Na každé struně pěl jsem krásu tvoji…

Na každé struně pěl jsem krásu tvoji,
ve sterých zjevech vídal jsem tě v snění,
tvé oko blesk a plamen políbení
a vlnivý vlas roven zlata zdroji.

A já se děsil, ač jsi byla mojí,
se dotknout lemu řízy tvé a v bdění
svých dlouhých nocí, v novém utrpení
na každé struně pěl jsem krásu tvoji.

Teď jsem jak malíř, celý život dlouhý
jenž pouze půdu k obrazu si zlatil,
kam tahy paní své i tváře ovál

chtěl vdechnouti — však oslněn zrak ztratil.
I přišel anděl, obraz domaloval…
Leč kdo vysloví vás, mé sny a touhy?