Aby však mohlo ještě dál,
já mu svou duši zotvíral,
a co se v pole nevchází,
v duši mé klíčí, vychází.
Ba co i v háji ve květu,
duši mám tím jak osetu,
že mně až pyšno radostí,
jak to tak všecko uhostí.
Tak je mi, že mne na poli
zlomený klásek zabolí,
a že až květy počnou schnout,
duše mi musí uvadnout.
"Mé dítě, ke dni zásnubí
bůh tkal mi nebes obrubí,
oblohu modrou, hvězdy v ní,
a to byl šat můj svatební.
A v lásky čas, v dne oslavu,
já chystala si výbavu:
dům nesmírný svůj, veliký,
v něm moře, háje, slavíky.
Pak v lásky čas, v den záslibu,
bůh líbal v žhnoucím polibu,
až prohřál světy hnedličko,
a vylíbal jim sluníčko.
To bylo v máji. Doba ta
je věčně láskou prohřáta,
zem, nebe nejde z objetí -
vy čiňte k naší paměti."
Vím já, kdy zpovídat se bohu:
kdy šípek v květ se upraví,
kdy bůh rozpráví s každým broučkem
a též se mnou se zastaví.
Vím já, kdy světit velký svátek:
když otevrou se nebesa,
a mladá země z plné duše
v květ, vůni, píseň zaplesá.
Tak sic to není v kalendáři,
však světů kniha od věků
a každý lístek jara ví to,
kdy bůh je nejblíž člověku.
Jsou jako ti naši šumaři:
vždy bez práce a vždy v rozjaři,
den hvízdaje probije celičký,
a na noc má ještě písničky.
Jsou jako ten národ poetů:
vždy bez pouta a jen do letu,
nic nesejou a nic neklidí,
však doma hned, nejmíň u lidí.
A co jen zve se kytičkou,
už běží se zlatou hlavičkou,
však též, co ani nekvete,
vybíhá přes prah z doupěte.
Dva stíny mušek s bzukotem,
k nim lašťovičky mihotem,
a kolčavka, ta bělrouchá,
ta kouká jen a poslouchá.
A teď, jak puklé poupátko,
jde modrooké děvčátko,
to sedne, v dál se zadívá,
a slunce v květ je zahřívá.
A nedaleko s kamena
ještěrka šustne zelená,
a ptáček pěnká v plesání:
"Jsme na výsluní, na stráni."
Chodí po ní velcí páni:
jelen s laňkou po boku,
a ty srnky baletnice
s kůzlaty vždy do skoku.
Chodí zajíc, uchem, tváří,
v komika se přitvoří,
a veverka neposeda
ta se po něm pitvoří.
Chodí větřík, zahvízdá si,
na patách se otočí,
a když tam jde srdce moje,
jako pták si poskočí.
A rosa jako z diamantů,
ty lesy v zlatém oděvu,
a každý strom a každý lístek
pln blaha a pln úsměvu.
A každá krůpěj jako oko,
a les pln teplých pohledů,
ba zdá se mi, že jimi lesu
až v duši patřit dovedu.
Ba zdá se mi, že slzy vidím,
v nichž les má píseň počatou -
mněť každá slza kusem básně
a s slzou každý poetou.
Vrcholkem se větřík houpá,
větve v teplém oddechu,
a dva kvítky pozvedly se
v třepotu a pospěchu.
Světlo po listech se krade,
kam si sedne, pozlatí,
čtyři krčky vypnuly se -
"Hleďme, my jsme bohatí!"
Sousedního domu čermák
přines' velkou novinu:
stará sedla na vajíčka,
bude míti rodinu.
Čtyři krčky poslouchají,
větřík ani nedutá -
květy prší na mou hlavu,
a má duše pohnutá.
Pod stromy sedátek plno,
mech je vystlal do měkka,
křoví kolem samá kytka,
hudebníci z daleka.
Studánky jak jedna perla,
v stínu jako ve sklepu,
stromy vlídní hospodáři
dají zrovna od čepu.
Lesní panny strojí na stůl,
větřík povznes' přípitek,
ptáci vpadli plným sborem -
já mám u nich příbytek.
Kvítka už jako z povděku
v lesku a plném obleku,
které si hlídá poupátko,
to ještě zdřímne na krátko.
Jako když v buben udeří,
skřivánek v modro zaměří,
volá a zpívá v roznětu:
mějte se, děti, ku světu!
Ten to vzal teprv od noty:
tváře už tkány z lepoty,
vlas samá vůně, fábory,
a na rtech sladké hovory.
To dnes ti páni motýli
budou jak krásou opilí:
slova i srdce utratí,
domů se bez nich navrátí.
Naposledy upraveno 8. 5. 2002