A v háje pološerém stínu,
tam kráčí Sláva s velebou,
šat na těle má cherubinů,
a věčnou hvězdu nad sebou.
Tam větve kropí, hlídá v stesku,
než hvězda plá jen do pola,
když ale uzrá v plném lesku:
to hlasně hájem provolá.
Tu každý list u blahém hnutí
sám sebou prchá zápasem,
chce ve věnci být, v obejmutí,
a háj se chvěje úžasem.
Teď právě kroky zastavila:
les mlčí němý dokola,
zář nad ní ve hvězdu se slila -
čí asi jmeno provolá?
A pojďme spolu k ptáčeti,
když z jara počne život hravý -
přes moře právě přilítlo,
a už si v keři domov staví.
Už letí pro mech do lesa,
a v polích hledá měkké vlásky,
od rána snáší s klopotem,
a večer zná jen mluvu lásky.
A hnízdo sotva do pola,
už našlo k písním také družku,
a kropenatá vajíčka
má doma přes noc za vejslužku.
A pak už jako na hodech,
za písní píseň beze mdloby -
to vše nemá-li mluvy dost:
jdi, stel si lůžko mezi hroby.
Hledám tě s jitra červánkem
a trhám v tvůj den růže květ,
hledám tě s jara příchodem
a dýchám teplo ve tvůj vzlet.
Hledám tě v polních květinách
a sbírám pro tě jemný pel,
hledám tě v stínech doubravy
a chci, bys poznal pravý žel.
Hledám tě s včelkou po stráni
a ssaju pro tvou píli med,
hledám tě s ptáky v obloze
a snáším jasno ve tvůj hled.
Hledám tě s písní v duši tvé,
kdes ještě v právu odvěkém,
hledám, a já tě najdu přec -
jen co zas budeš člověkem.
Tím chlubno nám jen, jak k té básni,
již z hvězd nám skládá světa duch,
my máme srdce malicherné
a nuzně rozladěný sluch.
Tím chlubno nám, jak s myslí mělkou,
v ty velikánské rozměry,
v nichž příroda propukne v jaro,
ne ducha zvem, leč litery.
A chlubno nám jen, jak v tu rozkoš,
s níž jara verš se béře v let,
my duši odpínáme křídla
a tuhnot chcem a kamenět.
A přec ta srdcejemná píseň
jen k našim strunám spřádá děj,
že slyším v dozvuk i ten refrén:
pojď, potěš se a rozuměj.
Král? kníže? Zda-li může dát mi,
co sám bych neměl s dostatek:
do duše tepla víc a jasna
a myšlénkových poupátek?
Zda může dát mi, co v den jarní
na každém keři natrhám:
slast oddechu a tolik písní,
že víc než král jich promrhám?
Pod každou větví, pod travičkou
rej číhavých těch radostí,
že celé jaro nestačí mi,
než každá zvlášť mě pohostí?
A což pak teprv, až se večer
k slavíkům skryju do lesa:
kde jest ten král, jenž dá ti více?
Já dám ti zem i nebesa!
To jest ta nedorčená věta
té Sisyfovy pověsti:
vyvalte rozpor až tam na vrch,
a svalí se, vám v neštěstí.
To zapírejte si jak chcete:
co s přírodou je v neshodě,
má smrti znak již na svém čele
a kletbu ve svém průvodě.
Tu žádný nepomůže úskok:
dokud však chcete po zpátku,
v před ani o krok nedojdete
a ve všem jste jen v počátku.
Ten list již napsán písmem písma
do samých světa základů,
a co již i těm kvítkům svato,
vám nesmí býti v závadu.
Jen jeden paprslek mi spřeďte,
jímž slunce v máji zářívá!
Však ani brouček o vás neví,
když v slunci tom se zahřívá!
Na místě božím! Kde jest větřík,
jenž v pokyn váš si oddychne,
a kde jest krůpěj ranní rosy,
jež na váš oddech zanikne?
Kde jest ta větev, která počká,
až sečtete jí poupata?
A přece každá vydá květů
za všecka vaše dogmata.
Na místě božím! A to jaro
i bez vás bývá prohřáté,
ba v něm ni jedna lašťovička
se v písni, v letu nemate.
A bývá mně až k pláči trudno,
zřít od věků tě na scestí,
a přece jest mně na útěchu,
žes velký jen v svém neštěstí.
A bývá mně až k hněvu žalno,
žes v bludu svém tak trvalý,
a přec bych zas tě k srdci tisknul,
vždyť to ti právě vyrvali.
Však jedno přec ti musím říci:
ne z nebes bloudils dopustu;
hleď, každý den vychází slunce
a chce ti svítit na cestu.
Však bible má je kniha stará,
ač nový na ní každý list,
a zem a nebe - to v ní jedno,
a blažen, kdo v ní umí číst.
U nás má srdce první slovo
a mluvu s ptáčat mládeží,
a ty co vyřknou, to mně pravdou,
aniž bych šel s ní k papeži.
O pekle ničeho jsem nečet',
leč o šotcích a diblíku,
že svět je při nich plný jara,
a jaro plné slavíků.
Že při nich tváře, oči, ústa
tak milá - zrovna zulíbat,
a jen kdo neví, nač to všechno,
ten odsouzen je v celibát.
I jakž bychom jaro nechtěli?
Toť nad svátek nám a neděli!
den ode dne samá muzika,
a čas nám jak letmo utíká.
Dva skřivánci, odkud neví se -
též ubytovací komise,
a volají s výše blankytu:
"Zda chcete nás s jarem do bytu?"
I jakž bychom, pane, nechtěli?
Vždyť s vámi jsme teprv veseli,
už z rána, jen padne rosička,
a celý svět jedna písnička.
A táhnou, a lidem do skoku,
to květ nesou, písně v tlumoku,
to hnula se ves i ohrada -
toť nejveselejší armáda!
Návrat k
obsahu sbírky básní V přírodě
přehledu Hálkova díla
obsahu literárních stránek
domovské stránce Petra Jeníčka
NAposledy změněno 13. 4. 2002