XLI.
Já s šerým hájem podřimoval
i s ptáčky v jeho úkrytu,
však jako bych byl já tím hájem
a ptactvo snem mých pocitů.
A nám se zdálo o poupatech,
list podřimoval z pupence,
svět vstával jako šuhaj švarný,
když chce se líbit panence.
A měl už mnoho uchystáno :
den slunečný, noc s hvězdami,
a louky jako z aksamitu,
samými seté perlami.
A řeky šumné, pole orné,
a kraj jak zem zaslíbenou,
až se těm pannám srdce třáslo,
která mu bude zlíbenou.
A přec byl ještě tuze chudý :
neměl kde zdřímnout uhřátý;
já dal mu sen svůj : ptáky s hájem -
a pak byl teprv bohatý.
Tak jako ty : v mžik zemknout světy
a hněvem šlehnout klikatým,
za chvilku pak mít vyčištěno
a být zas nebem hvězdnatým.
Však to nám lidem zdlouha chodí,
a proto je vše nezdravé;
koho má hrom vzít, ten jím vládne,
a bije jen v ty nepravé.
Že slunce lesk i všecko to,
nač jeho oko s láskou hledí,
zem, hvězdy s celou oblohou
mi zavře smrt svou výpovědí.
Že v to, co tak sem miloval,
jak bylo by mou věčnou vlastí -
že v nádhernou tu přírodu
trup bez citu se musím klásti.
Jeť přec to trudný žití dar,
kdy vnucen nám tak s nelítostí,
že v slunci tom, jež sluncem nám,
též musí zbělat naše kosti.
"Hrobníku, najdi mi to srdce,
z něhož jsi tuto píseň vzal!"
A hrobník divil se a hledal,
krom kostí však nic neshledal.
Pak z hrobu vztýčil se a mluvil :
To u nás, pane, neplatí;
mějte si srdcí třeba deset,
hrob hejřil je, vše utratí!"
A dokopal a já si vzdychnul :
"Tam srdce mé, jsi dospělo!"
A hrobník jako na útěchu :
"To se vším tak, co vyznělo!"
XLV.
Přec zdá se mi, až hrob můj zvrácen
i v lidské spustne paměti,
že poznají ho jarní ptáci
a zpěvem svým ho posvětí.
Že poznají ho zlaté hvězdy,
a luna s nebes postropí
že jej v své lásce snivotklivé
rosou i leskem pokropí.
Ba zdá se mi, že duše hájů
nepustí ptáky z náruče,
až slavíček, to srdce lesa,
si při mém srdci zatluče.
Vždyť nemůž být, by zapomněly
znát přítele a skládače,
jenž žití své a vše z nich čerpal,
čím v slast se píseň rozpláče.
Jen zasednu a již tu počne háj,
šumí jen nápěv úvodní - -
ej, jaká řeč, jaká to skladba,
tak ryzí a tak původní!
Jaké to myšlénky a jaký vzlet -
jak mocný a tak pravdivý,
až rozkoší se srdce chvěje,
a každou žilku oživí.
Jak zvučný rytmus a jaký to rým,
jak mistrné to obraty,
jak zdravé názory to světa,
tak procítěny, prohřáty!
A forma, libozvuk a jemný vkus
a soulad - věta od věty -
ó, kde jest která větší báseň,
a většího kde poety!
A špatné, byť i marnivost
to na ctnost světila i víru,
a byť i sluh ochotný dav
to spásou hlásal všehomíru.
A špatné, byť i knížat sbor
co své se tomu kořil modle,
a jmeno z ní a slávu bral,
kdy lidství své zašlápnul podle.
Ba špatné, byť se věkové
tím táceli jak vínem zvratným :
jeť víc než matkou příroda -
a není syn, kdo synem špatným.
Však bolí mne, když druhy zřím,
květ za květem si z ducha pleti,
vyvlékat duši ze všech krás
a žíti dál a sevšedněti.
A smát se poupat mrtvolám,
svých snů se chlubit zpronevěrou,
kdy nelze již co oškubat -
to štěstím zvát a kariérou.
Ach, přátelé, tak stlát si poušť,
žít vidět vás v tak mladé smrti,
dnem každým být pak více sám -
to div mi srdce nerozdrtí.
Ta pravda, u níž já se učil,
ta přímo podívá se v tvář,
co promluví, to také cítí,
a hřeje tím, jak slunce zář.
Ta když pocítí v srdci lásku,
ta v tváři jarem zaplane,
a zem a nebe jsou jí svědky,
že ani kvítkem neklame.
Tať čistá jako noční nebe,
tak jemná jako květu pel,
tak pravdivá jak srdce matky,
a vroucí, jak slavíka žel.
Tak průhledná jak dětská mysl,
nechť pláče aneb zaplesá -
tak já jsem v přírodě ji poznal,
a tak ji mluví nebesa.
A mrháme, až zpromrháme
ten skvoucí zlatohlav své duše,
až srdce skřehlé, ochuzené
jak žebráček za námi kluše.
Až tupý zrak již ani neví,
že necti natřeni jsme blátem,
nám stydno jest již poesie,
a ducha radš krmíme mlátem.
Až skoro nejsme ani lidmi -
jen v smích se ještě zmůžem rtoma,
že v domě nejkrásnější matky
jsme cizinou a nikde doma.
A syn ten přec se ještě poznal,
šel k otci s srdcem rozželeným;
ach, kolik z nás má ještě srdce,
by mohlo být zas přirozeným!
Vytvořeno 26. 11. 2001