Však jako slavík má svou chvíli,
a růže v vůni propučí,
tak duch můj k své se chvíli hlásí,
a co je v něm, to zazvučí.
A to mi dosti, v chvíli pravé
že vydechnul sem nápěvy,
v nichž zaplesal jsem beze stesku
a dotesknil se úlevy.
Pak nechť i zahrajou si větry
nad hrobu mého trávníkem;
já v chvíli své, v mých růží květu
sem přec jen býval slavíkem.
"Mé dítě, nemohu; jen jednou
jsem musila ji povídat,
a z slov mých stávaly se hvězdy
a země, světy napořád.
Teď kdybych chtěla povídati,
již nemám v světě prostory
pro nová slova, hvězdy nové
a nových sluncí útvory.
Však jedno přec ti ráda splním :
číst naučím tě slova má,
a ty je svými slovy promluv,
komu jsou posud neznámá."
A tak jsem stal se novým žákem :
čtu bez bázně a bez zmatku,
z originálu, ve prařeči,
čtu světovou vám pohádku.
A já poslal broučky zlaté,
by jej spodem hledaly,
a pak včelky pamlsalky,
by se v medu zeptaly.
Bylo ptaní, namlouvání,
šum a slastí výbuchy,
a ten jetel čtverolístek
pln panenské předtuchy.
A pak vyšla jak sluníčko,
když svět jarem oslní -
sladké dítě, sladké dítě,
sen se tobě vyplní.
Já nikdy neměřil bych délkou,
čím srdce nám se zachvějí,
vždyť jedna slza stojí za víc,
než na sta v tváři krůpějí.
A nikdy nedrobil bych v léta,
co jest jen jara vanutí,
vždyť jediný dech lásky víc je,
než tisíceré dýchnutí.
A krůpěj pravdivá i růže,
byť potom hned se kladla spát,
jen když mně z plna zaskvěla se -
buď požehnána na stokrát.
Jakoby ve mně vyzváněli,
přede mnou květ v každičkou stopu
má hlava jako ze skřivánků
a dovejskne až k nebes stropu.
Svět ještě jednou mně tak velký,
a přec ho svírám do náruče,
mé srdce více není srdcem -
to místo něho slavík tluče.
A všude jako vykropeno,
tak zleštěno a v blahém puku -
kde měl jsem duši, mám jen radost,
ta v písni spěchá do souzvuku.
A my ji zakládali takto :
za oblohu se volnost kleni,
na zemi teplem dýchej láska,
a smutek dojdi vysušení.
A my ji zakládali dále :
co poupětem, nech v kvítko roste,
květ ducha nejkrašším buď květem
a nejbídnějším bejlí sprosté.
A my ji založili takto :
co v srdci jara, tím se hřejte,
co ve vás lidského, tím buďte,
pak přijďte k nám a obývejte.
Ve zvonku květném mušky tančí,
pod travou brouček křídlo zvedá,
a vody šumí, lesy voní,
a kdo je nemá, srdce hledá.
Na nebi zapalují svíce,
na západě panenské rdění,
a slavík již to ohlašuje,
ten velekněz, u velebném znění.
Dnes velká kniha poesie
až do kořán otevřena,
dnes každá struna všehomíru
na žert i pravdu natažena.
A nebe skví se, vzduch se chvěje,
dnes jedna píseň světem letí,
dnes zem a nebe jeden pohár,
a tvorstvo při něm ve objetí.
Les každou větev písní kropí
a každý lístek jeho dítě,
na nebes strop jim lampu věsí,
a stříbrné z ní táhne nitě.
A každá nit na konci spánek,
sny jako jiskry v stromech skáčí,
jen laňka se sebe je střásá
a před lesem se v rose máčí.
Teď usnuli i zvoníkové,
les dýchá v prvním zadřímnutí,
a jest-li slavík zaklokotá,
to ze spánku je prokouknutí.
Teď všecko spí, i laňka dřímá,
i zvonky visí dovybdělé,
noc kráčí jako všeho dozvuk -
tak příroda si k spánku stele.
Tyť křídlem zem obejmou celou
jak duha, v oblouk napjatá,
a bratrský všem domov stelou
jak háj, kdy hostí ptáčata.
V nich svět i nebe s krásou mnohou
jak v démantu se zaleskne,
a co je smutku pod oblohou,
ten v slze jich si zasteskne.
Jak sen se zakmitnete oku,
a duše vás přec zachytí
jak novou píseň, novou duši,
jež rozjaří a nasytí.
Ó jste-li snem, čím jsme my lidé,
jenž beřeme z vás odvahu,
že příští den i s žaly svými
nás silné najde na prahu ?
Však jste-li víc, proč nemluvíte
leč tajuplným mihotem,
že život náš to nikdy nezví,
zda snem jest aneb životem ?