LI.
S nahotou v hadrech světem bloudit,
o sousto plakat z úrody -
ó, duše má to slyší štkáti
i hněv i nářek přírody.
Ne, ne, tak si to nemyslila,
když mateřsky nás podělí :
že jedno srdce v slzách tonout
a druhá budou ocelí.
Že jedna ruka štědrost její
v chvat lakotný má svírati,
a druhá z křehnoucích těch vrásek
jen žhavé kapky sbírati.
Že z tvorů všechněch na tom světě
jen člověk bude jediný,
jenž necítí, jenž nerozumí
ni pláči vlastní rodiny.
Tu hleďte na ten boží svět :
jen jedním sluncem svítí,
a přec má teplý paprsek
pro každé rodící se kvítí.
Pro každé ptáče píseň má,
pro každou hvězdu světlo,
a když nám svitne do srdce,
div radostí by nevylétlo.
Ba lidské srdce, bože můj! -
nic krásnějšího není,
a přece s ním tak chřadneme
jak sirotci, tak opuštění!
Ten z duše všecko vyškubal,
co v kvítko může dospět tvarem,
praménky ucpal nejčistší
a v život ustlal suchopárem.
Tenť s pustou v duši krajinou -
pták nepřelítne jejím prahem,
a jenom vlk tam zaštěká,
kdy kat tam kráčí s bratrovrahem.
Tenť zvrhlý v srdce tlukotu,
krb znesvěcený svého domku -
činů se krásných nedočká
ni u sebe, ni u potomků.
A pokolení vstávala
a sotva vstali, lehli,
však aby lehli ještě dřív,
v nepřízně plamen k sobě šlehli.
A týrali se, válčili,
druh druha kácel v zlosti,
a věčnost věky stavila
a svět byl hřbitovem jich kostí.
Tam kráčím samojediný,
v hrob lidstva sbírám kvítí,
a píšu jemu na pomník :
"Tys žilo, neumělos žíti."
A taký ve svém znuzení :
žeť místo hvězd má nebe světy,
duch volnost místo poroby -
zem, nebe, člověk jsou mu klety.
A nyní už mu zbývá jen,
by ještě boha kletbou srážel,
že stvořiti směl člověka,
jenž v let se k němu opovážel.
Však, pane bože, neměj strach :
našli se lidé božské síly,
že kletbu a smrt hranice
s úsměvem písně podstoupili.
A kdož by řek', že lidé jsou,
jenž tak se v mrzkost halí,
že místo světa krásného
chtí svět mít zakrsalý!
Ba kdož by řek', že lidé to,
jenž v pouta svět konejší,
by člověk místo v svobodě
byl na něm nejbídnější!
Však marně sžírá zloby rez,
co věčným bohem seto :
máť svoboda již osení,
a bude mít své léto.
Pravda! Pravda! Nebe širé -
a já pták pod oblaky;
lítám, co mi křídla stačí,
ale prostor daleký.
Pravda! Vesmír beze hrází -
a mně žít co člověku;
dýchám jej sic každým dechem,
ale vesmír bez věků.
Jeť ona světů plodná slast,
zpěv mládí, vroucnost bez věku,
mateřsky-ženská touhy část,
až dojde těla v člověku.
Až lidských ňader chvělá báň,
ta blaha báň i s úrazem,
ji pohostila ve svou schráň
a stala se jí výrazem.
A není ona jenom list,
jenž v podzim prchá bezpočet,
neb kdo ji z prsou nezná číst,
ten v světě jí se nedočet'.
Já opovrhám každým pěvcem,
jenž sebe k vozu zapřáhá,
by pán se pyšnil na kozlíku,
když on se koňsky namáhá.
Ba při sám bůh, toť zvrhlá píseň,
jež nemá jiných předmětů,
leč hlavy prázdné, srdce prázdné,
a přec se pouští do letu.
A při sám bůh, ten bídný pěvec
víc nezaslouží na vzájem,
leč aby těm, jež opěvoval,
byl do své smrti lokajem.
Jste tažní pěvci, vím to, vím,
mně na čas jenom příhodní,
já nesmím déle držet vás,
čas váš je tu, jste svobodni.
Já s vámi dřímal za rosy,
vás k lesům vodil probdělé,
potůček dal vám za koupel -
víc nemám pro vás úděle.
Jen jedno prosím : v návratu,
za chvíle nových radostí,
nezapomeňte, srdce mé
že vás vždy rádo pohostí.
Jeť hostinný v něm každý keř
a na květ všecka poupátka,
jeť největší slast - hájem být,
kdy líhne písním robátka.
Vytvořeno 1. 12. 2001