle cloumal svými pouty, napínal celé tělo, ze všech sil se rval s řemenem na zápěstích, zmítal se na zemi, jak jen mu to pouta dovolovaly, ale nezměnil tím na své situaci nic. Řemen držel dál navzdory všemu, oč se Nguyen snažil. Nakonec zůstal Nguyen ležet na zemi nehybně a vysíleně na přesně stejném místě a v přesně stejné poloze, jak se sem na začátku skutálel.

Čas plynul nekonečně pomalu a vůbec nic se neměnilo. Nguyen už se nepokoušel o nic. Už věděl, že to nemá cenu. Jen ležel a čekal. Na co? Nevěděl. Nic jiného ale dělat nemohl. Už si i přál, aby se sem vrátili ti zloději. Aby ho třeba i mučili, jen aby se aspoň něco dělo. Měl by aspoň naději, že ho třeba jednou osvobodí. Jen oni o něm věděli. Nikdo jiný ho tady nikdy nenajde. Jestli je ale pochytali policajti, pak ho nezachrání nikdo. Zůstane tady už navždy bezmocně ležet a za pár dní tady bez pomoci zajde.

Pak se přece jenom začalo něco měnit. Všiml si, že nějak ubývá světla. Stmívalo se. Uvědomil si, že tady takhle leží už celý den. Teď už si byl jistý, že se pro něj ti zloději opravdu nevrátí. Jinak by tady už dávno byli. Znovu zacloumal svými pouty a znovu s nimi nic nesvedl. Bylo to marné. Řemen mu svíral a věznil zápěstí stále stejně silně bez ohledu na cokoliv, o co se Nguyen pokusil.

Setmělo se, a Nguyena pohltila absolutní tma. Venku sice svítily hvězdy, ale keře kolem vchodu je stínily, a úzkým vchodem k Nguyenovi nepronikal ani paprsek. Zpočátku Nguyen doufal, že si jeho oči na tu tmu zvyknou, a pak že třeba i v té tmě něco uvidí. Doufal marně. Neviděl nic, neslyšel nic, a spoutanýma rukama nešlo nahmatat také nic.

Čas plynul potmě snad ještě pomaleji než za světla. V naprostém tichu slyšel Nguyen jen dusot svého vlastního srdce. Tma kolem tvořila neprostupnou hradbu. Ve spojení se spoutanýma rukama to byla hradba i nedosažitelná a nedotknutelná. Zpočátku Nguyen přemýšlel, jak dlouho tady bude takhle ležet a kolik dní to ještě vydrží, ale pak toho nechal. Nemělo to cenu, nic se tím nedalo změnit.

Vtom se někde poblíž ozvalo podivné zašramocení. Jakoby tam někdo byl. Zvuk ale nepřicházel z toho směru, odkud ho Nguyen očekával. Nebylo to od vchodu do díry, ale z právě opačné strany. Musí to tedy být nějaké zvíře, kterému tato díra slouží jako nora.

Po chvilce se šramot zopakoval, a byl silnější. Nebylo pochyb, něco se blížilo. Nguyen napjatě poslouchal, co se ze tmy ozve dál. Chvilku se nedělo nic, a ta chvilka mu připadala nekonečná. Pak se odněkud zezadu skutálel se svahu kamínek a cvrnkl ho do stehna. Nguyen by možná leknutím vykřikl, kdyby neměl zacpaná ústa. Naprosto nečekal, že se v té tmě může něco dotknout jeho těla. Zazdálo se mu, že slyší za zády zrychlený dech nějakého zvířete. V té chvíli si naplno uvědomil svou bezmocnost. Nebyl schopen se bránit ničemu, ať už ze tmy přicházelo cokoliv. Nebyl schopen téměř se ani pohnout z místa. Další zašramocení ve tmě ho ujistilo, že neznámé zvíře už je blízko. Naprosté ticho, které následovalo, naprosto nebylo uklidňující.

Najednou ucítil na noze dotyk něčeho neznámého. Něco na něj sáhlo. Leknutím sebou trhl, jak jen mu to pouta dovolovaly. To, co se ho dotýkalo, okamžitě zmizelo někde v temnotách. Nguyen ovšem ani na okamžik nezapochyboval, že to neznámé je tady pořád. Že to neuteklo, a že to na něj sáhne znovu. V očekávání dalšího doteku napjal všechny svaly v těle, i když si uvědomoval, že mu to nijak nepomůže. Klidně a uvolněně ležet dál ale v téhle situaci nedokázal.

Další dotek toho neznámého už ho nepřekvapil, proto zůstal ležet bez hnutí. Jen ze všech sil napínal celé tělo a čekal, co bude dál. Neznámé něco také chvíli čekalo, a pak se pomalu posunulo Nguyenovi po stehně směrem ke kolenu. Bylo to teplé, měkké a dotýkalo se to Nguyenovy kůže jen zlehounka. Nguyen nemohl uhodnout, co to je. Poulil oči do tmy, ale neviděl nic.

Neznámé něco mu zlehla přejelo po lýtku a zarazilo se u kalhot, kterými měl svázané kotníky. Pak se to vrátilo zpět ke kolenům a po stehně se mu to blížilo ke trupu. Bylo to zatím jemné a hebké, konstatoval Nguyen v duchu, ovšem až ucítím zuby, tak ty už tak hebké nebudou, říkal si.

Neznámé něco mu mezitím ohmatávalo trup. Nguyen to zřetelně cítil i přes košili. To už mu nepřipadalo tak hrozivé, i když si uvědomoval, že tenká látka košile by ho asi proti zubům moc nechránila. Pak to ale znova ucítil na holé kůži. Košile měla krátké rukávy, a to neznámé se mu teď producírovalo po nahé paži. Zvolna mu to prozkoumalo loket a posunovalo se mu to po předloktí ke spoutaným zápěstím. Nguyen zadržoval dech a napjatě očekával, kdy ucítí první kousnutí.

Neznámé něco dorazilo k řemeni na zápěstích a zdrželo se jeho zkoumáním dobu téměř nekonečnou. Pak to Nguyen znovu ucítil na rukou. Přejelo mu to po hřbetě ruky a po prstech. Nguyen se neodvažoval tou rukou ani pohnout. Pak se to vrátilo zpět k zápěstím. Nguyen cítil, že mu to ohmatává řemen, kterým měl zápěstí stažená dohromady. Cítil to na kůži kolem řemenu. Pak se mu řemen kolem zápěstí najednou prudce utáhl ještě víc. Nguyen nechápal, co to má znamenat. Řemen se zase uvolnil, a najednou byl tak volný, jako ještě nikdy. Nguyen se do něj opřel pažemi, řemen se uvolňoval stále víc, a najednou měl Nguyen paže volné. Nemohl uvěřit tomu, co cítil. Byl to ale nepochybný fakt. Už nemusel mít paže za zády, už si mohl dokonce i sáhnout na obličej.

Ze všeho nejdřív si vydoloval to hnusné lupení z úst. Ta nádhera, mít zase ústa prázdná! Teprve pak si uvědomil, že tady něco nehraje. To zvíře mu rozepnulo přezku řemenu! Nguyen si nedovedl představit zvíře, které by to umělo, a navíc hned na první pokus! To přece nemohlo být zvíře! Navíc žádné zvíře nikdy nepochopí, co pro člověka znamenají ruce spoutané za zády! To musel být nějaký člověk!

"Kdo je to?" zeptal se nejistě do tmy. "Je tady někdo?"

"Ano, tady jsem." ozvalo se mu ve tmě za zády. "Bartoš." představil se hlas. "Jan Bartoš."

"Já jsem Nguyen. - Jak jste se sem dostal? Vy jste přece nepřišel tam odtud." Nguyen si uvědomil, že v takové tmě nemá cenu ukazovat nějaký směr. "Tam shora?" dodal pro upřesnění.

"Ne, já tady žiji. Tady dole. - A jak jste se sem dostal vy?"

"Já jsem tady jen - no, řekněme, služebně." odpověděl Nguyen. "Já jsem obchodník." dodal na vysvětlenou.

"Hmmm - to musí být dobrodružné povolání." zhodnotil to uznale Bartoš.

"Ano. Ale teď bych se potřeboval dostat ven. Myslíte, že to bude možné v téhle tmě?"

"Těžko. Tady v tom závalu by nebylo dobré se moc pohybovat. Mohlo by toho spadnout ještě víc. Udělal byste asi líp, kdybyste šel se mnou dolů."

"Jak? V téhle tmě? Já nic nevidím!"

"Já taky ne." ujistil ho Bartoš. "Chyťte se mne a lezte za mnou. Ale pozor, je to tady nízké. Musíte se plazit po zemi, abyste hlavou nesrazil další zával!"

Nguyen, který si během rozhovoru stačil osvobodit i nohy, zatápal teď rukou do tmy. Nahmatal něčí tělo a ihned nato ho někdo chytil za ruku. Nguyen se opatrně plazil po zemi do neznáma a ruka, která mu naznačovala směr, před ním couvala. Cesta vedla zprvu prudce vzhůru. Na vrcholu narazil Nguyen do něčeho hlavou a na záda se mu sesypalo pár hrstí písku a hlíny. Rychle hlavu sklonil obličejem až na zem. Naštěstí ho nic nezavalilo. Tentokrát. Při dalším plazení už raději ryl nosem do země rýhu. Po chvilce vedla cesta zase dolů.

"Tady už se můžete postavit. Tady už se dá normálně chodit." řekl mu Bartoš.

Nguyen poslechl a druhou rukou opatrně hmatal kolem sebe. Nahmatal vlhkou tvrdou stěnu.

"Co to tady je?" zeptal se.

"Já ani nevím." odpověděl Bartoš. "Nějaký bunkr. Říká se, že to je tady ještě z dob Civilizace. Tehdy to prý tady postavili, ale k čemu to mělo být, to už dneska nikdo neví."

Asi to byla nějaká chodba. Bartoš šel stále dál a dál, a Nguyen se ho držel za ruku jako klíště, aby se neztratil. Stále byla kolem absolutní tma a Nguyen neviděl nejen ani na krok, ale ani na milimetr. Zato Bartoš šel zcela jistě a i dost rychle.

"Vy to tady znáte?" zeptal se Nguyen. Jiným způsobem si nedovedl vysvětlit, že Bartoš se orientuje v takové tmě s takovou jistotou.

"No jistě! Vždyť jsem tudy před chvílí šel k vám!"

"Když jste šel ke mně? Vy jste věděl, že tam ležím?" podivil se Nguyen. "Jak jste mne našel?"

"Po čichu." odpověděl Bartoš klidně. "Cítil jsem vás."

"Cítil?" vyděsil se Nguyen. "To já - tak strašně - smrdím?" skoro se neodvažoval to vyslovit.

"Ale ne!" zasmál se Bartoš. "Nemusíte se děsit! Já mám prostě takový čich!"

"To byste takhle ucítil každého?"

"Ano. Kohokoliv. Při příznivém větru třeba na kilometr, i víc."

"Jak je to možné?"

"To je taková naše rodinná vlastnost. To je dědičné. Doma mi říkali, že to vzniklo kdysi ještě za dob Civilizace. Tehdy se dělaly nějaké pokusy s dědičností, a při nich našemu prapředku vpravili do těla geny čichu od nějakého zvířete. Nevím, jestli psa nebo něčeho jiného. To už se dneska nezjistí. Dneska už takové zásahy do dědičnosti nikdo neumí. Ten čich nám ale zůstal. Myslím, že řadu věcí ucítím dřív a líp než pes."

"Takže vy se tady v té tmě orientujete podle čichu?" zeptal se Nguyen. Myslel to jako vtip. Nenapadlo ho, že to Bartoš může vzít vážně.

"Ano." potvrdil Bartoš naprosto vážně. "Ty stěny tady vydávají určitý pach, stejně jako každá jiná věc. Když ucítím ten pach z jedné strany silněji, poznám, že jsem příliš blízko jedné stěny. Když cítím ten pach z obou stran stejně, vím, že jdu středem chodby."

"No dobře," uznal to Nguyen, i když se mu to zdálo neuvěřitelné. "Co když ale je před námi nějaká překážka? Třeba nějaká jáma v podlaze?"

"V takové jámě se vždycky nashromáždí nějaké smetí, špína, a tak. Ty vydávají zcela jiný pach, a úplně jiný než běžná špína na podlaze. Ucítil bych to. Stejně tak i jakákoliv jiná věc, která by nám třeba stála v cestě, by vydávala jiný pach než ty stěny kolem. Ucítil bych, že je před námi něco zvláštního, a šel bych opatrněji."

"To se takhle orientujete vždycky a všude?"

"Vždycky ne. Jen když je potřeba. A všude?" odpověděl pobaveně Bartoš. "Ano, jde to všude. Každá místnost má svou nezaměnitelnou vůni, i každé místo v té místnosti. To záleží na nábytku, který v té místnosti je. Každý kus vydává jiný pach. I koberec vydává jinou vůni než třeba parkety. I na ulici má každé místo jiný pach. Tam to záleží na tom, jaké obchody tam jsou a jak daleko od toho místa jsou. Také záleží na tom, jestli tam kolem roste tráva nebo je tam dláždění nebo holá ušlapaná zem. Dá se poznat i to, z čeho jsou postaveny domy okolo. I každá hornina totiž vydává svůj specifický pach. Každý balvan v lese voní trošku jinak. Po dešti samozřejmě mnohem silněji, ale když je to veliká skála, tak je cítit i za sucha. Samozřejmě i každý strom v lese je cítit trochu jinak než ty ostatní. Na každém žije trochu jiné množství hmyzu, každý je trochu jinak obrostlý mechem. Z toho všeho se skládá vůně každého stromu. Třeba na kmeni je samozřejmě nejsilněji cítit pryskyřice. Proto mohu jít lesem i za naprosté tmy jako je třeba tady, a nemusím hmatat kolem sebe, abych do nějakého stromu nevrazil. Prostě je všechny kolem sebe cítím, stejně jako i všechny kameny a jiné překážky, o které bych mohl zakopnout."

Při řeči Bartoš najednou znatelně zpomalil chůzi.

"Co se děje?" zeptal se Nguyen znepokojeně.

"Nic. Jsme na konci chodby. Teď tady budou dveře."

"Vy je taky cítíte?"

"Samozřejmě. Tady jsou."

Nguyen zaslechl cvaknutí kliky a vrznutí veřejí.

"Pozor, jsou dost úzké, neuhoďte se!" upozornil ho Bartoš. "A tady už bysme si mohli rozsvítit. Tady už je zavedené světlo." řekl, když Nguyen prošel dveřmi a Bartoš je za ním zavřel. "Někde tady musí být i vypínač." pokračoval. Pak se pomalu zhluboka nadechl. "Ć, tamhle je!" Poodešel pár kroků, a najednou se na stropě rozsvítily lampy.

"Vy jste cítil i ten vypínač?" zeptal se s mírným úžasem Nguyen.

"Samozřejmě! V každém vypínači to přece trochu jiskří, a vůně ozónu je nezaměnitelná s čímkoliv jiným, to přece musíte vědět i vy!"

"No dobře, ale zajiskřit v něm mohlo teprve až když jste na něj sáhl!" namítl Nguyen.

"Ano, ale ten ozón v něm zůstává. Ten vyprchává jen velice pomalu. Ještě i po půl roce je velice dobře cítit."

Najednou si Nguyen všiml, že nejsou sami. U nohou mu stál veliký pes. Nguyen až uskočil, jak se lekl.

"Co to je? Co tady dělá?"

"Toho se nemusíte bát!" usmál se Bartoš. "To je můj pes. Ten vždycky chodí se mnou!"

"To byl i tam? Co jste mne našel?"

"Samozřejmě."

"To on mne tam tak osahával... očuchával? To byl jeho čumák, co jsem cítil?"

"Ale ne! To jsem byl já!" usmál se zase Bartoš. "To byla moje ruka! Cítil jsem ve vašem tělesném pachu něco neobvyklého. Poznal jsem, že s vámi něco je, ale nevěděl jsem, co. Čichem jsem to nedovedl poznat. Proto jsem vás napřed ohmatal, abych to zjistil."

"To se dá čichem poznat i to, že jsem byl spoutaný?" užasl Nguyen.

"Nevím. Možná. Se spoutaným člověkem jsem se až dosud nikdy nesetkal, takže nevím, jak se to na jeho tělesném pachu projevuje. Ale třeba nálada člověka se na jeho tělesném pachu projevuje velice výrazně. I tady ten pes smrdí pokaždé jinak podle toho, jakou má právě náladu. Spoutaný člověk má nejspíš pocit bezmocnosti, a ten pocit se asi také nějak projevuje na jeho tělesném pachu. Třeba teď už ten zvláštní odér nevydáváte. Váš tělesný pach už se změnil. Uvidíme. Zapamatuji si ten odér, a pokud se ještě někdy setkám s někým spoutaným, uvidíme, jestli ho ten člověk bude také vydávat."

Při řeči se vydali do nitra bunkru. Nguyen se zvědavě rozhlížel kolem sebe. Bunkr představoval nepřehledné bludiště chodeb, sálů a schodišť do dalších podlaží. V sálech a chodbách, kterými procházeli, viděl Nguyen rozsáhlé police s nejrůznějšími věcmi. Bartoš ale šel stále dál a Nguyen nechtěl za ním zůstat pozadu, aby se v bludišti bunkru neztratil. Proto neměl čas si všechno podrobně prohlédnout.

"Co to tady všechno je?" zeptal se.

"Všechno možné. Já se sám někdy divím, co všechno tady je. Někde jsou zásoby potravin, že by stačily pro sto lidí na celý rok. Jinde jsou zase stejně nesmyslné zásoby docela obyčejných věcí pro každodenní život, a jinde je zase spousta jakýchsi krámů, o kterých nemám ani tušení, k čemu by mohly být dobré. V některých sálech jsou řady postelí, na kterých by mohlo spát moře lidí, v jiných jsou zase řady strojů, které mi vůbec nic neříkají. Ani jsem to tady ještě nestačil všechno projít, takže ani nevím, co všechno tady je."

"To je tady všechno ještě od dob Civilizace?"

"Pravděpodobně." přikývl Bartoš. "Všechno je to dost staré. A také by už dneska asi nikdo nedokázal něco tak obrovského vybudovat. Takové nesmysly se dělaly jen za dob Civilizace. Vůbec nechápu, proč to tady tehdy vybudovali. K čemu to mělo sloužit."

"A to to tady po těch stoletích pořád ještě všechno funguje?" zeptal se nevěřícně Nguyen.

"Nefunguje. Když jsem sem přišel poprvé, nefungovalo tady nic. Něco se mi ale podařilo uvést do chodu. Třeba vodní elektrárnu. Proto se tady dá svítit. Je tady totiž pod zemí vodní pramen, sice nepříliš vydatný, ale zato sem teče potrubím z dost velké výšky, takže má před turbínou slušný tlak a trochu elektřiny dokáže vyrobit. Nejspíš to měl být nějaký nouzový zdroj, protože stačí jen na nouzové osvětlení, které vidíte. Je tady i mnohem větší elektrárna, ale ta je asi na naftu nebo něco takového. Za Civilizace asi bylo nafty dost, ale teď už se žádná nesežene, proto se ta velká elektrárna spustit nedá. Možná by mohla fungovat na nějaké rostlinné topné oleje, jaké se dělají dneska, ale to jsem zatím nezkoušel."

"A co ty ostatní věci, které tady jsou?" zeptal se Nguyen. "Ty pro každodenní život, jak jste říkal. Myslíte, že by ještě mohly k něčemu být?"

"Samozřejmě. Ty jsou většinou v dobrém stavu. - Aha, vy jste obchodník, že? Vás asi napadlo, že by se to dalo prodávat?" rozchechtal se Bartoš.

"Ano, dovedu prodat téměř cokoliv a v téměř jakémkoliv množství." přiznal Nguyen hrdě. Pak se ale najednou překvapeně zadíval na Bartoše, zbledl, prudce od něj odskočil a vytřeštěnýma očima na něj zíral.

"Co se děje?" zeptal se překvapeně Bartoš. "Stalo se něco?"

"Va - vaše zu - zuby!" zakoktal se vyděšeně Nguyen. Jak se Bartoš před okamžikem rozesmál, zasvítily v šeru nouzových lamp jeho zuby. Hlavně jeho špičáky, více než dvakrát delší než ostatní zuby.

"Ach, ano." zasmutněl naráz Bartoš. "Vypadám jako upír, že?"

"A - ano." Nguyen nebyl v hrůze schopen obsažnější odpovědi.

"To je druhá taková naše rodinná zvláštnost. Mám nejen čich jako pes, ale i špičáky jako pes. To obojí je výsledkem těch dědičných úprav, které tehdy za dob Civilizace u našich předků udělali. To už dneska nikdo nezjistí, jestli takové zuby byly technicky nutným přívažkem k tomu čichu, anebo jestli to byla jen nějaká chyba. Anebo jestli to byl nějaký záměr, který nevyšel, anebo jestli se tím jen chtěl nějaký vědec proslavit a předvést, co všechno umí a co všechno je možné. V každém případě ale žádný upír nejsem. Na krev chuť nemám. Nemusíte se mne bát. Jenže - vykládejte to lidem! Neuvěří. Uvidí zuby a rázem se všichni zblázní. Není s nimi rozumná řeč. Celou mou rodinu kvůli těm zubům vyvraždili. Jen já samotný jsem utekl. Od té doby žiji tady v tom bunkru, protože sem se za mnou nikdo nedostane. Nikdo nezná cestu dovnitř."

"Pro - promiňte, to - to jsem nevěděl..." koktal rozpačitě Nguyen, ale stále udržoval bezpečnou vzdálenost od Bartoše.

"To nevadí, nejste odtud. Nemohl jste o tom vědět. U nás v Hlavoklukách to ví každý, v ostatních okolních vesnicích slyšeli jen nějaké hrůzostrašné pověsti o upírech a bojí se k téhle hoře se třeba jen přiblížit, a ve vzdálenějších vsích o tom neví nikdo. Nikdo nic nevyšetřoval, nikoho za nic nepotrestali, nestalo se vůbec nic. Jen šílená hrůza z každého, kdo má třeba jen křivé zuby, v okolních vesnicích vládne."

"To skutečně žijete pořád jen tady?" odvážil se zeptat Nguyen. "To vůbec nevycházíte ven?"

"Ve dne vůbec. To by bylo příliš nebezpečné. Jen někdy v noci si vyjdu na čerstvý vzduch. I tak se ale všemožně snažím nikoho nepotkat. Naštěstí mne nemůže nikdo překvapit. Každého cítím na bezpečnou vzdálenost a stačím se vždycky někam schovat."

"Můžu se vás na něco zeptat?" ozval se nejistě Nguyen.

Bartoš jen smutně pokrčil rameny.

"Co se dělo před - tím - tou - tragedií? Přece jste předtím žili - s celou rodinou - a předtím celé generace - u vás ve vesnici - v Hlavoklukách - a to tehdy ty vaše zuby lidem nevadily? Jak to tehdy bylo?"

"Můj otec byl lékař." spustil pomalu Bartoš. "Vynikající lékař. Ten náš rodový dokonalý čich mu totiž ohromně pomáhal při určování nemocí. Každá nemoc má totiž svůj specifický pach, podle které se dá poznat. Asi nejznámější je cukrovka, která páchne po acetonu tak silně, že to cítí i ostatní lidé. Jiné nemoci páchnou slaběji, ale otec to dovedl rozeznat. Proto měl tak vynikající úspěchy, protože určil diagnózu vždycky okamžitě a vždycky správně. Žádný jiný doktor v okolí to tak rychle a správně neuměl. Možná proto najednou začal někdo šířit pomluvy, že jsme rodina upírů a že pijeme pacientům krev. Lidi tomu uvěřili a... Úspěchy se prostě v této zemi neodpouštějí."

"A vy také umíte určovat nemoci jenom čichem?"

"To nebylo jenom čichem! Otec samozřejmě používal i jiné metody. Všechny, které lékařství zná. Ten čich byl jen něco navíc. Další z diagnostických metod. Ale já nejsem doktor. Čich mám sice stejný, ale ty pachy nemocí neznám. Jen pár nejběžnějších, co jsem od otce pochytil."

"Škoda. Docela by mne zajímalo, jak se to dělá. Co by se například dalo takovým způsobem zjistit na mně."

"Na vás? No, takhle na dálku..." Bartoš se zkoumavě zahleděl na Nguyena a pomalu nassál vzduch, "cítím začínající cirrhózu jater, - a trochu vyšší hladinu cholesterolu v krvi."

Tuhle diagnózu Nguyen už znal. Stanovili mu ji lékaři už dříve na základě složitých laboratorních vyšetření. Nikdy by ho nenapadlo, že ji lze stanovit i jen pouhým jediným nadechnutím.

"Pokračujte!" pobídl Bartoše se zájmem.

"To bych vás musel očichat zblízka, a celé tělo, pak by se dal váš zdravotní stav určit přesněji. Samozřejmě ale bez záruky, protože já opravdu nejsem lékař!"

"Zkuste to!" řekl Nguyen odhodlaně, i když mu pořád ještě nebylo moc dobře v přítomnosti člověka s takovými špičáky.

"To byste si musel sundat košili."

Nguyen poslechl a čekal, co bude dál. Bartoš k němu přistoupil, přejel mu nosem po obličeji, nassál vzduch z okolí očí, pak sjel obličejem po Nguyenově tváři na jeho krk. V té chvíli si Nguyen naplno uvědomil, jak jsou Bartošovy zuby blízko jeho krčních tepen, a nepříjemně mu zatrnulo. Snažil se sice nedat na sobě nic znát, ale Bartoš se v následujícím okamžiku prudce narovnal a rychle od Nguyena odstoupil do dřívější vzdálenosti.

"Vy se bojíte!" řekl rychle. "To nemá cenu! Přece vás nebudu děsit!"

"Ale ne... To bylo jen takové..." pokoušel se nějak zachránit situaci Nguyen. "Já se nebojím!"

"Jasně jsem ucítil váš strach." prohlásil Bartoš. "Nechci a nebudu vám dělat nic, z čeho byste mohl mít strach. Kromě toho by to ani nemělo cenu. Pach strachu je vždycky tak intenzivní, že všechno ostatní přebije. Stejně bych proto nemohl nic zjistit. Nemá to cenu."

Nguyen si zase oblékl košili a přemýšlel, jak překonat nepříjemnou pauzu v rozhovoru, kterou zbytečně zavinil svou hloupostí, jak si vyčítal.

"Co chcete dělat do budoucna?" zeptal se, aby převedl řeč na něco jiného.

"Nevím. Domů se vrátit nemůžu. Vlastně ani z tohoto bunkru nemohu vyjít ven bez nebezpečí, že mne zabijí. Musím zůstat tady."

"To opravdu nemáte kam jít?"

"Hmmm, no, u nás doma se říkalo, že máme nějaké příbuzné někde na jihu. Prý někde na Balkáně. To je asi jediná možnost, kam bych mohl jít. Ovšem jak se tam dostat, to nevím. To bych musel vyjít odtud ven, a to nemohu."

"No, - já bych možná věděl." řekl Nguyen pomalu. "Kdybych mohl odtud dostat ty věci, co tady jsou, tak přitom byste mohl vyjít ven. Mezi mými lidmi byste se určitě ztratil. A kdyby ne, určitě by bylo možné vás vyvézt ven na voze mezi zbožím."

Bylo vidět, jak nad tím Bartoš usilovně přemýšlí.

"To byste opravdu dokázal?"

"Určitě." přikývl Nguyen. "Když se nakládá zboží do vozů, tak to je vždycky takový blázinec, že v tom se nikdo cizí nevyzná. Jen nevím, kudy by se dalo to zboží dostat z bunkru ven. Kde by se dalo nakládat."

"To bych věděl zase já." prohlásil Bartoš. "Je tady veliký vjezd, do kterého by se vešlo i veliké auto. Jen je zavalený. Musel by se ten zával prokopat a uvolnit."

"Tam, co jste mne našel?"

"Ale ne!" zasmál se Bartoš. "To je jen taková větrací šachta. Hlavní vjezd býval úplně jinde. Našel jsem ho, vrata jsou tam zevnitř téměř neporušená. Jen zvenku jsou zasypaná, takže se nedají otevřít."

"Jak jste se sem tedy dostal, když vchod je zasypaný?" zeptal se Nguyen. "Tou šachtou, kde jste mne našel?"

"Ne, tu šachtu jsem předtím vůbec neznal! Ani jsem nevěděl, že tam je! Tu jsem objevil jedině podle toho, že z ní vycházel váš tělesný pach. Ne, vchod do tohohle bunkru jsem objevil už dávno, ještě jako kluk. Prohlížel jsem si tehdy pramen, který prýští z téhle hory. Ten znal každý, všichni tam chodili na procházky. Je tam taková betonová studánka, a mne zajímalo, odkud tam ta voda teče. Je tam taková veliká betonová roura, a já jsem do ní vlezl. Po několika desítkách metrů s nohama ve vodě jsem objevil ve stropě té roury jakýsi poklop a vlezl jsem do něj. Tak jsem se poprvé ocitl v tomhle bunkru. Ten pramen je vlastně odpad od turbíny zdejší elektrárny. Žádný jiný vchod tady není."

"Ta moje šachta se nedá použít?"

"Tam bych si netroufal ještě někdy lézt. Tam to smrdí sypkým nadložím. Cítil jsem tam měkké horniny, které se velice snadno a brzy zřítí. Nechtěl bych tam být, až se to stane."

"Dobře. Tak půjdu ven vodou." smířil se s fakty Nguyen. "Sem jsem se dostal mnohem nepříjemnějším způsobem. A jak potom najdu venku to místo, kde je ten vjezd?"

"Je tam stráň mírně zarostlá stromy, a je zpod ní cítit železo. Asi tam ty vrata pod zemí trochu rezaví. Podle toho se dá najít naprosto spolehlivě. Nikde jinde okolo tam žádné železo cítit není."

"No jo, takhle to tam najdete vy. Ale co já? Myslíte, že já to železo ucítím také?"

"Aha, pardon! Já jsem zapomněl... No tak..." Bartoš se zamyslel. "Drakulo!" vykřikl potom naplno do šera bunkru.

"Co to... Koho to..." vyděsil se znova Nguyen.

"Co?" nechápal jeho zděšení Bartoš. "Jak to, koho? - Aha! Vy myslíte... Ale ne, nemusíte se bát! Drakula je můj pes!"

Opravdu, z hloubi bunkru přiběhl pes, kterého Nguyen už znal.

"Takhle jsme ho u nás doma pojmenovali z legrace, protože se to asi tak nejlíp hodilo k těm našim zubům. Tehdy nás vůbec nenapadlo, jak to nakonec dopadne..."

"Promiňte, nechtěl jsem..."

"To nic, já vím, že o tom nic nevíte. Kromě toho Drakula není obyčejný pes. Je to zvláštní rasa, která byla vytvořena v dobách Civilizace podobně jako náš rod. Nemám tušení, co s čím tehdy zkřížili nebo jak tahle rasa vznikla, ale psi téhle rasy jsou neobyčejně inteligentní. Někdy mám pocit, že Drakula musí mít snad v té hlavě lidský mozek. Je to sice příšerná představa, lidský mozek v psím těle, ale jinak si to nedovedu vysvětlit. Drakula například rozumí normální lidské řeči."

"To rozumí víc psů." namítl Nguyen skepticky. "Dají se vycvičit k neuvěřitelným kouskům."

"Ne, to nemám na mysli. Drakula nemá nacvičené nějaké povely, on skutečně rozumí všemu, co se mu řekne. Můžete mu uložit libovolně složitý úkol, a on porozumí, co po něm chcete."

"Mám to zkusit?" usmál se Nguyen a rozhlédl se kolem sebe. Byli zrovna v nějakém skladišti, kde na policích stály jakési plechovky, jedna jako druhá. "Tak ať mi donese třeba - devátou konzervu ze čtvrté police vpravo!"

Pes se otočil, na okamžik se jakoby rozhlédl a pak zamířil k policím po pravé straně. Tři minul bez zájmu a rozběhl se podle čtvrté. U deváté plechovky se zastavil, vzal ji do zubů a přinesl ji Nguyenovi. Postavil ji před něj a posadil se vedle ní.

"On umí i počítat?" užasl Nguyen.

"Taky." přikývl Bartoš klidně. "Jen mluvit neumí. Psí chřtán není stavěný na lidskou artikulaci. Kdybyste se ho tedy na něco ptal, tak umí jen přikývnout nebo zavrtět hlavou. - Drakulo!" obrátil se na psa. "Pamatuješ si, jak jsme hledali hlavní vchod do tohohle bunkru? Jak tam bylo cítit to železo?"

Pes přikývl.

"Tak ukliď tu plechovku zase zpátky a pak dovedeš pana Nguyena k tomu hlavnímu vchodu."

Pes vzal plechovku do zubů a odnesl ji na polici přesně na místo, odkud ji předtím vzal.

"Tak tohle vidím poprvé v životě, aby pes uměl vrátit věc zpátky tam, kam patří." poznamenal Nguyen.

Bartoš se jen usmál.

"Drakula není jako jiní psi. Měl byste s ním jednat jako s člověkem." poznamenal. "Pak se vám s ním bude spolupracovat mnohem lépe."

Drakula mezitím přeběhl k východu z haly, tam se zastavil a skoro netrpělivě se ohlédl po Nguyenovi. Opravdu téměř jako člověk. Byl čas jít.

Bartoš vyprovázel Nguyena až k poklopu vedoucímu do vodního tunelu. Pod poklopem byla tma a bylo tam slyšet šumění vody. Drakula tam bez zaváhání skočil, až to žbluňklo. Nguyenovi nezbývalo než ho následovat. Zjistil, že vody je tam jen asi pod kolena, a v dálce po proudu uviděl světélko na konci. Drakula už se tím směrem pilně brodil. Bartoš zůstal nahoře v bunkru. Nguyenovi se snad i trošku ulevilo, když zůstal sám. Už si vedle Bartoše připadal jako invalida, kterému nejdůležitější ze smyslů chybí.

S úlevou se vynořil z přítoku do studánky a téměř blaženě vnímal denní světlo a normální svět okolo. U studánky nebyl nikdo, proto žádný rozruch nezpůsobil. Až pak ho napadlo, že Drakula by určitě ucítil, kdyby tam někdo byl, a určitě by mu to dal najevo. To mu zase připomnělo psa. Ohlédl se po něm.

Drakula mířil po úpatí hory kamsi doleva a ohlížel se po Nguyenovi, jestli jde za ním. Nezbývalo než jej následovat. Po asi půlhodině chůze terénem se Drakula zastavil a posadil se na dolním konci prosluněné travnaté stráně porostlé drobnými keříky a několika stromy.

"Tady to je? Tady cítíš to železo pod zemí?" zeptal se ho Nguyen.

Pes přikývl. Nguyen se rozhlédl kolem sebe. Bylo to dost opuštěné místo. Žádná cesta sem nevedla. Nikde nebyl znát ani sebemenší náznak, že by tady pár metrů pod zemí byl vjezd do obrovského bunkru se spoustou zpeněžitelného zboží. Nezbývalo než slepě věřit Drakulovi. Ovšem až sem Nguyen později přijde se svými lidmi odkopat sesutý svah a uvolnit vjezd, Drakula už tady nebude. Místo nebylo zvláštní vůbec ničím, podle čeho by ho pak poznal. Nguyenovi bylo jasné, že si ho musí nějak označit. Ovšem tak, aby to nepřilákalo nějakou nežádoucí konkurenci. Označení nesmí být nápadné, aby si ho nevšiml někdo jiný. Nakonec si Nguyen vzpomněl na stopaře Přemka, kterého před časem poznal. Jeho metody by se sem hodily asi nejlíp. Utrhl tedy pár stébel trávy a přivázal je na větve nejbližších keřů. Snažil se označit tak keře rostoucí nejblíž k místu, kde seděl Drakula a se zájmem sledoval jeho počínání. Když byl hotov, Drakula se zvedl a odběhl zpět směrem ke studánce. Na Nguyena už nečekal, a ani Nguyen už neměl chuť ho následovat. Vydal se přes louku a po okraji pole k cestě, kterou ze stráně v dálce zahlédl. Potřeboval se dostat do nějaké vesnice a zavolat odtud svoje lidi. O jeho mobil ho připravili zloději hned, když ho dostihli, a kde skončil, to vědí jen oni.

V neznámé kopcovité krajině se ale nějak zamotal a trvalo mu nekonečně dlouho, než se po polích k nějaké schůdné cestě dostal. Vůbec si nebyl jistý, jestli je to opravdu ta vyhlédnutá. Vydal se po ní směrem, o kterém předpokládal, že vede do vsi, ale skončil na kraji lesa. Musel se vrátit. Orientačními schopnostmi v neznámém terénu Nguyen zrovna nevynikal. Na to měl mezi svými lidmi jiné odborníky. Proto mu cesta do vesnice trvala mnohem déle, než původně plánoval. Slunce už pomalu klesalo k západu, když konečně dorazil do Podivanova.

Ze všeho nejdříve zamířil do hospody. To je přirozené centrum každé obce, tam se dá zastihnout nejvíce lidí. Nguyen potřeboval od někoho si půjčit mobil, aby se mohl spojit se svými lidmi a říci jim, kam mají pro něj přijet. Už v prvním okamžiku, kdy vstoupil do hospody, si ale všiml, že tady není něco v pořádku. Celá hospoda ztichla, když vstoupil, a všechny zraky se obrátily směrem k němu. Všichni vypadali, jakoby měli z něčeho jakýsi strach. Všichni si Nguyena zkoumavě prohlíželi.

"To je on!" vykřikl najednou jeden ze štamgastů. "Ten tam chodil! Viděl jsem ho! Je to on! Poznávám ho!"

V hospodě rázem vypukla nepředstavitelná vřava.

"Nenechte ho utéct!" vykřikoval jeden. "Zavolejte starostu!" řval druhý. "Zamkněte dveře!" křičel další. "Zachraň se, kdo můžeš!" ječel ten, co byl Nguyenovi nejblíž. "Chyťte ho!" volal ten, co byl nejvíc vzadu v koutě. "Držte ho! Nepusťte ho!" ozývalo se z druhého nejvzdálenějšího kouta.

Nguyen nechápal, co se děje. Věděl jen to, že celý rozruch vznikl kvůli němu. Nerozuměl ani chování těch lidí. Nikdo se po něm nevrhal, nikdo na něj neútočil, navzdory halasně vykřikovaným výzvám. Místo toho se od něj všichni odtahovali co nejdál. Štamgasti u jednoho stolu dokonce ten stůl převrátili, udělali si z něj barikádu a zalezli za něj. Netrvalo dlouho, a ostatní je napodobili. Nguyen měl najednou proti sobě půlkruh převrácených stolů. Všichni chlapi v celé hospodě se úzkostlivě ukrývali za nimi a hrdinně odtud vykřikovali, aby někdo Nguyena chytil a nepustil.

Do hospody vstoupil další muž, asi očekávaný starosta.

"Co se to tady děje?" zahřměl, až všechno ztichlo.

"To je ten upír!" zaječel jeden ze štamgastů ukrytých za stolovou hradbou, a ukázal na Nguyena. "Vlkodlak!"

"Jak jsi na to přišel, prosím tě?!" podivil se starosta.

"Viděl jsem to! Napřed to byl pes, a teď je to člověk!"

"Tys to viděl? Na vlastní oči?"

"Na vlastní oči! Na té upíří hoře! Na vlastní oči! Napřed tam pobíhal ten pes z Hlavokluk, a pak se tam najednou objevil tady tenhleten - tahleta zrůda, a ten pes už tam pak nebyl!"

Starosta se zkoumavě zadíval na Nguyena.

"Jsem poctivý, počestný obchodník!" bránil se Nguyen.

"Je to upír z Hlavokluk! Vlkodlak!" ječeli štamgasti v hospodě.

"Pojď se mnou!" přikázal starosta Nguyenovi po krátkém rozmýšlení.

Nguyen poslechl. Tušil, že nějakým vzpěčováním se by si jen všechno pokazil. Následoval starostu, a celé osazenstvo hospody v bezpečném odstupu následovalo jeho. Průvod došel až k obecní šatlavě.

"Vlez tam!" přikázal rázně starosta Nguyenovi.

"Ale já jsem opravdu jen obchodník!" pokusil se namítat Nguyen.

"To teď nebudeme řešit! Vlez tam!"

Nguyenovi nezbylo než poslechnout. "Na jak dlouho mne tady chcete zavřít? Kdy to budete řešit?" zeptal se aspoň.

"Zítra si zjistím, co jseš za ptáka!" oznámil mu starosta a zabouchl za ním mřížové dveře. "A pak se těš!"

Zarachotil zámek. "A proč ne dnes?" chytal se poslední naděje Nguyen.

"Dnes nejsou úřední hodiny!" zpražil ho starosta a odešel z místnosti. Bouchly dveře u vchodu, cvakl zámek, a Nguyen v budově osaměl. Jen zvenku se ozýval nespokojený křik shromážděného davu. Na okamžik utichl, to když se asi objevil ve vchodu starosta, a pak, asi po jeho oznámení, vybuchl s novou silou. Sílil a dostával jakýsi pravidelný rytmus. Po chvíli už bylo poznat, že dav něco skanduje, a pak už Nguyen i porozuměl, co dav požaduje. "Zabít upíra! Zabít upíra!" pronikalo zdmi domu do zamřížované šatlavy až k Nguyenovi.

Pak zazněl třesk skla. Pak druhý a třetí, a pak už řinčelo sklo téměř nepřetržitě. Jeden kámen vletěl až do cely k Nguyenovi. Když řinkot tříštěného skla postupně utichl, protože v budově pravděpodobně už nezbývalo jediné celé okno, řev davu se najednou změnil. Už to nebylo nenávistné skandování, víc se to podobalo vzteklému řevu a bolestnému ječení. Nguyen neměl tušení, co se to venku děje. Hluk ale pomalu utichal, už se ozývaly jen jednotlivé výkřiky, a po nějaké době utichly i ty. Starostovi nebo někomu jinému se asi podařilo dav nějak rozehnat, usuzoval Nguyen. Nedělal si ale žádné naděje, že by už byl všemu konec. Pořád byl zamčený v šatlavě, a nenávistný dav se mohl shromáždit kdykoliv znovu, a na únik před ním nebylo ze zamřížované šatlavy ani pomyšlení.

Setmělo se, ale Nguyen neměl na spánek ani pomyšlení. Napínal uši do tmy, jestli se nebezpečný dav nesrocuje znovu. Svoji zamřížovanou celu prošel už křížem krážem, všechny mříže prohlédl a ohmatal, každou škvíru ve zdech už znal nazpaměť, ale žádnou možnost úniku nenacházel. Naštěstí bylo ticho, žádný křik už se neozýval. Čas plynul, ale neuklidňoval. Nguyen byl stále napjatější, co se na něj přivalí dál.

Za oknem se ozvalo tiché zakňučení. Nguyen sebou trhl a uskočil, div nezakopl o vlastní nohy. Po chvilce se odvážil opatrně se přiblížit k oknu a opatrně pohlédl mezi mříže. Ve světle hvězd se tam rýsovala psí hlava.

"To jsi ty, Drakulo?" zeptal se potichounku, když mu došlo, co to asi je za psa. Ve sporém světle hvězd rozeznal, že pes přikývl.

"Tak to jsi ty, Drakulo!" najednou proti své vůli zjihl, až se sám před sebou zastyděl. "Ty jsi mi přišel na pomoc?"

Jen v první chvíli nevěděl, jak by mu Drakula mohl pomoci. Musí přece dát zprávu svým lidem! Jedině oni mu mohou nějak pomoci! Pak si ale připomněl, že Drakula není jen tak obyčejný pes. Jednej s ním jako s člověkem! řekl mu přece Bartoš.

"Drakulo, mohl bys mi sem přinést nějaký papír a tužku?" zeptal se psa. "Víš, co je to tužka?" ujišťoval se jestě.

Drakula tiše vyblafl, jaksi uraženě, jak se Nguyenovi zazdálo.

"Promiň, Drakulo, já si pořád nemohu zvyknout, co všechno dovedeš!" rychle se omlouval Nguyen. "Samozřejmě, že to víš! Já se moc omlouvám, že jsem zapochyboval!"

Pes pomalu, shovívavě pokýval hlavou a zmizel. Netrvalo dlouho a byl zpátky a v tlamě nesl poznámkový blok a tužku. Při troše šikovnosti se Nguyenovi podařilo protáhnout je mezerami mezi mřížemi a mohl psát vzkaz. Sice na to ve tmě neviděl, ale spoléhal se, že i poslepu dokáže napsat čitelný text. Šlo ostatně jen o pár větiček. Pak se znovu obrátil k oknu a k Drakulovi. Prostrčil mu blok mřížemi a Drakula ho bez povelu sám vzal do zubů.

"Víš, kde najdeš moje lidi?" zeptal se Nguyen. "Víš, kde jsou Zvorařice?"

Pes zavrtěl hlavou.

"Tak to půjdeš po silnici směrem od upíří hory." Nguyen si pracně vybavoval v hlavě mapu zdejšího kraje tak, jak ji před pár dny studoval. "První vesnicí projdeš rovně, - ve druhé - tam mají na návsi křižovatku, tam musíš zahnout doleva, - a potom tam za vsí, myslím, že už v lese, je ještě jedna křižovatka, tak tam zahneš doprava, - a pak už byses měl dostat do té naší díry. - Moji lidé jsou tam ubytovaní v hostinci, takže najdeš hospodu, a tam nahoře v patře moji lidé budou. Kterémukoliv z nich ten vzkaz předej. Myslíš, že to zvládněš?"

Pes přikývl a zmizel. Nguyen se díval mezi mřížemi za ním do tmy, ale už ho nezahlédl. Znovu a znovu si přehrával v hlavě, co napsal do vzkazu a hlavně co řekl Drakulovi, i když si uvědomoval, že teď už na tom nemůže nic změnit. Jestli udělal nějakou chybu, teď už ji napravit nemůže. Teď už všechno, možná i jeho život, závisí na schopnostech toho psa. Nguyen si nedělal žádné iluze, že by se dokázal zítra sám obhájit proti rozběsněnému davu a proti asi ne moc nestrannému starostovi.

Pomalu se rozednívalo. Přichází den popravy, napadlo Nguyena. Jen co začnou úřední hodiny.

Probouzející se vesnice se projevovala zvolna sílícím rykem. Podivanovští byli pořád ještě nepříjemně rozrušení. Noc je zjevně neuklidnila. Podle zvuků zvenčí mohl Nguyen usuzovat, že se před šatlavou znovu srocuje dav. V jeho křiku zcela zaniklo cvaknutí zámku. Zato když se otevřely vnější dveře, řev davu znatelně zesílil. Vstoupili jacísi čtyři chlapi, na nichž se svaly přímo nafukovaly. Žádné uniformy neměli, takže policisté to rozhodně nebyli. Asi nějací místní domobranci nebo biřicové. Přes mříže nasadili Nguyenovi ocelová pouta a pak teprve otevřeli mřížové dveře. Vyvedli Nguyena na náves před šatlavu. Řev shromážděných Podivanovských zesílil. Nguyen měl dojem, že je jich nejméně dvakrát víc než včera. Možná, že se dostavili i Hlavoklučtí, usoudil, a moc dobře mu nebylo. S rukama spoutanýma za zády čelit takovému davu, to nevypadalo moc nadějně. Jestli by ho ti čtyři pořízci ubránili, a jestli by se vůbec pokoušeli ho bránit, to nebylo vůbec jisté.

Zatím dav vytvořil půlkruh kolem vchodu do šatlavy. Nikdo nemusel ten půlkruh vytyčovat, utvořil se sám. Nikdo neměl odvahu přiblížit se víc než jeho sousedé v půlkruhu. Uprostřed prázdného půlkruhu zůstal stát Nguyen se svými čtyřmi hlídači, a byl zde také starosta. Ten spustil první.

"Můžeš říct něco na svou obhajobu?" vybafl na Nguyena.

"Jsem obchodník, žádný upír!"

"To může říct každý! Můžeš to nějak dokázat?"

"Můžete se mi podívat na zuby!" napadla Nguyena spásná myšlenka. "Mám docela normální zuby, jako každý jiný! Přesvědčete se!" a vycenil na starostu chrup.

"To nic neznamená, mohl si je upilovat, aby ho nikdo nepoznal!" vykřikl někdo z davu. Ostatní zahučeli na souhlas.

"Tak ať to posoudí nějaký zubař!" chytal se Nguyen posledního stébla. "Ten přece musí poznat, co je upilované a co ne!"

"Nedělějte s ním takové dlouhé ciráty!" ozvalo se z davu. Ještě horší bylo, že pár lidí začalo znovu skandovat to zlověstné: "Zabít upíra! Zabít upíra!" a ostatní se k nim rychle přidávali.

"Nechte toho! Musíme být spravedliví!" snažil se je překřičet starosta. "Když chce důkaz, tak ať má důkaz! Ať máme čisté svědomí!"

Do půlkruhu vstoupil další člověk, kterého Nguyen zatím neznal. Zubař, jak Nguyen rychle pochopil. Nguyen musel otevřít ústa, a zubař mu důkladně a dost nešetrně prohléhl a svým nářadím prověřil špičáky.

"Asi vás zklamu." musel nakonec prohlásit. "Ty zuby nejsou opilované. Jsou naprosto normální." Říkal to sice viditelně nerad, ale profesní čest mu asi nic jiného nedovolovala.

"Jsi si tím naprosto jistý?" zeptal se starosta zklamaným hlasem.

"Naprosto." přikývl zubař stejně zklamaným tónem.

"To nic neznamená!" ozvalo se z davu. "Je to upír! Viděli jsme to!" A znovu se ozvalo hrozivé skandování: "Zabít upíra! Zabít upíra!"

Starosta už se tvářil bezradně. Uvědomoval si, že proti davu ani on nic nezmůže, i kdyby chtěl. Najednou se ale za půlkruhem davu objevilo auto, které do vsi přijelo, aniž by si toho kdokoliv povšiml. Vyskočil z něj Franta a za ním i ostatní Nguyenovi lidé.

"Co tady chcete? Kdo jste?" pustil se do nich starosta hned, jak je uviděl.

"Obchodníci. Jdeme si pro našeho šéfa. Prý nám ho tady zadržujete!"

"Vy jste jeho komplici? Výborně!" zaradoval se starosta. "Chopte se jich!" poručil davu rázně.

Podivanovské nebylo třeba pobízet dvakrát. Už poznali, že těchto upírů se teď nemusí bát, když je jasný den a na obloze září slunce, a tak se do nich pustili s chutí a nadšením. Za pár okamžiků byli všichni Nguyenovi lidé ve stejné situaci jako on sám. Stáli vedle něj a nestačili se divit, co se to s nimi stalo.

"Prohlídni je taky, a snaž se něco najít!" přikázal starosta zubaři. Nguyenovi lidé museli absolvovat stejně ponižující prohlídku zubů jako předtím Nguyen, a také se stejným výsledkem.

"Nemůžu si pomoct!" omluvně krčil rameny zubař. "Mají zuby naprosto normální. Žádné stopy nějakého pilování jsem u nikoho z nich nenašel. Kdybych nevěděl, co jsou zač, tak bych mohl přísahat, že to jsou normální lidi!"

"Co jsi dělal na upíří hoře?" obrátil se starosta na Nguyena.

"Honil jsem tam zloděje!" prohlásil Nguyen přesvědčivě.

"Cože? Na upíří hoře že jsi honil nějaké zloděje?" málem se rozesmál starosta. "Kde by se tam vzali?"

Celý dav okolo se rozchechtal, jako kdyby slyšel kdovíjaký vtip.

"Viděli jste tam nějaké zloděje? Honil tam někoho?" obrátil se starosta k davu.

"Ani náhodou!" ozval se svěděk z davu. "Běhal tam úplně sám jako pes, a pak se změnil v tohohle - tuhle zrůdu. Nikdo jiný tam nebyl!"

"Teda - oni spíš ti zloději honili mne..." zajíkl se Nguyen.

"Tak jak to bylo?" udeřil na něj starosta. "Vymysli si něco důvěryhodnějšího! Na upíří horu žádný normální člověk nikdy ani nevkročí! Za nic na světě!"

Než Nguyen stačil odpovědět, objevilo se na návsi další auto. Tentokrát policejní. Vystoupil policista v uniformě a zamířil úředním krokem ke starostovi. Podivanovští se před ním rozestupovali. Bylo ale vidět, že moc velkou radost z něj nemají.

"Kdo z vás je pan Nguyen?" zeptal se policista a rozhlédl se po lidech kolem sebe.

"Já!" ozval se Nguyen a rád by zvedl ruku jako ve škole, ale v poutech nemohl.

"Výborně!" obrátil se policista k němu a podal mu ruku. "Ale - co je to s vámi?" podivil se. "Proč má ten muž pouta?" obrátil se na starostu.

"Protože je to upír! Je nebezpečný!"

"Cože?!" nemohl věřit vlastním uším policista. "Jak jste na to přišli?"

"Viděli ho! Máme na to svědky!"

"Podle našich informací je to bezúhonný obchodník z města! Stejně jako všichni jeho lidé, které tady taky vidím. Navíc jsou to velice uvědomělí a stateční lidé, kteří objevili a velice podstatným způsobem napomohli polapení lupičů, kteří tady v kraji už několik měsíců přepadali kamióny a po nichž jsme už dlouho pátrali. Přišel jsem jim vyslovit oficiální poděkování!"

"Ale lidé z vesnice..." pokoušel se ještě odporovat starosta.

"Pokud vznikly nějaké nesrovnalosti, pak se za ně omlouvám." přerušil ho policista. "Přiznávám, že i my jsme se dopustili omylu. Považovali jsme pana Nguyena za mrtvého. Vedlo nás k tomu zjištění, že pan Nguyen beze stopy zmizel, když s nasazením vlastního života bránil proti lupičům ukradený kamión, který se mu podařilo objevit ukrytý v lese. Našel se jen mobil pana Nguyena pohozený v lese. Navíc chycení zločinci po zatčení vypověděli, že pana Nguyena přemohli a pak i oloupili, ale nebyli ochotní prozradit, co s ním udělali potom a kam ukryli jeho mrtvolu. Následné pátrání po mrtvole bylo zatím neúspěšné. Jsem tedy rád, že nyní mohu na město nahlásit, že pátrání po Nguyenově mrtvole bylo ukončeno úspěšně!"

"Takže - mám tomu rozumět tak, že..." pomalu se smiřoval se skutečností starosta, "Že ten člověk není upír, ale..."

"Ale hrdina!" doplnil jeho slova Franta. Policista s úsměvem přikývl.

"Ale to musíme oslavit!" změnil najednou tón starosta. "Přece nemůžeme našeho vzácného přítele pana Nguyena nechat odjet jen tak, když s nasazením vlastního života pomáhal zbavit náš kraj těch mizerů, kteří nás tady takovou dobu všechny ohrožovali!"

Shromáždění Podivanovští přijali starostův návrh s ještě větším nadšením než požadované zabíjení upíra. V okamžiku se nahrnuli do hospody a začala velkolepá oslava, jakou Podivanov asi nepamatoval. Jen málokdy se naskytne příležitost táhnout takovou oslavu už od božího rána, a to na výslovný příkaz samotného starosty! Přípitky na hrdinu nebraly konce.

"Nesmíte se na nás zlobit!" blábolil starosta, který už byl také pod parou. "Tady se děly podivný věci! - Móc divný věci! - Říkalo se tady ledacos... Víte, jsou tady kraje, které byly za dob Civilizace nějak zamořené či co, a od těch dob se tam rodí všelijaké zrůdy, a ty se pak rozlézají do okolí... A když pak v Hlavoklukách došlo k těm událostem, tak se tady lidi začali bát taky. Nesmíte se na ně zlobit! - Víte, tady už jeden neví, čemu má věřit... Oni jsou to hodný lidi, ale když dostanou strach..."

"Teď ale nevypadají, že by měli strach! To umějí hodně rychle změnit názor!"

"To je něco jiného! Když jste teď hrdinové... Když jste nás zbavili té bandy... Možná, že teď už se tady žádný divný věci dít nebudou! A je to jen vaše zásluha, že jste nás zachránili!"

Nguyena napadlo, že by se asi měli vypařit dřív, než 'ty lidi' změní názor podruhé. Určitě dřív, než vystřízliví. Ukázalo se, že to není vůbec žádný problém. Oslava byla v plném proudu, tak mocném, že si nikdo ani nevšiml, že oslavenci jaksi chybí. Rozjařený řev linoucí se z hospody provázel Nguyena a jeho lidi ještě i když už poslední domek Podivanova nechali za zády.

"Jo, tady ti musím vrátit ten blok!" vzpoměl si Franta a předal Nguyenovi poznámkový blok s ještě znatelnými otisky Drakulových zubů. Teprve teď Nguyen uviděl, že je na něm hlavičkový znak obce Podivanov. Drakula asi v noci vlezl do kanceláře samotnému starostovi a sebral mu tam jeho diář. "To byl perfektní nápad s tím psem! A ten pes byl taky perfektní! Kde jsi ho sehnal?" zajímal se Franta.

"No, - kdo má správné styky na správných místech, ten sežene všechno!" pokrčil rameny Nguyen a spokojeně se usmál.

"Kdo umí, ten umí!" doplnil to vysvětlení Honza.

Na odkopání sesunutého svahu si Nguyen opatřil malý bagr. Byl dobrý rok, palivových plodin se urodilo bohatě, palivo bylo laciné a byl ho dostatek, takže nebylo nutné zával odkopávat ručně. Po kratším hledání se mu i podařilo najít svoje značky ze zauzlovaných travin na okolních keřích. Jeho lidé se ovšem dívali dost nedůvěřivě na travnatý svah, který se ničím neodlišoval od úplně stejného travnatého svahu okolo. Ani Nguyen si najednou nebyl tak docela jistý, proč by právě pod tímhle kusem svahu mělo něco být, když na něm není vidět vůbec nic zvláštního. Teď už ovšem nebylo možné couvnout. Musel se spolehnout, že Drakula tehdy tohle místo určil správně. Bagr se tedy lačně zakousl do travnaté stráně.

Netrvalo dlouho a objevili se první otrapové. Přišli dva muži v mysliveckých uniformách s loveckými samostříly v rukou. Představili se jako předseda a zástupce Mysliveckého sdružení a co prý tady chcete? Kdo vám to dovolil?

"No přece vy sám, pane předsedo!" podivil se Nguyen.

"Jak to, já sám? Co to má znamenat?"

"Že mám přímo od vás písemný souhlas! Tady, prosím! Můžete se podívat!" vytáhl Nguyen ze svého diplomatického kufříku úřední lejstro.

Předseda Mysliveckého sdružení si překvapeně prohlížel dokument. "Tady je váš podpis, že s mou žádostí souhlasíte!" úslužně ukazoval Nguyen. "A tady je můj podpis."

"Odkud to máte?" divil se předseda. "Já si vůbec neuvědomuju, že bych někdy něco takového podepsal!"

"Tady máte uvedeno datum. Možná si vzpomenete, jak jste nás ten den oslavovali v Podivanovské hospodě jako hrdiny!"

"To si matně vzpomínám, ale - že bych tam něco někomu podepisoval, - to si nějak neuvědomuju! Ty snad ano?" obrátil se na svého společníka.

"Nevím." nejistě pokrčil rameny společník. "Já si z té oslavy nepamatuju vůbec nic."

"Není to falešné? Je to vůbec můj podpis?"

"No dovolte? Já a něco zfalšovat?" urazil se Nguyen. "Samozřejmě že je to všechno pravé a nefalšované! Můžete se ostatně sami přesvědčit! Podepisovali jsme to tam tehdy dvojmo, takže přesně stejný souhlas musíte mít založený i v dokladech vašeho sdružení!"

"Tak to si teda ověříme!" prohlásil předseda, a se svým společníkem rázně odkráčeli směrem k Podivanovu.

"Jak se ti podařilo od něj ten souhlas získat?" nechápal Franta. "Nevypadal, že by s tím nějak zvlášť moc souhlasil!"

"To je docela dobře možné." přikývl Nguyen. "Však on taky v té chvíli už nevěděl, co vlastně podepisuje!"

"Jo tak!" rázem pochopil Franta a zachechtal se.

"Ale jak to, že se dokázal podepsat, když už nevěděl, co dělá?" nechápal prozměnu Honza.

"Nu, to je potřeba umět vystihnout tu správnou míru ožralosti, kdy se člověk ještě umí podepsat, ale už o tom neví!" vysvětlil mu Nguyen.

"Aha. Tak to bych asi neuměl." sebekriticky přiznal Honza.

"Však taky právě proto nejsi majitelem obchodnické firmy, ale jen jejím pouhým zaměstnancem!"

Bagr znovu zarachotil a hrábl do svahu, a výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Tentokrát se objevil starosta Podivanova doprovázený dvěma svalnatými biřici, které už Nguyen důvěrně znal. Až příliš důvěrně.

"Tady nesmíte nic bagrovat!" pustil se starosta do Nguyena. "Tady jste na obecním pozemku! Tenhle kopec patří obci Podivanov, a bez mého vědomí se tady nesmí nic takového dělat! Okamžitě ten bagr zastavte!"

"Nerad bych vás zklamal," odpověděl Nguyen uctivě, "Já si vás velice vážím, ale nemáte pravdu! Tenhle kopec nepatří obci Podivanov!"

"Jak to, že ne? Komu by měl patřit? Vždycky patřil naší obci!"

"Já mám tady výpis z katastru nemovitostí," vytáhl Nguyen ze svého diplomatického kufříku další lejstro, "a tady se jasně potvrzuje, že tahle parcela je majetkem obce Hlavokluky."

"Co je to za nesmysl? Ukažte!" vrhl se starosta po papíru. "Kde jste to sebral? Žádné takové potvrzení neexistuje!" a lejstro rázně roztrhal.

"Prosím, poslužte si!" úslužně mu Nguyen podal další lejstro. "To byla kopie, a takových kopií tady mám spoutu!"

"Co si to dovolujete? To si vyřídíme jinde! To vám neprojde! Tohle vás ještě bude mrzet!" vyhrožoval starosta, ale rozkazovat už si netroufal. Možná i proto, že Nguyenových lidí bylo o trochu víc než jeho biřiců. Raději se dal na ústup. Bagr se opět rozběhl, a po chvíli už bylo poznat, že jsou na správném místě. Pod vrstvou hlíny se začala objevovat široká brána vjezdu někam do hloubi hory.

Ani teď ale odkrývání nebylo dokončeno v klidu. Tentokrát se objevila větší skupinka lidí. Byli v ní zase nějací myslivci se samostříly.

"Vypadněte odtud! Plašíte nám tady zvěř!" spustil na Nguyena bandurskou nejdůležitější z myslivců.

"To je možné." souhlasil s ním Nguyen ochotně. "Ale my to máme s Mysliveckým sdružením dojednané. Od předsedy máme písemný souhlas."

"To nás nezajímá. My nejsme žádní myslivečtí sdruženáři, my jsme Myslivecký spolek! Sdružovat se mohou tak nanejvýš ti žabaři z Podivanova, ale my jsme myslivci z Hlavokluk! S žádným Mysliveckým sdružením žabařů my nemáme vůbec nic společného!"

"Pročpak?" podivil se Nguyen. "Já myslel, že myslivci jsou všude všichni stejní!"

"No dovolte! Přece byste nás nechtěl spojovat s tou škodnou z Podivanova! To nejsou žádní myslivci, ale nechutní bouchalové! Představte si, že oni se nestydí střílet zvěř někdy i z pušky! A dokonce i z jakéhosi posedu! Vůbec se k nim ještě nedoneslo, že správný myslivec stříli zvěř jedině z kuše!"

"To je teda hnusné, nedat zvěři šanci!" ochotně se pohoršoval Nguyen. "Ale oni nějaké kuše měli, když tady byli! Pušky jsem neviděl!"

"To ano! Hlavně kušny, ty mají! Ale kuše tak leda na parádu! Vůbec nevědí, jak se s nimi zachází! V Podivanově žádný opravdový myslivec není! A to přitom opravdový lovec ani kuši nepoužívá! Opravdový lovec se umí přiblížit ke zvěři natolik, aby ji skolil šípem z luku!"

"To je úžasné!" ochotně se rozplýval údivem Nguyen. "To si vůbec nedovedu představit!"

"Ano, a proto jistě chápete, že máme zájem, aby naši zvěř na našich pozemcích nikdo nerušil, aby nebyla vyplašená a příliš ostražitá."

"Ano, to samozřejmě chápu. Proto tady jsem. Abyste mohli v klidu a spokojenosti lovit svoji zvěř!"

"Jak to? Tomu nerozumím!" podivil se nejdůležitější z myslivců.

"Vy se nebojíte upírů?" podivil se zase Nguyen. "Jste přece z Hlavokluk! Myslel jsem, že právě vy mi budete rozumět nejlíp! Nebojíte se chodit sem v noci?"

"To máte pravdu!" zarazil se myslivec. "Od té doby, co se - no, to, stalo, se sem v noci neodvážím! Od té doby tady totiž běhá vlkodlak!"

"To je pravda!" potvrzoval druhý. "Sám jsem ho na vlastní oči viděl! Teď už by mne sem v noci nedostal nikdo ani heverem!"

"A to si říkáte myslivci, když se do lesa neodvážíte?" podivil se Nguyen.

"Jak to, že ne?" ohradil se okamžitě jeden z myslivců. "Odvážíme, ale jen ve dne! To jen ti myslivečtí družstevníci z Podivanova se k lesu neodváží přiblížit ani ve dne! Ale to nejsou žádní myslivci, o těch se přece nebudeme bavit! Opravdoví myslivci jsme jenom my!"

"Takže vám ten vlkodlak nevadí." přikývl Nguyen.

"No - ten vlkodlak - to je něco jiného." rychle ztratil kuráž myslivec. "S tím nejsou žerty!"

"No vidíte!" triumfoval Nguyen. "Nenapadá vás nějaká souvislost, když vidíte tady ten vchod, o kterém nikdo z vás nevěděl?"

"Vy myslíte..."

"Myslím. My tady teď chceme to doupě upírů vyhrabat, prozkoumat, všechny vlkodlaky odtud zlikvidovat, a vy už pak budete moci bez obav lovit svoji zvěř. Ve dne i v noci. Máte něco proti tomu?"

"Nemáme! Samozřejmě!" souhlasili nadšeně snad všichni myslivci. "Ale co vy? Vy se nebojíte?"

"Ne. Když jsme se nebáli těch lupičů, co tady řádili..."

"No jo, to je pravda. Vy jste přece ten hrdina... Slyšel jsem to o vás..."

"Bez obav, takové příšery ze zamořených oblastí já lovím před snídaní!" usmál se Nguyen, a myslivci spokojeně a bez námitek opustili prostor. Tak rychle, až to bylo podezřelé. Ještě se cestou kradmo přes rameno ohlíželi po částečně odkrytém vchodu do bunkru. Asi nechtěli být u toho, až ho Nguyen otevře.

Místo nich se ale po chvíli objevilo pár dalších lidí, jejichž zpupnost neomylně prozrazovala, že jde přinejmenším o nějaké úředníky.

"Jestlipak víte, že na tomto pozemku bez dovolení vlastníka nemá nikdo cizí co pohledávat?" vychrlil na Nguyena ten nejzpupnější z nich.

"To vím." přikývl Nguyen. "Jenom nevím, proč to říkáte právě mně a právě vy. Co tady pohledáváte? Tyhle pozemky vám přece nepatří!"

"Jak to, že ne? Komu by teda, podle vás, měly patřit?"

"Já mám tady výpis z katastru nemovitostí," vytáhl Nguyen ze svého diplomatického kufříku další lejstro, "a tady se jasně potvrzuje, že tahle parcela je majetkem obce Podivanov."

"To není možné! Tohle přece vždycky patřilo nám z Hlavokluk!"

"No tak to si budete muset s Podivanovskými nějak vyjasnit. Ale do té doby jste tady na cizím pozemku, a proto vás prosím, abyste odtud vypadli. Přesně tak, jak jste říkali!" uzavřel diskusi Nguyen.

Nguyenovo lejstro všechny příchozí dokonale zmátlo.

"Ale my máme na obecním úřadě katastrální mapu, kde je jasně nakresleno, že tyhle pozemky patří Hlavoklukám!" pokusil se namítnout jeden z úředníků.

"To nevím, co vy jste si nakreslili na tom vašem obecním úřadě, ale pro mne je rozhodující snímek z katastrálního úřadu z města!" odbyl ho rázně Nguyen a otočil se k němu zády, aby tahle diskuze už skončila.

Příchozí se chvíli na sebe navzájem rozpačitě dívali a pak se nerozhodně vzdálili. Už po pár metrech se ale navzájem pohádali tak hlasitě, že je přehlušil až teprve znovu spuštěný bagr.

"Jak je to možné, že pro jedny máš potvrzení, že tohle místo patří Hlavoklukám, a pro druhé stejné potvrzení, že to patří Podivanovu?" podivil se Franta, když už byli dostatečně daleko.

"To se musíš zeptat na katastrálním úřadu. Dopoledne jsem tam dostal jedno potvrzení, a když jsem tam přišel odpoledne ještě jednou, seděla tam úplně jiná úřednice. Tak jsem ji zkusil požádat o totéž potvrzení ještě jednou, ona sáhla do jiné skříně než ta dopolední a vydala mi to druhé potvrzení."

"Takže to byla náhoda? Že tam mají takový binec?"

"No, - tak je fakt, že to je víc katastrofální než katastrální úřad, ale - se zdvořilostí nejdál dojdeš. Nemáš představu, jaké to byly ježibaby neochotné a vzteklé, takže s nimi určitě nikdo zdvořile nikdy nejednal, a ony s nikým taky ne. Takže když já jsem to zkusil, tak se mohly samou ochotou přetrhnout, a udělaly pro mne, oč jsem si řekl."

"Prostě kdo umí, ten umí!" shrnul to stručně Honza.

"Tak nějak. Ale teď musíme máknout, protože až na to přijdou, tak už bysme měli být pryč!"

Bagr se opět rozběhl a odklízení závalu úspěšně pokračovalo. Blížila se chvíle, kdy už bude možné bránu otevřít, když se objevil další nezvaný host. Tentokrát to byla energická dáma neurčitého věku s doprovodem jednoho ušlápnutého úředníčka.

"Já jsem z daňového úřadu ve městě." představila se rázně. "Doslechla jsem se, že tady došlo k nějakému nálezu. Je to pravda?"

"Ještě ne, ale už brzo asi dojde." neochotně přiznal Nguyen.

"To nevadí. V každém případě musím ten nález úředně zapečetit, aby s ním nemohl nikdo manipulovat, dokud se neprovede důkladná inventura nalezených předmětů za účelem zdanění!"

Supi se sletují! pomyslel si Nguyen. Celá léta se tady neobjevila ani noha, a jen co já tady něco vykopu, hned se sem všichni sesypou jako supi na zdechlinu! Na daňový úřad už Nguyen žádný papír neměl. Proti běrňáku není léku, pomyslel si.

Daňová úřednice mezitím nalepila na vykopaná vrata úřední pečeť, což ji zjevně uspokojilo, a tak se zase chystala k odchodu. Jakoby toho ještě bylo málo, objevila se další skupinka rozhořčených lidí. A aby to bylo ještě horší, Nguyen poznal, že to jsou lidé, které už zná a jednou už je dnes odtud odpálkoval. Vraceli se myslivci i úředníci z Podivanova i z Hlavokluk. Bylo jasné, že už se navzájem domluvili. Někteří z nich měli sice oblečení trochu potrhané a dva měli modrý monokl pod okem, takže ta domluva asi nebyla jenom ústní, ale nyní táhli k bunkru naprosto jednotně.

"Co jsi nám to ukazoval za papíry? Komu, myslíš, že to tady patří?" spustili na Nguyena jeden přes druhého.

"Ukazoval jsem vám jen to, co mi dali na katastrálním úřadě!" snažil se zachránit situaci Nguyen. "Pokud máte nějaké stížnosti, obraťte se s reklamací na katastrální úřad!"

Nezdálo se však, že by rozhořčená skupinka hodlala podávat nějaké reklamace na nějaký úřad, když má Nguyena tak pěkně po ruce. Už to začínalo vypadat pro Nguyena dost nebezpečně. Navíc se za terénní vlnou vynořilo několik dalších vozidel a mířily také sem k Nguyenovi. Nguyen je pozoroval s obavami, co ho čeká tentokrát. Aspoň že ale na chvíli odlákaly pozornost rozhořčené skupinky, takže lynčování se o pár okamžiků odkládá.

Z aut vyskákala jednotka ozbrojenců. Na nic se neptali, po ničem se nerozhlíželi, nezdržovali se žádným představováním se, jen vytáhli obušky a začali všechny přítomné nemilosrdně rozhánět. Kdo nechtěl schytat pár dobře mířených, prchal, kam to šlo.

"Já nic, já jsem jenom kopáč!" změnil rázem firmu Nguyen, když se po něm jeden ozbrojenec sápal. "Co se mi poručí, to udělám a nic jiného mne nezajímá!"

"To ty jsi to tady vykopal?" zeptal se okamžitě vůdce ozbrojenců.

"Ano. Se svými lidmi z firmy. Co si kdo objedná, to uděláme. Stačí říct, šéfe!"

Koutkem oka zaregistroval, že už tady zůstává se svými lidmi a s těmi ozbrojenci sám. Podivanovští i Hlavoklučtí vlastníci tohoto pozemku včetně daňové úřednice zbaběle mizeli v dáli, poháněni radostí, že jich neschytali ještě víc.

"Co to tady máte za svinstvo?" pohoršil se vůdce ozbrojenců při pohledu na úřední pečeť, která tady zůstala jako jediná památka na daňovou úřednici. Vůdce pečeť strhl a znechuceně ji odmrštil přes rameno za sebe. Nguyen jen tak-tak stačil uhnout, aby jí nedostal přímo mezi oči. Pak vůdce zalomcoval bránou. Nic se nestalo, brána odolala.

"Proč to nejde otevřít?" zeptal se vůdce rozzlobeně.

"Ještě ten zával není úplně odkopaný." úslužně vysvětlil Nguyen. "Je to jen zhruba, jen to, co šlo bagrem. Teď se to musí dočistit už ručně."

"Tak nekoukejte a dočistěte to!" poručil vůdce nevrle Nguyenovým lidem. Stál pak kousek od brány a netrpělivě přihlížel, jak Nguyenovi lidé pracují.

"Kdo na to vůbec přišel, že právě tady je nějaký bunkr?" zeptal se jaksi mimochodem.

"Já jsem na to přišel." pochlubil se Nguyen.

"A podle čeho?"

"No, - " Nguyen si najednou uvědomil, že by asi neměl tomuhle člověku prozradit, co v bunkru zažil. "Byla tady taková trhlina v zemi. Při posledním období dešťů se asi ten svah nějak rozmáčel a pohnul se."

"Tak trhlina v zemi!" opakoval pochybovačně vůdce. "Od období dešťů už uplynuly tři měsíce. To tady ta trhlina musela být celou tu dobu. Jak to, že si jí nikdo jiný nevšiml?"

"To nevím. To se musíte zeptat jich!"

"Jenže já se ptám tebe! Já si myslím, že sis to teď právě vymyslel. Já si myslím, že o tom bunkru víš mnohem víc, než jsi ochoten přiznat."

"Já vám přísahám, že..."

"Nemusíš mi přísahat, stačí, když mi řekneš všechno, co o tom víš!"

"Ale já fakt nic víc nevím! Nic víc vám o tom říct nemůžu!"

"Tak to je zlý. Pro tebe zlý." upřesnil vůdce. "Protože to ti zase přísahám já, že odtud neodejdeš, dokud mi o tom bunkru neřekneš všechno, co mne bude zajímat." Otočil se po svých ozbrojencích, kteří zatím hlídali Nguyenovy lidi, aby pracovali dostatečně pilně. "Seberte ho a přivažte ho támhle ke stromu!"

V Nguyenovi hrklo. Tohle nečekal. Díval se na dva ozbrojence, kteří k němu klidně přicházeli, jakoby se nic nedělo, a uvědomoval si, že proti nim nemá šanci. Kdyby kladl odpor, asi by si to jen zhoršil.

"Tak pojď!" kývl na něj jeden z ozbrojenců lhostejným hlasem.

Nguyen pochopil, že udělá lépe, když poslechne. Sám tedy došel k určenému stromu, podle pokynů ozbrojence se tam sám přitiskl zády ke kmeni a poslušně zapažil ruce dozadu za kmen. Pak už jen cítil, jak mu tam jeden z ozbrojenců svazuje paže dohromady. Já mám v tomhle kraji nějakou smůlu, pomyslel si trpce. Každý, koho potkám, nemá na práci nic lepšího než mi ze všeho nejdřív spoutat ruce! Jako kdybych je měl jenom na svazování!

Volným krokem přišel i vůdce. Obešel Nguyena připoutaného za ruce ke stromu, prohlédl si ho ze všech stran, a zastavil se pak před ním.

"Já nikam nespěchám." oznámil mu klidně. "Nemusíš mi to říkat všechno hned teď. Já klidně pár dní počkám, než mi to řekneš. Když se tady budeš těch pár dní takhle sušit na slunci bez jídla a bez vody, tak potom mi to všechno vysypeš takovým tempem, že se tomu budeš sám divit."

Na Nguyenovu odpověď nečekal, pomalu se otočil a volným krokem se vracel zpět k bráně do bunkru. "Až ti lidé budou hotoví s tím odkopáváním, tak je tady uvažte taky!" přikázal tam svým ozbrojencům.

Nguyen od svého stromu bezmocně přihlížel, jak jeho lidé dokončují čištění přístupu k bráně, a každý po skončení své práce pod dozorem ozbrojenců odchází k některému stromu a tam si unavené a od hlíny zašpiněné ruce nechává svázat za zády a za kmenem stromu.

Když už stáli takhle přivázaní k okolním stromům kolem Nguyena všichni, vrátli se volným krokem i vůdce.

"Možná, že tvoji lidé budou rozumnější a poví mi to dřív, než ty." řekl Nguyenovi klidně. "Ten, kdo mi to řekne první, ten už tady nebude muset zůstávat dál. A ti ostatní," pokrčil rameny, "ti prostě budou mít smůlu."

Obešel všechny ostatní a prohlédl si, jestli jsou přivázaní dostatečně spolehlivě. Pak se zase vrátil k Nguyenovi.

"Jestli si myslíš, že tě sem někdo přijde osvobodit, tak tě můžu ujistit, že nepřijde. O to už se postarám. Jakmile obsadím ten bunkr a zabydlím se v něm, tak pak už na mne nikdo nebude mít. Všichni v celém kraji budou muset poslouchat, co jim poručím. Z toho bunkru mne totiž nikdo nedostane. To je pevnost, jaké není rovno. Odtud budu ovládat celý kraj jak se mi zlíbí. I ve městě mne budou poslouchat. Páni radní budou muset dělat jen to, co jim přikážu. Pokud si tam vůbec nějaké radní nechám. Možná, že si tam na radnici dosadím svoje lidi, abych to tam měl jednodušší. Daňový úřad bude vybírat daně jen pro mne. Za rok za dva budu nejbohatší člověk v kraji. Chápeš už, proč je pro mne ten bunkr tak důležitý? Proč se o něm chci dozvědět všechno, co o něm víš?"

Nguyen na to neodpověděl nic. Nevěděl, co.

"Tak o tom popřemýšlej, a za pár dní se na tebe přijdu zase podívat." oznámil mu vůdce a volným krokem se odebral ke vchodu do bunkru. Nguyen se svými lidmi u stromů osaměl. Vůdce si byl tak jistý, že ani žádnou stráž u nich nezanechal.

Nguyen se rozhlédl po svých lidech. Sice jim nijak pomoci nemohl, ale přesto chtěl vědět, co s nimi je. Zatím to snášeli dobře. Většinou přešlapovali u svých stromů a všelijak se kroutili ve snaze nalézt co nejsnesitelnější polohu. Nebylo to jednoduché. Nguyen to cítil sám. Drsný kmen stromu ho tlačil do zad i do paží a uhnout před jeho hrboly nebylo kam. Kmen byl dost silný a Nguyen ho zapaženýma rukama objímal velice těsně. Uvolnit objetí nebylo možné, provazy na zápěstích mu ozbrojenci silně utáhli, takže ho nepříjemně tlačily i když nechával paže nehybné. Při každém pohybu ho zápěstí přímo zabolely. Ostatní na tom byli asi dost podobně, protože jen různě prohýbali trup, ale rukama a pažemi se nepokoušeli dělat nic.

Jen Franta se snažil. Svázané ruce mu sice za stromem trčely doprázdna stejně jako všem ostatním, ale Franta se vytrvale snažil něco jimi dělat. Ponejvíce se snažil dosáhnout si prsty rukou na zápěstí a ohmatat si provazy na nich. Málem si vykroutil hlavu v marné snaze zahlédnout, jakým způsobem má ruce svázané. Napínal paže, rval se s pouty, zatínal pěsti, vzpíral se nohama, a pak zase ohmatával provazy konečky prstů. Také ho napadlo předřít si provazy o drsný kmen stromu, ale měl paže svázané takovým způsobem, že měl zápěstí v bezpečné vzdálenosti od kmene a nemohl se ho pouty ani dotknout. Nguyen sledoval jeho úsilí sice se zájmem, ale skepticky. Ze svého místa viděl, že Franta nemá žádnou šanci, stejně jako všichni ostatní. Jakým způsobem je svázaný sám, to sice Nguyen nevěděl, ale předpokládal, že stejně, a proto se ani o nic nesnažil. Franta ovšem pracoval pro Nguyena zatím jen krátce, takže ještě nikdy ruce svázané neměl a proto mu chyběly Nguyenovy zkušenosti. Ostatní už to znali, každý už to v Nguyenových službách aspoň jednou zažil a věděli proto, jak to přežít.

Nguyen přitom měl v kapse nůž. Ozbrojenci ho neprohledávali a proto mu ho nesebrali. Svázanýma rukama si Nguyen ovšem do kapsy nedosáhl, takže mu nebyl nic platný. I ostatní určitě měli po kapsách ledacos užitečného, čím by se mohli snadno osvobodit. I v jejich případě to všechno bylo zcela mimo dosah jejich rukou a proto nepoužitelné. Franta viditelně zuřil, když si to uvědomoval. Svázané ruce mu ovšem nedovolovaly dát to nějak najevo.

Nguyena napadlo, že když už se nemůže od stromu osvobodit, může aspoň čas u něj trávit nějak pohodlněji. Nikdo ho přece nenutí celou tu dobu stát na nohou. Opatrně se sesunul po kmeni stromu dolů do dřepu v úmyslu posadit se na zem. Až dole zjistil, že to nepůjde. Kmen byl dole tlustší a Nguyen musel mít i tak ruce zapažené víc nž mu bylo příjemné, aby kmen za zády objal. Dole to bylo ještě horší. Kdyby si sedl na zem, snad by si tím vyvrátil ramena z kloubů. Nezbývalo mu než se po kmeni stromu vysoukat zase nahoru a celou tu dobu, po kterou bude přivázaný, strávit vestoje.

Slunce se sklánělo k západu. Zpěv ptáků utichl, příroda kolem se zklidnila. Už i Franta zanechal svých zoufalých pokusů. Všichni stáli u svých stromů nehybně, snažili se co nejvíc uvolnit všechny svaly v těle, co možná nejméně se unavovat. S hlavami volně svěšenými na prsa čekali, až je někdo přijde odvázat. Nikdo se ovšem neobjevoval, a pokud vůdce ozbrojenců myslel své výhrůžky vážně, pak ještě velice dlouho nikdo nepřijde.

Pak kraj zahalila tma a ticho. Jen hvězdy svítily nad hlavami přivázaných, a v dáli probleskovaly světla nějaké vesnice. Z lesa se začaly ozývat zvuky nočního života. Pak se z lesa vyplížil temný stín nějakého zvířete. Dravého zvířete, to bylo poznat na první pohled. Zvíře pomalu prošlo mezi Nguyenovými lidmi a zamířilo přímo k Nguyenovi. Nguyen při pohledu na něj si oddechl. Přichází Drakula!

Drakula prošel kolem Nguyena a zmizel za jeho zády, kam už Nguyen meviděl. Zato ucítil na jedné ruce Drakulův čenich. Pak mu Drakula zacloumal pouty na zápěstích. Kdepak, ty neroztrhneš! pomyslel si trpce Nguyen. Pak si ale připomněl, že Drakula není obyčejný pes. Že by ale věděl, co jsou to pouta? Cítil, že Drakula s nimi pořád něco dělá. Nakonec se rozhodl, že se nechá překvapit. Stejně nemohl dělat nic jiného než čekat, jak to dopadne.

Najednou pocítil, že provazy tlačící ho do zápěstí se jaksi uvolňují. Po chvilce už měl ruce volné. V prvé chvíli tomu ani uvěřit nemohl. Pak si všiml, že Drakula bez váhání zamířil k nejbližšímu z Nguyenových lidí a začal ohryzávat zase jeho pouta. Nguyen s úžasem sledoval, jak Drakula zatíná tesáky do uzlu přesně stejným způsobem, jakým zkušený námořník pracuje s bodcem na uvolňování příliš utažených uzlů. Drakula netrhal, Drakula skutečně rozvazoval! Než se Nguyen nadál, uzel byl uvolněný, a Drakula ho zatažením tesáky skutečně rozvázal.

O další svoje lidi už se Nguyen postaral svým nožem sám. Pak se obrátil k Drakulovi. Přidřepl si k němu, takže si spolu hleděli z očí do očí.

"My teď musíme zmizet." řekl mu posmutnělým hlasem. "To, co jsme chtěli s Bartošem podniknout, se teď udělat nedá, víš? Na to je tady příliš živo. S tím jsem nepočítal. Ale já se vrátím!" slíbil Drakulovi. Samozřejmě, přece tam to zboží nenechám! pomyslel si sám pro sebe. "Do té doby to tam musí Bartoš dole nějak vydržet. Dokážete se tam dole nějak schovat před těmi ozbrojenci, co se tam dneska nahrnuli?"

Pes přikývl.

"Tak to jsem rád." oddechl si Nguyen. "Až tady vášně trochu vychladnou, tak se vrátíme všichni, a pak vezmeme Bartoše s sebou tak, jak jsme to domluvili. Dokážeš Bartošovi nějak vyřídit, co jsem ti tady teď říkal?"

Pes zavrtěl hlavou. Pak se ale na chvilku zarazil, a nakonec přikývl.

"Tak to je dobře. Já jsem hned věděl, že máte s Bartošem nějaký způsob, jak se dohovořit. Tak mu to nějak vyřiď, a nějak to tady vydržte, než se budeme moci vrátit!" rozloučil se s Drakulou.

Drakula pochopil a odběhl do lesa. Nguyen se zvedl a teprve pak si všiml, že jeho lidé zírají na jeho rozhovor se psem málem s ústy dokořán. Na nějaké vysvětlování ale nebyl čas. Bylo nutné zmizet dřív, než ozbrojenci zjistí, co se děje, a dostat se během noci co nejdál. Nguyen ovšem odcházel s těžkou hlavou. Nechával za sebou v podzemí opuštěného Bartoše, čekajícího na vysvobození - a hlavně spoustu nádherného zboží, nesmírně cenných starožitností zaručeně z dob Civilizace!

K o n e c