Odborné pojednání
Neupravená verze 1.4

Neznámé strašidlo?

V poslední době se na veřejnosti začaly objevovat zprávy o dosud nepříliš známém a probádaném strašidle. Je jím tzv. pštika.

Přestože se veřejnost o pštikách dozvídá ve větší míře teprve nyní, jde o strašidlo staré jako lidstvo samo. Jeho tajemnost a neprobádanost je způsobena jednak skrytým životem a hlavně pak jeho nesmírnou nebezpečností. Většina lidí na setkání s tímto strašidlem umírá nebo je nadosmrti postižená, a proto o něm nemůže podat svědectví. Teprve dnešní člověk, který je mnohem otrlejší, může setkání se pštikou přežít. Odpudivý a hrůzný zjev pštiky ho již většinou nemůže překvapit.

Přesto již mnoho set let lidé o pštice cosi vědí. Jsou to jen malé náznaky, ale je jisté, že již v dřívějších dobách si lidé všimli bytostí, které se zjevují kolem mostů a straší zde. Většinou je však považovali za rusalky či divoženky.

Zařazení pštiky mezi strašidla

Pštika je strašidlo vodní obývající však pouze tekoucí vody. Nejčastěji se s ní můžeme setkat kolem mostů, kde je i nejnebezpečnější. Narazit na ní však můžeme i tam, kde most není, např. v rákosinách, u splavů a jezů. Vyhýbá se stojatým vodám, což je dáno tím, že jde o strašidlo samotářské, které se nerado dělí o svůj revír s vodníkem či rusalkami.

Co to tedy vlastně pštika je?

Pštikou se může stát každá nezkušená dívka, která je natolik hloupá, že se nechá svést některým z dělníků, kteří pracují na stavbě mostu. Je lhostejné, zda se jedná o velký či malý most, můstek nebo lávku. Je-li dívka dělníkem svedena a pak opuštěna, většinou svoji hanbu neunese a ukončí svůj bědný život skokem z mostu do vody. V dřívějších dobách se tak z mnoha dívek staly pštiky. Dnes jsou však jiné mravy, a proto už tolik dívek z mostu do vody neskáče.

Utopená dívka se tedy stává pštikou. Je odsouzena do podoby odporné babizny, která v rozedrané splývavé noční košili, s rozcuchanými, řasami a mechem porostlými vlasy bloumá podél vody a straší lidi. Má červené zlé oči, křivý nos a vykotlané zuby, kterými skřípe.

Projevuje se též tím, že ševelí rákosím. To provozuje nejraději v zimě, kdy je rákosí už suché a pokryté jinovatkou. Z toho je zřejmé, že pštika je strašidlo celoroční a na rozdíl od jiných strašidel se na zimu neukládá ke spánku.

Pštika miluje podnebí vlhké, má ráda sychravé počasí, jinovatku a mrholení. Prudký déšť nesnáší, protože jí velké kapky dělají díry do jejího hábitu. Před deštěm se pštika uchyluje pod most, kde zlostně úpí.

Pštika se živí mlhou nebo jinovatkou. K obživě jí stačí jen málo. Pštika nespí. Prakticky neustále se pohybuje pomalým pohybem – ploužením. Umí prostupovat některými materiály, např. trávou, dřevem, kamením.

Strašící pštika

Údělem pštiky jako strašidla je tedy strašit. Avšak pštika bývá často zadumaná a zapšklá, a tak straší jen občas. Nejčastěji tak, že v noci tence a dlouze úpí a budí tím lidi ze spaní. Někdy úpí i ve dne, zvláště za sychravého a podmračeného počasí, kdy je šero.

Daleko vážnějším projevem pštiky však je tzv. bafání. To je právě důvod, proč se o pšikách vědělo dosud tak málo. Pštika, která se při svém ploužení (neboť ona se zásadně loudá podél břehů a vznáší se nízko nad vodou – tedy plouží se) zrovna nachází u svého mostu, je nejnebezpečnější. Jde-li po mostu nějaký člověk, pštika na něj zničehonic vybafne a způsobí mu obrovské leknutí. Bafnutí je provázeno prsknutím do obličeje (přeživší nešťastníci jej popisují jako „pšťáááá“ – odtud pojmenování pštika). Většina lidí umře strachy, hrůzou z toho, jaké odporné strašidlo spatřili. Ti, co přežijí, ztratí řeč a do smrti už nechtějí o pštice ani slyšet.

Avšak většinou lidé chodí po mostě bez toho, aby se se pštikou setkali. Ona nevydrží na jednom místě, plouží se po obou březích řeky a za nocí úpí. Když zpozoruje člověka jdoucího po mostě, většinou se už nestihne doploužit až k němu, a tak není z bafnutí nic. Ale běda, když se jí to povede!

Jak lze vysvobodit pštiku

Pštiku nemůže žádný smrtelník vysvobodit. Z toho je vidno, že pštika jest skutečně zvláštní a ubohé strašidlo. Pouze sama voda ji může zbavit prokletí. Tak jako voda vzala život mladé dívčině a proměnila ji ve pštiku, tak i voda ji může zase zachránit a umožnit jí, aby měla už konečně po smrti pokoj. Stačí k tomu velká voda, která vezme most. Tím je pštika vysvobozena. Ale pštiku, která je již tak dost potrestaná tím, že je pštikou, může stihnout i další neštěstí. Stane se to tak, když totiž bafne na člověka málo a dotyčný, místo aby umřel leknutím, spadne do vody a utopí se. Taková pštika je chudák. Měla bafnout víc, aby byl mrtvý ještě před utopením. Chudák pštika pak musí opustit most a bloumat podél vodních toků a číhat, až nějaká stejně provinilá pštika bude muset opustit ten svůj. Pak může nastoupit na její místo a snít o velké vodě, která prokletý most sebere a pštiku vysvobodí. Pštiku může potkat i takové neštěstí, že jí lidé most zbourají. I pak musí bloumat po březích a hledat most nový. Ne každý most má totiž svoji pštiku. Jsou i mosty či lávky, kde se žádná zhrzená dívčina neutopila.

Některá strašidla bývají lidem i něčím užitečná. Pštika ne. Snaží se jen lidem uškodit. Je na lidi zlá, zapšklá, bafe na ně, v noci je svým úpěním budí. S ostatními strašidly se nesnáší, zejména nemá ráda vodníky, protože jsou mužského pohlaví, ani rusalky, protože jsou krásné. Vyhýbá se jim, jak jen může.

Je pštika výlučně českým strašidlem?

S jistotou dnes můžeme tvrdit, že pštika je strašidlo s celosvětovým výskytem. Neuznává žádné hranice. Vyskytuje se v teplých krajích, v mírném pásu i v oblastech věčného ledu a sněhu. Žije ve městech i na vesnicích. Nesnáší však příliš znečištěné prostředí, proto ji lze spatřit častěji na venkově. Městské pštiky jsou spíše mdlé a nemají moc sil na bafání. Většinou pouze úpí. Na venkově, kde je lid více zaostalý a lekavý, mají pštiky ráj.

Přes uvedené skutečnosti však lze připustit, že nejvíce se o pštikách ví u nás. Je to dáno jednak sklonem našeho národa věřit na strašidla a pak také tím, že u nás jsou všechna strašidla víceméně rovnocenná (snad s výjimkou nadřazeného postavení čerta a vodníka) a pštiky se tak mohou více prosadit. Cizí národy mají často jedno hlavní národní strašidlo a ostatní jsou utiskovaná. Nebo naopak mají strašidel přebytek a proto jsou zde informace o pštikách strohé. Ale i tak mají pštiky na svědomí ročně několik set lidí.

Vědecké zkoumání pštik

S vědeckým zkoumáním pštik se začalo teprve nedávno, přestože jiná strašidla byla předmětem vědeckého zájmu již v 18. století. Odborný zájem vyvolaly především nedávné případy spatření pštik na Slovensku, konkrétně v Trenčíně na rameni Váhu (výjimečně 2 exempláře pohromadě!), v Trenčianských Teplicích na Tepličce a dále náznaky existence pštik na dolním toku řeky Jizery v Čechách. Publikování těchto pozorování vyvolalo i zájem laické veřejnosti. To vedlo v létě letošního roku (1999) k založení České pštikologické společnosti (ČPS) se sídlem v Chrastavě. ČPS se stala i zakládajícím členem Mezinárodní pštikologické unie (International Union of Pschticology - IUP). Tato instituce zatím nemá stále sídlo. Vážným kandidátem je právě Chrastava, vzhledem k množství mostů na počet obyvatel. ČPS bude mít v nejbližší době své stránky i na Internetu. Zatím lze získat základní informace na http://www.volny.cz/pstika.

Prvním důležitým počinem ČPS ve spolupráci se zahraničními pštikology bylo systematické zařazení pštik podle tzv. binomické nomenklatury. Nakonec převážil názor, že pštiky se dělí na dva druhy: pštiku pravou (pstica vera) a pštiku jeskynní (pstica speca). Jeskynní pštika je však spíše jen jinou formou než druhem. Žije kolem jeskynních můstků a děsí návštěvníky krasových jeskyní úpěním, které je zesíleno ozvěnou. Od své příbuzné - pštiky pravé - se liší jen tím, že má vlasy porostlé hnědou řasou a vychrtlou postavou připomíná krápník. Je nesmírně vzácná. Protože v jeskyních chybí hlavní potrava pštik – mlha a jinovatka, živí se jeskynní pštika vodou kapající z krápníků. Tato pštika bývá slabá a prakticky nebafá. Tento nedostatek je vyvážen tím, že jí v úpění pomáhá ozvěna.

Pštiku se dosud nikomu nepodařilo chytit a chovat v zajetí. Je to dáno pochopitelnými důvody: pštika je pro lovce jednak velmi nebezpečná a druhým problémem je to, jakým způsobem ji lapit, neboť je známo, že pštiky dokážou prostupovat různými materiály. 

V Kanadě na řece Yukonu byly uskutečněny pokusy lapit pštiku do speciální nylonové sítě s malými oky. Pokus však dopadl špatně. Pštika nejen že sítí volně prošla, ale navíc i krutě bafla na předního kanadského pštikologa dr. Quida Quische, který následkem leknutí ochrnul na pravou ruku, levou nohu a dolní čelist. Jeho dva pomocníci se z následků leknutí týden zotavovali v místním hostinci a hned poté dali výpověď.

Z těchto i jiných důvodů se další výzkum provádí pouze sledováním ve volné přírodě.

Aktuální otázky kolem pštik

S rostoucím zájmem o pštiky se vynořují i další otázky, na které se snaží moderní pštikologie odpovědět.

Jednou z takových otázek je, zda může mít pštika mladé. Odpověď je záporná. Pštiky se vyskytují pouze v dospělých formách. Proto lze považovat za scestné názory některých rádoby pštikologů, kteří tvrdí, že zahlédli mladou pštiku, tzv. pštiče. Jednalo se bezpochyby o obyčejnou dospělou pštiku malého vzrůstu. Pštiky bývají obvykle kolem 160 cm vysoké, jeskynní forma je nižší.

Protože se nyní o pštikách mluví mnohem více než dříve, snaží se i laici přispět svým dílem ke studiu pštik. Na tomto místě je však třeba varovat před lehkomyslným potulováním se kolem mostů s cílem toto strašidlo alespoň vyfotografovat. Toto není prakticky možné, neboť pštiku jako každé správné strašidlo nelze na fotografický materiál zachytit. Podařilo se zatím zhotovit jen snímky mlžných oblak, která za sebou zanechala vyplašená pštika. Bude lépe, když veřejnost nechá studium pštik odborníkům.

Na besedách se setkáváme rovněž s dotazy, zda je rozdíl mezi pštikou obývající velký most a pštikou, která sídlí např. na malé lávce. Odpověď je taková, že žádný rozdíl zde není. Obě pštiky jsou stejně nebezpečné.

Existuje i názor některých pštikologů, že pštikám pomohly k vysvobození poslední velké povodně na Moravě a ve východních Čechách, které strhly mnoho mostů a pomohly tak k vysvobození pštik. To je sice pravda, ale nelze se domnívat, že by pštiky měly nějakou obzvláštní radost z hromadného lidského neštěstí. Pštiky se specializují na trápení lidí jaksi „v individuálním měřítku“ – na každého jednotlivce volí jinou taktiku bafnutí, prostě si každého človíčka „vychutnají“.

Jak se bránit proti pštice

Častou otázkou bývá, zda je vůbec možné nějakým způsobem se proti pštice bránit. Tomuto tématu věnujme zvláštní odstavec.

Obrana proti pštičímu bafnutí je velmi těžká. Základem je zdržovat se co nejméně na mostech a v jejich těsné blízkosti. Přecházet přes most pokud možno co nejrychleji a nezastavovat se. Mimo most jsou pštiky téměř neviditelné a skoro neškodné (nebyl dosud zaznamenán ani jeden případ bafnutí mimo most). Velké riziko číhá na rybáře, kteří chytají ryby blízko mostu nebo dokonce při lovu stojí na mostě! Kupodivu opraváři mostů jsou v bezpečí. Ačkoliv se to zatím nepodařilo zcela dokázat, zdá se, že pštiky jim jsou vděčné za to, že jim most udržují.

Pokud je člověk napaden pštikou, musí zachovat duchapřítomnost a rozvahu. Nejlépe je zavřít oči a zakrýt si uši a přeběhnout na druhou stranu mostu. Po pravdě však musíme přiznat, že bafnutí pštiky je natolik nečekané (pštika není do posledního okamžiku vidět), že normální člověk ani nestačí zareagovat a už je k smrti vylekán. Pštikologem se tedy může stát jen mimořádně otrlá a na všechno připravená osoba. Avšak odstrašující případ Kanaďana dr. Quische je dostatečným varováním.

Životní prostředí pštik

Zabývejme se nyní trochu podrobněji prostředím, ve kterém se pštiky vyskytují. Jak již bylo řečeno, pštika obývá okolí mostů, můstků a lávek. Je lhostejné, zda jde o most silniční, železniční či o most pro pěší. Kolem takového mostu se pohybuje sem a tam – bloumá. Od řeky se však nikdy moc nevzdaluje, protože miluje vlhko. Sluneční žár jí vysiluje, pštika ztrácí sílu a pohyblivost a to jí ztěžuje bafání. Nestihne se včas dostat k mostu a bafnout na kolemjdoucího a tím nemůže správně plnit svou povinnost strašidla. Nejraději má stinná zákoutí mezi rákosím, kde je vlhko, kde se drží mlha. Ráda má i suché rákosí, které se v zimě pokrývá jinovatkou.

V poslední době provedli odborníci na univerzitě ve Wisconsinu zajímavý výzkum. Pomocí počítače se simulovalo prostředí, které pštikám nejvíce vyhovuje a to se pak porovnávalo s daty získanými ze skutečných lokalit. S obrovským překvapením vyšlo najevo, že nejpříhodnější prostředí pro pštiky by mělo být u nás v Jizerských horách. Avšak právě zde nebyla zatím pštika spatřena.

Tento závěr je naprosto šokující. Proto byli čeští pštikologové organizací IUP vyzváni, aby se při svém výzkumu soustředili na lokalitu Jizerských a Lužických hor. V roce 2000 je proto plánována expedice s názvem „Za jizerskou pštikou“, která má důkladně prozkoumat okolí starých mostů i na těch nejzapadlejších potocích. ČPS si od expedice slibuje především zodpovězení otázky, zda se pštiky skutečně stahují z civilizovaných míst do opuštěných a klidných lokalit. Podle teorie zveřejněné v prestižním americkém pštikologickém časopise „The American Pschticology“ profesorem Haroldem Reschkem by se pštiky žijící ve velkých městech měly v poslední době stěhovat do klidnějších krajin. Prof. Reschke to vysvětluje tím, že pštika (jakožto od přírody zapšklé a trudomyslné strašidlo) miluje klidná zákoutí, kde může bloumat a občas bafnout na kolemjdoucího. Ve velkých městech, kde po mostech chodí mnoho lidí, se pštika podle této teorie brzy unaví a neplní tak dobře svoji bafací funkci.

Závěr 

Účelem tohoto pojednání bylo především seznámit veřejnost se zajímavým, ale nebezpečným strašidlem. Česká pštikologická společnost bude i nadále pokračovat v bádání a informovat o zjištěných poznatcích. Není vyloučeno, že v průběhu doby dojde k novým odhalením nebo ke zpřesnění stávajících poznatků. O všech nových skutečnostech, které souvisejí s tímto tak zajímavým strašidlem, budeme širokou veřejnost informovat.

V Liberci, 3. ledna 2000

Prezident ČPS

Zpět  Nahoru