Tvé tělo mramorové, socha světlá,
kde jedna barva sedmi tóny zpívá,
od skrání perleťových k šíji splývá,
jak lekníny by rybníka hlaď zkvětla.
A dál se hrnou celé proudy světla,
žhnou v prsů poupatech, z nichž každé dívá
se udivené z košilky, jež schvívá
se níž, jak mha by z plné luny slétla.
Co přijde dál, jak samý úběl ryzí,
je orgie a triumf jarních sněhů,
je hymna, jejíž sloka v hvězdách mizí.
V těch hvězdách letních nocí mlčenlivých,
v nichž na rtech rety pijí věčnou něhu,
co nahé údy chví se v liljích živých.