(17.6.2000)
Jistě vás již napadla otázka, jak je to s naším nejznámějším a
nejkrásnějším mostem. Má i Karlův most svou pštiku?
Právě tomu je tento článek věnován. Skupina několika nadšených pštikologů
včetně pozorovatelů ze zahraničí se celý měsíc věnovala procházkám po mostě a
snažila se vyzkoumat, jak to se pštikou vlastně je.
Karlův most má totiž ideální předpoklady pro to, aby se tu pštika vyskytovala.
Předně je velmi starý (stavěn za Karla IV. v pol. 14. století). Stavěl se dlouho,
stavělo ho mnoho dělníků a jistě nejeden z nich svedl nebohou pražskou dívčinu. A
protože tenkrát byli ještě lidé v těchto věcech ctnostní a úzkostliví, svedená
dívčina se jistě utopila skokem z mostu do Vltavy. A určitě nešlo jen o jednu
nešťastnici. Pštikou, která obsadí Karlův most (dříve nazývaný Kamenný), však
mohla být jen ta první. Ostatní pštiky si musely jít hledat jiný, ještě
neobsazený most. V dávných dobách mostů nebylo zase tolik, určitě méně než bylo
pštik. Proto ještě dnes existují pštiky, které bloumají podél našich řek a
zoufale hledají volný most, kde by mohly bafat na lidi a teskně úpět.
Dá se tedy předpokládat, že i kolem Karlova mostu se potulují pštiky, které
čekají na svou příležitost. Některé šly k jiným mostům a můstkům, jiné
čekají na chybu "hlavní" pštiky. Jen ta totiž smí podle nepsaných
pštičích zákonů bafat na kolemjdoucí lidi. A jak již víme z dřívějšího
povídání o pštikách, bafne-li pštika tak málo, že člověk leknutím spadne do
vody a utopí se, místo aby na místě umřel hrůzou, je pštika ztracena. Musí opustit
most a hledat si jiný. Na její místo nastoupí ta z čekajících pštik, která je
nejrychlejší.
Když si vzpomenete, kolik turistů projde přes Karlův most, jistě vás také
napadne, že pštiky zde mají ideální podmínky pro bafání a strašení. A opravdu,
na žádném jiném mostě nebylo zaznamenáno tolik infarktů a náhlých nevolností
jako právě na Karlově mostě v Praze. Málokdo to ale přičítal právě pštičímu
bafnutí. Přesto to zde pštiky nemají lehké. "Hlavní" pštika by se při
takovém turistickém provozu musela doslova ubafat. Ale pštiky mají přece jen rády
klid a ticho. Pak je jejich strašení mnohem účinnější. V ruchu, který na mostě
panuje, zaniká i jejich úpění. Zkoumáním vyšlo najevo, že nejnebezpečnější
dobou pro pohyb po mostě je časné sychravé ráno doprovázené hustou mlhou. Šero se
mísí s děsivým svitem pouličních lamp, po mostě se válí chuchvalce odporné mlhy
a od vody jde vlezlý chlad. To je právě doba, kdy pštiky doslova řádí. Mostní
pštika se skrývá za sochami a čeká na svou příležitost. Člověk se pak
vydává skoro stoprocentnímu nebezpečí, že bude bafnut. I úpění je zřetelně
slyšet.
Byla zjištěna i další zajímavá věc. Pštiky mezi sebou bojují! Jedná se ale
výhradně o pštiky, které nemají svůj most a jen čekají na svou příležitost.
Nemohou bafat, a tak jen bezcílně bloumají kolem vody a úpí. Když na sebe náhodou
narazí, vydávají zvláštní zvuk podobný vrzání nenamazaných dveří. S
vyceněnými zuby skrze sebe projdou a nevraživě zahlížejí.
Pštika na Karlově mostě má jen mizivou naději na vysvobození. K vysvobození jí
může dopomoci jen velká voda, která by strhla most. A taková voda tu ještě nebyla.
Most odolává již staletí a ještě další staletí odolá. Pštika zde tedy bude
strašit ještě mnoho a mnoho let. Snad jen neúměrné znečištění Vltavy by ji mohlo
oslabit. Stala by se malátnou a bafala by jen zřídka. Jistě by to bylo pro
návštěvníky mostu bezpečnější, ale pro nás pštikology, kteří máme rádi
pohádky, by to určitě byla tragédie.
- hec -
Zpět 
Nahoru
|
