Sedm rájů věřícího čeká, učil Mohamed.
Jak jsem strh jí z tváře závoj, na první
jsem věřil hned.
A když líčko jsem jí zlíbal, jež se začlo
broskví rdít,
děl jsem: Alláh! rozkošný tak druhý ráj
tvůj musí být!
A když z ramen sjela říza a přes ňadra pomalu,
jistě třetí ráj tak svítí, děl jsem, leskem opálu.
A svou skloniv horkou hlavu na květ
oněch leknínů,
v čtvrtém ráji není lépe rajských palem ve stínu.
Dolů řízo! Kynou boky a za nimi lůna číš,
Křesťane! Rci: Alláh velký! a v ráj pátý uvěříš!
Váháš ještě? Strhni k sobě toto tělo
stkané z hvězd,
a rci v pravdu usvědčený: Věru, šestý ráj to jest!
Když však sama bez volání nahá tobě
klesne v klín,
ráj to sedmý, nejsi člověk, Alláha jsi pravý syn!