SMUTNÉ SLOKY

Tak tiše ruku na mé skráni nech,
ať necítím, že již se připozdívá,
zeď stará květ má, balvan v řece mech
i v suchých věncích hřbitovních to zpívá,
když večer v listopadu k zemi splývá.
Tak tiše ruku na mé skráni nech,
ať necítím, že již se připozdívá.

Dost dlouho šli jsme spolu.
      - Pojďme dál,
nechť místo růží dám ti břečťan holý;
já nejsem slavík, jsem jen doupnák skal,
můj zpěv kvil děcka, jež zbloudilo v poli,
ty víš, co těší, já vím jen, co bolí.

Dost dlouho šli jsme spolu.
     - Pojďme dál,
nechť místo růží dám ti břečťan holý.
Když růže zvadnou, břečťan zbude přec,
i kolem hrobů on se věrně točí,
než ptáku, duši, smrt otevře klec,
přej dlouho zlíbat věrné tvoje oči.
Mír z tebe vlá, jak ve chrám když se vkročí . . .
Nechť růže zvadnou, břečťan zbude přec,
i kolem hrobů on se věrně točí.

Tak tiše ruku na mé skráni nech,
ať necítím, že již se připozdívá,
ať povíme si v dlouhých večerech,
že klidná bude cesta, jež nám zbývá,
co stih jsem klid, jenž z očí tvých se dívá.
Tak tiše ruku na mé skráni nech
ať necítím, že již se připozdívá!